#vím že to není z té doby a je mi to docela jedno | Explore Tumblr posts and blogs

zlutyzakaznik · 4 years ago

Text

Kávy roku 2020

(28. 12. 2020) Nejlepší extrakce, kavárny a baristi uplynulých 12 měsíců.

1) doppio (Hasbean, Nicaragua Finca Limoncillo Funky Natural Red Pacamara, The Roses Beer & Coffee), 16 – 17/20, Vojtěch Růžička (EK 43)

Po letech 2018 a 2019, kdy první místo opanoval se svým cappuccinem Adam Obrátil, pro mne letos nevyhrál mléčný nápoj, ale dvojité espresso úřadujícího tuzemského baristického šampiona. Stejně jako dříve head barista Industry, tak i zkušenější(?) z obou bratrů mě o svém umu přesvědčil v rámci roku opakovaně a jeho práci nalezneme v první patnáctce rovnou čtyřikrát! A samozřejmě je to dáno i tím, že jsem chodil cíleně za ním, že jsem měl štěstí na velmi kvalitní nebo dokonce výjimečnou surovinu a že jsem těžil z toho, že barista měl natrénováno ze soutěže.

Tohle doppio ukazuje, proč může být výběrové pojetí espressa tak zajímavé a inspirativní a zároveň dokládá, jak fádní nebo chuťově homogenní je běžný standard v této oblasti. Samozřejmě to není pro každého a senzorická neučesanost suroviny a exploze v ústech může konzervativnější kávové konzumenty překvapit, ale já jsem si nad výsledkem spolu s baristou notoval a užíval si komplexnost a dlouhé doznívání chuti. Jelikož na stránkách pražírny je příslušný záznam už pryč, přidávám nadšenou popisku zakladatele Hasbean prostřednictvím jiného webu.

Jedna z velmi mála káv, která je skutečně funky a není to jen módní nálepka.

2) doppio (La Cabra, El Salvador, Los Pirineos, Pacamara, Yeast Fermentation, The Roses Beer & Coffee), silných 16/20, Vojtěch Růžička (Compak E8 OD)

Nečekal jsem, že se mi letos tak vysoko umístí dánská La Cabra, ale po té zhruba dvacítce doppií ve Friedrichovi za poslední dva roky, z nichž mi mnohá opravdu chutnala, jsem narazil na jejich zatím asi nejodvážnější kousek a opět je to odrůdově Pacamara (zpracovaná méně běžným způsobem). Po dopití šálku jsem řekl baristovi, který na ta slova jen zamrkal, že takhle nějak bych si představoval ten výběrový standard. :-) Tedy aromatické, chuťově vyvážené a subtilní kafe, kde deskriptory člověk opravdu nalezne v šálku a dominantní byla vanilka, následovaná cukrovou třtinou a pomerančem.

3) cafe latte/cappuccino (Parana Extra Bar 70:30, 12/10 g), 16/20, ŽZ

Ano, ano, já vím, ale po asi patnácti stech mléčných nápojů v práci nebo doma jsem už snad schopen aspoň trochu slušné cappuccino nebo latéčko připravit. A protože jsem nechtěl vyřadit některou ze zajímavých výběrových káv na konci žebříčku, sloučil jsem pro úsporu oba typy kávy do jedné položky.

Těch pět nebo šest nejlepších kousků vzniklo koncem listopadu a všechny byly postaveny (stejně jako loni) na zelené 4% BIO Olmě, konkrétně šarži v Penny na Lesné v akci za 23.90, které chybělo do data spotřeby 6 dní. Extrakce byla 25 vteřin a výstup jsem v duchu italské tradice nevážil. :-)

Cafe latte má 250 ml (žlutý hrnek Butlers) a cappuccino je v 99.7 % případů nalito do mého nejmilejšího a ultrapohodlného 190ml ACME Evolution Feijoa (zelená), který používám od července 2019, kdy jsem si ho v Penerini koupil. Samozřejmě slouží i jako standardní šálek na výběrová doppia a dokonce jej upřednostňuji na okénkovou kávu s sebou, protože je skladnější než 160ml dAncap.

4) cappuccino (MOK Coffee, Etiopie/Brazílie 70:30, Monogram) – 16/20, “Skandinávský barista”

Poslední směnu svého monogramího oblíbence jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít a výsledkem bylo cappu, které v nejlepším slova smyslu spojuje mladistvé nadšení a zaujetí s už respektovanou zkušeností. Nebyla to valivá až ohromující krémovost a plnost, jakou mám občas u svých exemplářů, ale v rámci současného výběrového pojetí tohoto nápoje vysoce nadstandardní. Nalité mléko bylo vyvážené s espresso základem a neměl jsem pocit, že by při šlehání šlo na prvním místě o latte art – v diskusi jsme se ostatně shodli, že obrázek je bonus a ne cíl snažení, jak je dnes bohužel ve třetivlnném světě běžné. Též teplota byla v pořádku i pro někoho, kdo je odkojen na italském pojetí cappuccina, kde je to něco mezi vlažným a mírně teplým.

Adam Neubauer má pravdu, když na kterési sociální síti tvrdí, že s kolegou a jeho humorem ta směna uběhne ani neví jak a vedle kavárenského cappuccina roku jsem zaznamenal i moc milý kávový vtip, když křenící se barista odpověděl jednomu ze svých kamarádů, že by surovina měla být vyvážená 70 na 30, ale že samozřejmě nemůže zaručit jestli do mlecích kamenů propadne víc Brazílie než Etiopie. :-)

5) doppio (La Cabra, Costa Rica Altos, Kafe Friedrich) – 16/20

Pokud na základě mých informací majitelka usoudila správně, tohle velmi pozoruhodné doppio připravila slečna Evička a je to přesně ten důvod, proč mám Friedricha a jeho nejšikovnější a informovaná děvčata s La Cabrou tak rád: komplexní, vybalancované a dlouhodoznívající kafe se zářivou, svítivou a strukturovanou aciditou. Z těch několika Kostarik, které jsem letos měl, je Altos zdaleka nejzajímavější a je oproštěn od oné rostlinno-hliněné pachuti (osobní termín větvičky), kterou se vyznačuje méně kvalitní surovina z dané země. Velmi přesvědčivé doppio.

6) cappuccino (TAF Competition Espresso Blend, TAF Cafe, Atény) – 16/20

Vedle italských etalonů rychlosti, efektivity a solidního standardu, který bych mohl pozorovat hodiny ve VyTa na Milano Centrale nebo nádraží Venezia Santa Lucia jsem měl letos štěstí i na střední kategorii co do objemu, tedy dle mého odhadu něco mezi 500 až 800 shoty denně v renomované výběrové kavárně v lednových Aténách. Barista, který vypadal jako kultivovanější Sandokan a věkově okolo 45, mi zas po delší době ukázal, o čem je rychloobrátková baristika, kdy se soustředěná pozornost věnuje kávě, ale nezapomíná se ani na servis a další detaily provozu. Přál bych Vám vidět mu pod ruce a ochutnat jeho cappuccino, které mě znovu utvrdilo v tom, jak substandardní exempláře se dnes nabízejí ve výběrových kavárnách napříč Evropou.

