#kdyby někoho zajímalo co jsem dělala v létě

[dalsimoravskyblog]

příliš dlouhá retrorecenze: Ošklivka Katka

V roce 2008 mi bylo čtrnáct, byla jsem na základce a měla jsem za sebou intenzivní fázi lásky k telenovelám. Sledovala jsem je na prvním stupni, protože je dávali právě v době, kdy jsem přicházela ze školy. Později to byly věci jako Hvězdná brána, ale mým základem byl Divoký anděl, Milagros a Esmeralda.

Důležitá poznámka – nemám absolutní tušení, jestli jsem kdy viděla původní Ošklivku Betty. Leccos tomu napovídá (viz níže), ale má paměť je prázdná a můj mozek hladký jako žralok.

Každopádně byl rok 2008 a televize Prima představila zbrusu nový seriál, který sliboval telenovelu, a já u toho musela být. Pro příliš mladé a intelektuální zmíním, že Prima dělala velké haló s představitelkou hlavní role – pojmenovali po ní hlavní postavu a ve smlouvě měla, že se na veřejnosti nesmí objevit mimo kostým, aby byli lidi překvapení, až v seriálu nakonec zkrásní (čti: učeše si vlasy, vyndá rovnátka a sundá brýle). Že do toho Kateřina Janečková fakt šla, považuju za hrdinství.

Ze seriálu jsem si pamatovala některé postavy a dějové linky a touhu podívat se na to znova po letech ve mně nastartovalo hlasování na mém vedlejšáku viděli-jste-tento-film. Hrozně jsem chtěla některé ty dějové linky znovu zažít (spoiler: zklamání! šok! zrada! zmatení!?). I našla jsem Ošklivku Katku na kukaj.to a už mě nic nemohlo zastavit. Potřebovala jsem vidět všech 73 dílů. Stálo to za to? Dozvíte se pod předělem...

Sekce nultá: ÚVOD

Shrnu děj, kdyby náhodou někdo nevěděl, která bije:

Katka Bertoldová je geniální finanční expertka s několika tituly z chudé nekulturní rodiny

nikdo ji nechce zaměstnat, protože je nesnesitelně ošklivá, takže sníží standardy a zkusí konkurz na sekretářku Lukáše Hejlíka Tomáše Meduny, nového sexy prezidenta módní firmy

okamžitě se do něj zamiluje a udělá pro něj všechno

on je neschopný ve všem, co dělá, takže to bude opravdu hodně věc��

and the rest is history

Další postavy include: Marek Černý, nejlepší kamarád Tomáše, man-whore; Patricie Vytisková, druhá sekretářka, je sexy, je hloupá a nesnáší Katku; Marcela Konečná, Tomášova snoubenka, nesnáší Katku; Miky Závéský, Katčin nejlepší kamarád a ekonomický expert; Hugo Vágner, módní návrhář; Daniel Konečný, Tomášova nemesis, nejvtipnější postava celého seriálu, sexista a svině; klub ošklivek, zaslouží si vlastní odstavec

Klub ošklivek je naprosto bizarní koncept, který je do detailu převzatý z originálu, což vysvětluje mnohé. Do klubu ošklivek patří sekretářky a recepční z firmy a ošklivé jsou, protože:

jsou tlusté

jsou vysoké

jsou rozvedené

jsou svobodné matky

jsou jiné barvy pleti (ne, nedělám si prdel)

jsou Simona Postlerová (idk, tady prostě není žádný důvod, možná „jsou lesbian coded“?)

Z těchto šesti tři dostanou vlastní dějovou linku a tři ostatní jenom tak vlají ve větru. Většina dialogů té tlusté je o tom, jak ráda jí a je tlustá, většina dialogů vysoké je o tom, jak je vysoká, a většina dialogů černošky (hraje ji jedna z účastnic Vyvolených, jestli tohle není blast from the past, tak už nevím co) je o tom, jak je z Afriky. Why.

Anyway, tohle je všechno, co potřebujete vědět i pár věcí, které jsem přihodila jenom tak pro radost.

