#o dvě a kousek hodiny později

[nejsemzezplzne]

Pojďme si promluvit o tom, jak jsou lístky do Divadla Járy Cimrmana doslova česká verze Eras Tour 💀

[prospercz]

Den 57

Je devět večer, ještě je světlo. Ležím ve stanu, poslouchám bubnování deště do mého stanu a čtu si Harryho. Je to fakt divný. Poprvé nám tady doopravdy víc prší. Tak uvidíme, jestli vydrží můj stan. Doma jsem neměl příležitost vyzkoušet jeho vodotěsnost. Vzhledem k počasí na PCT jsem to nepovažoval za úplně důležité.

Ráno nikam nechvátáme. Dáme si jako rozcvičku 5 mil k cestě a pak si domluvíme odvoz od nějakého páru, který zrovna z parkoviště odjížděl. Government Camp je něco jako horská vesnička, která žije z přítomnosti Mt. Hood a ski resortů v blízkém okolí. Bez toho by určitě půlka lidí neměla práci. Protože je to tu opravdu malinké, pošta otvírá až ve 12. Máme asi dvě hodiny času, tak si skočíme dát něco dobrého do místní kavárny, a zároveň nabíjeme naše powerbanky. Přisedne si k nám i jeden trochu zvláštní místní chlapík jménem Bradley a asi hodinu s námi vede rozhovor o všem možném.

Později nakoupíme v místním obchodě zásoby na jeden den a vydáme se na poštu. Čeká tu na mě konečně nová karimatka! Tak snad skončilo moje noční dofukování. A taky balíček s jídlem. Riverův balíček s diabetickými pomůckami se nějakým záhadným způsobem dostal do Dallasu v Texasu. Takže tu není. Čekat na něj nebudeme, až přijde, tak sem zavolám a nechám si ho přesměrovat jinam. Naštěstí na to teď nespěchám.

Chlápek na poště je opravdu nápomocný. Půjčí nám i zadarmo lepící pásku, abychom mohli zabalit a poslat další balíčky napřed. Dokonce nadvakrát, protože Stir it up omylem vezme špatnou krabici, takže všechno musíme znovu přebalit. Celkově jsou tady všichni hodně milí a vstřícní.

V půl druhé máme hotovo a míříme zpátky na trail. Stopujeme. Trvalo to přesně 4 auta. První dvě zastavila, ale měla jiný směr. Třetí projelo a ve čtvrtém seděl Charlie, který se rozhodl, že nás 6 mil zpět na trail hodí, i když měl cestu někam jinam. Takhle super tu někdy lidí umí být! Charlie je místní fajn chlapík asi v našem věku, chystá se na rybářskou expedici na Aljašku a má rád české a německé pivo! Dokonce nám každému vrazil při loučení dvě plechovky na cestu. Prostě príma kluk.

Ve dvě už jsme zpátky na trailu. Dneska je celý den zataženo, sluníčko jsme neviděli. Je to zvláštní změna po tolika horkých dnech bez mráčku. Cesta je pozvolná a vede celou dobu lesem. Jsme o dost níž, takže tu není žádný sníh. Zato je tu neskutečné množství komárů, kteří jsou opravdu hodně otravní. Procházíme kolem Little Crarer Lake, které je křišťálově čisté, takže je vidět aspoň 10 metrů do hloubky. Tímhle jezerem nám začíná jejich “sezóna”. Oregon je tím proslulý.

Navečer kempujeme u Timothy Lake. Trail okolo má 12 mil, tak si asi dokážete představit, jak velké to jezero ve skutečnosti je. Zaplaveme si ve studené vodě a dáme si se Stir it upem navzájem slib, že pokud budeme kempovat u jezera, tak se v něm každý večer vykoupeme.

Večerní pohodu nám tu trochu kazí jen ostatní lidi okolo. Bohužel sem vedou i jiné cesty než PCT, a tak je tu spoustu day hikerů. Někteří mají i lodičky a plují po jezeře, jiní rybaří. Nejhorší jsou ale ti, co si nahlas poušti kousek od nás hudbu! Achjo…taky je tu kvůli těmhle lidem všude spousta odpadků a toaletáku.

Déšť přidává na síle a stává se z něj, jak by řekla moje mamka, krásný zahradní deštík. Takový, který si vždycky v létě přeje, aby jí trochu zavlažil zahrádku. Tak schválně, jak dlouho to vydrží. Že by nám pršelo i zítra na cestě? To snad ne, ale uvidíme.

[zlutyzakaznik]

Veselé historky z natáčení kavárny

(13. 11. 2023) Práce s lidmi.

