#Jakože ne ale víte co

[leadandblood]

Negative rant ahead, if you don't want to read, I understand. It's about the czech dub.

I watched a part of the Czech dubbing and it made me sick. It was so bad it made me legitimately unwell. Such butchering of a great show... Of great performances. The translators did a good enough job. It's the voice actors... Well, Actors...

Not only are they the same 5 voice actors that do literally everything, so I'm just sick of them by this point, but they're not even good. Like... They're mostly actually BAD.

Sir John sounds like he smokes 4 packs a day, but like... He's actually kinda good and can actually convey, you know... The emotion the actor is playing? I like him in other stuff too, he gets a pass.

Gibson is fine. Sometimes the emotion he's making isn't what the actor is doing but considering what the others do, i'll give him a pass.

Jopson sounds like a wildlife documentary comentator, but other than that he's whatever.

Little sounds like a literal child. He sounds 25 at most. What the hell. Other than that he's fine.

I'm legitimately convinced Hodgson, Goodsir, and Hickey are all dubbed by the same guy. There's like no difference in their voice. It's just the same guy. Where is Hickey's cuntery? Where's my babyboy Goodsir? Where's my wet kitten Hodgson? 😭

Blanky lost his scruffyness and sounds like 30 y.o. Victorian upper class.

Fitzjames is... whatever. That is untill he's displaying emotion or dying. That voice actor can't do emotions and dying apparently.

Crozier sound like he's given his soul to the devil. Nothing matters to him... Like... At all. He's a husk. No desparation or pain in his voice. Not even during "if you need to ride in a damned boat i'll put you there myself". The voice actor can't even act drunk. Plus i hate his voice actor with passion <3

The only thing I liked about the dub is really the weight of Fitzier switching between the formal and informal "you". It has more punch, especially at the end.... But somehow Crozier still uses the formal "you" with Blanky like what😭 Then again, that's a translator thing. Not as if a voice actor can decide on that.

Overall -100/10, absolute torture, would rather get my soul eaten by Tuunbaq.

[nejene]

Jeden díl stardance bez jakékoliv poznámky na postavu Josefa Maršálka challange.

Naprosto nemožné očividně.

[punk-in-metal-detector]

Ta genderqueer experience když připravujete maturák takže se dělají šerpy a dost možná budou rozdělený maturant/maturantka plus budou jména v zadu a nemůžete ani ceknout

[dalsimoravskyblog]

Služka: lepší, než jsme čekaly*

Je to tady, drahé oteplenstvo, historický lesbický film Služka je v kinech. A je to... film. Dojmy níže, spoilery zaručeny (ale nějak je označím, protože tipuju, že někdo z vás to třeba na rozdíl od Jana Žižky bude chtít vidět).

*(název není hrubka)

Pokud jste z Česka, vaše první dojmy pravděpodobně budou „mám aneurysma? proč slyším známé zvuky, ale ničemu nerozumím? je to počátek demence? přišla jsem do kina moc zhulená? what the fuuuuuck“. Já jsem byla v kině s anglickými titulky pro expaty, takže jsem se měla aspoň čeho chytit, ale v normálním kině budete nejspíš v háji. První scény se mluví slovensky (duh, je to slovensko-česká koprodukce) a ještě dialektem a ještě huhňavě. 

To je moje první seriózní kritika a zároveň pochvala. Uslyšíte spoustu jazyků, slovenštinu především, češtinu, němčinu, maďarštinu, francouzštinu a možná ještě nějaké další jazyky, co jsem stihla zapomenout. Jako amatérská lingvistka to miluju ♥. Bylo by cool, kdyby to někdo pořádně nazvučil! Bylo by to moc cool!

Esteticky je to každý lesbický historický film, takový standard, hezky se na to kouká, jsou tam kostýmy a tak (nejsem odbornice, jen korzetová scéna je trochu cringe).

Kromě jazykovědy se film zamilovaně pustil do tématu, který byste nečekali. Máte dvě vteřiny na zamyšlení. Jaká historická reálie si zaslouží pozornost v lesbickém rakousko-uherském dramatu? 

Jsou to hovna. Nemluvím v metaforách. Dozvíte se řadu věcí o vylučování na počátku století. Proč? To by mě sakra taky zajímalo. Ale poučená jsem rozhodně.

Anyway...

Teď to, proč jste sem přišli. Přežili jste předchozí pasáž, takže si to zasloužíte. 

VZTAHOVÉ SPOILERY Vztah dvou hlavních hrdinek začíná tvrdou šikanou na pracovišti (netěšte se na sexy enemies to lovers, těžko můžou být enemies, když jedna je podřízená té druhé), drsně eskaluje do intimního tance na schodišti... Pak okamžitě mají sex. Žádný vykrucování. A pak mají sex ještě několikrát, není to moc ošizený, ani moc exploatační, cute 10/10. Na konci ani jedna z nich nezemře! Neskončí spolu, ale není to drtivou tíhou historických okolností a agresivní homofobií (všichni, co na ten vztah přijdou, jsou překvapivě vychillovaní, dokonce i z místního úchyla se vyklube spojenec a kámoš), ale zbabělostí jedné z nich prožít cottage core romanci na salaši (honestly nevím, jestli jsou tam hory, odmítám z principu rozumět geografii). 

Všichni víte, proč tu jste, takže teď už jen rychloběh dalšími postavami a dějovými linkami podle zajímavosti specificky jenom pro mě.

Aňa Geislerová, přístav srozumitelné češtiny, hraje pokročilou lesbu (čti sufražetku a čarodějnici), bezkonkurečně nejlepší postavu ever. Nesouhlaste a plačte svou hloupostí.

Zuzana Mauréry se v posledních letech stala milf mých snů, ale její postava je spíš blbá a nepříjemná. Ne bez záměru. Představte si typickou strážkyni patriarchátu, ale líp oblečenou, protože žije v době první světové. Rozhodla jsem se, že ji shipuju s postavou Geislerové, a stojím si za tím. (Zábavný detail – ač slovenská herečka, ve filmu mluví německy a česky).

Vica Kerekés prožívá patetickou heterosexuální story jak z Chvilek pro tebe, je to smutné, ale jakože schválně smutné. Pasovaly jsme ji (my, návštěvnice kina) na tragickou bisexuálku. Pochopíte proč.

Pak jsou tam nějací chlapi, ale to nestojí za řeč, protože drtíme patriarchát. 

Ok, jedna myšlenka o jedné mužské postavě, že jste to vy. Z války se nejmenovaný muž vrátí bez nohy a bez oka a chování skoro všech k němu je odporné a těžko se na to kouká. Trochu pomáhá, že to už před úrazem byl masivní kretén a to se nezměnilo. Ale stejně si člověk uvědomí, že ableismus má dneska (obecně) aspoň méně násilné projevy. Brrr.

Když už jsme u ableismu, tho. Tohle je katastrofální oslí můstek. Hlavní postava služky, Anka, je potvrzená obyvatelka autistického spektra. Přiznávám, že jsem to při sledování nepochopila, ale scénáristka a autorka předlohy to takhle napsala. Takže zmiňuji pro všechny autistické a jinak neurodivergentní koulaře v publiku. I see you, i lesbický slovenský film sees you. 

Na chaotický závěr připojím dvě myšlenky. 

Je vidět, když je něco natočené ženami o ženách. Tady je režisérka, scénáristky, autorka předlohy, všechny důležité postavy, všechny důležité vztahy a dějové linky, ženská témata (domácí násilí, sexismus, potraty). Kameraman se teda jmenuje Laco, ale nic není dokonalé.

Tento poslední point souvisí s tím předchozím. Od této chvíle očekávám, že v každém filmu uvidím nahou osobu na koštěti pobíhající po půdě za výkřiků „chcípni! chcípni!“ zremixované do halucinační koláže. You know, as a treat.  

[lieselotte-sky]

Jak někde uvidíte „freedom of speech“ tak rychle pryč

protože tím padnete do propagandistických sraček. Další zářez do sbírky — minds.com Ikdyž obávám se, že tady tohle je pro změnu součást čínské propagandy. Navenek se ta věc tváří jako sociální síť z ranku otevřených necenzurovaných věcí s kryptoměnami coby bonus. Čekala jsem upřímně řečeno něco jako Odysee, kde je velice mnoho propagandistického a politického obsahu, protože ta síť nabízí zviditelnění za peníze, no a to je přesně to, co tito sráči zoufale potřebují. Na druhou stranu, pokud tomu algoritmu vysvětlíte na co se chcete dívat a že takovéto srajdy vás nezajímají, což, připouštím, chvíli trvá, máte v podstatě klid a řekněme, že ta síť funguje velice dobře. No minds.com je jiný level. Zaregistrujete se a velice rychle se propadnete do světa, který se utápí v covidu, lidé podstupují očkování cca 1× za měsíc a to včetně novorozenců, respirátory se nosí všude a uživatelé této sociální sítě proti tomu bojují. No, tak to je první moment, kdy pochopíte, že s touto sociální sítí asi nebude všechno v pořádku. Totiž, blázniví dementi existují, ale ikdyž od nich žádnou velkou inteligenci nečekám, reagují na to, co se děje kolem nich. A teď mi soudruzi řekněte, kde ještě řeší covid. Ano, v Číně! Pokud přejdete tohle, vypadne další sranda. LGBTQ++ organizace se snaží o redukci množství obyvatelstva, americká vláda se snaží o redukci množství obyvatelstva, EU se snaží o redukci množství obyvatelstva. Víte, kde jsou na tohleto hákliví? Ano, opět v Číně. Pak se dozvíte, že v ZOO se narodila tygřátka, pak že nějací studenti kdesi v USA protestují proti LGBTQ++ organizacím, což jakože OK, ale na tohle už taky všude z vysoka prdí, opět s jednou vyjímkou. Ano, zase ta Čína. K tomu pár fotek zmateného Bideta (u kterého mi není jasné, zda mu opravdu přeskakuje, nebo to jen hraje, ale připadá mi to spíše na tu druhou variantu a vidím v tom vzhledem ke geopolitické situaci velký kus geniality), každopádně dalo by se v tomto stylu dlouze pokračovat, nicméně.

Závěr je zřejmý, minds.com jsou součástí lokální čínské propagandy, kdy si tohleto tamní obyvatelstvo se znalostí angličtiny najde coby obraz otevřené (a tím pádem pravdivé) západní společnosti, což je má přesvědčit o tom, aby ji nenáviděli. Pokud se chcete podívat jak se tyto věci v praxi chovají, pak asi není od věci se tam zaregistrovat. Ale pokud hledáte alternativní facebook, ne, toto není dobré řešení. Pokud jde o technikálie, ano, vede to zase do cloudflare, no a kde to vystupuje už nedohledáte. Podle odezvy to ale USA či Evropa nebude.

[bettyathajsko]

Ostrov Koh Chang

Den 2

Ráno jsem zahájila snídaní v hostelu, moje spolubydlící jsou supr a nedělají bordel, takže i když přišly asi o 4 hodiny později než já, tak se snažily být tiše. Já nicméně stejně nemohla spát, tak jsme daly noční talk od 2-3 ráno:D

Takže jsem ráno byla rozlámaná a ani zázračná masáž nepomohla. Po snídani jsem se vydala na přilehlou pláž hned u hostelu, kterou jsem prošla skoro až na konec a zpět. Vzhledem k času, moje klasika, poledne, bylo pěkný vedro. Sice nebylo azuro, ale hlavně že nepršelo!!!

Chvilku jsem se povalovala v moři a pak se vydala zpět, abych si zařídila půjčení skútrů a mohla vyrazit na oběd na další pláž.

Mimochodem, ráno jsem poprvé použila opalovací krém, co si sem táhnu z česka. Kupuju osvědčenou značku v DM, ale bohužel teď na podzim už měli jen dětskou variantu krému. Vzala jsem tedy tu. Říkala jsem si, hele dobrý, to bude hezky držet proti vodě a bude se to dobře mazat. Omyl! Pamatujete, jak jsme si jako děti dělalaly takový ty ohníčky na rukou? Jo, tak tak nějak vypadá, když se snažím rozetřít baby krém z DM. Peklo! Nedivím se, že ty děti u toho řvou a nesnáší to. Tohle je na dospělosti jedna z dost nepříjemnej věcí, za většinu rozhodnutí nesete odpovědnost jen vy sami a tak jsem mohla nadávat jen sama sobě, jakej jsem idiot, že tohohle krému mám 3 tuby. Jako takhle, jakmile se trochu spálím, tohle už nepoužiju. Nejsem magor.

Skútr jsem si půjčila ve vedlejším domku za naprostou lidovku, asi 120kč na den, a vzala jsem ho rovnou na dny dva. Pán se mě ptal, jestli na tom umím, tak říkám: ofkoors, sem jezdila ve Vietnamu ne:D ale jako jistá jsem si úplně nebyla, když jsem před ním měla nastartovat a rozjet se. Rozjet se na LEVOU stranu silnice. Jezdí tady totiž vlevo. Nicméně, zvládla jsem to a vesele odfrčela do vedlejšího letoviska na pláž. Skútr jsem zaparčila někde u obchodu a vydala se na pláž a pozdní oběd. Pláž to byla moc pěkná, ale já měla šílenej hlad, tak jsem hledala vhodné místo. Asi po 10 minutách, kdy už jsem to chtěla vzdát, jsem objevila to právé místo. Bar/restaurace na pláži, lehátka a stolečky přímo na pláži, že vám příliv mohl olizovat špičky nohou. Zasedla jsem a objednala si červené kari a ananasový shake. To je tu hodně oblíbený ty shaky, jen oni do toho cpou mléko a cukr, což se jim vždy snažím vysvětlit, že já nechci. Ne vždy úspěšně. Tentokrát to klaplo a já si fotila supr shake s mořem a hezkým stromem (asi fík?) naklánějícím se nad něj. Poslala jsem to do Čech, jakože trochu provokaci. Víte, karma je zdarma. Hned jak přinesli mé kari, káplo mi na hlavu. Pak znovu a znovu. Trochu jsem poposedla a jala se úprku po střechu. Než jsem si odnesla boty a číšník donesl moje jídlo, lilo jako z konve. Sedla jsem si pod střechu na bar, že budu mít na ten deštík hezkej výhled. Naivka. Déšť začal přiostřovat a už nepršelo, chcalo jako blázen. A zahánělo to pod stříšku. Přímo do mého jídla. Juhů. Poposunula jsem se tedy trochu dozadu, ale tam už byl konec stříšky a zas na mě lilo z druhý strany. Nakonec jsem našla útočiště u dvou němek na gaučíku, kde sice bylo mokro, ale nepršelo tam nějak významě.

