#ale stálo mi to za to

[teaminatorium]

Běžná návštěva babičky je jakože:

"Prosímtě než pujdeš, vem si tady ještě dortíky, co mi zbyly z cukrárny, řízky které nedojím a ještě tu mám karbanátky. Pak tu mám ubrousky a vem tady ještě mámě pytle na odpadky, kdybyste potřebovali. Hlavně si prosímtě nezapomeň banán na cestu."

Načež odjíždíte s taškou, kterou ani nevlastníte, se spokojeným výrazem a ještě větší láskou ke své úžasné příbuzné.

[jensojkaobecna]

Mé zapojení se do rozkošné soutěže od @vesnaaa ⭐ aneb výlety občas nevychází, tak jak by člověk chtěl

[nejene]

Bylo na čase udělat něco vodnického. Byl nejvyšší čas.

A náhodný náčrt navíc když jsem čekala na uschnutí vodovek.

[dalsimoravskyblog]

příliš dlouhá retrorecenze: Ošklivka Katka

V roce 2008 mi bylo čtrnáct, byla jsem na základce a měla jsem za sebou intenzivní fázi lásky k telenovelám. Sledovala jsem je na prvním stupni, protože je dávali právě v době, kdy jsem přicházela ze školy. Později to byly věci jako Hvězdná brána, ale mým základem byl Divoký anděl, Milagros a Esmeralda.

Důležitá poznámka – nemám absolutní tušení, jestli jsem kdy viděla původní Ošklivku Betty. Leccos tomu napovídá (viz níže), ale má paměť je prázdná a můj mozek hladký jako žralok.

Každopádně byl rok 2008 a televize Prima představila zbrusu nový seri��l, který sliboval telenovelu, a já u toho musela být. Pro příliš mladé a intelektuální zmíním, že Prima dělala velké haló s představitelkou hlavní role – pojmenovali po ní hlavní postavu a ve smlouvě měla, že se na veřejnosti nesmí objevit mimo kostým, aby byli lidi překvapení, až v seriálu nakonec zkrásní (čti: učeše si vlasy, vyndá rovnátka a sundá brýle). Že do toho Kateřina Janečková fakt šla, považuju za hrdinství.

Ze seriálu jsem si pamatovala některé postavy a dějové linky a touhu podívat se na to znova po letech ve mně nastartovalo hlasování na mém vedlejšáku viděli-jste-tento-film. Hrozně jsem chtěla některé ty dějové linky znovu zažít (spoiler: zklamání! šok! zrada! zmatení!?). I našla jsem Ošklivku Katku na kukaj.to a už mě nic nemohlo zastavit. Potřebovala jsem vidět všech 73 dílů. Stálo to za to? Dozvíte se pod předělem...

Sekce nultá: ÚVOD

Shrnu děj, kdyby náhodou někdo nevěděl, která bije:

Katka Bertoldová je geniální finanční expertka s několika tituly z chudé nekulturní rodiny

nikdo ji nechce zaměstnat, protože je nesnesitelně ošklivá, takže sníží standardy a zkusí konkurz na sekretářku Lukáše Hejlíka Tomáše Meduny, nového sexy prezidenta módní firmy

okamžitě se do něj zamiluje a udělá pro něj všechno

on je neschopný ve všem, co dělá, takže to bude opravdu hodně věcí

and the rest is history

Další postavy include: Marek Černý, nejlepší kamarád Tomáše, man-whore; Patricie Vytisková, druhá sekretářka, je sexy, je hloupá a nesnáší Katku; Marcela Konečná, Tomášova snoubenka, nesnáší Katku; Miky Závéský, Katčin nejlepší kamarád a ekonomický expert; Hugo Vágner, módní návrhář; Daniel Konečný, Tomášova nemesis, nejvtipnější postava celého seriálu, sexista a svině; klub ošklivek, zaslouží si vlastní odstavec

Klub ošklivek je naprosto bizarní koncept, který je do detailu převzatý z originálu, což vysvětluje mnohé. Do klubu ošklivek patří sekretářky a recepční z firmy a ošklivé jsou, protože:

jsou tlusté

jsou vysoké

jsou rozvedené

jsou svobodné matky

jsou jiné barvy pleti (ne, nedělám si prdel)

jsou Simona Postlerová (idk, tady prostě není žádný důvod, možná „jsou lesbian coded“?)

Z těchto šesti tři dostanou vlastní dějovou linku a tři ostatní jenom tak vlají ve větru. Většina dialogů té tlusté je o tom, jak ráda jí a je tlustá, většina dialogů vysoké je o tom, jak je vysoká, a většina dialogů černošky (hraje ji jedna z účastnic Vyvolených, jestli tohle není blast from the past, tak už nevím co) je o tom, jak je z Afriky. Why.

Anyway, tohle je všechno, co potřebujete vědět i pár věcí, které jsem přihodila jenom tak pro radost.

Sekce první: FASHION

Vizuální stránka tohoto seriálu je divoká a s každým dílem jsem byla traumatizovanější a traumatizovanější. Mohly za to hadry Katky, hlavní postavy s nulovým citem pro estetično? Nebo za to mohly všechny ostatní hadry, které v seriálu prezentovali jako moderní a módní? Chytrý uhádl.

Každý outfit ve mě vzbuzoval tiky v oku a divoké flashbacky na oblečení, co jsme nosili na základce. Je fascinující, jak starodávně na mě působí hadry z roku 2008 ve srovnání třeba s Nemocnicí na kraji města, kde jsem se nad oblečením pozastavila asi tak jednou (u svatebního kloboučku Ivy Janžurové, viz recenze 13. dílu). Prostě sedmdesátky jsou timeless, ale doba před patnácti lety je snadno identifikovatelná a navázaná na real životní vzpomínky, tedy krindž.

Ráda bych vám některé outfity ukázala, ale nepodařilo se mi žádné vygooglit a vracet se a dělat screenshoty by bylo pro mne příliš velké utrpení, omlouvám se.

Sekce druhá: GAY REPREZENTACE

Toto asi řadu lidí překvapí a já jsem byla překvapená taky. Protože když se řekne „teplý módní návrhář Hugo přezdívaný Pipinka z primáckého seriálu z roku 2008“, rozhodně to nebudí důvěru, že neuvidíte hate crime. Naštěstí omyl je pravdou.

Možná je to tím, že návrháře hraje herec, který je sám gay (Olšovský), nebo byly scénáristky překvapivě osvícené, ale vůbec to vlastně není špatné? Don't get me wrong, Hugo je hrozná postava, která se chová permanentně jako kokot, říká lidem do tváře, že jsou oškliví a tlustí, přátelí se se všemi zloduchy a má nechutně nateklé ego, ale to, že je gay, je prostě jenom další stránka jeho osobnosti. Celou dobu má taky přítele, který svým heteronormativním zjevem v kontrastu s Hugem pokrývá spektrum teplé existence.

A jako taková poznámka bokem, v seriálu se zmiňuje dokonce bisexualita, naprosto neutrálním tónem. Jakože hodně dobrý, děcka.

Málem jsem zapomněla! Drag epizoda! Je tam! Není vůbec dobrá, ale je tam! Taky kdykoli Hejlík mluví s Hugem na veřejnosti, myslí si o nich všichni, že jsou pár, a pokaždé je to funny. Je to krásné.

Sekce třetí: FINANČNÍ ANALÝZA

Postupně jsem si začala všímat, že autorky scénáře opravdu hodně tematizují peníze, nezaměstnanost, hledání práce, dluhy apod. Nebude to náhoda, zhruba do doby vzniku Katky se datuje finanční krize. Neznám detaily ohledně vzniku seriálu, ale myslím si, že se točilo, zatímco se vysílalo, takže byl čas do scénáře házet věci z aktuální reality. Nebo to všechno bylo už v původní kolumbijské Ošklivce, kdo ví.

Každopádně kdybych měla vyjmenovat jen něco:

několik postav se potýká s diskriminací na základě vzhledu a sociálního statutu při hledání práce (Katka je ošklivá, ale taky z chudší části města, což se projevuje i v tom, že nezná různá nepsaná pravidla chování ve vyšších kruzích, a to jí škodí)

Katčini rodiče mají problémy s penězi celý seriál, Katčin táta (Vydra) si většinu seriálu marně hledá práci (explicitně se mu nedaří kvůli jeho věku, takže další diskriminace), Katčina máma (Boušková) se snaží udržet nad vodou svou večerku, která jí sotva vydělává, Katka kvůli nim zvažuje přijetí úplatku, protože by zkrátka vyřešil základní existenční problémy celé její rodiny

zlá sekretářka Patricie (Olga Lounová v době, kdy ji ještě nikdo neznal) je naprosto finančně negramotná, celý seriál se topí v dluzích, beze srandy zvažuje prostituci a nakonec jí exekutor zabaví auto (pak seriál skončil, takže nevíme, co by se dělo dál)

jedna z bandy sekretářek z firmy, kde Katka dělá, se celý seriál snaží z manžela, který ji opustil, vymámit alimenty, je to extrémně nekomfortní, což je dobře

Na to, že jde o blboučký seriál o romanci mezi sexy prezidentem módní firmy a ošklivou chudou finanční expertkou... Wait. To vlastně dává smysl :D. Zhruba v druhé třetině seriálu jde taky (v podstatě hlavně) o snahu všech zúčastněných zachránit firmu před krachem, což je za mě asi ta nejlepší část. Zcela upřímně. Teď už chápu, kde se ve mě vzala láska k Succession...