Heinrich Böll měl Biliár o půl desáté a já zase cappuccina pro velmi příjemné holčiny ve 20.35. Ano, plameňáky v šálcích nenajdete, ale zato je tam cosi cennějšího: pečlivě připravené espresso doplněné o hebce našlehané a velmi krémové selské mléko... :-)

Nedokáži ani spočítat, kolikrát jsem za více než 20 let obcházení kaváren a dalších gastro provozů zaslechl na baru, za kávovarem anebo na kuřácké pauze odpověď na dotaz, jak se on či ona má: „Jo, kámo, dobrý, ale ty lidi, ty lidi!“

Pohled veteránky, která má za deset a více let nekonečných směn v kavárně, hospodě nebo restauraci návštěvníků plné zuby, je a musí být jiný než u toho, kdo přijde třikrát či čtyřikrát týdně na 6 nebo 8 hodin.

Na svérázná přání, dotazy anebo stížnosti zákazníků se zaměřuje několik více či méně aktivních facebookových a instagramových profilů, ale z mého pohledu jsou tyto občas psány lidmi, kteří dávají až příliš najevo svou nadřazenost vůči hostům.

Chápu, že pokud musí obsluha x-krát denně vysvětlovat, jak se liší espresso od lunga, že IPA není ležák nebo že horké maliny opravdu nejde připravit, protože (mražené) maliny aktuálně nemáme, začne ji to dříve či později štvát a je otázkou času, kdy sněhová koule nabere kritických rozměrů.

Oč méně úmorná je ale práce úředníků, ekonomů, prodavaček nebo učitelů, kterých se klienti den za dnem ptají na z jejich pohledu samozřejmé banality? Být rozčarován ze skutečnosti, že gastro představuje práci s lidmi, je jako pociťovat zklamání hajného, jemuž vadí, že v temném hvozdu nepotkal za den živou duši...

Vždy záleží na situaci a časových možnostech a pokud člověku hoří objednávky na třech stolech a další lidé přicházejí, nemá chuť a čas debatovat o rozdílech mezi espressem macchiatem a vídeňskými verzemi této kávy. A nemůže si dovolit polemizovat s pánem, který vybízí kavárnu k tomu, aby zařadila do menu více alternativ kravského mléka – stručná a slušná odpověď, že si to zatím dává jen málo lidí a surovina je v nákupu drahá, musí dotyčnému stačit.

(Je zvláštní, a jistě to potvrdí většina praktiků, že často jsou mezi nejméně empatickými hosty ti, kteří za barem sami pracovali a měli by tedy umět odhadnout, kdy na ně budou mít lidé na směně prostor a kdy je čas na pozdrav a rychlou objednávku.)

V první kavárně, kde jsem působil krátce a sporadicky, jsem zaznamenal takřka nulový počet výskytů neobvyklého chování zákazníků, protože podnik přitahuje specifickou skupinu, pro niž je káva (na rozdíl ode mě) přidanou hodnotou k hlavnímu lákadlu.

Druhý a „plnoformátový“ provoz, který se nachází kousek za Brnem, mi to ovšem vynahradil, ale ani tady to nebyla žádná hrůza, protože jde o kavárnu útulnou, kultivovanou a úzce propojenou s několika kulturními prostory.

Zjevná minutí se očekávání hosta s realitou

Jedno pozdní čtvrteční odpoledne nakoukne do podniku středně ošuntelý padesátník, rozhlédne se po vytopené a příjemnou lounge hudbou podbarvené kavárně a pak od dveří zahlásí: Prosím Vás, není tady ve městě něco drsnějšího? S kolegyni nás to rozsekalo jako máloco.

Lidé, kteří vyžadují, aby byl v nabídce vždy a všude jejich oblíbený nápoj a je jedno, jde-li o Plzeň nebo Coca-Colu Zero, protože i když máte Coca-Colu, Royal Crown Colu (a verzi bez cukru), lahvovou Kofolu, pět limonád a čtyři džusy, přání nemůže být vyhověno a tak tito zklamaně odcházejí.

I když hostu trpělivě vysvětlíte, že nemáte teplou kuchyň a kuchaře a že mu tedy opravdu nemůžete připravit něco většího (třeba právě ten smažák), opakovaně se ujišťuje a otráveně hledí na nabídku toastů a drobného jídla ke kávě.

