#ještě jsem je ani neviděl

[literarni-literat]

Sedět celý den u vody mokrý, v úplném fraku, kouřit dýmku a čekat na nevinné duše?

co to je za DIVU

vodník je sex symbol honestly

[nejsemzezplzne]

Obrozenectvo, podělte se se mnou o zrady anglického jazyka. Já půjdu první.

Perník ≠ gingerbread.

Již od raných školních let během vánočního období lekce angličtiny obsahovaly relevantní slovíčka, jedním z nich prominentně gingerbread. A obrázky k nim dané vypadaly jako naše vánoční perníčky! I ve filmech byl překlad stejný. Tak jsem žila v přesvědčení, že jsou jedno a to samé, a že se budou chuťově lišit asi tak, jako když ochutnáte jednou perníček od babičky a jednou od souseda. Pořád ale nepopiratelně stejné.

Hovnajs.

Představte si moje překvapení, když jsem před rokem měla poprvé (ne)štěstí ochutnat anglické vánoční perníčky. A ještě k tomu na kameru do reklamy, takže jsem nemohla ani vyjádřit svoje pocity. Myslela jsem si, že vím přesně co čekat.

Vždycky jsem si říkala, proč, do prdele, ginger. Nikdy jsem v perníčkách zázvor nepociťovala, ať už byly od kohokoli, domácí či kupované, nebo i v jiné formě, jako třeba ta měkká perníková buchta (🎶maminčin perník, však ho znáte, ten nikde jinde nepečou🎶). Řekněme, že jsem byla poučena.

Základ je dost podobný. Představte si perníček, ale do těsta jste omylem vysypali celý sáček sušeného zázvoru. A místo toho, abyste se ho pokusili vybrat, radši jste ho zamíchali, aby to nikdo neviděl.

Ano ano, vím, že je to velmi příbuzné a jde spíš o náš místní ekvivalent než doslovný překlad, ale i tak jsem si přišla zrazená. Jsem hnidopich a chci se podělit s dalšími hnidopichy.

Tohle je moje aktuální hovězí, ale za zmínku stojí také:

Tvaroh ≠ cream cheese (VELKÁ zrada, když jsem chtěla poprvé před lety péct cheesecake)

Brusinky ≠ cranberries (ok jsou příbuzný ale není to totéž)

Kmín ≠ cumin (znovu velmi podobné ale není to úplně to samé, moje chyba bo jsem si myslela že když je to tak podobný slovo, musí to být stejný)

Třtinový cukr ≠ Brown sugar (ano, je hnědý. Ne, není to ten co po vás chtějí v receptu na cookies. Věřte mi.)

[the-vegetation-in-question]

Už je to sice nějakou dobu, co jsem se odstěhovala, ale protože můžete dostat děvče z Mendlova náměstí, ale Mendlovo náměstí z děvčete nikdy, anžto tento zážitek vás poznamená víc než cejchování, Zkouška trav a rakovina plic dohromady, představuji vám:

✨MENDLÁK GOTHIC ✨

(aneb Kdyby Stephen King nenapsal Zkratky paní Toddové, napsala bych je já - tak, jako všechny tyto příběhy napsal sám život)

Ve vzduchu se vznáší smrad. Zvěsti říkají, že jde z pivovaru. Ty v něm cítíš továrnu na výrobu gumy, gymplácká léta a zmařené sny. Nepleteš se. Pivovar je Starobrno.

Vejdeš do Alberta, je osm ráno. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, jsou tři odpoledne. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, je osm večer. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Možná nikdy nebylo. Nevzpomínáš si, jak vypadá obal Moravského bochníku. Nikdy jsi ho neviděl*a. A nikdy neuvidíš.

Přijíždí šalina číslo 1. Směr Pisárky, usoudíš bláhově. Na čele šaliny je nápis se šipkou. Znaky pod ním nejsou v žádném ze kdy existujících živých či mrtvých lidských jazyků.

Světelná tabule ohlašuje příjezd šaliny číslo 5. Přijíždějí čtyři šestky za sebou. Šalina číslo 5 stojí na slepé koleji. Stojí tam už roky. Ještě před chvílí tam nebyla. Odjíždí s rozsvíceným nápisem NENASTUPUJTE. V kabině nikdo není.

Při výstupu z MHD stoupneš přímo do tmavé kaluže. Přinejmenším na 50 % je to krev. Pravděpodobnost se zvyšuje, máš-li v tu chvíli na nohou lodičky.

Když vycházíš z Kouřícího králíka, je čtvrt na dvě ráno. Možná jsi přišel ve tři odpoledne, možná v deset večer, možná ve čtyři v noci (proč mají pořád otevřeno?), nezáleží na tom, když odcházíš, je čtvrt na dvě ráno. Při odchodu ti na cestu hraje živý jazz. Kapela je dávno pryč.

"Skočím jenom pro víno a pro pečivo na zítřek," řekne ti tvůj muž před Albertem. Čekáš venku. "Jdu pro dvě věci, za minutu jsem tu." Už měl být zpátky. Skrze skleněné dveře sleduješ frontu, nedohlédneš na její konec. Tvůj muž v ní nestojí. Proč se ještě nevrátil? Jak vypadal? Na koho tu vůbec čekáš? Jak dlouho už tu čekáš? Tvůj muž se vrací. Oba máte ve tvářích vepsaná desetiletí navíc a skráních šedo. Pečivo zapomněl.

Ráno vstáváš na autobus, kterým jezdíš denně. Zastávka tam není. Cedule chybí, absence jízdního řádu je bolestně hmatatelná. ZASTÁVKA PŘESUNUTA, hlásá nápis s velkým červeným křížem. Vyměníš si pohled s člověkem stojícím vedle tebe, v jeho znavených očích čteš nevyslovenou otázku a poslední záblesk zoufalé naděje, přičemž nebožák už předem tuší, že je marná. Odpovídáš mu beze slov se stejnou hlubokou rezignací vtištěnou do kontur vlastních rysů. Nevíš, kam byla zastávka přesunuta. Nikdo to neví. Možná na jinou úroveň existence. Možná do Prahy.

V 17:59 vyrážíš od letohrádku Mitrovských na divadelní zkoušku, která začíná v 18:00. Rozhodneš se zkrátit si cestu myší dírou za teplárnou. Nekonečně dlouho jdeš tmou. Nevidíš na krok. Zvuky civilizace se stávají matným tušením v dáli. Zapomeneš, který je rok, tvář svého otce a vlastní jméno. Projdeš ohněm a smrtí. Náhle tě vítá světlo a šňůry s vlajícím prádlem. Jsi u Lumosu, je 17:58. Jsi tam první.

Sleduješ, jak se havrani houfují v korunách stromů. Přinejmenším naivně doufáš, že se pod černou masou stále nacházejí stromy. Jistota se s každou další hodinou a každým dalším přiletěvším opeřencem vytrácí. Nevidíš ani zeleň, ani nebe. Jsou zticha. Děsíš se okamžiku, kdy jejich hlasy zazní v unisonu. Sedí. Vyčkávají. Spatříš ještě někdy slunce? Kdoví.

Jdeš kolem Hrachoviny. Alespoň tak jí někteří místní říkají, jiní s hrůzou v očích tlumí hlas. To, jak se pohnula tvým směrem, jakmile jsi odvrátil*a zrak, se ti určitě jen zdálo. Z jakéhosi jistě zcela nesouvisejícího důvodu se následujících několik let odmítáš dívat na desátou epizodu třetí série Doctora Who. Při čekání na rozjezd máš pocit, že ti socha cosi nesrozumitelně šeptá hlasy současných významných osobností města Brna. Když v její blízkosti jednou nedopatřením vyslovíš jméno úřadující imperátorky, zničehonic se odnikud srotí vyděšený mnohohlavý dav a ucpe ti ústa knedlíčkem z bistra Dragon III. Ona tam je. Slyší. Čeká. Nechceš přece, aby se probudila. Nechceš upoutat její pozornost.

DARUJ KREV, spatříš jednoho dne z kuchyňského okna billboard. Je vidět i ze všech ostatních oken. I z těch na opačnou světovou stranu. DARUJ KREV, vyzývá tě přes koruny stromů. Neříká komu. Konečně jednoho dne sebereš odvahu a jdeš si ho prohlédnout zblízka. Na ploše není žádný kontakt ani jakákoli další informace. DARUJ KREV, přikazuje ti billboard.

Všude je zábradlí. Není náměstí, jen zábradlí. "To aby lidi ze zastávek nevbíhali do kolejí a do silnice," říkali. Nevbíhají. Není úniku. Zastávky se plní plačícími přeživšími. Už není kam jít. "Ale prý támhle nějaký kousek zase odstraní, aby se tu lépe přecházelo," uslyšíš za sebou konejšivý hlas. Ohlédneš se po jeho původci. Vidíš jen zábradlí.

Slyšíš vzdálené zvuky koncertu z Výstaviště. Jednou je osm večer v pátek, jindy nedělní poledne nebo Štědrý den. Na Výstavišti se vždycky hraje a ty nemůžeš vyvětrat. Pokud jsi tak pomýlený*á a přesto to uděláš, po zásluze tě ztrestá hlas, jenž ti ve tři hodiny ráno pod oknem hlasitě a za použití kompletní sady argumentačních faulů vysvětlí, proč jsou Slováci nejhorší zaměstnanci.

Za kontejnerem u zastávky zahlédneš stín. Je to potkan? Včera to určitě byl potkan. Neuvažuješ nad tím, proč onen stín tentokrát běhá po dvou a zdá se být signifikantně větší než den předtím, ani proč má najednou tolik zubů. Bože, tolik zubů.

(Disclaimer: omlouvám se všem bizarním místům, bytostem a událostem, které jsem do výčtu nezahrnula, má paměť podobna jest ementálu a po dvou letech na Mendlově náměstí bez pračky a s plísní v komoře jsem ráda, že po nocích nevídám tančící luskouny, tzn. milé děti, neutrácejte za halucinogeny, přestěhujte se na Mendlák, xoxo)

[vedlejsak]

stardance 2023 je úspěšně za námi a já mám veledůležitou otázku!

Legenda:

"Promiňte, ale taková svině fakt nejsem."

Když se rozhodovalo, jestli vypadnou Tereza Mašková a Daniel Kecskeméti, nebo Josef Maršálek a Adriana Mašková, řekla Tereza Kostková, že by mohla pro dramatičnost začít příjmením Mašková – a pak vybalila tuhle legendární větu, která se navždy zapsala do našich srdcí.

