#Jakoby a ne snad???

[pocitenicko]

[prospercz]

Den 70

Drápu se do ne až tak prudkého kopce. Ale drápu, protože je celý zakrytý sněhem. Naštěstí v noci dost solidně mrzlo, takže je sníh teď krásně tvrdý. Za chvilku mě čeká dnešní velk�� checkpoint, nejvyšší bod celého Oregonu a zároveň i Washingtonu. Měří 7560 stop, metry už jsem se tady odnaučil, sorry. Není to ale vůbec krasavec, je to jen sedlo, žádný vrchol. A to pěkně popisuje celou PCT, nevede přes vrcholy, ale po hřebenech. Dlouho se nezdržím. Mám totiž dneska jeden mnohem důležitější cíl. Až ujdu dalších 7 mil, dostanu se na metu 1000! A to už za oslavu teda rozhodně stojí.

Nad ránem mě budí zima. Moje vyfouknutá karimatka totiž moc dobře neizoluje. Různě se převaluju a snažím se ještě zabrat. Zrovna jsem otočený směrem ke vchodu a překvapením se úplně proberu. Něco na mě kouká! I bez brýlí mi dojde, že to je liška. Drze se přišla podívat až asi dva metry ode mě. No nic, tak vstáváčka.

Navleču se do všeho, co mám a začnu balit stan s namrzlou krustou. Voda, která večer zkondenzovala, totiž do rána přimrzla. Vyrážím. Pod nohama mi křupe zmrzlý sníh, takže se jde docela dobře. Aspoň k něčemu ten noční mráz byl.

Za hodinku jsem na nejvyšším bodě Oregonu a pokračuju dál, směrem k Mt. Thielson. Další vysoký vrchol, který teď musíme obejít. Za ním nás pak čeká meta 1000 mil!

Plahočíme se společně se Stir it upem sněhem. Jak před pár dny napadal čerstvý, tak jsou teď dobře vidět všemožné stopy. Narazili jsme určitě na medvědí ze včera, a nejspíš taky něco jako rys nebo puma. Pak stopy spousty dalších míň zarážejících, a krev v žilách tuhnoucích, zvířat.

Když dorazíme k našemu milníku, je to takové hořkosladké vítězství. Uděláme si ze šišek naší tisícovku, protože tu nikdo jiný normálně 1000 mil neslaví. V zápětí nás ale začnou zase napadat komáři! Takže se moc zdržet nemůžeme.

Je to celkově takový nekonečný kalkul. Vybrat si radši zimu a sníh, s tím i spojenou kratší denní vzdálenost, nebo teplo a komáry, a zároveň klidně 30 mil denně? Většinou když mám jedno, tak si přeju to druhé. Takže je to taková Sofiina volba…

Komárů už se dneska zase nezbavíme. Jakoby ty bestie za ty dva dny, kdy nemohly létat, dostaly ještě větší hlad. Btw. Víte jak zaručeně vypukne komáří šílenství? Stačí když vám začne téct krev z nosu. Vyzkoušeno za vás.

Tak moc jsme si tady v Oregonu zvykli, že je voda všude, až nás teď dost zaskočilo, že jsme na ni celých 15 mil nenarazili. Potůčky nahoře byly ještě zamrzlé, a dole nebylo nic. Nakonec nás zachránila vodní keška ještě z loňského podzimu, kterou tady Trail Angels udržují pro hikery. Jak jsme zpohodlněli při nošení jednoho litru, tak se nám to teďka dost vymstilo. Ale chybama se člověk učí, ne?

Navečer potkáme jednoho hikera v protisměru, dokonce je to Čech. Tak s ním chvilku pokecám. Zaráží mě tu ale jedna věc. Proč si každý myslí, že s krajanem se lidi budou bavit radši než s cizinci? Každý to tak přednáší, vždyť jste přeci ze stejné země, tak si určitě máte spoustu co říct. Já se na to dívám trochu jinak. Radši se dozvím něco od cizinců a o zemi, ve které sám nežiju. Takže tyhle myšlenky ostatních moc nechápu. Ale nebavím se teď jen o Češích, platí to na kterýkoli národ. Snad jen Francouzi a Španělé to tak doopravdy ale mají.

Večer v kempu jsem ještě stihl zlomit jeden kolik od stanu. Už se tak tvářil několik dní, tak mě to neudivuje. Holt, za tu lehkou váhu se platí i jinak než jen těžkýma prachama. Občas se něco křehkého zlomí nebo roztrhne…Našel jsem díru v karimatce, snad je to ta, která mě teď trápí a nebude jich víc. Uvidíme ráno. Nejak teď po večerech zas nemám na nic čas. Než všechno stihnu udělat, je vždycky už 10 a tedy čas jít spát. Musím to zašívání teda nechat až na jindy.

[manulenka]

ᴛᴏʜʟᴇ ᴜž ᴊᴇ ᴢᴀ ᴛʀᴇsᴛ...

Měl to být testovací výlet, jak moc jsem ještě zničená. Místo mě byla ale prověřena Keliška...

Mrzelo mne, že jsme při posledním pokusu pokořit část Stezky nedošly do Adršpachu, podle původního plánu. Protože zbýval poslední pracovní den, byla to pro daný týden ideální příležitost projít skály bez davů (alespoň zdánlivě...). Na stránkách Adršpašských skal zbývalo ještě dostatek vstupenek, takže vše vypadalo idylicky.

Cesta sice zabrala víc jak 2 hodiny, ale odměna měla být sladká. Tedy spíš oku lahodící. Vstup do skal je prakticky hned vedle vlakové zastávky. Při průchodu turniketu do areálu skalního města jsem se i s psicemi musela vměstnat do větší skupiny turistů, jak jinak než polských. Idylka se pomalu rozplývala... Rozhodla jsem se ale, že si náladu nenechám zkazit a užijeme si procházku skalami, jakoby tam bylo prázdno. V areálu mají být psi na vodítku, což jsem aspoň pro začátek chtěla v tom davu turistů dodržet, ostatně nebyla jsem sama, kdo vyrazil se čtyřnohým parťákem. Připnula jsem tedy vodítko k postrojům a vyrazily jsme.

Psice byly samozřejmě natěšené a táhly mě davem. Hned od vyhlídky nad Pískovnou se nám ale plán o pěkné procházce začal bortit. Cora se začala v pravidelných intervalech dusit. Tedy ne doslova, ale měla chvílemi problém s nadechnutím. Vydrželo jí to celou cestu skalami i celou cestu vlakem domů.

Když byla v lednu na očkování, doporučila mi veterinářka "seniorskou prohlídku". Spočívalo to v sérii vyšetření a krevních testů. Corís z vyšetření vyšla celkem zdravá jako rybka, jen jsem byla upozorněna na výrazně zúženou trubici hrtanu - nepoužívat obojek, pouze postroj a sledovat případné změny, to byly rady, se kterými jsem tehdy odcházela.

Záchvaty dušnosti se večer zhoršily. Nakonec nezbylo, než volat na veterinu. Psa máme chladit v zátylku a počkat do rána.

Noc byla divoká, protože Cora se průběžně budila dalšími záchvaty, čímž zpestřila spánek i zbytku osazenstva bytu.

Ráno znovu telefonát na veterinu a objednání na 13:30.

Během vyšetření se nezjistil žádný závažný problém, takže Keliška si vysloužila jedno pigáro do stehna a budeme čekat, jak se to vyvine dál...

Poznámka/Povzdechnutí: Zrovna ty dva snad nejkrásnější dny za poslední měsíc jsme strávily doma a ještě řešením zdravotních problémů (pro změnu psích). Někdo tam nahoře mě fakt nemá rád...

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 36.

Vůně

Shen Zechuan z ničeho nic napodobil Xiao Chiyeho čin z minula a vstříkl mu vodu tváře, jen aby získal příležitost mu oblečení vytrhnout z ruky. Xiao Chiye, který na chvíli nebyl schopný otevřít oči, se natáhnul pro suchý ručník a Shen zechuanovi jím zakryl hlavu a začal třít. Shen Zechuan se v tu dobu pořád oblékal a Xiao Chiyeho počínání ho vyvedlo z rovnováhy. Vzteky zavrčel a Xiao Chiyemu svojí ještě holou nohou podkopnul židli pod zadkem. Xiao Chiye okamžitě natáhnul obě nohy a pevně je obtočil kolem Shen Zechuana, kterého si násilím přitáhl k sobě. Pak pokračoval v hrubém sušení jeho vlasů, jakoby snad utíral štěně.

„V tom případě si vyberu sám!“ Vyštěkl Xiao Chiye.

„Ty... ty... zkurvy... 'Er!“ Díky tření ručníku nebyl Shen Zechuanův hlas chvilkami skoro slyšet. Xiao Chiye ho dal pryč. Bez dalších slov chytl Shen Zechuana jednou rukou za bradu, zatímco jeho druhá ruka sjela po jeho zátylku až k pasu a bokům.

„Zkurvysyne.“ Řekl Xiao Chiye. „Řek si mi zkurvysyne?“

Shen Zechuanův pásek ještě nebyl pořádně uvázán, na sobě měl Xiao Chiyeho staré oblečení, které na něm volně viselo tak, že mu byly vidět klíční kosti. Kapky vody z jeho těla smáčely Xiao Chiyemu konečky prstů, až se změnily v jednu tím jediným sametovým dotekem.

„Neřek.“ Chytl Shen Zechuan Xiao Chiyeho ruku a nedovolil jí se dál pohnout. „Jak se říká - člověk by měl denně rozjímat nad třemi aspekty. Druhý mladý pán by se nad sebou měl skutečně zamyslet.“

„Nerozumíš tomu.“ Hbité Xiao Chiyeho prsty se ihned přetočily, aby obratem sevřely Shen Zechuanovu ruku. „První slovo, který sem uměl říct, bylo zkurvysyn. Už dlouho ti řikám, že tvůj druhej mladej pán je chuligán. Nemá absolutně žádnej smysl, abych se nad sebou zamejšlel. A neni ten tvůj pas až moc útlej?“

„To ses jen ty ještě tolika nedotýkal.“ Odpověděl mu Shen Zechuan bezcitně.

„To je pravda,“ Předstíral Xiao Chiye, že ho nepochopil a pokračoval: „Samozřejmě sem se tvýho pasu ještě tolikrát nedotknul.“

Shen Zechuan už s ním v tomhle představení pokračovat nechtěl. Jednou rukou si utáhnul pásek a řekl: „Protože ses mě už na oplátku dotknul, je tahle záležitost vyřešená.“

Xiao Chiye uvolnil nohy, které měl omotané okolo Shen Zechuana a Shen Zechuan si konečně dopnul pásek. Od tření ručníkem měl úplně rudé tváře.

Xiao Chiye, kterému začínalo být horko, vstal, aby sebral východní perlu ležící na zemi a náhodou znovu zahlédl Shen Zechuanovy holé nohy. Na okamžik se zarazil, než se rychle narovnal a ustoupil o dva kroky, jen aby je vzápětí udělal zpátky.

„Čas spát.“

Shen Zechuan si nalil misku horké zázvorové polévky. Po vypláchnutí úst si znovu kýchnul. Xiao Chiyemu připadalo komické, jak vypadal, když kýchal, asi jako kočka.... Sám si namočil kapesník do studené vody a otřel si tvář.

„Tudy ne,“ Svlékl se Xiao Chiye a ukázal na svou postel. „Ty budeš spát tady.“

Shen Zechuan si otřel pusu. „Pak můžeme přeskočit formality.“ Řekl a rovnou se mu posadil na postel.

Xiao Chiye odsunul stoly i židle a na uvolněné místo si přitáhl xumi pohovku na vzdálenost jednoho kroku od Shen Zechuana. Pak si lehl a položil si hlavu na založené ruce: „Lanzhou, zhasni lampu.“

Shen Zechuan sfouknul lampu a zachumlal se pod deku zády k Xiao Chiyemu.

Venku stále sněžilo, ale uvnitř bylo teplo a ticho.

Xiao Chiye zavřel oči a vypadal, jakoby spal. Pocit dotyku Shen Zechuana na konečcích jeho prstů přetrvával a v tuhle chvíli byl v naprosté tmě snad ještě živější. Otevřel oči, zahleděl se na strop a začal přemýšlet o Libei.

