#tahle mě hodně zajímá

[prospercz]

Den 67

Vstávám do pekelné zimy. Oheň nám přes noc chcípl. Vykouknu z okna a hned vím, že dneska nikam nejdeme. Teploměr uvnitř ukazuje 3 stupně. Venku je pocitově tak -3. Sněží. Ale jen takový ten mokrý sníh, který okamžitě při dopadu roztaje. Nahodím na sebe všechny věci a jdu znovu rozdělat, ať tady máme aspoň trochu tepleji.

Bohužel, krb je tak malý a neúčinný, že celou chatku stejně vytopit nedokáže. Sedíme tedy skoro celý den jen pár metrů od ohně a většinou jen jíme nebo odpočíváme. V Americe je dřevo na oheň hrozně drahé, 10 polínek stojí třeba 8 dolarů. Při pomyšlení, kolik jsme toho my za tyhle dva dny spálili, muselo by to být minimálně 500 dolarů.

Kolem oběda nás navštíví dva PCT hikeři, kteří míří na sever. Vyměníme si tedy potřebné informace. Aspoň teď lépe víme, co nás čeká. Taky jsme tím zabili trochu času. Nakonec tu s námi ale nezůstanou a pokračují dále.

Když už je tenhle den takový nezáživný, říkal jsem si, že se aspoň rozepíšu ohledně toho, jak tu funguju s diabetem. Pro některé lidi to bude občas asi trochu nepochopitelné, tak za to se předem omlouvám. Pro diabetiky v tom ale může být dost zajímavých informací.

Začnu asi tím, co s sebou nosím. Udělal jsem si doma plastovou krabičku vystlanou molitanem, ve které mám náhradní senzory, glukometr s proužky a dvě injekční stříkačky. Tahle krabička mi vystačí na měsíc. Na uchování inzulínu mám chladící pouzdro, které stačí jednou za pár dní namočit do studené vody a pak udržuje teplotu. Není to perfektní a určitě to není jako mít inzulín v lednici, ale zatím to funguje bez problému. Ještě mám malé pouzdro s pery, které právě používám, a další záložní stříkačkou.

Jednou za měsíc mi můj kamarád z Kentucky pošle balíček se senzory na měsíc, s inzulínem a dalšími věcmi, které jsem u něj před odjezdem na PCT připravil. Teď stačí, abych mu napsal zprávu, kdy a kam mi to má poslat. Jsem mu za to neskutečně vděčný. Bez něho bych tady nebyl.

Ne vždycky jde všechno podle plánu. Občas se senzor začne dřív odlepovat (pak to zachraňuju leukotapem kolem dokola). Občas mají senzory tendenci vypovědět službu, když jsou v moc vysoké nadmořské výšce nebo při přeletu letadlem. Občas zase dokáže americká pošta balíček místo do Oregonu poslat do Texasu. Proto je potřeba plánovat s určitou rezervou a nenechávat všechno na poslední chvíli.

Při běžných chodících dnech už se mi podařilo můj režim celkem dobře zvládnout. Paradoxní je, že jsem na začátku musel bazál snížit na nějakých 30%, a teď už jsem zpět skoro na 100%. Jak si tělo zvyklo, tak už tu aktivitu asi ignoruje a bere to jako normu. Bolusový inzulín si většinou píchám jen na večeři. Zbytek dne prostě jím ve chvíli, kdy na mě senzor začne křičet, že padám do hypa. Blbé na tom je, že jeden den jím hodně a druhý skoro vůbec. Špatně se to tedy odhaduje. Když se chci najíst víc, tak si prostě střelím něco i v mezičase.

Horší je to při dnech, kdy se tolik nehýbu. Jak je moje tělo teď přizpůsobené tomu pohybu a bere to jako novou normu, tak při zastavení má tendenci létat vysoko. Takže při zero dni musím dopichovat pravidelně, i když zrovna nic nejím. Takže je lepší chodit než nechodit.

Musím říct, že se hrozně špatně odhaduje, kolik jídla budu na daný úsek potřebovat. Jeden den totiž žeru jak divý a ne a ne přestat. Jsem schopný sníst klidně 200 sacharidů jen v dojídání, normální jídla nepočítaje. Druhý den zase nepotřebuju vůbec nic.

Naplánovat potřebné jídlo je pro mě teda stále oříšek. Plánuju přibližně 5 tyčinek na den, nějaké gumídky, trail mix, sušené ovoce a na nejhorší časy i energy gely. Plus samozřejmě normální jídlo, snídaně, oběd a večeře. Většinou to dopadne tak, že mám jídla moc. Ale jak říkám, u nás je vždycky lepší mít trochu víc než málo! Sice trpím, když to musím nosit, ale to se nedá nic dělat. Podrobně jsem se o všem tomhle už jednou rozepsal v článku pro Kubův blog Zahorami.cz, tak pokud vás to zajímá, můžete si víc přečíst tady na odkaze.

Zítra už se do toho hnusu nevyhnutelně budeme muset vydat. Upřímně se na to moc netěším. Ale další den tu zůstat nemůžeme. Budeme ten sníh a déšť za krkem muset dva dny vydržet. Pak snad zase začne svítit sluníčko. Je tu přece už léto!!

[lieselotte-sky]

Šroťáci, aneb nos sebó dlóhó železnó trubkô

a jak ovidiš šroťáka, hned ho jebni po palici. Zabij šroťáka, zachráníš planetu. Ne, nedělám si srandu, tito lidé jsou chodící ekologická katastrofa. Já o tom moc nemluvím, ale občas koupím nějaký měřicí přístroj na repas a bohužel při nákupu začínám mít docela problémy, za poslední zhruba rok a půl vylezly ceny na hodnoty, při kterých se to nejen nevyplatí, ale, no zkrátka, proděláte na tom kalhoty (ještěže žádné nemám). Lezlo mi to na nervy, jisté podezření jsem pojala loni ve Svitavech, ale jistotu jsem získala až teď a je to hnus velebnosti. Hnus, hnus a zase hnus, který za sebou nechává zničené přístroje, které by ještě bylo možné používat, nebo alespoň nějak normálně zlikvidovat, nechává za sebou zničená místa, nechává za sebou majitele pozemků, kterým zbudou jen oči pro pláč a mnohdy vás ještě navíc brutálně podvede. Zákony o odpadech jsou viditelně bezzubé, občanský zákoník je bezzubý, jediné, co proti těm lidem pomůže, je osvěta, což je to, co míním teď udělat. A připouštím, že to dělám ze zcela zištných důvodů.

Jak takový šroťák vypadá. To k vám na firmu příjde takový týpek a začne se vyptávat, jestli tam nemáte nějaké přístroje na vyřazení, že by je odkoupil. Tady nastává první problém. Ten člověk kupuje (většinou ještě funkční) přístroje. Pokud se totiž chcete nějakých starých přístrojů zbavit, zaplatíte neskutečnou sumu za jejich zlikvidování, čili pokud vy je prodáte jako přístroje, pak nejen že vám připlují nějaké peníze, ale ještě ušetříte obrovskou sumu za jejich likvidaci. Tohle vypadá jako win-win situace (a mnohdy skutečně je) za předpokladu, že ten člověk ty přístroje zrepasuje a co repasovat nejde, to odpovídajícím způsobem zlikviduje (lépe řečeno zaplatí za to firmě, která to udělá). Tohle třeba dělám já. Ne jako fulltime job, ale for fun. Sladké tajemství. Když máte štěstí, tak si tím trochu vyděláte, ale rozhodně to není na uživení. Tohle se dá dělat jedině for fun. A taky třeba proto, že vám o něco jde.

