#doteky

[jt1674]

[videli-jste-tento-film]

[nezvladatelna]

Mám ráda takové ty ženské spiklenecky vyzývavé doteky a pohledy.

Třeba při objetí, nebo při divokém tanci, kterému se leccos toleruje.

[allmothsdied]

Deka hluboké noci

A prostěradla úzkosti

Dvě nahá těla

Zkroucená do smutného

Úsměvu, strnulé vyčkávání

Jestli doteky

Alespoň teď, samotu zabijí

Jenže nemáme naději

A všechna nevyřčená slova

Spolu se slzami nám

Zasychají mezi nohama

Jako linie hříchu

A věčného ztrácení

Drž mě pevně,

Než lži nakazí náš dech

Ještě chvíli

Nechej mě se rozkládat

Ve tvé náruči

Jako by to něco znamenalo

A ty jsi mi neublížil

[xxxpacifiaxxx]

5//11//23

je návykóvá

to jak voní

to jak chutná

že její doteky mě ničí, je mi putna

chci ji mít, dokud nedojde mi dech

chci si o ní nechat zdát

v těch snech je lepší svět

krmím se dehtem

natírá mi plíce

na novou barvu

kouře plná hlava

teď chci tě ještě více

[myzetauniverse]

Ultra trashy fanservis, ale nemohla jsem si pomoct...:-D Mizernou náladu jsem měl už od probuzení, a skoro se podříznout břitvou během ranního holení když uklouzla po tuhé jizvě pod bradou, mě rozčílilo ještě víc. Přitiskl jsem si na ránu čistý kapesník, který jsem naštěstí měl v kapse, a dost mě zamrzelo, že krabička s kamencem byla prázdná. A do téhle prošedivělé nálady přišel Vinnetou a hned se chtěl starat o zakrvácenou látku. „Nech mě! Nebýt tebe, tak se tohle vůbec nestalo!“  Nepoznával jsem se, ale najednou mi došlo, že si o tom musíme promluvit. O TOM. O tom jak mě bodl, že to bolelo, že chci za tohle omluvu, že to nijak nenaruší a nepoškodí naše bratrské a láskyplné pouto, ale že zkrátka ta slova chci slyšet od něj.  Místo slov se však můj Vinnetou chopil břitvy, a začal mi holit nedokončenou, zarostlou část obličeje. Když byl hotov, zbýval už jen ten kousek, který jsem si tvrdošíjně tiskl kapesníkem. Mám mu dovolit přiblížit se ostřím na místo, kde mě zranil minule? „Šárlí, omlouvám se.“  Nechal jsem kapesník kapesníkem a užíval si láskyplné doteky na kdysi bolavém místě.

[cernaje-barva]

Zeleninový mix za 49,90,-. Nakrájet do rendlíčku, osmahnout a zalejt horkou vodou. Ale pozor! Míchat, míchat, míchat. Tak takovou polévku mám teď v hlavě.

Kavárna národního divadla, tmavě zelené schodiště, energický personál, tvůj něžný starostlivý hlas. Tvoje modrý, láskyplný oči. Tvoje jemný doteky. Espresso tonic s plátkem citrónu a konec řeky emocionálního smutku. Pocity nekonečného vděku, za tvou lásku, trpělivost a toleranci. Pocity lásky, vroucí a silné, probíjejíc ledy mých nálad. Vřelé pocity v mém srdci.

Hlavní nádraží. Holka ze školy, která je evidentně lesba a kluk, kterej vypadá jako kluk, co se zabil. Svačiny od tebe a příjemný pocit v žaludku. Pocity zmatení a strachy z rezignace jdoucí z tvý strany. Žádní pejsci, jen jeden. Slepecký. Pocit, že myšlenkami jsi už ve vlaku. Silná vnitřní potřeba psát tuhle zprávu.

Tohle antré mi přijde důležitý. Stejně tak, jako ujistit tě, že moje nálada se nestala tvou vinou. Vlak, kterým jedu je přecpanej, jako já poslední dny. Všude tlaky, stresy, spěchy. Trápí mě to co tebe. A možná ještě spoustu jiných věcí. Potom stačí málo a všechno je šedé, ale úplně všechno. Jako divokej oheň, co se nedá moc zastavit. Nebo možná spíš mlha a ne ta, o které zpívá Venktovka.

