#ale potřebovala jsem si to říct

[nejene]

Jeden díl stardance bez jakékoliv poznámky na postavu Josefa Maršálka challange.

Naprosto nemožné očividně.

[skalickaa]

mám strach, bojim se

Nejsem si jistá, jestli jsem ready na vysokou. Neumim si představit, co tam budu dělat.

Ještě míň si dokážu představit sebe, jak píšu bakalářku. Během psaní maturitní práce jsem do éteru vyslala nemalej počet tweetů na téma "já se zabiju", takže tohle bude pořádná jízda...

Ale nejdřív budu muset přežít nástup do prváku. Nemám šajna, jak to funguje. A taky nemám jedinou učebnici, isic, ani tušení jak se tyhle věci zařizujou.

Díky Honzovi z twitteru (god bless him fr) se mi podařilo zapsat si předměty, ale že by mi to nějak ubralo na nervozitě, to se asi říct úplně nedá. Nejsem si jistá, jestli jsem někde neudělala chybu, protože mi přijde mega divný, že nemám povinnej ani jeden cizí jazyk.

Also bych se měla jet ubytovat na kolej nebo si tam minimálně dojet vyzvednout klíče, ale pořád to odkládám. Reálně si tím ale sama kopu hrob, protože čím víc to budu odkládat, tím větší je šance, že se moje spolubydlící ubytujou dřív než já a na mě zbyde postel u dveří (nebo na jiným netaktickým místě), takže kdyby nás v noci někdo přišel zabít, budu první na ráně. :) Možná bych měla přestat vymýšlet scénáře zakončený tím, že tenhle semestr nepřežiju, nebo si to omylem vymanifestuju.

Taky bych si v Olomouci ráda našla brigádu, ale potřebovala bych něco, z čeho se nezhroutim, takže gastro asi pass. Donedávna jsem si říkala, že bych třeba mohla doučovat španělštinu, ale asi si spíš znova stáhnu Duolingo, protože mám pocit, že jsem to všechno zapomněla.

Ráda bych tadyten yapping zakončila nějak pozitivně, ale nic mě nenapadá. Dala jsem si vařit vajíčka, jestli v tý vodě prasknou, začnu zase psát "já se zabiju" tweety.

Takže tak no. Teď podle mě zase na půl roku zapomenu, že tahle platforma existuje.

[just-b-wilde]

Could you add a sample of some of your fan fiction in your native language?

Sure. This is Czech version of my first TUA fanfiction Do you love him? It's written from Lila's point of view.

--

Vím, že ať řeknu cokoliv, nezmění to nic na tom, co se stalo.

Neomlouvá mě to a nejsem si jistá, jestli to chci nějak omlouvat. Ale chtěla jsem, aby věděl, že to bylo komplikovanější, než se může zdát.

„Nikdy jsem nepřestala hledat cestu domů. Ale unavila jsem se a potřebovala jsem přestat utíkat. Uhm... tehdy se to stalo...“

„Miluješ ho?“

„Diego, teď není vhodná chvíle…“

„Tak miluješ ho?“

Všichni se na nás dívali. Všichni čekali na mou odpověď. A vím, že i on ji čekal. Pětka. Pochopitelně, dost se ho to týkalo. Nelíbilo se mi, že tohle řešíme přede všemi, ale už se s tím nedalo nic dělat.

První má myšlenka byla: Neplánovala jsem to.

Samozřejmě, že neplánovala. Nebo se snad dají city nějak naplánovat?

S Diegem to nefungovalo už dlouho předtím, a kdybychom neskončili v tom zatraceném metru, nejspíš by to nefungovalo čím dál víc. Nebo možná by se něco konečně změnilo? Nevím, jestli si jen něco nenalhávám sama sobě.

Těch sedm let změnilo všechno. Ale ne pro Diega, ne pro naše děti. Jen pro mě a pro Pětku. Všechno, co jsme prožili, bylo skutečné. Dva ztracenci v čase.

Ze začátku jsem věřila, že jsme neustále spolu jen proto, že nemáme jinou možnost. Ale vždycky byla jiná možnost. Hledat každý sám, být sám, protože to nás učili – spoléhat se jen sám na sebe a na nikoho jiného. Ale já nechtěla být sama.

Postupem času jsem si zvykla na to, že je Pětka někde poblíž. A i když jsme teď zpátky, stále jsem měla nutkání vyhledávat jeho pohled, čekala jsem, že bude někde poblíž. Jako celých sedm let.

Sedm. Let.

Možná jsme neměli moc jiných možností, ale nemění to nic na tom, že mu vděčím za tolik věcí, které jsme spolu překonali. A i když mi děti chyběly každý jeden den, doufala jsem, že se brzy znovu uvidíme. On mi ale dal něco, co mi dávat nemusel.

Byla jsem s ním šťastná.

I uprostřed toho všeho.

Dělal mě šťastnou.

Nemusel mě mít rád.

Nemusel mě milovat.

A přesto vím, že mě miloval.

Řekl mi to několikrát.

Myslel si, že spím. Ale slyšela jsem, když to občas zašeptal do tmy.

Z té vzpomínky mě píchlo u srdce.

Čas říct pravdu. Musím.

Nadechla jsem se k odpovědi, když se od televize ozvalo: „Hej, dospěláci, podívejte se na televizi.“

[kralovna-ne-stesti]

Se svým obvoďákem nemám dobrý vztah. Je to protivnej chlap co jenom pospíchá, absolutně neposlouchá a jenom hledá nemoci aby mohl vypisovat léky. Nemám ho ráda, mám z něj akorát stres a úzkost a to je taky důvod, proč jsem u něj přes pět let (až na jednu výjimku, kvůli potvrzení) nebyla. A světe div se, člověk zvládne i chřipku nebo angínu bez léků na předpis.

Nicméně kvůli těhotenství jsem potřebovala do průkazky nějaký potvrzení právě od obvoďáka. Zavolala jsem tam dopředu, abych se objednala a nemusela čekat hodinu v čekárně s nemocnými. Jojo, to dá rozum, samozřejmě, přitakávala sestřička do telefonu.

Přijdu tam na čas. A sedím s lidmi v čekárně hodinu.

Mezitím se otevřou dveře a doktor se sestřičkou na mě koukají, ale baví se mezi sebou, jak kdybych byla hluchá. Doktor: "Kdo to je?" Sestra: "Nevím, ale byla objednaná na čas." Doktor: "A proč? Co chce?" Sestra: "Nevím, nemůžu po sobě přečíst papírek." Dveře se zavřou. V tuhle chvíli mi už dávno buší srdce úzkostí (nezvládám ty doktory už) a do toho mě malej šťouchá jak kdyby chtěl pryč.

Konečně mě teda po tý hodině vezmou. Nebudu tu popisovat konverzaci, jen ve zkratce, sestřička mi stále říkala slečno a že mám divný příjmení, a nechápala, že jsem těhotná, prý to není vidět a asi budu ve 2 měsíci. Jsem v sedmém. Doktor na mě doslova vyjel, co po něm jako chci, když na EKG jsem už byla jinde. Říkám, že nevím, byla jsem sem poslána. Celou dobu jenom opakoval, že jako nechápe co po něm chci. Když jsem mu dala okopírovaný všechny zprávy od doktorů a z nemocnic, aby mi je založil do složky, protože je to celkem důležitá věc, řekla bych, hodil je na kraj stolu a začal se na mě rozčilovat, co s tím má jako dělat, jestli po něm chci aby si to přečetl nebo co, že na to nemá čas.

