summazin

[summazin]

Několik osobních poznámek k tělu v patriarchátu

„Jsou stavy,

kdy se do tebe

nenávist a bezmoc

dořezává mocí

nad konturami těl.“

Uvedené verše pocházejí z mojí takřka rok staré básně Borderline XIII – tedy z doby již pandemické. Z doby, kdy moji hlavu počínalo to, co se dělo v Maďarsku, Polsku a Rumunsku, děsit více než dřív. Šlo o kruté systémové, resp. legislativní zásahy do autonomie nejrůznějších těl a jejich komplexního fungování. Příslušné státy se skrz příslušná zákonná opatření pokoušely a pokoušejí zasahovat do toho, jak lidé nakládají se svými těly. Znepokojivé je, že státy takto nečinily z důvodů odborných (například lékařských), je k tomu motivovala nenávistná ideologie.

Téma, kterému se chci věnovat v tomto ublognutí, je na tom trochu jinak – oporu nemá legislativní, nýbrž společenskou. A nejde ani o nic nového, spíš o bolestivě přesné formulace problémů. Konkrétně jde o dva texty, a to od Šárky Homfray (v češtině) a   Madeleine Holden (v angličtině), které ve mně vyprovokovaly několik kratších úvah.

I.

Jako první se mi dostal do ruky ten český. Týká se estetické chirurgie a její medikalizace. Těla, na která se článek zaměřuje, jsou implicitně cis ženská – jednoduše proto, že trans* ženských těl se například porod týkat nejspíš nebude. A ano – samozřejmě mě hned napadlo: co trans* těla? (Pro zjednodušení: ta těla, u nichž chirurgické zákroky mohou být součástí tranzice.) V případě České republiky je každý takový zákrok již předem medikalizován, resp. podmíněn diagnózou, a kryt ze zdravotního pojištění. Jistě, existují i řešení, že daný člověk absolvuje příslušnou operaci v zahraničí – česká sexuologie, podmínky diagnózy atd. mu nevyhovují, případně není spokojen s dostupnými výsledky. Nicméně – těmito operacemi myslím zejména mastektomii, vagino- a faloplastiku, orchiektomii a hysterektomii. Posledními dvěma, tedy odnětím varlat, resp. dělohy, je v ČR podmíněna úřední změna pohlaví. Ano, tzv. SRS (= sex reassignment surgery) k tomu není fakticky ani potřeba, aby z vás úředně byl muž či žena.

Existuje ovšem také řada operací, jež pojišťovna nehradí – „nejsou totiž pro tranzici nezbytné. U trans* žen se může jednat například o operaci čelisti (její zmenšení), rhinoplastiku či operaci hlasivek. Jejich ceny se pohybují v různých hladinách, nicméně pod nějakých osm, deset tisíc se zpravidla nedostaneme. Dokonce ani taková věc, jako je laserové odstranění vousů, není pojišťovna ochotna krýt. Přitom i tyto operace směřují a podporují koncept tzv. passingu, tedy zapadnutí do příslušné genderové role.

II.

Právě passing je v tomto případě velice důležitý pojem. Na první pohled na něm asi není nic podezřelého – vždyť jde přece o to, že člověk splňuje tu roli, v níž žít chce. Ale kdo tu roli definuje? V menší míře stát svými legislativními úpravami. Ve větší míře sexuolog či sexuoložka – disponuje mocí rozhodovací, kdy nejen že onen passing hodnotí, ale zároveň ho také umožňuje či naopak – právě on rozhoduje o tom, zda trans* člověk může např. nastoupit na hormonální terapii. Tím, kdo ale nakonec rozhoduje o tom, zda tedy konkrétní osoba „pásne“, je nakonec celá společnost. Právě ona je totiž tím, kdo každodenně posuzuje, přijímá a vylučuje. Kdo objektifikuje, dehumanizuje, pro koho tělo, jež nevyhovuje standardům, se může stát velmi vděčným terčem posměchu.

To, co člověka potkávalo, než začal tranzici, ho během ní bude potkávat minimálně stejně často. Nároky společnosti, její očekávání, předsudky. Pocit, že to ona může tvarovat cizí tělo podle vlastních představ. K vlastnímu komfortu. A v jistých případech dokonce i užitku, ať už osobnímu, komerčnímu či jinému. Společnost si touží těla přivlastňovat a dávat jim pravidla. Formy, do nichž je třeba se nacpat. Namísto možnosti vnitřní i vnější emancipace člověku naopak cestu doslova lajnuje a kolíkuje. Přitom – co by mělo být výsledkem tranzice jiného než autentické prožívání sebe sama, a to jak po psychické, tak po fyzické stránce?

III.

Zdá se vám, že se výše uvedené ale vůbec nijak neliší od toho, jak společnost zachází s tzv. cis těly? Samozřejmě. Společnost si nárokuje prakticky každé tělo a jeho autonomie pro nějak neznamená skoro nic. Tělo společnost zajímá, pokud je využitelné. K porodu, k práci, k sexuálnímu prožitku, zkrátka – k čemu jen chce. A není překvapením, že ve středu její pozornosti se ocitají právě těla, která vnímá jako ženská. Ne že by si těch jiných nevšímala, to ani omylem. Maskulinita povětšinou zůstává bez kritičtější sebereflexe a dokáže být totožně svíravá a stigmatizovaná jako feminita, resp. její historické (tradiční, chceme-li) vnímání. Přisuzování určitých vlastností a trvání na nich na základě (domnělého) genderu je toxické bez ohledu na to, na koho se zrovna zaměřuje. (A zkoušeli jste být v České republice nebinární?)

Nicméně zpět k tělům ženským – statisticky více se jim věnuje nevyžádané pozornosti, statisticky více se jich týkají nerovnost (například platová či profesní), každodenní diskriminace a nevyžádaná pozornost. Žena většinou jednoduše nemůže být, kým chce. Zejména zastánci (a zastánkyně!) tzv. konzervativních hodnot, za nimiž se ale často neskrývá nic jiného než pouhý šovinismus, jí velmi rádi přiřadí roli – matky, babičky, služky, pečovatelky… a někde v pozadí se mihne třeba její profesní zaměření. Poněkud krutá, zkratkovitá hyperbola, znamenající kupříkladu to, že při zájmu o pracovní místo bude tělo posuzováno i podle toho, zda má funkční dělohu. Proč? Protože společnost předpokládá, že se žena jednoho dne rozhodne porodit a vychovávat dítě. Tak jednoduché to je – mateřství, resp. rodičovství dokonce často pokládá za jeden ze smyslů života. A to dokonce i v případech, kdy se ukáže, že vaše tělo vlastně ženské ani není.

IV.

Tělo ale též funguje v rovině osobní a vztahové. Z článku Madeleine Holden doslova trčí jedno slovo – unfuckable. Slovo, jež vulgárně rámuje pohyb těla v možných vztazích. Holden, kromě části o fatshamingu, staví svůj text na zkušenostech zdánlivě anekdotických. Přitom právě tyto části než jako argumentační podloží fungují jako bolestivé ilustrační příklady toho, co se s těly děje, když právě nevyhovují zažitým společenským představám a ideálům.

“Just a week ago, I was with a guy in his mid-30s who I was casually dating,” she says. “He told me, ‘If a girl isn’t pretty, I don’t actually see her as a girl.’”

Sexuální přitažlivost jako taková je věc povýtce osobní. To ale ani v nejmenším neznamená, že by ani ona nebyla ovlivněna předsudky a vtiskávanými normativy. I tak „banální“ příklad, jako je úprava tělesného ochlupení ukazuje, jak na pojem krásy může mít vliv i třeba jen kampaň příslušných firem – zde konkrétně těch, které se zaměřovaly právě na výrobu a prodej žiletek a dalších věcí. Fenomén holení nohou či podpaží je v moderní společnosti navíc pouze zhruba stoletý. A co se týče úpravy ochlupení okolo genitálií, jedná se o pouhých pár desítek let: v reklamách se objevily bikiny.

Nab��zí se zde ono vyprázdněné „a tak je to tady se vším“, nicméně osobní rovina konfliktu s ideály krásy je velmi specifická v tom, že dokáže zasáhnout osobnost člověka zvláštním a velmi zraňujícím způsobem. Ne snad, že by to dopad jiných genderových předsudků nebyl pro člověka a bolestivý, ale v tomto případě útočí na jedno z nejcitlivějších míst. Do srdce.

V.

Teď si dovolím být trochu osobní. Otázka, s níž svoji tranzici denně spojuji, je následující: „A kdo mě teď bude mít rád?“ A je otázka zatraceně tělesná. Do svých vztahů vstupuji nejen svou osobností, ale i tím, jaké moje tělo. A ačkoli udržuji vztahy jak klasicky partnerské, tak přátelské a zároveň velmi tělesné, pořád se té otázky nemůžu zbavit. Nedokážu z hlavy vymazat pocit, že moje tělo, moje atypické tělo, nakonec ostatní zklame. Mému tělu rostou prsa, rozšiřují se boky, roste zadek, zjemňují se mi rysy. S mými stopětaosmdesáti centimetry je mě zkrátka kus. A přesto kus, do kterého by stačilo jen lehce ťuknout stereotypem, cvrnknout ideálem krásy, aby se rozsypal na kousíčky.