Naštěstí déšť asi po 15minutách ustal, já mezitím dojedla stredně pálivé kari a vydala se na obchůzku dál. Plno hotelů, barů a restaurací je tady zavřených a vybydlených. Je to smutný pohled. Není úplně ještě sezona, ale těžko říct, zda se to spraví. No alespoň jsem tak měla pláž sama pro sebe. Což bylo supr. Našla jsem i houpačku, kde jste se mohli houpat a ráchat nohy ve vodě. Chvíli jsem si tam četla a chtěla se vyfotit. Hele jestli chcete zjistit, jak rychle umíte běhat, mám návod. Nastavte si mobil do boty na samospoušť na jediný vhodný místo v okolí, který není ale úplně tak blízko objektu, u kterého se chcete fotit, potom nastavte samospoušť na 10 vteřin s TEĎ! Utíkejte! Rychle se nastavit, zatáhnout břicho a jít to zkontrolovat. A… smůla! Protože zhruba dvě fotky nestihnete a jednu jo, stává se z toho slušný kardio na odpoledne. Jeden úlovek vám vkládám sem, ať z toho mýho cvičení taky něco máte. Pan thajec z chatek, který byly nedaleko houpačky, si musel myslet, že jsem uplnej magor.

Po cestě zpět jsem si uvědomila, že vlastně úplně přesně nevím, jak vypadá můj skútr. Jakože neznám jeho barvu. No, kdyžtak budu zkoušet klíček a jednou to klapnout musí:D.

Na hostelu jsem hodila sprchu a vyrazila na vyhlídkové místo na západ slunce. Bylo zataženo, takže západ nic extra, ale vyhlídka pěkná. Vyhlídka byla, nečekaně, na kopci. Takže jsem si i vyzkoušela svůj řidičský um do prudkých kopců. A šlo to:).

Cestou domů jsem se stavila pro takovou vietnamskou palačinku, plněnou banánem a nutellou. Snědla jsem si to pěkně na hostelu a zalila pivíčkem. Říkala jsem si, co s načatým večerem a byla trochu přešlá, že v hostelu, kromě hromady mladejch uřvanejch francouzů na školním výletě, nikdo není a tak není moc s kým dát pivo a probrat nějaký tipy kam jít, co vidět, co za to nestojí a tak…

Vyrazila jsem tedy do baru do vedlejšího střediska, na ulici chytla taxi (džíp co má na korbě dvě lavice a tam se jezdí). Cena normoš ve skupině je 50bth na osobu, když jedu sama přej to je tak 100. Pán se mě zeptal, kolik dám, já řekla 50, on řekl 100, já sklopila oči a říkám 80! A jelo se.

V baru jsem objednala koktejl, sladkej jako cecek, a začala googlit plány na další den. Od vedlejšího stolu se ozývala příliš známá angličtina, tušila jsem našince. Panebože jestli mám taky tenhle typickej čeeek přízvuk, řekněte mi to! Najedou se ke mně přitočil jeden z nich a říká ať jdu k nim si povídat. Ukázalo se že to je polskej pár a čech. Nečekaně. Polskej kluk byl úplně na šlupky. Pořád mlel o tom, jak tu přítelkyni požádal o ruku, jak je tamhleta malá thajka roztomilá, že by si ji hned vzal domů, oni totiž taky teďkon zkouší mít baby! Srkala jsem pivo a pozorovala fire show, která vypukla. Asi 7 týpků různě kroužilo tyčema s ohňovejma koncema, pak měli takový nádobky na řetězu, nenapadá mě lepší přirovnání než kadidlo:D a ty nádobky hořely a oni s nimi různě točili a dělali psí kusy. Jednoho psího kusu jsem se dokonce zúčastnila, dostala jsem řetízek do ruky a držela ho a udržovala tak roztočenej kalíšek zaseknutej do druhýho. Ale jo, hezký to bylo.

Na závěr vybrali samozřejmě prachy a šli dom. A já taky. Ale bohužel tím, že tu teď je strašně málo lidí, tak mě taxík nechtěl vzít samotnou a řekl že počkáme jestli někdo nepřijde. Mně už se ale chtělo pěkně spát a tak jsem asi po 15minutach začala vyjednávat, za kolik mě vezmou samotnout. Prej že za 200bth. No tak kluci, jsme lidi ne… takže jsem řekla, že sem sem jela za 80 a že mu dám 120, thats my limit. Šel za jiným taxíkem a ten na to přistoupil. Těžko říct, jestli tomu klukovi bylo už 18, ale přežila jsem a jel v pohodě, jen vypadal děsně mladě. Tím můj večer skončil a narušovali ho už jen ječící francouzky, na který jsem chtěla vlítnout. Ale nakonec jsem to nějak zaspala, nebudu stara nerudna bába. Pro tentokrát.

[myvalzpival]

EUROVIZNÍ OPÍKAČKA

Tak jo. Měl jsem čas si udělat nějakej odstup, post-eurovizní deprese už pomalu doznívá, tak je čas se na to mrknout očima mývala. Nečetl jsem to po sobě, čekejte typos a špatný názory.

Za mě to byl docela fajný rok. Jasně, spousta představení, na který už jsem zapomněl a během finálovýho večera lehce prospal, ale soutěžících je hodně, nemůžete od každého chtít hvězdnej výkon. Na druhou stranu o to víc vynikli ti, kdož se umístili na vrcholu. Tak si to vezměme nějak popořádku.

Čtyři moderátoři. Na můj vkus asi tak o tři víc, než je potřeba. Ale tak aspoň se spolu nesnažili nezávazně (čti velmi škrobeně) konverzovat, takže dobrý. Nikkie byla rozhodně highlight téhle čtveřice, jak šatama, tak svým naprosto přirozeným vystupováním, takže tam za mě bodík k plusu.

Něco, o čem se podle mě dost nemluví, je ten ZAČÁTEČNÍ REMIX jakože haló? To poslední, co jsem čekal, bylo, že budu v sobotu v 9 vajbovat na am jor vínas am jor fajr jór dizajr. Dík, nesnášim to <3

Zpět k moderátorům, kecání bylo málo a to fakt oceňuju. Nejen proto, že to kecání je většinou fakt nedobré, ale taky proto, že jsem nechtěl u té telky sedět do čtyř do rána (což jsem nakonec ale stejně udělal, ach jo). Takže co nás hnedka trefilo do obličejů?

KYPR?!!!

Ne, strašně mediocre záběry…vlastně ani nevim vodkaď :D

Ale pak už byl

01 KYPR!!!!

A s ním i první stříbrný dangly šaty tohoto večera. No. Co ke Kypru říct. Jestli uslyšim ještě jednou „EL DIAAABLOOOO“ tak se vrhnu do řeky Rokytné. Já nevim, je rok 2021, dávat do songů slova jako „mamacita“ je soooooo 2020. „i’m breaking the rules!“ sure, jan…

02 ALBANIAAAAAAA

Nádherná, krásná, pěknej hlas, ale celou dobu jsem nemohl přestat myslet na to, že mají s Kyprem stejný šaty OuO A pak mi bylo slečnypani líto, že je na tom obřím pódiu úplně sama a snaží se tancovat :‘) Ale žila svůj nejlepší život a to já umim ocenit! Plusový bodíky za rodnou řeč.

04 BELGIE

Z tohodle vystoupení mi bylo strašně smutně, ale ze všech špatnejch důvodů lmao nikdy jsem nezažil nikoho brát eurovizi takhle vážně s písničkou, která absolutně nemá šanci. Navíc ta písnička by mohla bejt skvělá v úplně jiný aranži… a s jiným textem.. a celkově kdyby ji hrál někdo jinej… Ale žiju pro slečnupani s tamburínou!

05 RUSKO

Rád bych jen zmínil, že před jejich vystoupením v rámci záběrů na nevímkde někdo hodil rukolu na pizzu a já toho člověka najdu. JÁ HO NAJDU!!!!!

Rusko si to dalo. Nejdůležitější songa na eurovizi v posledních několika letech. Samotná písnička strašně různorodá a povedená, a KONEČNĚ máme zpěvačku, která vypadá… well… jako normální ženská???? A pokaždý, když začnou zpívat refrén, mýval se zase o trošku víc rozteče.

06 MATLA imean… MALTA

Stříbrný dangly šaty. Chjo. Heleďte, not my cup of tea. Ale fajn hlas. Problém je, že přesně takhle budou znít úplně všechny songy v tý americký odnoži jurovize a absolutně nic si z toho nepamatuju. Dlouho jsem nepotkal někoho, kdo by měl tolik charismatu v hlase, ale naprosto žádný charisma kdekoli jinde. Slečna je pravej opak Bena Cristovaa, gratuluji.

07 PORTUGALSKO

i…. Okay i lowkey love this. Jakože fakt, nedělám si prdel, poslouchám to v rámci tohohle asi potřetí a miluju to. Problém je, že je to na eurovizi a nemá to tu absolutně co dělat. Na večerní poslouchání fajn, ale jako zaskokan Malty a předskokan Srbska absolutně bez šance. Portugalsko se minulo pódiem a Česko si řeklo, že jim za to dá 12 bodů. Ikonické.

08 THE ALMIGHTY KARDASHIANS

Dámy a pánové. Srbsko je z úplně jiný reality, z jinýho vesmíru, kterej je mi tak vzdálenej, že to nechápu. Srbsko bylo naprosto otřesný, ale BYLO V TOM SAKRA DOBRÝ. V tom výstupu je špatně úplně všechno. Úplně. Každej centimetr, každý slovo, každej tón, prostě všechno naprosto blbě. A já to miluju.

09 THE ON OF WHICH WE DO NOT SPEAK

Ach…. Oh… Well… Heleďte on se snažil. Británie nemá dobrý skóre z minulých let a letos si to vylepšila další nulou. Ale co naplat. Písnička bez nápadu, hodně špatně zazpívaná, ten chlapecpán se na tu scénu vůbec nehodí, ale chápu, že v něm plane fajrrrr a nechci mu sypat sůl do rány, stačí, že skončil poslední.

10 DAT TELETUBBY LIFE

Nevím, jestli Řecko uzavřelo smlouvu o propagaci Just Dance, ale… co? prosím? Haló?????????? Naprosto to nesnáším ale nemůžu na to přestat koukat. Už jen proto, že pořád čekám, kdy chudák slečnapani spadne. V životě jsem neviděl někoho tak strašně uncomfortable :‘)

11 ŠVÝCARSKO

Pro mě osobně jediný velký překvapení večera, protože takovej hlas jsem v tom prďolovi v dramatický půfy košili fakt nečekal. Melodie krásná, bylo to čistý, bylo to krásný, he’s a bejbi a je mi líto, že byl tak hrozně nahajpovanej na výhru a bylo z toho prd :‘) 11/10 doporučení, poslouchám, mám v playlistu, budu poslouchat u psaní fanfikcí, protože pocitečky. Ty bílý boty jsou trestný tho.

12 ISLAND

Takhle to má, prosím pěkně, do prdele vypadat. Je to tak těžký? JE TO KURVA TAK TĚŽKÝ?! Prostě napsat dobrou písničku, vytvořit si ikonický hadry, skvěle to zazpívat i s těhotnou manželkou v závěsu? Je to chytlavý, je to lehce ujetý, je to jednoduchý, zapamatovatelný, navíc Dadi je skvělej zpěvák i hudebník, nesnaží se dělat ze sebe nic, co není, těma tanečkama žiju. Per mi to do žíly, brácho.

13 ŠPANĚLSKO

…. Helejte. Já vím, že… já vím… já fakt vím, že zpívá o svý mrtvý mámě… …. …. Ale…. No…. Nemohl bych radši místo toho sníst tady tuhle tu žížalu???

Generickej španělskej song, nic extra, fajn měsíc, oceňuj tu rozhalenou košili, ale to je na eurovizi už tak nějak předpokládanej musthave u každýho hot týpka. Well… jdu pro tu žížalu.

14 MOLDAVSKO

V tuhle chvíli, kdybych pil, bych začal hrát „NAPIJ SE, KDYŽ VIDÍŠ STŘÍBRNÝ DANGLY ŠATY“. Může mi někdo říct, jak se tam Moldavsko dostalo? Moldavsko chce být Srbskem, ale, mladá slečnopani, VY NEJSTE SRBSKO!!!!!!

15 NĚMECKO

Mám pro pana němce velikej respekt, hlavně pro ten skvělej tiktok co udělal po konci eurovize, kdy skončil předposlední. Spousta skvělý sebereflexe. Podivejte, ukulele u mě automaticky zapíná dávivej reflex, říkejme tomu Pokáčkomplex, ale kdy jindy uvidím obrovskou ruku hrát na trubku? Tady se aspoň nikdo nebere vážně a to na eurovizi vždycky vidím rád. Navíc je to chytlavý a o tom to má bejt!!!! Furt to nesnášim… ale o tom to má bejt!!!!!

16 FINSKO

2000 limp bizkit are calling and they call your „violent pop“ bullshit… mám z blind channel strašně smíšený pocity, protože ta hudba… není špatná? Na letošní eurovizi jsou opravdu jako zjevení, ale chlapci se berou tak strašně vážně, že jsem se bál, že jestli vyhrajou, tak přímo na pódiu rovnou spáchají rituální sebevraždu, jen aby ukázali, že jsou hrozně kůl a hip.

Na druhou stranu jsem konečně pochopil, proč maj na sobě všecky ty ženský stříbrný dangly šaty. Jestli tihle klacci nejsou tlupa vlkodlaků v pubertě, tak už nevim.

17 BULHARSKO

… no… ne….

I na baladu velmi slabé. A další důkaz toho, že, dejmetomu, zajímavý hlas ještě neznamená dobrý zpěv. A kdokoli si dovolí probojovat se do frickin eurovize a pak použít rým „ocean of emotion“ si zaslouží kousavý pyžamo.

18 LITVA

Konečně aspoň něco, co připomíná bizárek. Miluju ty hadry a naprosto Ž I J U pro tu slečnupani ve školní uniformě. Asi bych uvítal, kdyby ten song byl trochu víc feral, ale tohle nám celej večer chybělo!!!

19 UKRAJINA

Ukrajina byla okradena jak prase. Podle mě? Jasnej vítěz. Shum zapadá do všech kolonek, které potřebuje vítěznej song splnit – je to lehce divný, ale přitom objektivně dobrý, je to v národním jazyce, spojuje to tradici a moderní hudbu, a kate by mě mohla jediným flákancem naprosto zničit. Hej, sestry Watchowské, jestli todle nebude ve čtvrtým metrixu, si mě nepřejte!

20 VOILÁ

Slečnapani z Francie je rozhodně jedna z nejtalentovanějších slečenpani, co jsem na eurovizi slyšel asi… ever. Ale to nic nemění na tom, že je to soutěž písně a tahle píseň v roce 2021 neměla mít šanci. Ale slečnapani je hrozně talentovaná a roztomilá a velký kudos tomu panu kameramanovi, na kterým celý tohle vystoupení stálo.

