#tři přítelkyně

[edvmery]

This is a painting called Tři Přítelkyně (Three Friends) by Willi Nowak that is currently displayed in the National Gallery Prague, specifically in the Trade Fair Palace. I can't help but notice that the closest of the three women resembles Irene Adler from Sherlock BBC.

[nepraktickazena]

"No tak vstávej dřív"

Moje běžný pracovní ráno by autorstvo motivačních citátů rozčílilo doběla. Lidi, co píšou motivační citáty, maj totiž dopamin, kterej je z peřin vytáhne, a nakopnout se dokážou snad i memíčkem o kafi. Jenže vstávejte s ADHD mozkem...

6:00 Zvoní digitální budík s melodií ztlumenou na nejnižší možnou hlasitost. Nesnáším drnčení a pípání. Rozsvěcuju lampičku a sahám po mobilu, ať kouká navalit nějakej dopamin.

6:10 Odehrány +- dva levely libovolný hry, která zrovna vede. Měla bych udělat Duolingo.

6:26 Další +- tři levely hry. Donutím se vypnout hru a odťapat si ranní lekci němčiny, ze který jsem sice maturovala, ale jinak je mi k hovnu. Tak ať aspoň zapomínám pomalejc. Fráze typu "Moje přítelkyně nikdy neuklízí a je nepořádná" nebo "Na grilovačku v sobotu přijde moje sestra a její manžel" mi připomínaj neutěšenou osamělou realitu.

6:32 Rozhoduju se, že na seznamky teď na nějakou dobu kašlu. Je to určitě nejmíň třetí skálopevný rozhodnutí tohohle rána, stejně jako spousty jinejch rán před ním, a vydrží mi určitě aspoň celejch deset minut. Měla bych vstávat.

6:48 Čtu si na webu náhodný články o tom, jak Češi skupujou nemovitosti jak diví, protože momentální astronomický ceny za pražskou garsonku brzo vystřelí ještě vejš. Pak čtu jiný články, jak se vlastní bydlení stává pro střední třídu nedostupným. Tím se vysvětlujou ti diví kupci českejch nemovitostí, který logicky se svým dělnickým původem nemůžu znát. Měla bych vstávat.

6:55 Od nemovitostí jsem se proklikala někam k recenzím online seznamek a bizárům na Redditu. Věděli jste, že romantická a sexuální orientace jednoho člověka může bejt úplně jiná? r/crossorientation, není zač. A už fakt musím vstávat.

7:09 Sedím na posteli, spolknu dva prášky a pár minut čumím do zdi ještě zabalená do peřiny, ze který se mi strašně nechce.

7:12 Dokončím 150 000. dnešní myšlenku a obuju si ponožky. Ležej hned vedle postele, netřeba se kvůli tomu vzdalovat. Ale čistý spoďáry jsou ve skříni a to už fakt zvednout musím, kuadrát, nechci nechci nechci. Roznošený oblečení visí na háčkách za dveřma. A dál je třeba dělat všechno v přesným pořadí, nebo zas na něco zapomenu.

7:18 Dojít si na záchod. Vzít mobil, položit ho v předsíni na batoh. V koupelně si namalovat obočí, řasy, použít balzám na rty, učesat se. V kuchyni nakrájet ovoce do smoothie makeru, dolít vodou, zapnout, zacpat si uši. Najít v lednici něco k snídani, namazat / smíchat / whatever je dneska na menu, sníst, vypít smoothie.

7:45 V obýváku mrknu na morčata, že žijou a pískaj, maj vodu, seno a tak. Podle venkovní teploty na meteostanici se navrstvím do bot a oblečení, vezmu batoh, zamknu a jdu. Skálopevně (zase) se rozhoduju, že zejtra už určitě neproflákám tolik času na mobilu a vstanu dřív, a pak si řeknu ještě tu o Popelce.

S drobnýma obměnama opakuju od pondělí do pátku.

[pohrebiste]

odpočívat či neodpočívat, to je oč tu běží

zdravím vás všechny,

ve středu jsem úspěšně zvládl svůj poslední test, a tak jsem splnil všechny své povinné předměty pro prvák. oslavou byla čajovna s mými přáteli a četba další zajímavé knihy, teď zrovna objevuji feministické knihy autorek z jižní koreje.

já vím, já vím. nedokážete uvěřit, že jsem vás tak dlouho napínal. mám pro to však dobré vysvětlení! ve čtvrtek ráno jsem se probudil s naprosto ztuhlým krkem. nemohl jsem se otočit ani doprava, ani doleva, natož si sednout, aniž bych nebyl v bolestech. na začátku jsem byl naprosto odkázaný na svou přítelkyni. celý den jsme tak strávili sledováním náhodných dílů doktora house a vlastně si nemohu stěžovat. donutilo mě to zastavit.

jako prvák na matfyzu se totiž první rok pořádně nezastavíte. a zvlášť v druhé polovině. máte třicet kreditů povinných předmětů a vězte, že celý semestr nevíte, co dělat dřív - učit se v rychlém tempu náročnou matematickou analýzu nebo programovat složité úlohy s arduinem, kdy každý úkol musíte odevzdat bez chyby.

musíte se tu naučit odpočívat, jinak se z toho všeho rychle zhroutíte. do toho však neustále bojujete se syndromem podvodníka a neodbytným pocitem, že teď zrovna odpočívat nemůžete, protože tenhle týden potřebujete odevzdat tři úkoly, napsat dva testy a připravit se na cvičení z linuxu.

proč vám tu vykládám o odpočívání, ptáte se. obecně přijímaná teorie mezi lidmi, co mi pomáhali řešit tuhle prekérní situaci (tedy má mamka a přítelkyně), je stres. dokončil jsem celý prvák, splnil všechno, co jsem měl, a moje tělo mělo možnost se nadechnout po tom úmorném roce. a já to odnesl se zaseknutým krkem.

neumím totiž odpočívat a jenom náročně se to učím. doufám, že jsem v tom umění lepší, ale ještě mám před sebou dlouhou cestu a abych byl upřímný - vlastně mě překvapuje, že mě to neodrovnalo dříve.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Jak to všechno začalo?

Když jsem před pár lety koukal na to jak lidé chodí do Santiaga de Compostela na pouť, zaujalo mě to. Nikoli z náboženských důvodů, ale z těch dobrodružných. Dělal sem si rešerše a cesta z Paříže do Santiaga tu byla rozdělena do 30ti dnů cirka po 30ti kilometrech. Ujít 30 kilometrů denně se dá, ale ujít je druhý den, třetí, desátý…to už chce cvik. Nicméně jsem se rozhodl, že až někdy skončím v práci a bude ten časový úsek volný, tak se na tu cestu vydám. A to se stalo právě teď, paradoxně v mých 33 letech, jak příznačné. Jen tu trasu jsem maličko upravil. Moje přítelkyně Olinka mi před časem říkala o Stezce Českem a že její sestra Káťa má zálusk na to ji po částech absolvovat. Nápad o cestě lemující hranice je skvělý. Zalíbilo se mi to a pravil jsem, že bychom mohli někdy nějakou část také ujít. 

Teď když jsem měl vyrazit na cestu, tak jsme si říkali: “Marty, nejseš žádnej hajker. Chození taky nepatří úplně mezi tvé oblíbené činnosti. Kondička nic moc. Budeš se složitě vracet, až zjistíš, že to není nic pro tebe? Není to velké sousto? 

Přehodnotil jsem tedy cestu do Santiaga a začal studovat Stezku českem. “Když nebudu moc, nebo uvidím, že na to nemám, tak sednu do vlaku a za chvíli jsem doma.” 

Rozhodl jsem se pro Jižní větev. Šumava je nádherná a Moravu vlastně vůbec neznám, ale rád bych ji poznal. 

Začal sem s elánem nakupovat vybavení kterým jsem nedisponoval a těšil jsem se, že jej naplno využiju a nebudu ho mít jen na pár letních víkendů. A konečně se pustím do craftění v přírodě a nebudu na to koukat jen na videích svých oblíbenců z youtube. Otestuju své schopnosti.

Poté jsem tedy na ofiko stránkách začal plánovat cestu, jakože 30km denně úplně na pohodu. Když sem o tom řekl Olince, tak ta mě opět vrátila na Zem, že tolik denně rozhodně neujdu, zvláště pak na horách, kde je to nahoru-dolu…spíš nahoru :)  Tak jsem to porad okukoval a přemýšlel kam se asi tak dostanu. Skončilo to tak, že jsem to přestal řešit. Času mám dost. Kam dojdu, tam dojdu, lehnu si a druhý den půjdu dál. U nás doma se říká: “ty tam jdeš jak na motýly.” (rozuměj; někam na lehko, nepřipraven), asi je to hláška z nějakého filmu či seriálu, ale přesně tak si připadám. Já tomu říkám, “skočit do toho kufra.” Prostě si dáš batoh na záda a jdeš ne? Kde je ta věda? A tak jsem tři dny před odjezdem kontaktoval trail angela Šárku, že bych u ní první noc spal a zbytek už zařídí bůh. 

Koupil jsem si lístek na vlak a vyrazil jsem. 

[terminus-technicus]

Jaký je tvůj nejdivočejší nebo nejzajímavější sen, který sis pamatoval/a?

Nedávno se mi zdálo, že jsme měli děti. Tři, dvě dcery a jednoho syna; syn z nich byl buď nejmladší, nebo prostřední.

Dvě mladší děti ke mně přiběhly a nadšeně mě objímaly, zatímco nejstarší dcera stála opodál a vypadala nepřítomně; v tu chvíli jsem si uvědomil, jak už je velká a jak strašně rychle ty děti rostou. Napadlo mě, jsem pro ně vůbec blízký? Nebo je pro ně jediná nejdůležitější osoba v jejich životě moje přítelkyně, jejich matka? S lítostí jsem myslel na to, jak málo jsem s nimi strávil času, protože jsem celé dny v práci.

Dvě mladší děti si chtěly hrát. Dělali jsme blbosti a smáli jsme se; pak se každé z nich zavěsilo za jednu mou ruku a a chtěly, abych je zvedl do vzduchu, tak jsem to udělal. Takhle jsem došel za mou přítelkyní, abych jí ukázal, co děláme - a řekl jsem něco, co nemá smysl sem psát, protože to je náš vtip, který máme jen mezi námi.

[paskvilnet]

New Order

Začátky hudebních seskupení obvykle nebývají procházkou růžovým sadem. V případě dnešního profilu to bohužel platí několikanásobně. Otevírá ho totiž lístek na rozloučenou: "V tuhle chvíli si jen přeju, abych byl mrtvý. Už prostě nedokážu fungovat." Tato slova napsal 18. května 1980 zpěvák a textař manchesterských Joy Division Ian Curtis a následně se podle nich i zařídil - oběsil se. Zanechal tu po sobě tři šokované spoluhráče, kteří se museli vyrovnat s odchodem přítele a zv��žit, zda jít dál. Pozůstalí Peter Hook (basa), Stephen Morris (bicí) a Bernard Sumner (kytara, syntezátor) se rozhodli kapitolu legendy Joy Division uzavřít a po několikaměsíčním truchlení vstupují na scénu jako New Order. Vokálního partu se ujímá Sumner a pánskou trojku doplňuje ženský element v podobě klávesistky a kytaristky - jinak též Morrisovy přítelkyně - Gillian Gilbert.

