#shopus

[panikea]

Jeśli masz córkę to nade wszystko staraj się ją nauczyć ze dżem za mucha nie lata i na silę mężczyzny się nie zatrzyma a tylko się upokorzy. Córkę – bo dla Ciebie pewnie jest już za późno. Jeżeli on chce odejść – to i tak odejdzie choćbyś schudła 20 kilo, przyprowadziła do łóżka przyjaciółkę, wykupiła pół salonu Triumpha i wszystkie zabawki z seks shopu. Jeśli on chce odejść na pewno nie pomogą ci pytania (dlaczego Ty już mnie nie kochasz), wyrzuty (musimy porozmawiać, kiedyś byłeś inny – to jasne kurwa, że kiedyś był inny, kiedyś i ty byłaś inna), awantury czy krzyki. Płacz też nie pomoże. On nie zmieni zdania –a Ty tylko stracisz do siebie szacunek, obserwując z boku tą dziwną, szaloną osobę, która robi te wszystkie rzeczy, nie mogąc uwierzyć, że potrafisz zachowywać się tak głupio.

Piotr C. Związki de LUXE

[fayedartmouth]

The next bit of car accident. I really miss writing JJ, though, LOL but I think I may need a few more scenes to get back to him!

Master Post

Until then, some injured JB for you all.

It had been a long night.

In truth, Shoupe knew he probably didn’t have to say.  He’d long since contacted the Carreras and the Heywards, and they’d been camped out with their kids ever since.  The Carreras had had questions of course – about who was to blame and how it could be legal for kids to be driving in such a poorly equipped vehicle – and he’d answered them as best he could before trying to give them as much privacy as he could.

For their sake – and his own.

People liked to play the blame game, and he knew that Mike and Anna didn’t love who Kiara was hanging out with.  But that wasn’t his business; and this was an accident.

The investigation on the scene was definitive.  All Shopue had to do was file the paperwork and be done with it. He probably didn’t even need witness statements from the kids.

But–

He was still waiting on John B’s Uncle Teddy to show up – and he hadn’t been able to track down Luke Maybank yet.  So he figured he’d stay, just to make sure things turned out.

The Heywards had questions, too, but they worried more about how everyone was doing.  They asked about Kiara and Pope – and then made sure that people were coming for John B and JJ, too.

“If not,” Heyward had said, looking as tired as he sounded.  “I can help out.  Make sure they’re looked after.”

“I appreciate that, Heyward–”

Heyward shook his head, waving a hand through the air.  “Don’t placate me, Shoupe.  I know how little I’ve done.”

Shoupe swallowed hard, his own guilt threatening to choke him.  “How little we’ve all done.”

Sitting here couldn’t make up for it, he knew that.  But he was just doing his job.

Get the statements.  Make sure their guardians showed up.

It was just his job.

That was what he told himself, every second of every hour.  That was what he told the nurses when they checked in with him.  That was what he told the Heywards, the Carreras, Peterkin herself when she stopped by to see how things were going.

That was what he told himself when the doctor took him to John B’s recovery room and left him standing there, holding vigil at the kid’s bed.

<i>This was just his job.</i>

John B had fared well in surgery, the doctor promised him.  They’d found the bleeder and contained it quickly.  They’d had to hang a unit or two of blood to keep his pressure up, but he seemed to be responding well to the treatment, and his vitals had been steady.  His prognosis was good; he was going to be okay.

He didn’t look oaky.

He looked anything but.

Pale and lifeless, he was stretched out on the bed.  The curls on his head, which were normally a mess, were matted funny and still crusted over with blood in some places.  The bruises on his face were blossoming in earnest now, and the bulky bandages over his midsection were telling.  The tubes and the wires – the saline and the blood – looked garish, and somehow he just looked small.

He looked young.

He <i>was</i> young.

It was easy to forget, given how much of a pain in the ass these kids could be.  They <i>were</i> kids, just trying to figure themselves out and find a place for themselves on this island – let alone the world.

And John B?  JJ?

They were just trying to survive.

Because everyone knew Big John wasn’t coming home.  Everyone knew Uncle Teddy wasn’t around.  Everyone knew that Luke Maybank shouldn’t be.

And none of them did a damn thing about it, for better or for worse.  Sometimes, he thought it was protecting them – letting these kids live the way they wanted.  All they had was each other, after all.  To put them in the system would be to take that from them, and that never seemed fair.

