#hlína

[stylcendy100]

Zeptal jsem se umělé inteligence od Bingu, jak by mělo vypadat české národní obrození na internetu. Začalo to dobře, pokračovalo to velmi špatně...

(Zde je jen zkopírováný text. Zdroje jsou, v rámci možností - víme, jak je to s umělou inteligencí - uvedeny dole.)

To je velmi ambiciózní a zajímavý cíl. Národní obrození bylo historickým procesem, který probíhal v různých podmínkách a kontextech, než jsou dnešní. Nicméně, můžeme se inspirovat některými principy a metodami, které používali naši předkové, kteří se snažili oživit a rozvíjet český jazyk, kulturu a identitu. Zde je několik návrhů, jak byste mohli podpořit další vlnu národního obrození na internetu:

- Vytvářejte a šiřte kvalitní a originální obsah v češtině, který bude informovat, bavit a vzdělávat vaše čtenáře nebo diváky. Můžete psát články, blogy, eseje, povídky, básně, recenze, komentáře, návody, tipy, recepty, zprávy, reportáže, rozhovory, ankety, kvízy, memy, komiksy, videa, podcasty, hry, aplikace, prezentace, kurzy, webináře, e-knihy, audioknihy, e-magazíny, e-noviny, e-ziny, e-newslettery, e-katalogy, e-brozury, e-plakáty, e-letáky, e-pozvánky, e-účtenky, e-faktury, e-smlouvy, e-podpisy, e-volby, e-hlasování, e-petic, e-referend, e-konferencí, e-festival��, e-výstav, e-aukcí, e-obchodů, e-bankovnictví, e-platby, e-pojištění, e-zdravotnictví, e-vzdělávání, e-knihovny, e-muzea, e-galerie, e-archivy, e-databáze, e-slovníky, e-encyklopedie, e-atlasy, e-mapy, e-globusy, e-komiksy, e-kalendáře, e-diáře, e-hodiny, e-budíky, e-stopky, e-kalkulačky, e-překladače, e-synthesizéry, e-hudebníky, e-zpěváky, e-tanečníky, e-malíře, e-sochaře, e-fotografy, e-filmaře, e-režiséry, e-scenáristy, e-herce, e-kaskadéry, e-kouzelníky, e-žongléry, e-klauny, e-akrobaty, e-cirkusáky, e-sportovce, e-atlety, e-plavce, e-běžce, e-cyklisty, e-lyžaře, e-bruslaře, e-skateboardisty, e-snowboardisty, e-surfaře, e-potápěče, e-rybáře, e-lovce, e-střelce, e-bojovníky, e-karateky, e-boxery, e-zápasníky, e-sumaře, e-šachisty, e-dámaře, e-pokeristy, e-bridgeisty, e-sudokuisty, e-křížovkáře, e-scrabbleisty, e-pexesisty, e-puzzleisty, e-legoisty, e-modeláře, e-origamisty, e-květináře, e-zahradníky, e-kuchaře, e-pekaře, e-číšníky, e-barmany, e-kadeřníky, e-kosmetičky, e-manikúristy, e-pedikúristy, e-maséry, e-lékaře, e-zubaře, e-veterináře, e-učitele, e-studenty, e-žáky, e-děti, e-mládež, e-dospělé, e-seniory, e-muže, e-ženy, e-rodiny, e-přátele, e-kolegy, e-partnery, e-milenky, e-milence, e-svobodné, e-zadané, e-ženaté, e-vdané, e-rozvedené, e-vdovce, e-vdovy, e-otce, e-matky, e-syny, e-dcery, e-bratry, e-sestry, e-dědečky, e-babičky, e-vnuky, e-vnučky, e-strýce, e-tety, e-bratrance, e-sestřenice, e-prastrýce, e-pratety, e-prabratrance, e-prasestřenice, e-psíky, e-kočičky, e-králíčky, e-hamstery, e-chovný, e-mazlíčky, e-domácí, e-zvířata, e-ptáky, e-ryby, e-plazy, e-obojživelníky, e-hmyz, e-rostliny, e-květiny, e-byliny, e-ovoce, e-zelenina, e-obiloviny, e-luštěniny, e-olejniny, e-koření, e-houby, e-minerály, e-kameny, e-drahokamy, e-kovy, e-plasty, e-sklo, e-dřevo, e-papír, e-látky, e-vlna, e-bavlna, e- hedvábí, e-kožešina, e-kůže, e-guma, e-keramika, e-porcelán, e-beton, e-cement, e-asfalt, e-písek, e-štěrk, e-hlína, e-jíl, e-zemina, e-půda, e-tráva, e-mech, e-lišejník, e-voda, e-led, e-pára, e-mlha, e-oblak, e-sníh, e-déšť, e-kroupy, e-rosa, e-řeka, e-potok, e-jezero, e-rybník, e-nádrž, e-moře, e-oceán, e-záliv, e-průliv, e-poloostrov, e-ostrov, e-souostroví, e-atol, e-korál, e-mořská hvězdice, e-mořský ježek, e-mořská řasa, e-vítr, e-vánek, e-bouřka, e-blesk, e-hrom, e-tornado, e-uragán, e-cyklón, e-anticyklón, e-vzduch, e-kyslík, e-uhlík, e-oxid uhličitý, e-oxid dusičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid dusný, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid siřičitý, e-oxid si