Tanec Evy Adamczykové na Tělo od Ewy Farne

Naprosto epesní kombinace tance, písničky a příběhu. Eva Adamczyková měla červený pásky na všech místech, který si kdy vážně zranila (třeba na obou kotnících, co si zlomila před necelýma dvěma roky), a v podpatcích dělala přemety za doprovodu textu:

Co všechno moje tělo Co už vydrželo A dovedlo mě až tam Vždycky až tam, Tam kam mělo

(A zaslouženě dostali s Jakubem Mazůchem první dvě desítky v týhle řadě.)

Tanec na Holding Out For a Hero, který svět neviděl

Když se Darija a Dominik objevili v kostýmech Fiony a Krasoně, půlka čumblru se durdila, že je Dominik za Krasoně místo Shreka, a druhá půlka byla v ekstázi, že bude tanec na Holding Out For a Hero. A pak tanec na Holding Out For a Hero nebyl. A možná to teď zní banálně, ale určitě si pamatujete, jak jsme to v tu chvíli všichni prožívali?!

Queer probuzení Marka Ebena

Zarytý konzervativec Marek Eben byl tak hotov z Dominika Vodičky v kostýmu prince Krasoně, že začal nahlas polemizovat o tom, co by kdyby ho Dominik políbil. Posíláme duhovou klíčenku. (jo a jeho následující věta začínala "Já se vám musim přiznat", ale pak zklamal a začal mluvit o rekvizitách)

Ebenův proslov o koblize

"Ta věc exploduje při prvním kontaktu a pod velkým tlakem se vám do ústní dutiny sune neuvěřitelné množství vanilkového krému. Nestačíte to pochytat, máte to na obličeji, ale nevadí vám to, chcete to mít všude," prohlásil Marek Eben o koblize upečené Josefem Maršálkem. Jestli je to tak homoerotické úmyslně, nebo omylem, o tom můžeme jen spekulovat (stopro omylem).

"Přátelé, prosim vás, nezaobírejte se sračkama!"

Těmito slovy zakončil Pán zenu Josef Maršálek svůj děkovný projev poté, co byl vyřazen. Nikdo jsme něco takovýho nečekali ani v Český televizi, ani ve Stardance, ani od Josefa Maršálka. Bylo to úžasný.

"Béčko převálcuje áčko." "Jak ve kterým sportu."

Porotce Zdeněk Chlopčík se po souboji týmů pojmenovaných A a B v country tanci nechal slyšet, že se občas stává, že béčkovej tým převálcuje áčkovej. Načež mu olympijská vítězka a zlatá medailistika z mistrovství světa ve snowboardcrossu Eva Adamczyková odpověděla: "Jak ve kterým sportu. Já jsem to třeba ještě nezažila."

Milujem tě, Evo.

Umírající Iva Kubelková a jezevčík Bobeš

Během filmovýho večera tančila Iva Kubelková s Jakubem Prágrem waltz inspirovaný filmem Legenda o vášni, kde se mu na konci choreografie schoulila na hruď. Zatímco její dcery bulely dojetím, Marek Eben to okomentoval, že u toho vypadala jako jeho jezevčík Bobeš, na což Iva deadpanovala: "Ona se na konci zastřelila, ta hrdinka, a odešla za tím svým mrtvým vojákem. Nevím, k tulení jezevčíka bych to asi úplně nepřirovnávala."

Když Vavřinec Hradílek sjel schody na kajaku (dvakrát)

Vavřinec Hradílek. Sjel. Schody. Na kajaku. Nerozbil si při tom hubu. A pak odtancoval quickstep. A pak to celý zopakoval během finále. COŽE

[kocourmokroocko]

My: *máme na svatbě naší želvu*

Lidé: *mají na svatbě své děti*

Dítě a želva, sedící v naprostém tichu proti sobě, telepaticky: "Jsme maličcí. A moc toho nevíme. A ani jeden z nás neumí počítat do čtrnácti. Ale. Máme tady tydle pampelišky. A já si myslim. Že to něco znamená!!!"

(Nyní) synoveček se mě třikrát přišel zeptat, jestli s nim pudu za želvou. Počtvrtý se mě zeptal, jestli nevim o někom, kde ještě neviděl želvu, protože jí chce ukázat někomu, kdo jí ještě neviděl, ale všichni už jí viděli. :( A popátý jsem mu prozradila, že je želva naše, a on se zahihňal, protože mu bylo jasný, že Dýdžej Kompost neni nič��, neb Dýdžej Kompost nemůže být vlastněn, Dýdžej Kompost je totiž spirituální koncept, ale předevšim je to JEHO kamarád, a utek se za nim schovat.

Miluju děti a zvířátka, myslim, že je ilegální nepodporovat jejich přirozenou alianci.

[opily-zajic]

Svatbus hysterias

V žádném předchozím zaměstnání jsem neviděla tolik plačících žen. A nikdy jsem netušila, že jich takové množství potkám právě v copycentru.

Tito lidé mají s tiskem zkušenost (v těch lepších případech) tak akorát s jejich kancelářským hápéčkem z roku dvatisícemálo, na kterém si jednou za čas vytisknou nějakou prachobyčejnou fakturu na prachobyčejném papíře a nazdar. Je to jenom papír, je to jenom nějaký text. Ale jakmile se někdo má brát, tak jenom nestačí. Vše musí být krásné, zapamatovatelné, jedinečné. Je to jejich velký den. A společně s jejich velkým dnem přicházejí i velké požadavky. Které my, nebozí zaměstnanci a brigádníci, přijímáme na svá ztěžklá ramena. A tu tíhu neseme i přesto, že častokrát ani nechápeme, co po nás ti dva chtějí.

Nastávající mají vždycky naprosto přesnou představu o tom, co chtějí - a vždycky naprosto špatné podklady, které vedou kamkoliv jinam, jenom ne k jejich vysněným představám. Jmenovky, plakátky, kartičky a další tiskoviny jsou tím posledním, na co se při svatbě myslí. V obrovských úkolech, které vůbec organizace tohoto óó velkého dne obnáší, tyhle věci postrádají na své důležitosti. Ale jak jsme se všichni kolem - někdo, jako třeba já, a to hned v prvním týdnu zaměstnání - přesvědčili, tak lze očividně ztroskotat i na těchto maličkostech, které se po vstupu do copycentra stávají nepřekročitelnou bariérou a hrozbou křiku.

"Dala jsem tam ořezové značky," říká slečna hrdě, ale její ořezové značky jsou jenom náhodnými, křivými (!!!) čárami, k tomu na každé stránce jinak velké. Když přicházím s oznámením, že takhle vypadat nemůžou, tak se setkám s hněvem.

"Nastavila jsem to na B1," říká druhá sebevědomě, ale v moment, kdy s kolegyní oznámíme, že tenhle formát neviděl B1 ani z vlaku, tak se rozpláče. Vždyť to opravíme, říkáme jí, to není vůbec problém, ale je už pozdě. Slzy tečou a pohled manžela se nemůže rozhodnout, jestli se koukat omluvně vůči nám, nebo ochranářsky vůči ní.

Nastávající manžel svou budoucí ženu konejší a víská ve vlasech. Neboj, to bude dobrý, to zvládnem. Slyším každé slovo. Co přesně tím myslí, kdo má co zvládnout? Já mám dobře nařezat jmenovky na stůl, na kterých podle všeho stojí celičký obřad, nebo ti dva mají zvládnout tuto ohromnou krizi v copycentru, na kterých podle všeho stojí celičký jejich život?

V práci s těmito hysterickými svatebčany záleží na každičkém milimetru. Udělám-li jedinou chybu, řeknu-li jediný komentář, který se vyhýbá jejich náladě, trvá-li mi to jenom o minutu déle nebo vidí, že během toho, jak se jim něco tiskne, obsluhuju další zákazníky... tak je konec. Ani gratulace a hodně štěstí ve svazku při placení nepomáhá. Kdyby se ty dveře nezavíraly samy, tak už dávno třískají.

Od té doby vždy, když vidím takové páry u pultu, tak se za něj sama schovávám. Vidím je jako časovanou bombu, která vybouchne kdykoliv, kdy si já - začínající zaměstnanec - dovolím na cokoliv sáhnout. Na tyto osoby ještě nemám dostatečný level tiskařského sebevědomí a mámvpičismu. Zoufale mrkám na kolegyni a ta jde většinou do boje se mnou.

Jsou ale i hezké případy, které mě vždycky potěší - odpoledne, kdy strávím se sympatickou slečnou i hodinu tím, že spolu něco tiskneme, zkoušíme papíry, domlouváme se, omlouváme se, děkujeme a smějeme se. Usmíváme se na sebe, ona je trpělivá, já veselá. Nevím, kde se tyhle ženské berou, ale nedivím se, že si je někdo brát chce. Právě od nich odcházím s úsměvem a kolegovi se svěřím s komentářem, že kdyby mě nějaký chlap nepředběhl, tak jí ten prstýnek rvu na ruku už dávno.

Já mám tu práci ráda. Vlastně i ty svatby jsou moc fajn. Jen vám při tom nikdo nesmí srát na hlavu.

[mika-invin]

Mika/Dušelka

-založeno na headcanonu a meme(u), který nemůžu najít

Je nám všem snad známo, že v klubu Rychlých šípů platí jistá nepsaná pravidla... Co už pak vetšina lidí neví je fakt, že existuje jedno pravidlo, jenž se staví na jakékoliv jiné.

Po dlouhém dumání vás možná napadne:  ,,Nenaštvat Mirka".

To samozřejmě také, avšak stále to není ono.

Zajisté. Naštvat Mirka může trvat a rozhodně to není něco, o co se snažíte z dlouhé chvíle... Je však jedna osoba, kterou dá ještě větší práci naštvat a to opravdu nechcete.

Správně. Pravidlo zní: ,,Za žádnou cenu nenaštvat Jarku".

To zní jednoduše. Jarka je hoch, kterého hned tak nic nerozhodí, zachovává chladnou hlavu a je na všechny přívětivý.

Pár zkušeností je spolehlivě přesvědčilo o jeho strašlivosti ve vzteku.

Jedna obecná známost: Jarka neřval.

Ano, povzbuzoval své přátele. Nikdy ho však neslyšeli řvát. Pokud se blížil jeho hněv k varu, zpražil dotyčného takovým pohledem, že se mnohdy i dal na útěk  (pokud vás napadl Rychlonožka, máte pravdu).

Což se však mělo částečně změnit.

***

V živé paměti všem vyvstával onen den, kdy si přisvojili Bublinu.