Větší skupinka dam, které zajdou do kavárny jednou za rok, protože jdou také jednou za rok do kina a chtějí si to užít. Tady zjednodušuji, ale zpravidla to dopadá tak, že dlouze a podrobně studují menu, vzájemně si vyměňují dojmy, mají spoustu uchichtnutí a doplňkových dotazů a pak si objednají šest nebo osm čajů, u nichž sedí dvě hodiny. V lepším případě si dvě z nich dají deci základního červeného a na závěr Vám místo dýška vyčiní, že měsíček citronu u kamarádky byl hezčí než ten jejich. Při kavárně narvané k prasknutí a 20 minut před začátkem vyprodané projekce!

Zklamání z červeného svařáku (ano, občas chce někdo svařák i z bílého vína), protože je tento kyselý a protože si do něj dotyčná nedala cukr. Konkrétní porci jsem připravoval z nově otevřené lahve rakouského cuvée a dodnes vzpomínám na oblak úžasné vůně, který se linul z konvičky při ohřívání na trysce. A jakkoli si o nápoji myslím své a normálně jej nepiji, s šéfovou jsme se po ochutnání shodli, že je naprosto v pořádku.

„Světáčtí hosté“

Je jedno, zda jde o bohémy okresního rázu, „hlavu rodu“ nebo pána, který se rád předvádí. Společným rysem těchto návštěvníků je přístup, kdy (často ženskému) doprovodu při jednání se servisem ukazují, že oni se vyznají...

Anglického krále jsem sice neobsluhoval, ale skleničku vína skutečné hvězdě nalil a přinesl (Iva Bittová). A stejně jako jinde, i v gastru platí, že ti nejlepší bývají nejskromnější a nejpříjemnější v jednání s okolím. Za barem i před ním.

Objednávat skupinku výše uvedených umělců je stejně náročné jako mít na starosti kupu dětí, a i když se člověk snaží postupovat dle elementární logiky (nejprve kávu, pivo a nealko prosím), tuto mu okamžitě rozbourají pře mezi členy skupiny a hašteření se, zda si on či ona dá malé nebo velké pivo. A tak to pokračuje se vším.

Srovnatelně náročná je jen skupinka deseti VŠ studentů na Erasmu, kde zvláště se Španěly je domluva svízelná nejen kvůli chabé znalosti angličtiny, ale také značným rozdílům v italské a ibero-americké terminologii kávových nápojů. A dlouho před začátkem vlastního pedagogického působení mě odrovnala objednávka čtyř učitelek: tři si daly mojito a čtvrtá z nich něco jiného, abychom to prý s kolegyní neměli tak jednoduché.

Maličkosti a rituály

Jsou hosté, kteří jsou v podniku relativně často, ale vždy dlouze a pečlivě vybírají, aby si nakonec objednali totéž. Jaké překvapení!

Nebo slečna, která jakoby zapomene, že na kartu nejde dávat dýško a vždy se omlouvá, že nemá drobné a že příště to určitě vylepší. Nejpozději při desátém „zapomenutí“ obsluha rezignuje a z letargie ji probudí jen to, pokud se tak na dvaadvacátý pokus opravdu stane.

Muž vyššího středního věku okukuje nabídku sladkého v chladicích vitrínách, pak detailně prozkoumá bar a zaujmou jej čokoládové pralinky ve tvaru kuliček pod poklopem etažérky. Ač je forma zcela jednoznačná, zeptá se mě: To jsou kuličky, že? Když s úsměvem přisvědčím, že je to tak a v duchu si pomyslím Nikoli pane, jde o jasné krychličky, vítězoslavně dodá: Já si to myslel.

I v kultivovaném podniku se občas objeví „ostří hoši“ anebo ti, co si na ně rádi hrají. Jednou jsem se na baru potkal s padesátníkem, jehož pomněnkově modré oči i vystupování budily dojem největšího dobráka všech dob. Chvilku si se mnou povídal a pak se ke mně naklonil a polohlasem dodal: Víte, pane barmane, moji rodiče si myslí, že jsem hodný kluk, ale já jsem ve skutečnosti hrozná svině. Nezbylo než přitakat.

Studený sobotní večer, venku hnusně a v kavárně dva tiché stolečky. Přichází muž, jenž budí dojem, že se s ním právě rozešla žena, spát bude pod mostem a v důstojném kavárenském podniku se rozhodl utopit poslední koruny i žal. Dá si velkou Plzeň, dort, tuzemák a ještě velkou Plzeň a já doufám, že nedojde k nemilé události a aktivaci mopu.

