#ale stálo to za to přátelé

[nejene]

Bylo na čase udělat něco vodnického. Byl nejvyšší čas.

A náhodný náčrt navíc když jsem čekala na uschnutí vodovek.

[pocitenicko]

@eli-era No tak můžu sem dropnout ten rant co mám v poznámkách žejo

SPOILERY POD ČAROU

Zběžná recenze posledního dílu:

AAAAAAAAAAAAAA přátelé epizoda 8 je doslova HORSKÁ DRÁHA dozvěděli jsme se toho o Ladě TOLIK a teď se na celý seriál potřebuju podívat znovu z jejího pohledu!! A ten konec!! Doufám tím soudruzi naznačují že bude i druhá řada, protože ji pro pokoj duše zoufale potřebuju. Štěpánka tam byla dost minimálně, což by mi většinou vadilo, ale stálo to za ten dějový vývoj. Jen škoda že jsme se nedočkali těch myšlenkových pochodů Štěpánky těsně před a po rozchodu, protože se mi strašně líbilo jak ji polidštili jako postavu a chtěla bych vidět jak se s tím vyrovnává když se nikdo nekouká.

Já bych se rád vyjádřil k poslednímu dílu Soudruhů

CO KURVA??

[myvalzpival]

Ostrůvky přechodného klidu

Drazí přátelé.

Zajisté jste si všimli, že jsem poslední dobou nic kreativního nepřidával. Inu, to je tak, když se snažíte doplnit si vzdělání.

Nicméně, uměníčko mi moc chybělo a navíc mi došlo, že jsem naprosto zapomněl oslavit zásadní milník - 1300 lidí, co tu čtou/sledujou/poslouchaj moje žvásty a podivnosti. Ano, prošvihl jsem i tu tisícovku, tož snad ráčej prominout.

Chystám do budoucna slavnostní rozdáváček (to jakože giveaway, víme), ale pro teď bych rád stvrdil naše přátelství alespoň prvním draftem poslední povídky, co jsem napsal pro svůj post-apo cyklus Fíkus. Těšte se na silnou hrdinku v manšestrákách a hlavně nebrečte <3 

Váš zbožňovatel a ctitel nešťastných lidí,

strýček Mýval

Podle Radka šlo o čistě psychologický jev, s čímž se v podstatě ztotožňovala celá umělecká i internetová komunita. Konsensus říkal, že když vytrhneme místo nebo objekt z kontextu, který u nich máme zažitý, vytvoří to ve člověku pocit neklidu. Jinými slovy, všechna ta opuštěná místa byla vytvořena proto, aby opuštěná nebyla. Všechny věci na těchto místech byly vytvořené proto, aby je někdo používal. Jenže ten někdo tam nebyl. Nehledě na to, že většinou daná místa fotili v noci, tedy v době, ve které si jimi vybrané objekty nikdo neuměl představit. Kdo by taky chodil na poštu ve tři ráno.

        Fotku prázdné poštovní přepážky zastrčila do fotoalba. Do katalogu se nehodila, ale byla pěkná. A fotil ji Radek, tak si ji chtěla schovat.

        Ona ale za celým fenoménem viděla něco jiného. Rovné linky. Pravé úhly. Pravidelné kružnice. Pečlivě promyšlené vzorce. Nepřiměřenou čistotu. Nesmyslnou architekturu.

        Fotku parkoviště zahaleného tmou přidala do plastové zelené obálky k fotkám do katalogu.

Právě parkoviště za bývalou továrnou na lakrumáčky mohlo v katalogu posloužit k jejímu výkladu. Šlo o fotografii z relativní dálky. Betonový plac se táhl do nedohledna a ztrácel se ve tmě. Nic jiného kolem vidět nebylo. Parkoviště stálo v tmavém vesmíru úplně samo. Z celého asfaltového placu byla vidět sotva polovina, na které byly v pravidelných rozestupech bílou barvou vyznačená parkovací místa. Perfektní rovné linky. Druhou pravidelnou řadu tvořily vysoké pouliční lampy. Svítila pouze jedna. Osvětlovala zaparkovaný automobil. Co tam červený pickup dělal? Proč byl dokonale naleštěný, i přes to, že vevnitř nebyla sedadla? Jak to, že byly bílé pruhy na parkovišti čerstvě natřené, když továrna byla už dobrých osmdesát let zavřená a parkoviště oplocené a nepřístupné? Proč se při pohledu na fotografii cítila tak stísněně? Proč se přímo na místě s Radkem z ničeho nic začali bát, že je tma pohltí? Že lampa zhasne a oni tam zůstanou navěky?

Protože šlo o liminální prostor.

„Tak co, necháš mě to konečně naskenovat?“ vytrhl ji z přemýšlení Radkův utahaný hlas. Zrovna si z malé zaprášené kuchyňky nesl hrnek kafe. Drahého. Až příliš drahého na to, aby je pil jen tak každý večer k práci a každé ráno ke snídani. A ke svačině. A k obědu, když na něj občas měli čas.

„Jasně, chytej,“ hodila mu zelenou obálku. Zbytek fotek zastrčila do průhledné složky a zacvakla do oprýskaných černých desek s rychlosvorkou. Tam většinou končily počiny, které se jí nehodily do alba ani do katalogu. Fotky nevyhazovala, ani ty, které skončily pokažené. Vždycky se z nich dalo něco vytvořit, a když už nic jiného, pořád to byly vzpomínky na místa, která s Radkem společně navštívili. Desky i napěchované ochmatané album uklidila do odřeného kufru na kolečkách a konečně se zvedla z podlahy. Oprášila si zadek a nohy. Byt byl starý, na zemi byla tlustá vrstva prachu a špíny, zatímco ze zdí samovolně slézaly tapety. Na všechny ty podivné zvuky a šramocení, které se ode zdí ozývalo, když se snažila spát, si zvykala už třetím dnem. Ale darovanému koni na zuby nehleď. Squatovali. Voda tam tekla, dokonce i vcelku čistá, elektřinu se jí brzy povedlo zavést z vedlejšího domu a zdi nebyly tak tlusté, aby bránili wifi prodrat se skrz ně dovnitř. Dokonalé. Neměli v plánu zůstat tu víc ne�� pár dnů, nanejvýš dva týdny, během kterých zmapujou okolí a pojedou zase dál. Navíc, tenhle byt jí připadal o něco bezpečnější, protože vypadal starobyle. Nebyly v něm rovné linie, nebyl čistý a uklizený, neměl žádné dveře, které nevedly nikam, nebo okno, kterým bylo až nápadně dobře vidět někam, kam by vidět neměli. Cítila se tam dobře a nějaká ta krysa, která tam občas v noci zapištěla, ji nemohla rozhodit.

Došla do zašlé kuchyně a ze špinavé lednice vytáhla krabici jablečného džusu. Pořádně si hltla a naznala, že lednice, ačkoliv svítí, vlastně vůbec nechladí. Nu což. Pořád lepší, než nechávat jídlo krysám napospas na umolousané lince nebo na papundeklovém stole, který si Radek stejně přenesl do vedlejší místnosti. Pečlivě ho umístil přímo k zásuvce, do které si zapojil laptop, a mohl v klidu pracovat, zatímco ona se probírala mapami a hledala na internetu nejrůznější možné okolní lokace, kam by se v příštích dnech a nocích mohli podívat.

Nahnula se přes oprýskaný parapet a zavřela okno, kterým dovnitř proudil večerní vzduch provoněný deštěm. Blížila se bouřka. Doufala, že to okna vydrží.

„Šári?“

Radkův hlas zněl znuděně jako vždy. Když vešla s krabicí džusu v ruce zpět do stísněné místnůstky, kterou používali jako pracovnu, obývák a ložnici zároveň, našla Radka shrbeného za stolem. Kamenný, nepříliš ostře řezaný a značně zarostlý obličej měl osvícený chladným světlem z monitoru. Z dlouhého, v minulosti několikrát přeraženého nosu mu pomalu klouzaly tlusté, podomácku vyrobené brýle, které pocházely z dílny jejich společné známé Ráchel. Rukávy tenkého šedého svetru měl vyhrnuté k loktům. Jako vždycky mu u práce bylo teplo, protože pil to horký, strašně drahý kafe.

„Copak?“

„Je tam zase.“

Šárčin obličej se zachmuřil. Znovu si lokla džusu a vykročila k Radkovi. Objala ho zezadu kolem ramen a sehnula se, svou tvář natiskla na jeho. Hleděla na monitor.

„To není možný.“

„Já vim.“

Natáhla ruku ke skeneru a vytáhla z něj nádherný, tentokrát dobře osvětlený snímek hotelové chodby. Tmavozelený koberec se zlatým vzorem se táhnul do nekonečna a po obou stranách světle žlutě vymalované chodby byly symetricky rozmístěné bílé dveře do dávno opuštěných pokojů. Jen jedny dveře v dálce po levé straně byly otevřené.

Na fotce, kterou měl na monitoru otevřenou Radek, se v otevřených dveřích opírala postava.

„Do prdele práce.“

„Nemusel jsem ani pořádně vohulit kontrast,“ podotknul. Jedním kliknutím se barvy snímku lehce utlumily a Šárka viděla chodbu tak, jak ji zachytil skener, bez zásahů, bez úprav. Tmavý stín ve dveřích šel rozeznat jen stěží, ale byl tam.

„Co po mě kurva chce?“

„Nemluv takhle,“ zabručel Radek. Hbitě začal obrázek ořezávat a rovnat tak, aby vypadal v digitální podobě co nejlíp.

„Jak?“

„Vulgárně.“

„Od kdy ti vadí, že mluvím vulgárně?“ napodobila Šárka jeho intelektuální mluvu.

„Jseš ženská, tak mluv jako ženská.“

„Co prosím?“

Radkova tvář byla nadále kamenná a oči zůstávaly přikované k monitoru. „Měj nějakou sebeúctu a neklesej takhle. Nemám rád, když ženská mluví jako dlaždič.“

„Mě je ale úplně u prdele, co máš a nemáš rád.“ Šárka ho poplácala po rameni a pevně mu je stiskla. Až příliš pevně. „A nejsem žádná ženská. Jsem tvoje holka, tak ber nebo nech bejt.“

Radek chvíli mlčel. Pak beze slova začal znovu ťukat do klávesnice. Šárka ho pustila – věděla, že ho rameno musí bolet, to jen jeho chlapská pýcha mu nedovolila dát cokoliv najevo – a posadila se na podlahu vedle něj. Zády se opřela o nohu stolku a vytáhla telefon. Měl naprasklou obrazovku, jak s ním Radek jednou hodil o zem, ale fungoval dobře. Nový už by stejně nesehnala a na černý trh neměla konexe ani dostatečné finance. Otevřela složku s hotovými fotografiemi. Měla jich celkem padesát sedm a ve volných chvílích se bavila tím, že se je snažila nějak smysluplně seřadit, tak, aby její katalog liminálních prostor dával smysl. Aby měl hlavu a patu. Aby se čtenáři cítili nesví postupně, ne naráz. Aby jim v určitou chvíli přeběhl mráz po zádech, protože je několik předešlých snímků ukolébalo svou jemností do blaženého klidu. Pak ale přepnula na složku druhou. V telefonu a na pevném disku, který vozila v kufru, ji měla pojmenovanou jednoduše MUŽ.

