#jak přežít v

[liska-bystrouska]

OP právě vyjmenoval všechny cool věci Budějc. Co tu mám jako kruci dělat? 😅

Jak přežít v Budějovivcích (a okolí)

Pokud na chodníku potkáte asijskou delegaci, nekoukejte jí do očí. Opakuji, NEKOUKEJTE SE JIM DO OČÍ.

Pokud se budete procházet po Sokoláku, za žádnou cenu nescházejte z chodníku.

V noci se z radnice ozývá dětský nářek. Nevšímejte si jej.

Pokud se vám podaří po 10. hodině noční stoupnout na bludný kámen, už vám není pomoci.

Pokud na zastávku přijede dopravní spoj, který není na listině, nenastupujte.

Když třicetkrát obejdete kašnu, svět se začne zdát vzdálený. Vyhledejte muže v rudém kabátci a proste o cestu zpět. Pokud se vám nedostane jeho hole, už se nevrátíte.

Nechoďte do Dvořákovy galerie mezi 7. hodinou večerní a 9. hodinou ranní, pokud nejste odsud.

Museum občas kvílí. Nebojte se.

Ve hvozdech kolem Nové vsi se pohybují pochybné existence. Pokud nesejdete s cesty, neublíží vám.

Držte se u okraje lesů, hlavně na Kleťi. Pokud se zatouláte moc hluboko, mohli byste spadnout do chřtánu pekelného.

Za žádnou cenu se k zámku na Hluboké nepřibližujte kolem p��lnoci. On bude čekat.

[skalickaa]

mám strach, bojim se

Nejsem si jistá, jestli jsem ready na vysokou. Neumim si představit, co tam budu dělat.

Ještě míň si dokážu představit sebe, jak píšu bakalářku. Během psaní maturitní práce jsem do éteru vyslala nemalej počet tweetů na téma "já se zabiju", takže tohle bude pořádná jízda...

Ale nejdřív budu muset přežít nástup do prváku. Nemám šajna, jak to funguje. A taky nemám jedinou učebnici, isic, ani tušení jak se tyhle věci zařizujou.

Díky Honzovi z twitteru (god bless him fr) se mi podařilo zapsat si předměty, ale že by mi to nějak ubralo na nervozitě, to se asi říct úplně nedá. Nejsem si jistá, jestli jsem někde neudělala chybu, protože mi přijde mega divný, že nemám povinnej ani jeden cizí jazyk.

Also bych se měla jet ubytovat na kolej nebo si tam minimálně dojet vyzvednout klíče, ale pořád to odkládám. Reálně si tím ale sama kopu hrob, protože čím víc to budu odkládat, tím větší je šance, že se moje spolubydlící ubytujou dřív než já a na mě zbyde postel u dveří (nebo na jiným netaktickým místě), takže kdyby nás v noci někdo přišel zabít, budu první na ráně. :) Možná bych měla přestat vymýšlet scénáře zakončený tím, že tenhle semestr nepřežiju, nebo si to omylem vymanifestuju.

Taky bych si v Olomouci ráda našla brigádu, ale potřebovala bych něco, z čeho se nezhroutim, takže gastro asi pass. Donedávna jsem si říkala, že bych třeba mohla doučovat španělštinu, ale asi si spíš znova stáhnu Duolingo, protože mám pocit, že jsem to všechno zapomněla.

Ráda bych tadyten yapping zakončila nějak pozitivně, ale nic mě nenapadá. Dala jsem si vařit vajíčka, jestli v tý vodě prasknou, začnu zase psát "já se zabiju" tweety.

Takže tak no. Teď podle mě zase na půl roku zapomenu, že tahle platforma existuje.

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 08 - Zamotaný

„Někdo nás k sobě volá,“ opakovala Mara Tasseho slova. Přikývl. „Tady? Uprostřed lesa?“

„Ty to vážně necítíš?“

„Co přesně?“

„Jako by tě něco táhlo dál.“

„Jediný, co mě tady táhne dál, jseš ty.“

„Zvláštní…“ zamumlal Tasse. „Vůbec nic?“

„Nejradši bych tě popadla a odtáhla zpátky do Lesního hradu.“

„To chápu,“ přikývl. „Tak jdeme, ať jsme co nejdřív zpátky.“

Maře v tu chvíli spadl kámen ze srdce.

„Vážně?“

„Ovšem. Čím dřív to tu prozkoumáme a zjistíme, kdo nás to volá, tím dřív se můžeme vrátit.“

Kámen, který Maře spadl ze srdce, nahradil výrazně větší a těžší kámen.

„Tasse… Lezeme nějaký potvoře přímo do chřtánu.“

„Došla jsi se mnou až sem,“ namítl. „Už to není daleko. Vím to.“

„Já zase vím, že ti asi přeskočilo! Něco si na nás chce smlsnout a ty tomu jenom nahráváš! Jdeme zpátky. Řekneme někomu z řádu, že kolem studny se usadilo…něco. Nebudeme zjišťovat, co to je. Necháme to na někom zkušenějším.“

Tasse s hlasitým povzdechnutím pevně zavřel oči. Stál na místě, ztěžka se opíral o hůl a volnou rukou si mnul čelo. 

„Já vím…“ zamumlal po chvíli. „Jenom si nemůžu pomoct… Tohle je poprvé, co mám takový pocit.“

„Teď asi nechápu,“ zabručela Mara.

„Můj mladší bratr byl ten, kdo jako malý vídal v zahradě Dobré sousedy a tak. Skřítky ve stromech, vodní panenky ve fontáně a tak. Mně se tyhle věci vždycky vyhýbaly a…“ otevřel oči. Stále ještě se mu v šeru tunelu divně leskly. „Lhal bych, kdybych řekl, že mi to nevadilo.“

„Ty nemáš pud sebezáchovy, co?“ 

„Proč?“

„Protože je nechceš vidět. Nechceš, aby si tě všimli. Pořád o nich slýcháme, jak snadno se s nima někdo dostane do potíží, někdy stačí je vidět a jsi do něčeho zamotanej!“

Tasse přikývl. 

„Myslím… já myslím, že na to je teď už trochu pozdě…“ povzdechl si. „Co jsem se dotkl té pavučiny na tom stromě, něco mě prostě táhne dál…“

„Bohové… Pořád tě odtud můžu odtáhnout.“

„Co když to pak půjde za námi?“

„V Lesním hradě je spousta bylinkářů. Určitě by si věděli rady.“

„Ale to se to pak nedozvíme…“

„A musíme to vědět?“

„Proč ne?“

„Protože bysme to nemuseli přežít, třeba? Pořád ti to opakuju!“

„Já vím. Možná…“ Tasse se rozhlédl kolem. V tunelu bylo šero, které se pomalu prohlubovalo. Šedobílé stěny byly plné stínů. „Možná by ses měla vrátit. Nahlásit, co jsme objevili a tak, jak jsi říkala. Já to tady ještě trochu prozkoumám-“

„Ty mě vůbec neposloucháš, co?“ přerušila ho. Povzdechl si a podíval se na ni zlatýma očima.

„Nechci mluvit moc nahlas,“ řekl a pokynul jí, aby šla blíž. „Napadlo mě to až teď,“ pokračoval šeptem, když byla dostatečně blízko, „myslel jsem, že jsem jenom nadšený z toho, že jsme na něco takového narazili, ale… ono to opravdu nedává smysl, co?“

Mara zavrtěla hlavou.

„Já myslím, že jak jsem si sáhl přímo rukou na ty pavučiny, tak se mi to nějak dostalo do hlavy. Asi jsem nějak očarovaný.“

„Cože?“

„Uvažuj nad tím! Na takové místo bych sám nikdy nevlezl, ale přitom nás ženu hlouběji a hlouběji. Vůbec nevěnuju pozornost tomu, v jakém nebezpečí pravděpodobně jsme. To není normální, že ne?“

„Po pravdě, o tvým pudu sebezáchovy pochybuju už od tý doby, co ses rozhod ukrást mistryni Luitgardě tu pálenku, co si pálí ve svý laboratoři. Ale teď se chováš extra divně.“

„Strašně těžko se proti tomu bojuje,“ přiznal Tasse. „Měl bych mít strach, ale nemám ho. Původně jsem se nechtěl vrátit, aby se nám Zander a ostatní nevysmáli, ale teď… Je to jako by mě něco hnalo, abych zjistil, kam ta chodba vede. Jediné, čeho se teď obávám, je, že pokud se teď vrátíme zpátky, pokud to vůbec dokážu, nevyrazí sem bylinkáři dřív než ráno a já se během noci pokusím utéct a prozkoumat to tady. Jinak se nikdy nedozvím, co za tím vším je.“

„Myslela jsem, že lidi, co jsou očarovaný, to o sobě většinou nevědí.“

„Třeba jsem očarovaný špatně, já nevím. Ale nějak to funguje a pořád mě to táhne dál. Jako kdyby se na mě kus té pavučiny zachytil a já jsem v něm teď zamotaný jako ryba v síti.“

„Pořád se mi zdá, že jsi trochu moc klidnej.“

„To je součást toho kouzla, myslím. Čím jsme blíž, dokonce mi pomáhá ignorovat všechny ty pavučiny kolem. Pořád jsou hnusné, ale tak nějak je tolik nevnímám, řekl bych. Nejsou podstatné.“

„Podstatný budou, až si je budeš vybírat z vlasů,“ zvedla Mara oči v sloup. „Hele tohle je další důvod, proč bysme se měli vrátit. Pokud jsi nějak očarovanej, budou vědět, co s tím.“

„Nebo půjdeme dál, zjistíme, co chce ten někdo, kdo je na konci téhle chodby, a pak se v klidu vrátíme domů.“

„Tasse…“

„Bude to v pořádku, slibuju. Budeme opatrní. Pokud by se ti cokoliv zdálo podezřelé - totiž víc podezřelé než doteď - máš moje svolení mě popadnout a odtáhnout pryč.“

Mara si povzdechla. 