7) espresso (TAF Comp. Espresso Blend, TAF Cafe, Atény) – skoro 16/20

Tentýž barista mi připravil i několik porcí espressa, která byla všechna jako když střelí, uniformně kvalitní a vyvážená a kdybych si měl vybrat jen jedno, bylo by to to, které přišlo až poté, co předtím dvakrát zastavil extrakci z dvouvýpusťové páky, posunul zasobníkový Anfim (ano, vycvakává se tu z doseru on-demand, ale to stejné dělá 10 let Michal Kocman nebo svého času lidé v Jedné básni s Macapem M4), demitasse šálek “poklidil” do cappuccinového a oboje shrnul po odkapovce kávovaru směrem k myčce takovým způsobem, že mé srdce vystoupalo až do nebes. Ta zkušenost! Ta ladná senzomotorika! Ta noblesa! Tohle dokáže pouze barista s léty zkušeností v podobě vysokých stovek káv denně. Právě takové cafe bary jsou pro mě místem, kde se realizuje skutečná magie espressa a cappuccina.

8) espresso (Parana Extra Bar) – skoro 16/20

Po skoro dvou letech jsem: a) narazil na limity suroviny; b) je to rukama; c) potřebuji mlýnek s plochými 83mm kameny ;-), ale šestnáctka je u mé stálé italské směsi prozatimním maximem. Docela by mě zajímalo, co by z toho vylezlo na Mythosu nebo EK-43, ale kdo z pravověrných by si to pustil do mlýnku? Pro doplnění kontextu uvedu, že k této kávě mě přivedla má oblíbená baristka “Na pankáče” z Laundry (naposledy jsem ji viděl s mimčem tak rok zpátky na jednom oděvním jarmarku) a když to tak srovnám s jejími esky z doby před pěti a půl lety, jsou ta moje v průměru přece jen trošku lehčí a ne tak opulentně hutná, zato ale mají víc komplexnosti.

9) doppio (Rebelbean, Peru Elvis Tineo Rafael, Pelíšek) – silných 15/20

Já hlava děravá jsem si při dotazu u spolumajitele nepoznamenal, zda je to slečna Tereza nebo Kateřina, ale po odchodu slovenské holčiny do Kafe a slanina (paralelně působila vedle Pelíšku v Kafe a kobliha na Pekařské) je to moje zdejší nejoblíbenější baristka jakkoli i ostatní lidé z Pelíšku jsou všichni moc fajn co do přípravy a péče, takže se prosím nikdo, pokud to třeba budete číst, neuražte – v to počítaje pár, který kavárnu provozuje.

Letošní nejvýše hodnocená rebelská káva je tato a trošku lituji, že jsem si zrnek nevzal víc, když byla v kavárně k mání. Toto doppio, připravené do osobního ACME s sebou, bylo jedním z nejkrásnějších kávových momentů roku a jak jsem o pár dní později reportoval spolumajiteli, po dopití kávy jsem šel přes polovinu Lužánek s nosem zabořeným na dno šálku a po vybalancované chuti se kochal úžasnou zbytkovou aromatikou.

10) doppio (Ditta Artigianale, Kenya Natural, The Roses Beer & Coffee) – silných 15/20, Vojtěch Růžička (EK 43)

Třetí káva Vojty Růžičky v první desítce byla opět trochu netypická (naturálně zpracovaná Keňa je údajně dosti neobvyklá), ale výsledek opět přesvědčivý a na téhle úrovni prostě očekávám jen a pouze “cup of excellence”. :-)

11) doppio (Fifty Beans, Peru, Pelíšek) – 15/20

Slovenská baristka, která vedle Pelíšku paralelně působila v Kafe a Kobliha na Pekařské, přesídlila do Kafe a Slanina v Řečkovicích, ale její doppio z první poloviny roku na mě zanechalo ten nejlepší dojem. Seriózní a poctivé v přípravě, velmi dobré v chuti.

12) doppio (Fiftybeans, Etiopie, Take Five) – 15/20, barista Jan

Káva z nové kavárny a “koloniálu” na Staré osadě (v bývalé cykloprodejně) byla tím nejlepším vzorkem z pěti dosud zde ochutnaných a krásná a intenzivní byla nejen dochuť, ale i celý shot. Pěkně vyvážený a velmi čistý, tedy přesně to, co od dobré Etiopie a pražírny ze Slatiny očekávám. :-)

13) doppio (Rusty Nails, Etiopie/Keňa, Pelíšek) – 15/20, spolumajitel

Soukromé označení “Bootleg Blend” implikuje tak trochu ilegální aktivitu, protože smíchat zbytek docházející kávy s novou určitě nebude doporučovaný postup v produktovém listu pražírny. Sám jsem to však doma pří “končící násypce” také občas zkusil a tady se to povedlo hezky: Etiopie zjemnila a zakulatila výrazem poněkud ostřejší Keňu (měl jsem zde obě kávy Rusty Nails i samostatně) a od spoluzakladatele podniku odpovědného za kávovou úroveň člověk ostatně čeká jen to nejlepší.

14) doppio (Caravan Market Blend, 71 Lincoln’s Inn Fields, Londýn) – 15/20

I v Londýně a v zavedeném výběrovém miniřetězci můžeme dostat výbornou kvalitu, ale musíte si o ni důrazně říct a dát najevo, že víte, co chcete. Pak lze obržet předpisový double shot a ne žbryndu, která “provalí” pákou za 12 až 15 vteřin (nejprve sledováno za sklem, jelikož byly hlavy obráceny do ulice).

15) cappuccino (Underdog, Etiopia Gesha Village Natural, The Roses Beer & Coffee) – 15/20, Vojtěch Růžička

Čtvrtá káva VR v mém žebříčku vycházela z jeho soutěžní Geshy a byla nabízena pár dní po triumfu na tuzemském klání. A i když barista očekával, že si dám čisté doppio, abych ocenil nuance suroviny, mě zajímalo, jak to bude chutnat v mléce. Třebaže souhlasím s tím, že to není stejný kávovar, stejná tryska a stejné mléko a podmínky soutěže nelze dost dobře replikovat, nalákán senzorickou popiskou během vystoupení jsem to chtěl aspoň zkusit.

16) doppio (Rebelbean, Rwanda, Šestá větev) – 15/20, spolumajitelka

Ne tak dobré jako rebelská Etiopie loni nebo letošní “Peru od Elvise”, ale i tak káva hodná zaznamenání. Potíž s Šestou větví je pro mě v tom, že jsem si zvykl na doppio standardy šéfové a jejího slovenského baristy a cokoli méně dobrého nebo příjemného než to se mi špatně akceptuje.

17) doppio (Chroast, Tanzanie, KAFÖ, Zlín), skoro 15/20, barista Sven

Má oblíbená kavárna nejen ve Zlíně, ale velmi pravděpodobně v celém regionu “Jihovýchodní Moravy”. Je to trochu bláznivý podnik a jejich propagace na Instagramu je někdy pořádně “crazy”, ale to nevadí a často je to milé, rozpustilé a plné mladistvého nadšení, které se díkybohu projevuje i v přípravě espressa. Sven vypadá se svým fousem částečně skandinávsky a ústřední duo (bratr a sestra) představuje epicentrum energie v malém a komorním espresso baru, který je s 9 metry plochy vážným kandidátem na nejmenší tuzemskou kávárnu (nepočítám výlučně okýnkové provozy jako Nilaja v OD Centrum).

18) doppio (Candycane, Etiopia Bensa, Atlas) – skoro 15/20, majitelka

Letošní nejlepší “atlasí” káva mi vrátila důvěru v Etiopii od Candycane, kterou jsem zde na první pokus dostal s podivnou chutí práškového kakaa a několika vrstvami cremy rotující v šálku (údajně způsobeno příliš čerstvou a kopající surovinou). Moc příjemné kafe od prý vůbec ne zachmuřené šéfové, jak jsem si dříve myslel. Potíž je, že po několika týdnech a velmi podařených vzorcích stejné suroviny se kruh uzavřel doppiem, u kterého jsem měl neodbytný pocit, že surovina už má to nejlepší za sebou (ano, ten poslední pytel zrnek zde spotřebovávali už docela dlouho).