Pak požádá o přivolání taxíku, čemuž zdráhavě vyhovíme a doufáme, že vše proběhne hladce. Vzápětí dodá, že peníze má a že vše zaplatí. A opravdu. Při vracení na tři sta zahlédnu v jeho štrajtofli hustý svazek Palackých, Masaryků i pár kousků Emy Destinnové. Taxikáře, který čeká venku, uklidním, že pán opravdu nebude mít problém s placením. Zasměje se a v klidu se věnuje svému telefonu. Asi zná místní milonáře.

„Dritan“ a ti druzí

Jednou k nám do kavárny dorazil muž, který musí mít bratra v Düsseldorfu. Tytéž vlasy, tentýž plachý úsměv, takřka identická kostičkovaná košile. Jeden by si řekl o autogram. Poprosí o espresso a z dvojice mlýnků zvolí konzervativní možnost (100% arabica á la dobrý italský oříškový a čokoládový blend).

Občas projdu kolem a i po půlhodině má vypitou stěží polovinu malinkého šálku. Pak se zvedne a při placení na baru mi řekne, že to na něj bylo strašně kyselé. (Ochutnal jsem při přípravě druhý shot, takže jsem věděl, že to byla čokoláda a emulze by se dala krájet.)

Svérázné kávové nápoje, které baristi tak milují? Ale ovšem. Nemám problém připravit flat white lungo, doppio macchiato ani doppio americano (v takových případech dávám hostu na doladění 3.5dcl Mottu s horkou vodou).

Chcete opravdu velké a mléčné kafe do kelímku? Jelikož se toho před kinem našlehalo hodně, ukázal jsem paní na 0.5l papírový kelímek od piva, dolil espresso základ palec pod okraj a ona se za 2 minuty vrátila s tím, že si myslela, že toho mléka bude více. :-)

A hipsteři, co přijeli z Brna nebo extrémní biomaminky? V takových případech většina praktiků vysílá Krakena; kolegyně na směně raději mě, protože mám ještě sílu a chuť vysvětlovat v oboru, který mnozí chápou jako práci s lidmi...

[kralovna-ne-stesti]

Když mi bylo takových třináct, znala jsem kluka co se jmenoval Marcel. Naše kamarádství mělo dobu určitou a to tu, dokud neskončí tábor. Viděli jsme se sice i po něm, ale to už zkrátka nikdy není takový. Už ani nevím, jak jsme se sčuchli, ale náramně jsme si rozuměli. Jako když potkáte někoho, kdo k vám skvěle pasuje. Ve třinácti. Byli jsme do sebe oba platonicky zamilovaní, byli jsme na sebe hodní, hrozně moc jsme do sebe ryli, mlátili se, neskutečně se smáli a měli za to samý tresty. Společný. Společný běhání dokolečka až do zblbnutí. Měl tak světlý vlasy, až vypadaly skoro bílý a opálenou kůži, jak celý léto lítal venku. Měla jsem podezření, že pochází z chudších poměrů, ale na táboře, na jaký jsem jezdila, byla skvělá jedna věc - nikdy tam nešlo poznat, kdo byl z jakých poměrů. Aspoň já to nikdy nepoznala, nebo neřešila. Nechodili jsme spolu, ale tak nějak duševně jo. Fakt jsme si sedli. A tehdy jsme si řekli, že když budeme dospělý a nebudeme nikoho mít a budeme sami a opuštění a smutní, že se najdeme. A mě v duchu přepadla taková myšlenka, že jednou si ho vezmu. Ne že bych chtěla, ale že to tak zkrátka dopadne. Docela dlouho se mě to drželo jako taková jistota, i když už jsem nevěděla, kde je. A do teď si to pamatuju. O patnáct let později jsem vdaná za svýho muže a doufám, že to nikdy nebude jinak. Vlastně jsem ráda, že jsme se už nikdy nepotkali, i když jsme asi pěkně dlouho žili jen kousek od sebe. Dopadlo by to blbě. Zničilo by to tuhle moji vzpomínku na super kluka, co by byl můj dokonalej brácha. Vzpomínku, jak jsem mu rozčílená jako nikdy zabodla propisku do ruky a pak dvě hodiny obíhala hřiště. Vzpomínku na jeho hlas a pihy na tváři a toho hajzlíka, co mu koukal z očí. Smích a blbosti. Doufám, že to navěky zůstane takhle, jako vzpomínka, možná historka, a předpověď, co se nikdy nenaplní.

[czechzerowaste]

Zero waste Vídeň

V zimě 2018 jsem se na tři měsíce přestěhovala do Vídně, abych si tam jako stážistka české Stálé mise vyzkoušela trošku diplomacie. A okusila jsem tam samozřejmě i kousek vídeňské zero waste scény.