„Slibuješ?“

„Přísahám.“

„A nevyvedeš žádnou hloupost?“

„Pokud ano, máš moje svolení jednu mi vrazit, hodit si mě přes rameno a odvléct mě pryč.“

„V tom případě mi dlužíš pití.“

„S tím naprosto počítám.“

„Fajn. Ale pokud to nepřežijeme, tak tě zabiju.“

[knize-strachkvas]

poznatky z prvních dvou týdnů nového školního roku (kromě toho, že jsem velice připravena si to hodit ofc). chtěla jsem to napsat po prvním týdnu, ale byla jsem tak vyřízená, že jsem na to zapomněla a potom byla polovina druhého týdne a jelikož byl asi tak záživný jako ten první, tak jsem si řekla, že nebude na škodu když si počkám do pátku :)

moje asistentka pedagoga dala bez jakéhokoliv varování výpověď. první týden v září. za prvé) proč doprdele (o tomhle bych byla schopná napsat sáhodlouhou esej, ale neudělám to), za druhé) na třídu dvaceti tříletých dětí jsme teď s druhou učitelkou samy. což se dá zvládnout ke konci školního roku, ale ne když vám děti ze všech stran řvou, jedno každý ráno z toho stresu bleje, druhé odmítá mít zavřené dveře do šatny, třetí mluví pěti světovými jazyky (mezi kterými ofc není čeština) ale nedokáže si utřít samo nudli u nosu a další dostává záchvaty vzteku a odmítá cokoliv dělat. to co kouše další děti na potkání snad ani nestojí za zmínku.

s kolegyní teď obě jedeme ranní služby, aby jsme na to nebyly samy a aby si na nás ty děti zvykly. to znamená, že tam nikdo není na spaní a odpolední svačinu, jelikož by to normálně pokryla ta asistentka která vzala roha. takže s kolegyní přesluhujeme. to se dá přežít a děje se to celkem často. ale ten začátek roku je tak náročnej, že každá minuta navíc co strávíte v práci vám vysává život z těla. není to uplně hej a učitelky z ostatních tříd se nám snaží pomoct jak můžou, ale jejich třídy taky nejsou procházka růžovým sadem.

někteří rodiče jsou absolutně mimo realitu a vážně by se měli dotknout nějaké zelené travičky, jelikož jejich chování mi rozum nebere. někteří velmi rychle pochopili, že čím rychleji utečou, tím je to pro to dítě lepší, jelikož ani nemá šanci zaregistrovat, že tam ten rodič už není. jenže potom tam jsou jinačí experti, kteří tam jsou pečení vaření až do oběda a to dítě jim tam málem vyfluše plíce, jelikož je absolutně vyděšený z toho, že ten rodič odejde. a čím dýl tam ten rodič je, a prodlužuje to, tím je to pro to dítě (i pro toho rodiče) horší. většina dětí se potom, co jim rodič odejde velice rychle uklidní a začne si (někdy s menší asistencí) hezky hrát. je to jako náplast.

tento týden jsme měli třídní schůzky. libový jak párek, to vám povídám. netuším, jak mě ti rodiče můžou brát vážně a dobrovolně mi dát své děti. no ale co... nikdo nic nenamítal, takže asi hej. větší zábava byla, když jsem se tam potom, co odešli rodiče, málem zhroutila, jelikož jsem toho už měla dost a moje tělo je močka a řeklo si, že už ho to nebaví a prostě z ničeho nic přestalo fungovat. bylo mi zakázáno odjet domů samotné a na část cesty jsem měla doprovod. řekněme, že jsem ráda že jsem se dostala domů. den na to jsem z práce odjela v mých star wars bačkůrkách. na mojí obranu jsem přesluhovala a jedno dítě dostalo záchvat vzteku a odmítlo se převléct z pyžamka (to zní jako banální problém, ale ve stejnou dobu je tak tak dalších deset velice zmatených dětí co vyžaduje vaší asistenci). nebyl to dobrý den.

nedokážu si představit že bych tohle měla zažívat ve školce, kde se vám všechny vaše kolegyně (kromě již zmíněné asistentky) nesnaží vyjít co nejvíce vstříc a kde bych si na ty děti (a rodiče) nemohla velice otevřeně zanadávat. malá to vítězství. naše nejčastější pozdrav je zamumlané, "já se z toho už asi poseru." nebo "už aby byl pátek. nebo lépe - červen."

bonus: zpráva od mé babičky (bývalé učitelky na střední škole) poté, co jsem si stěžovala že děti stále brečí. netuším co se tím snaží naznačit (a jako ano, uklidní se. ale za cenu mého psychického zdraví)

[takovanormalnielie]

22.1.2024

Melu z posledního. Nasadila jsem paralen a snažím se v práci do rána nějak přežít. Pohrávám si s myšlenkou vyoutování na fb skrz profilovku (tu co mám tady) a změnu jména. Mohla bych k tomu ještě přihodit pár vlaječek a ať si to každej přebere, jak chce, ale ještě s tím počkám. Prozatím si třeba zkusím v tý digi-občance schovat to M.

[kralovna-ne-stesti]

Žít den po dni se osvědčilo jako vcelku jediný způsob, jak opravdu, skutečně přežít den po dni, v období, kdy to vypadá, že se dalšího dne pro šílenou bolest, strach, stres, zranění a rozpadající se svět, nedožijete. No a funguje to vcelku obstojně i v situacích, kdy prostě jenom nevíte co, a myšlenky a ne-plány dál, do budoucna, je jeden velkej stres a neznámá.

[lieselotte-sky]

Pamatujete ten vtip, co se říkal vždycky v listopadu: Otevřu noviny, Lenin, otevřu rádio, Lenin, otevřu televizu, Lenin, otevřu oči, Lenin, doprdele, bojím se otevřít konzervu.

Jenže tehdy to bylo jen v listopadu, to se dalo přežít. Já nevím co jsem komu zas (ne)udělala, ale mám to teď s Babišem, trvá to už víc jak rok a mám dojem, že ty konzervy ve špajzu se mi asi zkazí. Babiš na vás na internetu vyleze vždycky, je úplně jedno co hledáte, můžete hledat semínka mrkve, můžete hledat funkční hajzlpapír, to je jedno, ta sračka na vás stejně vyhřezne. Viděla jsem toho v životě už hodně, zažila jsem socialismus, zažila jsem divoký kapitalismus, pak návrat socialismu, viděla jsem hada z kola spadnout, žábu pěstí bušit, viděla jsem i prezidenta pod plexideklem, ale tak úporně vlezlou a nezničitelnou sračku jak Babiš jsem ještě neviděla. Na to aby měl člověk strach i vystřelit, ještě by se to rozletělo na houf malých.

Teď naposledy. Hledám Nein, das ist Super, coby hlášku z jiného starého vtipu a jsem konfrontována s 20 videi s Babišem. To není normální! Politika mě nezajímá, ať si to dělá co chce, já jen nechci aby to na mne furt odněkud lezlo.

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ SEDMDESÁTÁ PRVNÍ – SVĚTLO

Odborně je světlo popsáno, jako viditelná část elektromagnetického záření a jeho rychlost je 3 000 000 km za vteřinu. Je to největší, známá a měřitelná rychlost ve vesmíru. Světlo pro naši planetu vyzařuje slunce. O světle se ví velice mnoho, ale ve skutečnosti nevíme, co světlo skutečně je.

Světlo bylo vždy spojováno se životem na zemi, jako vše prostupující element, který je součástí každého z nás. Nejen světlo vycházející ze slunce řídí životní procesy v přírodě. Působí na buňky jak v rostlinách a zvířatech, tak i v našem lidském těle. Toto absorbované světlo můžeme zase vyzařovat, podle toho, jak moc jsme v souladu s přírodou, jejíž jsme součástí. Když je člověk vnitřně spokojený, vyzařuje ze sebe světlo, které je vidět v jeho očích. Naopak prázdné, až zakalené oči má, když je vnitřně nespokojený a nevyrovnaný. Lidé, kteří jsou hluboce duchovní ze sebe vyzařují světlo celým tělem. Mají okolo sebe až viditelnou, světelnou auru.

Protikladem světla je tma, což je nepřítomnost světla. Ve skutečnosti absolutní tma neexistuje, protože je v ní vždy alespoň trochu světla. Pokud je světlo spojováno s dobrem a tma se zlem, tak je potom pravdivé, teologické tvrzení, že zlo ve skutečnosti není, je pouze nedostatek dobra. Jak v nás, tak i v okolním světě je pouze větší nebo menší množství světla – dobra. Po fyzické, tak i duchovní stránce je v člověku více světla, když si uvědomí, že je součástí celku, toho Jediného a nechá se světlem a dobrem zcela prostoupit.

Je patrně důležité si uvědomit, že světlo je jak fyzikální pojem, tak i duchovní síla, působící současně na člověka. Má vliv na jeho fyzické a duševní zdraví. Světlo uvádí do chodu jeho biologické hodiny, které jsou v chodu celý den i noc. Přes den podporuje aktivitu těla v noci, při jeho zeslabení ji naopak utlumuje tak, aby si organismus mohl odpočinout a regeneroval se.

Duchovní světlo může člověk čerpat nejen ze slunce, ale i z dalšího člověka vyzařujícího světlo – dobro. Podobně působí i duchovní literatura, kdy s pomocí slov je navozen pocit světla a dobra, v momentu, kdy si člověk uvědomí jejich hloubku.

Čím je člověk starší, tím více si začíná uvědomovat duchovní stránku světla. Stále má rád teplé jarní paprsky slunce po dlouhé, temné zimě, ale to duchovní světlo jej prostupuje i během této nepohody. Schopnost čerpat duchovní světlo převážně ze slov, která jsou Bohem, je výjimečná lidská schopnost, která mu pomáhá přežít období bez světla, a to ne pouze v souvislosti se střídáním ročních období. Pomáhá mu přežívat těžké životní situace, způsobené jak vlastní vinou, tak i bez vlastního přičinění.

Bez světla by neexistoval život, podobně jako bez vody. Člověk je bytost fototropická, přitahovaná světlem. Rád využívá jeho léčivé síly, rád o něm hovoří a píše, ale stále doopravdy neví, co světlo ve své podstatě je. Vysvětluje si jej pojmem elektromagnetické záření, protože jeho rozum není schopen jej jinak pochopit. Začínají se však objevovat názory, že světlo je prvotní a hlavní hybatel vesmíru. Celý jej prostupuje a je na všech místech současně. Možná, že se potvrdí stará představa, že Světlo je Bůh a Bůh je Světlo.

