#doteky

[jt1674]

[abstrakshun]

Milan Maur (Czech, b. 1950)

Doteky a Rastry (Touches & Rasters) - 1983

[nezvladatelna]

Mám ráda takové ty ženské spiklenecky vyzývavé doteky a pohledy.

Třeba při objetí, nebo při divokém tanci, kterému se leccos toleruje.

[allmothsdied]

Deka hluboké noci

A prostěradla úzkosti

Dvě nahá těla

Zkroucená do smutného

Úsměvu, strnulé vyčkávání

Jestli doteky

Alespoň teď, samotu zabijí

Jenže nemáme naději

A všechna nevyřčená slova

Spolu se slzami nám

Zasychají mezi nohama

Jako linie hříchu

A věčného ztrácení

Drž mě pevně,

Než lži nakazí náš dech

Ještě chvíli

Nechej mě se rozkládat

Ve tvé náruči

Jako by to něco znamenalo

A ty jsi mi neublížil

[xxxpacifiaxxx]

5//11//23

je návykóvá

to jak voní

to jak chutná

že její doteky mě ničí, je mi putna

chci ji mít, dokud nedojde mi dech

chci si o ní nechat zdát

v těch snech je lepší svět

krmím se dehtem

natírá mi plíce

na novou barvu

kouře plná hlava

teď chci tě ještě více

[myzetauniverse]

Ultra trashy fanservis, ale nemohla jsem si pomoct...:-D Mizernou náladu jsem měl už od probuzení, a skoro se podříznout břitvou během ranního holení když uklouzla po tuhé jizvě pod bradou, mě rozčílilo ještě víc. Přitiskl jsem si na ránu čistý kapesník, který jsem naštěstí měl v kapse, a dost mě zamrzelo, že krabička s kamencem byla prázdná. A do téhle prošedivělé nálady přišel Vinnetou a hned se chtěl starat o zakrvácenou látku. „Nech mě! Nebýt tebe, tak se tohle vůbec nestalo!“  Nepoznával jsem se, ale najednou mi došlo, že si o tom musíme promluvit. O TOM. O tom jak mě bodl, že to bolelo, že chci za tohle omluvu, že to nijak nenaruší a nepoškodí naše bratrské a láskyplné pouto, ale že zkrátka ta slova chci slyšet od něj.  Místo slov se však můj Vinnetou chopil břitvy, a začal mi holit nedokončenou, zarostlou část obličeje. Když byl hotov, zbýval už jen ten kousek, který jsem si tvrdošíjně tiskl kapesníkem. Mám mu dovolit přiblížit se ostřím na místo, kde mě zranil minule? „Šárlí, omlouvám se.“  Nechal jsem kapesník kapesníkem a užíval si láskyplné doteky na kdysi bolavém místě.

[cernaje-barva]

Zeleninový mix za 49,90,-. Nakrájet do rendlíčku, osmahnout a zalejt horkou vodou. Ale pozor! Míchat, míchat, míchat. Tak takovou polévku mám teď v hlavě.

Kavárna národního divadla, tmavě zelené schodiště, energický personál, tvůj něžný starostlivý hlas. Tvoje modrý, láskyplný oči. Tvoje jemný doteky. Espresso tonic s plátkem citrónu a konec řeky emocionálního smutku. Pocity nekonečného vděku, za tvou lásku, trpělivost a toleranci. Pocity lásky, vroucí a silné, probíjejíc ledy mých nálad. Vřelé pocity v mém srdci.

Hlavní nádraží. Holka ze školy, která je evidentně lesba a kluk, kterej vypadá jako kluk, co se zabil. Svačiny od tebe a příjemný pocit v žaludku. Pocity zmatení a strachy z rezignace jdoucí z tvý strany. Žádní pejsci, jen jeden. Slepecký. Pocit, že myšlenkami jsi už ve vlaku. Silná vnitřní potřeba psát tuhle zprávu.

Tohle antré mi přijde důležitý. Stejně tak, jako ujistit tě, že moje nálada se nestala tvou vinou. Vlak, kterým jedu je přecpanej, jako já poslední dny. Všude tlaky, stresy, spěchy. Trápí mě to co tebe. A možná ještě spoustu jiných věcí. Potom stačí málo a všechno je šedé, ale úplně všechno. Jako divokej oheň, co se nedá moc zastavit. Nebo možná spíš mlha a ne ta, o které zpívá Venktovka.

