#bílé zuby

[srouby-a-matice]

< 4 zprávy od Olbram Olbracht >

Kontext: Extrémně krátký smutný Chlebořízek textík, který musím dostat ze svého systému.

Pár týdnů po finální epizodě třetí série, Lafka jen tak promazává upozorn��ní na telefonu.

Extra kontext: Palamédés v mé hlavě adoptoval kočku jménem Briketa ↓↓↓

Lafka se podíval dolů. Prasklý displej jeho telefonu se na půl sekundy rosvítil a zařízení se bzučivě otřáslo, načež obrazovka potemněla. Vzal ho do dlaně a přejel po tmavém sklu prstem, čímž zahnal deprimovaný odraz svého obličeje a naopak mohl jeho pohled zůstat na fotce umouněné bílé kočky spící pod růžovými keři. Odemkl zařízení symbolem a místo kočky se ukázala jeho domovská tapeta. Smál se na něj podle hrnce ostříhaný kukuč s cyklistickou helmou a za ním se mračil jeho vlastní portrét, taky v helmě. Lafka se pousmál. Tehdy Olbrama poslal do pr-, že jestli ho na kole vyfotí, flákne mu, jenom aby si potom co nejtajněji nastavil ono selfie jako tapetu. Samozřejmě až za zámek, to tak, aby mu to Olbram ještě rok předkládal jako důkaz jejich nezměrného přátelství, protože v nějaké chvíli nahlédl Lafkovi přes rameno. Neměli spolu ale moc jiných fotek. Uhnul očima od pronikavého pohledu skleněnky v Olbramově oku, povzdechl si a měl skoro pocit jako by ho někde pod žebry bodlo, jako by ho ta malá duha a hloupý úsměv z něčeho vinily. Přelétl očima ubohý stav baterie a linku drobných symbolů notifikací v levém horním rohu. Otevřel je, ale jediné co přibylo byla zpráva od telefonního operátora. Samozřejmě. Nepřítomně posunul upozornění dolů. Bylo jich požehnaně, avšak bez valné důležitosti, sotva telefon v posledních týdnech otevíral a zařízení se zoufale dovolávalo jeho pozornosti, přestože nemělo co nabídnout. Bezděčně začal upomínky promazávat, dokud se jeho prst skoro sám od sebe nezastavil nad okýnkem starým snad několik týdnů. Přečetl si krátké upozornění. Pak ještě jednou. Žaludek se mu nepříjemně stáhnul a najednou měl pocit, že všechno kolem nabylo nejistých obrysů. V rámečku stálo:

20.10 19:34

< 4 zprávy od Olbram Olbracht > Zobrazit více

Lafka chvíli tiše zíral, pak se letmo dotknul tlačítka a obdélníček notifikace se rozlil dolů.

<Olbram Olbracht vám posílá 2 obrázky>

<"Briketa??!! 😧🐈🐈">

<Olbram Olbracht vám posílá video>

<"Haha musíš se na tohle podívat, ta kočka a pes jsou kamarádi, jí spolu z..."> Zobrazit celou zprávu.

Lafka zatnul zuby. Samozřejmě, že už ono upozornění viděl předtím, pár týdnů zpět, jen ho tehdy jako normálně ignoroval. Ale teď...

Hluboce si povzdechl a rozklikl chatové okénko. Pomalu a metodicky začal konverzaci procházet, studovat každý obrázek, gif i video, které předtím pouze přelétl pohledem. Překvapovalo ho, že si pamatuje každý z těch dnů a o čem to zrovna Olbram vtipkuje. Uvědomoval si ovšem, že to dělalo celou situaci jenom horší, s tím jak se jeho sevření na telefonu upevňovalo, až viděl jak klouby jeho levačky bělají. Rozklik hlasovou zprávu a poslouchal, jak mu Olbram extaticky vysvětluje svůj nejnovější nález v antiku, příliš nadšený na to aby mohl počkat až se potkají, ale stále dost realisticky přemýšlející na to, aby věděl, že Lafka mu telefon nezvedne. "A nevěřil by jsi, mají nekonečné kapsy! Kdo ví, co v nich ještě objevím! Patnáct stovek je v podstatě zadarmo za takovýto exemplář, ha há! " Radostný smích nad kapitalistickou výhrou se zarýval do Lafkova mozku, zatímco on se jen bezmocně díval jak mu ze špičky nosu padají slzy, které se tam bez jediného varování začaly sbírat od momentu, co zaslechl Olbrama promluvit.

Nepříjemné uvědomění toho, že by byl teď schopen zabíjet pro jedno hloupé cinknutí zprávy s odkazem na vtipné kočičí video, se pomalu rozprostřelo jeho mozkem.

Bylo to řečeno velice tiše, prázdnému pokoji, ale stálé řečeno.

"Sakra, Olbrame." Lafka si těžce povzdechl a utřel si nos do hřbetu ruky. "Promiň."

[opily-zajic]

Polohrubé knedlíkové gastrodobrodružství v Sofii

Českých a slovenských stop v Sofii je nespočet, a to jak v historii (např. umění a architektury) nebo v současnosti (např. můj pivní příspěvek nebo naprosto perfektně fungující České centrum) - a proto nebylo pro mě a pro další dva české Erasmus studenty, se kterými jsem se potkala tady v Sofii, žádným větším překvapením, že se v samotném centru vyskytuje Československý klub společně s českou hospodou. Pro naše kamarády, kteří Čechy nejsou, to však bylo zábavním parkem úžasu a exotiky. A tak jsme se jednoho dne rozhodli, že si uděláme radost a společně si zajdeme na večeři do zmíněné hospody, kde si dáme pořádné vepřo-knedlo-zelo a řízeček.

Hospoda byla narvaná. Díky bohu, že jsme měli rezervaci. Vepřo-knedlo-zelo bohužel došlo chvilku předtím, než jsme dorazili. A tak jsme si dali guláš. Celý den jsem nejedla a těšila jsem se, až znovu ochutnám své oblíbené jídlo. Pivo, co nám načepovali, bylo vážně české. Marlenka, co nabízeli, z dovozu. Sice tady neuměl nikdo česky, ale menu a cedule v češtině byly. Mé očekávání bylo vysoké. Za pár minut mi na stole přistál můj vysněný guláš.

"Even I could do better than this," okomentuji se smutkem a zklamáním v hlase stav houskových knedlíků a guláše na talíři přede mnou. Nejsem naštvaná, jsem prostě jen smutná, že si budou mí internacionální kamarádi myslet, že tohle je "ono". Má to však od "onoho" guláše daleko. Je řídký, má v sobě špatné koření a maso není měkké a vláčné. Knedlíky jsou suché, tenké a malé. A všechno je to vlastně tak kompletně nečeské - jediné, co je doopravdy české, je pivo - a ve mně se najednou vzbouzí česká nátura, o jejíž přítomnosti jsem ve svém charakteru doteď nevěděla, a začínám porovnávat, kolik neštěstí a peněz bych mohla ušetřit, kdybych si takový "guláš" udělala u nás na bytě.

Jade, má francouzská spolubydlící milující pečení, se na mě podívá přes celý stůl a nadšeně bouchne do stolu. "You would?!" téměř nadšeně zakřičí. Cení na mě zuby a v jejích očích vidím hvězdičky. A znenadání si uvědomím, že jsem si právě svou stížností nevědomky vykopala hrob.

A tak jsem si díky Československému klubu a hloupým českým poznámkám našla v Bulharsku nový zájem - knedlíkování.

Mohl by to být moc hezký koníček. Vlastně jsem se chtěla naučit péct už roky. Hezký by byl, to ano, ale mohla jsem si tento koníček manifestovat v jiném státě, než ve kterém polohrubá a hrubá mouka prostě neexistuje. A také mohl být tento koníček manifestován do rukou jiného Čecha, než je zajíc, který se práci s těstem vyhýbá jako čert kříži a který sice vaří moc rád, ale cokoliv jiného, než českou kuchyni.

Dva týdny putuji po všech supermarketech a hledám tu pravou mouku, která je aspoň trochu ekvivalentem naší polohrubé či hrubé mouky. V regálech vidím speciální mouku na banicu (bulharsky specifické jídlo, o kterém napíšu asi někdy později), speciální mouku na velikonoční koláč, hotový mix na chleba, pět druhů hladké mouky... ale nikde aspoň nic, co by se naší české mouce podobalo. Jsem v pečení a v práci s kynutými věcmi nováček. Je to jako kdyby mě někdo hodil do vody (v tomto případě zakopal do mouky) a předpokládal, že začnu hned plavat (v tomto případě rozeznávat jeden bílý prášek od toho druhého). Topím se v typech mouky a mám pocit, že jsou všechny bílé prášky stejné. Zničehonic si uvědomuji, jakým privilegiem jsem disponovala, když jsem si mohla doma houskový knedlík koupit v každé druhé samoobsluze.

Houskový knedlík je prozatím příliš velké sousto, a tak mé dobrodružství začíná aspoň u těch bramborových, protože ty lze, lidově řečeno, osrat. A to tak, že místo mouky použiju krupici. První pokus s hladkou moukou je katastrofální, Jade však chutná, v dalším pokusu krupice triumfálně zachraňuje situaci. Pokus je úspěšný a já i přesto, že jsou mazlavější a rozpadlejší, obědvám své poprvé v životě podařené bramborové knedlíky. Mám pocit, že vybuchnu pod tlakem své vlastní pýchy.

Cítím se jako pravá česká hospodyňka a pociťuji pocit zadostiučinění. První příčka ke slávě je za mnou. Teď mě čeká nepřítel mnohem mocnější: A tím je kynutý houskový knedlík.

Tímto se obracím na vás, obyvatele Čumblru, ideálně na ty, kteří v Česku už nebydlí - jakým způsobem tady mám, ksakru, nahradit hrubou a polohrubou mouku? U bramborových knedlíků vyhrála krupice. U houskových knedlíků vyhrávají houskové knedlíky: a to nade mnou, protože je tohle můj konec. Zároveň však vím, že cesta musí existovat. Že ty zatracené knedle udělám.

Mám čas do července. Dokud do té doby neudělám houskové knedlíky, tak se ze Sofie ani nehnu. I kdyby to znamenalo, že mi budou muset kamarádi přivézt moukou letadlem. V sázce není jen má hrdost, ale hrdost celého českého národa, a našim soudcem je francouzská Jade (která k ironii osudu opravdu práva studuje), která nesmí odjet domů s myšlenkou, že je česká kuchyně o nechutných a teňoučkých knedlíčcích!

[bio-nebylo]

Ze skleněného zvonu ven

Napůl sedím, napůl ležím. Už celý den jsem zahrabaná mezi polštáři a tlusté dece, ve svém kutlochu útulnosti.

Pokoj je ozářenej tlumeným oranžovým světlem staré červené lampy v rohu na pracovním stole. Křížem přes místnost koukám na kotouč světla vržený na bílé stěně a přemýšlím, kam povedou moje slova. Je pátek a lednovej večer, který se zdá být nekonečně dlouhý. Stejně tak nekonečně dlouhý jako bolest, která ne a ne odejít. Ať vybrečím kolik slz chci, ať křičím (ano, křičím) jak moc chci, pořád tady je.

Tím chci říct, že jsem sama dlouho necítila nic tak bolestivého, něco, co mi bere dech a veškerou sílu, že nejsem schopná fungovat. Ne, neopláchla jsem si dnes obličej, nevyčistila si zuby, neumyla vlasy, neuvařila si. Nemám na to jednoduše sílu. Bolí mě oči a pálí tváře ze slz, které se nekontrolovatelně valí dál a dál. A já jen přemýšlím, kdy to přejde. Za pár hodin? Zítra? Příští týden? Bojím se.

Prý nemám nechávat tyhle dveře otevřený a vcházet do nich. Co když se ty dveře ale sami otevírají a pohlcují mě? Ani ne myšlenky, ale emoce, ta bolest (opakuji to slovo, ačkoliv se s ním ve svém životě snažím šetřit, protože si říkám, že když si to neřekneme nahlas, tak to zvládneme vydržet, že odvaha přehluší šrámy na duši) mě ovládne a já nemám s to to zastavit.

Renomovaný román anglické básnířky a spisovatelky Sylvie Plath Pod skleněným zvonem nám přibližuje jaké je to mít deprese, přičemž příběh sám je protkaný autobiografickými prvkami. Na první pohled kniha klame, setkáváme se s nadanou Esther a vše vypadá jako teenagerovský román o dívce, která si plní sen stát se spisovatelkou. Postupem času zjišťujeme, že samotné Esther tento sen nedává smysl, stejně jako život samotný.

Nicméně nenechme se zmást, to, co je důležité, bývá obvykle na konci a v románu Plath to není jinak. Je jednoduché zařadit celý příběh do depresivní škatulky, už jen kvůli známému psychickému stavu Sylvie Plath. Pod skleněným zvonem není jen příběh o bolesti, otupění a bezvýchodnosti. Tím, čím tento román doopravdy je, je o novém začátku. Tedy abychom opustili tento zvon a začali znovu.

A tak po vzoru Esther (ne samotné spisovatelky) začínám odznovu. S větší grácií a schopností unést bolest, jakou mi sám život nadělí.

