antidepresivnivojtech

[antidepresivnivojtech]

ANALGETIKA A JÁ ČÁST ANI NEVIM KOLIK...

Na jednu stranu jednoduchá rovnice. Něco mě bolí = vezmu si prášky. nejlíp hromadu.

Nerovnice vzniká, když pak spim tak moc, jako kdybych sežral antidepresiva.

Začínam po tom bejt v prdeli. A důvod je vlastně jednoduchej. je úplně jedno, jestli jsi zdravotník, nebo ne. Prostě počkej, jako čekaj ostatní.

To znamená, že budu žrát co se dá, abych mohl vůbec nějak racionálně fungovat a vlastně vůbec chodit, dokud se nějaká hodná duše s diplomem neuráčí se na to podívat. Super.

Jak říkám v práci, až padnu, nechtě mě ležet, aspoň si odpočinu.

Vtipný je, že jsem to dostal jako dárek k narozeninám :D, páč do tý doby jsem to tak nějak přecházel a pak to padlo.

A padá to dál.

Mam pocit, že zejtra budu kripl, že prostě přestanu na jednu nohu fungovat.

[antidepresivnivojtech]

Neexistuje lepší čas na vyzvedávání balíků než je půlnoc.

Vlastně to je nejlepší čas na všechno.

Úplně nejlepší by bylo, kdyby tady byla taková ta sámoška pro introverty, kam prostě přijdeš kdykoliv, bez prodavaček nakoupíš (kamery jsou stejně všude, tak co) zaplatíš v klidu kartou a odejdeš. Samozřejmě v noci.

Upřímně radši budu tahat nůž na smažky, než trpět přeplněnej Kaufland v podstatě v jakoukoliv denní dobu.

Máš Alzaboxy, máš Z-Boxy, máš PPL boxy, proč ještě nejsou nějaký třeba Lidl boxy?

Bylo by super, si všechno zařídit když nikde nikdo neni.

V dálce je maximálně sem tam slyšet splašenej alarm auta, svítí se v oknech pár lidem který nemůžou spát stejně jako ty a jediný co máš na cestu sebou, jsou sluchátka a myšlenky.

[antidepresivnivojtech]

DÍKY...

Vždycky pro mě osobně bylo lepší psát, než mluvit, ale to ví asi každej, kdo mě zná.

A vzhledem k tomu, jak z mýho pohledu vypadá tahle situace, asi nemam moc na výběr.

Děkuju. Za to hezký, za to nehezký, a za to víc než hezký.

Všechno se někam posouvá, chápu. Asi bylo na čase, aby se posunulo i tohle.

[antidepresivnivojtech]

Stejně jednou všichni zapomenou. Tak proč to zbytečně protahovat.

S touhle myšlenkou si zahrávam už dlouho. Ale poslední dobou vyplouvá na povrch víc, než je pro mě možná přijatelný.

Už nepřichází v takovejch těch “náhodnejch” návalech při depresivních epizodách, kdy si myslim, že teď na to zrovna mam.

Z myšlenky je vlastně dokonalej plán, kterej má danej čas, místo a tak dál.

Asi by bylo lepší, kdyby lidi začali postupně zapomínat, aby pak nevzniklo prázdno z ničeho nic.

[antidepresivnivojtech]

TICHO.

Před bouří.

Ticho a tma. Je slyšet tvůj dech a občas zašustí oblečení.

Moje ruce neví, kterej kousek tvýho těla chtějí dřív. “Můžeš si se mnou dělat co chceš.”.

Ale než vůbec začnu, přebíráš situaci.

Je to jako kdybych si vzal všechny drogy světa, a byl v nekonečný euforii.

Ale jediný, co jsem si vzal, jsi ty.

Ticho.

Po bouři.

Chtěl bych mluvit, ale zároveň nechci narušit ten moment.

[antidepresivnivojtech]

Jsou věci, který bych asi přál každýmu zažít.

A tohle je jedna z nich.

Dvě těla ,dvě duše. Ale spojený v jednu bytost. Čas neplyne, prostě se zastavil.

Nepotřebuju cítit nic, jenom její doteky. Snažím se vnímat jednotlivý prsty, jak jezdí po mejch zádech. Po rukách. Po obličeji. Po stehnech. Vnímám její dech . Jak se mění podle toho, co dělám. Zrychluje, prohlubuje se.

Stejně tak, jako můj. Víme, co děláme. Chceme to tak.

Oba víme, že to je to nejlepší, co tomu druhýmu dáváme, ale stejně chceme, aby to bylo pro toho druhýho bylo ještě lepší.

Nic kolem neexistuje. Jsme tu jenom my.

Vzrušení, vášeň a láska. Plamen. Žár. Teplo.

Já nevim, jak přesně tohle popsat.

Vím, co chceš a ty víš, že já to chci taky. Ale ani jeden z nás nepospíchá. Tohle je čas pro nás.

Poznáváme naše těla, jako kdyby to bylo poprvé.

Dvě nahý těla. Propletený jako hadi. Tvoříme spolu nekonečno. Nekonečno času. Nekonečno prostoru pro nás.

Dvě nahý těla a zároveň jedno.

Dvě nahý těla vedle sebe, propletený i po.