Zdroj: Konverzace s Bingem, 26. 1. 2024

(1) České národní obrození – Wikipedie. https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A9_n%C3%A1rodn%C3%AD_obrozen%C3%AD.

(2) Národní obrození - ČT edu - Česká televize. https://edu.ceskatelevize.cz/namet/narodni-obrozeni.

(3) Jak národní obrození stvořilo moderní češtinu - Seznam Médium. https://medium.seznam.cz/clanek/ceska-historie-jak-narodni-obrozeni-stvorilo-moderni-cestinu-28311.

[turnaj-taborovych-pisni]

UI UI UI UI UIIII UI UI UI UI UIII UI UI UI UIII UIII UI UI UI UI UIII UI UI UI UI UIII UI UI UI UI UIII UI UI UI UI UI UI UI UI UI UI UI UI UIII!!

zpívat 'Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína a šedé šmouhy kreslí do vlasů a z hvězdných drah má šperk, co kamením se spíná a pírka touhy z křídel Pegasů' a hledět při tom do ohně/noční oblohy je prostě zážitek

3. xxxxx

[alinarandom]

2024 / POSTER / TRYCHTÝŘ 3: OPEN CALL

🌬💧🔉 OPEN CALL 🌬💧🔉TRYCHTÝŘ III. Powered by: @svitava_transmedia_art_lab & @sonda_festival

VÝZVA PRO UMĚLCE, KÓDERY, EXPERIMENTÁTORY: Chtěl by ses zapojit do půlročního skupinového tvůrčího projektu stojící na spolupráci napříč médii s cílem prezentovat vytvořená dílo/a na podzim 2024 v rámci festivalu SONDA – s tématem SONIC SPACES?

Hlavní náplní letošních TRYCHTÝŘŮ bude nově: TVORBA SPOLEČNÉ ZVUKOVÉ ENVIRONMENTÁLNÍ INSTALACE

Oblasti zájmu: - Geologie, meteorologie, přírodní procesy - Socha, kinetika, kovo, dřevo, hlína, 3D tisk, nové materiály - multikanálové elektroakustické skladby - DIY elektronika, code art, sítě, senzory... - scénografie - AV performance

[radosestalo]

drazí olomoučtí rodáci a obyvatelé přilehlého i odlehlého okolí! ráda bych vás všechny pozvala na vernisáž svojí úplně první výstavy, která se bude konat v pondělí 3. dubna v 17:30 v barokní chodbě uměleckého centra univerzity palackého právě v holomóci. bude tam hlína a písek a mech a klacíčky a moje vobrázky. a já. a možnost nahlédnout do mého maličkého skicáčku a zanechat v něm odkaz budoucím generacím a sprostý psaníčka. a bude to skvělý. a možná přijde i kouzelník. tak pokud se budete chtít připojit, bude mi potěšením🌞

~

dear natives of olmouc and of close and remote surroundings! i’d love to invite you to the opening of my very first solo exhibition, which will take place on monday 3th of april at 17:30 in the baroque corridor of the art centre of palacký university in olomouc. there will be sand and soil and sticks and moss. and my paintings. and me. all vibing. so if you feel called, i’ll be very happy to see you there🌞

ps: you’ll also get a chance to go through my teeny tiny random chaos sketchbook and leave a little note there. or leave it alone. as you please. love u

[tryskomys]

Se trousili z místnosti jak já na gymplu ze třídy po posraný písemce…nu což, ještěže už to skončilo…bolelo to, ale byla to hlína.