Svůj první singl vydávají New Order v březnu roku 1981. Šlo o temnou melodickou skladbu Ceremony psanou původně ještě pro Joy Division. Zanedlouho následovalo album Movement a i ono se zvukově neslo na dříve prověřených temných vlnách. Ze značně nejisté vokální stránky však bylo patrné, že Bernard Sumner si roli frontmana ještě zdaleka neuvykl.

Konec nostalgickým vzpomínkám na charismatického Curtise přichází v třiaosmdesátém s deskou Power, Corruption And Lies. New Order mění styl - objevují Kraftwerk a elektro beaty new-yorkského undergroundu a v jejich tvorbě dostávají stále větší slovo syntezátory a sequencery. Tento nastoupený trend korunuje ve stejném roce vydaný samostatný singl Blue Monday, který smířil nezávislou scénu s pojmem disco a stal se nejprodávanějším dvanáctipalcem v hudební historii - koupilo si ho přes tři milióny posluchačů.

Přes prokazatelný průnik mezi popové stars zůstávají New Order věrni malému vydavatelství Factory Records a i nadále dělají čest výrazu "indie". K následujícím singlům Confusion a Thieves Like Us se dávají dohromady s tehdy nepříliš známým americkým hip-hopovým producentem Arthurem Bakerem. Formátem skladeb přesahujícím šest minut pak dávají mainsteamovým rozhlasovým stanicím najevo, že se bez jejich podpory klidně obejdou.

V letech 85-86 přicházejí New Order s alby Low-Life a Brotherhood a pro mnohé příznivce je právě toto období jejich uměleckým vrcholem. Písně jako The Perfect Kiss či Bizarre Love Triangle ostatně dodnes patří do jejich zlatého fondu.

Dalším kouskem, kterým New Order obohatili světový pop se stala skladba True Faith, na které s nimi spolupracoval muž stojící za úspěchem Pet Shop Boys - Stephen Hague. Nutno ovšem přiznat, že touto "kolaborací" si rozlítili nejednoho z dřívějších obdivovatelů.

Koncem osmdesát��ch let se New Order přepravují na Ibizu, aby ve zdejších Mediterranean Studios nasáli baleárský feeling a natočili pátou řadovku Technique, která svým vtipným mícháním rockových kytarovek a tanečních postupů rozhodně patří k tomu lepšímu z jejich produkce. Léto 1990 přichystalo pro příznivce z řad ortodoxních nezávisláků další ránu v podobě megahitu World In Motion - fotbalové hymny, jenž provázela anglický fotbalový tým na mistrovství světa. Samotná kapela tehdy prohlásila, že to bude zřejmě pro fanoušky Joy Division poslední kapka. Členové New Order se pak na nějaký čas věnovali soukromým projektům: Hook drhnul basu s tvrdými rockery Revenge, Sumner a bývalý kytarista slavných The Smiths Johnny Marr popařili s Neilem Tennantem v Electronic a Stephen Morris s Gillian Gilbert utvořili formaci Other Two.

Posledním vzedmutím před další a podstatně delší pauzou bylo album Republic z roku 1993. Ačkoli šlo o jejich komerčně nejúspěšnější dlouhohrající desku, nelze hovořit o ničem převratném. Možná za to může náš starý známý "petšopácký" producent Stephen Hague.

New Order následně absolvovali světové turné, aby se však vzápětí vrátili ke svým soukromým písečkům. Pro kompletaci devadesátých let uveďme další Hookův projekt Monaco a příznivě přijaté výběry The Best of New Order a navazující remixové The Rest of New Order, kde na nich zapracoval výkvět taneční scény Fluke a Howiem B počínaje a Armandem Van Heldenem a Paulem Oakenfoldem konče.

V novém miléniu o sobě dali New Order vědět nejprve skladbou Brutal pro film Pláž a v roce 2001, kdy už to od nich málokdo očekával, vydali nové album s názvem Get Ready. Kapele odpočinek evidentně prospěl a skvělým tahem bylo angažování nového producenta. Steve Osborne velkou měrou přispěl k tomu, že jejich hudba dnes působí uvolněně, energicky a mladistvě, což u muzikantů, kteří mají čtyřicítku dávno za sebou, překvapí a potěší. Jen tak dál.

[videli-jste-tento-film]

tumblr nezná Operaci Silver A :(

Dvoudílný televizní scénář Lucie a Josefa Konášových je působivým a dramatickým příběhem lásky, hrdinství i slabosti. Odehrává se ve dnech, kdy šlo našemu národu opravdu o vše, v období protektorátu. Ačkoliv příběh začíná téměř idylicky, na sklonku roku 1941, předčasnou oslavou Silvestra, s falešným zdáním, že vše je stále v pořádku, a dvě krásné mladé ženy, přítelkyně a obdivovatelky tehdejších filmových hvězd, jako byly Adina Mandlová i Nataša Gollová, jsou středem společnosti, právě v tuto chvíli nedaleko odtud, v zasněženém lese, seskočili padákem tři mladí muži: Bartoš, Potůček a Valčík.... (ČSFD)

Odmítám vám sem dát ukázky v kvalitě brambora, celý film (respektive filmy) je na youtube. Daruji vám alespoň Dvořáka, vím, že vás to potěší.

[kristiankoprivik]

Úvaha inspirovaná promočenými kalhotami (21. 6. 2014)

Po několika měsících strávených každodenním bicyklováním do dánské školy, do dánské hospody, nebo na dánský nákup (ten je obdobný našemu českému nákupu, akorát je na něm všechno dvakrát dražší) musím říci, že jsem si již nespočetněkrát, častokrát i nahlas, zanadával na dánské nevypočitatelné počasí. On ten život v Dánsku zní trochu jako v pohádce, zvlášť když si člověk představí, že si může vzít za svým baráčkem kolo, obmotat si kolem krku šálu, pustit si do uší Ludovica Einaudiho a zajet si přes sklápěcí most tyčící se nad průzračným fjordem na půlhodinovou projížďku po přístavišti. Bohužel tady ale neplatí ta stejná pravidla jako v naší středoevropské kotlince.

U nás když bába v pět ráno vidí vlaštovičky zvysoka poletovat a na nebi mráčku, že by se ho ni do rendlíčku na máslo nevešlo, je jí jasné, že bude po celý den pražit slunce a že může jíti s děvečkami prádlo na louku za baráček bělit, či seno obracet. Mně bylo už po pár dnech co jsem přijel taktně naznačeno, že dánskému počasí se naopak jakákoli konstantnost zdaleka vyhnula. Koneckonců, nerozhodl jsem se bydlet v zemi bodrých mlynářů vysedávajících na rynku; přestěhoval jsem se na půdu, kterou po několik staletí obývali Vikingové a která ještě před desetiletími sahala pomalu až k polárnímu kruhu. Byl jsem donucen si zvyknout, že pokud ráno vstávám z postele a za okny je obloha bez mráčku, nezaručuje to, že bude celý den nádherné počasí. Dokonce to ani neznamená, že dojedu o hodinku později do školy suchý.

Nepíšu ale o dánském počasí abych si mohl stěžovat. Píšu o tom, protože před tímto problémem stojím každý den a musím se s ním každý den potýkat. Píšu o tom, protože čím víc se s tím potýkám, tím víc o tom musím přemýšlet. Je to dost zatěžující, nevědět co se bude dít za pár hodin. Člověk není schopen si cokoliv naplánovat. Neví, jestli si bude moci o víkendu jít zaběhat, jít na procházku, na piknik, na čumendu ke koupališti... Ale potom si zase říkám, na druhou stranu, je to opravdu tak strašné, nevědět co bude dál? Nebyla by to vlastně docela pohoda, nemít důvod pořád si něco plánovat a chystat?

„Takže, ve tři mám sraz s panem Bendlem za zahradňáku, ale asi to budeme muset vyřídit někde po cestě, protože jinak se do čtyř na Červenej vrch nedostanu...“

Žijeme ve světě postaveném na načasování. Každý druhý někam spěchá, nebo by zrovna teď někam spěchat měl. Jsou extrémisti, kteří si připravují dovolenou půl roku dopředu, zveme se na návštěvy, které se mohou konat třeba až za měsíc a plánujeme dárky na Vánoce pomalu už v říjnu. Žijeme v konstantním zahledění se do budoucnosti a přemýšlíme o tom, jaké to asi bude, až se to a to stane.

Problém ale potom nastává, když se nám něco nevyplní. Co když se na dovolenou nedostaneme, protože chytíme od nějakého cizího pána v metru spalničky? Co když za vámi přijde vaše holka pár dní před Vánoci a na sobě bude mít přesně ty samé kozačky, které jste pro ni už dva měsíce schovávali ve skříni? Co když se mezinárodní výbor pro zažehnání ekonomické krize usnese, že se Vánoce ruší? Cokoliv, co nejde podle našich plánů, nás dokáže neskutečným způsobem rozmrzet. Ale v čem je ten skutečný problém? Snaží se nám někdo nějak zásadně ublížit tím, že kazí všechny naše plány? A nebo jenom bezmezně věříme tomu, že se svět bude chovat tak, jak si to my představujeme?

Teď řeknu docela odvážnou myšlenku a ne všichni se mnou zřejmě budete souhlasit: To, že jsme z něčeho zklamaní není chyba nikoho jiného než jen nás samotných.

Nekřičte, nepřerušujte mě, nechte mě to rozvést a vysvětlit. Vezměme si nějaký hodně extrémní příklad: Každý měsíc se scházíte s vašim starým známým z tenisu v jedné konkrétní hospůdce na pokec. Oba si dáte tmavýho kozla, nakládanej hermelín a na konec štampdličku rumu. Víte o tom, je to tradice, baví vás to a hlavně je to vždycky poslední pátek v měsíci a tak si na ten den nikdy nic neplánujete. Co se ale nestane, den před vaším tenisovým pátkem vám zavolá přítelkyně, že jdete zítra večer na oslavu narozenin vaší společné kamarádky. I přes vaše námitky, argumenty vaší dívky jsou silnější (jakoby tu snad byla ještě nějaká jiná možnost), a tak jste nuceni jít. Jste naštvaní, zklamaní a cítíte se ukřivděně. Celý večer strávíte v rohu u stolu s brambůrky a buráky, zásadně odmítajíc jakkoli komunikovat s kýmkoli v místnosti i přes to, že je tam spousta lidí, co znáte. Čí je to vina? Vaší přítelkyně, že byla pozvána na oslavu? Vaší kamarádky, že se narodila zrovna na poslední pátek v měsíci? A co je to vlastně za tak speciální den, ten poslední pátek v měsíci? Kdo to vymyslel, že zrovna tenhle konkrétní den bude ve vašem životě brán jako svatý a cokoli by se mělo stát si bude muset počkat na zítřek, protože vy krájíte chilli papričku zalitou olejem? Zřejmě by nebyl takový problém zavolat kamarádovi a přehodit to na sobotu. Že už to ale nebude ono, říkáte?