Sekce čtvrtá: TIMING IS EVERYTHING

Ošklivka Katka, jak už bylo zmíněno, má 73 dílů a je tak jaksi arbitrárně rozdělená na dvě série (29 a 44 epizod). Hádejte, v kterém díle Katka zkrásní a dá se dohromady s Tomášem. Pokud jste řekli v úplně posledním během asi patnácti minut, tak jste měli pravdu (jak jste to věděli?? to je čarodějnictví! na hranici s vámi!). Opravdu, nekecám. Ono se totiž stalo něco nepříjemného...

Prima Katku zrušila, tipuju, že v době, kdy už byla natočena tak třetina nebo víc druhé série, a scénáristky byly dle mého odhadu úplně, ale úplně v hajzlu. V druhé sérii totiž představily asi pět nových postav, takže půlku z nich zase nenápadně vypustily, protože na ně nebyl absolutně čas, a pokusily se provést speed run romance, která do této chvíle úplně chyběla. Tomáš byl v relativně šťastném vztahu se svou snoubenkou a Katku teprve nedávno začal vnímat jako člověka hodného základního respektu. Katka samozřejmě byla do Tomáše zamilovaná od začátku, ale z jeho strany neproběhlo vůbec nic. Řešení?

Tomáš musí Katku svést, protože důsledkem řady machinací na hraně zákona se Katka stala vlastníkem celé firmy. Kdyby na to byl čas, dala by se z toho vytřískat docela slušná slow burn dějová linka, kdy si Tomáš postupně uvědomí, že Katku opravdu miluje atd. atd. etc. apod. A tak to je, akorát je to zcucnuté do maximálně deseti epizod, přičemž většinu z nich Tomáš na plnou hubu říká, jak je mu Katka fyzicky a esteticky odporná. Na tohle nenarvu ani dobově signifikantní hlášku Still better love story than Twilight, protože ne, není to lepší lovestory nez Stmívání. Edward by nikdy nic takového neřekl, shut up.

Závěr celého seriálu tedy vypadá tak, že Katka dostane make-over, Tomáš se jí přijde omluvit za to, že se k ní hnusně choval, ale že si uvědomil, jak moc ji ve skutečnosti miluje, ona mu instantně (!!?!) odpustí, dají si pusu a to je konec. Je to natolik smutné, že je mi těch scénáristek a všech dalších, co na Katce dělali, upřímně líto.

(Dalo se tomu preventivně předejít, kdyby nepsaly šest dílů o jednom dni. Ale chápu, že hindsight je 2020.)

Sekce pátá: FEMINISMUS

Většina postav jsou ženy (nebudu to počítat, ale jsem si skoro jistá, a to mi stačí) a jelikož i všechny scénáristky jsou ženy, dopadlo to celkem dobře, co se týká jednotlivých ženských postav. Namátkou:

Tomášova snoubenka Marcela sice iracionálně nenávidí Katku, ale jinak je vlastně docela normální a navíc opravdová girls girl, která pomáhá svým podřízeným řešit životní problémy

zlá sekretářka Patricie je sice intrikánka, která škodí Katce i firmě, ale zároveň má překvapivě mnoho morální integrity, když jde o vztahy, a je až naivně romantická

Několikrát se setkáme taky se sexuálním obtěžováním, které je vždycky odsouzeno a úchyl potrestán. Je to takové pohádkové, ale dobře se na to kouká.

Místy ta ženská solidarita přechází až příliš daleko, tho, několikrát se banda ženských chechtá tomu, když žena mlátí svého muže. Má to být vtip a vím, že tehdy to většině lidí i vtipné připadalo. Yikes.

Sekce šestá: FATA MORGANA

Toto už bude čistě osobní. Naprosto živě jsem si z doby před patnácti lety pamatovala některé scény a dějové linky a těšila jsem se, až je uvidím znovu... A ony tam nebyly! Ani jedna! Jsou tedy dvě možnosti:

aniž bych si to pamatovala, viděla jsem Ošklivku Betty, kde vystupují postavy se stejnými jmény (například Marcelu a Daniela mají i v Kolumbii), a tam se ty věci staly

až tak jsem si zažila vlastní nápady na fanfikce a hlavokánony, že jsem je nedokázala rozlišit od reality

Fakt nevím, co je horší...

Sekce sedmá: VERDIKT

Řeknu vám to upřímně: nelituju ničeho. Přes všechny šílenosti, které jsem vám sem vypsala, jsem si užívala téměř každou chvíli, co jsem měla Katku puštěnou na půlce monitoru, zatímco jsem projížděla tumblr nebo odepisovala na pracovní maily. Byla to úchvatná cesta do minulosti, cejtím se jako ti kluci v Cestě do pravěku, jenom místo dinosaurů a obřích vážek na mě vyskakovaly roky zapomenuté celebrity (Martin Maxa! pamatuje si někdo Martina Maxu? já ne) a Lukáš Hejlík, který buď přehrává nebo se snaží předstírat, že ho nepřitahuje Lumír Olšovský. Ostatně soudím, že by měli natočit novou verzi. Nepochybuju o tom, že teplý módní návrhář by byl dnes mnohem větší hate crime než před patnácti lety.

[regiojet]

Drahý dopravče, proč by sis nechal udělat vagón bez oken? Divím se, že žiju, ale po té dvou a půl hodinové cestě z Brna v tropickým vedru nevím, jestli mi to za to stálo.

Všechny naše vagony jsou vybaveny okny. Nenastoupili jste náhodou omylem do nákladního vlaku?

[mujsilenejdenik]

Na čtvrteční skupině jsem dal k lepšímu svůj úterní zážitek.

Náš terapeut se zamyslel, a pak mi řekl: “Podle mě se u vás jedná o takový strach ze strachu.”

“Přesně,” já na to.

“Byla to úzkost, panická ataka, anebo prostě jenom strach z toho, že jste si nevzal Rivotril a neměl ho s sebou?”

“Na to asi nejsem schopný odpovědět, ale taky by mě to zajímalo.”

“Zkuste se nad tím zamyslet.”

“Hmm,” já na to. “Možná, že to byly všechny tyhle faktory dohromady.”

“Chtělo se vám ten den do práce?”

“Tak… asi normálně,” pokrčil jsem rameny.

“A z čeho jste měl největší strach?”

“Asi z toho, že se mi rozjede panická ataka před celou třídou,” odvětil jsem.

“A co myslíte, že by se stalo, kdyby na to došlo?”

“No, možná bych tím vyděsil svoje studenty,” opáčil jsem.

“Možná. Ale špatně se může udělat občas každému.”

“To asi ano,” připustil jsem.

“A vy jste to nakonec ustál a zvládnul.”

“To ano.”

“Takže to dopadlo dobře, ne?”

“Asi nejlíp jak mohlo v dané situaci.”

“Tak vidíte,” na to terapeut.

“Víte, já jsem měl strach, že nebudou schopný normálně fungovat.”

“Co pro vás znamená normálně fungovat, když se zaměříme na vaše učení.”

“Nopo,” protáhnul jsem. “Být v hodině při věci, být schopen komunikovat se studenty, odpovídat na jejich otázky, přednést výklad. Je toho víc.”

“Ale ten den jste psali písemku, ne?”

“Ano a byla to taky moje záchrana,” řekl jsem. “Následující dny jsem si Rivotril ráno vždycky vzal a byl jsem pak úplně v pořádku.”

“Co pro vás znamená - být úplně v pořádku.”

“Fungovat a zvládat věci, o kterých jsem mluvil.”

“Na mě to ale dělá dojem, že si berete Rivotril proto, abyste přežil den.”

“Možná…”

“A myslíte si, že z dlouhodobého hlediska je to udržitelné?” položil mi terapeut otázku, kterou se já sám občas zaobírám.

“To je to, co právě nevím,” odvětil jsem, ale pak jsem dodal: “Ba ne, asi není.”

“Zkuste někdy následující. Když se na to budete cítit, tak Rivotril nepolykejte, ale jen si ho vezměte s sebou. Mohlo by vás uklidnit i to vědomí, že máte prášek u sebe, budete vědět, že si ho můžete vzít, když bude nejhůř, ale ne nezbytně. Co si o tom myslíte?”

“Myslím si, že mi to dává smysl. Rozhodně by to stálo za zkoušku.”

Domů jsem pak šel s pocitem, že nevím, kdy budu mít odvahu to vyzkoušet. Asi ne hned, ani ne v dohledné době, ale jednou ano. Je mi jasné, že takhle se nedá žít dlouhodobě, jak říkal terapeut; brát takřka denně léky na uklidnění, abych vůbec zvládnul jít do práce. Kéž by se mi podařilo hodit se jednou do normálu. To bych si moc přál.