Čas pořád stojí a já chci, aby se už nikdy nikam neposunul.

[antidepresivnivojtech]

Znamenal pro tebe, tebe, nebo tebe někdo tak moc?

Tak moc, že nedokážeš popsat, jak moc pro tebe ten druhej znamená. Já si to uvědomuju v podstatě už od začátku.

Ale. Jsem to já a bez přešlapů a píčovin bych to někdy já vlastně nebyl.

Každá minuta, kdy jsme spolu. Každá chvíle. Ať tak, nebo tak.

Znamená to pro mě víc než cokoliv.

Jsem se tady asi jenom potřeboval nějak bezvýznamě “vybrečet” na svuj virtuální papír.

[antidepresivnivojtech]

Byl to průser.

Teda aspoň co se týká mý už tak narušený psychiky.

"Dopřál" jsem hlavě mnohem víc, než na co byla připravená. A jako odměnu jsem si odnesl to nejlepší, co jsem mohl.

Bad trip jako z učebnice. Bad trip a derealizaci.

Každej, komu se tohle aspoň jednou v životě stalo ví, jaký je to svinstvo.

No, a u mě to málem skončilo tak, že jsem byl někde napumpovanej hadičkama a bůhví čim, jenom pro to, abych to ze sebe dostal, protože v tu chvíli by to bylo přece "jenom v mý hlavě".

Bylo to tam, to nepopíram, ale zárověň to bylo reálný. Hlasy nebyly jenom hlasy, měli konečně podobu. Představa toho, že jsem nesmrtelnej a zárověň krok od smrti byla čim dál blíž.

Pak vlastně nevim nic. Nějakym způsobem jsem se dostal zpátky domu. Bez poloviny věcí, co jsem měl u sebe. I když jsem je nikdy v životě nevlastnil. Byl to muj dokonalej život a zároveň poslední úrověň pekla. Věděl jsem, že když umřu, tak to nebude reálný, ale ráno už se neprobudim. Všechno se tak strašně mísilo dohromady. Všechny protiklady. Všechno dávalo smysl a bylo nesmyslný.

Je to pár dní, a já pořád nevim, jestli to, co se stalo během posledních několika hodin bylo opravdu, nebo jestli se najednou probudim, a zjistim, že až teď jsem se z toho tripu dostal.

Všechny ty doteky byly tak skutečný, jako nikdy předtim. Vim, že vždycky to bylo dokonalý. Ale tentokrát? Jak se vždycky snažim popsat ten pocit, tak teď fakt nevim, k čemu bych to přirovnal.

Dvě mokrý těla. Cejtil jsem, jak mi poi zádech jezdí konečky jejích prstů. Jak chutná její mokrá kůže. Každej můj dotek na její kůži jsem cítil duší. Nedotýkal jsem se jenom těla. Dotýkal jsem se duše. Pronikal jsem do duše. Tak hluboko. A teď se snažim dostat z toho, že to byl jenom sen.

Někde hluboko vim, že se to stalo. A že to bylo dokonalý. Ale ještě hlouběji je pocit, že jsem se pořád nedostal z toho špatnýho stavu.

Chci se zejtra probudit, a vědět, že ty doteky, city a vzrušení, že se mi to opravud nezdálo.

[antidepresivnivojtech]

Chybíš mi, když nejsme spolu. Víš to? Asi víš, já vim.

Jenom asi máš pravdu v tom, že se chovam jinak. Ale sám nevim, co se se mnou děje. Třeba je to pocit, že jsme si čim dál tim víc někteerejma chvílema cizí.

A já nechci, aby to tak bylo. Nechci tě jenom potkávat a říkat ti suchý "ahoj".

Jenže. Každej z nás žije svym způsobem svuj život, a já jsem se rozhodl si ho tak nějak žít zase po svym.

Blbý je, že to ohrožuje v podstatě všechno. Nebo jak jis řekla "aspoň tohle, kdy jsme spolu".

Jenže já prostě nedokážu bejt úplně sám. Sám se sebou. Nebo jako odkážu, ale víme, jak by to dopadlo.

Směřuju v podstatě přesně tam, kam nechci. Ale.

Prostě do prdele, proč všechno má ale, a nic nemůže bejt tak, jak chceme. I když poslední dobou mam pocit, že to tak celou dobu chci jenom já, a vnitřně se nějak snažim stále smířit s tim, že to tak nikdy vlastně nebude. Že to neni jenom o tom čekat. Že to "čekání" je jenom něco jako útěcha. Diplom za druhý místo, abych nešel domů s prázdnou.

Když jsme spolu, a blbablabla, opakoval bych se o tom, jaký ty chvíle jsou, jak jsou nekonečný a jak to všechno vlastně prožívam.

Já o tom už nedokážu ani napsat, protože mam v ten moment pocit, že to vypouštim částečně pryč, a že jediný co by mi na tyhle chvíle zbylo jako vzpomínka by byly jenom tyhle písmena.

A to nechci. Když už, tak si to chci vzít do oprátky s sebou jako myšlenky. Jako myšlenky, který mám v hlavě já, a možná i ty.

Nevim. Já jsem se snažil se otevřít tolikrát, že už jsem to postupem času začal vzdávat.

To je možná to, v čem jsem jinej.

Všechno má nějak dopadnout.