Není to o tom nedělat si plány. Nesnažím rozpoutat jakousi organizační anarchii, člověk by asi měl vědět kam směřuje a čeho chce dokázat co chce dokázat/čeho chce dosáhnout. Jde ale o to nelpět na každé druh�� maličkosti. Nesnažit se do toho vkládat takové naděje, stejně jako jsem se já díky dánskému počasí naučil neplánovat si den a nevěřit tomu, že bude odpoledne stejně hezky jako je ráno.

Další nádherná věc na tomhle neplánování je, že to člověku dává jakousi volnost. Není to vlastně super mít otevřené odpoledne pro cokoliv, co se naskytne? Nebo celý týden? A kdo ví, co bude v několika dalších měsících? Třeba bude tenhle rok obzvlášť hodně sněhu a konečně se zase po několika letech dočkáme bílých Vánoc. To by bylo fajn. A nebo bude bahno až do března. Třeba se v Čechách objeví tornádo. Tohle všechno je možné. Ale je docela pravděpodobné, že letošní zima neproběhne podle našich představ. A proto bychom se na to měli připravit a nic si nepřipravovat. Nechat to jenom tak plynout a kdo ví, co nám to přinese. Třeba to tornádo zničí sousedovu novou a drahou saunu, co si postavil na zahradě. Kdo ví?

[phoenixnakama]

Kam koukáš?

Seděli vedle sebe ona se smála a on ji sahal nenápadně na stehno. Ona jeho ruku však odstrčila a spustila novou salvu smíchu. Povzdechl jsem.

„Ježiš už zase?“

Zeptal se mě můj nejlepší kamarád Patrik a šťouchl do mě loktem, čímž mě vrátil zpátky do reality, což mělo za důsledek, že jsem se málem odporoučel na zem a do tváře se mi jako bonus nahrnul jemný ruměnec. Vůbec jsem si neuvědomoval, že na ně zase zírám, ale nemůžu si pomoc, pokaždé když jsou v moji blízkosti tak se na ně prostě musím dívat a představovat si jaké by to bylo, kdybych byl den druhý v páru já.

„Promiň.“

Řeknu skoro šeptem provinile.

„Mě se neomlouvej, říkám ti to jen pro tvoje vlastní dobro, jestli Marek zjistí že mu čučíš po holce, tak ti rozbije nos.“

Mávne rukou Patrik a pustí se do svačiny. Má pravdu, kdyby na to přišel dostal bych po čumáku a nedej bože kdyby to pak rozhlásil po škole, to bych měl ze života pěkný peklo.

Odvrátím od nich oči a soustředím se na otevřený sešit na mé lavici, kde je biologie? chemie?

Den utíká docela rychle a já už jdu domů. Jídelnu už delší dobu z dvou důvodů vynechávám. První je, že pokaždé co jsem viděl Marka, jak jí nese tác s jídlem, tak mě píchl osten žárlivosti a ten druhý sice není tak romantický, ale za to je pravdivý, v jídelně prostě hnusně vaří a domů, kde je spousta dobrého jídla to mám kousek.

Druhý den ráno, když přijdu do třídy, tak je něco špatně, všichni se o něčem, nebo spíš o někom baví. Moc dobře je neslyším. Co se děje mi dojde až když uvidím Markovu přítelkyni, tedy podle jejich ubrečených očí a nadávek směrem na Markovu adresu, spíš jeho bývalá přítelkyně.

Nechápu to, jak se ti dva mohli rozejít, vždyť spolu vypadali tak šťastně. Neříkám, že jsem si jejich rozchod nepřál, ale rozhodně jsem nechtěl, aby byli nešťastní.

Den utíkal dost pomalu, velký podíl na tom měly ty tři hodiny fyziky, které jsme měli po sobě, což se skoro nedalo vydržet, ale nejvíce se mi vlekl, protože jsem neustále myslel na Markův rozchod s Káťou a na to proč zmíněný dnes nepřišel do školy.

Mě by se sice na jeho místě po rozchodu do školy taky dvakrát nechtělo, ale on není jako já, jeho rozchody jsem zažil už víckrát, ale nikdy si z toho nic nedělal. Tentokrát ho to muselo dost sebrat, protože se neukázal ani další den.

Že by pro něj Káťa byla něčím výjimečná? Že by se kvůli ní snad trápil? To by možná sedělo, ale podle Katčiných nadávek a ubrečených očí, to vypadalo, že ji dal kopačky on.

Začínal jsem být z jeho nepřítomnosti dost nervozní, párkrát jsem mu chtěl napsat, ale pokaždé co jsem otevřel messenger a uvědomil si, že bych musel začít naší konverzaci, tak mě přešla všechna odvaha a mobil jsem zase odložil.

Po týdnu co nepřišel, jsem si začal dělat starosti, jestli se mu něco nestalo a tak jsem přemýšlel jak bych se mohl ujistit, že je v pořádku. Kde bydlí jsem samozřejmě nevěděl a abych se jako nějaký stalker vyptával učitelů, nebo spolužáků jsem taky zavrhl. Nakonec mě napadlo se jít podívat, k sokolovně, kam chodí na tréninky nějakého pro mě nezajímavého sportu. Nejsem totiž moc sportovní typ, pokud se tedy jako sport nebere lezení lidem na nervy v čemž jsem přeborník.

Po škole jsem se tedy vydal k sokolovně, kde jsem se posadil na lavičku a čekal. Na co to doopravdy neví, snad jsem si nemyslel, že se tady jen tak objeví. Po půl hodině jsem to vzdal a vydal se směrem domů. Po cestě jsem se ještě stavil v obchodě, protože doma k jídlu nic nebylo a kdy se vrátí domů rodiče jsem taky netušil. Už jsem vycházel od pokladny, když v tom jsem uviděl dost známou postavu, jak rychlím krokem vychází ven z obchodu. Marek, zaradoval jsem se sám pro sebe a vyběhl za ním. Ano vyběhl, protože on je o hlavu vyšší, jde vážně rychle a má dlouhé nohy, takže bych ho se svojí pomalou chůzí asi těžko došel.

Za chvíli mi začal docházet dech, asi bych měl vážně začít cvičit, takže jsem byl dost rád že zastavil na autobusové zastávce, kde jsem ho konečně dohnal.

Chvíli jsem za ním stál a přemýšlel, jak ho oslovit a co vůbec říct. Začínal jsem se cítit dost trapně a chtěl jsem odejít. Nedostal jsem však příležitost, protože se otočil směrem, kde jsem stál a pravděpodobnost, že by si mě nevšiml, byla nulová. Tak jsem se na něj usmál a přišel blíž.

„Ahoj.“

Pozdravil jsme a dál se křečovitě usmíval. Vypadal špatně, měl rozcuchané vlasy a dost výrazné kruhy pod očima.

„Ahoj.“

Odpověděl mi tiše a sklopil oči někam na špinavou dlažbu. Dál už nic neřekl. Nedalo mi to a tak jsem se zeptal.

„Je všechno v pořádku? Já kvůli ničemu, jenom jsi nebyl dlouho ve škole.“

Snažil jsem vyznít přirozeně, ale moc se mi to nedařilo. Začal jsem zase rudnout a tak jsem mu nekoukal přímo do očí.

„Všechno v pořádku? Ty se mě ještě ptáš? Jak by mohlo být všechno v pořádku po tom co Kačka…“

Vyhrkl ze sebe prudce a konec věty ani nedořekl. Trochu mě to vyděsilo, ale místo toho abych se začal omlouvat, jsem se z něj snažil vytáhnout zbytek věty.

„Co Kačka?“

Hodil po mě vražedný pohled, který však za chvíli vystřídal zděšený.

„Počkej ona nic ve škole neřekla?“

„Kromě nadávek na tebe, kvůli tomu že jsi se s ní rozešel, tak nic.“

Odpověděl jsem po pravdě.

„Ani důvod proč jsem se s ní rozešel?“

Zněl už klidněji, což trochu uklidnilo i mě.

„Ne.“

Vydechl úlevou a na tváři se mu rozlil klidný úsměv. Chvíli mezi námi bylo ticho, ale to jsem po chvíli přerušil.

„Proč jste se rozešli?“

Vím že jsem právě kopnul do vosího hnízda, ale mě to fakt zajímalo.

„A není to jedno? Ta chyba byla na mojí straně, Katka je fajn holka.“

„Ale to není odpověď.“

Oponoval jsme.

„Není, ale naznačuji ti tím, že jestli s ní chceš chodit tak ti v tom nic nebrání.“

„Co?“

Vyjeknul jsem.

„Líbí se ti přece. Nemysli si, že jsem si nevšimnul, jak po nás koukáš.

„Promiň.“

Pípnul jsme a cítil se čím dál tím víc trapně.

„V pořádku, nikomu to neřeknu.“

Řekl klidně a vydal se k autobusu, který přijel a já tam jen stál a koukal, jak mi mizí z dohledu.

Druhý den už do školy přišel, sice se vyhýbal skoro všem jeho kamarádům, ale byl tam. Taky jsem s ním skoro vůbec nepřišel do kontaktu, pořádně jsem ho viděl až u skříněk, když jsem odcházel domů.

„Víš není to tak jak jsi včera říkal.“

Promluvil jsem do ticha, zrovna když si obouval boty. Otočil se na mě. Vím že svým rozhodnutím můžu spoustu ztratit, ale dál už to v sobě nevydržím držet.

„Je pravda, že jsem na vás koukal, ale ne z důvodu, že by se mě líbila Katka, nebo že bych ti záviděl, že jsi s ní. Celou dobu jsem koukal jen po tobě, ty se mi líbíš, ne Kačka, do tebe jsem zamilovaný, ne do ní. Vím že to je strašný, ale přijde mi fér abys to věděl.“

Řekl jsme bez dechu a sklopil pohled. Ten nápad mu to říct mi už nepřipadal tak dobrý, jako když jsem sem šel.

Bylo ticho, možná lepší, než aby na mně křičel. Nevydržel jsem to a chtěl odejít. Chytil mě za rukáv u bundy a tím mně zastavil. Podíval jsem se na něj a do očí se mi nahrnuly slzy.

„Promiň.“

Šeptal jsem. Proč se neustále za něco omlouvám?

„Neomlouvej se za to že někoho miluješ.“

Podíval jsem se mu nechápavě do očí. Byli klidné. Rukou mi setřel slzy.

„To ty jsi ten důvod, proč jsem se rozešel s Káťou.“

Řekl jemně a obejmul mě.