[tynous]

O práci, o stěhování, o horách a o velkých životních rozhodnutích

Sedím se skleničkou vína na nočním stolku a počítačem na klíně ve své pronajaté garsonce 400 kilometrů od místa, kde jsem se narodila a strávila posledních 26 let. S koncem roku má člověk jaksi potřebu trochu bilancovat a tak jsem se konečně rozhodla napsat něco o svých postátnicových dobrodružstvích, o největším rozhodnutí, které jsem ve svém životě zatím udělala.

Jak řekl jeden můj kamarád "vyměnila jsi peníze za přátelství"...dělt něco jinak než všichni ostatní je vždycky trochu náročné. Ne, že by to pro mě byla nějaká extra novinka...čas od času jsem ve svém životě dělala věd jinak než lidi okolo mě. Rozhodnutí odejít po vysoké škole pracovat do ciziny se mnou cestovalo celou medicínou...střídavě jsem ho opouštěla a zase se k němu vracela, střídavě mě děsilo a lákalo.

Po rozchodu na konci páťáku jsem si ale řekla, že to aspoň zkusím. Trochu natruc tomu, kdo se se nou rozešel, trochu abych si dokázala, že na to mám. No a tak jsem v únoru, kdy už moji kamarádi v Česku obíhali pohovory, začala smolit první životopisy a motivační dopisy. Hrozně mi to trvalo, vůbec mi to nešlo a připadala jsem si jak totální idiot. Nějak se to ale povedlo a já jsem poslala svoje dílo na 3 pracoviště v zahraničí a čekala...a čekala...a stále čekala a ono pořád nic.

Když se konečně v březnu ozvali z prvního pracoviště, byla jsem štěstím bez sebe! Konečně něco vypadalo trochu reálně! V dubnu jsem tedy celá ustrašená vyrazila 6 hodin vlakem na pohovor. Celý výlet za pohovorem trval 2 dny, pohovor samotný tak 15 minut. Odcházela jsem ale hodně spokojená a s pocitem, že by mě fakt mohli vzít.

VZALI!

Zbylé dvě pracoviště se buď neozvali vůbec nebo mě odmítli...volba byla tedy jasná. Po pohovoru mě začala plně zaměstnávat státnice z interny, takže jsem na nějaké další myšlenky na práci neměla moc energii.

V červnu jsem úspěšně odstátnicovala a završila tak svůj šestiletý maraton za titulem. Po počátečním vyčerpání, slavení a odpočinku přišel pomalu časně to, řešit všechny možné a nemožné papíry.

Celkově mě jen možnost začít pracovat v Rakousku vyšla minimálně na 50 000 korun. Jeden papír od ČLK, druhý od MZ, ověření toho a tamtoho, překlad toho a tamtoho...a pak Fachsprachprüfung neboli zkouška z odborné němčiny za necelých 30 tisíc korun.

Smysl tohoto drahého počinu je otestovat vaši schopnost komunikovat s pacienty a s kolegy německy. Zkouška by měla ověřit vaše znalosti medicínské němčiny a zároveň i vaší schopnosti laicky vysvětlit pacientovi, co se s ním bude dít nebo co mu je.

Celá tato zkouška trvá asi 30 minut, skládá se ze dvou ústních částí a jedné písemné a koná se pouze ve Vídni. Termíny jsou často týdny až měsíce dopředu plné a přihlásit se dá pouze s titulem. Přihašování byl zase trochu adrenalin, protože všechny červencové a srpnové termíny byly plné. Podařilo se mi přihlásit na září, ale nebyla jsem si vůbec jistá, jestli se to věechno administrativně stihne do mého plánovaného říjnového nástupu. Nakonec vypsali jeden dodatečný termín na konci srpna, já jsem se přehlásila a udělala si dvoudenní výlet do Vídně.

Ze zkoušky jsem po jejím absolvování neměla vůbec skvělý pocit, ale tajně jsem doufala, že se to povedlo, protože kdyby ne, stálo by to opravdu hodně peněz, místo v práci a spoustu nervů. Naštěstí jsem se druhý den dozvěděla pozitivní výsledek a mohla si zatím užívat "skutečné" prázdniny a dovyřizovat tunu dalších papírů. Kamarádi si stěžovali na to, kolik toho po nich chtějí při nástupu do nemocnice v ČR, já jsem toho měla zhruba 2x tolik.

Den se se dnem sešel a já jsem balila svůj život do banánových krabic, ládovala ho do dvou aut a chystala se opustit rodné město a přesunout se do podhůří Alp do rodiště W.A. Mozarta.

Podařilo se mi domluvit si prvního půl roku práci v jedné menší okresní nemocnici a současně na tohoto půl roku nafasovat i nemocniční garsonku hned u nemocnice. To, kde budu bydlet od dubna je stále nejasné...já jen tajně doufám, že to nebude pod mostem...

Společně s tátou, bráchou a jeho kamarádem jsem úspěšně přestěhovala většinu svého materiálního života do 30 čtverečních metrů se sklepem. Moje první samostatné doma, první doma, za které platím penězi, které si vydělám prací na plný úvazek.

Přestěhovala jsem se pár dní před začátkem práce, abych se stihla vše zařídit a trochu se seznámit s novým místem. Musela jsem se přihlásit k pobytu, malinko si dovybavit byt, přihlásit se do lékařské komory...a pak to přišlo, první den v práci.

V Rakousku funguje systém postgraduálního vzdělávání jinak než v ČR. Všichni mladí doktoři tady začínají s tzv. Basisausbildung. Je to 9 měsíční "kolečko" rozdělené na 3x3 měsíce. Chirurgie a interna je povinná, třetí trimestr si můžete vybrat dle libosti. Já jsem svoje Basisausbildung zahájila křestem ohněm, tedy na interně. :D

I po roce stráveném v Německu (ano, bylo to před 8 lety na gymplu, ale...) a 3x2 týdnech letních praxí v německy mluvících zemích, jsem první den v práci rozuměla tak každé 10. slovo. Ráno na hlášení jsem ze začátku neměla nejmenší ánung o tom, co se tam sakra děje.

Máte ale jen dvě možnosti...buď se na to můžete vykašlat rovnou a utéct se staženým ocasem zpátky domů a nebo zatnete zuby a dáte tomu šanci. Zvolila jsem možnost číslo 2.

První dny se neskutečně vlekly, protože jsem více méně jen koukala ostatním pod ruce, připadala si jako na praxi a vůbec netušila, jak se to bude vyvíjet a co mám jako sakra dělat.

První služba se nezadržitelně blížila...

V Rakousku je totiž také zvykem, že první službu dostanete po 2-3 týdnech, ne po 2-5 měsících jako v ČR. Naštěstí tady máte věčně někoho za prdelí.

Přes jednoho, dva jednoduché pacienty s chřipkou jsem se postupně začala porpacovávat až k téměř samostatné práci na ambulanci. Tedy...samostatné..hehe. Samostatně vyšetříte pacienta, odeberete anamnézu, maximálně mu dáte léky na bolest nebo ho pošlete na rentgen. Zbytek potom řešíte s atestovaným doktorem, který dělá 98% rozhodnutí za vás. Sami tady nerozhodujete opravdu téměř nic. jsem za to opravdu velmi vděčná, protože stále nemám nejmenší tušení, co bych měla s pacienty dělat. Ano, zlepšuje se to, ale dostala jsem se za ty 3 měsíce z 0% tak na 10%.

Teď po 3 měsících na interně mám za sebou 8 služeb, 9. mě čeká v pondělí na rozloučenou. 2 měsíce jsem strávila na akutní ambulanci, jeden na oddělení. Naučila jsem se toho mraky, jednou se v práci rozbrečela, v první službě chtěla dát výpověď, našla si první místní kamarády, byla s kolegy na svařáku, zvládla být 2x nemocná a vyšetřila nespočet pacientů.

Rozhodně nedoporučuji sloužit 3 služby v 7 dnech (pátek-pondělí-pátek) been there, done that...prosím nedělejte to. Můj rekord je jet od 8 do 4:30 v kuse bez spánku, nejvíc jsem toho zatím ve službě naspala asi 6 hodin. Když ale zvládnu 4 bez přerušení, jsem šťastná.

Den po službě se nepočítá. Není to plnohodnotný den, rozhodně ne po službě na interně. Je to den, kdy se spí, vegetuje v posteli, jí a kouká na seriály. Maximální možná akce je cesta do obchodu nebo k doktorovi.

Pokračování příště...

[nejsemzezplzne]

Tohle nebude hluboký, ačkoli by mělo bejt, ale a) nejsem kvalifikovaná, b) je půl jedný v noci:

Akorát jsem volala s mladší sestrou, která letos maturuje, a přirozeně jsem se musela zeptat, jestli ví kam se chystá a co by se sebou chtěla dělat (bydlim v jiný zemi a naše rodina neni zrovna známá pro pravidelnou a kvalitní komunikaci, což v překladu znamená že jsme spolu pořádně nemluvily od září). A teď je mi smutno/jsem nasraná, protože je totálně v hajzlu. Je na zdrávce, což byla při podání přihlášek na střední druhá možnost, kterou si tam napsala ze zoufalství, protože nevěděla, a protože byla ve škole vždycky úspěšná, učitelé a rodina ji tlačili k vědeckýmu oboru. Teď má za sebou skoro čtyři roky oboru, kterej ji z celý duše sere z mnoha důvodů. Když jsem se jí zeptala, co by actually chtěla dělat, řekla mi, že by nejradši měla hospodu (což mě zahřálo u srdíčka protože mým celoživotním cílem je mít kavárnu/pekárnu), ale pořád se cítí tlačená do akademických kruhů.