S psaním absolventky mám teď tendence všechno, co není z mé hlavy, citovat poznámkou pod čarou. Nevím ale jak se správně cituje zpráva z messengeru, proto to dělat nebudu. Autorem je Ondra. (to aby to nebylo úplný plagiátorství. Snad se nebude zlobit)

Tohle si tu chci uchovat, protože je to pro mě důležitý. Nesdílím to ostatním, sdílím to sama sobě.

[nikolakrupova]

Doteky.

[poustim]

první

Dneska to bylo skvělý, milý, hezký, okouzlující. Hezký úsměvy, zábava, hluboký myšlenky, letmý doteky rameny a pevná objetí. A pusa na tvář. Ty jo!

[karispacek]

Červená karkulka

Pocit prázdnoty a samoty zahnán byl, když za mnou se v noci objevil

ve snu kluk ze snů.

Ten s šedýma očima zezadu objal mě, aby do ucha zašeptal

jak moc mě miluje.

Láska, nenávist, přátelství, zoufalství, čtvero nás definující

spolu být nemůžem.

Pevné objetí, oddané doteky a polibky, alespoň na moment pocit bezpečí

než zas se probudím.

[allmothsdied]

Romská holčička

S rozcuchanými vlasy

Černými jak nejchladnější noc

Špinavé tepláky

A růžová gumička

Romská holčička

Nanejvýš osmiletá

Na klíně mnohem staršího kluka

Co už musel přerůst

Patnáct let

Romská holčička

Kterou on ve večerní

Tramvaji líbá

Trochu moc zuřivě

Přes její nekomfort

Romská holčička

S hlubokýma očima

Toho nejtmavšího odstínu hnědé

Ale to prázdno v nich

Nemá konce

Romská holčička

Přes jeho doteky

Jak vytesaná z kamene

Sopečného skla

V mrazu dnešního dne

Romská holčička

S jeho rty na ušmudlané tváři

Ale pohled

Upírá na tebe

Vypadá jako mrtvá

[antidepresivnivojtech]

Jsou věci, který bych asi přál každýmu zažít.

A tohle je jedna z nich.

Dvě těla ,dvě duše. Ale spojený v jednu bytost. Čas neplyne, prostě se zastavil.

Nepotřebuju cítit nic, jenom její doteky. Snažím se vnímat jednotlivý prsty, jak jezdí po mejch zádech. Po rukách. Po obličeji. Po stehnech. Vnímám její dech . Jak se mění podle toho, co dělám. Zrychluje, prohlubuje se.

Stejně tak, jako můj. Víme, co děláme. Chceme to tak.

Oba víme, že to je to nejlepší, co tomu druhýmu dáváme, ale stejně chceme, aby to bylo pro toho druhýho bylo ještě lepší.

Nic kolem neexistuje. Jsme tu jenom my.

Vzrušení, vášeň a láska. Plamen. Žár. Teplo.

Já nevim, jak přesně tohle popsat.

Vím, co chceš a ty víš, že já to chci taky. Ale ani jeden z nás nepospíchá. Tohle je čas pro nás.

Poznáváme naše těla, jako kdyby to bylo poprvé.

Dvě nahý těla. Propletený jako hadi. Tvoříme spolu nekonečno. Nekonečno času. Nekonečno prostoru pro nás.

Dvě nahý těla a zároveň jedno.

Dvě nahý těla vedle sebe, propletený i po.

Čas pořád stojí a já chci, aby se už nikdy nikam neposunul.

[ocean-prachu]

milosrdných sester

Skoro neprohlídnutelná kouřová clona vyplňovala celej členěnej prostor. Tady žádný nařízení ministerstva zdravotnictví, ani jakýkoli jiný, neměly moc velkou váhu. O tom co je povolený a o co naopak povolený není rozhodoval kdokoli držel v ruce pípu, což byla ten večer vyhublá žena s chybějícíma zubama, vlasy stažený do culíku. Vypadala že jí není dobře. Její šlachovitý tělo bylo neklidný a napjatý, jakoby se uvolnit ani neumělo, jakoby takovej stav zažilo naposledy kdysi dávno, tak dávno, že i vzpomínka na to už nejspíš vyprchala.