19) cappuccino (Square Mile Roasters, Guatemala, Industra) – skoro 15/20, Adam Obrátil

I když mi to trochu trhá srdce, letos se můj oblíbený mléčný specialista umístil s lepším z dvojice svých cappuccin pouze takto a jeho jarní etiopské doppio z Picoly zůstalo daleko za branami tohoto přehledu, ale tam bych to viděl spíše na vyhajpovanou surovinu, která byla charakterem spíše na filtr. Ano, bylo to technicky korektní a postavené na základě mnohaleté zkušenosti, ale pro mě už tam prostě není ten v tuzemsku nedostižný skill a výjimečná vyváženost jako dřív a zejména v letech 2014 až 2018 (viz vizuální rozborka jeho druhého mléčného nápoje v jednom z předchozích článků). Barista už také není každý den za kávovarem a podle mě je to bohužel znát. Čili jakkoli šlo tohle cappuccino respektovat z hlediska latte artu a kontrastu, jen stěží jsem jej mohl milovat (vyšší teplota, řídší mikropěna, suboptimální propojení mléka s espressem). A Square Mile chutnali dřív také lépe, což se mi ostatně potvrdilo i v březnu v Londýně, kde byla jejich standardní espresso směs Red Brick prakticky nepitelná. Ale tak už to chodí a vzhledem k velikosti pražírny a počtu odběratelů YouTube kanálu Jamese Hoffmanna to asi moc nepřekvapí.

20) cafe latte (Rebelbean, Peru Elvis Tineo Rafael, 18 g) – skoro 15/20, ŽZ

Standardně si doma dělám ranní výběrové cafe latte z doppio základu, protože ve 250ml šálku by se single shot v mléce docela ztrácel a člověk po ránu potřebuje silnější dávku kofeinu. Mléko čerstvé plnotučné Tesco od Olmy.

21) doppio (Fiftybeans, El Salvador Don Atonio, Pelíšek) – skoro 15/20

Seriózní doppio ze seriózní suroviny připravené seriózní slovenskou baristkou. U Fiftybeans, stejně jako Rebelbean nebo Candycane, platí, že mají velmi povedené kávy, ale už moc jedou na prodej a bohužel je až příliš mnoho podniků, kde buďto berou jejich velmi základní věci (Fifty espresso pro firmy ve složení 50 % Brazílie a 50 % Mexiko, My Daily Mix nebo Brazílie od “Cukrové hůlky”) anebo kašlou na nastavení, hygienu, produkt anebo vše zároveň. Byl to Patrik Rolf, kdo poznamenal, že pražírna nemusí nutně dodávat na co nejvíc míst, ale spolupracovat s určitým okruhem podniků?

22) doppio (MOK, Columbia, The Black Cup, NM na Moravě) – skoro 15/20

Druhý vzorek belgické pražírny v letošním přehledu a potvrzení toho, že opravdu výbornou kávu můžete dostat i v malém desetitisícovém městě. Moc se mi líbila zdejší příprava, kdy se baristka nebojí táhnout extrakci velmi dlouho (poměr extrakce je také nezvykle přísný) a ceny kávy (48 Kč za doppio) ve srovnání s Brnem vzbuzují dojem, že se člověk propadl do alternativní kávové reality.

23) doppio (Jizba, Salvador, Pelíšek) – skoro 15/20

Opět slovenská ex-baristka kočičí kavárny a opět zajímavá káva, která byla o dost lepší než dosavadní dva vzorky v Jádru, takto brněnské “pověřené” provozovně luhačovické pražírny, anebo i v rezidentním espresso baru FČlL v Uherském Hradišti.

24) doppio (Hasbean Finca Limoncello Funky Natural Red Pacamara) – skoro 15/20, ŽZ

Poté, co jsem ochutnal nejlepší kávu roku v Roses, zakoupil jsem od Vojty Růžičky 250g sáček s úplně stejným datem pražení, jaké měla surovina v jeho mlýnku a výsledné skóre reprezentuje průměr z asi 10 doppií, která jsem z pytlíku vyextrahoval. Bylo by asi zvláštní, kdyby to bylo stejně dobré nebo dokonce lepší než jeho interpretace a tak uvedu jen tolik, že jsem byl po celý týden s tímto “domácím kafíčkem” docela spokojen. :-)

25) doppio (DS, Finca Emporium Natural, Canall, Prostějov), 14 – 15/20

Zaujetí a zkušenost byly znát i na dalším z osobních baristických objevů tohoto roku, za kterým musíte do nejlepší prostějovské kavárny. Z přístupu dotyčné ke kávě (ex-olomoucké Love Coffee a Kikafe, nezaměňovat s Love Coffee na konečné tram 9 a 11 na Lesné v Brně) jsem byl jen o trochu méně nadšený než ze zkušenosti a virtuozity aténského baristy, protože jak často se Vám stane, že vidíte v rámci přípravy vycvaknout po druhém shotu sítko z páky a následně toto vyčistit útržkem papírové utěrky. Bylo mi řečeno, že když mají čas, tak to dělají a tak budu doufat, že je to zdejší zavedená praxe a ne díky mým dotazům na surovinu a přípravu. A ta soustředěnost a péče v přípravě. Krása. Ekvivalentně nadšený jsem byl i z výsledku v šálku, kdy pro mě baristka rehabilitovala Doubleshot aspoň v tom smyslu, že dám občas šanci jejich speciálním jednodruhovkám. A že nešlo jen o můj dojem, mi potvrdil Kuba Fabián z hradeckého Café Na Kole a příznivec pražské pražírny, který měl tuto i níže uvedenou kávu na mlýnku a byl s oběma velmi spokojen.

26) doppio (DS, Pacamara, anaerobní, Canall, Prostějov), 14 – 15/20

Hezký zážitek se má zopakovat a tak jsem se o týden později do prostějovské kavárny vrátil a i druhé doppio dotyčné patřilo k nejzajímavějším kávám roku. Je to také už třetí Pacamara v letošním žebříčku. Asi mám rád, podobně jako Lucka Bílá, trochu větší zrnka.

27) doppio (Candycane, Etiopia Bensa, Atlas) – 14 až 15/20

Moc hezká interpretace svěží Etiopie od mé nejoblíbenější (seniorní) baristky Atlasu, a to i v kontextu toho, co jsem mohl za poslední roky v této kavárně ochutnat. A letos jsem dotyčné řekl, že její kávy mám nejraději a tak jen doufám, že to podpoří zdravou soutěž za kávovarem. :-)

28) doppio (Coffeein, Honduras, Coffeein Bratislava), 14 – 15/20

Nejlepší slovenské kafe roku a dokonce jsem si vzal domů 200g balíček a moc mě mrzí, že jsem letos neochutnal něco od Illimité Roasters nebo Spaceship Roastery, takto závažných objevů v minulém a předminulém roce, ale první z uvedených má aktuálně konzervativnější věci a “Vesmírná loď” měla při většině nahlédnutí na web jen filtrová zrna, na omni nabízí pouze 250 g a Kofio má aktuálně u obou pražíren vše vyprodané. O problematické komunikaci nemluvě. Ale tak to bohužel u zajímavých produktů bývá a člověk musí bojovat. Jeden by čekal, že vzhledem k blízkosti Brna a početné slovenské komunitě si zde budeme lebedit nad velkorysým výběrem zrna našich sousedů... Ale kdeže!