21 AZERBÁJDŽÁN

…. Okej listen. Koho napadne v roce 2021. napsat písničku o mata hari. A jít s ní do eurovize? Koho to napadne? Na čem si jede? Páč to chci taky. Prostě neeee notáááák

22 NORSKO

IS THIS ANDĚL PÁNĚ 1 2 A 3 DOHROMADY?! Konečně ten bizárek, na kterej jsem čekal. Ta písnička mě neskutečně sere <3 ale miluju to <3 pořád ještě nevím, jestli je to myšleno vážně nebo ne, ale yknow what? I take whichever way, im good. Od chvíle, kdy jsem TIXe viděl juchat ve výtahu, miluju ho.

23 NIZOZEMSKO

Čaute, volá rok 1989 na VH1. všichni moc talentovaní, ale to s cajdákem o třech akordech nestačí. Takovýdle retro jsem asi uplně nechtěl… oh no it’s a lion king theme now… co se děje. Ale aspoň to má nějakej theme, má to nějaký poslání… they a little confused, but they get the spirit <3

24 LE WINNERS

Itálie to zabila, no, co si budem. Patřila jednoznačně do špičky, nejen samotnou písničkou, ale celkovým vyzněním vystoupení. Jednoznačně nikdo na tom pódiu nebyl tak doma jako oni. Vyhranej hudebník se prostě pozná. Nebyl tam jedinej falešnej tón (a já jsem fakt POSLOUCHAL, protože jsem tam to ulítnutí čekal), hadry on point… a líběj se mý mámě, takže automaticky vítěz. A má teorie o stříbrných šatech dostává nový rozměr, přidává se nám grupa čtyř mladejch upířích bičiz.

25 ŠVÉDSKO

Já… asi uplně nevím… co se tady děje. Asi bych od švédska čekal trochu víc, než rým „voices – choices“… a taky možná míň generickej cajdák… dobře zazpívanej, ale smrdí to nizozemskem.

26 FLO RIDA AND NO ONE ELSE BUT FLO RIDA

Další latinskej rytmus, kterej je zoufale out of fashion, jedinej, kdo to zachrańuje je pan Rida, kterej se tam nachomýtl a nikdo neví jak a co a proč a… už jsem říkal, že je tam Flo Rida?

All in all?

Když se i paní moderátorka č. 3 oblíkla do stříbrnejch šatů, už jsem věděl, že je čas to všecko ukončit.

Dopadlo to tak nějak, jak asi mělo. Osobně jsem na první tři místa typoval Go_A, Dadiho a Måneskin… som zase zapomněl počítat s tím, že porotci milujou pičoidní cajdáky a česko dá 12 bodů portugalsku. Ale víte co?

Já se hlavně dobře bavil. Jasně, plánoval jsem na letos velkou EV party s kámošema, což kvůli koroně pořád ještě nejde, ale mohl jsem sedět několik hodin nalepenej na telku a vypisovat si svoje otřesný dojmy se známýma a se svým mužem a byl to skvělej večer.

Tak zas za rok.

Snad.

Jestli jestli ještě italskej ministr financí nedostal infarkt.

[kocourmokroocko]

Slene Kocour... vy jste tak děsně pozitivní. Jakože pořád. Pro každýho máte něco pěknýho, co mu říct. Zkrátka a dobře děláte takovýho kolektivnýho čumblr psychologa... víte, že nemusíte, žejo? A že taky máte právo na to, aby vám bylo úplně na hovno? A že my si to rádi poslechneme a pokusíme se vás tím pozitivním vlněním zahrnout nazpátek, kdyby něco? Jenom pro pořádek.

Vím to, a moc děkuju za připomenutí. ♥ Určitě ale nedělám čumblr psychologa, což se dá poznat podle toho, že čumblr ještě neshořel. :DD Není to navíc tak, že bych razil nějaký filosofický směr “VŽDYCKY JE VŠECHNO DOBRÝ! JÁ JSEM TOTIŽ V P O H O D Ě!!!! ÚSMĚVEM KE ZDRAVÍ! :)))))))))”. To bych fakt nikomu nepřál. Mám se rád, a to obsahuje i přijetí faktu, že když je mi ouvej, musím se o sebe postarat. Akorát že většinou, když je mi ouvej, tak zmizím z internetu a lidé, na které se obracím, jsou staří kamarádi (a mám TAKOVÝ děsný štěstí, jak dobrý lidi kolem sebe mám, ty bláho, to svět nečul a pes to nežral!). Takže sem se to tak často nedostane, i když ne bez výjimky, jakože už jsem si jednou nebo dvakrát o rozveselení řekl (a nebyl zklamán ♥). Na každý pád se tedy nemusejí bát; vnímám to pozitivní vlnění velmi recipročně, a pokud je mi blbě, určitě se nepřetvařuju. To teda ne!! Přetvařovat se, když je mi špatně?? K TĚMHLE BOTÁM?! N e m y s l i m s i . 

 <3333 

[deadandsarcastic]

Zápis Osmý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Když se jim konečně podařilo převést všechny zraněné, mrtvolu i blonďatou lovkyni (Ta se totiž velice záhy sesypala, neschopná vůbec vstát, tudíž ji lišák prostě naložil na lůžko taky.), přičemž Draconia pořád ťapali za Luxiosem jako takový druhý ocásek, rozhodli se, že musí najít gucci gaye, který se mezitím z ošetřovny takticky stáhl. „Takže je jasné, že tady je toho v nepořádku více než dost," zavrčel starší, uvažuje, kam by se měli vydat nejdříve. „Problém je ovšem v tom, že tohle je JEJICH základna… Což znamená, že pokud se před námi chtějí skutečně někde zašít, tak je nemáme šanci najít…“ Na okamžik se odmlčel, ale poté ještě dodal: „Přijde mi to od nich neskutečně zbabělé a sobecké; místo toho, aby se tomu postavili čelem a pokusili se to nějak vyřešit, tak si s námi raději hrají na schovávanou… Bylo lidské plémě vždycky takové, nebo jej čas přetvořil do této podoby bez mého povšimnutí?"

„Co já vím, já existuju sotva dvacet let, tak ti nepovím, jestli se všichni vždycky chovali jak takoví poserové," pokrčili rameny. „Ale vzhledem k tomu, že třeba Hitler se prý radši tenkrát zastřelil, tak hádám, že to bývalo vždycky stejné." Na chvíli zmlkli, a pak dostali nápad. „Ale vždyť my máme v pokoji vlastně nějaký ten čudlík, či co, kterým si máme zazvonit, když něco potřebujeme, ne? Tak můžeme zazvonit a nějak se doptat, kde se ten teplej soudruh nachází… A pokud nám neřeknou, kde je on, tak se můžeme zkusit doptat aspoň na ty dvě, co nás vítaly s ním, ne?" zkusili navrhnout, i když si byli vědomi toho, jak je tenhle plán kostrbatý. „No, anebo ještě líp, můžeme se na to dneska vykašlat, nechat to na zítra, pomodlit se a jít spát… Protože si přijdu docela unaveně po tom všem, co se dneska událo."

„Jestli jste unavení, tak se klidně vraťte do pokoje, já se zlobit nebudu a klíček vám klidně předám… Ale já to takhle prostě nechat nemůžu." A s těmi slovy a odhodlaným výrazem ve tváři vyrazil prostě chodbou vpřed… Nemusel jít ani moc dlouho, jelikož zrovna z jedněch dveří na chodbu vycházela asi tak šedesátiletá žena s šedivými vlasy staženými do drdolu, oděna do uniformy pro uklízecí četu… Což Luxiosovi náramně nahrávalo do karet, protože ostatní lovci už dost možná byli informováni, že nesmí nic prozradit, ale dozajista se to ještě nedoneslo k obyčejnému personálu. „Promiňte, že vás zdržuji, ale mohla byste mi poradit, kudy se dostaneme k místnosti pro velitele této základy? Máme totiž sjednanou důležitou schůzku, ale lehce jsme zabloudili."

Nechtěli do pokoje jít sami, takže prostě tiše a odevzdaně cupkali za lišákem s tím, že prostě eventuálně spát jít musí… A vlastně bylo i dobře, že nešli ulehnout hned teď, vzhledem k tomu, že tam pořád měli tu menší šlamastiku s rozbitou postelí, která potřebovala pořád promyslet. Když dorazili k té uklízečce, nebo co to vůbec bylo, tak se blonďatí jen nenápadně posunuli víc za Luxiose, aby bylo jasné, že on tu mluví a vyřizuje všechny tyhle blbosti, a trochu si upravili šaty, které už měli mimochodem zase normálně nasazené, poněvadž křídla stejně momentálně nepotřebovali.

„Noooo… Víteee…“ začala skřípavým hlasem uklízečka, až to znělo jako dveře, kterým nikdo poslední tři století nepromazal panty. „To musíte jít nejdříve touhle chodbou rovně, rovně, ale až tam bude odbočka doprava, tak tou nepůjdete, ale ještě uděláte tak tři kroky, kdy nalevo budete mít prosklené dveře, za kterýma je schodiště. Tama musíte jít, ale ne dolů, protože to byste došli k přednáškovým sálům, takže se vydáte nahoru, ale první poschodí vás nezajímá, ani to druhé, ani to třetí, ale potom, až uvidíte, takové krásné dveře z bílého dřeva, tak těma projdete, takže se ocitnete v takové… Jak to jen říct? Velice nóbl chodbě, kde všude jsou různé obrazy a odpočívadla a tak podobně… No a tam musíte jít doleva, jak ještě jednou doleva, doprava, doleva… A budete mít před sebou ty nejvíc nóbl dveře, jaké tady máme… A to bude ono!"

Natiskli se zezadu na Luxiose a velice tiše se jej zeptali: „Košíčku, když ty jsi taková speciální sněžná furry vločka, tak to určitě znamená, že máš i nějakou super paměť, takže si tohle budeš pamatovat, viď? Protože já tu vážně nemám v plánu bloudit a hledat to… A nevím, jestli si tyhle instrukce zapamatuju," šeptali, tak, aby je žena neslyšela, protože se trochu obávali, že by se jim ještě vysmála, že si tenhle popis cesty nepamatují.

Bělovlasý pokýval hlavou, poděkoval postarší dámě, a pak už si to odměřeným krokem vyrazil k jejich momentálnímu cíli. „Ten popis," začal, jakmile s ním Draconia srovnali krok a jakmile byli z doslechu, „skutečně se zdá lehce zmatený… Dokonce jsem uvažoval na okamžik nad tím, zda vůbec mluví anglicky. Přišlo mi to, jako bych věděl, že něco říká, ale nebyl jsem s to rozpoznat jazyk. Tak jsem zkusil nahodit znalosti španělštiny, francouzštiny, ruštiny i němčiny… Ale nakonec se mi podařilo nějak ty instrukce pochytit. Prostě jen musíme najít prosklené dveře vedoucí na schodiště, to je první část našeho plánu."

„Aha," kývli a zadívali se na bělovlasého. „A to ty umíš tolik jazyků? To je fakt cool! Řekneš něco třebaaaaa… Rusky? Prosííím, Košíku, prosííím…“ Z tónu jejich hlasu bylo mimochodem velice jasné, že pokud na ně starší nezařve alespoň "cyka blyat", tak nebude mít klid až do svojí smrti. (Nebo, spíš do smrti Draconie, vzhledem k tomu, že jen tak si umřít na stáří, zkrátka asi nebylo v Luxiosově stylu).

Lišák si jenom tiše povzdechl, načež se otočil na blonďáky a pronesl, jak nejlépe uměl: „Menya zovut Luxios. Rad tebya videt’… Stačí vám to takhle? Víte, abych pravdu řekl…“ začal pomalu, přičemž pohled stočil někam před sebe. „Už dlouho jsem takhle nemluvil. Dříve byly časy, kdy jsme se třeba domluvili a celý den jsme mluvili francouzsky… A pak zase německy… Prostě jsme to střídali. Samozřejmě, že nejčastěji jsme mluvili anglicky a japonsky… Teď už to nedělám. Své znalosti používám spíše jen na čtení knížek… Bylo zajímavé číst Evžena Oněgina v originálu." Zastavil se před prosklenými dveřmi se spokojeným úsměvem. „Zdá se, že jdeme správně…“

Byli z toho celí vykulení, tak jen přikyvovali; protože oni uměli perfektně jen jejich rodný jazyk, tudíž angličtinu, pak pár slovíček francouzsky, které do nich vtloukli ve škole, a sem tam nějakou tu modlitbu v latině, ale to bylo tak nějak všechno - tudíž takovýhle multikulturní furry pro ně bylo veliké "wow"; stejně jako to, že nějakým zázrakem opravdu šli dobrým směrem a dorazili k těm proskleným dveřím. „No, a co chceš dělat, až tam dojdeme? Nebo, jako, o čem chceš mluvit?"

„Co teď momentálně potřebujeme nejvíce ze všeho, jsou informace," odvětil klidně Luxios, přidržuje dveře, aby blonďáci mohli projít. „Tudíž mám v plánu pokusit se o rozhovor, kde by nám alespoň nastínili, co se zde děje, jelikož bez toho se nikam nepohneme. Chtěl bych jim objasnit, že i když něco pokazili, tak ututlávání není řešením… Jenom doufám, že to půjde po dobrém…“

„A kdyby to nešlo po dobrém a muselo to jít po zlém, tak na ně budeš křičet, nebo je prostě zkopeš do kulaté krychličky, dokud ti neprozradí, co se tu posr… Pokazilo?" vyzvídali dál, když procházeli přidržovanými dveřmi, a zvědavě koukali na lišáka, co jim poví teď.

„Nad tím jsem doposud nepřemýšlel," přiznal se, zavřel dveře, aby se s nimi zbytečně nepráskalo, a vyrazil nahoru po schodech. „To by se asi uvidělo podle toho, jaký by byl jejich přístup k věci a jak moc by byli sdílní. Rozhodně neexistuje jen jediná metoda vyjednávání." Při tihle slovech se mu mírně zablyštělo o čích; což mohlo působit lehce děsivým dojmem.

Po zádech jim přejel mráz, když viděli ten Luxiosův výraz, a proto se rozhodli v téhle konverzaci raději nepokračovat a nahodit místo toho jiné téma. „No… A... Uhhh… Jak to uděláme s tou postelí?" zeptali se váhavě, poněvadž ta zlámaná postel jim pořád ležela v hlavě. „Nechceš z nich v té kanceláři, až tam dolezeme, rovnou vyškemrat novou postel? Já myslím, že by nám jí mile rádi poskytli, můžu třeba říct, že nám do pokoje vtrhlo tornádo-"

„Rozhodně nemám v plánu někoho škemrat, nebo se jej doprošovat," zamumlal v odpověď. „Zaprvé proto, že si za to můžeme sami… A zadruhé proto, že mám v plánu s nimi rozebírat závažnější věci než zdevastovaný nábytek." Do schodů stoupal vcelku rychlým krokem, ale na druhou stranu si dával pozor, aby mu Draconia stačili, protože by od něj bylo nesolidní jim prostě jen tak utéct.