Nebyla v podniku zdaleka sama, kdo v sobě nemohl najít ten večer pokoj,a to přitom byl první adventní víkend-počátek svátků krátkýho smíření mezi nebesama a zemí, což se dalo rozpoznat podle toho, že nad výklenkem po dveřích visela větvička zlatýho jmelí. Pod jmelím stála hubená holka s dlouhýma nohama na vysokejch šteklích, úzký červený šaty obepínaly útlý tělo a kojením ztěžklý prsa. Mohlo jí bejt tak dva-a-dvacet, ikdyž její tvář, její vlasy, skleněný oči potažený melancholickou odevzdaností zrcadlily pocity mnohem starší. Vypadala jako zneuctěná madona, s kruhama pod vočima na ještě měkce pružný tváři. Ten večer patřil jí a jejím sestrám. Memorandum budoucí minulosti, že jednou byly krásný a spolu. Že k někomu patřily, taky někam, sem, do tohohle místa pro lůzu a spodinu, kde se čas měřil na vykouřený cigára a hladinu cizorodejch látek v krvi. Nafotily nahej kalendář na jehož stránkách v podvazcích i bez podvazků nastavovaly fotoaparátu různý části svejch vobnaženejch mladejch těl a teď ho prodávaly starejm i mladejm slintajícím chlápkům a rozcuchanejm divám s rozmazanou řasenkou jako benefiční počin, omšele erotickou charitu na neustále se zdražující nájemný pro tenhle hóch podnik. Než to tu zavřou, než zmizí další takový místo a jeho smetánka se propadne chtě-nechtě o třídu vejš, do nějaký lepší hospody, anebo naopak přímo a bez zábrany na chladivý dlažky starýho pražskýho chodníku, než ztratí poslední záchytnej bod před pádem na držku – spojenectví. Ubohý, chlastem nasáklý, všema směrama vyprcaný a zradama prošpikovaný spojenectví duší sužovanejch věčnou žízní.

„Nechceš se napít?“, přitočil se k ní poničenej kluk s malýma temnýma očima. Podával jí nějakou lahev, moc nad tim nepřemejšlela.

„Máte to moc hezký.“, řek jakoby nesměle a ona mu to věřila, možná spíš chtěla věřit, že je to upřímný. Že je to o ní a ne o něčem co on chce. Unaveně se usmála a napila se ještě trochu. víc.

„Dík.“

„To nemáš za co…“, koukal na ni úkosem a mluvil tak akorát potichu, aby s rukama založenýma nad pupíkem musela pokrčit ty svoje dlouhý nohy a nahnout k němu tvář. Bylo mu víc let i vrásek, stejně jako jejímu muži, kterej se schovával anebo popocházel sem a tam jako lev v kleci, ve snaze vyhnout se velkejm hnědejm očím amorovym šípem zasažený laně, do jejíž studánky chodil pro vodu, když mu vyschlo v hrdle. Dým z cigaret ještě o trochu víc zhoustnul. Svět se zanořil do mlhy, kterou spolu se zvířecím křikem sem tam problejskly ovíněný voči, doteky cizích rukou se pomalu vinuly kolem pružnejch stehen, jemný škrábance na předloktí, těžký oddechování postarších pánů nad panákem becherovky. V zadní místnosti seděla na zemi jedna ze sester, z pod šatů čouhala noha v roztrhnutý punčoše s podvazkem, mlátila skleničkou o podlahu a proti ní muž, co neviděl dál než na lem svejch kalhot nad kotníky, podával další a další sklo, přišlo mu to jako legrace. Střepy se tříštily po zemi a punčocha se pomalu barvila do světle červený. Mlha obepínala všechny ty krvežíznivý beránky a hladový vlčice, zvedala jim nohy do vzduchu, tiskly se k sobě, zpocený vlasy přilepený ke tváři, na čelech rozmazaný znamení bohyně Kálí, přimhouřený třetí oči. Brzo to zmizí. Je potřeba se do foroty nadejchat nečerstvýho vzduchu, než vyjdeme ven, kde nám chlad zaleze pod nehty i pod košili. Nechat se obejmout hřejivou náručí mrzký pospolitosti na úkor zítřejšího kovovýho smutku. Protože pak už nebudem nešťastný spolu, budeme každej sám a svět nám bude cizí.