But this wasn’t fair either.

To spend so much time, so much effort fighting.

Just to lose anyway.

“Damn it, kid,” he said with a sigh.  He hesitated before coming closer, lingering awkwardly and resting his hand on the rail of the bed.  “You’re going to be okay.”

That was true.  

It was.

Except–

He sighed again, because that wasn’t even the point, was it?

Pursing his lips, he looked around, snagging the chair and pulling it closer.  He settled in it, looking at John B intently before he finally continued.

“Kiara’s doing pretty well,” he said.  “She lost a lot of blood, but she’s bounding back.  Already giving her parents a headache, you know.”

He trailed off, smiling faintly.

Then, he sobered, pulling himself back up.  “Pope got his bell rung hard,” he said.  “But he’s getting more and more cognizant.  So, I don’t know.  They’re hopeful.”

That was true, even if slightly optimistic.  The pressure in Pope’s head was still a concern; he wasn’t out of the woods.

But that wasn’t the point.

Hope was the point.

He bit his lip and focused on his breathing for a long moment as he watched John B sleep.  He felt the frustration rise, running his hand through his hair.

“JJ’s not great,” he blurted finally.  Because he still remembered finding the kid, broken and forgotten on the side of the road.  All the blood; the way he’d stopped breathing.  He had to grit his teeth and steel his jaw.  “But he’s JJ.  You know it better than I do just how resilient he is.”

Even when he shouldn't have to be.

Especially then.

“The accident,” he said, trying not to notice how his voice sounded funny or his eyes burned.  “It was no one’s fault, John B.  It’s no one’s fault.”

Not the road crews.  Now the wildlife management team.

Not the unfair distribution of spending that neglected the Cut.

Not the Kooks who didn’t care.

Not the parents who weren’t there.

Not the ones who were and didn’t pay attention anyway.

Not the system.  Not the universe.

And if none of them were to blame, then it certainly wasn’t fair to blame the kid at the wheel either.  Or any of his friends.

Who just wanted to get home. 

“It’ll be okay,” he promised, and he knew it wasn’t a promise he had a right to make, but he made it anyway.  “I’ll make sure it’s okay.”

[lieselotte-sky]

Tak mi dnes volal jakýsi člověk s nabídkou investičního produktu. On od tady tohoto byl relativně hodně dlouho pokoj, až teď tento případ. No, já si bohužel před dvěma týdny objednala zboží v českém (potažmo německém, je to česká pobočka německé značky) e-shopu, no a minulý týden jsem to byla vyzvednout na pobočce. Obávám se, že ty dvě věci spolu souvisí, protože to je jediná věc, která se řekněme vymknula z normálu. Ono už dřív jsem si všimla, že tohle chodí současně s balíkem, prostě začínám mít nepříjemný pocit, že celá česká e-commerce není nic než „velká drbárna“, kde se těží uživatelská data a prodávájí bůh ví komu. A docela se i obávám, že to není aktivita prodejců/poskytovatelů služeb, ale že to jde hlouběji, že krtek je v tomto případě zakopán už v softwaru, který ty firmy používají, takže o tom v podstatě vůbec nemusí vědět. Bude to chtít další výzkum.

[atladiesandgentelmans]

Luiza/Lui

Lat 27

Poznań 

Koordynatorka

Menadżerka

Tancerka erotyczna

Trenerka Coachingu

Content Creatorka

Fotomodelka

Testerka wierności

Wedding planerka

Florystka

Stewardessa

Właścicielka razem z Panią Kamilą sex shopu "LAG"

Założycielka szkółki dla początkujących z erotyką dla Pań oraz Panów :)

[fuckingmoonprince]

znalazłam miejsce gdzie można kupić stacjonarnie rzeczy z glam shopu

A przez to że uwielbiam moimi łapkami macać kosmetyki i dopiero je kupować to wydałam tam cały mój majątek 🤡

[nejsemzezplzne]

Nechci machrovat, ale čumte na tu vrstvu marmelády v koláči co jsem si dneska koupila v místním polish shopu, kam jsem šla pro chleba (a Kofolu):

[instructionsnotincluded]

State of Grace

Chapter XVII

Excerpt:

Victor Shoupe stood in front of a map of Kildare County, arms folded as he stared blankly. It had been almost five days since Audrey sat in his office. Four days since they filed the missing person report. Four days since his deputy was last seen. Four long, long days.

