#ale potřebovala jsem si to říct

[nejene]

Jeden díl stardance bez jakékoliv poznámky na postavu Josefa Maršálka challange.

Naprosto nemožné očividně.

[skalickaa]

mám strach, bojim se

Nejsem si jistá, jestli jsem ready na vysokou. Neumim si představit, co tam budu dělat.

Ještě míň si dokážu představit sebe, jak píšu bakalářku. Během psaní maturitní práce jsem do éteru vyslala nemalej počet tweetů na téma "já se zabiju", takže tohle bude pořádná jízda...

Ale nejdřív budu muset přežít nástup do prváku. Nemám šajna, jak to funguje. A taky nemám jedinou učebnici, isic, ani tušení jak se tyhle věci zařizujou.

Díky Honzovi z twitteru (god bless him fr) se mi podařilo zapsat si předměty, ale že by mi to nějak ubralo na nervozitě, to se asi říct úplně nedá. Nejsem si jistá, jestli jsem někde neudělala chybu, protože mi přijde mega divný, že nemám povinnej ani jeden cizí jazyk.

Also bych se měla jet ubytovat na kolej nebo si tam minimálně dojet vyzvednout klíče, ale pořád to odkládám. Reálně si tím ale sama kopu hrob, protože čím víc to budu odkládat, tím větší je šance, že se moje spolubydlící ubytujou dřív než já a na mě zbyde postel u dveří (nebo na jiným netaktickým místě), takže kdyby nás v noci někdo přišel zabít, budu první na ráně. :) Možná bych měla přestat vymýšlet scénáře zakončený tím, že tenhle semestr nepřežiju, nebo si to omylem vymanifestuju.

Taky bych si v Olomouci ráda našla brigádu, ale potřebovala bych něco, z čeho se nezhroutim, takže gastro asi pass. Donedávna jsem si říkala, že bych třeba mohla doučovat španělštinu, ale asi si spíš znova stáhnu Duolingo, protože mám pocit, že jsem to všechno zapomněla.

Ráda bych tadyten yapping zakončila nějak pozitivně, ale nic mě nenapadá. Dala jsem si vařit vajíčka, jestli v tý vodě prasknou, začnu zase psát "já se zabiju" tweety.

Takže tak no. Teď podle mě zase na půl roku zapomenu, že tahle platforma existuje.

[violetwonder]

Nejsem Alenka, ale mám svou vlastní králičí noru.

Ups and Downs. Není to tak zlý jak to bylo, ale občas to není ani dobrý. Momentální depky a smutky chodí v návalech během dne, kdy mě zasáhne vlna šílenýho osamění, ale pak zase odstoupí a je líp. Občas se vrátí ještě jednou nebo dvakrát, ale dá se to zvládat. A je to rozhodně lepší než třeba před dvěma měsíci.

Vlastně když se tak na sebe dívám, mý posuny jsou tak pomalý, že mi to přijde směšný. Vždycky jsem o sobě tvrdila jak na sobě pracuju a jak se snažím, ale mý propady jsou tak 3x větší než celá moje snaha a tak se každej krok zdá jako dva zpátky. Ale! Život plyne dál a nějak bylo, nějak bude. Pracuju s tím co mám.

Posledních pár týdnů chodí velký uvědomění. Co a proč dělám, jak co vnímám, proč přemýšlím tak a tak. Ještě bych potřebovala na to zapracovat a ty špatný vzorce chování a myšlení změnit, ale to bude pro mě asi celoživotní boj.

Tuhle jsem potkala jedno video od nějaký slečny/mladé paní, kde prohlašovala něco o tom, že si nikdy nemyslela, že bude nosit dlouhou sukni, bydlet v horách a chodit trhat byliny do lesa. Prý si “asi” její vnitřní žena něco takového vždy přála. A tím že si nedovolovala být ve své ženské energii, což má spousta žen, snažila se vyrovnat mužům, protože se před nimi spíš chránila, než se jimi nechávala ochraňovat ... Takhle nějak to tam povídala. A já jako vážně chápu na co naráží, co se asi jakože snaží sdělit světu. ALE! Samozřejmě, že nejspíš každá heterosexuální žena chce vedle sebe muže který jí dokáže být oporou a bude se zdát silnější něž ona. Ale myslí si, že k tomu aby žena byla ve své ženské energii nepotřebuje vedle sebe muže. Můžeš být lesní víla aniž by ti za zadkem stál chlap. Na to ho nepotřebuješ. a já bych k tomu ještě chtěla říct tolik věcí. O tom jaké pohlaví je silnější, o tý ochraně před nima, vyrovnávání se jim...ale to bychom tu byli týden ... takže jen ve zkratce ... Já ještě nepotkala muže před kterým bych si dovolila být ve své stoprocentní feminine energy. Což ale neznamená, že v ní normálně nefunguju jindy. 

[badbrunete-blog]

Potom co si odešel (tím myslím úplně a naposled), tak cítím jenom to co si se rozhodl tu po sobě nechat..

BOLEST, VZTEK, BEZNADĚJ.

Vážně nevím zdali sis uvědomoval jakej nespočet lidí to zasáhne a opravdu neznám co všechno vedlo ktomu, že se tohle mohlo stát...

Samozřejmě vím, že to co cítím já je hovno oproti těm co to stebou nevzdali a rozhodli se stebou vídat až do konce aniž by tušili, že tohle uděláš.

Důvod proč tohle píšu je, že jsem už roky necítila to co teď a potřebovala jsem mít tu možnost ti to všechno říct když tu opravdovou si mi vzal. Nemůžu říct, že si mi jí nedal s ohledem nato, že si mi asi před týdnem psal ,že jestli chci tak za tebou můžu přijít.. Už asi po třetí jsem ti napsala, že né stím že jsem to vždycky odložila na dobu neurčito ikdyž jsem věděla, že se zrovna necítíš moc ok potom co si dostal kopačky...

Pravdou je, že jsem se bála tě vidět aby se znovu nerozběhl ten neskutečný kolotoč ze, kterého jsem se roky potom nedokázala dostat jen proto, že jsem byla strašně hloupá,mladá a poprvé nešťastně zamilovaná , tak moc že jsem pomalu začínala bláznit a chovat se k lidem tak jak si se choval ty ke mě (tím myslím samozřejmě především chlapy). Za což se samozřejmě omlouvám, je jasné že mě se taky nechce ani přemýšlet nadtim kolik bolesti jsem tenkrát vte době způsobila já...

Ale také jsem věděla o démonech které si měl v hlavě a závislostech které si vždycky dováděl do extrému a otom, že ty nikdy nebudeš schopný být jentím dobrým co si vsobě měl. A to soudím pouze z doby, kdy jsem stebou trávila každý den...

Já tedy nevím jak si natom byl poslední dva roky, kdy si byl ve vztahu a všechno asi nejspíš klapalo, tak jak má nevím... Já jen předpokládám že už si natom musel být mnohem líp..

Vím, že stim nemám vůbec nic společného o to víc mě sere že to ipresto tak bolí..

Taky vím že teď už je to tedy opravdu NAPOSLED co o tobě píšu. NAPOSLED co vůdčí tobě cítím nějakou zášť či bolest..

Mrzí mě že jsem tolikrát nepřišla..

Nezapomenu na tebe nikdy..

Však si byl první co mě tak poznamenal :D a jsem ženská.. Ty nikdy nezapomenou..

Moc ti děkuju za všechno to dobrý, nesmím zapomenout nato jak si mi na druhou stránku nesmírně moc pomohl ❤️❤️ další z důvodu proč nezapomenu..

Tak jo bejbe.. Poslední nikdy nepřečtený dopis..

[bliju]

Sunday, 22.9. 2024

ISCHIA - NEAPOL září 2024

Jelikož jsem letos u moře strávila přesně jeden celý den, tak jsem k tomu chtěla alespoň ještě nějaký přidat. Neapol jsem měla v hledáčku už z loňska a taky tam byly během září nejlepší letenky v porovnání s jinýma destinacema u moře.

Do Neapole jsem doletěla kolem oběda. Jela jsem Alibusem za 5 Euro (musím říct, že takovýhle fronty na bus z letiště jsem dlouho neviděla) do přístavu (staví ještě u nádraží). A pak lodí na Ischii. Lodí jsou 2 typy - hydrofoil (cesta hodinu, cena cca 25 Euro) a obyčejný ferry (cesta 1,5 hodiny, cena cca 14 Euro). Já chtěla ten levnější, což jsem chvíli hledala. Po výstupu z busu jsou všude směrovky na hydrofoil. Od autobusu je potřeba jít vlevo a tam už jsou taky směrovky na terminál, ze kterého jezdí tyto lodě. Časově mi to úplně nenavazovalo, takže jsem čekala cca 2,5 hodiny. Šla jsem se teda podívat do části města nad přístavem. Ale nic moc tam nebylo a byla jsem z toho docela otrávená, takže jsem si jen koupila jídlo v sámošce a šla čekat do přístavu :D

Kolem 16:00 jsem přistála v Porto d'Ischia a i počasí se vylepšilo a svítilo sluníčko. Šla jsem se teda podívat po městečku a na hrad Castello Aragonese. Na ten jsem teda koukala jen z pláže a k němu nešla, protože jsem potřebovala být nejpozději v 19:00 na druhé straně ostrova na ubytování. Šla jsem čekat na bus, který měl jet na hlavní zastávku u přístavu, kde jsem měla přestoupit. Po cca 20 minutách, kdy nic nejelo jsem to vzdala a došla tam pěšky :D

Na tom "autobusáku" jsem si koupila v okýnku lístky (1,7 Euro - dají se pak koupit i u řidiče za 2 Eura) a počkala na svůj bus. Ubytování jsem měla u města Forio, kde byl autobus za cca 30 minut. Pak jsem ještě šla asi 10 minut pěšky a byla na místě. Ubytko bylo super a večer už jsem si jen skočila pro nějaké dobroty do blízkého obchodu a šla spát :D

Plán na první den byl pláž. Spiaggia della Chiaia je podle Google jedna z mála delších a písčitých pláží na ostrově. Ovšem ráno bylo zataženo a trochu pršelo. Rozhodla jsem tedy, že se nejdřív půjde na prohlídku Foria a pak budu věřit předpovědi, že se ukáže sluníčko. Během cesty byl takový slejvák, že boty by se daly ždímat :D Každopádně jsem prolezla městečko (není zas tak velké), koupila pár suvenýrů, podívala se do kostela a začalo se dělat hezky. Takže kolem poledne už jsem byla na pláži a tam nakonec strávila krásný den, protože se opravdu udělalo moc hezky. No a večer jen zašla do Forio - Bar Pizzeria La Strambata a jídlo a Aperolek.

Dopoledne opět nebylo počasí nejlepší, takže jsem vyrazila do botanické la Mortella. Původně jsem chtěla jet busem, ale bylo to jen 30 minut pěšky, takže jsem se rozhodla projít. No, cesta byla úzkou a docela frekventovanou silnicí bez chodníku či krajnic :D Ale Italové si s tímhle umí dost poradit a vlastně se mi tam šlo líp než u nás s krajnicí. Do zahrady je vstupné 12 Euro, ale je fakt boží!!!

Kolem oběda jsem to zabalila a jela autobusem do Poseidonových lázní. Chtěla jsem tam jít po 13:00, kdy je vstup levnější (38 Euro + 5 jako vratná záloha za náramek). Jelikož jsem ještě měla čas, tak jsem si kousek před lázněmi ještě asi na půl hodinky lehla na pláž.

Lázně byly naprosto boží. Původně jsem od nich neměla moc očekávání, ale bazénů je tam fakt hodně, nejsou přecpané a teploty jsou taky hodně rozmanité, takže si vybere každý. Navíc je tam opravu hodně lehátek, takže prakticky u každého bazénu (nebo i na místě dál od bazénů) se najde místo. Navíc je k lázním i kus pláže s lehátky. Po celém dni relaxování v teplé vodě a na pláži jsem jela do města, kde jsem šla na vynikající těstoviny a pak zas procházkou domů.

Poslední den byl plán jet ráno do Neapole a tam ještě prozkoumat město. Nejdřív mě trochu vystrašila loď, protože na webu bylo napsáno, že pro pěší pasažéry již nelze koupit lístek. Ovšem i tak jsem jela do přístavu (kancelář těchto "pomalých" lodí je zas trochu ukrytá, takže je potřeba jít až skoro na konec přístavu - až za terminál), ale lístek jsem normálně koupila cca 3O minut před odjezdem.

Takto jsem se do Neapole dostala kolem poledne. Vyhlídla jsem si na netu úschovnu zavazadel Deposito Bagagli Stazione Napoli kousek od nádraží (cena za celý den 5 Euro) a došla tam procházkou pěšky. Pak jsem chtěl jít k Neapolské katedrále, kterou jsem skoro nedokázala najít. Stejně pak jsem vůbec nenašla ani Chiostro maiolicato, kde jsem fakt chodila asi 30 minut a použila Google i Smapy a nic. Ani žádný směrovky nikde. Nasraně jsem se teda vydala do Španělské čtvrti a na Piazza del Plebiscito a ani tahle místa můj dojem z města nezlepšily. Piazza byla celá uzavřená policií, všude jen spali bezďáci, bylo to pochcaný, posprejovaný, bordel, hnus...

Nakonec jsem jen šla ještě do Galleria Umberto I a pak na metro, protože už jsem neměla náladu tom městě trávit víc času. Automat v metru mě pak ještě obral o 1,5 Eura, protože mi prostě nevydal lístek.

Po vyzvednutí zavazadla a nakoupení nějakého jídla jsem šla opět na Alibus na letiště (jezdí tam i normální MHD, ale naivně jsem si myslela, že tohle bude snažší). No snažší to možná bylo, ale opět jsem takovou frontu snad nikde nezažila. Reálně jsem na bus čekala dýl, než pak trvala cesta. Já naštěstí nespěchala, ale hodně lidí si nakonec bralo společně taxíky, protože nestíhali. Čekala jsem tam tak 30-40 minut.