Veškeré fotky z téhle složky jí zvedaly žluč, protože byly zničené. Ne, nedocházel jí zrovna film, nebyly osvícené ani zničené vodou a kyselým deštěm, nebyly posunuté, nebyly špatně vyvolané, byly perfektní. Ale byly nepoužitelné. Nebyly opuštěné.

Na prvních několika snímcích byla v určitých místech bílá mlha. Přišlo jí to jako zajímavý efekt, ale i přes to musela fotky vyřadit, protože, ačkoliv se při pohledu na ně cítila nesvá, nesplňovaly její definici snímků liminálních prostor. Bílá mlha pak začala ustupovat, místo ní se na některých snímcích objevoval stín osoby. Odkud se vzal, nechápala. Zkoumala originály pod lupou, nic na nich nebylo. Zkoumala na Radkově obrazovce každičký pixel, ale stín tam zkrátka byl a ani jeden z nich nechápal, jak ho tam skener přičaroval. Zuřila. Fotografie naskenovat musela, jinak z nich nemohla katalog vytvořit. Jenže se stále častěji zjevoval podivný stín, který jí zničil několik nejlepších snímků. A to i přesto, že je naskenovala několikrát za sebou. Zkusila to i druhý den. Za týden. Za měsíc. Stín tam pořád byl. Nesnášela celý svět. Stín se začal po několika měsících znovu pomalu vytrácet. Místo něj se ale začala objevovat silueta postavy. Cinknul messenger, Radek jí poslal upravenou finální fotku MUŽE v hotelové chodbě. Přidala ji do složky a povzdechla si. Přiblížila siluetu. Tentokrát byly její obrysy ještě zřetelnější než minule. Nechápala to. A nevěděla, jestli to vůbec chápat chce. Zdálo se, že muž hledí přímo do objektivu, i přesto, že mu do obličeje vidět nemohla. Mohl stejně tak stát k objektivu zády, ale i tak měla Šárka pokaždé pocit, že jí podivuhodný návštěvník hledí přímo do očí.

„Zasranej krám,“ zamumlal za ní Radek. Předpokládala, že se mu obstarožní laptop opět zasekl.

„Ale no tak, měj nějakou sebeúctu, neklesej takhle,“ zachechtala se Šárka.

„Teď ne.“

„Ale copak, když se Ladeček zlobí, tak se nesmí dělat vtípešky?“

„Buď zticha!“ štěkl po ní vynervovaný Radek. Šárka ztichla. „Nemám do prdele čas na nějaký tvoje šišlání, když mi tu mizí práce před očima.“

„Promiň, nechtěla jsem…“

„Jasně, žes nechtěla, nikdy nechceš!“ osopil se na ni Radek. „Ale ten tvůj slepičí mozek prostě pořád nedokáže pochopit, že když chlap pracuje, tak ho nemáš rušit!“

Šárka se svraštěla čelo. „Nech toho.“

„Každej večer se můžu upracovat, aby ten tvůj posranej katalog aspoň nějak vypadal, když si to nedokážeš udělat sama…“

„Přestaň.“

„… a pak mi nedokážeš dát ani pět minut klidu. Pět posranejch minut ticha, je to tak moc?! Nebo vy ženský fakt nezvládnete držet jazyk za zuby ani když vás o to někdo slušně poprosí?!“

Začala se sbírat ze země. „Takový věci bys neměl říkat.“

„Aha! Takže mi teď ještě budeš rozkazovat? Budeš mi říkat co smím a co nesmím? To jsem si mohl myslet, vy ženský jste všechny…“

Vrazila mu facku.

Radek zalapal po dechu a chytil se za tvář. Už už se připravoval na další salvu mouder. Šárka mu nedala šanci. Hnědýma očima ho propalovala a nedávala mu šanci se ani hnout.

„Nebudeš mi tu vyprávět nic o ženských,“ promluvila ledově klidným hlasem. „Ten katalog si klidně udělám sama. Pokud dobře pamatuju, na tuhle výpravu ses mi vesral ty, ne naopak. Škemrals, abys mohl jet se mnou a pořád jsi mi opakoval, jak strašně moc tě tady budu potřebovat. Tak mě teď poslouchej.“ Radek nasucho polknul. „Ještě jeden takovejhle výlev a jedeš si domů po vlastní ose. Ještě jednou mi začneš nadávat, ještě jednou spustíš ty svoje šovinistický kecy, a je mezi náma konec, rozumíš?“

„Mrzí mě to…“

„Rozumíš?!“ štěkla.

Radek kývnul.

Šárka pohodila hlavou a odhodila z obličeje copánky s korálky, které měla na temeni svázané do ohonu. Střelila po Radkovi ještě jeden naštvaný pohled a vydala se beze slova ven. Prošla na konec dlouhé chodby a vystoupila dveřmi s vymláceným sklem na pavlač. Nahnula se přes rozviklané zábradlí a zadívala se na obdélníkový dvorek pod sebou. Byl zavalený sutí, kterou porůstala nízká vegetace. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Musela se uklidnit. Asi na něj neměla být tak příkrá. Ale on na ni neměl křičet. Prašť jak uhoď.

Zafoukal prudký vítr a copánky se rozlétly na všechny strany. Vytáhla divoce vzorovaný šátek, jako vždy přivázaný k poutku kdysi hořčicově žlutých manšestráků, a umně si jej omotala kolem hlavy, tak, aby jí nefoukalo na uši a aby copánky zůstaly uvězněné pod ním. Její obličej tak zůstával v bezpečí před ojedinělým šlehnutím pramenu vlasů zakončeným těžkým kovovým korálkem. Z kapsy vytáhla cigaretu, kterou si umotala snad někdy předevčírem, a zapálila ji. Opřela se o zábradlí a vydechla obláček kouře, který okamžitě rozfoukal vítr. Ucítila chlad. Na hřbet levé ruky dopadla kapka deště. Na tmavohnědé pleti hodila třpytivý odlesk, stekla pod tlustý zlatý náramek a skápla ze zápěstí přímo na zapatlané zábradlí, které Šárka křečovitě svírala.

Znovu potáhla z cigarety a podržela štiplavý kouř v plicích. Možná se na něho měla dávno vysrat. Měla si jít po svých, neměla mu dávat žádnou další šanci, měla se na něho vysrat tak, jako se na něho vysrali všichni ostatní. Evidentně k tomu měli dobrej důvod. Nosem vydechla dva proudy kouře a stáhla si šátek trochu víc do čela. Začínalo pršet. Zaposlouchala se do šustění listí, které se kroutilo pod velkými kapkami. Jenže na ni se taky už dost lidí vysralo. A on byl jedinej, kdo se jí nepletl pod nohy. Neříkal jí, že všechno, za čím si tak moc stojí, je hloupost, že stejně nikdy neprorazí. Neptal se jí na nic a nechával ji pracovat. A když ho poprvé probudil uprostřed noci její křik, neutekl.

Odklepla z cigarety popel a sledovala, jak padá z patra až dolů na zarostlý dvorek.

Možná už bylo pozdě. Možná už jim prostě bylo souzený zůstat spolu. Ne proto, že k sobě patřej, ale prostě proto, že nikoho jinýho už by si nikdo z nich zkrátka najít nedokázal. Stačilo to k tomu, aby si zvykla na jeho poučování a náhlé výbuchy vzteku? Stačilo to k tomu, aby si zvykl na její nekonformnost a pohrdání zavedenými normami? Stačilo to k tomu, aby se začali mít opravdu rádi? Tak jako se měli rádi jejich přátelé? Jako se měli rádi její rodiče?

Když se vrátila zpátky, omluvil se jí. Pevně ji objal a políbil ji na rameno, přesně na to místo, kde to měla nejraději. Vysvětlil jí, že to tak nemyslel, že byl jen naštvaný, že ho to moc mrzí a že je vlastně úžasná a dokonalá a nikdy by jí neublížil. A ona tomu jako vždycky uvěřila.

„Jdi se trochu vyspat,“ řekla a přejela mu ukazováčkem po spodní čelisti. „Vypadáš hrozně. Večer to bude náročný.“

„Myslíš, že bys to dneska zvládla sama? Není mi dobře.“

Určitě z toho drahýho kafe.

„Jasně, zvládnu to,“ usmála se. Políbila ho a ladným pohybem za jeho zády zaklapla laptop.

„Určitě?“

„Určitě. Jdi si lehnout,“ ujistila ho. „Vyjdu dřív, třeba stihnu pár fotek v dešti.“

„Buď opatrná,“ zašeptal a ještě jednou ji k sobě pevně přitiskl. Objala ho kolem ramen a zavrtala obličej do jeho ramene. Voněl tabákem a vývojkou. S tou vůni každou noc usínala, s tou vůni se každé ráno probouzela. Milovala ji.

Zatímco se Radek s laptopem uveleboval na spacáku rozloženém na podlaze, ona se rychle převlékla. Sbalila batoh, zkontrolovala foťák, pro jistotu přihodila několik filmů a ujistila se, že telefon má nabitý. Radkův telefon ležel na podlaze vedle něj, zvonění vytáhnuté na maximum. Kdyby se jí něco stalo, mohla mu zavolat, i kdyby už spal. Věděl, kde bude, přišel by jí pomoct. Ještě nikdy ale přijít nemusel a Šárka si věřila natolik, aby věděla, že nebude muset chodit ani dnes. Sehnula se k němu, políbila ho do vlasů a za jeho rozespalého zamručení tiše jako kočka vytancovala z bytu.

V nepromokavé trekové bundě, kterou kdysi vyhrabala z opuštěného kontejneru na oblečení pro charitu, které zdobily každou druhou ulici někdy v desátých letech, a ve vyšlapaných pohorkách, které zdědila po Radkově sestře, se vydala do začínající noci. Ještě nebyla tma, ale i tak pro jistotu zapnula čelovku. Procházela zapadlými uličkami a opuštěnými areály garáží a dílen a poslední, co potřebovala, bylo zvrtnout si někde na popadaném kamení kotník, nebo si vrazit do chodidla rezavý hřebík. Po necelé hodině chůze se jí nad hlavou v několika trhlinách v mračnech zjevila první hvězda. V dálce se ozvalo zaštěkání několika potulných psů, ale brzy její uši opět naplnilo pleskání dešťových kapek o beton a asfalt. Pochodovala dál, odhodlaně, ale klidně. Tohle měla ráda. Ticho, klid, přesně naplánované dobrodružství. Věděla, kam jde, co tam musí najít a jak to dostat. Nemusela se starat o nikoho jiného, nemusela kontrolovat nemotorného Radka, nemusela se starat o zbytečné vybavení, které k pořízení dobrého snímku stejně většinou nepotřebovala. Dneska večer to bude jen ona a foťák. Nikdo jiný.