V rámci stáže jsem pracovala na sekci pro OBSE – Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (ta dělá spoustu věcí hlavně na Balkáně a ve Střední Asii, ale teď nejvíce v rámci konfliktu na východě Ukrajiny). Nejvíce pracovního času jsem trávila přímo v centru Vídně v palácovém komplexu Hofburgu, kde OBSE sídlí. I tam se mi zero waste připomínalo při každém zasedání. Nikdy se totiž na stolech neobjevily petky. Místo nich se servírovala voda pěkně ve skleněných vratných sklenicích. Nosila jsem si s sebou čaj v termohrnku a nabízenou vodu ráda využila.

Bezobalové obchody

První dva měsíce jsem žila v domnění, že je ve Vídni jediný bezobaláč. Němčinu moc neovládám, a tak se mi podařil vygooglit jen Lunzerns nedaleko Prátru. Což bylo přesně na druhé straně města, než jsem bydlela. Takže jsem si tam občas dělala sobotní výlety. Vzala jsem si knížku, sedla do metra, skoro hodinu si četla, nakoupila si, a to samé zase při cestě zpět. V březnu jsem narazila na stránku, která mi prozradila, že bezobalových obchodů je ve Vídni mnohem více a také, že některé mám výrazně blíže. V žádném případě si ale netroufám tvrdit, že jsem našla všechny.

Der Greißler

Albertgasse 19

Po-Pá: 9.30–19.30

So: 8.00–18.00

Do dvou menších místností se vejde nejen bezobalový obchod, prodej čerstvé zeleniny, miniart galerie, kavárna a prostor na kreativní dílny. Prodávají jak potraviny (standardní výběr včetně těstovin a čerstvého pečiva), tak drogerii (například prášek na mytí zubů a nebalené a nebělené toaletní papíry), a také sklenice, lahve a další zero waste pomůcky. Mají také slušný výběr různých nápojů ve skleněných lahvích, hlavně džusy, vína a pivo.

Já jsem si tu na chvíli sedla k práci, dala jsem si Fritz-limo a skvělý makový koláč, který naservírovali na dřevěném talíři. Hodně hipster, koneckonců jako celý obchod. Přestože vídeňské bezobaláče jsou hipster tak nějak celkově, tento je nejvíc.

Lieber Ohne

Otto-Bauer-Gasse 10

Po-Pá: 9–19

Prostorná prodejna a bistro staví na tom, že mají potraviny bio, lokální a bez obalů. Prodávají chutné polévky (2,5–4 eur), jídlo dne (cca 7 eur), sendviče (cca 4 eura) a také kávu a čaj. Na Vídeň jsou v bistru poměrně dobré ceny. Některá jídla mají i ve veganské variantě.

Mají zajímavě zpracovaný prodej stáčených výrobků a celkově hezký design interiéru. Uprostřed prodejny je čerstvá zelenina, naproti vstupu pultový prodej pečiva a chlazených potravin (sýry, olivy atp.). Výběr je tu neskutečně široký, nadstandardně co se týče koření, čajů a sladkostí. Výběr doplňují potraviny ve sklenicích a základní kosmetika a drogerie.

Obchod leží za rohem od známé Mariahilfer Straße, kterou stojí za to si projít. Je to široký bulvár plný obchodů rychlé módy, které budete chtít nejspíše minout. Najdete mezi nimi však několik pekáren, kostelů a na konci i celou MuseumsQuartier. Zde stojí za návštěvu sbírky Schieleho a Klimta v Muzeu Leopoldových, stejně tak jako MUMOK (muzeum moderního umění). S dětmi zajděte do ZOOM Kindermuseum.

Lunzerns

Heinestraße 35

Po-Pá: 9–19

So: 9–17

Obchod leží nedaleko od Prátru a mají v něm tak nějak všechno. Standardní výběr bezobalových potravin, včetně pečiva (chleba, linecké, cookies) a docela velkého výběru chlazených sýrů a dalších mléčných výrobků (mléko, jogurty). Spoustu džusů, vín a piv ve skle a dost stáčených olejů. I přes zimu měli dobrý výběr biozeleniny a ovoce (místní kořenová zelenina, brambory, zelí, dýně a jablka, další z dovozu).

Z kosmetiky a drogerie mají od všeho po pár kusech (stáčené čistící prostředky, mýdla, dřevěné hřebeny, bambusové kartáčky atd). Nadstandardní a moc zajímavý je tu výběr různých zero waste pomůcek (včetně ručního bidetu – na poslední fotce z tohoto obchodu). Kdyby vám to nestačilo, tak vám tu připraví i kávu a v sobotu do 15. hodiny i snídani, se kterou si můžete sednou ke stolečkům před prodejnou.