[terezafabi]

Den 31.

Na vypravování na výlet se nám velmi hodí dospělec navíc, aneb babička bere děti ráno ven a Honza a já připravujeme svačiny, vynášíme koše a nakupujeme vody. Dnešním cílem je Anaga, resp. její kus v okolí vesničky Taborno. Na konci nás má čekat impozantní skalní útvar Roque de Taborno. Cesty nahoru do Anagy jsou klikaté a Jindrův žaludek o sobě bohužel v půlce dá vědět. Takže vystupujeme, převlékáme a taky pociťujeme ochlazení - 14 stupňů je 14 stupňů. Trochu podrývám morálku dotazy na to, jestli jedeme výše nebo níže, a jestli to vůbec jen v mikinách s dětmi dáme. Naštěstí Honza informuje, že cíl je na výškové metry níž, takže by mělo být tepleji. To dáme. Pomalu postupujeme klikaticemi, Jindrovi se ulevilo a dorazíme až na konec bez dalších nepříjemností. Taborno je na konci cesty, dál už silnice nevede. Parkujeme na jediném volném místě široko daleko na jediné příjezdové cestě obsypané auty. A jdeme na to. Děti oblíkáme do mikin a čepiček (ty jsem na rozdíl od bund - které by tu taky užili - sbalila) a přes první krásnou vyhlídku postupujeme níže do pralesa pod námi. Výhledy jsou už tady nádherné - vysoké hory a skály, na úbočích rozesetá schodovitá políčka a semtam domek. Moře a skály v něm. Krása. Vlevo obdivujeme skálu, ke které máme namířeno, já radši už na cestě sem vše fotím, protože padá mrak a začíná mrholit a brzy vše zmizí v mlze. Cestička je kamenitá a úzká no a společně s tím, že nemáme úplně dobré boty ani bundy, dojdeme do půlky, děláme poradu a domlouváme, že půjdeme zpět. I tak je to ale krásné, po chvíli začíná pršet a v kousku lesa, kterým procházíme si přijdu fakt jak v pralese - vlhko a hlína voní. Prý tu vždy žili lidé - na první pohled překvapivě vzhledem k tak odlehlé poloze - právě proto, že díky plochým listům v pralese se tu držela voda, která byla potřeba jak na pití tak na zavlažování. Sedáme do auta a zpáteční cesta se obejde taky bez nehod, na konci dokonce Heda usíná. Vystupujeme v Candelarii u přístavu, a jdeme na oběd! V restauraci, kam chodí většina místních, je takový cvrkot, který jsme ještě nezažili - u vstupu jsou dokonce v řadě za sebou židle, kam si sednou příchozí, než se uvolní stůl. Po dlouhé době si užíváme rybu, brambory a kalamáry. Ještě zastávka na pláži, kde pozorujeme paní, jež krmí racky rybami z ruky a jdeme si odpočinout domů. Děti se musí posilnit, ještě chtějí večer na atrakce na pouť. Zvenku jsou slyšet poryvy větru, jsem zvědavá, jak dlouho tam vydrží.

[paskvilnet]

3 otázky - Turin Brakes

Turin Brakes je dvojice z Anglie, která hraje něco mezi kytarovkou a folkem. Tvoří ji pánové Ollie Knights a Gale Paridjanian, jinak kamarádi už od prvních let školní docházky.

Kdo miluje ukňourané melancholické kytarovky typu Coldplay a Radiohead, ale třeba i veselejší Travis a Blur, je většinou nadšen, když na Turin Brakes narazí. Také proto jsou britské hudební časopisy každou chvíli plné nějakých zvěstí o jejich koncertech nebo deskách. Kapela sama říká, že jejími vzory jsou spíš americké kapely jako Sebadoh a Black Crowes, ale nejvíc publika má v Británii. Britské publikum odjakživa dokáže své smutné skoro-písničkáře ocenit nejlíp.