Když už jsem konečně byla na letišti, tak jsem měla fakt radost. Jelikož let do Prahy byl další den v 6:00, tak jsem si bookla kapslový hotel na letišti. A to byla nejlepší věc v celý Neapoli a taky by to mělo být na každym letišti. Kapsle byla super (špunty do uší jsou povinnost) mají tam i sprchy a jídelnu, takže velmi příjemné a to celé ani ne 5 minut pěšky od terminálu.

Ráno jsem tedy i tak vstala v nekřesťanskou hodinu. Na letišti byla brutální fronta na security, protože to otvíralo až ve 4:45 a v 6:00 tam bylo asi 5 letů :D Ale po otevření to šlo celkem rychle a dokonce to tam zaměstnanci oraganizovali :D Boarding pak taky začal brzo a my hezky odletěli a v 8 ráno už byli v Praze.

Abych to shrnula - do Neapole už určitě ne jinak, než na přestup cestou na nějaké jiné místo. Na Ischii určitě, protože za 2 dny jsem toho zas tak moc neviděla a rozhodně je tam ještě plno dalších pěkných míst. A nebo prostě jen na válení na pláži u Foria.

[tynous]

Čtvrtá státnice - interna - část 1.

Tento příspěvek se mi nepíše lehce, období před poslední státnicí i státnice sama bylo asi nejnáročnější období šesťáku.

Byla jsem unavená..už se mi nechtělo nic dělat...a měla jsem před sebou největší objem učiva a jednu z nejnáročnějších státnic. 5 týdnů povinných předstátnicových praxí jsem si naštěstí odbyla už o prázdninách, takže jsem měla před sebou 5 týdnů "volna". Zpětně jsem za to moc ráda.Mohla jsem si dny víc organizovat podle sebe, spát jak jsem potřebovala a chodit ven, jak jsem potřebovala. Občas to bylo ale dost ubíjející. Vůbec nechápu, jak jsem zvládala tolik zkouškových zavřená měsíc doma, teď jsem po týdnu uplně šílela.

Po 14 dnech strávených doma a poměrně solidním flákání se...rozpočítala jsem si to, že když začnu první týden v úterý, tak s 3 týdenním opakováním musím udělat každý den 5 otázek. 3 týdny před státnicí už to bylo asi 15 denně...

Nestíhala jsem už od prvního dne...neučil se ale ani moc nikdo jiný a já jsem byla tak líná a tak se mi nechtělo! Počasí bylo docela fajn, takže jsem byla na víkend s tátou a bráchou na chalupě...flákala jsem se neskutečně. Druhý týden už bylo potřeba trochu začít makat...učila jsem se sice trochu víc, ale žádná sláva to taky nebyla.

3 týden byl "týden praktického lékařství". Tajně jsem doufala, že moje kamarádka praktická bude už aspoň jeden den v týdnu ordinovat, bohužel to nevyšlo, i tak jsem si praxi zařídila poměrně dobře. Viděla jsem i pracovní prohlídku a dozvěděla se spoustu praktických informací o chodu ordinace. Na učení mi ten týden taky zbylo dost času. Nelze ovšem říct, že by byl příliš efektivně využit.

Dny ubíhaly, teploty se zvyšovaly stejně jako moje míra stresu. Nenáviděla jsem to! Jen při pohledu na hromadu vypracovaných otázek (které jsem se mimochodem téměř všechny už naučila v páťáku) se mi udělalo špatně od žaludku. Tak moc jsem si přála, ať už to všechno skončí, ale zároveň konec byl tak strašně daleko...

Jestli mě medicína něco za těch šest let naučila, tak to, že i když je toho učení spousta a máš pocit, že ti to padá na hlavu, vyplatí se najít si čas na sebe a svoje kamarády a prostě dělat chvíli i to, co tě těší.

Takže jsem byla jedno dopoledne s kamarádkou na kafi, shodou okolností s tou, se kterou jsem se nakonec nepotkala v ordinaci praktika. Občas jsem se věnovala svému online sekáčování, šití, upclykaci...chodila jsem do lesa, běhat, učit anatomii...zkrátka jsem se z toho snažila nezbláznit.

Podařilo se mi poskládat týden v kuse, kdy jsem neměla žádnou výuku anatomie ani doktory nebo něco podobného a odjela jsem na chalupu. Potřebovala jsem změnit prostředí, být sama, být blíž lesu, moc udělat jen pár kroků a vypít si kávu na zahradě. Jsou období v životě medika, kdy stačí ke štěstí opravdu málo. :D

Po 3 týdnech domácího učení přišel největší bizár šesťácké interny, což byly dva výukové týdny. My jsme se samozřejmě dostali přímo před státnicí, kdy jsme se všichni potřebovali nejvíc učit. První týden kombinoval přednášky z pneumologie dopoledne s náhodnými přednáškami odpoledne. Pneumologie byla dobrá, i když vydýchaný vzduch v místnosti občas dosahoval limitech hranic kyslíku pro přežití. Pneumologie jsme do té doby moc neměli, takže nám to ujasnilo spoustu státníkových témat a já jsem si to po těch přednáškách i docela chtěla vytáhnout. Ostatní přednášky byly tak strašně random, že se to snad ani nedá popsat. Seminář na EKG (který tedy mě osobně dost pomohl se v tom zas zorientovat - jo teď už zas nic nevím), seminář "otázky a odpovědi" s docentkou Horákovou, kde jsme stihli projet všechna neurologická témata od glomerulonefritid až po acidobázi atd.

Během tohoto prvního týdne proběhlo také ono legendární motolské šesťácké focení v bílých pláštích. Byla to jedna z těch opravdu skvělých šesťáckých věcí! S kruhem jsme si to moc užili a fotograf nás nechal vymýšlet jednu blbost za druhou, takže máme poměrně originální fotky ve skvělé kvalitě. Památka na celý život. :) (Kvůli GDPR tady žádnou nenajdete, ale jsou na mém FB profilu nebo na instagramu.)

Druhý týden byl kombinací dalších náhodných přednášek a pracovního lékařství. Pracovní lékařství je specifická věc sama o sobě...minimálně tak, jak je vyučována na 1.LF, kam naše fakulta chodí, protože u nás to nikdo nevyučuje.

Prapodivná směska legislativy, plicních chorob, pracovních pozic, u kterých jsem vůbec netušila, co je náplní jejich práce a do toho ještě toxikologie. Jeden den jsme měli pouze spoustu přednášek a neustálé opakování toho, že máme málo času a nic nestíháme. Druhý den byly "praxe", což znamenalo, že jsme si všichni oblékli plášť a přezuvky a šli na exkurzi po oddělení a TISu (Toxikologické informační centrum), potom jsme celý kruh dostali jednoho pacienta a tomu jsme měli odebrat anamnézu. Na plicích jsme toho moc neslyšeli a anamnézu jsme sice odebrali, ale každý položil tak jednu otázku a bylo hotovo. Tento celý prapodivný výukový blok interny jsme zakončili čtyřhodinovou přednáškou o diabetu v IKEMu...a pak...hurá k vyprackám. Cílová rovinka je tady!

[manga-girl67]

Jsem upřímný padouch

Dneska jsem znovu zlomila srdce někomu, kdo si to nezasloužil. Většinu svého života dělám to tak, jak to cítím. Spoléhám na svůj "šestý smysl"....

Měla jsem pocit, že to potřebuji udělat, přesto se necítím vůbec dobře, spíše mě to bolí. Na druhou stranu jsem věděla, že už to nikdy nebude ono. A je tam určitá úleva... Nerozumím úplně tomu, a to jsou moje pocity.

Před pár lety jsem odešla náhle od lidí, které jsem zbožňovala a zároveň jsem měla z toho.... šílené stavy. Potřebovala jsem odejít, byla jsem toxická osoba. Bylo to v zápalu emocí. Sice jsem řekla sbohem, ale ani jsem jim nedala prostor, aby se vyjádřili.

Asi to nejhorší, co na to říct je to, že ani po určitém "návratu" se nic nezměnilo. Už to nejde vrátit. Přátelství tří lidí je nestabilní.

Vždy si nejvíce rozumí dvě osoby. Může se stát, že jsou všechny v harmonii. Je to různé, já to takhle nikdy moc necítila. Vesměs jsem měla pocit, že jsem vystřídala jinou osobu, která je zradila.

Byla tam ještě jedna osoba, se kterou jsem se snažila kamarádit. Přísahám na všechny svaté, nešlo to. Naše osobnosti byly tak odlišné.

Možná mě brala, možná ne. Já nevím. Kdysi jsem se nenáviděla a měla jsem malou sebedůvěru. Necítila jsem se vítaná. Ani se mnou to nebylo lehké.

Nikdy jsem nebyla moc stabilní osoba. Jsem melodrama. Až věkem jsem stabilnější a méně temperamentní. Bohužel pořád silně emočně rekční.

Neměla jsem se vracet. Neměla jsem se tehdy vracet. Neměla jsem podléhat svým emocím.

Dostala jsem několik lekcí. Ta osoba mě nepotřebuje. Má sama sebe. A má i tamtu druhou osobu. protože by to fér vůči té první osobě... Já nevím, to nechám na ni. U první je mrtvá konverzace. Možná jí to bylo jedno, nebo se mi to bála říct. Já nevím.,,, nikdy jsme to neotevřeli. A ni se o to nepokoušela.

U druhé... jsem měla pocit, že s druhou osobou jsem více komunikovala..... a pořád nějak komunikujeme. I o těch starých záležitostech.

Přesto v reálu spolu nevydržíme v jedné místnosti. Jeden, dva dny...pak jsme se mohly vždy do krve dohádat.

Ta druhá osoba vždy říkala, že má složitou a odpornou povahu. Naopak ona je zlatá. Má sice tvrdou povahu, je to silná a dominantní osobnost. Ale je zlatá. Prostě to bere tak jak to je. ASPOŇ SE MNOU MLUVÍ.

Mám svou filozofii, že nejbolestivější je nechat někoho, koho hodně zbožňujete odejít. Ať je to pro cokoliv.

Vím nějaké věci. Vím je dopředu. Vím, že tohle mělo takhle být, přesto to možná mohlo být i jinak. Jsem vážně padouch.

A po letech už nic necítím, jelikož já jsem měla dost času sama sobě ublížit a srovnat se s tím.

Přesto já jenom úplně nejsem na vině. ANO, ublížila jsem, odešla jsem. ALE! Zapomenout na něčí narozeniny a ani se opožděně nezvat, je opravdu už známka toho, že to není tak důležité pro tu osobu. Já jsem vždy tam opravdu byla a přála jsem si. I přes spoustu své pracovní vytíženosti. A nekomunikovat na bází, co a jak, nebo spíše "je mi to jedno".... POPŘÍPADĚ to nechávat jen na jedné straně - omlouvám se.... TOHLE NE. To už svítí červená kontrolka.

Ta komunikace prostě byla mrtvá už tehdy. Nebylo tam nic vynuceného. Buď je to tomu člověku jedno nebo prostě má říct,....

Je třeba mluvit, říct, co se mi líbí a nelíbí. Co se mi zdá a nezdá. Nemyslím, si že bych někdy neposlouchala já právěže, až moc dbám na druhé....

Z mé strany, to určitě nepramenilo, prostě tam už nebylo moc toho společného. A to je v pořádku. Přesto se to mohlo klidně říct. Upřímně, já nevěděla, co je špatně, něco bylo ale nikdo se mnou nemluvil. A když jsem chtěla bylo všechno hihi-hahaha? Nebo mám to volné? Já nevím - Neumím to určit. Teď už je to jedno.

Já opravdu jsem neměla sílu být opět ten iniciátor. Mě to pořád nebaví dělat. Ať se snaží i ostatní. Ano, byla jsem unavená. Byla jsem psychicky unavená....

Ani já, nepotřebují častou komunikaci, ale potřebuji péči a zájem... Neříkám, že mě nevyslechli, nepodřídili a nepomohli.

Já jsem opravdu brutálně vyváděla, snažila jsem se s nimi komunikovat a všechno říct a vysvětlit. Nikdy nebyly otázky, sem tam jsem měla pocit, že mě ani neberou vážně...

Rovněž ne všechno mi říkali, nemuseli, ale mohli. Pak já jsem se cítila navíc a taky jsem přestala říkat svoje pocity.

První osoba mě skoro ve všem odmítala, za ty léta, co jsem něco navrhla, přijala tak dva mé návrhy? Další jiné návrhy byly - ne, nebo není čas nebo jindy; až mě to přestalo bavit. Ano, bohužel je to tak.

S druhou osobou je to komplikované kvůli naších povahách, opravdu nevydržíme spolu více dnů v jedné místnosti. A na mnohých věcech se ani moc neshodneme....

Nikomu nic tady nevyčítám, jen říkám svou pravdu. Už je to jedno, ne?

Samozřejmě, že udělali i jiných úžasných a dobrých věcí pro mě. Za hodně jim vděčím. Mrzí mě, že ublížila. Přesto jsem si zvolila svou cestu životem a je to jenom v pořádku.

Věřím, že se jim bude dobře dařit. Ani jedna mě k životu nepotřebuje. ;) OPRAVDU! Mají sami sebe a mají se navzájem, to je nejdůležitější!!

Na konci tohoto textu, už chápu tu úlevu. Komunikujte. Říkejte si všechno, co se vám líbí i nelíbí. V přátelství je to hodně důležité!

Karma má i mou adresu...

[ao3-knihomol]

Nemilá S.

Věnovala jsem se ti každý den. A když říkám tobě, tak myslím tobě. Ne chvíli mně a chvíli tobě. Nebo nám. Ale jen tobě.

Kolikrát jsem odložila své koníčky, abych tu pro tebe byla, protože jsem si myslela, že mě potřebuješ.