Mám strie, hlavně v oblasti stehen. Dlouho mi trvalo, než jsem svůj mozek naučila vnímat je jako připomínky vítězně vybojovaných bitev o soulad s vlastním tělem. Vždy, když je vidím v zrcadle, musím si připomenout, že ani Xena nemohla ze všech těch svých dobrodružství vyjít bez jizev. (Ano, jsem dítě počátku devadesátých let a úvodní voiceover odrecituju z paměti i dnes.) Mám penis a brzo ho mít nebudu. Jaká bude moje vagina? Jak dopadne moje SRS? Co když mi i po posledním laseru zůstanou chloupky na tváři a já si jich nevšimnu? A to vůbec nemluvím o tom, že sama mám vůči svému tělu tak zvnitřněné předsudky, že se jich nejspíš nezbavím ještě dlouhou dobu. Mé tělo je trans* a bojím se, že ostatním bude připadat samo o sobě neatraktivní. „A kdo mě teď bude mít rád?“ Vím, kdo mě mít rád nebude – patriarchát. Tyto antipatie jsou vzájemné.

VI.

Těla jsou krásná – bez ohledu na to, z jakého hlediska se na ně zrovna díváme. I tělo, které opravdu čistě z hlediska osobních preferencí nevnímáte jako sexuálně přitažlivé, vás najednou může zaujmout dotykem. Dotykem, v němž najednou pocítíte osobnost člověka. Může vás pohladit po vlasech a ukázat vám něhu. Můžete zahlédnout tělo v pohybu, v jeho jistotě a síle či naopak v křehkosti a jemnosti. Můžete zahlédnout tělo, které ze sebe vyjadřuje spokojenost a hrdost, byť by se všem standardům vymykalo.

A nebo můžete vidět úplný opak. Mnohdy stačí málo a člověka může zarmoutit to, že se těšil na nový účes a on nevypadá podle představ. Ale taky o tom můžete prohodit pár slov, můžete s lidmi mluvit, společně svá těla reflektovat. Můžete komunikovat a prostě jenom spolu být. Můžete pomoci pohybem, úsměvem, gestem. Můžete se navzájem a společně zbavovat svých internalizovaných předsudků. Protože – možnosti tu jsou.

VII.

Vrátím-li se zase do osobní roviny, musím podotknout, že jsem v jen trochu přátelštějších hovorech poměrně brzo upustila od pojmu tranzice. A mnohem radši zásahy do svého těla nazývám body-hackingem. Nepočítám do toho jenom hormony, ale i třeba tetování, (plánované) piercingy, počítám do toho skarifikaci, počítám do toho permanentní práci s gender performance skrze oblékání, skrze účes, skrze barvu vlasů.

Protože přesně to pomocí těchto procesů děje – vlamuji se do normativu, podnikám subverzivní kroky, užívám si svého těla po svém, jak jen chci. Beru si svoje tělo zpět. Užívám si ho. Třeba to, že svůj krk prakticky denně zdobím obojkem, pro mě znamená obrovskou vnitřní emancipaci. Pojímám ho jako znak, že se nebojím být jednak tak trochu divná, ale především být ta, kdo vědomě odhaluje submisivní stránku osobnosti a přeneseně následně i slabost. Jsem hrdá na to, že jsem slabá a že si nebojím být slabá.

VIII.

Těla jsou krásná.

Těla jsou krásná.

Těla jsou krásná.

Těla jsou krásná.

[summazin]

Jak se hledá naše řeč?

Atrin Matuštík, básník, performer a učitel češtiny pro cizince, je nominován na letošní Drážďanskou cenu lyriky. Jeho básně najdete v přiloženém videu a hlasovat pro něj lze na následujícím odkazu. Ony básně pocházejí z rukopisu, jehož název je v této eseji ukryt, a vřele je doporučuji vaší pozornosti.

První sbírka, pod níž je podepsán jako autor, se jmenuje Bildungsroman a vyšla v nakladatelství Dauphin v roce 2018. Jedná se o velmi chytrý a vyzrálý literární debut, který na první dojem možná tak trochu klame svým pomyslným estetickým tělem. Z mně dosud nepochopitelných důvodů ušel pozornosti recenzních rubrik literárních periodik. Jistě, nejradši bych onu sbírku prostřednictvím recenze reflektovala sama, ale bohužel nemohu – psala jsem na ni posudek pro grantovou žádost. Dovolím si z něj tedy krátce ocitovat jednu část, samozřejmě s patřičnou redakční úpravou: 

„Tím, co je však na textech Matuštík nejpoutavější, je právě motivika a lexikum. V prvním případě stylizuje své texty podobně jako řada jejích začínajících a debutujících vrstevníků – smyslovost, barevnost, fascinace barvami, vůně, neukázněná obraznost. Na rozdíl od estétství ostatních však motivika Matuštík jde výrazně hypertextuálně dál – celý oddíl její sbírky se jmenuje Wonderland a my autorčinu poťouchlost, s níž do textů vkládá ‚žluté slony‘, ‚housenky‘ ‚ňadra pokrytá kousky sýra‘ či ‚zábradlí se skořápek‘. V celém jednom oddílu si lyrický subjekt, do té doby a následně, po návštěvě Wonderlandu, jízlivý a balancující mezi smutkem, únavou a cynismem, dovolí hledět na vlastní emoce odjinud – ze světa, v němž nemusí hrát osobu dospělou a v adaptaci občas lehce kolísající. Ve Wonderlandu si může dovolit utvářet vlastní svět a na problémy útočit a znevažovat je zbraněmi, vůči nimž nejsou – alespoň dočasně – rezistentní.“

Dále si dovolím být osobnější – společně jsme připravovali křest Bildungsromanu. Ke čtení básní z uvedené sbírky se připojila improvizační noisová skupina Cipralex; básním tak přizvukovala pomalá až suicidal black metalová elektrická kytara společně s kvílivou kytarou akustickou a k oběma se přidávaly počítačově generované ruchy a šumy a úryvek z Kittchenovy skladby Poslední. K tomuto písničkáři (tedy jeho tvorbě) chová Matuštík dlouhodobou náklonnost, již zmiňuje i v rukopisných básních: „pouštím mu Kittchena nic jinýho teď prakticky / neposlouchám ale Psí vojáci se mu líbí víc / a prej nás ty cigarety zabijou je fakt že u těch ukrajinskejch / se mi tomu věří docela snadno“ Nic tedy nemohlo toto přes všechen hluk křehké uvedení zakončit líp než právě verše ze zmíněné skladby: „Až to tady všechno bude hořet / chtěl bych hořet vedle tebe“

Další básně Matuštík, uveřejněné například na stránce internetové mutace časopisu Tvar s názvem Ravt, vznikající ovšem již během přípravy debutu, pak ukazovaly autorův estetický i motivický posun: k angažovanosti, k ještě hlubšímu zkoumání intimity a nejistoty, k formálnímu experimentu.

Na stejné platformě o necelý rok později pak vyšly další části rukopisu, dokazující suverénní ovládnutí zamýšlené formy – Matuštík se v básních nebojí přiznaně škrtat a škrty tam doslova nechávat: „nosil bych vám mrtvé ptáky / … / abych nad nimi mohla brečet“ Zhusta užívá i široké spektrum popkulturních odkazů, zejména pak těch tzv. netflixových –  „máš radost / že jim scénáristi tranzici dovolí / záporné postavy poznáš tak že mu / nezačnou hned říkat Theo“. Zde Matuštík naráží na velmi dobře a plasticky zpracovanou postavu Thea ze seriálu Chilling Adventures of Sabrina. Seriál sám je plný drastických, v řadě případů vysloveně gore scén. Ty ovšem zdaleko nemohou obsáhnout hrůzu toho, jak se v seriálu projevuje transfobie – například hromadným skandováním na Theovu adresu v šatnách sportovců.

Někde tady začíná být zřetelný i další rys Matuštíkovy tvorby: jazyková i obsahová dekonstrukce genderové binarity. Pokud se podíváme i na jeho působení mimoliterární, nalezneme především dva výstupy hodné zřetele – účast na diskuzi o „nebinární češtině“ v rámci Prague Pride, a to v pozici panelisty, a článek Jak psát česky o nebinárních lidech? pro portál H7O, tedy webovou platformu časopisu Host. Právě v onom článku nalezneme všeříkající shrnutí toho, jak těžké je v tak genderovaném jazyce, jímž čeština je, hledat komfortní způsob (sebe)vyjadřování: „...právě čtenáři tohoto webu by mohli porozumět frustraci z toho, když v jazyce přestanete vidět sami sebe.“ Tento stav ovšem Matuštík, ať už jako člověk či básník, nepřijímá ovšem pasivně a rezignovaně, ale pouští se do hledání vlastní jazykové identity. V básních tak činí překotným střídáním kodifikovaných forem mluvnických rodů, jakož i užíváním forem zcela nových: „do zrcadla jsem se přestale dívat / když jsem v něm uviděle“ Zde, navzdory zpochybňování například překladatelské veřejnosti, dochází i k jevu zvanému reclaiming – většina mluvčích si v případě koncového -e bohužel vzpomene na Andreje Babiše a jeho „motýle“. Matuštík ovšem, v rovině básnické i lidské, na něco takového nedbá a tuto možnost si jako vyjádření genderové neutrality drze bere zpátky, doslova způsobem „ať si ostatní třeba trhnou“.