Kapitola první, zrození šroťáka. Tito lidé se berou z poměrně široké komunity lidí, kteří hledají cestu k rychlému bezpracnému zisku. Takoví se najdou ve všech oborech a všude dělají peklo, pochopitelně mají různé odstíny. Někteří na vás útočí osobnostním rozvojem, další vám nabízí pojištění, jiní víru svatou jedinou, no a samozřejmě tahle komunita má i případy, které vypadají jak kdyby vyletěli z popelnice, těm pochopitelně takovéto věci asi neprojdou, ale zase se snaží monetizovat fakt, že jsou tak trochu prasátka. Na vhodných ruských stránkách zjistí, že v tomhle přístroji je 7 gramů stříbra, 3 gramy zlata a čtvrt gramu paládia, pak se podívají na ceny drahých kovů, uvidí ty tisíce co v tom jsou, uvidí fakt, že se to dá vykoupit za stokoruny, no a už jedou jak motorová myš. Protože jsou to ve své podstatě paka (soudný člověk ví, že nic jako bezpracný zisk neexistuje, ono i podvést někoho tak, aby vám nic nedokázali, není úplně lehká práce a musí se to umět, tj. musíte se to naučit, což je pracné a rizikové), mnohdy se o své „práci“ rozpovídají, takže se dozvíte, že v tom přístroji je drahých kovů za pět tisíc, v jiném pro změnu za deset, no takže teda když ho chcete koupit, tak byste alespoň těch sedm měli dát na dřevo. Čímž se zrodil šroťák prodavač. Pochopitelně ty ceny jsou úplně nesmyslné a zcela mimo realitu. To množství drahých kovů je málokdy mimo realitu, nějakých 6g zlata (což je v penězích zhruba pět litrů, teda pokud je to 24, čili 50% podíl zlata) je úplný prd když to držíte v ruce, přičemž tohle množství je tam rozstříknuté na nějakých 20kg hmotnosti toho přístroje. A tady už normální člověk vidí, kde je základní problém. Totiž abyste dostali těch pět litrů, tak potřebujete relativně čistý slitek, nikoliv 20kg bednu bordelu. A teď přichází ta základní otázka. Kolik bude stát zprocesování 20kg něčeho, abyste z toho dostali těch 6g zlata? To pochopitelně nevíte, protože to silně závisí nejen od toho v jaké podobě tam to zlato je, ale především taky od toho, kolik je tam dalších nebezpečných látek, které musíte zlikvidovat. Čímž se dostávám k jádru tygra.

Kapitola druhá, vystřízlivění šroťáka. Takže teda vezme všechny úspory, půjčí si všude kde to jde, ideálně od lichvářů, seřeže manželku aby držela hubu (protože to je u tutěch idiotů naprosto běžný způsob soužití) a nakoupí půl Avie něčeho, co předtím, než to obrovským obloukem házel z třetího patra nějakého výzkumáku, byly většinou funkční a relativně snadno repasovatelné měřicí přístroje. V tomto bodě já s nim nemohu cenově soutěžit, vždycky mě přebije, protože já nemám vizi zisku nějakých tisíců z jednoho kusu, já před sebou vidím dlouhou a komplikovanou práci s nejistým výsledkem, na jejimž konci bude maličký zisk. Já musím vycházet z toho, za kolik ten přístroj dokážu prodat, případně kolik jsem ochotna zaplatit v případě, že si ho chci nechat. Teď když tím má naloženou (cizí) Avii, začne přemýšlet kam to složit. Řidič a majitel Avie začíná být nervózní, sakra, co teď. Kretén všude známé má, takže se vždycky najde pozemek nějakého strýčka, známého, whatever, kam se to dá vyprdnout. A teď je samozřejmě šťastný jak vyřešil první komplikaci a pustí se do rozebírání. Jeden železný dekl, druhý železný dekl, ha! hliníkový chladič, no konečně, ale ani kousek zlata či stříbra. Propána co teď s tím, protože už není ani na rohlíky, domů chodí kanálem, protože už se začínají hlásit lichváři, doma se nezdržuje a ven leze jen v noci. Po velikém a úporném přemýšlení odnese do sběru ty železné dekly a pár hliníkových chladičů, což mu vydá tak na dvě piva, které naleje do své myslící helmy a pustí se do něčeho, co vzdáleně připomíná přemýšlení. V tomhle stavu vymyslí, že by stálo za to usekat kabely a odnést je do šrotu, protože viděl, že je tam za nějakou desetikorunu za kilo vykupují. No a on jich má nemálo. Taky by mohl z traf vymotat měď, no a občas se stane i to, že mu někdo poradí, že by mohl rozmlátit keramické přepínače a vybrat z nich kontakty (bývají silně stříbřené a řekněme, že je tam dost stříbra na relativně málo jiných materiálů). Po několika dnech úmorné práce, rozmlácení téměř všeho, co dovezl, obejde sběrné suroviny a výkup drahých kovů a má řekněme na basu náplně do myslící helmy, deset rohlíků (takže těch 15 dětí, co doma má, na chvíli přestane vřískat, ona spolehlivost gumy je konečná, což se ovšem nedá říct o sexuálním apetitu idiota) a jednu návštěvu hospody, kde se od místního brouka Sáčka dozví, že zlato je v čipech a občas na deskách a že desky a čipy na zlato vykupuje místní huhulák.

Kapitola třetí, světlo na konci tunelu. Když v temnotě tunelu spatříte světlo, neznamená to, že tunel končí. Možná se jen proti vám řítí vlak. Po jednání s místním huhulákem dotyčný konečně pochopí svoji situaci. Takhle z toho nedostane ani desetinu toho, co investoval, celou basu zvrhne do myslící helmy a začne opět dělat cosi, co vzdáleně připomíná přemýšlení. Škaredý a zlý svět. Nic mu nedopřeje. Všechno, co kdy dělal, končilo průserem. Za to můžou jiní lidé, on je chudý, protože ostatní jsou bohatí, no a s tím se musí něco udělat. Žádné zábrany, nic, jsou to hajzlové. Začne probírat haldu a snaží se najít něco, co by se případně dalo prodat. Hledá něco, co by mohlo fungovat, zkouší to, ale protože ani náznakem nechápe, co ty přístroje dělají a k čemu jsou určené, pak mu k úspěchu stačí to, že se něco rozsvítí. A pak čtete takové skvělé inzeráty. Prodám xxx, přístroj funkční, po zapnutí svítí, víc otestovat neumím. Pak zjistí, že když nahradí víc otestovat neumím frází nemám na to čas, že na aukru lidé více přihazují. Konečně se mu začínají vracet nějaké peníze, ale současně se také okruh lidí, před kterými se musí skrývát, z lichvářů rozšířil i na naštvané zákazníky. Zakládá různé profily, obchoduje pod různými jmény, ale těch, naštvaných, co se dostali příliš blízko, přibývá geometrickou řadou. No jistě, ti sráči vzájemně spolupracují, kdo by to čekal?

Kapitola čtvrtá, víte jak to bolí baseballovou holí? To pak člověk udělá cokoliv. Pochopitelně že ho naštvaní zákazníci najdou dříve než lichváři. Je jich jednoduše víc. Chytí ho, mučí ho, seberou mu všechny peníze, které zrovna má, ne že by to bylo legální, ale koho to zajímá. On na policajty nepůjde. Podvedl spousty lidí, trestními oznámeními se to jen hemží, urgentně potřebuje další peníze. Vymyslí, že zákazníci budou stejně naštvaní, stejně prodává šrot, ze zbylých zařízení vycvaká součástky pro huhuláka, zbytek prodá jako funkční, no stejně se už musí skrývat, smyčka se začíná pomalu stahovat a on se jen snaží přežít další posraný den, protože, vždycky je lepší umřít až zítra.

Kapitola pátá, hořeniště halí hustá hmla. Umřít až zítra je samozřejmě lepší, ale jen za předpokladu, že si tím neprodloužíte život o další den, kdy po vás někdo řve a ukrutně vás zmlátí. Tedy, to je vlastně ta lepší varianta, naštvaní zákazníci po něm jen řvou, drsnější povahy s ním i třesou, občas dostane nějakou tu facku, kopanec, přinejhorším pěstí, na to se dá zvyknout. Ale lichváři, to je jiný level. Ti si dokáží najít žoldáky, kteří jsou mistry v mučení. Tehdy pochopí, že zemřít by zase nebylo až tak špatné, tedy zvláště pokud by se mu to podařilo přežít. Už se začíná hlásit i policie, majitel daného pozemku začíná být také nasraný, ona lidská trpělivost má své meze, takže začne přemýšlet o nějakém exitu. Potřebuje nějakou nehodu, kterou by vysvětlil svůj neúspěch, potřebuje nějakou nehodu, která by ostatní přesvědčila o tom, že umřel. Požár. Veliký požár je ideální věc. Uklidí se odpad, nikdo nezjistí, že to byl odpad, prostě je to ideální řešení. A pokud nekoupí benzín s normou EU — nehořlavej bezpečnostní — a do haldy přihodí bezdomovce Láďu… A bude to fakt hodně hořet… Halda hořela hodinu. Hotovo. Hořeniště halí hustá hmla. Hyeny hodují…

Kapitola šestá, když se mlhy Avalonské rozplynou. Myslím si, že na výsledku pramálo co změní, jestli úřady uvěří tomu, že uhořel, nebo zjistí, že ten, kdo uhořel, byl někdo jiný. Je zhola jedno, jestli šroťáka dopadnou, nebo ne. Jeho osud to nijak zásadně neovlivní, bude v hajzlu stejně, jako byl na začátku. Pravda, může to měnit formu, ale to je tak všechno. Důležitější jsou výsledky. Zničené přístroje, zničený pozemek, kontaminovaný prakticky vším možným, spousta podvedených lidí. A nějaký blb si udělal další zářes v přehledu svých neúspěchů. A když se nad tím zamyslíte. Nebylo by lepší ho vzít hned někde na začátku trubkou mezi oči? Aby se zbytečně netrápil?