29) doppio (Candycane, Kolumbie, Kafe na písku), 14 – 15/20

Velmi fajn doppio v malé kavárničce se seriózní technickou expertízou v pozadí a s důrazem na děti a maminky. Bohužel si už nevzpomenu, zda kávu připravila spolumajitelka nebo slečna Žaneta, ale třeba budou vědět ony, protože jsem si na konto ochutnaného koupil balíček...

30) doppio (Candycane, Kolumbie), 14 – 15/20, ŽZ, třikrát

...ze kterého jsem stejně dobrou kávu připravil i doma a zrnka byla fajn i do cafe latte a cappuccina.

31) doppio (Casino Mocca, Brazílie, Cafe Atlas), 14 – 15/20

Ač jsem měl velké obavy z Brazílie, seniorní baristka připravila pro mne zatím nejlepší doppio ze zrnek této budapešťské pražírny a jak jsem jí neopomenul říct, je to paradox, že v Atlasu jsem měl lepší kávu této značky než v Maďarsku a totéž platí pro Five Elephant. (V Melounovém cukru přešli na Casino Mocca natrvalo a před časem se mihnula i v Podniku).

32) cafe late (Fiftybeans, Etiopie Dega Espresso, 18 g), 14 – 15/20, ŽZ

Prima ranní cafe latte. Pokud se pamatuji správně, na Mythosu to prý v Pelíšku při nastavování trochu zlobilo, ale na Fiorenzatu stačilo jedno doppio pro posunutí hrubosti a pak už to bylo OK. Je ale pravda, že jsem to nechal ještě pár dní odležet.

33) doppio (The Space, Etiopia Nensebo Refisa) – silných 14/20

Pokud bych vyhlašoval speciální kategorii káva s nejdelší dochutí, toto by byl letošní jednoznačný vítěz. Jak jsem uvedl už v příslušné popisce měsíčního souhrnu za listopad, jsem moc rád, že se v Milady podle všeho posouvají od Coffee Collective a My Daily Mix k něčemu zajímavějšímu.

34) doppio (MOK, Guatemala, The Black Cup) – silných 14/20

Druhá a opět velmi solidní káva v komorním a útulném podniku s malou knihovničkou v Novém Městě na Moravě. Snad vydrží i třetí uzávěru. Byla by ho opravdu škoda. A ACME tu nejen prodávají, ale kávu do nich také servírují.

35) doppio (DS Finca Emporium Natural, Atlas, Brno), silných 14/20

Moc mě baví, když si můžu tu stejnou kávu (ideálně se stejným datem pražení) porovnat v různých podnicích, u různých (a preferovaných) baristů a baristek a na různém vybavení. A třebaže toto Emporium od Doubleshotu mělo o trošku méně intenzivnější aromatiku než doppio od “slečny z Kanálu”, i tak to bylo velice slušné. Opět seniorní baristka.

36) doppio (Sweet City, Nikaragua, Malá kavárna, Ždár nad Sázavou), 14/20

Závěrečná pětka obsahuje rovnou tři kávy od libereckých Nordbeans, kteří dlouhodobě nepatřili k mým oblíbeným pražičům pro svou kalnost, chuťovou zadušenost a obyčejnost. Ale buďto začínám stárnout a stávám se kofeinovým měšťákem anebo se přece jen zlepšili a měl jsem štěstí na dobrá zrnka a poctivou přípravu. Prvním doppiem, které mě letos zaujalo, je to od extrémně milé a přátelské dívenky v malé kavárničce ve Žďáru. Připraveno bylo na jednoskupinové NS Appii Compact a F64 a ve výročním zúčtování jsem je prostě nemohl opomenout.

37) doppio (La Cabra, Burundi, Kafe Friedrich) – 14/20, majitelka

Mám rád, když mi ten či ta, kdo kávu připravuje, naznačí co mám očekávat a při ochutnání výsledku v šálku se ukáže, že je to pravda a daný člověk zná svou (aktuální) kávu na mlýnku. Zde mi bylo řečeno, že je to pěkně vybalancované a zakulacené a bylo tomu právě tak.

38) cappuccino (Rebelbean, Brazil Faz Do Selado, Rebel. Jundrov) – 14/20

S obrovským zpožděním jsem v průběhu 2. vlny uzavírek poprvé zavítal do jundrovské pobočky Rebelů a to jen proto, že mě nalákal kamarád svou informací o tom, že tam měl před týdnem cappuccino takřka soutěžních parametrů. Na dotyčnou baristku jsem bohužel na směně nenarazil (a na tvrzení baristy v telefonu, že by tu snad měli být všichni na stejné úrovni, jsem jen s úsměvem odvětil, že to nikdy není stejné), ale cappuccino připravené do mého 190ml ACME bylo i tak pěkné a v rámci přetrvávají bídy toho výběrového určitě nadstandard. Čerstvé mléko Krajanka z Globusu, které se hodilo do ostřejšího základu a slušná mikropěna, jež zůstala na stěnách i dně šálku. Raději jsem ale dopředu poprosil o a přesně specifikoval svou představu sametového a krémového pojetí nápoje a byl rád, že mi bylo vyhověno.

39) espresso (Nordbeans, White Flag Guatemala) – 13 až 14/20, “MGOL”

Štěstí začátečníka, řekl mi kamarád na mou dodatečnou pochvalu ohledně jednoho z jeho úplně prvních pokusů o domácí espresso na nové Bezzeře a Compaku, ale i tohle k tomu patří a někdo, kdo má za sebou cca 10 let se základní Gaggií a mlýnkem Rancilio Rocky, spoustu filtrů a stovky káv u dobrých baristů, se podle mého soudu nemůže považovat za úplného laika. Tak či tak, 18 g rozdělených dvouvýpustí do espresso šálků bylo moc fajn a sdílená radost je často větší radost.

40) doppio (Nordbeans, Deer’spresso, Panama) – 13 až 14/20

Dlouho jsem to odkládal, ale pár dní před Vánoci jsem se zašel konečně podívat, co dokáží holky v Coffee Trail se stále ještě velmi zánovním KB90 od Romana Nejedlého z Fiftybeans. Usadil jsem se na baru s dobrým výhledem na kávovar i F64 a galantně pustil před sebe tři objednávky od zákaznic, co chtěly mléčný nápoj s sebou... aspoň se nám stroj trošku propláchne a mlýnek něco odemele a já budu mít víc času na sledování zdejší přípravy. Trochu žertuji, protože proud objednávek byl kontinuální a nic tak hrůzného, jako jistý britský domácí barista, který měl doma pár let Mazzer Robur(!) a první ranní kávu sestávající z retence dával manželce, bych v životě neudělal a jeho “omluvu” Don’t judge me... prostě nepřijímám – a pak si dal své doppio.

Teklo 25 s a vážilo 37.9 g, jak jsem pohodlně odečetl z displeje nad hlavou a nebylo to vůbec špatné. Začátek možná malilinko kalnější, ale záhy se chuť pročistila a celkově mohutné tělo (mají v tomto pravdu v popisce na webu pražírny) bylo zakončeno intenzivní, dlouhotrvající a příjemnou dochutí. Zaujalo mě to do té míry, že jsem dokonce chvíli koketoval s myšlenkou na koupi balíčku, ale to lze vzhledem k prominentnímu zastoupení kávy v nabídce pražírny provést kdykoli.