Celou dobu jsem skoro nic nedokázala říct, protože mlel jenom on, ani se mě na nic ke zdraví vlastně nezeptal, a cítila jsem se, že ho obtěžuju (což jsem se tak u něj cítila vždycky).

S mým křehkým psychickým rozpoložením jsem došla domu, lehla do tmy a brečela. A cítila se hrozně, že mrňousovi dělám stres.

(A ano, to je ten doktor, co mě v lednu, když jsem tam šla jen pro potvrzení, bezdůvodně a bez kontextu sjel, že jestli si s manželem (který k němu taky ne-chodí) myslíme, že my dva s naším zdravím a věkem někdy budeme mít dítě, tak ať na to jako zapomeneme, že my dva rozhodně ne).

Byla to poslední kapka, abych ho vyměnila. My oba dva.

Já se za to vždycky cítím špatně, že se bude zlobit, bude si myslet že jsem kdo ví co namyšlená nebo nevděčná... ale na druhou stranu, je to člověk, kterému částečně svěřuju svoje zdraví, když už mi na něj moje vlastní síly nestačí... a já se ho bojím obtěžovat. Ale naštěstí žiju ve světě, kde nemusím trpět chování, které mi nevyhovuje a mám plné právo beze slova odejít. Jen se tu prostě projevuje můj strach z doktorů a autorit.

Ale vážně, k tomuhle šaškovi už znovu nepůjdu. Sama sebe na první místo, já jsem pro něj jen karta a účtovaná položka, ne citlivý, individuální člověk.

[kofolacitrus]

Ahoj, omlouvám se, že píšu takhle přímo, omlouvám se, jestli je ti to nepříjemný.. Viděl jsem tvůj post a jen jsem ti chtěl říct, že jsem několik let zpátky byl v podobný pozici jako ty (alespoň co se psychickýho stavu týká, podle toho co popisuješ). No, prostě ti jen chci říct, že v tom nejsi sám/a. A že i když to teď tak nevidíš, jednou to bude lepší. Vážně. Taky jsem tomu nevěřil a přišlo mi to jako kecy, ale fakt to tak je. Přeju ti, aby ses brzo cítil/a líp a držím palce. A ještě jednou pardon, že používam takhle invazivně tvuj ask (nemusíš vůbec odpovídat, a vim, že se nijak neznáme, ale miluju tvoje obrázky a je mi fakt upřímně líto, čím si procházíš, přeju hodně sil, drž se)

Ahoj, promiň že mi trvalo odpovědět. Nebylo mi zrovna hej poslední dny. To, co jsi mi napsal jsem si ale přečetla a aspoň na chvíli mi to pomohlo. Moc ti děkuju za to, že sis udělal čas mi napsat🤍

Hodně mi pomohlo vědomí, že v tom nejsem úplně sama. Protože tak si přijdu. Sama. A že se mnou prostě nikdo na světě nemůže cítit nějakou empatii. Že si to nezasloužím.

Snad máš pravdu, že se to někdy zlepší. Jsem ráda, že tobě se to povedlo🤍 Budu doufat, že se to povede i mě…i když si to teď nedovedu moc představit. Budu se ale snažit s tím něco udělat.

Vůbec se jinak neomlouvej! Potřebovala jsem něco takového slyšet. Moc ti děkuju, vážím si toho. Jsem jinak ráda, že se ti moje tvorba líbí, z toho mám vždycky radost🌼

[violetwonder]

Nejsem Alenka, ale mám svou vlastní králičí noru.

Ups and Downs. Není to tak zlý jak to bylo, ale občas to není ani dobrý. Momentální depky a smutky chodí v návalech během dne, kdy mě zasáhne vlna šílenýho osamění, ale pak zase odstoupí a je líp. Občas se vrátí ještě jednou nebo dvakrát, ale dá se to zvládat. A je to rozhodně lepší než třeba před dvěma měsíci.

Vlastně když se tak na sebe dívám, mý posuny jsou tak pomalý, že mi to přijde směšný. Vždycky jsem o sobě tvrdila jak na sobě pracuju a jak se snažím, ale mý propady jsou tak 3x větší než celá moje snaha a tak se každej krok zdá jako dva zpátky. Ale! Život plyne dál a nějak bylo, nějak bude. Pracuju s tím co mám.

Posledních pár týdnů chodí velký uvědomění. Co a proč dělám, jak co vnímám, proč přemýšlím tak a tak. Ještě bych potřebovala na to zapracovat a ty špatný vzorce chování a myšlení změnit, ale to bude pro mě asi celoživotní boj.

Tuhle jsem potkala jedno video od nějaký slečny/mladé paní, kde prohlašovala něco o tom, že si nikdy nemyslela, že bude nosit dlouhou sukni, bydlet v horách a chodit trhat byliny do lesa. Prý si “asi” její vnitřní žena něco takového vždy přála. A tím že si nedovolovala být ve své ženské energii, což má spousta žen, snažila se vyrovnat mužům, protože se před nimi spíš chránila, než se jimi nechávala ochraňovat ... Takhle nějak to tam povídala. A já jako vážně chápu na co naráží, co se asi jakože snaží sdělit světu. ALE! Samozřejmě, že nejspíš každá heterosexuální žena chce vedle sebe muže který jí dokáže být oporou a bude se zdát silnější něž ona. Ale myslí si, že k tomu aby žena byla ve své ženské energii nepotřebuje vedle sebe muže. Můžeš být lesní víla aniž by ti za zadkem stál chlap. Na to ho nepotřebuješ. a já bych k tomu ještě chtěla říct tolik věcí. O tom jaké pohlaví je silnější, o tý ochraně před nima, vyrovnávání se jim...ale to bychom tu byli týden ... takže jen ve zkratce ... Já ještě nepotkala muže před kterým bych si dovolila být ve své stoprocentní feminine energy. Což ale neznamená, že v ní normálně nefunguju jindy. 

[badbrunete-blog]

Potom co si odešel (tím myslím úplně a naposled), tak cítím jenom to co si se rozhodl tu po sobě nechat..

BOLEST, VZTEK, BEZNADĚJ.

Vážně nevím zdali sis uvědomoval jakej nespočet lidí to zasáhne a opravdu neznám co všechno vedlo ktomu, že se tohle mohlo stát...

Samozřejmě vím, že to co cítím já je hovno oproti těm co to stebou nevzdali a rozhodli se stebou vídat až do konce aniž by tušili, že tohle uděláš.

Důvod proč tohle píšu je, že jsem už roky necítila to co teď a potřebovala jsem mít tu možnost ti to všechno říct když tu opravdovou si mi vzal. Nemůžu říct, že si mi jí nedal s ohledem nato, že si mi asi před týdnem psal ,že jestli chci tak za tebou můžu přijít.. Už asi po třetí jsem ti napsala, že né stím že jsem to vždycky odložila na dobu neurčito ikdyž jsem věděla, že se zrovna necítíš moc ok potom co si dostal kopačky...