Mudrcem se mohl stát pouze ten, jež byl bez tužeb.

Když ho jeho shifu učil střílet z luku, akorát bylo období, kdy byly pastviny v Libei bujné. Sám seděl na plotě na okraji koňského výběhu a s hlavou podepřenou rukama vzhlížel k azurově modré obloze.

Zuo Qianqiu se ho zeptal: „Na co myslíš?“

Kolem Xiao Chiyeova krku visel kostěný prsten. Zahýbal lýtky a řekl: „Chci orla. Shifu, chci lítat.“

Zuo Qianqiu, který seděl na druhé straně, se na něho podíval, plácl se po zátylku a řekl: „I ty jsi chlapec pohlcený touhami. Ale člověk se může stát mudrcem jedině tehdy, když žádné nemá. Mnoho věcí se nakonec stane tvojí klecí, jakmile po nich začneš toužit.“

Neposedný Xiao Chiye se oběma rukama chytil zábradlí a rychle se z něho pověsil hlavou dolů. Jeho malá róba mu ihned spadla do drnů trávy a prachu na zemi a zároveň mu zakryla obličej. „Je lidská přirozenost něco chtít.“

„Chtít je předehrou k radosti a neštěstí.“ Držel Zuo Qianqiu v rukách svůj vlastní velký luk a pečlivě si ho otíral. „Když uznáš, že jsi jenom pouhý smrtelník s touhami, budeš ovlivněn úvahami o zisku a ztrátě. Jakmile to budeš chtít, budeš to muset získat. S takovou povahou z tebe bude vlče. Ale A-Ye, v budoucnu bude hodně věcí, které budeš chtít, ale nikdy je nezískáš. Co budeš dělat potom?“

Xiao Chiye přistál na trávě, chytl lem svojí róby a chytil velkou kobylku. Stiskl ji a řekl nesměle: „Otec říká, že kde je vůle, je i cesta. Není nic, co by se nedalo získat.“

Zuo Qianqiu si povzdychl a pomyslel si, že je přeci jen ještě moc malý. Bezmocně tedy ukázal na oblohu a řekl: „Dobře. Chceš létat, ale opravdu můžeš?“

Xiao Chiye pustil kobylku a zvedl hlavu, aby se podíval na Zuo Qianqiuho. Se vší vážností odpověděl: „Můžu se naučit krotit orly. Jakmile jednoho zkrotím, jeho křídla budou patřit mně. Obloha, po které poletí, bude oblohou, po které poletím já. Shifu, člověk musí být přizpůsobivý.“

Zuo Qianqiu se na něho dlouho díval, než řekl: „Jsi silnější než já... Já sem jenom hlupák, co se nedokáže přizpůsobit okolnostem.“

Xiao Chiye napodobil orla, když rozpřáhl ruce a popoběhl několik kroků ve větru v trávě. Pak řekl: „Taky chci zkrotit koně.“

„Orli i koně jsou tvorové se silnou vůlí.“ Následoval ho Zuo Qianqiu a pokračoval: „Vypadá to, že náš A-Ye má rád lidi, kteří jsou vzdorovití a těžko zkrotitelní.“

„Krocení.“ Řekl Xiao Chiye. „To je to, co se mi líbí. Ten proces.“

Pomyslel si Xiao Chiye.

Ne, že by se mu ten proces jen líbil. On si ho vyloženě užíval. Bylo to jako mučit orla. Nenechat ho spát sedm dní a čtyři ho nekrmit. To celé vydržet, dokud se mu nenaježí peří a jeho oči se nezmenší do velikosti sezamových semínek. Teprve až bude poslušně poslouchat rozkazy, ho vzít na lov.

A teď byla sexuální touha jeho nově získaným orlem. Xiao Chiye mírně naklonil hlavu a podíval se na Shen Zechuanova záda. Jeho svažující se oděv mu odkrýval zátylek. Ve tmě vypadal jako kus neleštěného nefritu, který byl na dotek slovy jen těžce popsatelný.

Xiao Chiye byl opět tvrdý.

Nepohnul se, ani neodvrátil zrak. Nevěřil, že by ho tento druh povrchního chtíče dokázal ovládnout. Nevěřil, že by podlehl takovému hrubému instinktu.

Před svítáním dalšího dne se oba muži ve stejnou chvíli posadili, jakoby toho měli konečně dost.

Strážný, který se celou dobu rozvaloval na střeše, vydechl horký vzduch a přitom sledoval, jak služebné vstupují spořádaně do místnosti. „Huh, včera v noci se nic nestalo.“

Ten, který pil víno řekl: „Neuspěl.“

Ten, který držel štětec, se podezřívavě zeptal: „A to víš jako jak?“

Ten, který pil víno, se posunul a pohlédl na Shen Zechuana, jež akorát vyšel ze dveří. „Tak se na něj podivej, hejbe se úplně normálně. Kromě černejch kruhů pod očima vypadá očividně odpočatě.“

Oba muži systematicky otočili hlavy a jejich oči spočinuly na Shen Zechuanovy. Pak se ohlédli i na Xiao Chiyeho, který vyšel za ním.

Ten, který držel štětec, řekl: „...Druhý mladý pán nevypadá moc šťastně.“

Ten, který pil víno odpověděl: „Je sexuálně frustrovanej.“

Chen Yang přehodil přes Xiao Chiyeho kabát. Když si všiml jeho vážného výrazu, zeptal se: „Místokráli, něco udělal?“

Xiao Chiye přikývnul: „Uh-huh. Dalo by se to tak říct.“

Chen Yang vyděšeně řekl: „Včera v noci...“

„Je to docela profík v předstírání spánku.“ Zajistil si Xiao Chiye meč Langli a navzdory sněhu sestoupil po schodech dolů. „Vyražme na vojenský cvičiště na hoře Feng.“

Chen Yang ho následoval a řekl: „Dnes není nikdo ve službě. A sněží. Místokráli...“

Xiao Chiye se vyšvihl na koně a ztišil hlas: „Du se podivat na nový vybavení, který akorát dorazilo. Řekni Gu Jinovi a Ding Taovi, aby na něj dohlídli.“

Chen Yang přikývl.

Xiao Chiye zvedl hlavu a pohlédl na oba muže na střeše: „Jestli ho znova ztratíte, tak se můžete klidně ztratit taky.“

Obě hlavy, které se přes střechu vyklonily, jednotně přikývly, než se zase stáhly zpátky.

Ding Tao si knihu i štětec zase bezpečně uchoval na hrudi a řekl: „To je skvělý. Ze stráží druhýho mladýho pána jsme se proměnili v jeho stráže.“

Gu Jin zatřásl zbytkem vína a řekl: „Mam takovej pocit, že by se klidně dokázal sám postavit osmi mužům. Tak na něj prostě dáme pozor.“

„Jen ho neztratit z dohledu.“ Připravil se Ding Tao a pak si obě ruce položil zdvořile na kolena. Chvilku jenom tak seděl, než řekl: „Ale kde je?“

Oba muži se na sebe podívali, pak okamžitě vstali a řekli: „No do prdele!“

+++

Shen Zechuan jedl pařený knedlík a přitom si otevíral zadní dveře do chrámu Zhao Zui. Ji Gang tou dobou akorát praktikoval stínový box na nádvoří. Jakmile uviděl přicházet Shen Zechuana, otřel si ručníkem pot a zeptal se: „Proč jsi dnes přišel?“

Shen Zechuan odpověděl: „Za pár dní už budu mít hodně práce. Dnes se to akorát hodí.“

Velký rádce Qi spal mezi hromadou papírů. Jeho chrápání dunělo jako hrom, proto Ji Gang se Shen Zechuanem nevstoupili dovnitř, ale posadili se na verandu.

Ji Gang si otřel obličej a zeptal se: „V poslední době jsi nepraktikoval bojová umění, že?“

Shen Zechuan si odrhnul rukáv, aby ukázal modřiny z boje se Xiao Chiyem z předchozího dne. „Jednou jsem bojoval se Xiao'Erem.“

Ji Gang byl nejdříve překvapený, ale pak se rozzuřil: „On se tě vážně odvážil udeřit?!“

„Hádám, že chtěl vidět moje vnitřní bojová umění.“ Shrnul si Shen Zechuan rukáv zpátky a pokračoval: „Shifu, jemu nebesa skutečně požehnala. Jeho postava je ještě o stupínek lepší, než prince z Libei. Jeho úderům jsem čelil boxerským stylem rodu Ji, ale bylo to, jako když se mravenec snaží otřást stromem. Vůbec jsem s ním nepohnul.“

„Tehdy, když Zuo Qianqiu opustil hlavní město, zamířil do průsmyku Luoxia, kde se setkal s Feng Yishengem, který pocházel z průsmyku Suotian.“ Řekl Ji Gang. „Feng Yisheng přijal Zuo Qianqiuho za svého adoptivního syna a předal mu umění boje se širokým mečem rodu Feng. V době, kdy začal Zuo Qianqiu učit Xiaa druhého, už se pravděpodobně jednalo o bojový styl, který zahrnoval směsici bojových umění z různých škol, čímž se liší od nás. Ale styl rodu Ji má přirozeně silné stránky rodu Ji. Kdyby ses s ním utkal pouze v technice se širokým mečem, byl bys schopný porovnat rozdíly.“

„Meč Langli byl ukován slavným řemeslníkem na účet vrchní velitelky rodu Qi. Dokáže proříznout kov, jakoby sekal blátem. Běžné meče jsou proti němu k ničemu.“ Řekl Shen Zechuan zamyšleně.

„Meče ukované řemeslníky rodu Qi jsou všechno široké meče generálů, speciálně navržené pro boj na bitevních polích. Podívej se na meč Langli Xiaa druhého. Kdyby se ocitnul na bitevním poli, dokázal by rozštípnout lidské kosti jedním přímým sekem. Byl navržený přesně tak, aby odpovídal síle jeho paže.“ Jak Ji Gang mluvil, oklepával si sníh z bot. „Pokud jde ale o nás, je dost možné, že bychom si na něj nebyli schopni zvyknout, ani kdybychom k tomu dostali příležitost. O svůj meč se ale bát nemusíš. Shifu už pro tebe jeden našel.“

„Můj meč?“ Byl Shen Zechuan mírně zaskočen.

„Císařská tělesná stráž je dobré místo.“ Usmál se na něho Ji Gang. „Čas, který jsi u ní zatím strávil, je krátký, ale v budoucnu pochopíš, že je to místo plné skrytých talentů. Ona, Qi Zhuyin, má možná slavné řemeslníky, ale ani císařská tělesná stráž o ně nemá nouzi. Pořád mám na paměti ten Ji Leiův meč. Jakmile ti ho shifu přinese a dá ho překovat starému příteli, nebude o nic horší než meč Langli Xiaa druhého!“

„Neměl Ji Lei xiuchunský meč?“

„Xiuchunský meč většinou nosil s sebou, ve své sbírce měl však také meč mého otce.“ Odfrkl si Ji Gang. „Proč ještě není mrtvý? Jakmile ho soudní dvůr odsoudí, zapečetí ten meč ve zbrojnici. Jakmile bude tam, najde si shifu cestu jak ho získat.“

„Mučí ho už dlouho,“ řekl Shen Zechuan tiše. „Už to o moc déle nevydrží.“

„Našel jsi před podzimním lovem tu osobu, jak jsem tě žádal?“ Vzpomněl si najednou Ji Gang a rychle se zeptal.

„Našel,“ usmál se Shen Zechuan. „Čekám, až se objeví.“

+++

Xiao Chiye se nevrátil ani v čase večeře a tak Shen Zechuan odpočíval ve svém vlastním domě. Byla už hluboká noc, když venku zaslechl spěšné kroky. Hned na to někdo zaklepal na dveře. Shen Zechuan chtěl předstírat, že nic neslyšel, ale v tom se ozval hluk od okna. Xiao Chiye jej pochvou zvedl a zapískal. Meng přistál na parapetu a spolu s ním naklonil hlavu dovnitř.

„Dohodli sme se, že budeme spát spolu,“ nebyl Xiao Chiye spokojený. „Pročs utek zas sem?“

Shen Zechuan oknem prohodil polštář a Xiao Chiye ho chytil. Shen Zechuanovi tak nezbývalo, než vstát, chytit si deku a jít otevřít.