[terminus-technicus]

Co je s tebou špatně?

Tohle je pro mě velmi zajímavá otázka, neboť má odpověď na ni se s časem čím dál víc prodlužuje. Věci se rozplétají a pokaždé, když pochopím, jak něco funguje, zjistím, že pod tím je další vrstva, která je v hlubokém nesouladu s tou předchozí. Odblokovávám toho čím dál více a nacházím věci, o jejich existenci jsem neměl ani tušení. A někde velmi hluboko, pod tím vším je... Něco. Nebo spíš možná Někdo. Někdo, koho nenávidím a kdo trpí tolika bolestmi, že by nebyl schopný přežít bez těch všech ochranných vrstev, pod něž se skryl. Dostávat se k němu a poznávat ho stojí hodně utrpení, krve a špíny, je to zanícené a plné hnisu, jelikož tam jsou zranění, která desítky let nikdo neléčil, a vytahuju s ním na povrch věci, které jsem ani nechtěl vědět; dělá se mi z toho až fyzicky špatně a připadám si, jako kdybych otevřel Pandořinu skříňku. Nevím, jak se s tím vším vyrovnám. A to je ještě tolik věcí, které nevím, protože jsem je vytěsnil nebo jsou tak dávno. Pronásledují mě duchové minulosti a k smrti mě děsí vědomí toho, že se mnou budou už nejspíš po celý zbytek mého života.

[payosaurus]

ten heroin mě ničí, mám strach, ziju ve strachu furt.

poslední dny jsou pro mě vážně moc těžký, už nedokážu takhle dál fungovat, vážně ne. mám pocit, že jsem na všechno zapomněl, nedokazu myslet, nedokazu jist, pít, ležet, sedet, vůbec nic.

myslim jenom na to, jestli mám dost drog na to, to přežít. bojim se abstaku, ale taky se bojim smrti, ale občas mi připadá, že smrt miluju tak moc, že nedokážu prestat brat drogy.

je mi ze mě na nic, prodávám to poslední co mi na světě zbylo, moje tělo.

ale co mám dělat jinyho? mám snad na výběr?

samozřejmě, že mas pavle.

mne to, ale tak nepřijde. nedokazu žít normálně, nejde mi to.

včera nebo před týdnem, já nevím. ležel jsem v ty špinavý posteli a představoval si jak jsem někde na pláži a všude kolem mě je písek a ten křik z vedlejšího pokoje jsem proměnil na zvuky oceánu a bylo mi tak moc dobře, na chvíli jsem dokonce zapomněl, že všechny ty hezký pocity vyvolal heroin.

ta látka v tý jehle která mi dává pocit štěstí na těch par hodin, ta látka která mě drží při životě, ta látka která semnou byla ve všem. stála při mém boku a nikdy mě neopustila.

v tom je asi ten problém, ja ten heroin vazne miluju, jako člověk miluje člověka nebo jako slunečnice milují slunicko, jako maminka která vidí poprvé své miminko.

tohle píšu u někoho v koupelně, nikdy jsem tady nebyl a trochu to tu smrdi, ale je tady hezky.

nevím jestli prší a ani to nechci nikdy vědět.

[haneulgangnamacademy-rpg]

Lee Know

Jméno postavy: Lee Minho Pozice: Student Ročník: 3. ročník umělecké fakulty Klub: Basketbalisti Národnost: Korea

Backstory: Kdyby jste se zeptali, co je pro něj na světě nejdůležitější, řekl by že jsou to jeho kočky. Všechny tři se potulovaly světem společně s ním, když mu bylo nejhůř a právě proto jsou to nejcennější co má. Milovaní rodiče ho vykopli z bytu, někdy minulý rok na podzim? Protože jeho otec působící v politice nemohl mít za syna někoho takovýho jako je Minho, se svými kontroverzními názory a činy, který se díky volbám a televizi tahaly ven na povrch. On nebyl čistě gay, ale taky se tak úplně ničemu nebránil a proto si vůbec nedával pozor, bylo mu to fuk. A když se začalo šuškat po škole a vlastně celým městě o jeho úletech, ať už s muži nebo alkoholem.. drogama, rodina ho zavrhla bez ohledu na to, že je jejich jediný syn. Strašnej skandál prostě. První týdny se potuloval všude možně, po barech, ulicích, bytech svých kamarádů, jednoduše se snažil přežít jak se dalo. Práci neměl, tatík mu vždycky všechno zaplatil, takže celý život měl na růžích ustláno. Poznal náhle, co to je být opravdu na dně a i přes to pro něj bylo vysvobození od toho, co zažíval doma. Všechno sice vypadalo tak dokonale, idylická rodinka, ale bohužel jen na oko. Seknul krátce i se školou. Stejně ho to nebavilo, jeho rodiče z něj chtěli mít právníka, ale jeho vášeň bylo umění. Docela dlouho dobu zůstal bydlet u jednoho ze svých kamarádů, pro něj skoro tak důležitý jako jeho kočičky, možná i víc (jk). Ne, opravdu mu byl hrozně vděčný a jejich pouto se den co den prohlubovalo, začínal to být pro Minha člověk, ke kterýmu vzhlížel a svým způsobem i cítil hlubší city. Jeho kamarád ho dokopal k tomu se vrátit do školy, akorát změnit obor, aby se mohl věnovat tomu, co je jeho srdci nejbližší. Tanec. A tak se ocitl opět na Haneul Gangnam Akademii, kráčející po cestičce ke svému snu.

Facebook: Lee Minho

[allmothsdied]

Zítřky uvadaj a tvá tvář je od černi

Z rozlitého srdce

Přísliby úsměvů úsvitů Nejsou nic než lži

Když uvnitř se propadáš

Popel nebo diamanty? Na kůži to pálí stejně

A zrnka písku se odsypávaj pryč

Jen poslouchej

A uslyšíš jaká agónie uzdravení je

Proto utíkám, utíkám pryč

Neptej se mě na slova, neumím odpovědět

Nechci. Ale nechci ti lhát

Budu předstírat, budu hrát, budu tančit

S polámanými kostmi

A tělem bez duše, tělem bez života

O nic přece nejde

Hrob s otevřenými ústy vyčkává

Vykopán, ač pln prázdnoty

Budu hořet, jak tolik prede mnou

Poskvrněná hříchem a přesto nevinná

Špatný nápady ve zhýralém světě

Není za čím jít, není k čemu utíkat

Závoje svatosti skrývaly jenom hnilobu

Je to napsáno špatně, napsáno ke zneužití

Víc denního světla Nevidím než šedo nebo tmu

Poskládaná z papíru, zmuchlaná u popelnic

Mé obrysy se strhaj a pářou

Nezachráníš, co už dávno je ztraceno

Předstírej, hraj, s upřímností v srdci

Otráveném jedem inkoustového smutku

Není žádné nebe, žádná zlatá brána

Dětské kostky iluzí Záhuba pro každého

Kdo jednou uvidí

Hra na bílou a černou, dobro a zlo

Patlanice šedé břečky A historie umírání

Historie vraždění

Hořce chutná láska, když sny zabili

Opuštěný tělo Stěny praskají

Když se dívají oči plný vody

Nemůžeš ztratit všechno a pokaždé přežít

Provazy rozedíraj kůži Směješ se bolesti

Vysmíváš se pohádce boha Soudíš rozhřešení

A osamělost ohmatává nahost v cizím loži

Tóny příliš hlasité A šepot v týrané mysli

Jen o pár barevných tablet víc

A nebudeš cítit, nebudeš nic

[blackladisdestrcz]

Call of Duty: Black Ops 3 - Back In Black (MUSIC VIDEO!) ♪

Malý výtažek z Případy ÚpKUI - Zkouška ohněm, práce na tom jsou velmi, velmi na začátku

Sídlo společnosti Sigil

Před Petersonem se nacházelo přibližně 50 vojenských robotů. „Tak je to tady, drazí přátelé. Trénovali jsme vás, dali do vás to nejlepší. Učili vás, jak rychle zneškodnit nepřítele, aniž by jste ho zabili. Budete sloužit společně s lidmi. Tohle je pouze začátek.

Věřím, že jestli tohle klapne, válka bude mnohem humánnější. Společně s naším robotickým rojem, který jsme speciálně vytvořili a trénovali pro nesmrtící zneškodnění velkého počtu nepřátel.

Jo, vzhledem ke všemu, tak věřím že si vás armáda vezme.“ „Jestli něco můžu říct, tak že nám bude ctí sloužit po boku lidí, chránit naše spolubojovníky a pokusit se co nejvíce ušetřit i životy našich nepřátel, co nejvíc jich sebrat do zajetí. A co nejméně jich zabít.“ Ozval se jeden z robotů. „Výborně, Alfa-01. Tohle je přesně co jsem měl na mysli. Vy ti můžete přežít i když vás rozstřílí na maděru, ale člověk ne.

Teroriští roboti a androidi na tohle asi budou stát, stejně tak si nedělám iluzi o robotech Číny, Iránu, dalších arabských států nebo Ruska. Ale vy jste lepší.“ To se ozval hlas hlas z reproduktoru. „Šéfe, armádní generál Griffin i s ministrem obrany tady bude během několika minut.“ Peterson pořád nemohl uvěřit tomu, že všech svých 50 výtvorů bude prezentovat těmto dvou velmi důležitým lidem. Téměř nejdůležitějším. Chyběl už jenom prezident.

Netrvalo dlouho a ve dveřích haly se objevil Griffin i s mministrem obrany a celou skvadrou ochranky. „Tak tady je máte? Není jich nějak málo?“ Uslyšel Peterson Griffina. „Důležitá je kvalita, ne kvantita. Co kdybych vám řekl, že tady máme ještě milión dalších kusů připravených na spuštění? A dalších 10-20 milionů dokážeme vyrobit velmi rychle. Nebude to levné, ale vy jste přece jen armáda USA.