Sekce první: FASHION

Vizuální stránka tohoto seriálu je divoká a s každým dílem jsem byla traumatizovanější a traumatizovanější. Mohly za to hadry Katky, hlavní postavy s nulovým citem pro estetično? Nebo za to mohly všechny ostatní hadry, které v seriálu prezentovali jako moderní a módní? Chytrý uhádl.

Každý outfit ve mě vzbuzoval tiky v oku a divoké flashbacky na oblečení, co jsme nosili na základce. Je fascinující, jak starodávně na mě působí hadry z roku 2008 ve srovnání třeba s Nemocnicí na kraji města, kde jsem se nad oblečením pozastavila asi tak jednou (u svatebního kloboučku Ivy Janžurové, viz recenze 13. dílu). Prostě sedmdesátky jsou timeless, ale doba před patnácti lety je snadno identifikovatelná a navázaná na real životní vzpomínky, tedy krindž.

Ráda bych vám některé outfity ukázala, ale nepodařilo se mi žádné vygooglit a vracet se a dělat screenshoty by bylo pro mne příliš velké utrpení, omlouvám se.

Sekce druhá: GAY REPREZENTACE

Toto asi řadu lidí překvapí a já jsem byla překvapená taky. Protože když se řekne „teplý módní návrhář Hugo přezdívaný Pipinka z primáckého seriálu z roku 2008“, rozhodně to nebudí důvěru, že neuvidíte hate crime. Naštěstí omyl je pravdou.

Možná je to tím, že návrháře hraje herec, který je sám gay (Olšovský), nebo byly scénáristky překvapivě osvícené, ale vůbec to vlastně není špatné? Don't get me wrong, Hugo je hrozná postava, která se chová permanentně jako kokot, říká lidem do tváře, že jsou oškliví a tlustí, přátelí se se všemi zloduchy a má nechutně nateklé ego, ale to, že je gay, je prostě jenom další stránka jeho osobnosti. Celou dobu má taky přítele, který svým heteronormativním zjevem v kontrastu s Hugem pokrývá spektrum teplé existence.

A jako taková poznámka bokem, v seriálu se zmiňuje dokonce bisexualita, naprosto neutrálním tónem. Jakože hodně dobrý, děcka.

Málem jsem zapomněla! Drag epizoda! Je tam! Není vůbec dobrá, ale je tam! Taky kdykoli Hejlík mluví s Hugem na veřejnosti, myslí si o nich všichni, že jsou pár, a pokaždé je to funny. Je to krásné.

Sekce třetí: FINANČNÍ ANALÝZA

Postupně jsem si začala všímat, že autorky scénáře opravdu hodně tematizují peníze, nezaměstnanost, hledání práce, dluhy apod. Nebude to náhoda, zhruba do doby vzniku Katky se datuje finanční krize. Neznám detaily ohledně vzniku seriálu, ale myslím si, že se točilo, zatímco se vysílalo, takže byl čas do scénáře házet věci z aktuální reality. Nebo to všechno bylo už v původní kolumbijské Ošklivce, kdo ví.

Každopádně kdybych měla vyjmenovat jen něco:

několik postav se potýká s diskriminací na základě vzhledu a sociálního statutu při hledání práce (Katka je ošklivá, ale taky z chudší části města, což se projevuje i v tom, že nezná různá nepsaná pravidla chování ve vyšších kruzích, a to jí škodí)

Katčini rodiče mají problémy s penězi celý seriál, Katčin táta (Vydra) si většinu seriálu marně hledá práci (explicitně se mu nedaří kvůli jeho věku, takže další diskriminace), Katčina máma (Boušková) se snaží udržet nad vodou svou večerku, která jí sotva vydělává, Katka kvůli nim zvažuje přijetí úplatku, protože by zkrátka vyřešil základní existenční problémy celé její rodiny

zlá sekretářka Patricie (Olga Lounová v době, kdy ji ještě nikdo neznal) je naprosto finančně negramotná, celý seriál se topí v dluzích, beze srandy zvažuje prostituci a nakonec jí exekutor zabaví auto (pak seriál skončil, takže nevíme, co by se dělo dál)

jedna z bandy sekretářek z firmy, kde Katka dělá, se celý seriál snaží z manžela, který ji opustil, vymámit alimenty, je to extrémně nekomfortní, což je dobře