V případě Matuštík ovšem ona dekonstrukce genderové binarity nepůsobí jako dominantní rys, který by zastiňoval další témata a motivy v rukopisu (a v básních, za něž byl na Drážďanskou cenu lyriky nominován) obsažené. Ba naopak – dekonstrukce samotná umožňuje subjektu básní v oněch básních fungovat bez omezení, v jistém smyslu mu dokonce poskytuje implicitní oporu k vytváření vlastního světa. Performersky jde ovšem Matuštík ještě dál – k veřejné prezentaci svých básní využívá hlasového efektoru, s jeho pomocí tvoří beaty přímo na místě, hlas samotný si i v rámci jednotlivých textů mění (jak lze slyšet a vidět na videu k nominaci vytvořenému) a mate čtenáře/posluchače v reálném čase, občas i ze vteřiny na vteřinu. Básně Matuštík koncepčně tak nějak utíkají od běžné recepce: čtěte, co je škrtnuto, poslouchejte, co se děje kolem slov, zkoumejte, co se děje uvnitř nich samotných, vnímejte, jak se chovají, když se bortí.

Matuštík svými básněmi, jak debutem Bildungsroman, tak svým novým rukopisem či performancemi, odpovídá na otázku položenou v názvu této eseje. Jak se hledá naše řeč? Jednoduše: hledá se. Jde o proces s nejasným výsledkem, o proces, v němž se střídá euforie s nejistotou, lehkost a údernost s klopýtáním. Jde o proces, který zároveň reflektuje sám sebe. Z Matuštíka od prvního ocenění v rámci Literární soutěže Františka Halase vyrostl výrazný a suverénní básník, kterého lze ovšem jen stěží někam zařadit. Je to básník milostný? Experimentální? Angažovaný? Queer? Nebinární? Jakákoli preference jednoho z možných označení by zbytečně a nesprávně redukovala jeho dílo. Básník Matuštík je zkrátka komplexní – a k tomu ještě navíc d��sledný a tak trochu svéhlavý, s texty, které jsou ostré jako nůž, „kterým se / vyřežeš do skutečnosti“.

[summazin]

TÍMTO POVAŽUJI ŠRÁMKOVU SOBOTKU... (7. 7. 2020)

...a vlastně vůbec nevím, jak začít. Tento článek píšu na zahrádce hospody v podloubí soboteckého náměstí – a než napíšu řádku, uplyne dobrých deset minut. Zírám na kašnu, na místní, na cukrárnu, na všechny důvěrně známé věci. Jediné, co mě napadne, okamžitě sdílím na Facebooku: „Kurva, to je depka.“ Šestým rokem v Sobotce,  ovšem poprvé bez festivalu. Moje žena se mi snaží zvednout náladu a argumentuje, že festival přivážím já. Jo, dnes se tu odehraje koncert a vyvolání Fráni Šrámka z hrobu.

Ale chci mluvit o něčem úplně jiném – totiž o včerejším večeru v podniku Once upon a beer. V craft beerové hospodě, kde jsem možná častěji než doma. A zase tu dělám nějakou zvláštní akci. Všichni samozřejmě přicházejí na poslední chvíli, takže zhruba hodinu před začátkem už nervózně přešlapuji a nejspíš se tvářím jako opuštěné štěně, ačkoli mám své místo u stolu, mám co pít a kouřit. Jako první přichází Daniela Vodáčková, rychle se domlouváme, co a jak; k jejímu čtení se budou promítat obrazy slavných malířů. Pak těsně za sebou přichází Martin Poch a Walda. I s nimi se domlouvám, Walda zkouší kytaru, kterou nám kvůli nedostupnosti techniky zapůjčila A. (ta A. z předchozího článku).

Objeví se spousta lidí a celá akce tak nějak začíná. Odříkám úvod, představím vystupující a snažím se vnímat. Martin představuje svůj nový rukopis (toho času kotvící ve Fra, kde čeká na volnou chvíli Petra Borkovce), Daniela také – promítané obrazy souvisí s její připravovanou sbírkou Autoportréty. Walda hraje a k jeho koncertu promítáme film Rubber. Je o pneumatice, která ožila a rozhodla se vraždit; na onen večer je to dostatečná dávka absurdna.

Zjišťuji, že mám obrovský problém cokoli konkrétního vnímat. Myšlenkami jsem na zahradě Šrámkova domu a přemýšlím, jak by to či ono vyznělo právě tam. Martin by nejspíš všechny přikoval k židlím svým chladným přednesem, Daniela by se neobešla bez mikrofonu a u jejího čtení by celá zahrada mlčela, aby nenarušila intimní atmosféru. A Walda – promítá se mi do něj někdejší koncert projektu Aran Epochal a taky zběsilé pogo na Už jsme doma. Obojí na zahradě, obojí velmi specifické svou atmosférou. Když hraje píseň, v níž srovnává kůru a kůži, znějí mi v hlavě vysloveně wanekovské aranže, trubka a zběsilé bicí. A k tomu ten bizarní film, při kterém si vzpomínám na dabing/komentář Jakuba Novosada k jednomu promítání v Solnici, v divadle, vedle kterého v době psaní článku sedím.

Najednou je konec. Dav, doposud usazený, se najednou rozptýlí, vlastně ani nevím kam, klobouk na dobrovolné vstupné není vůbec prázdný a já si klestím cestu frontou na baru, abych se mohla vydat na úlevnou cigaretu. Proběhne několik dialogů s různými lidmi, než se v zadním salónku podniku samovolně vytvoří stolek pro zvláštní skupinu lidí. Redakce Raport!u, organizační tým Šrámkovy Sobotky, přátelé, známí, účastníci, účastnice. Prý musíme J. (ano, opět toho J.) trochu opít, aby začal hrát na kytaru. Když ji vezme do ruky, vypadne z jiného člověka, aby zazněla sobotecká hymna. Směs patosu, naivismu, trapnosti a hlubokého vztahu k festivalu. Zjišťujeme, že si až na jedinou výjimku pamatujeme pouze první sloku. A ještě doslova blbě. Ale pak už se to rozjede – klasický repertoár zahrady, od lidových písní po Květy, výměna melodií u různých písní; ostatně – slyšeli jste už někdy Tři čuníky na melodii Hurt – a opačně?

Do konverzace plné laciných lingvistických vtipů vpadnu poznámkou: „Vždyť ten náš humor je na úrovni třetího dne Sobotky.“ Nejspíš nemálo z nás se nedokáže zbavit onoho vnitřního srovnávání. A taky zvláštního stesku, že v tu chvíli sedíme v Praze a nikoli na lavičkách v Sobotce. Pijeme, zpíváme a nikomu se nechce domů – proč taky, za běžných okolností bychom se malátně odebírali do sídla redakce a psali nový Raport!.

Zase musím v psaní na pár minut přestat. Zdraví mě kamarádka, která přijela do Sobotky mj. právě kvůli dnešku. Zase zírám a nevím, co si počít. Myslím na to, že sem koneckonců žádný festival nevezu. Že to příliš nemá smysl, když je zahrada Šrámkovu domu zavřená a jediné, čím se v tu chvíli pyšní, je plakát na již zmiňovaný večer s písněmi Waldemara Matušky. Kurva, to je depka, napadá mě zase. Nejspíš bych si detaily z dneška měla schovávat na článek pro zítřek, ale to, co se stane po výstupu z autobusu na náměstí, poznamenává celý tento článek. Jede se mnou O., šéfredaktor Raport!u a v jednu chvíli oba dva spontánně začneme zpívat onu festivalovou hymnu, ale někde od prostředka: „Do hájíčka zeleného…“

Vím, že smysluplnou pointu nedopíšu. Ostatně to nemá příliš smysl, když se ona sama zrcadlí v náladě celého článku. Tímto považuji Šrámkovu Sobotku za (ne)zahájenou.

[summazin]

...NENÍ TO BEZNADĚJNÉ? (6. 7. 2020)

První den putovního minifestivalu Chceme se potkati v lukách vyrážíme v komorní sestavě (konkrétně dvou lidí) do Lochovic k hrobu Václava Hraběte. Myslím na tohle svoje blogové psaní a mám obavu, aby z něj nebyl spíše posmutnělý deník než reportáž z jednoho zvláštního festivalu. Do Lochovic mě provází A., místní rodačka a účastnice Hořovic Václava Hraběte, která tuto cestu již nejednou absolvovala.

Cestou vlakem si povídáme o místním gymnáziu, jehož absolventkou A. je, o školství, o mém gymnáziu; zničehonic srovnáváme, trochu hořce, školství a vězeňství. Tou dobou už je dávno po Barcampu v režii Evy Markové a Josefa Šlerky, vzpomínám na ně a na to, že díky nim a jejich aktivitě, díky aktivitě účastníků a účastnic bychom na taková foucaultovská srovnávání třeba nemuseli myslet. Prohlašuji, že jediné, co mi gymnázium dalo, byl jeden rok hudební výchovy, kdy jsem díky osvícenější pedagožce nemusela zpívat, ale mohla se věnovat psaní písňových textů – v sedmnácti!