Cinknul jí telefon. Schovala se pod plechovou stříšku u vchodu do garáže a vtáhla telefon z kapsy. Radek poslal další fotku. Snímek schodiště vedoucího z podzemní garáže do obchodního centra. Nádherné linky zábradlí, stále ještě natřeného křiklavě rudou barvou, ostré úhly schodů, nepřirozeně vysoko umístěný průhled na horní odpočívadlo, na kterém se shýbal ON, a škvírou mezi zábradlím hleděl přímo do jejího objektivu. Tentokrát se v tmavém obrysu obličeje zřetelně leskly oči. Proč? Proč, sakra, proč? Nervózně hleděla na obrázek a začala si okusovat nehet na palci. Prohnal se kolem ní nečekaný poryv větru a naskočila jí husí kůže. Něco na tomhle snímku ji znepokojovalo víc než všechny ostatní fotky, které kdy vyfotila, dohromady. Byl to on. Bylo to ním. Většinou na snímcích jen tak nějak byl. Jako kdyby se do jí focené scenérie nachomýtl úplnou náhodou. Občas ho byla jen polovina, občas byl rozostřený, jako kdyby zrovna jen tak procházel kolem, občas byly vidět jen jeho nohy, protože stál v místech, kde jej objektiv celého zachytit nemohl. Jenže na takovém místě byl i na tomhle snímku. Rozdíl byl v tom, že na této fotografii být chtěl. Sám se sehnul. Věděl, že ho fotografuje. Dřepnul si jen proto, aby se mohl zadívat přímo na ni. Do prdele.

Otřásla se. Poprvé za dobu, co jezdila po celé zemi a fotila opuštěná místa, jí myslí prostoupil opravdový strach. Ne vzrušení z neznáma, ne nejistota, jestli se na ně opuštěný objekt nezřítí. Ne. Doteď jí vždycky připadalo, jako kdyby tajemnou postavu nechtěně sledovala. Teď si však uvědomila, že postava sleduje ji. Ohlédla se. Najednou jí přišlo, že každý stín vržený na beton čelovkou, je on. Zavřela na displeji fotku a rozklikla kontakty. Chvíli prstem kroužila nad Radkovým jménem.

Ne. Ne, ne, ne. Nejsem měkká. Nesmím bejt měkká. Ne. Ten katalog dodělám, i kdybych na něm měla vypustit duši. Nikdo mě nesleduje. Celej svět si může nasrat. Celej, celičkej svět. Nezastaví mě, ani kdyby mě měli znova čapnout a zavřít do Tábora.

Zastrčila telefon zpátky do kapsy a vydala se dál vstříc padající tmě. Udělala několik fotek parkovišť a opuštěných dílen. Většina z nich bude do katalogu nevhodná, ale určitě je použije jinde. Měly dobrou kompozici a skvělou atmosféru. Snažila se neohlížet každou chvíli přes rameno. Věděla, že praskání větví má na svědomí déšť, cupitání zase tlapičky krys a potkanů. Po celém těle cítila nechtěné doteky jen proto, že neustále procházela pavučinami. Pod nohama jí křupala popadaná omítka a nezvyklé šelestění byla jen ozvěna jejího vlastního dechu. Ale co kdyby…

Konečně dorazila k budově, kterou hledala. Musela projít celý komplex bývalé centrály elektrárny. Pousmála si, protože si vzpomněla na Radka. Určitě už by ji táhl dolů k turbínám a trubkám. Měl rád industriální prostory a rád jí o nich vyprávěl. A ona ho nechávala. I když většině techniky rozuměla líp než on. Ale nechávala ho, neopravovala ho, věděla, že o nic nejde. A on měl radost. A ona měla radost, že on má radost. Takový chvilky jí za to stály…

Protáhla se rozbitými dveřmi dovnitř a ocitla se v recepci. Sama totiž vůbec nemířila k trubkám a turbínám, neměla ani zálusk na polorozpadlé komíny. Mířila nahoru. Šlapala jedno patro za druhým po hladkých, kluzkých schodech, a těšila se, až se konečně ocitne ve velkých otevřených kancelářích. V šestém patře se jí konečně poštěstilo. Stanula v rozlehlé místnosti oddělené přepážkami. Zkusila štěstí a zajásala, když po cvaknutí vypínačem několik stropních zářivek opravdu zablikalo a rozsvítilo se. Stěny byly vymalované vybledle zelenou barvou, to určitě proto, aby se tam přepracovaní účetní a nevyspalé programátorky cítily aspoň trochu příjemně. Počítače byly na svých místech. Monitory byly zaprášené, ale vypadaly stále funkční. Pevné linky stály vedle nich. Velké květináče v rozích byly dávno prázdné, nezbyla v nich ani hlína. Židle byly zasunuté u stolků, pečlivě srovnané, jako kdyby měli příští ráno všichni zaměstnanci znovu přijít. Vytáhla foťák, natiskla oko k hledáčku a začala. Pomalým krokem obcházela místnost a rozhlížela se. Pouhým okem člověk nikdy dobrý záběr nesežene. Jen v hledáčku vždycky spatřila přesně to, co hledala. Malé obdélníkové ostrůvky samoty. Ostrůvky přechodného klidu, který vedl z jednoho chaosu do druhého. V hledáčku viděla okamžiky přerodu klidu v neklid, okamžiky, ve kterých se strach a samota měnily v útěchu. V hledáčku viděla vzpomínky na místa, která její rodiče pamatovali plná života. Některé z nich si tak pamatovala i ona. Bufety, které dávno zkrachovaly, pošty, které plošně přestaly fungovat před několika lety, úřady, které začaly být zbytečné a bez udání důvodu ze dne na den zely prázdnotou. Viděla vzpomínky na všechna místa, která spolu s Radkem navštívili. Na místo, kde se poprvé setkali, na místo, kde se opravdu seznámili. Na místo, kde se poprvé milovali. Tělem se jí rozlilo pronikavé teplo. To teplo, které cítila jen když fotila. Cítila je jen na takových místech, která byla hodna jejích fotek. Na místech, kde jí běhal mráz po zádech a kde jí připadalo, že se tam střetávají dva, možná tři, čtyři světy. Na místech, kterým tak úplně nerozuměla, a přesto je do posledního vlákna v koberci chápala. Na místech, jako bylo tohle. Cítila plíseň a zatuchlinu, dvě vůně, které nešly dohromady s celkovým vzezřením místnosti. Kdyby všechno nepokrývala tlustá vrstva prachu, připadalo by jí, že si všichni zaměstnanci odskočili jen na polední pauzu.

Přešla chodbičkou o pár místností dál. Dorazila do menší kanceláře, nejspíš té, která patřila vedoucí oddělení, ať už to bylo oddělení čehokoliv. Byla pečlivě vyklizená, nezbylo v ní nic kromě prázdného stolu, kancelářské židle a několika skříní a polic. Na stěně visel zažloutlý certifikát kvality. Čeho, to už nebyla schopná přečíst. Cvakla několik snímků. Stůl vypadal v kanceláři tak osamělý… Chvíli přemýšlela, jak se tu asi cítil původní obyvatel kanceláře. Připadal si tu odříznutý od ostatních? Sledovala bedlivě prosklenými dveřmi každého ze zaměstnanců ve vedlejší místnosti? Radkovi by se tu líbilo. Vždycky, když narazili na podobné místo, bavili se tím, že se snažili domyslet si příběhy lidí, kteří je dřív využívali. A tady to příběhy přímo dýchalo. Nevěděla, čím to bylo, ale bylo to tak. A Radek by se z toho štěstím pomátl. Vždycky, když byli na „lovu“, ožíval. Oči mu zářily o něco víc než obvykle, dokonce se i většinu času usmíval. Když byli spolu na jednom z těchhle míst, bral ji za ruku. Šeptal jí do ucha oplzlosti a smál se jejím vtipům. V takových chvílích ho měla ráda. Opravdu ráda. Odtáhla hledáček od oka. Zůstane s ním. Zvládnou to. Už jí přece zbývá jen pár snímků. Jakmile dodělá katalog, Radek přestane být tak napjatý. Bude to dobré. Patří k sobě. Přece oba ví, že k sobě patří.

Zavrzala podlaha. Zvuk ji z myšlenek vytrhl tak prudce, že zpanikařila. Pokusila se ohlédnout po strůjci onoho rámusu, špatně došlápla a svalila se na zem. Horko těžko se jí podařilo otočit tak, aby dopadla na záda a neupustila foťák, který křečovitě tiskla k hrudi. Zasraná práce tohle. Až po pár vteřinách si uvědomila, že jí levého lokte vystřeluje do celé paže bolest. Praštila se o ostrý roh futer rovnou do brňavky a její bolestné zaskučení se rozléhalo tlumeně osvětlenou kanceláří. Nemotorně se vyškrábala do sedu. Uslyšela za sebou pomalé kroky. Pak zvuk ustal. Srdce jí vyskočilo až do krku. V první chvíli se neodvážila ani pohnout. Celé její tělo ztuhlo a nezmohla se na nic jiného než na naslouchání šelestu kolem a úpěnlivé modlení. Ticho.

Sebrala v sobě veškerou odvahu a pomalu se otočila. Byla na špinavé podlaze na všech čtyřech a s němě otevřenými ústy zírala před sebe. Dřepěl přímo před ní. I ve světle vypadal jako stín, temný, lehce rozmazaný v obrysech. V neforemném obličeji se leskly dvě velké oči a slepě zíraly přímo na ni. Nehýbala se. Její tělo bylo napjaté jako struna, každý sval byl připravený k okamžitému úprku, ale končetiny odmítaly poslouchat slova znějící v její hlavě hlasem jejího otce. Vypadni odsud. Okamžitě vystřel z místa a utíkej. Nedokázala to.

Naklonil se trochu blíž k ní.