Pravdou je, že jsem se bála tě vidět aby se znovu nerozběhl ten neskutečný kolotoč ze, kterého jsem se roky potom nedokázala dostat jen proto, že jsem byla strašně hloupá,mladá a poprvé nešťastně zamilovaná , tak moc že jsem pomalu začínala bláznit a chovat se k lidem tak jak si se choval ty ke mě (tím myslím samozřejmě především chlapy). Za což se samozřejmě omlouvám, je jasné že mě se taky nechce ani přemýšlet nadtim kolik bolesti jsem tenkrát vte době způsobila já...

Ale také jsem věděla o démonech které si měl v hlavě a závislostech které si vždycky dováděl do extrému a otom, že ty nikdy nebudeš schopný být jentím dobrým co si vsobě měl. A to soudím pouze z doby, kdy jsem stebou trávila každý den...

Já tedy nevím jak si natom byl poslední dva roky, kdy si byl ve vztahu a všechno asi nejspíš klapalo, tak jak má nevím... Já jen předpokládám že už si natom musel být mnohem líp..

Vím, že stim nemám vůbec nic společného o to víc mě sere že to ipresto tak bolí..

Taky vím že teď už je to tedy opravdu NAPOSLED co o tobě píšu. NAPOSLED co vůdčí tobě cítím nějakou zášť či bolest..

Mrzí mě že jsem tolikrát nepřišla..

Nezapomenu na tebe nikdy..

Však si byl první co mě tak poznamenal :D a jsem ženská.. Ty nikdy nezapomenou..

Moc ti děkuju za všechno to dobrý, nesmím zapomenout nato jak si mi na druhou stránku nesmírně moc pomohl ❤️❤️ další z důvodu proč nezapomenu..

Tak jo bejbe.. Poslední nikdy nepřečtený dopis..

[bliju]

Sunday, 22.9. 2024

ISCHIA - NEAPOL září 2024

Jelikož jsem letos u moře strávila přesně jeden celý den, tak jsem k tomu chtěla alespoň ještě nějaký přidat. Neapol jsem měla v hledáčku už z loňska a taky tam byly během září nejlepší letenky v porovnání s jinýma destinacema u moře.

Do Neapole jsem doletěla kolem oběda. Jela jsem Alibusem za 5 Euro (musím říct, že takovýhle fronty na bus z letiště jsem dlouho neviděla) do přístavu (staví ještě u nádraží). A pak lodí na Ischii. Lodí jsou 2 typy - hydrofoil (cesta hodinu, cena cca 25 Euro) a obyčejný ferry (cesta 1,5 hodiny, cena cca 14 Euro). Já chtěla ten levnější, což jsem chvíli hledala. Po výstupu z busu jsou všude směrovky na hydrofoil. Od autobusu je potřeba jít vlevo a tam už jsou taky směrovky na terminál, ze kterého jezdí tyto lodě. Časově mi to úplně nenavazovalo, takže jsem čekala cca 2,5 hodiny. Šla jsem se teda podívat do části města nad přístavem. Ale nic moc tam nebylo a byla jsem z toho docela otrávená, takže jsem si jen koupila jídlo v sámošce a šla čekat do přístavu :D

Kolem 16:00 jsem přistála v Porto d'Ischia a i počasí se vylepšilo a svítilo sluníčko. Šla jsem se teda podívat po městečku a na hrad Castello Aragonese. Na ten jsem teda koukala jen z pláže a k němu nešla, protože jsem potřebovala být nejpozději v 19:00 na druhé straně ostrova na ubytování. Šla jsem čekat na bus, který měl jet na hlavní zastávku u přístavu, kde jsem měla přestoupit. Po cca 20 minutách, kdy nic nejelo jsem to vzdala a došla tam pěšky :D

Na tom "autobusáku" jsem si koupila v okýnku lístky (1,7 Euro - dají se pak koupit i u řidiče za 2 Eura) a počkala na svůj bus. Ubytování jsem měla u města Forio, kde byl autobus za cca 30 minut. Pak jsem ještě šla asi 10 minut pěšky a byla na místě. Ubytko bylo super a večer už jsem si jen skočila pro nějaké dobroty do blízkého obchodu a šla spát :D

Plán na první den byl pláž. Spiaggia della Chiaia je podle Google jedna z mála delších a písčitých pláží na ostrově. Ovšem ráno bylo zataženo a trochu pršelo. Rozhodla jsem tedy, že se nejdřív půjde na prohlídku Foria a pak budu věřit předpovědi, že se ukáže sluníčko. Během cesty byl takový slejvák, že boty by se daly ždímat :D Každopádně jsem prolezla městečko (není zas tak velké), koupila pár suvenýrů, podívala se do kostela a začalo se dělat hezky. Takže kolem poledne už jsem byla na pláži a tam nakonec strávila krásný den, protože se opravdu udělalo moc hezky. No a večer jen zašla do Forio - Bar Pizzeria La Strambata a jídlo a Aperolek.

Dopoledne opět nebylo počasí nejlepší, takže jsem vyrazila do botanické la Mortella. P��vodně jsem chtěla jet busem, ale bylo to jen 30 minut pěšky, takže jsem se rozhodla projít. No, cesta byla úzkou a docela frekventovanou silnicí bez chodníku či krajnic :D Ale Italové si s tímhle umí dost poradit a vlastně se mi tam šlo líp než u nás s krajnicí. Do zahrady je vstupné 12 Euro, ale je fakt boží!!!

Kolem oběda jsem to zabalila a jela autobusem do Poseidonových lázní. Chtěla jsem tam jít po 13:00, kdy je vstup levnější (38 Euro + 5 jako vratná záloha za náramek). Jelikož jsem ještě měla čas, tak jsem si kousek před lázněmi ještě asi na půl hodinky lehla na pláž.

Lázně byly naprosto boží. Původně jsem od nich neměla moc očekávání, ale bazénů je tam fakt hodně, nejsou přecpané a teploty jsou taky hodně rozmanité, takže si vybere každý. Navíc je tam opravu hodně lehátek, takže prakticky u každého bazénu (nebo i na místě dál od bazénů) se najde místo. Navíc je k lázním i kus pláže s lehátky. Po celém dni relaxování v teplé vodě a na pláži jsem jela do města, kde jsem šla na vynikající těstoviny a pak zas procházkou domů.

Poslední den byl plán jet ráno do Neapole a tam ještě prozkoumat město. Nejdřív mě trochu vystrašila loď, protože na webu bylo napsáno, že pro pěší pasažéry již nelze koupit lístek. Ovšem i tak jsem jela do přístavu (kancelář těchto "pomalých" lodí je zas trochu ukrytá, takže je potřeba jít až skoro na konec přístavu - až za terminál), ale lístek jsem normálně koupila cca 3O minut před odjezdem.

Takto jsem se do Neapole dostala kolem poledne. Vyhlídla jsem si na netu úschovnu zavazadel Deposito Bagagli Stazione Napoli kousek od nádraží (cena za celý den 5 Euro) a došla tam procházkou pěšky. Pak jsem chtěl jít k Neapolské katedrále, kterou jsem skoro nedokázala najít. Stejně pak jsem vůbec nenašla ani Chiostro maiolicato, kde jsem fakt chodila asi 30 minut a použila Google i Smapy a nic. Ani žádný směrovky nikde. Nasraně jsem se teda vydala do Španělské čtvrti a na Piazza del Plebiscito a ani tahle místa můj dojem z města nezlepšily. Piazza byla celá uzavřená policií, všude jen spali bezďáci, bylo to pochcaný, posprejovaný, bordel, hnus...