Shopue had no idea where she was—he wasn’t even convinced she was on this island anymore, which frightened him more than he wanted to admit. Max had basically disappeared into thin air. His apartment was empty, his cruiser in the parking lot that they’d since towed back to the station. Shoupe even tried tracking his department issued smartphone, but his deputy had left it in the car, the device reset to factory default. None of Max’s neighbors ever talked to him and the few people he was friendly with in the department didn’t ever do anything with him outside of work—so it was just dead end after dead end. Shoupe knew that all eyes were on him and he could feel the tension coming off the other deputies, everyone walking around on eggshells now that the State Bureau of Investigation was involved, all of their work under an even larger magnifying glass.

Moving away from the map, Shoupe took a seat at his desk and glanced down at the evidence bag of items they’d taken out of Deputy Whitehall’s locker. There wasn't much—a fresh pair of white gym socks, a tube of deodorant, a thing of hand sanitizer and a photo of him and an older man taped to the door. But what really interested him in the bag was a small, beat up looking ring attached to a silver chain. It was far too small to fit Max’s fingers, looking more like it was made for thinner, smaller fingers. If Shoupe ran his thumb across it over the plastic of the Ziploc, the ring itself changed colors, but only slightly. It’d been awhile since he saw a mood ring, and even longer since he wore one, but it was definitely the kind kids got out of machines for a handful of quarters. It didn’t fit with Max’s clean and tidy appearance, and Shoupe couldn’t help but keep looking at it, as if it had all the answers to this horrific situation.

[prospercz]

Den 125

Vstávám do hejna komárů. Nahodím nepromokavé oblečení, které je většinu času spíš neprokomáří a rychle vypadnu pryč. Ani zuby mi nedovolí si tu vyčistit, mrchy. Po chvilce začne pršet, takže se hodí, že už jsem na to připravený. To zase bude den…

Prší skoro celý den. Ne nijak moc, půl hodiny a pak pauza, a znovu a znovu. Když do toho ale přidám brodění studenými řekami, není to nic moc zážitek. Už se těším do města, kam dneska snad dojdeme.

Okolo 10. hodiny konečně vystoupám na Glen pass (3635 m.n.m.). Možná to bylo ovlivněné i tím deštěm, ale za mě jeden z nejtěžších průsmyků. Poslední část je hodně kamenitá a prudká, prostě Sierra.

Sbíhám dolů do údolí, zbývá mi ještě hodně mil, ráno jsem se coural. V ne tak velké dálce vidím blesky a za pár vteřin slyším i hrom. I to mě trochu popohání. Přede mnou jde Stir it up, nesnáší bouřky a při každém hromu mu cukne v rameni. Je mi ho až líto.

Uhneme z PCT a zdoláme Kearsarge pass (3569 m.n.m.). Zacházka je to asi 7,5 míle a 1000 metrů jedním směrem, ale jinak se odsud do města dostat nedá. Na rozcestí si stopneme auto a pak další směrem do města Bishop.

Ten druhý stop stojí za zmínku. Steve a Jolie jsou dva chlapi z Colorada, kteří se právě chystají na JMT, takže jim k tomu máme co říct. Konverzace utíká a plyne tak hladce, že 45 minut v autě uteče jako lusknutím prstu. Znovu mám pocit, jakože bychom si toho měli ještě spoustu co říct, ale tyhle zážitky a setkání jsou prostě pomíjivé a mají jasně ohraničený čas. Nedá se nic dělat.

Skočíme se ubytovat do hostelu, který všichni PCT hikeři vychvalují, Hostel California. Na zbytek dneska kašlem, zítra máme zero. Jdem na burger s pivko. Později v likér shopu nás zase vypečou kalifornské zákony. Nemám svoje ID a když se zmíním, že mi ten cider teda koupím kamarád, tak prodavač neprodá ani jednomu z nás nic. Musím skočit do hostelu pro pas. Tak to tady prostě chodí, alkohol jen s ID. Musi zadat do systému přesný datum narození, jinak jim to neprojde přes kasu.

Po asi 150 dnech spím dneska v posteli. Jsem čistý a nesmrdím. Nemusím stavět stan, nafukovat karimatku a roztahovat spacák. Nežerou mě komáři a můžu v klidu sedět venku na terase a pít cider z plechovky. Je to divný pocit.