Já jsem si před pár lety prošla tím samým. Při volbě střední všichni trvali na něčem "pořádným", já si ale postavila hlavu a utekla na média. Štěstí stálo na mý straně, protože to mi umožnilo prakticky odejít z domu v patnácti a mnohem líp tedy najít to, co mě vopravdu baví. Když jsem v maturitním ročníku oznámila, že bych jako k filmu, veškerý příbuzenstvo a jejich sousedi dělali, jak kdyby byl konec světa (a pořád dělaj). Jednu dobu jsem dokonce šla ve směru vůbec nestudovat, a to jste měli vidět to zoufalství - výchovná poradkyně malém měla infarkt.

Ta představa, že protože se dítěti daří ve škole, musí pak jít do akademických oborů, mě vysírá už fakt dlouho. Nejdřív to bylo jen kvůli mě, ale postupně jsem si uvědomila, že to bylo všude okolo. A když to vidím u sestry, nejradši bych vraždila. Rozumím tomu, že žijeme ve Společnosti™ a že k Dobrému Životu™ je potřeba dělat Kariéru™, ale to fakt nikoho nenapadlo, že když nebudeme tlačit děti do směrů, co pro ně nejsou, fungovat to bude taky, a dost možná mnohem líp? Dokonce i opačně - měla jsem spolužačku, která měla, řekněme, průměrný prospěch, ale fakt moc chtěla jít na medicínu. Celý učitelstvo jí to vymlouvalo, že ať jde radši na učňák. Naštěstí si taky postavila hlavu, a dneska je opravdu na medicíně. Jasně, v patnácti nejsme ještě úplně nejchytřejší, ale přece jen můžeme mít slušnou představu alespoň o směru, kterým se vydat, a když nás okolí tlačí někam, co se nám nechce, končí to na houby.

Pointu jsem zapomněla před dvaceti minutama, ale myslim, že aspoň nějaká esence v tomhle projevu je.

[takovanormalnielie]

4.3.2024

Vousy pořád drží, ale povedlo se mi přežít celej den a zvládla jsem všechno, co jsem potřebovala. No, teda skoro. Jídlo jsem překvapivě uhrála ve volným stylu tak, že se oblizovali všichni. Udělala jsem vepřovou kýtu na kousky s karamelem, skořicí, čerstvým zázvorem, cibulí, česnekem, rybí omáčkou, sojovkou a vypadalo to všelijak. Nějak jsem to uspěchala a spíš se to vařilo, tak mě napadlo to zasypat solamylem a najednou se to celý vyřešilo. Navrch jsem tam hodila ještě buráky a bylo hotovo. K tomu jsem udělala rýži a salát z mrkve, ledovýho salátu a pok choi a zalila jsem to rýžovým octem s medem. Asi už umím udělat obědovou variantu C. Ostatní drobnosti jsem taky zvládla a nakonec jsem ještě zapojila pračku. No...ale pračka neodpouští a N. taky ne, protože za tohle se mi bude smát do konce věků. Proklínám výrobce přípojek odpadu. Na co tam proboha dávaj zátku?!! Ano, vesele jsem napojila novou přípojku na hadici i s krásnou červenou zátkou, protože jsem prostě debilka a když pospíchám, nedávám pozor. N. se náramně těší, až to bude zítra vyprávět v práci, protože to zřejmě stálo i za tu potopu a stres, že se nám rozbila pračka.

[goodbuttaken]

Poprvé mimo Evropu

(něco jako cestopis o mé první random cestě mimo mateřský kontinent; zážitky a možná i inspirace; part 2/jak to vyjde)

Pozdě večer v cizí zemi, jejímiž mateřskými jazyky nemluvím, bez mobilu i mapy. Coming up very soon. Teď si ještě užívám prosincový "letní" (středoevropského standardu) večer na severu Maroka. Je 21:něco, v mém airbnb o mně ví možná tak, že dorazím "večer". Pěším z letiště k hlavní silnici, kde je zastávka MHD do centra.

Dva zásadní problémy: 1) "hlavní silnice" se rušností i pruhy vyrovná D1 a není tu samozřejmě žádný přechod ani podchod, 2) "zastávka" je neoznačená a rozhodně jinde než tam, kde ji vidí Google. Poblíž postává parta chlápků ve žlutých vestách. Chodím tam a zpátky s achillovkami od krve (protože mě nenapadlo nic lepšího než vzít si nevyzkoušené trekové boty) a seriózně přemýšlím, jestli nejsou něco jako dopravní policisté a jestli Maroko není ten typ země s drakonickými tresty za dopravní přestupky.

Ztrácím čas a hlavně - ztrácím kabel k umírajícímu iPhonu. Až když vidím přejít tu dálnici rodinku s kočárkem (úplně bez stresu), přecházím "k zastávce". V jediné otevřené směnárně na letišti mi naštěstí dali i drobné, za které kupuju lístek (jízda kamkoli stojí "10 korun"). V buse ovšem není žádný informační systém a můj mobil se měl vybít už před 10 minutami (literally). Podle času a vzhledu okolí musím prostě tipnout, kde vystoupit.

To se povede, jenže v tu chvíli mi volá má drahá matka (že odjíždím, jsem nikomu neřekl; syrovost zkušenosti), což by ji stálo dost peněz a mě zbytek baterie. Musím zkusit vytočit mé airbnb. V appce, která na starém iPhonu nefunguje, obstarával překlady translator, což mi dojde teď, když se snažím vysvětlit, ať na mě s'il vous plait někdo počká před domem. Nepochopím, jestli mi rozumí, ale mobil je prostě vybitý.

Začátek cesty si +- pamatuju. Nevypadá složitě, ale 17. zatáčku vlevo od oka netrefíte snadno, když i tenhle screen zůstal uvězněný v telefonu. Po 800 metrech jsem to už jen já, název nejbližší zastávky autobusu (na kterou ten letištní nejezdí), jedné okolní firmy a ulice, kde leží bnb. Což je k ničemu, protože zastávky jsou zvykové a všechno má svůj francouzský i arabský název. Já znám francouzský, místní arabský. Otevřená večerka, kde se ptám, jestli neví. "Arrondissement", opakuju do zblbnutí ten název zastávky francouzštinou levelu "radši si vystřel mozek z hlavy".

Frajer z večerky mě předává svému otci a ten si se mnou dělá noční vycházku. Klasická zkušenost, která by měla být povinná pro každého voliče SPD. Sice mu nikdy nevysvětlím, kam přesně jdu, ale on tam se mnou bude klidně chodit celou noc a nakonec dojdeme k ceduli té firmy, kterou znám. Spása. Před bnb už na mě (asi dost dlouho) čekají. Piju vodu z vodovodu, páč jinou nemám, jím instantní jídlo z letištního obchodu a jsem totálně over the moon.

Mé krásné bnb. Ve stylu Mr. Beana. Jestli ještě je v provozu, můžu jen doporučit

Následující dva dny 1) intenzivně prší (středomoří v zimě) 2) potřebuju se dospat a homeostáza dosažená tím, že jsem, kde jsem, mi to umožňuje. Usínám na své poměry brzo a vstávám až během odpoledne. Tohle je dovolená. Dělám, co chci, co je mi pohodlné. Jo a taky se snažím sehnat bundu (v evropské zimě postradatelnější než v marockém větru a dešti) a hlavně ten nabíjecí kabel. Bnb je vybavené obří smart tv, takže si i bez mobilu můžu naplánovat trasu.

A pak se, samozřejmě, ztratit v labyrintu parádních, úzkých hektických uliček narvaných stánky se vším možným (krom kabelů k iPhonu 5). V tom hemžení není ani čas se zastavit a rozhlížet, takže po pár zatáčkách nemám anung, kudy bloudím. Jsem kilometry od výchozího bodu vybavený pouze oversimplified propiskovou mapou, jejíž okraj jsem dávno opustil. Ale tohle není Česko, tohle je Maroko.

Ilustrační fotka okolí bnb po dešti

Nestačím papír ani začít studovat a už je u mě další místní zachránce (umí dokonce španělsky, což by bylo super, jenže o tolik líp než já, že je to spíš kontraproduktivní). Jakmile pochopí základ problému, stoupne si doprostřed silnice, stopne první auto, promluví s řidičem a říká, ať nasedám. Maroko, země, kde nikdo neřeší barvu na semaforu a radši spoléhá na vlastní oči a komunikaci s řidiči, a kde autobusy jezdí jindy a odjinud, než by měly, ale půlka lidí je nepotřebuje, protože si mezitím stopne sdílené taxi.