[wrongworldrik-blog]

Jak začít? (soukromé)

Dnes je 10/7/2019 přesněji je 13:11. A já přemýšlím jak bych tohle měl začít. Nikdy jsem nebyl dobrý v ukazování svých pocitů nebo toho co se mi honí v hlavě. Možná za to může fakt že jsem ve 4 letech přišel o možnost řešit s rodiči co mě trápí. Protože se všechna pozornost věnovala mému mladšímu bratrovy. Ale musím to začít řešit aspoň to řekl psycholog. Poradil mi že mam začít psát. Kdy  se začne utvářet náš charakter? Kdy se náš mozek rozhodne že bude mít fobie? Je pravda že mozek je tak složitý mechanismus? Dokážeme změnit svůj vlastní charakter?  Jaký je smyl člověka na tomhle světě? Existuje bůh? A pokud ano proč si k sobě bere lidi, co si to nezaslouží. A ti co by si to zasloužili stále žijí. Proč dává nemoce neviním dětem? Takové otázky mám často, a nikdo mi na ně neumí odpovědět. Je to divné. Ve svém životě jsem potkal různé lidi. Dost jsem jich nešel jít.  Jsem asociální introvert. Který se raději uzavře do knížek, filmů seriálů. Ale nebyl jsem takový vždy nebo ano? Na základní škole jsem se uzavřel sám do sebe. Když tuhle část svého života řeknu někomu na kom mi záleží. Jen zavrtí hlavou a řeknou že je to hloupost. "Není možné aby jsi byl středem šikanování.." Omyl byl jsem. Kdo by taky nešikanoval kluka. Který měl stěží 160 cm mezi kluky co měli  170 cm už v 12 letech? " Jsi tlusté prase měl by jsi zhubnout."  Hlava v záchodě? Tohle byla každodenní rutina... Rozbité brýle které jsem musel nosit? Už si ani nepamatuji kolikrát jsem musel, být u očního aby mi předepsal nové brýle.  Ztracené knihy? Jednoduše jsem už je do školy ani už nenosil, Bál jsem se že když budu mít na zádech batoh zase mě napadnou.  Ač jsem byl ve sportech dobrý. Nikdy jsem neměl postavu tak aby mě okolí nešikanovalo. "Jsi moc tlustý." Když jsem  byl hubený... Tak jsem poslouchal .. "Jsi jako reklama na hlad." .. "Hey ty šeredo, měl by jsi chcípnout.. "  Do dnes si pamatuji  ten den kdy jsem díky mlácení.. Zkolaboval uprostřed tělocviku.. A probudil se až v nemocnici. V rukou jehly z kapačkama...  Diagnoza byla jednoznačná. Anorexie, zlámaná žebra. Chodil za mnou jen jeden jediný můj kamarád.. A moje kamarádka. Asi v tu dobu jsem se raději uzavřel a nechtěl jsem už žádné jiné lidi v mém okolí. Psalo se 30/6/2016. Skoro po půl roce mě pustili z léčení kde jsem nabral váhu.. Začal jsem tam i z cvičením které mi pomáhalo na svalovou hmotu. Dokonce jsem se i zamiloval..  Přišel jsem o nejlepšího kamaráda.. A konečně jsem vyrostl.. Všechno se změnilo. Už jsem se nehodlal nechat šikanovat. A nechat si ubližovat. Měl jsem důvod a to jí.. Tu která u mě seděla každý den v nemocnici  a poté i v léčebně aby mi pomohla dodat sílu. Boj v sobě jsem vyhrál, ještě stačilo vyhrát boj venku. po slepu tápe hodně z nás nebyl jsem v tom sám.  Na dne to znám byl jsem tam dlouho. Jenže jsem našel něco co mi pomohlo.. Ale vůbec mě nenapadlo že to jak se budu měnit .. Bude pomálu zabíjet jí..  Když odbilo mých patnáct let a já si vybíral kam půjdu na střední školu. Neváhal jsem chtěl jsem jít na školu kde byla ona.. Nešlo to musel jsem jít tam kde jsem měl lepší dojíždění do ústavu za bratrem. Rodiče se přestěhovali zpět na Alijašk.. Nechali tu mě starší sestru své vnoučata a svého nejmladšího syna. Nemám jim to za zlé.. Bylo to těžké jejich nejvíce normální ditě už mělo svojí rodinu.. A prostřední dítě taky nebylo v pořádku.. Ale nejmladší .. Kdo by se nezhroutil Autista a k tomu všemu ještě downův syndrom. Musel jsem i když jsem to nezvládal! Nástupem na střední školu, jsem myslel že se vše zlepší, Vůbec ne přišel jsem o něj úplně... Řekl že mě miluje, ale to nepřipadalo v úvahu jsem přeci 100% Heterosexuál..  Opustil jsem ho v době kdy to nejméně potřeboval. Takový odpad jsem byl.   Další ránou bylo to když po dvou Letém vztahu... Mi v náručí umřela moje přítelkyně.. Hrůza znovu jsem spadl do svého uzavřeného světa.. Začal jsem hodně posilovat.. Otec a matka se vrátili po roce zpět.. A byli jiný.. miluji své rodiče protože jsou to silní lidé.. Začal jsem se učit tetovat otec se tak živí tak to bylo lehké.  Začal jsem trávit čas, víc se svojí sestrou a její dcerkou..   Naučil jsem se hrát na klavír, housle a to jen protože můj bratr má rád hudbu a každou středu mu chodím hrávat do jeho pokoje. Začal jsem žít  v  Rodinném sídle které jsme přestavěli tak aby tam mohli bydlet studenti z jiných škol. 10/7/2019 Tak je tu moje já... To já které zná většina lidí na škole. Je mi 19 let.. Někdo koho jsem si oblíbil mi otevřel na mé narozeniny oči..  Na mou žádost mě políbil jeden, moc milý kluk. Myslím že v něm je kus světla které jsem viděl v mé životní lásce. Uvědomil jsem si že nebudu úplně heterosexuální... Ale mou hloupostí už se poslu nebavíme. Zase se ukázalo že neumím být,  přátelská osoba. Začal jsem se konečně scházet s lidmi  a zase chodit pořádně ven. Poprvé jsem snad použil svoje poznatky z astrologie i v praxi, Nečekal bych že  tohle bude taky někoho zajímat. Ještě jsem zapomněl na chlapce, Který mi připomíná částečně mě a Yujiho... Ano Yuji můj nejlepší kamarád z dětství. Bojuje se svojí váhou a svojí hlavou která si myslí že je tlustý.. Chtěl bych aby se s toho dostal. Aby se začal líbit sám sobě, bude se hned cítit lépe. Karta se obrátila. 9/7/2019 jsem šel po městě ze sluchátky v uších a sledoval jsem chod ostatních. Hlavou se mi honili zase všechny myšlenky.  Když jsem  koutkem oka zahlédl že tři kluci.. Kteří měli postavu přibližně jako já.. Kopali do  někoho na zemi.. Hned jsem tam šel abych pomohl. Po tom co jsem viděl se mi zastavilo srdce... byl to někdo koho mi připomínal.. Mého zachránce z dětství... Yuji byl to on?  No nemohl jsem to tak nechat po pomoci jsem .. si poslechl jeho jméno jen mě utvrdil v tom že je to ten koho jsem si myslel.. Ještě větší šok nastal když šel směrem jako já... On on žije v sídle mých rodičů se mnou, a já to jen nevěděl... On si mě ale nepamatuje. Upřímně? Kdyby mi někdo zlomil srdce jako já jemu taky bych raději zapomněl. Uvidím jak se vše bude rozvíjet. R.W.W

[chrochtam-blahem]

A... Ano 👁️👄👁️

Povlečení mám od čtyř let, termosku jsem si koupila nedávno.

Obojí mi působí nefalšovanou radost.

Protože krteček je láska.

Krteček je život.

[karolinawrites]

60 knih roku 2018

Můj cíl pro rok 2018 bylo přečíst 45 knih - to jsem ale zvládla už někdy v říjnu, a tak jsem ho zvýšila na 50. Toto číslo se pak ale ještě zvýšilo, z čehož jsem upřímně celkem udivená, protože jsem to vůbec nečekala. Samozřejmě je mezi těmi 60 knihami i pár velice krátkých (esejů, edukačních, vím o jednom průvodci), takže to číslo je vlastně nižší, ale zní to dobře, ne? Všichni se mě vždycky ptají, jestli to, co čtu, vnímám - no při skládání knížek na sebe, abych se u nich mohla vyfotit, jsem si uvědomila že si opravdu pamatuji každou z nich, co se mi líbilo, kde jsem jí četla, a co jsem si myslela. Hodně mi pomohla čtečka, takže jsem četla úplně všude a hlavně jsem na cesty nemusela tahat 3-5 knížek, jako to mám ve zvyku. A tak si pro příští rok dávám výzvu 61 knížek, a víc číst německy. Tak uvidím, co z toho bude.

P.S.: V seznamu není 60 knih, ale o trochu méně (některé jsem si prostě chtěla nechat pro sebe).

oblíbenci

Osm Hor (Paolo Cognetti) - Cognetti si mě ukradl hned na začátku roku, Osm hor jsem četla o zkouškovým a nemohla jsem se od toho odtrhnout. O přírodě, dospívání, vztazích, přátelství (mezi muži), nacházení sebe sama s své identity.

Sto roků samoty (Gabriel García Márquez) - Márqueze jsem dlouho odkládala, bála jsem se že to bude moc, ono to bylo moc, ale bylo to krásný a nepřekonatelný a Márquez je tak objevem roku 2018.

Klub nenapravitelných optimistů (Jean-Michel Guenassia) - Plná silných témat, řeší existenciální problémy a nutí k zamyšlení. Probírá osudy, popisuje životní příběhy a sleduje vzpomínky - na rodinu, mládí, těžkosti co emigranty potkaly - ale zachycuje i dospívání kluka ze západoevropské rodiny, který by měl mít život jako v bavlnce, ale i přesto se potýká s bolestmi stejně jako jeho přátelé.

Born to run (Christopher McDougall) - Knížka o běhání nejen pro běžce, McDougall v ní pojednává o tajemném kmeni Tarahumarů, o jejich životním stylu, běhání, jídle. A tohle čtení mi změnilo pohled na běhání.

Paní Curieová (Eva Curie) - Život Marie Curie napsaný její dcerou, nikdy jsem o paní Curie moc nevěděla a konečně jsem se dozvěděla, jak neuvěřitelně těžký život měla - jak moc byla odhodlaná a statečná. Kniha popisuje tři období jejího života, její každodenní život, vítězství, i prohry.

neapolská sága

Geniální přítelkyně, Příběh nového jména,  Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou,  Příběh ztracené holčičky (Elena Ferrante) - Neapolskou ságu jsem četla celkem pozdě, protože jsem si nebyla jistá tím, jestli je ten hype oprávněný. První knížka se mi vůbec nelíbila, ani jsem nevěděla jestli jí dočtu a jestli budu chtít číst další, ale prokousala jsem se jí a Elena Ferrante dokázala něco neuvěřitelného - každý další díl byl lepší a lepší. Vypráví o Itálii druhé poloviny 20. století, o periferní neapolské čtvrti, o dynamice ženských přátelství a o vztazích mužů a žen v té konkrétní době. Příběhy jsou mnohovrstevnaté, komplexní, a myslím, že to je jedna z nejlepších sérii, kterou jsem kdy četla.

sci-fi a dystopie

Problém tří těles, Vzpomínka na Zemi, Temný les (Liu Cixin) - To je ta další skvělá knížní série, kterou jsem tento rok objevila. Sci-fi miluju, a o tomto spisovateli jsem se dozvěděla náhodou v Respektu. Cixin popisuje alternativní realitu na pozadí čínské kulturní revoluce, používá k tomu hard SF a i přesto, že se texty hemží technickými a odbornými pojmy, je to neuvěřitelně čtivé a zajímavé. Druhý díl nabízí zajímavou odpověď na Fermiho paradox a třetí až neuvěřitelné rozřešení všeho, co v prvních knihách načrtnul.