Warenhandlung Wenighofer & Wanits

Marxergasse 13

Po-Pá: 7.30–18

So: 8–13

Naprosto kouzelná bezobalová prodejna se základními surovinami a zero waste pomůckami. To, co ztrácí na výběru, více než dohání na atmosféře. V ní se odráží přístup a nadšení, které do tohoto místa vkládají jeho zakladatelky sestry Christiane Wenighofer-Wanitsová a Stephanie Wanitsová. Dbají na to, aby všechno v obchodě bylo co nejvíce místní a sezónní, vše bio a všichni dodavatelé dostali férově zaplaceno. Já jsem si Warenhandlung zamilovala.

Není to jen klasický bezobaláč, ostatně jak je ve Vídni běžné, ale také pekárna a kavárna. Ze všech vídeňských bezobalových prodejen má asi nejvíce míst k sezení a taky nejpříjemnější atmosféru. Já jsem si s sebou vzala knížku, dala si kávu a pečivo se sýrem. Dostala jsem ho i s plátěným ubrouskem. A to jsem pak ještě později zahlédla, že jídlo chystají pěkně zero waste a místo jednorázových rukavic si myjí ruce. Celkově to prostě jen dotváří ten příjemný dojem poctivosti, která nikam nespěchá. Slow food jak vyšité.

Unverschwendet

Schwendermarkt Stand 18

Út-Pá: 15–18

So: 8–12

Unverschwendet není bezobalový obchod, ale se zero waste má mnoho společného. Sourozenci Cornelia a Andreas Diesenreiterovi si založili byznys, který vykupuje neprodejnou zeleninu a ovoce (kvůli vzhledu i přebytkům) a vaří z nich luxusní marmelády, čatní, sirupy, marinády, kompoty, hořčice, no prostě cokoli, co si zrovna vymyslí. A vymýšlí to v opravdu hodně zajímavých a lákavých kombinacích.

Jejich prodejna stojí na jednom z menších vídeňských trhů Schwendermarkt. Slouží zároveň i jako kancelář a vzadu se skrývá malá profesionální kuchyň, ve které se všechny ty dobroty tvoří. Mají vtipný vizuál, kterým se snaží veřejnost upozornit na problém plýtvání ovocem a zeleninou a také jím ukazují možnosti, jak plýtvání předcházet. S Cornelií jsem se potkala osobně a udělala s ní povzbuzující rozhovor, tak třeba jej i jednou zpracuju…

Trhy

Trhů je ve Vídni hodně. Pokud tam nejste v zimě. Před Vánoci si teda můžete samozřejmě užít vánoční trhy, ale v lednu „tržně“ ve Vídni žijí hlavně stálé tržnice. Farmářské trhy jsou většinou otevřené jen v pátek odpoledne a v sobotu dopoledne. Já jsem žádný nenavštívila a z celotýdenních tržnic jsem zavítala jen na dvě.

Meidlinger Markt

Mnohem menší a méně turistický trh v jedné z chudších vídeňských čtvrtí jsem si oblíbila více než slavný Naschmarkt. Zavedla mne na něj spolužačka Alicia, Vídeňačka, se kterou jsem studovala v Dánsku žurnalistiku. Zrovna se vrátila z Kolumbie, já v létě byla ve Středoafrické republice. Tak jsme si sedly do jedné z kavárniček, vyhřívaly se v nesmělém jarním slunci a povídaly si dvě hodiny.

Kromě několika kaváren zde najdete i stánky se zeleninou a ovocem, sýry a uzeninou, oblečením a různým drobným zbožím. V pekařství Market 111 prodávají i bezlepkové pečivo. MarctStandl zase nabízí veganské a vegetariánské jídlo, bio ovoce a zeleninu, jídla ve sklenicích a také malý výběr bezobalových surovin.

Naschmarkt

Nedaleko od centra leží nejznámější vídeňský trh Naschmarkt, který navíc funguje celoročně. Jsou v něm stánky, kavárny i restaurace. Ale žádny raw, vege, bio, local. Tedy raw a vege trochu jo, ale pak je to spíše turecký humus a falafel, italské těstoviny a zelenina a ovoce z dovozu z celého světa. Bezobalové nakupování je tu ale naprosto bezproblémové. Široký výběr zeleniny a ochotní prodavači desítek příchutí falafelu, stačí si přinést vlastní krabičky. Já tu občas právě na humus a falafel chodila. Pokud sem zamíříte, tak se nezapomeňte pokochat i zdobeným vstupem do metra.