„Ty jsi hrozný suchar, víš o tom?" začali si stěžovat. „S furríkama na internetu je teda rozhodně větší sranda, než s tebou… Tos byl vždycky takový? Nedáš se třeba nějak opít, aby s tebou byla lepší řeč? Protože ty jsi taková chlupatá kulička, že by tě jeden hned pomazlil, ale pak něco řekneš, a ten jeden by tě sice pořád pomazlil, ale neudělá to, protože ty mluvíš, jako kdybys měl v plánu každou chvíli vyvraždit lidskou rasu," pokračovali v pičování, zatímco stoupali do schodů.

„Možná je to tím, že nejsem žádný z těch vašich internetových furríků," okomentoval suše. „A alkohol na mě nefunguje," poznamenal po chvíli, zatímco se špárali do schodů. „Pár lidí už se mě snažilo opít, či přepít… Nefungovalo to." Dokonce uvažoval o tom, že by se ohradil, že skutečně nemá v plánu vyvraždit lidstvo; což by byl skutečně obrovský paradox, vzhledem k jeho (teď už bývalému) poslání; jenže by se stejně jen zbytečně namáhal… Navíc už se konečně dostali do správného patra, takže mohl jejich hovor utnout s tím, že blonďákům galantně podržel dveře a pustil je dál.

Chtěli se dohadovat dál, ale pochopili, že by na ně byl Luxios akorát tak víc nasraný, takže si jen povzdechli, vděčně se pousmáli nad tím, že jim starší zase tak hezky podržel dveře, a prostě jen, teď už úplně mlčky, prošli dovnitř… To, že byli zticha, jim však vydrželo tak půl minuty. „No… A... Co myslíš, že se tu děje? Nebo jakože, co nám tam řeknou, pokud řeknou? Co když je to něco, na co mně budou moje zbraně úplně k ničemu, a ty s tím taky nic nezmůžeš? Tak si jako zase zabalíme, pojedeme dom, a pošlou sem někoho jiného? O! Třeba jim tu řádí nějaký démon, nebo je ten teplouš, co nás vítal, něčím posedlý, to by sem pak mohl jet můj bráška," uvažovali nahlas.

„Uvidíme, co se s tím bude dát dělat," odvětil a ušklíbl se, protože tak nějak v duchu doufal, že určitě bude existovat nějaký způsob, jak se vymotat z této záhady. „Doleva, doleva, doprava, doleva," vydechl skoro neslyšně, spíše jen tak pro sebe, a pak se jen rozešel popsaným směrem, míjeje, přesně jak to uklízečka popisovala, nádherné malby na stěnách vyobrazující hrdinské činy některých lovců, ale také různé nadpřirozené bytosti a zajímavé krajiny.

Rozhlíželi se zaujatě kolem nich, a už radši nechali bělovlasého, ať si tam jen pro sebe mumlá směr cesty, protože to poslední, o co Draconie stáli, bylo to, aby se teď ztratili, nebo aby lišák zapomněl, kde jsou… Tedy, ne, že by jej chtěli podceňovat - úplně si úplně dokázali představit, jak by se asi tvářil, kdyby se jej zeptali, jestli se nemůžou ztratit, a už skoro slyšeli Luxiosovo vysvětlování, že nějaká lidská základna není vůbec nic, protože on je triliardu let stará existence, která byla, kdo ví kde, a viděla, kdo ví co… Draconia si to ani neuvědomovali, ale zatímco si vnitřně představovali takový rozhovor s bělovlasým, začali se naprosto pitomě a lehce škodolibě culit.

Lišák zpozoroval změnu v jejich obličeji, proto se raději rozhodl zjistit, jestli se něco neděje: „Jste v pořádku? Tváříte se velice… Zvláštně." Když to říkal, pozoroval blonďáky koutkem oka, zatímco se soustředil na cestu, z níž zbývaly jen poslední dvě zatáčky; odhadoval tedy, že do několika málo minut by se před nimi měly objevit ony "přepychové" dveře.

„Ale, nic, jen tady vedu velice důležitý a zábavný rozhovor se svým vlastním mozkem, vzhledem k tomu, že ty jsi na mě tak akorát protivný," odsekli mu, ale pak už se klasicky zase široce usmáli a posunuli se blíž ke staršímu. „Ale já věřím, že časem roztaješ, a povedeme spolu různé, zajímavé rozhovory… ~“ zavrněli.

„Můžeme vést spolu zajímavé rozhovory i teď," namítl lišák. „Jenom musí být skutečně zajímavé… Pro obě strany… Ale když tak moc chcete, co si třeba rozsáhleji popovídat, až budeme mít více času? Třeba…“ On vlastně nechtěl být na Draconii protivný ani zlý, jen prostě… Zdáli se mu jako dost složitá osobnost. Takhle na povrchu se jevili především jako otravní, užvanění a nekontrolovatelní… Ale on jim přesto chtěl dát více prostoru a další šanci… Možná i tři, pět, deset šancí navíc. To víte, dle potřeby.

„Ale co je pro tebe zajímavé?" argumentovali ihned zpátky. „Kapky proti blechám, nebo to, jak je lidská rasa ve dvacátém-prvním století absolutně postižená? Tak někdy taky začni rozhovor ty," pokrčili rameny a pokukovali po Luxiosovi. „Já si pořád vždycky můžu nenápadně vygooglit, o čem mluvíš, když jakože vůbec nebudu vědět… Protože já si s tebou povídat chci, obzvlášť když tu s tebou budu asi trčet docela dlouho, poněvadž pochybuji, že teď zjistíme něco, co by všechno vyřešilo a my jsme mohli zase odtrajdat domů."

„Dobrá tedy, pokusím se přijít s tématem, které by mohlo bavit jak mne tak vás," přikývl s úsměvem, ale potom dodal: „Ale asi si to necháme na později, pokud teda nevadí." Na vysvětlenou pokynul hlavou směrem k honosným dveřím před nimi, které byly s bílého dřeva s vyrytými runami, pozlaceným rámem, a jimž vévodila masivní, draze vypadající, klika, posetá rozličnými drahokamy. - Jako by tyhle dveře byly středem celé základny a vlastně celého vesmíru.

Povzdechli si. „Tak jo… Ale nemysli si, že na to zapomenu," pohrozili staršímu smrtelně vážným tónem. „Pokud nedojdeš k nějakému inteligentnímu tématu, tak zase nějaké vymyslím já, a přivážu tě k posteli, abys mi nikam nezdrhl a musel se mnou konverzovat na to dané téma," uculili se, a pak se zadívali do dveří. „No… Doufám, že je ti jasné, že tam vevnitř budeš mluvit ty a já jsem jen taková mentální podpora, tedy, tím nechci říct, že bys ji asi nějak nutně potřeboval… Ale… Jo… Kdyby něco, tak ti můžu třeba prostě mačkat tu tvojí jednu ruku."

„Myslím, že to sám zvládnu," odvětil klidně, ale záhy si uvědomil, že se mu vlastně blonďáci nabídli se svou vší dobrotou, tudíž se na ně otočil a s úsměvem dodal: „Ale vážím si vaší podpory a obětavosti. Skutečně děkuji." Poté už ale veškerou svou pozornost obrátil ke dveřím, na něž dvakrát odměřeně zaklepal a rovnou je prudce otevřel, nečekaje na odpověď.

[duseplavec]

,,Nevzbuzuj lásku v někom, koho nejsi připraven milovat´´.

Tuhle větu jsem kdysi někde četla. Nevěnovala jsem jí pozornost. Obvykle nevěnuji moc pozornost věcem, které neznám z vlastní životní zkušenosti, protože je nejlépe pochopím až tehdy, kdy je sama prožiju.

A to se mi za poslední rok stalo hned několikrát. Došlo mi to teprve nedávno, kdy se ta věta zase někde objevila. A já najednou dostala do hlavy ty představy, ty lidi, ty situace, a došlo mi, jak moc je to pravdivá věta a jak moc by se tím měl každý řídit.

Představte si situaci, kdy vás někdo osloví, kdy se ve vás snaží vzbudit zájem a zalíbit se vám. V podstatě tomu nelze nic vytknout, řeknete si. Seznámení je příjemná věc, pokud to oboustranně působí tak, že jste na stejné vlně.

I já jsem člověk, kterému je zájem druhých příjemný. Samozřejmě jen těch, kteří jsou příjemní i mě osobně a vím, že k nim chovám už od prvních momentů sympatie a něco tam ,,přeskakuje´´.

A ono co si budeme, je to krásný, když někdo z vašich rozhovorů odpozoruje, co máte rádi, povšimne si, co rádi pijete za čaj, kam rádi chodíte na dort, která hudba vás dokáže rozněžnit, která kniha je vaše nejoblíbenější atd. Potom najednou máte pocit, že ten člověk je s vámi spřízněný. Že vlastně vám rozumí. Že je prostě S VÁMI.

Určitě mnoho z vás zažilo to, že se ráno nevzbudíte budíkem nebo kočkou, co vám sedí na obličeji. Ale tím, že vám někdo zavolá. Někdo, kdo chce být vaším ,,sluncem´´, co vás po ránu jako první svými paprsky zalije a osvětlí vám celý váš den.

Koho by nerozvibroval hlas té milé osoby, která vám švitoří na dobré ráno a rozplývá se nad vaší ranní nechápavou roztomilostí.

Určitě si vybavíte, jak je boží, když někdo vypozoruje, že máte speciální vztah ke květinám a najednou bum, když to nejméně čekáte, vám jednu velkou vrazí přímo do náruče.

Taky leckdo zažil to, že se na vás druhý dívá a v očích vidíte, jak se mu líbíte, že vlastně jste jeho oči jsou tu jen pro vás.

To vše vám dá jeden krásný pocit – že jste milováni, že jste s někým spřízněni a že někdo s vámi souzní.

A tak přirozeně tyto věci opětujete a často sami vytváříte, že jste taky ten, kdo rád pro druhého JE a kdo mu rád naslouchá a dělá drobné radosti. Taky voláte, píšete, kupujete, jezdíte, překvapujete, vymýšlíte básně, při každé písni, kde se pěje o lásce, si vzpomenete na tu osobu a musíte s ní ty skvostné tóny sdílet. Protože najednou do vás někdo vložil pocity, které ve vás vyvolaly to hlavní – LÁSKU K DRUHÉMU.

A tak se na její vlně unášíte a jste toho plni.

Najednou ale zjistíte, že vlastně jakmile začnete lásce podléhat a unášíte se na těch vlnách radosti a děláte vše hezké přirozeně, že vaše hodnota podivně klesne.

Že čím víc investujete ze sebe, tím méně se vám vrací, a tím spíš jsou vaše činy a skutky brány jako něco obyčejného.

Najednou si všimnete, že se karta obrátila a vy jste najednou tahoun.

Jenže čím déle se toto děje, tím více si všímáte, jak moc jste ten tahoun jen vy. Že vlastně pomyslný vůz toho ,,vztahu´´ táhnete sami, že druhý si prostě jenom kecnul někam dozadu a přenechal to vše vám.

Potom vás jednoho dne chytí za rameno a řekne vám ,,hele zpomal!´´.

A to je ten prvotní šok.

Říkáte si, proč? Co je špatně? Však jedeme tím směrem, kterým jsme od začátku chtěli, no ne? Jedeme přes RADOST a ZÁŽITKY a ROMANTIKU a občas i přes NEDOROZUMĚNÍ a o to víc se pak zdržíme v KOMUNIKACI. Ale pořád se tou cestou ubíráte k VZTAHU. K PARTNERSTVÍ.

Jenže najednou jakoby ten, kterého vezete, chtěl vystoupit.

Jenže víte, že když zastavíte, o to těžší to bude potom. Protože znáte to, když dlouho vytrvale běžíte, a najednou si dáte pauzu, tak potom zlenivíte a nebudete mít už tolik sil běžet dál.

Tak se pokusíte jenom zpomalit.

Jenže najednou si uvědomíte, jak vás to bolí. Jak vám ubývá motivace jet dál. Jak vlastně najednou pociťujete, jak jste v tom sami. Že čím pomaleji táhnete ten těžký vůz s tím druhým, tím víc sil vás to stojí.

A tak se jednoho dne stane, že si prostě stoupnete a pustíte se vozu. Že řeknete ,,hele co to má znamenat? Proč mi už nepomáháš?´´.

A co je odpovědí? Co druhý řekne? Obvykle nic moc. Jen vás obviní, že jste jeli moc rychle, i když tempo vám udal on.

Však si to představte, někdo za vámi přijede na dvoukole a nabere vás, užíváte si projížďku a jste v tom tempu spokojení. Jenže najednou on přestane šlapat, tak o to víc vás to stojí sil, šlapat za dva. A nakonec když se snažíte udržovat tempo za dva, dostanete sprda, že kam se jako ženete. Ale on vám ten druhý už jaksi zapomněl říct, že ho to prostě jenom nebaví.

Že si už užil svůj výlet a že vlastně asi chce jet jinam s někým jiným. Že vlastně to, co vytvořil, ho nudí.

Jistě… tohle jsou totiž lidé, kteří nechtějí MILOVAT, ale chtějí být především MILOVÁNI. Jsou jako nádoby, téměř prázdné. Potřebují se naplnit. A vy jste tím nejlepším pomocníkem. Jenže ze začátku by to tak na vás nemělo působit jakože ,,hele chci abys mi dal pocit, že jsem milovaný, důležitý, krásný, imponující´´.  Naopak… tito lidé si z vás nejdřív udělají sebe. Otočí role. Začnou se k vám chovat tak, jak si to přejí především pro sebe. A jakmile zjistí, že jste pochytili, že jste pochopili a že ve vás vzbudili něco, co zavání láskou, tak si sednou a čekají… čekají na to, že se jim to vrátí. Protože obvykle tito lidé, co touží být MILOVÁNI, najdou člověka, který chce MILOVAT. U partnerů nás obvykle přitahuje to, co sami nemáme. A zde tedy druhé přitahuje to, že vidí, že máte v sobě spoustu lásky, jen vám musí trošku pootočit zátkou, aby z vás začalo něco tryskat. A potom to začne. Začnou z vás jen ,,pít´´. A vy čím víc dáváte, tím víc sami máte. Čím víc lásky druhému dáte, tím víc se cítíte skvěleji. Protože MILUJETE. Protože se ve vás štěstí násobí. Jenže… druhý to tak necítí. Druhý se cítí PLNÝ. Najednou mu to té jeho prázdné nádoby nateče spousta krásna. Najednou má víc, než vůbec chtěl. Najednou mu jeho mělká číše vašich silných citů přeteče a vás to všechno zaleje a začne topit. Vás oba. Protože vy jste jako nikdy nevysychající pramen lásky, proudí to skrz vás. Jenže tam, kde vy postavíte strouhu, aby vše mohlo proudit, druhý může leckdy u sebe postavit hráz, zeď. Ohradit si to vše, co získal, aby mu to zase neuteklo. Zastaví tok.