Na to, že jde o blboučký seriál o romanci mezi sexy prezidentem módní firmy a ošklivou chudou finanční expertkou... Wait. To vlastně dává smysl :D. Zhruba v druhé třetině seriálu jde taky (v podstatě hlavně) o snahu všech zúčastněných zachránit firmu před krachem, což je za mě asi ta nejlepší část. Zcela upřímně. Teď už chápu, kde se ve mě vzala láska k Succession...

Sekce čtvrtá: TIMING IS EVERYTHING

Ošklivka Katka, jak už bylo zmíněno, má 73 dílů a je tak jaksi arbitrárně rozdělená na dvě série (29 a 44 epizod). Hádejte, v kterém díle Katka zkrásní a dá se dohromady s Tomášem. Pokud jste řekli v úplně posledním během asi patnácti minut, tak jste měli pravdu (jak jste to věděli?? to je čarodějnictví! na hranici s vámi!). Opravdu, nekecám. Ono se totiž stalo něco nepříjemného...

Prima Katku zrušila, tipuju, že v době, kdy už byla natočena tak třetina nebo víc druhé série, a scénáristky byly dle mého odhadu úplně, ale úplně v hajzlu. V druhé sérii totiž představily asi pět nových postav, takže půlku z nich zase nenápadně vypustily, protože na ně nebyl absolutně čas, a pokusily se provést speed run romance, která do této chvíle úplně chyběla. Tomáš byl v relativně šťastném vztahu se svou snoubenkou a Katku teprve nedávno začal vnímat jako člověka hodného základního respektu. Katka samozřejmě byla do Tomáše zamilovaná od začátku, ale z jeho strany neproběhlo vůbec nic. Řešení?

Tomáš musí Katku svést, protože důsledkem řady machinací na hraně zákona se Katka stala vlastníkem celé firmy. Kdyby na to byl čas, dala by se z toho vytřískat docela slušná slow burn dějová linka, kdy si Tomáš postupně uvědomí, že Katku opravdu miluje atd. atd. etc. apod. A tak to je, akorát je to zcucnuté do maximálně deseti epizod, přičemž většinu z nich Tomáš na plnou hubu říká, jak je mu Katka fyzicky a esteticky odporná. Na tohle nenarvu ani dobově signifikantní hlášku Still better love story than Twilight, protože ne, není to lepší lovestory nez Stmívání. Edward by nikdy nic takového neřekl, shut up.

Závěr celého seriálu tedy vypadá tak, že Katka dostane make-over, Tomáš se jí přijde omluvit za to, že se k ní hnusně choval, ale že si uvědomil, jak moc ji ve skutečnosti miluje, ona mu instantně (!!?!) odpustí, dají si pusu a to je konec. Je to natolik smutné, že je mi těch scénáristek a všech dalších, co na Katce dělali, upřímně líto.

(Dalo se tomu preventivně předejít, kdyby nepsaly šest dílů o jednom dni. Ale chápu, že hindsight je 2020.)

Sekce pátá: FEMINISMUS

Většina postav jsou ženy (nebudu to počítat, ale jsem si skoro jistá, a to mi stačí) a jelikož i všechny scénáristky jsou ženy, dopadlo to celkem dobře, co se týká jednotlivých ženských postav. Namátkou:

Tomášova snoubenka Marcela sice iracionálně nenávidí Katku, ale jinak je vlastně docela normální a navíc opravdová girls girl, která pomáhá svým podřízeným řešit životní problémy

zlá sekretářka Patricie je sice intrikánka, která škodí Katce i firmě, ale zároveň má překvapivě mnoho morální integrity, když jde o vztahy, a je až naivně romantická

Několikrát se setkáme taky se sexuálním obtěžováním, které je vždycky odsouzeno a úchyl potrestán. Je to takové pohádkové, ale dobře se na to kouká.