To, co podstupuju já, je i z pohledu Maročana určité riziko. Naštěstí se ukáže, že chlápek v autě veze domů malou dceru (moje stupidní fabulace, že v Maroku znám pár mezinárodních studentů, evidentně nebyla potřeba) a mluví anglicky. "It's pretty good, I understand you." "- Yeah, I'm an English teacher," odpovídá a snad ani nepředstírá, že jsem ho neurazil. Když mě doveze, chci mu tipnout, což je podle jedné z mála informací, co jsem o Maroku měl, norma. Tohle je ale málo turistické místo a já málo turistický charakter. Bankovku vyndanou z jazykové příručky (aby nezmokla) nechce. A i když mi vysvětluje, že "we are Moroccans, we are helpful" (och ti decoy muslimští teroristi!), sám přidává tip. Jak jinak: nikdy nenasedej jen tak do cizího auta. "I know...", usmívám se na rozloučenou.

Fotka později z Rabatu. Metr mimo záběr stojí u přechodu policista. A jestli myslíte, že pokutuje lidi, co přechází na červenou, jste na omylu. Jen já tam jak blbec chvíli čekal. Rabat není Brno.

(pokračování příště)

[dobretane]

Hey more moře

(22.9.) A máme tu další cestu! Letos to sekám jak Baťa cvičky a je to boží, takový tempo se mi líbí a asi bych to vydržel i dýl, no ale budu muset zpomalit, sabatikl mi se zářím končí… Nicméně ještě stihneme tu Bretaň, už jsem si k tomu něco četl a úplně jsem se natěšil. Snad jsem se sbalil odpovídajícím způsobem, předpoveď počasí tam je maličko divočejší, ale tak máme zkušenost z Lofot, byť tam jsem měl normálně kufr… Sbalil jsem se už večer, ráno probíhá tedy úplně v klidu, dokonce stíhám dřívější metro, než jsem měl v plánu, což se hodí, interval v neděli ráno je deset minut. V půl devátý (takhle brzo!) už jsem v metru tak půl roku nebyl, natož o víkendu. Jsem tu sám a je to trochu strašidelný.

Matěj se hlásí, že už je na letišti, letí z Vídně přes Amsterdam, já zatím přestupuju na trolejbus na letiště, čemuž se trochu posmívá, že prý “taková exotika na Prahu” :) Měl bych Matějovi připomenout, že cokoli během cesty řekne, se může objevit v blogu a být použito proti němu ;) Já jsem s 59 spokojenej, je to čistý, rychlý, tichý, a hlavně jsem na letišti od nastoupení do metra po vystoupení před terminálem za 36 minut. Dneska jsem nějakej navlečenej oproti těm předchozím cestám, však bylo ráno deset stupňů.

Já letím do Nantes přes Barcelonu se společností Vueling, páč to časově i cenově vycházelo nejlíp, mám tedy odlet až v 10:50, což je příjemný na vstávání. (Vueling jsem si oblíbil při tom letním přeletu na Mallorku z Valencie, což mě tehdy stálo těch 10 euro.) Mám jen příručák, takže to časuju dneska tak, že bych šel rovnou ke gateu, musím se jen nacheckinovat online. To jde v případě Vuelingu už snad měsíc před odletem, ale se sedadly je to stejně jako u jiných lowcostů. Chceš-li si vybrat svoje sedadlo, zaplať, nebo ti ho přiřadíme automaticky. Jenže už od Aleše znám ten trik, že když člověk počká do nejzazšího možnýho termínu, tak ty blbý sedadčky systém rozdá nedočkavcům a pro mě zbydou ty lepší. Zkoušel jsem check-in včera večer, ale nabízelo mi to sedadlo 19B, takže někde v pytli a uprostřed (letíme A320). Zkoušel jsem dneska ráno a už to bylo 7B, nicméně pořád uprostřed a standardní leg room. Z webu vím, že si jde online checkin udělat až do doby 50 minut před odletem, tak to risknu, protože řada jedna je furt volná, mrk mrk. Takže když už bych šel přes security, zkouším znova checkin a lup ho, kuny, teď už to nejde!

Teda, jde udělat check-in, ale už si nejde nechat přidělit náhodný sedadlo, lze si jen zaplatit. Uf. Ale píšou, že furt můžu jít na přepážku (zdarma!) a zkusit tam. Tož pojďme, jen si pamatuju, že Vueling tam mívá frontu… Hele ne tak dneska! Ono je totiž hodina před odletem, takže všichni už jsou odbavení, a až na jeden pár syn-matka jsem sám i tu, yes. Tak schválně, co mi ten fešák za přepážkou dá za sedadlo… Pár syn-matka si do kufru ještě dávají plechovky s pivem a sami si to komentujou “Češi jedou k moři”, tak se pousměju s nima. Asi moc nelítaj, protože když maj jít na řadu, dojde jim, že neletí s Vueling a do Barcelony, ale někam úplně jinam, muehehe. Takže jdu na řadu já, pěkně usměju a voilá, první řada je moje!

Sice to není okno, ale ulička 1C je good, a na druhej let holt 1B. No ale vzhledem k tomu, že výběr tohohle sedadla stál 37 euro na jeden segment, tak jsem právě ušetřil 74 euro, dobře já! Když skenuju boarding pass při vstupu na security, tak mi to zaboha nejde. Tak trochu naštvaně jdu za zřízenkyní, která mi říká, že to tam mám přiložit. Tak jí říkám, že fakt neletím poprvý, a že to načíst nejde. Tak jdu k ní na ty přepážky priority, nejde to ani tam. A že prý to jsou blbý boarding passy (je fakt že maj ten kód nějakej malej) a že to mám zkusit trochu nadzvednout. Zkouším, ale dojde mi, že vlastně nemám priority přece, tak se sunu zpět k economy, ale paní na mě mávne, že mám zůstat tu. Asi na desátej pokus se mi to povede a ha, říkám si, ještě jsem se protáhnul na priority. A pak koukám na ten svůj boarding pass, že já vlastně priotity mám... Njn, zkušenej cestovatel, tak to ani nevím, jak jsem se k němu dostal, asi jak jsem si koupil flex letenku, tak to k tomu dávaj automaticky… Když si vyložím věci na pás na bezpečnostní kontrole, bystrému oku slečny zde pracující neujde, že mám klíčenku Eurowings, tak se mě hned ptá, jestli jsem pilot a letím na ID. Tak se na ní usměju a mám chuť říct, že “tentokrát ne”. No tak to že prý musím vyndat tekutiny a notebook… Děkuju Járovi za ten Eurowings pásek na klíče, je s tím spousta legrace :) Včera měl tenhle let do Barcelony dvě hodiny zpoždění, což snad dneska nebude, to by mi uletěl přípoj v Barceloně, kde mám hodinu a půl na přestup. S lowcostem jsem přestupní letenku ještě neměl, tak snad nebudou nějaký problémy. Naštěstí éro je tu, boardujeme na čas.

Sleduju Matějův let, už je skoro v Amsterdamu a sedá na Polderbaan, tu nejvzdálenější runway, tak to si ještě zataxujou. Ještě než já se vypnu, tak Matěj už se připojí, tak si stihneme vyměnit pozdravy, zatím vše jako na drátkách! První řadu tu máme vlastně jako business, protože prostřední sedadlo zůstalo volný a místa je tu habaděj, to se mi líbí. Letušky jsou moc milý, bágl mi nechaj dát do jejich skříněk, ať to mám při ruce. Přes uličku sedí pár s malým děckem, kterýmu dokonce dají certifikát Vuelingu “My First Flight” pro prcka a jeho jméno tam i letuška napíše. Aww, to jsem ještě neviděl. Vueling taky překvapil tím, že tu má nejen online IFE, ale dá se koupit i regulérní wifi. Ceny nejsou nejnižší, ale kdo z lowcostů to má.

Nejvíc mě baví, že tedy na telefonu můžu sledovat průběh letu, už zbývá jen 50 minut a já jsem si pěkně stihnul napsat první řádky blogu. Že se vracím k tomu Chromebooku, je teda velká úleva si takhle pustit počítat a vědět, že i bez připojení do zásuvky poběží dalších 15 hodin a to už má jen 75% baterie… Vy s novýma notebookama to asi znáte, no já jsem z toho furt paf. Tak si jdu dát svačinku, přestupy snad budeme mít hladký (Matěj v Amsterdamu, já v Barceloně) a odpo se potkáme v Nantes... V Barceloně přistáváme na čas a hned jak se vysoukám z letadla, vidím povědomej ocas!

Ah, no tak to je uvítání, Azores Airlines v Barceloně. Letiště je velký, vzdušný a i při velkým počtu cestujících nepůsobí přecpaně, dycky jde najít nějakej prázdnej kout. Tady zrovna někdo procházel, takže takhle seriózně vypadám, když si dělám selfie a někdo u toho na mě vejrá.

Začínaj mi chodit zprávy, co jsem nechtěl, a sice o zpoždění navazujícího letu. Jako je dobrý, že je zpožděnej ten druhej a ne ten první, to jo, nicméně to znamená, že Matěj bude mít asi dvě hodiny v Nantes neplánovanej náskok… Což o to, já se zabavím, třeba spottingem, viz ošoupanej Dreamliner od Aviancy (Avianky?).