Máte pocit, že to přeháním? Podívejte se na aukro, na bazary. Podívejte se na to, kolik je tam inzerátu s kouzelnými větami neumím vyzkoušet nebo koupil jsem jako funkční, ale nemám na to čas. Podívejte se na libovolné rádioamatérské setkání. Podívejte se, jak zubožené věci se tam zoufalí lidé snaží prodat. Za jak nesmyslné ceny. Zeptejte se jich na nějaké z těch věcí. Většinou ani neví co to je.

A když někdo příjde s tím jestli nemáte nějaké vysloužilé vybavení na prodej, zjistěte si co je to za člověka, co se s těmi věcmi stane. A pokud už chcete něco vyhodit, předejte to těm, kteří to umí zpracovat. Některé věci sloužily dobře, jiné hůř, ale dopřejte jim možnost znovuzrození v nějakém jiném přístroji, který vzejde z jejich těl. Jistě, věci nejsou živé, ale úctu si zaslouží. Úctu si zaslouží práce těch, kteří je vyrobili a um těch, kteří je vymysleli, což jsou, nebo byli, živí lidé. Tak jako mrtvá lidská těla předáváme s úctou všelikým mrchožroutům tak, aby jejich hmota mohla znovu povstat v jiné formě, předávejme s úctou i vysloužilé věci těm, kteří je umí rozebrat a umožní jejich hmotě povstat znovu v jiné formě. Ne těm, kteří si vytrhnou nějakou část ve snaze rychle zbohatnout a zbytek pohodí a zanechají volnému velice dlouhému rozpadu.

[anika-ann]

Hiiii, Ann😊tady tvoje česká kamarádka👀Možná je tohle téma, které ani nebudeš chtít řešit, ale zajímá mě tvůj názor, samozřejmě si ho můžeš nechat pro sebe a tenhle ask naprosto ignorovat, zlobit se nebudu😌Teď už tedy k věci - jaký je tvůj názor na udělení úřední maturity? Myslíš, že je to spravedlivé vůči letošním maturantům, nebo naopak nespravedlivé vůči ostatním studentům? Btw, četla jsem pár tvých fanfikcí a naproso je zbožňuju, hned, jak mi to čas dovolí, si přečtu ten zbytek🤩

Heeeey, my likely only Czech Tumblr friend 😊

Wow. Přijde mi hloupé tenhle dotaz ignorovat úplně, ale zároveň nemůžu říct, že jsem schopná říct jednoznačný názor. Na úvod chci poznamenat jen to, že my Češi máme trošku v povaze strašně kritizovat, ať už jsou rozhodnutí vlády jakákoliv (a to že OPRAVDU nejsem na jejich straně přibližně v 90-100 rozhodnutí%). Vůbec jim ale tahle rozhodnutí nezávidím😔

Protože jakkoli se rozhodnou, je tu pravděpodobnost, že to nefér k současným (příp. budoucím) maturantům bude. 

Tahle pandemie nám všem s prominutím nakopává zadnice, studentům tky - vidím i na sobě, že mi kontakt prostě chybí a tak nějak brečím víc než obvykle a vůbec 🙈 Všichni studenti budou do budoucna ovlivnění. Čím nižší ročník, tím možná lépe, protože je šance, že se to dožene. Letošní maturanti přišli o podstatnou část výuky a myslím, že ta nechvalně proslulá propast mezi jednotlivými gymnázii a SŠ se ještě více prohlubuje podle toho, jak jsou vyučující schopni obstarat online výuku. Nemluvě o tom, že ne všichni mají doma ideální studijní prostředí - a to mluvíme spíš o gymnáziích a obchodkách apod, vůbec si nedovedu představit ten dopad na obory založené na dovednostech, které je si potřeba ‘osahat’.

Pesimisticky se obávám, že jde říct, že spravedlnost tu opět žádná nebude. Myslím, že dát maturitu ‘zadarmo’ v tomhle případě není až tak od věci - ti, kteří i myslí, že by si zasloužili známku lepší, dostanou možnost. Možná by ji alespoň měli dostat jednotně se státní maturitou, aby zase nebyli rozdíly mezi školami? Ty rozdíly jsou neskutečné, ale to jsou už dlouho. Dvojka někde znamená, že je člověk téměř dokonalý, jinde že to tak nějak zvládá. Stejně tak by to ale ‘zadarmo’ měl ale asi ročník pod nimi, protože ti jsou na tom možná ještě hůř - některé školy to přeci jen mají nastaveno tak, že ve čtvrťáku se více soustředí na opakování, takže ročník pod nimi naopak přichází o zásadní věci, které by běžně probrali. Spravedlivé to nebude tak či tak, což vážně zní neskutečně pesimisticky, ale obávám se, že tak to je.

Myslím, že věc se má tak - nezáleží ani tak moc právě na studentech, ale spíš na tom, s kým se v budoucnu setkají. Dá-li vláda maturantům (a opravdu si myslím, že alespoň jeden ročník pod nimi by měl být zohledněn také), vždycky se setkají s lidmi, kteří si budou stěžovat, že tenhle ročník to dostal zadarmo. Pokud se přistoupí k nižší úrovni maturity, zase bude někdo brblat, že t měli jednodušší. Pokud to bude klasická úroveň maturity, studenti se z toho dost možná zblázní a fér to nebude, protože podmínky, za kterých studovali, opravdu nemají obdoby.

Ale pak se setkají s lidmi, kteří budou chápat, že tohle byla (snad minulý čas, už aby to konečně bylo za námi) mimořádná situace a ideální řešení neexistovalo a že je pochopitelné, že se maturantům ‘ulehčilo’, příp. si budou říkat “wow, oni to fakt měli těžké a stejně zvládli ‘normálně’ odmaturovat.” 

Takže tohle je asi ono - ideální (a nedej bože spravedlivé) řešení neexistuje. Ale ruku na srdce, byla někdy maturita spravedlivá? Už když jsem maturovala já, bylo kolem toho hodně diskuzí...  

Jestli máš pocit, že jsem řekla strašně moc a zároveň nic, zbaběle se odvolávám na můj 16 personalities type, který je sice schopný se podívat na situaci z různých úhlů a komplexně, ale ve finále je úplně k ničemu 😂 Praktický život zase nakopává zadnici mně a odpovídat na tyhle otázky mě i ve škole hrozně ničilo 😂

TLDR (I just cannot write short, can I?): Everything sucks and I hate this fucking pandemic. Have a lovely day and if you are a high-school student, I keep my fingers crossed for you. Or, you know, “I’m holding my thumbs for you” 💗 Stay strong and healthy, may your family stay safe 😌

P.S. - Abych to zakončila pozitivně, děkuji 💗 Jsem strašně ráda, že se ti moje fanfikce líbí 😇 A doufám, že jsem tě nějakým způsobem neurazila mým názorem-nenázorem a že to, co píšu, dává alespoň nějaký smysl🙈 

Thank you for reaching out!

[paskvilnet]

Einstuerzende Neubauten, 7.9.2000, Praha, Divadlo Archa

V dobách, kdy světová kritika považovala Lou Reedovu "Metal Machine Music" za naprostou uměleckou sebevraždu, představoval tenhle syrový elektronický freak out pro jistého Berlíňana jménem Christian Emmerich jednu z mála desek, které stály za poslech. V dobách, kdy již nejen česká kritika považuje Einstuerzende Neubauten za německé národní bohatství, si Blixa Bargeld sarkasticky zavzpomínal, jak byl v dubnu 87 místo plánovaného plzeňského koncertu vyhoštěn akcí StB na státní hranici; ale především křepce vyběhl na pódium Archy, aby zahrál nové skladby (nejen) starým intelektuálům - a taky pár starých skladeb o mladých intelektuálech. Pokud bylo na začátku osmdesátých let jedním z interních žertíků partičky rčení "chceme rozšířit hranice hudby až nezbyde nic jiného než hudba", nakolik bylo pro křížence Josepha Beuyse s Mickem Jaggerem důležité najít vlastní výrazovou řeč ?

Blixa Bargeld: Nebauten oscilují mezi schopností Can hrát velice hypnotickou improvizovanou hudbu až telepatickou souhrou, v kombinaci s odvážnou elektronikou Kraftwerk a jejich chutí zkoušet nepoznané nové věci, včetně neobvyklých nástrojů - a politickými a sociálními postoji Ton Steine Scherben, včetně skutečnosti, že zpívali německy, což v dobách, když jsme začínali, nikdo jiný nedělal. Kdybyste dali tyhle věci dohromady, někde uprostřed byste našli Neubauten.