Pravidelně se střídali ve hlídání a vše běželo jako na drátkách. Co nám nikdo neřekl byl fakt, že Metelkovi měli kočku. Černou s bílými fleky v obličeji a jednom na pacce.

A zrovna Bublina rád kočky proháněl. To však chlapci věděli. Nejčastěji se tak stávalo na ulici. Na den matek se však tato událost stala i v bytě. Nebudu to zde líčit. Pouze zmíním, že Jarka měl poprvé

dostat Bublinu na hlídání den na to a možná ještě snad, že paní Metelková nad rozbitým nábytkem sice práskla ruce a utrousila jakési francouzské slovo, ale hned se usmála a vzala to s lehkostí. (Chlapci si poté Jarku dobírali pro jeho skoro stejnost s maminkou. Mohl pouze pokrčit rameny.)

Nyní byl šestý den Jarkova pečování o klubového psa.

Mirek k němu zrovna šel. Jarka totiž zmínil na schůzce divoké honičky co probíhají u nich doma. Bublina je zcela neúnavný a nenechá jejich kočku ani na vteřinu. Leccos již rozbili a Jarka s maminkou museli oba prosit otce, aby psa nevyhodil na ulici.

Proto také tam Mirek šel. Omluvit se za způsobené škody  (a popřípadě je nahradit z klubovního fondu) nebo rovnou vzít to neposedné zvíře k sobě.

Stoupal zrovna po schodech, když zaslechl ránu a pak jeden hlas. Ten začal jedným hlasitým pokynem a pak mírněji a skoro monotóně, přičemž bylo poznat, že hubuje. Lehce se zarazil. Zdálo se mu, jako by to šlo od Metelků. Pak si řekl jak absurdně to zní a šel dál.

Čím víc se blížil, tím víc byl přesvědčen o té šílené teorii. Tu navíc potvrzovala francouzština, ve které celé hubování probíhalo.

Jarkova maminka byla z Francie. Černovlásek kdysi zmínil, že tam má i tetu. Nikdo však nevěděl, zda se u nich i francouzsky mluví. Pro skvělou češtinu jejich kamaráda byli vždy přesvědčeni že nikoliv.

Mirek zpomalil. Ten hlas skutečně šel od Metelků a stále neustával.

U dveří se zarazil úplně a váhal. Nakonec se rozhodl počkat.

Několik dlouhých minut čekal až hlas utichne a poslouchal nepřetržitý liják slov. Ani jednomu nerozuměl.

Konečně hlas utichl.

Mirek sebral veškerou odvahu a zaklepal.

Ve dveřích stál Jarka.

,,Á, vítej. Pojď dál," ustoupil stranou, aby mohl Mirek vstoupit.

,,Neruším?"

,,Ty nikdy. Čaj?"

,,Ano prosím," posadil se v kuchyni a čekal na mladšího přítele. Mezitím si všiml Bubliny. Když na něj však pohlédl pořádně, zjistil, že je vedle něj i černá kočka a oba vzorně sedí vedle sebe se svěšenou hlavou. To bylo zvláštní.  

,,Tady je," přistrčil mu Jarka po chvíli hrnek k rukám.

,,Díky."

Upil a jal se vysvětlovat důvod své návštěvy.

***

,,Prosím tě, Jarko, tvá máma je skvělá. Takhle poslušného jsem Bublinu ještě neviděl. Celou dobu ani neštěkl a kočka to samé."

,,Taky že ti kočka ani neštěkne," usmál se Jarka,  ,,ale jedna drobnost... jestli jí to chceš říct,  budeš na ni muset počkat. Přijde z práce až za hodinu."

,,... Cože? Já myslel, že tu je..."

,,No... není."

,,Tak tu je tvoje teta?"

,,Ta tu ještě nikdy nebyla. To my jezdíme za ní."

,,V tom případě... koho jsem předtím slyšel?"

Místo chlapce odpověděl jeho ruměnec.

,,... Jarko?"

,,No?"

,,Nechceš mi náhodou něco říct?"

,,Momentálně ani ne, proč?"

,,Jen tak... Vážně mi chceš tvrdit, že jsi to byl ty?"

,,No...um..."

,,... Já jsem tak šokován, že nevím co říct."

,,To je možná dobře."

,,Jen jeden dotaz...co se týče toho proudu slov..."

,,Ani jedno sprosté, jestli ti jde o tohle."

,,...Možná o to víc jsem překvapený."

,,To víš, mám tvé školy," usmál se černovlásek.

Mirek mu odpověděl taky úsměvem.

,,Ještě poslední věc - to hlasité..."

,,To jsem na ně houkl ,sednout a hned'."

,,To houknutí bylo slyšet až dole."

,,... Hlavně to prosím nevyprávěj těm třem."

,,A nechat si uniknout příležitost vyprávět o tom, jak jsi zkrotil hyperaktivní bestii? Ani omylem."

Jarka zasténal a složil hlavu do dlaní:  ,,Tohle budu mít na talíři do konce života."

,,Na talíři to mít budeš. Ale do té doby, než něco provede Rychlonožka, takže jen hodně krátce."

,,Na tom něco je."

[ao3feed-kiribaku]

Jako ze sna

read it on AO3 at https://ift.tt/KhwLfCl by 2W_NikiAngel „Bakugou?“ Bakugou sebou trhl. Ani si nevšiml, že Kirishima začal mávat rukou před jeho obličejem. Jeho výraz byl ještě něco o více starostlivý. „Děje se něco? Dotkla se tě nějak tím svým quirkem?“ Kirishima se zhluboka nadechl a napřímil. „Byl jsem moc pomalej a povedlo se jí to?“ Bakugou si povzdechl. „Blbečku,“ řekl jen. Jak je možné, že o sobě pořád tak pochyboval? Copak neviděl, jak skvělým hrdinou, přítelem i člověkem byl? Bakugou měl občas pocit, že i kdyby mu to opakoval denně, Kirishima by tomu nikdy nevěřil. Ale kdyby byl vedle jeho boku a dával by mu jako jeho hrdinský spolupracovník najevo, jak moc je pro něj důležitý – změnilo by se to? Bakugou se zhluboka nadechl. Byl rozhodnutý. „Kirishimo, nechtěl bys—“ „T-Tati?“ Oba sebou trhli. [Napsáno v rámci KRBK Advent, téma 17 - Snění (dreaming)] Words: 5353, Chapters: 1/1, Language: Čeština Fandoms: 僕のヒーローアカデミア | Boku no Hero Academia | My Hero Academia (Anime & Manga) Rating: Teen And Up Audiences Warnings: No Archive Warnings Apply Categories: M/M Characters: Bakugou Katsuki, Kirishima Eijirou, Original Child Character(s) Relationships: Bakugou Katsuki/Kirishima Eijirou Additional Tags: Post-Canon, Alternate Universe - Pro Heroes (My Hero Academia), Pro Hero Kirishima Eijirou, Pro Hero Bakugou Katsuki, Quirk Accident (My Hero Academia), Mutual Pining, Friends to Lovers, Kissing, Love Confession, Fluff, Soft Kirishima Eijirou, Soft Bakugou Katsuki, Bakugou Katsuki Swears A Lot read it on AO3 at https://ift.tt/KhwLfCl

[goodbuttaken]

Přepište dějiny

(něco jako cestopis o mé první random cestě mimo mateřský kontinent; zážitky a možná i inspirace; part 3/jak to vyjde)

Třetí den v Tangieru chci pro orientaci zajít do infocentra, ale je už zavřené. Chodím opatrněji, držím se hlavních cest a nakonec nacházím, zase kousek jinde, než si myslel Google, obchod s mobily/kabely. Je 6. prosince, LP 2022. Prodavač mě zve, abych si přisednul. Celé město kouká na fotbal: Maroko proti Španělsku, první poločas osmifinále MS.

Já se ale radši budu brouzdat městem. Když si nezjišťujete skoro nic předem, zážitky přicházejí samy. Nevěděl jsem, jestli/že je z Tangieru vidět Evropa, a teď mi z toho buší srdce. Dojdu zpátky do bnb a protože se mi na TV nedaří chytit konec fotbalu, nadobro na něj zapomínám, vracím se k pobřeží a odbočuju do mediny. Je celkem vyprázdněná. Čím to bude?

Aniž bych to věděl, na MS se prodlužuje. Kopají se penalty. A marocké Nagano přichází.

Z mediny scházím ve stále rostoucím davu. Na ulici je snad půlka (miliónového) Tangieru. Španělsky skoro nikdo nemluví, ale u marockých hranic leží Ceuta a Melilla, "španělská severní Afrika", ambasáda je obrovská a jsou tu i další španělské instituce. Nikoho by nebylo lepší porazit.

Tohle je život. V Česku bych si podobný sportovní nacionalismus moc neužil. Vzpouru marginalizovaných proti koloniální velmoci, tu jo. Všechna auta troubí, ale zároveň, i když vypadám víc španělsky než marocky ("Eres de España?" ptají se kolemjdoucí Španělky hledající soustrast), je to to nejbezpečnější místo na světě. Ambasádu obehnanou provizorním kovovým plotem snad stovka policistů hlídá, jak se zdá, úplně zbytečně.

Sever Maroka (Tangier, Rabat) ve mně celkově zanechal nečekaně silný dojem kosmopolitnosti a svobody. Občas potkáte ženu v burce a žebračku, která je od hlavy až k patě v černém a vybírá do rukavice téže barvy. Ale zároveň samozřejmě spoustu "středně konzervativních" outfitů a turisty, migranty i místní ženy oblečené naprosto "západním" způsobem (ačkoli minisukni jsem asi za ten týden neviděl žádnou). Podobně rozmanitá je architektura. K tomu všudypřítomné kočky a v menším počtu psi, a ostatně i rozvolněná pravidla v oblasti veřejné i soukromé dopravy. Za mě krásná, civilizovaná země, ve které se zároveň aspoň tímhle povrchním pohledem řeší mnohem míň a škála normality je krom nejprogresivnějších poloh širší než ve střední Evropě.

Psi jen tak si hovící na kruháči, kočky vyhřívající se na korbách aut. "Já bych to zabila." (moje babička, kdybych jí ty fotky ukázal)

Když přestane pršet, vyrážím na úplný severozápad Afriky, mys Spartel, kde se Středozemní moře střetává s Atlantikem a kde Gibraltar obeplouvá jedna loď za druhou. Na autobus čekám místo pár minut víc než hodinu a o zastávku jinde (kde dokážu identifikovat místo), ale výstup mám na míru, jakmile zmáčknu stopku. Přímo u totálně keřovité cesty, jež drásá moje jizvy po ještě pražském pádu na kole. Tady Mapám.cz (ani té random appce, co mi běžela na starém iPhonu a jejíž GPS se mi v městském terénu stalo spásou) moc nevěřte.