Je tu hodně obchodů a restaurací a i dva takový venkovní dvory, kde se dá prima sednout a nejsou to jen takový ty kuřácký doupata. Dávám si pizzu, která nevypadala moc vábně (underwhelming), ale chutnala nakonec výborně!

Jen jsem to musel ještě zaplácnout hambáčem a cookie, ten přestup je přece jen delší, než jsem čekal. Ty výhledy mě nicméně baví, holt tady to neznám. Není pochyb, kdo je tu doma.

Matěj už je v Nantes, když my boardujeme, ale prej tam na mě počká, to je od něj pěkný :) Plánujeme večerní vycházku po pláži, což píšu, “ze se mi libi, more”. Matěj odepisuje “to se mi taky libi more” no a už jsme rozjeli cikánský slang, viď. Když doletím do Nantes i já, Matěj mě vítá a už je připraven, to jsou body plus!

Už to tu má nastudované, otevřené jsou dva obchody se sendivčema, jídlo na večeři musíme koupit tu, Francie je jinak v neděli zavřená, to nám to začíná. No Ještě že to Matěj odhalil a můžem nakoupit na letišti, to by jinak bylo mrzení večer. Po malých francouzských zdrženích vyzvedáváme auto (zbrusu nový Renault Captur) a vyrážíme do Bretaně (Nantes ještě v Bretani není). Slunce tu zapadá v osm, čili o hodinu později než v Česku. K hotelu to máme dvě hodiny, takže tam bysme dojeli už za tmy, tak asi po hodině jízdy ještě volíme zastávku na pláži na západ slunce. Ten nás tedy nakonec zastihl na dálnici, vnitrozemí Bretaně vypadá jak někde u Loun.

Matěj náhodně vybírá zastávku ve vsi Pen Lan, která je nedaleko dálnice a zároveň u moře. Ruku měl velmi šťastnou, vesnička je to roztomilá a je tu skvostná stezka podél moře! Hey, more, moře!

Dokonce značená, takže to tu asi v létě žije, dneska s příchodem podzimu je to na lehký bundy, to je přesně počasí pro mě. Podél stezky nacházíme i takový ty nástroje na cvičení, který občas člověk vídá, ale nikdy nevyzkouší, no a tady Matěj neodolal. Prej to bylo docela těžký!

Kromě cvičení nás tu zaujaly i intenzivní vůně rostlinek, to jsme nečekali, jedna z nich byl prý břečťan. Nakonec dojdeme až k pláži, prima zastávka po cestě, svačinka, čerstvej atlantickej vítr, můj živel! 

Peeling dneska nedám, na to už je zimička, a navíc voda je nějaká zakalená, asi jak tu pršelo… Zpět k autu jdeme vesničkou, je tu dokonce maják, v oknech se občas svítí, jinak liduprázdno. Takhle nějak jsme si tu Bretaň představovali, a to je teprve začátek! Po další hodině jizdy už za tmy dorazíme až k hotelu, na samý špičce poloostrova Quiberon. Recepce už je zavřená, ale Matěj vykomunikoval kód pro vstup do budovy, a funguje!

Pokojík super, je tu i kuchyňka a balkon, to má Matěj další body plus. Já si dávám k večeři sendviče z letiště, Matěj si chce ohřát těstoviny, leč boj s bretaňskou mikrovlnkou prohrává 0:1.

Těstoviny byly prý dobrý i studený… Já jsem ji nějakým omylem pak sice zapnul, ale to už bylo pozdě. Tak jsem rád, že jsme se tu sletěli, na první den to bylo zážitků a taky skoro 12 tisíc kroků, to jsme akční. Je jedenáct, čili máme i dobrej čas, tak to budeme zejtra fresh, abysme ten náš bretaňskej roadtrip pořádně rozjeli.  Dobrou noc od mýho oblíbenýho oceánu! PS: A jako na Lofotech máme duál blog! Matěje najdete tradičně na cestar.xf.cz.

[prospercz]

A co teď?

Je to už víc než týden, co jsem doma. Zvykám si těžce. Poslední půlrok jsem trávil 24h denně venku. Převážně sám, bez hluku v téměř panenské přírodě. Moje jediná opravdová starost byla obstarat si jídlo a najít si večer místo na spaní.

Teď je to jiné. Najednou je toho víc, co je potřeba udělat. Občas si přijdu jak dítě s ADHD. Je toho kolem mě tolik, že nevím, co dřív. Spím na posteli, ale stejně každé ráno přemýšlím, jestli si nemám příště radši nafouknout karimatku a postavit si na zahradě stan.

Tam venku je člověk vděčný za ty úplně nejzákladnější věci, které si doma ani neuvědomíme. Za vodu, která nám všude teče z kohoutku, za horkou sprchu každý den, za teplo a pohodlí, za splachovací záchod a mýdlo. Za sluneční paprsky, které hřejí, za svezení autem. Za šálek horkého kafe, chuť ovoce a zeleniny.

Chybí mi ten klid venku, to ticho. Zurčení vody před spaním, zpívání ptáků. Koukání na východ a západ slunce a obecně ta jednoduchost života.

Tak nějak obecně se tvrdí, že když se člověk po takovéhle cestě vrátí, že má v sobě všechno vyřešené, že je tzv. v zenu. Opak je pravdou, mám pocit, jako bych se vrátil víc rozhozený než když jsem odjížděl.

Přes všechny tyhle potíže v sobě cítím taky obrovské zadostiučinění a pýchu. Jsem vděčný za svoje tělo, že to zvládlo. Jsem vděčný, že žiju v zemi, kde si tohle můžu dovolit! Není to samozřejmost, málokdo má takovéhle možnosti jako my. Jsem rád, že se i takovéhle výzvy dají zvládat s diabetem. Snad se z toho stane brzy norma a nebudou to jen výjimky.

Ušel jsem téměř všechny míle, 2655, pro většinu lidí naprosto nepředstavitelná vzdálenost. Málokomu se to povede, ať už skrz zdravotní potíže, počasí, požáry nebo jiné nepředvídatelné situace. Ne vždycky to byla procházka růžovým sadem. Vlastně, málokdy byla. Většinu času to bolí, je to nepohodlné a únavné. Ale stejně jsem šel dál, protože za ty všechny zážitky okolo to prostě stojí. Za ty vzpomínky a chvíle, které už mi nikdo nikdy nevezme. Nechal jsem tam za to všechno mnohem víc, než by mi bylo milé, a když se mě na to někdo ptá, protáčí se jim po té sumě panenky. Ale je mi to jedno, stálo to za každý posraný dolar, který jsem si předtím musel tvrdě vydřít. Mohl jsem si místo toho koupit třeba auto, ale k čemu?!

Mám na sobě špínu, kterou jen tak neumyju. Všechno mě ještě i teď bolí, vstávám ráno s dřevěnými nohami. Mám necitlivé prsty na noze a mezi nimi nějakou nechutnou vyrážku. Ale i tak to není nic, čeho bych litoval. Za pár měsíců si na tohle už nevzpomenu. Na ty krásné hory ale určitě jo!

Když se vrátím ke svému úplně prvnímu příspěvku, měl jsem vlastně víc než všechno. Je to k nevíře, ale člověk vlastně moc věcí opravdu nepotřebuje. Příště toho beru ještě míň. Příště? Co to kecáš Hynku, teď nemáš myšlenky na žádné příště! Opravdu ne, nemám. Jsem rád, že nikam jít nemusím. Určitě půjdu, ale v brzké době rozhodně ne.

Zjistil jsem, že mám na všechno víc času, že nikam nespěchám. Hodina nebo tři, je to vlastně fuk. Chodím dokonce pomaleji než lidi kolem mě, což je paradox. Ale já nespěchám, jdu maraton a ne sprint. Nikdo by to do mě neřekl, není na mě absolutně poznat, že jsem absolvoval něco takového. A proč by měli? Nepřijdu si teď nějak víc spešl.

A co teď teda? Kdo ví…ono se zase něco objeví. Stačí se dívat a chtít. Mějte se fanfárově.

Howgh, domluvil jsem.

[videli-jste-tento-film]

tumblr nezná 140 filmů! aneb 23. statistika

Zlé pondělí (1960) : nezná 94 %, vidělo 0 % N

Nenasytná Tiffany (2015) : nezná 91,5 %, vidělo 4,2 %

Boxer a smrť (1962) : nezná 91 %, vidělo 0 %

Konec srpna v hotelu Ozon (1966) : nezná 88,3 %, vidělo 5 %

Ďábelské líbánky (1970) : nezná 86,8 %, vidělo 0 % N

Záhrada (1995) : nezná 86,1 %, vidělo 1,4 %

Poslední ples na rožňovské plovárně (1974) : nezná 85 %, vidělo 0 % N

O slavnosti a hostech (1966) : nezná 84,6 %, vidělo 6,2 %

V žáru královské lásky (1990) : nezná 84,4 %, vidělo 6,3 %

Temné slunce (1980) : nezná 84,1 %, vidělo 0 %

náhodné poznatky:

definitivně zdá se vstupujeme do éry filmů, které nikdo neviděl, nikdo nezná a ani je nikdo nikdy neuvidí, pokud se ČT nesmiluje a nezařadí je do vysílání (hned 4 nově neznámé filmy vidělo krásných 0 % tumblrstva!)

zajímavé je, že nejméně znáte filmy natočené mezi roky 2000–2009, i když možná ne (*zírám do vašich duší narozených v roce 2005 or some other unreal shit*); u jednotlivých roků ale stálo vede 1966, kam jste svou ignorancí vměstnali další film (už je jich sedm ♥)

rovněž vstupujeme do temné éry, jenom mrkněte na top 10: Zlé pondělí, Boxer a smrť, Konec srpna v hotelu Ozon, Ďábelské líbánky, Poslední ples na rožňovské plovárně, Temné slunce (pro srovnání v top 10 viděných filmů je nejtemnější slovo duchové)

Vidím to temně! Pod perexem tentokrát nenajdete celý seznam, ale výčet všech nově zařazených filmů a taky moje osobní skóre. Více, až více. Čau.