Odepisovala jsem ti, kdykoliv jsem mohla.

Řešila jsem tvoje věci.

Vyslechla jsem tě, kdykoliv ses trápila.

Pomohla jsem ti se školou, kdykoliv jsi to potřebovala.

Chodila jsem tě fotit na nebezečná místa, jen proto, žes mě přemlouvala a já ti chtěla být dobrou kamarádkou.

Chodila jsem s tebou do kina na filmy, na které jsem nechtěla, i když jsi ty odmítla jít na filmy, na které jsem chtěla já.

Na tvou žádost jsem vymýšlela, kam půjdeme do baru nebo na výlet, i když to byly aktivity, které jsem dělat nechtěla.

Vždy jsem ti pomáhala vybírat nejlepší fotku na IG, i když jsi mi pokaždé vynadala, že jsem vybrala tu nejhorší a že chci, aby se ti sledující smáli.

A TY JSI MĚLA TU DRZOST MI OPAKOVANĚ ŘÍKAT, ŽE JSEM ŠPATNÁ KAMARÁDKA, KTERÁ PRO TEBE NIC NEDĚLÁ?

Pravidelně jsi posouvala nebo rovnou rušila schůzky, aniž bys řekla jediný důvod. Ale když jsem to udělala já, třikrát za tři roky, a měla jsem k tomu pádný důvod, tak ses urazila a začala jsi mě obviňovat ze lži.

Kdykoliv jsem neměla reakci jakou jsi očekávala, tak jsi mě začala urážet nebo ponižovat.

"Fascinovalo" tě, jak je možné, že mě baví moje nudné koníčky a tvoje super koníčky ne.

Když jsem ti po návratu z dalšího výletu řekla, že se jdu najíst, tak jsi mi stejně musela hned napsat, proč neodepisuju, že mi snad musí bejt jasný, že chceš pomoc s fotkama. A pak jsi se hrozně divila, že jsem jedla a neodepisovala ti při tom.

Udělala jsi scénu, když ses chtěla sejít a já už měla jiné plány.

Vyslýchala jsi mě, co jako dělám, když jsem se ti nemohla věnovat. A všechno pro tebe byly jen hloupé výmluvy.

Vadilo ti, že chodím do školy nebo se učím a nemám na tebe čas.

Vadilo ti, že uklízím a nemám na tebe čas.

Vadilo ti, že jsem nezrušila domluvenou návštěvu u rodiny, protože jsi ode mě potřebovala napsat online písemku.

Občas jsi na něco zapomněla, a já tě nikdy neobviňovala. Jednou jsem na něco zapomněla já, tak jsi mě obvinila, že jsem to udělala schválně a i přes moje omluvy ses se mnou týden nebavila.

Citově jsi mě vydírala pokaždé, když jsi po mě chtěla něco, o čem jsi věděla, že je mi to nepříjemné.

Obviňovalas mě, že ti přeju špatné věci.

Tvrdilas mi, že jsem ti řekla něco, co jsem ti nikdy neřekla.

Dokonce jsi mi jednou napsala, že jsi nenapsala to, co jsi napsala před pěti vteřinama

Když jsem řekla že něco neudělám, tak jsi mi na to přezíravě odpověděla "no, já si myslim že jo."

Pravidelně jsi uvažovala o tom vyhrožovala, že ukončíš naše přátelství, protože tě nebavilo se všeho "doprošovat".

Bylo ti málo, že jsem se ti věnovala denně několik hodin a neměla jsi mi problém říct, že jako nejlepší kamarádka bych s tebou měla trávit VÍC času.

A I PŘES TOHLE VŠECHNO SI MYSLÍŠ, ŽE JSI MI BYLA SKVĚLOU KAMARÁDKOU. ŽE JSI BYLA TOU JEDINOU, KTERÁ BUDOVALA NAŠE PŘÁTELSTVÍ? TOHLE CHOVÁNÍ JE PODLE TEBE TEN RESPEKT KE MNĚ, KTERÝM SES OHÁNĚLA PŘI NAŠÍ POSLEDNÍ HÁDCE?

[bettyathajsko]

Ostrov Koh Chang - poslední den

Den 6

Elen ráno vyrazila na šnorchlovací výlet po okolních ostrovech, který já jsem nechtěla, a tak mě jen ráno málem dovedla k šílenství, když pořád něco hledala ve svých několika taškách. Má na nich podle mě asi 100 zipů a evidentně to, co chtěla, nemohla najít. Takže to byl vzuuum, vzzzzum, vzzum, vzzzzzzum. Málem jsem vyletěla z kůže. Nakonec odešla a já se mohla krásně dospat. Snídaně v hotelu nebyla extra zázračná, ale to nikde tady. Nebo teda, takhle, pro asiaty jistě supr, ale já prostě nedávám snídat nudle se sojovkou nebo smaženou pálivou rýži. Jsem ráda že Smecta zatím funguje jak má a já si alespoň během dne můžu dopřávat. Ale ráno, ne ne ne. Po snídani jsem vyrazila na vedlejší pláž, kde jsem se vykoupala a chvíli odpočinula a pak jsem se rozhodla jet znovu na vodopád, kde jsem byla před 2 dny a kde se mi moc líbilo. Sice to bylo sakramentsky daleko, ale měla jsem celý den. Respektive původně jsme s El chtěly na vzdálenou pláž na jižním cípu ostrova, ale i přes zaručené informace na internetu a v průvodci, že z naší pláže jezdí lodní taxi právě na tuto pláž, tak nikdo z místních to nepotvrdil. Nezbývalo, než se tam případně jet podívat na skútru, což byla vážně štreka. Ostrov totiž není celý objízdný a tohle bylo na vlastně téměř nejvzdálenější straně ostrova, kde mohlo být.

Nicméně já jela na vodopád a co bude pak, jsem moc neřešila. Cestou jsem se stavila pro smaženou rýži se zeleninou v jedné restauraci u cesty. Vydrápala jsem se tentokrát na nejvyšší stupeň vodopádů, opět s pytlíkem jídla na ruce, skočila do vody a chvilku se tam cachtala. Jen teda, jak jsem tam byla sáma, tak jsem měla trochu strach, aby na mě nevyplaval nějakej had. Belgičanky na hostelu mi vyprávěly nějakou děsivou story o tom, že z jednoho vodopádu je vyháněl místní “zachranar”, že tam žije had, co jí lidi. Těžko říct. Tenhle vodopád to nebyl, ale stejně vám to na pocitu nepřidá. Pak už jsem se jen usadila na kámen a rozbalila svou rýži. Zjistila jsem, že moje smažená rýže se zeleninou je rýže s ananasem:D. No, tak skoro. Bylo to ale kupodivu dobrý, takže jsem si pochroupávala oběd a kochala se vodopádem a dopisovala zápisky.

Mezitím se ozvala El, že se na vzdálenou pláž opravdu nedá nijak dostat z našil strany ostrova a že je možný tam dojet pouze na skútru přes východní pobřeží. Rozhodla jsem se to tedy zkusit. Jela jsem cestou necestou a narazila na bílý lidi, co koukali do mapy. Zjistila jsem, že sice nejedou na Long beach, ale že znaj jednu ještě hezčí než je ta Long. Takže jsem jela s nima. Vzali mě na malinkou plážičku v zátoce, která by byla úplně kouzelná, kdyby se tam necachtalo 8 ječících malých thajců. Ale i tak to tam bylo pěkné.

Cestou jsme míjeli zmíněnou Long beach, na které jsem se chtěla při cestě zpět stavit. Ale. Vrata byla zavřená a já to projela třikrát okolo a nezjistila, kudy jinudy se tam dá dostat. Což mě dost žralo. Taky mi rakušák, co sem jezdí 20 let řekl, že na Koh Koodu (kam jsem měla druhý den namířeno) nic není a že tam je milion písečných blech. Takový mrchy, co žijou na opuštěných plážích a jak si sednete, tak vás kousnou a sajou krev. Moc supr zviřátko. Cestou domů jsem ještě potřebovala vyzvednou prádlo. Úplnou náhodou jsem cestou předjížděla El, takže jsme spolu shlédly ještě západ slunce.

Prádlo jsem si vyzvedla, nechala se oškubat ptz mě podle mě paní zvážila prádlo i s nějakejma kamenama, aby si vydělala. Prádlo se tu platí na kila totiž. Moje před vypráním mělo půl kila, po vyprání kilo. Asi zázrak. Neměla jsem sílu cokoli řešit, protože jsem předtím trochu načítala, jak se dostat do Chiang Mai na sever a dost mě to rozhodilo. Vlaky se zdály vyprodány a lety nebyly časově úplně nejvýhodnější. Nemyslete si, není to pořád úplně růžová jízda tohle free cestování. Tohle každodenní rozhodování mě občas vysiluje. Takže jsem byla pak na pokoji a nevěděla co se životem:D. Jestli je dobrej nápad, přesunout se za celkem dost peněz na vzdálenej ostrov, kde jsou blechy a nic moc jinýho a odkud se budu úplně kreténský dostávat na sever, a nebo zůstat na ostrově, kde už nemám moc co dělat. Vyřešila jsem to dospělé, rozbrečela jsem se. Překvapivě to nepomohlo vyřešit ani jeden z mých problémů, takže varianta 2: meditace. Seděla jsem na terase před naší krásnou chatkou a hledala třetí oko. Při relaxační fázi, kdy ležíte na zádech, jsem dýchala jako velryba a snažila se dostat do zenu, něco mi spadlo na bok. Ospalá jsem otevřela oko, co za větvičku tam mam, a tam byl dopr*** asi 10 centimentrovej obrovskej brouk! Ok, všechny problémy se rozplynuly a já rešila jedinej. Jak to stvoření ze sebe sudat. Lehce jsem do něj strčila, ale hajzl držel jak přilepenej. Tak jsem se napřáhla a pořádně ho odcvrnkla. Málem jsem si ucvrnkla taky😅. Šváb to nebyl, ale bylo to obrovský a těžký. Brrr. Tak to bychom měli, probraná jsem byla až až. Teď bylo potřeba moji bolístku zaléčit a jak jinak, než využilt druhé dospělé řešení, alkohol:D. Takže vzhůru do party ulice. Ta byla opět mrtvá. Takže zklamání, ale minimálně koktejl a kulečník jsme zvládly a pak svištěly dom. Já rychle pobalila, abych ráno byla ready na přesun a šlo se spát.

[ladyblacken]

Čím víc jsem taková, jaká chci být, tím víc se mi vzdaluje.

Čím víc jsem sama sebou, tím víc žárlí.

Když už se konečně rozhoupu a zakousnu se a chci dělat něco, co mě baví a co jsem dlouho odkládala a neměla na to čas, tím menší mám pochopení.

Čím víc se mi v něčem daří, tím menší mám podporu.

Kdo tohle zažil?

Ano? Pak ti gratuluju. Jsi silná žena.

Ale zároveň tě lituju, protože strachy mužů jsou nesnadno zvládnutelné. Jsme na to nějak naprogramované.. Na rodinu, na vyhovění.. Na to "dát najíst nejdřív dětem a rodině a nakonec až sobě"

Dalo by se říct, že máme k tomu od přírody sklon. Podlehnout strachu mužů a připadat si nakonec špatně a provinile, protože sis dovolila myslet i na sebe. Aspoň kouskem tam v myšlenkách jsi a chceš to.

A cítiš, že je to špatně. Nepřichází totiž reakce, jakou bys čekala a potřebovala.

Jenže dokud to neuděláš, nikdy dostatečně nerozkveteš. Nikdy nezazijes to být skutečně stoprocentně šťastná. Vždy bude něco chybět, i když takhle budeš mít pocit, že ti třeba nic nechybí.

Pokud se nenecháš zlomit a budeš natolik silná, že dokážeš překonat mužův strach.. (ano, oni se ve skutečnosti bojí.. Protože silná žena by je nemusela už potřebovat a oni by už nebyli třeba. Přesně tohle si v hloubi duše myslí. Byť to třeba nepřipouští. Ale tohle mají zase zakódované oni. Takže jim to nelze mít za zlé)

Pokud se nenecháš zlomit a budeš natolik silná, že dokážeš překonat mužův strach, pak se připrav, že už nebude nikdy nic, jako dřív.

Nejen že naplníš sama sebe a celou svoji hodnotu, muž ti to ještě jednou tolik vrátí, ve chvíli, kdy pochopí a přestane se bát. Budeš celistvá a bude celistvý i váš vztah. Neboť muž pozná, jaká opravdová síla v tobě je a jakou hodnotu to pro vás oba bude mít. Zesílí jeho úcta, respekt a láska k tobě a tím zesílite spolu.

A nebo pokud není připravený na to stát se mužem a bude dál se snažit potlačovat tvoje Já, pak se možná vaše cesty rozdělí. Ale ty už budeš dostatečně silná na to, abys to poznala a abys udělala ten krok.

#selflovepower🌸

[kralovna-ne-stesti]

Mé včerejší nervové zhroucení utlumilo hlasivky, slzy ne.

[lieselotte-sky]

Prdlo to!

Hey, hier kommt Alex! Vorhang auf für seine Horrorschau…

A že to teda Horrorschau je! Koupila jsem v Ikea šuplatovou komodu Alex s tím, že si do toho dám nářadí (ano, nasrali mě s dopravou tak, že jsem tam nechtěla nic kupovat, už jsem měla vyhlídnuté jiné řešení, ale nakonec mi byla tahle hrůza dovezena…bohužel, plyne z toho poučení, dobrým skutkem můžete i uškodit). No, tak dnes jsem zjistila, že neotevřu třetí šuple, protože to prostě prdlo. Zadek šuplete se vyhnul a ten sračkolit, co tvoří dno, proletěl do šuplete pod tím. Rozebrala jsem to. Opět klasický problém made by Ikea, tj. člověk, co to navrhoval, evidentně nedal klasický kurz Pružnost, Pevnost na kterém vypadne minimálně polovina strojařů, protože to doprdele není nic jednoduchého, nicméně bez toho nenavrhnete nic! Ne tak aby to drželo a současně to nevážilo tunu. Vyřešila jsem to hranolem. A způsobem, za který bych se vyhodila, protože, no, jak to říct, je to přesně tak jak by se to udělat nemělo a drží to jak pes ježka, ale já už na to prostě nemám nervy a potřebovala jsem to nějak rychle zapravit. Budu to muset stejně řešit nějak permanentněji, to, co jsem udělala, dlouhodobě nevydrží (ale možná to vydrží déle jak to, co udělali oni, to jejich vydrželo necelé tři měsíce…).