Dvoubarevný oceán a za vodou Evropa

Den je jinak krásný a stejně tak mys. I lidí je tu v pracovní den pomálu a většina volí cestu autem. Na druhou stranu nebojte. Záhy si zase najdu cestu k adrenalinu.

(pokračování příště)

[prospercz]

Den 137

Čistím si ráno zuby, když v tom mě přepadne náhlá a prudká bolest těsně nad pravou achillovkou. Au! Dost to bolí a na dotek je místo horké a natéká. Honí se mi hlavou, co se mi tak mohlo stát, jestli mi praskl nějaký sval nebo co. Ale je to divné, můžu normálně chodit skoro bez potíží. Prozkoumám místo, kde jsem stál a pak mi to dojde. Píchla mě tam vosa! Přes ponožku, což mě zmátlo. Fuj, jak se mi ulevilo.

Když už jsem u toho, co mě bolí a trápí, tak někdy od poloviny Sierry, konkrétně při vyšlapu na Mather pass, mě začala bolet nějaká šlacha na zadní straně pravého kolena. Říkal jsem si, že to snad přejde za těch pět dní, co budeme skákat na sever. Ale nepřešlo, a zatím se mi to nedaří protáhnout tak, aby to přestalo. Pomalu se smiřuju s tím, že to bude zlobit až do konce. Naštěstí mě to zatím tolik netrápí při pohybu, snad se to nezhorší.

Za ten pobyt ve vysokých horách jsem si úplně odvykl, jaké to je se plahočit ve vedru a dusnu. Je 35 stupňů ve stínu a šíleně špatně se dýchá. Deru se do kopce a potím se jako prase na porážce.

Pořád jsem dost nízko, první dny tady jsou nahoru dolů spíš lesem než nějakými velkými kopci. Vylezu do tisíce metrů a pak zase dolů do 200. A tohle ještě za celý den dvakrát znovu. Alespoň se stihnu za dnešek dvakrát svlažit v řece.

Protože nejsem vysoko, není tady ani moc výhledů, a když už se nějaký naskytne, tak je vidět spíš spousta kouře, ne moc do dálky. Aspoň že to listí už začalo měnit barvu na žlutou a rudě červenou. Podzim se blíží!

Kempuju po asi 26 mílích u řeky Trout. Jsem zase nízko, takže noc bude hodně teplá. Je tu se mnou jeden další stan, ale obyvatelé jsem neviděl, jsou už zalezlí, když dorazím já. Stir it up se neukáže. Má ještě po těch 60 mílích v Sieře problém s chodidly, snad je v pohodě. A možná zůstal trochu pozadu schválně, po těch pár dnech na cestě jsem mezi námi začal cítit lehčí ponorku. Tak možná zůstal pozadu, abychom si od sebe oddechli.

[depog]

Orange Is the New Black Metal: zrození performance z ducha hudby (Headbanger)

„Subkulutry představují ‚hluk' (na rozdíl od zvuku).“[1]

Richard Hebdige

„SATAN! SATAN! SATAN! SATAN! SATAN! SATAN! SATAN! SATAN! SATAN! SATAN!"[2]

Apator

Filozof a prozaik Ladislav Klíma v jednom ze svých literárních děl popisuje „divný pocit“, který člověk zakouší, když se vzdaluje od „hudbou bouřícího sálu“.[3] Odchod poslouchajícího z takových prostor pak dle Klímových slov spěje k okamžiku, kdy se mu zdá, že zapadl „do strašidelného světa, do komnat čarodějových, hemžících se neviditelnými duchy...“[4] Jenže co když je ona divnost pociťována a pozorována již v blízkosti diváctva k poslouchané hudbě, která sama je naopak tím, co se od čehosi jalo vzdalovat? A co se stane, jestliže se hemživí duchové zviditelní? Odpovědi by bezesporu mohla poskytnout hudební performance Headbanger, za níž stojí umělecký kolektiv D’epog a produkční platforma Terén. Ta totiž přiznaně čerpá z estetiky a rituality metalových koncertů, vůči kterémuž výchozímu bodu se však zdánlivě odlučuje vstříc cíli v bizarních dálkách. Různé prvky těžkotonážní hudby jsou v performanci totiž zasaženy radioaktivní experimentací, z čehož vzniklý mutant hrozivě cení zuby i extaticky okouzluje. Uzdu mu pak spíše popouští, než aby ji v rukách uvážlivě třímala, pětice performerů a performerek oděných v jakoby mimosvětsky oranžových kostýmech. A oranžová doposud nikdy nebyla tak černá, stejně jako jsem kulturní centrum Sibiř jaktěživ neviděl tolik plné.

Z Brna na Sibiř

Fakt, že se Headbanger odehrál (a v budoucnu ještě přinejmenším dvakrát odehraje) zrovna na Sibiři, rozhodně není bez opodstatnění, neboť toto bývalé kino má ve zvyku hostit akce především hudební. Jistě, nahlédneme-li do jeho programu, narazíme i na projekce filmů či například „benefiční kvítkobazar“. Na stranu druhou patrně nejhojněji se tam skutečně pořádají koncerty, a to právě kapel příslušících k rychlejším a tvrdším hudebním žánrům. Tuto svou pověst ostatně Sibiř sama glosovala na Facebooku, kde v souvislosti s Headbangerem psala následující: „Že je Sibiř místo jen pro crustový a blackmetalový koncerty? Ale kdeže...“ Zároveň dodejme, že název tohoto kulturního centra se zdá být skutečně případem nomen omen, jelikož jeho prostory jsou rozlehlé, chladné a vůči centru města oddělené poměrně nehostinnou krajinou. I přesto však v hudebním kontextu Sibiř napříč Brnem aktuálně zastává post takřka nezastupitelný. Po uzavření klubu Bajkazyl před cirka dvěma lety totiž patrně nikde jinde nemají takto pravidelně otevřené dveře okrajovější žánry jako výše zmíněný black metal či crust, k nimž by z těch více experimentálních šlo namátkou připsat i noise. Není tedy náhodou, že před performancí Headbanger pro mě na Sibiři byly těmi patrně nejvíce performativními zážitky právě koncerty, a to konkrétně grindové kapely Bambulkyne Dobrodružstvá. Její členové vystupovali v kostýmech znepokojivých humanoidů z pohádky Teletubbies, přičemž v průběhu setů zde nahý a vysoce kontaktní zpěvák této formace vždy natrefil na spřízněné, tedy neméně nahé a kontaktní, jedince. Tyto střety v obou případech vyústily ve veselé a oslavné rituály, jež přinejmenším pro svůj bezmála karnevalový charakter, všelidový smích, ambivalenci a v rámci tělesné topografie i symboliky zdůrazňované „dole“ jako by čerpaly z tradice groteskního realismu, jak jej popisuje Michail Michajlovič Bachtin.[5]

foto Denisa Römerová

Catwalk se strunovou sekačkou i bez

Abychom se však příliš nevzdálili samotnému Headbangeru, ono jeho v obou případech těsné vsunutí mezi dvojici setů se zpětně jeví jako velmi šťastně zvolené, jelikož to umocňovalo podivně halucinační a snový rozměr performance. Nebylo zkrátka prostoru ani času na přípravu, obrnění se, či naopak následné vstřebání viděného a slyšeného. A odstínění Headbangeru z obou konců sety s rozdílnými atmosférami navíc napomohlo akcentovat atmosféru představení samého. Takto se diváctvo ocitlo skutečně jaksi vrženo do bizarní a těžko uchopitelné situace, která skončila stejně náhle jako začala. Připomínala tím již odeznělou noční můru, jejíž obsah už si člověk přes den nedovede přesně vybavit, ovšem v hlavě mu stále přetrvávají některé obrazy z ní utkvělé a povědomí o pocitech, jež v jejím rámci prožíval. Přesto se však pro čtenářstvo pokusíme v krátkosti průběh Headbangeru zrekonstruovat.

Představení začíná několikaminutovým úvodem spočívajícím v poslechu hlasitých a táhlých zvuků. Místy připomínají vazbení mikrofonu, jindy mají blízko k chraplavě hrdelnímu zpěvu. Coby intenzivní plochy se opírají do těl přihlížejících, prostupují jimi. Elektroniku, která dané zvuky generuje, obsluhuje na podiu toho času jediný z performerů, a sice Matyáš Dlab. Ten mimochodem není pouze autorem hudby, ale rovněž má na svědomí dramaturgii performance. Trup mu halí chundelatá bunda a hlavu kryje paruka se špičatými rohy, obojí sytě oranžové, přičemž za jeho zády se tyčí obdélníkové plátno, skrze něž prosvítá rovněž oranžová záře. Ostatně, celé podium je takto monochromní, tedy zahalené v háv barvy zralého pomeranče. Platí to i pro objekty, jež se na něm nacházejí: bicí soupravu, kytarová komba téže barvy s příhodným nápisem Orange, přičemž obdobným zabarvením se skví i několikametrové molo, které ze stage ční až kamsi za půlku sálu. Po náhlém utichnutí dlouhých tónů k mikrofonu přichází další z performerů – oděn taktéž v oranžovém kostýmu, který sestává mj. z PET lhaví oranžády Fanta. Rozechvělým a nejistým hlasem se snaží akci uvést: „Sál komunitního centra Sibiř býval kino, ale asi nám je všem jasné, že dnes nebudeme koukat na filmy, budeme poslouchat muziku… Ne tak ledajakou muziku, ale experimentální a okrajovou...“ Umně hranou trapnost jeho projevu, kterému dominují neustálé zámlky a naoko vystresované těkání očima po sále, jen podtrhává fakt, že je postupně narušován jak zásahy hlasité hudby, tak pomalým příchodem další performerky. Ta na hovořícího upíná děsivě prázdný pohled, tlačí se na něj a zasahuje mu tak do osobního prostoru, čímž zvyšuje pocit jeho diskomfortu. Mimochodem, maska s dlouhými a načesanými chlupy, kterou má na sobě, připomíná tu, jež skrývala tvář zpěváka obskurní estonské kapely Winny Puhh během neúspěšného (ačkoli působivě běsnivého) pokusu probojovat se roku 2013 do soutěže Eurovize.[6]

foto Denisa Römerová

 Velmi virulentní forma nakažlivého násilí

Co se východiska tvůrčího týmu této performance týče, její režisérka a choreografka Lucia Repašská pravila, že Headbanger vychází z fascinace subkulturami odvislými od marginálních hudebních subžánrů. Jako příklad zmínila právě metal (konkrétně jeho death či heavy varianty), v němž se dle jejích slov operuje s „radikálním gestem, exponovaným násilím, temnotou a zlem“. Při hledání této čtveřice atributů se pak metal zdá být skutečně vhodným nalezištěm. Tento žánr totiž jak démonizací ze strany některých médií, tak několika proslulými excesy jako bylo např. pálení kostelů a vraždy na norské blackmetalové scéně počátku devadesátých let či nechvalně známý Woodstock '99 v čele s k agresi podněcujícími nu-metalisty Limp Bizkit, bezpochyby disponuje konotacemi i výrazovými prostředky se schopností upomínat právě na onu „temnotu a zlo“. Tvůrčí tým Headbangeru pak usiloval tyto metalové prvky opatřit jakýmsi terapeutickým nábojem, tedy se, slovy Repašské, skrze „tvrdost dostat k jemnosti, pomocí arogance a násilí dosáhnout očisty“.