Bezprostřední analýza TOP 40 vyjeví několik statisticky zajímavých čísel:

Nej pražírny

Rebelbean 4 Fiftybeans 4 Candycane 4 Doubleshot 3 Nordbeans (Sweet City) 3 La Cabra 3 MOK 3 Hasbean 2 TAF 2 Parana Extra Bar 2

1 vzorek: Jizba, Caravan, Casino Mocca, The Space, Coffeein (SK), Square Mile, Chroast, Ditta Artigianale, Rusty Nails a Underdog (soutěžní lot)

Nej baristky a barista

Vojtěch Růžička 4 Slovenská ex-baristka Pelíšku 3 Seniorní baristka Atlasu 3

Nej kavárny

Pelíšek 5 Roses 4 Atlas 4 Friedrich 2

Geografická distribuce

Zcela očekávatelně i letos dominovala Etiopie, kterou jsem našel v první čtyřicítce káv celkem osmkrát (včetně dvou směsí v Monogramu a Pelíšku), Peru bylo díky rebelským kávám zastoupeno třikrát a zbylé země už jen jednou s výjimkou Keni, kterou jsem nalezl ve dvou případech (včetně směsi v kočičí kavárně). Stále jsem a asi i budu ve výběrovce výrazný afrocentrista (po Etiopii tíhnu k Burundi, Keni, Rwandě a občas i zajímavé Ugandě), ale progresivní věci se pochopitelně ději vedle Kolumbie i v Guatemale, Panamě či Peru.

Shrnutí pro čtenáře, kteří nejsou denně v kavárně

Stále platí to, co jsem uvedl v loňském bilancování, tedy že pokud chcete dostat opravdu nejlepší možnou kávu, choďte prosím za konkrétními lidmi a (pokud možno) i za konkrétní surovinou, ale ideálně pouze v případě, že se tito aspoň několikrát týdně (a lépe denně) objeví za kávovarem a udržují si tak vysokou úroveň. Je smutné, když podnik vybuduje pověst na kvalitních lidech a jak léta pomalu plynou, tým se rozšiřuje, ti nejlepší odcházejí anebo kavárna žije ze získané slávy (Monogram, Cukr, Industra).

Pokud můžete, trvejte na tom, aby výběrová káva, kterou si objednáváte, byla náležitě odpočatá (tak mezi 3 až 5 týdny, lze i 6, ale pak už to může jít rychle dolů). Bohužel s tím měly letos problémy i některé z těch nejlepších podniků a to i v úvodní části roku, která ještě nebyla poznamenaná virovou krizí. Když vidím, že má káva 5 až 7 dní, kladu si otázku, jak asi funguje spolupráce s pražírnami a jaká je logistika podniku. Pokud Vám daná káva chutná, pijte stejnou šarži/datum pražení od téhož člověka, protože i když i jeho kávy se mohou lišit (vrcholnou konzistenci, kdy je jeden shot jako druhý, umí v ČR velmi málo lidí), je naděje, že výsledek bude dobrý a zážitek se zopakuje. Sám to dělám zrovna tak a pokud mi káva od baristy v daný moment chutná, nechám si, je-li to možné, odsypat přímo z násypky.

Barista (výčepní/someliér/kuchař) na směně ví, že některé kávy/pivo/víno jsou lepší a jiné horší, ale jelikož má ještě v polici osm nebo více kilo té méně zajímavé, nelze čekat, že Vám řekne vše úplně podle pravdy. Minimum, co lze od podniku s ambicí očekávat je však to, že dokáže doporučit konzervativnější či odvážnější verzi espressa/filtru a/nebo variantu, která jde lépe s mlékem.

Samozřejmě chápu, že v rámci smlouvy/dohody s pražírnou je třeba brát v časech dobrých i zlých (stejně jako ta nakupuje od importérů/farmářů ze sklizní proměnlivé kvality), ale velmi jsem ocenil, když mi v průběhu roku baristi upřímně řekli, že ta káva není úplně pro mě anebo že během dopoledne museli sedmkrát přenastavovat mlýnek. A protože je to hezký přístup, nebudu nyní ani v budoucnu zmiňovat, o jakou konkrétní kavárnu, baristu nebo surovinu šlo. Neuzavřel jsem kontrakt a nepřísluší mi tedy hodnotit.

A ty nejlepší kavárny jako celek? Nu dobrá. Tak jako loni, i letos to byly:

1. Pelíšek 2. Atlas 3. Kafe Friedrich

A uvedené pořadí zpravidla dodržuji, když jdu na doppio do kavárny. Další oblíbené podniky: Roses (hlavně kvůli dvojici bratrů), Kafe na písku (pro tamní lidi), Šestá větev (majitelka a slovenský barista) a nově Take Five na Staré osadě (moc příjemný pár, útulné prostředí a spousta kávové literatury)

Z mimobrněnských musím vyzdvihnout zlínské KAFÖ, novoměstský The Black Cup a prostějovské CANALL a v Praze je nyní mou první volbou místo Onesip Urban Cafe mezi Bílou labutí a Florencem.

Pokud dobře počítám, Pelíšek je u mě brněnskou kavárnou první volby už třetí rok v řadě a je jednoduché říct proč. Celá crew je v rámci možností vzácně vyrovnaná a třebaže zde nemají žádnou mediální baristickou hvězdu, chodím sem kvůli konzistenci, nadšení a nasazení lidí, co kávu připravují. Druhá věc: nebojí se střídat a experimentovat se surovinou na espressu a i když i zde to někdy úplně nedopadne, v naprosté většině případů je to zajímavé a obohacující. A za třetí: je to snad jediný podnik v Brně, kde Vám bez problémů odsypou aktuální zrnka po gramech a za velice férovou cenu 1 Kč/g. Vřele doporučuji.

Protože jsem psaním blogu strávil tento rok ne méně než 100 dopolední, přikládám pro zajímavost osobní výběr hudby, kterou jsem u klapání a přidružených kávových činností nejčastěji poslouchal. Je to prostě takový můj daily mix a zahrnuje jak bossa novu, trip-hop nebo lounge potřebné pro nastartování organismu u ranního latéčka, tak rychlejší “vály” vhodné ke cvičení a protažení zad nebo coby motivační kladivo k umývání kávového nádobí a údržbě.

Backflushed Stories Vol. 1 Hudba k psaní blogu, extrakci a zpětnému oplachu v roce 2020.

Děkuji všem čtenářkám a čtenářům za jejich neutuchající přízeň v roce 2020 a vedle co největšího množství dobré kávy přeji každému hodně štěstí v pracovním i osobním životě, protože díky katastrofálnímu počínání naší vlády bude první rok třetí dekády docela určitě velká jízda. Bohužel a úplně zbytečně v tom nepříjemném slova smyslu.

#glosy

0 notes

nofreeusernames-bloguje · 8 years ago

Photo

46/153: Březen v knihách

Dnešní měsíční shrnutí začnu trochu netradičně, a sice jednou zásadní novinkou. 30. dubna končím své působení v knihkupectví Neoluxor, kde jsem poslední čtyři roky (dokonce přesně čtyři roky) dělala online, a přesouvám se do Albatros Media. AM nedávno koupilo KNIHU ZLIN, se kterou spolupracuju už dlouhých sedm let a nechce se mi přestat. Pokud tedy rádi po očku sledujete, co zrovna dělám, lajkněte si všechny social media účty AM a jejich nakladatelství. Už se teda mega těším na novou výzvu, tak mi držte palce, ať to nepotentím. A druhá velká novinka – jsem YouTuber! Začínám stavit svou novou knihovnu a to si žádá audiovizuální dokumentaci, tak mě sledujte. Ale teď už k těm knihám!

Zase toho není kdovíjak moc (14 knih), ostatně celá ta změna zaměstnání mě trochu vyčerpává, mám plnou hlavu nových projektů a taky se snažím sesumírovat svoji stávající práci do menší diplomky, kterou budu slavnostně předávat svým nástupcům. I tak jsem ale měla sem tam čas relaxovat s knihou a měsíc začala s Případem ukradeného zubu.