Místy ta ženská solidarita přechází až příliš daleko, tho, několikrát se banda ženských chechtá tomu, když žena mlátí svého muže. Má to být vtip a vím, že tehdy to většině lidí i vtipné připadalo. Yikes.

Sekce šestá: FATA MORGANA

Toto už bude čistě osobní. Naprosto živě jsem si z doby před patnácti lety pamatovala některé scény a dějové linky a těšila jsem se, až je uvidím znovu... A ony tam nebyly! Ani jedna! Jsou tedy dvě možnosti:

aniž bych si to pamatovala, viděla jsem Ošklivku Betty, kde vystupují postavy se stejnými jmény (například Marcelu a Daniela mají i v Kolumbii), a tam se ty věci staly

až tak jsem si zažila vlastní nápady na fanfikce a hlavokánony, že jsem je nedokázala rozlišit od reality

Fakt nevím, co je horší...

Sekce sedmá: VERDIKT

Řeknu vám to upřímně: nelituju ničeho. Přes všechny šílenosti, které jsem vám sem vypsala, jsem si užívala téměř každou chvíli, co jsem měla Katku puštěnou na půlce monitoru, zatímco jsem projížděla tumblr nebo odepisovala na pracovní maily. Byla to úchvatná cesta do minulosti, cejtím se jako ti kluci v Cestě do pravěku, jenom místo dinosaurů a obřích vážek na mě vyskakovaly roky zapomenuté celebrity (Martin Maxa! pamatuje si někdo Martina Maxu? já ne) a Lukáš Hejlík, který buď přehrává nebo se snaží předstírat, že ho nepřitahuje Lumír Olšovský. Ostatně soudím, že by měli natočit novou verzi. Nepochybuju o tom, že teplý módní návrhář by byl dnes mnohem větší hate crime než před patnácti lety.

[fenomenologiecinky]

O ambicích a proč žádné nemám

Omílá se to pořád dokola. Že se lidi v jednom kuse za něčím honí. Že je taková uspěchaná doba, hektická. Že každý pořád někám pospíchá a neumí na chvilku vypnout, zastavit se, vydechnout nebo odpočívat. No bodejť by taky jo. Každej dělá, co může, aby uplatil všechny svoje úvěry, hypotéky, leasingy, vzal děcka v sobotu do kina a na happy meal, manželce koupil k narozeninám Pandoru nebo O-bag nebo co to je, a pokud je extra náročná tak Michael Kors a ještě taky nezapomeňte na dovolenou na Mallorce a zimní lyžovačku aspoň v Krkonoších, ale samozřejmě lepší budou italský Alpy. Ale tohle nejsou ani tak ambice, tohle je strašlivej stereotyp, nějaká utkvělá představa, že to takhle má bejt, že to je správně, že každá rodina musí mít dvě auta, ale o víkendu si vyjedeme na kolech, protože jsme eko, že třídíme odpad, nejlépe máme doma kompostovač, z plastových lahví vyrábíme šperky, postavíme si domek v satelitu, to je fuk, že budeme dojíždět hodinu a trčet v zácpě, že tam po sedmý večer už nic nejede, ale co bychom platili někomu nájem, jsou to všechno vydřiduši, radši budeme solit osmdesát let třicet litrů měsíčně a žít ve stresu, že přijdeme o práci a tím pádem o patnáct let placení hypotéky. Děsně se to vyplatí prostě. To se pak nedivím, že jsou všichni nervózní, protivný a pořád se za něčím honí. Je to takovej pěknej veselej život, na kterej budete v důchodu moc rádi vzpomínat (pokud se ho dožijete nebo pokud budete schopní si pamatovat větší časový úsek než posledních 12 vteřin), především až budete lítat kolem tý svý haciendy, která je teď po sto letech možná konečně vaše, akorát už jaksi nemáte dost síly a energie ji udržovat, aby vám nespadla na hlavu. Prostě klidný bydlení na stáří.