[lilbabyy777]

Shopu filtreyi azalt abla anliyo erkolar bile artik

Shop yapmıyorum güzelim seni bilmem ama

[mynewjerseycaraccident]

Průvodce Kódy Kupónů

Kódy kuponů mohou být skvělým nástrojem ke zvýšení prodeje v e-shopu a přilákání nových zákazníků. Tento článek pokryje vše, co potřebujete vědět o slevove kupony, včetně toho, jak fungují, jak je najít, a osvědčené postupy pro jejich používání.

Kódy kuponů jsou série písmen nebo čísel, které můžete zadat při online placení, abyste získali slevu na svůj nákup. Tyto kupóny mohou poskytnout slevu v procentech, pevné částky nebo dokonce dopravu zdarma.

Co znamená kód kupónu

Kódy kuponu jsou kombinace písmen, čísel a symbolů, které zadáte na stránce pokladny, abyste obdrželi slevu. Obvykle je nabízejí internetové obchody, aby přilákaly nové zákazníky a odměnily ty stávající.

Můžete využít pevné slevy na košík, procentuální slevy nebo dokonce dopravu zdarma, abyste zvýšili prodej a zvýšili věrnost zákazníků. Firmy mohou využít aby zvýšili viditelnost své značky a získali více sledujících na platformách sociálních médií.

Kódy jsou obvykle alfanumerické a mohou být veřejné nebo soukromé. Soukromé kódy jsou poskytovány konkrétním skupinám zákazníků, například opakovaným nebo prvním kupujícím, zatímco veřejné kódy může používat kdokoli. Jsou inzerovány v obchodě a jsou zasílány stávajícím zákazníkům jako část e-mailových zpráv s potvrzením objednávky nebo obnovením opuštěného košíku. Můžete je omezit na určité produkty, množství nebo minimum výše hodnoty košíku. Tyto slevy jsou skvělým způsobem, jak zvýšit zákaznickou základnu a podpořit věrnost značce.

Jaká je jejich funkce?

Kódy kuponů jsou počítačem generované sekvence alfanumerických kódů, které mohou online nakupující použít při pokladně nebo v nákupním košíku za účelem uplatnění časově omezené nabídky. Kódy kuponů jsou obvykle spojeny buď s dopravou zdarma, nebo s procentuální slevou.

Kupóny jsou populární již mnoho let a představují vynikající způsob, jak propagovat produkty a služby. Jejich správa však může být náročná. Špatně provedené kampaně mohou mít negativní dopad na zákazníky, což vede ke zklamání.

Při hledání propagačních kódů používejte důvěryhodné stránky s kupóny, abyste se nedopustili těchto chyb. RetailMeNot a DealsPlus, stejně jako Coupon Cabin, spolupracujte se značkami a maloobchodníky při shromažďování kuponů a údajů o prodeji. Uživatelé jsou také požádáni, aby hodnotili kódy na základě o jejich úspěchu a použitelnosti, takže si můžete být jisti, že budou fungovat. Také zkontrolujte, zda kód, který se pokoušíte použít, platí pro váš nákup.

Jak kód kupónu najdu?

S kódy kupónů můžete ušetřit spoustu peněz, ale jejich nalezení není vždy snadné. Můžou také vypršet a mít podrobná omezení, takže je důležité najít dobrý zdroj.

Můžete začít tím, že se podíváte na webové stránky obchodu. Mnoho maloobchodníků nabízí sekci o kuponech a zobrazí seznam aktivních. Hledejte „podrobnosti“, které poskytují další podrobnosti o podmínkách a stavu kuponu.

Další místa, kde můžete najít kódy kuponů, zahrnují weby s online nabídkami, jako jsou Slickdeals nebo CouponCabin. Také weby sociálních médií, jako je Facebook a Twitter. Některé značky dokonce zveřejňují kupony přímo na stránce. Kódy kuponů můžete vyhledávat také v oblíbených vyhledávačích, jako je Google. Zkuste vyhledat název značky následovaný slovy kupon, sleva nebo poukázky. To zúží výsledky vyhledávání a zvýší vaše šance najít, co je potřeba.

Just how do použiji propagační kód?