Pro vás peníze nejsou problém, ne snad?“ „Jo, pokud jsou vaši roboti nejlepší.“ „Nejen nejlepší, ale taky nejvíce humánní.“ „Cože?? Proč by měli být humánní? Stroje na zabíjení, nic jiného.“ „A vaši vojáci vojáci jsou taky stroje na zabíjení? To snad ne. Proč šetřit jenom životy svých vojáků? Proč nešetřit i vojáky na druhé straně? Vzít je do zajetí je lepší než jim prohnat kulku tělem nebo hlavou.“ Tohle ministra obrany zaujalo. „Hele, tohle není až tak špatná myšlenka. Šetřit životy na obou stranách.“ „To je úplná blbost. Šetřit života na obou stranách. To jim určitě budou vštěpovat těm robotům našich nepřátel.“ „Tak někdo musí být první.“ Griffin si povzdechl.

„Takže tohle je vaše podmínka?“ „Ano, že vždy dovolíte robotovi vždy první zneškodnit člověka, ne ho zabít. Chápu, proč učíte v armádě že musíte nepřítele zneškodnit prvního dřív než on vás, ale tohle jsou roboty. Ne křehcí lidé. Dělali jsme je tak, aby vydrželi více jak I normální tank.“

Griffin pořád váhal. „Vážně nechcete, aby na obou stranách umíralo co nejméně lidí? Nás lidí? I nepřítel je pořád člověk z masa a kostí.“ Griffin si znovu povzdechl. „Fajn. Armáda spojených států přistoupí na vaše podmínky. Co se týče zabíjení nepřátelských vojáků. Pokud si vás teď vybereme.“ „Nebojte, máme ještě několik věciček, které nám tohle zajistí. Ale asi nastal čas na praktickou ukázku toho, jak dokáží pacifikovat nepřátelské vojáky bez jejich zabití? Možná i s účastí civilistů?“

„Jako vy tady máte příslušníka nějaké cizí armády? Aha, chápu. Teď jsem trochu za blbce, co? To by asi bylo dost problematické.“ „Jo, pouze naší lidí. Ale bude to ostrými.“ „Počkat, ostrými? Jako chcete někoho zabít?“ „Ne, ale takhle se to bude nejlépe demonstrovat. Nebojte, ty kteří to budou předvádět dostali tolik látky potlačující bolest, že ty průstřely co naší roboti udělají ani nebudou cítit. Jejich earbud v jejich uchou jim dokonce bude muset říkat kam je trefili, aby mohli simulovat to zranění.“ „A lidé ,‘hrající‘ ty civilisty?“ „To je právě to. Kdybychom neměli takovou důvěru v nich, tak bych to nikdy nedovolil.“

„Můžeme to spustit!!“ Vykřikl Peterson. „Začneme od toho nejednodušího. Jeden nepřítel v otevřené krajině. A nakonec to zakončíme souvislou ukázkou čištění budovy plné civilistů.“ Po jedné straně se vysunutí po celě šířce místnosti neprůstřelné sklo, které jí rozdělilo do dvou částí. „Alfa-01 jde do akce.“ Ozval se robot. „Alfa-02 jde také do akce.“ Ozval se druhý. Než se stačil Griffin pořádně rozkoukat, tak Alfa-01 vystřelil. Peterson ukázal tím směrem.

Na zemi tam ležel jeden z pracovníků. Který hrál nepřátelského vojáka. Alfa-01 a Alfa-02 se okamžitě rozeběhli k němu. Ten pracovník by sice moc chtěl vystřelit, ale vzhledem ke svým zraněním nemohl. Teda prakticky mohl, protože necítil bllest, ale musel hrát dopady toho zranění. S prostřelenou nohou by člověk nemyslel na opětování střelby. Za pár sekund už Alfa-01 a Alfa-02 byli u něho. Alfa-01 odkopl jeho zbraň a pořád na něj mířila. Zatímco Alfa-02 mu dal na ruce pouta. Okamžitě potom začal ošetřovat jeho rány. „Cíl pacifikován.“ „Výborně Alfy. Perfektní práce.“ Pak se obrátil na Griffina.

„Rychlost a preciznost. A jak vidíte, náš člověk je pořád živý.“ Griffin pokýval hlavou. „Impresivní. Co kdyby ale začal střílet?“ „Vzhledem k té bolesti co mu způsobil ten prústřel by to nebylo realistické, ale můžeme to zkusit.“ Pak se obrátil ke svému pultíku s přístroji a mikrofonem. „Alfa-01, Alfa-02, Jurgene ten samý scénář ale druhá verze.“ Alfa-01 a Alfa-02 se vrátily na své původní pozice.

Za nimi se vysunulo neprůstřelné sklo. „Začněte.“ Řekl Peterson. Pracovník tentokrát začal střílet, ale roboti, Alfa-01 a Alfa-02 jako by to predikovali a dokázali se vyhýbat těm střelám až se dostali k tomu pracovníkovi. „Okamžitě odložte tu zbraň nebo zemřete!!“ Vykřikl na něho obě Alfy mířící svými zbraněmi. “Jo, tak fajn, Dostali jste mě.” Řekl Jurgen. Alfa-01 a Alfa-02 na něho pořád mířili. “Víte co? Táhněte do háje!!” Vykřikl a vytáhl pistoli Glock 17. Alfa-01 neváhala a pažbou své M16 dala jednu ránu do jeho hlavy.

Vzhledem k těm látkám ve svém těle musel Jurgen dělat, že ho ta rána do hlavy donutila k omdlení. “Pacifikován, ale nezabit.” Řekl klidně Alfa-01. “Výborně Alfa-01.” Pak se obrátil na Griffona. “Vidíte? Být to nepřátelský voják, tak místo v rakvi se může pořád vrátit k rodině, přátelům, příbuzným.” To se okolo Alfa-01 a Alfa-02 začali z úkrytu v podlaze vylézat asi tak 7 dalších pracovníků společnosti v armádních uniformách se skutečnými samopaly AK47.

“Tohle je scénář náhlého přepadení velkou skupinou ozbrojenců.” Dal vysvětlení Peterson. Než ale kdokoliv z nich stačil vystřelit, tak se stalo to, co předtím. Alfa-01 a Alfa-02 je stačili jedním přesným výstřelem pacifikovat, než si kdokoliv z těch pracovníků Sigil stačil cokoliv uvědomit. Opět všichni z nich bleskově spadli na zem a začali hrát zraněné. Museli, protože sice měli skutečně prostřelené nohy, ale sami to necítili. Následně to proběhlo jako předtím s Jorgenem, akorát velmi rychle se aktivovali dalších 12 bojových robotů, aby na každého pacifikovaného byla dva roboty. “Neuvěřitelné.” Řekl s respektem Griffin. “Ještě máme pár ukázek.” Pokračoval Griffin.

To se vysunula malá kamenná zeď. Za ní byli vidět asi tak tři lidé, opět pracovníci Sigil v uniformách. Alfa-01 věděl, co má dělat. Neváhal a třemi přesnými zásahy a průraznou municí prostřelit tu zeď a trefil třemi vellmi přesnými střelami všechny pracovníky Sigil. Jednoho za druhým během chvilky. “Kdyby to byla zídka, kterou by nedokázal prostřelit, tak by automaticky použil svého minidrona.

Ty taky uvidíte v akci. Ale jak vidíte, nezáleží, kde je nepřítel nebo za čím je, náš robot se dokáže rozhodnout během chvilky pro správný postup.” “Mě jenom fascinuje, že vašizaměstnanci souhlasili že budou prakticky živé cvičné cíle pro tuhle ukázku. To se vážně nebojí fatálního zranění při tomhle?”

“Dostanou královský bonus. Za trochu té nepohody si myslím to stojí, a sami s tím souhlasili. A navíc jak jsem říkal, prakticky nic necítí kvůli tomu, co jsme jim dali.” “Ale zatím jsem potěšen. Zdá se, že jste ty roboty skutečně cvičili špičkově. A dali jim do vínku toho docela dost.” “Souhlasím.” “Neměl byste už je stáhnnout? Ty svoje zraněné zaměstnance? Nebo tam poslat zdravotníky.” “No, pro potřebu téhle ukázky chci abyste viděl, že naši roboti skutečně minimalizují dopad těch svých útoků.

A že všichni kteří to schytali dokáží bez problému přežít.” Následovat měla další ukázka. Ukázka s dítětem, které v ruce drželo maketu zbraně. “Nikdo nechce, aby umírali zbytečně lidé, které si někdo splete se skutečným nepřítelem, že?” To se z jedné umělévytvořené boudy vynořilo dítě, které v ruce mělo airsoftovou zbraň. Několik robotů na to dítě namířilo svoji zbraň. “Prakticky by to mohl být i dospělý, který by mohl držet něco připominající zbraň. Jinak opět je to se souhlasem. Dítě jednoho z našich pracovníku. Nemusíte se bát, myslím že s klidným svědomím potom co jste viděl několik těch ukázek, tak víte, že je v bezpečí.” Roboti sice namířili svoji zbraně, ale žádný z nich nevystřelil.

“Co to máš v ruce? To není skutečná zbraň, že? Co kdybys jí odložil na zem?” To dítě namířilo na jednoho z robotů ten airsoftový model. Griffin teď měl téměř zástavu srdce. “Vážně jste myslel, že by do něho střelili? V těchto případech jsme jim tam dali jasnou výjimku. A taky jsme jim to pořádně vštěpili do toho jejich mozku.”

Jeden z robotů pokračoval. “To, co máš v ruce může být velmi nebezpečné.” To dítě vystřelilo pár kuliček. “Vidíte? Naprosto chladná hlava. Sice na něj mířili, ale i když vystřelil, tak neopětovali palbu a dokonce velmi rychle sklonili své zbraně. I kdyby to byla skutečná zbraň, tak by mu pouze sebrali tu zbraň. Tak aby ho nezranili.” To se z jednoho okna umělého domu, který tam byl jako kulisa objevil další zaměstnanec Sigilu.

Tentokrát jeden z robotů neváhal, rychle vysunul svého minidrona. Ten okamžitě vyletěl k tomu domu, zatímco ostatní roboti, co byli u toho dítěte vytvořili jakousi hradbu, zatímco mířili na to okno, ve kterém byl ten zaměstnanec Sigilu. Ten okamžitě začal střílet. “Vždyť je tam to dítě!” Vykřikl ministr obrany. Griffinovi se to moc taky nelíbilo, ale neřekl nic nahlas. “Nebojte, moji roboti ví, jak se správně postavit nebo zakrýt někoho, aby ty kulky vůbec neprošly. Nebo ty exploze.” Minidron se už dostal k tomu zaměstnanci a střelil do něho jeden přesný výstřel. Zaměstnanec opět začal předstírat, hrát že to dostal. “Civilista zajištěn a v bezpečí, další cíl pacifikován.” Ozval se Alfa-01, jakýsi neformální vůdce skupiny.