Nakonec jsem jen šla ještě do Galleria Umberto I a pak na metro, protože už jsem neměla náladu tom městě trávit víc času. Automat v metru mě pak ještě obral o 1,5 Eura, protože mi prostě nevydal lístek.

Po vyzvednutí zavazadla a nakoupení nějakého jídla jsem šla opět na Alibus na letiště (jezdí tam i normální MHD, ale naivně jsem si myslela, že tohle bude snažší). No snažší to možná bylo, ale opět jsem takovou frontu snad nikde nezažila. Reálně jsem na bus čekala dýl, než pak trvala cesta. Já naštěstí nespěchala, ale hodně lidí si nakonec bralo společně taxíky, protože nestíhali. Čekala jsem tam tak 30-40 minut.

Když už jsem konečně byla na letišti, tak jsem měla fakt radost. Jelikož let do Prahy byl další den v 6:00, tak jsem si bookla kapslový hotel na letišti. A to byla nejlepší věc v celý Neapoli a taky by to mělo být na každym letišti. Kapsle byla super (špunty do uší jsou povinnost) mají tam i sprchy a jídelnu, takže velmi příjemné a to celé ani ne 5 minut pěšky od terminálu.

Ráno jsem tedy i tak vstala v nekřesťanskou hodinu. Na letišti byla brutální fronta na security, protože to otvíralo až ve 4:45 a v 6:00 tam bylo asi 5 letů :D Ale po otevření to šlo celkem rychle a dokonce to tam zaměstnanci oraganizovali :D Boarding pak taky začal brzo a my hezky odletěli a v 8 ráno už byli v Praze.

Abych to shrnula - do Neapole už určitě ne jinak, než na přestup cestou na nějaké jiné místo. Na Ischii určitě, protože za 2 dny jsem toho zas tak moc neviděla a rozhodně je tam ještě plno dalších pěkných míst. A nebo prostě jen na válení na pláži u Foria.

[tynous]

Čtvrtá státnice - interna - část 1.

Tento příspěvek se mi nepíše lehce, období před poslední státnicí i státnice sama bylo asi nejnáročnější období šesťáku.

Byla jsem unavená..už se mi nechtělo nic dělat...a měla jsem před sebou největší objem učiva a jednu z nejnáročnějších státnic. 5 týdnů povinných předstátnicových praxí jsem si naštěstí odbyla už o prázdninách, takže jsem měla před sebou 5 týdnů "volna". Zpětně jsem za to moc ráda.Mohla jsem si dny víc organizovat podle sebe, spát jak jsem potřebovala a chodit ven, jak jsem potřebovala. Občas to bylo ale dost ubíjející. Vůbec nechápu, jak jsem zvládala tolik zkouškových zavřená měsíc doma, teď jsem po týdnu uplně šílela.

Po 14 dnech strávených doma a poměrně solidním flákání se...rozpočítala jsem si to, že když začnu první týden v úterý, tak s 3 týdenním opakováním musím udělat každý den 5 otázek. 3 týdny před státnicí už to bylo asi 15 denně...

Nestíhala jsem už od prvního dne...neučil se ale ani moc nikdo jiný a já jsem byla tak líná a tak se mi nechtělo! Počasí bylo docela fajn, takže jsem byla na víkend s tátou a bráchou na chalupě...flákala jsem se neskutečně. Druhý týden už bylo potřeba trochu začít makat...učila jsem se sice trochu víc, ale žádná sláva to taky nebyla.

3 týden byl "týden praktického lékařství". Tajně jsem doufala, že moje kamarádka praktická bude už aspoň jeden den v týdnu ordinovat, bohužel to nevyšlo, i tak jsem si praxi zařídila poměrně dobře. Viděla jsem i pracovní prohlídku a dozvěděla se spoustu praktických informací o chodu ordinace. Na učení mi ten týden taky zbylo dost času. Nelze ovšem říct, že by byl příliš efektivně využit.

Dny ubíhaly, teploty se zvyšovaly stejně jako moje míra stresu. Nenáviděla jsem to! Jen při pohledu na hromadu vypracovaných otázek (které jsem se mimochodem téměř všechny už naučila v páťáku) se mi udělalo špatně od žaludku. Tak moc jsem si přála, ať už to všechno skončí, ale zároveň konec byl tak strašně daleko...

Jestli mě medicína něco za těch šest let naučila, tak to, že i když je toho učení spousta a máš pocit, že ti to padá na hlavu, vyplatí se najít si čas na sebe a svoje kamarády a prostě dělat chvíli i to, co tě těší.

Takže jsem byla jedno dopoledne s kamarádkou na kafi, shodou okolností s tou, se kterou jsem se nakonec nepotkala v ordinaci praktika. Občas jsem se věnovala svému online sekáčování, šití, upclykaci...chodila jsem do lesa, běhat, učit anatomii...zkrátka jsem se z toho snažila nezbláznit.

Podařilo se mi poskládat týden v kuse, kdy jsem neměla žádnou výuku anatomie ani doktory nebo něco podobného a odjela jsem na chalupu. Potřebovala jsem změnit prostředí, být sama, být blíž lesu, moc udělat jen pár kroků a vypít si kávu na zahradě. Jsou období v životě medika, kdy stačí ke štěstí opravdu málo. :D

Po 3 týdnech domácího učení přišel největší bizár šesťácké interny, což byly dva výukové týdny. My jsme se samozřejmě dostali přímo před státnicí, kdy jsme se všichni potřebovali nejvíc učit. První týden kombinoval přednášky z pneumologie dopoledne s náhodnými přednáškami odpoledne. Pneumologie byla dobrá, i když vydýchaný vzduch v místnosti občas dosahoval limitech hranic kyslíku pro přežití. Pneumologie jsme do té doby moc neměli, takže nám to ujasnilo spoustu státníkových témat a já jsem si to po těch přednáškách i docela chtěla vytáhnout. Ostatní přednášky byly tak strašně random, že se to snad ani nedá popsat. Seminář na EKG (který tedy mě osobně dost pomohl se v tom zas zorientovat - jo teď už zas nic nevím), seminář "otázky a odpovědi" s docentkou Horákovou, kde jsme stihli projet všechna neurologická témata od glomerulonefritid až po acidobázi atd.

Během tohoto prvního týdne proběhlo také ono legendární motolské šesťácké focení v bílých pláštích. Byla to jedna z těch opravdu skvělých šesťáckých věcí! S kruhem jsme si to moc užili a fotograf nás nechal vymýšlet jednu blbost za druhou, takže máme poměrně originální fotky ve skvělé kvalitě. Památka na celý život. :) (Kvůli GDPR tady žádnou nenajdete, ale jsou na mém FB profilu nebo na instagramu.)

Druhý týden byl kombinací dalších náhodných přednášek a pracovního lékařství. Pracovní lékařství je specifická věc sama o sobě...minimálně tak, jak je vyučována na 1.LF, kam naše fakulta chodí, protože u nás to nikdo nevyučuje.