Zlé pondělí (1960) : nezná 94 %, vidělo 0 % (1. místo)

Ďábelské líbánky (1970) : nezná 86,8 %, vidělo 0 % (5. místo)

Poslední ples na rožňovské plovárně (1974) : nezná 85 %, vidělo 0 % (7. místo)

Ten, kdo tě miloval (2018) : nezná 79,4 %, vidělo 1,5 % (26. místo)

Paralelní světy (2001) : nezná 75,9 %, vidělo 0 % (37. místo)

Vlčí bouda (1986) : nezná 71,2 %, vidělo 9,6 % (54. místo)

Pohádka máje (1940) : nezná 58,8 %, vidělo 1,5 % (95. místo)

Elixír a Halíbela (2001) : nezná 56,4 %, vidělo 23,6 % (102. místo)

Vybíjená (2015) : nezná 51,3 %, vidělo 10,3 % (115. místo)

Pěnička a Paraplíčko (1970) : nezná 41,2 %, vidělo 19,6 % (134. místo)

osobní skóre: viděla 3 | neviděla 3 | neznám 4

nic vám nemám za zlé, jen toho Elixíra a Halíbelu...

nejzajímavější z těch, co jsem neviděla, mi připadá Vlčí bouda, ale zároveň působí děsivě, takže do toho určitě nejdu, děkuji pěkně

další filmy přijímám vlažně, co už, že jo

[mujsilenejdenik]

Jak to vlastně všechno začalo (pokračování)…

V mém vyprávění jsme se dostali do doby, kdy jsem nastoupil na vysokou školu. Jistě, je to takový určitý mezník v životě mladého člověka, chtělo by se říct, ale já jsem to všechno prožíval až příliš citelně. Zkrátka a dobře, na vejšku jsem šel s pocitem, že nesmím zklamat a hlavně selhat.

Jestli se na mě v tomhle smyslu někdo podepsal, byli to moji rodiče - Bůh jim odpusť. Já sám jsem jim již odpustil a ani je za to nesoudím a nemám jim to za zlé. Bohužel, oni si vždy svoji lásku podmiňovali mým studijním výkonem. Otevřel jsem tohle téma hned se svou první terapeutkou, kterou jsem tehdy vyhledal, a usnesli jsme se, že právě tady vězí jádro pudla.

Zpočátku jsem se snažil studovat, do školy jsem docházel, ale časem se u mě začaly projevovat stavy, jaké mám i dnes. Nervozita, strach, obavy, třes a střevní obtíže. Přestal jsem to zvládat a časem jsem do školy přestal chodit skoro úplně, snad jen s výjimkou praxe, čímž jsem si zadělával na značné problémy. To mě logicky do mých stavů uvrhovalo ještě silněji, a já jsem se začal motat v pomyslném bludném kruhu. Byly dny, kdy jsem doslova nebyl schopen vyjít z baráku.

Napadlo mě tehdy, že jediný způsob, jak z toho ven, je školu přerušit a dát se dohromady. Myslel jsem si, že tak k tomu získám potřebný čas. Doma jsem sice zprvu narazil, můj tehdejší partner prskal a moje matka o tom nechtěla ani slyšet. Nakonec jsem si ale, za pomoci svojí tehdejší terapeutky, prosadil svou a studium na vysoké škole jsem opravdu přerušil.

Z počátku tohoto období se mi ulevilo. Relaxoval jsem a soustředil se sám na sebe. Nicméně to, co se začalo dít pak, to tedy stálo za to. Ovšem, o tom si povíme zase až příště…

[lieselotte-sky]

Jak mne přejel hrob

…aneb sen noci novoroční.

Kdo by neznal hřbitov v Noutonicích. Vyprávějí se o něm neuvěřitelné legendy, prý se tam v noci přemísťují hroby, jsou k slyšení hrůzné zvuky, máte-li štěstí, můžete spatřit též duchy a občas i duchny a spací pytle po badatelích spěšně opustivších ono neutěšené místo, najdete tam zkrátka vše, co bujnost lidské fantasie nabízí. Nebylo by přec krásné, kdyby se ono pekelné místo hemžilo prokletými duchy, jezdícími hroby a třesoucími se kostmi dávno zetlelých nebožtíků? Žel, úkazy tyto musíme odkázati toliko do říše bájí a pověstí, nicméně i tak ono místo jistě stojí za vidění, tamní náhrobky jsou platnými zástupci zvláštní hřbitovní architektury, vždyť kde jinde nalezneme kupříkladu náhrobek ve tvaru včelího úlu? To místo je jistě zajímavé už z architektonického hlediska, zvláště stíhá-li vás, stejně jako mne, morbidní záliba v užitém umění hřbitovním. K Novému roku jsem si předsevzala ono pověstmi opředené místo navštívit. V libém mrazení z očekáváných budoucích zážitků z onoho ponurého místa posledního lidského spočinutí, rozechvívajícího běsy nejtemnějších zákoutí lidské duše, uléhala jsem ku spánku, jehož klid byl narušen snem, který Vám níže předkládám.

Byl ponurý zimní plískavičný den, kdy se pozůstatky špinavého sněhu doplňují s olověnou modří temných mračen táhnoucích se až k obzoru v okolí prozářeném oranžovým svitem sodíkových výbojek pouličních lamp. Vzduch voněl sírou a dalšími produkty lokálních topenišť a pod kůži se zadíral vlhký mráz. Uviděla jsem jediný otevřený obchod a zakoupila v něm balík deseti hřbitovních svící, nevím proč, považovala jsem to za zdvořilé, jdu přeci na hřbitov. Poté jsem již kráčela přímo ku hřbitovu vyhýbajíc se zmrazkům na špatně udržované silnici. Pojednou jsem před sebou spatřila světla dodávky, ale uhnout jsem již nestačila. Ten hajzl mě trefil, odletěla jsem do příkopu. Dodávka krátce zasmykovala a radostně pokračovala ve své balíkově rozvážkové jízdě. Spěchají, nemají čas řešit kdejakého sražence, vždyť již brzy budou Vánoce. Těžce jsem se zvedla z příkopu a pokračovala ve své cestě až jsem dorazila k bráně hřbitova. Vstoupila jsem v ono ponuré liduprázdné místo, kde míním trávit dnešní noc. Opřela jsem se o jeden z náhrobků a jala se rozjímat o životě, z čehož mne vytrhlo světlo, které se náhle rozzářilo na konci hřbitova. Vyrazila jsem, avšak na místě samém nebylo ničeho zvláštního, toliko na jednom z hrobů stál malý novinový stánek, na něm hvězda z žárovek a nápis HNS — Hřbitovní Novinová Služba. Inu, když už tady jsem, koupím si noviny, alespoň budu mít na dnešní noc nějakou památku. Osminku prosím, ozval se hluboký a hrubý hlas stánkařův. A vskutku, v záhlaví novin stálo Cena: ⅛ svíce. Vyjmula jsem tedy dříve zakoupenou hřbitovní svíci z tašky a podala mu ji. Ale slečno, teprve otvíráme a vy na mne jdete s takovými velkými, vždyť vám nemám co vrátit, jste tu dnes první. Na chvíli jsem se zamyslela, svíčky jsou sice zvláštním platidlem, avšak není to nic drahého, odvětila jsem I to je dobré, to si nechte od cesty. Usmál se. Jako v zámecké hrobce, no ať to trvá věčně, oni musí být zámožná, to se pozná. smál se ten bodrý chlapík. Zamávala jsem mu na rozloučenou a vydala se do jiné části hřbitova.

Náhrobek ve tvaru včelího úlu, taková pošetilost, vždyť co to muselo dát práce. A k čemu? Vzkřísí to snad mrtvého? A ikdyby. Život přináši tolika strastí, tak si snad všichni zaslouží ono slastné spočinutí, nebytí, kde jen prázdno věčné zeje, kde času neubývá. Kolik toho na světě člověk musí, vždyť smrt není hrozná, ve smrti je veliká svoboda, vždyť po smrti už nemusíte nic. Tak k čemu mrtvého z hrobu mutýrovat, vždyť by to byl zločin.