Jednou z hlavních zásluh Einstuerzende Neubauten - zajišťující nehynoucí postavení v hudebních dějinách - bylo redefinování velkoměstského folklóru. Zatímco se vyjevení hudební žurnalisté předháněli v popisování industriálního hluku, vystačila si partička s jednoduchým trikem v nejlepší tradici německého expresionismu - s vystavováním předmětů do odlišných kontextů. Z bílého žáru tak stále zřetelněji vystupovaly křehké a subtilní - často milostné - písničky. Navíc s výrazným smyslem pro humor, který patrně zůstal bezpočtu zjevných epigonů utajen...

Blixa Bargeld: Nemyslím, že bychom si někdy vybírali nástroje pro jejich zvukovou kvalitu. Protože pokud si vybereš nějaký nástroj, který najdeš na ulici, podle toho jestli zní dobře anebo špatně, znamená to, že o něm máš naprosto konkrétní představu a můžeš na něj uplatňovat měřítka jako dobrý anebo lepší... My jsme si vybírali věci mnohem víc kvůli jejich metaforické hodnotě, než kvůli neexistujícím zvukovým kvalitám. Samozřejmě, že nákupní vozík je nákupní vozík je nákupní vozík - a když na něj hraješ, automaticky znamená nákupní vozík, ať už zní jak chce. Tohle byl mnohem zajímavější rozměr toho, co jsme dělali. A nikdo z našich epigonů to nepochopil. Ať už to byli Rage Against The Machine anebo třeba Nine Inch Nails. Vždycky si mysleli, že si různé věci vybíráme kvůli tomu, jak znějí. O tom to nebylo.

Einstuerzende Neubauten byli naprosto noví přístupem k práci se zvukem - sampling budiž třeba zmíněn v této souvislosti. Ale zároveň mohou být považováni za literární v tom nejlepším smyslu - se slovy totiž zacházejí způsobem velmi podobným vlastní zvukové architektuře. Občas jste až onomatopoičtí...

Blixa Bargeld: Někdy je to jako operace v kanálku kořene... Jako když práce na tvých zubech pokračuje až do úplného kořene a ještě za něj... S jazykem se dá vždycky pracovat na několika různých úrovních. A já při psaní hodně často myslím na celou etymologii slov a jejich významů. Hraji si se slovy různým způsobem, na různých úrovních, abych si mohl být jist, že to bude srozumitelné i s odstupem času - anebo pro někoho z odlišného prostředí. A někdy vlastně dává smysl právě ten vedlejší význam.

Pokud bylo pro Einstuerzende Neubauten zkoumání folkloristických tradic často zajímavé - připomeňme třeba parafrázi staré německé kuchyňské písničky "Stuhl In Der Hoelle" - pro mnohé paradoxní vliv country music je často nepřeslechnutelný. Proč ?

Blixa Bargeld: V polovině osmdesátých let jsem se zamiloval do country, což byl naprostý protiklad hudby, kterou tenkrát lidé chtěli slyšet. David Cronenberg, filmový režisér, který natočil spoustu horrorů - většina je podle mě moc dobrá - řekl, že začal točit horrory, protože se zajímá o filozofii. A horror byl jediný žánr, který mu umožnil zabývat se otázkami života, smrti, existence... Asi ze stejných důvodů mě začalo bavit country, protože tahle hudba si zpravidla hraje se stejnými, ohromně velkými metaforami. A je to hudba, která má kořeny ve folkloristických tématech, ale používá velmi existencialistické metafory.

V dobách, kdy už je v popové hudbě práce s hlukem a konkrétními zvuky přirozeným výrazovým prostředkem, představují Einstuerzende Neubauten partičku, která - vzhledem ke svému výjimečnému citu pro práci s tichem - dokázala změnit zavedená estetická pravidla jednou provždy. Je asi zbytečné dodávat, že v Arše byli skvělí..

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: leden 2019

(4. 2. 2019) Druhá část utlumování konzumace v brněnských kavárnách, uzavírky přelomu roku, cesta pro mlýnek do Trnavy a první dny “domácího espressa”.

Cvičné espresso (a druhé po vsypání zrnek) z kávy Rebelbean Ethiopia Duromina – připravené Žlutým zákazníkem (skoro 14/20).

Netrvalo to nakonec nijak dlouho a pár dní před Vánoci se završily dny Milady kaffee, podniku, ve kterém jsem měl čtyři kávy a ve dvou případech, když se barista snažil a měl dobrá zrnka, to bylo celkem fajn, jinak ovšem problematické (ano, tím míním My Daily Mix). 

Aktualizace: v sobotu, 2. 2. 2019, krátce po 15 hodině (a necelou půlhodinu po napsání výše uvedených řádků), jsem šel kolem a zjistil, že Milady kaffee má život po životě a za pár dní otevře o pět metrů vedle, ve větším prostoru bývalého kadeřnictví a opět s dánskými Coffee Collective na mlýnku. Poděkoval jsem mladému muži, který mě mile zdravil a ujistil ho, že to hned upřesním a také tak činím. 

Pár týdnů je pusto a prázdno i U mě. Cheesecaky, folklórní hudba ani ručně psané menu, zdá se, nezabraly a vzpomenu-li si, jak tamější slečna nechala namlít plný zásobník krásného Mazzeru pro jednoho známého na baru, není mi to ani nijak líto. Tohle místo je prokleté a za poslední dva roky jsem tu napočítal čtyři různé provozy (z toho tři kavárny).

Pryč je už také delší dobu Pescatore v rohové parcele na Štefánikově (přes ulici proti drogerii DM a vedle lékárny), kde to jeden čas zkoušeli s mírně kuriózními all-you-can-eat bufety italského stylu, ale ani toto zjevně nestačilo. V relativně vkusném a nákladně zařízeném interiéru (vzdáleně upomínajícím na Hansen blahé paměti) tu musel někdo utopit velké peníze.

Další pokus o italskou restauraci s kávou představuje Gallura 11, která je od přelomu roku otevřena lehce diagonálně přes ulici, hned vedle Coffee Trail (dříve Mezičas) a Buchta B. Tři podniky s pákou vedle sebe – nechtěl bych být v kůži žádného z provozovatelů. Mám za to, že pomyslného Černého Petra si dříve či později v tomto kofeinovém miniclusteru vytáhne právě nejnovější přírůstek. Nakoukl jsem zde druhý lednový pátek odpoledne a zděsil se nad množstvím chyb v nápojovém lístku (capucino, machiato, dopio, vídeňská káva bez háčku). 

Už skutečnost, že při dotazu na používaná zrnka musela mladá dáma pohledat ve skříni, i výslovnost Vergnano jako Verrano mě trochu znejistily, ale manžel je prý Ital (tipl bych si, že šlo o muže s telefonem u notebooku v jinak prázdném lokále; další z ustálených obrazů nejen v tomto podniku, zpravidla je majitel či provozní na stole č. 1) a mají i italského kuchaře a vlastní těstoviny (nakolik lákavé lze posoudit z videa na webu podniku). Když jsem se v dobré ví��e dotázal, zda je dotyčná Češka a poukázal na hromadu chyb v kávovém menu, proměnila se dáma ve fúrii a s tím, že jestli chci být rýpavý mi ukázala dveře a doporučila je využít. Nedalo mi to a ještě jsem se rychle zeptal, zda si mohu vzít exemplář nápojového lístku (obyčejný papír formátu A5). Odpovědí bylo jasné ne a dotyčná přešla do italského nadávání. 

Ještě před touto verbální explozí mi na začátku při okukování vitríny sdělila, že web (proč jen si dát adresu gallura11.business.site, když je za 200 Kč volná doména gallura11.cz?) ani Facebook nemají, že prý už potřebovali otevřít (aha, takže za leden už platí nájem) ale po pozdější kontrole obojího jsem zjistil, že na největší sociální síti měl podnik první statut už 27. 12. 2018. Ech. 

Mírně archivně: Už nějaký čas před Vánoci jsem nakoukl do kadeřnictví JACOB & The Stylers, které přesunulo provozovnu na místo bývalého Craig Baru (a předtím franšízy Sklizeno). Na dveřích na Radnické zůstala rukou psaná a jazykově extrémně vytuněná cedulka (snímek mám, ale v archivu se mi zatoulal, takže si prosím představte nejvíc cool věty uplynulého roku), z níž mě zaujalo jediné: slibovaný industriální dvorek a vlastní filtrované kafe. S tímto jsem do nové lokace na Dvořákove vstoupil a dočkal se zklamání. Filtr není žádná na míru vyladěná záležitost od některé z renomovaných brněnských ani jihomoravských pražíren a za týden prý “už budou mít Nespresso”. Ale na industriální dvorek se prý mohu jít klidně podívat.