[jvbl-sef]

-ˏˋ Tiresias Everesˊˎ-  // Beomgyu Choi

Meno: Tiresias Everes  

Faceclaim: Beomgyu Choi

Rasa: Vlkodlak

Vek: 303

Povolanie: Pracovník zásahovej služby

Príbeh:  Nemohl se dočkat. Bylo mu nadmíru jasné, že ačkoliv se mělo jednat o jakési pracovní tajemství, jakákoliv snaha o to tajemství opravdu udržet byla titěrná, jestli vůbec. O jeho povýšení se koneckonců bavilo již druhým rokem, a ačkoliv se to zdála býti doba dlouhá na jen pomýšlení o povýšení, od jeho sektoru se nedalo čekat nic jiného. Požadovali vytrvalost, trpělivost a oddanost věci, která se testovala právě za pomoci podobných věcí. Panu Everesovi to nevadilo. Povýšení samozřejmě přišlo hned následující den – oslava byla skromná, na place se nacházeli pouze kolegové z jeho osobní jednotky a stačilo to. „Snad se dalšího povýšení dočkáš brzo,“ pronesla Laura, kolegyně, která jeho pracovní pozici doprovázela téměř pět let. Byli si blízcí, Tiresias o ni pečoval jako o sestru, Laura o něj jako o přítele. Byl to bolestný pohled pro třetí osobu, jelikož z čarodějova úhlu mu Laura sourozenecký vztah opětovala, z jakéhokoliv jiného se sourozenecký vztah měnil v milenecký. Doteky byly intimní, emočně nabité, prsty věčně propletené. Až nakonec Tiresias vyměnil ruku své osvojené sestry za ruku muže, který se do jeho srce dostal jinou cestou, než se do něj dostala Laura. Před mužem měl přítelkyni, před ní ještě jednu. Obě nezvládli jeho oddanost práci a muž byl jediný, kdo uznával jeho priority. Na prvním místě byla samozřejmě rodina, na druhém práce, na třetím všechno ostatní. Nebyl to nejlepší žebříček, Tiresiasovi však vyhovoval a měnit ho nechtěl. S mužem vedl vztah dva měsíce. „Za městem se koná průvod. Oslava nového generála nebo něco podobného.“ Tiresias k muži zvedl hlavu a nespokojeně nakrčil nos. Post generála byl jeho snem, a vzhledem k novému povýšení a novému generálovi věděl, že se mu něčeho takového dlouho nedostane. „Ano, samozřejmě. Kdy?“ Ruku v ruce se dostali za město, a k překvapení pana Everese, průvod nebyl k nalezení. „Propásli jsme ho?“ Zamumlal zmateně a ruku svého drahého pustil, aby se mohl rozhlédnout kolem. Hlavu stočil doleva, doprava už nestihl. Muž mu hlavu zatarasil loktem, aby tak zabránil nechtěným pohybům ze strany čaroděje. „Bude tě to bolet víc, pokud ze sebe budeš dělat kořist. Oba víme, že jí nejsi.“ S těmito slovy se muž zuby zabořil do masa na pravé paži a Tiresiasovi se udělalo před očima černo. . „Když jsme ho našli, už ji měl skoro celou v sobě. Everes byl v bezvědomí – ztratil hodně krve. Nevím, jestli náhodou nebylo kousnutí infikované. V takovém případě nevím, co budeme dělat. Everes je velmi spolehlivý muž, většinou zvládne práci za celý tým. Byla by ho škoda.“ Oči raději nechal zavřené. Cítil v sobě změnu, cítil absenci končetiny a taky cítil ohromnou slabost. Umíral? Zřejmě. Vnitřní sucho dokazovalo, že krve měl v těle stále málo. Co se stalo? Nebyl si upřímně jistý. Pamatoval si pouze cestu na průvod. Došli tam? Co se stalo jemu? Je v pořádku? „Lež!“ Neuvědomil si, že se zvedal do doby, než bylo jeho tělo přitlačeno zpátky do peřin. „Je v pořádku?“ Optal se nahlas. V nemocničním pokoji nastalo ticho.

[INVENTÁR]

—

[dekadence-v-srdci]

Pomálu zapomínám jaký byl tvůj dotek, ale ten pocit z toho tu furt je.

[kukukuricka]

Láska ke svému tělu

Je tady něco, co mě dnes obrovsky ohromilo a přitom o tom mluví skoro každý influencer, ale já jsem to nikdy nebrala jako něco moc důležitého. Jedná se o lásku ke svému tělu, ke svojí nádherné schránce, díky které můžeme být tady na Zemi na zemi a někdy i v oblacích. 