S psaním absolventky mám teď tendence všechno, co není z mé hlavy, citovat poznámkou pod čarou. Nevím ale jak se správně cituje zpráva z messengeru, proto to dělat nebudu. Autorem je Ondra. (to aby to nebylo úplný plagiátorství. Snad se nebude zlobit)

Tohle si tu chci uchovat, protože je to pro mě důležitý. Nesdílím to ostatním, sdílím to sama sobě.

[nikolakrupova]

Doteky.

[jt1674]

[your-poet]

Květy pomalu rozvinou se tlukotu srdce na srdci

Kvítek se rozevře pod tíhou tvé lásky něžně tě ovine

Má duše touží hladovými doteky tvou růži chránit

[worldsandemanations]

Milan Maur (Czech, b. 1950) Doteky a Rastry (Touches & Rasters) - 1983

[allmothsdied]

Romská holčička

S rozcuchanými vlasy

Černými jak nejchladnější noc

Špinavé tepláky

A růžová gumička

Romská holčička

Nanejvýš osmiletá

Na klíně mnohem staršího kluka

Co už musel přerůst

Patnáct let

Romská holčička

Kterou on ve večerní

Tramvaji líbá

Trochu moc zuřivě

Přes její nekomfort

Romská holčička

S hlubokýma očima

Toho nejtmavšího odstínu hnědé

Ale to prázdno v nich

Nemá konce

Romská holčička

Přes jeho doteky

Jak vytesaná z kamene

Sopečného skla

V mrazu dnešního dne

Romská holčička

S jeho rty na ušmudlané tváři

Ale pohled

Upírá na tebe

Vypadá jako mrtvá

[karispacek]

Červená karkulka

Pocit prázdnoty a samoty zahnán byl, když za mnou se v noci objevil

ve snu kluk ze snů.

Ten s šedýma očima zezadu objal mě, aby do ucha zašeptal

jak moc mě miluje.

Láska, nenávist, přátelství, zoufalství, čtvero nás definující

spolu být nemůžem.

Pevné objetí, oddané doteky a polibky, alespoň na moment pocit bezpečí

než zas se probudím.

[antidepresivnivojtech]

Jsou věci, který bych asi přál každýmu zažít.

A tohle je jedna z nich.

Dvě těla ,dvě duše. Ale spojený v jednu bytost. Čas neplyne, prostě se zastavil.

Nepotřebuju cítit nic, jenom její doteky. Snažím se vnímat jednotlivý prsty, jak jezdí po mejch zádech. Po rukách. Po obličeji. Po stehnech. Vnímám její dech . Jak se mění podle toho, co dělám. Zrychluje, prohlubuje se.

Stejně tak, jako můj. Víme, co děláme. Chceme to tak.

Oba víme, že to je to nejlepší, co tomu druhýmu dáváme, ale stejně chceme, aby to bylo pro toho druhýho bylo ještě lepší.

Nic kolem neexistuje. Jsme tu jenom my.

Vzrušení, vášeň a láska. Plamen. Žár. Teplo.

Já nevim, jak přesně tohle popsat.

Vím, co chceš a ty víš, že já to chci taky. Ale ani jeden z nás nepospíchá. Tohle je čas pro nás.

Poznáváme naše těla, jako kdyby to bylo poprvé.

Dvě nahý těla. Propletený jako hadi. Tvoříme spolu nekonečno. Nekonečno času. Nekonečno prostoru pro nás.

Dvě nahý těla a zároveň jedno.

Dvě nahý těla vedle sebe, propletený i po.

Čas pořád stojí a já chci, aby se už nikdy nikam neposunul.

[ocean-prachu]

milosrdných sester

Skoro neprohlídnutelná kouřová clona vyplňovala celej členěnej prostor. Tady žádný nařízení ministerstva zdravotnictví, ani jakýkoli jiný, neměly moc velkou váhu. O tom co je povolený a o co naopak povolený není rozhodoval kdokoli držel v ruce pípu, což byla ten večer vyhublá žena s chybějícíma zubama, vlasy stažený do culíku. Vypadala že jí není dobře. Její šlachovitý tělo bylo neklidný a napjatý, jakoby se uvolnit ani neumělo, jakoby takovej stav zažilo naposledy kdysi dávno, tak dávno, že i vzpomínka na to už nejspíš vyprchala.