Prapodivná směska legislativy, plicních chorob, pracovních pozic, u kterých jsem vůbec netušila, co je náplní jejich práce a do toho ještě toxikologie. Jeden den jsme měli pouze spoustu přednášek a neustálé opakování toho, že máme málo času a nic nestíháme. Druhý den byly "praxe", což znamenalo, že jsme si všichni oblékli plášť a přezuvky a šli na exkurzi po oddělení a TISu (Toxikologické informační centrum), potom jsme celý kruh dostali jednoho pacienta a tomu jsme měli odebrat anamnézu. Na plicích jsme toho moc neslyšeli a anamnézu jsme sice odebrali, ale každý položil tak jednu otázku a bylo hotovo. Tento celý prapodivný výukový blok interny jsme zakončili čtyřhodinovou přednáškou o diabetu v IKEMu...a pak...hurá k vyprackám. Cílová rovinka je tady!

[manga-girl67]

Jsem upřímný padouch

Dneska jsem znovu zlomila srdce někomu, kdo si to nezasloužil. Většinu svého života dělám to tak, jak to cítím. Spoléhám na svůj "šestý smysl"....

Měla jsem pocit, že to potřebuji udělat, přesto se necítím vůbec dobře, spíše mě to bolí. Na druhou stranu jsem věděla, že už to nikdy nebude ono. A je tam určitá úleva... Nerozumím úplně tomu, a to jsou moje pocity.

Před pár lety jsem odešla náhle od lidí, které jsem zbožňovala a zároveň jsem měla z toho.... šílené stavy. Potřebovala jsem odejít, byla jsem toxická osoba. Bylo to v zápalu emocí. Sice jsem řekla sbohem, ale ani jsem jim nedala prostor, aby se vyjádřili.

Asi to nejhorší, co na to říct je to, že ani po určitém "návratu" se nic nezměnilo. Už to nejde vrátit. Přátelství tří lidí je nestabilní.

Vždy si nejvíce rozumí dvě osoby. Může se stát, že jsou všechny v harmonii. Je to různé, já to takhle nikdy moc necítila. Vesměs jsem měla pocit, že jsem vystřídala jinou osobu, která je zradila.

Byla tam ještě jedna osoba, se kterou jsem se snažila kamarádit. Přísahám na všechny svaté, nešlo to. Naše osobnosti byly tak odlišné.

Možná mě brala, možná ne. Já nevím. Kdysi jsem se nenáviděla a měla jsem malou sebedůvěru. Necítila jsem se vítaná. Ani se mnou to nebylo lehké.

Nikdy jsem nebyla moc stabilní osoba. Jsem melodrama. Až věkem jsem stabilnější a méně temperamentní. Bohužel pořád silně emočně rekční.

Neměla jsem se vracet. Neměla jsem se tehdy vracet. Neměla jsem podléhat svým emocím.

Dostala jsem několik lekcí. Ta osoba mě nepotřebuje. Má sama sebe. A má i tamtu druhou osobu. protože by to fér vůči té první osobě... Já nevím, to nechám na ni. U první je mrtvá konverzace. Možná jí to bylo jedno, nebo se mi to bála říct. Já nevím.,,, nikdy jsme to neotevřeli. A ni se o to nepokoušela.

U druhé... jsem měla pocit, že s druhou osobou jsem více komunikovala..... a pořád nějak komunikujeme. I o těch starých záležitostech.

Přesto v reálu spolu nevydržíme v jedné místnosti. Jeden, dva dny...pak jsme se mohly vždy do krve dohádat.

Ta druhá osoba vždy říkala, že má složitou a odpornou povahu. Naopak ona je zlatá. Má sice tvrdou povahu, je to silná a dominantní osobnost. Ale je zlatá. Prostě to bere tak jak to je. ASPOŇ SE MNOU MLUVÍ.

Mám svou filozofii, že nejbolestivější je nechat někoho, koho hodně zbožňujete odejít. Ať je to pro cokoliv.

Vím nějaké věci. Vím je dopředu. Vím, že tohle mělo takhle být, přesto to možná mohlo být i jinak. Jsem vážně padouch.

A po letech už nic necítím, jelikož já jsem měla dost času sama sobě ublížit a srovnat se s tím.

Přesto já jenom úplně nejsem na vině. ANO, ublížila jsem, odešla jsem. ALE! Zapomenout na něčí narozeniny a ani se opožděně nezvat, je opravdu už známka toho, že to není tak důležité pro tu osobu. Já jsem vždy tam opravdu byla a přála jsem si. I přes spoustu své pracovní vytíženosti. A nekomunikovat na bází, co a jak, nebo spíše "je mi to jedno".... POPŘÍPADĚ to nechávat jen na jedné straně - omlouvám se.... TOHLE NE. To už svítí červená kontrolka.

Ta komunikace prostě byla mrtvá už tehdy. Nebylo tam nic vynuceného. Buď je to tomu člověku jedno nebo prostě má říct,....

Je třeba mluvit, říct, co se mi líbí a nelíbí. Co se mi zdá a nezdá. Nemyslím, si že bych někdy neposlouchala já právěže, až moc dbám na druhé....

Z mé strany, to určitě nepramenilo, prostě tam už nebylo moc toho společného. A to je v pořádku. Přesto se to mohlo klidně říct. Upřímně, já nevěděla, co je špatně, něco bylo ale nikdo se mnou nemluvil. A když jsem chtěla bylo všechno hihi-hahaha? Nebo mám to volné? Já nevím - Neumím to určit. Teď už je to jedno.

Já opravdu jsem neměla sílu být opět ten iniciátor. Mě to pořád nebaví dělat. Ať se snaží i ostatní. Ano, byla jsem unavená. Byla jsem psychicky unavená....

Ani já, nepotřebují častou komunikaci, ale potřebuji péči a zájem... Neříkám, že mě nevyslechli, nepodřídili a nepomohli.

Já jsem opravdu brutálně vyváděla, snažila jsem se s nimi komunikovat a všechno říct a vysvětlit. Nikdy nebyly otázky, sem tam jsem měla pocit, že mě ani neberou vážně...

Rovněž ne všechno mi říkali, nemuseli, ale mohli. Pak já jsem se cítila navíc a taky jsem přestala říkat svoje pocity.

První osoba mě skoro ve všem odmítala, za ty léta, co jsem něco navrhla, přijala tak dva mé návrhy? Další jiné návrhy byly - ne, nebo není čas nebo jindy; až mě to přestalo bavit. Ano, bohužel je to tak.

S druhou osobou je to komplikované kvůli naších povahách, opravdu nevydržíme spolu více dnů v jedné místnosti. A na mnohých věcech se ani moc neshodneme....

Nikomu nic tady nevyčítám, jen říkám svou pravdu. Už je to jedno, ne?

Samozřejmě, že udělali i jiných úžasných a dobrých věcí pro mě. Za hodně jim vděčím. Mrzí mě, že ublížila. Přesto jsem si zvolila svou cestu životem a je to jenom v pořádku.

Věřím, že se jim bude dobře dařit. Ani jedna mě k životu nepotřebuje. ;) OPRAVDU! Mají sami sebe a mají se navzájem, to je nejdůležitější!!

Na konci tohoto textu, už chápu tu úlevu. Komunikujte. Říkejte si všechno, co se vám líbí i nelíbí. V přátelství je to hodně důležité!

Karma má i mou adresu...

[ao3-knihomol]

Nemilá S.

Věnovala jsem se ti každý den. A když říkám tobě, tak myslím tobě. Ne chvíli mně a chvíli tobě. Nebo nám. Ale jen tobě.