Nervozita ze mě už pomalu opadá. Vystupujeme v Lochovicích a začínají padat první kapky deště. U hřbitova už poctivě mží. Listuji Hrabětovou Horečkou, zatímco A. mi do masky Šrámka vystřihuje otvory na oči. Odstřižky zakládám pasáže, které chci přečíst. Najednou už sedím já-Šrámek u hrobu básníka a čtu. Čtu lehce naivní zpovědi čerstvě dospělých, stylizované do básnického gesta, čtu Blues cynické holky: „Nebýt tu zkažená, nevíte o ničem...“ Můj vztah k Václavu Hraběti je dosti komplikovaný a proměnlivý, ale Horečka je jistota – právě díky onomu lehkému naivismu a právě díky onomu Blues.

Dočítám, končí nahrávání a s klapnutím tlačítka fotoaparátu se do nás pouští už poměrně hustý déšť. Balíme se na cestu do Hořovic. Cestu přes louky, pole a les rámujeme vyprávěním A. o jejím rodném kraji. Míjíme ohrady s ovcemi, koňmi. Když dojdeme do první vesnice, abychom skrz  ni přešly do Hořovic, myslím na nevelké ulice Sobotky, na (ne)rozměrnost festivalu; na to, že kdyby tahle vesnice měla „svého“ básníka, mohl by tu třeba také nějaký festival být. Velikostně by totiž tahle zástavba Sobotce odpovídala.

Před Hořovicemi zastavujeme, je okolo poledne, jíme, díváme se na první budovy Hořovic, jimiž jsou v tomto případě porodnice a panelové domy. „Támhle někde bydlí náš profesor,“ ukazuje A. Tak tohle je to město Václava Hraběte, pomyslím si. Jestlipak je tu nějaká obdoba zahrady Šrámkova domu? Čte se tu někde pravidelně poezie? Ano – ostatně Jitka Srbová v místním klubu Labe pořádá autorská čtení. A pak právě onen festival, Hořovice Václava Hraběte, spojený s literární soutěží. Ten se ovšem koná až na podzim, už během školního roku, a tak zde na někoho, kdo by poezií na první pohled žil, těžko narazíme.

První kroky vedou do zámeckého parku. Vytahuji verše Mirka Kováříka a zapínám záznam na telefonu, abychom první Společnost mrtvých básníků zdokumentovaly. A. ovšem číst do záznamu nechce, a tak nakonec papíry listuji pouze já.  Čtu Kováříkovy básně do zvláštního ticha, ještě zvláštnějšího než při tradičních „mrtvých básnících“. Jaké budou letošní Hořovice Václava Hraběte právě bez Kováříka? Jaké to bude, když jeho interpretaci Hrabětovy poezie budeme moci poslouchat už jenom na deskách?

Při procházce městem kontaktujeme kamaráda J., kam si máme sednout na pivo – prý do Kréty. Kdysi údajně zaplivaný pajzl, nyní tam čepují Matušku (dá se, rovnou dodávám pro kolegy a kolegyně z craft beerových kruhů) a tváří se jako restaurace s velmi solidní kuchyní (samozřejmě nikoli pro lidi preferující rostlinnou stravu). Cesta do Kréty vede kolem klubu Labe, tak vytahuji telefon a rovnou posílám facebookový pozdrav Jitce. Fotografii klubu později komentuje Vratislav Kadlec a zaplétáme se do místního slangu – Labíčko, Liďák, Božka…

Musíme ale na vlak, tak poměrně rychle dopíjíme, abychom se ještě stihly zastavit u místního gymnázia a poslat J., též absolventovi, alespoň fotografii. Nahlížíme do knihobudky na náměstí, procházíme okolo dávno zavřených podniků, kde bylo možné dát si pivo ještě před dovršením dospělosti, A. mi ukazuje Společenský dům (onen „Liďák“), tam se prý konají maturitní plesy. Prudce odfukujeme cestou k vlakovému nádraží. Když si koupíme jízdenky a usedneme na lavičku na nástupišti, všechno ze mě opadá – tak tohle bylo ono?

Ve dvou? Ve městě, které až na výjimky kulturou příliš nežije? Tohle je začátek minifestivalu? Hlavu mám plnou propletených otázek a chaotických odpovědí, ale myšlenky se mi vrací znovu k Hraběti a následně ke Šrámkovi. Byť jsme tu ve dvou, byť je to pohledem zvenčí jen výlet, během kterého jsme natočily jedno zvláštní čtení a přečetly si několik queer básní, je to ono. Právě ono v úvodu zmiňované lehce naivní gesto, smysl udělat něco pořádně bez ohledu na všeobecně přijímaný výsledek, je to ono, co mi zrcadlí Šrámkovu Sobotku.

Ve vlaku usínám, moje vycházková obuv není zjevně na tyhle pochůzky stavěná a tak už jen konverzujeme přes facebookový chat s J. Zase o gymnáziu. Diskuze se různě stáčí k výuce, k tomu, že občas má smysl tu školu „prostě zatáhnout“, ale já jsem pořád myšlenky o desítky kilometrů jinde. Víte, ona právě začala, byť trochu jiná, Šrámkova Sobotka...

[summazin]

VODPUSŤ MI TO, ŠRÁMKU… (5. 7. 2020)

VČERA I.

Včera měla začít Šrámkova Sobotka. Ovšem jediný, kdo se na pódiu objevil, byl nejspíš imitátor Waldemara Matušky. (Znáte Walda Gang? Tak přesně ten.) Jak se něco takového festivalu s více než šedesátiletou tradicí stane? Město říká, že festival byl zrušen kvůli koronavirové situaci. Dlouhé a podrobné stati na sociálních sítích, například od bývalé ředitelky festivalu Evy Markové, říkají mezi řádky něco trochu jiného. A oficiální program tzv. Soboteckého kulturního léta, kdy je skoro na každý den nepořádaného festivalu vypsána jedna akce, vnáší do té hromady informací ještě trochu chaosu s nehezkou pachutí zcela jiných důvodů, proč se festival nekoná.

Včera měla začít Šrámkova Sobotka. Dnes je neděle, já sedím ve svém pražském pokoji, neuroticky ťukám do kláves, zatímco tradiční Barcamp pro letošek hostí Lužický seminář (díky, Lukáši Novosade!). Na balkoně při cigaretě cítím, jak je dlažba rozpálená, protože se ani jí nevyhnulo pražské slunce a myslím na trávu na zahradě Šrámkova domu. Na Vokýnko s pivem. V tuhle dobu už bych pravděpodobně pro Raport! psala nějaký řádně podivný článek v rámci nějakého řádně podivného konceptu. A proti mně by nejspíš seděla Hana Kofránková a trochu láteřila na zahájení.

Včera měla začít Šrámkova Sobotka. Eva, Bára, Kristina, Alex a další měli touhle dobou mít napjaté nervy, nedostatky sil, druhé pivo, třetí kafe a první Club Maté. Jenže v tzv. Íčku, tam, kam si všichni, kdo nestihli ranní přednášku, chodili pro Raport!, sedí Pavlína Havlová. V městské kulturní komisi sedí pro změnu Marie Sekerová. A nic bych za to nedala, že v místní cukrárně si momentálně dává kávu Jan Bílek. Proč zmiňuji tahle tři jména? Protože tahle jména byla v posledních letech těmi nejhlasitějšími kritiky směru, jakým se festival ubírá, což může potvrdit jak někdejší „kolektiv“ okolo bratří Novosadů, tak nejstarší část nové redakce Raport!u, tak právě lidé zmiňovaní v úvodu odstavce. Zdá se poněkud neuvěřitelné, že by někdo mohl být proti festivalu s popravdě elitní literární, dílenskou i hudební dramaturgií? Že by někdo chtěl Šrámka zakonzervovat, anarchistu definitivně zabít a jeho protiválečné, burcující verše recitovat způsobem, jakým se obvykle recitují ta největší klišé z památníčků? Že by někdo chtěl ve „svém“ městě mít raději akce na provinční úrovni? Nabízí se jediná odpověď: včera měla začít Šrámkova Sobotka.

VČERA II.

Nejspíš jsem začala velmi pateticky. Asi bych tedy měla vysvětlit, proč je jejich ladění právě takové. Celý včerejšek jsem pro můj vztah k festivalu hledala slova. Co nejpřesnější a nejstručnější vyjádření – a nakonec mě nenapadlo nic prostšího než součást identity. Identity, kterou ze mě letoškem někdo bez varování vyrval. Když jsem v roce 2014 přijela do redakce (tehdy ještě) Splav!u, byla jsem z toho prostředí dosti vyjukaná. Ale první kafe, první pivo, první společné cigarety, redakční porada a první článek, všechna tahle poprvé ve mně pevně zakořenila a předurčila, že do Sobotky budu jezdit i každý další rok.