451 stupňů Fahrenheita (Ray Bradbury) - Bradbury o společnosti a dystopickém světě, kde jsou knihy zločinem a kde je společnost udržována ve stavu jakési apatie, prohnilosti, stagnace - samozřejmě až na pár jedinců. Je tu vykreslená technologie, cenzura, a vše je podtrženo řádkou skvělých symbolů. Co mě ale překvapilo nejvíce, byla poetika knihy - určitě to není jen strohé sci-fi. Příběh jako by někde zpomaloval a někdy letěl rychlostí světla.

2001: Vesmírná odysea (Arthur C. Clarke) - Vesmírná odysea je taková klasika, a tak jsem si jí nejdřív chtěla přečíst, než jsem shlédla film (a dobře jsem udělala). Příběh o tom, jak se může zvrhnout umělá inteligence je neskutečný hlavně tím, že kniha byla napsána v roce 1968.

Stopařův průvodce galaxií (Douglas Adams) - Další klasika, ta mě ale bohužel zklamala. Občas to na mě bylo moc, líbilo se mi ale, jak kniha dokáže dát perspektivu “pozemšťanovi” a ukázat, že to, za čím se pachtíme, není vlastně vůbec důležité.

Počátek (Dan Brown) - Úplně typický Dan Brown, se vším, co je pro jeho knihy potřeba. Děj mě ale neuvěřitelně nadchl - tentokrát jde o umělou inteligenci - a stejně tak mě nadchl jeho příběh nabitý španělskými reáliemi.  Jako červená nit se příběhem vine neuvěřitelná umělá inteligence Winston, která ihned na začátku projde Turingovým testem a provází tak profesora Langdona a jeho velice půvabnou a prominentní společnici celým jejich dobrodružstvím.

Příběh služebnice (Margaret Atwood) - Knihu i seriál všichni opěvují, mě to ale nějak minulo. Námět dystopického světa zasazeného do Ameriky budoucnosti, kde vládne totalitní režim a z plodných žen se stávají tzv. “služebnice”, byl sice velice zajímavý, jako by tomu ale něco chybělo - nápad mi připadal nedotažený a nedodělaný.

Pěna dní (Boris Vian) -  Jednoduchý příběh pár dní a pár postav, které satiricky zrcadlí naší společnost a neduhy - příběh o lásce a přátelství, a jednoduchém životě pár lidí žijících v naprosto surreálném světě. I přes velký počet pozitivních recenzí a ohlasů se mi knížka nelíbila, příběh se táhnul a na konci už jsem si přála aby to skončilo.

1984 (George Orwell) - 1984 jsem v minulých letech několikrát začala a po pár stránkách odložila, tentokrát jsem se donutila ji přečíst celou a byla jsem akorát otrávená.  Román popisuje zajímavá témata, jako sledování, manipulaci mučení jak psychické, tak i fyzické. Dotýká se ale také osobních témat jako je láska, důvěra a zrada, ale místy to pro mě bylo až moc zdlouhavé a popisné.

murakami

Po otřesech - Útlá povídková knížka popisující události po zemětřesení v Kóbe roku 1995 a před teroristickým útokem v tokijském metru - ve velkém počtu kritik je Murakami vyzdvihován za to, že se konečně dotkl i politického dění. V žádné z povídek ale není zemětřesení centrální událostí - dotýká se ale protagonistů a jejich myšlenek, rozhodně ale není jediným pohonem pro vyprávění.

What I talk about when I talk about running - Žádná knížka o běhání, ale o Murakamim! Popisuje v ní svůj vztah k běhu, psaní, je to takový vhled do Murakamiho nitra - vtipný, svižný a inspirativní.

Hon na ovci - Kniha patří do tzv. Trilogy of Rat (kde se čtenář setkává s bezejmenným mužem a Myšákem) a je pomyslným posledním dílem. Jako obvykle se setkáváme s naprosto obyčejným hrdinou, který v průběhu příběhu vzpomíná, hledá a setkává se s fantastickými postavami. Murakami zde i komentuje historii Japonska a sdílí své myšlenky. I přes to, že byl příběh moc zajímavý, dočítala jsem Hon trochu zklamaná.

The Elephant Vanishes - Sbírka povídek, které už jsem četla i jinde, ale i tak se mi moc líbila - líbilo se mi jak byly seřazené, jakou měly atmosféru - ani trochu se nepodobaly těm z Otřesů.

Komturova smrt - Nejnovější Murakamiho knížka, kterou jsem četla asi měsíc po vydání tady u nás v Čechách, a znamená pro mě hodně, už jen proto, že jsem si procházela něčím podobným jako hlavní hrdina (v určitých mezích). A Murakami nezklamal, zas a znova - jako by to byla óda na Gatsbyho, na hledání smyslu, samotu, tajemství a touhy, s přidaným magickým realismem. Četlo se mi skvěle a četla jsem pořád!

+ Kočičí host (Takashi Hiraide) - Sice to není Murakami, ale mohl by být. V této knize se toho tolik neděje, ale vzbudila ve mně pocit klidu a tajemna. Autobiografický román manželů žijících v Japonsku devadesátých let 20. století, na jejichž konci se toho mění spousta v japonské společnosti. Příběh je jednoduchý, není tam žádná složitá zápletka, jen tak pomalu plyne a to je možná to, co občas všichni potřebujeme.

self-help / pořád se učím

You are a badass (Jen Sincero) - Připadá mi, že self-help literatura je byla dost kontroverzní téma - i sama autorka to na začátku sama přiznává. Jen Sincero dělí cestu k osobnímu rozvoji na několik kapitol, odvětví, na kterých by měl člověk zapracovat - uvádí příklady i ze svého života, je vtipná, svižná, a je to jako by na vás sama mluvila.

The course of love (Alain de Botton) - De Botton v této knize vysvětluje neuvěřitelnou komplexitu partnerských vztahů na příkladu fiktivního páru - vysvětluje všechny hádky, zabouchnuté dveře, nebo mlčení. A to s přesností, že se člověk až diví jak to ví, jak za takovou maličkostí můžou stát hluboké a často nevědomé pochody mysli. Knížka vás určitě donutí se zamyslet, vytáhne vás z komfortní zóny a naučí vás o věcech, o kterých jste předtím nepřemýšleli.

Muž, který chtěl být šťastný (Laurent Gounelle) - Typický Gounelle, který je mi sympatický nejen stylem, jakým píše, ale i svou osobou - v jeho dílech se jeho zájmy přímo odráží - a to se mi líbí, že má svoje vědomosti podloženy svými zkušenostmi. Na zdánlivě jednoduchém příběhu tu vysvětluje složité úvahy a vypráví o zajímavých setkáních a poznatcích.

Self-knowledge (The School of Life) -  Self-Knowledge, jak už název napovídá, v pár krátkých kapitolách radí, jak skrz sám sebe a své myšlenky poznat své podvědomí, vnitřní hlas, a nám neviditelné normy a pravidla, které je často skryté za našimi řečmi, touhami a frustrací. Na konci každé kapitoly je i "dotazník", díky němuž se člověk může dobrat odpovědí na otázky, které pak slouží k hlubšímu poznání. Ke knížce se určitě budu vracet, protože to, o čem píše je proces, ne jednorázová záležitost.

Get some headspace (Andy Puddicombe) - Něco jako teoretický podklad a první vhled do meditace od zakladatele Headspace - seznamuje s meditací, různými technikami, a Puddicombe uvádí příklady ze svého života, ale také příklady a příměry,  které pomůžou při meditaci.

Radost z ticha (Erling Kagge) - Polárník Kagge se vydal na 50 dní dlouhou cestu Antarktidou, aby se naučil najít ticho kolem sebe a v sobě. V knížce ticho rozebírá, vidí ho jako základ kreativity, meditace, silných prožitků, ale také jako konsekvenci. Hodně důležité a zajímavé!

Spontaneous Healing (Andrew Weil) - Tady si dovolím citát, který mluví za vše:  “Imagine a future world in which medicine was oriented toward healing rather than disease, where doctors believed in the natural healing capacity of human beings and emphasized prevention above treatment.” Knížka o léčení, o metodách jak se spolehnout na sebe a na přírodu.

We should all be feminists (Chimamanda Ngozi Adichie) - Přepis TedTalku, krátká esej, která nenásilně mluví o feminismu (tak nenásilně, že jsem si čtení užila) a tak trochu otevírá oči, je to takový první vhled do feminismu jako takového.

Linguistics: A very short introduction (P.H. Matthews) - Matthews poskytuje čtenářům shrnutí hlavních bodů, které zkoumá vědní obor lingvistika a poukazuje na několik jejích odvětví. Musím ale přiznat, že si neumím představit číst tuto knihu jako laik nebo bez žádných vědomostí které už mám, někdy zacházel až moc do detailu. Na druhou stranu ale ke všemu přidává příklady pro ilustraci a používá jen nejnutnější pojmy.

Jez a běhej (Scott Jurek) - Moje srdcová záležitost - seznámení s ultramaratoncem Scottem Jurekem a jeho životním příběhem, a vlastně vůbec seznámení s ultramaratonci. Zajímavé čtení i pro neběžce, protože se hodně opírá i o zdravou stravu, nebo psychiku.

Cesta do nekonečna (Jane Hawking) -  Spousta lidí hodnotí knížku negativně, protože si podle nich Jane Hawking v knize jen stěžuje. Ale pokud se nad tím člověk opravdu zamyslí, její život nebyl vůbec jednoduchý, nebylo to to, co jsme mohli sledovat v televizi nebo tisku. Bojovala o svojí identitu v prostředí Cambridge, ale také vedle Stephena, řešila rodinné spory, snažila se vytvořit domov a umožnit rodině žít normálně - a k tomu se ještě starala o nemocného manžela, dlouho bez jakékoliv pomoci, soupeřila s mocnou Fyzikou a s nástrahami každodenního života, přičemž upřednostňovala všechny, jen ne sebe, častokrát skoro až do vyčerpání - a i přesto se našli lidé, kteří ji předhazovali sobeckost.

The Wander Society (Keri Smith) - Keri Smith úplně nahodou narazila na tajnou společnost Wander Society (členem byl třeba Whitmann, nebo V. Woolf), kterou ve své knize popisuje a prezentuje svoje myšlenky a poznatky.