Olly Knights a Gale Paridjanian si libují v koncertování. Koneckonců, poznali se v chlapeckém pěveckém sboru. Do něj jeden i druhý vlezli jen proto, že sbor měl zpívat před britskou královnou. Což se jim povedlo. A nyní se jim daří i divočejší věci. Nedávno odehráli minikoncert v londýnském metru, aby dali najevo, že hrát v metru má být legální. I díky jim se mimochodem podařilo zrušit v části stanic podzemky zákaz muzicírování. Před rokem a půl si zase vylezli na střechu jednoho obchodu a po vzoru Beatles zahráli pár písniček lidem, kteří šli po chodníku a překvapeně zvedali hlavy.

V textu se bohužel nedochovaly otázky, tak tady jsou alespoň odpovědi:

Asi od těch loňských nominací na všechny ty Mercury Awards, Q Awards a Brit Awards. To nám ve zviditelnění udělalo asi největší službu. I když jsme nic nevyhráli.

Co jsme dělali ? No klasika: šampaňské, přípitky a sledování ostatních, co vyhráli...

Víte, ony ty ceny mají svou přitažlivost. Ale zároveň je potřeba být ostražitý. Může vás to i docela zneklidnit. Ať už jste výjimeční čímkoli, nikdy si nejste jistí, co to přesně je. A určitě o to nechcete přijít. Myslím, že přesně z toho je pak ten slavný „syndrom druhého alba“.

Pokud má naše nové album společné téma, je to éter. Přesněji něco, co my dva vnímáme jako éter. Věci mimo každodenní život. Snaha zjistit, jestli se věci odehrávají podle nějakého magického fahrplánu. Nezáleží na tom, jestli to má či nemá vědecký základ. Šlo nám o tu myšlenku a představy s ní spojené.

Chtěli jsme, aby texty a celková atmosféra alba měly společného jmenovatele. Trochu jsem se tím tématem zabýval a zjistil, že existuje teorie, podle níž naši planetu obklopuje vrstva, kde se udržují tvůrčí myšlenky. A kam nakonec odcházejí v určité formě i lidské duše. Nebo přinejmenším tvůrčí část lidských duší.

Protože to téma bylo pro nás trochu neuchopitelné, spojili jsme ho se zvukovými zrcadly, o nichž jsme se dozvěděli už před mnoha lety. Jsou rozeseté po celém jižním pobřeží Anglie. Jako jakési ohromné uši. Než přišel radar, seděli pod těmito objekty vědci s kontaktními mikrofony a sluchátky. Odposlouchávali tak letadla.

Tony Heffer je podle mě z 50% Prince a z 50% Woody Allen. A vypadá přesně tak. Má zrzavé vlasy, velké brýle, je asi stejně vysoký a má obdobně suchý humor. Navíc dokáže tančit na Michaela Jacksona a dělat všechny ty jeho pohyby. Moonwalk se to myslím jmenuje. No hlína.

My mu dali asi 30 našich písniček a on vybral ty, které podle něj bude nejlepší nahrát. Byl to naprosto odlišný pohled na věc. My bychom bývali nahráli něco úplně jiného. Díky němu jsme se mohli soustředit jen na své muzikantské role. Což jsme nikdy nedělali. Vždycky jsme se starali o celek.

Díky dobré atmosféře a tomu, jak si to všichni užívali, jsou na desce velmi autentické vokály. Zpočátku jsme chtěli dokonce všechno nahrávat sami. Ne jenom dvě kytary. Ale pak si to sedlo. Nechali jsme pracovat i ostatní, už proto, že jsme naprosto netušili, odkud se všechny ty zvuky berou. Občas to byla docela slušná zvuková smršť. Postupně jsme ovšem všechny přiměli k tomu, aby hráli míň a míň a míň. No a pak jsme z toho vytvarovali tohle album. Nahrávání bylo moc fajn. Čistá radost.

Turin Brakes mají zatím jen dvě alba. Předloni vyšlo The Optimist LP a letos průlomová deska Ether Song. Původně stavěli na něžném zvuku dvou akustických kytar, ale nyní se snaží pracovat i s dalšími zvuky. Pořád ale znějí velmi něžně a poeticky, ať už jejich písničky doprovází dva nástroje nebo tucet.