Podobně příjemná jako dáma s červeným autem je v průměru obsluha a zejména přístup k řízení podniku v Trnavě, kam jsem v půli ledna zavítal vyzvednout mlýnek. Už na webu a zejména v realitě je vidět, že mají to nejlepší vybavení a od první návštěvy na počátku prosince si pořídili ještě další mlýnek. Já se však specielně zaměřil na kontrolu nacenění výběrového espressa (standard 1.70 EUR), které je za 1.90 EUR, ale není to uvedeno v menu a ani mne o tom nikdo ze servisu neinformoval – mají to jen v kase. A ano, i tentokrát mi naúčtovali vyšší sazbu a nikdo mne na tuto skutečnost neupozornil (chabá výmluva mladého muže při placení, že prý mi to říkali už posledně a že si mysleli, že si to pamatuji). 

Na dotaz, proč nedošlo k úpravě, mi bylo sděleno, že prý manažer podniku řekl, že by se to do lístku už “nevlezlo” a že by to bylo náročné. S takovým vybavením a financováním tohoto i dalších podniků známým slovenským miliardářem? Vybavení je možná nejlepší dostupné, ale lidé, kteří s ním pracují a na podnik dozírají, rozhodně ne. Nechal jsem si vysázet drobné do posledního centu (a při úsměšcích a odfrkávání obsluhy okamžitě vytáhl upozornění na možnou návštěvu slovenských kontrolních orgánů) a zaplatil jen to, co bylo uvedeno v menu, zvlášť když La Cabra byla v obou případech na espressu docela obyčejná (slabších 13/20). O chvíli později jsem nakoukl ještě do “chlebového” provozu impéria (už měli doprodáno, ok) a do restaurace, ale ani tam jsem se necítil nijak zvlášť dobře (a poněkud emotivně upozornil slečnu ze servisu na negativní zkušenost v sesterském podniku).

Podstatně lepší dojem jsem měl z kavárny naproti trnavskému vlakovému (a autobusovému) nádraží, kam mě hodil i s mlýnkem hodný prodejce, abych si zde ještě v půlhodince před odjezdem vlaku dal espresso. Měli zde Rusty Nails z Brna a pěkný kávovar a i káva byla znatelně lepší (Kostarika, skoro 14/20). Pobavila mne také přítomnost pobočky Forky’s nedaleko sídla firmy, kde jsem byl pro mlýnek a naději vzbudila street food provozovna, kde si prý dělají vlastní “trojité hranolky”.

Ještě před odpolední cestou do Trnavy jsem šel na jistotu do podniku, který po několika návštěvách Bratislavy v posledním roce vnímám jako asi nejlepší zatím poznanou zdejší kavárnu (jakkoli zbývá projít ještě asi pět seriózních míst). Milovníky espressa potěší vstřícné nacenění (single i double shot stojí 2.2 EUR), kávové geeky zdejší vybavení a i když dvě kávy na espressu někdy nemají úplně objevný ráz (naposledy např. Brazílie od Diamond’s Roastery, já si dal příjemnou Afriku), do značné míry to vynahrazuje extrémně příjemný přístup zdejších baristů, přičemž ten poslední nastavil v tomto ohledu měřítka neuvěřitelně vysoko, zvláště když zjistil, že mě káva zajímá a když tak o tom přemýšlím, jevil se mi jako dosud nejp��átelštější slovenský barista, což mu dává slušnou šanci v TOP 10 česko-slovenských nejpřátelštějších baristů a možná bych ho zařadil i mezi deset nejpřátelštějších baristů v rámci Evropy. :-) 

Jak často se setkáte za kávovarem s člověkem, který má “na doma” Mythos, poskytne Vám vyčerpávající komentář, jeho rutina je bezchybná, projev přirozený a tak dále. A i doppio bylo velmi dobré (skoro 16/20) a dokonce mi byla nabídnuta ochutnávka oříšků. Později ve vlaku jsem zjistil, že dotyčný vede česko-slovenský Standart, je ve SCA Slovakia a organizuje mnoho dalších gastroaktivit. Takto nějak si představuji modelového zástupce výběrového establishmentu. 

Na začátku roku a pak ještě ve druhém a třetím lednovém týdnu jsem se vrátil do Kafe Friedrich a vyzkoušel zde Guatemalu od Rebelbean (fajn doppio, 14 – 15/20), která na dva nebo tři dny nahradila zdejší hegemonii La Cabry (nejvíc mě zaujala tahle jejich věc, 14 – 15/20 a možná jsem, přiznávám, trochu pohněval milou slečnu, když jsem se jí zeptal, zdali si podšlehávají mléko (ale nechal slušné dýško); její cappuccino z  jiných zrnek od stejné dánské pražírny mírně vodovější, ale i tak cca 14 – 15/20), dal si doppio od “skandinávského” baristy v Monogramu (15/20), třikrát okusil espresso z nahé páky v Kafecu (tohle byla bohužel slabší série dvou Burundi a jednoho Salvadoru, vše okolo 13/20).

Fiftybeans vyjeli s novou verzí Fluffy, resp. ji doprodávali (jak mi řekli v pražírně, má specifické složení, které není tak lehké zajistit), ale jsem rád, že jsem si téměř posledních 930 gramů nekoupil, protože i když se v Pelíšku viditelně všichni bez rozdílu snažili, je v chuti hodně kakaového prášku a ve srovnání s verzí 1.0 se prakticky vytratila medovost a sirupovitost (dvě doppia 13/20). Od stejné pražírny jsem zkusil v Punktu kávu z Indonésie (doppio za 14/20 a spousta šuškání a kradmých pohledů dvojice dívek za barem, z nichž jedna se divila, že se náhle změnila hudba – velice příjemný lehčí jazz á la Diana Krall a na příjemnou hlasitost). :-)

Tutéž Indonésii jsem pak ještě třikrát v podobě doppia zkusil v Pelíšku a mělo to vzestupnou tendenci (14, 14.5 a 15/20) přičemž nejlepší kávu dělal mladý muž, kterého slečna za barem uvedla slovy Chvilku počkejte prosím než přijde barista. Co vnímám velmi pozitivně je, že Pelíšek v době brněnských eskalovaných cen prodává zrnka s sebou za 1 Kč/1 g. 

Na konci ledna jsem též ochutnal dvě espressa a cappuccino připravené v prémiovém plastovém automatu Jura E8 ze zrnek, kde na kilovém balení byl nápis Espresso Italia a italská vlajka (dle informace cena v nákupu s DPH lehce pod 500 Kč, espressa 11 – 12, cappuccino 11/20).

V jednom podniku jsem od baristy dostal začátkem ledna ochutnat několik espress z Rebelbean Ethiopia Duromina a výsledek v případě doppia, které přišlo na závěr této série, plně snesl srovnání s nejlepším standardem doppií v Atlasu nebo Pelíšku (delikátně aciditní a hodně krátké). Slíbil jsem, že nebudu hodnotit ani uvádět jméno kavárny, ale bylo to nejlepší výběrové doppio ledna.

Stejnou kávu jsem pak v posledních třech lednových dnech cvičně prohnal svým kávovarem a mlýnkem a ve spojení s čerstvým plnotučným Bohemilk dostal cappuccino na úrovni 15/20 a několik espress okolo hranice 14/20. Mou nejlepší italskou kávou měsíce pak bylo ristretto z Parana Extra Bar (skoro 15/20), které jsem o pár minut na stejné úrovni zopakoval a jsem moc zvědavý na doppia z této řady.

Poslední lednový den jsem ochutnal i espresso Jacobs na strojku Bosch Tassimo, ale velmi hořké kávy z kapsle lehce přes rok staré jsem jen velmi opatrně usrknul a naštěstí jsem nebyl nucen dopíjet (promiň M. – je to, jak jsi říkal: někdo raději kávu kyselou a někdo více hořkou; 8/20 ;-). I kapslová káva může mít, stejně jako vztah umění a kofeinu, větší potenciál.

S baristou v Mitte jsem se shodli, že Nikaragua od karlovarských City Roasters je opravdu obyčejná (doppio 12/20) a jen o trochu lepší dojem jsem měl z doppia z La Cabry (zemi jsem už zapomněl) v Kafe & Kobliha na Pekařské (13/20). V Dabov Specialty Coffee vedle už měli vypnutý kávovar, tak snad se to někdy napotřetí podaří. V Kafe & Kobliha jsem měl pocit, že si ze mě slečna za kávovarem trochu utahuje (fráze Jak se máte byla ale prý myšlena upřímně, tak tomu budu věřit) a když mi řekla, že chystají do nabídky DoubleShot, šel jsem z této informace málem do kolen. Ale třeba to budě něco extra. Aspoň se prý pokusí dělat to trochu jinak než jinde.  