Xiao Chiye, který v náruči nesl jeho polštář, si k němu z ničeho nic přičichl a zeptal se: „Navoněl ses?“

Shen Zechuan odpověděl: „Jistě. Používám 10 jinů (5 kg) šminek denně.“

„Vážně?“ Usmál se Xiao Chiye.

Shen Zechuan šel napřed. Když stál Xiao Chiye za ním, ani noční vítr se k němu nedostal.

Cítíc na zátylku chlad, Shen Zechuan se z ničeho nic ohlédl. Xiao Chiye ho prstem poškrábal a pak si k němu trochu pochybovačně přičichl.

„Co je to na tobě za vůni?“ Přemýšlel Xiao Chiye.

„Kouř...“ Přehodil Shen Zechuan Xiao Chiyemu přes hlavu deku a klidně odpověděl: „Je to pach střelného prachu na tobě.“

Xiao Chiye zůstal na chvíli nehybně stát, než rychlostí blesku zvedl okraj přikrývky a zabalil do ní i Shen Zechuana.

S hlavou vyčnívající z okapu vylovil Ding Tao rychle malou knížku a vzrušeně zvolal: „Výborně, druhý mladý pane! Chytil jste ho!“

[paskvilnet]

Bow Wave

Léčivé prameny, ruská smetánka, filmový festival, případně ještě becherovka a porcelán. Ne že bychom snad někoho chtěli podceňovat, ale víc atributů na adresu našeho nejznámějšího lázeňského letoviska od pasu asi jen tak někdo hned nevypálí. Do Varů jsme se zajeli podívat ještě dávno před vypuknutí týdne filmů a nekonečných pařeb, kdy město díky festivalovým flamendrům každoročně výrazně nabobtná, takže relativně klid, i když turistická sezóna pomalu začíná a počasí taky přálo. Bow Wave, tamní sedmičlennou partičku jsme před pár měsíci natáčeli v Roxy a v Praze jsme se rozloučili s tím, že až se slunce trochu stabilizuje, tak nás kluci po svém rodném městě trochu protáhnou.

Každý máme svůj nejmilejší bar. V případě Bow Wave to je „Véčko“. A nám se rozhodně taky líbil a vřele vám ho doporučujeme.

À propos zkušebna. Každá kapela vám potvrdí, že sehnat dobrou zkušebnu je tak trochu trabl. Bow Wave jsou po téhle stránce za vodou. Když nás pozvali svoji zkoušku, netušili jsme, že pojedeme na chalupu.

K mimohudebním aktivitám patří i, věřte nevěřte, sport. Emsa a Blážin jsou vášniví bruslaři a za asistence dvou dalších inline parťáků nám předvedli jak sobě a několika protijedoucím řidičům vyplavit nějaký ten adrenalin…

Bow Wave vznikli někdy kolem roku 1997. Kapela brousila převážně instrumentálky, ale to se změnilo zhruba před dvěma lety, kdy to sestavou otřáslo, pár lidí odešlo a do Bow Wave naskočila dvojice MCs, se kterou sestava jakoby chytila druhý dech. Pokud její acidjazzové začátky připomínaly kompilace Earth a Cooking na Bukemově značce Good Looking, pak Bow Wave s Emsou a Blážinem zaznamenali přerod k parádnímu hiphopu z rodu Roots, Diggable Planets nebo Arrested Development. Už jejich loňský koncert v pražském periferním klubu Delta, kde předskakovali Floexovi, naznačoval, že máme co dělat s partou, která se na hiphop dívá po svém a s vytříbeným vkusem. Delikátní, najazzlá instrumentace se sráží s drze přisprostlým frázováním dvou MCs a považte, ono to funguje! A fungovalo to i v únoru v Roxy.

Obsazení kapely: MCs: Emsa, Blážin Keyb: Jéňa Guit: Hanz Bass: Choche Drums: Kotvička DJ: At Work (Zvuk: Wenca)

[mozaika-pismen-a-slov]

Poznatky z Obrazu Doriana Graye (Oscar Wilde) do strany 86:

Basil zaslouží o tolik víc.

Děsí mě, jak relatable umí Henry být. Do háje, vždyť on má i sluhu, kterej mu musel připomenout, že je čas večeře. A přešel barák, kam mířil.

Henry je zatraceně dobře napsaný entp. Jakoby jeho Ne-Ti, to je Babylonská věž názorů vytyčená na základech jeho dalších názorů, navršených na základech toho pokryteckýho světa místní smetánky, kde se pohybuje. (Taky by mohl být estp, ale přikláním se k iNtuici.)

Autor má hodně rád kytky.

Jakože hodně. Doslova pojmenoval svoji postavu podle bazalky, nemluvě o tom, že snad v KAŽDÝ scéně je popis obsahující nějakou rostlinu, byť jen metaforicky.

Zapisování akcí v průběhu dialogu je skvělá schopnost a musím se to naučit.

Jestli se takhle vyjadřují/vyjadřovali lidé normálně, pak jsem beznadějná.

Přátelé, s nimiž konverzace spočívá ve vyměňování si filosofických pohledů na svět >>>>>

Ty alegorie!!❤️❤️❤️

Postavení různých myšlenek do kontrastu sporem mezi postavami.

Z předmluvy a některých částí díla je cítit autorův osobní život. Anebo vidím věci, který tam ve skutečnosti nejsou, co já vím.

Používají "bohové" místo "Bůh". Zjistit proč.

Basil vidí moc dobrého. Taktéž velmi relatable.

Character quirks pro každou postavu? Ano prosím.

Miluju Jamese. Jakoby, ta sourozenecká dynamika je naprosto skvělá.

Ta přímá řeč je boží. Popisy hodně květnaté, ale osobně mi to nevadí.

Nechte Basila bejt!!! >:(

Henry, ty jsi psychopat.

"Henry, ty tvoje názory mě děsí." "Tak si jich nevšímej."

Proč je Dorian vůči Basilovi tak ignorantskej? >>:(

Nastiňování?

Nemůžu říct, že souhlasím se vším v té knize, ale miluju to, jak mě to nutí přemýšlet a probírat se mezi řádky. Jakože čtení mezi řádky. Chápem se.

"Vlastně není moc co vyprávět," zvolal Dorian a spustil monolog táhnoucí se přes celou stránku.

Mezi Henrym, Dorianem a Basilem DEFINITIVNĚ něco lítá. Pardon, ale mám pravdu.

Henry Wotton je sarkastická malá mrcha, opilá medovinou vlastní inteligence. To, že můžeš, neznamená, že můžeš.

[depog]

Když si bdělí lidé hrají na povrchnost (divák a divačka si povídají o Hlavě I.)

„Jak v realitě docílit demontáže loga? Jak se dá osvobodit od vlastní objektivní identity?“ ptá se ve své disertační práci (Dekompozičné princípy v inscenačnej tvorbě, 2015, s. 22) režisérka uskupení D’epog Lucia Repašská. O jejích inscenacích jsem se v posledních letech snažila pravidelně psát. O úspěšnosti svých pokusů pojmenovat něco podstatného jsem přitom vždycky pochybovala. Představení inspirují k bohatým výkladům, jenomže člověk je nucen si víc než u jiného typu divadla uvědomovat, jak moc do interpretací vnáší své osobní projekce. Když jsem se minulý týden ocitla na „atmosférické instalaci“ Hlava I., rozhodla jsem se, že se o nich zkusím vyjádřit znovu a jinak. Musím říct, že se mi o D’epogu přemýšlí mnohem lépe v prostředí Podhoubí než na stránkách tištěných divadelně zaměřených časopisů.

Také bych řekla, že Hlava I. je projekt, kde D’epog našli zas o trochu víc sebe samé než v předchozích dílech. I když je trochu absurdní takto uvažovat v případě snad nejosobitějšího českého divadelního(?) uskupení. Hlava I. prostě nekompromisně uváděla do praxe všechno to, co Lucia Repašská před pár lety odhalila o svém přístupu k tvorbě v rozhovoru pro Svět a divadlo 2018/č. 2. „To, co děláme, už není divadlo.“ (s. 33) „Jsme dealeři. Nabízíme potenciál významu, ne samotnou interpretaci. Jaké si to uděláš, takové to máš.“ (s. 39) „Při představení je naše obvyklé východisko: nejdřív dávej. Na to, aby někdo vykročil směrem k tobě, musíš udělat první, druhý a možná i třetí krok.“ (s. 39) Dřív jsem považovala za alibismus, když divadelníci včetně členů D’epogu říkali, že netvoří divadlo, ale performance, instalace nebo jiné nedivadelní tvary. Jenomže v tomto případě jsem snad poprvé terminologicky kapitulovala. Prostě je asi skutečnost taková, jak to tito tvůrci už dlouho říkají: D’epog zřejmě vytváří výstavu, kurátorovanou a paralelní realitu, která je současně i divadlo.

Teď bych se s tímto nově uznaným faktem potřebovala vyrovnat i z pozice divadelní kritičky. Rozhodla jsem se, že pro začátek bude nejlepší, když někoho poprosím o pomoc. Na představení jsem potkala režiséra Davida Zelinku, který se s D’epogem setkal vůbec poprvé a vypadal velmi zaujatě. Jediné, co o nich dopředu četl, byla anotace k tomuto projektu na Facebooku. Tak jsem ho požádala, aby se mnou představení probral z pozice dalšího diváka. A on souhlasil.

Zde je přepis našeho rozhovoru, který se odehrál na zahrádce před Chaloupkou v Prokopském údolí:

Bára: Pro mě byla tahle věc od D’epogu mimořádná, protože narozdíl od jejich předchozích projektů nedostalo publikum ani nejmenší šanci pohlížet na představení skrz nějaká konvenční kritéria. Bylo to spíš, jako když přijdeš na divadelní zkoušku, kde herci simultánně hledají své postavy, prožívají je a opouštějí.

David: Já to asi takhle nerozlišuju. Nepřemýšlím nad tím, jestli přikládat nebo nepřikládat nějaká konvenční kritéria. O tom přece divadlo není, ne? Když těm tvůrcům důvěřuju, tak jejich tvorbu nepotřebuju s ničím srovnávat.

Bára: A na základě čeho jsi jim uvěřil?

David: Nejdřív na mě představení působilo chaoticky, vnímal jsem jen nějaké pokřiky a ošklivé věci v prostoru (výstavní instalace, v níž nejkřiklavěji působily obrovské reklamní panely s upoutávkami na filmy a produkty). Ale pak jsem si najednou uvědomil, jak moc jsou řemeslně dobří. Používáním hlasu, pohybově, citlivostí. Bylo jasné, že to není žádná samozřejmost, ale že se za tím skrývá obrovská zkušenost a práce.

Bára: Takže se tvoje důvěra postupně vyvíjela?

David: Postupně jsem si uvědomoval, že ten chaotický zmatek má uvnitř řád, že je harmonický. Ale ten řád byl jiný než … Já nevím, jak to přesně popsat. Chtěl jsem s tím zůstat v kontaktu, vnímat víc a víc pronikat, abych pochopil. Neuchopitelné to pro mě zůstalo, ale čím míň jsem byl pasivní, tím víc jsem toho získával.

Bára: To mě hned na začátku naštvali, protože mi odpírali možnost vidět na herce.

David: Myslíš tu scénu na začátku, když byl prostor ještě nepřístupný?

Bára: No, vstoupila jsem do takového skladiště, které bylo zahrazené plastovými stojany. Za nimi se už hrálo, ale viděl jen ten, kdo se dostal k malým průhledům. Byli jsme zatím asi jen čtyři diváci a v jednu chvíli se stalo, že mi ostatní zabrali všechny průhledy. Podle zvuků a slov jsem si představovala, co asi dělají herci.

David: To jsem neviděl, protože jsem se na začátku ztratil po cestě do sálu. Ale asi by mě to nenaštvalo. Prostě bych to přijal a neměl s tím problém.

Bára: Mě to štvalo jenom na určité úrovni vědomí. Brala jsem to jako součást jejich konceptu a byla zvědavá, co přijde dál.

David: Chápu.

Bára: Vraťme se k tomu herectví. To je na D’epogu nejdůležitější, protože na něm pracují spoustu let (tři až čtyřikrát týdně a cirka jednou měsíčně intenzivní víkendové soustředění, uvedla režisérka v rozhovoru pro SAD (s. 34)). Říkals, že jsi ho oceňoval. Rozvedl bys proč?