[banditbabes]

granny je ošklivá stará dementní žena s dlouhým šedivými vlasy a špinavým obličejem, její oči jsou bílé a krvavě podlité, její čelisti jsou pořád otevřené, díky čemuž můžeme vidět její zkrvavené zuby

[justzeldaa]

Goretober

Zdravím, tady máte mé pojetí akce "Goretober" ^^

Hello! Here is my take on "Goretober" ^^

Den č.1 :

“Otevři tu hubu kurva” zanadával ten v bílém a strhnul mi mojí masku s kyslíkem. Bílé světlo které na mě zářilo měl připnuté k náprsní kapse, natáhnul jsem k němu ruku ale těsně před mým cílem vzal ten druhý, ten v růžovém, ruku a přivázal mi ji ke křeslu. Uvědomil jsem si to až ted že sedím ve studeném koženém křesle. Kůže se mi vždy nepříjemně lepila k mé zpocené pokožce. Druhou ruku mi ten v růžovém taky přivázal. “Rozumíš?! O-T-E-V-Ř-I D-R-Ž-K-U” ten v bílém vyhláskoval, připadal jsem si jako malý, to jsem ještě řeči pořádně nerozuměl a doopravdy jsem potřeboval aby mi ti v barvách  slova hláskovali. Moc jsem nevnímal, tak jsem se soustředil když mi ten v bílém vysvětlil potřetí co potřebuje, poslechl jsem a pusu otevřel. Zuby se mi leskly, pamatuji si že včera přišla Ona, čistila mi zuby asi hodinu a vyprávěla mi co dělala. Mluvila ale tou její řečí, pořád se jí snažím porozumět ale pořád nerozumím. Mrzí mě to, vždy mluví s úsměvem na tváři, včera švitořila ve vyšším tónu než obvykle asi měla velkou radost. Snad jednou budu vědět z čeho. Ten v růžovém mi vytáhl jazyk ven a nastříkal na něj štiplavou dezinfekci, už jsem začínal tušit co mě čeká. Zubů mám spoustu, celých 80,. pamatuji si to jelikož mi jednou Ta Druhá pomáhala s počty, ta naší řečí mluví, ale neusmívá se tak často jako Ona, jenom vyjímečně ale nevím proč. To nevadí, jednou se snad taky bude pořád usmívat jako Ona. Ten v bílém vytáhl malý nožík, byl překrásný, celý černý. Věděl jsem co mě čeká.

Trhání.

Je to proces kdy mi jednou za 22 cyklů vytrhají veškeré mé zuby a zkoumají jejich regeneraci. Zuby mi totiž narostou pokaždé co to udělají. U Nich to totiž není normální, pochopil jsem jelikož tímto objevem byli fascinováni. Bolí to, hodně, ale já se bránit nemůžu jelikož to jinak bude bolet ještě víc, mrzí mě to ale to nevadí. Pomáhá to Jim, a to mě stačí, Ta Druhá mi vždy opakuje jak jsem naděje. Naděje ani nevím čeho nebo koho, ale naděje je silné slovo. Já mám také neděje, jednou se odsud s ostatními dostaneme a budeme žít stejný život jako Oni. To je má naděje, a Ona. Prvních deset zubů necítím, vyrůstají z těch ostatních takže k ním nedosáhnou nervy. 

První co si pamatuji je to že zvracím a jediné co vidím je červeno, rudo, krvavě rudo. Opatrně zvednu mou ruku k puse a nakape mi na ní krev. Nechápu jak si to nemohu pamatovat, normálně jsem vždy vzhůru a vše vnímám. Zmateně se potácím po místnosti. Oni všichni jsou pryč, zbylo jen to bílé kožené křeslo které je ted potřísněno tou tekutinou. Najednou do místnosti vtrhne Ona. Mluví rychle, zmateně a vyděšeně. Nejsem si jistý proč, viděla mě v takovém stavu už spoustakrát, než si to uvědomím opět upadám do říše snů.

Probudím se až opět na lehátku s mou kyslíkovou maskou. Ta Druhá mi zaplétá vlasy a brouká písničku. Usmívá se všimnu si a ta dělám jakoby nic a jenom pozoruji a vychutnávám si atmosféru    

Day num. 1

"Open your fucking mouth," the one in white snarled, ripping off my oxygen mask. The white light that was shining on me was clipped to his breast pocket, I reached out to him but just before my target the other one, the one in pink, took my hand and tied it to the chair. I didn't realize it until I was sitting in a cold leather chair. The leather always stuck uncomfortably to my sweaty skin. The other arm was tied up by the one in pink, too. "Do you understand?! OPEN YOUR MOUTH" the one in white spelled out, I felt like a little kid, I didn't understand speech properly then and I really needed those in colors to spell out the words for me. I wasn't really paying attention, so I concentrated when the one in white explained for the third time what he needed, I listened and opened my mouth. My teeth were gleaming, I remember yesterday She came in, brushed my teeth for about an hour and told me what She was doing. But she spoke in her language, I'm still trying to understand her but I still don't understand. She always speaks with a smile on her face, yesterday she chirped in a higher tone than usual, she must have been very happy. I hope one day I'll know what it was about.

The one in pink pulled my tongue out and sprayed a pungent disinfectant on it, I was beginning to suspect what was in store for me. I have a lot of teeth, 80 of them, I remember because the Other One once helped me with the math, she speaks our language but doesn't smile as often as She does, only occasionally but I don't know why. It doesn't matter, one day she'll smile like Her. The one in white took out a little knife, it was beautiful, all black. I knew what I was in for.

Tearing.

It's a process where once every 22 cycles they pull all my teeth and examine their regeneration. My teeth grow back every time they do it. It's not normal for them, I understand, as they were fascinated by this discovery. It hurts, a lot, but I can't defend myself because otherwise it will hurt even more, but it doesn't matter. It helps them, and that's enough for me, the Other one always tells me how hopeful I am. Hope of I don't know what or who, but hope is a strong word. I have hope too, one day we'll get out of here with the others and live the same life as them. That's my hope, and Her. I can't feel the first ten teeth, they grow out of the others so the nerves can't reach them.

The first thing I remember is throwing up and all I see is red, crimson, blood . I carefully lift my hand to my mouth and blood drips on it. I don't understand how I can't remember, normally I'm always awake and aware of everything. I stumble around the room in confusion. They are all gone, only the white leather chair that is now stained with the liquid is left. Suddenly, She bursts into the room. She speaks quickly, confused and frightened. I'm not sure why, she's seen me in this state many times before, before I know it I've fallen back into dreamland.

I'll wake up again on the daybed with my oxygen mask. The other one is braiding my hair and humming a song. She's smiling, I notice, and I'm doing nothing but watching and enjoying the atmosphere.

#art challenge#goretober 2023#goretober day 1#czech#oc#original character#ocs#picrew

[looneycz]

Kostým žraloka

Inspirace: na webu Make it & Love it.

Materiál: šedá mikina + plastové oči + háčkované zuby (trojúhelníky z bílé Camilly) + šedý filc/plsť na ploutev

[happymagcz]

5 důvodů, proč si pořídit rovnátka

5 důvodů, proč si pořídit rovnátka

[et_pb_section bb_built=”1″][et_pb_row][et_pb_column type=”4_4″][et_pb_text _builder_version=”3.0.85″ background_layout=”light”] Rovnátka jsou někdy nepříjemnou věcí, za kterou ale budete vděční, pokud si ji odbydete v dětství. Někteří nemají to štěstí a pořizují si je v dospělosti. V dnešní době je to dokonce trendy, ale co je hlavní, nese to sebou zdravotní benefity, není to jen estetická…

[myvalzpival]

Ostrůvky přechodného klidu

Drazí přátelé.

Zajisté jste si všimli, že jsem poslední dobou nic kreativního nepřidával. Inu, to je tak, když se snažíte doplnit si vzdělání.

Nicméně, uměníčko mi moc chybělo a navíc mi došlo, že jsem naprosto zapomněl oslavit zásadní milník - 1300 lidí, co tu čtou/sledujou/poslouchaj moje žvásty a podivnosti. Ano, prošvihl jsem i tu tisícovku, tož snad ráčej prominout.

Chystám do budoucna slavnostní rozdáváček (to jakože giveaway, víme), ale pro teď bych rád stvrdil naše přátelství alespoň prvním draftem poslední povídky, co jsem napsal pro svůj post-apo cyklus Fíkus. Těšte se na silnou hrdinku v manšestrákách a hlavně nebrečte <3 

Váš zbožňovatel a ctitel nešťastných lidí,

strýček Mýval

Podle Radka šlo o čistě psychologický jev, s čímž se v podstatě ztotožňovala celá umělecká i internetová komunita. Konsensus říkal, že když vytrhneme místo nebo objekt z kontextu, který u nich máme zažitý, vytvoří to ve člověku pocit neklidu. Jinými slovy, všechna ta opuštěná místa byla vytvořena proto, aby opuštěná nebyla. Všechny věci na těchto místech byly vytvořené proto, aby je někdo používal. Jenže ten někdo tam nebyl. Nehledě na to, že většinou daná místa fotili v noci, tedy v době, ve které si jimi vybrané objekty nikdo neuměl představit. Kdo by taky chodil na poštu ve tři ráno.

        Fotku prázdné poštovní přepážky zastrčila do fotoalba. Do katalogu se nehodila, ale byla pěkná. A fotil ji Radek, tak si ji chtěla schovat.

        Ona ale za celým fenoménem viděla něco jiného. Rovné linky. Pravé úhly. Pravidelné kružnice. Pečlivě promyšlené vzorce. Nepřiměřenou čistotu. Nesmyslnou architekturu.

        Fotku parkoviště zahaleného tmou přidala do plastové zelené obálky k fotkám do katalogu.

Právě parkoviště za bývalou továrnou na lakrumáčky mohlo v katalogu posloužit k jejímu výkladu. Šlo o fotografii z relativní dálky. Betonový plac se táhl do nedohledna a ztrácel se ve tmě. Nic jiného kolem vidět nebylo. Parkoviště stálo v tmavém vesmíru úplně samo. Z celého asfaltového placu byla vidět sotva polovina, na které byly v pravidelných rozestupech bílou barvou vyznačená parkovací místa. Perfektní rovné linky. Druhou pravidelnou řadu tvořily vysoké pouliční lampy. Svítila pouze jedna. Osvětlovala zaparkovaný automobil. Co tam červený pickup dělal? Proč byl dokonale naleštěný, i přes to, že vevnitř nebyla sedadla? Jak to, že byly bílé pruhy na parkovišti čerstvě natřené, když továrna byla už dobrých osmdesát let zavřená a parkoviště oplocené a nepřístupné? Proč se při pohledu na fotografii cítila tak stísněně? Proč se přímo na místě s Radkem z ničeho nic začali bát, že je tma pohltí? Že lampa zhasne a oni tam zůstanou navěky?

Protože šlo o liminální prostor.

„Tak co, necháš mě to konečně naskenovat?“ vytrhl ji z přemýšlení Radkův utahaný hlas. Zrovna si z malé zaprášené kuchyňky nesl hrnek kafe. Drahého. Až příliš drahého na to, aby je pil jen tak každý večer k práci a každé ráno ke snídani. A ke svačině. A k obědu, když na něj občas měli čas.

„Jasně, chytej,“ hodila mu zelenou obálku. Zbytek fotek zastrčila do průhledné složky a zacvakla do oprýskaných černých desek s rychlosvorkou. Tam většinou končily počiny, které se jí nehodily do alba ani do katalogu. Fotky nevyhazovala, ani ty, které skončily pokažené. Vždycky se z nich dalo něco vytvořit, a když už nic jiného, pořád to byly vzpomínky na místa, která s Radkem společně navštívili. Desky i napěchované ochmatané album uklidila do odřeného kufru na kolečkách a konečně se zvedla z podlahy. Oprášila si zadek a nohy. Byt byl starý, na zemi byla tlustá vrstva prachu a špíny, zatímco ze zdí samovolně slézaly tapety. Na všechny ty podivné zvuky a šramocení, které se ode zdí ozývalo, když se snažila spát, si zvykala už třetím dnem. Ale darovanému koni na zuby nehleď. Squatovali. Voda tam tekla, dokonce i vcelku čistá, elektřinu se jí brzy povedlo zavést z vedlejšího domu a zdi nebyly tak tlusté, aby bránili wifi prodrat se skrz ně dovnitř. Dokonalé. Neměli v plánu zůstat tu víc než pár dnů, nanejvýš dva týdny, během kterých zmapujou okolí a pojedou zase dál. Navíc, tenhle byt jí připadal o něco bezpečnější, protože vypadal starobyle. Nebyly v něm rovné linie, nebyl čistý a uklizený, neměl žádn�� dveře, které nevedly nikam, nebo okno, kterým bylo až nápadně dobře vidět někam, kam by vidět neměli. Cítila se tam dobře a nějaká ta krysa, která tam občas v noci zapištěla, ji nemohla rozhodit.

Došla do zašlé kuchyně a ze špinavé lednice vytáhla krabici jablečného džusu. Pořádně si hltla a naznala, že lednice, ačkoliv svítí, vlastně vůbec nechladí. Nu což. Pořád lepší, než nechávat jídlo krysám napospas na umolousané lince nebo na papundeklovém stole, který si Radek stejně přenesl do vedlejší místnosti. Pečlivě ho umístil přímo k zásuvce, do které si zapojil laptop, a mohl v klidu pracovat, zatímco ona se probírala mapami a hledala na internetu nejrůznější možné okolní lokace, kam by se v příštích dnech a nocích mohli podívat.

Nahnula se přes oprýskaný parapet a zavřela okno, kterým dovnitř proudil večerní vzduch provoněný deštěm. Blížila se bouřka. Doufala, že to okna vydrží.

„Šári?“

Radkův hlas zněl znuděně jako vždy. Když vešla s krabicí džusu v ruce zpět do stísněné místnůstky, kterou používali jako pracovnu, obývák a ložnici zároveň, našla Radka shrbeného za stolem. Kamenný, nepříliš ostře řezaný a značně zarostlý obličej měl osvícený chladným světlem z monitoru. Z dlouhého, v minulosti několikrát přeraženého nosu mu pomalu klouzaly tlusté, podomácku vyrobené brýle, které pocházely z dílny jejich společné známé Ráchel. Rukávy tenkého šedého svetru měl vyhrnuté k loktům. Jako vždycky mu u práce bylo teplo, protože pil to horký, strašně drahý kafe.

„Copak?“

„Je tam zase.“

Šárčin obličej se zachmuřil. Znovu si lokla džusu a vykročila k Radkovi. Objala ho zezadu kolem ramen a sehnula se, svou tvář natiskla na jeho. Hleděla na monitor.

„To není možný.“

„Já vim.“

Natáhla ruku ke skeneru a vytáhla z něj nádherný, tentokrát dobře osvětlený snímek hotelové chodby. Tmavozelený koberec se zlatým vzorem se táhnul do nekonečna a po obou stranách světle žlutě vymalované chodby byly symetricky rozmístěné bílé dveře do dávno opuštěných pokojů. Jen jedny dveře v dálce po levé straně byly otevřené.

Na fotce, kterou měl na monitoru otevřenou Radek, se v otevřených dveřích opírala postava.

„Do prdele práce.“

„Nemusel jsem ani pořádně vohulit kontrast,“ podotknul. Jedním kliknutím se barvy snímku lehce utlumily a Šárka viděla chodbu tak, jak ji zachytil skener, bez zásahů, bez úprav. Tmavý stín ve dveřích šel rozeznat jen stěží, ale byl tam.