Kunsthistorik Josef Vojvodík píše, že na násilí lze nahlížet jako na „specifickou formu kolektivní ‚nákazy', jako — za určitých okolností velmi virulentní — formu ‚nakažlivého' násilí.“[8] Je ovšem možné se v rámci Headbangeru nakazit virem násilí a zla, jehož symptomem se stane kolektivní a (arte)terapeutické a očistné osvobození třeba od tlaku, frustrace atd.? Takováto tendence docílit vášnivostí či agresivitou určité purifikace, očištění, pochopitelně upomíná na některé koncepce z oblasti performativního umění předešlého století, a to například divadlo krutosti Antonina Artauda či divadlo orgií a mysterií vídeňského akcionisty Hermanna Nitsche. Mimochodem, vzpomeňme v tomto kontextu i samozvaného mstitele a anonyma Lorda Hoven, který ve svém manifestu ustavil pojem „déro“, jímž se snažil uchopit poznání podstaty soudobého světa skrze konfrontaci subjektu se znechucujícími objekty jako např. lidskými výkaly. Aby však nedošlo k pomýlení, Headbanger pro tuto volbu spřízněnou se dvěma výše zmíněnými koncepcemi rozhodně není zpátečnický.  Na způsob principu apropriace, přisvojení, s odstupem nahlíží do stávajícího kulturního pole, přičemž se zde nalezené prvky nepokouší zkrátka jen nekriticky přesadit do nového kontextu, nýbrž si je vypůjčit primárně se zřetelem k jejich funkci expresivní, nikoli tak symbolické či významové.

foto Denisa Römerová

Svoboda dělat chyby

foto Denisa Römerová

Zmiňme v tomto kontextu nyní filozofy Bernharda Waldenfelse a Jean-Luca Nancyho, neboť knihu prvního zmíněného Znepokojivá zkušenost cizího a knižně vydanou esej Vetřelec druhého autora spojuje podobné zjištění: že cizí a vlastní, sourodé a cizorodé, normální a nenormální se nezřídka nachází v poměrně těsném sepětí.  A ve shodě s tím nelze říci, že by tvůrčí tým Headbangeru prostě jen převzal prvky v metalové subkultuře normální a přeměnil je na nenormální, zvláštní. Jinými slovy, že by je svou divokou performancí dohnal do roviny ab absurdum a procesem zparodování z nich vytvořil směšnou karikaturu sebe samých. Jako by si naopak tvůrci byli vědomi, že již v oné metalové subkultuře samotné lze vysledovat věci poněkud roztodivné, pro její členstvo možná zcela normální a běžné, ovšem vnější pozorovatel by se nad nimi nejspíš udiveně pozastavil. Vzpomeňme třeba již zmíněné úvodní slovo k Headbangeru, kdy se jeden z performerů nejistým hlasem pokouší akci v několika větách představit, což mu znesnadňuje vlastní (performovaný) stud. Velmi přesně to připomíná některé rozpačité a stydlivě pronášené promluvy zaznívající před metalovými koncerty z úst účinkujících, jež jdou do protikladu s jejich drsnou vizáží a často brutálními texty skladeb. Tento úvod k Headbangeru tedy není ani tak parodií reality – realita sama je parodie. Nedokonalé dvojče nejen platonského světa idejí, ale rovněž všech zkrášlujících hudebních videoklipů, v nichž zpravidla není pro rozpačitost a trapnost místo. Citlivou legraci si z této neideální reality metalového koncertu, kterou se hudebníci snaží nezřídka překrýt zjemňujícím, zdokonalujícím, a tím pádem poněkud lživým závojem fikce, dělá také například Iva Hadj Moussa v knize Těžké duše. Když zde stárnoucímu bubeníkovi metalové kapely jeho spoluhráči navrhnou, aby začal nosit na koncerty plenu, jelikož nevydrží hrát devadesát minut v kuse, aniž by šel alespoň jednou na záchod, přijme tento nápad s povděkem. Zabije tím totiž dvě mouchy jednou ranou – nebude muset ani odbíhat na WC, ani nosit vycpávku rozkroku.

Při přemýšlení nad tímto aspektem Headbangeru spojeným s demaskováním nenormálního jako normálního jsem si možná překvapivě vzpomněl ještě na jednu knihu, a sice prózu S večerem přichází tíseň, jejímž autorem je Marieke Lucas Rijneveld. Ten na jejích stranách v kontrastu s veškerými přikrášlujícími a zjednodušujícími knihami určenými pro děti líčí dětství komplexněji a až nepříjemně realisticky. Činí tak totiž bez příkras a se vším všudy. S důrazem na tělesnost, která je pro dítě vlivem jak častých změn vlastního rostoucího těla, tak kvůli jeho disciplinaci ze strany okolí, neustále aktuální téma, a s veškerou dětství rovněž vlastní divností, tedy zvláštními fantaziemi, pro dospělé okolí zcela nesrozumitelnými hrami atd. A tvůrčí tým Headbangeru jako by činil cosi analogického. Metalový koncert v jeho provedení obsahuje i kiksy, nedokonalosti, zaškobrtnutí – jako když například jeden z performerů v průběhu akce leze nahoru ke světlům a dloubá do nich tyčí, protože předstírá, že se je jal opravovat. Taktéž se vší zpocenou a imperfektní tělesností – v samotném závěru performance si ze sebe poslední přeživší headbangující aktérka tílkovým crop topem ostentativně setře pot a následně tento potem promáčený kus oblečení hodí do publika. K tomu závěrem dodejme, že Repašská Headbanger charakterizuje těmito trefnými a krásnými slovy: „je to tanec ne-tanečníků, koncert ne-hudebníků. Hudba, již tvoří lidé, kteří k ní mají blízko, ale nejsou profesionály. Je to zvláštní oslava lidskosti ve smyslu, že je to anti-virtuózní dílo, které si klade za cíl jedině to, aby oslovilo diváka přímou brutálně otevřenou energií, kde chyba a svoboda jsou jednou z nejhlavnějších nosných myšlenek.“

(c) Kryštof Kočtář

[1] Richard Hebdige, Subkultura a styl. Praha: Dauphin – Volvox Globator 2012, s. 139.

[2] Citováno ze skladby „Rapor Satan“ z alba Masturbate in Praise of Black Satan (1992).

[3] Ladislav Klíma, Utrpení knížete Sternenhocha. Praha: Městská knihovna v Praze 2011, s. 35.

[4] Tamtéž, s. 35-36.

[5] Michail Michajlovič Bachtin, François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha: Argo 2007, s. 24–36.

[6] K tomu viz: https://www.youtube.com/watch?v=2dllo85ZSUk&ab_channel=EestiRahvusringh%C3%A4%C3%A4ling [Vid. 27. 6. 2024].

[7] Citováno z: https://www.zdeneklorenz.cz/index.php/muzikant/ [Vid. 28. 6. 2024].

[8] Josef Vojvodík — Jan Wiendl, „‚Krev k hrdlu stoupá, s mým se mísí slovem': lidské mimo lidskost a poetika nesnesitelného: K válečné poezii Jana Zahradníčka“. Slovo a smysl 24, č. 25, 2016, s. 38.

[9] Citováno z: Perverzní průvodce ideologií (The Pervert's Guide to Ideology, r. Sophie Fiennes, 2012).

[10] Miloslav Topinka, Krysí hnízdo. Praha: Mladá fronta 1991, s. 39.

[11] Tamtéž, s. 38.

[12] Gilles Deleuze – Félix Guattari, Kafka: za menšinovou literaturu. Praha: Herrmann & synové 2001, s. 12.

ZDROJ: PODHOUBI.COM

[zlutyzakaznik]

První dojmy 104: Jinde

(24. 6. 2024) Pivní a kavárenský mainstream.

Člověk musí být solidní pamětník, aby si vybavil raná léta restaurace a vinárny U zlatého meče a jeho předchůdců a i má maličkost má na počátky provozu docela mlhavé vzpomínky. Do vinárny na daném místě ale chodila ještě máma s kolegyněmi a pokud mi někdo ze čtenářů upřesní historii místa, budu rád a úvod aktualizuji.

Z poslední verze podniku jsem nikdy nebyl nadšený a stejný dojem jsem získal i ze zdejší zahrádky. Soudě dle Facebooku, na němž jsou desítky a možná stovky týdenních menu (listování zpět jsem vzdal v půli roku 2020), skončil tu podnik někdy v říjnu 2022. Nenápadné vzezření budovy pak způsobilo, že nástupce, kavárny a údajně večerního baru Jinde (FB a IG), jsem si povšiml až po dvou měsících od otevření, které proběhlo v sobotu 20. 4. 2024.

Ještě než jsem sem zavítal, udivila mě provozní doba. Označovat se také za večerní bar, který i po dvou měsících zavírá v 17.00 hod.? Ano, jsou zákazníci, jež se rádi osvěží či přímo rozšoupnou mezi 14 a 17 hodinou, ale vedle sebe bych napočítal maximálně dva nebo tři další a i ti většinou mohou až od 17, protože mají práci, děti anebo obojí.

Dosud jsem na modrobílé síti neviděl podobné zarovnání úvodních informací (+ typografická chybka skoro 300 leté) a nechápu, jak se uvedená délka pivní tradice vztahuje k Pilsner Urquell, který byl poprvé uvařen v roce 1842; Radegast pak vznikl v roce 1970. Věty v příspěvcích postrádají tečku na konci a vidět full expercience zabolí nejen anglofila.