Bohužel to není poprve. První selhání byla jakási komoda na které jsem měla hifi. Prostě to neplánovaně rapidně dezintegrovalo (což je eufemismus používaný v NASA pro případy, že se rozpadne/vybouchne něco, co se rozpadnout/vybouchnout nemělo) z čehož jsem měla ohromnou radost. Koupila jsem jinou, naštěstí v Asku nebo kde, už nevím. Když jsem ji likvidovala, našla jsem stejný problém. To prostě nemohlo mechanicky unést více jak pět kilo. No, stalo se to, co muselo.

Další instancí je ta zatracená postel. Její nosnost se (jako u všech dřevěných věcí) dá pouze odhadovat, ale prostě zase stejný problém. Manželská dvojpostel má nosnost cca 50kg, čili 25kg na osobu. Myslím, že i ti nejmrňavější asiati mají víc. To prostě nemůže dlouhodobě fungovat. No a dřevo má tu blbou vlastnost, že snese krátkodobě velké přetížení, ale pokud působí delší dobu, dojde k nevratným deformacím. Takže když si na to lehnou i dva stokiloví lidé, tak ono to řekněme pár týdnů vydrží, pak to prdne.

Čili z toho dovozuji, že lidé, co to navrhují, pro to jednoduše nemají vzdělání a cítím za tím nějakou hipsteřinu v té podobě, že „dáme příležitost všem“. No, ještěže nestaví jaderné elektrárny…

Hypotesu by potvrzovaly i jiné jejich výrobky, například box na prádlo Škub. Nejen že si o to rozškubnete naprosto cokoliv, protože zavírání na velcro, ono je to ušité z jakéhosi vixlajvantu vystuženého v hranách dráty. CO to udělá je myslím jasné i blbému, prostě jak to naplníte prádlem, tak se to vyvalí doboku a zaujme tvar zmršené koule. Já to nekoupila, ale že je to sračka mi bylo bohužel jasné na první pohled.

Jsem už opravdu dost rozhodnutá se do nich pustit, ono prdlé šuple je řekněme sranda, teda pokud se to stane někomu jinému, ale když se propadnete postelí, můžete si zlomit vaz. Můj známý takhle umřel (jestli v tom měla prsty Ikea netuším, ale je dost možné, že ano). Oni dělají i různé židle, opět, když se to pod vámi rozloží, můžete si dost nepěkně ublížit, může to mít i trvalé následky. Je fascinující, že řeší například očička u plyšáků a mají je nitěné aby to dítě nevykouslo a nespolklo, což nic proti tomu, myšlenka je to jistě dobrá, ale obvykle se to neřeší, ale na druhé straně jim utíkají věci, které mohou být řádově nebezpečnější.

[polychromovana]

Včera jsme se pohádali tak hrozně moc.. Ani nevím co se stalo a to na tom bylo asi nejhorší. Naštval ses a mně se sevřelo srdce. Věděla jsem, že jsem nereagovala dobře a to tě naštvalo, ale věděla jsem i, že to nebylo jen mnou. Že jsi to taky přehnal.. Pak už jsi jen mlčel ať jsem se snažila říct cokoli a jakkoli. Nevěděla jsem co mám dělat. Nevěděla jsem jestli chceš abych zůstala nebo odešla. Už jsem skoro odešla, ale bylo mi tak strašně úzko z toho, jak mlčíš, jak už jen frustrovaně mlčíš a rezignuješ na všechno. Zeptala jsem se jestli to opravdu chceš a říkal jsi že nevíš, tak jsem zůstala. Omlouvala jsem se, ale je hrozný se omlouvat jednostranně když víš, že ten problém má dvě tváře. Nakonec ses taky omluvil, objali jsme se a já tě musela držet abys mi netlačil na žebra, která mě bolí po pádu na horách. Dneska vykolejila tramvaj a narazila do té, ve které jsem seděla. Hned naproti a byla to strašná rána. Zraněná byla jedna paní, tekla ji krev z rukou, vyražený okno a všude střepy. Nic vážného naštěstí, ale byla jsem v šoku. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Věděla jsem, že nemůžu a tak jsem začala zhluboka dýchat a chtěla jsem s Tebou mluvit. Napsala jsem ti to a na chvilku jsi zavolal. Pomohlo mi to, ale bylo mi smutno z toho, že jsem měla pocit, že si myslíš, že si vymýšlím.. že jsem ve skutečnosti v pohodě ..a já byla, jen jsem potřebovala s někým mluvit. Děkuju ti za to. Mám pořád ze všeho strach a nedůvěřuju ti kvůli tomu. Ale vím, že když se zaměřím na sebe a budu věřit, že mě miluješ, dopadne to dobře. Že se nemusím bát, ale někdy to prostě nejde předejít, někdy prostě jen panikařím a žárlím a mám chuť řvát a brečet z toho, že nevím jestli máš vztah i s L. a je mi hrozně z toho, že se to nedozvím, protože “mi do toho nic není”. Ale já si myslím, že je... že mám právo vědět, jestli člověk, s kterým témeř žiju, prožívá intimně založený vztah ještě s někým dalším. Vím, že spolu nespíte, nic jiného nevím. Konečně jsem napsala nějaké terapeutce, snad nebude mít drahé sezení, snad bude mít čas.. Snad už se za sebe dokážu postavit a začnu s tím, jaký mám strachy něco dělat. A snad zvládnu zítra sama zajít na rentgen protože mě bolí v žebrech každý pohyb. Stát sama za sebe a víc věřit sobě i ostatním. Všechno dobře dopadne a strach u mě nemá místo. Strach nikam nevede. Jen láska a přijetí. Veru, neboj se.

[nespolehlivyvypravec]

Komplexnost, s jakou to probíhalo. Potřebovala bych, aby na to někdo dal prst a ohraničil to, dokázal to jednoznačně určit, říct: "Podívej, co ti udělal". Stalo se to. Doopravdy. A nebylo to, že sis o to koledovala. Že sis za to mohla sama.

Dlouhý roky pocit, že je něco hluboko špatně. Ale nikdo to nevidí. Na narozkách spolužačky, vyvstává to na povrch, ta jinakost vztahu. Jak to vypadá, když je to zdravý.

Všechno si to vymýšlím? Je to opravdový? Vtip je v tom, že jsi celou dobu udržovaná v manipulaci, celou dobu mind-fucked. Protože táta tě šikanuje a máma je moc posraná na to, aby čelila realitě toho, že tě táta šikanuje. Tak se přikloní na jeho stranu a dělá, že to ty jsi ten problém, ten důvod těch konfliktů. Možná nemá sílu čelit realitě, tak se ptá, jestli ti to stojí za to, jestli jseš spokojená, teď, když jsi zas všechno zničila. Ale tátovo křehký ego zůstalo vcelku.

Je to mindfuck. Snažím se vystoupit ze svý hlavy a podívat se na to nezaujatě. Ještě, že jsem si začala psát deníky. Bude to deset let od toho nejhoršího. Deset let.

Snažím se to pobrat. Pochopit. Někdy mě napadlo, že to táta dělá kvůli vlastní nejistotě. Ale spíš jsem si myslela, že já jsem ta špatná. Že jsem opravdu něčím tu hádku odstartovala. Protože pak už to dokážeš vycítit, že přišel ien pro boj, pro kararzi pro vlastní ego. Just to pick a fight, jak opravdivej tyran u školní lavice. Někdy jsem si říkala, že kdybych nebyla jeho dcera, ale spolužačka, byl by jeden z těch kluků, co mě šikanujou. Just to pick a fight, najendou cítíš, že nepřišel proto, aby si s tebou povídal. Ale začne do tebe rejpat, chce tě vyprovokovat. Ty máš přitom od včera rozřezaný stehna a pálí tě oči po probrečený noci. A on chce vidět žákovskou a tebe hned zamrazí, protože tam máš to 2- z písemky z matiky. A toho se taky hned chytí a je úplně jedno, že máš z češtiny samý jedničky. Míří přesně. Manipulace. Zveličení. Ještě nejsem zvyklá, že už nesmím odmlouvat, namítat, debatovat nebo jakkoli vyjadřovat svůj názor. Ohradím se, řeknu něco bolestně zakotvenýho v realitě, protože to, co se mi děje, je mega křivda. To si přece nemusím nechat líbit, nebo jo...? A na to on právě čeká. A přidá další. Něco dalšího, co mě raní, co říká, jak moc jsem ho zklamala. Dělám, co můžu, ale pořád to není dost. Nebo nedělám, možná už se jen snažím zůstat naživu. Žít si mimo to. Po svým, učit se na písemky, radši nic moc nechtít, nikam nechodit, žít si ve svým malým světě a vyhýbat se mu, pokud možno. Vyhýbat se konfliktu, kterej hrozí. Nikdy nevíš, jestli je ten den bezpečný s ním mluvit. Jestli bude jen hledat chyby. Tak se začneš bát. Stranit se. Izolovat. Bojíš se bejt s ním u jednoho stolu, v jedné místnosti. Bojíš se před ním jíst. Bojíš se, co dalšího na tobě bude špatně. A nikdo se tě nezastal, tak na tobě asi fakt něco je špatně. Destrukce vztahu s tvým tátou právě začala. Deset let.

Pick a fight. Cítíš, že je něco špatně, hluboko uvnitř. Ale nedokážeš to pojmenovat. A s postupem času přichází ségra a máma a vidí to taky. Proč to neviděly, když se to dělo jen tobě?

Odsekneš. Ohradíš se s táta si do ringu zve mámu jako rozhodčího. Nebo spíš posilu. Slyšelas co řekla? Slyšelas to?! A mamka ti řekne, že si jen chce promluvit, že se máš chovat slušně. Ty ale cítíš, že si vůbec nepřišel promluvit, ale jen hledá scapegoat. Hromosvod, po kterým ten hněv sjede. Někoho, na kom si zchladí žáhu.

Opravdu zvrácený je, že tě donutí si fakt myslet, že jsi tak hrozná. Asi jo. Asi to bude pravda, jinak by se mě máma zastala. Občas něco opatrně řekne, hele, taky bys s ní mohl jednat trochu slušně, trochu jako s člověkem. A ty v tu chvíli cejtíš takový vděk, takový panebože, někdo to vidí. Někdo vidí, že je to špatný...ale spíš si do tebe ještě kopne, když už je po boji. Je to takový znásilňování, vtlačení tě do čtverečku, kde uvěříš, že jsi fakt tak bezcenná a zbytečná tupá píča. Tak neschopná, že je v pořádku, že na tebe řve. Tak k ničemu, že si to všechno, tohle všechno zasloužíš. Tvůj smysl pro sebehodnotu, sebevědomí, to, že jsi ukotvená v realitě a víš, co je a není reálný. Mizí. Bereš na sebe žiletku, když jsi tak děsnej člověk. Purge. Očišťuješ se od toho hněvu, co ti koluje krví s adrenalinem. Hněv, co není tvůj. Adrenalin, co tělo vypustilo pro případ, že se budeš muset bránit nebo utéct. A ty přitom stojíš naproti svýmu tátovi. Necháváš ten hnus vytéct. A jsi zmatená, napůl neskutečnej vztek, kterej nesmíš dát najevo. Protože přijde další útok, dáš mu záminku ukazovat, jak neskutečně hrozná jsi. Jednou jsi práskla dveřma po takový "hádce", vlítnul do pokoje a začal tebou cloumat, co si to dovoluješ. Pak dveře odmontoval. On přitom mohl svůj vztek dávat jakkoli najevo. Protože je táta? Chlap?

Napůl vztek a napůl přesvědčení, že si to zasloužíš. Čekáš, až všichni usnou, vytáhneš žiletku a modlíš se, abys v záchvatu emocí nezajela moc hluboko. Nebo možná ne, možná je ti to jedno. Píšeš si do deníku, jak moc se nesnášíš a po nocích tajně hledáš pro ana blogy a fotky na smrt vyhublých holek. Je to tvoje jediná katarze. Jedinej únik. Jedinej způsob, jak dát průchod svým emocím. Začneš hladovět. Je to tak jednoduchý, kurva! Jak bys mohla sedět u jednoho stolu s ním? Nedělní oběd je peklo, pomalu polykáš polívku a překonáváš zvracení. Žaludek se ti obrací vzhůru nohama, jen co před domem uslyší jeho auto, že přijel domů z práce. (A společnost tě stejně furt vidí jako spratka, nevděčný děcko, co si přece zaslouží pár výchovných.)

Máma se za tebe nepostaví.

Jsi na to sama.

Je ti 14, máš strach a nevíš, co se děje.

Trvá to ještě 6 let, než jdeš na vysokou. Za těch 6 let jsi tak zpracovaná, zmanipulovaná a poškozená... přidávají se rodinný traumata, úmrtí, emoce a pocity, se kterýma už neumíš pracovat a nemáš komu se s tím vším svěřit. Hledáš útočiště, úkryt. Rozdrásáváš si starý rány a přiděláváš nový.

Chtěla jsem, aby mě měl rád.

Pak ti jednoho dne volá máma, že to stejný udělal jí. Svou nejistotu obrátil vůči lidem, co se snažili mu pomoct. Zničil radši je, než aby sestoupil do svýho nitra a pohrabal se v tom bordelu, co tam má...