Případ ukradeného zubu je už druhým dílem fantasy detektivní série s potrhlíkem Jackabym a jeho mladou asistentkou Abigail Rookovovou. Jasně, z téhle četby nebudete radostí skákat mezi peřinami, ale garantuji vám, že si ji náramně užijete. Mix trochu časem zaprášeného humoru, zcela absurdních přízraků a příšer a hned několika ostře vybarvených postaviček – lepší oddechovku už si ani neumím představit. Nebudete se bát, budete se bavit! Opět nečekejte žádné velké napětí, zato se těšte na další fantasy perličky Ritterova úžasného univerza. Nečekejte velkou lásku (navzdory možnému zařazení k young adult), těšte se na špetku romantiky tak čisté, že by i Jane Austenová měla nutkání to celé víc okořenit. Nečekejte pecku, těšte se na pohodový večer s knihou. Dávám 75 %.

Hned poté jsem sáhla po Slaďákovi, nad kterým se rozplýval snad celý český Instagram. Autorka Philippa Riceová je partnerkou Luka Pearsona, kterého všichni milujeme, protože nám dal modrovlasou Hildu. S politováním musím však konstatovat, že Slaďák je malá knížečka za dvě kila, která sice díky roztomilé kresbě posbírá spoustu lajků na již zmíněném Instagramu, víc než jednou ji ale číst nebudete. Někdo vychvaluje její osvěžující „všednost“, mně ale nepřinesla vůbec nic krom několika minut koukání na hezké obrázky. I když se v některých okýnkách poznáte, větší dojem prostě neudělají. Ano, nakonec hodnotím třemi hvězdičkami jako průměr, ale půjdu proti proudu a povím, že je to podle mě spíš módní záležitost, kterou můžete jednorázově prolistovat v knihovně a peněženku nechat zastrčenou v kapse.

Panství Downton já teda můžu, takže s chutí kupuju všechny průvodce, které k seriálu vychází (vydává je Slovart). Zákulisí Panství Downton - Podrobný průvodce 1. - 4. sérií jsem dala za dva večery a bylo to hrozně fajn. Trochu na úrovni Slaďáku však záhy následovala knížka 100 Hugs, ve které je prostě 100 obrázků s objímajícísemi lidmi/zvířaty/superhrdiny… A jakože nechápu proč mě to vlastně má zajímat. Takže zpátky k beletrii.

Osobně jsem si docela užila sérii Cizinka, i když to kolem 4. dílu už šlo do kopru, a cestování časem mě tedy docela bere. Román Intertwine, který vás vezme do regentské Anglie, mi samozřejmě trkl do nosu, a to i v souvislosti s tím, že zbožňuju regency romance. Intertwine je oddechovka plná humoru, slušně napsaná, dobře vymyšlená a hóóódně romantická (možná až moc). Hlavní hrdina je příliš ideální, takže Darcyho nečekejte, ale i tak se to s ním dá vydržet. Tuhle lahůdku jsem si dala při večerní cestě vlakem z Prahy a vystupovala jsem s úsměvem na rtech a dobrým pocitem. A to je vlastně vše, co vám to nakonec dá. Stačí to? Až zas budu mít náladu, zkusím i další díly (příběhy vedlejších a nových hrdinů ve stejných kulisách).

A teď pozor, následující tři knihy jsou totální #mustread, tak dávejte pořádný pozor. Za prvé je nutné, abyste začali číst sérii Rebel of the Sands, která letos začne vycházet v CooBoo. Pokračování s názvem Traitor to the Throne netrpí syndromem 2. dílů, která zpravidla spadnou kus pod úroveň těch prvních. To je pro mě známka toho, že Alwyn Hamiltonová není ten typ autorky, která vytříská všechny nápady v úvodní knize, a pak se snaží doplahočit do konce. Pokud jde o dobrodružnou young adult fantasy, patří do tajného VIP klubu, kam zajde na čaj třeba i Sarah J. Maasová či Samantha Shannonová. Traitor to the Throne je tak nabitý akcí, že si nedovolíte přeskočit ani řádek. Pokud nepatříte mezi ty, kteří si užívají dlouhé dialogy o počasí, vysedávání na lavičce a čekání na zázrak, tahle knížka brzy dostane čestné místo ve vaší knihovničce. Traitor to the Throne vás vezme na dlouhou jízdu po různých koutech pouště, která je domovem utlačovaného národa Miraji.

První letošní 100% hodnocení jsem dala Cestě časem, kterou jsme vydali v KNIZE ZLIN a která je tak zatraceně krásná, že bych vám ji všem nejradši násilím nastrkala do nákupních košíků. Když držím v ruce knížku jako je tahle (Mapy z Hostu patří do stejné kategorie), skoro lituju, že jsem se dávno nerozmnožila a nelistuju stránkami s čerstvě školou povinným dítkem. To by už první stránka (co první stránka, už obálka!) proměnila ve vášnivého historika a zapáleného badatele po tajích minulosti. Od Velkého třesku až po Facebook, každé otočení strany je skokem na jiný kontinent, do jiné doby, plným historických událostí, ale i popkultury a perliček. Od Vikingů k Osmanské říši, dynastii Ming, pod severní pól na palubě Nautilu a rychle na oběžnou dráhu, na Měsíc, na Mars… Goesovy kapitoly z historie na sebe navazují nejen na časové ose, ale také ilustracemi.

A teď přichází zásadní otázka: Proč byste si měli nové vydání učebnice Fantastická zvířata a kde je najít pořídit v audiopodobě? Protože je to naprosto neskutečný posluchačský zážitek. I když bez větších debat přeskočím roztomilý a přesto zapálený projev Eddieho Redmayna v roli Mloka Scamandera, musím do nebe vychválit směsici zvuků, které celé vyprávění doprovází. O fantastických zvířatech se tak dozvídáte mnohem víc. Už vím, jak dělá hrabák, kůrolez nebo akromantule, skřeky/chrochtání/čenichání zvířat se misí se zvuky prostředí, ve kterém se přirozeně vyskytují. Mlokovy poznámky pod čarou jsou jasně oddělené a zní jako kratičké záznamy namluvené do diktafonu jakoby potají a dodatečně. V nové verzi najdete 6 nových zvířat, které představil stejnojmenný film a bonus o americké škole čar a kouzel. Obsahuje též jinou předmluvu, místo Brumbála ji napsal samotný Mlok Scamander a obsahuje řadu nových informací. Co k tomu dodat, je to fantastické (a bohužel velmi krátké)!

A po třech gólech je tu jedna průměrná čtenářská akce s retellingem Hunted. Knížka se odehrává v Rusku, což je ale patrné až tak ve třetině knihy. Obecně musím říct, že se mi to docela líbilo, Hunted má zajímavou a smysluplnou zápletku, je mixem Krásky a zvířete a Ptáka ohniváka, fakt moc hezky promyšlené – vůbec jsem nevěděla, co má Kráska udělat, aby vysvobodila zvíře. ALE! Ty vedlejší postavy jsou katastrofální a ze začátku děj vůbec netáhne. Cca v 60 % už mě to chytlo a musela jsem dočíst až do konce, ale předtím jsem se teda musela kapánek přemáhat, vážení. Super je, že zvíře je fakt dost zlé a má dobrý a plynulý vývoj. Ve srovnání s Dvorem od Sarah J. Maas, který čerpá ze stejné studnice pohádek, je ale Hunted prostě jen jinak odvyprávěná pohádka, vlastně tam není nic moc originálního.