Nebyla v podniku zdaleka sama, kdo v sobě nemohl najít ten večer pokoj,a to přitom byl první adventní víkend-počátek svátků krátkýho smíření mezi nebesama a zemí, což se dalo rozpoznat podle toho, že nad výklenkem po dveřích visela větvička zlatýho jmelí. Pod jmelím stála hubená holka s dlouhýma nohama na vysokejch šteklích, úzký červený šaty obepínaly útlý tělo a kojením ztěžklý prsa. Mohlo jí bejt tak dva-a-dvacet, ikdyž její tvář, její vlasy, skleněný oči potažený melancholickou odevzdaností zrcadlily pocity mnohem starší. Vypadala jako zneuctěná madona, s kruhama pod vočima na ještě měkce pružný tváři. Ten večer patřil jí a jejím sestrám. Memorandum budoucí minulosti, že jednou byly krásný a spolu. Že k někomu patřily, taky někam, sem, do tohohle místa pro lůzu a spodinu, kde se čas měřil na vykouřený cigára a hladinu cizorodejch látek v krvi. Nafotily nahej kalendář na jehož stránkách v podvazcích i bez podvazků nastavovaly fotoaparátu různý části svejch vobnaženejch mladejch těl a teď ho prodávaly starejm i mladejm slintajícím chlápkům a rozcuchanejm divám s rozmazanou řasenkou jako benefiční počin, omšele erotickou charitu na neustále se zdražující nájemný pro tenhle hóch podnik. Než to tu zavřou, než zmizí další takový místo a jeho smetánka se propadne chtě-nechtě o třídu vejš, do nějaký lepší hospody, anebo naopak přímo a bez zábrany na chladivý dlažky starýho pražskýho chodníku, než ztratí poslední záchytnej bod před pádem na držku – spojenectví. Ubohý, chlastem nasáklý, všema směrama vyprcaný a zradama prošpikovaný spojenectví duší sužovanejch věčnou žízní.

„Nechceš se napít?“, přitočil se k ní poničenej kluk s malýma temnýma očima. Podával jí nějakou lahev, moc nad tim nepřemejšlela.

„Máte to moc hezký.“, řek jakoby nesměle a ona mu to věřila, možná spíš chtěla věřit, že je to upřímný. Že je to o ní a ne o něčem co on chce. Unaveně se usmála a napila se ještě trochu. víc.

„Dík.“

„To nemáš za co…“, koukal na ni úkosem a mluvil tak akorát potichu, aby s rukama založenýma nad pupíkem musela pokrčit ty svoje dlouhý nohy a nahnout k němu tvář. Bylo mu víc let i vrásek, stejně jako jejímu muži, kterej se schovával anebo popocházel sem a tam jako lev v kleci, ve snaze vyhnout se velkejm hnědejm očím amorovym šípem zasažený laně, do jejíž studánky chodil pro vodu, když mu vyschlo v hrdle. Dým z cigaret ještě o trochu víc zhoustnul. Svět se zanořil do mlhy, kterou spolu se zvířecím křikem sem tam problejskly ovíněný voči, doteky cizích rukou se pomalu vinuly kolem pružnejch stehen, jemný škrábance na předloktí, těžký oddechování postarších pánů nad panákem becherovky. V zadní místnosti seděla na zemi jedna ze sester, z pod šatů čouhala noha v roztrhnutý punčoše s podvazkem, mlátila skleničkou o podlahu a proti ní muž, co neviděl dál než na lem svejch kalhot nad kotníky, podával další a další sklo, přišlo mu to jako legrace. Střepy se tříštily po zemi a punčocha se pomalu barvila do světle červený. Mlha obepínala všechny ty krvežíznivý beránky a hladový vlčice, zvedala jim nohy do vzduchu, tiskly se k sobě, zpocený vlasy přilepený ke tváři, na čelech rozmazaný znamení bohyně Kálí, přimhouřený třetí oči. Brzo to zmizí. Je potřeba se do foroty nadejchat nečerstvýho vzduchu, než vyjdeme ven, kde nám chlad zaleze pod nehty i pod košili. Nechat se obejmout hřejivou náručí mrzký pospolitosti na úkor zítřejšího kovovýho smutku. Protože pak už nebudem nešťastný spolu, budeme každej sám a svět nám bude cizí.

[dekadence-v-srdci]

Pomálu zapomínám jaký byl tvůj dotek, ale ten pocit z toho tu furt je.