“Ještě něco?” Byl zvědavý Griffin. “No, budeme tady mít zlatý hřeb.” Ale ještě předtím bylo potřeba něco udělat. “Tak jo, Alfo-01 a všichni ostatní, pomozte naším zaměstnancům a vykliďte prostor. Všichni jste si vedli skvěle. Všem které jsme střelili se vážně omlouvám, ale bez tohohle by to nebyla tak přesvědčivá ukázka. Můžete si vzít volna kolik chcete a dostanete te královský bonus, jak jsem slíbil. I kdyby tohle nedopadlo.” Netrvalo dlouho a všichni byli za tím sklem. “Nastává ten zlatý hřeb.” Řekl Peterson. To se z podlahy začalo vysouvat něco velkého. Vlastně ze všech míst před tím sklem i dál. Přitom se zasunula velká část toho hangarů, ve kterém všichni byli do země.

Netrvalo dlouho a před všemi vyrostlo velké město. “Řekněte, co by bylo asi nejednodušší udělat, když byste věděli že se v těch budovách nachází spoustu nepřátel, ale jenom pár civilistů. Ztráty, které by se sna d dali omluvit aby jste to tam mohli rychle vyčistit?” “Bombardování jakéhokoliv civilního objektu je poslední možnost. I kdyby tam byl jeden civilista.” Řekl Griffin jako by věděl, co má Peterson na mysli. “To jsem rád že souhlasíte.

Ale co kdyby existoval velmi bezpečný způsob, jak to udělat bez plošného bombardování? Už víte, jak efektivní jsou naši vojenští roboti. A precizní.” To už byli slyšet velké vznášedlo, které se blížilo východu. Možná i víc. Netrvalo dlouho a už se příbližili k tomu nově postavenémmu městu. To se vysunula protiletadlová obrana. Ale než cokoliv stačila udělat, tak jí někdo poslal mimo provoz. “Tohle je extrém. Myslím si, že různé bojůvky a guerillová uskupení nebudou mít SAM, protivzdušnou obranu proti tomuhle jako my máme tady. Ale chtěl jsem ukázat, že dokážeme vyřadit protivzdušnou obranu nepřítele. S příručními systémy si poradí raz dva.”

To už se začali ty vznášedla otevírat. A začali vypouštět ve velkém ty dvounohé bojové roboty. To už někteří najatí lidé, kteří opět hráli to nepřátelské vojsko dostali každý tou jednou střelou. Do takového místa, aby to nebylo smrtelné, ale pouze vyřazující. Na jednotlivé střechy už dopadali roboty. Spoustu z nich. A někteří z nich už byli v budovách. A začali čistit jedno patro po druhém. Griffin na to koukal docela vyjukaně. Takhle rychle by to nedokázala žádná speciální jednotka v armádě Spojených států.

Ani žádná jiná. Netrvalo dlouho a několik pater asi tak 30 budov naplněných lidmi co hráli nepřátelské vojsko i civilisti byli vyčištěné. Griffin byl ohromen. “Takhle rychlý postup jsem ještě neviděl.” “Ano, nula ztrát. Na obou stranách.” “Co kdyby se tam nacházel nějaký terorista s bombou? Nebo celé patro bylo zaminované?” “Naši roboti by si s tím už poradili. Byli cvičeny i na tyhle případy. Jak jsem říkal, jsou nejlepší. Žádná jiná společnost, žádný jiný stát se našim robotickým vojákům nedokáže vyrovnat. Alespoň ne ty, co máme za spojence. Možná tak ty čínské. Slyšel jsem šuškandu, že mají tak tvrdý výcvik, vybavení i schopnosti jako ty naši.”

“Ale co klasická obrněná technika? Tanky? Taky proti nim pošlete roboti? Jak ty lidi uvnitř dostanete živé?” “Jsem rád, že jste se zeptal. Představuji vám Krtka. Naše podzemní zařízení na zneškodnění obrněných vozidel.” Peterson ukázal na obrazovku. Griffin tam uviděl obraz, před kterým byla akorát hlína. “Co tam mám vidět?” “To je pohled z přední kamery. Ale nebojte, za chvíli to uvidíte v akci.” Po těch slovech Peterson ukázal hlavou na druhou stranu. Griffin se tam podíval.

Tam už se nacházel tank. Zahraniční provincie. Nejspíše čínský nebo ruský. “Tak teď se pečlivě koukejte.” Netrvalo dlouho a Krtek se začal pohybovat nahoru. Netrvalo to ani pár vteřin a Griffin uviděl jak se něco dostalo z hlíny. “Tohle mi něco připomíná. Mám takové deja vu. Vzpomínám si na jednu hru, Red Alert to myslím byl?” “Terror drone? To byl Red Alert 2 a Red Alert 3. I když nepochybuji, že náš výtvor to hodně připomíná. Jo, kdyby tvůrci věděli, že se později Red Alert stane díky Putinovi tak trochu mementem. Ale máte vynikající vkus na realtime strategie, to se musí nechat.” Každopádně se ten Krtek dostal pryč z té zeminy a pomocí svých magnetů se přichytil na spodek toho tanku. Začal se tam prořezávat a netrvalo ani pár vteřin a byl uvnitř. Následovalo to, co u těch robotů. Kromě toho ještě tady byl výstřel těch uspávacích střel z toho dronu. Ještě předtím se z té země okolo tanku postavily čtyři roboty, přičemž se taky z obou stran začali prořezávat do toho tanku. Potom všem se jeden z robotů otočil na Griffona a Petersona a dal jim palec nahoru. “Omega-1, je posádka tanku zpacifikována?” “Ano, Omega-1, Omega-2, Omega-3, Omega-4 a Krtek-1 splnili úkol.”

“A co letadla? Vzdušné prostředky? Tohle je pošle na 100% k zemi když tohle provedete s pilotem nebo piloty a ty lidé chcípnou.” “To jste neviděl toho minidrona z našeho robota? Můžeme vyslat celý tenhle roj a prakticky převzít přímo kontrolu nad tím strojem. I když vyřadíme pilota nebo piloty.” “Zatraceně, asi jste mě nakazil tím svým ´i život nepřítele má cenu´.” “Jo, vždycky si může člověk uvědomit, že bojoval za špatnou věc, ale když už je mrtvý, tak to už asi nepůjde.”

“Tak jak? Je armáda Spojených států přesvědčena, že stojí za to jít do mých robotů? Že to může změnit povahu celé války? Jasně, svět bez válek by byl perfektní, ale buďme realisti. Vždy tady budou nějaké konflikty. Tohle může udělat z válek pouze škody na materiálu. A ten se vždycky může nahradit. Stejně když to neuděláte, tak třeba Čína to jistě ráda udělá. A ty jejich roboty určitě nebudou brát takové ohledy.”

Griffin byl na lopatkách. Všichni spojeným státům vyčítali zmařené životy. Těch zahraničních i vlastních vojáků. Tohle bylo perfektní řešení, jak tuhle kritiku utnout. “Myslím, že máte eso v rukávu. Chceme těch 20 milionů vojenských robotů. Bude to naše záloha pro ty nejhorší případy. Armáda posledního vzdoru. Větší část z nich, tu menší část bude v aktivním nasazení.” Griffin chvíli přemýšlel. “Jak můžeme mít jistotu, že nikdy nepůjdou proti nám?”

“Nikdy nebudete to mít jistotu. Ale věřte mi, ty roboty věří v to, co průměrný občan euroatlantické civilizace. Budou to bránit až do svého vlastního zničení. Budou bránit nás, Spojené státy i všechny jejich spojence. Vštěpovali jsme jim to, docela dost to do nich rvali. A taky na ně působilo celé tohle prostředí. Oni jsou my. S daleko lepšími reflexy, než bude mít kterýkoliv váš nebo nepřátelský voják.” “Fajn, tady jsme asi skončili.” Griffin byl naprosto spokojen. I ten ministr zahraničí. “Počkejte, ještě tady mám jednu miniukázku.” Griffin už byl docela unavený, ale tak fajn. Ještě tu jednu ukázku. “Alfa-01, jsi připraven na svého soka?” “Připraven.” To se jednomu z domu velmi prudce otevřely dveře a z nich vypadl asijsky vypadající muž. “Ne, nech mě, já nechci umřít!!” Křičel. Na monitoru bylo vidět co bylo za těmi dveřmi - další robot, ale jiného vzhledu než Alfa-01 a se Severokorejským znakem.

Bylo vidět, že Alfa-01 začal okamžitě střílet na toho druhého robota plnou palbou. A taky ho musel nějak oslepit. Bylo jisté, že ten Severokorejský robot chtěl zastřelit toho asiata, ale teď to nemohl udělat. “To je severorejský robot? Myslel jsem, že žádné nemají.” “Nejspíše darovaný od Číny nebo Ruska. Nebo Iránu. Každopádně se nějakým způsobem dostal až do demarkačního pásma mezi Jižní a Severní koreou, tam ho sejmuli vojáci Jižní koreji. Náš člověk v Jižní koreji tenhle incident zaregistroval a potom jsme pomocí pár našich triků dostaly toho robota až sem. Pořád v sobě má to zabít kohokoliv, kdo je nepřítelem Severokorejců. Teda hlavně těch co prchají přes hranice. Bezpodmínečná eliminace. Ani si nedokážu představit, co dělal za zvěrstva uvnitř Severní koreje. Ale možná ho ještě dokážeme zachránit.

Ale teď jsme mu nechali jak ho Severokorejci ovlivnili a co mu vtiskli do jeho programu a mozku.” “Kyung-kooku, jsi nepřítelem Korejské lidové demokratické republiky. Jsi zrádce národa a jako takový budeš si zasloužíš smrt.” Ozval se robotický hlas.“Demokratické? To určitě.” Glosoval to ten ministr zahraničí. A i když ten robot tomu vyhrožoval asiatovi smrtí, tak vzhledem ke své slepotě prakticky nemohl ni dělat. “Běž, běž!!” Vykřikl Alfa-01 na toho asiata. Nebylo jisté, že to byl ten člověk, jak mu říkal ten severokorejský robot. Alfa-01 pokračoval ve své střelbě. “Všimněte si té intenzity. Tohle je stupeň násilí, který naši roboti ani během války nepoužijí. Jedna kulka na pacifikaci lidského oponenta, ale když je to nepřátelský robot? Pořád jenom robot.” Když už byl asiat trochu dál, rozhodl se Alfa-01 rozeběhnout plnou parou proti tomu severokorejskému robotovi.