Co se týče vizuální složky prezentace, úsměv budí přítomnost bývalé baristky Kafecu a podoba mléčných káv, u nichž je patrné, že zdejší baristi prozatím nepatří k brněnským brusičům latte artu. Námitku bych vznesl i vůči prezentaci piva na fotce z otvíračky: docela velké nadmíráky.

Zahrádka má z mého pohledu trochu lacině působící plastové židle (posledně jsem to kritizoval u cukrárny v Kohoutovicích) a interiér za barem není lákavý, protože je stísněný a utopený.

Nadšený nejsem ani z přítomnosti Pilsner Urquell a Radegastu na čepu. Pokud podnik sám sebe pojmenuje Jinde a naznačuje, že jeho koncept i nabídka jsou o něčem jiném, nemůže si dát do nabídky kvalitativně nejzoufalejší pivní mainstream, který navíc mají všude okolo...

Deci německého ryzlinku je za 79 a stejná míra Malbeku za 89 Kč. U stručné nabídky nealka (Coca-Cola 69, domácí limonáda 79 Kč) chybí objemy a já to považuji za nešťastné. Když to podnik zvládne u piva a vína, proč ne tady?

Totéž bych uvítal u mléčných káv, protože dát všechny za 79 Kč je svým způsobem hezké, z pohledu ekonomiky i zákazníka ale sporné, jelikož se nereflektují náklady i preference klienta. A +10 Kč za porci Oatly, jež je drahé už v nákupu, je prostě málo. Espresso a doppio je tu za jednotných 69 Kč a dvojitou kávu jsem si také dal.

Podnik se na FB chlubí, že jejich kávu nikde jinde nedostanete a dle dostupných informací i ústního potvrzení baristy to praží slovenský Black a oni dodávají surovinu. Uvítal jsem, že na Mythosu (a opět velkém kávovaru Victoria Arduino) byla v době návštěvy naturálně zpracovaná Etiopia Bombe a dle popisky blueberries na prvním místě by jeden mohl očekávat výrazně ovocné, chuťově čisté, komplexně strukturované, možná až krásně džemovité kafe.

Pokud to ovšem pražili Black, dost možná to tak nebude, protože všechny kávy, které jsem od nich ochutnal, byly dosti konvenční, mix Kafecu a The Naughty Dog. A nemýlil jsem se. Doppio mělo středně plné tělo a patrnou křídovitost, jež se vrátila v závěru a nepříjemně ulpívala na patře nejméně 20 minut. Střed chuti byl nejzajímavější a v jednu chvíli se v ní z velké dálky a na neznatelný okamžik objevily borůvky. Ale nic výrazného. Asi jako kdybyste se na borůvčí dívali dalekohledem z údolí...

Káva připravena s pečlivostí a když jsem komunikativního a ochotného baristu ujistil, že nijak nespěchám, tento děl, že si dá záležet. A i když využil řadu gadgetů včetně čechrátka, stále to nevylepší velmi obyčejnou surovinu (12/20). Nadšený nejsem ani z bezouškového porcelánu, se kterým se špatně manipuluje a tento nemá akdekvátně vějčité dno a silné stěny.

S díky jsem odmítl nabídku zkušebního shotu Geishy (žádné úplatky prosím) a zamyslel se nad podnikem, který je sice na atraktivním místě v historickém centru, ale jako takový nepřináší skoro nic nového, protože i naturální vína a brunch jsou už svého druhu klišé.

Je hezké, že tu ladí výběr tonicu s kávou pro espresso tonic, že na každou kávu mají originální recept (a kdo nemá?) a že si hrají s vodou tak, aby tato byla podobá té na baristických soutěžích, ale mnou ochutnaný výsledek tomu neodpovídá a jak čtenáři a poučenější zájemci o kávu vědí, i kávové soutěže mají určitý a unifikovaný chuťový standard.

Je fajn, že v rámci filtrované kávy nabízejí tři kvalitativní úrovně (classic 85, limited 155 a competition za 235 Kč). Otázkou ovšem zůstává, zda je na toto v Brně kupní síla. A pokud nabízím takto (cenově) exkluzivní kávy, nemohu odfláknout kvalitu tisku na stránce, kde jsou tyto uvedeny a dovolit, aby se takto nedokonalé menu objevilo v Google.

Pokud usuzuji správně na základě FB příspěvku, je majitel nebo alespoň jeden z majitelů bývalým zaměstnancem mediální agentury a měl/i by tedy vědět, že na detailu a prezentaci záleží. Odevzdali by klientovi zakázku s typografickou nebo tiskovou chybou? Proč tedy podobné věci toleruje u kavárny?

Slova bývalých kolegů o tom, že vizuální identita podniku zazáří v drtivé konkurenci brněnské gastroscény, se mi jeví jako značně přehnaná. Jestli to ale není tím, že reklamky jsou v komunikaci stejně přestřelené jako realitní agenti (pivo Pilsner Urquell Vás určitě nevystřelí do vesmíru, to spíš do suterénu chuťové deprese).

Uznávám ale, že krabičky i menu působí v návrhu pěkně, i když i tady je v českém prostředí laťka nastavena vysoko (vedle Jizby třeba Kmen nebo limitková balení Cofeespot a jejich letní edice Hello Summer! nebo černobílý a výrazně grafický No Limit!).

Konkurence je tedy silná, nezřídka legendární, tvrdí docela legračně mateřská agentura. Uvidíme, jak se s ní v Jinde popasují...

[videli-jste-tento-film]

tumblr nezná 200 filmů! aneb 30. statistika

Zlé pondělí (1960) : nezná 94 %, vidělo 0 %

Nenasytná Tiffany (2015) : nezná 91,5 %, vidělo 4,2 %

Boxer a smrť (1962) : nezná 91 %, vidělo 0 %

Kára plná bolesti (1985) : nezná 90,7 %, vidělo 0 %

Monstrum z galaxie Arkana (1981) : nezná 88,9 %, vidělo 5,6 %

Konec srpna v hotelu Ozon (1966) : nezná 88,3 %, vidělo 5 %

Ženy u benzinu (1939) : nezná 87,7 %, vidělo 5,3 % N

Ďábelské líbánky (1970) : nezná 86,8 %, vidělo 0 %

Mučedníci lásky (1966) : nezná 86,8 %, vidělo 1,9 %

Záhrada (1995) : nezná 86,1 %, vidělo 1,4 %

nenáhodné poznatky: speciální faktoidní edice

zastoupení filmů podle dekády vypadá takto:

V absolutních číslech nejméně známe 80. léta a první dekádu tohoto tisíciletí, nejméně prozkoumané jsou ale 40. léta (ten jeden film z dvacátých let nepočítaje). Nejvíce naopak známe filmy z 50. let, ale i tady nastal oproti první velké stovkové statistice posun – tehdy bylo poměrné zastoupení neznámých filmů v rámci padesátek jen 7,7 %.

prokletí roku 1966 pokračuje, v této chvíli neznáte hned 11 filmů z tohoto roku a ještě jste ani jeden film neviděli (hanba!)

14 filmů neviděl vůbec nikdo, 4 z nich jsou zároveň nejméně známé (v top 10, viz výše)

o neznámých filmech hlasuje v průměru 62,8 člověka (maximum 102, minimum [nařízeně] 50), o všech filmech dohromady je to 67,6 člověka a u viděných je to rekordního 74,8 člověka

teď něco málo o žánru:

Do tohoto o něco méně lame grafu než minule jsem zanesla hodnoty, co mi hlásí ČSFD (někdy jsou dost pochybné, ale je to to jediné, co mám). Do žánru nepočítám věci jako animovaný, loutkový nebo krátkometrážní, protože to prostě nejsou žánry, sorry jako. Tedy každopádně – nejvíce neznámých filmů se hlásí k žánru komedie, pak jsou to žánry drama, pohádka, psychologický, romantický, krimi a pak nějaké drobné. S novou stovkou se přidal jeden úplně nový žánr: road-movie se dvěma filmy. Exciting stuff.

a teď něco o režisérech, kteří si jako jediní zaslouží veškerou pozornost, neasi

má snaha zpropagovat Věru Chytilovou vedla k tomu, že žebříčku nejméně známých filmů předsedá žena (yay, vítězství feminismu!) s 11 filmy – to je o 5 filmů víc než druhý režisér v pořadí, Martin Frič

žen režisérek máme celkem 12 a dohromady natočily 25 neznámých filmů: Věra Chytilová (11), Irena Pavlásková, Věra Plívová-Šimková, Libuše Koutná (2), Lucia Klein Svoboda, Tereza Nvotová, Daria Kashcheeva, Zuzana Zemanová, Ester Krumbachová, Drahomíra Králová, Jiřina Pokorná-Makoszová, Helena Třeštíková (1)

z plodnějších režisérů neznámých filmů výběrově: Martin Frič (6), Zdeněk Podskalský, Otakar Vávra, Juraj Herz, Tomáš Votel (5), Jan Schmidt, Karel Kachyňa (4)

A to by bylo myslím dostatečně fakt a faktoidů. Pod perexem najdete zbytek seznamu (tj. mimo top 10) s označením těch nejnověji přidaných. U statistik zase jindy ♥

Tvár v okne (1963)

Poslední ples na rožňovské plovárně (1974)

O slavnosti a hostech (1966)

V žáru královské lásky (1990)

Normal (2009)

Temné slunce (1980)

Hezké chvilky bez záruky (2006)

Srpnová neděle (1960) N

Pirko (2016)

Škola otců (1957)

Anděl Exit (2000)

Dívka s mušlí (1980)

Roh Gondoru (2020)

Eva Nová (2015)

Špína (2017)

Mí Pražané mi rozumějí (1991) N

Babičky dobíjejte přesně! (1983)

Řád saténových mašlí (2000)

O kouzelném zvonu (1998)

Dvojrole (1999)

Pumpaři od Zlaté podkovy (1978)

Luk královny Dorotky (1970)

Dva týdny štěstí (1940)

Tanečnice (1943)

Pacho, hybský zbojník (1975)

Hroch (1973)

Dotek motýla (1972)

Muž z prvního století (1961)

Tichá bolest (1990)

Jak napálit advokáta (1980)

Ten, kdo tě miloval (2018)

Prach a broky (2015)

Kalamita (1980)

Mlhy na blatech (1943)

Ovoce stromů rajských jíme (1969)

Lucie (2011)

Pražská 5 (1988)

Lidé na kře (1937) N

Pohádkové počasí (2008)

Člověk proti zkáze (1989)

Kráva (1992)

Intimní osvětlení (1965)

Fantom Morrisvillu (1966)

Jaké vlasy má Zlatovláska? (1992)

Jídlo (1992)

Cena za štěstí (2019)

Paralelní světy (2001)