Vyjekla a instinktivně uskočila vzad. Dopadla na zadek a těžký foťák se z jejích zpocených dlaní zhoupnul na popruhu dolů, vrazil jí přímo do břicha. Bylo jí to jedno. Bolest nevnímala, slepě šátrala rukama za sebou a couvala, plazíce se pozpátku po špinavém koberci. Nemohla z něj spustit oči. Sledovala, jak naklání hlavu na stranu a dál nehnutě dřepí vedle drátěného koše na papír. Neodvážila se ani mrknout. Bála se, že jakmile oči na jedinou vteřinu zavře, zjeví se hned vedle ní. Nevěděla, co jí může nebo chce udělat, jen věděla, že ho vedle sebe prostě nechce. Uvědomila si, že si svým couváním sama odřízla cestu. Byla v uzavřené kanceláři a jediná cesta ven vedla dveřmi, u kterých dřepěl on. Před očima jí problesklo několik výjevů z dětství. Zářivá stropní světla, sterilně bílé stěny. Zamčené polstrované dveře. Žena v laboratorním plášti hledící na ni se stejným zájmem jako on. Ne. Proboha, teď ne, teď nemůžu, teď ne…

Uslyšela další kroky

Srdce jí znovu poskočilo. Chtěla vykřiknout, ať už to byl kdokoliv, chtěla jim říct, chtěla zařvat z plných plic, že potřebuje pomoc. Znovu ztuhla, když se postava před ní pohnula. Pomalu, ladně. Přiložila ukazovák k místu, kde by měla být ústa. Šárka otevřela pusu, ale slova se jí vzpříčila v krku. Nevydala ze sebe ani hlásku, jen vyděšeně hleděla na siluetu před sebou. Zářivé oči ji dál spalovaly a postava opět znehybněla.

„Tady jseš,“ objevil se ve vchodu do kanceláří Radek. Z očí se jí spustily slzy. Nikdy v životě ho neviděla raději než teď. Pane Bože, děkuju ti, žes zkřížil naše cesty, opakovala si v duchu. Věděla, že je čas poprvé v životě zahodit všechny feministické myšlenky za hlavu a nechat se dobrovolně zachránit, i za cenu toho, že za to doma dostane pořádnou šovinistickou přednášku o tom, že se o sebe sama neumí postarat. Hlavně, že tady neskape. Hlavně, že jí nic neudělá. Hlavně, že se k ní nepřiblíží. Hlavně, že bude po všem.

„Pomoc,“ zašeptala neslyšně. Radek se dlouhými kroky rozběhl chodbičkou. Až teď si všimla, že v rukou třímá hasičskou sekyrku, nejspíš ji vyrval ze zdi ještě dole v přízemí u požárního hydrantu. Už byl jen pár kroků od nich. Se stoickým výrazem ve tváři se blížil ke stínové postavě, která se stále ani nehnula. Upíral unavené, krví podlité oči přímo na ni. Prosebně hlavou pokývala. Prosím, jen mě odsud co nejrychleji dostaň. Už byl u nich. Už napřahoval svalnaté paže, sekyra mu zasvištěla nad hlavou. Pocit úlevy v mžiku oka vystřídala další, mnohem silnější vlna děsu. Radek proběhl skrz dřepící postavu. Napřažená sekyra se dala do pohybu. Mířila jí přímo do obličeje.

Ne. Takhle ne. Prosím.

Instinktivně si zakryla hlavu. Pevně zavřela oči. Během několika milisekund se jí podařilo rozloučit se v duchu s celým světem.

Ohlušující rána.

Bolestivé zavytí.

Druhá rána.

Ticho.

Rozvzlykala se.

Ležela schoulená do klubíčka na podlaze a nekontrolovatelně se třásla.

Trvalo celou věčnost, než jí došlo, že je naživu. A připadalo jí to jako celé hodiny, než se odvážila otevřít oči. Nejprve viděla jen rozmazané šmouhy. Oči měla zalité slzami, které jí nekontrolovatelným proudem stékaly po tvářích. Musela se uklidnit, potřebovala se zorientovat. Po čtyřech dolezla k otevřeným dveřím a nahlédla do místnosti, ze které se před chvílí vyřítil Radek. Přepážky byly popadané, stoly vychýlené ze svých děsivě přesných rozestupů. Monitory se válely po podlaze. Ze stropu visely dvě dlouhé blikající zářivky a okna byla vysklená. Ve zdi naproti ní zela obrovská puklina, ze které opadávala omítka. V nově vytvořené uličce vedoucí od ní přímo k Šárce stál on. Nehybně, klidně. Oči, které odrážely světlo zářivek, opět hleděly na ni. Nechápala.

Pohnul se. Jen jemně, aby ji nevyplašil. Rukou ukazoval na podlahu vedle sebe. Mlčela. Ale něco udělat musela. Vyškrábala se na nohy a přidržujíc se kancelářských stolků, vydala se pomalu k němu. Navalilo se jí, když spatřila výjev u jeho nohou. Radek ležel na kancelářském koberci zkroucený v komické póze. Byl rozlámaný na kusy. Nedýchal. On však neukazoval na něj. Jeho rozmazaný prst mířil na malou černou krabičku ležící sotva metr od něj. Externí disk, který nosil v náprsní kapse bundy. Nejistě se na něj zadívala. Kývnul. Musela projít těsně vedle něj, aby mohla disk zvednout ze země. On se ani nepohnul. Sledoval každý její krok. Když konečně držela disk v ruce, otočila se zpět na něj. Tentokrát měl zdviženou druhou ruku. Vyděsilo ji to, ale snažila se v sobě potlačit další skřek. Ukazoval na jednu z počítačových obrazovek. Sklouzla pohledem k disku v ruce, pak se znovu zadívala na něj. Kývnul. Moc nevěřila, že by tak starý a zanedbaný počítač mohl ještě fungovat. Ale co, elektřina tu byla. Třeba to zvládne. Dobelhala se ke stolku, sundala si batoh a ztěžka dosedla na kancelářskou židli. Cítila se nesvá z toho, že stál za ní a stále na ni zíral. Ale neměla co ztratit. V duchu počítala s tím, že za několik málo minut stejně dopadne jako Radek. Sehnula se a pod stolem nahmatala velké kulaté tlačítko na krabici počítače. Stroj chvíli mlčel, ale pak začal spokojeně vrčet. Na obrazovce bliklo zelené světýlko a brzy se objevil obraz. Přihlásila se jako návštěvník a z batohu vytáhla kabel, kterým připojila Radkův disk k počítači. Vyskočilo na ni dialogové okno požadující heslo. Vyťukala na hlasité klávesnici C H O M S K Y a stiskla enter. V prohlížeči souborů se objevila jediná složka s názvem ‚katalog‘. Když ji otevřela, našla v ní úhledně seřazené všechny snímky, včetně těch, na kterých Radek pracoval ten den. Jen na sobě všechny měly podivný sépiový filtr. Mezi snímky objevila i jeden soubor PDF, taktéž nazvaný ‚katalog‘. To je zvláštní, vždyť kompletaci jsme ještě ani nezačali řešit… Dvakrát na něj poklepala a počítač u jejích nohou se rozvrněl o něco hlasitěji. Na monitoru vyskočila titulní stránka.

 LIMINÁLNÍ PROSTORY A VLIV KONTEXTU NA VNÍMÁNÍ OBRAZU

CTIRAD MERTL

 Znovu se roztřásla.

Na rameni ucítila dlaň.

Tělem se jí rozlil chlad.

[jamboreeczechcontingent]

Přátelství na Jamboree: objevujte svět!

Co je jedním z hlavních cílů skautských jamboree? No přece navazování přátelství! A tím myslím nikoliv přátelství s členy českého kontingentu, nýbrž přátelství mezinárodních! V tomto článku se dozvíte něco o tom, proč a jak navazovat jamboree-přátelství a jak si je udržet. 

Máte kamarády v zahraničí? Chtěli byste si splnit odborku, která to vyžaduje? Rádi cestujete, poznáváte cizí země, cizí kultury a náboženství, a zajímá vás porozumění a mír mezi národy? Pokud je vaše odpověď ano, ale kamarády v zahraničí nemáte, pak je pro vás světové skautské jamboree jako dělané. A pokud kamarády v zahraničí máte, proč si nenajít další, a z jiných, netušených koutů světa? Třeba vás někdy navštíví nebo vy navštívíte je. Třeba vás pohostí u sebe doma a zažijete tak jejich kulturu „zevnitř“, jak byste ji jako běžný turista nikdy nezažili. Třeba si jednou zvolí studium nebo profesi, které pro vás budou zajímavé, a budete si moci povídat třeba o mezinárodní politice nebo čínské medicíně. Jakožto účastník tří světových skautských jamboree (Chile 1999, Thajsko 2003 a Anglie 2007) bych se s vámi chtěla podělit o svou zkušenost s tím, co mi přátelství z jamboree přinesla, a co jsem se naučila o tom, jak je získávat a udržovat. V tomto duchu bych vám chtěla dát pár dobrých rad, abyste si jamboree užili skutečně naplno. 

Nezapomenutelná setkání

Moje osobní zkušenost s navazováním skautských přátelství sahá do roku 1994, kdy jsem se jako jedenáctiletá světluška zúčastnila evropského jamboree. Měla jsem za sebou tři roky němčiny a jeden rok angličtiny, ale dokázala jsem se velice slušně domluvit a jazyk pro mě nebyl bariérou. Během různých aktivit jsem navázala přátelství s Rebeccou z Anglie, Connie z Německa, Sannou z Nizozemska, Stephanie z Francie a několika dalšími, a mnoho let jsme si spolu dopisovaly (a s Rebeccou jsme pořád v kontaktu). Na světové skautské jamboree v Chile jsem už jako šestnáctiletá jela vybavená rokem a půl španělštiny, několika lekcemi italštiny, velmi dobrou němčinou a angličtinou, a trochou francouzštiny. Celé světové skautské jamboree, a dokonce i pouhý náš subcamp Bororos, byly pro mě jako sen! Vedle nás tábořili Chilané, Argentinci a Brazilci, o kousek dál Mexičané, Kolumbijci a Bolivijci, dále také Tádžikové či skauti z Tahiti! A to je jenom malý, namátkový výčet. Během aktivit jsem zažila mnoho neuvěřitelných setkání: potkala skauty z Gambie (malá země západní Africe), užasla, když Pákistánci zpívali po cestě autobusem „I'm a Barbie girl!“, potkala Američany, kteří kdysi tábořili u Blatné s mým vlastním oddílem, povečeřela jsem s dospělými organizátory budoucího světového skautského jamboree v Thajsku (a dostala vizitku) a po celé jamboree (a i ze spaní) pronásledovala národnost mého srdce: Italy. 