„Co po mě kurva chce?“

„Nemluv takhle,“ zabručel Radek. Hbitě začal obrázek ořezávat a rovnat tak, aby vypadal v digitální podobě co nejl��p.

„Jak?“

„Vulgárně.“

„Od kdy ti vadí, že mluvím vulgárně?“ napodobila Šárka jeho intelektuální mluvu.

„Jseš ženská, tak mluv jako ženská.“

„Co prosím?“

Radkova tvář byla nadále kamenná a oči zůstávaly přikované k monitoru. „Měj nějakou sebeúctu a neklesej takhle. Nemám rád, když ženská mluví jako dlaždič.“

„Mě je ale úplně u prdele, co máš a nemáš rád.“ Šárka ho poplácala po rameni a pevně mu je stiskla. Až příliš pevně. „A nejsem žádná ženská. Jsem tvoje holka, tak ber nebo nech bejt.“

Radek chvíli mlčel. Pak beze slova začal znovu ťukat do klávesnice. Šárka ho pustila – věděla, že ho rameno musí bolet, to jen jeho chlapská pýcha mu nedovolila dát cokoliv najevo – a posadila se na podlahu vedle něj. Zády se opřela o nohu stolku a vytáhla telefon. Měl naprasklou obrazovku, jak s ním Radek jednou hodil o zem, ale fungoval dobře. Nový už by stejně nesehnala a na černý trh neměla konexe ani dostatečné finance. Otevřela složku s hotovými fotografiemi. Měla jich celkem padesát sedm a ve volných chvílích se bavila tím, že se je snažila nějak smysluplně seřadit, tak, aby její katalog liminálních prostor dával smysl. Aby měl hlavu a patu. Aby se čtenáři cítili nesví postupně, ne naráz. Aby jim v určitou chvíli přeběhl mráz po zádech, protože je několik předešlých snímků ukolébalo svou jemností do blaženého klidu. Pak ale přepnula na složku druhou. V telefonu a na pevném disku, který vozila v kufru, ji měla pojmenovanou jednoduše MUŽ.

Veškeré fotky z téhle složky jí zvedaly žluč, protože byly zničené. Ne, nedocházel jí zrovna film, nebyly osvícené ani zničené vodou a kyselým deštěm, nebyly posunuté, nebyly špatně vyvolané, byly perfektní. Ale byly nepoužitelné. Nebyly opuštěné.

Na prvních několika snímcích byla v určitých místech bílá mlha. Přišlo jí to jako zajímavý efekt, ale i přes to musela fotky vyřadit, protože, ačkoliv se při pohledu na ně cítila nesvá, nesplňovaly její definici snímků liminálních prostor. Bílá mlha pak začala ustupovat, místo ní se na některých snímcích objevoval stín osoby. Odkud se vzal, nechápala. Zkoumala originály pod lupou, nic na nich nebylo. Zkoumala na Radkově obrazovce každičký pixel, ale stín tam zkrátka byl a ani jeden z nich nechápal, jak ho tam skener přičaroval. Zuřila. Fotografie naskenovat musela, jinak z nich nemohla katalog vytvořit. Jenže se stále častěji zjevoval podivný stín, který jí zničil několik nejlepších snímků. A to i přesto, že je naskenovala několikrát za sebou. Zkusila to i druhý den. Za týden. Za měsíc. Stín tam pořád byl. Nesnášela celý svět. Stín se začal po několika měsících znovu pomalu vytrácet. Místo něj se ale začala objevovat silueta postavy. Cinknul messenger, Radek jí poslal upravenou finální fotku MUŽE v hotelové chodbě. Přidala ji do složky a povzdechla si. Přiblížila siluetu. Tentokrát byly její obrysy ještě zřetelnější než minule. Nechápala to. A nevěděla, jestli to vůbec chápat chce. Zdálo se, že muž hledí přímo do objektivu, i přesto, že mu do obličeje vidět nemohla. Mohl stejně tak stát k objektivu zády, ale i tak měla Šárka pokaždé pocit, že jí podivuhodný návštěvník hledí přímo do očí.

„Zasranej krám,“ zamumlal za ní Radek. Předpokládala, že se mu obstarožní laptop opět zasekl.

„Ale no tak, měj nějakou sebeúctu, neklesej takhle,“ zachechtala se Šárka.

„Teď ne.“

„Ale copak, když se Ladeček zlobí, tak se nesmí dělat vtípešky?“

„Buď zticha!“ štěkl po ní vynervovaný Radek. Šárka ztichla. „Nemám do prdele čas na nějaký tvoje šišlání, když mi tu mizí práce před očima.“

„Promiň, nechtěla jsem…“

„Jasně, žes nechtěla, nikdy nechceš!“ osopil se na ni Radek. „Ale ten tvůj slepičí mozek prostě pořád nedokáže pochopit, že když chlap pracuje, tak ho nemáš rušit!“

Šárka se svraštěla čelo. „Nech toho.“

„Každej večer se můžu upracovat, aby ten tvůj posranej katalog aspoň nějak vypadal, když si to nedokážeš udělat sama…“

„Přestaň.“

„… a pak mi nedokážeš dát ani pět minut klidu. Pět posranejch minut ticha, je to tak moc?! Nebo vy ženský fakt nezvládnete držet jazyk za zuby ani když vás o to někdo slušně poprosí?!“

Začala se sbírat ze země. „Takový věci bys neměl říkat.“

„Aha! Takže mi teď ještě budeš rozkazovat? Budeš mi říkat co smím a co nesmím? To jsem si mohl myslet, vy ženský jste všechny…“

Vrazila mu facku.

Radek zalapal po dechu a chytil se za tvář. Už už se připravoval na další salvu mouder. Šárka mu nedala šanci. Hnědýma očima ho propalovala a nedávala mu šanci se ani hnout.

„Nebudeš mi tu vyprávět nic o ženských,“ promluvila ledově klidným hlasem. „Ten katalog si klidně udělám sama. Pokud dobře pamatuju, na tuhle výpravu ses mi vesral ty, ne naopak. Škemrals, abys mohl jet se mnou a pořád jsi mi opakoval, jak strašně moc tě tady budu potřebovat. Tak mě teď poslouchej.“ Radek nasucho polknul. „Ještě jeden takovejhle výlev a jedeš si domů po vlastní ose. Ještě jednou mi začneš nadávat, ještě jednou spustíš ty svoje šovinistický kecy, a je mezi náma konec, rozumíš?“

„Mrzí mě to…“

„Rozumíš?!“ štěkla.

Radek kývnul.

Šárka pohodila hlavou a odhodila z obličeje copánky s korálky, které měla na temeni svázané do ohonu. Střelila po Radkovi ještě jeden naštvaný pohled a vydala se beze slova ven. Prošla na konec dlouhé chodby a vystoupila dveřmi s vymláceným sklem na pavlač. Nahnula se přes rozviklané zábradlí a zadívala se na obdélníkový dvorek pod sebou. Byl zavalený sutí, kterou porůstala nízká vegetace. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Musela se uklidnit. Asi na něj neměla být tak příkrá. Ale on na ni neměl křičet. Prašť jak uhoď.

Zafoukal prudký vítr a copánky se rozlétly na všechny strany. Vytáhla divoce vzorovaný šátek, jako vždy přivázaný k poutku kdysi hořčicově žlutých manšestráků, a umně si jej omotala kolem hlavy, tak, aby jí nefoukalo na uši a aby copánky zůstaly uvězněné pod ním. Její obličej tak zůstával v bezpečí před ojedinělým šlehnutím pramenu vlasů zakončeným těžkým kovovým korálkem. Z kapsy vytáhla cigaretu, kterou si umotala snad někdy předevčírem, a zapálila ji. Opřela se o zábradlí a vydechla obláček kouře, který okamžitě rozfoukal vítr. Ucítila chlad. Na hřbet levé ruky dopadla kapka deště. Na tmavohnědé pleti hodila třpytivý odlesk, stekla pod tlustý zlatý náramek a skápla ze zápěstí přímo na zapatlané zábradlí, které Šárka křečovitě svírala.

Znovu potáhla z cigarety a podržela štiplavý kouř v plicích. Možná se na něho měla dávno vysrat. Měla si jít po svých, neměla mu dávat žádnou další šanci, měla se na něho vysrat tak, jako se na něho vysrali všichni ostatní. Evidentně k tomu měli dobrej důvod. Nosem vydechla dva proudy kouře a stáhla si šátek trochu víc do čela. Začínalo pršet. Zaposlouchala se do šustění listí, které se kroutilo pod velkými kapkami. Jenže na ni se taky už dost lidí vysralo. A on byl jedinej, kdo se jí nepletl pod nohy. Neříkal jí, že všechno, za čím si tak moc stojí, je hloupost, že stejně nikdy neprorazí. Neptal se jí na nic a nechával ji pracovat. A když ho poprvé probudil uprostřed noci její křik, neutekl.

Odklepla z cigarety popel a sledovala, jak padá z patra až dolů na zarostlý dvorek.

Možná už bylo pozdě. Možná už jim prostě bylo souzený zůstat spolu. Ne proto, že k sobě patřej, ale prostě proto, že nikoho jinýho už by si nikdo z nich zkrátka najít nedokázal. Stačilo to k tomu, aby si zvykla na jeho poučování a náhlé výbuchy vzteku? Stačilo to k tomu, aby si zvykl na její nekonformnost a pohrdání zavedenými normami? Stačilo to k tomu, aby se začali mít opravdu rádi? Tak jako se měli rádi jejich přátelé? Jako se měli rádi její rodiče?

Když se vrátila zpátky, omluvil se jí. Pevně ji objal a políbil ji na rameno, přesně na to místo, kde to měla nejraději. Vysvětlil jí, že to tak nemyslel, že byl jen naštvaný, že ho to moc mrzí a že je vlastně úžasná a dokonalá a nikdy by jí neublížil. A ona tomu jako vždycky uvěřila.

„Jdi se trochu vyspat,“ řekla a přejela mu ukazováčkem po spodní čelisti. „Vypadáš hrozně. Večer to bude náročný.“

„Myslíš, že bys to dneska zvládla sama? Není mi dobře.“

Určitě z toho drahýho kafe.

„Jasně, zvládnu to,“ usmála se. Políbila ho a ladným pohybem za jeho zády zaklapla laptop.

„Určitě?“

„Určitě. Jdi si lehnout,“ ujistila ho. „Vyjdu dřív, třeba stihnu pár fotek v dešti.“

„Buď opatrná,“ zašeptal a ještě jednou ji k sobě pevně přitiskl. Objala ho kolem ramen a zavrtala obličej do jeho ramene. Voněl tabákem a vývojkou. S tou vůni každou noc usínala, s tou vůni se každé ráno probouzela. Milovala ji.

Zatímco se Radek s laptopem uveleboval na spacáku rozloženém na podlaze, ona se rychle převlékla. Sbalila batoh, zkontrolovala foťák, pro jistotu přihodila několik filmů a ujistila se, že telefon má nabitý. Radkův telefon ležel na podlaze vedle něj, zvonění vytáhnuté na maximum. Kdyby se jí něco stalo, mohla mu zavolat, i kdyby už spal. Věděl, kde bude, přišel by jí pomoct. Ještě nikdy ale přijít nemusel a Šárka si věřila natolik, aby věděla, že nebude muset chodit ani dnes. Sehnula se k němu, políbila ho do vlasů a za jeho rozespalého zamručení tiše jako kočka vytancovala z bytu.

V nepromokavé trekové bundě, kterou kdysi vyhrabala z opuštěného kontejneru na oblečení pro charitu, které zdobily každou druhou ulici někdy v desátých letech, a ve vyšlapaných pohorkách, které zdědila po Radkově sestře, se vydala do začínající noci. Ještě nebyla tma, ale i tak pro jistotu zapnula čelovku. Procházela zapadlými uličkami a opuštěnými areály garáží a dílen a poslední, co potřebovala, bylo zvrtnout si někde na popadaném kamení kotník, nebo si vrazit do chodidla rezavý hřebík. Po necelé hodině chůze se jí nad hlavou v několika trhlinách v mračnech zjevila první hvězda. V dálce se ozvalo zaštěkání několika potulných psů, ale brzy její uši opět naplnilo pleskání dešťových kapek o beton a asfalt. Pochodovala dál, odhodlaně, ale klidně. Tohle měla ráda. Ticho, klid, přesně naplánované dobrodružství. Věděla, kam jde, co tam musí najít a jak to dostat. Nemusela se starat o nikoho jiného, nemusela kontrolovat nemotorného Radka, nemusela se starat o zbytečné vybavení, které k pořízení dobrého snímku stejně většinou nepotřebovala. Dneska večer to bude jen ona a foťák. Nikdo jiný.

Cinknul jí telefon. Schovala se pod plechovou stříšku u vchodu do garáže a vtáhla telefon z kapsy. Radek poslal další fotku. Snímek schodiště vedoucího z podzemní garáže do obchodního centra. Nádherné linky zábradlí, stále ještě natřeného křiklavě rudou barvou, ostré úhly schodů, nepřirozeně vysoko umístěný průhled na horní odpočívadlo, na kterém se shýbal ON, a škvírou mezi zábradlím hleděl přímo do jejího objektivu. Tentokrát se v tmavém obrysu obličeje zřetelně leskly oči. Proč? Proč, sakra, proč? Nervózně hleděla na obrázek a začala si okusovat nehet na palci. Prohnal se kolem ní nečekaný poryv větru a naskočila jí husí kůže. Něco na tomhle snímku ji znepokojovalo víc než všechny ostatní fotky, které kdy vyfotila, dohromady. Byl to on. Bylo to ním. Většinou na snímcích jen tak nějak byl. Jako kdyby se do jí focené scenérie nachomýtl úplnou náhodou. Občas ho byla jen polovina, občas byl rozostřený, jako kdyby zrovna jen tak procházel kolem, občas byly vidět jen jeho nohy, protože stál v místech, kde jej objektiv celého zachytit nemohl. Jenže na takovém místě byl i na tomhle snímku. Rozdíl byl v tom, že na této fotografii být chtěl. Sám se sehnul. Věděl, že ho fotografuje. Dřepnul si jen proto, aby se mohl zadívat přímo na ni. Do prdele.