David: To, co mě přitáhlo, byla neuvěřitelná míra soustředění a vnímavosti. Vybavuji si třeba herečku, jak šla pozpátku, táhla druhou herečku a nevrazila do žádného exponátu, kterých byl prostor plný. Obešla je a přitom mluvila a soustředila se na spoustu věcí najednou. Ono to vlastně souviselo s preexpresivitou a s otevíráním registrů, jak o nich píše Eugenio Barba a jiní.

Bára: To bude souviset, režisérka u Barby strávila šest let na stáži.

David: Jo jo, to už vím.

Bára: Čím konkrétně tě jejich herectví oslovovalo?

David: Tím, jak v něm kontrastoval chaos na povrchu s hloubkou toho, co se doopravdy dělo. V jedné scéně polil herec holce bílé tričko, pod kterým neměla podprsenku, a řekl jí, že je teď Miss Mokré tričko. To byla přece úplně banální situace, nevtipná, nezajímavá. Ale zároveň jsi viděla, že ti herci jsou na sebe hluboce napojení, že za tím je ještě „něco“. V celém představení se objevovaly „plácy“ vět, které slýcháme na každém kroku a vlastně nemají žádnou hloubku, nic neznamenají – ale tady nevytvářely prázdnotu.

Bára: Když jsem psala o jejich předchozích projektech, které se ještě daly označit jako „inscenace“, často jsem narážela na to, že je nemožné brát vážně cokoliv z toho, co postavy pronášejí nebo k čemu odkazují na obecnější rovině. Jako divačce mi to připadalo dobrodružné, ale způsobovalo mi velké obtíže, jakmile jsem se pak pokoušela svůj zážitek zprostředkovat veřejnosti. Jak jsi to měl se sledováním nějaké obecnější tematické linky ty?

David: Na začátku jsem si všiml tématu času. Začínalo to situací narozeninové oslavy, pak přišla scéna, kdy se mluvilo o čekání na to, až se uvaří omáčka. Ostatní ponižovali jednoho člověka a nutili ho, aby přesně řekl, jak dlouho která fáze přípravy potrvá. Viděl jsem v tom nevyslovenou otázku, jestli má náš život v čase nějaký smysl. Místo abychom se snažili intenzivně žít, navzájem se ponižujeme, upínáme se k nesmyslným hodnotám a informacím.

Bára: Myslíš, že by se tohle obecnější vyznění dalo vztáhnout na celé představení?

David: Ona se mi ta linka pak zbořila. Téma času zmizelo a objevila se jiná témata. Ale dá se asi říct, že se celkově ptali: „Jsi si jistý, že žiješ dostatečně intenzivně? Vyhovuje ti to takhle?“ Nikoho neobviňují, nevnucují tu otázku nijak násilně. Spíš tak balancují. A vkládají ji do hodně rozvrstvených kontextů. Jakoby banální, povrchní scény jsou plné významů a nezjevných, ale vnímatelných procesů. Třeba v té scéně, kdy jedna z nich vyprávěla, jak se jako malá počůrala v divadle do kostýmu Sněhurky. Vážně potřebujeme v životě dětí nebo i dospělých takovéhle zážitky, které si budou už pořád pamatovat stydět se za ně (a vlastně jsou k ničemu)? Kladli otázku, nakolik si v životě vynucujeme věci, které nám vlastně nevyhovují, netěší nás a nic nám nepřinášejí.

Bára: Myslíš, že to ostatní diváci včetně mě mohli číst podobně jako ty?

David: (smích) No já nevím, co jsi v tom viděla ty. Myslím, že hodnota té věci je v tom, že je neuchopitelná. Ale když je člověk aktivní a pochopí, že v tom je mnoho významů, dostane dobrý základ, aby k nim dodával své. (Ale není to samozřejmě povrchnost ve stylu: když budeme dělat cokoliv, každý si v tom něco najde. Myslím, že do toho tvůrci vkládali hodně … a věděli co.) A byly v tom pro mě spíš otázky, ne odpovědi. Ale otázky tak intenzivní, že nutí k reakci. Je to takové skladiště potenciálu. Oni psali i v programu, že je to „divadelní depozitář“.

Bára: Měls pocit, že jsme byli my ostatní diváci na stejné vlně jako ty?

David: Připadalo mi, že jo. Bylo to dané už tím, že jsme museli dávat pozor, abychom do sebe při přesunech navzájem nevrazili. Já jsem často přemýšlel, jestli někomu nebráním ve výhledu na scénu. Občas jsem posouval výstavní exponáty (byly na kolečkách), musel jsem dávat pozor, abych jimi do někoho nevrazil. Věnoval jsem stejnou pozornost divákům jako hercům.

Bára: Stejnou?

David: Možná menší, ale rozhodně ne zanedbatelnou. Byly chvíle, kdy jsem pozoroval diváky, jak reagují na to, co se děje.

Bára: To já také. Ke konci byla scéna, kdy každý herec zblízka pozoroval nějaký obraz na těch stojanech rozmístěných po rozlehlém galerijním prostoru. V jednu chvíli mi ostatní diváci zastoupili cestu a já jsem neviděla výrazy herců. Odhadovala jsem je pak podle tvář�� okolostojících lidí, kteří toho viděli víc než já. Tak silné vnímání plasticity prostoru jsem v divadle asi ještě nezažila. Ono to vlastně nebylo jen divadlo, ale i paralelní realita … Každopádně jsem se snažila proniknout k tomu, co mi bylo odpíráno vidět.

David: Tohle mě vůbec netrápilo. Když tvůrcům důvěřuju, tak počítám s tím, že vědí, že nemůžu vidět všechno.

Bára: No jo, tohle byla zas moje osobní projekce. Připomínalo mi to stavy, kdy chci něco pochopit, ale narážím na to, že moje hlava je jenom skladiště převzatých struktur. Takový labyrint. A do toho všechny ty příhody z dětství, třeba jako čůrání do kostýmu Sněhurky nebo jiné věci, o kterých se mluvilo vzadu v té tmavé komoře s hromadou písku. Všechny tyhle věci odvádějí pozornost od toho, čeho chce člověk dosáhnout.

Také se podle mě hodně hrálo o zanikání myšlenek a volních impulzů. Toho jsem si všimla už u dřívějších projektů D’epogu a pokaždé mě to hodně zaujalo. Oni často nadhodí nějakou repliku a ta se pak pomalu „vsakuje“ do jejich těl. Lepší pojmenování mě nenapadá. Tady například někdo řekl: „Tak si pro to skoč!“ A ostatní pak začali společně skákat na místě po jedné noze. Nejdřív mi bylo trapně za tak ubohý nápad, ale brzo jsem je začala obdivovat, že v té trapnosti vydrželi tak dlouho. (Což se mi, mimochodem, na věcech od D’epogu děje pravidelně.) To se prolnulo do vjemu jejich únavy z dlouhého poskakování. Nakonec je přešla síla cokoliv opakovat, jen mlčeli a skákali. Pak někdo vnesl jiný impulz a rozhořela se další aktivita. Celé mi to připomínalo takové surfování na vlnách skutečnosti.

David: To je dobré pojmenování. Možná bych zase dodal, po spodních proudech, ne po povrchnosti.

Bára: Pro mě to bylo o tom, co se lidem děje v hlavě, když nad něčím přemýšlejí.

David: Já jsem v tom vnímal komunikaci, kterou běžně nevidíme, když se pohybujeme mezi lidmi.

Bára: Jak to myslíš?

David: Za vším jednáním a chováním jsou skryté procesy, obrazy, efekty …

Bára: S tím bych souhlasila. A můžeš být konkrétní?

David: Byla tam jedna scéna, kdy herečka stála otočená ke zdi a co chvíli se ostatních ptala: „Už se mám otočit? Stojí to za to?“ A oni mezitím dlouho hráli a ujišťovali ji, že se nemusí otáčet kvůli tomu, co zrovna dělají. Ona pak dlouho koukala do zdi, což bylo zajímavější.

Bára: Vážně?

David: Tak pro ni asi jo, když se neotáčela.

Bára: Tohle byla skvělá scéna, i já si ji živě vybavuju.

David: Byla v ní taková nevyslovená otázka: „Není náhodou zajímavější koukat do zdi než se dívat na přeplněné náměstí před Andělem?“

Bára: Hm, tak to mě vůbec nenapadlo. Ale chápu, proč to tam vidíš. Dává to smysl v kontextu toho, cos říkal předtím.

David: Ale zároveň to, co ostatní herci dělali, působilo zajímavě. Sami říkali, že ne, ale to byla ta jejich hra s mnoha vrstvami.

Bára: Byla jsem v tu chvíli pohlcená i tím, co se dělo simultánně. Radim Chyba hrál otce od rodiny (nebo mluvil sám za sebe?) a říkal, že nemá jakožto člen D’epogu z čeho živit manželku a děti. Opulentně si stěžoval a ostatní se mohli přetrhnout, aby mu pomohli. Přes všechen svůj soucit s postavou jsem si čím dál častěji kladla otázky: Proč o tom proboha pořád mluví? A proč je celá tahle situace tak rozpačitá? Nakonec se to celé rozklížilo, když se ukázalo, že mu stejně nikdo nenabídne východisko. To mě hodně bavilo pozorovat. Pak jsem sledovala, jak se tahle scéna prolnula s tou situací se zdí.

David: Neprolnuly se, ta scéna s penězi byla mnohem dřív než ta se zdí.

Bára: Ne ne. Když se ta holka konečně otočila, byla strašně zklamaná, protože ostatní mezitím nenašli žádnou pointu. A Chyba na to reagoval tím, že se hroutil vyčerpáním k zemi a říkal, že pointu v té předchozí scéně celou dobu usilovně hledal. Ptal se kolegyně, jestli nevidí, jak to pro něho bylo náročné.

David: Chtělo by to jít na představení ještě jednou a zjistit, co se přesně dělo, když se ona otočila.

Bára: Myslíš, že by nám to nějak pomohlo?

David: Možná se ve skutečnosti mohlo dít úplně cokoliv a stejně by to mělo význam. Třeba tomu celému dávala smysl jenom ona tím, že se ptala, jestli se má otočit.

Bára: Podstatnou součástí smyslu mohlo být i tohle naše zapomínání významů a dezorientace v události.

David: Podle mě to bylo spíš naopak. Oni byli nadprůměrně bdělí a vnímaví a my jsme se jakožto diváci mohli jen snažit být stejně přítomní jako oni, abychom to všechno usledovali. Byla to hra mimořádně vědomých lidí na povrchní společnost.

Bára: Teď se mi vybavila ta situace, jak si dvě postavy udělají šikmé oči a tu třetí to pohorší. Pořád pak opakuje: „To je nekorektní!“ a pak se tou emocí dlouho zalyká. Na „normálním“ divadle bych se asi soustředila hlavně na situační kontext toho, co ta herečka říká. Ale tady to byla spíš studie emocionality pohoršené ženy. Nešlo o význam jejích slov, ale o to, co se dělo s jejím tělem ve chvíli, kdy ji zaplavila emoce pohoršenosti. Byly vidět tělesné procesy, které obvykle cítíme jen sami na sobě, když se zaměříme na děje probíhající pod naší kůží. V tomhle případě jsme je ale mohli přímo sledovat i na ostatních, aniž by je herci nechávali projít sítem společenské přijatelnosti.

David: Pro mě v celém tom představení byla spousta lidskosti.

Bára: Co je pro tebe v tomhle kontextu „lidskost“?

David: Že jsem tam s nimi chtěl být. Po celé ty dvě hodiny to nebylo ani chvíli nudné nebo prázdné. Chtěl jsem být těm lidem blíž, poznat je a bylo mi smutno, když jsem měl pocit, že to končí, že najednou odejdou. Což se naštěstí nestalo, i když to tak párkrát působilo. Oni vždycky nechali dění utišit a pak se k mé radosti zas rozjelo. A skutečný konec proběhl citlivě, nenápadně.

Bára: Oni hodně mluví o pointách, ale ve skutečnosti na konci většiny scén dělají jenom nové začátky.

David: Vytvářejí otevřené brány někam dál.