Váš zájem o kamarády vs. zájem kamarádů o vás

Ne vždy je váš zájem o přízeň některého kamaráda opětován. Podařilo se mi navázat přátelství s Italkou Soniou z Říma. Tato krásná a velmi inteligentní dívka s dlouhými černými kudrnatými vlasy se při představeních italského kontingentu převlékala do kostýmu Harlekýna a hrála ústřední roli v písni o míru složené speciálně pro jamboree, kterou Italové zpívali na různých představeních. Chodila jsem za ní do subcampu a snažila jsem se co nejvíce o její přátelství a přízeň. Naneštěstí Sonia o mě takový zájem neměla. Ačkoliv jsem ji pak viděla ještě v Praze, kam přijela na výlet se svou střední školou, na několik let jsme se ztratily z dohledu, až jsem ji zase našla na Facebooku (ona mě nehledala). Na druhou stranu velký zájem o mě projevila Chilanka Ximena z protějšího tábora, a také Uruguayka Gabriella, kterou jsem potkala ve frontě do sprchy. Tyto dívky byly velmi milé a skamarádily jsme se, ale tenkrát pro mě nepředstavovaly totéž, co Sonia. Ximena byla navíc jedním z několika tisíc Chilanů a Chilanek, kteří na jamboree jakožto reprezentanti domovské země byli. Na druhou stranu ale o mě obě měly velký zájem, a i přes mou dopisovací nečinnost nám přátelství s Ximenou vydrželo dodnes (Gabriella se přestěhovala, a nemám ji jak kontaktovat). Z těchto dvou příkladů plyne poučení: važte si kamarádů, kteří mají zájem o vás, a nepodceňujte je, i když se vám nezdají nikterak zvlášť zajímaví! Přátelství s nimi vám vydrží třeba i na celý život. A nepřehlížejte kamarády z hostitelské země! Na jamboree se vám bude zdát, že pro vás Američané, a třeba i Mexičané a Kanaďané budou nezajímaví, protože prostě budou „všude“ a budou jich tisíce a tisíce, a tak je třeba ani nebudete moc vyhledávat. Ale Jamboree 2. srpna skončí, všichni odjedou domů, a na získávání nových kamarádů z hostitelské země už bude pozdě.  A co vy, budete 3. srpna mít kamaráda v USA nebo třeba v Mexiku? Ne? To je škoda, časem se do USA vypravíte, a je fajn tam mít někoho známého! Na druhou stranu kamarádi, o které máte velký zájem vy, ale oni o vás ne, se vám časem ztratí z dohledu. V mém případě to nebyla jenom Sonia, ale i moje dlouhovlasá argentinská láska Santiago, a někteří další. Zde bych tedy měla dvě rady. Zaprvé, nevěnujte příliš mnoho úsilí k získání pozornosti kamarádů, kteří o vás očividně nestojí. Sonia o mě sice stála a jsme spolu v kontaktu, ale nestála o mě tolik, jako Ximena. Taková přátelství možná vydrží, a možná ne – to není ve vašich rukou. Přátelství s kamarády, kteří stojí o vás, ale ve vašich rukou je. A ani nevíte, jak moc vás zahřeje u srdce vlna emocí z druhé strany zeměkoule a vřelý zájem o vás, když se po letech podruhé najdete! Zadruhé, neodrazujte kamarády tím, že jim nebudete odpovídat na emaily, dopisy a novoroční přání. Dávejte jim najevo, že o ně stojíte, a vracejte jim to, co oni investují do vás. Dnes v době sociálních sítí, emailu a WhatAapp je komunikace nesrovnatelně jednodušší než v devadesátých letech, kdy jsme si s kamarády posílali napříč zeměkoulí papírové dopisy a volání stálo 60 Kč za minutu. Važte si toho a využívejte toho!

Vaše kamarády budete potkávat i na dalších jamboree a možná i jinde

Pokud se pro vás světové skautské jamboree stane závislostí, jako se stalo pro mě, budete své staré kamarády potkávat i na budoucích jamboree či jiných skautských akcích. Já už se moc těším, až na jamboree v USA znovu uvidím mého kamaráda Jaye, vedoucího tábora Boy Scouts of America v Indianě, kde jsem v létě 2003 pracovala, a kterého jsem viděla i na jamboree v Anglii. V Anglii jsem také potkávala mého milého kamaráda Zamana z Bangladéše, se kterým jsem pracovala v Protocol týmu v Thajsku. Na jamboree v Thajsku jsem zase zjistila, že moje kamarádka z Mexika Pilar, je nejenže na jamboree přítomna, ale že má stan doslova pár metrů od mého! Zjistily jsme to, když jsme se potkaly v IST jídelně. Na každém jamboree také potkávám Tahiťany, kteří byli v mém subcampu v Chile. A zrovna dnes večer jdu v holandském Haagu, kde žiji, na večeři s thajskou muslimkou Fareedou ze světového jamboree v Thajsku, kterou uvidím poprvé po 16 letech. Na Facebooku jsem zjistila, že je zrovna v Haagu, a zkontaktovala ji. Už se těším, až mi popovídá o své práci výzkumníka ozbrojeného separatistického konfliktu na „hlubokém jihu“ Thajska, kde už léta žije. A třeba seberu odvahu a do této konfliktní zóny se za ní někdy vypravím! Sama jsem vystudovala mírová studia a analýza a řešení ozbrojených konfliktů jsou mou největší vášní. 

Nezapomenutelné zážitky s vašimi starými kamarády z jamboree

Stále si myslíte, že je přátelství s lidmi napříč kontinenty něco nedosažitelného či zbytečného, protože je už nikdy neuvidíte? Omyl! Možná, že chvíle strávené s nimi se jednou stanou jedněmi z těch nejnezapomenutelnějších ve vašem životě! Jako příklad mohu uvést moje přátelství s Raúlem z Mexika. Seznámila jsem se s ním, když jsem se brouzdala národními stánky v centru jamboree v Chile. Měl oranžový servistýmácký šátek a staral se o mexický expostan. Jakožto servistýmák a někdo starší mi připadal jako někdo „mimo mou kategorii“. Nicméně, vyměnili jsme si vizitky a on mě pozval na světový skautský moot, který se měl konat v blízké době v Mexiku (a on ho organizoval). Na moot jsem z finančních důvodů nakonec nejela, ale neuplynuly ani dva nebo tři roky, a přišel mi email od Raúla, že se na Vánoce chystá se svými dvěma kamarády do Evropy! A co víc, můj kamarád Raúl Sánchez Vaca byl nově zvoleným prezidentem celého mexického skautského svazu! Slovo dalo slovo a než jsem jeden pátek před Vánocemi přijela domů z internátu, vyzvedli moji rodiče na nádraží ve Strakonicích tři promrzlé kuličky zabalené do čepic a šál, ze kterých jim byly vidět jenom černé oči. Raúlovi kamarádi byli také velcí skauti: Javier byl významným představitelem národní asociace, a María byla vedoucím vlčat. Nejenže jsem jim ukázala Prahu a jižní Čechy a byli jsme bruslit na zamrzlém rybníku (který nikdy neviděli), ale strávili jsme spolu ten nejkrásnější Štedrý večer, jaký jsem kdy zažila nejen já, ale celá moje rodina! Moji mexičtí přátelé nám připravili mexické jídlo zvané alhambre, které se skládalo ze směsi kuřecího masa, sýra a avokádové pasty guacamole. Bylo to výborné! Oblečeni do mexických skautských krojů s námi zpívali vánoční koledy a vyměnili si vánoční dárky. Moje babička byla hluboce dojatá z náhrdelníků z rudých průsvitných kamínků, já jsem dostala spoustu skautských suvenýrů, oblečení a nášivek. Jejich odjezdem naše přátelství nevyhaslo: Raúla i Javiera jsem vídala na recepcích kontingentů na jamboree v Thajsku, kde jsem pracovala jako členka týmu VIP Protocol. Na Jamboree v Anglii jsem zase poznala Raúlovu neuvěřitelně sympatickou manželku. Jen čas a peníze mi ještě neumožnily vypravit se do Mexika na indiánské pyramidy, tajemné vodní jeskyně cenotés a tyrkysově modré řeky a vodopády Yucatánu. Ale v příštích několika letech se tam vypravím, a Raúl bude mým styčným bodem a rádcem s plánováním cesty. 

Navazujte exotická přátelství mimo hranice všedních dnů!

Další radou, kterou bych vám chtěla dát, je tato: nenavazujte přátelství pouze s Evropany, lidmi ze Západu a národnostmi, které již důvěrně znáte! Na jamboree bude celý svět! Zkuste tedy najít Jihoameričana, Afričana či Asiata, kteří mluví anglicky (či kteroukoliv řečí, kterou ovládáte), popovídejte si s nimi a vyměňte si adresu! Je velmi pravděpodobné, že dříve či později se vydáte na dovolenou do Tuniska, Maroka, Spojených Arabských Emirátů, pojedete meditovat do chrámů v Indii, budete chtít procestovat Thajsko, Malajsii či Indonésii, budete se chtít podívat do Mexika či za krásami Chile, objevit brazilské pláže či karneval v Riu, anebo se třeba vypravit na safari do Keni či Zimbabwe. Ano, všude tam si na jamboree můžete najít kamarády! Pohostí vás u sebe doma, ukážou vám svou zem a její zvyky a poznáte tak cizí kraje očima místního. Já osobně jsem takto poznala třeba Francii, Maroko, Turecko, USA (nikoliv přes skauty), Itálii či Bosnu, a strávila týden na bosenském skautském táboře a další na malém bosenském mezinárodním jamboree. Strávila jsem krásný víkend na malebném ligurském pobřeží u mého kamaráda Paola, italského novináře a autora komiksové knihy o Siru Baden-Powellovi. Díky mému kamarádovi Djokovi, kterého jsem poznala na vánoční párty v Thajsku, jsem navštívila úžasnou šnorchlovací lagunu na indonéském Pulau Seribu a dozvěděla se víc o tom, jak se žije lidem v Indonésii. Po takových zkušenostech se vám otevřou oči a uvidíte nečekané daleké obzory. Svět se pro vás stane daleko větším, komplexnějším a provázanějším než ten, o kterém se dozvídáte v českých televizních novinách. Dostanete se ven z našeho pohodlného českého rybníka a uvidíte, že problémy naší české kotliny představují pouze malý a bezvýznamný podíl problémů lidstva, a že teprve ty představují bezedný oceán. Copak je spor o to, jestli má pravdu naše červená nebo zelená strana v porovnání s problémy a obzory USA, Francie, Německa, Japonska či Indie, které hrají velkou úlohu ve světové a regionální bezpečnosti a politické integraci? A jaká je situace v zemích, které prošly válkami či diktaturou? Zeptejte se na to třeba libanonských, pákistánských, kolumbijských či afrických skautů! Jaká je skutečná situace v zemích západní Evropy, kam míří současná migrační vlna, a jaká je situace v zemích, odkud lidé utíkají? Nebo se třeba zeptejte skautů z Keni na to, co dělají pro potírání nemoci AIDS ve své domovské zemi! O tom všem si můžete na jamboree osobně popovídat se skauty z celého světa. 

Díky levným letenkám se dnes můžete vypravit prakticky kamkoliv! 

Myslíte si, že na návštěvu kamaráda v Keni nebo v Indonésii nebudete mít nikdy peníze? Ale vůbec ne! Pokud znáte ty správné webové stránky jako třeba www.flynous.com, www.fly4free.com, či www.jaknaletenky.cz a zapíšete se na jejich mailing list či Facebook, budou vám každý druhý den chodit nabídky na neuvěřitelně levné letenky do všech koutů světa. Jen kvůli zaměstnání jsem nevyužila letenek za 260 EUR do Tanzánie, za 300 EUR do Indonésie či za 400 EUR do Chile. Možná je vám teprve patnáct a zdá se vám to jako hudba budoucnosti, ale až vám bude devatenáct, takovou cestu vám rodiče zaplatit dokáží, nebo si na ni sami vyděláte na brigádě. Jakmile jste na místě, bývá tam poměrně levně, oproti variantě levná letenka + draze na místě ve většině západní Evropy. Já osobně jsem „sama holka“ procestovala Bosnu, Thajsko, Tunisko a spoustu západních zemí, a to už od svých 19 let. 