Kolikrát jsem odložila své koníčky, abych tu pro tebe byla, protože jsem si myslela, že mě potřebuješ.

Odepisovala jsem ti, kdykoliv jsem mohla.

Řešila jsem tvoje věci.

Vyslechla jsem tě, kdykoliv ses trápila.

Pomohla jsem ti se školou, kdykoliv jsi to potřebovala.

Chodila jsem tě fotit na nebezečná místa, jen proto, žes mě přemlouvala a já ti chtěla být dobrou kamarádkou.

Chodila jsem s tebou do kina na filmy, na které jsem nechtěla, i když jsi ty odmítla jít na filmy, na které jsem chtěla já.

Na tvou žádost jsem vymýšlela, kam půjdeme do baru nebo na výlet, i když to byly aktivity, které jsem dělat nechtěla.

Vždy jsem ti pomáhala vybírat nejlepší fotku na IG, i když jsi mi pokaždé vynadala, že jsem vybrala tu nejhorší a že chci, aby se ti sledující smáli.

A TY JSI MĚLA TU DRZOST MI OPAKOVANĚ ŘÍKAT, ŽE JSEM ŠPATNÁ KAMARÁDKA, KTERÁ PRO TEBE NIC NEDĚLÁ?

Pravidelně jsi posouvala nebo rovnou rušila schůzky, aniž bys řekla jediný důvod. Ale když jsem to udělala já, třikrát za tři roky, a měla jsem k tomu pádný důvod, tak ses urazila a začala jsi mě obviňovat ze lži.

Kdykoliv jsem neměla reakci jakou jsi očekávala, tak jsi mě začala urážet nebo ponižovat.

"Fascinovalo" tě, jak je možné, že mě baví moje nudné koníčky a tvoje super koníčky ne.

Když jsem ti po návratu z dalšího výletu řekla, že se jdu najíst, tak jsi mi stejně musela hned napsat, proč neodepisuju, že mi snad musí bejt jasný, že chceš pomoc s fotkama. A pak jsi se hrozně divila, že jsem jedla a neodepisovala ti při tom.

Udělala jsi scénu, když ses chtěla sejít a já už měla jiné plány.

Vyslýchala jsi mě, co jako dělám, když jsem se ti nemohla věnovat. A všechno pro tebe byly jen hloupé výmluvy.

Vadilo ti, že chodím do školy nebo se učím a nemám na tebe čas.

Vadilo ti, že uklízím a nemám na tebe čas.

Vadilo ti, že jsem nezrušila domluvenou návštěvu u rodiny, protože jsi ode mě potřebovala napsat online písemku.

Občas jsi na něco zapomněla, a já tě nikdy neobviňovala. Jednou jsem na něco zapomněla já, tak jsi mě obvinila, že jsem to udělala schválně a i přes moje omluvy ses se mnou týden nebavila.

Citově jsi mě vydírala pokaždé, když jsi po mě chtěla něco, o čem jsi věděla, že je mi to nepříjemné.

Obviňovalas mě, že ti přeju špatné věci.

Tvrdilas mi, že jsem ti řekla něco, co jsem ti nikdy neřekla.

Dokonce jsi mi jednou napsala, že jsi nenapsala to, co jsi napsala před pěti vteřinama

Když jsem řekla že něco neudělám, tak jsi mi na to přezíravě odpověděla "no, já si myslim že jo."

Pravidelně jsi uvažovala o tom vyhrožovala, že ukončíš naše přátelství, protože tě nebavilo se všeho "doprošovat".

Bylo ti málo, že jsem se ti věnovala denně několik hodin a neměla jsi mi problém říct, že jako nejlepší kamarádka bych s tebou měla trávit VÍC času.

A I PŘES TOHLE VŠECHNO SI MYSLÍŠ, ŽE JSI MI BYLA SKVĚLOU KAMARÁDKOU. ŽE JSI BYLA TOU JEDINOU, KTERÁ BUDOVALA NAŠE PŘÁTELSTVÍ? TOHLE CHOVÁNÍ JE PODLE TEBE TEN RESPEKT KE MNĚ, KTERÝM SES OHÁNĚLA PŘI NAŠÍ POSLEDNÍ HÁDCE?

[shelleyvcely]

Konečně jsem si našla čas tohle prostudovat a ty brďo! Rozhodně všechno přidávám do playlistu.

K tvým písničkám:

Wanastowy Vjecy - Otevřená zlomenina srdečního svalu "v ohořelým autě... chtěl bych dojet ke hvězdám, který svítily z tvejch očí" JAK PROSÍM TO MŮŽE BÝT O KOMKOLIV/ČEMKOLIV JINÝM NEŽ O NICH??? Mimochodem přikládám nedávnou Michaelovu fotečku co hodil na xitter. Ach ty hvězdy, které svítí z jeho očí. <3

Jelen - To světlo jsi ty To je naprosto Crowleyho rozhodová písnička (reálně přemýšlím, že udělám jenom playlist Crowleyho rozchodových písniček, s tím že tam už budou české i anglické písničky). A jakože "To světlo jsi ty." se mi tam moc moc líbí.

Inka Zemánková - Pláče nebe "Jistě je to tím, že já o nebe nestojím, já nechci jíti do nebe, když tebe líbat smím." ???????????? (Já nebrečím, ty brečíš!) Říkám to zas a znovu, ale největší nepřátelé fanoušků Dobrých znamení jsou fanoušci Dobrých znamení. Přesně tuhle písničku mu měla, mezi ostatními deskami, podstrčit Maggie.

TAK a teď potřebuji asi vysvětlit nebo odůvodnit nebo já ani nevím, pár věcí co jsou v mém playlistu.

Hvězdičko blýskavá Tahle písnička to vše odstartovala. Vše díky neskutečně krásnému fanartu od @ fantasy_knizky na instagramu. To byla reálně veškerá inspirace, kterou jsem potřebovala k vytvoření celého playlistu.

View this post on Instagram

A post shared by žofi in her good omens era (@fantasy_knizky)

Stín katedrál Je rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších českých písniček. Pro mě je něco na tom "můj ideál...VÍŠ TO CO JÁ MÁM RÁD".

Discopříběh Za toto může @spiritlizard!! xD

Zavři oči, když se červenám Mám neskutečnou chuť udělat edit s touto písničkou na Aziraphala složený ze všech jeho zamilovaných pohledů, které již stihnul věnovat Crowleymu za ty dvě série. A pak to poslat kolegyni, která mi včera řekla, že romantickou lásku mezi nimi neviděla až do posledních 10 minut posledního dílu.

Na závěr musím říct, že by mě nikdy nenapadlo, že zrovna tento playlist bude mít takovou odezvu, ale hrozně moc mě to těší. Moc moc děkuji! <3

nojo asi potřebuju pustit do světa můj český Good Omens playlist

(nesuďte mě prosím)

[lieselotte-sky]

Prdlo to!