Já nevím, jak vás, ale mě tohle úplně neláká. Do hrobu si vezmu taky kulový a do důchodu půjdu tak nejdřív ve sto dvou a řekla bych, že pak budu ráda, když udržím moč. Jsem prostě ten typ, co bude radši bydlet v nájmu, ale může se kdykoli odstěhovat, přestěhovat blíž k práci nebo úplně pryč a žádný zářezy o počtu nemovitostí (jako by to byly nějaký archievementy) si dělat nepotřebuju. Spoustu lidí to ale očividně dost baví. Moc nechápu proč. Raději si udělám z práce procházku na čerstvým pražským vzduchu, protáhnu nohy a ulevím přejedenýmu žaludku (ten ještě někdy přijde napřetřes, to se nebojte), než bych dvojnásobnou dobu seděla v autě, přijela domů buhví kdy, protože D1 je zrovna zase zavřená, jenom abych si deset minut užívala tu báječnou venkovskou atmosféru, kterou mi za chvíli zkazí zjištění, že mi došlo třeba mlíko - ale ouha, žádná večerka, sámoška ani supermarket, co by měl otevříno aspoň do osmi, tady není, takže budu bez jídla. Paráda, ne? A když jste hladoví a ani to dámejídlo k vám nezajíždí, můžete jít leda tak s prázdným žaludkem spát. Brr, dokážu si představit jen málo horších věcí. Samozřejmě všechny vaše chmury rozptýlí nádherný východ slunce (kterej hlavně v létě určitě stihnete, protože musíte vyjet nejmíň o hodinu dřív, kdyby byla havárka a museli jste jet oklikou), nebo zpěv ptactva (to se ale zásadně liší v názoru, v kterou ranní hodinu byste měli vyskočit z postele, než co zastáváte vy) a v zimě to taky není žádná prča, protože jestli chcete do práce, tak byste se asi měli oblíct a jít odházet ten sníh, jinak nevyjede z garáže. A nedej bože, aby se vám něco stalo s autem.

Teďko to vypadá, že jenom pomlouvám život v satelitu. Ve skutečnosti je mi vlastně dost jedno, kde a jak kdo bydlí, hlavně když je spokojenej. Akorát jsem tím chtěla nastínit jeden z takovejch těch stereotypů, do kterých rosteme. A myslím, že to s ambicema souvisí. Protože, ať už máte jakýkoli, obvykle je jejich vyústěním dosažení na nějakej takovejhle baráček s hypotékou v satelitu. Ti transcendentálněji zaměření možná přidají nějaký cestování a bla bla. Každopádně všichni potřebují vydělat, aby si mohli dovolit, to, čeho by teda podle sebe nebo nějakýho vyššího diktátu společnosti měli dosáhnout. Bohužel doba je taková, že když pracovat nebudete, tak nebudete bydlet a nebudete jíst. S tím jídlem mi to připadá dost krutý, nicméně dá se to pochopit, kdo nepracuje, ať nejí, že jo, ale pokud vám hrozí, že když náhodou nedostanete jeden měsíc vejplatu, skončíte na dlažbě, to teda pardon, ale to mi připadá už trochu moc. K čemu tím ale směřuju...

Vštěpuje se nám takovej typickej model, podle kterýho bychom měli všichni žít a laskavě se s ním spokojit. A sice, že se máte dobře učit, slušně se chovat, vystudovat, najít si nějakou nóbl práci, pěknou ženu/šikovnýho chlapa, mít psa, děti, hypotéku, domek za Prahou, jezdit na dovolený, platit daně a bejt šťastný. Pokud jste takzvaní liberálové, tak se máte dobře učit, slušně se chovat, vystudovat, najít si ještě víc nóbl práci, cestovat po světě, zjistit že platit daně tady u nás je nejlepší na světě, vrátit se, pořídit si partnera, děti a tak dál... No jenže, co když nechcete? Co když prostě nemáte stejnej cíl jako všichni ostatní? Tak to vám gratuluju, to jste asi neambiciózní. Dobře, možná jste, možná máte nějakej trošku jinej cíl, ale ambice, o kterých tu plácám, se obvykle spojují s tím, co byste chtěli jednou dělat, jakože jakým způsobem si na ten svůj cíl chcete vydělat, a samozřejmě, jak strašně dobrý v tom musíte být, abyste si vydělali dost nebo nasytili svoje ego. Případně cizí, to už je fuk. Důležitá je ta cesta k prostředkům. A tady přichází ta fáze, kdy jsem neambiciózní.