Ukažte Českou republiku vašim zahraničním kamarádům, až vás navštíví!

Nemusíte vždy jezdit vy za kamarády z jamboree, někdy jamboree přijede za vámi! Já sama jsem v ČR hostila několik zahraničních kamarádů. Je krásné podívat se na svou vlastní zem, a zejména na Prahu, jejich očima. Nejenže se s nimi podělíte o bohatou kulturu a historii naší země, ale sami ji tím pádem také lépe doceníte. 

M��jte připravené dárečky a vizitky! 

Poslední radou, kterou pro vás mám je: Mějte připravené po ruce dárečky pro vaše nové, stávající i budoucí kamarády! Já jsem s sebou vždy nosila ledvinku plnou drobných suvenýrů, odznáčků, nášivek, propisek a pohledů. My Češi jsme poměrně šetřiví, ale zahraniční skauti jsou často štědřejsí, a tak se často stane, že vám někdo jako výraz přátelství daruje nějaký drobný suvenýr. Je dobé pro tu příležitost mít připravený nějaký malý dárek, kterým pozornost opětujete. Ale nejen dárek, ale také svou osobní vizitku! Nechte si před jamboree vyrobit barevné vizitky s logem kontingentu, či alespoň jakékoliv jiné vizitky s vaší poštovní a emailovou adresou a telefonním číslem! Ušetří vám spoustu času a nepřijdete o kontakt na kamarády, kteří nedokázali přečíst váš rukopis. Jistě, většina komunikace půjde přes elektronické aplikace a sociální média, nicméně i tak mějte vizitky připravené. 

Závěrem: Vylezte ze své české ulity a poznávejte svět! 

Ve světle všeho, co jsem napsala, by mělo být jasné, že je škoda trávit na jamboree většinu času s českými skauty. Ano, samozřejmě, budete mít aktivity po družinách (českých či mezinárodních). Ale je nesmírná škoda, aby i ve svém volném čase jste se družili pouze či především s Čechy (potažmo blízkými Evropany). Když jsme měli letos v lednu po 20 letech setkání českých účastníků jamboree v Chile, k mému velkému údivu jsem zjistila, že se členové kontingentu kamarádí mezi sebou, ale nemají téměř žádné či vůbec žádné mezinárodní kontakty z jamboree! U mě je to přesně naopak: celá ta léta vedu mezinárodní přátelství, ale nejsem v kontaktu s nikým z české výpravy kromě Goblina a jedné sestry vodačky. Goblin na toto téma podotkl: „No ale tys byla extrém!“ Asi ano, do té míry, že jsem utíkala pryč od českého kontingentu, co to šlo. Ale pokud jde o vás, i když možná nebudete na jamboree většinu času trávit ve společnosti zahraničních skautů sami, navazujte mezinárodní přátelství s co nejexotičtějšími národnostmi! Jak říká slavná pohádka: „Inu, svět je malý, a o náhody tu není nouze!“ Nikdy nevíte, kam vás jednou zavane vaše cestovatelská vášeň nebo sám život! Já sama nyní žiji v Holandsku a chystám se navštívit mou dávnou kamarádku Sannu… A co vy? Kam život zavane vás? 

Hana Oberpfalzerová - Happy

[kosarka]

Knihtisk a kniha, Lutherovi tajné zbraně

Martin Luther měl obrovskou výhodu v tom, že žil v období, ve kterém už byl vynalezen a značně zdokonalen knihtisk, který ohromně usnadňoval šíření informací písemnou cestou a zvyšoval celkovou gramotnost obyvatelstva. Knihy už dávno nebylo třeba složitě opisovat a Luther si to moc dobře uvědomoval. Věděl, že potřebuje své myšlenky a poznatky sdílet a potřeboval nějaký způsob, s pomocí kterého zařídí rychlou distribuci informací, jeho názorů a myšlenek mezi lidi.

Luther si byl vědom toho, že víc jak polovina obyvatelstva neumí číst, ale předvídal, že na jednu vesnici stačí jeden gramotný člověk, který jeho knihy těm ostatním přečte. Luther také věděl, že to, že jsou obyvatelé negramotní neznamená, že neumějí přemýšlet, že nemají na různé věci různé názory a že si nedokážou někým přečtené inforamce přejmout a přemýšlet nad nimi, což jen dokazuje německá selská válka, při které si někteří prostší obyvatelé a zadlužení šlechtici Lutherovo učení vyložili po svém, pojali ho velice radikálně a rozhodli se vzbouřit proti vrchnosti. Selské válce předcházelo Lutherových osm kázaní, později známých jako  "Invocavit Sermons" a skončila porážkou selských milicí švábským spolkem v bitvě u Frankenhausenu dne 15. května roku 1525. Tato porážka byla zakončena popravou Thomase Müntzera, jednoho z hlavních vůdců radikálního hnutí celé reformace.

Luther se snažil radikální hnutí reformace zastavit, bohužel už bylo v takovém stadiu postupu, že ho ani člověk, na jehož myšlenkách celé hnutí stálo, nedokázal zastavit. Zprvu Luther s některými stížnostmi a názory rolníků sympatizoval, stále ale všem stoupencům radikálního hnutí připomínal aby byli trpělíví a poslouchali světské autority. Poté ale projížděl přes Durynsko a viděl, že přívrženci radikálního hnutí vypalují, vykrádají a jinak poškozují kostely a kláštery, biskupské paláce a knihovny a to Martina Luthera rozzlobilo natolik, že se k radikální odnoži svého hnutí plně otočil zády a začal pracovat na potlačování podobných hnutí a to způsobem, který mu byl velice blízký - psal o nich, respektive psal proti nim, nelibě se o nich vyjadřoval a nepodporoval je, což mělo za výsledek to, že většina členů radikálního hnutí bez Lutherovi podpory rovnou složila zbraně a ti, kteří se nevzdali, byli velice rychle poraženi.

Tak jako tak Luther chtěl svými pracemi oslovovat především gramotné a vysoce postavené obyvatelstvo, které bude následně jeho práce správně interpretovat dalšim obyvatelům tak, aby nedošlo k nějakým omylům.

Luther věřil že vykládá Bibli správně, že jeho chápání víry je správné, protože se jejím prostřednictvím nesnaží nijak obohatit na ostatních, podstatně chudších lidech, kteří často katolickému výkladu víry plně nerozumí a pouze dělají, co se jim řekne, aniž by chápali proč to dělají.

Lutherových Devadesát pět tezí bylo v latině  (v jazyce, ve kterém byly původně napsány) několikrát vytištěny na několika místech v Německu, jeho přátelé je poté přeložili do němčiny a již za dva týdny byly německé kopie Devadesáti pěti tezí rozšířeny po celém Něměcku. Do ostatních zemí, jako například Francie, Anglie a Itálie se dostaly již v roce 1519 a do Wittenbergu přicházela spousta studentů, jak z Německa tak ze zahraničí, jen aby mohli na vlastní oči vidět a hlavně slyšet Martina Luthera a jeho učení.

Zkrátka knihtisk a knihy zajistily, že se Lutherovo učení šířilo jak v Něměcku tak v zahraničí velice rychle a jméno Martin Luther se pomalu, ale jistě stávalo známým.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Martin_Luther

https://www.worldhistory.org/Martin_Luther/

https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2288242-pred-500-lety-martin-luther-pribil-na-vrata-stredovek-zazehl-valku-i-moderni-svet

https://cs.wikipedia.org/wiki/Knihtisk

[lieselotte-sky]

O idiotech, příslovích a smrti

Říká se, že když vidíte idioty všude kolem sebe, je záhodno podívat se do zrcadla, protože tam bude nejspíš ten největší. Čím déle žiju, tím více zjišťuji jak veliká hloupost to je. Ono je totiž docela dobře možné, že realita je přesně taková, jakou ji vidíte, tedy idioti jsou všude kolem vás. To se ale přeci nesluší smýšlet takhle o lidech, to přece může udělat jen idiot. A proto se máte podívat do zrcadla. Ne proto, že je tady možnost, že vidíte věci, které nejsou, máte se zastydět a začít vidět věci které nejsou, protože to se přeci nesluší…

Jenže. Cokdyž jste v situaci, že vám už udělali všechno, co udělat uměli, jejich možnosti se vyčerpaly, už není způsob jak by to mohlo být horší, ke štěstí jim to nepomohlo, vám pochopitelně také ne. Ikdyž. Půjdete v tento moment před zrcadlo a řeknete si, jéé, všechno je sluníčkové, ti lidé vůbec nejsou idioti, největší idiot jsem já a začnete se stydět? Proč byste to sakra dělali? Co vás k tomu nutí? Když to dovedu do extrému. Smrt je absolutní svoboda, protože na jejím prahu můžete udělat cokoliv aniž by to pro vás mělo jakékoliv následky. Můžete se smát, můžete brečet, můžete se vztekat, můžete někomu ublížit, můžete někomu pomoci, ale stejně to nic nezmění. Můžete cokoliv v situaci, kdy nic nedává smysl. Ironie? Věc k vzteku? Záleží na vaší osobnosti, život není nic jiného než krutý vtip, pochopitelně neuděláte nic a prostě umřete, protože v té situaci všechny ideály čert do hajzlu splách.

Ale to jsem se dostala trochu daleko, takže návrat do dětství. Pusť v tramvaji starou paní sednout, až budeš stará tak to oceníš. Jenomže. Jak souvisí to, že někdy v deseti letech pustím kredenciózní madam sednout s tím, že až budu mít křivičná záda pustí někdo sednout mě? No nijak pochopitelně, to souvisí s jedinou věcí, jestli mladí v době mého stáří budou stejně blbí jako já v době svého mládí. To není něco za něco, když se na tu bábu vyprdnu, nezpůsobí to ve vzdálené budoucnosti vůbec nic a v blízké tak maximálně to, že jí prdne v zádech, pak jí prdnou všechny ty igelitky, kterými je obložena, no a já z toho budu mít veliké divadlo, vlastně je pro mne výhodnější se na ni vyprdnout. Takže jediné, co mě donutí zvednout zadnici je soucit, jehož základní podmínkou je elementární empatie. Ale pokud se bába začne chovat arogantně, tak proč s ní mám mít soucit? Ještě jí do těch tašek při vystupování kopnu. Jenomže někteří lidé jsou arogantní od bolesti, no a tady nastupuje další vlna empatie. Ale cokdyž si tu bolest zaslouží? Zbytečně komplikovaná úvaha, prakticky všichni se zvednou protože se přece nesluší nechat jí trpět a ještě si z toho dělat srandu.