Otřásla se. Poprvé za dobu, co jezdila po celé zemi a fotila opuštěná místa, jí myslí prostoupil opravdový strach. Ne vzrušení z neznáma, ne nejistota, jestli se na ně opuštěný objekt nezřítí. Ne. Doteď jí vždycky připadalo, jako kdyby tajemnou postavu nechtěně sledovala. Teď si však uvědomila, že postava sleduje ji. Ohlédla se. Najednou jí přišlo, že každý stín vržený na beton čelovkou, je on. Zavřela na displeji fotku a rozklikla kontakty. Chvíli prstem kroužila nad Radkovým jménem.

Ne. Ne, ne, ne. Nejsem měkká. Nesmím bejt měkká. Ne. Ten katalog dodělám, i kdybych na něm měla vypustit duši. Nikdo mě nesleduje. Celej svět si může nasrat. Celej, celičkej svět. Nezastaví mě, ani kdyby mě měli znova čapnout a zavřít do Tábora.

Zastrčila telefon zpátky do kapsy a vydala se dál vstříc padající tmě. Udělala několik fotek parkovišť a opuštěných dílen. Většina z nich bude do katalogu nevhodná, ale určitě je použije jinde. Měly dobrou kompozici a skvělou atmosféru. Snažila se neohlížet každou chvíli přes rameno. Věděla, že praskání větví má na svědomí déšť, cupitání zase tlapičky krys a potkanů. Po celém těle cítila nechtěné doteky jen proto, že neustále procházela pavučinami. Pod nohama jí křupala popadaná omítka a nezvyklé šelestění byla jen ozvěna jejího vlastního dechu. Ale co kdyby…

Konečně dorazila k budově, kterou hledala. Musela projít celý komplex bývalé centrály elektrárny. Pousmála si, protože si vzpomněla na Radka. Určitě už by ji táhl dolů k turbínám a trubkám. Měl rád industriální prostory a rád jí o nich vyprávěl. A ona ho nechávala. I když většině techniky rozuměla líp než on. Ale nechávala ho, neopravovala ho, věděla, že o nic nejde. A on měl radost. A ona měla radost, že on má radost. Takový chvilky jí za to stály…

Protáhla se rozbitými dveřmi dovnitř a ocitla se v recepci. Sama totiž vůbec nemířila k trubkám a turbínám, neměla ani zálusk na polorozpadlé komíny. Mířila nahoru. Šlapala jedno patro za druhým po hladkých, kluzkých schodech, a těšila se, až se konečně ocitne ve velkých otevřených kancelářích. V šestém patře se jí konečně poštěstilo. Stanula v rozlehlé místnosti oddělené přepážkami. Zkusila štěstí a zajásala, když po cvaknutí vypínačem několik stropních zářivek opravdu zablikalo a rozsvítilo se. Stěny byly vymalované vybledle zelenou barvou, to určitě proto, aby se tam přepracovaní účetní a nevyspalé programátorky cítily aspoň trochu příjemně. Počítače byly na svých místech. Monitory byly zaprášené, ale vypadaly stále funkční. Pevné linky stály vedle nich. Velké květináče v rozích byly dávno prázdné, nezbyla v nich ani hlína. Židle byly zasunuté u stolků, pečlivě srovnané, jako kdyby měli příští ráno všichni zaměstnanci znovu přijít. Vytáhla foťák, natiskla oko k hledáčku a začala. Pomalým krokem obcházela místnost a rozhlížela se. Pouhým okem člověk nikdy dobrý záběr nesežene. Jen v hledáčku vždycky spatřila přesně to, co hledala. Malé obdélníkové ostrůvky samoty. Ostrůvky přechodného klidu, který vedl z jednoho chaosu do druhého. V hledáčku viděla okamžiky přerodu klidu v neklid, okamžiky, ve kterých se strach a samota měnily v útěchu. V hledáčku viděla vzpomínky na místa, která její rodiče pamatovali plná života. Některé z nich si tak pamatovala i ona. Bufety, které dávno zkrachovaly, pošty, které plošně přestaly fungovat před několika lety, úřady, které začaly být zbytečné a bez udání důvodu ze dne na den zely prázdnotou. Viděla vzpomínky na všechna místa, která spolu s Radkem navštívili. Na místo, kde se poprvé setkali, na místo, kde se opravdu seznámili. Na místo, kde se poprvé milovali. Tělem se jí rozlilo pronikavé teplo. To teplo, které cítila jen když fotila. Cítila je jen na takových místech, která byla hodna jejích fotek. Na místech, kde jí běhal mráz po zádech a kde jí připadalo, že se tam střetávají dva, možná tři, čtyři světy. Na místech, kterým tak úplně nerozuměla, a přesto je do posledního vlákna v koberci chápala. Na místech, jako bylo tohle. Cítila plíseň a zatuchlinu, dvě vůně, které nešly dohromady s celkovým vzezřením místnosti. Kdyby všechno nepokrývala tlustá vrstva prachu, připadalo by jí, že si všichni zaměstnanci odskočili jen na polední pauzu.

Přešla chodbičkou o pár místností dál. Dorazila do menší kanceláře, nejspíš té, která patřila vedoucí oddělení, ať už to bylo oddělení čehokoliv. Byla pečlivě vyklizená, nezbylo v ní nic kromě prázdného stolu, kancelářské židle a několika skříní a polic. Na stěně visel zažloutlý certifikát kvality. Čeho, to už nebyla schopná přečíst. Cvakla několik snímků. Stůl vypadal v kanceláři tak osamělý… Chvíli přemýšlela, jak se tu asi cítil původní obyvatel kanceláře. Připadal si tu odříznutý od ostatních? Sledovala bedlivě prosklenými dveřmi každého ze zaměstnanců ve vedlejší místnosti? Radkovi by se tu líbilo. Vždycky, když narazili na podobné místo, bavili se tím, že se snažili domyslet si příběhy lidí, kteří je dřív využívali. A tady to příběhy přímo dýchalo. Nevěděla, čím to bylo, ale bylo to tak. A Radek by se z toho štěstím pomátl. Vždycky, když byli na „lovu“, ožíval. Oči mu zářily o něco víc než obvykle, dokonce se i většinu času usmíval. Když byli spolu na jednom z těchhle míst, bral ji za ruku. Šeptal jí do ucha oplzlosti a smál se jejím vtipům. V takových chvílích ho měla ráda. Opravdu ráda. Odtáhla hledáček od oka. Zůstane s ním. Zvládnou to. Už jí přece zbývá jen pár snímků. Jakmile dodělá katalog, Radek přestane být tak napjatý. Bude to dobré. Patří k sobě. Přece oba ví, že k sobě patří.

Zavrzala podlaha. Zvuk ji z myšlenek vytrhl tak prudce, že zpanikařila. Pokusila se ohlédnout po strůjci onoho rámusu, špatně došlápla a svalila se na zem. Horko těžko se jí podařilo otočit tak, aby dopadla na záda a neupustila foťák, který křečovitě tiskla k hrudi. Zasraná práce tohle. Až po pár vteřinách si uvědomila, že jí levého lokte vystřeluje do celé paže bolest. Praštila se o ostrý roh futer rovnou do brňavky a její bolestné zaskučení se rozléhalo tlumeně osvětlenou kanceláří. Nemotorně se vyškrábala do sedu. Uslyšela za sebou pomalé kroky. Pak zvuk ustal. Srdce jí vyskočilo až do krku. V první chvíli se neodvážila ani pohnout. Celé její tělo ztuhlo a nezmohla se na nic jiného než na naslouchání šelestu kolem a úpěnlivé modlení. Ticho.

Sebrala v sobě veškerou odvahu a pomalu se otočila. Byla na špinavé podlaze na všech čtyřech a s němě otevřenými ústy zírala před sebe. Dřepěl přímo před ní. I ve světle vypadal jako stín, temný, lehce rozmazaný v obrysech. V neforemném obličeji se leskly dvě velké oči a slepě zíraly přímo na ni. Nehýbala se. Její tělo bylo napjaté jako struna, každý sval byl připravený k okamžitému úprku, ale končetiny odmítaly poslouchat slova znějící v její hlavě hlasem jejího otce. Vypadni odsud. Okamžitě vystřel z místa a utíkej. Nedokázala to.

Naklonil se trochu blíž k ní.

Vyjekla a instinktivně uskočila vzad. Dopadla na zadek a těžký foťák se z jejích zpocených dlaní zhoupnul na popruhu dolů, vrazil jí přímo do břicha. Bylo jí to jedno. Bolest nevnímala, slepě šátrala rukama za sebou a couvala, plazíce se pozpátku po špinavém koberci. Nemohla z něj spustit oči. Sledovala, jak naklání hlavu na stranu a dál nehnutě dřepí vedle drátěného koše na papír. Neodvážila se ani mrknout. Bála se, že jakmile oči na jedinou vteřinu zavře, zjeví se hned vedle ní. Nevěděla, co jí může nebo chce udělat, jen věděla, že ho vedle sebe prostě nechce. Uvědomila si, že si svým couváním sama odřízla cestu. Byla v uzavřené kanceláři a jediná cesta ven vedla dveřmi, u kterých dřepěl on. Před očima jí problesklo několik výjevů z dětství. Zářivá stropní světla, sterilně bílé stěny. Zamčené polstrované dveře. Žena v laboratorním plášti hledící na ni se stejným zájmem jako on. Ne. Proboha, teď ne, teď nemůžu, teď ne…

Uslyšela další kroky

Srdce jí znovu poskočilo. Chtěla vykřiknout, ať už to byl kdokoliv, chtěla jim říct, chtěla zařvat z plných plic, že potřebuje pomoc. Znovu ztuhla, když se postava před ní pohnula. Pomalu, ladně. Přiložila ukazovák k místu, kde by měla být ústa. Šárka otevřela pusu, ale slova se jí vzpříčila v krku. Nevydala ze sebe ani hlásku, jen vyděšeně hleděla na siluetu před sebou. Zářivé oči ji dál spalovaly a postava opět znehybněla.

„Tady jseš,“ objevil se ve vchodu do kanceláří Radek. Z očí se jí spustily slzy. Nikdy v životě ho neviděla raději než teď. Pane Bože, děkuju ti, žes zkřížil naše cesty, opakovala si v duchu. Věděla, že je čas poprvé v životě zahodit všechny feministické myšlenky za hlavu a nechat se dobrovolně zachránit, i za cenu toho, že za to doma dostane pořádnou šovinistickou přednášku o tom, že se o sebe sama neumí postarat. Hlavně, že tady neskape. Hlavně, že jí nic neudělá. Hlavně, že se k ní nepřiblíží. Hlavně, že bude po všem.

„Pomoc,“ zašeptala neslyšně. Radek se dlouhými kroky rozběhl chodbičkou. Až teď si všimla, že v rukou třímá hasičskou sekyrku, nejspíš ji vyrval ze zdi ještě dole v přízemí u požárního hydrantu. Už byl jen pár kroků od nich. Se stoickým výrazem ve tváři se blížil ke stínové postavě, která se stále ani nehnula. Upíral unavené, krví podlité oči přímo na ni. Prosebně hlavou pokývala. Prosím, jen mě odsud co nejrychleji dostaň. Už byl u nich. Už napřahoval svalnaté paže, sekyra mu zasvištěla nad hlavou. Pocit úlevy v mžiku oka vystřídala další, mnohem silnější vlna děsu. Radek proběhl skrz dřepící postavu. Napřažená sekyra se dala do pohybu. Mířila jí přímo do obličeje.

Ne. Takhle ne. Prosím.

Instinktivně si zakryla hlavu. Pevně zavřela oči. Během několika milisekund se jí podařilo rozloučit se v duchu s celým světem.

Ohlušující rána.

Bolestivé zavytí.

Druhá rána.

Ticho.

Rozvzlykala se.

Ležela schoulená do klubíčka na podlaze a nekontrolovatelně se třásla.

Trvalo celou věčnost, než jí došlo, že je naživu. A připadalo jí to jako celé hodiny, než se odvážila otevřít oči. Nejprve viděla jen rozmazané šmouhy. Oči měla zalité slzami, které jí nekontrolovatelným proudem stékaly po tvářích. Musela se uklidnit, potřebovala se zorientovat. Po čtyřech dolezla k otevřeným dveřím a nahlédla do místnosti, ze které se před chvílí vyřítil Radek. Přepážky byly popadané, stoly vychýlené ze svých děsivě přesných rozestupů. Monitory se válely po podlaze. Ze stropu visely dvě dlouhé blikající zářivky a okna byla vysklená. Ve zdi naproti ní zela obrovská puklina, ze které opadávala omítka. V nově vytvořené uličce vedoucí od ní přímo k Šárce stál on. Nehybně, klidně. Oči, které odrážely světlo zářivek, opět hleděly na ni. Nechápala.

Pohnul se. Jen jemně, aby ji nevyplašil. Rukou ukazoval na podlahu vedle sebe. Mlčela. Ale něco udělat musela. Vyškrábala se na nohy a přidržujíc se kancelářských stolků, vydala se pomalu k němu. Navalilo se jí, když spatřila výjev u jeho nohou. Radek ležel na kancelářském koberci zkroucený v komické póze. Byl rozlámaný na kusy. Nedýchal. On však neukazoval na něj. Jeho rozmazaný prst mířil na malou černou krabičku ležící sotva metr od něj. Externí disk, který nosil v náprsní kapse bundy. Nejistě se na něj zadívala. Kývnul. Musela projít těsně vedle něj, aby mohla disk zvednout ze země. On se ani nepohnul. Sledoval každý její krok. Když konečně držela disk v ruce, otočila se zpět na něj. Tentokrát měl zdviženou druhou ruku. Vyděsilo ji to, ale snažila se v sobě potlačit další skřek. Ukazoval na jednu z počítačových obrazovek. Sklouzla pohledem k disku v ruce, pak se znovu zadívala na něj. Kývnul. Moc nevěřila, že by tak starý a zanedbaný počítač mohl ještě fungovat. Ale co, elektřina tu byla. Třeba to zvládne. Dobelhala se ke stolku, sundala si batoh a ztěžka dosedla na kancelářskou židli. Cítila se nesvá z toho, že stál za ní a stále na ni zíral. Ale neměla co ztratit. V duchu počítala s tím, že za několik málo minut stejně dopadne jako Radek. Sehnula se a pod stolem nahmatala velké kulaté tlačítko na krabici počítače. Stroj chvíli mlčel, ale pak začal spokojeně vrčet. Na obrazovce bliklo zelené světýlko a brzy se objevil obraz. Přihlásila se jako návštěvník a z batohu vytáhla kabel, kterým připojila Radkův disk k počítači. Vyskočilo na ni dialogové okno požadující heslo. Vyťukala na hlasité klávesnici C H O M S K Y a stiskla enter. V prohlížeči souborů se objevila jediná složka s názvem ‚katalog‘. Když ji otevřela, našla v ní úhledně seřazené všechny snímky, včetně těch, na kterých Radek pracoval ten den. Jen na sobě všechny měly podivný sépiový filtr. Mezi snímky objevila i jeden soubor PDF, taktéž nazvaný ‚katalog‘. To je zvláštní, vždyť kompletaci jsme ještě ani nezačali řešit… Dvakrát na něj poklepala a počítač u jejích nohou se rozvrněl o něco hlasitěji. Na monitoru vyskočila titulní stránka.