Barbora Etlíková a David Zelinka (Zdroj: https://bit.ly/3wysgx4)

[po-kolena-ve-vode]

Sama se sebou jsem dlouho nebyla takhle ráda. Doma jsem udělala spoustu věcí a pak jsem zdrhla, protože se mi zdálo, že další minuta, co bych byla zavřená za dveřmi domova, by se stala osudnou mému duševnímu zdraví. Jak já byla šťastná. Doběhla jsem tramvaj, vystoupila a pak už jsem jen chodila. Nikde jsem moc dlouho nepostávala. Na všechny a všechno jsem se smála, dvojnásobně, když se na mě někdo nebo něco usmálo na oplátku. Slunce zapadalo hrozně dlouho. Skoro se až zdálo, že se smrákalo na všech světových stranách stejně loudavě. Šla jsem tam, kde se mi to nejvíc líbilo, na rozcestích, křižovatkách, jsem zahýbala do ulic, na jejichž koncích stál zrovna hezký dům. Snad bych chodila, dokud bych nepadla vyčerpáním, kdyby jen nebylo té špetky zdravého rozumu. Proč závidět bláznům, když můžu jít ven a na chvíli jedním být.

Třeba mi to ani moc neslušelo, ale já se pro změnu jednou cítila, že by se za mnou mohli lidi i otáčet. Hezký pocit, musím říci. Cítit se krásná, ani ne tolik okoukatelně, jít, protože stání je pro zbabělce a lenochy. Usmívat se, nemít k tomu důvod. Usmívat se, k tomu být důvod vždycky nemusí. Bylo mi do tance, do zpěvu, tančila jsem i zpívala. Jenom trochu. Pár otoček a několik poskoků na náplavce, pár falešných tónů do tmy, do liduprázdna. Proč závidět bláznům, když můžu jít ven a jedním býti, jen na pár hodin. 

Město se topilo ve žluté, oranžové a růžové. Pak, jakoby nic, padla tma, ale nikdo si toho nevšiml. Já přemýšlela o všem a o ničem zároveň. Napadlo mě, že zítra budu zase smutná jenom proto, že už nebude dnešek. Tak to je, už si zvykám. Takhle veselá jsem jednou za dlouhou dobu a nemám k tomu ani důvod, ale smutná jsem skoro bez přestání, protože by asi všechno byla jinak nuda. Proč závidět bláznům? 

Máma mi pak doma nasadila brouka do hlavy, když se na mě podívala a zeptala se, jestli náhodou nefetuji, či jestli nemám maniodepresivní poruchu. O drogách, bych, doufám, něco věděla. 

Ne. Spíš je to tím, že často nebývám šťastná, ne před ní, ne před kýmkoliv, tak na to asi není zvyklá a já vlastně asi taky ne. Třeba bych si měla svoje dobré nálady nechávat pro sebe a pro cizí kolemjdoucí a cizí kolemstojící a kolemsedící. Nevím. Asi blázním. 

[nenisolinadparno]

Den 35. 7:00 ráno

Vstal jsem. Jako každé ráno jsem půl hodiny civěl do stropu než přišla sestra s prášky. Kolem 8 hodiny, jsem se šel nasnídat. K snídani jsem měl černý čaj a 3 rohlíky s máslem a marmeládou. Strašně mě štvalo že jsem si nemohl rozříznout rohlík a namazat si ho. Nedovolili nám žádné ostré příbory a tím tupým nožem to šlo na hovno. Jako každý den, jsem byl hned od rána nasranej. Vysral jsem se na to a rohlík jsem si nakonec topil v marmeládě.

11:00

Sestra mě zase vyhodila do herny. Co má sakra za problém? Nevidí snad že tam nechci chodit? .. Byl jsem naštvaný ale nakonec jsem musel jít, jinak by přišel doktor a chtěl by se mnou mluvit. Já s ním nechci mluvit. Chce mě zničit nevěřím mu.

V herně bylo dnes docela rušno. Bylo tam hodně lidí, protože dnes byly návštěvy. Rodiny se přišly podívat na své děti a příbuzné či kamarády. Nikdo si mě nevšiml když jsem vešel do místnosti, tak jsem co nejrychleji, ale ne moc nápadně, odešel ke stolu co byl tak nějak nejdál ode všech. Půjčil jsem si pastelky a začal si kreslit na papír.

Jakto že je tu tolik lidí. Návštěvy jsou až odpoledne. Co se to děje? Co jsou to za lidi?

Přišla ke stolu. Já si ji všiml a věděl kdo to je. Neopovážil jsem se na ni podívat. Bylo mi jedno proč tady je.

"Ahoj" Pozdravila mě. Jako vždy se se mnou snažila komunikovat. Já ale neřekl zpět žádné slovo. "Zajímá tě proč je tu dnes tolik lidí?". Ta otázka mě zaujala a okem jsem se na ni podíval. Ona věděla že ano. " Dělají tu dnes nějaké společenské testy, baví se s ostatními a tak podobně. Chtěli se bavit i s tebou ale nakonec jsem je překecala že to zvládnu sama". Přišlo mi to k smíchu. Ale v jednom měla pravdu, s nimi bych vůbec nemluvil, ale to nemění nic na tom že s ní ano. Ona to věděla a tak kvůli mně hrála divadlo aby to vypadalo že se spolu bavíme, aby mě ostatní neotravovali. Dodnes jsem to pořádně nechápal.

12:00 oběd

K obědu jsme měli koprovku. Ať si každej říká co chce koprovku jsem miloval i s vajíčkem. Docela jsem si ji užil a dokonce jsem si přidal a to bez jediného slova. Ano, až tak o mně všichni věděli. Zase za mnou přišla ke stolu a mluvila na mě. Poslouchal jsem každé její slovo ale nikdy jsem se na ni nepodíval. Vyprávěla mi jak má doma dceru a ta teď jde do první třídy. Jakou má o ní starost ale jak moc ji drží palce. Jak musí teď pracovat více protože je její manžel na nemocenské. Dojedl jsem. Cítil jsem zvláštní pocit když jsem se zvedl od stolu s tácem. Podíval jsem se na ní. Ona se usmála. A já odešel.

14:00 herna, čas návštěv

Všude plno lidí. Tentokrát to opravdu byly rodiny a příbuzní. Plné stoly lidí. Lidi se smáli a brečeli. Někteří byli rozčilení a někteří veselí. Seděl jsem u stolu a sledoval jednu dívku. Měla mrtvý výraz. Takový ten výraz že uvnitř už nic není. Jakoby to byla jen prázdná schránka. Byla tam u ní žena která brečela. Nevím proč brečela ale po chvíli dívku objala a odešla.

15:45

Seděl jsem stále u stolu v herně. Čekal na návštěvu ale nikdo stále nepřišel. Uplynula další hodina a já si zatím hrál s nějakou hráčkou. Přišla za mnou ona. Sedla si ke mně a zeptala se kde je moje rodina. Byl jsem naštvaný ale nedonutilo mě to odpovědět. Vstal jsem ze židle a odešel do svého pokoje.

Proč se ke mně furt sere? Proč se se mnou snaží furt mluvit? Tenkrát jsem to opravdu nechápal. Ležel jsem na posteli a díval se do stropu. Najednou z chodby zazněl hrozný křik. Všude běhali sestry a hnali ostatní do svých pokojů. Šel jsem ke dveřím podívat se co se děje. Seděla tam ta holka, opřená o zeď. Zase se svým mrtvým výrazem ve tváři. Na zemi ležel kluk. A tekla mu krev z hlavy. Slyšel jsem sestry jak říkali že ten kluk najednou začal mlátit hlavou o zeď zničehonic. Potom přiběhla ona, ta sestra, k mému pokoji a řekla že vše bude dobrý a zamkla mě uvnitř spolu s mým spolubydlícím.

Co se dělo potom nevím, jen to že jsme měli večeři trochu pozdě. Ale dneska jsem na kaši chuť opravdu neměl.

[kristiankoprivik]

Úvaha inspirovaná promočenými kalhotami (21. 6. 2014)

Po několika měsících strávených každodenním bicyklováním do dánské školy, do dánské hospody, nebo na dánský nákup (ten je obdobný našemu českému nákupu, akorát je na něm všechno dvakrát dražší) musím říci, že jsem si již nespočetněkrát, častokrát i nahlas, zanadával na dánské nevypočitatelné počasí. On ten život v Dánsku zní trochu jako v pohádce, zvlášť když si člověk představí, že si může vzít za svým baráčkem kolo, obmotat si kolem krku šálu, pustit si do uší Ludovica Einaudiho a zajet si přes sklápěcí most tyčící se nad průzračným fjordem na půlhodinovou projížďku po přístavišti. Bohužel tady ale neplatí ta stejná pravidla jako v naší středoevropské kotlince.

U nás když bába v pět ráno vidí vlaštovičky zvysoka poletovat a na nebi mráčku, že by se ho ni do rendlíčku na máslo nevešlo, je jí jasné, že bude po celý den pražit slunce a že může jíti s děvečkami prádlo na louku za baráček bělit, či seno obracet. Mně bylo už po pár dnech co jsem přijel taktně naznačeno, že dánskému počasí se naopak jakákoli konstantnost zdaleka vyhnula. Koneckonců, nerozhodl jsem se bydlet v zemi bodrých mlynářů vysedávajících na rynku; přestěhoval jsem se na půdu, kterou po několik staletí obývali Vikingové a která ještě před desetiletími sahala pomalu až k polárnímu kruhu. Byl jsem donucen si zvyknout, že pokud ráno vstávám z postele a za okny je obloha bez mráčku, nezaručuje to, že bude celý den nádherné počasí. Dokonce to ani neznamená, že dojedu o hodinku později do školy suchý.

Nepíšu ale o dánském počasí abych si mohl stěžovat. Píšu o tom, protože před tímto problémem stojím každý den a musím se s ním každý den potýkat. Píšu o tom, protože čím víc se s tím potýkám, tím víc o tom musím přemýšlet. Je to dost zatěžující, nevědět co se bude dít za pár hodin. Člověk není schopen si cokoliv naplánovat. Neví, jestli si bude moci o víkendu jít zaběhat, jít na procházku, na piknik, na čumendu ke koupališti... Ale potom si zase říkám, na druhou stranu, je to opravdu tak strašné, nevědět co bude dál? Nebyla by to vlastně docela pohoda, nemít důvod pořád si něco plánovat a chystat?

„Takže, ve tři mám sraz s panem Bendlem za zahradňáku, ale asi to budeme muset vyřídit někde po cestě, protože jinak se do čtyř na Červenej vrch nedostanu...“

Žijeme ve světě postaveném na načasování. Každý druhý někam spěchá, nebo by zrovna teď někam spěchat měl. Jsou extrémisti, kteří si připravují dovolenou půl roku dopředu, zveme se na návštěvy, které se mohou konat třeba až za měsíc a plánujeme dárky na Vánoce pomalu už v říjnu. Žijeme v konstantním zahledění se do budoucnosti a přemýšlíme o tom, jaké to asi bude, až se to a to stane.

Problém ale potom nastává, když se nám něco nevyplní. Co když se na dovolenou nedostaneme, protože chytíme od nějakého cizího pána v metru spalničky? Co když za vámi přijde vaše holka pár dní před Vánoci a na sobě bude mít přesně ty samé kozačky, které jste pro ni už dva měsíce schovávali ve skříni? Co když se mezinárodní výbor pro zažehnání ekonomické krize usnese, že se Vánoce ruší? Cokoliv, co nejde podle našich plánů, nás dokáže neskutečným způsobem rozmrzet. Ale v čem je ten skutečný problém? Snaží se nám někdo nějak zásadně ublížit tím, že kazí všechny naše plány? A nebo jenom bezmezně věříme tomu, že se svět bude chovat tak, jak si to my představujeme?

Teď řeknu docela odvážnou myšlenku a ne všichni se mnou zřejmě budete souhlasit: To, že jsme z něčeho zklamaní není chyba nikoho jiného než jen nás samotných.

