#třeba když se vám blicí dítě nepoblije

[knize-strachkvas]

poznatky z prvních dvou týdnů nového školního roku (kromě toho, že jsem velice připravena si to hodit ofc). chtěla jsem to napsat po prvním týdnu, ale byla jsem tak vyřízená, že jsem na to zapomněla a potom byla polovina druhého týdne a jelikož byl asi tak záživný jako ten první, tak jsem si řekla, že nebude na škodu když si počkám do pátku :)

moje asistentka pedagoga dala bez jakéhokoliv varování výpověď. první týden v září. za prvé) proč doprdele (o tomhle bych byla schopná napsat sáhodlouhou esej, ale neudělám to), za druhé) na třídu dvaceti tříletých dětí jsme teď s druhou učitelkou samy. což se dá zvládnout ke konci školního roku, ale ne když vám děti ze všech stran řvou, jedno každý ráno z toho stresu bleje, druhé odmítá mít zavřené dveře do šatny, třetí mluví pěti světovými jazyky (mezi kterými ofc není čeština) ale nedokáže si utřít samo nudli u nosu a další dostává záchvaty vzteku a odmítá cokoliv dělat. to co kouše další děti na potkání snad ani nestojí za zmínku.

s kolegyní teď obě jedeme ranní služby, aby jsme na to nebyly samy a aby si na nás ty děti zvykly. to znamená, že tam nikdo není na spaní a odpolední svačinu, jelikož by to normálně pokryla ta asistentka která vzala roha. takže s kolegyní přesluhujeme. to se dá přežít a děje se to celkem často. ale ten začátek roku je tak náročnej, že každá minuta navíc co strávíte v práci vám vysává život z těla. není to uplně hej a učitelky z ostatních tříd se nám snaží pomoct jak můžou, ale jejich třídy taky nejsou procházka růžovým sadem.

někteří rodiče jsou absolutně mimo realitu a vážně by se měli dotknout nějaké zelené travičky, jelikož jejich chování mi rozum nebere. někteří velmi rychle pochopili, že čím rychleji utečou, tím je to pro to dítě lepší, jelikož ani nemá šanci zaregistrovat, že tam ten rodič už není. jenže potom tam jsou jinačí experti, kteří tam jsou pečení vaření až do oběda a to dítě jim tam málem vyfluše plíce, jelikož je absolutně vyd��šený z toho, že ten rodič odejde. a čím dýl tam ten rodič je, a prodlužuje to, tím je to pro to dítě (i pro toho rodiče) horší. většina dětí se potom, co jim rodič odejde velice rychle uklidní a začne si (někdy s menší asistencí) hezky hrát. je to jako náplast.

tento týden jsme měli třídní schůzky. libový jak párek, to vám povídám. netuším, jak mě ti rodiče můžou brát vážně a dobrovolně mi dát své děti. no ale co... nikdo nic nenamítal, takže asi hej. větší zábava byla, když jsem se tam potom, co odešli rodiče, málem zhroutila, jelikož jsem toho už měla dost a moje tělo je močka a řeklo si, že už ho to nebaví a prostě z ničeho nic přestalo fungovat. bylo mi zakázáno odjet domů samotné a na část cesty jsem měla doprovod. řekněme, že jsem ráda že jsem se dostala domů. den na to jsem z práce odjela v mých star wars bačkůrkách. na mojí obranu jsem přesluhovala a jedno dítě dostalo záchvat vzteku a odmítlo se převléct z pyžamka (to zní jako banální problém, ale ve stejnou dobu je tak tak dalších deset velice zmatených dětí co vyžaduje vaší asistenci). nebyl to dobrý den.

nedokážu si představit že bych tohle měla zažívat ve školce, kde se vám všechny vaše kolegyně (kromě již zmíněné asistentky) nesnaží vyjít co nejvíce vstříc a kde bych si na ty děti (a rodiče) nemohla velice otevřeně zanadávat. malá to vítězství. naše nejčastější pozdrav je zamumlané, "já se z toho už asi poseru." nebo "už aby byl pátek. nebo lépe - červen."

bonus: zpráva od mé babičky (bývalé učitelky na střední škole) poté, co jsem si stěžovala že děti stále brečí. netuším co se tím snaží naznačit (a jako ano, uklidní se. ale za cenu mého psychického zdraví)