Právě včas, neboť ten severokejský se už nějak zbavil té slepoty.A mohl vidět jak to do něj Alfa-01 plnou silou nabořil. Severokorejský robot se sice chvíli octl na zemi, ale potom se oklepal a začal bojovat s Alfou-01. Alfa-01 ty údery opětovala. Nastal velmi intenzivní souboj. Ale bylo vidět, že severokorejský robot byl mnohem horší. Že možná měl na kontě pár let. I víc. Na Alfa-01 neměl. Trvalo to velmi krátce, ale Alfa-01 měl navrch. Po krátké chvíli už byl severokorejský robot těžce poškozen. “Alfa-01, to stačí.” Alfa-01 ale pokračovala v tom bití druhého robota. “Alfa-01, okamžitě přestantě!!” “Nějaké problémy?” “Ne. Občas se nechá unést. Ten severokorejský robot má jasné znaky a snad jako každý, tak rozhodně nemá rád, co provádí severokorejci svým vlastním lidem.”

Řekl klidně Peterson. “Nejsou to na 100% stroje bez vlastní vůle. Tak trochu jako Chappie.” Dodal. “Alfa-02, Alfa-03 poslyšte, Alfa-01 nám teď trochu vyvádí. Tak ho tam dojdete zchadit.” Alfa-02 a Alfa-03 rozuměli. Netrvalo dlouho a byli u Alfy-01. “Hele klid, to už stačilo.” Snažilo se ho odtrhnout od toho severokorejského vojenského robota. Za pár vteřin to bylo. “Jo, je to fajn. Už jsem v pohodě. Kdybych mohl, tak bych si pořádně odplivnul.” “Alfa-01, za tohle budou následky.” “Rozumím, tohle mi prostě uklouzlo.” Odpověděl Alfa-01. “Doufám, že tohle nezměnilo váš názor.” “Ne.” Řekla jasně Griffin. “Taky jsem pořád pro. Pro pořízení vašich robotů. To, co teď provedl plně chápu. Hlavně že ochránil toho člověka. A všechno to předtím.” Peterson měl ohromnou radost. Tohle bylo jasné vítězství.

Konec ukázky

Můj stav těch (nových) příběhů co jsem napsal (nová série První obrana/Strážci lidstva) - dva kompletní, relativně uzavřené. Bez korektur. První částečně s korekturama. Ještě starší napsané příběhy (stará série První obrany/Strážců lidstva) - dva kompletní - jeden s několika korekturama/přečtený jinou osobou (2x neb 3x), jeden kompletní hororový příběh smimozemským vraždícím monster, jeden kompletní sci-fi, mnoho nápadů na další. Ale teď se chci soustředit na tři věci - třetí část Strážců lidstva, tohle (série Případy Úřadu pro umělou inteligenci) a Samyu. Všehny v jednom universu (vlastně všechno co jsem dosud napsal je v jednom universu)

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 29

Osud

Shen Zechuan řekl: „Ach.“

Protože se Xiao Chiyemu nedostalo odpovědi, na kterou čekal, ohlédl se na něj a zeptal se: „Proč mi neodporuješ?“

Shen Zechuan zvedl ruce, otevřel si deštník a řekl: „Já nemám doma ani otce ani bratra. Ani žádné znám��. Jaký má tedy smysl se vracet?“

Xiao Chiye zvedl kapesník a otřel si vodu ze zátylku. Vstal a řekl: „No jasně. Sídlo prince z Jianxingu v Dunzhou už je vyklizený. S tvojí identitou tě všichni zatratěj, jen co se jim ukážeš na očích.“

„Proto když jde o osud,“ podíval se Shen Zechuan na Xiao Chiyeho na chvíli tiše, než pokračoval: „budeš trpět, jen pokud se nereinkarnuješ do dobrého života.“

Xiao Chiye se na něho ani nepodíval, když si otíral dešťové kapky z čela a přitom říkal: „Tak proč seš ještě naživu?“

Shen Zechuan se usmál a řekl: „Miliony lidí chtějí, abych zemřel. Ale jak bych se já sám mohl cítit dobře, kdybych plnil přání ostatních?“

Xiao Chiye řekl: „Způsob, jak přežít, si měl v chrámu Zhao Zui.“

Shen Zechuan dvěma kroky obešel louži a řekl: „Kdybych zůstal v chrámu Zhao Zui, myslel by sis, že mě měli setnout. Xiao Chiye, i když se to ze všech sil snažíš skrýt, už jsi zvyklý dívat se na ostatní svrchu. Sám se vůbec nelišíš od lidí, kteří se tak teď dívají na tebe. A všechny ty oči, které se na tebe tak dívají, tě teď mučí.“ Zasmál se hlasitě a poplácal Xiao Chiyeho po zádech. „Já se snažím žít, ty se snažíš zemřít. Rod Xiao mě kdysi chytil do pasti a rod Li teď dělá to samé tobě. Nejsou cesty tohoto světa zajímavé? Pták v kleci touží po svých bývalých lesích, zatímco rybám v jezírku chybí hloubka. Tvůj životní úděl byl patrný od začátku do konce. Když se nemůžeš vrátit, nejsi víc než ztroskotanec se vznešenými aspiracemi bez činů. Nejsmutnější věcí na tomto světě je vycvičit vlka jako psa. Jak dlouho můžou tvoje tesáky zůstat v Qudu ostré?“

„Sledoval si mě během podzimního lovu,“ otočil Xiao Chiye hlavu na stranu, aby se na něho konečně podíval: „a zachránil mi život jenom kvůli týhle chvíli uspokojení?“

„Já nejsem nikdo.“ Řekl Shen Zechuan tiše. „I kdybych se neukázal, přežil bys.“

„O co přesně,"“ vyprchala z Xiao Chiyeho pomalu opilost: „ti de?“

„O splacení dluhu vděčnosti.“ Okraj Shen Zechuanova deštníku chránil Xiao Chiyeho - tak blízko si byli. „Oplácím vám všem vaši milost, že jste mě nezabili.“

Xiao Chiye náhle popadl Shen Zechuana za límec a řekl: „Myslel sem, žes učinil pokání a obrátil list, aby ses stal lepšim člověkem.“

„A co jsem udělal špatně?“ Záblesk v Shen Zechuanových očích byl ještě chladnější, než podzimní déšť kolem nich. Přistoupil o krok blíž, téměř se k Xiao Chiyemu přitiskl a zeptal se: „Jaký je můj zločin?“

„Neviděl si různý místa v Duanzhou, když si vylez ze závrtu Chashi?“ Sevřel ho Xiao Chiye pevněji. „Všichni v osmi městech byli zmasakrovaný. Když koňský kopyta prošly branami města, všechna krev, co cákala kolem, byla lidská.“

„Shen Weiovy jednotky byly poraženy.“ Strhl nakonec Shen Zechuan svoji masku a odhalil tak svoji spalující nenávist: „40 000 lidí ze Zhongba bylo pohřbeno v závrtu Chashi! Ten den sem ztratil svýho staršího bratra a shiniang! Co z toho je moje vina?“

„Shen Wei si zasloužil smrt!“ Xiao Chiye také dosáhl svého limitu. Shen Zechuana přitiskl ke zdi a řekl: „Shen Wei měl bejt zabitej! Ty seš taky Shen! Tak jak bys moh bejt bez viny?!“

Deštník z olejového papíru spadl na zem, když Xiao Chiye natlačil Shen Zechuana na zeď a zvedl ho tak, že se špičkami sotva dotýkal země.

Shen Zechuan zvedl nohu a dupl Xiao Chiyemu na hruď. Xiao Chiye v bolesti ustoupil o několik kroků zpátky, ale svoje sevření neuvolnil, když táhl Shen zechuana za límec sebou a mrštil s ním o zem.

Déšť zesílil a spustil se na ty dva v přívalech. Z tmavé uličky se ozvala vlna nárazů, jak nohy dupaly po převrácených překážkách.

Kurtizány z vily Xiangyun, které čekaly na Xiao Chiyeho, náhlý rozruch vyděsil. Všechny se držely dveří s dřeváky v rukách, aby se podívaly, co se děje.

„Proč se perou?!“ Přehodila si přes sebe Xiangyun spěšně svrchní oděv a nazula si boty, než vyběhla ven. „Moji drazí pánové! Pokud si máte, co říct, promluvte si o tom. Nic nestojí za to, abyste se prali!“

Shen Zechuan praštil Xiao Chiyeho do hlavy, až jí ten druhý otočil stranou. Xiao Chiye popadl Shen Zechuana za zápěstí a silně si ho k sobě přitiskl. Špičkou jazyka si olízl krev mezi zuby a řekl: „Ty i já si můžeme leda tak nechat zdát o tom, že to budeme mít lehký!“

Xiangyun si již stačila zavolat najatou pomoc, aby spojila síly a oba muže od sebe odtrhla. Xiao Chiye trhl paží a tito vysocí, urostlí nádeníci ucítili, jak jim kůže mezi ukazováčkem a palcem znecitlivěla. Xiao Chiye však znovu neudeřil. Zvedl prsty, aby si otřel ránu na tváři a řekl: „Vypadněte!“

Vidíc, že situace vůbec nevypadá dobře, Xiangyun pokynula nádeníkům, aby pospíchali do princova sídla a přivolali pomoc.