Je to jednoduché – celý rok vás drtí vaše vlastní existence. Práce, škola, dění ve světě. Šrámkova Sobotka, resp. její současná podoba, je něčím, co se beze vší nadsázky dá nazvat jako ostrov pozitivní deviace. Je to poměrně bezpečný svět, celý rok budovaný na jeden jediný týden. Svět, ve kterém humanitní obory nejsou sprosté slovo. Svět, ve kterém můžete v jednu chvíli vést poměrně akademickou debatu nad povahou současné literární kritiky, ale ve chvíli druhé už stojíte v hloučku okolo chlapce s kytarou a na celou zahradu halekáte lidové písně. Svět, ve kterém v devět ráno posloucháte přednášku Jiřího Brabce, zatímco večer pogujete na Už jsme doma či tančíte na Květy.

Jak moc sobecké je si tuhle identitu nárokovat a vehementně odmítat se jí vzdát? Jedním z dosti podstatných důvodů je ten, že jen velmi malé množství lidí přítomných na festivalu na něm nic nedělá. Většina lidí je jednoduše v něčem až po uši namočená. Skoro každý jeden člověk, každý jeden účastník či účastnice vytváří atmosféru festivalu. Je to komunita – několikagenerační, mezioborová, mezižánrová…  přízvisek by se našlo hodně. A takovou atmosféru zkrátka jiný festival nemá.

Ta samozřejmě ale nevznikla z ničeho. Za dosavadní podobou Šrámkovy Sobotky stojí několik různě poskládaných týmů a dvacet let velmi tvrdé práce. Odvážím se říci, že i já na ní nějaký podíl mám – a byť by byl úplně minimální, stejně by mi neumožnil na letošní dění reagovat jinak než tak, jak právě činím – jiným festivalem, anarchistickým pojetím Šrámka, nekromancií, pocitem bezmoci a velmi upřímného vzteku.

VČERA III.

O unikátní kulturní akce a prostory se dá bojovat různými způsoby, jak ukazuje kupříkladu (A)void Floating Gallery. Něco jiného ovšem je, když tyto boje probíhají právě výše zmiňovaných dvacet let a vrcholí v posledních pěti. To, že stávající organizační jádro festivalu část výboru doslova byrokraticky odstřelí v době rozhodování o (ne)konání festivalu, je jen velmi hořce groteskní finále.  

Právě tady se ukazuje, jak je celá situace smutná. A – ačkoli se navzájem snažíme přesvědčovat, že to za rok může být úplně jinak – definitivní. Těžko by se asi někdo chtěl vracet na místo, kde z něj a z jeho práce konzervativní část výboru udělala doslova pitomce. Myslím si, že je dokonce na místě mluvit i o tom, že se právě oněm lidem (Sekerové, Bílkovi a nakonec i Havlové) podařilo to, oč více či méně vědomě a okatě usilovali – zničit současnou podobu festivalu.

Jak vypadají internetové stránky festivalu? Zejí prázdnotou, jedinou informací je náznak přednášek pro budoucí ročník, jinak tam není uvedeno dokonce ani to, kdo za festival zodpovídá. Většina odkazů funguje jako pouhý prolink na facebookovou stránku, resp. na její fotogalerii. Vedle toho působí nově zveřejněné video o nezahájení festivalu (na youtobovém účtu Jana Trče) trochu jako nekrolog a trochu jako neveselá stafáž pro jednu organizační fušeřinu.

A i kdyby se nakonec podařilo příští ročník kvalitativně vyladit tak, aby konkuroval ročníkům dosavadním, jaká by ale mohla být motivace stávajících účastníků? Na velmi konkrétní průchody osobní zášti se těžko odpovídá jinak než totožně.

VČERA IV.

Abych ovšem výše řečené zasadila do konkrétních souvislostí – minifestival Chceme se potkati v lukách je vskutku akcí na podporu Šrámkovy Sobotky a reakcí na ohrožení její existence. Není to ovšem žádný truc, ale doslova o reclaiming. Šrámkova Sobotka, tak jak se dvacet let vyvíjela a formovala, získala rysy subverze, kreativity a kulturní diverzity. Šrámkova Sobotka posledních let byla o hledání cest, o vzdoru mainstreamu, o myšlenkovém anarchismu. Až se skoro nabízí řečnická otázka – a jaký by ostatně festival zasvěcený anarchistickému básníkovi měl být?

Pod těmi všemi ideovými spory se samotný Šrámek trochu ztratil. Je tedy logicky na čase, aby by byl vyvolán z říše mrtvých, aby přestal být zakonzervovaným klasikem, s nímž si jeho krajští diletantští vykladači a literární fetišisté mohou dělat, co se jim zalíbí. Aby se aspoň ještě jednou ukázal jako ten básník, anarchista, co zpívá si a proklíná.

Máloco ve mně v oné bezmoci posledních dní vzbuzuje takovou naději jako to, že si už zítra nasadím Fráňovu masku – příznačně na lochovickém hřbitově u hrobu Václava Hraběte. Jak Šrámkovými ústy přečtu Hrabětovu Horečku, aniž bych zatím věděla, bude-li pro koho. Jak tu masku shodím a v Hořovicích se budou číst básně Mirka Kováříka – tak, jak se to v Sobotce v posledních letech děje. Jako výpravu za nedávno zesnulými básníky. Víte, včera měla totiž začít Šrámkova Sobotka...

[summazin]

Denní chvění: Tami T

“I've had a rough day / Could you tie me down to your bed / Ride my sadness away / I get so happy when you straddle my head” 

Hudebnice v žánru elektroniky s přezdívkou Tami T nepoužívá ve většině svých písních žádných zvláštních metafor či přirovnání. Její texty jsou spíše delyrizovaného rázu a pro vyjádření používá naprosto běžné lexikum. Přitom co témat, jedná se většinou o taková, která by v cisheteronormativní společnosti mohla vzbuzovat dojem tabuizovanosti či občas až pohoršení. Je v nich totiž explicitně, ale přitom nijak okázale, prezentována sexualita, tělesnost, identita, tělesná dysforie. Nebo taky reflexe transfobie. Texty Tami T jsou de facto samy o sobě velice závažné a nijak veselé, jak dokazuje v úvodu citovaný text písně Face Riding.

Autorka ovšem tyto texty skládá do hudby, která se nedá označit za nic jiného než electro-pop. Jásavé melodie, taneční beaty a zefektovaný hlas. Myšlenka stará jak hudba k tanci sama: pohybem lze se sebe dostat mnohé, sám tanec může mít terapeutické účinky. U Tami T jde navíc o melodie a texty tak chytlavé, že se neubráníte. A teprve v půlce písně zjistíte, co zpíváte: 

“Fourteen, fourteen / uncomfortable in my own skin / Shaking by the bathroom sink / I'm about to get naked and I am worried what the boy will think” 

Zde se nám ve dvou strofách písně Fourteen střetávají dvě časové roviny, v jedné nacházíme čtrnáctiletou (trans. dle tematického rámce celého alba) dívku před zrcadlem, v druhé zase pětadvacetiletou. Ta mladší je nejistá, ta starší zdánlivě jistá. Nejspíše, dle interpretace, má tranzici již za sebou, ale: 

“Twenty-five, twenty-five / Self-confident keeping my head up high / But I’m still shaking when buttons get undone / I'm afraid they won't like me when they see me with nothing on”

Připouštím, že není nejobjektivnější rozebírat zrovna tu smutně až depresivně laděnou část alba a opomíjet tu pozitivní. Důvod je prostý: k veselým věcem zrovna dvakrát neinklinuji. Ale pokud chcete od Tami T něco pozitivního, rozhodně zkuste Princess:  “Just because I wasn't born princess / Doesn't mean I have to perform princess / Better than a princess who is princess cis / Cos I'm allowed to define what a princess is” Já si ale v tuto chvíli dovolím uvést celý text skladby Face Riding a odkaz přímo na ni.

I've had a rough day Could you tie me down to your bed Ride my sadness away I get so happy when you straddle my head

Teeth digging into the inside of my lips Thick black ropes holding me in place Jaw dislodged by the grinding of your hips I'm happy suffocating when you're riding my face

These roles are not permanent We both know how to tie and both of us are switch Tomorrow I'll be dominant But tonight I want to be your tied up bitch

Teeth digging into the inside of my lips Thick black ropes holding me in place Jaw dislodged by the grinding of your hips I'm happy suffocating when you're riding my face

I feel so safe Isn't it strange I feel so free When I'm in restraints I feel so safe Isn't it strange I feel so free When I'm in restraints

[summazin]

Denní chvění: Arca

Arca, vlastním jménem Alejandra Ghersi, je hudebnice, producentka, DJka a perfomerka. V roce 2018 se vyoutovala jako nebinární člověk; a nutno dodat, že reflexi vlastní identity přizpůsobila i tematické zaměření performancí. Její vystoupení se co do vizuální a fyzické prezentace zakládají především na práci s tělem jako něčím, co je možno modifikovat, hackovat. Podíváme-li se na záznamy z jejích vystoupení, promo fotky, vizuály či videoklipy, nalezneme tam spousty protéz, hadiček, přístrojů a všelijakých jiných zařízení. Tato estetika se nejvíce blíží nejspíše žánru cyberpunku, ovšem s tím, že před ono slovo ještě velkými písmeny napíšeme QUEER, jak se ostatně ukazuje v nejnovějším klipu ke skladbě Nonbinary, v níž se Arca navíc doslova vysmívá cisgender normativům:  “I can be sexy or I could be sad / Act bad just to be sweet /  What a treat / It is to be / Nonbinary / ma ch��rie / tee hee hee / Bitch”

V tomto krátkém článku chci ovšem připomenout skladbu jinou, a to konkrétně Desafío z roku 2017. V jejím případě se totiž jedno o moje vůbec první setkání s Arcou. A vzhledem k estetice v klipu využité to bylo doslova trefa do černé, kožené svěrací kazajky. Arca se totiž v oné kazajce nachází po celou dobu. Všude je tma, občas problikává ostré světlo, aby odhalilo, jak je performerka chvíli tažena po zemi skupinou osob, chvíli se extaticky lomí v pase, aby se na konci přestala zcela hýbat, resp. jevit známky života. Kazajky se ovšem do konce klipu nezbaví. 