 LIMINÁLNÍ PROSTORY A VLIV KONTEXTU NA VNÍMÁNÍ OBRAZU

CTIRAD MERTL

 Znovu se roztřásla.

Na rameni ucítila dlaň.

Tělem se jí rozlil chlad.

[katkafan-blog]

JAK MÍT BÍLÉ ZUBY?JAK SI ČISTÍM ZUBY, JAK NAUČIT DÍTĚ SNADNO NA KOLE, ŽIVOT V ZAHRANIČÍ, DENNÍ VLOGY

[nemrava]

Blondýnčin Malý princ

Sedí nahý na mramorové záchodové míse. Pramen jeho dlouhých hnědých vlasů zakrývá nepřítomný pohled. Z úst mu vychází malý obláček kouře. Ve vedlejší místnosti, se mezitím obléká do saténového županu starší prošedivělý muž. Z nočního stolku zvedá svou peněženku, otevírá ji a s úsměvem na tváři vytahuje několik bankovek, co vzápětí vloží do ruky mladíkovi v koupelně, přitom mu zajede prsty do vlasů, hladí ho po temeni, rameni až na bradu a tu mladíkovi mírně pozvedne. Políbí ho na tvář. V jeho očích nelze vyčíst zhola nic, jsou prázdné, bez života. Či naděje.

Probouzí se ráno ve své posteli, posadí se na kraj a zapálí si cigaretu. Jeho skromný jednopokojový byt dává najevo, že je užíván pouze k příležitostnému přenocování. Vchází do koupelny. V rozích podlahy jsou chuchvalce vlasů. Nemá potřebu uklízet, proč také. Je to jenom půjčený prostor, s n��mž sdílí jen to tady a teď. Žádné závazky, žádná zodpovědnost. Jako by tenhle ambivalentní vztah definoval jeho žití jako takové.  Opláchne si obličej, hledíc na sebe do zrcadla, avšak nepozoruje sebe sama, dvacetiletého kluka, ale lidskou existenci odsouzenou k životu. Napustí si vanu, kde si oholí přirození i pozadí, poté oholí i obličej ačkoliv sám ví, že mu bradka sluší. Nemůže si ji však dovolit, starší pánové preferují nevinný vzhled.

Odpoledne stráví v kavárničce na náměstí. Chodívá do této kavárny rád, je spojená s knihkupectvím, kde si pokaždé koupí nějaký nový titul a jeho četbou zaplní prázdnou mezeru mezi probuzením a noční rutinou. Dnes narazil na nové vydání Teplouše od Burroughse. Jakmile jej spatřil, usmál se; přišlo mu ironicky komické, že znovu po letech narazil na dílo, se kterým se plně identifikoval. Bez váhání knížečku koupil, posadil se k volnému stolečku na zahrádce, objednal si dvojité lungo a otevřel svůj životní příběh, napsaný o půl století dříve, než se vůbec narodil a oddal se neosobním vzpomínkám.

„Je to znamenité dílo, nemyslíte? I když já sama mám raději Feťáka, přijde mi to realističtější.“ Obrátil svůj zrak od řádků psaných oblíbeným autorem a spatřil dámu, zhruba třicetiletou, usuzoval tak podle ještě bujných křivek jejich ňader oděných ve volném bavlněném tričku. Bylo patrné, že je bez podprsenky, soudě dle viditelných bradavek. Posadila se na židli potaženou červenou koženkou a prohlížela si jej.

„Ehm… víte, já nemám náladu se s někým…“ Než stihl dokončit větu, přísedící blondýnka ho zadržela: „Já tě znám, mluvil o tobě H.,“ na chvilku se odmlčela, z kabelky vytáhla krabičku cigaret a jednu si zapálila, „neboj, nejsem ten typ člověka, kterému by to vadilo,“ znovu si popotáhla a kouř okolo ní způsobil iluzi stříbrné aury, „prý máš neuvěřitelné charisma.“

Zavřel Feťáka, zasunul ji do náprsní kapsy svého černého kabátu, cucnul si již vlažné kávy. Po jejím vzoru vytáhl krabičku červených cigaret, pyšnících se značkou Marlboro, jednu vytáhl a zapálil si: „Nevím, co vám o mně H. povídal, v každém případě bych vás rád poprosil, zda-li byste nemohla odejít. Neberte to jako výraz domýšlivosti či dokonce arogance, ale za hodinu musím do práce a rád bych si předtím odpočinul.“ Blondýnka se zahleděla do jeho tmavomodrých očí a uculila se. „Právě proto jsem tady, hlupáčku.“

„Jak to myslíte?“ Znějistěl.

„Moc dobře vím, čím se živíš. Chtěla bych si tě dnes najmout, nebyl by to problém, ne? Nebo pracuješ jen s muži?“ Na moment se zarazil, do skleněného popelníku uhasil cigaretu, usrkl kávy a na účtenku napsal částku, kterou posléze posunul po stole směrem k blondýnce. Vše dělal bez jakéhokoliv náznaku emocí, zcela chladně, strojově, tedy přesně tak, jak se cítil. Ona, aniž by na proužek papíru pohlédla, vzala účtenku a vložila si ji do kapsy u svých prodřených džínových kalhot. Usmála se na něj a zaplatila útratu. Dnes má o práci vystaráno.

Dovezla ho v novém Mercedesu do čtvrti, kterou moc dobře znal. Byl zde již několikrát, je sice pravda, že povětšinou pokaždé v jiném domě, avšak bydlel zde i H., stálý klient. V obývacím pokoji byla dominantou veliká rohová sedačka se vzorem tygří kůže. Posadil se na ni, ona zatím rozlila do sklenek brandy. Položila jej na konferenční stolek a posadila se vedle něj. Bylo mu jasné, co musí udělat: musí si dát pár skleniček, aby se uvolnil. Je to paradox, už tomu bude rok, co nabízí své tělo jak mužům, tak i ženám a stále si musí mysl, nebo pokud je s mužem i tělo, opíjet.

Byla slyšet hudba, usuzoval, že to bude Elton John. Už v sobě měl několikátou sklenku brandy, avšak nervozity se nezbavil. Blondýnka celou dobu seděla na protější straně pohovky a mlčky jej pozorovala. Normálnímu člověku by tato situace přišla přinejmenším pozoruhodná, jeho však už po roce, kdy zažil fyzický teror od něžných žen, cukrování od drsných mužů a fekální choutky od starších pánů, nemohlo nic zaskočit. Nebo si to alespoň domýšlivě myslel.

Dopíjel další sklenku. Už je čas, pomyslel si. Vstal, sundal si kostkovanou košili a přisedl k blondýnce. Rukou ji vjel do vlasů a políbil ji. Druhou rukou ji střídavě hladil po zádech a bocích. Povalil ji na pohovku, cítil jak se mu povolil culík a pramínek vlasů mu spadl do obličeje, ona mu jej s jistou mateřskou něhou zasunula za ucho. Sjížděl ji pomalu na krk, do kterého se jemně zakousl. Vyhrnul ji tričko a přemístil se na prsa. Měl pravdu, neměla podprsenku. Špičkou jazyka ji hladil bradavky, její záda se prohnula silou vášně až slabounce vzdychla. Rukou nahmatal pásek a snažil se ho rozepnout, když v tom ho zastavila a odtáhla se.

„Co se děje?“Chceš to jinak?“

„Víš, já tohle nechci.“ Odvětila.

„Věděla jsi přeci, čím se živím, nebo ne?“ Přikývla a odvrátila zrak.

„Tak co jsi po mně chtěla?“

„Já tě pozoruji již dlouho. Vím, co děláš, a vím i proč to děláš.“ Pohlédla zpět do jeho očí, zatímco ji on nechápavě pozoroval. Ve městě nikoho nezná, přistěhoval se před rokem a je nepravděpodobné, že by zapomněl tvář známého člověka.

„Žiješ v té své cimře na předměstí, ve dne se potloukáš po kavárnách a čteš. Po večerech chodíš do... těch podniků, kde piješ a potom děláš…,“ odmlčela se a pohladila ho po ruce, „...to co děláš. Mně to nevadí, já jsem po tobě ani nechtěla to, co děláš jim. Ozvala jsem se ti, protože tě chápu…“ Vstal, do ruky sebral svůj kabát a mířil ke dveřím, nehodlal poslouchat nějaké mravoučné povídačky, když v tom jeho sluch zaregistroval: „Já tě miluju!“.

Ta slova ho probodla a celé jeho tělo paralyzovala. Stála za ním a objala ho, on s vytřeštěným pohledem zíral na prosklené dveře. Nevěřil vlastním uším, nevěřil tomu, co před chvílí přeťalo jeho dosavadní život. Ta slova, jenž se nekonečně omývají v televizi, v časopisech, próze, poezii, kde se s nimi nakládá jako se spotřebním zbožím podléhajícím ekonomice a  neviditelné ruce trhu, načež podstata slovního spojení ztratila svůj význam, kdy člověk, jako tvor společenský, pozbyl onen cit držící společnost pohromadě. Nevěřil a ani nedoufal, že je uslyší mířená na svou vlastní osobu tak, jak byla nyní vyřknuta, nikoliv tak, jak mu jej již několikrát vmetl do obličeje upocený stařík, když mu podával těžce vydřené peníze.

V koutku se mu objevila slza, otočil se a chtěl blondýnku, jejíž jméno ani neznal, obejmout a vzdát se své vlastní negace vůči životu, chtěl cítit, ať už by to bylo cokoliv. Ovšem zamrazilo ho podruhé. Tupá bolest zaplavila jeho bok a rozlévala se po celém těle. V zorném poli mu utkvěl smějící se blondýnčin obličej. Pohlédl níže a uviděl blýskající se kuchyňský nůž, jehož čepel zmizela kdesi v jeho útrobách. Na bílé dlouhé chlupy koberce dopadaly kapky rudé krve. Palčivá bolest nedovolila mysli vzplanuté nadějí, formulovat jakákoliv slova. Bolest se znásobila, když blondýnka nožem otočila o devadesát stupňů. Zatnul zuby a z úst vyšel slabounký vzlyk. Blondýnka nůž vytáhla. Proud krve vytvořil na chlupatém koberci rudé bahno. Padl na kolena a naposledy zvedl pohled nahoru.

„Dýchej pomalu, neboj se, za chvíli ti už bude teplo. Už to nebude bolet. Nic už tě nebude bolet. Oddej se tomu. Ber to jako dar. Jako dar osvobození. Jsi moc krásný. Jsi moc nevinný pro tenhle svět. Nepatříš sem. Vrať se zase nazpět, můj Malý princi.“

Padl ji k nohám. Svobodně. Osvobozen.

[deadandsarcastic]

Zápis Pátý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

„Ooo… Super," utrousili, zatímco si upravovali vlasy a po očku pozorovali výtah - tím druhým očkem ale pro změnu zírali na lišáka, protože jim dělalo radost, že se na něčem zase shodnou, a zajímalo je, jestli to teď znamená, že je "Košík" bude mít radši - protože pořád neupustili od toho, že by se měli stát úplně nejlepšími bff, aby jim ta mise hezky klapla.

To už se ale dveře výtahu otevřely a z nich vystoupily tři osoby. Jednalo se o jednoho muže kráčejícího uprostřed, obklopeného z každé strany zástupkyní "něžného pohlaví". Možná by se dalo šprýmovat, že si s sebou vede vlastní malý harém, ovšem vzhled všech tří lovců to naprosto popíral. Onen muž kráčel odlehčeným tanečním krokem v bílých lakýrkách. Na sobě měl růžovoučkou košili a fialové rifle, tak upnuté a úzké, že moc dobře ukazovaly jeho nádobíčko. Nedalo se o něm říci, že by měl trochu gelu ve vlasech, ale spíše trochu vlasů v gelu; ke všemu si je vyperoxidoval tak moc, že by se dal považovat za příbuzného Draca Malfoye. Na nose měl posazené Gucci brýle s lesklými sklíčky. Žena po jeho pravici by se dala popsat jako "Shrek si dal trojku s horským trollem a medvědem". Na hlavě měla posazenou vikingskou přilbu, zpod které jí do všech stran trčely kudrnaté vlasy zrzavé barvy, na nichž by si zuby vylámal sebelepší kartáč. Na sobě měla něco, co se snad ani nedalo považovat za oblečení, ale spíše kůže a kožichy nějakých nebohých zvířat. Přes rameno si nesla obří obouruční sekeru a nově příchozí si měřila svými malými černými očky, tolik podobnými prasečím. Trojici uzavírala vědátorka zahalená v laboratorním plášti, který jí bez legrace sahal až ke kotníkům… Možná to bylo tím, že ona sama měřila tak sto padesát centimetrů, když moc. Světlehnědé vlasy měla vyčesané do dvou holčičích copánků, což k jejímu obličeji ženy ve středních letech vůbec nesedělo. Rozhodně nebyla tak výraznou osobou jako její kolegové, avšak každého musely upoutat její obrovské přední zuby, jelikož s nimi připomínala veverku… Nebo snad dokonce bobra?

„Ježíši Kriste, to je zase společnost," zamumlali a přesunuli se i se svým zavazadlem za Luxiose, ze kterého si udělali takovou provizorní stěnu, za kterou se mohli schovat - ne, že by je ti lidé děsili, nebo tak… Ale, Bože, gucci buzerant, viking s kozama a bobr v laboratorním plášti není něco, co chcete vidět hned po tom, co přistanete kdesi v pralese, na neznámé základně, kde ani nevíte, co se tam pořádně děje.