Táhlo se to se mnou asi už od školky. Už jako škvrňat se nás učitelky ve školce, potažmo otravní příbuzní ptali, čím bychom chtěli být, až vyrosteme. Pak se případně smáli našim rozumům, asi jako kdyby čekali, že čtyřletý dítě vám s plnou vážností sdělí, že chce bejt projektovej manažer nebo senior sales accountant. K dokonalosti se to dotahovalo ve školce kreslením, čili optickou vizualizací toho, co bychom chtěli dělat, později pak velice záživnými slohy Mé vysněné povolání. Holčičky chtěly obvykle bejt paní učitelka, paní doktorka, prodavačka, zpěvačka, švadlenka a různý jiný roztomilý věci. Kluci kreslili automechaniky, piloty, popeláře, vojáky, policajty... No a pak jsem tu byla já a moje obrázky. Byly na nich princezny. Nechtěla jsem bejt to, co všichni kolem mě. Ne že bych nechtěla pracovat nebo tak, akorát jsem si říkala, jestli těch učitelek a prodavaček nebude už nějak moc. Navíc mě žádný takovýhle povolání nikdy nelákalo. Na základce se zjistilo, že mi celkem jde psaní a podobný věci, tak mě všichni začali cpát žurnalistiku, ovšem kromě učitelky na matiku, která tvrdila, že jsem cituji: “Taková dobrá počtářka,” a že by to byla škoda. No, ona by to možná byla pravda. Jenomže se mnou byla potíž. Mně šlo všechno. Na základce se to tak nějak schová, takových tam byla spousta, jedničkářů. Šli prostě na gympl a tam už se vyfiltrovalo, co komu nejde. S tím se tak nějak počítá. Už velmi záhy se ukázalo, že někdo má vlohy na matiku a fyziku, někomu jde bižule a někoho baví ZSV. No a já furt nic. Mně šlo furt všechno. S něčím jsem sice sem tam bojovala, ale obvykle se stačilo jenom trošičku víc snažit a bylo to lepší. A hlavně jsem furt byla nejlepší. Byl to sice hezkej pocit, to jo, akorát s tím všichni začali tak nějak počítat. Že Zdenička to vypočítá, video nastříhá, prezentaci připraví, fyziku vysvětlí, taky ví, jaký je hlavní město Ghany a řekne, o čem byla ta povinná literatura. A že samozřejmě bude nejlepší a úspěšná pořád a ve všem, hlavně v tom, co si teda vybere a baví ji to. A to byl další problém. Nemůžu říct, že by mě všechno bavilo. Spíš mi nic nějak zásadně nevadilo. Povinnou literaturu jsem si přečetla ráda, četla bych i tak a zajímalo mě to. Fyzika mi nevadila, přišla mi logická a užitečná. S matikou jsem nikdy neměla větší problémy, chemii jsem se zvládla naučit, zeměpis mě bavil a zdálo se mi, že se takový znalosti hodí. Jazyky mi šly. Kreslila jsem hezky, uměla jsem noty a běhala jsem rychle. Dějepis jsem sice moc nemusela, ale prostě jsem se ho naučila. Bavila mě třeba biologie, hodně dlouho jsem počítala s tím, že ji budu studovat. Genetiku, mikrobiologii, virologii, epidemiologii a podobný věci. Ale jak ty čtyři roky plynuly a já se prokousávala čtením složitějších věcí (přičítám to asi tomu) a taky že jsme začali probírat filozofii, mi to uvažování uhnulo trochu stranou. ZSV byl vlastně jedinej předmět, kterej mě hrozně štval. Nějaká psychologie, koho to zajímá? Nepodložený žvásty. Pitomosti a generalizace. No stejně jsem měla jedničku, protože se to ode mě nějak tak čekalo, navíc to, že jsem něčím pohrdala, neznamenalo, že se o to nebudu vůbec zajímat, že. Pořád jsem si myslela, že budu studovat nějaký odvětví biologie, nějaký hodně složitý, když mi to tak děsně myslí, samosebou. Ale pak se přibližovala maturita a přijímačky