Kavárny a bistra

Kaváren jsou ve Vídni stovky. Já teda moc po kavárnách nechodila, přeci jen jsem ve Vídni byla na stáži se stážistickým platem. Zašla jsem si ale do vídeňských klasik – Café Hawelka a Café Jelínek, které si zachovávají stejnou podobu jako před sto lety. Kouzelně ošumělý interiér nedýchá historií jen na oko, vybavení je tu opravdu staré těch sto let. Když si s sebou nepřinesete mobil ani notebook, snadno se ponoříte do dávných časů. A vzhledem k tomu, že většina židlí jsou kouzelné thonetovky, které se stále vyrábějí jen pár kilometrů od mé rodné vesnice, cítila jsem se tu trochu jako doma.

Z těch modernějších kaváren jsem byla v philu, což je nejen kavárna, ale také knihkupectví. Vlastní kavárnu má i každý bezobaláč a pak je tu minimálně ještě jedna sympatická kavárna, které si jednou drobností zaslouží být v souvislosti se zero waste zmíněna…

BioDeli

Otto-Bauer-Gasse 11

Po-Pá: 11.30–16.00

So: 9.00–16.00

Gumpendorfer Straße 36

Po-Pá: 8.30–16.00

Biokavárna téměř naproti bezobaláče Lieber Ohne, která nabízí snídaňové a denní menu. Na výběr je z veganských i vegetariánských jídel. Ceny jsou trochu vyšší, polévka 5 eur, hlavní jídlo 8 eur. Kromě toho, že je jejich jídlo připravované ze surovin vypěstovaných v ekologickém zemědělství, dostaly mne jejich toalety. Mají na nich totiž místo jednorázových papírových utěrek malé látkové ručníky. Přes léto mají před kavárnou zahrádku, která dokrášluje milou atmosféru tohoto podniku.

Další místa, která mne ve Vídni zaujala

Top Kino – Malé undergroundové kino s ještě menšími promítacími sály a barem v předsálí. Byla jsem tam na Třech billboardech kousek za Ebbingem, v angličtině. Taky doporučuji.

Nationalbibliothek – Knihovna v areálu Hofburgu. Je možné si do ní zakoupit denní vstupenku, já si ale zařídila celoroční kartičku a po práci nebo mezi zasedáními tam chodila pracovat. Součástí je i několik menších muzeí a (podle fotek) nádherný Státní sál (Prunksaal). Do nich je ale třeba koupit zvláštní lístek, takže já tam nezavítala.

MAK – Muzeum aplikovaného umění plné nádherných židlí, váz, koberců a zajímavých uměleckých instalací o současných tématech. Já měla štěstí a narazila na výstavu, která hledala odpověď na otázku, jestli máme odvahu být udržitelní. MAK patří k menším muzeům, takže se dá pohodlně projít za 2 až 3 hodiny. Já tam byla v úterý večer, kdy je muzeum otevřené až do 22. hodin, a pokud přijdete po 17. hodině, vstupné je jen 5 eur.

Donauinsel – Umělý ostrov na Dunaji, který vznikl při regulování toku v druhé polovině 20. století. V létě je to oblíbená destinace na koupání, procházky, kafíčka i párty. Já jsem tam byla, když foukalo a svítilo jen mrazivé sluníčko, a i tak to byla příjemná procházka. Na ostrově jsou dvě stanice metra, takže se dá hezky dojet na jednu a projít se ke druhé.

Alte Donau – Staré slepé rameno Dunaje, na jehož březích se nachází několik pláží a také marín. V nich je možné si půjčit šlapadlo, vyjet na Dunaj (jen ten starý), opalovat se, koupat se, chillovat. V červnu po stáží jsem měla cestu přes Vídeň z Bruselu, vedro bylo k praštění, na přestup jsem měla čtyři hodiny. Tak jsem znovu napsala Alicii a navrhla, ať se jdeme koupat. Do řeky. Uprostřed Vídně, kdo by to čekal…

Pokud máte další vídeňské zero waste tipy, směle s nimi do komentářů.

[tabor-usa]

Day one - tábor začíná

Ráno máme nástup až na deset, ale stejně pořádně nemůžu spát. Z dneška jsem mírně nervózní. Začíná tábor, což je super, končí nám manuální práce. Ale včera jsem se dozvěděl, že pro první tábor budu "site guide," což znamená, že mám na starosti jednu "camp site," konkrétně jejich příjezd, ubytování, papíry a podobně. Mělo by to být snad jen na první tábor, který má nejvíc účastníků. Dál nebude potřeba všech devět "camp sites," takže i "site guides" bude míň.