Tak si představte, že jsem oslavila 2. výročí blogu. Samozřejmě jsem si toho všimla na poslední chvíli, takže jsem nenachystala žádný speciál/soutěž/party. Shodou okolností však mé narozeniny připadly na norské vydání Žízně, 11. případu s komisařem Harry Holem, takže jsem se nakonec rozhodla publikovat recenzi téhle dlouho očekávané novinky Joa Nesbøho. Pro ty, kteří se s Harrym potkali zatím jen v několika knihách, bude Žízeň zjevením, velkým wow. My ostatní, protřelí mazáci, co mají celou sérii v malíku, unesení tolik nebudeme. Proč? Ono to vlastně už ani nejde. Nesbø překvapuje v zápletce, ale nikoli v celku, dává nám přesně to, co chceme, to, co máme na jeho knížkách rádi. Harry je přesně takový, jaký má být. A je to správně. Představte si, že by se najednou Harry choval úplně jinak, že by všechno kolem řídily jiné literární zákony. Možná bychom aplaudovali autorově inovaci, ale pak bychom si pod vousy mumlali, že nám chybí ten starý dobrý Harry Hole. Nechme tedy Nesbømu prostor na nečekaná překvapení do samostatných thrillerů a na Harryho ať nám nikdo nesahá.

Cestou vlakem do Prahy a z Prahy jsem stihla doposlouchat Wait for it od Mariany Zapaty (tuhle autorku čtu ve všech formách a opakovaně, v žánru romance/new adult je pro mě na absolutní špici) a jednou večer, když se mi ještě tak docela nechtělo spát, jsem si přečetla román podle filmu Kráska a zvíře (a ano, od té doby, co jsem to viděla, poslouchám pořád dokola Evermore od Joshe Grobana a úplně teču v čase 1:40, kde je nejhlubší tón celé písničky). Vás bude ale jistě mnohem víc zajímat 3. díl Kostičasu, že? Rozhodla jsem se odolat touze přečíst The Song Rising na jedno nadechnutí a rozložit si čtení do více dní, abych si knížku mohla náležitě vychutnat. A už to nikdy neudělám, bylo to kravina. Co však musím s politováním konstatovat je, že Samantha Shannonová tentokrát trochu zaškobrtla. I přesto je však The Song Rising top kniha, pořád ji řadím vysoko nad všechny ostatní. Jedinou konkurenci má totiž autorka sama v sobě, a tak si 3. díl vysloužil vysoké 90% hodnocení. Kdybyste totiž nečetli jedničku a dvojku, dáte jí stovku.

Následoval kousek z žánru historické romance For Love and Honor, to klidně přeskočme, celkem průměr. Co ovšem nutně musíte mít je Doppler. Doppler je totiž týpek, který má moc pilný život (stejně jako většina z nás). Pilně chodí do práce, pilně pečuje o své děti… Jednoho dne spadne z kola a jak tak leží v mechu, zjistí, že ho ta jeho pilnost už dost štve a že vlastně nesnáší lidi. A tak se rozhodne odejít do lesa. Proč by vás to mělo zajímat? Pokud jste si alespoň trochu užili absurditu Stoletého staříka (nemusela se vám ta kniha vyloženě líbit), a sedí vám syrovost severské literatury, je jasno, Dopplera musíte mít. Bude vás bavit, i když se nebudete smát na celé kolo, budete s napětím očekávat, jakou další šílenou figurku vám autor naservíruje v dalším chodu. A pokud chcete, budete i přemýšlet o smyslu svých životů a jestli náhodou taky nepotřebujete na čas do lesa.

Knihou měsíce vyhlašuji Cestu časem. Kupte si ji!

P. S. Na blog jsem nahodila kopii mého rozhovoru v týdeníku TÉMA, tak si udělejte chvilku čas na povídání o bestsellerech v Česku.

#Tema #MesicVKnihach

3 notes · View notes

divokaliska · 6 years ago

Text

Příběh jedné nemoci

Najednou se ozvala veliká rána. Říkám si, že asi vítr bouchl s okenicí. Ale nebyla otevřená. Na okně byl podezřelý mokrý flek. Podívala jsem se z okna na balkon a málem se mi zastavilo srdce. Polomrtvý holub se dobelhal klukům do teepee a zhluboka vydechoval. Všude kolem byla rozsypaná kukuřice. Ten holub tam určitě umře. Chtělo se mi plakat. Za dvě hodiny byl pryč. Odpočinul si, vzpamatoval se, oklepal se a odletěl. A mně došlo, že já jsem ten holub.

Odstěhovali jsme se do domu se zahradou. To jsem přece tolik chtěla. Vkládala jsem do toho hodně - už nebudu nervózní. Kluci budou mít prostor k hraní. Budou vyrůstat u lesa a všem nám bude dobře. Platilo to pro Kryštofa. Ale Tadeáše rozhodně nějaká zahrada ještě nezajímala a každý den začínal křikem. Každý den stejný scénář. Říkám si, že tohle ráno bude lepší, každý den to musí být lepší. Vzpomínala jsem na koncept Miracle Mornings. Ráno jsme vstali, jeden šel na velkou, druhý šel na velkou, vynesla jsem nočníky, Tadeáš křičel, protože jsem ho nechala v obýváku, vzala jsem ho do náruče a šla připravit snídani, Kryštof celou tu dobu vykřikoval jako kolovrátek, co si přeje ke snídani, říkám: nemáme, ale máme tohle... Nechci!!!!, plakal a chtěl na ruce, položila jsem Tadeáše, začal řvát, vynesla jsem pleny, zapnula pračku, poskládala suché prádlo z předešlého dne, Tadeáš křičel, snažila jsem se ho zabavit, Kryštof si donesl plastelínu a křičí na Tadeáše, ať mu ji nebere, měla bych uvařit, Tadeáš mě následoval do kuchyně, dala jsem mu sušenou meruňku, tou se zabavil, ale pak se po mně zas jen sápe, nakojila jsem, uvařila, Kryštof byl znuděný, já místo her vidím nepořádek, jsem unavená, je poledne, byla jsem ráno na záchodě? Nebyla, močový měchýř mi praskne, na záchodě slyším Kryštofa, jak seshora křičí, že Tadeáš spadne ze schodů, kdo otevřel sakra ty dveře?, zuby si vyčistím večer, převleču se z pyžama, někdy spím rovnou v tom, v čem již ráno budu fungovat, jdeme do obchodu, mám strašné vlasy, strašnou pleť, strašné hadry, kdy se to stalo? Kdy jsem naposledy cvičila? A kdy jsem sakra naposledy byla chvíli sama? Sama pro sebe, kdy se mě nikdo nedotýkal, nesápal se po mně, neptal se mě na něco, no kdy? Luděk si každé ráno myje a fouká vlasy, chodí pravidelně k holiči a pečuje o sebe. A to i kdyby mi v kuchyni hořelo! Pojedeme na dovolenou, potřebuji si odpočinout.

V Chorvatsku jsme bydleli na robinzonádě. Na ostrově na samotě. Obchod jsme měli asi 45 minut autem (cca 5km) po tak příšerné nezpevněné cestě plné výmolů a ostrých kamenů, že jsme si dovolili odjet nakoupit jen jednou. To nevadilo, moře bylo všude kolem nás, byl tam klid a teplo a já s Verčou jsme se střídaly ve vaření. V neděli jsem moc času na sebe neměla, tak si říkám, v pondělí to bude lepší. Luďkovi nebylo moc dobře, takže se klidně na pár hodin zavřel do pokoje a četl si. No jo, já už to s těmi dětmi nějak zvládnu, jasně. V pondělí ráno jsem mu řekla, že chci půl hodiny na cvičení. Fajn, ale prý ne víc. Za dvacet minut už přede mnou mával Tadeášem, že se mi prý blíží konec. Povídám, že bych si ráda hodinu sama zaplavala. Sama. Ne, abych u toho měla Tadeáše v kruhu nebo hysterického Kryštofa, který vlastně ani moc vodu nemá rád. Prý si mám jít zaplavat odpoledne, až děti usnou. Zavřel se do pokoje a šel si číst. Říkám si, kdy já měla takhle během dne čas na knihu?? Beru se k vaření, tam mám od dětí klid, i když Kryštof chce pomáhat. Jsem ze všeho nervózní, z dětí, z vos, z vysoké terasy, ze které by Tadeáš mohl spadnout, z toho, zda jsou všichni v pohodě z té úplné samoty, protože jsem dovolenou vybrala já, všechno si moc beru a neumím se uvolnit. Odpočinek nepřichází.