People in therapy are often in therapy to deal with people in their lives that won't go to therapy.

[depog]

Když si bdělí lidé hrají na povrchnost (divák a divačka si povídají o Hlavě I.)

„Jak v realitě docílit demontáže loga? Jak se dá osvobodit od vlastní objektivní identity?“ ptá se ve své disertační práci (Dekompozičné princípy v inscenačnej tvorbě, 2015, s. 22) režisérka uskupení D’epog Lucia Repašská. O jejích inscenacích jsem se v posledních letech snažila pravidelně psát. O úspěšnosti svých pokusů pojmenovat něco podstatného jsem přitom vždycky pochybovala. Představení inspirují k bohatým výkladům, jenomže člověk je nucen si víc než u jiného typu divadla uvědomovat, jak moc do interpretací vnáší své osobní projekce. Když jsem se minulý týden ocitla na „atmosférické instalaci“ Hlava I., rozhodla jsem se, že se o nich zkusím vyjádřit znovu a jinak. Musím říct, že se mi o D’epogu přemýšlí mnohem lépe v prostředí Podhoubí než na stránkách tištěných divadelně zaměřených časopisů.

Také bych řekla, že Hlava I. je projekt, kde D’epog našli zas o trochu víc sebe samé než v předchozích dílech. I když je trochu absurdní takto uvažovat v případě snad nejosobitějšího českého divadelního(?) uskupení. Hlava I. prostě nekompromisně uváděla do praxe všechno to, co Lucia Repašská před pár lety odhalila o svém přístupu k tvorbě v rozhovoru pro Svět a divadlo 2018/č. 2. „To, co děláme, už není divadlo.“ (s. 33) „Jsme dealeři. Nabízíme potenciál významu, ne samotnou interpretaci. Jaké si to uděláš, takové to máš.“ (s. 39) „Při představení je naše obvyklé východisko: nejdřív dávej. Na to, aby někdo vykročil směrem k tobě, musíš udělat první, druhý a možná i třetí krok.“ (s. 39) Dřív jsem považovala za alibismus, když divadelníci včetně členů D’epogu říkali, že netvoří divadlo, ale performance, instalace nebo jiné nedivadelní tvary. Jenomže v tomto případě jsem snad poprvé terminologicky kapitulovala. Prostě je asi skutečnost taková, jak to tito tvůrci už dlouho říkají: D’epog zřejmě vytváří výstavu, kurátorovanou a paralelní realitu, která je současně i divadlo.

Teď bych se s tímto nově uznaným faktem potřebovala vyrovnat i z pozice divadelní kritičky. Rozhodla jsem se, že pro začátek bude nejlepší, když někoho poprosím o pomoc. Na představení jsem potkala režiséra Davida Zelinku, který se s D’epogem setkal vůbec poprvé a vypadal velmi zaujatě. Jediné, co o nich dopředu četl, byla anotace k tomuto projektu na Facebooku. Tak jsem ho požádala, aby se mnou představení probral z pozice dalšího diváka. A on souhlasil.

Zde je přepis našeho rozhovoru, který se odehrál na zahrádce před Chaloupkou v Prokopském údolí:

Bára: Pro mě byla tahle věc od D’epogu mimořádná, protože narozdíl od jejich předchozích projektů nedostalo publikum ani nejmenší šanci pohlížet na představení skrz nějaká konvenční kritéria. Bylo to spíš, jako když přijdeš na divadelní zkoušku, kde herci simultánně hledají své postavy, prožívají je a opouštějí.

David: Já to asi takhle nerozlišuju. Nepřemýšlím nad tím, jestli přikládat nebo nepřikládat nějaká konvenční kritéria. O tom přece divadlo není, ne? Když těm tvůrcům důvěřuju, tak jejich tvorbu nepotřebuju s ničím srovnávat.

Bára: A na základě čeho jsi jim uvěřil?

David: Nejdřív na mě představení působilo chaoticky, vnímal jsem jen nějaké pokřiky a ošklivé věci v prostoru (výstavní instalace, v níž nejkřiklavěji působily obrovské reklamní panely s upoutávkami na filmy a produkty). Ale pak jsem si najednou uvědomil, jak moc jsou řemeslně dobří. Používáním hlasu, pohybově, citlivostí. Bylo jasné, že to není žádná samozřejmost, ale že se za tím skrývá obrovská zkušenost a práce.

Bára: Takže se tvoje důvěra postupně vyvíjela?

David: Postupně jsem si uvědomoval, že ten chaotický zmatek má uvnitř řád, že je harmonický. Ale ten řád byl jiný než … Já nevím, jak to přesně popsat. Chtěl jsem s tím zůstat v kontaktu, vnímat víc a víc pronikat, abych pochopil. Neuchopitelné to pro mě zůstalo, ale čím míň jsem byl pasivní, tím víc jsem toho získával.

Bára: To mě hned na začátku naštvali, protože mi odpírali možnost vidět na herce.

David: Myslíš tu scénu na začátku, když byl prostor ještě nepřístupný?

Bára: No, vstoupila jsem do takového skladiště, které bylo zahrazené plastovými stojany. Za nimi se už hrálo, ale viděl jen ten, kdo se dostal k malým průhledům. Byli jsme zatím asi jen čtyři diváci a v jednu chvíli se stalo, že mi ostatní zabrali všechny průhledy. Podle zvuků a slov jsem si představovala, co asi dělají herci.

David: To jsem neviděl, protože jsem se na začátku ztratil po cestě do sálu. Ale asi by mě to nenaštvalo. Prostě bych to přijal a neměl s tím problém.

Bára: Mě to štvalo jenom na určité úrovni vědomí. Brala jsem to jako součást jejich konceptu a byla zvědavá, co přijde dál.

David: Chápu.

Bára: Vraťme se k tomu herectví. To je na D’epogu nejdůležitější, protože na něm pracují spoustu let (tři až čtyřikrát týdně a cirka jednou měsíčně intenzivní víkendové soustředění, uvedla režisérka v rozhovoru pro SAD (s. 34)). Říkals, že jsi ho oceňoval. Rozvedl bys proč?

David: To, co mě přitáhlo, byla neuvěřitelná míra soustředění a vnímavosti. Vybavuji si třeba herečku, jak šla pozpátku, táhla druhou herečku a nevrazila do žádného exponátu, kterých byl prostor plný. Obešla je a přitom mluvila a soustředila se na spoustu věcí najednou. Ono to vlastně souviselo s preexpresivitou a s otevíráním registrů, jak o nich píše Eugenio Barba a jiní.

Bára: To bude souviset, režisérka u Barby strávila šest let na stáži.

David: Jo jo, to už vím.

Bára: Čím konkrétně tě jejich herectví oslovovalo?

David: Tím, jak v něm kontrastoval chaos na povrchu s hloubkou toho, co se doopravdy dělo. V jedné scéně polil herec holce bílé tričko, pod kterým neměla podprsenku, a řekl jí, že je teď Miss Mokré tričko. To byla přece úplně banální situace, nevtipná, nezajímavá. Ale zároveň jsi viděla, že ti herci jsou na sebe hluboce napojení, že za tím je ještě „něco“. V celém představení se objevovaly „plácy“ vět, které slýcháme na každém kroku a vlastně nemají žádnou hloubku, nic neznamenají – ale tady nevytvářely prázdnotu.

Bára: Když jsem psala o jejich předchozích projektech, které se ještě daly označit jako „inscenace“, často jsem narážela na to, že je nemožné brát vážně cokoliv z toho, co postavy pronášejí nebo k čemu odkazují na obecnější rovině. Jako divačce mi to připadalo dobrodružné, ale způsobovalo mi velké obtíže, jakmile jsem se pak pokoušela svůj zážitek zprostředkovat veřejnosti. Jak jsi to měl se sledováním nějaké obecnější tematické linky ty?

David: Na začátku jsem si všiml tématu času. Začínalo to situací narozeninové oslavy, pak přišla scéna, kdy se mluvilo o čekání na to, až se uvaří omáčka. Ostatní ponižovali jednoho člověka a nutili ho, aby přesně řekl, jak dlouho která fáze přípravy potrvá. Viděl jsem v tom nevyslovenou otázku, jestli má náš život v čase nějaký smysl. Místo abychom se snažili intenzivně žít, navzájem se ponižujeme, upínáme se k nesmyslným hodnotám a informacím.

Bára: Myslíš, že by se tohle obecnější vyznění dalo vztáhnout na celé představení?

David: Ona se mi ta linka pak zbořila. Téma času zmizelo a objevila se jiná témata. Ale dá se asi říct, že se celkově ptali: „Jsi si jistý, že žiješ dostatečně intenzivně? Vyhovuje ti to takhle?“ Nikoho neobviňují, nevnucují tu otázku nijak násilně. Spíš tak balancují. A vkládají ji do hodně rozvrstvených kontextů. Jakoby banální, povrchní scény jsou plné významů a nezjevných, ale vnímatelných procesů. Třeba v té scéně, kdy jedna z nich vyprávěla, jak se jako malá počůrala v divadle do kostýmu Sněhurky. Vážně potřebujeme v životě dětí nebo i dospělých takovéhle zážitky, které si budou už pořád pamatovat stydět se za ně (a vlastně jsou k ničemu)? Kladli otázku, nakolik si v životě vynucujeme věci, které nám vlastně nevyhovují, netěší nás a nic nám nepřinášejí.

Bára: Myslíš, že to ostatní diváci včetně mě mohli číst podobně jako ty?

David: (smích) No já nevím, co jsi v tom viděla ty. Myslím, že hodnota té věci je v tom, že je neuchopitelná. Ale když je člověk aktivní a pochopí, že v tom je mnoho významů, dostane dobrý základ, aby k nim dodával své. (Ale není to samozřejmě povrchnost ve stylu: když budeme dělat cokoliv, každý si v tom něco najde. Myslím, že do toho tvůrci vkládali hodně … a věděli co.) A byly v tom pro mě spíš otázky, ne odpovědi. Ale otázky tak intenzivní, že nutí k reakci. Je to takové skladiště potenciálu. Oni psali i v programu, že je to „divadelní depozitář“.

Bára: Měls pocit, že jsme byli my ostatní diváci na stejné vlně jako ty?

David: Připadalo mi, že jo. Bylo to dané už tím, že jsme museli dávat pozor, abychom do sebe při přesunech navzájem nevrazili. Já jsem často přemýšlel, jestli někomu nebráním ve výhledu na scénu. Občas jsem posouval výstavní exponáty (byly na kolečkách), musel jsem dávat pozor, abych jimi do někoho nevrazil. Věnoval jsem stejnou pozornost divákům jako hercům.

Bára: Stejnou?

David: Možná menší, ale rozhodně ne zanedbatelnou. Byly chvíle, kdy jsem pozoroval diváky, jak reagují na to, co se děje.

Bára: To já také. Ke konci byla scéna, kdy každý herec zblízka pozoroval nějaký obraz na těch stojanech rozmístěných po rozlehlém galerijním prostoru. V jednu chvíli mi ostatní diváci zastoupili cestu a já jsem neviděla výrazy herců. Odhadovala jsem je pak podle tváří okolostojících lidí, kteří toho viděli víc než já. Tak silné vnímání plasticity prostoru jsem v divadle asi ještě nezažila. Ono to vlastně nebylo jen divadlo, ale i paralelní realita … Každopádně jsem se snažila proniknout k tomu, co mi bylo odpíráno vidět.

David: Tohle mě vůbec netrápilo. Když tvůrcům důvěřuju, tak počítám s tím, že vědí, že nemůžu vidět všechno.

Bára: No jo, tohle byla zas moje osobní projekce. Připomínalo mi to stavy, kdy chci něco pochopit, ale narážím na to, že moje hlava je jenom skladiště převzatých struktur. Takový labyrint. A do toho všechny ty příhody z dětství, třeba jako čůrání do kostýmu Sněhurky nebo jiné věci, o kterých se mluvilo vzadu v té tmavé komoře s hromadou písku. Všechny tyhle věci odvádějí pozornost od toho, čeho chce člověk dosáhnout.

Také se podle mě hodně hrálo o zanikání myšlenek a volních impulzů. Toho jsem si všimla už u dřívějších projektů D’epogu a pokaždé mě to hodně zaujalo. Oni často nadhodí nějakou repliku a ta se pak pomalu „vsakuje“ do jejich těl. Lepší pojmenování mě nenapadá. Tady například někdo řekl: „Tak si pro to skoč!“ A ostatní pak začali společně skákat na místě po jedné noze. Nejdřív mi bylo trapně za tak ubohý nápad, ale brzo jsem je začala obdivovat, že v té trapnosti vydrželi tak dlouho. (Což se mi, mimochodem, na věcech od D’epogu děje pravidelně.) To se prolnulo do vjemu jejich únavy z dlouhého poskakování. Nakonec je přešla síla cokoliv opakovat, jen mlčeli a skákali. Pak někdo vnesl jiný impulz a rozhořela se další aktivita. Celé mi to připomínalo takové surfování na vlnách skutečnosti.

David: To je dobré pojmenování. Možná bych zase dodal, po spodních proudech, ne po povrchnosti.

Bára: Pro mě to bylo o tom, co se lidem děje v hlavě, když nad něčím přemýšlejí.

David: Já jsem v tom vnímal komunikaci, kterou běžně nevidíme, když se pohybujeme mezi lidmi.

Bára: Jak to myslíš?

David: Za vším jednáním a chováním jsou skryté procesy, obrazy, efekty …

Bára: S tím bych souhlasila. A můžeš být konkrétní?

David: Byla tam jedna scéna, kdy herečka stála otočená ke zdi a co chvíli se ostatních ptala: „Už se mám otočit? Stojí to za to?“ A oni mezitím dlouho hráli a ujišťovali ji, že se nemusí otáčet kvůli tomu, co zrovna dělají. Ona pak dlouho koukala do zdi, což bylo zajímavější.