Těch pravidel, co se sluší a nesluší, je spousta a všechna jsou nastavena tak, aby vás okolí mohlo radostně zneužívat. Máte pomáhat lidem v nouzi, máte zastávat slabších (zvláště když nejsou v právu), máte milion věcí, jenomže jak stárnete, začínáte získávat to jediné, co se krom alzheimera, ruplých zad a další rozsáhlé sbírky chorob dá získat stářím — zkušenosti. Ne že by to bylo něco extra, ale zjistíte postupně dvě věci. Jednak. Když porušíte tady to mravoučno, tak se pod vámi nerozevře země a vy nespadnete do pekla, stejně tak se nerozevře nebe když nějaké takové to mravoučno dodržíte. Prostě se nestane vůbec nic. No, ale něco přece. Pomozte jedné důchodkyni a druhý den jich čeká zástup, protože oni si to řeknou u kafe a kuglufu, zásluhou čehož jste sedření až na kost, padáte na hubu a čím víc tady toho mravoučna dodržujete, tím horším se váš život stává. A teď záleží jak daleko to necháte zajít.

Já to nechala zajít hodně daleko, v závěru jsem u sebe i bezdomovce ubytovala. Byl to sice horor master level, ale nelituju toho, byla to srážka s realitou, kteoru jsem potřebovala, pochopila jsem totiž dvě věci. Předně, k dobrému vychování temné strany síly patří vyjebávat se světlou stranou síly ukrutným způsobem, aneb almužnu pro exleprotika. Důležitější je ale ta druhá věc. Kdykoliv do něčeho zasáhnete, je vysoká pravděpodobnost toho, že vám to příjde v budoucnu namlátit. Vím, že tohle zavání Junkersem, nebo Karmou, nebo jaxe ten plynový vehement jmenuje, tudíž to vede kamsi k duc-hovnu, z čehož nekouká nic racionálního, nicméně pokud se nad tím zamyslíte, pak to dává smysl. Pokud dáte dva šekely exleprotikovi, příjdou si pro dva šekely další den čtyři, další den osm, ona charita je drahý koníček, takže vás tímto stáhnou na svoji úroveň, kde vás ale jako skutečného chudáka ostatní žebráci udolají zkušenostma, takže radostně zdechnete hlady někde ve smradlavé stoce. Až takhle jednoduše to funguje. Pokud to aplikuju na svoje zkušenosti. Naštvala jsem tím celou dědinu, takže spíš všichni hleděli co škaredého by mi udělali, což jsem si přirozeně zasloužila, nakonec jsem od toho musela zbaběle utéct, no stálo mě to barák, budiž, stávají se horší věci.

Můžete nad tím pochopitelně přemýšlet i z duc-hovního pohledu, já jsem zasáhla svým činem do ruky prozřetelnosti, kdybych je neubytovala, tak na ně ta kuťa spadla a prostě je zabila a byl by od nich pokoj. A já jsem ruce prozřetelnosti, bohu, či jinýmu duc-hovnímu sráči zabránila v jeho činu a tak jeho hněv dopadl na moji hlavu. Jasně, vybouchni wole, ale faktem je jedna věc. Kdybych chodila kolem a do věci se nemíchala, tak mě rozhodně nepostihlo to, co mě následně postihlo. Možná by mě postihlo něco horšího, možná něco lepšího, to nevím a nikdy se to nedozvím a ani to vědět nechci, nevím co bych si s tou informací počala. Jedna věc je ale zřejmá, pokud to tedy oškrabu od duc-hovního nánosu. Pokud do něčeho zasáhnete, bude to mít následky. A ze zkušenosti dodávám, že čím konformnější s mravoučným moudrem to bude, tím horší následky to bude mít. Aneb když pustíte bábu sednout, tak vám jenom vynadá za to, že vám to teda trvalo. Pokud uděláte něco většího, no, škoda mluvit.

Takže jak tak žijete, tak z pravidel typu rozděl se s člověkem v nouzi přejdete radostně k pravidlu člověku v nouzi naser, v opačném případě budete v nouzi oba dva, protože většina tady těch opuštěných a v nouzi jsou v tom stavu z dobrého důvodu. Můžete to brát i tak, že je to nakažlivé. Jindy to moudro kombinuje pravdu s logickým nesmyslem, typicky poslouchej starší lidi, jsou zkušenější než ty. Pravdou je, že jsou zkušenější, logická dedukce z toho ovšem je, že se mnou tedy dokáží vyjebat způsobem, který mě ani nenapadne. Proč by mi sakra měl někdo jen tak pomáhat? Jedna věc je rodina a přátelé, tam je to založené na vzájemném vztahu, ale někdo takříkajíc z ulice? Tady asi mravokárce upadl z jahůdky na zádíčka a vůbec mu to neudělalo dobře. Vidíte jak ukrutně naïvní to je? Taky jsem si to pochopitelně musela vyzkoušet. Obdobně bych mohla pokračovat dost dlouho, ale nebudu, totiž podstatná není cesta, ale závěr a ten je jednoznačný — mravokárné poučky ignorovat, prostý soucit, lhostejnost a empatie jsou daleko lepšími rádci. Jo. A nikdy nevěřte rádci, který nepodloží svoji radu také odpovědností za důsledky plynoucí z její aplikace. Oni samozřejmě všichni moc dobře vědí co a jak máte udělat, ale do odpovědnosti se už nehrnou. Je to váš život, ne těch okolo. A pokud si ho máte zničit, udělejte to vlastní rukou a nějakým neotřelým způsobem, čímž se dostávám k dalšímu krásnému moudru. Chybami se prý člověk učí. Ono to zní logicky, ale jen do momentu, kdy nad tím začnete přemýšlet. Představte si, že opakujete jednu a tu stejnou chybu pořád dokola, co se tím asi naučíte? Že je to chyba? Jasně, ale to už je jasné i blbému. Učíte se samozřejmě tím, že děláte různé chyby, ideálně takové, které nikdo před vámi neudělal, protože jedině tak máte šanci něco objevit. Další krásný příklad jak jsou tady ta moudra totálně k ničemu.

Jasně, takže teda když kolem sebe uvidím idioty, tak si troufnu říct, že jsou to idioti. Ono to chce odvahu, protože tím přijímáte status arogantního zmrda, neb si s nimi nechcete hrát, nicméně, no a tady se zase dostávám k životním zkušenostem, být arogantním zmrdem vůbec není špatné, vlastně vám to docela zlepší život. Získáte tím totiž možnost vidět. Vidět realitu. Takže mi nedělá problémy říct, že šílená drátěnka (pokud neznáte, tak si na youtube najděte, je to fakt síla) je mentál, protože, doprdele, buď je, nebo to mistrně hraje. Tady vidíte první zajímavou věc, kteoru vám status arogantního zmrda přinese. Hledáte alternativy. Buď je to mentál, nebo to hraje. Nevylučujete žádnou možnost, maximálně tak přemýšlíte o její pravděpodobnosti. Dobře. A co si v tento moment mám myslet o lidech, kteří toho člověka berou v komentářích vážně? No buď jsou taky pomalejší, nebo si z něj dělají srandu.

Teď si představme, že bych nebyla arogantním zmrdem, tudíž brala všechny tuty mravoučnosti vážně. Vidím přece idioty kolem sebe, takže, měla bych se podívat do zrcadla a vidět tam idiota. Bez ohledu na realitu. A to dodejme, že když vidím drátěnku, vidím jednoho z těch bezdomovců, co jsem ho ubytovala. Mentál říznutý schizofrenií. Awwww, já jsem ale přece velký blbec, když je vidím všude kolem sebe.

A tohle je přesně ten způsob, kterým blbec vítězí nad vychovaným člověkem. Přesvědčí ho, že je na jeho (nebo horší) úrovni, stáhne ho na svoji úroveň a tam ho udolá zkušenostmi. Byl to dlouhý a bolestivý proces, ale na jeho konci je ze mě arogantní zmrd a…a můj život to výrazně zlepšilo, takže to asi nebude až tak špatně, co myslíte?

Jo. Vím, že to z dálky zavání satanismem, ale ze satanistů si budeme dělat srandu a urážet je někdy příště.

[autoring]

Tým TOYOTA GAZOO Racing zvítězil v 87. ročníku závodu 24 hodin Le Mans, kde na okruhu de la Sarthe po dramatické finálové hodině vybojoval první a druhé místo, kterým zakončil sezónu 2018-2019 světového šampionátu vytrvalostních soutěží FIA WEC. V samotném závěru závodu bylo odepřeno zdánlivě jisté vítězství vozu č. 7.

Sébastien Buemi, Kazuki Nakadžima a Fernando Alonso za volantem Toyoty TS050 HYBRID č. 8 obhájili korunku Le Mans a pojistili si titul v mistrovství světa závodních jezdců. Své stájové kolegy (Mike Conway, Kamui Kobajaši a José María) s vozem č. 7 porazili o pouhých 16,9 sekundy. Drama sledovalo 252 tisíc diváků.

Během 367. kola při náskoku více než dvou minut ukázala palubní jednotka vozu č. 7 defekt pneumatiky a José proto zajel do boxů k výměně kola. Kvůli závadě na senzoru však bylo indikováno nesprávné kolo, a tak José odjížděl z boxové uličky se stále ucházející pneumatikou. To si vyžádalo pomalé kolo s návratem do boxů, kde musel být přezut kompletní vůz – a přesvědčivé vedení v závodu tak převzal Kazuki s vozem č. 8.

Posádka vozu č. 7 měla přitom pod kontrolou převážnou část celého závodu a zaznamenala dokonce nejrychlejší kolo v historii Le Mans: 3 minuty 17,297 s. Přepisovaly se však i další rekordy motorsportu. Kazuki se stal na okruzích prvním mistrem světa původem z Japonska a Fernando je historicky druhým pilotem, který získal titul mistra světa ve dvou různých automobilových soutěžích – po předchozím zisku titulu světového šampiona Formule 1.

Vůz č. 7 vyjížděl do závodu z první startovní pozice, neboť Kamui v kvalifikacích zaznamenal nejrychlejší kolo. Druhým na startu byla Toyota č. 8. Tímto byla určena scéna napínavého a těsného souboje o celkové vítězství mezi dvěma monoposty TS050 HYBRID o výkonu 1000 koní, kdy se oba vozy pravidelně střídaly ve vedení.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Po 12 hodinách závodu dělilo obě TOYOTY pouhých 8,6 sekundy. V noci pak vůz č. 7 získal rozhodující náskok, neboť sesterský vůz řešil problém s vyvážením aerodynamiky. Ten byl způsobem poškozením karoserie v důsledku tvrdého souboje na plný plyn, ačkoli se oba vozy po celý závod pohybovaly na úrovni stejného kola.