a já čím dál víc četla klasiky a povinnou literaturu a hrozně mě to bavilo. Slohy jsem měla furt krásný, akorát jsem moc nevěděla, co s tím. Dlouho jsem byla taková všestranná, fotila jsem, točila videa, dělala koláže, i šila zvířátka, psala si blog. Děsně mě bavilo bejt kreativní, říkala jsem si, že memorovat data a biflovat se, to zvládne každej, ale já chtěla něco trochu jinýho. Zamilovala jsem si jezdit do Prahy do divadla, byl to úplně jinej svět, nikdo to moc nedělal a mně to připadalo jako taková hezká syntéza všeho, co mě baví. Úplně jsem se vyprdla na technický školy a roztrousila přihlášky všude možně na umělecký a uměnovědný obory. Musela jsem to samozřejmě zařizovat v době, kdy ostatní měli ještě leháro a spoustu času na rozmyšlenou, takže jsem byla zase za exota, ale to mi nevadilo, tenkrát jsem nějakou ambici měla. Hnalo mě i to, že musím dělat talentovky a i když mi lidi (ti, co to věděli) fandili, říkali, že to neudělám, že takových lidí je, co by chtěli studovat umělecký školy, ale že se tam dostane jeden z tisíce a podobně. Je pravda, že statistiky nemluvily nijak růžově. Ale chápete? Talentová zkouška. To zní přece tak vznešeně. To není jak nějakej scio test s percentilem, na kterej si koupíte sešitek cvičnejch příkladů a je to. Měla jsem to docela pěkně vymyšlený a těšila se na to, protože alespoň estetiku jsem měla jistou a nijak mi to nevadilo. Nicméně na jednu školu jsem si pořád netroufala. Říkala jsem si, že ta šance je fakt až moc titěrná. Že se tam lidi hlásí třeba pětkrát a stejně je nevezmou. Takhle jsem se trápit nechtěla. Nicméně nakonec jsem rozhodla, že stejně nemám, co ztratit, a přihlášku si podala. V prvním kole přijímaček byly jen nějaký testy, dějiny umění a angličtina nebo co, sice jsem moc nepočítala s tím, že projdu, ale stalo se a já se ocitla před komisí. Už z pár minulejch zkoušek jsem věděla, jak to asi tak chodí, nic jsem si od toho neslibovala, šla jsem to přeci jen zkusit, je to spíš taková sranda. No co čert nechtěl (abych to taky nezdržovala), za pět let se ze mě stal magistr umění a z toho, co původně byl dobrej pocit a možná i pýcha, je vlastně tak trochu ostuda a špatný svědomí. Ne že bych byla tak špatná, to ne, celkem mi to šlo, hlavně pak v magistru, hodně jsem se naučila a myslím, že jsem se i dost posunula. Bohužel jsem zjistila, že mě opravdu víc zajímá filozofie, než divadlo. Každopádně, když se teda mezi příbuzenstvem rozneslo, že Zdenička jde na DAMU, byl z toho samozřejmě poprask, radost a všeobecné nadšení. Hezká přetvářka, musím uznat, že se to mému okolí docela dost povedlo. Po prváku se mě všichni začali nenápadně ptát, co s tím jako chci dělat, až to vystuduju, jestli si vůbec najdu nějakou práci a tak. Připadalo mi to dost předčasný řešit, vždyť je to ještě daleko, ještě nemám ani nic vystudovaný a pak se uvidí. No a než se člověk naděje - bakalářský státnice, magisterský státnice a bum! A mám to. Na doktorát jsem nechtěla, bezpečně jsem věděla, že by mi k ničemu nebyl a divadlo mi popravdě už dost lezlo na nervy. Bylo to asi proto, že za svý studium jsem viděla tolik špatnejch představení, že mě úplně přešla chuť hledat ty dobrý. To kouzlo, který to mělo, když jsem tomu ještě tolik nerozuměla, bylo pryč. Už jsem tam nechtěla, pokud jsem nemusela. Jenže co teď se mnou, že jo?