[pepikhipik]

Rozhovor se spoluzakladatelkou projektu Zeptej se vědce

Jak vznikla hlína? Proč vlastně pomáhá alergikům vysokohorský vzduch? Opravdu ocet likviduje bakterie? Tři vědkyně – Adéla Šimková, Tereza Ormsby a Kristýna Blažková – založily v roce 2021 facebookovou stránku Zeptej se vědce. Vyzvaly veřejnost, aby se na cokoli zeptala. Dnes už mají 180 spolupracovníků a dotazy zdaleka nejsou jen „covidové“. „Strašně si vážíme toho, že se lidé ptají. Je přece úžasné přemýšlet o světě kolem nás,“ říká jedna ze zakladatelek, Tereza Ormsby.

[ocean-prachu]

ideální svět

Na začátku května konečně přestalo pršet. Konečně, protože když pršelo, tak se na plastový penízky vysypaný na betonu v rohu hřiště nalepila hlína a nešlo je skládat do pytlů. Nešlo sundat střechu, pálit dřevo, brousit, ani natírat, balit. Nedalo se navíc téměř vůbec uvažovat o východiscích, perspektiva se za zavřenýma dveřma dodávek a maringotek zúžila natolik, až se chvílema zdálo, že už nebude nikdy nic. Že všechno už bylo; hezký, společný, radostný, bezstarostný. Probdělý noci se během deštivejch dnů měnily v hluboký vrásky na zmačkanejch tvářích, strouhy po slzách, po chemický křeči, svraštělý obočí, nahromaděný konflikty a přátelství proměněný v záštiplný poznámky, v lepším případě ticho. 

Bylo to sedm let nazpátek, jestli správně počítám. Před náma tady sídlila varna, uvnitř smrdělo párno z očouzenejch stěn laborky (později kuchyně), v pokojích zapomenutý lidi v různý fázi umírání a jejich věci, no hele jejich věci vyskládaný podél stěn skoro až po pás. Tehdy nás bylo sedm, přesně tak, sedm let zpátky, sedm lidí a květen snad stejně jako teď, akorát nepršelo. Svítilo slunce a my leželi v prázdný vaně před barákem, vymejšleli jak zasadíme trávu tam, odkud jsme vytrhali do země zarostlý koberce. Byl to druhej den večer, plynule navazující na večer předchozí, kdy jsme na Palmovce olizovali z malíčků perník, v domnění, že je to emko. No, nebylo a ikdyž nám to v jednu chvíli doteklo

, stejně jsme ty malíčky do toho sáčku máčeli, protože bylo jaro a my měli dům, co dům, celý panství v podobě fotbalovýho hřiště se dvěma baráčkama na krajích. Tak komu by pak vadilo se na den dva vytratit? Nikdy jsme nepotřebovali moc ani moc peněz, ani moc růst, se nám nechtělo hlavně. Moc vyrůstat. Takže jsme leželi v tý vaně, potom na matraci, pak se celej svět přetočil nohama nahoru a byla zase noc. Zdálo se, že to nemůže nic narušit, jenže to by se nám prej líbilo se takhle rozvalovat na tak velkým prostoru, když naši špinavý bratříčci, naše špinavý sestřičky zrovna nemaj kam všechny svý movitosti složit, všechen materiál, svoje zavšivený hlavičky, když zrovna nemaj kam složit.   

A tak nás za chvíli nebylo sedm, ani deset, ani patnáct nás nebylo. A venku nerostla tráva, tam, kde předtím ležely koberce, ležely tam hromady starejch dveří a vraky aut v různý fázi umírání. V kuchyni jak se vařit začalo, tak se postupně zase přestalo, protože plyn se vypotřeboval na nahřívání nožů, který tavily hnědý hrudky makový mateří kašičky. Víc lidí, víc psů, míň plynu, víc odpadků, žádná nahlášená popelnice. Trvalo to rok nebo dva, než se džbán sousedských stížností na neukázněnost živlů naplnil, přetekl a bratříčci i sestřičky museli z baráku pryč. Namísto nich tam město ubytovalo jiný nuzný lidi, jakoby v tom byl nějakej rozdíl. Jenomže rozdíl v tom byl, a to totiž takovej, že jeden z úředníků začal od těch chudáků kasírovat za nájem. A oni platili, za ty voprejskaný stěny, za pokoje bez topení, za posraný hajzly, který se splachovaly kýblem. Neměli totiž, a to byl další rozdíl mezi náma, tak docela na výběr a když někdo nemá tak docela na výběr, lze ho velice snadno přesvědčit k tomu, aby dělal věci proti svýmu přesvědčení, aby platil boháčům za zastřešenou bídu. 