S blížícím se koncem závodu si vůz č. 7 držel poměrně stabilní náskok kolem dvou minut a tým se soustředil hlavně na bezpečný dojezd obou vozů do cíle. Vše probíhalo podle plánu, dokud sedmičku nepostihla dramatická závada, kdy se Kazuki necelou hodinu před koncem závodu ujal vedení.

Šigeki Tomojama, prezident GAZOO Racing Company: „K vítězství na Le Mans vám nestačí pouze rychlý vůz. Rovněž potřebujete spolehlivý vůz a silný tým. Po loňském vítězství jsme se chtěli ještě zlepšit; soustavně jsme pracovali na vylepšování všech aspektů a věřím, že to z letošního vítězství bylo zřejmé. Oslavy na stupních vítězů mne ohromily, neboť se objevilo tolik vlajek týmu TOYOTA GAZOO Racing, a dokonce dvě japonské vlajky letící po obloze. Jsem moc šťastný, že jsme sepsali novou stránku v historii závodu Le Mans. Nemůžeme však být zcela šťastní, zvážíme-li potíže, které se v poslední hodině vyskytly na voze č. 7, který po většinu závodu vedl. K pomalému defektu se přidal ještě vadný senzor, což nás stálo spoustu času. Vidíme, že je stále prostor ke zlepšení samotného vozu i fungování týmu. TOYOTA GAZOO Racing se bude usilovně připravovat na Le Mans 2020 i na kategorii hypervozů od podzimu 2020, stále s rostoucí vervou. Upřímně si vážíme nepolevující podpory fanoušků.“

Hisatake Murata, prezident týmu: „Máme smíšené pocity, protože jsme podruhé zvítězili na Le Mans, ale všichni z týmu jsou smutní kvůli Mikemu, Kamuimu a Josému i party kolem vozu č. 7, neboť si zasloužili vítězství. V nejbližších dnech prošetříme přesnou příčinu tohoto problému, aby se již neopakoval. Jsem nicméně hrdý na celkové výkony i na týmového ducha, který doprovázel celý náš závod, včetně obtížných okamžiků v poslední hodině. Blahopřeji novým mistrům světa Sébastienovi, Kazukimu a Fernandovi, stejně tak k jejich druhému vítězství na Le Mans. Bylo to pozoruhodné zakončení neuvěřitelné sezóny týmu TOYOTA GAZOO Racing a již se těšíme na obhajobu mistrovských titulů v sezóně příští.“

TS050 HYBRID, vůz č. 7

Závod: 2. místo, 385 kol, 37 zastávek v boxech

Startovní rošt: 1. pozice

Nejrychlejší kolo: 3 min 17,297 s

Mike Conway (TS050 HYBRID, vůz č. 7): „Je to tvrdý výsledek, protože to s námi vypadalo dobře opravdu dlouho, ale nakonec jsme měli smůlu s defektem. To je prostě Le Mans. Všichni z týmu odvedli skvělou práci, zejména parta kolem vozu. Patří jim poklona, že nám dokázali připravit vůz, který jel celý den v čele. Blahopřejeme vozu č. 8, nejen ke dnešku, ale také k vítězství v celém světovém šampionátu. Byl nám nesnadným soupeřem, ale zároveň jsme si to patřičně užili. Vynasnažíme se, abychom se vrátili ještě silnější.“

Kamui Kobajaši (TS050 HYBRID, vůz č. 7): „Boj o vítězství na Le Mans je nesmírně těžký a frustrující; opět jsme se o tom přesvědčili. Pokoušel jsem se již čtyřikrát, takže možná příští rok bude můj. Hlavní je, že se nikdy nesmíme vzdát; měli bychom pokračovat v tlaku na pilu a dostat ze sebe to nejlepší. Letos jsem tlačil na vítězství opravdu mocně a vše vypadalo dobře až do 23. hodiny závodu, takže tento výsledek je obtížné přijmout. Blahopřejeme vozu č. 8 a všem, kteří to dotáhli až do konce závodu; není snadné odjet celých 24 hodin, takže poklona patří všem.“

José María López (TS050 HYBRID, vůz č. 7): „V první řadě chci poblahopřát našim týmovým kolegům z vozu č. 8, kteří nás tlačili až na hranice možností kvůli zisku vítězství na Le Mans a titulu mistra světa. Historie Le Mans ukazuje, že je to drsný a krutý závod; bohužel jsme se o tom dnes přesvědčili i my sami. Jsem nicméně hrdý na stájové kolegy Mikea a Kamuiho pro jejich výkony, předvedli skvělou jízdu a můžeme slíbit, že se na Le Mans vrátíme ještě silnější.“

TS050 HYBRID, vůz č. 8

Závod: 1. místo, 385 kol, 34 zastávek v boxech

Startovní rošt: 2. pozice

Nejrychlejší kolo: 3 min 18,397 s

Sébastien Buemi (TS050 HYBRID, vůz č. 8): „Byl to pro nás obtížný závod, protože jsme věděli, že je možné ztratit titul mistra světa. Když jsme do závodu vyjížděli, chtěli jsme držet tempo s vozem č. 7, ale již po několika kolech jsem si uvědomil, že je to prakticky nemožné. Během závodu jsme se zlepšili, ale vůz č. 7 byl nesporně v závěru rychlejší. Byl bych spokojen i s dojezdem na druhém místě, takže to, co postihlo vůz č. 7, je skutečně bolestivé. Je mi jich moc líto, předvedli úžasný kus práce.“

Kazuki Nakadžima (TS050 HYBRID, vůz č. 8): „Letošní vítězství na Le Mans rozhodlo štěstí, nikoli výkony. Byl to náročný závod a těžko věřit tomu, co postihlo vůz č. 7. Podobnou situaci jsme zažili v roce 2016, takže víme, jaké to je a máme pro naše týmové kolegy pochopení. Díky našemu vítězství jsme současně mistry světa, na což jsme hrdí po této dlouhé a náročné sezóně, která zahrnovala řadu těsných soubojů s naším sesterským vozem.“

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Fernando Alonso (TS050 HYBRID, vůz č. 8): „Je úžasné zvítězit již podruhé na Le Mans, ale toto vítězství přišlo skutečně nečekaně. Neměli jsme tempo k tomu, abychom tento závod s vozem č. 7 vyhráli na trati. Velkou roli dnes sehrálo štěstí, které je prostě součástí motorsportu. Soucítím s týmovými kolegy, kteří jsou více než jen kolegové, jsou to přátelé. Zasloužili by si zvítězit, ale závod rozhodl, abychom vyhráli my. Naším hlavním cílem bylo získat titul mistra světa, a tak jsme velmi hrdí na to, že se nám to podařilo.“

Výsledky závodu 24 hodin Le Mans:

místo TOYOTA GAZOO Racing, vůz č. 8 385 kol

místo TOYOTA GAZOO Racing, vůz č. 7 +16,972 s

místo SMP, vůz č. 11 (Petrov/Alešin/Vandoorne) +6 kol

místo Rebellion, vůz č. 1 (Jani/Lotterer/Senna) +9 kol

místo Rebellion, vůz č. 3 (Laurent/Berthon/Menezes) +15 kol

místo Signatech Alpine, vůz č. 36 (Lapierre/Negrão/Thiriet) +17 kol

Příspěvek V letošním ročníku závodu 24 hodin Le Mans zvítězil tým TOYOTA GAZOO Racing pochází z auto-mania.cz

[charta77-princova-blog]

Květa Princová

| CHARTA 77 |

| "Svoboda člověka je nad všechny materiální výhody a statky."

Mgr. Květa Princová se narodila v roce 1950 v Lipníku nad Bečvou. Studovala Všeobecnou vzdělávací školu (jedna z forem gymnázia), kterou ukončila v roce 1968. V dobu, kdy Květa ukončila středoškolská studia Českou Republiku obsadily armády Varšavského paktu a pár týdnu po okupaci začala studovat Vysokou školu Chemicko-technologickou, kde se seznámila se svým budoucím manželem Janem Princem. Po absolvování vysoké školy začala krátce pracovat na VŠCHT jako asistentka, až do narození jejího syna. Princovi se hodně stěhovali. Z počátku bydleli v bytě, který jim půjčila Věra Jirousová. Poté se přestěhovali do domu v Rychnově u Verneřic na Děčínsku. Dům koupili v kritickém roce, kdy začal hon na máničky z underground komunity, které většinou Princovi znali, a tedy se domu začalo nazývat "Open house", jelikož všem známým nabízeli přístřeší. K Princovým se sjíždělo hodně lidí, takže se Rychnov stal spojkou mezi Prahou a Severem, tím pádem se Princovi dostali do seznamu sledovaných ještě před vznikem Charty 77. Květě pak byla doporučena práce učitelky. Tato práce jí vydržela pouze půl roku, do doby, než vyšla Charta 77. Tu podepsali s Princem v prosinci 1976 u Němců na bytě. Po silvestru 1976 se na dům zaměřili hlavně složky StB, to stálo nejspíš za jejím vyhazovem ze školy. V roce 1977 zorganizovala rozlučku s Paulem Wilsonem, u které vystoupila sestava The Plastic People of the Universe. To značně vytočilo StB a všechny účastníky akce pochytali a rozvezli do okolních lesu. Prince zavřeli za výtržnictví a dům se na 3 měsíce zavřel. Po 3 měsících na popud StB byl dům Princovým vyvlastněn státem, pod záminkou budování nové točny na autobus (na místě dodnes nic nestojí). Po demolici začali bydlet v bytě v blízkých Verneřicích, kam se za nimi zase sjížděli přátelé. Zde bydleli jen chvíli, protože dostali nabídku přestěhovat se na bývalou faru poblíž Litoměřic. Zde zase rozkvetla myšlenka "Open house", ale opět je nakrátko. StB je opět vystěhovali před Vánocemi roku 1981. Nějaký čas bydleli u známých v obci Robeč. Díky jejím přátelům získali další dům v Mastiřovicích, kde získali trvalé bydliště. Nakonec ale i tento dům byl Princovým vyvlastněn. V roce 1986 se přestěhovali na Moravu, kde si koupili starý statek v Nenakonicích u Věrovan na Olomoucku. Před revolucí pracovali v asanačním ústavu, ale po revoluci se začali angažovat v olomouckém Občanském fóru. Květa potom vedla kancelář olomouckého primátora, jímž byl chartista Milan Hořínek. Později začala pracovat pro Arcidiecézní charitu v Olomouci, pomáhala při povodních na Moravě, následovala pomoc na Ukrajině, Moldavsku, po válce v Kosovu a v Makedonii. V letech 2000–2003 vedla humanitární oddělení české katolické charity v Praze. Vrátila se ale zpět do Olomouce kde pomohla vypracovat humanitární program sociální práce a začala učit na CARITAS (Vyšší odborná škola sociální Olomouc). Nyní učí na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V Olomouci žije Květa se svou rodinou dodnes.