Ještě k brněnským cenám. Web Mada Ice Cream vedle Monogramu je stále nefunkční, resp. hlášku “Už brzy” nahradilo “Tento web není dostupný”. Před časem jsem četl negativní recenzi na FB ohledně ceny zdejší limonády a zdálo se mi to neuvěřitelné, ale potvrzuji, že pisatel zvěstoval nic než pravdu. 42 a 49 Kč za espresso je úplně v pohodě, ale říct si za porci šlehačky 23 Kč a zejména 1 litr “domácí limonády” za 169 Kč (slovy: jedno sto šedesát devět korun) mi přijde jako pořádný úlet. Možná ale podnik nakupuje své ovoce zde. Pak by to dávalo určitý smysl.

Na závěr dvě drobnosti, které mě potěšily. V Jedné básni na Sukove jsem měl příjemný Caesar salát (12  – 13/20; při ceně 169 Kč nešlo v zásadě nic namítat a s chutí jsem snědl vše; verze téhož jídla v Cat Café v Černých Polích, kam jsem zavítal tak po čtyřech letech, byla méně povedená 11 – 12/20). 

A Billa v pasáži Omega na nám. Svobody – konečně, konečně, po mnoha stížnostech, urgencích a davech naštvaných lidí, co vystáli v tamních legendárních frontách důlek – přikročila k zásadní reorganizaci pokladen a už pár dní je místo dvou klasických šest nebo sedm samoobslužných, takže vše znatelně rychleji odsýpá a zákazník, který je tam denně pro dvě až tři položky, nemusí přečkat absurdního hada vinoucího se leckdy až k chladničkám s mlékem, sýry a jogurty. Ale trvalo to. Ještě kdyby tak zrušili děsivé reklamní rádio a bylo by to lepší. Ale to jsou asi jen liché naděje. Možná někdy příště.

[fenomenologiecinky]

Svět mrtvých věcí

Zpátky ke zmatku. Nebo možná zmaru. Nebo taky obojí. Nechápu, kde se ve mně bere ten pocit, že je můj život jedna velká chaotická změť. Teda spíš vím, kde se to bere, ale nějak si to nedovedu utřídit. Takže kde to má svůj původ? To je celkem jednoduchý, jen je toho hodně. Naflákala jsem tady o sobě a svým způsobu myšlení tolik, až mě překvapuje, že mě ten chaos dostihl až teď. Jasný mi vlastně není jenom to, že někdo, kdo vede tak strašlivě nudnej a nezajímavej život jako já, v něm ještě zvládne mít zmatek. Ono to není tím, že bych měla zmatek v životě, já mám zmatek v hlavě a ono se mi to jen replikuje do života. Já vím, není to ono. Ale já bych řekla, že to je furt lepší, než mít ten opravdovej zmatek v životě. A teď si představte, že já ráno vstanu (tak ve 4.20), nějakou dobu se přemlouvám, že i když se mi teď nechce, po tréninku se budu určitě cítit líp, disciplína mi nedovolí se na to vyprdnout, následujou dvě hodiny zoufalý snahy zničit se natolik, že si na alespoň sedm hodin zablokuju mozkovou činnost (neúspěšně), pak následuje stejně marná snaha uvést se do stavu hodného styku s kolegy, jídlo a cesta do práce. Pokud jsem dokonale zaměstnaná množstvím práce, tak je i velká pravděpodobnost, že mi nezbyde čas vymýšlet kraviny, tudíž že budu mít vlastně i celkem pěknej den. Jenomže množství práce je poměrně variabilní, a pokud se ocitnu ve stavu, kdy se není čím zaměstnat, přijde průšvih (tady leží jasný důkaz, že jsou mý tréninky málo efektivní), začnu moc přemýšlet, přeskakovat myšlenkama sem a tam a nedej bože, abych si třeba něco přečetla. Třeba ještě něco, co dává smysl. Před nedávnou dobou jsem se začetla do svý diplomky (to není sice příklad něčeho, co by dávalo smysl, ovšem nešť) – no a to jsem neměla dělat. V závislosti na svým posledním článku jsem se snažila ověřit, co že jsem to tam vlastně napsala o Beckettovi a světě jeho postav. Kupodivu jsem zjistila, že jsem neměla jenom flashback a že to, na co jsem minule přišla, jsem tam skutečně nenapsala, takže k mému velkému potěšení se jednalo o zbrusu novou myšlenku, nicméně jak jsem si to tak četla, popadla mě tak příšerná deprese, že jsem zvažovala skok z terasy. Vzhledem k tomu, že já žádnou terasu nemám, musela bych užít terasy v budově zaměstnavatele, čímž bych pověsti firmy poněkud uškodila. Jelikož zatím nemám důvod zaměstnavateli škodit, musela bych zvolit jiný způsob odchodu. Ovšem, až budu mít chuť být škodolibá a mstivá, provedu skok z terasy. Já jsem sice škodolibá celkem často a ráda, ale týká se to spíš míň závažných věcí.

Nicméně zpět k té závažné myšlence. Ještě nemám úplně jasno v tom, jak došlo k tomu, že mě napadlo něco novýho a relevantního, ale opojena tím pocitem jsem si začala představovat, jak si udělám ještě doktorát, a svět bude skvělej. Ne, že by to nebylo úplně reálný. Kdybych opravdu moc chtěla, tak bych si ten doktorát udělat mohla. Jenomže já asi dostatečně dost nechci, zvlášť s vědomím, že by mi naprosto k ničemu nebyl. Ego boost se nepočítá. Představa světa, kterej zničeho nic bude skvělej, je reálná ještě o něco míň, a to i přes mou usilovnou snahu učinit ze světa lepší místo. A jak že to dělám? No přeci svou prostou oblažující existencí. :D (Samozřejmě to nebylo myšleno vážně.) Pochopitelně můj potenciální doktorát nemá s povahou světa zhola nic společnýho, nicméně v případě, že by tam nějaká korelace byla, bych to rozhodně uvážila. Protože co bych pro svět neudělala, že? Pro svět, kterýmu jsem dočista ukradená, možná ještě o něco víc, než bývá on mně, když mám extra nenávistnou nebo depresivní náladu. Ve svým normálně analytickým stavu se ho ale pokouším řešit a rozebírat, a to už mi bývá míň ukradenej, ačkoli já jemu jsem úplně stejně volná jako předtím. Jestli mi to vadi? Ani ne. Myslím, že všichni jsme světu tak nějak volný, jelikož by se bez nás (jako bez lidstva) docela dobře obešel. Problém je ale v tom, že se těžko obejdeme my bez něj. Tedy v případě, že nás nějak zajímá uchování si vlastní existence. Ale to se mi nějak nedaří dostat se konečně k tomu, na co že jsem to přišla…

Ve svý poslední úvaze jsem se usnesla, že svět (u Becketta, ale aplikujme to i obecně) nemusí být nutně prázdný a pustý – a tím zdrojem úzkosti. Problém může být úplně na opačném konci. Svět může překypovat různými fenomény, problém je v nás. Protože pro nás nic z toho, co se nám dává, nestojí za pozornost. Nic, z toho, co nám svět nabízí, nás nedokáže vytrhnout, zaujmout. Je to podle mě v jistém smyslu otázka naladění. A takové naladění prostě přejde veškeré dění ve světě jako nezajímavé. Takový svět, který nedokáže zaujmout, takový svět, který nám v našem naladění nemá co nabídnout, takový svět se skutečné může jevit prázdný. A on ve skutečnosti je, protože ty věci, co přehlížíme, jako by nebyly, jejich existence je naprosto zbytečná, protože přehlíženy, přichází o část své bytnosti. Těžko se domůžete práva na existenci, když jste neviditelní.

Dopadla na mě tehdy tahle moje myšlenka jako kus šutru. Říkala jsem si – není ten svět, který obsahuje množství různých věcí tlejících ve své bytnosti, v nemožnosti domoci se existence pomocí vstupu do vnímání, ještě smutnější než takový svět, který je prázdný už jenom povahou své existence? Mám za to, že jsem našla ještě mnohem horší, děsivější a strašlivější variantu světa, než je ten prázdný a pustý – a nebyla bych si myslela, že to je vůbec možné. Zkuste si to představit – kde není nic, tam je těžko nějaká naděje, nemá cenu ani doufat, ani se pokoušet představovat si, že se něco může stát, protože není z čeho, není kde a není proč. Naproti tomu si představte svět plný de facto mrtvých věcí - svět, který je jako skládka odpadu našeho vědomí. Všechno, co jsme z něj vytěsnili, co nechceme vidět, nemůžeme vidět nebo přehlížíme, to všechno se tam jen tak válí a v bezčasí čeká na konec, který nikdy nepřijde. Zápasily by ty věci o naši pozornost, v našem naladění by však sváděly boj s větrnými mlýny. Strašlivá je na tom ta naděje, která se na té skládce válí spolu se všemi těmi věcmi, pořád živá a skomírající, ale bez šance na uzdravení. Její existence je stejně marná a zbytečná. Stejně smutná.