„Alé, naše kontrola dorazila!" zavýskal GG aka Gucci gay jako malá školačka, přičemž zvesela zatleskal rukama. Lišák si jej přeměřil pohledem a, i když nerad dělal unáhlená rozhodnutí, musel uznat, že tenhle muž u něj už má pomyslný černý puntík. Ani ne tak za ukazování svého vybavení či za trhání uší bělovlasého, ale spíš za onu podezřelou větu. „Takže vy jste o nás věděli?" zeptal se odměřeně, zatímco se Draconia schovávali za jeho zády. „Ale samozřejmě, zlatíčka!" vyhrkl Malfoyovic příbuzný až přehnaně afektovaně, přičemž znovu spráskl ruce.

„A japato, že jste o nás věděli? To vám teda chodí zprávy?" Draconie vykoukli zpoza bělovlasého a měřili si toho peroxidového exota před nimi pohledem. „A to se dělá, na ně neodpovídat? Vás asi rodiče doma nikdy pořádně neseřezali, když jste jim půl dne neodpovídali na esemesky, a je to poznat!"

„Ale my jsme měli problém, víte," nechala se slyšet vědkyně, a když na ní spočinul pár hlubokých zlatých očí, lehce nervózně pokračovala: „Ehm… Víte… Nějak se nám pokazilo připojení, tudíž jsme zprávy dostávat dostávali dál, ale nemohli jsme vám na ně odpovídat… Abyste tomu rozuměli - na této základně je všechno pod přísným dohledem a všechna elektronická zařízení jsou pod stejnými zabezpečeními. Takový virtuální ochranný štít, který-" „Pochybuju, Beatrice, že je to zajímá," přerušila ji bručivým hlasem vikingská obryně.

„Deset bodů tady pro Shrekyni, protože já mám pocit, že nám kecáte, a to tu vážně nikoho nezajímá," ozvali se zase blonďatí zpoza lišáka a celí se po téhle poznámce přikrčili, rychle si složili křídla zpátky a natiskli blíž ke staršímu, aby vůbec nebyli vidět, jako kdyby čekali, že po nich ta gigantická žena hodí tu svoji sečnou zbraň. „Co chci říct, je to, že vy tu máte například tenhle úplně mega fancy výtah, ale nemáte žádný backup pro to, když se vám rozbije odesílání zpráv? No já teda nevím, ale…“

„Ale vy tomu vůbec nerozumíte!" zaúpěla Beatrice zničeně, zatímco vikingská dáma házela po Draconii vražedné pohledy velmi rizikového stupně. „Na naší základně máme speciální generátory. Jedny ruší veškerý signál obyčejných zařízení, takže vám tady nebudou fungovat vaše mobily ani tablety, notebooky či ostatní vaše serepetičky, které jste si přitáhli s sebou. Druhý šifruje naše signály a posílá je na další základy a třetí zase přijímá zprávy zpátky. Chápejte!" „Zlatíčko," vložil se jí do toho milý gay, „nemusíš se rozčilovat. Po tomhle už se ani nedivím, že máš tolik vrásek… Tady naší drahé kontrole ukážeme, že je všechno už zase v pořádku, a pak nám uvěří." Luxios pouze beze slov přikývl. - Tohle se mu zdálo jako docela fér domluva… A tak trochu si uvnitř přál, aby opravdu vše bylo v pořádku, jak se jim snažila trojice před nimi tvrdit, aby nemusel moc dlouho zůstávat na této základně… Přece jen mu bylo jasné, že pokud blonďákům nebude fungovat jejich zařízení, tak obrátí veškerou svoji pozornost na něj.

„Prostě jste měli poslat holuba s dopisem," zamumlali ještě, podívali se na bobra v plášti stylem "Nic ti nežeru", ale pak už byli zticha, protože si vzpomněli, že by se měli chovat slušně, tudíž jako správná dáma a pořádný gentleman najednou, takže si zlehka uhladili vlasy, upravili sportovní podprsenku, aby jim z ní nic nelezlo, a konečně vyťapali zpoza Luxiose - nicméně, zůstali stát těsně vedle něj, připravení se na něj okamžitě přilepit jako pijavice, kdyby se je NĚKDO třeba snažil rozpůlit sekerou.

Na jejich poznámku nikdo z trojice neodpověděl. Místo toho se Gucci Gay otočil na podpatku a ladně pohodil hlavou směrem k výtahu. „Nuže, bude mi potěšením vás přivítat na naší základně a provést vás skrze naše laboratoře… Mimochodem mé jméno je Emanuel Maltenario, tato… Statečná dáma vedle mě je Yrsa Brant a Beatrice Reeves je jedna z předních vědkyní, která se zabývá nejdůležitější částí výzkumu tady v Tiché řece." „Hajimemashite," odvětil s poklonou Luxios, čímž chtěl vyjádřit, že je rád poznává. Poté už ale popadl své zavazadlo společně s dvěma padáky a takhle ověšený jako vánoční stromeček se vydal směrem k výtahu.

Ihned následovali se svými věcmi Luxiose a cupitali jako takový ocásek těsně za ním - protože on byl teď, z celé téhle základny, jejich momentální nejbližší osoba, tudíž se od něj neměli v plánu hnout ani na krok, aby se náhodou někam nezaběhl, a oni nezůstali sami. „Košíku?" zašeptali, tak, aby je ti tři exoti neslyšeli a rozuměl jim jen lišák. „Tady prostě něco neštymuje… Co když jsou ti tři něco ze zkumavky a teď nás zatáhnou do té laboratoře a tam nás sežerou? Sakra, ten kněz na té základně předtím měl pravdu, nějaká ta zpověď by se hodila, vzhledem k tomu, že mám pocit, že tu umřeme… Nebo minimálně já, pro tebe je to asi moc meinstream nechat se sežrat od nějakejch emzáků, když jsi taková nadlidská entita, viď?"

Jenom si lehce, téměř neslyšně povzdechl, načež několik sekund nic neříkal, jenom pohledem klouzal po okolní přírodě, než se konečně odhodlal k odpovědi: „Máte pravdu, že se chovají zvláštně, v tom s vámi naprosto souhlasím. Ale pochybuji, že by nás měli v plánu sníst. Přece jen, kdyby se jen jednalo o nějaké nelidské bytosti, určitě by jen tak nezůstávali na této základně, čekajíce na dvě osoby, aby si z nich udělali oběd. Hádám, že by se spíše chtěli odsud dostat. Přijde mi to více logické… A rozhodně se nestrachujte, že bychom zde umřeli. Přece jsem vám slíbil, že vás ochráním." Po těchto slovech překročil pomyslný práh výtahu a postavil se mezi Emanuela a Yrsu, která se pořád tvářila, že hodlá v nejbližších vteřinách použít svou zbraň.

„Fajn, tak když to říkáš," zamumlali a narvali se mezi gucci gaye a Luxiose, aby nemuseli stát přímo vedle obryně, a zároveň mohli stát vedle svého oblíbeného furryho. A když tam Draconie tak stáli, měli docela chuť se začít ptát, jak to s tou základnou tady vůbec je a co na ní vlastně jako dělají, aby měli aspoň matnou představu, kam to právě dorazili, jenže pochybovali, že Yrsa by se s nimi bavila, Emanuelův otravný hlas se jim zase nechtělo poslouchat více, než bylo potřeba, a tak nějak tušili, že ta poslední, zubatá, je asi dvakrát nemusí, po tom rozhovoru před pár minutami.

Výtahem jeli asi tak necelou minutu, než se ozvalo cinknutí ohlašující, že jsou ve správném poschodí a že by tudíž měli vystoupit. Jakmile tak učinili, ocitli se v prostorné chodbě, která se táhla tak daleko, že nešlo snad vidět ani na její druhý konec. Podlaha, stěny, strop - vše bylo bílé a vymydlené, přičemž ve vzduchu se vznášel odér desinfekce. Jediným vybavením bylo několik laviček takticky rozmístěných po určité vzdálenosti při stěně, fontánky s pitnou vodou a nějaké ty portréty významných lovců napříč historií. „Tohle je jedno z nadzemních pater," pustil se do vysvětlování Emanuel. „Můžete zde najít přednáškové a promítací sály, studovnu, knihovnu, salónek, diskusní sály, ale třeba také pokoje… Připravili jsme vám jeden společný. Doufám, že to nějak nevadí." Sotva tohle lišák zaslechl, dalo mu skutečně velkou námahu, aby na jeho výrazu nešlo poznat, jak moc uvnitř trpí.

„Takže budeme dohromady?" bylo poznat, jak se celí nadchli, a pak se nadšeně podívali na bělovlasého. „No nemáme my dva štěstí? Taková obrovská základna s miliardou místností, a my dostaneme zrovna pokoj dohromady! To musel chtít sám Bůh, Košíku… Jsme si souzeni! Jako nejlepší bff navěky, samozřejmě. Budeš mě ochraňovat, když budu hajat, viď? Nedělám si iluze, že bys mi třeba dělal i objímacího plyšáka, ale nevadilo by mi to… Hm, k tomu se nejspíš teprve dostaneme. Máme ještě spoustu času na to, abysme byli kámošenky!"

Lehce rezignovaně sklopil uši, zatímco dával sbohem svému osobnímu prostoru a poklidnému dnu. Aby ale nemusel na tohle utrpení myslet, rozhodl se řeč odvést trochu někam jinam: „Hádám, že potom, co si odložíme věci, bude moci začít naše prohlídka." Nebylo tak přesně úplně jasné, jestli se Luxios z trojice někoho ptal, či zda to spíše oznamoval jako hotový fakt, ale do odpovídání se zase pustil gucci gay: „Pokud si to skutečně přejete… My jsme si totiž říkali," při těhle slovech sklouzl pohledem na své kolegyně, jako by hledal mentální podporu, „že byste si chtěli nejdříve odpočinout po namáhavém letu, osprchovat se, možná si pospat…“

„No, já si taky myslím, že bysme si měli s Košíkem odpočinout," souhlasili aktivně Draconia. „Protože to dneska bylo sakra úmorné a navíc si myslím, že už moc dlouho nevydržím poslouchat ty vaše kecy, a chci mít místo toho nějaký relaxační rozhovor se svým nejoblíbenějším furríkem."

Zrovna dvakrát se mu tenhle přístup blonďáků nelíbil. On osobně by nejraději začal okamžitě obchůzku, aby měl tuhle misi co nejdříve za sebou a aby si co nejdříve mohl vytvořit alespoň nějakou představu o této základně a lovcích zde pracujících. Ale nechtěl jít vůči Draconii vyloženě do opozice, tudíž jejich nápad podpořil neznatelným kývnutím hlavy. Na Emanuelovi bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce, Beatrice si jenom poupravila límeček pláště a Yrsa… Z jejího pohledu se zkrátka nedalo vyčíst vůbec nic.

„Těší mne, že souhlasíš~" zavrněli spokojeně, protože celou dobu viseli na lišákovi očima a čekali, jak zareaguje… Popravdě, vcelku je překvapilo, že souhlasil - byli totiž téměř připravení na odpověď ve stylu "Tak ty si jdi odpočinout, já to tu zatím projdu", nebo "To je špatný nápad, musíme se seznámit s okolím", či tak něco; ale stěžovat si neplánovali.

To už ale Emanuel prudce zastavil před jedněmi dveřmi, na nichž bylo zlatě napsáno E117. „Tak tady se s vámi asi rozloučíme. Kdybyste cokoliv, ale cokoliv potřebovali, tak stačí zmáčknout to červené tlačítko, které máte vedle postele… No a pak už si skrze mikrofon můžete nechat splnit všechna vaše přání… Ale s rozumem, prosím, s rozumem." Když tohle říkal, z hrdla se mu vydral přehrávaný, až silně falešný smích… Který zněl snad ještě tepleji než jeho hlas. „Tady máte klíče," zamumlala vědkyně, že jí skoro nebylo rozumět, a třesoucí se rukou podala Luxiosovi kroužek s malinkým klíčkem, do něhož bylo vyryté to samé, co na dveřích. „Arigatō gozaimasu," odvětil lišák s letmou poklonou. Vikingská žena nic neřekla, jen zamručela jako medvěd, což si asi každý mohl interpretovat po svém.

„Super! Tak odemykej, Košíku," popohnali staršího, zvědaví, jak asi pokoj vypadá. Bude taky smrdět savem, jako chodba venku? Jsou alespoň pokoje nějak zařízené, nebo také tak stejně bílé, že z té jasné barvy až bolí oči? A jak velké budou postele? Zatímco nad tím vším uvažovali, přešlapovali na místě a vypadali jako štěně, které chce do místnosti, kam jsou zavřené dveře.

„Hned to bude," zamumlal jejich směrem, načež se opravdu pustil do odemykání dveří. Musel dvakrát otočit klíčem v zámku, než se ozvalo cvaknutí, jež značilo, že mohou vstoupit. „Tak my už vás nebudeme rušit," prohlásil gucci gay s úsměvem a naznačil oběma ženám, ať se chystají k odchodu. „A rozhodně si nedějete příliš velké starosti, ať si nekazíte odpočinek." Po těchto slovech se všichni tři jako na povel otočili a zamířili zpátky onou nekonečnou chodbou. „Tak snad abychom šli dovnitř," zamumlal Luxios, popadaje kliku a zlehka otvíraje dveře… Jakmile se jim naskytl pohled na pokoj, musel uznat, že organizace skutečně na vybavení neškudlí. Kromě dvou obrovských postelí s nebesy a hromadou polštářů se zde nacházela nádherná, ručně vyřezávaná skříň (S největší pravděpodobností z nějakého vzácného dřeva.), prostorné poličky, hned několik zásuvek, dvě pohodlňoučká křesla u menšího, kulatého stolku a k tomu ještě jedny dveře, vedoucí do koupelny.

„Týýýbrďo, tak tuto je rozhodně lepší, než ty jejich chodby," ohodnotili ihned hlasitě pokoj. „Oni snad všechny peníze investovali do výbavy tady toho pokoje, ne?" přecházeli po pokoji, po (asi Perském) koberci, který byl rozložený přes převážnou část místnosti. „O! Srazíme si postele k sobě, a pak budeme mít jednu mega postel! Víš, jak by to bylo boží, Košíku?!"