Labakan (1956)

Hodinu nevíš... (2009)

Prázdniny v Provence (2016)

Provdám svou ženu (1941)

Ohnivé ženy mezi námi (1987)

Kam čert nemůže (1959)

Electra (2023) N

Z města cesta (2002)

Křižáček (2017)

Všichni musí být v pyžamu (1984)

Pražské orgie (2019)

Lebensborn – Pramen života (2000)

Děvčata, nedejte se! (1937)

Křtiny (1981)

Milenci v roce jedna (1973)

Výlet (2002)

Dým bramborové natě (1976)

Všiváci (2014)

Byl jsem mladistvým intelektuálem (1999)

Stíny Kraje (2023)

Zkřížené meče (1998)

Smuteční slavnost (1969)

Operace Silver A (2007)

Hra o jablko (1976)

Městem chodí Mikuláš (1992)

Shoky & Morthy: Poslední velká akce (2021)

Vlčí bouda (1986)

Lesapán (2015)

Lízin let do nebe (1937)

Výbuch bude v pět (1984)

Extase (1932)

Pějme píseň dohola (1990)

Zločin v šantánu (1968)

Káťa a krokodýl (1966)

Klec (2019)

Pytel blech (1962)

Na vlastní nebezpečí (2007)

Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982)

Měsíc nad řekou (1953)

Třináctá komnata (1968)

Kočár do Vídně (1966)

Perníková věž (2002)

Jak ukrást Dagmaru (2001)

Ohnivé ženy (1984)

Smrt talentovaného ševce (1982)

Černý Petr (1963)

Hvězda zvaná Pelyněk (1964)

Pojedeme k moři (2014)

Kopytem sem, kopytem tam (1988) N

Ten svetr si nesvlíkej (1980)

Valentin Dobrotivý (1942)

Když Burian Prášil (1940)

Štěstí (2005)

Skřítek (2005)

Čas sluhů (1989)

Pepa (2018)

Invalid (2023)

Pánská jízda (2004)

Párty Hárder: Summer Massacre (2022)

Konec starých času (1989)

Kdo probudí Pindruše...? (1989)

Přišla v noci (2023)

Na střeše (2019)

Kouzelná tetička Valentýna (2008)

Erotikon (1929)

Vražda Ing. Čerta (1970)

Deváté srdce (1979)

Andělská tvář (2001)

O zakletém králi a odvážném Martinovi (2018)

Ikarie XB-1 (1963)

Roztomilý člověk (1941)

Cech panen kutnohorských (1938) N

Nikdy neříkej nikdy (2023)

Učitel tance (1994)

Slaměný klobouk (1971)

Vy nám taky, šéfe (2008)

Případ mrtvého nebožtíka (2020)

Malvína (2003) N

Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979)

Božská Ema (1979)

Sedím na konári a je mi dobre (1989)

Hrdinný kapitán Korkorán (1934)

Kohout plaší smrt (1961)

Pohádka máje (1940)

Zločin v Polné (2016)

Dáma na kolejích (1966)

Poupata (2011)

Partie krásného dragouna (1970)

O svatební krajce (2003)

Chata na prodej (2018)

Svatba upírů (1992)

Úsměvy smutných mužů (2018)

Elixír a Halíbela (2001)

Lajka (2017)

Gangster Ka (2015)

O princi Bečkovi (1988)

Kočičí princ (1978)

Grand Prix (2022)

Královský slib (2001)

Morgiana (1972)

Šašek a královna (1987)

Čarodějky z předměstí (1990)

Karamazovi (2008) N

Láska je láska (2012)

Něco z Alenky (1988)

Párty Hárd (2019)

Anton Špelec, ostrostřelec (1932)

Je třeba zabít Sekala (1998)

Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (1932)

Mazaný Filip (2003)

Vybíjená (2015)

Colette (2013)

Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1976)

Otesánek (2000)

Instalatér z Tuchlovic (2016)

Sestřičky (1983)

Venkovský učitel (2008)

Tisícročná včela (1983)

Přijela k nám pouť (1973)

Hodíme se k sobě, miláčku...? (1974)

Sněžný drak (2013)

Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983)

Přítelkyně pana ministra (1940)

Knoflíkáři (1997)

Nejlepší přítel (2017)

Český sen (2004)

Nejistá sezóna (1987)

O liečivej vode (2020)

Drahé tety a já (1974)

Upír z Feratu (1982)

Jen ho nechte, ať se bojí (1977)

Tři životy (2007)

Vyšší princip (1960)

Holka na zabití (1975)

Pěnička a Paraplíčko (1970)

Metráček (1971)

Plaváček (1986) N

Kdo chce zabít Jesii? (1966)

Katka (2009)

Kouř (1990)

Anička s lískovými oříšky (1993)

Osada Havranů (1977)

V peřině (2011)

[therka1996]

Michaentina 1x04

VALENTINA SE USMĚJE

Valentina. Nevyhýbám se ti jenom mi přijde že jsme neměly moc čas a zachvilku pro mně přijede mamka

Michael: Co kdyby tě odvezl já domů , můžeme se jít třeba někam projít

Valentina: Jako všichni dohromady nebo jenom my dva

Michael: Já myslím že už se všichni loučí a se všema jsem byl o samotě tak co říkáš znám jednu skvělou soukromou pláž kousek odsud

Valentina: Musím zavolat mamce jestli to pro ní bude takhle v pohodě nechci aby se o mě bála

Michael: Úplně v pohodě tak já na tebe počkám u auta

ON JDE K AUTU KDYŽ ČEKÁ A SLEDUJE VALENTINU JAKO VOLÁ S JEJÍ MÁMOU PŘIJDE K NĚMU ANNNA

Anna. Pořád jsi myslíš že se mezi váma nikdy nic nestane

Michael: Anno neprovokuj mě natáčení teprve začíná nechci to tím prostě pokazit a myslím že to má stejně

ANNA MU DÁ RUKU NA RAMENO

Anna: Někdy mi přijde že ani neumíš lhát

OBEJME HO A ANNA ODJEDE PRYČ PŘIJDE K NĚMU VALENTINA

Valentina. Tak mamka souhlasila ale musím být rozumně nějak včas doma

Michael: Myslím že domů na večeři to stihneš

OTEVŘE JÍ DVEŘE SPOLUJEZDCE ONA TOHLE DLOUHO NEVIDĚL

A MICHAEL NASTARTUJE A PŘIJEDOU SEM

Valentina. Wow to je nádherný místo

MICHAEL SE USMĚJE ZAVŘE JÍ DVEŘE

Michael: Jezdím jsem docela dost často když chci být sám a nebo přemýšlet

Valentina: Takže je to pro tebe takový uklidnující místo

Michael: Dá se říct

POSADÍ SE NA KÁMEN VALENTINA SE POSADÍ VEDLE NĚJ

Michael: Tak Valentino co jsi dělala předtímhle seriálem

Valentina. Hrála jsem v malých rolích a hlavně jsem ještě předtím dělala spíš přehlídky než jsem natáčela nějaké seriály

Michael: Takže jsi i profesionální modelka to bych do tebe vůbec neřekl

Valentina: Říkám jenom pár ale natáčení mně vždycky bavilo víc a co ty

Michael: Já jsem spíš hlavne zpíval vymýšlel písničky měl jsem pár koncertů než jsem se vrhnul na natáčení ..

Valentina: Co tě baví víc ?

Michael: S natáčením to je moje první zkušenost takže jsem zvědavej jak moc mě to bude bavit

Valentina: Kolik ti je ?

Michael: Myslím že z vás všech jsem nejstarší je mi 23 a tobě je myslím 20?

Valentina: Ano přesně tak

NAJEDNOU ZAČNE FOUKAT VÍTR A FOUKÁ TO VALENTINĚ DO OBLIČEJE MICHAEL ZVEDNE JEDNU RUKU A ODHRNE JÍ VLASY Z OBLIČEJE CHVILKU JÍ HLADÍ PO TVÁŘI A KOUKÁ NA NÍ VALENTINA SE ZASMĚJE

Valentina. Měly by jsme si promluvit

Michael: Co už první den

VALENTINU TO ROZESMĚJE A MICHAEL SE ZAČNE SMÁT TAKY

[burgerboyz]

29. 12. 23 – Little mižu

M.:”V tom hrál ten Moreslav Donutil.”

Toto je naposledy, co za vás testujem nějaký kurevstva… Tento rok. Nepanicařte zas! Nebo jako těžko říct, Káčka sem zas neviděl od tý doby, co sme neironicky poslouchali crazyfroga. Odflákl mě jen zkurveně dobrou rozemletou kachnou, kterou se mi neodvážil ani sám předat, abych mu neolízal ruce. Beztak už možná píše blog katsokuryboyz s nějakým japancem. Nechci brečet, ale po vánocích si na mě nikdo z kámošů neudělal čas, co jsem jim dal jako dárek přihlášky do prahy na fildu. Divný. Zkusili jsme teda vyjet do končin mezi meth-head hipíky, co se pasujou na bohy a streamujou s mrtvolou. Čekali jsme že by se tam gufüd mohl vyléčit z šílenství, ale opak byl pravdou. Na útěku jsme na náměstí otestovali jejich největší chloubu z podloubí od dob, kdy děda emmy smetany ještě někoho zajímal. Ani lit ani myšl. Borec evidentní buzna, když byl protivnej na mou koc. Aby zakryl kouření pér, dává do toho radši kilo cibule. Dyť to by nežraly ani ty nutrie co má za barákem, natož ta opelichaná liška.

[blackladisdestrcz]

Ukázka z První zkoušky Grahama - Začátek ÚpKUI (dříve Případy ÚpKUI - Zkouška ohněm)

Ukázka z První zkoušky Grahama - Začátek ÚpKUI (dříve Případy ÚpKUI - Zkouška ohněm)

„Jak jsme na tom?“ „Myslím, že ho už budeme mít totálně rekonstruovaného.“ „Jaké jsou jeho životní funkce?“ „Zdá se mi, že v normálu.“ Netrvalo dlouho a Alonzo se začal probírat. „Kde to zatraceně jsem? Pamatuji si, že jsem byl ve velmi těžké dopravní nehodě. A byl jsem si jistý, že jsem zemřel. To jsem se mýlil?“ Alonzo se začal rozhlížet okolo. Celý pokoj, všechno vybavení mu připadalo takové zvláštní. Nic takového ještě neviděl. Bylo to až moc sci-fi. „Pravda je, že jste byl skutečně mrtvý.“ „To je nějaká skrytá kamera? Nějaký vtip? Kde to jsem a jaký je rok?“ To se do místnosti dostala už žena Alonza.