Nekřičte, nepřerušujte mě, nechte mě to rozvést a vysvětlit. Vezměme si nějaký hodně extrémní příklad: Každý měsíc se scházíte s vašim starým známým z tenisu v jedné konkrétní hospůdce na pokec. Oba si dáte tmavýho kozla, nakládanej hermelín a na konec štampdličku rumu. Víte o tom, je to tradice, baví vás to a hlavně je to vždycky poslední pátek v měsíci a tak si na ten den nikdy nic neplánujete. Co se ale nestane, den před vaším tenisovým pátkem vám zavolá přítelkyně, že jdete zítra večer na oslavu narozenin vaší společné kamarádky. I přes vaše námitky, argumenty vaší dívky jsou silnější (jakoby tu snad byla ještě nějaká jiná možnost), a tak jste nuceni jít. Jste naštvaní, zklamaní a cítíte se ukřivděně. Celý večer strávíte v rohu u stolu s brambůrky a buráky, zásadně odmítajíc jakkoli komunikovat s kýmkoli v místnosti i přes to, že je tam spousta lidí, co znáte. Čí je to vina? Vaší přítelkyně, že byla pozvána na oslavu? Vaší kamarádky, že se narodila zrovna na poslední pátek v měsíci? A co je to vlastně za tak speciální den, ten poslední pátek v měsíci? Kdo to vymyslel, že zrovna tenhle konkrétní den bude ve vašem životě brán jako svatý a cokoli by se mělo stát si bude muset počkat na zítřek, protože vy krájíte chilli papričku zalitou olejem? Zřejmě by nebyl takový problém zavolat kamarádovi a přehodit to na sobotu. Že už to ale nebude ono, říkáte?

Není to o tom nedělat si plány. Nesnažím rozpoutat jakousi organizační anarchii, člověk by asi měl vědět kam směřuje a čeho chce dokázat co chce dokázat/čeho chce dosáhnout. Jde ale o to nelpět na každé druhé maličkosti. Nesnažit se do toho vkládat takové naděje, stejně jako jsem se já díky dánskému počasí naučil neplánovat si den a nevěřit tomu, že bude odpoledne stejně hezky jako je ráno.

Další nádherná věc na tomhle neplánování je, že to člověku dává jakousi volnost. Není to vlastně super mít otevřené odpoledne pro cokoliv, co se naskytne? Nebo celý týden? A kdo ví, co bude v několika dalších měsících? Třeba bude tenhle rok obzvlášť hodně sněhu a konečně se zase po několika letech dočkáme bílých Vánoc. To by bylo fajn. A nebo bude bahno až do března. Třeba se v Čechách objeví tornádo. Tohle všechno je možné. Ale je docela pravděpodobné, že letošní zima neproběhne podle našich představ. A proto bychom se na to měli připravit a nic si nepřipravovat. Nechat to jenom tak plynout a kdo ví, co nám to přinese. Třeba to tornádo zničí sousedovu novou a drahou saunu, co si postavil na zahradě. Kdo ví?

[ikissedremuslupin]

Nejkrásnější(?) vzpomínka

Anotace: Dalo by se říct, že příběhově navazuje na "Já jsem Remus Lupin, vlkodlak". Remus se snaží přijmout své vlkodlactví a protože o tom nemá s kým mluvit, ze zoufalství se setká se Šedohřbetem. Svým přátelům o tom ale neřekne. Sirius ale pozná, že se něco děje. Jak dopadne jejich konfrontace?

Varování: sebepoškozování (ve vlkodlačí podobě), krev

***

"Siriusi! Přestaň konečně trucovat a vylez."

Remus klepal na dveře Komnaty nejvyšší potřeby, kam se jeho kamarád pro změnu zašil. Zevnitř se nic neozývalo. Remus váhal. Siriovu úprku předcházela jejich značně přiostřená debata. Přemýšlel na čem to jejich nedorozumnění zase vzniklo. Ze Siriova pohledu pochopitelně kvůli němu. Jenže Sirius vždycky nějak zapomínal, že problémy mají i jiní, nejen on.

Včera byl Remus venku. Mluvil s jedinou osobou, která mu mohla říct něco víc o vlkodlacích. Zoufalý čin. Ale nikoho jiného neměl. James, Petr a Sirius mu byli vším, ale v tomhle mu pomoci nemohli. Mohli jeho břímě učinit o něco lehčím, ale nedokázali to změnit. Ale to nedovedl ani Šedohřbet. Jen mu dával jiné alternativy. Nemusel by trpět. Jenže Remus byl Remus a trpěl vždycky. Třeba právě teď.

Zhluboka si povzdechl a otevřel dveře. Sirius stál u okna. Kupodivu se nedíval ven, ale vstříc vchodu, jakoby na Rema čekal. Ten s drobným zaváháním dveře zavřel a zůstal stát vedle.

"Chci vědět, kdes byl," vypálil Sirius.

"Už jsem ti to přece říkal - venku," odpověděl Remus netrpělivě.

"Asi jsem se měl vyjádřit přesněji," ušklíbl se Sirius. "Chci vědět pravdu."

"Najednou jsi to ty, kdo žádá od druhých upřímnost?"

"Reme," ozval se Sirius vážným tónem jen s drobným náznakem ostnu v hlase. Přešel k němu a rukou opřenou o zeď uzavřel jeho osobní prostor do malé klece.

Remus k němu vzhlédl v nádechu obav. Zoufale se snažil uklidnit srdce, které se vydalo na úprk. Siriova tvář byla blízko té jeho, otřely se o sebe, cítil jeho dech na krku a rty u ucha zašeptaly:

"Když nedokážeš být upřímný ke mně, buď alespoň upřímný sám k sobě.."

Konečky prstů pohladily stěnu a Sirius náhle zmizel, proklouzl dveřmi, které hlasitě práskly. Remus ještě cítil jeho přítomnost, tak blízko, vzduch byl prosycený jeho vůní.. Svezl se po zdi na zem..

Příteli, ten jed

na tvých rtech

promlouvá mými slovy

Příteli, ten jed

se mi do srdce vplet

a ta slova tak bolí!

***

Úplněk byl během pár dní. A napětí mezi Siriem a Remem nebralo konců. James se držel kamarádova příkladu a taky s Remem nemluvil. Petr šel jako vždy s davem. Němě mu vyčítali jeho lži.

Remus seděl na okně a s obavami pozoroval dorůstající stříbřitý kotouč. Další úplněk o samotě. Jeho mdlé světlo se rozlévalo po podlaze a dělalo Remův obličej ještě bledším než obvykle. Vlkodlakovy oči v ozářené tváři působily temně a zapadle a rýsovaly se pod nimi děsivé stíny. Možná za to mohly i ty zatracené slzy..

S povzdechem ulomil další čtvereček čokolády. Byla už noc, ale v ložnici nikdo nebyl. Většina byla dole ve společenské místnosti a jeho přátelé se bavili někde spolu. Přátelé? Ušklíbl se. V hlavě se mu rozezněl Šedohřbetův hlas: "Máš i jiné možnosti.." Zavřel oči. Ne. Vina je jeho. To on lhal. A není snad Šedohřbet stejný? On lhal kvůli němu. Nenechá ho to dílo zkázy dokončit. Remus je přece jiný. Není sám. Má je. Měl.. Vina leží na nás všech..

Vina leží na nás všech

příteli, oheň na tvých rtech!

spaluje moje činy

To já jsem lhal

já tvé rty tím jedem pokapal

teď sčítáš všechny moje viny

***

Úplňkovou noc prořízlo táhlé vytí plné bolesti. V Chroptící chýši zase strašilo. Lidé z Prasinek zmizeli v bezpečí svých obydlí. Šeptalo se, že tam řádí vlkodlak. A v jeho těle se jeden malý kluk stočil do klubíčka.

Vlčí tesáky se zaryly do masa. Vlčí drápy drásaly paže. A záda a boky. A tekla krev. Černá vlčí krev a pálivé slzy. A vlkodlak vyl. Štěkal a plakal. Prosil a naříkal. Člověk v jeho těle byl sám. Vlkodlak trestal. A děsil a řval. A plival. Poplival celé jeho bytí. Mdloby byly vysvobození. Za svítání se kňučící uzlíček srsti schoulil na zemi.

Někdo však přišel ošetřit jeho rány. Někdo s havraními vlasy a smutnýma šedýma očima. Citlivýma rukama s dlouhými prsty smýval navlhčeným hadrem horkou krev. A stíral slzy. Bděl vedle něj a objal jej pažemi. A vlkodlak měl klidné sny.

***

"Co tu děláš?" zachraplal Remův zesláblý hlas.

Snažil se na sobě nějak udržet zkrvavené cáry košile, jež na něm visely v dlouhých pruzích, jak se zvedal ze země.

Sirius na něj upřel dlouhý výmluvný pohled.

"Snažil ses zmrzačit?" zeptal se místo odpovědi a přimhouřenýma očima sledoval, jak se Remus opírá o zeď, aby neupadl.

"Nesu následky svých činů."

"Jakých?" zaútočil Sirius.

Remus se opřel o zeď a zavřel oči, jakoby před tím vším chtěl uniknout. Dlouze se nadechl a sykavě zase vypustil vzduch.

"Lhal jsem."

"To je mi překvapení," ozval se Sirius jízlivě. "Promiň," omlouval se, když viděl, jak kamarád zkřivil tvář.

"Máš pravdu. Takhle se přátelé nechovaj. Chtěl jsem-"

"Chtěl jsi nás opustit, co?"

Remus na něj upřel překvapený pohled.

"Nejsem slepej, Reme. Choval ses divně. Vyhýbal ses nám čím dál víc. Nevnímal jsi a lži se staly tvým denním chlebem. Nemysli si, že jsme si nevšimli."

"Těch pár týdnů o samotě mi stačilo. Pomohlo mi to uvědomit si, co je pro mě důležitý.."

Sirius se ušklíbl.

Remus se nadechl: "Chtěl jsem-"

"Nemusíš-"

"Já chci!"

"Už na tom nezáleží."

Remus se nadechl, aby protestoval. Sirius k němu přešel a sevřel ho v náručí. Vlkodlak se o něj ztěžka opřel.

"Vrátil ses."

A tekly slzy. Pálivé slzy a krev.

Příteli, smývám ten jed

ale tíhu vět

ani polibky nespraví

skrývám za víčky

stopy bolesti

a svý oči prolhaný

***

"Co bys řekl na to, že bychom se stali zvěromágy?"

Chlapcův rozzářený obličej. Oči vykulené úžasem. Nevěřícnost, štěstí, obavy a špetka smutku.

Voněl hřebíček. Pohladil rukama střepy zrcadla. Nejkrásnější vzpomínka. Ztracená. Platíme za okamžiky štěstí...

[jejivelicenstvoona]

a mezi polibky jsem mu říkala „kámo“, protože mě děsí i ty nejmenší závazky

I bohémský holky potřebují vobčas vystřízlivět, cítit se bezpečně a milovaně a svázaně, taky vobčas potřebují slyšet pohádky na dobrou noc a „miluju tě“ a „chybíš mi“ a taky jsou vobčas smutný.

Už to bude skoro tejden, co mi v hlavě třeští tvůj hlas, tvý sliby a prosby a všcko. „Neboj, já ti fakt nechci ublížit, já nejsem hovado.“ A já byla tak strašlivě malá a křehká, tak vystrašená, že tohle je moje poslední možnost na lásku, že jsem to všecko doslova hltala, že mi to všechno bylo najednou málo a chtěla jsem víc a víc, klidně i celej svět.

Už to bude skoro tejden, co nedokážu najít slova. Nedokážu najít odvahu se ti nějak ozvat, nedokážu najít samu sebe v odraze zrcadla. Ale tohle mi bylo daný už strašně dávno. Ještě dřív, než jsem vůbec mohla vědět, co to je milovat a bejt milovaná. Co to je chtít a bejt chtěná. Chtít být chtěná. Lidi už ani nejsou překvapení, už to nějak čekaj. Až přijdu s další opilou historkou, s další opilou láskou neláskou. A teď seš i jedna opilá láska neláska ty. Jak kdybych si snad víc ani nezasloužila, jen se motat tam a zpátky, rozdávat se a snažit se si i něco vzít, památku. Od tebe mám spáleninu od cigarety na hřbetu levý ruky, strašně ses mi omlouval a já z ní měla radost, tak tady tě mám, kousek týhle noci, naší noci.

Často teď zavírám oči a snažím se vrátit zpátky ty emoce, které jsem s tebou cítila, jakoby si vrátit na rty tvoje polibky, na tělo tvoje doteky, vrátit si tě vedle mě, a přemejšlím, jestli bych mohla žít jen a jen s nimi. Jestli už nepotřebuju někoho jinýho. Potřebuju.