Bára: Vážně?

David: Tak pro ni asi jo, když se neotáčela.

Bára: Tohle byla skvělá scéna, i já si ji živě vybavuju.

David: Byla v ní taková nevyslovená otázka: „Není náhodou zajímavější koukat do zdi než se dívat na přeplněné náměstí před Andělem?“

Bára: Hm, tak to mě vůbec nenapadlo. Ale chápu, proč to tam vidíš. Dává to smysl v kontextu toho, cos říkal předtím.

David: Ale zároveň to, co ostatní herci dělali, působilo zajímavě. Sami říkali, že ne, ale to byla ta jejich hra s mnoha vrstvami.

Bára: Byla jsem v tu chvíli pohlcená i tím, co se dělo simultánně. Radim Chyba hrál otce od rodiny (nebo mluvil sám za sebe?) a říkal, že nemá jakožto člen D’epogu z čeho živit manželku a děti. Opulentně si stěžoval a ostatní se mohli přetrhnout, aby mu pomohli. Přes všechen svůj soucit s postavou jsem si čím dál častěji kladla otázky: Proč o tom proboha pořád mluví? A proč je celá tahle situace tak rozpačitá? Nakonec se to celé rozklížilo, když se ukázalo, že mu stejně nikdo nenabídne východisko. To mě hodně bavilo pozorovat. Pak jsem sledovala, jak se tahle scéna prolnula s tou situací se zdí.

David: Neprolnuly se, ta scéna s penězi byla mnohem dřív než ta se zdí.

Bára: Ne ne. Když se ta holka konečně otočila, byla strašně zklamaná, protože ostatní mezitím nenašli žádnou pointu. A Chyba na to reagoval tím, že se hroutil vyčerpáním k zemi a říkal, že pointu v té předchozí scéně celou dobu usilovně hledal. Ptal se kolegyně, jestli nevidí, jak to pro něho bylo náročné.

David: Chtělo by to jít na představení ještě jednou a zjistit, co se přesně dělo, když se ona otočila.

Bára: Myslíš, že by nám to nějak pomohlo?

David: Možná se ve skutečnosti mohlo dít úplně cokoliv a stejně by to mělo význam. Třeba tomu celému dávala smysl jenom ona tím, že se ptala, jestli se má otočit.

Bára: Podstatnou součástí smyslu mohlo být i tohle naše zapomínání významů a dezorientace v události.

David: Podle mě to bylo spíš naopak. Oni byli nadprůměrně bdělí a vnímaví a my jsme se jakožto diváci mohli jen snažit být stejně přítomní jako oni, abychom to všechno usledovali. Byla to hra mimořádně vědomých lidí na povrchní společnost.

Bára: Teď se mi vybavila ta situace, jak si dvě postavy udělají šikmé oči a tu třetí to pohorší. Pořád pak opakuje: „To je nekorektní!“ a pak se tou emocí dlouho zalyká. Na „normálním“ divadle bych se asi soustředila hlavně na situační kontext toho, co ta herečka říká. Ale tady to byla spíš studie emocionality pohoršené ženy. Nešlo o význam jejích slov, ale o to, co se dělo s jejím tělem ve chvíli, kdy ji zaplavila emoce pohoršenosti. Byly vidět tělesné procesy, které obvykle cítíme jen sami na sobě, když se zaměříme na děje probíhající pod naší kůží. V tomhle případě jsme je ale mohli přímo sledovat i na ostatních, aniž by je herci nechávali projít sítem společenské přijatelnosti.

David: Pro mě v celém tom představení byla spousta lidskosti.

Bára: Co je pro tebe v tomhle kontextu „lidskost“?

David: Že jsem tam s nimi chtěl být. Po celé ty dvě hodiny to nebylo ani chvíli nudné nebo prázdné. Chtěl jsem být těm lidem blíž, poznat je a bylo mi smutno, když jsem měl pocit, že to končí, že najednou odejdou. Což se naštěstí nestalo, i když to tak párkrát působilo. Oni vždycky nechali dění utišit a pak se k mé radosti zas rozjelo. A skutečný konec proběhl citlivě, nenápadně.

Bára: Oni hodně mluví o pointách, ale ve skutečnosti na konci většiny scén dělají jenom nové začátky.

David: Vytvářejí otevřené brány někam dál.

Barbora Etlíková a David Zelinka (Zdroj: https://bit.ly/3wysgx4)

[kadet-pise]

Povídka - Vše je dovoleno ve válce a vyšetřování

V rámci tréninku psaní světa občas napíšu krátkou povídku. Tentokrát jsem se rozhodla pro tu, kdy je Roderick ještě mladý ucho, není totálně semletý životem a dělá svou práci s přesvědčením. Jinými slovy, je to furt stejnej parchant, jen mladej :).

.

Vše je dovoleno ve válce a vyšetřování

Tělo leželo na stole v chladném sklepě. Nemít prořízlé hrdlo, vypadal by muž skoro jako že spí. Mohlo mu být sotva třicet, dobře živený a určitě člověk. Zatím třetí tělo, které se našlo, ale kněží neměli žádnou pořádnou stopu.

„Nerozumím, proč se my musíme zabývat obyčejnou vraždou.“ Roderick sjel tělo pohledem. Od podobných případů je osvobodili už před pár lety. Od té doby, co se z Nicholase stal nejvyšší kněz, se zabývali spíš otázkami politiky a mezi městskými vztahy.

„Je to sériová vražda, to už není tak obyčejné,“ oponoval mu Nicholas. Oči mu zářily jako malému dítěti od chvíle, kdy Roderickovi oznámil, že spolu půjdou vyšetřovat vraždu. Jako za starých časů před třemi lety. Však taky na pohled omládnul, vrásky kolem očí se mu vyjasnily, úsměv mu ubral deset let a kdyby vlasy někde našly původní barvu a zbavily se šedin, mohl by se Nicholas vydávat za čtyřicátníka. „Kdo ji vyřeší lépe, než my dva?“

„Co na to Rada?“ Roderick si tak nadšený nepřišel. Nicholas ho vytrhl od práce na článcích, nemluv�� o přípravě na diplomatické jednání s knězi z Víkrie. Na ty si vždy musel obrnit nervy, protože každý ve Víkrii se choval jako barbar.

„Rada nemusí nic vědět,“ usmál se Nicholas radostně. „Co myslíš?“ otočil hovor zpátky k tělu. Určitě měl vlastní teorii a jen Rodericka zkoušel.

„Vrah použil asi patnácti centimetrový nůž. Můžeme předpokládat, že je stejný jako v přechozích případech, zprávy tomu napovídají,“ začal Roderick. „Mohlo by to znamenat, že je vrahem člověk, ale stejně tak to může být bestie, která se nechce prozradit.“

Nicholas pokýval hlavou. „Všiml sis těch modřin? Řekl bych, že bestie je pravděpodobnější.“

Muž měl na pažích ošklivé podlitiny, jako by ho někdo držel vší silou. Tmavé, příliš velké na lidskou dlaň – takové zranění by silný člověk nedokázal způsobit.

„Takže hledáme bestii, která se snaží svoje zločiny zakrýt a hodit na lidi,“ ukončil Roderick. „Jaký postup navrhujete?“

„Jako obvykle. Já vyslechnu lidi v okolí a ty se pokus zjistit, co měli oběti společného a proti čemu stojíme.“

***

První oběť byl obchodník s látkami Patrick, u kterého nakupovalo snad celé město. Třetí oběť identifikovali jako Rogera, místního kuchaře, který vařil pro mnoho rodin v Ruusutu a vzhledem k blížícím se oslavám jara měl v posledním týdnu velmi napilno. Zato o druhé oběti, ženě s psími rysy, nevěděli vůbec nic. Jméno, rasu, a ani tělo, protože ho spálili dřív, než se Roderick s Nicholasem k případu dostali. Zůstal jen její popis – snědá, tmavě hnědé vlasy, ostré, zmutované zuby, tmavé chlupy v obličeji, hnědé oči a drápy. Když ji našli, neměla na sobě obojek, ale to ještě neznamenalo, že není registrovaná.

Zjistit totožnost bestie se vyhoupla na prioritní místo. Čokl určitě nebude mít tolik přátel, jako obchodník nebo kuchař.

Dokumenty o bestiích z Ruusutu a jeho okolí se nacházely v matričním archivu. Roderick ho znal jako své boty, nejednou tu seděl, když psal články pro Akademii nebo pátral po důkazech k jiným zločinům. Najít informace o psovité bestii byly ale jako hledat jehlu v kupce sena – ve městě jich žily desítky. Roderick přehrabováním ve složkách stráví celé hodiny.

Od pohřbení pod papíry ho zachránila Tillie, matrikářka, která dělala nejlepší čaj pro ubohé kněze zakořeněné u stolu. Nikdy ho u práce neobtěžovala, jen občas k čaji přinesla i koláček s důvěryhodným mrknutím, že Roderick nezašpiní materiály, ve kterých se zrovna hrabal. Dokázalo mu to spravit den, i když se třeba dlouhé hodiny nehnul z místa a nic nenašel. Tillie byla jako slunce v temné místnosti. Zahřála, ale držela se dost daleko, aby vás neoslepila.

„Probrala jsem další složky podle vašeho popisu. Mám tu pět bestií, na které by seděl,“ oslovila ho a předala mu šanony.

„Děkuji, Tillie.“ Letmo nahlédl do jedné z nich. Příběh bestií by většinou podobný – nějaká rodina potřebovala otroka, tak bestii buď koupili na trhu, nebo ulovili a ochočili divokou. Druhý způsob se stával méně často, protože se Řádu podařilo pochytat už téměř všechny.

„Pracuje se vám dobře?“ zeptala se Tillie.

„Kdyby vaše kolegyně tolik netlachaly, bylo by to lepší.“

„Kolegyně k práci tlachání potřebují, aby vám našly tohle všechno a nezbláznily se z toho,“ poznamenala Tillie.

„Máte pravdu, omlouvám se,“ pousmál se Roderick a položil složky na hromádku svých vybraných.

„Podíváme se vám po dalších.“

„Jste poklad, Tillie. Připomeňte mi, že se o vás mám zmínit Radě.“

Tillie se zasmála a pak zaplula do kartotéky.

***

Nicholas měl podobný úspěch jako Roderick – nulový. Tedy, alespoň co se vyšetřování týče. Patrick prý prodával ty nejlepší látky, takže když nejvyšší kněz mluvil s jeho ženou, nejen, že si vyslechl, odkud všude dováží a v jakých manufakturách vyrábí, ale taky si teď v náručí nesl několik saténových závěsů různých barev a vlastně nevěděl, co s nimi bude dělat. Manžel ho zabije, až zjistí, že utratil tolik peněz za zbytečnosti. Když ony vypadaly tak krásně a paní obchodnice mu slíbila, že vydrží až do smrti.

Matka kuchaře Rogera mu zase přibalila do brašny několik zákusků – prý aby se za duši chlapce přimluvil u Bohyně. Zjistil jen, že Roger se mezi elitu kuchařů vyhoupl teprve před dvěma lety, na svůj věk – ještě mu nebylo ani třicet, byl jen o něco málo starší než Roderick – si udělal jméno velmi brzy. Nicholas uvažoval, jestli se tohle teď bude dít častěji. Mladí lidé postupovali v kariéře tak rychle – Nicholas v jejich věku sotva vylezl z hospody a plácal se na čtvrté úrovni jako nějaký začátečník.

No nezjistil prostě nic užitečného. Stejné informace dostával od zákazníků nebo náhodných kolemjdoucích – Patricka i Rogera znali, bavili se s nimi, a mohl byste se Nicholasi přimluvit u Bohyně za mou babičky/dceru/tchýni/psa?

Někdy během rozhovoru s pátým svědkem, zahlédl Nicholas, jak ho z dálky někdo pozoruje. Léta praxe ho naučila rozpoznat, když ho někdo sleduje. Bestie uměly dokonale splynout s pozadím a tenhle instinkt se brzy stal způsobem přežití. Nebezpečí cítil v zádech, chloupky mu stály na krku a mrazilo ho.

„Díky, samozřejmě, Bohyně vaši žádost vyslyší,“ usmál se na člověka, se kterým mluvil a pak přidal do kroku, ověšen dary a závěsy. Letmo se ohlédl – člověk v bílém taláru zrychlil také a mířil přímo za ním.

Nicholas se rozhlédl a rozběhl se ulicí.

„Stůjte!“ uslyšel za sebou hlas a klapání střevíců.

Nicholas nezastavil a běžel.

***

Roderick byl stále zahlcený papíry, když za ním večer přišel Nicholas, v tváři rudý jako rak a zadýchaný. Roderick jeho vzhled nekomentoval, právě procházel snad stou složku – vždycky zapomínal, kolik je ve dvou set tisícovém městě bestií.

„Jak to šlo se svědky?“ zeptal se a byl rád, že konečně může zvednout zrak od papírů. Nicholas vypadal hůř, než si na první pohled myslel. Jiskra z oka zmizela, místo toho tu seděl brunátný muž.

„Jako obvykle. Nikdo nic neviděl ani neslyšel, nebo viděli všechno a můžou za to bohatí sousedi.“ Protřel si rukama kolena. Padesátka se na něm podepisovala, Roderick měl za to, že by nejvyšší kněz měl zůstat sedět v Radě a neunavovat se řešením případů, které si můžou vzít kněží nižší úrovně. Nikdy by to ale neřekl nahlas, Nicholas mu byl učitelem a přítelem.