Poslední dobou mám ten pocit – a odkazuje se na to v různých článcích rozličného charakteru poměrně často, zvláště když se mluví o tom, jak si člověk, ač obklopen lidmi, připadá tak hrozně sám – že je tahle moje idea o světě, který nestojí za pozornost, celkem trefná. A přemýšlela jsem i proč mi to tak připadá. Došla jsem k tomu, že může jít o úplně obyčejnou přesycenost světem. Naše doba má povahu chaosu a zmatku, pořád se někde něco děje, každou chvíli je něco jinak, nikdy nic není tak, jak bychom chtěli, čekali, jak si pamatujeme, nebo jak tomu bylo ještě před chvílí. Tempo, kterým se svět (a je to naše zásluha) pohybuje, nás odstředivou silou vytlačuje na jeho okraj, až někam na vzdálené orbitaly, odkud pozorujeme všechny ty věci tak nějak lhostejně, jako by se nás už vůbec netýkaly. Můžeme si za to sami. Vytvořili jsme si systém chaosu, ve kterém se nemůžeme zorientovat. Vlastně jsme to už dávno vzdali. Oč jednodušší je žít v prázdném světě, kde nás z naší mrtvolné lhostejnosti může vytrhnout sebemenší maličkost, která by vlastně ani běžně za pozornost nestála, než se zoufale snažit vyzvat v chaosu, jehož hodnota je věru pochybná. Koneckonců – ne že by na tom náš život byl s hodnou lépe. Ale k tomu se ještě vrátím. Slibuju. (Hodnota je přeci jeden z mých věčných problémů.) :)

[gooodmusicblog]

Klasicky přehnanou pražskou histerii ohledně nových vydání Vladimíra 518 jsem nikdy s žádným velkým zápalem neprožíval. Bylo tomu tak už u Idiota. Můj osobní pohled na Vladimíra, jako jednoho z tvůrců té kvalitnější sféry české hudební produkce byl vždy trochu kalen tím, že pro mnoho lidí, kteří se vyžívají pouze v poslechu některých prázdných, ovšem razantnějších rýmů, nebo kupují knihu KMENY jen z důvodů InstaStory, je jeho vehementní zájem o ilustraci, grafiku, typografii, nebo pohled na umění a kulturu z úhlu Kraftwerk a Ryoji Ikedy perfektně vysvětlený v přednáškách z cyklu tištěná architektura, naprosto neznámý. Mnoho lidí má bohužel Vladimíra ve stejné škatulce, jako řadu dalších českých raperů. Jsou to ty typy posluchačů, kteří bohužel pouze jen vědí, že věci umí Vladimír dělat méně mainstreamově a o něco zajímavěji, proto ho později následně zneužívají pro poukazov��ní na jejich vytříbený hudební vkus. Ne. Člověk opravdu není zajímavý jen tím, že slyšel poslední desku Vladimíra 518. ... Vím že tento úvod jsem volil dost tvrdě, dalo by se říct až egoisticky, ale bohužel mi přijde, že pokud se na střed jménem V518 díváte ze strany české a slovenské rapové scény, nebo z úplně opačného úhlu například již zmíněného Ryoji Ikedy, v prvním případě se účel mine účinkem. ...

Před pár dny vydanou jeho třetí desku jsem už slyšel asi 3x, a některé z pasáží mě opravdu zaujali. Celkově kdybych měl vsadit desku do pomyslného trojčlenného žebříčku, stoupla by si přecijenom na první pozici. Gorila Vs. Architekt je poměrně zajímavá, ovšem sem tam se ještě stále jedná o prázdnější texty, které jsou ,,ozvláštněny” ještě o něco prázdnějšími hosty. Předposlední Idiot by takto končil na 3. příčce, protože zde mě velkým způsobem zklamala produkce. Ale to už jsem odbočil. ...

Po puštění desky jsem měl trochu strach, jestli se Vladimír udrží, a nebude stále opakovat jedno a to samé frázování o městu jako médiu, o skvotech, metalu, punku, jeho gorilách a dalších pro něj klasicky často používaných frázích. Naštěstí se snažil najít alespoň nějaká nová témata, do kterých by se znovu pokusil vložit svou osobnost a zkušenost. Což se mu nakonec i celkem povedlo. Beat se celé album drží spíš v temnějším stylu. Ačkoli o produkci se postaralo mnoho tvůrců, zvuk se snažil očividně Vladimír sjednotit aspoň tak, aby deska zůstala náladově jednotná, ačkoli tvorba Mika Trafika a Aid Kida jsou opravdu hodně rozevřené nůžky. ...

Co mě opravdu mile překvapilo a tvrdím si říct, že je to to absolutně nejzajímavější na celém albu je spolupráce s Albertem Černým, bývalým zpěvákem Charlie Straight. Jednak samotná zajímavost kolaborace je pozoruhodná, typ tvorby však ještě zajímavější. Albret Černý působí na dvou tracích, a sice Heroin a Jak řekl M. V obou případej se stará o refrén, který obvzláště v Heroinu naprosto vystupuje ze stálé beatové a textové linky, stejně jako například konečný štěk Franka Oceana ve skladbě New Slaves od Kanye Westa. A právě v těchto refrénech má text vždy naproto krásnou a abnormální nerýmovanou formu, která je tak bizarní, až se vám neskutečným způsobem zaryje do paměti. A po tom, co jste z této skulptury naprosto konsternovaní se zase vše přelije do předešlé stále linky. Opravdu velká zábava! ...

Další nabírání hostů se klasicky moc neozvláštnilo, v některých případech se až trošku divím, že zrovna tahle kolaborace V518 zajímá. Čímž myslím převážně lidi jako Separ, Logic, a například i Pil C, který ovšem až tak nudnou pasáž nemá. Orion mi obsažený v druhém tracku také přijde pouze z povinosti k PSH, Hugo Toxxx v předposledním čistě z kamarádství. Možná že Vladimír je ochoten právě tyto kolaborace stále podstupovat, aby přecejen nějakým způsobem uspokojil i druhou stranu fanouškovské barykády. Ačkoli je pravda, že se se současnou cestou vážnější české rapové scény stále vehementně ztotožňuje. Jsou to ovšem pouze domněnky. ...

Co mě naopak velmi mrzí je že člověk, který má velký kreativní potenciál, album ozvláštní pouze skitem Utery a závěrečným doslovem Zázrak, který je jako vystřižený z anotace knihy KMENY. Což o to, grafika se mu poměrně povedla a ač tento typ coverů mývá obvykle poněkud populističtější záměr, u Vladimíra tomu tak vůbec není. Stále ovšem čekám mimo pouhé vyšlé CD též vinyl, či zajímavější merch, který by měl obsahovat především plakáty s grafikou Ultra! Ultra!. Šel by dle mě na dračku. ... A tím se dostávám k dalšímu bodu. Proč Vladimír nazval desku tímto rychlím a rázným názvem mi není známo. Samo album má ovšem takovou akceleraci a zároveň na české poměry tak zhasnuté světlo, že tento superlativní název byla jediná možná varianta. ...

O čem tracky pojednávají je zbytečné mluvit. Každý si desku pustí sám a rozhodne si nejlépe o tom, kam se v jeho očích Vladimír posunul tentokrát. Za mě přeci jen dopředu. Jeho nová deska je skutečně ta nejlepší, co jsem od něj slyšel, a ačkoli mě jeho ne tak časté využívání vulgarit na téhle desce svou četností poměrně nepříjemně překvapilo, album jako další kvalitní českou tvorbu doporučuji! ...

'Vladimír 518 - Ultra! Ultra' ode mne dostává 8,2 z 10 ...

Vladimír 518 - Ultra! Ultra!

BiggBoss Records, 2017

[sherlock-hezky-cesky]

Ahoj. Možná teď budu mít trochu osobní otázku, je na vás, zda zodpovíte. U jiných lidí i u vás jsem četla, že vás Sherlock, nebo přímo Johnlock něco naučil, že vám pomohl víc pochopit sami sebe. Zajímá mě, jestli je to myšleno jako vztahově a citově a jak pomohl?:) A potom ještě jeden dotaz, vy dvě jste gueer nebo tuto komunitu prostě zastáváte (protože zastávat se jí je podle mě správné v každém ohledu!)? Doufám, že to není ode mě moc drzé. Přeji hezký den :)

Ahoj :)

Po zvážení jsme se rozhodly na tvoji otázku odpovědět veřejně, protože je to pro nás krásná příležitost vyjádřit se k něčemu, na co by jinak moc řeč asi nepřišla, ale co s Sherlockem a TJLC komunitou souvisí velmi úzce.