Držel jsi mě za ruku a říkal, že cítíš že taková nejsem, že určitě řeknu ne, ale že bys mě chtěl poznat víc, že bys chtěl mít vztah a budoucnost a já se jen tak hloupě smála, bože, dyť já mám ráda někoho jinýho a ani s ním nemám v hlavě žádnou budoucnost, bože, koukni na mě, já už jsem dávno mrtvá. Já jsem bez budoucnosti. „Na ničem nesejde, jen na tom, co se děje teďka,“ opakovala jsem dokola. Na ničem nesejde. Mně na ničem nesejde. A to, že celý ráno probrečím, to se do toho už nepočítá. To, že nezvládnu udržet ani jediný tajemství, že si tě nedokážu nosit v hlavě a srdci, ale potřebuju tě předat dál, jinak bys mě rozdrtil, to už se nepočítá.

Tys jen z jedinýho pohledu na mě poznal, jaká jsem, že ti uteču, že se vypařím. Že se klidně nechám chytit, ale ne na moc dlouho. Ale i tak mi to promiň, mrzí mě, že to nebylo z lásky, ani z chtíče, ale z obyčejný sobeckosti. Z obyčejný touhy cítit lidský teplo, mít na koho myslet, koho hledat v davu lidí na ulici, komu se snažit vyhejbat. Jen jsem chtěla cítit, že žiju, zas jen o trošku víc dejchat. Tak promiň, že jsem ti kvůli tomu ukradla celou jednu noc a stovky polibků.

I bohémský holky potřebují vobčas vystřízlivět, cítit se bezpečně a milovaně a svázaně, taky vobčas potřebují slyšet pohádky na dobrou noc a „miluju tě“ a „chybíš mi“ a taky jsou vobčas smutný. Ale já se ještě furt snažím dělat že ne, že na ničem fakt nesejde. Tohle se mě prostě netýká. Ale až si to jednoho dne přiznám, zkus si mě najít znovu.

[manulenka]

ɴᴇʀᴀᴛᴏᴠ ᴠ ᴏʀʟɪᴄᴋýᴄʜ ʜᴏʀáᴄʜ ᴀ ʙʟíᴢᴋé ᴏᴋᴏʟí ⛰️

Na vícedenní putování to zatím pořád nevidím, ale už mě nebavilo sedět doma. Počasí se částečně umoudřilo, tedy na jeden den, a tak přišel čas si užít alespoň jednodenní výlet.

A proč nepokračovat ve Stezce? Volba padla na již dříve vyhlédnoutou část 6. etapy - Orlické hory.

Typ: z bodu do bodu

Délka: 30,83 km

Start: Bartošovice v Orlických horách

Cíl: Velká Deštná / Deštné v Orlických horách

Tahle cesta pro mě měla hned několik NEJ - byla nejdelší, co jsme zatím šly, byla nejdále od Hradce, a taky jsme jí strávily největší část dne. Ale o tom na dalších řádcích.

Cesta do Bartošovic byla plná vzpomínek. Zažila jsem si po spoustě let trasu, kterou jsem v té době absolvovala každý den, když jsem dojížděla do školy. Zlatá léta na střední...

Čím víc se vlak blížil k orlickému podhůří, tím byly výhledy z okna zelenejší. Poslední úsek z Rokytnice jsme dokončily autobusem.

Bartošovice jsou moc pěkná vesnička těsně přilepená k hranicím s Polskem. Za mostkem přes Divokou Orlice na ně hned navazuje Niemojów.

Ráno jsem na chvíli uvažovala o nepromokavých ponožkách, předpověď hrozila přeháňkami. Ale nakonec jsem si je nevzala... A prohloupila jsem. Hned první kilometry vedly přes louku. Byla nádherná, plná lučních květů, bzučícího hmyzu, zelené barvy, ale také vody. Deště byly v poslední době, řekněme, vydatné, a tak jaký div, že tráva byla hustě posetá kapkami vody, které se mi s každým krokem vpíjely do textílie bot. Ale dost romantiky, protože to nebylo romantické ani trochu. Během chvíle jsem mohla ždímat nacucané ponožky, a vlastně i celé boty. S každým mým krokem se ozval nechutný čvachtavý zvuk. Altry byly tak mokré, že bylo skoro jisté, že neuschnou celý den, a já si tak můžu vesele čvachtat až do Deštného. Výhledy na okolní louky a pastviny byly úžasné, ale mokré nohy ten dojem trochu kazily.

Dorazily jsme do Neratova. Moc jsem se těšila na místní kostel, obecně známý díky své "průhledné" střeše. Ale neočekávejte velké kouzlo. Kostel je sice opravdu pěkný, pěkně zrekonstruovaný, ale jinak celkem prostý a ten výhled do nebe ne až tak velkolepý. Je asi lepší přijít bez přehnaných očekávání. Keliška si během doby, co jsem prohlížela interiér kostela, cvičila plíce štěkáním, takže jsem pospíchala zase ven. Už když jsme se blížily ke kostelu, po obloze se táhl velký tmavý mrak, který se teď víc a víc rozpínal. Asi bude opravdu pršet. No, mokré nohy nebudou žádná novinka, vlastně je mám mokré pořád.

Přidala jsem do kroku. Třeba tomu utečeme...

Za Bartošovicemi jsem v lese špatně odbočila a musela se asi 300 metrů vracet. Mrak už nebyl jeden, ale měl tu celou skupinku šedých kamarádů. A už nebylo tak úplně poznat, kde jeden končí a další začíná. Čeká nás teď úsek hřebenovky, tak snad nezačne pršet právě v tenhle moment.

Dešti jsme nakonec utekly. Tak nějak jsme celého "šediváka" podešly. Hřebenovka byla moc pěkná a já si začala cestu konečně užívat. Boty už mi v podstatě úplně uschly, když jsme dorazily na místo kousek od rozcestníku, kde jsem měla v plánu se rozhodnout, jestli půjdeme na Velkou Deštnou, nebo naše kroky stočíme směr Zdobnice. Cesta ale najednou jakoby zmizela. Cora zvesela pokračovala v chůzi a zahučela minimálně po lokty do směsi vody a bahna pokryté mechem. Totálně podmáčená půda tu vytvořila cosi jako mokřad. Udělala jsem ještě jeden krok. Okamžitě jsem ucítila, jak mi těsně nad podrážkou do boty pronikla ledová voda. Sakra! Další krok a tentokrát jsem tam zajela celou špičkou. Sen o suchých nohách se rychle rozplynul...

Došly jsme k rozcestníku. Já už si zase čvachtala a kousek odsud bylo slyšet dětský povyk. Váhala jsem jen malou chvíli. Když už jsem se dovlekla až sem, navíc v mokrých botách, tak už se doplazím až nahoru. Pokračovaly jsme na Velkou Deštnou.

Úsek na Velkou Deštnou by se dal označit za asfaltové peklo. Už tak zmožené klouby dostaly poslední úder a začaly protestovat. Ale došly jsme. Nejprve k občerstvení, pak k rozhledně.

Psice se neohroženě vydaly po schodech nahoru. Tak dobře, no, neměla jsem to původně v plánu, ale zkusíme to. Na horní plošinu už jsem musela sama, protože točité úzké schodiště nevypadalo pro psy tak bezpečně jako to dosavadní. Opět jsem zápasila se závratěmi, ale dala jsem to. A odměna byla opravdu velkolepá. Sluníčko se zase přišlo podívat, co se to u nás na Zemi děje, a osvětlovalo tu zelenou nádheru kolem.

Po zdolání schodů z rozhledny nás čekal ještě jeden sestup, a to z Velké Deštné do Deštného. Cesta nakonec nebyla tak prudká, jak jsem očekávala, ovšem byla plná kamenů. Měla jsem v plánu být do 17:54 v Deštném, abych stihla autobus, kterým bychom se přiblížily směrem k Hradci. Asi v polovině sestupu jsem se podívala na hodinky. Zbývalo 20 minut. To nevypadá dobře. Přidala jsem do kroku, takže jsem konečně měla odpovídající rychlost psům. Kus cesty jsem dokonce běžela, ale stejně to nestačilo. Dorazily jsme o 5 minut pozdě.

Další autobus jel v 19:35. Byla to poslední možnost, jak se z Deštného dostat, pak až ve 4 ráno. Přestup vycházel na vesnici po cestě a čas na přestup byl 2 minuty. Nechtělo se mi na to spoléhat, takže jsme nakonec putovaly do Hradce trasou Deštné - Nové Město nad Metují - Rychnov nad Kněžnou - Hradec Králové. V každém přestupním místě šlo o poslední spoj dne. Všechno klaplo a my ve 23:26 vystoupily na hlavním nádraží v Hradci ze žlutého osobáčku. Nedošlo ani na sprchu. Padla jsem do postele a spala až do rána.

[jonghothenerd]

Když se vrátím domů. Co se bude dít?       · Budu se dál tvářit, jakoby se nikdy nic nestalo.  ❔         · Budu s tebou dál navazovat hloupé little talks, jen abych s tebou mohl strávit chvíli a vidět tě se usmívat.  ❔       · Budu se dál snažit tě mít v životě aspoň jako kamaráda.  ❔       · Řeknu ti, ať se mi vytratíš ze života.  ❔ A co když nechci ani jedno. Chci zapomenout a nejde to. True love, huh? Je směšný, jak kluk, který ti teď říká, že tě miluje, mi ještě před dvěma týdny vyznával lásku. Řekl jsem mu ne. Věděl jsem, že se my nikdy nestaneme, ale donutíš se snad mít někoho rád? Ne. On to zvládl. Během dvou týdnů zapomněl na lásku ke mně a po tobě skočil, dokud jsi pro něj ještě něco cítil. Řeknu ti to? Nikdy. Proč? Ublížilo by ti to. Ublížilo by to jemu. Možná není správné od tebe držet pravdu, ale aspoň jsi teď šťastný, huh? A já mu radím tě dělat šťastnýho sakra dlouho. I když bych tě už neviděl se smát. I když bych tě už ve svém životě neměl.

[rebelwoleee]

nikdy bych nevěřila ze zrovna já. že zrovna já do toho spadnu. vždycky se mi vychrtlý a hubený holky hnusily, když jim lezly kosti a nechápala jsem jak někdo může přestat jíst a vypadat takhle. jak někdo může být tak bezohlednej k lidem co ho mají rádi a takhle si ubližovat. bylo mi deset.

a pak bum.

bylo mi patnáct když jsem to celý pochopila. když jsem do toho taky spadla. není to vůle. je to nemoc. je to myšlenka uvězněná v hlavě.

jsem tlustá.

často jsem se hádala sama se sebou.

nejsem.

jsem.

moje hlava měla jinej názor než já. moje hlava si vzala všechny ty hnusný kecy k srdci. a já byla tlustá. nepřipadala jsem si tak, ale moje myšlenky mě doháněly k tomu si to myslet. vedly k tomu ostrý slova co se do mě bodaly jak nože. vracely se. chtěla jsem jíst, ale moje tělo ne. nemám chuť k jídlu a když už něco sním? všechno letí pryč. z jídla je mi špatně a ani svou oblíbenou věc si nedám.

8 kilo dole během měsíce. únor 2017.

doktoři a otázky a testy a terapie. co mi je? je to nemoc? kde? žaludek? střeva?

ne. hlava.

ta přišla na mysl jako poslední. terapie. povídání. otázky. odpovědi. psycholog. pláč. úzkosti z toho všeho.

kdo? anorexie.

porucha příjmu potravy.

a dál? dny, týdny a měsíce chození k cizímu člověku. jak se cítíš? co jíš? jak ti je? máš se dobře? co jsi jedla? na co myslíš? máš chuť? ty nejíš? nezhubla jsi? dáš si dort? jakto že nic nejíš? jak se máš? na co máš chuť?

nic.

nemám chuť. nemám hlad. necítím nic. nejím. nevím.

jako horská dráha. jednou nahoře. jednou dole. každý jídlo bylo o krok blíž k zlepšení a každý další zvracení mě vrátilo o tři kroky zpět.

váha. kolik vážíš? zase jsi zhubla.