A co se odehrává ve španělském textu písně, zpívaném tak zastřeným a zefektovaným vokálem? Slovo desafío lze přeložit jako výzva. Ovšem jaká výzva! Už v první sloce jich najdeme několik, a to hraničních: miluj mě, svaž mě, podřízni mi krk, pronikni do mě, pohlť mě. V refrénu pak Arca odhaluje, že v sobě má propast. A že ten, kdo se rozhodne výzvu přijmout, se s ní musí nutně konfrontovat, ať je připraven nebo ne. Ve sloce druhé se sice kontrastně nachází afektovaná prosba zahřej mě, ale už o pár veršů pozdě se vrací k úvodním motivům. Týmž případem je i refrén. 

To, co se může na první pohled zdát jako poněkud bolestínské volání o pomoc, je ale dle mého názoru spíše lovesongem pro dobu nejistoty a strachu. Pro dobu neurotickou. Pro dobu, která se tváří jako zlatý věk, přitom je ale puristická a kromě těl pomocí svých normativů ovládá i duše.

Ámame y átame y dególlame! Búscame y penétrame y devórame!

[summazin]

Denní chvění: Ondřej Hanus

Básník, překladatel a redaktor Ondřej Hanus má v mém životě, minimálně v tom literárním, zvláštní roli. Redigoval můj debut Před setřením, stojí za blogem Sonetář webový, na kterém se nachází obří sbírka sonetů, byl účastníkem mých prvních performancí, ať už pojídání jeho vlastních básní v Crossu, či křtu rtěnkou na sestru Marii v rámci prazvláštního čtení v podzemí tehdy ještě fungující literární kavárny Řetězová. Je autorem sbírek Stínohrad, Výjevy a Volné verše. Ačkoli je jedním z mála českých básníků a básnířek schopných využít plně vázaného verše, v poslední, pro mě nejsilnější sbírce, naopak využívá verše volného, byť například grafickým členěním některé básně či oddíly vázaně působí. Jako ukázku uvádím jednu z nejstarších básní ve sbírce, konkrétně první část poemy Branická.

BRANICKÁ (POEMA) z oken si koukáme do oken, naproti stará paní vleče manžela do vany, má černou skvrnu pod okem a nejspíš i zlomený hlas a obratel Braník je plný opilců, bláznů, bezdomovců a šeříků, kdy to hodláte dodělat? křičí chlap na chlapa, ten neslyší a jako by žral žížalu, krmí se tlustou cigaretou je tady zapomenutý antikvariát, paní co má všechno na světě, úplně všechno, ale úplně všechno normálního člověka aby tady pohledal, a najednou jim všem tykáš ten nápis otřískal čas, ale nutkání mít všechno řádně pojmenováno zvítězilo, nápis vrátili, NA BENDOVĚ POLI, stojí tam hrdě, asi pět metrů nad zhaslou lucernou reliéfního havíře neustále tu houkají sirény a alarmy, ale žádní sýčci, a proč by taky? na Braníku se zásadně neumírá, jen krade a dva kocouři koukají z okna a mají z nás všech nejvíc rozumu

(sb. Volné verše)

[summazin]

Oněch deset důležitých alb / komentovaná facebooková výzva, druhá část

 6. PERFUME GENIUS —  PUT YOUR BACK N2 IT

Queer zjevení, které se ke mně dostalo hned dvěma směry. Nejprve od básníka Ondřeje Hanuse, konkrétně klipem Slip Away. V tu dobu jsme si ovšem s Ondřejem posílali zejména black či death metalové kapely, takže ani v tomto případě, jakož i v mnoha minulých se nepodařilo na prvním pokus. Dokud jsem se tedy neseznámila s básníkem, hudebníkem a nakladatelem Alešem Kauerem. Víte, že občas vypadá jak Bowie? Ale o tom jindy. Zkrátka: Perfume Genius (dále PG), vl. jménem Mike Hadreas, si mě získal právě skrze Aleše, který o něm neustále mluvil. Začala jsem se tedy tvorbou PG intenzivně probírat. Než ho vůbec začnete poslouchat, nutně vás na něm upoutá jeho vizuální identita. Jedná se umělce velmi jemných rysů, ovšem s poněkud protáhlým, lehce smutn��m úsměvem. Obličej jako mim, na těle však korzet, latex nebo spousta velmi genderově neutrálních modelů oblečení. Už od počátku je tedy jasné, že půjde o zvláštní kabaret. Škála nálad písní PG je ovšem stejně široká a veliká jako jeho šatník.

Jak je z předchozího článku nejspíš já (a navíc mě většina z vás zná), jsem člověk poněkud temnějších a smutnějších poloh. Přesně proto tedy v tuto chvíli pominu hity jako Queen a rozepíšu se právě o albu Put Your Back N2 It. Jedná se o album s minimálním názorovým obsazením, dominantní roli zde hraje klavír, navíc ještě nikoli okázalou a ekvilibristickou, Hadreas zkrátka udeří do kláves pouze tehdy, když je třeba. Občas si vezme na výpomoc kytaru, ale i tak jsou takřka všechny písně na desce výlučně s klavírnim doprovodem. Co do textů, jejich téma je povětšinou konfrontace s nějakou překážkou - často intimní, jak tělesně (AWOL Marine), tak psychicky (No Tear). Paradoxně nejsilnější jsou ovšem ty písně, které se vyrovnávají s určitým druhem slabosti, nedokonalosti, či jsou dokonce konfesijní, jak je tomu v případě Take Me Home: “Take me home, tend to me / Baby lay me down easy / For I have grown weary on my own // ... // I'll be so quiet for you / Look like a child for you /Be like a shadow of a shadow / Of a shadow for you” 

Snad jedna z nejtemnějších písní se jmenuje příznačně Dark Parts, vypráví o sexuálním zneužívání zpěvákovy matky ze strany jejího otce: “The hands of God were bigger than grandpa's eyes / But still he broke the elastic on your waist / But he'll never break you, baby” Navzdory textu je ovšem píseň překvapivě rychlá a s pozitivním vyzněním, tj. promluvou syna k matce, který jí slibuje, že všechnu tu temnotu od ní přijme a navždy ji v sobě schová. Obdobně laděnou, ovšem pomalejší písní, takovou poněkud pokřivenou baladou je Hood: “You would never call me baby / If you knew me truly / Oh, but I waited so long for your love / I am scared, baby, that I can't keep it up for long” Lyrický subjekt je zoufalý a přiznává, že jeho minulost či jeho osobnost není tak příjemná, jak to navenek vypadá. Ale nakonec v rukou svého milého “tiká jako bomba” a užívá si lásky, ve kterou skoro ani nedoufal. Paradoxem je, že videoklip k této písni se Hadreas dočkal mnohé kritiky, a to jen na základě toho, že v něm objímá a intimně se dotýká jiného muže. Na konci písně se ovšem beztak ozve: “I will fight, baby, not to do you wrong”

7. DUNAJ — ROSOL

Devadesátková legenda, která se ke mně dostala naprosto nedevadesátkovou cestou. Na svém prvním ročníku Šrámkovy Sobotky jsem se zatoulala na tvůrčí básnickou dílnu, kterou ten rok vedl Jaromír Typlt. (Pokud se vám zdá, že ho nezmiňuje poprvé, nebojte, Typltů ještě bude.) Na frekventantech a frekventantkách dělal různé pokusy, ať už šlo o sběr konkrétních textů v okolí, či doplnění verše od D. Ž. Bora. A najednou jim zahrál Barvy. Báseň Ivana Wernische, kterou zhudebnila jakási skupina Dunaj: “ Listy / co by jiného / než padají” Myslím, že tutéž píseň hrál i na schodech galerie Šrámkova doma, když nadešel závěrečný večer festivalu.

Samozřejmě mě tehdy, co chudou studentku, nenapadlo nic jiného, než se prohrabu pirátskými úložišti. Byla tam celá diskografie, a přestože se někdy přistihnu, že si jen tak zpívám “wa-hoo, wa-hoo-a”, nejzásadnějším albem pro mě zůstává Rosol. Nejspíš proto, že tolik nezabředalo do mysticismu, což mu ovšem nijak neubralo na abstraktnosti textů. Bylo špinavé. Z nahrávky se ozývaly výkřiky, které zvláštním způsobem ladily s tou kovově drnčící basou. Textově - misantropie, namířená v půlce případů i vůči vlastní osobě, názvy jako Čumilové, Kobylky, Holé hlavy, za tím vším kupříkladu Pavel Fajt nebo Vladimír Kokolia. Jak jinak by taky mělo vypadat album, na němž se usilovně křičí: “Stihomámo, vrať se dom!”