Jenže co se stane, když např. z hlubokého demižonu začnete nalévat do mělké sklenice od whisky? Přeteče. Prostě je to přes její míru.

A tak se obvykle již naplněná sklenice vezme, a odnese.

Takhle si lidé odnesou od vás svou plnou sklenici a stačí jim to. Stačí jim to na zahnání toho, co jim chybělo. A proč by někdo ze své 200ml sklenice měl něco nalévat zpátky do 5l demižonu? Tam je toho přece dost. Tak si to vše pěkně střeží a odnesou.

A vám zbyde co? Pokud včas nezastavíte ten tok svého láskyplného nápoje, tak taky nic. Protože co se stane, když nakloněný demižon nemá kam lít svůj obsah? Když tou plnou sklenicí někdo uhne? Prostě se vám to rozlije všude kolem a ve vás potom zůstane prázdno, jako v demižonu.

A potom, teprve potom, to přijde. To nepochopení. To, že si říkáte, proč vlastně za vámi takový člověk přišel, když vlastně hodlal jenom vytěžit? Proč vlastně ve vás vzbuzoval veškerou tu lásku, kterou potom nakonec odmítl? Začnete se obviňovat, začnete si to vyčítat, hledáte chybu u sebe. Nechutnala mu snad moje láska? Bylo toho opravdu moc? Nepřehnali jsme to? Co když prostě jsem ten divný já? Co když si nezasloužím z jeho číše taky pít? Co když prostě je ta chyba ve mně??? A tak tomu na čas uvěříte. Že vy jste byli až příliš velká nádoba, zbytečně velká, přeplněná.

Jenže časem, kdy si do své nádoby zase načerpáte lásku, ať už z přátel, rodiny, činností, nebo čistě jen z vlastních maličkostí, zjistíte, že ne vy jste tak plní, ale druzí jsou tak mělcí a prázdní, že jim stačí opravdu málo na to, aby přetekli. A že pokud má někdo hloubku a dokáže druhého milovat tak nějak se vším všudy, bez výčitek, kritiky a podmínek, že to nejste vy, kdo je špatný. Že naopak jste úžasní. Že dokážete to, co druhý ne. Že nevzbuzujete u druhých lásku proto, abyste ji sami dostali nazpět. Že nejdete za někým plným proto, abyste vytěžili, napili se a šli zase dál. Že si nehodláte ty krásy nechávat pro sebe, ale že naopak toužíte dávat, překypovat, pomáhat, neomezovat, prostě toužíte MILOVAT proto, abyste milovali, ne abyste byli nazpět milováni.

[severankavpraze-blog]

Na tomhle mým bloggýsku jsem nechtěla mít hejty, ale naopak takový ty hezký a pozitivní věci, který třeba a snad můžou někoho nakopnout v jeho vlastním světě. A taky nikdy nebylo v plánu, že napíšu něco tak osobního jako tohle. Tak to se bohužel asi nestane. Jsem docela dost nasrávací člověk, ale stejně tak rychle to ze mě vždycky opadne. Ale dnes evidentně všechno překročilo nějaký moje meze a vztek se ve mně dost vaří.

Co mě dokáže vždycky nasrat je, když někdo má utkvělou představu, že o jeho rady a názory někdo stojí. Co mě stejně tak vytočí, když má někdo představu, že pouhým pozorováním zná můj život a může se tedy k němu vyjadřovat. Jsem naprosto alergická, když mi někdo řekne: “Ty voe, tě nějak už znám, ne?” Protože v 99% případů je ten člověk úplně mimo. Totiž, lidi, který tohle nějakým způsobem můžou ke mně prohlásit, by z huby nikdy nevypustili tuhle sračku.

Já tvrdím jednu věc. Že vztah (to jako když s někým chodíš) mezi mužem a ženou.. Oh wait, abych byla politicky korektní, tak vztah mezi dvěma lidskými bytostmi je tak neskutečně intimní, že nikdo třetí do toho nemá šanci vidět a kecat do toho nebo se jakkoli vyjadřovat o tvém vztahu. Nevidí do toho ani tvoje kámoška, tvůj kolega a ani tvoje máma ne. Tydlencty lidi mají akorát o něco lepší vhled do situace a pokud nejsi introvertní batikovaná lesana, která smrdí, tak máš nějaký přátele kolem sebe a ty logicky plus mínus ví, co zhruba řešíte za problémy a kam pojedete na dovolenou. Takže mě do ruda dokáže vytočit, když někdo, kdo není v tomhle mým okruhu má potřebu se vyjadřovat nebo spíš mi radit, co a jak a líp mám dělat, protože přece sleduje můj instagram a tak přece ví, co a jak že jo. Věc se má tak, že se ke mně doneslo, že jeden rádoby kamarád erudovaně vypráví v mém rodném Liberci co je u mě novýho ve vztahu s mým panem Chlapcem. Podotýkám, že toho člověka jsem neviděla několik měsíců, nesvěřuju se mu, vyprávěl totální nonsency a celkově je mu do toho velký hovno.

Víte jsou situace, který prostě na svůj debilní instagram nedáváte. Ani si o tom nenapíšete hezkej statusíček. Jsou prostě i situace, který neřeknete ani svý nejlepší kamarádce, protože je to proste kurva jen mezi váma. Jako třeba to, jak jsem jeden čas trnula hrůzou a prosila všechny svatý, ať On nemá nález v břiše, protože lítal po všech doktorech a nevědělo se, co mu je. A pochybuju, že on klukům vyprávěl, jak jsem k němu loni přijela opilá s další flaškou v ruce a brečela kvůli kamarádovi, co je mrtvej už dost let. Jsou prostě věci, který vždycky budou jen mezi váma dvěma a který nejdou přetlumočit. Tyhle interní věci nikdo u druhých nikdy neuvidí, tak se prosím kurva nevyjadřujte takhle k cizímu vztahu. Díky.

A pak jsou situace, kdy vás naprosto nečekaně začnou hejtit úplně cizí lidi za to, že napíšeš něco hezkýho a pozitivního. Já jsem totiž včera neuváženě tweetla, že mi Chlapec jen tak přinesl sýr a já mu pak dolila víno a že se vlastně máme dobře. Takže mi přišlo několik hejtů. Že jsem na hovno feministka. Jak jakože mu dolejvám víno? To jako kolem něj skáču jako pes? No jo.. Skáču. A baví mě to. Tečka, víc nic.

Další hejty by se daly nazvat něco stylem “Se nevytahuj”. What the fak?! Ale co mě nasralo asi nejvíc, že úplně cizí lidi mi psali, že jsem zasraná namyšlená kráva z Prahy, co si žije ve svý bavlnce a že by mi přáli, abych neměla ani na chleba. Takže předně přestaneme s těma urážkama jo? Já jsem z Liberce, ne z Prahy a už mě to neba furt psát. A v posledním semestru školy jsem měla dvě práce, abych se uživila a na ten chleba hodněkrát nebylo. Zajímavý je, že na pivo jsem si ale peníze vždycky sehnala. Jenže to je už docela hodně let zpátky a už díkybohu nelítám z kanclu na brigádu za bar a nespím čtyři hodiny denně, protože ráno spěchám na přednášku.

Takže teď, když si kurva budu chtít otevřít víno (dala bych si ho i teď, samozřejmě) a napsat si o tom na twitter, tak všechny podobný pindy budu automaticky ignorovat. Existují tlačítka mute a block a fakt se je nebojím používat. Odmítám se cítit špatně za to, že jsme dva pracující lidi, co si to můžou dovolit. Tohle ani jednomu nespadlo do klína jen tak a naopak je to dost tvrdě vydřený. Chtěla jsem tím poukázat na to, jak jsem neuvěřitelně vděčná za to, co mám a dost dobře si uvědomuju, že to takhle dopadnout nemuselo. A nechápu, proč má někdo potřebu mě tlačit do situace, kdy se mám cítit špatně kvůli někomu, kdo tyhle možnosti nemá. Protože pokud nežiješ v Somálsku, ale v zemi, která je relativně civilizovaná, tak přestaň fňukat a hejtit cizí lidi, který na sobě makali v době, kdy ty ses flákal někde na genderovejch studiích.

Vím, že většina lidí, který tohle budou číst jsou inteligentní bytosti, který porozumí obsahu a nebudou se chytat každýho slova. No a pak je tady zbytek a tomu bych ráda řekla pár věcí závěrem:

- Vyserte se na komentování vztahu cizích lidí. S největší pravděpodobností máte totiž ten svůj dojebanej tak, že terapeut by nebyl od věci.

- Vaše rady, názory a postřehy jsou určitě super. Tak si je prosim vás nechte pro sebe, pokud o ně nejste požádáni.

- Zcela jistě taky nejste věštci a napsat cizímu člověku, že je namyšlená kráva, pokud nevíte, co za bitvy si už v životě odbojovala, prostě není normární, jak by řekla Jolanda.

Starejte se především o sebe a všem nám bude líp.

[burgerboyz]

1.12. 21 - Ukončeno

M.: ”Chcáč mahál.”

K.: ”To sem se Tom Sellecknul jak ryba.”

Jestli jste to co jíte, tak sme dneska pěkná sračka. A hebek zelenina jak šumi.

Naštěstí v nokooko vaječňáku jsou asi fakt real vajíčka na tvrdo a rum captain beefheart.

Při té zkoušce sirén se asi fakt napiču vaří a kuchař si nezvlád snad ráno ani nahřát hero aby byl aspoň trochu k světu.

Nechci být nějak nedůvěřivej, ale tuhle restauraci už před třema rokama zakázali ve Francii. A u nás to v klidu všem doporučujou, jakože hrozně léčivý.

Nemám roušku, takže jsem dojezdil, ale káčko se de dožrat do mikrokarmy. Nebo prcat toho buzičkničemu, kdoví. Řek bych vám rád něco o plodnosti, ale to by mi muselo sát péro. Long kovid story short, žijete v tom filmu - termix. Káčko už má dárky i pro ernýho, by mě zajimalo jak mu to obleče přes mindžu. Tvl tak jsem to s těma skalpellama eMkovi vysvětloval asi zbytečně…

A btw. Já neříkal Vaječnej koňak, ale báječnej hoňák. Jsem teď sám doma, tak rozumíte, ne? Jo a ty holčičí spermie prej dýl vydrží, víte ne?

[summazin]

Oněch deset důležitých alb / komentovaná facebooková výzva, druhá část

 6. PERFUME GENIUS —  PUT YOUR BACK N2 IT

Queer zjevení, které se ke mně dostalo hned dvěma směry. Nejprve od básníka Ondřeje Hanuse, konkrétně klipem Slip Away. V tu dobu jsme si ovšem s Ondřejem posílali zejména black či death metalové kapely, takže ani v tomto případě, jakož i v mnoha minulých se nepodařilo na prvním pokus. Dokud jsem se tedy neseznámila s básníkem, hudebníkem a nakladatelem Alešem Kauerem. Víte, že občas vypadá jak Bowie? Ale o tom jindy. Zkrátka: Perfume Genius (dále PG), vl. jménem Mike Hadreas, si mě získal právě skrze Aleše, který o něm neustále mluvil. Začala jsem se tedy tvorbou PG intenzivně probírat. Než ho vůbec začnete poslouchat, nutně vás na něm upoutá jeho vizuální identita. Jedná se umělce velmi jemných rysů, ovšem s poněkud protáhlým, lehce smutným úsměvem. Obličej jako mim, na těle však korzet, latex nebo spousta velmi genderově neutrálních modelů oblečení. Už od počátku je tedy jasné, že půjde o zvláštní kabaret. Škála nálad písní PG je ovšem stejně široká a veliká jako jeho šatník.

Jak je z předchozího článku nejspíš já (a navíc mě většina z vás zná), jsem člověk poněkud temnějších a smutnějších poloh. Přesně proto tedy v tuto chvíli pominu hity jako Queen a rozepíšu se právě o albu Put Your Back N2 It. Jedná se o album s minimálním názorovým obsazením, dominantní roli zde hraje klavír, navíc ještě nikoli okázalou a ekvilibristickou, Hadreas zkrátka udeří do kláves pouze tehdy, když je třeba. Občas si vezme na výpomoc kytaru, ale i tak jsou takřka všechny písně na desce výlučně s klavírnim doprovodem. Co do textů, jejich téma je povětšinou konfrontace s nějakou překážkou - často intimní, jak tělesně (AWOL Marine), tak psychicky (No Tear). Paradoxně nejsilnější jsou ovšem ty písně, které se vyrovnávají s určitým druhem slabosti, nedokonalosti, či jsou dokonce konfesijní, jak je tomu v případě Take Me Home: “Take me home, tend to me / Baby lay me down easy / For I have grown weary on my own // ... // I'll be so quiet for you / Look like a child for you /Be like a shadow of a shadow / Of a shadow for you” 

Snad jedna z nejtemnějších písní se jmenuje příznačně Dark Parts, vypráví o sexuálním zneužívání zpěvákovy matky ze strany jejího otce: “The hands of God were bigger than grandpa's eyes / But still he broke the elastic on your waist / But he'll never break you, baby” Navzdory textu je ovšem píseň překvapivě rychlá a s pozitivním vyzněním, tj. promluvou syna k matce, který jí slibuje, že všechnu tu temnotu od ní přijme a navždy ji v sobě schová. Obdobně laděnou, ovšem pomalejší písní, takovou poněkud pokřivenou baladou je Hood: “You would never call me baby / If you knew me truly / Oh, but I waited so long for your love / I am scared, baby, that I can't keep it up for long” Lyrický subjekt je zoufalý a přiznává, že jeho minulost či jeho osobnost není tak příjemná, jak to navenek vypadá. Ale nakonec v rukou svého milého “tiká jako bomba” a užívá si lásky, ve kterou skoro ani nedoufal. Paradoxem je, že videoklip k této písni se Hadreas dočkal mnohé kritiky, a to jen na základě toho, že v něm objímá a intimně se dotýká jiného muže. Na konci písně se ovšem beztak ozve: “I will fight, baby, not to do you wrong”

7. DUNAJ — ROSOL

Devadesátková legenda, která se ke mně dostala naprosto nedevadesátkovou cestou. Na svém prvním ročníku Šrámkovy Sobotky jsem se zatoulala na tvůrčí básnickou dílnu, kterou ten rok vedl Jaromír Typlt. (Pokud se vám zdá, že ho nezmiňuje poprvé, nebojte, Typltů ještě bude.) Na frekventantech a frekventantkách dělal různé pokusy, ať už šlo o sběr konkrétních textů v okolí, či doplnění verše od D. Ž. Bora. A najednou jim zahrál Barvy. Báseň Ivana Wernische, kterou zhudebnila jakási skupina Dunaj: “ Listy / co by jiného / než padají” Myslím, že tutéž píseň hrál i na schodech galerie Šrámkova doma, když nadešel závěrečný večer festivalu.