Gebrauchsanweisung für Andalusien (Paul Ingendaay) - Pořízena před velkou cestou do Andalusie - Autor popisuje různé důležité kulturní zvyky, místa a příhody Andalusie - města, přírodu, jídla, býčí zápasy, umění, flamenco, náboženství. Je to moc fajn, přečíst si informace někde jinde než v klasickém průvodce, ale styl vyprávění mi připadal nudný a táhlý...Tak možná za nějakou dobu se k ní zase vrátím a nadchne mě.

Angličtina na rovinu I a II (Darren Crown) - Krátké a stručné knížky rodilého mluvčího angličtiny, ve kterých poukazuje na úskalí svého rodného jazyka, ve kterých chybují hlavně Češi - i přesto, že se anglicky učím dlouho a studuji to, to bylo zajímavé!

lokálně

Probudím se na Šibuji (Anna Cima) - Prvotina české autorky, a rovnou magický realismus, a hodně povedený! Příběh mladé japanoložky, která v rámci závěrečné práce začíná zkoumat tajemného japonského spisovatele Kawašitu - s nímž se všechno začne prolínat do dalšího příběhu a tajemné reality. Líbilo se mi, jak popisovala pocity,  jak se knížkou táhla jako červená nit literatura, a i to, že všechny magické prvky působily reálně. A jako bonus - popisy filozofické fakulty, které jsou pořád ještě trefné.

Vitka (Kateřina Tučková) -  Kateřina Tučková ve svých knihách dokáže skvěle popsat faktické skutečnosti a vložit je do příběhu, do románu, v případě Vitky do divadelní hry. Jedná se o mladou skladatelku a dirigentku Vítězslavu Kaprálovou a osoby jí blízké - Tučková popisuje nejen vztahy, ale i průběh jejího života, který se dá jednoduše vyčíst ze hry. Ne vše ale stojí explicitně napsané na stránkách knihy, jsou věci, které stojí mezi řádky. Postavy, které Tučková vykresluje se sice v její hře točí okolo Vitky, jelikož je to kniha výhradně o ní, nejsou ale jednorozměrné, čtenář může vycítit jejich hloubku a jejich osobní pohnutky.

Johana (Pavla Horáková...) -  Knížka o dítěti, mladé slečně, ženě a o jejím úplně obyčejném životě, který je srovnatelný s desítkou dalších. V ději není takřka nic, co by nebylo předvídatelné a čtenář může s dávkou fantazie dobře předpovědět, co se bude dít a jak se bude Johanin život dál ubírat. Ale o příběhu tahle knížka vůbec není. Je to o pocitech a osobních vzpomínkách, které se vynořují při čtení, o věcech mezi řádky, o detailech, které člověk vidí hned, nebo až za čas. Autorky popisují dětsví, soužití s prarodiči a věčně utrápenou matkou, bouřlivé dospívání doprovázené revolucí a prvními láskami a přerod ve zralou ženu. Johana je prostě jen obyčejná holka, která dělala co mohla, snad jako každý, a v tom je to kouzlo.

Veselí (Radka Třeštíková) - Chtěla jsem si přečíst Třeštíkovou, protože mě zajímalo, jestli to nadšení panující okolo jejích knížek je opodstatněné - a pro mě není. Nápad zajímavý - o vracení se domů, k sobě samé - ale moc povrchní, nedodělaný.

guilty pleasures aneb Alan Bradley

Smrt v křišťálové kouli a Oblékni se pro smrt - Série už asi 7/8 knih, která je provázena hlavní hrdinkou Flavií de Luce, mladou slečnou, která miluje chemii a záhady, je neuvěřitelně vtipná, ironická a bystrá. První díl jsem četla asi ve 12,  a i když to není nic, co by mě hodně rozvíjelo, moc ráda se k tomu vracím (a vyšel nový díl!).

fernweh

Mapy měst (Jeremy Black) - Coffee table book pro milovníky map, četla jsem jí dlouho, protože jsem si to chtěla užít - autor kromě obrázků starých map i popisuje okolnosti za kterých vznikly, autory, formality, či zajímavosti, a já vím, že se k ní budu hodně vracet!

Die Nacht von Lissabon (E.M. Remarque) -  Kniha o všem, o lásce, nejistotě, utrpení, vzpomínkách, zapomnění, o štěstí a jeho ztrátě a o všem, co z nás lidí dělá lidi, a už na zase tolik o Lisabonu. Příběh se odehrává během jedné noci, kdy se potkají dva neznámí muži, z nichž jeden nabízí tomu druhému jízdenky na loď za to, že mu bude moci vypovědět svůj příběh.

Vlčí ostrov (Lajla Rolstad) -  Vlčí ostrov je autobiografickou knihou, kdy Lajla Rolstad vypráví o třech obdobích svého života - o kanadském ostrově, kde sama hlídá osamělou nemovitost kterou přes zimu nikdo nepoužívá, o roadtripu po Americe a o Údolí koní, kde hlídá domy svým známým. Lajla trpí chronickou depresí a úzkostmi, rozhodne se ale, že tyto nemoci zvládne bez pomoci lékařů a bez léků - tím nejjednodušším způsobem - v přírodě. Po většinu času je daleko od všeho - hodinu cesty od lidí, od obchodů a tráví čas sama se sebou. Učí se naslouchat přírodě, obstarávat vše, co musí, shánět potravu, štípat dříví, a občas jí překoná i strach - ze zvířat, ale především i z lidí.

The time traveler’s wife (Audrey Niffeneger) -  Tato knížka mě nadchla, ukradla si mě do svého světa a ani na chvíli mě nepustila zpět. I přes velké množství negativních recenzí mi přišla krásná, skoro jako by její svět byl důvěrně známý. Hlavní postavy Henry a Clare mají velice uvěřitelné a reálné rysy, až na fakt, že Henry umí cestovat časem. To je ale v knížce podáno tak nenásilně, že má člověk až skoro pocit, že to doopravdy možné je. Autorka to netlačí jako scifi, ale popisuje to jako každodenní věc. Kniha je jakousi ódou na lásku dvou postav, které se neustále míjejí v čase - popisuje jejich strasti, každodenní život a radostné zážitky - všechno s neuvěřitelnou reálností. Na tuhle knížku hodně myslím a určitě si jí přečtu znovu.

Oči modrého psa (Gabriel García Márquez) - První a osudové setkání s Márquezem, které jsem si předepsala jako přípravu na Sto roků. Ze začátku jsem se se stylem nemohla vůbec ztotižnit, a jak už to u povídkových knih bývá, nelíbily se mi všechny, ale nakonec si mě získal, protože nic podobného jsem nikdy předtím nečetla. Marquézův svět v této knize je směsicí paradoxů a oxymóronů - sen a skutečnost, smrt a život existují společně, jakoby ve stejné rovině. ( J. Konáš: "Oči modrého psa ale dostaly obálku až s váchalovským nádechem, což je trefné. Jde o texty chladné, temné, morbidní, těkavé, ve kterých se každou chvíli může stát cokoliv – v jednom odstavci jíme pomeranče a ve druhém cestuje duše galaxií. Kniha je amébou, jejíž forma může být na každé stránce jiná.")

Call me by your name (André Aciman) -  Aciman tak popisuje rostoucí přátelství, dny, kdy spolu ani nepromluví a Eliovu touhu po poznání ještě nepoznaného. Rozvádí pocity zdánlivě neopětované lásky, smutku a naděje, že by se snad jednoho dne mohlo všechno otočit o 180 stupňů. Kniha je rozdělena do čtyř částí - v první se dozvídáme vše o poblouznění láskou, které určuje tok Eliových myšlenek, v druhé pak rozuzlení jeho lásky, ve třetí se setkáváme s Oliverem a Eliem jako dvojící, párem a ve čtvrté Elio navštěvuje "ghost spots". Kniha se mi nejdřív četla strašně špatně, ale skrz Acimanovu schopnost naprosto perfektně popsat odehrávající se situaci a plynutí dnů ve Středomoří, platonické přátelství a lásku mezi dvěma mladými muži jsem se příběhem prokousala a ke konci už prožívala Eliovy pocity s ním.

Toulky s Charleym (John Steinbeck) -  Než jsem se do Toulek začetla, chvíli to trvalo, ale pak jsem si zvykla na Steinbeckův styl, způsob myšlení a jeho způsob popisování myšlenek a různých vjemů. Příběh o cestě Amerikou, pozorování krajiny, lidí, všech možných detailů.

Der Geschmack von Apfelkernen (Katharina Hagena) -  Příběh byl velice jednoduchý, ale přece chytlavý - člověk si úplně dokázal představit obrovský dům, někde na severu Německa uprostřed polí, s velikánskou zahradou a jablečným sadem. Dny prosezené na zahradě nebo strávené sbíráním jablek a plením, ježděním na kole a koupáním se v jezerech. Nevím, zda bych knížku tak ocenila kdybych ji četla v češtině, protože právě jazyk originálu v sobě pro mě nesl jakési kouzlo.

po anglicku

Návrat Sherlocka Holmese (Arthur Conan Doyle) - Sherlock Holmes a jeho několik případů - tohle byl sice 6. díl, ale člověk to nemusí číst popořadě. Vzhledem k tomu, že jsem Sherlocka nikdy nečetla, to pro mě bylo zajímavé - vidět, jak se neuvěřitelným způsobem dobere k rozřešením občas absurdních případů.

Na větrné hůrce (Emily Brontë) - Oblíbenost, o prostředí a osudu postav hodně často přemýšlím - je to knížka o lásce, pomstě, prohrách a lidských vztazích, ve které si vždy něco najdu.

Rozum a cit (Jane Austen) -  Pro mě částečné zklamání, do čtení jsem se musela nutit. Rozum a cit vypráví hlavně o ženách, jejich starostech a životních cestách, Austenová nabízí zajímavou zápletku a její rozřešení. Kvůli jazyku i kvůli mé neschopnosti se do hrdinek vcítit se mi kniha tolik nelíbila.

[nasecokolada]

Čtvrt na rok

Bude to čtvrt na rok, co jsem se odmlčel se zpravodajstvím ze svého života. S mými Spolupracovníky v hlavě jsme i nadále rozvíjeli naše světy. Skrz Vesmír stále nevidíme, ale to, co vidíme, nám stačí k tomu, abychom pochopili, že toho hodně chápame, ale ještě více nechápeme. V dnešním ponedělním příspěvku bych se tuze rád vyhnul množině výčitek, která knoflíčkové zprávy protíná žel až příliš často. A přitom to vůbec nekoresponduje s tím, jakým nyní jsem. Vlastně kdybych se Ti měl ve své soudobé podobě popsat, využil bych několiko divnopříběhů z nedávné minulosti.