Hey, hier kommt Alex! Vorhang auf für seine Horrorschau…

A že to teda Horrorschau je! Koupila jsem v Ikea šuplatovou komodu Alex s tím, že si do toho dám nářadí (ano, nasrali mě s dopravou tak, že jsem tam nechtěla nic kupovat, už jsem měla vyhlídnuté jiné řešení, ale nakonec mi byla tahle hrůza dovezena…bohužel, plyne z toho poučení, dobrým skutkem můžete i uškodit). No, tak dnes jsem zjistila, že neotevřu třetí šuple, protože to prostě prdlo. Zadek šuplete se vyhnul a ten sračkolit, co tvoří dno, proletěl do šuplete pod tím. Rozebrala jsem to. Opět klasický problém made by Ikea, tj. člověk, co to navrhoval, evidentně nedal klasický kurz Pružnost, Pevnost na kterém vypadne minimálně polovina strojařů, protože to doprdele není nic jednoduchého, nicméně bez toho nenavrhnete nic! Ne tak aby to drželo a současně to nevážilo tunu. Vyřešila jsem to hranolem. A způsobem, za který bych se vyhodila, protože, no, jak to říct, je to přesně tak jak by se to udělat nemělo a drží to jak pes ježka, ale já už na to prostě nemám nervy a potřebovala jsem to nějak rychle zapravit. Budu to muset stejně řešit nějak permanentněji, to, co jsem udělala, dlouhodobě nevydrží (ale možná to vydrží déle jak to, co udělali oni, to jejich vydrželo necelé tři měsíce…).

Bohužel to není poprve. První selhání byla jakási komoda na které jsem měla hifi. Prostě to neplánovaně rapidně dezintegrovalo (což je eufemismus používaný v NASA pro případy, že se rozpadne/vybouchne něco, co se rozpadnout/vybouchnout nemělo) z čehož jsem měla ohromnou radost. Koupila jsem jinou, naštěstí v Asku nebo kde, už nevím. Když jsem ji likvidovala, našla jsem stejný problém. To prostě nemohlo mechanicky unést více jak pět kilo. No, stalo se to, co muselo.

Další instancí je ta zatracená postel. Její nosnost se (jako u všech dřevěných věcí) dá pouze odhadovat, ale prostě zase stejný problém. Manželská dvojpostel má nosnost cca 50kg, čili 25kg na osobu. Myslím, že i ti nejmrňavější asiati mají víc. To prostě nemůže dlouhodobě fungovat. No a dřevo má tu blbou vlastnost, že snese krátkodobě velké přetížení, ale pokud působí delší dobu, dojde k nevratným deformacím. Takže když si na to lehnou i dva stokiloví lidé, tak ono to řekněme pár týdnů vydrží, pak to prdne.

Čili z toho dovozuji, že lidé, co to navrhují, pro to jednoduše nemají vzdělání a cítím za tím nějakou hipsteřinu v té podobě, že „dáme příležitost všem“. No, ještěže nestaví jaderné elektrárny…

Hypotesu by potvrzovaly i jiné jejich výrobky, například box na prádlo Škub. Nejen že si o to rozškubnete naprosto cokoliv, protože zavírání na velcro, ono je to ušité z jakéhosi vixlajvantu vystuženého v hranách dráty. CO to udělá je myslím jasné i blbému, prostě jak to naplníte prádlem, tak se to vyvalí doboku a zaujme tvar zmršené koule. Já to nekoupila, ale že je to sračka mi bylo bohužel jasné na první pohled.

Jsem už opravdu dost rozhodnutá se do nich pustit, ono prdlé šuple je řekněme sranda, teda pokud se to stane někomu jinému, ale když se propadnete postelí, můžete si zlomit vaz. Můj známý takhle umřel (jestli v tom měla prsty Ikea netuším, ale je dost možné, že ano). Oni dělají i různé židle, opět, když se to pod vámi rozloží, můžete si dost nepěkně ublížit, může to mít i trvalé následky. Je fascinující, že řeší například očička u plyšáků a mají je nitěné aby to dítě nevykouslo a nespolklo, což nic proti tomu, myšlenka je to jistě dobrá, ale obvykle se to neřeší, ale na druhé straně jim utíkají věci, které mohou být řádově nebezpečnější.

[kralovna-ne-stesti]

Mé včerejší nervové zhroucení utlumilo hlasivky, slzy ne.

[polychromovana]

Včera jsme se pohádali tak hrozně moc.. Ani nevím co se stalo a to na tom bylo asi nejhorší. Naštval ses a mně se sevřelo srdce. Věděla jsem, že jsem nereagovala dobře a to tě naštvalo, ale věděla jsem i, že to nebylo jen mnou. Že jsi to taky přehnal.. Pak už jsi jen mlčel ať jsem se snažila říct cokoli a jakkoli. Nevěděla jsem co mám dělat. Nevěděla jsem jestli chceš abych zůstala nebo odešla. Už jsem skoro odešla, ale bylo mi tak strašně úzko z toho, jak mlčíš, jak už jen frustrovaně mlčíš a rezignuješ na všechno. Zeptala jsem se jestli to opravdu chceš a říkal jsi že nevíš, tak jsem zůstala. Omlouvala jsem se, ale je hrozný se omlouvat jednostranně když víš, že ten problém má dvě tváře. Nakonec ses taky omluvil, objali jsme se a já tě musela držet abys mi netlačil na žebra, která mě bolí po pádu na horách. Dneska vykolejila tramvaj a narazila do té, ve které jsem seděla. Hned naproti a byla to strašná rána. Zraněná byla jedna paní, tekla ji krev z rukou, vyražený okno a všude střepy. Nic vážného naštěstí, ale byla jsem v šoku. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Věděla jsem, že nemůžu a tak jsem začala zhluboka dýchat a chtěla jsem s Tebou mluvit. Napsala jsem ti to a na chvilku jsi zavolal. Pomohlo mi to, ale bylo mi smutno z toho, že jsem měla pocit, že si myslíš, že si vymýšlím.. že jsem ve skutečnosti v pohodě ..a já byla, jen jsem potřebovala s někým mluvit. Děkuju ti za to. Mám pořád ze všeho strach a nedůvěřuju ti kvůli tomu. Ale vím, že když se zaměřím na sebe a budu věřit, že mě miluješ, dopadne to dobře. Že se nemusím bát, ale někdy to prostě nejde předejít, někdy prostě jen panikařím a žárlím a mám chuť řvát a brečet z toho, že nevím jestli máš vztah i s L. a je mi hrozně z toho, že se to nedozvím, protože “mi do toho nic není”. Ale já si myslím, že je... že mám právo vědět, jestli člověk, s kterým témeř žiju, prožívá intimně založený vztah ještě s někým dalším. Vím, že spolu nespíte, nic jiného nevím. Konečně jsem napsala nějaké terapeutce, snad nebude mít drahé sezení, snad bude mít čas.. Snad už se za sebe dokážu postavit a začnu s tím, jaký mám strachy něco dělat. A snad zvládnu zítra sama zajít na rentgen protože mě bolí v žebrech každý pohyb. Stát sama za sebe a víc věřit sobě i ostatním. Všechno dobře dopadne a strach u mě nemá místo. Strach nikam nevede. Jen láska a přijetí. Veru, neboj se.

[nespolehlivyvypravec]

Komplexnost, s jakou to probíhalo. Potřebovala bych, aby na to někdo dal prst a ohraničil to, dokázal to jednoznačně určit, říct: "Podívej, co ti udělal". Stalo se to. Doopravdy. A nebylo to, že sis o to koledovala. Že sis za to mohla sama.

Dlouhý roky pocit, že je něco hluboko špatně. Ale nikdo to nevidí. Na narozkách spolužačky, vyvstává to na povrch, ta jinakost vztahu. Jak to vypadá, když je to zdravý.