Samozřejmě mě tehdy, co chudou studentku, nenapadlo nic jiného, než se prohrabu pirátskými úložišti. Byla tam celá diskografie, a přestože se někdy přistihnu, že si jen tak zpívám “wa-hoo, wa-hoo-a”, nejzásadnějším albem pro mě zůstává Rosol. Nejspíš proto, že tolik nezabředalo do mysticismu, což mu ovšem nijak neubralo na abstraktnosti textů. Bylo špinavé. Z nahrávky se ozývaly výkřiky, které zvláštním způsobem ladily s tou kovově drnčící basou. Textově - misantropie, namířená v půlce případů i vůči vlastní osobě, názvy jako Čumilové, Kobylky, Holé hlavy, za tím vším kupříkladu Pavel Fajt nebo Vladimír Kokolia. Jak jinak by taky mělo vypadat album, na němž se usilovně křičí: “Stihomámo, vrať se dom!”

8. FILIP TOPOL — STŘEPY

Abych hned na začátek vyjasnila svůj postoj k Psím vojákům: jednalo se o jedinou kapelu, na kterou jsem se bála chodit. Písňové texty Topola Filipa mi byly vždycky blíže než básně Topola Jáchyma. Snad protože, že jednoduše řezaly, snad proto, že Filip Topol vždycky spíš řval a deklamoval, než zpíval. Jako každý, kdo hrál Žiletky na kytaru, jsem měla po jejich dohrání prsty od krve. A jednoduše jsem se bála, že tu originální verzi zkrátka nedokážu vydržet. 

Když Topol zemřel, četla jsem si v jeho textech, hrabala jsem se v Nedorym, ale nemělo, nemělo to tu sílu. Mám vlastního, vnitřního Nedoryho, ten Topolův zemřel spolu s ním. Ani studiové nahrávky už nemají tu sílu. Autor-básník je tam vycizelován, přesně proti smyslu Psích vojáků, kmene válečnic a válečníků. Co ale zůstalo, jsou Střepy. Topolův melodram o absolutní izolací, ožívání neživých věcí, o komparaci toho, jak netečně ubíhá rok, ale jak děsivě se chovají lidé ve světě, všechno to se zvukovými chybami, šustěním a šumy. Ryzí Filip Topol. “Jsem jenom Dvůr / odsouzenec k bytí / který život zná / a neví, co je žití” 

Všechny ty Russian Mystic Pop op. nevímkolik, všechny ty Tak akorát dlouhé, všechna Černá sedla, ta celá tragická stylizace i tragická životní zkušenost, to všechno je koncentrované ve Střepech. Když se nad tím člověk zamyslí, asi by se těžko mohly jmenovat jinak. Symbolizují rozpad. A řežou.

9. WWW — NEUROBEAT

Slíbila jsem, že o Typltovi bude ještě řeč. Tentokrát ovšem půjde o Lubomíra Typlta, malíře a zároveň textaře (a kdysi trumpetistu) skupiny WWW. Představovat je snad ani nemusím, uvedu tedy pouze obecnější důvody, proč zrovna v mém posluchačské vkusu mají tak významné místo - protože se s prostředky, jako je rap, elektronická hudba, beaty, scratchování snaží dělat pomalu jako jediní na zavedenější scéně něco invenčního a originální (pominu teď odnože socka-rapu aj., které jdou svou vlastní cestou). Přiznám se, že celý label BigBoss, resp. jeho hiphopoví/rapoví umělci jsou ve srovnání s prací Lubomíra Typlta a Ondřeje Sifona Anděry pouzí diletanti, byť by prodeje mohly říkat opak. Všechny ty principy, na kterých totiž WWW stojí, jsou totiž v českém kontextu jediným adekvátním využitím síly slova, pokud má být rapováno či polozpíváno s patřičným hudebním doprovodem. A ne, kromě již zmíněného socka-rapu tu není nikdo další, kdo by dělal něco originálního.

Samotný Neurobeat je první nahrávkou skupiny po zásadní pauze/reunionu a ukazuje, co dosud na české rapové scéně chybělo - důraz na slovo a umění je používat. Například legendární Lexikon lze považovat za regulérní fonickou poezii. Textově nemá Typlt vůbec daleko k surrealismu, občas ovšem i k nějaké poťouchlé, skoro až wernischovské poetice: “Karamel je cukr, co se už neuzdraví.” Důležitý je i hlasový kontrast mezi Sifonem a jeho částečně česky, částečně cizím jazykem zpívající manželkou, architektkou a zpěvačkou Milesou. Na českou hudební scénu se v případě WWW nevrhl další z macho-projektů, ale spíše mnohohlavá saň s jedovatými zuby. Ostatně i vizuální stránka koncertů či alb WWW, založená především na tvorbě Lubomíra Typlta, je něco, co lze jen stěží přehlédnout.

10. KYKLOS GALAKTIKOS —  OSA DOBRA

Většina této desítky důležitých alb není příliš pozitivní. Nebo není pozitivní vůbec. Proto na jejím konci uvádím právě Kyklos Galaktikos, Původně se jednalo o volnou multižánrovou platformu (doporučuji alespoň záznamy jejich divadelních představení v Altě, od nichž by se současní mladí konceptualisté leckdy mohli poučit. V případě kapely mám ale na mysli Jana Buriana ml., Jaroslava Hrdličku a Johanu Matoušková. 

A proč vlastně KG? Protože opět snad jako jediní pochopili, že humor se dá dělat i sofistikovaně a na úrovni (ano, mířím tím na PSH a jejich hity typu Vim já). První track desky Osa dobra zaujme už vysamplovanou znělkou seriálu Návštěvníci a následným ironicky vychloubačným představením kapely. Hned další track se jmenuje judr.mga.phdr.csc. Místo komentáře doporučuji spíše jeho poslech, hned se vám, milí čtenáři a milé čtenářky, bude na vaše fakultní či celouniverzitní představitele a představitelky lépe koukat. Pro ty, kdo by poslouchat nechtěli, uvedu tedy alespoň krátký příklad z refrénu: “vytáhni mi profesora / pohlaď mýho prorektora” Deska Osa dobra ovšem není pouze o humoru. Najdeme na ní jak zhudebněné textu A. Artauda či svérázný remix již zmiňované skupiny Dunaj, resp. její písně Jednou. Vedle toho můžeme objevit i kritiku korporátů (Firma), pokroucenou pohádku o Karkulce či připomenutí nemožnosti vyváznout z koloběhu života, resp. připomenutí vlastní konečnosti v písni Stará škola: “můj praprapraprapraděda / a tvůj praprapraprapraděda / měli voba těžkýho Elzheimera / a toho teď máme i my dva”  Bohužel, Kyklos Galaktikos již ukončili činnost.

———

A příště? Třeba zase něco o knihách.

[mylesbianlifecz-blog]

Miniblok

Má první heteračka!

Vlastně jsem zmínila takové moje velké „aféry“, ale samozřejmě se dělo i něco menšího, co vlastně není úplně na velký blok, a tak to tady sepíšu jen tak na pár částí.

 Takže píše se rok 2014 a já jsem doma na Vánoce a hrozně se nudím, a protože jsem singl, tak se mi hrozně chtělo někam jet! Takže klasika, dáte si status, někdo napíše, ozve se a jede se. Jenže mě se ozvala holčina Kamila a já vůbec nevěděla, že vlastně se nějak víc známe. Vídaly jsme se na brigádách, kde jsem dělala hostesku, ale říkám si wooow why not, přece nebudu sama doma na Vánoce, teda sama ne, ale tak víte jak….s rodinou to není taková legranda.

 Takže pro mě přijela a já jsem si říkala huhu nemusím být sama domaaaaa a napsala jsem i své kámošce Lůce a Jendovi. Přece jen jsem tak trochu asociál a nebudu chlastat s cizí slečnou, co bychom si asi tak povídaly, že jo …. Takže pijeme, bavíme se a ona pooooojď uděláme fotku…no dobře no, co je asi tak špatné na fotce, že? Poojď udělej, že mi dáváš pusu! Proč bych ti jako měla dávat pusu -_- jooo zapomněla jsem se zmínit, že jsem jí samozřejmě řekla, že jsem na holky. Hmmm no dobře no…ach ty heteračky no, prostě pusinky na fejsiček :D noooo jenže pak mě začala ohmatávat. Já vím no. Říkate si, ježiš užívej si to…jenže já jsem si spíš přišla jak v kauze #metoo…protože jsem nevěděla, proč mi furt šáha na nohu a hraje si s vlasy, bylo to vlastně doooost divný!!! No a pak to z ní vypadlo. Nooo víííš, já jsem BI…….Teď by to chtělo napsat asi tak 100 velikostí písma a ještě jak to bliká. Já jsem BIIII :D Nic nemám proti bisexuálkám, ale musím říct, že jsem v tu dobu byla až moc krátce ve světě leseb, abych nějakou holku přesvědčovala, že tenhle svět je fajn a hlavně o své pomyslné lesbické panenství nechcete přijít s nějakou Kamčou :D promiň Kamčo! Nooo takže to byla legrace, jak to však pokračovalo dál? Já totiž bydlela na vesnici, takže já se nemohla sbalit a jet domu, takže jsem spala u ní…hahahahahaa legranda. No jo znásilnit mě nemohla to je jasný, ale……ty kecy….pardon, ale celou cestu domu říkala, že to byl osud, že jsme se poznaly, že jakože teď je zas ready na vztah s holkou a já šla a říkám si, co se tady kurňa jakože děje. Noooo, takže osud říkáš!!hmmm. Já fakt nejsem ten typ, co by byl nadšený z bláznivých heteraček, co to chtějí s vámi vyzkoušet a proč? Byla jsem přece jednou z nich :D já potřebuji silnou sebevědomou lesbu. Teda tak silná být nemusí ehm jakože no….. no nic :D

Takže jsem spala u ní a ona jéééé nechceš se na něco koukat, já bych si chtěla ještě povídat….no a víte, co já? „Ne díky, já bych šla spát“ otočila jsem se a šla jsem spát :D bůh ochraňuj Kláru před karmou, že si odmítla povídat :D eeeeej! No druhý den to bylo ještě trapnější a to asi z toho hlediska, že mi přistála pusa na rozloučenou, ale taková ta pusa jakože….hm a už se nikdy neuvidíme čau :D no a jak to ta pusa vyjádřila, tak tak to bylo :D

 Nevěra?

Do dalšího minipříběhu patři slečna, která byla kámoška holky, která se mi líbila a ano psala jsem o ní, ale ono je to víte tak sakra divoký, že nemůžu říct ani její přezdívku :D takže jí budeme říkat Anna. Noo tahle Anna mi pomáhala sbalit tu slečnu, a tak jsme šly spolu pařit…jo a abych nezapomněla byla zadaná! Jako snad každá lesba v Praze :D nooo takže všechno dobrý, bavily jsme se a najednou……je blízko mého obličeje a svádí mě! Co proč? Proč to dělá!!!! Říkám si, jenže trochu posilněná alkoholem si za chvíli říkááám huuu tak to je fajn, přece se nic neděje, jen se naše rty skoro! Skoro dotýkájí, ale vlastně se nelíbáme. Nooo nevím, jestli jste tohle někdy někdo zkoušel, ale ono tři hodiny tohle dělat, je dcl ……. Legrace. Pojmenujeme to legrace. Co však je ještě legračnější k téhle holce jít domu a spát u ní. Já jsem asi ten typ, co prostě spí u holek :D nooo takže párááááda. Zapomnněla jsem říct, že když jsme v šest ráno šly nakoupit, tahle slečna mě chytla za ruku, jak svojí holku…pohoda, pak najednou začala no víš nee…moje holka ona je zlatíčko a to a tamhle to….nooo a :D? já jdu k tobě prostě spát, protože mi Kamča, u který často spim z friends už dávno utekla a nechci riskovat, že jí neprobudím, a proto spím u tebe :D noooo takže tak…..takže prostě to, že vás chce někdo líbat a říká vám nééé já se ovládnu a ty nemáš kuráž to udělat, je vlastně dost legrační hra, ale? Jak by se na to tvářila asi její holka, ale což o to si říkám, ale proč jsem v tom sakra zase zamotaná já??? Copak to nestačilo! No asi ne Kláro!

Takže v deset ráno se balím z tohoto bytu, volám Kamče, která se mi totálně vysměje, že jsem spala u holky a ani jsem s ní nespala! Dík kámo :D A že mám teda přijet na Žižkov a koupit víno :D No ale já a Kamča a naše storky! To je zase na kapitoly :D

Poučení z tohoto mikro příběhu, proč ho vůbec píšu?

 Zkusila jsem to!

Tohle je opravdu mikropříběh. Jak jsem jednou psala o Ludmile, že se líbala na párty semnou a pak s jinou? Tak jsem tak takhle stála a stála tam jedna holčina, co se mi už už už dřív líbila ve friends, a tak jsem si říkala, no jo seru na to, tak za ní půjdu, když tam stojí sama. A šla jsem fakt! Byla jsem hustá! No a zeptala jsem se jí na zapalovač! To bylo ještě, když se všude kouřilo. A ona mi ho teda dala, já se představila a ona no a jak se máš a já no, tamhle je Ludmila a předchvíli dělala tohle semnou, takže legrace a ona na to. No to je na hovno, já zas chodím teďkon s její bývalkou a máme taky kvůli ní peklo, ale my jsme se jako……..začala vyprávět příběh, který mi byl úplně u prdele a v mojí hlavě jen znělo! TO SI DĚLÁŠ SRANDU, TO SI SAKRA TEN KOBYLÍ KSICH to vymyslela Ludmila a ne já NEMŮŽE NAJÍT NĚKOHO, KDO MĚ SE NELÍBÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!

Takže paráda. Je to hodně krátký příběh, ale když vás jedna holka připraví ve třech měsících o dvě holky, tak to prostě vážně nasere!

Kuchařka

Jednou jsme tak byly v podniku s Kamčou kámoškou, kde se jí líbila jedna holka no a najednou se tam na schodech objevila kuchařka a civěla na nás a smála se...no dobře byly jsme trapné, protože ten podnik patřil té slečně, která se líbila Kamče, řekněme, že Sofie. Teta Sofie :D Noooo ale to není ten point! Je to další krátká romance, kterou sem, kdy měla, ale trvá mezi ty, co trvaly dva týdny. Takže první týden jsem tam takhle tu kuchařku viděla a další víkend jsem usoudila, že  je vlastně asi i pěkná :D no a co Kamču nenapadlo!? Napsat jí telefonní číslo na podtácek .... hoooolky, tohle byl jeden z mých opravdu TOP nejlepších a nejhorších uskutečněných skutků :D byla to sranda, to bylo to dobrý! Kuchařka nám dokonce i koupila pití, to bylo taky hodně hustý! Ale co neudělala? NIkdy mi nenapsala :D teda....napsala asi za tři měsíce možná dýl, kdy já už chodila s Evčou :D takže ano.......dělejte šílené věci, ale nečekejte výsledek!