Zločin. To mi připomnělo noviny, noviny bývají plné zločinu, ono se to lidem líbí, tedy pokud se to děje někomu jinému. Otevřu onu tiskovinu a hned na první na první stránce. Zmatená mrtvola nedokázala najít cestu ke svému hrobu. No vida, to musela být vydařená taškařice, občas člověk vidí nějakého stařečka, co má na rameni napsanou adresu, no a když potom zemře, nevyhne se to ani mrtvolám. Tak doufám, že jí někdo pomohl, vždyť to musí být horor stres. V místní márnici se konala valná hromada… Nojo, to máte hned když se zanedbává údržba. Něco praskne, nebožtíci se sesypou na hromadu a počnou působit. Nojo, tyhle mrtvoly, jsou úplně bez rozumu, asi si toho za života neužily dost, ale proti gustu žádný dyšputát. Ale tohle je zajímavé Změny v trasách vánočních hrobů, nojo, příjdou nějaké svátky a zase to nejezdí podle jízdního řádu. A to je pořád něco…

Najednou jsem měla pocit, že za mnou někdo stojí. Otočím se a vskutku, za mnou stojí takový vyzáblý kostlivec, no, jak už tak kostlivci bývají, úplná reklama na Mauthausen, vždyť jim vidíte žebra, to je opravdu hrůza, ale oni za to nemohou, anorexie je svině. Jářku Račte si řát? Z televize vím, že kostlivec nemůže říct p, protože nemá pysky…proto také žádný kostlivec není sprostý, tak by mi připadalo nezdvořilé ho dráždit. Rominou, ale četl jsem jim řes rameno, ty noviny jsou dnes strašně drahé. zastyděl se. Ale vždyť to má tolika listů, nějak se podělíme odvětila jsem. Vědí začal kostlivec svou lamentaci dnes je drahota všude. To dříve, to jsem si za půl svíce hnil, no někdy i dva měsíce, ale dnes? Obyčejné noviny máte za čtvrt svíce, to je hrůza, já nevím kam to záhrobí spěje… Jen osminu svíce. přetrhla jsem nit jeho nářků. Ach ano, čtvrt svíce když to mají s nědělní přílohou. Ale stejně je to hrůza. No onehdy jsem chtěl u žida koupit kafe, tak jsem musel nejprve ke směnárníkovi. Představí si tu hrůzu, oni za jeden kamínek účtují tři svíce. A co si za ten kamínek koupí? Akorát tak to kafe…

Napadlo mne, že nechápu proč řeší kafe, vždyť co vypije, to proteče, ale nepovažovala jsem to za zdvořilé. Horší bylo, že mi začala docházet moje vlastní situace. Jistě, ta dodávka mne zabila a jelikož jsem s sebou měla deset hřbitovních svíček, mám je i po smrti, tedy už jen devět, jednu jsem dala za noviny, takže mám přesně na tři kafe. Na druhou stranu, nevím jakou cenu má v záhrobí kafe. Z pochmurných myšlenek o světě bez kafe mne vytrhnul divný klepavý zvuk, který se rychle blížil. Po chvíli se ozvalo i zvláštní hřmocení, též zvonky jakési a naproti stojící náhrobek ve tvaru úlu se rozzářil jiskřivým červeným světlem. Hleděla jsem na to dlouze, příliš dlouze, takže jsem podruhé toho dne nestačila uskočit. Po cestě proti mně jel s převelikým hřmotem hrob. A přejel mě. Ještě jsem v dálce zaslechla kostlivcovo rozčílené volání Dordele, to fyl esres, ten tady zas nestaví!…a pak že kostlivci nejsou sprostí, hm, oni v té televizi občas pravdu nemají.

Ležela jsem v příkopě a strašně mě bolela záda, nojo, dodávky jsou svině. Opatrně jsem se podívala do kabelky, bylo v ní devět hřbitovních svíček a noviny. Nechápala jsem, snažila jsem se vstát, ale nešlo to. Hrůzou řvu! Probouzím se, tentokrát už doopravdy. Nojo, asi jsem spadla z postele a v rukou držím noviny z viktoriánského pikniku, ve kterých jsem si před spaním četla. Pokojem voní tuhnoucí vosk smísený s kouřem zhašeného knotu. Přemýšlím, kde se tu ten zápach vzal, vždyť jsem tu přec žádnou svíci nepálila. Inu, jsou věci mezi nebem a zemí. Půjdu si koupit nějaké hřbitovní svíčky, hodně svíček, jeden nikdy neví, zvláště dnes, když je všude taková drahota.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 2 - 26km

Probouzím se v půl 8, dám si u Šárky kafe a z okna vidím že prší. V 9 má přestat, ale to je až za dlouho. Balím věci a vytahuju nepromokavé oblečení a fusak na batoh. Vyrážím a déšť je dost vydatný. Dostávám se za město a mířím na Velký Polom. Když se dostávám na lesní cestu k prvnímu stoupání, začíná legrace, která nemá skončit, až do konce dne…o tom ale ještě nevím. Takže se drápu nahoru doslova skrz bahnitou řeku, kde není kam jinam šlápnout. Nepromokavé boty vydržely asi půl hodiny, pak neměly šanci :) Člověk se ale chůzí zahřeje, tak to ani nevadí. Po strmém výstupu dorazím na Kamennou chatu, která je zavřená, tak kafe na zahřátí nebude. Z mlhy se vynořují dvě slovenské dámy, kterým tato skutečnost také neudělala radost. Pokračuji dál a zanedlouho poznávám, proč má Velký Polom takové jméno. Cedule jen na vlastní nebezpečí, mohou padat stromy a větve…tomu se dá věřit, protože přes úsek cesty asi 300 metrů, musíte přelézt asi tak 100 padlých stromů. Ne, nejdou obejít 😅 Cesta je tu vážně skoro neprůchozí. Takže trpělivě překračuji stromy v úrovni stehen s 14ti kilovym batohem v mlze a dešti. Je to docela sranda, ale je to vyčerpávající. Jestli mi to tady někde ujede a napíchnu se na větev, tak semnou bude ámen.

Časem tento náročný úsek zdolávám. Jsem docela rád, že ten nejhorší výstup mám za sebou hned ráno, kdy jsem ještě při síle.. Dostávám se na vrchol, kde je info cedule taky dost “v polomu”, protože na ní asi spadl strom :) Dávám vítězné selfíčko a už se jde níž k Muřínkovskému vrchu. Krásné poutní místo na které jsem se těšil, už když jsem ho viděl na fotkách. Dávám si oběd, doplňuji vodu ze studánky a jde se dál.

Celou cestu se člověk brodí bahnem a kouká kam šlápnout, což dost rozbíjí tempo chůze. Občas si může člověk vybrat jestli projít velkou nebo malou louží. Brodím se horskými bystřinami a cesta je vážně těžká. Na paloučku rozježděném těžkými dřevařskými stroji mě ale sklopený zrak uchránil od toho, aby mě skalpovala ulomená břízka, uf. Mohl sem mít nepěknou odřeninu. Déšť se střídá se sněhem a občas jsou v tom kluci spolu. Když si sundám kapuci, že už je po dešti, tak do 5ti minut začne znovu. Celý den je mlha, že není vidět na 50 metrů. Za normálních podmínek by z vyhlídek byl asi hezký výhled-no, možná jindy :) V lese je šílená mlha a tma, takže jdu jak hájem ze Sleepy Hollow. Chyběl jen bezhlavý jezdec, i když…možná že tam byl, ale nebyl vidět. Občas se nacházím v hlubokých lesích na odlehlých místech fakt in the middle of nowhere a je to docela skličující pocit.

Poprvé jsem taky řádně zakufroval, protože jsem netrefil cestu, která se lámala a kus nebyl značený, jak stálo i na mapě. Takže jsem si vyšlápnul kopec v dost nebezpečném terénu plného větví a klouzavého podloží. Nadával jsem jak špaček.

Laboruji s myšlenkou, že se někde ubytuji a usuším, namísto toho abych celý mokrý šel spát ven. Dojdu do Bílého Kříže, dám si jídlo, možná se podívám chvíli na hokej a promyslím to, říkám si. Naproti občerstvení je hned ubytování. Když dorazím, tak na mě padne trochu depka, protože je všechno zavřené. No nic, půjdu hledat nějaké místo na spaní do lesa. Po pár kilometrech už fakt nemůžu, bolí mě záda z batohu…což mě ostatně bolí celý den, ale už sem fakt vysílen, což dokládá i muj brejkdénc na bahně, kde se sebou fláknu. Docházím až k chatě Doroťanka, která je opět zavřená. Tohle je fakt test :) Vysťavenej jdu ještě kus dál a nakonec nacházím hezké místo kde to zapíchnu.

Dneska to byl survival, jak má být. Postavím tarp, sundám si mokré oblečení a boty. Uvařím si jídlo a čaj, píšu Olince a pak zahrabanej ve spacáku zapisuji dojmy z dnešního dne. Ze dne, kdy jsem si připomněl, jaké umí být hory. Krásné, ale i drsné.

P.S. Vzdávám poctu nepromokavému přehozu přes kalhoty, jako nejlépe investované dvě stovky ve výbavě 😄 A také holím, se kterými jsem se už naučil a které mi nejednou zachránili život. Díky 😁