Se svým šnečím deníčkem jsem se odmlčel v červnu. Nastěhoval jsem se na Karlín, což je mimochodem přesně ta čtvrť, ve které jsem vskutku nikdy nechtěl bydlet. Miluju Žižkov, zbožňuju Vršovice, vzhlížím k Vinohradům a láskyplně pomrkávám po Nuslích. Je suis Karlín. Ich bin ein Karliner. Já Ti nevím, ale tahle gentrifikace se obzvláště nepovedla, mezi marginální bublinku místních starousedlic a starousedlíků se nastěhovala vyšší střední třída, co si bydlení v téhle čtvrti může dovolit. No a taky Rusko. Malé Rusko. Nejsem xenofob, ale…

A tak jsem v polovině června započal po nocích pracovat na jednom ruském hotelu. Věru zajímavá zkušenost. A aby toho sibiřství nebylo málo, přes den jsem byl posledního čtvrt roku manažerem jedné posh-fancy pivotéky, kde jedno pivo stojí víc než moje týdenní kapesné. Ale zase jsme tam měli knoflíčkové pivo. Vskutku. Všude na obalu byli knoflíčci. A aby pěstování knoflíčkování nebylo málo, našel jsem dneska v knihobudce knížku Knoflíčková válka. A já bych s Tebou přitom toužebně chtěl uzavřít mír. To pivo jsem Ti mimochodem vzal. A rád bych Ti ho dal.

A co dál? Teď bych Ti mohl převyprávět ty vtipnopříběhy ze své sbírky bizarností, kterou neustále rozšiřuju. Hm. Tak ne, Vesmír je jak vidno proti, protože mi teď v tomhle textovém dokumentu, který nezná pokyn krok zpět, vymazal tři odstavce. A já už asi nemám ani staminu, ani morál, znovu vše psát. Ale přece jen, na vyžádání Ti tu nějaký ten zvlášní příběh ponechám, aby jen tak nezmizel pod vrstvou prachu, když ještě může šířit radost. A to je ono. To jsem přece já! Šiřitel radosti! Ano ano, a ne žádný zlobubák! Ptala ses, co tímhle vším, chci dosáhnout. Anebo ses možná neptala, ale já Ti stejně odpovím. Tuze rád bych, aby sis řekla, že mám bezva hlavu, a že ji nechceš ztratit. A to by byl signál, který bych snad pochopil i já, takže bych na něj dokázal v reálném čase zareagovat. Snad. Doufejme. Ano.

A co Ty? Novinky? Stařenky?

Já jsem toho času bez práce. A bez přítelkyně, což je taková konstanta, se kterou můžeš na svém Orloji v hlavě bez rozmyslu kalkulovat. Dlouhodobý, setrvalý jev, a přitom jsem býval alfa-samcem. Kdysi. No co už. Přemýšlím, že si pořídím nějaké zvířátko. Anebo kaktus. Zatím jsem si koupil už druhého plyšáka. Já vím, že Ty je nerada, ale stejně. Je stejný jako ten první, jen má barvu lila. Ten prvý je žlutý. A tak žijeme ve třech. A topíme se v plyšovosti a roztomilosti. A přestože to na první dobrou zní sarkasmu navzdory dosti deprimujícím způsobem, jsme plni pozitivních vibrací. A emocí. A sice vůbec nevím, kde skončím, ale vím, kde začnu. Začal jsem tím, že jsem jel na týden do Berlína. Ne, nelíbilo se mi tam. Už to není moje město. Ale vlastně se mi tam líbilo ve mně. Dosti. Takže vnitřní nádhera je mnohem víc než ta vnější. I to jsem se naučil. Pořád se učím. Ale to Ty nepochybně taky.

Kdybys věděla o práci se seberealizací, sem s ní. Kdybys věděla o přítelkyni, co ji bude imponovat to, že na rozdíl od lidí nejsem člověkem, sem s ní.

A jinak jsem v myšlenkách s Tebou, jak jinak.

Tedy, pokud se zrovna nedívám na animované pohádky, což je teď kromě saunování na Harfě hlavní činností mých všedních nocí i nevšedních dní.

A děkuju za přání k svátku. Tohle jsem vskutku nečekal. A snad i proto nepřestávám být fascinován, kterak jedna zpráva dokáže rozzářit mou hlavu. Měj se pěkněji než nejpěkněji. L.

[sherlock-hezky-cesky]

TJLC snadno a rychle: Epizoda 12 – Sherlock a čísla

napsala a vytvořila Rebekah – publikováno 8. 4.  2016

překlad: Štefka

korekce: Josie

Ahoj všichni. V tomhle krátkém prázdninovém videu budu mluvit o významu některých čísel, se kterými se v TJLC komunitě můžete často setkat, jmenovitě u čísel 221, 57 a 1895. Doufám, že si video užijete.

Zdravíčko všichni! V komentářích pod posledním videem mě někdo poprosil, abych pozdravila takhle jako vtípek pro jejich přítelkyni a mě to přišlo roztomilý… Takže zdravím přítelkyni cinnamon:3c, doufám, že se máte dobře. No nic. Ahoj, jmenuju se Rebekah a vítám vás u bonusového dílu TJLC snadno a rychle. Je bonusový, protože bude nejspíš hodně krátký. Dnes vám vysvětlím význam tří čísel, která se v seriálu objevují. Jak jsem řekla, bude to hodně krátké, ale chtěla jsem se o nich zmínit, tak jsem si řekla, že jim udělám vlastní video.

Pamatujete, jak jsem zmínila, že existuje klíč pro dešifrování většiny symbolů v seriálu? Jo, s každým dalším videem se stále více ukazuje, že tenhle klíč má většinou co dočinění s Irene. Jídlo znamená sex? Jasně. Zrcadlení? Ano. Lovecká čapka? To teda. Telefon jako srdce? Podívejte, bez ní by tenhle symbol ani nebyl. Ať už si o ní myslíte, co chcete, její postava je prakticky klíčem ke každé johnlock symbolice. Což je fakt působivé. A všechna tři čísla, která zmíním, se objevila ve Skandálu v Belgravii. Což jsem se konečně po třech letech naučila správně vyslovit. Moc se vám omlouvám. Omlouvám se každému, koho jsem tím přiváděla k šílenství. Omlouvám se.

Začnu tím nejkratším, 221. Jak už pravděpodobně víte, Johnova a Sherlockova adresa je Baker Street 221b. Na tom není nic nejasného. Akorát že když se Sherlock poprvé pokusí uhodnout Irenino heslo potom, co se dozví, že je Irene naživu a myslí si, že je do něj zamilovaná, tak si romantický zájem spojí s domovem, který sdílí s Johnem.

SHERLOCK: Myslíš, že je to moje přítelkyně, protože rentgenuju její majetek?

MOLLY: No, všichni děláme pošetilosti.

SHERLOCK: Ano. To dělají, že ano? Velké pošetilosti. Poslala ho na moji adresu a ráda si hraje.

MOLLY: Opravdu?

A na obrazovce se ukáže, jak to s Sherlockovým srdcem doopravdy je. Je zamčené v 221b.

Další číslo, o kterém budu mluvit, je 57. Možná víte, že to je počet SMSek, které Irene poslala Sherlockovi.

JOHN: Padesát sedm?

SHERLOCK: Cože?

JOHN: 57 těchhle zpráv; těch, o kterých vím.

SHERLOCK: Senzační, že je počítáš.

Jen náhodně vybrané číslo, že? To je tak vtipný, že John počítá, kolik SMSek Irene napsala Sherlockovi, haha #bromance. Jo, až na to, že takový příběh oni nevyprávějí a že v tom, který vyprávějí, záleží na každém detailu. Mohli si zvolit jakékoli náhodné číslo a odejít odsud jako vítězové se vším, o co usilovali, ale prostě nemohli odolat, že ne? Takže když budeme trochu čmuchat, najdeme Shakespearův Sonet 57, který se sem nápadně hodí:

Co mohu dělat já, váš rab, než zas a zas

čekat zde na chvíle, na dny, kdy něco chcete?

Já nemám, komu bych věnoval vzácný čas,

komu bych posloužil, než mi vy přikážete.

Já nesmím vyčítat těm věčným hodinám,

kdy pro vás nespouštím pohledy z ciferníku;

nemyslím na hořkost toho, jak budu sám.

Až dáte sbohem zas mně, svému služebníku.

Nesmím se žárlivě zabývat v duchu tím,

co asi děláte, kudy se procházíte;

já, smutný otrok, jen čekám a nemyslím

na nic než na štěstí těch, s nimiž právě dlíte.

Kdybyste učinil cokoli podle svého,

láska, ten věčný bloud, v tom nenajde nic zlého.

To bylo utrpení. A nezapomeňte, že číslo 57 souvisí s telefonem – srdcem. Kdyby se tohle povedlo bez jakéhokoliv plánování a záměru, tak bych se fakt divila.

A konečně se dostáváme k Sherlockovu pokusu dostat se do Irenina telefonu: 1895.

SHERLOCK: Počítadlo na tvém blogu je pořád zaseklé na čísle 1895.

JOHN: Jo, nějaká chyba. Nejde to opravit.

SHERLOCK: Chyba… nebo se tam někdo naboural a je to zpráva.

Tohle je z nich moje nejoblíbenější. Asi začnu tím, proč je tohle číslo tak důležité přímo pro Holmesovský kánon. Hodně lidí považuje 1895 za Holmesův nejlepší rok. Včetně Vincenta Starretta, který Johnovi s Sherlockem věnoval jednu ze svých básní, nazvanou 221b, která začíná a končí následovně:

Zde spolu bydlí dva muži, pro které zastavil se čas

Jež nikdy nežili, a proto nikdy nemůže zemřít jejich hlas.

Zůstávají, i když se kolem hroutí svět a stále mají rok 1895.

Proto je počítadlo na Johnově blogu zaseklé na tomhle čísle, pro ně se vždycky píše rok 1895. Nebo alespoň psal, od té doby počítadlo z blogu zmizelo. Protože v roce 1895 se stala další důležitá událost, možná mnohem podstatnější než báseň Vincenta Starretta. V roce 1895 byl Oscar Wilde odsouzen za homosexuální chování, a tudíž v té době bylo být gay v Londýně velmi nebezpečné. V původních povídkách na to odkazuje povídka Tři studenti.

„Bylo to v roce 1895, kdy shoda okolností, které nehodlám rozvádět, přivedla Sherlocka Holmese a mě na několik týdnů do jednoho z našich proslulých universitních měst.“

To je náhodička. 1895 je symbolem homofobní kultury, která Holmese a Watsona od začátku pronásleduje. Je to něco, čemu se původním povídkám nepodařilo nikdy uniknout.

A co se ještě odehrává v roce 1895? Strašlivá nevěsta. Tenhle detail byl pro ně tak důležitý, že v rozhovorech zmiňují hned několikrát, že se celá epizoda odehrává právě v roce 1895.

„Odehrává se to v roce 1895, ne 1885. Když jsme se zeptali, jestli je důležité, v jakém roce se díl odehrává, odpověděl: ,Rozhodně, jen počkejte a uvidíte.’“

A přesto se v epizodě nestalo nic, co by souviselo s rokem 1895 v kánonu. Tak proč bylo tak důležité, abychom věděli, že se odehrává v roce 1895? Chtěli upozornit na soud Oscara Wilda, na dobu, kdy bylo pro Sherlocka a Johna být zamilovaný nebezpečné. Protože Sherlock mnohé potlačuje, při rekonstruování případu jeho mozek automaticky skočí právě k tomuhle roku.  Je odsouzen být navždy uvězněn v roce 1895 a trpět stejným osudem jako knižní Holmes.