„To si zrovna dvakrát nemyslím," prohodil skepticky, zatímco odložil svůj batoh vedle zdobené skříně. „Spíše mi to zní jako omezování životního prostoru. Navíc… Nezdá se vám, že se známe příliš krátce na něco takového?" Když tohle říkal, párkrát švihl svým enormním ocasem tam a zase zpátky.

„Hele, ty postele jsou tak velký, že bys tam nacpal celou africkou vesnici i s chýšema, tak nepindej o omezování životního prostoru," mávli rukou směrem k lišákovi a zamyšleně sledovali postele. „Já to chci jenom zkusit sešoupnout, jo? Pak to klidně zase rozdělám, když kolem sebe musíš mít osobní prostor," pokrčili ledabyle rameny. „Protože taková postel byla vždycky můj sen, no, a dvě takové postele, to je jakože sen na druhou, takže ultra sen," zadívali se prosebně na Luxiose.

„Když si to tak moc přejete zkusit," povzdechl si, přičemž mávl rukou na znamení, ať si teda dělají, co chtějí… Pořád si mohl ze svého batohu vytáhnout karimatku a ustlat si na perském koberci - zas tak velký problém v tom neviděl. Tudíž s resignovaným výrazem usedl do křesla, zvědav, jak se s posouváním postele Draconia poperou, jelikož on sám neplánoval hnout ani prstem.

„Díky, jsi fakt láska," prohlásili radostně a nijak je netrápilo, že postel váží asi tak pětkrát tolik, co oni. „Tak jo… Sleduj. Tohle využiju i k tomu, aby ses konečně seznámil s Miláškem. Oh, možná by na to bylo lepší nějaké formální oblečení! Kde mám šaty? Aha, na dně kufru. Tak to na to kašlu, sportovní podprsenka je stejně víc sexy," uvažovali velice hlasitě, a když konečně přestali kecat, tak z černé tašky, jež m��li pořád přes rameno, začali něco vyndávat… Byl to jen ve finále vlastně jen takový kovový válec, jak se na první pohled zdálo. Nudný, kovový válec, se zeleným nápisem "st03m - E6 - w1nd".

Jen tam tak dál seděl, znuděně je pozoroval a vypouštěl asi tak každé třetí slovo, co řekli, protože došel k závěru, že to stejně není nic podstatného… Avšak když lovci vytáhli svou zbraň, lišákův zájem přece jen o něco stoupl. Vždyť mu přece říkali, že ji dostali společně s těmi křídly, které náhodou byly neskutečně impozantní.

„Dáváš pozor?" ujistili se, když si zbraň upravili v rukou - a lišák z jejich pohledu vypadal, že i celkem vnímá, takže nečekali na odpověď a přitiskli ukazováček na maličkou čtečku otisků, která byla umístěna na spodku zbraně a bránila tak tomu, aby ji někdo, krom jejích majitelů, uzmul a použil. A v tu chvíli se ten nudný, kovový válec, neonově zeleně rozzářil a roztáhl do stran, čímž nabyl skoro dvojnásobku své velikosti. Blonďatí tímhle ale nekončili a zkušeným pohmatem si našli další čtečku na jiném místě zbraně, na kterou přiložili zase jiný prst - a tím se z válce vysunula taková malá pistolka, připojená na dloooouhý kabel, který svítil podobně zeleně, jako zbytek zbraně. „V akci tam ty prsty většinou připlácnu oba najednou, a pak je to všechno otázka jen pár vteřin," prohodili směrem k lišákovi, aby si náhodou nemyslel, že to bude takhle dlouho trvat, kdyby byli v nějakém nebezpečí. „Ale víš co, když Miláška vidíš poprvý, tak na tebe jdu pomalu~" Připevnili si "pistolku" za poutko na zápěstí a stiskli na ní čudlík, který na válci rozzářil zelenou stupnici - byla číslována od nuly do pěti a momentálně byl její ukazatel na jejím nejnižším bodě.

Teď už blonďáky skutečně vnímal na celých sto procent, jelikož něco podobného ještě neviděl a technika mu dokázala učarovat vždycky… I když často nevěděl, jak k ní má přistupovat. Musel ale zkrátka uznat, že jeho zbraň rozhodně není tak akční a zajímavá. (Ale na druhou stranu s ní pracoval slušnou řádku let… Vlastně spíše století… Ne-li rovnou tisíciletí… Tudíž neplánoval nic měnit.)

„Hm… Košíku, kterou postel chceme posunout? Tutu nebo tamtu?" ukazovali prstem z jedné postele na druhou, jako kdyby je tiše rozpočítávali… Nakonec ale zase na odpověď nečekali, přeskákali přes pokoj k posteli, za kterou bylo víc prostoru, kam se postavili, protáhli se, a pak si klekli na jedno koleno, opírajíce si válec o rameno. Poté začali na pistolce ukazováčkem něco štelovat, a stupnice na hlavní části zbraně se mezitím vyšplhala až ke čtyřce… A také místnost naplnilo tiché hučení, které ze zbraně vycházelo. „A teď bude buuum!" S tím "buuum" které vyšlo z Draconiiných úst se zbraň rozsvítila ještě víc, oni stiskli spoušť na pistolce a v ten moment z válce vyletěla tlaková vlna, která z postele srazila matraci, všechny polštáře a maličko jí posunula, nicméně se nic dalšího nestalo, neboť postel byla ze skutečně pevného, těžkého dřeva.

„Zajímavé, zajímavé," pokýval hlavou, aniž by se viditelně pohnul. „Takhle ale spíš vytváříte prostředí pro dětskou polštářovou bitvu, či stavění bunkru… Nechcete tu postel prostě normálně přesunout? ‚Miláška' už jste mi ukázali, tak to teď klidně můžete přenechat na mě." Jen tak podal svůj návrh, přehazuje si nohu přes nohu. Rozhodně neplánoval se nijak vnucovat, ale přišlo mu fér, aby alespoň položil svou nabídku.

„Ne!" odvětili, celí rudí, a přepnuli na zbrani na nastavení, které rozzářilo stupnici až k pětce. „Tohle už je totiž osobní, takže ty seď a sleduj, jak tu blbou postel šoupnu!" Znovu vypálili další tlakovou vlnu, která už byla o poznání silnější… Dosvědčoval tomu i praskot dřeva, který jí následoval, když se postel prudce šoupla o několik metrů, přepadla a celá se zlámala.

Když pokojem proletěla tlaková vlna, která mu totálně rozcuchala dlouhé vlasy a nafoukala mu je do obličeje, jenom si tiše povzdechl, zatímco byl v duchu rád, že ještě pořád měl na sobě parašutistickou kombinézu a ne kimono.  „No… To jste tomu teda skutečně pomohli," poznamenal, když si rukou odhrnul prameny z obličeje, přičemž vstal z křesla, aby mohl zkontrolovat spoušť napáchanou na nebohém kusu nábytku. „By se díky vám dokonce mohlo začít říkat, že se něčemu pomohlo ‚jako vítr posteli' namísto ‚jako vítr mouce’… Nemyslíte?"

„Kur… Kurníkšopajásenatomůžuvykašlat!" na poslední chvíli se jim povedlo zabránit tomu, aby řekli sprosté slovo, a místo toho se z nich vyvalila hromada dalších, ne tak špatných, nadávek. „Fajn… Tak já půjdu na koberec, to nevadí. Jenom je depresivní, že ta postel zavalila tu matraci, takže nemůžu spát aspoň na ní," pokrčili rameny, jako kdyby právě nezdemolovali drahocenný a krásný kus nábytku.

Přistoupil k zdevastované posteli, aby ji trochu obhlédl, ale stejně přišel jen na to, že s tímhle asi nic nezmůžou. Pak se ale otočil na blonďáky a poznamenal: „V posteli budete spát vy… Přišlo by mi velice sobecké a nesolidní, kdybych si ji zabral pro sebe. Stejně by vám to jako poučení nefungovalo a navíc jste říkali, že jste vždycky chtěli takovou postel. Ke všemu já karimatku mám… A jsem zvyklý spát tímto způsobem."

„Ne, já ale nechci, abys spal na zemi," argumentovali ihned. „Jestli si tu roztáhneš karimatku jako nějakej bezďák, tak si lehnu na tu zem vedle tebe… Postel se povedlo roztřískat mně, takže na zem půjdu já. Ámen. Tečka. Nechci se dohadovat," založili si ruce na prsou a zírali na bělovlasého, co odpoví.

„Já se také nechci dohadovat," odvětil s klidem, zatímco si je přeměřoval pohledem odshora dolů. „Jen mi to prostě nepřijde správné… Ale pravdou je, že vás k ničemu nutit nebudu… Jdu do koupelny, tak si to zatím můžete rozmyslet." S těmi slovy zamířil ke svému batohu, odkud se mu podařilo vyštrachat kimono, jež se mu zdálo mnohonásobně pohodlnější než parašutistická kombinéza, a pak už jen zmizel v koupelně s cvaknutím zámku.

[adentalpracticeblog-blog]

Ways To Get Individuals Perfect White-Colored Teeth

Eliminate stains out of your teeth. Regain your confidence with individual’s perfect white-colored teeth. All individuals who want to have white-colored teeth it may be got using the various items that are available for sale. Because of each one of these products available for sale it's very simple to gain individuals perfect white-colored teeth.

Visiting the dental professional can be quite costly. Why should you go for such services available to get it within our home? Whiter teeth can be purchased by everybody. A few of the strategies to get pearly white-colored teeth could be available by utilizing individuals ideal bílé zuby bleaching products. They are natural herbs which have no negative effects.

It might be ideal to work with such products. These items are extremely affordable. For individuals who cannot afford such costly treatments this is actually ideal solution for you personally. Sport that perfect white-colored smile using these products. For individuals who can’t afford and do not have enough time to visit the dental professional, this is actually the ideal method of getting individuals white teeth.

Within days you will get the right teeth by using natural herbs. It is crucial that you conduct research of all of the products in market and obtain the best and excellent one that's safe for the teeth. Obtaining a treatment both at home and what is cheaper will be the ideal product for you personally.

Feel well informed and become more outgoing with individuals perfect white-colored teeth. Use herbal which are ideal and price effective. Get others to note you. Smile increasingly more, and become star. Now there's you don't need to embarrass myself of the teeth. Here is a fantastic way to resolve your condition. So hurry buddies. These items can be purchased via online. It's also obtainable in the pharmacy in your area.

Everybody craves for vibrant, sparkly white-colored teeth! But sadly, nowadays, very few can boast off about getting an ideal group of teeth. Getting perfectly white-colored teeth is very difficult nowadays with the unhealthy foods that contains substances that may stain the teeth terrible.

Coffee, alcohol and smoking top their email list of products accountable for yellowing of teeth. Antibiotics are one more reason why teeth lose their sparkle. Maintaining teeth might be difficult but is equally as important. Everybody loves to smile along with a smile reveals teeth. If individual’s teeth are stained yellow, they're an instantaneous switch off.

It's not surprising hence; the interest in teeth bleaching products has zoomed. Surgical whitening can also be a choice but since it is costly, very few do it now. The interest in natural home remedies and merchandise you can use in your own home easily without hassles has elevated quickly.

[zkazena]

Sebeláska - díl první

Ráno vstanu, udělám si drdol a jdu do koupelny. Vyčistím si zuby, umyju obličej vodou. Zavítám před zrcadlo, kde si za 20 minut překreslím obličej k nepoznání. Dalších 10 vymýšlím, co si vezmu na sebe, aby to sedlo mým tvarům těla. Jdu do práce, kde mi kolegyně vzhled pochválí. Ptají se, jak to dělám, že jsem tak krásná, kde jsem ty šaty koupila a kam chodím k holiči. Na všechny se celý den příjemně usmívám, mezitím co se každou hodinu jdu přepudrovat a zkontrolovat, jestli mi můj oběd nepřidal o centimetr navíc. Dorazím domů. Sundám podpatky, udělám si opět drdol a lezu do sprchy. Umývám ze sebe nejen pot a špínu, ale i stres a celou tu masku. Zabalím se do ručníku a přesunu se k šatníku. Mám před sebou zrcadlo a v tom zrcadle vidím… někoho. Ručník sjede po mém těle dolů a já vidím bílé plátno. Přestanu zatahovat břicho a zatínat zadek. Koukám se, otáčím se a objevuji. Moje máma v mém věku byla tak o 20 kilo lehčí. Taky mi to doteď pořád vyčítá. Zrovna tenkrát, když jsem si ve Vídni dávala ten jejich klasickej čokoládovej dort. Od té doby jsem na něj radši ani nepomyslela. Ty velká prsa mám stejně po babičce – ačkoliv už jsou asi až moc velký. Stejně jako zadek. Ten jsem si kdysi dávno vypracovala ve fitku, protože to měly takový ty holky na instagramu. Nikdy jsem se nenechala fotit z boku, kvůli tomu hrbolu na nose, co si máma nechala před léty srovnat. Doteď vidím ty její modřiny po celém obličeji. Dneska jsem slyšela Jitku v práci zvracet na záchodě, hned po obědě. Nikomu to nepřišlo divné. Zeptala jsem se jí, jestli je v pořádku. Prý je to nová metoda, jak konečně zhubnout do plavek, že to četla na nějakém populárním blogu. 

Tak tu stojím a koukám na sebe. Nechávám tvořit svůj obraz myšlenkami jiných. Vždyť před sebou vidím zdravou, hezkou holku. Někoho, kdo chce vzpomínat na to, jak si tenkrát dal to výborný sushi támhle na Národní, ne na to, jak radši nic nejedl, aby byl hubený. Být hubený. Být hubený, abych se líbil ostatním. Být hubený, abych se konečně mohla mít ráda. Bičuju sama sebe, že nejsem o pár kilo lehčí, ale u jiných mi na tom nikdy nesešlo. Dávám se do řeči s někým, kdo mi je sympatický, ne s někým, kdo má ploché břicho a tenké ručičky. Když jsi tlustý, máš zhubnout, když jsi hubený, máš se najíst. Kdo dal komu právo ti tohle říkat? Svět by byl krásný bez komplexů a závisti. Když ti vadí, jak vypadáš, není přeci řešením soudit to, jak vypadá někdo jiný. A snad se uklidňovat, že je na tom „hůř“ nebo mu závidět, že je na tom „lépe“. Ty ses nenarodil s tím, že si vybíráš, jak přesně tvoje tělo bude vypadat. Ale máš tělo, máš zdraví, máš tu možnost žít život a ten je jeden. Jednou ti bude jedno, že se ti Jitka smála, za ten tvůj velkej zadek, protože sama zvrací, aby žádnej neměla. Ale bude ti sakra vadit, že sis dala salát, i když s tvým tělem není nic špatně jenom proto, aby se ti Jitka znovu nesmála. Někoho jako je Jitka, bys vedle sebe mít neměla a jestli musíš, tak si stůj za svojí láskou k sobě. Protože na konci dne před tím zrcadlem nahá stojíš jenom ty sama a doufám, že se při pohledu na sebe usmíváš. Teď jen postupně vedle sebe přidávej ty, co se usmívají s tebou.