„Miláčku, jsem tak ráda, že se tě rozhodli oživit. Stejně jako mě.“ “Oživili bysme i vás tak. Nevybíráme, každému dáme přesně 1 týden na to, aby se rozhodnul.” Ozval se doktor, který byl u nich. „No skvělé, asi není třeba hodit okolo horké kaše. Je pravda, že jste několik velmi, velmi dlouhých let byl mimo svět živých. Tam na druhé straně. Ale díky pokrokům ve vědě jsme teď schopny každého, komu ještě nebyla poskytnuta vědou nesmrtelnost a který se toho nedožil, tak jsme ho mohli přivést mezi živé. To se týká i vás, Alonzo a vaší ženy. Vím, že je to na vás moc, takže vás nechám si trochu utřídit myšlenky. Co ale nutně potřebuji vědět, jestli souhlasíte s tímto oživením. Tohle je důležité.

Víte, u lidí kteří veřejně prohlásí, že chtějí žít věčně a nesmrtelnost jim nedělá problém, v minulosti, tak u těch tenhle souhlas moc řešit nemusíme. Ty většinou po oživení jsou radostí bez sebe, euforicky řečeno. Ale stejně se jich taky pro jistotu ptáme a nahrajeme ten souhlas. Ale u lidí jako vy, kteří neměli nějaké veřejné prohlášení k tomuto třeba někde na internetu nebo v nějakém rozhovoru, veřejně, tak je to nutnost. Nechceme připravit lidi o možnost volby. Jestli chcete zůstat na druhé straně, mezi mrtvými, můžeme vás tam poslat klidně zpátky.“

Alonzo ani chvíli neváhal. Že může znovu žít a navíc věčně, tak to mu zněl velmi fajn. „Jo, to beru. Mám to někde podepsat?“ „Ne, není potřeba. Váš souhlas byl nahrán. Teď zbývá ta zábavná část. Jak víte, lidská společnost se neustále technologicky posouvá dopředu….“ „Můžete mě toho ušetřit? Nejsem blbý. Vím, že technologie jdou neustále dopředu. A taky nejsme z nějaké zaostalé doby.“

„Prostě vás budeme muset aklimatizovat do naší doby. Seznámit vás s tím, jak to tady chodí. Kam se to všechno posunulo. Ale nebojte, vaše smrt nastala v roce 2022, že? To už je dost moderní. Rozhodně daleko blíže, než třeba někdy na začátku lidského pokolení. Nebo středověk. Dokonce i pravěk. Tam se musíme hodně snažit a ta doba aklimatizace je tam mnohonásobně delší. I lidi z tohohle času oživujeme. Ale nevěřili byste, jak moc jsou fascinováni, kam jsme jako lidstvo došli. Asi vás nechám s vaší ženou.“ Doktor a jeho asistenti odešli pryč z místnosti. „Vážně nejsem v nějakém snu? Nebo někde na druhé straně?“

„Ne, nejsi. Tohle je skutečná realita. Vážně žiješ. Oba jsme byli mrtvý nějakou dobu, podle nich, než se jim podařilo vymyslet cestování do minulosti. A pomocí minulosti nás zpětně rekonstruovat do téhle doby. Je to jako by jsme nikdy nezemřeli.“ „Takže všichni naši známý, naši rodiče jsou tady naživu?“ Tohle byla pro jeho ženu těžká otázka.

„Bohužel ne všichni. Víš, jak ty říkali, že se každého ptají na souhlas s oživením? Tak bohužel někteří naší známý tohle odmítli.“ „A naši rodiče? Jejich předci?“ „Naši rodiče s oživením souhlasili. S touhle další šancí. Ovšem někteří další, ty ne.“ „Sakra, ale co se dá dělat. Jejich volba. To oživují skutečně všechny? To tady můžu potkat klidně jen tak mezi námi i třeba Aristotela?“ „Jo, vypadá to tak. Co mi říkali, tak oživují všechny za celou dobu lidstva.“ „Počkej, počkej, to třeba takové zrůdy jako Hitlera, Stalina a nějaké takové další? Ty tady taky jen tak potkám na ulici?“

„Nechtějí prý dělat rozdíly. Když už se pustili do toho oživování, tak nechtějí dělat žádné výjimky. Každý si zaslouží tu šanci. Ale pro všechny tyhle lidi mají jedno velmi speciální místo. Místo, které je na hodně vzdáleném místě galaxie. Kde jsou všichni ty, kdo mají na rukou krev. Kdo byli ve svém životě vraždící monstra. Pro ty je přichystáno velmi speciální místo, kde neplatí žádné zásady, aby okusili pocit věčných muk. Kde je peklo na zemi. A kde ani ty co je hlídají jsou ty nejhorší z těch nejhorších. Včetně těch, co tam už jsou. A nikdo neví, kde jsou. To jsou bezpečnostní opatření.“

„No ale to je ohromné moře lidí, pokud všechny oživují. To jako se sem všichni vejdou? To je všechny dokáží uživit?“ „Jak ti říkal ten doktor, je neuvěřitelné, jaké tady mají technologie. Podmořská města, vesmírná města a stanice okolo Země, další planety. Postupnou evolucí se člověk dokázal přizpůsobit životu na jiných planetách. A taky genetickým inženýrstvím. Úpravou naší DNA. Taky ohromná vesmírná plavidla pro bilióny lidí, které jsou ve vesmíru. Kolonie všude po vesmíru.

Nekonečný virtuální prostor, který je otevřený pro všechny. Kde jsou taky miliardy lidí. A taky neuvěřitelná produktivita, co se týče zemědělství a potravin. Díky pěstování všude kde se dá. I na těch vesmírných stanicích a v podmořských farmách.“ „Fíha, tak tohle je vážně hustý.“ To se už jeden z doktorů vrátil. „Za tuhle službu se něco platí? Že jste mě oživili?“

Doktor se začal smát. „Ne, tohle bylo na náš účet. Ale tohle bude asi jedna z věcí, na kterou si budete muset zvykat. Ekonomika, tak jak jste jí dříve znal, to už tady vůbec není. Nebudete to vůbec potřebovat, žádné peníze. Ty jsou dneska pasé. V téhle ekonomice by stejně nefungovaly.“ „Proč ne?“ „Většina důležitých věcí se plně automatizovala. Většina lidí taky tím technologickým vývojem dostala z pracovního poměru. Výroba, zemědělství, doprava i ve většině služeb už je naprosté minimum lidí. Je tu vlastně jenom pár procent lidí, co dělají, co by se dalo označit jako práce. A stejně je to spíše nadšení a zápal pro tu věc.

Většina populace už má prakticky permanentní dovolenou.“ „Pořád tady máte něco jako mobily?“ „Ne, máme něco jiného.” Doktor ukázal něco na své hlavě. “Vidíte tuhle malou kruhovitou věc? Něco jako miniplacka? Tímhle komunikujeme. Zároveň to dokáže promítat obraz před naše oči.” “Co ta doprava?” “Plně automatizovaná.

Doprava osob, zboží, surovin, tohle všechno. Taky neuvěřitelně rychlá. Díky super rychlovlakům, mezikontinentálním cestovním raketám, nadzvukovým letadlům. I něco jako kamióny dneška jsou velmi rychlé mršky.” “Co zdravotnictví? Nemoce?” “Oživili jsme vás a prakticky přivedli z mrtvých. To už snad vypovídá o tom, kam jsme se dostali. Kam jsme se dostali.” “Co zábava?” “Všechno tvořeno umělou inteligencí. Vám přímo na míru, během pár sekund. I plně ve virtuální realitě.

I díky tomuhle se autorské zákony pozbyly prakticky jakéhokoliv významu. Nikdo vám nemůže omezit co si můžete vytvořit se svojí vlastní umělou inteligencí pro tvoření zábavního obsahu. Jakékoliv IP je vlastně plně k dispozici.” “Jak si teda lidé obstarávají to, co potřebují?” “Každý má specializovaný nanozařízení na výrobu čehokoliv, co je potřeba.

Suroviny do ní jsou automaticky dopravovány pomocí té automatické dopravy, jak je potřeba. Nebo použijete už to, co máte doma. Můžete si to vyrobit doma nebo kdekoliv jinde kde je jeden z přístrojů. Asi se taky říkáte v hlavě, co energie, kde jí bereme, co všechno pohání? Fúzní reakce. Už v té době, kdy jste žil s ní lidstvo koketovalo, ale dneska nám dokáže poskytnout tolik energie kolik chceme. A můžeme to udělat jakkoliv miniaturní.”

“Co války?” “Války pořád existují. Bohužel. Naštěstí se teď většinou omezují na velmi úzký pruh země. Díky technologickým pokrokům nemá většinou ani jedna strana dostatečně navrch v tomhle. Takže se to většinou omezuje na tu potyčku vedenou v tom prostoru většinou na hranicích a taky obvykle dál od jakéhokoliv lidského osídlení. Obvykle to trvá tak dlouho, dokud to tu útočící stranu nepřestane bavit ztrácet tam to svoje vybavení a techniku. Všechno tohle bez jakékoliv účasti člověka.” “Vzbouřila se někdy umělá inteligence?”

“No, byl tady jeden android, Rios co chtěl zatopit lidstvu, ale člověk jménem Graham včas založil Úřad pro kontrolu umělé inteligence, včetně policejních, armádních složek.” “Jo, ještě štěstí že ho to napadlo.” Ozval se odněkud ženský hlas. “To se podívejme, jaké překvapení. Máme tady jednu agentku přímo z toho úřadu.”

Doktor měl pravdu. Byla to Venezia, která se tam objevila. “Jsem tady jenom z toho důvodu, pokud bude Alonzo chtít jakoukoliv pokročilou umělou inteligenci, tak to budu muset dát do protokolu.” “Vlastně máte štěstí, Alonzo. Venezia je prakticky celebrita mezi policejními složkami ÚpKUI. Každopádně ten úřad zabránil prakticky tomu nejhoršímu.” “A co zločin?” Doktor pokynul směrem k Venezii.

“Co myslíte? Pokud pořád existuje moje policejní oddělení? Znásilnění, napadení, a další podobné záležitosti jsou pořád věc. Ale vražda? Když každého můžeme velmi rychle přivést k životu? Když může existovat mimo své fyzické tělo? A taky krádež? Cokoliv spojeného s tím, když jsme ještě měli peníze? To už je taky prakticky pasé. Na co krást, když si můžete cokoliv vyrobit ve svém vlastním nanopřístroji? Každý ho má a je všude.” “Chápu, chápu.”