Až na to, že ne. Změnili to. John Sherlocka u Reichenbašských vodopádů zachrání a Holmes pak doma v obýváku sní o světě, kde by spolu mohli být bez obav: o našem světě.

HOLMES: V každém případě vím, že bych v takovém světě byl jako doma.

WATSON: Neřekl bych, že i já.

HOLMES: Dovolím si nesouhlasit. Ovšem já jsem vždy věděl, že jsem předběhl svou dobu.

Jak jsem řekla, počítadlo na blogu už není zaseklé na 1895, vážně, klidně se sami přesvědčte. Není tam. Tvůrci knižní předlohu milují a záleží jim na ní, proto chtějí využít svých znalostí a konečně odhalit pravdu. Už to nenápadně naznačili v Posledním slibu.

„Informace mají sílu změnit 1895.“

To si piště.

No a tady to máte. Doufám, že se vám tenhle bonusový díl líbil. Jako vždy moc děkuji Stacey, že mi opravila scénář. Zmínila jsem příspěvky od painlock a vauxhalandi, omluvám se, že jsem to minule spletla. Taky povídku Tři studenti od sira Arthura Conana Doyla, báseň 221b od Vincenta Starretta, Shakespearův Sonet 57 a článek o časové posloupnosti v Holmesovském kánonu. Odkazy na ně můžete najít v popisu pod videem. Jestli vás mrzí, že teď byly epizody kratší, tak se nebojte, protože díl o Skandálu v Begravii bude asi zatím úplně nejdelší. Musím se vypořádat se spoustou heteronormativity. Takže doufám, že se na to těšíte, a do té doby se připravte uvěřit. A taky se připravte na přímý přenos. Přidejte se. Bude to legrace. Pokecáme spolu. Bude to super.

Tentokrát byla Strašlivá nevěsta větší jazykolam než obvykle.

Stršli- Stršlivá nevěsta. Strašlivá nevěsta. Já to neřeknu. Strašivá nevěsta. Strašivá... Strašivá... Stršivá... Strašlivá nevěsta. Proč mi to nejde vyslovit? Ahoj.

Jako vždy děkuji Stacey!

Můžete mě najít na tumblr http://softsons.tumblr.com nebo http://johnlockpining/co.vu (je to jedna a tatáž stránka)

ODKAZY

1. Shakespearův Sonet 57 http://www.poetryfoundation.org/poem/...

Pozn. překladatelky: český překlad: SONETY. William Shakespeare. Přeložil J. VLADISLAV. Praha: Mladá fronta, 1970. (takhle?)

2. Proč je počítadlo na Johnově blogu zaseklé na čísle 1895 http://bakerstreet.wikia.com/wiki/Joh...

3. 221b od Vincenta Starretta http://allpoetry.com/poem/8599039-221...

Pozn. překladatelky: jedná se o amatérský překlad.

4. 1895 ve Strašlivé nevěstě http://johnlockpining.co.vu/post/1365...

5. Tři studenti od sira Arthura Conana Doyla https://sherlock-holm.es/stories/pdf/...

Pozn. překladatelky: českou verzi možno stáhnout zde (http://www.eknihyzdarma.cz/eshop-navrat-sherlocka-holmese.html)

6. Rozhovor s Markem Gatissem http://metro.co.uk/2015/04/22/sherloc...

[mma-rpg-blog]

Park Hyomin - Ghoul

Jméno: Hyomin Park Věk: 26 Pozice: Knihovnice Bytost: Ghoul Sexuální orientace: Homosexuál Příběh: Bylo už pozdě v noci, pár minut po druhé hodině, bar zel prázdnotou a Hyomin už nedočkavě odpočítavala minuty, kdy jí skončí její šichta. Pracovala v Tokyu jako barmanka už několik let. Nebyla to nijak světoborná práce, ale ji bavila a na spokojený život jí to stačilo. Její přátelé jí často vyčítali, že si nechce najít něco jiného, protože není bezpečné chodit ve tři ráno sama opuštěnými zapadlými ulicemi. Jí to nijak nevadilo, přes den měla volno a tím pádem se mohla věnovat schůzkám s děvčaty u kterých po práci často přespávala, jen zřídka kdy se stalo, že by nějaká spala u ní. Ne že by je tam nechtěla vzít, ale přišlo jí to jednodušší než ty chuděry tahat z postele ve tři ráno, a ještě je nechat plahočit přes celé město.

Vyleštila jednu z posledních sklenek a pousmála se na pěknou brunetu před sebou. Mohla být asi tak o pár let starší než ona a Hyomin okouzlila na první pohled. Objednala jí na svůj účet další Cosmopolitan a zasněně sledovala obtisk její rtěnky na skle. Jak ráda by ochutnala její rty. Ta dívka nejspíš poznala, jakým stylem se na ni dívá, přišlo jí to rozkošné, jak napsala na papírek své jméno a telefon. „Naoko..“ pousmála se a potřásla si s ní rukou. Tenhle večer budde nejspíš ještě zajímavý. Druhý barman pokýval jejím směrem a poslal ji domů, bar měl stejně za chvíli zavírat.

Hyomin se s Naoko začala scházet. Jejich vztah byl intenzivní plný vášně. Jediné, co Hyomin nehrálo bylo, že ji Naoko nikdy nepozvala k sobě domů. Jednou jí to přeci jen nedalo a zeptala se z jakého důvodu ji nechce dovést k sobě domů. Neodpověděla jí. To Hyomin popravdě celkem zamrzelo. Ještě ten den se setkala s jedním z těch děvčat se kterými se scházela před Naoko a přespala u něj. Cítila se jako by ji její přítelkyně nebrala vážně. Byla to vlastně její přítelkyně? Nikdy se o tom nebavily. Shodou náhod ta dívka Naoko znala a věděla, že má manžela.

Nemohla tam zůstat, potřebovala teď být chvíli sama. Celou noc se převalovala, nemohla za boha usnout. Stále myslela na tu zradu, kterou jí ta zlá ženská udělala. Jedinou přítelkyní té noci jí byly lahve alkoholu, které mizely rychlostí světla. Nebylo divu, že byla během chvíle úplně na mol. Celou noc se snažila Naoko dovolat, ona jí to ani jednou nezvedla. Až když jí volala snad po sto dvacáté, ozval se na druhé straně mobilu mužský hlas. Hyomin zavěsila. Něvěděla, co si počít. Nenáviděla Naoko a nenáviděla toho muže. Její vlastní myšlenky ji užíraly. Musela na vzduch. Klopýtavě se vypotácela ven, venku mnoho lidí nebylo. Většinou se jednalo o opilce vracející se z barů nebo prostitutky se svými kumčafty. Bylo jí z toho zle, chtěla se vrátit zpátky do Koreji odkud pocházela.

Nahnula se do jedné ze slepých uliček, aby se vyzvracela, když zaslechla hlasitou ránu. Zvedla hlavu a spatřila chlapecké tělo, které narazilo do stěný poté, co ho tam vymrštilo to děvče. Nevěděla, zda to vůbec může nazývat děvčetem, protože mělo černé oční bělmo a krvavě zbarvené duhovky. Z těla jí trčelo něco, co vzdáleně mohlo připomínat chapadla. Chtěla tomu chlapci pomoct, ale bylo už pozdě. Ta příšera rozdrásala jeho tělo a nakrmila se jím. Hyomin ani nedutala. Rozeběhla se pryč, s tímhle nechtěla mít nic společného. Náhle se ta nestvůra objevila před ní a hladově se olízla. To doopravdy sežere i ji? To doopravdy takhle skončí její život? Odevzdaně se jí zadívala do očí a pronesla: „Udělej to. Udělej, co musíš. Stejně už tu nechci zůstat.“ a nestvůra se překvapeně usmála. Poté už si Hyomin nepamatuje nic, jen šílenou bolest.

Celá rozlámaná se probudila v cizím domě. Kolem ní sedělo několik lidí. Všichni si oddechli, když zjistili, že „žije“. Nerozuměla tomu, proč by teď měla žít s nimi až do chvíle, kdy jí podali tác plný jídla. Měla hlad, takže to radostně uvítala. Jakmile se však zakousla do waffle zjistila, že je hořká, nechutná. Stejně tak i jablko a sushi. Myslela si, že ji chtěji otrávit, že naschvál udělali tohle nechutné jídlo, až poté jí vysvětlili, že Ghoul jíst lidské maso nemůže, neboť je pro něj nepoživatelné. Byla neskutečně zmatená, úplně ztracená jako malé štěně. Zprvu lovila pouze zvířata, ze kterých se bohužel nikdy pořádně nenajedla. Celou dobu žila s tou partou dalších Ghoulů a pracovala v tom stejném baru. Jednou v noci ji pozval muž na skleničku a ona odmítla. Počkal si na ni, až skončí a za rohem po ní skočil. Ona ho z toho hrozného šoku rozdrásala a sežrala. Bylo to poprvé, kdy ochutnala lidské maso a věděla, že ho nejí naposledy. Nikdy nelovila ženy, vždy jen muže, kteří se potulovali pozdě v noci ulicemi.

Netrvalo dlouho a už na ni mělo poměrně dost lidí spadeno, musela nutně odejít a tím pádem opustit i své přátele, kteří ji zachránili. Jeden z těch Ghoulů jí prozradil jedno kouzelné místo – Mystery Magical Academy, kam sháněli nové zaměstnance. Neváhala a hned se přihlásila na místo knihovnice. Čas od času se však vrací do lidského světa, aby ukojila svůj hlad po lidském mase.

[maxlearnsczech]

Reading 2

This can be a bit more difficult, try translating it.

Co piješ? Piji kávu s mlékem. Chceš taky kávu?

Jakým jazykem mluvíš? Mluvím švédsky, anglicky a německy, Učíme se česky.

Který byt je váš? Náš byt je ten na třetím (3.) patře. Na každém patře jsou tři byty, náš je ten uprostřed.

Která je tvá přítelkyně? Moje přítelkyně je ta blondýna v bílých šatech.

Komu píšeš? Píšu dopis mé lásce. Komu voláš? Volám mému otci. Koho miluješ? Miluji Mimi.

Kde bydlíš? Na Žižkově.

Kdy máš narozeniny? Moje narozeniny jsou 20. srpna, Mimi má narozeniny 7. února.

Kdy přijdeš? Přijdu na konci týdne.

Jak se vede? Fajn, mám se dobře. Co ty?

Jak se žije ve Švédsku? Žije se tam fajn, ale má to i negativa. V kolik začíná ta party? V sedm, ale můžeš přijít už v šest.

Jak daleko je Opočno? Opočno je asi dvě hodiny autem od Prahy. Jak často chodíš do Rakouska? Přibližně jednou za dva měsíce.