8. FILIP TOPOL — STŘEPY

Abych hned na začátek vyjasnila svůj postoj k Psím vojákům: jednalo se o jedinou kapelu, na kterou jsem se bála chodit. Písňové texty Topola Filipa mi byly vždycky blíže než básně Topola Jáchyma. Snad protože, že jednoduše řezaly, snad proto, že Filip Topol vždycky spíš řval a deklamoval, než zpíval. Jako každý, kdo hrál Žiletky na kytaru, jsem měla po jejich dohrání prsty od krve. A jednoduše jsem se bála, že tu originální verzi zkrátka nedokážu vydržet. 

Když Topol zemřel, četla jsem si v jeho textech, hrabala jsem se v Nedorym, ale nemělo, nemělo to tu sílu. Mám vlastního, vnitřního Nedoryho, ten Topolův zemřel spolu s ním. Ani studiové nahrávky už nemají tu sílu. Autor-básník je tam vycizelován, přesně proti smyslu Psích vojáků, kmene válečnic a válečníků. Co ale zůstalo, jsou Střepy. Topolův melodram o absolutní izolací, ožívání neživých věcí, o komparaci toho, jak netečně ubíhá rok, ale jak děsivě se chovají lidé ve světě, všechno to se zvukovými chybami, šustěním a šumy. Ryzí Filip Topol. “Jsem jenom Dvůr / odsouzenec k bytí / který život zná / a neví, co je žití” 

Všechny ty Russian Mystic Pop op. nevímkolik, všechny ty Tak akorát dlouhé, všechna Černá sedla, ta celá tragická stylizace i tragická životní zkušenost, to všechno je koncentrované ve Střepech. Když se nad tím člověk zamyslí, asi by se těžko mohly jmenovat jinak. Symbolizují rozpad. A řežou.

9. WWW — NEUROBEAT

Slíbila jsem, že o Typltovi bude ještě řeč. Tentokrát ovšem půjde o Lubomíra Typlta, malíře a zároveň textaře (a kdysi trumpetistu) skupiny WWW. Představovat je snad ani nemusím, uvedu tedy pouze obecnější důvody, proč zrovna v mém posluchačské vkusu mají tak významné místo - protože se s prostředky, jako je rap, elektronická hudba, beaty, scratchování snaží dělat pomalu jako jediní na zavedenější scéně něco invenčního a originální (pominu teď odnože socka-rapu aj., které jdou svou vlastní cestou). Přiznám se, že celý label BigBoss, resp. jeho hiphopoví/rapoví umělci jsou ve srovnání s prací Lubomíra Typlta a Ondřeje Sifona Anděry pouzí diletanti, byť by prodeje mohly říkat opak. Všechny ty principy, na kterých totiž WWW stojí, jsou totiž v českém kontextu jediným adekvátním využitím síly slova, pokud má být rapováno či polozpíváno s patřičným hudebním doprovodem. A ne, kromě již zmíněného socka-rapu tu není nikdo další, kdo by dělal něco originálního.

Samotný Neurobeat je první nahrávkou skupiny po zásadní pauze/reunionu a ukazuje, co dosud na české rapové scéně chybělo - důraz na slovo a umění je používat. Například legendární Lexikon lze považovat za regulérní fonickou poezii. Textově nemá Typlt vůbec daleko k surrealismu, občas ovšem i k nějaké poťouchlé, skoro až wernischovské poetice: “Karamel je cukr, co se už neuzdraví.” Důležitý je i hlasový kontrast mezi Sifonem a jeho částečně česky, částečně cizím jazykem zpívající manželkou, architektkou a zpěvačkou Milesou. Na českou hudební scénu se v případě WWW nevrhl další z macho-projektů, ale spíše mnohohlavá saň s jedovatými zuby. Ostatně i vizuální stránka koncertů či alb WWW, založená především na tvorbě Lubomíra Typlta, je něco, co lze jen stěží přehlédnout.

10. KYKLOS GALAKTIKOS —  OSA DOBRA

Většina této desítky důležitých alb není příliš pozitivní. Nebo není pozitivní vůbec. Proto na jejím konci uvádím právě Kyklos Galaktikos, Původně se jednalo o volnou multižánrovou platformu (doporučuji alespoň záznamy jejich divadelních představení v Altě, od nichž by se současní mladí konceptualisté leckdy mohli poučit. V případě kapely mám ale na mysli Jana Buriana ml., Jaroslava Hrdličku a Johanu Matoušková. 

A proč vlastně KG? Protože opět snad jako jediní pochopili, že humor se dá dělat i sofistikovaně a na úrovni (ano, mířím tím na PSH a jejich hity typu Vim já). První track desky Osa dobra zaujme už vysamplovanou znělkou seriálu Návštěvníci a následným ironicky vychloubačným představením kapely. Hned další track se jmenuje judr.mga.phdr.csc. Místo komentáře doporučuji spíše jeho poslech, hned se vám, milí čtenáři a milé čtenářky, bude na vaše fakultní či celouniverzitní představitele a představitelky lépe koukat. Pro ty, kdo by poslouchat nechtěli, uvedu tedy alespoň krátký příklad z refrénu: “vytáhni mi profesora / pohlaď mýho prorektora” Deska Osa dobra ovšem není pouze o humoru. Najdeme na ní jak zhudebněné textu A. Artauda či svérázný remix již zmiňované skupiny Dunaj, resp. její písně Jednou. Vedle toho můžeme objevit i kritiku korporátů (Firma), pokroucenou pohádku o Karkulce či připomenutí nemožnosti vyváznout z koloběhu života, resp. připomenutí vlastní konečnosti v písni Stará škola: “můj praprapraprapraděda / a tvůj praprapraprapraděda / měli voba těžkýho Elzheimera / a toho teď máme i my dva”  Bohužel, Kyklos Galaktikos již ukončili činnost.

———

A příště? Třeba zase něco o knihách.

[summazin]

Oněch deset důležitých alb / komentovaná facebooková výzva, první část

1. EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN — HAUS DER LÜGE

Předně musím říci, že právě Einstürzende Nebauten (dále EN) jsou albem, které pro mě jako první bylo albem tzv. pražským, za což vděčím básníku Jaromíru Typltovi a jeho horlivým rozhovorům o jakémsi Blixovi Bargeldovi. V prvním ročníku vysoké školy ve mně zvolna dožívaly hudební preference věku středoškolského, ale většina z nich už se poněkud oposlouchávala. Byl čas jít někam dál. Právě EN s jejich pružinami, bruskami, plechy, vozíky a všeobecným hlukem pro mě znamenali naprosté novum. Odchovaná punkovými koncerty v klasickém složení kytara, basa, bicí a zpěv jsem jako laik doslova zírala na jejich koncertní záznamy, nevěřícně kroutila hlavou, co právě slyším. A jak mi učarovaly Bargeldovy texty! Všechno, ač se zdálo být nesmírně chaotickým, bylo naopak do detailu promyšlené, ve všem byl minimálně druhý (a většinou i třetí, čtvrtý, pátý) plán, ve všem hluboká poučenost historií lidskou, historií hudební, divadelní i literární. A skladba Let’s Do It A Dada pro mě jistou dobu bylo hymnou. 

Výsadní postavení v tvorbě EN pro mě ovšem má jejich páté řadové album Haus der Lüge. Tedy Dům lží. Album s asi nejpromyšlenější koncepcí a nejširší škálou zvuků, které jsem u nich doposud zažila. Popisy (auto)destrukce, během níž sám sebe vraždí i Bůh, zatímco se nad jeho ostatky staví stavby nové. Revolta, revoluce, které ale samy zpochybňují, zda mohou uspět, zda samy neexplodují a nezůstane po nich než zvuk bouře střepů. Nade vším potom König Feurio, Král Oheň, ten, který stál, jak nasvědčují předchozí verše příslušné písně Feurio!, u požáru Říšského sněmu. Nikoli Marinus.

2. VLOŽTE KOČKU — TÁTA

Vůbec první plnohodnotné album kapely, která se ke mně dostala spíše na základě mých různých životních cest, než že bych na ni někde vysloveně náhodou narazila. Když se ovšem zamyslím, stalo se to. V jedné z pražských ulic, snad přímo v Národní, kdy koncertovali snad u příležitosti výročí 17. listopadu, to jsem byla na počátku druhého ročníku vysoké. Nevím. Každopádně tam zrovna hráli skladbu Kroky, hodiny a roky z EP Cimelium 1. Refrén skladby mi docela utkvěl v hlavě (”they will hunt you / they will haunt you”), nikoli ovšem zase tak, abych si skupinu nějak cíleně vyhledala. To se stalo až o mnoho let později. A efekt na mě měli podobný jako již zmínění EN; ukázka zcela jiného, velmi inovativního přístupu k hudbě, k postupům, ke struktuře skladeb, k textům.