[bettythesmellycat]

30.1.2019 TET Oslava „poprvé“

Večer jsem měla rozhovor s nějakou češkou co cestuje po Vietnamu už asi měsíc sama a řešila jsem s ní všechny záležitosti ohledně holčičího cestování. Tak nějak mě navnadila, že bych měla přestat bejt poseroutka a taky něco podniknout sama a nečekat pořád na nějaký parťáky, který se koneckonců stejně nehlásí. Takže celá namotivovaná jsem ráno vstala a rozhodla se pro výlet k Waterland parku, asi 30min skútrem. O tom místě jsem toho moc nevěděla. Bylo na mapě. Bylo u toho pár fotek (čímž myslím 4 oftky, jedna fotka byly kameny s vodou, na zbylých fotkách byly pasoucí se krávy, traktor a nějaká chýše). Bližší představu o místě jsem si tedy udělat nemohla. Počítala jsem že to bude prostě nějaké místo na řece, kde se dá i koupat a jsou tam pěkné tyhle balvany. Řekla jsem to i před Protinožkou, ta se chvíli dokonce tvářila, že jako to zvažuje, ale pak jí cvaklo, že by se jelo na skútru a tak to zavrhla. Nuže, vydala jsem se na cestu. Cestou jsem několikrát kontrolovala směr, na mobilu. Buzolu jsem zapomněla doma. Naštěstí. Z hlavní silnice jsem odbočila na menší asfaltku, kde zřejmě probíhalo nějaké dražení banánů, jelikož tam bylo strašlivě moc motorek (transportních motorek – to jsou motorky co mají vzadu takový nosič, na který můžete naložit úplně všechno – od květináče se stromem, přes větve s banány až po lednici).

Pokračovala jsem dál a projížděla vesnicí a pak už jen mezi polem a nějakými baráky, když tu jsem měla odbočit doleva. Na polňačku. Vlastně to byla jen taková prašná cesta a kolem občas nějaká bouda, jakože dům. Ok, dobře. Držela jsem se. Jela jsem, kolem občas někdo prosvištěl, pak jsem dokonce viděla takovou dřevěnou ceduli s odkazem na Waterland a pokračovala jsem ještě kus dál. Přede mnou se objevilo stádo krav, a kolem mě byl takový jakoby vyschlý kaňon nebo já nevím jak to nazvat. Prostě zřejmě něco, kudy v období dešťů hodně hodně proudí voda. Vlastně něco, jako bylo na jedné z fotek znázorňující Waterland park. V dálce jsem viděla sběrače a přebírače odpadků a trochu jsem znejistěla. Zastavila jsem, zkontrolovala mapu a jelikož Google mapám příliš nevěřím, tak jsem se prostě otočila a jela zpátky. Já vim, sem posera. Když já se bála, co bude za rohem. Prostě to je, jak když se bojíte že máte pod postelí schovanýho zabijáka a radši se bojíte, než byste se pod tu postel podívali. No tak prostě já stáhla ocas a jela zpátky:-D. No bóže.

Ještě, že jsem si přibalila s sebou plavky na tenhle suprvýlet

Ještě jsem si vyjela na jeden kopeček vedle jezera, co bylo kousek a na přehradu u jezera, udělala pár fotek a jela jsem zpět. Na přehradě seděli chlapečci a pásli krávy a hned věděli, že jsem bílá a začali ukazovat, jestli jim nedám peníze. Tak evidentně tu turisty trochu znají. Cestou zpět jsem se zastavila v pagodě u silnice, pozdravila se s tamějšími mnichy, chvilku v chrámku poseděla, poobdivovala jejich zahradu a pokračovala v cestě zpět. Ve dvě mě totiž měla vyzvednout jedna studentka, která mě pozvala k nim domů na předběžnou TET párty. A já si chtěla předtím aspoň umýt hlavu, aby to nějak vypadalo:D. Příjemný to stále není, ale možná si pomalu na tu studenou vodu začínám zvykat. Nahodila jsem nové kalhoty od Trinh a čekala jsem na odvoz. Minory, jméno studentky (pracovní jméno pro anglické centrum, jinak se jmenovala klasicky vietnamsky, takže nemám už tušení), mě vyzvedla a odvezla k ní domů. Jsem ráda že pro mě přijela, jelikož cestu k ní domů bych hledala opravdu velmi těžko. Po čtvrté zatáčce už jsem byla i já trochu ztracená. Jeli jsme vedlejší vesnicí, přejely koleje, pak jednou uličkou, druhou, pak odbočit ze silnice na polňačku a tam, tam už byl její domek. Přímo vedle rýžového pole s rybníčkem na pozemku. Na zahradě taky běhaly kozy, slepice a kohouti. A psy. Tentokrát se i nechali pohladit, tak tady se k nim asi chovají celkem slušně.

Hladila jsem psy, ne kozy, ani kohouty. Minory mě vzala dovnitř, kde už mamka chystala mejdan. Dověděla jsem se, že na akci přijde cca 30 lidí. Byly zhruba tři hodiny, akce jsem počítala že začne kolem páté, šesté. Předpokládala jsem, že mejdan bude venku na terase, takže uvnitř se žádný velký úklid nekonal. Snažila jsem se Minory přesvědčit, že jim nějak pomůžu, ale ona nechtěla. Takže jsem tam stála a koukala, jak ona vymačkává vodu ze strouhané mrkve. V angličtině má trochu mezery, takže jsem se ne vždy dověděla to, co bych chtěla. Ale i tak to bylo zajímavé. Potom přišla i její ségra a tý jsem iniciativně sebrala misku s omáčkou z ruky a nalila jsem jí podle jejího vzoru do malých mističek.

Pěkně jsem to do těch mističek nalila, co říkáte?

Tyhle omáčky, to je zajímavá věc. Děsně jednoduchý, ale jak je to dobrý! Vezmete česnek nebo cibuli, chilli a cukr a v hmoždíři to celý rozpatláte, ale vůbec z toho nemusí být jednolitá kašička, můžou tam klíďo zůstat i kousky chilli papričky (třeba pro takový chilli labužníky jako jsem já:D). Do této směsi potom nalijete sojovku a vznikne taková rosolovitá omajda, ve které si potom při jídle máčíte maso a jiné věci. Tímto krokem jsem se lehce zapojila do příprav a už jsem jen pitomě neokouněla. Byla jsem úplně nejšťastnější. Samozřejmě proto, že jsem mohla pomáhat, ale taky proto, že jsem si požádala o něco k pití a oni mi nabídli PIVO. Bez keců. Tak sem si tam stála, pozorovala, popíjela, přiťukávala s mamkou, která měla TAKY PIVO a užívala si ty chvíle.

Češka jak poleno...

Do toho přišla ještě tetička a táta a všichni pomáhali. Pomalu se už začalo finišovat některé chody, a jídlo se začalo nosit na stůl ven, před oltář (budhistický tuším). Naštěstí jsem nedávno četla, že při slavnostních příležitostech (nebo nejen při nich, to nevím) se nejdříve jídlo nachystá před oltář, jako dar a až potom jedí ostatní. Vzhledem k tomu, že ještě zdaleka nikdo z hostů nenajížděl, tak jsem tušila, že teplý jídlo asi dneska nebude:-D. Ono to ale nevadilo. Dělalo se 5 chodů cca, ale všechno bylo celkem jednoduché a dalo se v pohodě jíst i za studena. V půlce příprav jsme byly se sestrou odveleny na zahradu, trhat nějaké listy z takový popínavý rostliny. Co to bylo, to netuším. Kam to potom přišlo, to vlastně taky netuším. Ale vrátily jsme se v natrhanými hrstmi listí a mamka nás vyplísnila, že to je stráááášně málo, ať přinesem víc. Já po zahradě hopsala v jejich klasických pantoflích s dírkama a čekala jsem, kdy se vyseknu na slepičím hovínku. Kozy za námi běžely, s nadějí na svačinu, ale nic z nás nekáplo. Byla to sranda. Během příprav jsem dostávala pravidelné příděly na ochutnání. Což je sice hezké, ale trochu problém je, když vám to nechutná. Třeba křepelčí vajíčka obalená v mletém mase a osmažená, to byla dobrota. Salát z hovězího masa s bylinkami, ten teda pálil jak čert, ale byl taky dobrý. Trochu pochybnosti jsem měla o chuti jejich speciality, takové jakoby šunky, která se dělá v banánovém listu a v tom se zřejmě i vaří. Následně se to nahrájí na tlustý kolečka a vypadá to jako gothaj. Kupodivu světlá varianta šunky byla dobrá, tmavá o něco míň. Ale co už, když na tebe všichni koukaj, jak ti to chutná, vyplivnout na zem to nemůžeš. Takže pokousat, zavřít oči a polknout. Takže, to bychom měli. Postupně se začali sjíždět sousedi, kamarádky mladší ségry a další příbuzní. Ono se řekne 30 lidí, taková hromada. Ale vlastně jsme se úplně krásně vešli ke třem stolům. Z oltáře se pomalu jídlo přemístilo na ostatní stoly a my se s holkama mezitím šly podívat do pole.

A šlo se hodovat. Takže vlastně, abych to dořekla, co bylo k jídlu. Tak tedy, ta křepelčí vajíčka v mletém mase, potom hovězí salát s cibulí a bylinkami, k tomu ty dva druhy šunky. Dále byla polévka, na talíři vařené kuřecí maso (podezření na kohouta, co ležel v mycí místnosti, ale co už). Pak rýže smíchaná s nějakou mletou směsí masa, které se mi snažily holky objasnit, ale došly jsme k tomu, že to je něco jako kuře. Tak jsem si říkala, že by křepelka nebo něco takovýho. Moc mi ta rýže s tim ale nejela. Mělo to v sobě strašně moc kostí, jako když celou křepelku rozemelete. No, nebyla jsem daleko od pravdy. To, co rozemleli nebyla ve finále křepelka, ale byl to holub. Já nevim, ty holuby mi prostě nejedou. Už jsem to někde zkoušela, možná že zrovna vloni ve Vietnamu a prostě ne. Není to moje oblíbené. Během jídla se konverzovalo povětšinou ve vietnamštině, takže jsem byla out. Pak ovšem přišla moje chvíle. Ségra měla narozky a oni mě začaly přemlouvat, abych jí něco k těm narozkám zazpívala. Tak jako, já měla druhý pívo (třetinku jo) což mi vlastně, už po tý nekonečně dlouhý době skoroabstinence, vytvořilo hladinku. A tak jsem si řekla, že o co jde a spustila. No fakt. Sama se tomu teď divím, když to píšu. Prostě jsem tam seděla, a začala bez ničeho zpívat. Narozeninovou. Krizi středního věku. A oni seděly, pozorovaly mě a děsně mi fandily. A víte, co je nejvtipnější, že ostatní dva stoly si toho snad ani nevšimli. Prostě normálka, že někdo jen tak zpívá v půlce večeře. Dostalo se mi potlesku, poděkovaní a pomalu se začla sešlost rozcházet. Věřím, že to nebylo z obav z dalšího mého výstupu. Určitě ne:-D.

Narozeninová skupinovka

Ještě chvilku jsem s Minory poseděla, nechala si dát nějaký tip na zítřejší výlet, co jsem plánovala a pak se nechala odvést dom. Tam jsem si mlaskla třetí kousek na lepší spaní a šla chrnět.

[lenkabenka]

.  změny, přeměny a transformace .

Když jsem byla v jináči, tak mě mnoho lidí varovalo, že se v mém životě všechno změní. Někteří byli v informování vcelku mírní, jiní mne ujišťovali, že nezůstane kámen na kameni. Nutno říct, že to vždy byli lidé, kteří již mají děti, protože jsou rádi, že v tom nebudou sami a přibude další, pro kterého den končí kolem 19.00, neboť tehdy se koupou, krmí a uspávají děti. Tyhle řeči jsem nejprve brala s rezervou, poté se snažila změnit téma a nakonec jsem pár lidí zlehka slovně napadla, protože už mi jejich rozumy pily krev. Především jsem si ale změnu opravdu těžkého kalibru nechtěla připustit, jsem totiž člověk, který změny nesnáší zrovna dobře. Dneska bych ty nejzásadnější zařadila do několika kategorií. Partnerství, mateřství a chlast.  Začnu od konce. Takže ten chlast. Víte, já teda nikdy nebyla opíjecí typ, ale takové dvě, tři skleničky vína sem tam mi dovedly udělat celkem velkou radost (a velkýmu L. obzvlášť, protože jsem po těch pár sklenkách třeskutě vtipná a taky hrozně svůdná a sexy, že jo). Najednou je člověk těhotný, takže pít nesmí (nebo by alespoň neměl), pak zase kojíte, takže to taky nejde a máte z toho rok a déle na suchu. Těhotenství a kojení jsou prostě období neustálých zákazů. Dokonce jsem tehdy googlila, jestli si můžu lakovat nehty (co všechno jsem googlila je vůbec psycho, ale je to jedna z věcí, která by měla zůstat jen mezi mnou a internetovým vyhledavačem). Samozřejmě je nepravděpodobné, že dvě deci vína jednou za měsíc by mohly nějak zásadně ublížit všem zúčastněným, ale já jsem takový ten sen každého dealera, protože jak si jednou něčeho zakusím, tak se mi velmi těžko přestává. Existují lidé, co jsou natolik silní a mají neuvěřitelnou vůli a taky jsou divný, a dovedou nesežrat celou čokoládu najednou. Já to nezvládám. Buď celou nebo nic (teda, pokud to zvládnu celý nesežrat, tak na to stejně pořád myslím a nemůžu se soustředit). Pokud bych teď měla popsat ideální moment, který by mě zrelaxoval, bylo by to ve vaně, se sklenkou vína, bez toho, abych neustále vypínala vodu s tím, že rozhodně slyším malýho L. brečet (což většinou neslyším). 