Pár měsíců, dýl to neuhrál úředník-podnikatel a na vině, světe div se, nebylo v první řadě jeho podnikání, ale sousedský stížnosti, jejichž nádoba už zase přetejkala protože - pozor! to byste nečekali, ti noví chudáci byli povětšinou Romové. No museli pryč, jen jednu starou paní tu zapomněli v malým kamrlíku nalevo od vchodu. V oknech měla krajkový záclony, v nose náušnici, na nohou chlupatý pantofle a pod polštářem balíček karet, dar od Boha - řekla mi a že prej nikomu to neřikej, prosila, jinak všichni budou chtít a to já nechci. 

V kuchyni zůstalo špinavý nádobí a hejno much, octomilek i masařek a bratříčci se sestřičkama se zase sestěhovali na hromádku. Za chvíli z hromádky byla hromada, hromada kovošrotu, další dveře, lidi, přízraky, odlesky smutnejch očí zablešenejch psů. Nejspíš abychom nepropadali do letargie, dovezl jeden z bratříčků někde od Mělníka čtyři husy. Počet much se znásobil a husy ovládly zbylou plochu, nezastavěnou vrakama, maringotkama nebo dveřma. Pod verandou někdo vykopal blátivý jezírko, černočerná zem plná motorovýho oleje byla teď posetá nazelenalýma hovínkama, v nejodlehlejším rohu hřiště zaparkoval strašidelnej zámek. Víc hlav prej víc ví, na druhou stranu víc hladovejch krků spolyká tučnější účet za elektřinu. Z dluhů na nástěnce vyrostou nejdřív plůtky, potom ploty, nakonec i číslovky se zápornýma znamínkama v předvoji. To zas království vzkvétá ve všech směrech a na jaře navíc obroste zelenou travou, která schová kelímky od jogurtů, banery, koberce už zase zarůstají do země. 

Pak uběhl další rok, dva, tři, lidi se objevujou a zase mizí za horizontem všednosti a po nich zůstávají prázdný auta, plný auta, plný pokoje, pokoje plný vydejchanýho vzduchu. A šrámy na duších, někdy na tělech, divoká násilná láska, a nebo závislost, kdo ví. Jak kdy. Jak ke komu, čemu, na co. Jenže co jinak, co už. Před bránou války, po válkách inflace, studená zima, horká planeta, penízky který nejsou ani trochu plastový (leda v Rumunsku, ale to je země z pohádek) a odcizená práce krade lidem sebe samotný, až jsou si nakonec sami sobě ničím. Zato my? Živoříme si jako páni, jako dámy se špínou za nehtama, vysoko na dně, na hromadě suti.

Poslední dny, teď když už neprší, tu hoří ohně vždycky navečer. Pálíme dřevo, lednice, pražce od kolejí, skelnou vatu, starý plachty, že plameny sahají vysoko nad hlavu a černej hustej dým se nese až k Čertově vršku. A pod rukama jak nám mizí naše historie, mizí i vzájemný dohady, křivdy, neporozumění se rozplývaj u toxickejch táboráků, nad hlavou listy stromů tančí a mihotají ve světle duhovejch plamínků. Vřelý to je. Přes všechny překážky, přes všechny pasti, co jsme na sebe nastražili, na sebe samotný, na sebe navzájem. Stojíme na konci jednoho času, v přerodu do novýho, za horizont není vidět. V izolaci největší z maringotek se uhnízdil rehek. Naději? Takový slova jsou většinou vzdálený, našemu ideálnímu světu. Vyklízí nás. A nakonec to poslední, to první co navzdory veškerým křivdám cítím, je láska.

lucii, soně, ondrovi, ondrášovi, hurvínkovi, bacilovi, šárce, albertovi, davidovi, štěpánovi, erice, etienovi, anče, holubovi, denise, ráďovi, martině, markymu, zuzce, jendovi, kačeně, zuzaně, vendule, korálkovi, všem co jsou zrovna pryč, co tudy někdy prošli.