„Ale chlapíci z koželužny zahlédli vůz pár hodin před tím, než se tělo našlo. Je to planá naděje, ale kolem těla nebyla krev, takže ho mohl někdo převézt.“

„Stejně marné je to tady,“ povzdechl si Roderick a poklepal prstem na složky. „Mám pár kandidátek, které žijí v rodinách, se kterými měly co dělat zbylé oběti. Zítra obejdeme domácnosti.“

„Mám obavu, že tě v tom musím nechat, Rodericku.“ Nicholas se omluvně usmál, ale v tom úsměvu nebyla ani špetka radosti. „Blíží se oslavy jara a Rada chce, abych se zapojil do příprav.“

Roderickovo obočí vyjelo nahoru. „Proč jste tedy bral tenhle případ?“

„Doufal jsem, že před přípravami uteču,“ zasmál se Nicholas. „Ale vyhmátli mě, utíkali za mnou až k Akademii.“

„Utíkali?“

„Málem jsem mu utekl, tomu nováčkovi, Jan se jmenuje.“

„Nicholasi, vy jste utíkal před členem Rady?“

„Jsou to zákeřní mizerové, druhý na mě čekal u pracovny.“

Roderick se zdržel dalšího komentáře. Jeho výraz musel mluvit za něj, protože se Nicholas usmál, natáhl se k němu a poplácal ho po rameni. „Samozřejmě ti pomohu, jak jen budu moct, Rodericku.“

„Vy jste výborný, Nicholasi, házet všechnu práci na mě, když mám za týden jednat s těmi barbary…“

„Našimi drahými bratry a sestrami ze západu.“

„Barbary z Víkrie,“ dokončil Roderick.

V dalších rozmluvách je zarazila Tillie. „Omlouvám se, nejvyšší knězi, pane Rodericku, ale už musím opravdu zavřít.“

„Ale jistě.“ Nicholas vyskočil na nohy, rudá už mu mizela z obličeje. „Doufám, že vám tu ten mrzout moc neznepříjemňoval den.“

Tillie se rozpačitě usmála a Roderick se jí rozhodl ušetřit trapnosti. „Stařecké vtipy,“ prohodil na účet Nicholase. „Už jdeme. Děkuji za pomoc, Tillie.“

Venku už padla tma a Roderick si uvědomil, jak unavený a hladový je. Těšil se domů, než zítra začne hledání nanovo.

„Příjemná žena ta Tillie,“ prohodil jeho směrem Nicholas.

„Dneska jste jako malý.“

„Jen tě chci přátelsky varovat. Její rodiče byli popravení za zradu. Skrývali uprchlé bestie a pomáhali jim dostávat se z města.“

Roderick už předtím tuhle informaci zaslechl, ale nikdy jí nevěnoval příliš velkou pozornost. „Přesto je členkou Řádu?“

„Byla jen dítě a její adoptivní rodiče ji vychovali správně,“ doplnil Nicholas. „Je dobrou členkou a skvělou matrikářkou.“

Roderick neměl náladu hádat, co se mu starší kněz snaží říct. „Bojíte se, že si s ní něco začnu a zničím si kariéru?“

„Bojím se, že by to Rada mohla tak vidět. Našlapuj opatrně, Rodericku.“

„Nemějte obavu, Nicholasi, na tyhle myšlenky nemám čas. Mám příliš mnoho práce. Ale to vy neznáte.“

Nicholas se pobaveně ušklíbl. „Zítra budu celý den plánovat plesy a slavnost, raději mě zastřel.“

„Jen trpte.“

„Zrádce.“

***

Navštívil tři rodiny a ve všech našel bestie živé a zdravé. Přípravy jarních oslav byly v plném proudu, nikde se tedy nezdržoval, stejně s ním nikdo neměl čas ani náladu mluvit. Vyšetřování vraždy v tuhle chvíli jen kazilo lidem náladu, obzvlášť, když museli shánět nového kuchaře, protože ten jejich tak drze zemřel.

Ne, že by to Rodericka moc trápilo. Tuhle práci dělal rád – ne proto, že by si rozuměl s lidmi, právě naopak. Většinu nemohl vystát. Ne, naplňovalo ho poslání pomáhat lidem, šířit slovo Bohyně a zbavovat svět bestií. Vytvářet lepší místo pro život. Mohl lidem kazit náladu, jak chtěl, ani trochu ho to netrápilo. On měl pravdu na své straně.

Vystoupal schody ke čtvrtému domu. Žila v něm zámožná rodina a dávala to na odiv i samotnou stavbou – patrová budova z červených cihel. V téhle čtvrti to nebyl tak neobvyklý jev, ale jen o ulici dál by dům působil jako pěst na oko mezi doškovými střechami.

Zaklepal. Chvíli trvalo, než se dveře otevřely. Stál v nich dobře oblečený sloužící bez obojku – člověk. „Přejete si?“ zeptal se a na chvíli pohledem zavadil o znak lilie, který měl Roderick připnutý na kabátu.

„Kněz páté úrovně Roderick. Mám otázku ohledně bestií v tomto domě.“

Sluha nehnul brvou, ale pár sekund trvalo, než ustoupil od dveří a pokynul Roderikovi ať vstoupí. „Počkejte prosím tady, zavolám pána domu.“

Roderick zůstal stát v předsíni. Vzpomínal, co vše ví o téhle rodině. Vlastnili pily a výrobnu dřevěného uhlí severně od města. Chytili příležitost za pačesy, když se před pár lety vyčerpal uhelný důl několik kilometrů odsud. Vyšvihli se mezi městkou elitu, přesto se nikdy nepokusili dostat do politiky. V tomhle domě nežil jediný člen Řádu.

„Čím jsme si zasloužili vaši návštěvu?“ Ze dveří vedoucích hlouběji do domu vyšel vysoký muž. Jeho výraz v obličeji dával vědět, že tu Roderick není vítán. Přesto napřáhl ruku. „Gustav, pán domu.“

Roderick se představil a přijal nabízenou ruku. „Nechci vás zdržovat, chápu, že máte dost na práci,“ zahájil hned. „Zajímá mě, jestli vám nechybí bestie. Nejspíš vlk nebo kojot, žena, mohlo jí být tak třicet.“

„To bude Marion. Její zmizení jsme Řádu nahlásili už před týdnem.“

„Nalezli jsme ji mrtvou,“ oznámil mu Roderick. „Můžete mi přiblížit, za jakých okolností zmizela?“

Pokrčení obočí dalo najevo, že Roderick muže otravuje. Ale aspoň zmizel ten chladný výraz. „Je to osm… ne, už devět dní zpátky. Šla nakupovat na trh a už se nevrátila. Všechny tyto informace byly v našem hlášení.“

„Neumíme číst myšlenky, Gustave, já vyšetřuji vraždy. Uprchlé bestie má na starost někdo jiný.“

Gustav se zachmuřil ještě víc. „Nemám vám moc co říct. Byla to služebná, bestie mě nezajímají. Svou práci dělala dobře.“

Roderick kývl. „Znal jste kuchaře Rogera?“

„Ano, ten zatracený parchant měl připravit hostinu na ples, ale na domluvenou schůzku nepřišel.“ V patře u zábradlí se objevila žena a zavolala dolů na Gustava. Ten sebou trhnul a otočil se. „Vydrž, zlato, hned tam budu.“

„Pospěš si, drahý, máme práci,“ komentovala jeho žena. Roderick měl pocit déjà vu. Žena měla stejně netečný výraz jako sluha. Gustav se na ni usmál a otočil se zpět k Roderickovi.

„Podívejte, přečtěte si naše hlášení. Nemám čas se s vámi zdržovat.“

„Plány na ples jsou v plném proudu?“

„Nashledanou,“ zdůraznil Gustav a otočil se na patě. Mávl na sluhu, který doprovodil Rodericka ke dveřím.

„Kdo vám prodává závěsy?“ zeptal se Roderick.

„Liana a Patrick,“ odpověděl sluha. „Tedy, dnes už jen Liana.“

„Doporučuji vám najít si nového kuchaře. Roger je po smrti.“

Ani teď se sluhův výraz nezměnil.

Až když vyšel zpět na ulici si Roderick uvědomil, jak nepříjemná atmosféra uvnitř opravdu byla. Žádné otevřené nepřátelství, ale těžký vzduch, nervozita a zatuchlost, jako by se v domě nevětralo.

Spokojeně se usmál. Jedna otázka pátrání zmizela ze seznamu a spousta dalších ji nahradily.

***

 Gustav nelhal, hlášení o zmizelé bestii podepsal sám. Popsal její lidskou i zvířecí podobu, okolnosti, za kterých zmizela, i její chování v předchozích dnech. Všechno to bylo Roderickovi k ničemu, protože to řeklo jedno: Marion se chovala normálně, snad jen trochu nervózně, což se dá připsat přípravám oslav. Nic mimo normu.

Gustavova rodina ho teď ale zajímala víc. Nechal si o ní donést veškeré informace. Nebylo jich mnoho. Jako by se před deseti lety vynořili odnikud. Najednou měli dům ve městě a výdělečný podnik, který se po pár letech rozšířil o výrobnu uhlí. Nešlo ani o početnou rodinu – Gustav, manželka Irena, její matka, byla tu zmínka o synovi, ale Roderick si nemohl vybavit, jestli ho někdy v průběhu let na nějaké oslavě s městskou smetánkou zahlédl. Zdálo se, že se rodina drží v soukromí, ale městských oslav a svátků se účastnili.

„Povězte, Tillie, víte něco o synovi Gustava a Ireny? Jsou to majitelé té palírny uhlí.“

Tillie k němu vzhlédla od papírů, které zrovna pročítala. Mlčela, ve tváři zamyšlený výraz. Pak zavrtěla hlavou a zahleděla se mezi regály. „Hej, Val!“ křikla a Roderick málem leknutím vyskočil z kůže, jak se její hlas rozlehl jinak poměrně tichou místností. „Posloucháš?“

Zpoza regálu vykoukla další matrikářka. „Slyším. Ne, lidi říkaj, že ho nechtěj moc ukazovat, protože je ten… no…“ Val pokrčila rameny, jako by to snad bylo jasné.

„Protože je co?“ zeptal se Roderick, protože jemu to jasné nebylo.

„Kripl,“ promluvila polohlasem Val. „Prý je celý znetvořený a rozumu moc nepobral.“

Roderick se opřel a zamyslel se. Nebylo by to poprvé, kdy by něco takového viděl. Omezenec spáchá zločin a jeho rodina nebo přátelé se ho snaží krýt. Tihle lidi si oběti vybírají náhodně, nikdy nevíte, co jim přelétne přes nos. Jak by se ale dostal k mužům, co do domácnosti jen zavítali? A jsou omezenci schopní vraždit precizně?

„Děkuji, Val.“

Val se úslužně usmál a zase zmizela mezi regály.

„Teď vám bylo tlachání dobré,“ poznamenala Tillie pobaveně. Neříkala to se zlým úmyslem, ale Roderick se za sebe stejně trochu zastyděl. Jen na okamžik, než ten pocit navždy zapomene. Mozek už mu totiž zase jel na plné obrátky.

„Tillie, půjdete se mnou na ples?“

Uslyšel zalapání po dechu někde zpoza regálů.

Tillie vypadala stejně překvapeně jako špehující Val. „Ráda,“ odpověděla po chvilce ticha. Nedívala se mu do očí, ale mírně se usmívala. Roderick zadoufal, že jí nedal plané naděje. Zítra o tom bude mluvit celá Akademie. Ale to nevadilo. Důležité bylo vyšetřování.

***

„Když jste mě zval na ples, tohle jsem si nepředstavovala,“ poznamenala Tillie. Vešli do tanečního sálu v Gustavově domě, cestou zdravili místní smetánku. Roderick pozvánku nedostal, ale od toho byl žák nejvyššího kněze. Vysvětlil Nicholasovi, že lístky potřebuje kvůli vyšetřování, ale Nicholas se jen vševědoucně usmíval a nejspíš vzpomínal na to, jak v mládí při oslavách jara naháněl mladíky po celém městě.

„Omlouvám se, jestli jsem vás zklamal,“ rozhlížel se, aby si udělal obrázek o domě. O Tillii téměř nezavadil pohledem. „Měl jsem vám ujasnit, že jde o pracovní záležitost.“

„To mě nepřekvapilo, ale je nutný i ten zbytek?“ Popotahovala si šaty a mlela sebou jako na trní. Roderick jí nabídl rámě. To ji trochu uklidnilo, ale i tak její úsměvy k lidem nebyly upřímné.

„Nepřekvapilo?“ zopakoval Roderick.

„Nemáte zrovna reputaci záletníka. Vlastně máte úplně opačnou reputaci,“ zamumlala Tillie.

„Jakou konkrétně?“

„Impotenta.“

„Z takové reputace obavy nemám, na ženy nemám čas.“

„Očividně.“

Roderick se na ni podíval. Dnes nezářila. Vytrhl slunce z jejího přirozeného prostředí pod falešnou záminkou. To si alespoň myslela, jeho ani nenapadlo, že by mohla jeho nabídka vyznít jinak. „Máte pravdu,“ souhlasil. „Neustále pracuji, nemám čas se zamyslet na tím, co říkám. Ještě jednou se omlouvám.“ Tillie zavrtěla hlavou a znovu se zatahala za šaty. Chytil její ruku. „Nemusíte být nervózní, sluší vám to.“

Střelila po něm pobaveným pohledem, ale brzy se vrátila k prohlížení místnosti a lidí stejně jako Roderick. Taneční sál nebyl moc velký, dost na komorní soukromý ples, ale pro větší oslavu by se museli hosté přesunout jinam. Viděl tak na všechny, nikdo se nemohl schovat. Ani on – neustále se s někým zastavoval na kus řeči nebo odpovídal na přátelské dotazy o Nicholasově zdraví, a proč se nejvyšší kněz nedostavil.

Zabralo značnou část večera, než měli trochu soukromí. Roderick už od začátku upíjel z jedné skleničky vína, zatímco Tillie pila na uklidnění nervů a už se to na ní začalo podepisovat.

„… pořád poslouchám, jak se chovat a být opatrná, protože rodiče byli zrádci. Ale nikoho nezajímá, že si je ani nepamatuju.“

Roderick ji nechal a poslouchal ji jen napůl ucha. Zajímaly ho schody vedoucí do patra a hlídané služebnictvem.