Kódy kuponů mohou být pro společnosti jakékoli velikosti velmi efektivním a jednoduchým způsobem, jak zvýšit loajalitu zákazníků, podpořit opakování a přilákat nové zákazníky. Kódy kuponů lze použít pro slevy, dopravu zdarma a balíčky, stejně jako věrnostní odměny.

Tyto jedinečné alfanumerické kódy lze sdílet různými způsoby, včetně e-mailu, sociálních médií a vyskakovacích oken webových stránek. Mohou se vztahovat buď na hodnotu košíku, nebo na cenu za produkt a mohou být omezena časovým obdobím nebo počtem uplatnění.

Kupony s paušální sazbou jsou předem stanovené částky, které se odebírají z produktu nebo položky. Procentuální slevové kódy odeberou určité procento z celkového košíku. Kódy doporučení umožňují značkám rozšířit zákaznickou základnu odměňováním stávajících zákazníků za doporučení ostatních. Tyto kódy lze také použít pro nové zákazníky k získání slev nebo jiných odměny při prvním nákupu.

[zlinews]

DOPRAVA | České dráhy zavedly na svém e-shopu pilotní systém vizualizace obsazenosti vlaků, označovaný jako "semafor". Tento nástroj poskytuje cestujícím přehled o naplněnosti spojů a usnadňuje rozhodnutí o zakoupení místenky.

[fayedartmouth]

Any other snippets you can share for the car accident fic? 😊

Okay, so I'm eeking this one out. I've had like a far too busy holiday season and I'm back at work tomorrow, all of which is to say I think I'm barely sane. so this snippet is what it is.

I did Shoupe and Pope. I think he'll visit Kie next and then probably I need to get JB out of surgery. But I MISS JJ so much that I may need something with him soon just to tide me over.

As always, I'm open to requests. You guys are guiding this more than I am at this point. I have a lot of things I WANT to write, but finding the time is always a bit of a stretch.

There was a reason most of the Kildare sheriff’s department didn’t like dealing with the Pogues.  They were difficult.  They were prone to obfuscation, and they had a knack for taking a bad situation and making it worse.  They lied, they enjoyed illegal pastimes, they were quick to start fights, and there wasn’t trouble they couldn’t find.

All of which was to say their reputation wasn’t exactly unearned, especially when JJ and John B were involved.

But that was too simple.  Really, Shoupe couldn’t always blame them.  The Kooks on this damn island made him want to burn shit down sometimes, too.  He had a gun and a badge to give him power.  These kids had nothing.

Life dealt them a shitty hand.

And the cards kept getting shittier.

He was anxious to find out more about JJ, but short of bursting into an OR, he was going to be out of luck there.  The stillness of the kid beneath his touch still haunted him, and he would be more than a little relieved to see his shit-eating grin again.

Because he would.  He had to believe that.  JJ was going to be fine; John B, too.  They were fine.

That belief was sure enough.

Until he saw Pope.

He knew what the doctor had told him, about Pope’s head injury and how his consciousness was spotty.  Even so, it was a difficult thing.

Because Pope Heyward was a bright kid.  Pope Heyward was a <i>good</i> kid.  He was the kind who kept his nose clean.  He worked hard; he had plans.  Everyone knew this kid was making a future for himself, one beyond his daddy’s fish market and his weed-smoking best friends.

In the hospital bed, though, Pope looked more confused than any of them ever had.  His eyes were open – that much was true – but not really.  When Shoupe greeted him, his eyes came to him but there was no spark of recognition.  It took him a minute – a lot minute – before he managed a breath to answer him.

“I – what?”

Shoupe forced a smile, inching his way closer in some effort to make himself more obvious to the kid.  “Pope, you’re okay,” he said, even though it felt a little bit like a lie, given the spaced out look in Pope’s usually keen eyes.  “You took a bit of a hit, though.  To the head.”

Pope blinked a few times, his brows furrowing deeply.  He took a deep breath, head turning restlessly on the pillow of his bed.  He was propped up at an angle, with the bed tilted just so.  The rhythm on the heart monitor seemed steady enough, but his breathing looked all over the place.  “It hurts,” he muttered, one hand lifting but never getting very far.  The effort seemed to be too much, and he let it fall back again.

Shoupe wasn’t sure what to do with that.  Part of him wanted to comfort the kid, but patting him on the shoulder seemed awkward.  He bit his lip and shuffled his feet instead.  “Yeah, I’ll bet,” he said, eyes lingering on the bulky bandage around his head.  The gauze seemed excessive, but given the bruising peeking out from around it, he couldn’t doubt how serious the wound underneath must be.