[phoenixnakama]

SVATBA

Měsíc na nebi svítil, jako rybí oko a odrážel se v okrasném jezírku před naší vilou. Popotáhla jsem a setřela si další várku slz, které se mi hrnuly z očí. Byla jsem zoufalá a absolutně vyčerpaná. Zoufalá proto, že jsem se měla zítra, vlastně už dneska vdávat za syna nějakého zámožného bankéře, kterého mi vybrali rodiče, jenž naším svazkem chtěli docílit spojením firem. Mé dvě starší sestry už provdané byly, takže teď byla řada na mě. Jejich manželé, jim taky byli vybráni, takže bych si vlastně neměla na co stěžovat, ale u mě to je něco jiného. Není to jenom o tom, že si mám vzít člověka, kterého jsem viděla jen párkrát v životě a s kterým si stále ještě vykám, nejhorší na tom je, že je to muž. Netuším, proč tomu tak je, asi jsem se narodila nemocná, ale prostě se mi líbí ženy. Vím, že je špatně, když se otáčím za pěknou dívkou a ne za chlapcem, nebo když červenám při rozhovoru se služebnou. Jediné štěstí je, že si mého divného chování, nikdo nevšiml, kdyby jo, tak bych skončila v blázinci, jako jeden z kuchařů v naší vile, který se scházel s nějakým chlapcem z přístavu. Ani nechci myslet na to co tam s ním dělali. Pokaždé, když jdu s rodiči v neděli do kostela, tak se cítím provinile, vůči nim i vůči sobě. Láska k stejnému pohlaví, je přece zakázaná, nechutná a naprosto nepřirozená. Navíc se s tím nemám komu svěřit, jsem na to sama.

Přitáhla jsem si nohy blíž k sobě a snažila potlačit vzlyky, které se mi draly z hrdla. Jestli hned, nepřestanu s pláčem, tak budu zítra vypadat otřesně. Jako by mi na tom záleželo, nikomu na tom záležet nebude. Ani ženichovi a ani rodičům, kteří z toho vidí jen zisk.

Takto jsem strávila skoro celou noc, plakat jsem přestala jen chvíli před tím, než pro mě přišla služebná, abych se připravila, svatební den právě začíná.

Oblékla jsem si na sebe béžové bílé šaty a na ruce si natáhla rukavičky, vlasy mi komorná krásně učesala, takže jsem z dálky vypadala jako princezna.

Sešla jsem po schodech dolů, kde pobíhalo služebnictvo a připravovalo svatební hostinu. Hledala jsem svojí, matku, která pro mě dala poslat, prý mě chce s někým seznámit, jen doufám, že to nebude na dlouho, protože se mi dělá nervozitou špatně od žaludku a mám pocit, že za chvíli vyzvrátím obsah žaludku, i když jsem od včerejšího oběda nic nejedla. Nešlo to při pohledu na jídlo se mi sevřelo hrdlo a já ho nedokázala dojíst.

„Konečně, tady jsi.“

Uslyšela jsem matčin vysoký hlas a v na to jsem uviděla ženu v fialových šatech jak na mě mává, kdybych vám měla matku popsat jedním slovem, tak je to elegance, elegantnější ženu jsem snad ještě nikdy neviděla.

„Pojď k nám musím ti někoho představit.“

Přišla jsem blíž. Vedle matky stála mladá žena, která mohla být sotva o pár let straší než já, vypadala sebevědomě a hříšně, nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by působil tak svůdně, jako ona.

„Drahoušku, toto je Samanta, moje známá z Ameriky, připlula sem před měsícem, kvůli nové módní kolekci a dneska o půlnoci má zase odplouvat. Naštěstí, jsem ji ráno potkala na tržnici a přesvědčila ji aby se zúčastnila tvé svatby.“

Usmála se a pak pokynula rukou ke mně.

„A toto je má nejmladší dcera Ellie.“

Těší mě řekla Samanta sebevědomě a pevně mi stiskla ruku.

„Drahoušku, co kdybys slečnu Samantu provedla po naší vile, já musím ještě něco zřídit, to víš ten neschopný personál.“

Postěžovala si matka a odešla z místnosti, aniž by počkala na moji, odpověď. Chvíli bylo ticho, které jsem jako hostitelka měla povinnost protnout já, ale jazyk jsme měla jak svázaný a hrdlo stažené. Celá jsem se začala potit.

„Jste v pořádku?“

Zeptala se mě slečna Samanta a přistoupila ke mně jako by mě chtěla podepřít v případu pádu. Kývla jsem na znamení, že jo i když to vůbec nebyla pravda.

„Pojď ven na vzduch, tady ještě omdlíš.“

Ani jsem nekomentovala, že přešla z vykání na tykání a nechala se vést někam na zahradu. Samanta mě posadila do altánku a přede mě postavila sklenici vody.

„Pij.“

Poručila mi a já ji poslechla.

„Lehni se a dej si nohy nahoru.“

Poručovala dál a já ji poslechla, lehla jsem si na lavičku a nohy opřela o zeď altánku. Samanta si ke mně dřepla a začala mě hladit po tváři.

„Řeknu ti holka, ty ale vypadáš nic tak bledého jsme snad ještě neviděla.“

Pokusila jsem se zdvořile usmát, jak jsem byla naučená, ale moc mi to nešlo.

„Cigaretu?“

Nabídla mi a sama si jednu zapálila. Udiveně jsem se na ni podívala. Nebylo zvykem, že by ženy kouřili cigarety. I když celá Samanta, byla jako vystřižená z jiného světa, místo tradičních úzkých šatů, kloboučku a rukavic, které nosila většina žen na sobě měla dlouhé a široké kalhoty a bílou blůzu, kterou měla u krku ledabyle rozepnutou.

„Co na mě tak koukáš?“

Zeptala se a při tom se pobaveně smála, ne jako já nuceně a jemně. Dala na obdiv svoje krásné zuby, které se hodily k pihám na jejím obličeji, které neměla zakryté pudrem, jak bylo u nás zvykem. Moc ji to slušelo.

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás nějak urazit.“

Vykoktala jsem a raději upřela svůj pohled na krov altánku.

„Neurazila jsem se, jen mi přijdeš dost vyřízená. Že by předsvatební stres?“

Řekla jen tak do prostoru, aby řeč nestála.

„Tak nějak.“

Radši jsem to dál nerozváděla a co bych taky měla jako říct? Že se musím vdát za chlapa a jsem z toho absolutně vyřízená?

„Nebo je v tom něco víc než předsvatební stres?“

Pokračovala dál jakoby, ji moje neurčitá odpověď nestačil. Povzbudivě mě chytla za rameno a usmála se. Bože jako ona se tak hezky směje.

„No něco v tom vážně je.“

Netuším, proč pokračuji dál, nikdy jsme se neměla ve zvyku někomu svěřovat, a navíc ona je úplně cizí člověk. Kdyby jen nevypadala tak kouzelně a důvěryhodně.

„Neboj cokoli mi řekneš zůstane jenom mezi námi, nikomu to neřeknu.“

Její hlas je tak klidný.

„Když já nevím, jak začít.“

Je to pravda nevím, jak o tom mluvit a jestli o tom chci vůbec mluvit.

„Tak tedy začnu já místo tebe a ty mi řekneš, jestli jsem se trefila, jo?“

Kývnu hlavou a ona se postaví.

„Takže je ti špatně, jsi nervózní a podle tvých kruhů pod očima jsi celou noc probrečela. Není to náhodou tím, že jsi těhotná? A navíc s někým jiným, než s tvým nastávajícím?“

Nev��řícně jsem zírala, to si vážně myslí? To v ty jejich Americe, jako běžně mluví o předmanželským sexu? Vždyť se takový věci ve vyšší společnosti přece nedělají.

„Tak to vůbec není!“

Skoro vykřiknu.

„Tak nic, byla to první věc, co mě napadla.“

Pokrčí rameny a opět se ke mně přisedne.

„Tak je ošklivý, nebo starý?“

„Kdo?“

Zeptám se zmateně.

„No přece tvůj nastávající ty trdlo.“

Zakroutím hlavou na znamení nesouhlasu.  Takhle pokračujeme dalších několik dlouhých minut.  Ona říká nápady, kvůli kterým by mi podle ní mohlo být špatně a já každý z nich zamítnu. Po čase se návrhy stávají čím dál víc nereálné a mě to rozesmává.

„No tak sice jsem nepřišla na to, co tě trápí, ale za to jsem tě dokázala pobavit.“

Usměje se a pohladí mě po vlasech. Také se usměji.

„No nic asi bychom měli jít, aby se po tobě nesháněli.“

Říká pravdu, už jsem tady seděli dost dlouho a bylo by asi dost nevhodné, kdyby nevěsta chyběla na obřad. Vydáme se tedy směrem k domu, kde se zatím sešlo dost lidí. Některé z nich jsem znala jen od vidění, jiné vůbec. Šli jsme chodbou do knihovny a mě se zase vracel, ten známý pocit bezmoci. Den utíkal pomalu dál. Samantu jsem už skoro neviděla. Najednou tu byl čas, kdy jsem se měla převléci do svatebních šatů a já stála před zrcadlem v košilce a čekala, než mě komorná oblékne. Ty šaty se mi vůbec nelíbily, byly strašně velké a přezdobené, při pohledu na ně jsem měla pocit, že když si je obleču, tak mě udusí.

Najednou jsem uslyšela zaťukání na dveře.

„Dále.“

Řekla jsem skoro automaticky a tím dala najevo komorné, aby se vzdálila. Ve dveřích stála Samanta měla na sobě lehký svetřík a na rukou rukavice z jemné koženky.

„Přišla jsem se rozloučit.“

Řekla a natáhla ke mně, ruku. Mírně mě to rozrušilo, neříkala přeci matka, že tady bude Samanta i na obřad?

„Už?“

Zeptám se překvapeně a trochu zklamaně. Chtěla jsem se v průběhu obřadu na ni dívat a tím si dodat odvahu, takhle bude pro mě celý sál plný cizích lidí bez srdcí.

„Ano, moje plavba se kvůli nepříznivému počasí posouvá, kdybych neodplula teď, tak bych musela čekat další týden, nebo dva.“

Řekne a přijde blíž ke mně.

„Je mi to líto.“

Obejme mě.

„Nevím, co tě tak trápí, ale dobře mě poslouchej, ať je to cokoli, dá se to vyřešit, tak to nevzdávej a kdybys byla na dně a s něčím potřebovala pomoci, tak neváhej, tady je moje adresa New Yorku.“

S těmito slovy mi předá malý kousek papíru, na kterém je úhledným písmem napsána adrese.

„Proč mi pomáháš? Proč jsi na mě tak milá?“

Musela jsem se zeptat. Zná mě teprve pár hodin a je na mě milejší než většina lidí v mém okolí.

„Chceš pravdu?“

Zeptá se a sedne si na okraj postele, jako by už dopředu znala moji odpověď.

„Připomínáš mi mně samotnou před pár lety.“

Odpoví mi a já zůstanu jen zírat.

„Víš, taky jsem původně z Paříže jako ty. Před pár lety jsem ji opustila, protože jsem se měla zasnoubit. Jenže jsem to nedokázala. Nedokázala jsem si představit, že bych měla žít mužem, tak jsem odjela do Ameriky, kde jsem mohla začít nový život, neříkám že bych mohla volně navazovat vztah s kým bych chtěla, ale vyhnula jsem se zásnubám a své rodině. Nevrátila jsem se sem kvůli nové módní kolekci, jak jsem řekla tvoji, mamce, ale abych vrátila své kamarádce peníze, které mi je půjčila abych mohla začít nový život.“

Dokončí svůj monolog a jde ke dveřím.

„Možná nemám pravdu, možná jsem to teď řekla něco, co jsem neměla, ale chtěla jsem abys věděla, že na to nejsi sama a že ti pomůžu, když bude potřeba.“

Její hlas zeslábl. Zaklapla dveře a já zase osaměla.

Uběhlo několik týdnů a já stojím před odřenými dveřmi s číslem 344.  V ruce mám kufr a čekám, jestli mi přijde někdo otevřít.

Ze svatby nic nebylo. Před obřadem jsem předstírala nemoc, a tak se obřad posunul. Mezi tím jsem si zařídila všechno potřebné pro vycestování a za naspořené peníze si koupila lístek na loď.

Za dveřmi se ozve rachot klíčů a ve dveří se objevila Samanta s úsměvem na rtech.

„Já věděla, že přijdeš.“

[energiezivota]

Zuby: Čas jde proti vám!

Zuby: Čas jde proti vám!

Zubní kaz je zákeřný. Poměrně dlouho o sobě nedává vědět. V první fázi hrají významnou roli kyseliny, které produkují bakterie v zubním plaku. Jeho výskyt znamená, že máme rezervy při čištění zubů a dostatečné ústní hygieně. Kyseliny postupně naruší zubní sklovinu a vytvoří se bílé skvrny na povrchu zubu. Ty signalizují úbytek vápníku. Když v této fázi vyslyšíte volání svého chrupu o pomoc, máte…

[belicipasky-blog]

💟 I lidé s citlivými zuby mohou mít bílé zuby. Díky páskům Crest 3D White SENSITIVE. 🦩 Objednáte v eShopu: 🛒 www.Belici-pasky.com 🛍 🔹 #belenizubu #belicipasky #belicipaskycrest #bilezuby #zarivyusmev #jakvybelitzuby #zubnipasta #belicigel #crestwhitestrips #paskycrest #citlivostzubu #citlivostzubů (na mieste Czech Republic) https://www.instagram.com/p/Cc41UUCsDk5/?igshid=NGJjMDIxMWI=