Kdo mohl čekat, že Xiao Chiye řekne: „Zlomim nohy každýmu, kdo se opováží upozornit mýho otce!“

Hlas Xiangyun změkl, když využila příležitosti, aby řekla: „O co přesně tady jde? Druhý mladý pán vždy projevoval vůči něžnému pohlaví úctu. Proč dnes večer tyto dámy děsíte? Je běžné, že si pánové vymění názory, když se trochu napijí. Tak už na to zapomeňte a zakopejte s úsměvem válečnou sekeru, dobře?“

Xiao Chiye vstal, svlékl si svoji špinavou róbu a hodil ji po Xiangyun, než řekl: „Jdi dovnitř.“

Xiangyun chytla jeho oděv a pokusila se ho přesvědčit: „Druhý mladý pane, venku je taková zima...“

Hlas se jí vytratil, jak ztratila odvahu ze sebe vydat další hlásku. Tiše mávla rukou na kurtizány, které následně odvedla dovnitř. Dveře však tentokrát pevně nezavřela. Všechny kurtizány se držely po stranách a sledovaly.

Shen Zechuan zvedl deštník. Sám byl tak špinavý, že byl skoro k nepoznání. Stékal po něm déšť, na tváře se mu lepily prameny vlasů. Kontrast černé a bílé způsoboval, že jeho pleť vypadala ještě bledší.

„Příště,“ řekl Shen Zechuan: „Jdi přímo k mým dveřím, když mě budeš chtít vidět. Touhle uličkou už bych dalších osm set let projít nemusel.“

„Kdybych věděl, že tudy pudeš,“ řekl Xiao Chiye: „nepřišel bych sem, i kdybych to měl vevnitř všechno poblejt.“

Shen Zechuan se posměšně usmál a řekl: „Pak je svět opravdu malý, že se nepřátelé musí setkat na tak úzké cestě.“

Xiao Chiye k němu přistoupil: „Odteď tě budu bedlivě sledovat.“

„Stěží se dokážeš postarat sám o sebe a ještě se budeš starat o mě?“ Zvedl Shen Zechuan deštník a zvětšil vzdálenost mezi nimi. „Staré systémy jen ztěžka umírají. Jeden podzimní lov a ty chceš srazit rod Hua na kolena. Ty musíš vážně blouznit.“

„Ty si radši najdi způsob, jak si zachránit život.“ Přitiskl Xiao Chiye svoji hruď k deštníku a úkosem se na něho podíval: „Jak dlouho přežiješ bez podpory císařovny vdovy?“

„Na císařském dvoře sedí nový pán,“ řekl Shen Zechuan. „Není na čase, abys i ty změnil předpoklady, které jsi měl doposud za samozřejmé?“

„Nikoho z nich zabít nemůžeš.“ Řekl Xiao Chiye. „Ti, co ti dluží, sou kavalerie Biansha a Shen Wei.“

„Cokoliv řekneš,“ nahodil zase Shen Zechuan ten svůj poslušný výraz. Zavřel deštník a řekl jemně Xiao Chiyemu: „Poslechnu tě.“

Ten slovy nepopsatelný vztek v Xiao Chiyem se náhle vzedmul. „Fajn, tak v tom případě strávíš dnešní noc se mnou.“

„Spíš pod postelovými nebesy sladké, něžné dámy,“ řekl Shen Zechuan: „a ty se přesto nevzdáš svého fetiše sdílet postel s jiným mužem. Je mi líto, já takové choutky nemám.“

Bez ohledu na to, jak se na něj teď Xiao Chiye díval, byl si jistý, že mu nejde o nic dobrého, proto řekl: „Co se teď vyhýbáš? Neřek si - cokoliv řekneš?!“

„Nezbláznil ses?“ Pokynul Shen Zechuan hlavou.

„Všichni povaleči z císařský tělesný stráže byli přiděleni k císařský armádě.“ Řekl Xiao Chiye. „Tak kdo se tady zbláznil?“

Shen Zechuan se na chvíli odmlčel, než řekl: „Co si místokrál přeje, abych udělal?“

Na Xiao Chiyeho tváři zůstával červený otisk. Nepřátelství mezi jeho obočím se rozplynulo a bylo vystřídáno čirou leností. Otočil se, posadil se na verandu pod okapem a ukázal na své boty.

Shen Zechuan beze spěchu pohnul koutky rtů a odpověděl: „Jistě.“

Druhý den brzy ráno byl Chen Yang, který přišel Xiao Chiyeho vyzvednout, překvapený, když uviděl u vchodu do vily Xiangyun Shen Zechuana objímat meč Langli. Shen Zechuan, který se opíral o dveře, se ihned narovnal a Chen Yanga pozdravil.

Chen Yang měl v tu chvíli špatnou předtuchu, proto se zeptal: „Shen... Co tu dělá rudá kavalerie?“

„Ji Lei je ve vězení a ještě nebyl odsouzen.“ Řekl Shen Zechuan: „Císařská tělesná stráž dočasně slouží u císařské armády pod místokrálovým dohledem.“

Chen Yang si prohlédl jeho klidnou tvář a přeběhl mu mráz po zádech. Mírně kývnul hlavou, než pospíchal po schodech nahoru.

Shen Zechuan ho sledoval, jak odchází. Ve stejnou dobu akorát Xiangyun scházela dolů, přičemž si držela lem sukně. Něžně řekla: „Ještě jste nejedl, že ne? Ani jste se nepřevlékl z toho špinavého oděvu. Ling Ting-“

Kurtizána nahoře se s unaveným výrazem opřela o zábradlí a řekla: „Proč madam stále volá Ling Ting? Pořád zapomínáte, že byla ta malá holka vykoupena.“

Tehdy se Xiangyun rozsvítilo a tak řekla: „Zvykla jsem si na to! Jdi a přines něco k jídlu pro tuto excelenci rudé kavalerie.“

Jakmile Chen Yang vstoupil, uviděl Xiao Chiyeho stále spát na gauči. Okolo nebyl nikdo, kdo by se mu věnoval a tak Chen Yang přistoupil blíž a tiše na něj zavolal: „Místokráli, místokráli?“

Xiao Chiye unaveně zabořil tvář a ještě chvíli spal, když v tom se z ničeho nic posadil a zeptal se: „Proč seš tu ty? Kde je Shen Lanzhou?“

„Drží dole hlídku. Místokráli... Co se vám stalo s obličejem?“ Zeptal se Chen Yang překvapeně.

„Dostal sem ránu během lovu.“ Vstal Xiao Chiye z pohovky a zahýbal rameny a pažemi, než se zeptal: „Požádal tě dage, abys pro mě přišel?“

„Požádalo mě jeho lordstvo princ,“ odpov��děl Chen Yang. „Brzy ráno jsme obdrželi nové informace. Vzájemný trh Shaqiu byl včera v noci vydrancován kavalerií Biansha. Teď musíme vstoupit do paláce, abychom celou záležitost podrobně prodiskutovali. Starší sekretariátu Hai svolal ministerstvo vojenství a ministerstvo daní. My - Libei - musíme znovu nasadit vojáky.“

Xiao Chiye si omyl obličej a okamžitě vyšel ze dveří. Jak mířil dolů, uviděl Shen zechuana s kurtizánou. Učinil pár kroků vpřed, vzal si malý talířek a do úst hodil kousek pečiva.

Shen Zechuan se na něho podíval a řekl: „Jez pomalu. Nikdo tě nezachrání, jestli se začneš dusit.“

Xiao Chiye čistě polkl, usmál se na něj a položil mu svoji paži na rameno, jen aby ho vyvedl ven a řekl: „Lanzhou...“

Shen Zechuan se na něj podíval.

Xiao Chiye frivolně pokračoval: „Proč je v tobě pořád taková zášť? Já sem po spánku na všechno zapomněl. Pojďme. Druhý mladý pán tě vezme s sebou hledat si zábavu...“

Shen Zechuan odrazil jeho ruku pochvou meče a řekl: „Druhý mladý pane, nevyužívej příležitosti dotýkat se mého krku.“

V síni Mingli se shromáždilo mnoho lidí.

Li Jianheng zůstal sedět na dračím trůnu a neodvažoval se pohnout. Zrakem se nejprve snažil zjistit Hai Liangyiho výraz, než jej přesunul k ostatním a ze všech sil se snažil vypadat důstojně a impozantně.

„Nyní, když je pozice ředitele ředitelství ceremoniálů držícího štětec prázdná, předloží tento starý poddaný před podpisem všechny účty různých ministerstev, které budou zaslány velkému sekretariátu, Jeho Veličenstvu.“ Řekl Hai Liangyi nejprve Li Jianhengovi. „Co si Vaše Veličenstvo myslí o účtech z minulé noci?“

Li Jianheng minulou noc poslouchal hru na pipu s krásnou ženou v náruči. Proto když se mu Hai Liangyi poklonil, okamžitě se špatným svědomím posunul hýždě a řekl: „Dobré, dobré!“

Xue Xiuzhuo, který klečel za Hai Liangyim, měl zpočátku neutrální výraz, ale když uslyšel tato slova, svraštil obočí.

Hai Liangyi chvíli čekal, ale když si všiml, že nemá Li Jianheng v úmyslu pokračovat, řekl: „Podzim je nyní studený a mrazivý. Pokud má Libei nasadit vojáky, musí Qudu nahlásit vojenské platy a zásoby, které bude třeba zaplatit předem. Vaše lordstvo, kolik toho potřebujete tentokrát?“

Xiao Fangxu se usmál a řekl: „Jsem už dlouho nemocný a mimo službu. Všechny vojenské záležitosti byly již dávno svěřeny Jimingovi. Jimingu, řekni staršímu sekretariátu Haiovi, kolik peněz nám chybí.“

Xiao Jiming se uklonil a řekl: „Dvanáct kmenů Bianshy nyní vydrancovalo vzájemný trh, protože brzy napadne sníh a jim došly zásoby obilí. Kdyby se stejná situace stala v minulosti, vojenská pole by Libei dokázala uživit sama a pomoc s armádními dodávkami by nebyla potřeba. Ale bývalý císař letos zemřel, takže je pravděpodobné, že dvanáct kmenů Bianshy bude uvažovat o využití naší zranitelnosti. Máme-li mobilizovat jednotky, pak musíme Bianshu nejen vyhnat z našeho území, ale také nasadit naše muže na stráž. Požadovanou částku jsem již předložil ministerstvu daní.“

Nově jmenovaný ministr daní vyňal memoriál. Shuanglu jej následně předal Li Jianhengovi.