Kdysi dávno jsem se zrcadlu spíš vyhýbala. Jako malé mi vždy každý říkal, že jsem hrozná vychrtlina a že bych měla přibrat, že to není zdravé. V pubertě se mi konečně udělaly “normální” křivky, ale zase jsem měla plno beďarů a se začátkem vysoké školy a druhé střední k tomu, zřejmě kvůli stresu a velkému tlaku, jsem začala trochu přibírat, i když vyrážky už naštěstí ustaly. To moje přibírání teda nebylo nic moc extra, každá holka mi mě hnala, akorát jsem už neměla pěkné ploché bříško a za to jsem se trochu styděla. Taky už nebylo tolik času na líčení a starání se o sebe a vlastně jsem na to tak trochu i zanevřela. V zrcadle jsem se často i nepoznávala, říkala jsem si, to jsem opravdu já? Tak jsem si odvykla se tam koukat, až jsem se od svého těla téměř odcizila. Dlouhou dobu jsem se ani moc nestarala o pohyb, nějaké cvičení, i přestože např. moje záda volaly o pomoc.

Ale díky mé cestě životem, inspirujícím knihám, osůbkách na sociálních sítích, novým hlubokým vztahům s několika inspirujícími lidmi a také díky příteli, se kterým se náš vztah neustále prohlubuje, jsem si začala mnohé uvědomovat. Zjistila jsem, že jsem celou dobu žila v roli oběti, litovala se za věci, které se mi přihodily a marnila svůj drahocenný čas zde. Došlo mi, že můžu dojít do úplně jiného stavu vědomí, ve kterém můžu být dokonce i já (jak by řeklo mé minulé litující se já) šťastná. Začala jsem se nesrovnatelně více starat o svoje psychické zdraví a taky o svoje fyzické zdraví, i když to i teď občas při zahlcení povinnostmi zanedbávám. Změnilo se toho tolik. Změnily se moje vztahy k ostatním, z mých “přátelství” se všemi se vyklubalo pár opravdových vztahů a bohatě mi to stačí. A samozřejmě se změnil i vztah ke mně samé.

Nyní mi ale přijde, že jsem objevila zase něco dalšího a mám nakročeno na další level k sebelásce. Přítel mi to vždy říkal, ale já jsem tomu nikdy nechtěla nějak moc věřit - tomu, že jsem krásná. Někdo by teď řekl, jak si honím ego, ale je to pravda. A ne jen u mě, všichni jsme krásní. Všichni jsme nedílnou součástí tohoto vesmíru, jeho kousíčkem a vesmír je přece celý krásný. Nevybírá, kdo je krásy hoden a kdo ne. I příroda je celá krásná. Žádný strom není škaredý, ani květina nedokáže být ošklivá, i kdyby se stokrát snažila. Všechno je totiž krásné svým vlastním a ojedinělým způsobem. A já si nyní uvědomuju, že mé “já” není jen o mojí duši, kterou jsem se v poslední době snažila nejvíc opečovávat, ale taky o mém těle. A že je krásné se ho dotýkat a nemusí to hned znamenat něco “nemravného” (jak by řekla společnost). Tělo potřebuje doteky, protože je bránou, hranicí, která nás odděluje od okolního světa. A aby si tělo a mé já uvědomilo, že existuje, že je tady toho všeho součástí a není jen pouhým strojem, potřebuje lásku. Potřebuje slyšet a zejména cítit, že je skvělé, že toho tolik zvládá a že mu za to ta těžká práce stojí. Navíc doteky povzbudí i mysl. Jak lépe si projevit lásku, než staráním se o sebe sama? Já jsem třeba nebyla nikdy zvyklá se sama sebe dotýkat. Ale kdo jiný než já je tady pro mě ve dne v noci? Nemusím se doprošovat ostatních, jestli mě obejmou, můžu to udělat i sama. Doteky a fyzický kontakt s ostatními je samozřejmě velmi důležitý, jen tím chci říct, že obejmout sebe sama, sama sebe pohladit po tváři, pochválit své bříško, které není úplně ploché, pochválit svá stehna, která nejsou "výstavní” a mají plno dalších “vad” jako třeba strie, či jizvy.... je krásné a zahřeje to nejen na těle, ale i u srdce. Když už rozdávat lásku a dávat ji i sobě samé, tak ve všech podobách a na všech úrovních. Protože dokud nebudeme milovat sebe, se vším všudy a bezpodmínečně, prostě takové, jací jsme, nemůžeme takto milovat ani ostatní. A tohle je láska ve svém pravém slova smyslu.

Tak to jsou jen moje náhlé myšlenky, které jsem potřebovala někam napsat, abych na ně nezapomněla. Jsem zvědavá, kam mě toto uvědomění zase posune. <3