[elib-rarian]

🎵Gender je prach a štěrk a udusaná

hlína. Růžové šmouhy kreslí do vlasů.

A z hvězdných drah má šperk co kamením

se spíná, duhová pírka

z křídel pegasů.🎵

[turnaj-taborovych-pisni]

Propaganda níže:

Bláznova ukolébavka: prostě k táboráku tak nějak patří

Morituri te salutant: zpívat 'Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína a šedé šmouhy kreslí do vlasů a z hvězdných drah má šperk, co kamením se spíná a pírka touhy z křídel Pegasů' a hledět při tom do ohně/noční oblohy je prostě zážitek

[lieselotte-sky]

Taranující qítko — update

Jsem se to jala nějak řešit, protože se z toho vysypala hlína a tak. No, polámalo si to listy, nevím jestli přežijí, uvidíme. Nicméně ta cibule. Ta cibule je tak obrovská, že se prostě vzepřela, neb dolu se už prostě nevejde. Tak tohle jsem nečekala. Každopádně to chce sehnat gigantiš květináč.

[5slepic]

🌾🌾🌾Klíčíme zase pšenici pro slepičky, aby měly teď v zimě trochu zeleného, jelikož ve výběhu už vše zelené lehlo popelem. Trvá to asi jen týden než osení z pšenice vyklíčí do výšky 10cm, pak už se růst zpomaluje. Část výběhu jsme sice ohradili, aby se tráva měla šanci trochu vzpamatovat v tomto období bláta, ale roste jen když je nad nulou a to hrozně pomalu. Snažíme se dokrmovat polníčkem, zbytky mrkvové, kedlubnové nebo ředkvičkové natě. Jak na to jdete vy teď když začíná mrznout a tráva neroste? • • • • • #5slepic #psenice #jimezdrave #jímezdravě #foodie #foodiecz #mnam #krmenidravezvere #krmeni #dnespestujem #pestujeme #oseni #zaoknem #hlína #priroda #příroda #zdravě #jimzdrave #igczech #igcze #igczechia #igerscz (v místě Vestec, Hlavní Město Praha, Czech Republic) https://www.instagram.com/p/B6qsU8VniLx/?igshid=6yjf3ps2440v

[czech-cities-daily]

Bílá hlína

[kocourmokroocko]

Mívali jsme pekárnu u pani Hynkový. Tu nám zatrhla pani Hynková tím, že umřela (kteroužto zradu jsme jí doteď nezapomněli a je mezi námi a ní kvůli tomu mnohé hovězí). Zatímco jsme nevrle začali chodit pro housky k Vávrovi, kterej je má tuhý, mdlý a láskyprostý, jakýsi nadšenec do mučednictví si tam otevřel obchod s drahým sportovním oblečením. Na maloměstě. V lese. V poli. V subkultuře levných teplákových souprav z čínských obchůdků, holinek o neděli a útočně flitrovaného oblečení po příbuzných z velkoměsta. Ten člověk neumřel, ačkoliv by si to býval přál, a rychle ostentativně zkrachoval. Pořád žádný housky. “Tak třeba teď, hele!”, říkáme si. Ne. Nově otevírají své dveře světu PLOVOUCÍ PODLAHY A DLAŽBY, které nejen nikdo nechtěl, ale ani nepotřeboval. Všichni ještě máme své plně funkční bolševické linoleum imitující korek, a do dalšího totáče to nehodláme měnit. Pořád žádný housky. Obchod tentokrát nekrachuje - naopak, drží se podezřele dlouhou dobu na to, že do něj nikdy nikdo nechodí a jen občas vídáme majitelku, jak venku kouří cigaretu vedle stojanu s výstavkou pálených cihel. Jedna z oblínených teorií městského srocení stařen říká, že je obchod zástěrka pro pašování drog. Já myslím, že je to něco mnohem důležitějšího a ekonomicky smyslupnějšího pro zdejší oblast - například hlína, ambice nebo zpíčený housky, co maj srdce. Už je tomu přes patnáct let a má trpělivost se začíná krátit. O dalším vývoji vás budu samozřejmě informovat.