Li Jianheng se na něj chvíli díval, než řekl: „1,2 milionu taelů, co je na tom tak těžkého? Hlavně, aby vojáci neprochladli a neměli hlad.“

Ministr daní, Qian Jin, byl trochu na rozpacích, když říkal: „Vaše Veličenstvo to neví, ale... pořád musíme dohnat loňský deficit. Státní pokladna v tak krátké době nesežene tolik peněz.“

Li Jianheng tedy řekl: „1 milion taelů by ale měl být v pořádku, ne?“

Qian Jin se uklonil a řekl: „Během podzimního lovu nás stála mobilizace osmi velkých výcvikových divizí 230 000 taelů a bývalý císař utratil... 540 000 taelů. Zbývající peníze ve státní pokladně musí být ještě použity na výplatu nedoplatků platů všem vyšším i nižším státním úředníkům. Brzy bude konec roku a všichni občanští úředníci budou slavit nový rok. Rozhodně nemáme 1 milion taelů. Vaše Veličenstvo, Libejské obrněné kavalerii můžeme přidělit pouze 600 000 taelů.“

Li Jianheng si skutečně nikdy nepředstavoval, že nastane den, kdy bude jako císař chudý. Chtěl Libei prokázat laskavost a kdyby tak učinil, mohl tak uklidnit i Xiao Chiyeho. Kdo by si pomyslel, že na to nebude mít peníze? To ho postavilo do tak nepříjemné pozice, až by nejraději zalezl pod stůl. Místo toho však ze sebe jen vydal několik vágních zvuků na znamení souhlasu.

Síň Mingli se na chvíli odmlčela.

Xue Xiuzhuo náhle zareagoval: „Vaše Veličenstvo, tento skromný poddaný zná ještě jeden způsob.“

Jako by Li Jianheng právě spatřil svého zachránce, řekl: : „Prosím, mluv. Povídej.“

Xue Xiuzhuo řekl: „Když byla ještě u moci frakce Hua, stanovovala cenu některých výhodných pozic a uvítala každého, kdo byl schopen ji zaplatit. Ledové úcty, které vybírala každý rok, byly všechno velké částky. Dále tu byl Pan Rugui, který využil skuliny v zadávání veřejných zakázek k nestydatému hromadění bohatství. Oba muži jsou nyní ve vězení. Proč tedy neprohledat rezidence Hua a Pan a nezabavit jejich majetek na zadotování vojenských fondů? Druhý mladý pán rodu Xi, Xi Hongxuan, již začal s nápravou a včera předložil soudnímu dvoru dokument, ve kterém nahlásil, že si Xi Gu'an v soukromí tvořil svoji vlastní armádu. Sám už dokonce pronajal rezidenci rodu Xi, aby tak splatil účty osmi velkých výcvikových divizí z dob, kdy byl Xi Gu'an ještě v úřadu.“

Ve chvíli, kdy Li Jianheng slyšel, že se chystají dělat razii do rezidencí, okamžitě projevil zájem. Dychtivý tomu dát šanci, řekl: „Jasně! Já... Já jsem o tom také přemýšlel!“

Hai Liangyi na okamžik zaváhal, než řekl: „To není vhodné řešení. Obnova procesu u soudního dvora ještě neskončila. Jak můžeme obejít zákon a rovnou vykonat trest?“

Xue Xiuzhuo řekl: „Je to naléhavé. Nemáme na výběr. Qudu může čekat na obnovení procesu, ale kavalerie Biansha ne. Nemůžeme nechat Libejskou obrněnou kavalerii bojovat s prázdnými žaludky.“

Hai Liangyi stále váhal, ale Li Jianheng už stačil praštit do stolu na znamení souhlasu.

Jakmile vyšli ven, řekl Xiao Jiming Qi Zhuyin, která celou dobu mlčela: „Jak se drží velitelství Bianjun?“

Qi Zhuyin zvedla hlavu, aby se podívala na déšť před okapem a odpověděla: „Lu Guangbai je stále tam, takže se dvanáct kmenů Bianshy samozřejmě nepohne. Ale v Libei chybí vrchní velitel, což dělá situaci složitější pro tebe.“

Xiao Jiming chvíli stál a povzdychl si. „Je těžké najít muže s vojenským talentem.“

Qi Zhuyin odpověděla: „Ať už se situace v Qudu změní jakkoliv, je povinností velitelů a generálů chránit svoje domovy a bránit svoji zem. Jimingu, vojenské talenty je těžké sehnat a není snadné je vycvičit a vytrénovat. Libei je silně opevněná země na hranici Da Zhou. Jen ji poškodí, pokud si nezvolíš svého nástupce.“

Původní touhou každého z nich bylo stát se udatným generálem jedné strany a stát se nedobytnou pevností Da Zhou. Každý muž však nakonec zestárne.

Svěření životů celé armády jediné osobě se dalo tolerovat, pokud to bylo jen na pár let, ale stačilo deset a více let a z Libejské obrněné kavalerie by se stalo vojsko, které by nedokázalo bojovat bez Xiao Jiminga. A pokud by ho jednoho dne ztratila, co by se asi stalo s armádou, která by celá desetiletí vládla na bojišti bez ztráty pověsti?

„Vím, že do A-Yeho vkládáš velké naděje.“ Sestoupila Qi Zhuyin ze schodů a beze spěchu otočila hlavu dozadu: „Ale je odsouzen k tomu, aby už nikdy neopustil Qudu. Díváš se na něj, myslíš, že si toho za celé ty roky nevšiml, i když jsi o tom nikdy nepromluvil? Čím víc od něj očekáváš, tím větší agónii si prožije. Libei nejsou jeho křídla, ale jeho klec. Jimingu, ty a já jsme přátelé už mnoho let. Dovol mi dát ti radu. Vyber si někoho jiného.“

Palácové okapy v dálce byly celé zahalené v mlze. Osamělá vrána několikrát zakrákala, než se znovu rozhostilo ticho.

[kralovna-ne-stesti]

Můj dnešní pobyt na tiktoku je možná rekordní. Až mě to děsí. Taky mě děsí, jak je mi blbě, nemám sílu a nezvládám víc než ležet a zírat na tiktok. Pořád si snažím připomínat, že to je jen dočasný stav. Jednou to pomine, jednou mi zase bude dobře, jednou si nebudu moct vzpomenout, že to bylo fakt tak na nic. Ale zatím... zatím v tom pořád žiju. Zatím... se to snažím každý den přežít, tak to prostě je.

[lieselotte-sky]

Je čas si to přiznat

Udělala jsem takový experiment, na dva dny jsem se vrátila na IRC do #linux-cs, upřímně, bylo to poučné, ale stačilo. Mnoho z těch lidí pamatuji z doby před víc jak 20 lety, no a musím konstatovat, že jsou to jiní lidé. Také jsem jiná, to nepochybně. Jak to tedy vypadá:

Echo24, Aeronet a podobné srágory jsou čistá pravda a nic než pravda. Proč se na #linux-cs řeší politika? Protože češi řeší politiku všude.

Telegram a všechny skupinové sračky na to navázané jedou ve velkém. Opět politika.

Neustálé odkazy na politiku. Proboha proč v kanále o linuxu?

Když už se náhodou neřeší politika, řeší se LoRa. Tihle lidé z IT mají pořád pocit, že rozumí tomu rádiu, asi stejně jako rádioamatéři. UF!

LoRa se řeší protože všichni jsme prepeři a postapo příjde za chvíli. Tohle tam upřímně řečeno nechápu, totiž v tutěch věcech typicky jedou lidé, kteří nějakým způsobem (typicky ekonomicky) míří do hajzlu, ještě v něm nejsou, ale směr je jasný a konec nevyhnutný. Pokud dojde na apokalypsu, pak budeme v hajzlu všichni, ale oni věří, že na to budou připraveni, takže na tom vlastně z celé společnosti budou nejlépe, kdežto teď směřují do hajzlu.

Ti lidé umí česky…jenom česky. Oni s vypětím sil a užitím google translatoru dokáží najít v manuálech co potřebují, ale tím to končí. Myslet a chápat v cizím jazyce povětšinou nedokáží (vyjímky existují). Tím se vytváří jazykový ajnclík. Tady bych apelovala na všechny, kteří řekněme propagují češtinu. Jazyková diverzita je pro vývoj lidské společnosti nezbytná, takže rozvíjejme malé jazykové skupiny, nicméně netvořme podhoubí pro vznik jazykových ajnclíků. Plyne z nich nacionalismus a z něj nadutá tupost.

Nízkoprahovost. Neuvěřitelná nízkoprahovost.

To už vůbec není o linuxu. Za ty dva dny se tam asi dvě hodiny probíraly věci kolem sítí. Zbytek byla politika a schizofrenie. Ten rozsah, ten mě vyděsil.

Abych to shrnula, zhmotnilo se mi peklo. Upřímně jsem věřila tomu, že v těch nejhorších sračkách jedou především lidé staří, jednak proto, že neměli moc možností naučit se jazyky, což je teď zahazuje do poměrně zvláštního světa českých (občas alternativních) medií, ale tento zážitek mne přesvědčil o tom, že to nebyl správný úsudek. Většina těch lidí tam byla mladší než já. Většina z nich (narozdíl odemne) brala rozum až po revoluci, kdy byly otevřené možnosti, ale oni jich prostě nevyužili. Tito lidé dnes sedí na místech, kde spravují kritickou infrastrukturu této země a tyto lidi nemám šanci přežít. A nabyla jsem ničím nepodložené avšak silné přesvědčení, že až jejich generace plně nastoupí k moci, rozpoutají v srdci Evropy peklo. Musím si to přiznat ikdyž nechci, prostě je to tak.

Otázkou je jak s tím poznáním naložit. Abych se někam stěhovala z Evropy, na to nemám ani finančně, ani fyzicky, ani psychicky, jenomže na to, abych žila v tom, co tito lidé vytvoří, nemám taky. Můžu si říct, že je to nějaká úzká skupina bláznů a kdyby to řekněme byl první výskyt tohoto druhu, radostně bych to ignorovala, ale ono to tak není. Já k tomu poznání docházela na jiných místech, když jsem podstupovala tento experiment, dělala jsem to ve snaze najít něco, co bude normálního, něco, co by mi moje přesvědčení vyvrátilo, ovšem on se stal pravý opak. Přišel čas si to přiznat, prostě to tak je. Teď na to musím nějak reagovat, přičemž přemýšlím o mnoha ne úplně hezkých věcech.