Partnerství. Když jsem byla těhotná, pořád jsem měla potřebu s L. řešit, jak to bude s námi poté, co se nám narodí dítě. Co když se navzájem odcizíme, co když mi jebne a budu mít v hlavě jen miminko a L. bude až někde na chvostu. Přeci jsme na začátku stáli my dva, kdyby nebylo nás, nebude tu ani to dítě, takže přeci pro sebe musíme být pořád číslo jedna. Teď to vidím následovně. Můj partner je moje kotva. Je to ten, se kterým jsme se vědomě rozhodli, že spolu chceme mít dítě. Naše dítě je pro mě středobod vesmíru. Není pro mě krásnější, dokonalejší a cennější lidské bytosti, než je on. 
A přesto není na prvním místě. Je na stejném stupínku, jako jeho táta. Jsou pro mě oba číslo jedna, jen ten menší má momentálně ode mě víc pozornosti, víc něžností a víc mého času, protože to, co mu dám nyní, se jemu i nám s L. v budoucnu mnohonásobně vrátí. Je pro mě zásadní dělit svou pozornost mezi oba svoje L., protože jsou pro mě oba tak důležití (ale taky chci mít někdy čas jenom na sebe, aby mi na ně zbyla energie). Je to občas těžké. Jsou chvíle, hlavně o víkendech, kdy se zamyslím a říkám si, co bychom s L. zrovna dělali, kdybychom neměli dítě. Cítím vůni jara a představuji si, že spolu jdeme na kafe, do kina nebo do baru a jsme jenom my dva. Nikdo jiný nevyžaduje moji pozornost, nikomu nemusím vyměnit mokrou plínku nebo dávat pozor, aby si nenarval do pusy ruku až po loket. Tyhle představy mě občas zabolí, protože je mám a protože jsou vzdálené realitě tisíce světelných let. Hele, ale pak třeba jdeme s velkým L. a malým L. po městě, v rukách, my dospělí, svíráme čerstvou kávu v kelímku a já si říkám, že mi je božsky. Neměnila bych to, jak je to teď, protože i když nás neustále potkávají různé peripetie, tak tohle je přesně to místo, kde si přeji být, jen se občas neubráním smutku nad tím, že už to nikdy nebude jako dřív. Když se pokusím vžít do pocitů novopečného otce, asi to skutečně nemá lehké. Dřív měl buchtu, která se mu hodně věnovala a teď si musí vždycky počkat, až zbyde chvíle času na letmé obejmutí, pusu vtisknutou kam se zrovna namane a o sexu ani nemluvím, protože miminka a děti obecně jsou prostě kazišukové... Občas se ptám sama sebe, jestli si (ti dobří, zahejbálijové se nepočítají) chlapi uvědomují, jak moc si jich vážíme za to, že to s námi dávají. Upřímně, kdyby L. trávil půlku dne na gauči s prsy venku, rozchuchanými vlasy a neustále začínal věty slovy:” Zlato podáš mi...”, asi bych z něj moc rozjrajcovaná nebyla. Ženy teď možná namítnou, že to je přeci samozřejmost, když je teď na světe miminko, chlap to musí pochopit a počkat si, ale já nechci zcela ztratit svou identitu. Chci mít doma uklizeno, uvařeno a vypadat sem tam i hezky, abych se L. líbila a chtěl mě zprznit jak cizí (teď doufám, že tohle nikdy nebudou číst naši, z tohohle by se jim asi navalilo). Mimochodem je legrační, že teď už tohle zvládám, v prvním měsíci mateřství jsem byla ráda, že se zvládnu za celý den alespoň vyčůrat a večer si vzpomenout, co a jestli vůbec jsem jedla. Jsou chvíle, kdy bych si večer po uspání malýho L. šla lehnout s ním, protože vím, že zhruba od 1 ráno budu kojit jak smyslů zbavená, tedy nespat, ale snažím se zůstat vzhůru. Chci si urvat kousek L. pro sebe, obejmout ho, jenom s ním existovat. Jo, jinak chci podotknout, že i když muž chodí do práce a žena je teda na té dovolené, neznamená to, že by muž měl či snad někdy mohl znevažovat vše, co žena za den stihne. Můžu ubezpečit všechny muže světa, že žena na mateřské za den zvládne tolik věcí, kolik by chlap nedal ani za týden.

Mateřství Už jsem o tom tak trochu psala v tom svém šestinedělním článku. Teď bych jen chtěla zmínit to, že jsem se paradoxně s příchodem dítěte, zklidnila. Ne že bych přestala lítat od dveří ke dveřím a dělat tak tři věci najednou, ale tak nějak mi začalo být mnoho věcí úplně jedno. Já jsem od přírody hysterka a neustále všechno řeším, zaobírám se tím, co si o mně myslí ostatní. Také hodně stresuju. Jakože se dokážu vystresovat do takového stavu, kdy se mi zatmívá před očima a nemůžu dýchat. Jsem taky hodně impulzivní a musím hned všechno organizovat. Ne že by se teď, jak mávnutím kouzelného proutku, všechno změnilo a já jsem ledově klidná bez ohledu na cokoliv. Jenom jsem prostě zvolnila a uvědomila si, že, jak říká můj táta, nejhorší smrt je z vyděšení. I když je momentálně naše životní situace s L. celkem náročná z důvodů, o kterých nechci psát, tak se mi dýchá dobře. Možná proto, že kdybych snad náhodou chtěla začít panikařit, stačí udělat prdící zvuk na malýho L., ten se začne tlemit a moje starosti jsou v tu chvíli úplně malicherné a nedůležité. Najednou neexistuje nic než já a ten miniaturní člověk, který nemá ani páru o tom, co se nám dospělým děje a prostě se usmívá proto, že jsem na něho udělala grimasu nebo řekla něco hrozně legračního (představuji si, že ví, že to bylo legrační a oceňuje, že má mámu, která je mistrem džouku). V tomhle jsou děti fakt požehnáním, protože mají moc Vás dostat do úplně jiné dimenze (a to jak v tom pozitivním, tak v tom negativním smyslu - viz. skákání na gymnastickém míči ve dvě ráno za zvuků hysterického řevu). Taky dělám takový ty věci, který jsem dělat vůbec nechtěla. Třeba o sobě mluvím ve třetí osobě a komentuji vše, co hodlám s malým L. dělat. Např. tedy při oblékání rozvíjím hovory typu: “Tak a teď tě máma přebalí a pak se půjde konečně vysprchovat, protože je zpocená až na zadku”. I když jsem se zařekla, že budu s malým mluvit (téměř) jako s dospělým, tak místo toho nadšeně komentuji fakt, že se po 4 dnech vykakal, upozorňuji ho, že má studené ručičky a mezi většinu vět vkládám nadšené “juuuu, jeeee, ty syčááááku, tymujbroučkujatětakžerupocemkemněaťtěmůžuupusinkovat” apod. Taky jsem strašně hrdá matka. Jakýkoliv pokrok dokumentuju, dělám malýmu L. album, píšu mu deník, volám nadšeně našim, že na mě žvatlá a že určitě za měsíc začne mluvit a chození už je taky na spadnutí. Myslím si, že je nádhernej, že mám to nejkrásnější dítě ze všech a kdyby na něho někdo křivě pohlédl, tak mu utrhnu hlavu. Prostě mi regulérně jeblo a jsem bezmezně zamilovaná do týpka co měří něco kolem 60 cm a má pravděpodobně lehkou formu insomnie.

Ještě ke změnám poslední věc a tou je čas. Ten pro mě dostal úplně jiný smysl. Najednou ho pociťuji obrovský nedostatek, dny ubíhají rychle a moc se od sebe neliší. Náhle je čas na koupání a uspávání, celý den je v tahu a já si vždy říkám, jaká asi bude noc, vyspím se, nebo budu pořád vstávat k postýlce a znovu a znovu zapínat bílý šum, protože ten pomáhá malýmu L. usnout nejlíp? Považuji se za dochvilného člověka, nesnáším, když někdo chodí pozdě (a obecně bych nespolehlivým lidem dala pěstí, ale o tom jindy), jenže teď mám sama co dělat, abych byla na domluveném místě včas. Snažím se naplánovat kojení tak, abychom vše stihli, ale často se stane, že malej L. hodí šavli na svůj pečlivě vyladěný outfit a musím ho převlékat. Chápu všechny mámy, které na schůzky chodí s jazykem na vestě a poblitým trikem. Když už někam dorazím včas a zrovna u sebe nemám dítě, tak pořád sleduju hodiny a představuji si, jak malej L. pláče hlady, zatímco já se zrovna ztrapňuju v posilovně nebo si nechávám barvit vlasy. Je to zvláštní. Člověk se těší, jak na chvíli někam odejde a nakonec jak debža stráví polovinu času tím, že přemýšlí o tom, co se děje doma. Jo, když už mluvím o posilovně, jestli ještě máte sílu číst, tak Vám sem hodím něco o mé první návštěve gymu po roce nic nedělání. Měl to být samostatný článek, takže to zase bude pěkně dlouhé, ale vy jste držáci, vy to prostě dáte!

Když mi velkej L. dal permanentku do posilovny, moje srdce zaplesalo radostí a ten jeden jediný sval v těle, co mi zbyl, se nadšením jistě zvětšil alespoň o milimetr. L. poznamenal, že mi chtěl tímto dárkem udělat radost již v porodnici, ale seznal (velmi správně), že na to ještě není vhodná doba. Měsíc od obdržení dárku uplynul, a já jsem nedovedla najít vhodný moment na útěk do posilovny. Také jsem posedlá čtením různých rad a návodů, takže jsem zjistila, že cvičení může mít neblahý vliv na tvorbu mateřského mléka, resp. zásadním způsobem ovlivnit jeho chuť vlivem vyplavující se kyseliny mléčné. Nakonec jsem tedy vyšpekulovala, že budu chodit cvičit po posledním kojení večer, neboť po následném příkrmu na dobrou noc se malej L. budí kolem jedné až druhé hodiny ranní. Taky jsem to však odkládala z obavy, že to bude obdoba mé první návštěvy posilovny (což najdete na blogu také, prostě rolujte dolů, jo?). Vždycky jsem tak velkýho L. informovala, že teda už fakt půjdu, abych nakonec večer seznala, že vlastně nemám čas a musím to opět odložit. Jednoho krásného dne jsem se však definitivně rozhodla, že tentokrát to dám. Opravdu začnu! Od rána jsem se na to psychicky připravovala a představovala si, jak zbořím celej gym. Když nastala chvíle mého odchodu, klepala se mi kolena, ale samozřejmě jsem to na sobě nedala znát, protože jak jsem již zmínila (a pravděpodobně ještě několikrát zmíním), rodila jsem, tedy zvládnu všechno! Jistě si dovedete představit, jak mi bušilo srdce, když jsem do posilovny vkročila. Bylo tam strašně moc lidí! Určitě aspoň deset! Rychle jsem pohledem zhodnotila situaci a s úlevou seznala, že se v místnosti nenachází žádná buchta v outiftu sestávajícím se z krátkých šortek a tílka, za které by jí moje babička dala facku (protože jí nastydnou vaječníky, že jo!). Těžko říct, zda by mě podobné slečny demotivovaly i v případě, že bych vypadala jako ony, ale tak nějak tuším, že i kdybych byla vyrýsovaná, tak si tohle na sebe do posilovny prostě nevezmu. Takticky jsem zhodnotila všechny stroje a úplně jako v nějakém sci-fi ultra high-tech filmu jsem si před očima přehrála trasu, kterou se moje cvičení bude ubírat. Mým hlavním cílem bylo se moc nezničit, což teda nevyšlo, ale o tom později. Nebudu popisovat, co všechno jsem v posilovně dělala, ale rozhodně jsem se po celou dobu tvářila, že vím moc dobře, co dělám, zatímco jsem si v duchu celou dobu říkala: “Ty vole, CO DĚLÁM?!”. Moje rozehřátí na pásu by možná trvalo i hodinu, kdybych si nevšimla, že se nějací dva kluci s cca 5 procenty tělesného tuku chystají dřepovat tam, kam jsem měla za chvíli namířeno i já. Začalo mi tlouct srdce tak nahlas, že ani moje motivační píseň to nemohla přehlušit. Prostě polorozteklá buchta po roce v posilovně chce jít dřepovat a zabrat místo dvěma zkušeným zvedačům. Ani jsem se nepodívala na jejich reakci, když jsem jim ten flek před nosem vyfoukla, ale představuji si, že nadšení a euforie to nebyla. Byla jsem si velmi nejistá tím, zda vůbec uzvednu prázdnou osu. Nebudu to prodlužovat, uzvedla jsem nakonec stěží 30 kg (když jsem chodila cvičit dřív, tak jsem končila na 75 kg) a málem jsem se pod tím závažím zhroutila. Když jsem pak začala dělat s tou samou osou rumunský mrtvý tah, tak jsem si celkem namachrovaně našoupla na osu větší závaží, nadechla se a jak říká můj bojfrend...”Ani hovno”. Prostě mi to nešlo odlepit od země! Takže jsem sklopila uši, stáhla ocas mezi nohy a potupně to závaží zase sundala, zatímco se na mě URČITĚ dívala celá posilovna a nechápavě kroutila hlavou. Hodina a půl uběhla jako nic a nakonec mě moje, již brnkající nohy, donesly zpátky na pás. Tou dobou jsem už byla napůl v deliriu, navíc se mi v hlavě tvořily katastrofické scénáře toho, co se zatím odehrává doma, neboť jsem koupání, oblékání a krmení malýho L. nechala zcela v režii velkýho L. Málem jsem teda domů nedojela, protože jsem v nohách necítíla ani jeden pedál, ale nakonec jsem i zvládla podélně zaparkovat, což běžně bývá velkou zkouškou trpělivosti nejen pro mě, ale především pro kolonu aut, která se za mnou mezitím vytvořila. Matky, znáte ten pocit, když si někam odběhnete a pak se vracíte domů a napjatě odemykáte dveře, očekávajíce řev a zoufalého otce a místo toho tam najdete všechno v klidu, pohodové miminko, partner na Vás hodí blahosklonný pohled a zeptá se: “Ty už seš doma?”. Takže tak to přesně bylo. No a dostávám se tedy k těm následkům této fofr akce. Nevím jak Vás, ale mě po cvičení bolí tělo nejvíc až třetí den. Tentokrát jsem trpěla už od začátku a mnohem déle, než jsem zvyklá. Jako co Vám budu povídat, hrozně jsem si to vyžrala. Dokonce jsem chytře seznala, že jelikož už čtvrtou noc nemůžu pro bolavé nohy usnout, bude nejrozumnější si stehna namazat hřejivou mastí. Takže nejen, že mě nohy bolely, ale taky pálily jak prase. Jestli tedy cesta za novým, lepším tělem, bude takhle dále pokračovat, tak tu permanentku nevyčerpám ani do roku 2019. Navíc péče o miminko je s bolavýma nohama mnohem náročnější, především když nemůžete mluvit sprostě. Příští týden se chystám znovu, už teď jsem si jistá tím, že to bude zážitek nejen pro mě, ale také pro všechny, kdo si ten den půjdou shodit nějaký to kilo.

To je pro dnešek všechno, příště to možná dám jako variaci na audioknihu a budu Vám to předčítat, abyste si přitom stihli třeba umýt okna nebo složit puzzle o tisíci kouskách.

Lenka