Všechno si to vymýšlím? Je to opravdový? Vtip je v tom, že jsi celou dobu udržovaná v manipulaci, celou dobu mind-fucked. Protože táta tě šikanuje a máma je moc posraná na to, aby čelila realitě toho, že tě táta šikanuje. Tak se přikloní na jeho stranu a dělá, že to ty jsi ten problém, ten důvod těch konfliktů. Možná nemá sílu čelit realitě, tak se ptá, jestli ti to stojí za to, jestli jseš spokojená, teď, když jsi zas všechno zničila. Ale tátovo křehký ego zůstalo vcelku.

Je to mindfuck. Snažím se vystoupit ze svý hlavy a podívat se na to nezaujatě. Ještě, že jsem si začala psát deníky. Bude to deset let od toho nejhoršího. Deset let.

Snažím se to pobrat. Pochopit. Někdy mě napadlo, že to táta dělá kvůli vlastní nejistotě. Ale spíš jsem si myslela, že já jsem ta špatná. Že jsem opravdu něčím tu hádku odstartovala. Protože pak už to dokážeš vycítit, že přišel ien pro boj, pro kararzi pro vlastní ego. Just to pick a fight, jak opravdivej tyran u školní lavice. Někdy jsem si říkala, že kdybych nebyla jeho dcera, ale spolužačka, byl by jeden z těch kluků, co mě šikanujou. Just to pick a fight, najendou cítíš, že nepřišel proto, aby si s tebou povídal. Ale začne do tebe rejpat, chce tě vyprovokovat. Ty máš přitom od včera rozřezaný stehna a pálí tě oči po probrečený noci. A on chce vidět žákovskou a tebe hned zamrazí, protože tam máš to 2- z písemky z matiky. A toho se taky hned chytí a je úplně jedno, že máš z češtiny samý jedničky. Míří přesně. Manipulace. Zveličení. Ještě nejsem zvyklá, že už nesmím odmlouvat, namítat, debatovat nebo jakkoli vyjadřovat svůj názor. Ohradím se, řeknu něco bolestně zakotvenýho v realitě, protože to, co se mi děje, je mega křivda. To si přece nemusím nechat líbit, nebo jo...? A na to on právě čeká. A přidá další. Něco dalšího, co mě raní, co říká, jak moc jsem ho zklamala. Dělám, co můžu, ale pořád to není dost. Nebo nedělám, možná už se jen snažím zůstat naživu. Žít si mimo to. Po svým, učit se na písemky, radši nic moc nechtít, nikam nechodit, žít si ve svým malým světě a vyhýbat se mu, pokud možno. Vyhýbat se konfliktu, kterej hrozí. Nikdy nevíš, jestli je ten den bezpečný s ním mluvit. Jestli bude jen hledat chyby. Tak se začneš bát. Stranit se. Izolovat. Bojíš se bejt s ním u jednoho stolu, v jedné místnosti. Bojíš se před ním jíst. Bojíš se, co dalšího na tobě bude špatně. A nikdo se tě nezastal, tak na tobě asi fakt něco je špatně. Destrukce vztahu s tvým tátou právě začala. Deset let.

Pick a fight. Cítíš, že je něco špatně, hluboko uvnitř. Ale nedokážeš to pojmenovat. A s postupem času přichází ségra a máma a vidí to taky. Proč to neviděly, když se to dělo jen tobě?

Odsekneš. Ohradíš se s táta si do ringu zve mámu jako rozhodčího. Nebo spíš posilu. Slyšelas co řekla? Slyšelas to?! A mamka ti řekne, že si jen chce promluvit, že se máš chovat slušně. Ty ale cítíš, že si vůbec nepřišel promluvit, ale jen hledá scapegoat. Hromosvod, po kterým ten hněv sjede. Někoho, na kom si zchladí žáhu.

Opravdu zvrácený je, že tě donutí si fakt myslet, že jsi tak hrozná. Asi jo. Asi to bude pravda, jinak by se mě máma zastala. Občas něco opatrně řekne, hele, taky bys s ní mohl jednat trochu slušně, trochu jako s člověkem. A ty v tu chvíli cejtíš takový vděk, takový panebože, někdo to vidí. Někdo vidí, že je to špatný...ale spíš si do tebe ještě kopne, když už je po boji. Je to takový znásilňování, vtlačení tě do čtverečku, kde uvěříš, že jsi fakt tak bezcenná a zbytečná tupá píča. Tak neschopná, že je v pořádku, že na tebe řve. Tak k ničemu, že si to všechno, tohle všechno zasloužíš. Tvůj smysl pro sebehodnotu, sebevědomí, to, že jsi ukotvená v realitě a víš, co je a není reálný. Mizí. Bereš na sebe žiletku, když jsi tak děsnej člověk. Purge. Očišťuješ se od toho hněvu, co ti koluje krví s adrenalinem. Hněv, co není tvůj. Adrenalin, co tělo vypustilo pro případ, že se budeš muset bránit nebo utéct. A ty přitom stojíš naproti svýmu tátovi. Necháváš ten hnus vytéct. A jsi zmatená, napůl neskutečnej vztek, kterej nesmíš dát najevo. Protože přijde další útok, dáš mu záminku ukazovat, jak neskutečně hrozná jsi. Jednou jsi práskla dveřma po takový "hádce", vlítnul do pokoje a začal tebou cloumat, co si to dovoluješ. Pak dveře odmontoval. On přitom mohl svůj vztek dávat jakkoli najevo. Protože je táta? Chlap?

Napůl vztek a napůl přesvědčení, že si to zasloužíš. Čekáš, až všichni usnou, vytáhneš žiletku a modlíš se, abys v záchvatu emocí nezajela moc hluboko. Nebo možná ne, možná je ti to jedno. Píšeš si do deníku, jak moc se nesnášíš a po nocích tajně hledáš pro ana blogy a fotky na smrt vyhublých holek. Je to tvoje jediná katarze. Jedinej únik. Jedinej způsob, jak dát průchod svým emocím. Začneš hladovět. Je to tak jednoduchý, kurva! Jak bys mohla sedět u jednoho stolu s ním? Nedělní oběd je peklo, pomalu polykáš polívku a překonáváš zvracení. Žaludek se ti obrací vzhůru nohama, jen co před domem uslyší jeho auto, že přijel domů z práce. (A společnost tě stejně furt vidí jako spratka, nevděčný děcko, co si přece zaslouží pár výchovných.)

Máma se za tebe nepostaví.

Jsi na to sama.

Je ti 14, máš strach a nevíš, co se děje.

Trvá to ještě 6 let, než jdeš na vysokou. Za těch 6 let jsi tak zpracovaná, zmanipulovaná a poškozená... přidávají se rodinný traumata, úmrtí, emoce a pocity, se kterýma už neumíš pracovat a nemáš komu se s tím vším svěřit. Hledáš útočiště, úkryt. Rozdrásáváš si starý rány a přiděláváš nový.

Chtěla jsem, aby mě měl rád.

Pak ti jednoho dne volá máma, že to stejný udělal jí. Svou nejistotu obrátil vůči lidem, co se snažili mu pomoct. Zničil radši je, než aby sestoupil do svýho nitra a pohrabal se v tom bordelu, co tam má...

People in therapy are often in therapy to deal with people in their lives that won't go to therapy.