Naše odpověď tedy nebude až tak moc zacházet do osobních detailů, nicméně nabízíme možnost nás kontaktovat a promluvit si o tom následně třeba přes naše osobní tumblr účty. Někomu totiž poslechnout si zkušenost druhého pomůže a my jsme ochotné se podělit nebo i jenom vyslechnout; ono mít někoho, komu se člověk může svěřit, pomáhá hodně. Takže jsme tady pro vás, naši milí.

Na úvod tě jenom ujistím, že se nemusíš bát, formulovala jsi to velmi slušně, takže žádný důvod se urazit jsme neměly. :D

Začala bych asi od konce a potvrdila, že ano, my dvě k LGBT komunitě patříme. Taky bych ráda uvedla na pravou míru ono používání slovíčka „queer“. Protože se jedná původně o urážku, znovu přivlastněnou právě LGBT lidmi (byla/je používána proti lidem, kteří buď pociťují přitažlivost ke stejnému genderu a/nebo jsou trans), měli by toto slovo používat právě jenom oni a ostatní si zapamatovat tu zkratku LGBT. (Výjimkou je akademická obec: queer studia apod.) Nemyslím to teď nijak káravě, jenom vysvětluji něco, co běžný Čech bohužel neví - z nedostatku informací i z faktu, že se spousta slov bezmyšlenkovitě přejímá.

Také by od nás nebylo zrovna nejlepší mluvit za komunitu a minoritu, k níž nepatříme. To platí o kterékoli menšině: jestliže k ní nepatřím, nemůžu za ni mluvit, nemám to právo za ni mluvit. (Viz muži, co mluví za ženy např. v otázce potratů apod.) Samozřejmě že být na jejich straně je jedině správně, ale je důležité, aby privilegovaní při svém pokusu pomoci svého privilegia využívali, ne zneužívali.

Jak nám Johlock pomohl… Teď tvoji otázku trochu obejdu, protože já si objevováním prošla už před Johnlockem. Nicméně fandom (a hlavně fanfiction) v tom hrál dost velkou roli a to především tím, že mi představil koncept, jehož jméno jsem se dozvěděla až později díky tumblr. A tím je nucená heterosexualita.

Poprvé ji tak představila Adrienne Rich ve své eseji z roku 1980 nazvané Compulsory Heterosexuality and Lesbian Existence (celý text zde). Ve zkratce: mluví o tom, že ženská sexualita je určována muži, kteří si tak nad ženami vynucují svou moc a nadřazené postavení, a co z toho všechno vyplývá pro ženy heterosexuální a zejména lesbické. Zkopíruju sem část eseje, co jsem o tom jednou napsala já, pro lepší představu, proč to tady uvádím a kde je souvislost:

Rich toto téma dále rozvíjí azabývá se vlivem nucené heterosexuality na ženy heterosexuální i lesbické adopadem, jaký na ně nucená heterosexualita má. Zavádí dva pojmy, lesbická existence a lesbické kontinuum, protože pojem lesbismus je pro ni nedostatečný. Pojem lesbická existence podle ní daleko lépevyjadřuje skutečnost, že lesbické ženy existovaly po celou dobu lidské historie,skutečnost, která byla dlouho přecházena, zastírána a potlačována. Lesbické kontinuum potom znamená veškeréženské zkušenosti ze vztahů žen se ženami a to jak žen lesbických, tak ženheterosexuálních.

Mimo to se podle Rich lesbickáexistence týká jen a pouze lesbických žen, nikoli gay mužů, přestože historickyse zkušenosti obou skupin spojovaly dohromady pro jejich obdobný způsob života.Ženy jako takové však byly a jsou utlačovány jiným způsobem než gay muži. Titotiž užívají mužských privilegií, z nichž mnohá jim doposud stáleusnadňují život. Lesbické ženy tedy čelily a čelí odlišným problémům než gaymuži: nejenom že jsou utlačovány pro to, že jsou ženami, a také pro svoumenšinovou sexuální orientaci, ale útlak z důvodu jejich homosexuality jetaké ovlivněn misogynií a sexismem; dostává se jim tedy také odlišnýchživotních zkušeností. A jak Rich podotýká, tyto rozdíly je třeba si uvědomit.

Toto reflektuje, jak Rich uvádí,takzvaný dvojí život. Ten jevýsledkem poddání se mužským privilegiím a zájmům v neprospěch spokojenéhovnitřního života žen, v naprosté většině za účelem přežití, zajištěnínezbytného životního standardu a proto, že jsou přesvědčeny, že jináalternativa pro ně neexistuje. Dvojí životy s sebou nesou potýkání se s realitouheterosexuálních vztahů s muži v kontrastu se vztahy s ostatnímiženami, jež tuto často brutální realitu činí snesitelnou.

Esej Adrienne Rich má i nynímnoho co říct právě proto, že k těmto argumentům a posléze i závěrům je možnodocházet i dnes, tak málo se společnost v tomto ohledu za posledních 35let změnila. Nucená heterosexualita je stále způsobem, jakým si zajistit, že seženy i muži budou chovat podle stereotypních, předem určených rolí, že milostnýheterosexuální vztah a potažmo manželství bude metou, ke které se budou upínat,že je tato meta zárukou šťastného a spokojeného života a že jakákoli odchylkaod tohoto normálu povede k hanbě, zatracování, nešťastnému životu apodobně.

U tématu nucené heterosexualityje ovšem nutno rozvést také její vliv na ženy, jejichž sexuální orientace neníani heterosexuální, ani homosexuální, a na muže obecně. Stejně jako se lesbickáexistence liší od zkušeností gay mužů, liší se i zkušenost žen bisexuálních čiasexuálních. U bisexuálních v tom, že jsou obviňoványz nerozhodnosti, pouhého experimentování, prostopášnosti čiz předstírání lesbických vztahů za účelem získání sexuálního zájmu mužů. Asexuální ženyjsou pak podezřívány ze zahořknutí z jedné dávné špatné či traumatickézkušenosti a následného zanevření na sexuální vztahy, z neléčených sexuologickýchproblémů a podobně. U mužů se nucená heterosexualita projevuje napříkladv nucené maskulinitě a v nemožnosti vytvářet hluboké přátelské vztahy mezisebou navzájem, aniž by bylo potřeba upozornit na fakt, že se skutečně jedná o „pouhé“přátelství.

Nucená heterosexualita je problémem pro mnohé dosudstále neviditelným, ovlivňuje nicméně všechny členy společnosti bez rozdílu, ikdyž závažnost a rozsah jejího vlivu se odvíjejí od genderových, sexuálních,rasových a etnických příslušností konkrétních jedinců.

Takže… tak. Tohle uvědomění mi to přineslo. Určitě vás všechny, co tohle čtete (aspoň doufám, že jsem vás neodradila svým entuziasmem), vyzívám, abyste se nad tím zamysleli, protože zjistíte, že to má na váš život daleko větší dopad, než byste čekali.

Mě osobně Johnlock moji sexualitu ani nic citového pochopit nepomohl, ale TJLC komunita mi pomohla víc a líp pochopit problematiku LGBT reprezentace a jejího dopadu. Ale to jsem jenom já osobně.

Pokud chcete vědět, jak a v čem Johnlock a hlavně TJLC lidem pomohl, doporučuju Rebečino video č. 25: Na TJLC záleží. Bohužel je bez titulků, i anglických, ale kdo aspoň trochu rozumíte, určitě se podívejte.

- Josie

Edit: Napadlo mě, že bych měla dovysvětlit, že ta esej, co jsem sem vložila, neměla za úkol nějak ubírat na pointě A. Rich; měli jsme se zamyslet, jestli se dané téma dá nějak aplikovat na současnou dobu a jiné oblasti, než jsou rozebrané autorem/autorkou, a jestli se situace zlepšila apod. Rozvíjela jsem dopad nucené heterosexuality i na skupiny lidí, kterými se A. Rich nezabývala, ale v žádném případě netvrdím, že nucená heterosexualita není největším problémem právě pro lesbické ženy. Spousta leseb je dlouho přesvědčena, že jsou heterosexuální nebo bisexuální, protože je společnost od mala učí obdivovat mužské tělo, takže mnoho žen nakonec zjistí, že je muži nikdy nepřitahovali a byly jenom pod tlakem heteronormativní společnosti.Mě zkrátka fascinuje, jak obsáhlé téma tahle esej představuje a kolika různými způsoby se dá dál rozvíjet a kam až může člověk dojít.