Proč právě Táta? Vždyť Vložte kočku mají za sebou řadu masově úspěšnějších alb jako Seat, Hedvika či Klub Bublinka. Jak zmiňuji výše: právě proto, že to bylo album první (a přitom rovnou získalo nominaci na cenu Anděl). Zvuk je surovější než na albech pozdějších, je slyšet, jak všichni zmínění hudebníci rostli, zároveň je to pro mě album textově nejzávažnější. Rozhodně nelze opomenout skladbu DD (interpretovanou jako Dobrý den či Domov důchodců) popisující leckdy děsivou zkušenost stárnutí, resp. samotného stáří (”třikrát sto už skoro zhaslejch životů / sdílej tu kolektivní samotu”). Ostatně mimoliterární či mimohudební okolnosti navádí ke konkrétnímu domovu důchodců, kde oba bratři Kaplanové kdysi čerpali vedle praxe i poněkud krutou inspiraci. Je také třeba zmínit diplomovou práci bubeníka a textaře Cyrila s názvem Představy o smrti a prožívaná smysluplnost života. Dále je třeba zmínit hit Hradec, popisující podle vlastních slov hudebníků jednu situaci na pražské náplavce. Pokud si tuto skutečnost uvědomíme, není pak Hradec ničím jiným než prostým usvědčením z konzumerismu, samoúčelné zábavy několika zpovykaných dětí, čemuž ostatně odpovídá i refrén, napůl rap, napůl řev, Jiřího Konvalinky. Jako poslední bych ještě ráda uvedla skladbu Pudamara, skladbu na tracklistu textově rozhodně nejdelší. Ta poněkud ironicky a jízlivě popisuje, jak moc výchova ovlivňuje osobnost, ať už jde o skinheada nebo o člověka z řady tzv. normies. Celá píseň ostatní vrcholí vpravdě úchylnou cover verzí písně Já jsem z Kutný hory, ovšem v angličtině a s tanečním podkladem.

3. UŽ JSME DOMA — UPROSTŘED SLOV

Tentokrát je to objev turnovský a ještě středoškolský. Jestli mi něco za mých pubertálních let vadilo, byl to zvuk saxofonu, který většina mně tehdy známých kapel používala, aby skladbám dodala dávku komfortní melancholie, ve které si člověk nakonec nebude zoufat, ale spíš libovat. Zkrátka ten zvuk, který mě s pozdějšími alby začal otravovat i třeba na takové Mňáze a Žďorp. Jenomže se ukázalo, že existuje hudební skupina kolem Miroslava Waneka, která dokáže saxofon používat skoro jako palnou zbraň (což je ale vzhledem k tématu alba, které níže popíši, poněkud paradoxní příměr). Vlivem personálních změn v kapele z nástrojového obsazení postupem času sice vymizel, v jednu chvíli ho “nahradila” druhá kytara, ovšem v současnosti v Už jsme doma hraje poměrně výraznou roli trubka, jejíž zvuk je, i vzhledem k tematickému ladění alb, příznačně apokalyptický. 

Mojí v té době sotva plnoleté duši ovšem učaroval právě onen saxofon. A jako u výše zmíněných, atypická struktura skladeb, postupy, rytmy, především pak ale Wanekovy texty, veskrze básnické, což se o mnohých z okruhu příbuzných kapel říci nedá. V souladu s punkovou tradicí kapely se jednalo o texty velmi angažované, nikoli ovšem prvoplánové a povrchní, ale, a to už se budu opakovat, opět o texty poučené, o texty filozofující až filozofické. Jako příklad může posloužit titulní píseň: “Stádo - stádo - co všechno ti kradou? / Stádo - stádo - kde máš hrdost mladou? /  Stádo - stádo - místo mozku ládo / Vání - vání - už nemáš nic rádo!” Zpěv vysloveně dvojznačný, na jednu stranu burcování k odporu vůči konzumerismu, na druhou stranu karatelský stesk. Pozoruhodné je ovšem i Wanekovo obracení se ke slovu samotnému jako k něčemu, co je postupně devalvováno a okrádáno o nějaký význam; s pozdějšími alby je tento jeho přístup ještě patrnější - mezilidská komunikace se vstupem do zdánlivé svobody zároveň dostala do odstrašující krize. “A hned ho zardousej / Jenom s tim začne” 

4. KVĚTY — KOCOUREK A HOREČKA

Další okouzlení čerstvé vysokoškolačky. Zase atypické struktury, zase netradiční nástroje, zase významné texty. Situace podobná té s Vložte kočku - ovšem v případě Květů šlo o vrtoch youtubového algoritmu; zkrátka mi z reproduktorů najednou začal hrát Pasáček ovcí: “Jenže žádná cesta stejně / než k tobě nevede / ať se člověk dívá / pod nohy či do nebe” Čerstvě rozejitá, bolavá duše na píseň patřičně reagovala a o nějakou dobu později o té skupině začal mluvit tehdejší kolega z ročníku a začal ji i hrát na kytaru. Jenomže trochu jinou. Právě tu z alba Kocourek a horečka. “Kdyby tvoje oči nesvítily jako břízy z černého lesa” Vzhledem k tomu, že jeho jméno tu nezmiňuji, mohu s klidem přiznat, že právě hudba Květů v jeho podání ve mně nejednou vyvolala romantické city.

Ale zpět k albu. V diskografii kapely se chronologicky jedná o první z mých oblíbených tří, kde si Květy zachovávají výraz kapely, která dovede velmi inovativně zacházet s tradicí českého písničkářství, ale zároveň s alternativním rockem, přičemž se ale nepřiklání ani k jednomu. Martin E. Kyšperský, frontman kapely, multiinstrumentalista a tvůrce textů je ovšem ryzím básníkem. A co víc, zejména právě v Kocourkovi a horečce vrátil naději, že existuje milostná píseň (resp. zhudebněná milostná poezie), která by a) nebyla tak trochu pitomá, b) se nedala hrát jen u ohně. Kyšperského texty jsou silně imaginativní, občas až na hranici srozumitelnosti pro více osob než ty dvě, mezi kterými se píseň odehrává. Jsou velmi intimní a velmi něžné, a to i v polohách, kde obsah svědčí spíše o bolesti. A vedle zcela abstraktních obrazů tu navíc najdeme verše velice výmluvné: “Zamíchej lžičkou hlavu kávě / Pohlaď nožem sýr a chleba / Líbej jemně cigaretu / Já.. toužím být všemi těmi věcmi.”

5. AGAINST ME! — TRANSGENDER DYSPHORIA BLUES 

Záležitost z nejosobnějších. Jak mě přechodem do Prahy naprosto přestal bavit klasický punk či punkrock, většina jmen, která se mezitím jak na české, tak světové scéně objevila, mi zkrátka prosvištěla kolem uší. I tohle album se mi dostalo k poslechu až dva roky po vydání, mezitím se frontwoman Laura Jane Grace stala jakousi role model pro světovou trans* populaci. Transgender Dysphoria Blues je album mého coming outu.

Většinu queer (a tím spíš trans* lidí) provází během takového procesu silná nejistota, přerůstající ve strach, úzkost, obavy (samozřejmě to tak ve všem případech být nemusí). A přesně tohle všechno jsem prožívala i já. Holka, která se čerstvě probudila a příliš nevěděla, kudy a kam se má dát. “Who's gonna take you home tonight? / Who's gonna take you home? / Does god bless your transsexual heart / True Trans Soul Rebel?” Odkudsi z neznáma se objevil jednoduchý, trochu jižanskými vlivy říznutý punkrock, na který bylo možno si vypogovat duši, i když právě stojíte na zastávce tramvaje a čekáte, až přijede vagon, který vás odveze do práce, kde se coming outu ještě bojíte. Ale na té zastávce tančíte, protože jste alespoň na tu chvíli True Trans Soul Rebel. Rebel, který si v další chvíli může říci #FUCKMYLIFE666 (jiná podobně rychlá píseň). 

Album ovšem neřeší jen současnou identitu lyrického subjektu (silně autobiografického), dokáže reflektovat i minulost, například v písni Drinking with the Jocks, kde se právě subjekt “drží za penis” a “směje se buznám”. Jednoduše se snaží zapadnout do světa, do kterého by patřit měl, ale ví, že nepatří. Právě tahle disonance ústí do hořkého konce písně, kdy se subjekt dívá na ženy a doslova “si přeje být jednou z nich”. Závěrečnou písní alba je pak Black Me Out, jednoduchý a chytlavý protestsong, který by se motivicky mohl zdát antikapitalistický. Pokud od téhle interpretace upustíme, zůstává však stále píseň, která jednoduchým popěvkem (”Black me out / I wanna piss on the walls of your house”) zkrátka vyjadřuje znechucení nad kastováním lidí, ať už dle ekonomického, sociálního či jiného kapitálu. Touto písní sice album končí, ale jako závěrečný příklad si dovolím uvést jinou, a to Paralytic states. Její text snad ani není třeba komentovat: “Standing naked in front of that hotel bathroom mirror / In her dysphoria's reflection, she still saw her mother's son”

————

Ano, je toho jen polovina. Tento text má totiž sám o sobě deset tisíc znaků včetně mezer. Dál by to bylo nečitelné. Druhá polovina ovšem bude velmi brzy. A bude začínat rozborem Perfume Genius.