Pope made a noise – strangled and undefined – before he let his head droop to the side again.  He looked ready to go back to sleep, so Shoupe cleared his throat.

“I was wondering if you could tell me what happened,” he said.

Pope startled at that, like somehow he’d forgotten Shopue was there.  His eyes were wild as he looked at him again.  “What happened?” he repeated.

“The car accident,” he said flatly.  “You were in a car accident.”

That didn’t quite jive with him; he still looked vexed.

“With your friends,” he said.  “JJ and Kiara.  John B was driving.”

This triggered something.  A hint of remembrance, and Pope’s breathing caught for a second.  “There was – a deer,”  he said, short and uncertain.  He frowned.  “I told him not to swerve.  The center of gravity in the Twinkie – I told him not to swerve–”

That confirmed the basics, then.  Shoupe’s initial assessment of the scene seemed accurate at least.  “There were no other cars?”

Pope squinted at him, as if the question was confusing.  “JJ wasn’t wearing a seatbelt.”

That wasn’t the question he was asking, but it seemed to be an answer Pope needed to give.  

Not a question; an adjudication.

“Kiara – she hurt her leg,” he said, head tipping to the side as his gaze went oddly distant.  “John B hit the steering wheel.”

These weren’t details he’d asked for, but it confirmed the rest of the story – and the doctor’s assumptions.

And then, Pope’s face went blank.  “JJ went through the windshield.”

This was a fact he’d concluded before this started.

It was still hard to hear.

No doubt, it would have been horrifying to watch.  One second – he was there.  The next – gone.

A split second.  One turn of the wheel.

And everything was different.

Pope’s breathing hitched again, the look in his eyes shifting toward panic.  “Are they okay?  Did you find JJ?  Is he okay?”

With his agitation, Pope was trying to push himself up.  A monitor pinged, and Shoupe felt the color flood his face.  “Just – easy,” he said, reaching down and gently restraining the kid.  The whole thing made him grimace.  “They’re all here, with you.  They’re in this hospital.”

He could feel Pope trembling, even though he lacked the coordination to push himself up again.  “But John B hit the steering wheel.  Kie was bleeding.  And JJ was <i>gone</i>.”

The assessment was stark, and it wasn’t wrong.  His friends were in bad shape – they might not make it.

But he couldn’t tell Pope that.

Not when Pope was in such bad shape himself.

Shoupe felt guilty, suddenly, for being here.  For asking the kid questions in this condition.  Process and procedures could be damned.

These were real kids.

They mattered.

He sighed, massaging Pope’s shoulder slightly.  “They’re getting taken care of, just like you,” he said, more pointed now.  He looked around with a wince.  “Has anyone called your parents yet?”

Pope shrank back now, eyelids fluttering.  “They’re going to be pissed.”

“They’re just going to be relieved you’re okay,” Shoupe assured him.

Pope didn’t argue that, but he huffed a sigh.  “The Carreras will freak.”

That was probably a fair assessment.

Pope shook his head, brow scrunching again under the bandage.  “Don’t call JJ’s dad.”

That wasn’t what he was expected.

Except it kind of was.

Shoupe hesitated.  “Why’s that?”

It could be evidence, he thought.  Maybe not enough to hold up in court, but enough to substantiate another DCS investigation.

But Pope groaned, squeezing his eyes shut again.  “I – it <i>hurts</i>.”

Shoupe braced him a little, frowning in concern.  “You’re okay.”

Pope shook his head, writhing.  He stifled a sob, before blinking up at him again.  “I – what?”

Shoupe felt his chest clench.  He let his hand drop away, jaw tightening.

Pope’s eyes wandered, locking on him briefly, face contorted.  “Shoupe?  What happened?”

He patted Pope on the shoulder again, swallowing hard.  “You’re okay, kid,” he promised, even though he wasn’t sure he could keep it.  “I swear, you’re all going to be okay.”

[linka-r9-vysocina]

už mám zase blog

je na něm jenom jeden článek, a to je tenhle archivní z loňského srpna. pořád si ale držím naději, že tam budu dávat víc věcí

je to na platformě Bearblog, kterou vřele doporučuju - no nonsense, čistý text, user friendly, zadarmo, jejich manifest je fakt mega sympatickej

pište texty, lidičky

[madebydziadostwo]

Dziadostwo nr 058 - Stare Wary: Baba z sex shopu (2023)

Obiekt z gatunku custom bootleg toy. 8 sygnowanych egzemplarzy. Odlew z żywicy poliuretanowej.