Za dva dny odjíždíme. Mám skoro 39C horečku.

Mamka: “Prosím tě, kde jsi to mohla chytnout? Ještě aby to chytli i kluci.” Neustále mě fascinuje všech starost, kde onen jedinec onu nemoc mohl chytnout? No není to jedno? V metru? V bazénu? V obchodě? Není to jednoooooooooooo?????????? Já: “Kluci to nechytnou, to je individuální záležitost. Ta nemoc je jen moje, já jsem si ji totiž přála.”

Odpočinek nepřichází a tak si říkám: “No fááájn, já, horečky, 2 týdny v posteli a o děti ať se stará někdo jiný! To by bylo! Bych ležela a odpočinula si.” Tak jsem vyslovila přání a teplota přišla ještě ten večer, horečky druhý den. Trvaly 13 dnů. 13 vyčerpávajících dnů ve vysokých horečkách, jednu noc i v křečích, s kašlem, v propoceném oblečení čtyřikrát za noc, bezmoci při dýchání, s migrénami takovými, že jsem myslela, že budu i zvracet. Každý zvuk mě bodal do hlavy jako jehlice. Cesta na záchod pro mě bylo zdolání hory. A já jsem měla možnost přemýšlet nad tím, proč se to všechno stalo.

Jsem jako ten holub. Rozjetá v plné síle jsem to napálila do skla a teď schovaná v teepee musím uvažovat nad svým životem, abych mohla pokračovat dál. Takto nemocná jsem nebyla léta. Mám zánět průdušek, chřipku, nic se nelepší a horečky neustupují. Luděk je vhozen do vody, do řeky s víry a docela mu to jde. Umývá nádobí, obstarává kluky, po několika dnech se mě už ani neptá na blbosti typu: kde má tričko, kde má trenky? Kryštof jde poprvé do školky, a jde s tátou. Nevím, jestli mi to má být líto, jsem vyčerpaná, takže nad tím ani nedokážu přemýšlet. Mám pocit, že kdybych mohla, ukončím tu nemoc dříve. Vše mě bolí a občas pláču, ale ruku na srdce, někde uvnitř mě je nemoc stále vítaná. Říkám si, že musím během té doby v posteli přehodnotit svůj dosavadní život s kluky, můj přístup k nim, musím vše, co jsem dělala špatně, uchopit, rozebrat, kriticky zhodnotit a zbavit se toho nebo z toho těžit dál. Nemůžu být hysterická ukřičená matka. Protivná neschopná ženská.... Aha! Tak možná, že to nebude o klucích. Ale o mně. Mám pocit, že si o sobě poslední dobou myslím jen to nejhorší. Možná proto tady teď ležím v horečkách. Pořád se kritizuji za to, jak jsem ošklivá. Jak na sebe nemám čas. Jak jsem materialistická. Copak si neumím odříct blbou mikinu? Kupuji si kdeco. Jsem hloupá. Nic jsem nedokázala. Napsala jsem své dobré kamarádce, je to měsíc, neodepsala. Už pro ni nic neznamenám. Zakopala jsem se na vesnici s dvěma malými dětmi, takto jsem chtěla žít? Pochopila jsem, že toho mám před sebou hodně. Nemoc ještě dlouho potrvá, protože prvně si musím dát dohromady své nemocné já, pak teprve mohu uzdravit tělo.

Maminky ze skupinky mi psaly, ať prý zkusím čínskou medicínu. Ale já vím, jak se uzdravit. Čínská medicína je rozhodně fajn, ale mně nepomůže. Já vím, co potřebuji. Předtím jsem vyslovila přání, teď se musím smířit sama se sebou, najít cestu ke spokojenosti, smířit se s nemocí, uznat její pomoc a rozloučit se s ní. V Chorvatsku jsem prvně na teplotu zkoušela 5klíč. Metoda, kdy se sám člověk uzdravuje svou myslí. Ale celá ta akce nenávisti a cesty k nalezení sebelásky už byla rozjetá, takže bohužel ani 5klíč ji nemohl zastavit. Je to jako když se Ivánek v Mrazíkovi rozhodne rychle někde udělat dobrý skutek a diví se, že i přesto je stále medvědem.

Já vím, že o sebelásce, lásce, vesmíru a jiných věcech se teď píšou knihy, které některým způsobují kopřivku. Nechtěla jsem se ani náhodou dostat do spáru knih nebo internetových článků. Chtěla jsem zůstat sama sebou a když mám opět žít v lásce, chci žít v té, která jde ze mě a ne v té, o které píše kdejaké paní v lecjaké knize. Příliš jsem nepřemýšlela, jen jsem se snažila uklidnit, nebýt v noci vzteklá na Tadeáše, ač jsem byla celá propocená a on zrovna vyžadoval vytáhnout prso. Při každém mém záchvatu vzteku jsem si řekla, že ještě nejsem připravená uzdravit se. Kromě toho jsem najednou měla čas podívat se tři série seriálu, na který jsem se chystala před třemi lety, i v tom vidím pozitivum této nemoci :).

Byl pátek večer, jedenáctý den horeček, a zase se mi teplota šplhala pomalu k 39C. Celá vyčerpaná, rozklepaná zimou, jsem se zase rozplakala. Doma jsme měli rodiče, kteří nám se vším pomáhali - s dětmi, s vařením, s domácností, s technickými záležitostmi, taťka dokonce umyl i okna. Za dva dny odjedou a vše zase bude na Luďkovi a příležitostně na jeho mamince, která má ještě další dvě vnučky. Je mi jasné, že nemůžu teď myslet na ostatní, ono se to nějak udělá, vše prospěje hlavně Luďkovi. Ale celá tahle nemoc je v prvé řadě o mně. Nemohu si říkat, že mě doma již potřebují. Já teď hlavně potřebuji pochopit sebe a pak mohu být zase i dobrou matkou a manželkou. Pátek večer jsem tedy ležela v posteli a rozloučila se s nemocí: “Děkuji ti, za všechno, co jsi mi dala, ale teď už tě více nepotřebuji, teď už odejdi.”

V sobotu ráno se mi udělalo lépe. V neděli ráno ještě lépe. A dokonce teploměr přestal šplhat na 37C. Člověk si najednou uvědomí, jaké je to veliké štěstí být zdravý. Jak je to krásný pocit nadechnout se, po každé nemoci má člověk najednou zjemněné smysly, zelená je více zelená, strom je zázrak a děti jsou to největší štěstí, že by plakal dojetím celý den. Umýt si vlasy je blaho a slast :). Voda není samozřejmost a je úžasně osvěžující a očišťující. Od všeho. A můj muž pokácel staré keře před vchodem a před našimi okny. Dovnitř se dostalo pár pruhů světla, pár minut jsme v těch pruzích stáli a libovali si. Viděli jste pohádku Lotrando a Zubejda, že? :))

0 notes