46 kilo.

během půl roku. a předtím? 62 kilo. au. všechno těžší a já lehčí. v hlavě nepořádek co mě každej den zabíjel víc a víc. každý jídlo? jako utrpení. není to že bych nechtěla. já nemohla.

březen 2018.

váha stoupala a klesala ani ne o kilo. jen podle toho v jakou hodinu jsem se vážila a jestli jsem ten den zvracela. nesnáším zvracet. občas to šlo líp a občas hůř, ale snažila jsem se. pořád stejný otázky a stejný lidi a pohledy a lítosti a slzy a nic.

prázdno.

a pak. září 2018. radost. jedla jsem. přibrala jsem. bylo to lepší. díky někomu. ale dál? prosinec 2018. všechno ještě horší. taky díky někomu. takhle láska nevypadá.

nový rok a všechno starý. 42 kilo. všechno ještě horší. víc slz, víc trápení, víc utrpení, víc úzkostí. míň jídla, míň mě. všichni viděli, všichni nevěděli co už s tím. je tohle na ústav? nejspíš jo. chtěli, ale já ne. já tam nechtěla. nevydržela bych to.

duben 2019. možná trochu zlom v tom že jsem nechala někoho jít. ale ne zlom ve mně. připadala jsem si pořád na nic. brečela jsem po nocích, ale vždycky dělala jakoby nic. furt mě trápil, ale postupně odcházel. rád se vracel aby se ujistil že jsem pořád tak v prdeli. nedala jsem se. teď už se nedám vůbec.

a od tý doby? pořád stejná horská dráha. psycholog. zvracení. nevolnost po jídle. nechuť. hubnutí. občas mám 5 kilo dole jen tak. během týdne. pro někoho sen, moje nemoc. psychiatr. je to v hlavě. nejen porucha příjmu potravy, to jak tohle všechno vzniklo. ostrý slova z rodiny. emočně nestabilní anorektička. jaká nádhera, ale bojuju. i s hraniční poruchou osobnosti. o tom už jsem psala. pořád jsem nepořádek a pořád nejsem v pořádku.

je konec listopadu 2019. za dva měsíce to budou dva roky, dva roky co je tohle celý součástí mě. žiju, možná občas přežívám. bojuju, možná občas prohrávám. tohohle už se nezbavím, vždycky to v hlavě bude, všechno. špatný věci se pamatujou líp. mám kolem sebe skvělý lidi. je mi líp. občas mnohem hůř. poslední dobou hodně brečím. nepřipadám si dost dobrá. jsem přítěž a problém a občas mám pocit, že mě nemůže mít nikdo rád. sama se nenávidím za to co jsem všem udělala.

promiň mami.

díky tati, kvůli tobě tohle všechno je. kvůli tobě tohle píšu. ty jsi mě do toho shodil. tvý ostrý slova. jako nože. vždycky je budu mít v srdci.

promiňte vy všichni ostatní. tohle už jsem já. promiň sama sobě. to občas nejde. za tohle já nemůžu. ty holky co jsem viděla když mi bylo deset za to třeba taky nemohly. omlouvám se i jim. je to těžký, já vím, nejde to překonat. jen to přijmout, snažím se, ale jde to těžko. jak přijmout nemoc co se vás chytí a už nepustí? snad na to časem přijdu.

. . . x

[nemrava]

Porno Mgr. Alexandra

Ležela tam nahá, nohy roztažené do praku. Jednou rukou si mnula prsa a druhou si, za doprovodu ne příliš přesvědčivě znějícího sténání, snažila přivodit orgasmus. On stál nad ní a snažil se o to samé, leč s ještě méně uvěřitelnou přirozeností. Po čele mu stékaly pramínky potu a v jeho výrazu by jeden nedokázal rozlišit strach, nervozitu, touhu mít už to konečně za sebou a vyčítavou myšlenku, proč že si to, kristapána, včera musel ve sprše udělat. V tomhle hypnotickém vzduchoprázdnu, které jen tu a tam projasnilo její „tak už dělej,“ setrvali oba bezmála dvacet minut. Až to nakonec vzdal a odešel do sprchy. “Takže stříkání nebude, nebo co?” křičela na něj. Nebýt toho zpackaného finále, dost možná jsem byl svědkem strmého vzestupu nového českého pornoherce. Leč jeho kariéra skončila ještě dříve, než započala. A to na odtokovém kanálu hotelového pokoje.

Když jsem se před nějakým tím měsícem svěřil na sociálních sítích všem svých kamarádům s tím, že po roce dávám výpověď v na oko vysněném zaměstnání, ani v těch nejdivočejších snech jsem si nedokázal představit, co bude následovat. Několik dní po zveřejnění onoho srdceryvného statusu se mi ozval starý kamarád ze školy. Konverzaci začal tradičně nevinně, totiž tím, že se zeptal, zda ještě fotím. Abychom si totiž rozuměli, při svých studiích jsem si přivydělával focením. Ať už portrétů či svateb. A nutno podotknout, že jsem si tehdy nevedl vůbec špatně. Klienti se poměrně brzy začali ozývat sami a o práci jsem nouzi neměl. Avšak nikdy jsem nedokázal být pánem svého času a poměrně brzy jsem se začal s odevzdáváním hotových fotek opožďovat, až jsem svou hvězdnou kariéru fotografa pověsil na hřebík.

Odpověděl jsem, že už jen minimálně. Netušil jsem, co má za lubem. Nicméně pozval mě na kafe, že bychom se mohli po těch letech zase vidět. Byl jsem bez práce, po několika letech nepřetržitého ježdění po světě jsem měl fůru času, tak jsem si říkal, proč by ne. Sešli jsme se tedy v našem oblíbeném podniku, v kavárně na Šilingráku, kde jsme nikdy nepili kafe. Vlastně ani nevím, jestli ho kdy měli v nabídce. Nikdy jsem nikoho neviděl ho alespoň pít. Přijel jsem o půl hodiny později, protože D1 (to jako důvod, si myslím, stačí), ale hned ze dveří jsem ho poznal. Vůbec se nezměnil. Dlouhé zrzavé kudrnaté vlasy po ramena, šprťácký brýle, pihatý nos, podsaditá postava našněrovaná v úzké košili. Dneska by si jeden řekl, že je Saša klasickej hipster, jenže on takhle chodil oháklej už před nějakými těmi devíti lety. Ještě když to nebylo in.

„No ty vole, nazdár! To je dost, že se taky vidíme,“ prohodil nahlas sotva mě uviděl, „pojď si sednout, už jsem objednal pivko.“

„Bože, Sašo,“ smál jsem se už ode dveří, „ty jsi se vůbec nezměnil, ale vůbec ne.“

„Zato ty jo, kdes nechal vlasy proboha?“

„Vždyť jsem ti říkal, že po státnicích se nechám ostříhat,“ vzpomínali jsme na mou hřívu, kterou mi tehdy záviděla kdejaká ženská.

Nemělo smysl odmlouvat, na to jsem Sašu znal už moc dlouho, srkl jsem si piva a smiřoval se s myšlenkou, že v Brně strávím noc. Saša, na rozdíl ode mě na vysoký zůstal. Zastával jistou zhýralou filozofii života, v níž šlo de facto o to, že pokud jeden neopustí studentský život, nikdy studentem nepřestane být. A je vcelku jedno, jestli je vám dvacet, třicet nebo čtyřicet. A proto tu přede mnou seděl věčný student, bezmála třicátník, co si dodělává už snad desátý titul. Dlouho jsme seděli jen tak, popíjeli, smáli se a vzpomínali. Vzpomínali na to, jak jsme utíkali revizorům, milenkám, dealerům a všelijaké další havěti. Když v tom mi položil otázku, která mě posadila na zadek (i když to spíše udělalo to pivo): „Nechceš fotit porno?“. Saši otázka mě absolutně uzemnila. Jako jo, možná si nějaká naše společná známa pouštěla pusu na špacír, ale že bych se někdy viděl jako hvězda filmů pro dospělé, na to jsem koule tedy nikdy neměl. Doslova.

„Cože? Jako sorry, ale viděls dneska ty mutanty, proboha, vždyť by mě ani v sobě necitíla, když je zvyklá na ty steroidový banány. A stát se stojkou před tebou a pokoušet se o nějaký výkony... A to ještě před tebou? Fakt ne, tohle mi za ty prachy ani nestojí.“

Když jsem se snažil vzchopit z letargie, Saša vybouchl smíchy. Prskal ze strany na stranu a mlátil rukou do stolu.

„Počkej, ty sis jako myslel, že ti nabízím nějakou buchtu, kterou bys klátil? Neblázni, na to už jsi na to starej a ošklivej.“ Za normálních okolností by mě ta poznámka asi urazila. Nicméně teď mě uchránila od zástavy srdce. Ze studu, přirozeně.

„Vůbec ne, prosímtebe. Pamatuješ si na Sylvu? Z medicíny? Tak s tou jsme nahráli jeden klip, nějakej soft, chápeš, jenom ona, jak si to dělala nějakým dildem. Původně to měla pro svýho snoubence, chápeš, aby si mohl honit brko, když byla na praxi. Jenže se pak rozešli a ten kokot to dal na net. No, tam se to celkem líbilo a nějak jsme začali točit soustavně. Máme jeden web. Jakože, vejvar to není, to bych ti kecal. Dneska je toho porna všude dost a lidem se nechce platit. Ale snažíme se to dělat... jak to říct. Osobnější? Chápeš, příběh, a tak...A dneska se holkám makat nechce, takže nabídneš spolupráci a šest z deseti do toho jde. Jen za ten pocit, že ukážou kundu světu. A za pár tisícovek, žejo.“

„Moment, myslíš jako porno s příběhem? To už tady bylo. Ti instalatéři, svatby...“

„Ne, jakože když si předplatíš video, tak k němu dostaneš i to background story. Kdo ta holka je, kdo je on a taková ta omáčka. A taky stříkání. To musíš vystřihnout. Jinak si ti honimíři nepřiplatí. Divil by jsi se, ale lidi dneska nezajímají jenom kozy a ptáci. Chtějí víc. No a to je právě ono. My na ten web potřebujeme i fotky. Spoustu fotek, chápeš. K tomu psaní, takový ilustrace. A zrovna v tu chvíli jsem si všiml, že jsi psal, jak jsi přišel o práci. Tak mě napadlo, zda bys do toho nešel.“

Při tom poslouchání Sašova monologu jsem stihl vypít zbytek piva a objednat si panáka vodky. Sylvu si pamatuji. Byla to holka z medicína, tuším, že to měla být jednou pediatrička. A taky si pamatuji na Dana. Na jejího snoubence, se kterým jsem se taky nespočetněkrát probudil kdesi v Lískovci na zastávce. Ani jsem nezaregistroval, že se rozešli. Což mi přijde jako hrozná škoda. Jejich vztah měl něco do sebe. Hlavně když si to před všemi rozdávali na gauči a nikdo ze zbylého osazenstva nevěděl, zda to opravdu dělají, nebo jsou všichni tak zfetovalí, že máme skupinovou halucinaci.

„No jako... jak si ty fotky představuješ?“ odpověděl jsem tak nějak intuitivně. Skoro jako bych byl na setkání s nadcházejícími novomanželi a domlouváme svatební focení.

„Jednoduše. Klasický portrétovky, možná nějaký lechtivý, ale nic brutál, to necháme až do videa, aby byli nadrženci namotivovaný. Navíc. Mám kamaráda, co dělá v divadle. Už jsem se s ním o tom bavil, mohl by nám půjčit všechny možný i nemožný kostýmy. Třeba jeptišky, nějaký viktoriánský šlechtičny jako Báthoryová, a tak. Že bychom holkám udělali nějaký portfolio. Tématický, to se ví. Fotky a videa. A všechno.“ Saša se při líčení svých megalomanských plánů často zadívával kamsi z okna ven, pln snového výrazu jakoby z oka vypadl prokletému poetovi. „Akorát s prachama je to na štíru. Zatím všechno cpeme zpátky do webu, takže bychom ti do začátku dělali jen reklamu. Ale čase bychom se určitě zrevanžovali. O tom žádná.“

Chtěl jsem teď napsat, jak jsem dlouze přemýšlel, jestli se mám pod tenhle bláznivý nápad podepsat. Ale lhal bych. Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu.

„A kdy je první klapka?“

„Věděl jsem, že do toho půjdeš. Začneme se Sylvou, hrozně se na tebe těší. Co děláš o víkendu?“