[lieselotte-sky]

Tak teď už to nechápu vůbec

Včera mi přišel e-mail se sledovacím číslem zásilky, která původně měla jít na vyzvednutí na prodejně. Dobírka o 50Kč větší. Dospěla jsem tedy k závěru, že to teda posílají přímo a připočítali si poštovné. Jenže. Dnes mi přišla SMS, že zboží je připraveno k vyzvednutí na prodejně. Mám dost. Jako co to sakra bylo za sledovací číslo? Akruálně se to tváří jako doručené. A těch 350Kč? Ježiš jestli mi ti šílenci poslali sledovací číslo balíku, který si posílají mezi prodejnami, tak se mi to fakt mělo podařit přesměrovat někam do parcel shopu, to by byl kvalitvní výbuch. Sice v tento moment nechápu tu dobírku, ale tak to už může být vyloženě náhodné. Děs!

[prospercz]

Den 119

Tak. Sedím v teple v hot springs, které tu vyvěrají ze země. Je tady vybudovaná taková malá vanička, vejdou se dovnitř asi 4 lidi. Jsem tu já, Stir a Hidea, hiker, kterého jsme potkali. Jsme zpátky na trailu.

Je večer a užíváme si tuhle pohodu. Chvilku v horkých pramenech, pak na skok do studené říčky hned vedle a zase zpět do tepla. Pro naše svaly je tohle úplné pohlazení. Tak hrozně mě to zrelaxovalo, že určitě budu spát jako miminko. Jsem totálně utahaný a to jsem dneska byl celý den ve městě.

Ráno nikam nespěcháme, klasicky pomalu se sbalíme a jdeme vyřešit městské věci. Nejdřív praní, pak nákupy. Sprcha nikde ve městě není, ale pak jsem si ji dal nahoře na trailu v Red meadows. Je to paradox, že dole ve městě v kempu nebyla a nahoře v horách je.

V gear shopu mi vymění špičky na holích. V hikerboxu ve stejném obchodě jsem našel čepici. Teď když mám tu novou mikinu s kapucí, tak se bude hodit. Beru ji, když se mi nebude líbit, můžu ji vždycky hodit do dalšího hikerboxu jinde.

Nakoupím jídlo na 7 dní a vyměním děravé ponožky za nové. Vyrábí je firma Darn tough a jejich politika je, že kdykoli vymění děravé ponožky za nové. Je to dobrý systém, ale kvůli tomu je jejich kvalita dost pochybná. Pro hikery ale není nic lepšího než tyhle ponožky. Za celý trail jich prošlapeme několik párů. Tohle dost ušetří.

Když máme ve městě hotovo, je už skoro 5 hodin. Poslední bus nahoru jede v 6, tak si musíme pospíšit. Můj batoh je zase těžký jako kdyby byl naplněný šutry. Má určitě 20 kilo. Nesu nejvíc jídla za celou dobu, máme před sebou největší kus bez zastávek. Do bear canisteru se mi to samozřejmě nevešlo, ale to není žádné překvapení.

Když vyjedeme do Red meadows, dáme si oslavné pivečko a pak i sprchu. Minimální cena je 5$ za pět minut. Protože tolik nepotřebuju, navrhl jsem Stirovi, že může jít se mnou a že se tam prostřídáme. Byl to opravdu jedinečný a hodně intimni zážitek, co si budeme povídat.

General store tady má na starosti paní, které jsme dali trail name “Last call”, protože vyvolávala last call na poslední autobus do města. Jméno se jí zalíbilo a mi nejspíš taky. Byla moc příjemná a určitě dělala tohle místo lepším. A tak to je vždycky, lidí dělají ta místa speciálními. Nejsou to často místa samotná.

Pošle nás do zavřeného kempu poblíž, i když na nás mrká, jakože od ní tu informaci nemáme. A tam jsou mimo jiné i ty horké prameny. Lepší konec dne jsme si nemohli přát. Zítra přijde zase na řadu utrpení při trmácení do kopce. Hlavně s tím těžkým batohem. Ale takový už je náš úděl.