Už nějakou dobu jsem byla vášnivej fitnessák, tak jsem si za splněný státnice přála udělat si rekvalifikaci (je to vlastně dost vtipný, když se nad tím zamyslíte). Další měsíce utekly jako voda, ze mě se stal kromě magistra umění ještě instruktor fitness a já pořád nic. Pořád jsem se k žádný závratný kariéře neměla. A nemám se k ní doteď. Long story short - už skoro rok dělám v oboru IT certifikační testy. Nic závažnýho, jen na půl úvazku, za mizerný peníze, ale víte co? Mě ta práce vlastně baví. Neříkám, že mě bude bavit ještě dvacet let, ale mě samotnou překvapuje, že už mě baví tak dlouho. Sice je s lidma, lidi jsou otravný a moje sociální schopnosti nulový, ale učím se a myslím, že mi to prospívá. Jenomže Zdenička, která je přece tak chytrá, Zdenička, která nosila pořád samý jedničky, Zdenička, která vždycky dokázala to, co chtěla (alias co si ostatní představovali, že by měla chtít), a navíc Zdenička, která má titul - ta přece nemůže někde kmitat za pár šupů a hlavně na půl úvazku. To přece nejde. Že jsem takhle spokojená, to už je každýmu jedno, já přece musím někam směřovat, mít nějakou vizi a nějakej cíl. Přece si chci najít lepší práci. V oboru nejlépe. A ne že já bych nechtěla, akorát nějak nevím jakou. Už mě nebaví chodit na pohovory (když už mě teda někam pozvou, to je asi hlavní krok), kde dříve či později dojde na to, co jsem vystudovala, a jak proboha s tím, co jsem vystudovala, chci dělat zrovna tuhle práci, o kterou se ucházím. On si totiž každej myslí, že když máte uměleckou školu, tak jste totálně vymaštěný a na nic lepšího jste neměli.ˇŽe jste propadali z matiky a neuměli najít na mapě Velikonoční ostrovy. Bych jim dala přečíst Heideggera! Jenže to jsem zjistila až moc pozdě. Teď už bych šla studovat třeba částicovou fyziku. No, moje smůla. Každopádně všechny takový ambice jako bylo naznačeno výše se mi zatím vyhnuly. Hypotéka? Děti? Baráčky a nervy? Jako proč? Co bych si s tím počala? Možná jsem už prostě rezignovala na to, že se ode mě pořád něco očekává, že budu pořád ta, co bude první a nejlepší a dokonalá a nikdo se mě neptal, jestli jsem taky já sama se sebou spokojená, hlavně, že splňuju to, co se po mě chce. Fór je v tom, že já (možná právě proto, že jsem jen celou dobu plnila to, co se ode mě čekalo) stejně pořád nevím, co chci, a obávám se, že ve svý generaci rozhodně nejsem jediná. A jestli to budu někdy vědět, to je otázka. Zatím mám dost práce s různejma jinejma věcma, jako například, jak vypadá nic, nebo že jsem se zase praštila činkou do kolena a dělá se mi modřina...  A nějaký ambice? No, zatím mi to holt nevyšlo. I to se mi stává. Na rozdíl od jiných se mi nechce nikam hnát a něco pronásledovat, chtěla bych mít klid, normálně spokojeně existovat. Jíst, cvičit, číst, přemýšlet, pracovat někde, kde je to příjemný, nikdo na nikoho nehuláká, mít tak akorát na to, abych poplatila svoje potřeby a ještě mi zbylo na něco malého pro radost. Ale to očividně není dostatečná ambice.