„Ale já se snažím a pro Řád dělám první a poslední. Pomáhá to? Sotva.“

„Můžu se za vás přimluvit,“ nabídl jí Roderick.

„K čemu? Názory lidí nezměníte.“

„Dovedu spoustu věcí.“

Tillie se ušklíbla. „Takhle hovoříte s ženami běžně? Slibujete?“

Roderick se zarazil nad útočností v hlase a věnoval Tillii plnou pozornost. „Už jsem se vám přeci omluvil.“

„Vůbec mě neposloucháte, jste hlavou někde jinde. Vím, vím, pracujete. Ale pak máte tu drzost mi nabízet řešení?“

„Vnímal jsem vše, co jste mi řekla,“ bránil se Roderick a překvapil tím sám sebe. Nikdy se nikomu nebránil, na názoru ostatních sotva záleželo. „Podívejte, vynahradím vám to. Řekněte jak.“

Tillie našpulila rty a točila vínem ve skleničce naprosto fascinovaná jeho červenou barvou. Odmítla se Roderickovi podívat do tváře. „Vezmete mě na slavnosti. Nepracovně. A budete mě poslouchat. Nejen vnímat, poslouchat.“

„Slavnosti jsou naneštěstí v den, kdy mám…“ zarazil se. „Ne, ne, samozřejmě že vás vezmu na slavnosti.“

Tillie se usmála a dopila skleničku. „Dohodnuto.“

„Ale teď potřebuji, abyste mi pomohla dostat se nahoru,“ vrátil se Roderick k důležitějším věcem.

„Pořád něco potřebujete,“ zatrylkovala Tillie a sebejistým krokem nakráčela ke sluhům. Roderick nevěděl, co si o jejím chování myslet, jestli šlo jen o opilecké řeči, nebo ji opravdu zklamal, ale když teď viděl její výstup, nechtěl se nikdy dostat na její špatnou stranu.

„Chci další víno!“ hulákala právě na sluhy Tillie. „Ne tuhle břečku, nevíte, kdo jsem? Takhle se chováte k hostům?“ Sluhové se ji snažili marně uklidnit a za chvíli tohle divadlo sledovali všichni návštěvníci plesu.

Roderick proklouzl kolem davu a vyběhl schody. Dostal se do chodby se třemi dveřmi. Zpoza jedněch uslyšel tlumený rozhovor, rychle je obešel a vstoupil do další místnosti.

Měl mlhavou představu o tom, co hledá, ale nemohl se trefit lépe. Vzduch v místnosti byl vydýchaný a nesl se v něm zápach dlouho nemytého těla. V mohutné posteli vystlané polštáři ležel chlapec, nemohlo mu být ani deset let, ale stavěný byl jako kulturista. Obličej měl deformovaný, přesně jak Val říkala.

Jenže ne běžně deformovaný. Chlapec měl zvířecí rysy, ostré zuby, chlupy po celém křivém obličeji, jedno oko zíralo do prázdna a druhé téměř pohltilo víčko. Roderick zůstal stát ve dveřích. Syn Gustava a Ireny byl znetvořená bestie. Nějaká šelma, těžko říct v téhle podobě.

To by ale znamenalo, že jeho rodiče jsou bestie.

Roderick v duchu zaklel. Čekal, že si prohlédne místo, a možná najde důkazy o zločinu, ale tohle? Předčilo to jeho nejdivočejší představy.

Chlapec k němu otočil hlavu a vytřeštil oko. Pak ze sebe vydal zvuk, přidušený křik, jako by mu vzduch nechtěl uniknout z plic. Zběsile se hrabal z peřin a chrčel. Roderick vyběhl z místnosti.

Přímo do rukou sluhy.

***

První chyba, kterou udělali, byla, že ho nechali naživu. Roderick razil pravidlo, že když může přemýšlet, přežije.

Druhá chyba byla, že spolu s ním sem zatáhli i Tillii.

Nacházeli se v pracovně. Roderick hádal, že je to pokoj, ze kterého předtím slyšel hlasy. Z přízemí sem doléhala hudba, ples probíhal bez přerušení. Tillie vypadal, že šokem vystřízlivěla, těkavě se rozhlížela po jejich věznitelích a cukala rukama, aby se zbavila pout. Stál tu sluha a paní domu. Právě diskutovali nad tím, co s narušiteli provést.

„Jste v pořádku, Tillie?“ zeptal se Roderick, hlavně aby svou společnici uklidnil.

„Až mě příště někam pozvete, připomeňte mi, abych řekla ne,“ odpověděla kousavě. Jestli dokázala složit takhle sarkastickou větu, určitě panikařila méně, než se na první pohled zdálo.

„Musím vás zklamat, na slavnosti jste pozvala vy mě.“

Jejich krátká konverzace přitáhla pozornost jejich věznitelů. Sluha ustoupil stranou a k Roderickovi přistoupila Irena. Ruce měla překřížené na prsou a v jedné z nich držela dlouhý nůž. Tvář měla stejně nečitelnou jako sluha, od chvíle, kdy je viděl naposledy, se nic nezměnilo. Roderickovi konečně došlo, co jsou zač.

„Doufala jsem, že když budeme dobří občané, nebude k nám Řád strkat čumák,“ promluvila Irena. „Bylo to naivní. Teď doufám, že se zvládneme domluvit, a nerada bych opět byla naivní.“

„Chcete mě podplácet?“ museli být blázni, jestli se pokoušeli domluvit právě s ním. Copak nevěděli, že je učněm nejvyššího kněze?

„Znám vaši reputaci, pane Rodericku, ale věřím, že každý muž má svou cenu, a to i ti, kteří se tváří jako zosobnění spravedlnosti.“ Roderick se pobaveně ušklíbl. „Nabízím vám i vaší paní život a cokoliv si řeknete,“ pokračovala Irena nezasažená jeho výrazem. „Pokud uchováte naše tajemství.“

„Nabídla jste totéž vaší služebné?“

Irena si povzdechla. „Pokusila se nás vydírat, prozradila naše tajemství dalším lidem. Vy přeci nebudete tak hloupý, abyste udělal totéž.“

„Řád ví, že jsme tady, pokud zemřeme, ukáže to přímo na vás.“

„Nejsme hloupí,“ odsekl sluha otrávený dlouhým mluvením. Otrávenost se projevila v jeho hlase, nikoliv v obličeji. „Přitáhl jste s sebou dceru zrádců, která se opila a dělala divadlo. Slovo dá slovo a za všechno může ona. Zabila kněze, potom sebe…“

Tillie zalapala po dechu. „Vy parchanti!“

Irena znovu vzdychla a promnula si spánek. Váhala, kolem bylo příliš mnoho lidí, stát se mohlo cokoliv. Roderickovi došlo, že svou nabídku myslí vážně.

„Jste medvědi, mám pravdu? Vy, vaši sluhové a ten kripl.“ Irena při tom slově unaveně zavřela oči a přikývla. „A Gustav?“

„Gustava z toho vynechte, nic neví.“

Neznělo to důvěryhodně, ale Roderick se v tom nehodlal teď hrabat.

„Chci deset procent z vašich měsíčních výdělků a jsem ochotný na tohle vše zapomenout.“

„To nemyslíte vážně!“ vyjekla Tillie. „Nemůžete to ututlat, jsou to bestie!“

„Se vší úctou, Tillie, vzal jsem vás s sebou jako ozdobu a ne někoho, kdo mi bude mluvit do práce. Takže sklapněte a nechte si zachránit život.“

Zaťala zuby, ale už neprotestovala. Sklopila hlavu a nechala ostatní mluvit, jen se občas ušklíbla.

„Nevěřím mu,“ ozval se sluha a přešel blíž k Ireně. Polohlasem jí něco řekl, proběhla výměna názorů. Roderick zaslechl jen útržky, ale nedokázal z nich sestavit odpověď na to, co s nimi teď udělají. Mohl jen doufat.

„Varuji vás, nemůžete nám nic dokázat,“ začala mu Irena konečně věnovat pozornost.

„A vy na sebe nechcete upozornit mrtvým knězem.“

Irena kývla. „Máme dohodu.“

Sluha neochotně rozvázal Roderickovi ruce. Ten se pomalu postavil a promnul si zápěstí. Nespouštěl z Ireny zrak. Přemýšlel, kde bestie berou tu jistotu, že nemá žádný důkaz a nemůže nic udělat. Co měly a on ne? A nestačilo by na to přijít později?

Tillie se k němu přidala. Záda měla rovná jako pravítko a zhluboka dýchala, jako by se snažila nevybuchnout.

„Těšilo mě,“ usmál se Roderick, vzal Tillii za paži a zamířil ke dveřím. Přepadly ho obavy, když bestie spustil z očí, ale uklidnil se, že je to jen na vteřinu. Věděl, co mají a on ne. Mají nůž. On měl taky něco, co oni ne.

„Tillie,“ požádal svou společnici u dveří.

Ihned, jako by snad spolu výstup trénovali, vyhrnula sukni šatů, Roderick pod ní sáhl, vytáhl revolver, který ji na začátku večera dal do úschovy, a otočil se.

Právě ve chvíli, kdy se k němu sluha blížil s nožem. Roderick dvakrát vystřelil, sluha padl nazad s zůstal ležet. Z rány se vyvalila krev.

„Tillie, běžte!“ poručil Roderick, a zatímco Tillie zmizela ve dveřích, mířil přes místnost na křeslo, za kterým se skryla Irena.

„Vzdejte se!“ poručil. Odpovědí mu bylo vrčení. Pomalu se přesouval, aby měl na bestii lepší výhled, ale jeho strategii přečetla. Popadla křeslo oběma mohutnýma rukama a nelidskou silou jím po Roderickovi mrštila. Vyhnul se jen o vlásek, na chvíli tak bestii spustil z očí.

Když se vzpamatoval, stála Irena jen kousek od něj. Z ženy se stala chlupatá bestie s prackami, které by dokázaly člověka zabít jedinou ranou. Napřáhla se. Roderick instinktivně couvnul a vystřelil.

Irena vykřikla hlubokým hlasem jako raněné zvíře. Svou ránu úplně minula a přepadla na zem.

Otevřely se dveře. Gustav vyděšeně zíral na scénu před sebou. Roderick mířil na úpějící Irenu, ale byl připravený se kdykoliv bránit i jejímu muži.

„Gustave,“ zakňourala Irena. „Pomoc.“

Gustav otevřel ústa, nechápavě pohlédl na Rodericka a zpátky na Irenu. Pak konečně promluvil třesoucím se hlasem.

„Na co čekáte, člověče, zastřelte tu věc!“

Irena zaúpěla a Roderick ji umlčel kulkou do hlavy.

Gustav se zhroutil na nejbližší židli a schoval obličej do dlaní. Ke dveřím do pokoje se začali hrnout hosté, někdo vykřikl, ostatní si špitali. Roderick ukázal na prvního muže ve dveřích. „Informujte Řád, máme tu mrtvé bestie a další na prošetření.“

Zabouchl dveře.

***

Hosté byli pryč a domem se jako mravenci hemžili kněží. Odklízeli těla, vyslýchali sloužící a zatýkali nebo stříleli další bestie. Dohadovali se, co udělat s míšencem v posteli, který sebou jen házel, křičel, ale nebyl schopný se ani posadit. Míšenci jsou chyba přírody a mají se popravovat bez okolků, ale velikost bestie nutila kněží váhat. Báli se k němu byť jen přiblížit.

„Nevěřím, že jste o své ženě nevěděl.“ Roderick se drobnostmi nezabýval. Snažil se složit zbytek skládačky, aby měl příběh kompletní.

Gustav rozhodil rukama. Ještě pořád seděl zhroucený a snažil se nedívat na kněží odnášející mrtvolu jeho ženy. „Nevěděl. Vypadala normálně.“

„Ale váš syn ne.“

Gustav zavrtěl hlavou. „Když se narodil, řekli mi, že je… deformovaný. Zahlédl jsem ho jen na chvíli jako mimino a potom už jsem ho nikdy nechtěl vidět znovu. Starala se o něj Irena.“

Roderick zvedl obočí a ušklíbl se. „To budete muset potvrdit před soudem.“

„Je to pravda! Nikdy bych se vědomě nepaktoval s obludami! Co moje duše?“

„Ztracená navždy. Můžete doufat, že bude Bohyně při vás, až vám určí trest.“

Roderick se zvedl a nechal vzlykajícího Gustava za sebou. Byl unavený, chtěl jít domů, lehnout si, dát odpočinout hlavě i tělo. Když vyšel na ulici, rychle ale přehodnotil svoje priority. Přistoupil k Tillii, která stálá za davem zvědavých čumilů.

„Už je konec?“ zeptala se unaveně.

„Ano.“

Tillie se usmála a pak se jí z očí začaly valit slzy. „U Bohyně, já se tak hrozně bála.“ Roderick nevěděl, co s vyplašenou ženou dělat. Chytil ji za ruce.

„U je to v pořádku. Vezmu vás domů, pojďte.“

Zavěsila se na něj a snažila se cestou uklidnit tím, že nejdřív hlasitě dýchala a potom začala plácat páté přes deváté. Roderick tak třeba zjistil velmi důležitou informaci, že Val pije při práci, ale byl rád, že se Tillii udělalo lépe.

Když se loučili, ještě se ho zeptala: „Myslíte, že Gustav opravdu o své ženě nevěděl?“

Myslel si mnohé. „Nevěřím, že má člověk něco přímo pod nosem a nevšimne si toho. Ale já ho soudit nebudu, to je práce Bohyně. Až na to přijde, řeknu vám, jak to dopadlo.“

Tillie kývla. „Tak na slavnostech?“

„Přijdu pro vás,“ slíbil.

Jen tedy bude muset Nicholasovi říct, že diplomatickou schůzku s barbary z Víkrie musí zvládnout sám.