Dopoledne ještě doladíme úplně poslední věci, tak, aby bylo vše připraveno na odpoledne. Tábor se otevírá v jednu, ale už když jdeme v poledne na oběd, pár aut už čeká za kužely.

Po obědě jdeme na to. Dostávám seznam lidí, kteří mají být v mé "camp site," která se jmenuje Blackhawk, další papíry, jako smlouvy o půjčení stanu, pravidla tábora a podobně. A taky vysílačku, abychom mohli průběžně komunikovat.

V jednu hodinu zazní siréna, tábor se otevírá a začíná blázinec. Auta vjíždí dovnitř, postupně se rozjíždí ke svým "camp sites". Blackhawk je hned na kraji, takže k němu nikdo nepřijíždí, všichni nechávají auta na parkovišti a jdou pěšky, je to jen kousek. Každému se představuju, odškrtnu je v seznamu a nechám je vybrat si stan. Do něj si nanosí věci, pak jim říkám, ať se převlečou do plavek a nachystají si všechny papíry. Občas za mnou někdo přijde s nějakým dotazem nebo prosbou. Takže třeba pomáhám jediné holce, která je v Blackhawk, dostat žabku ze stanu 😊 A do toho se pořád ozývá vysílačka a já musím filtrovat, co je pro mě, a co nemusím vnímat. K tomu opět neskutečné horko a vlhký vzduch. Díky bohu za kroj s krátkým rukávem. Sice to není žádná sláva, ale v dlouhém bych se upekl.

Kolem druhé hodiny mám všechny, které mám mít. Tedy ne úplně všechny, ale někteří mají přijet později. Všechny tedy svolám a v rychlosti projíždíme pravidla tábora, rozdávám potřebné věci, vyplňujeme papíry o půjčení stanů... Potom hlásím do vysílačky, že jsme připraveni, a když dostávám svolení, jdeme ke stožárům. Tam má Ron krátkou řeč, pak jdeme na exkurzi do jídelny a po ní na zdravotní prohlídku a CRC.

Když máme tohle za sebou, jdeme dolů k vodě. Cestou ukazuju nejdůležitější místa, jako záchody, kapli a "fire bowl." U vody všichni dělají plavecké testy. Ty samé, které jsme dělali i my. Pro ty, kteří si na test pro plavce netroufají, je i test pro začátečníky. Pokud ho někdo neudělá, je zařazen jako neplavec. Testy mají na starosti naši plačíci, já jako "site guide" sedím u stolu a podle výsledků testů vyplňuju lidem jejich "tagy."

Když mají všichni testy za sebou, jdeme zpátky nahoru. Cestou ve vysílačce zjišťuju dnešní čas večeře, oznamuju ho ostatním a nechávám je na chvíli jít zpátky do stanů. Já se sebe konečně sundávám kroj (normálně ho máme nosit celý první den, ale v tomhle vedru je nám to odpuštěno a můžeme mít táborová trika) a pak jdu čekat k jídelně.

Než se scházíme všichni, přichází za mnou jeden z rodičů, a říká, že si vedu dobře. Vysvětluju mu, že jsem trochu nervózní, protože je to můj první tábor v USA a hned mám vést 30 lidí, když jsem tu jediný cizinec. Říká mi, že mám být v pohodě, že moje angličtina je dost dobrá.

Na večeři si přisedám k lidem z Blackhawk. Dávám se do řeči s jedním otcem. Má rodinu v Polsku a má v plánu se tam asi příští rok podívat a navštívit i Prahu. Říkám mu o svém příjmení, on má podobné 😊

Po večeři máme chvíli volno a pak nástup na stažení vlajek. Mezi tím za mnou přichází dvě matky se syny, které mám taky na starosti. Ptají se mě, odkud jsem, jak se tam mluví, a říkají, že má angličtina je super a že mám přízvuk trochu jako Drákula. Prý je to dobře, protože jejich děti mají Drákulu rády 😀

Po stažení vlajek můžou jít ti, kteří chtějí, na "mši" do táborové kaple. Říkám si, že se taky půjdu podívat. "Mše" trvá asi dvacet minut a pro děti je motivací, aby tam šli, tzv. "pebble patch." Jde o nášivky, které získají za splnění různých částí programu. Za "povinné" programy, které jsou v plánu zítra a pozítří, jako třeba vaření, střelba ze vzduchovky a podobně, dostanou nášivky všichni. Pak jsou ale nášivky za věci, které si každý může zvolit, jako třeba kola, GPS a další programy, které se dělají zítra večer ve volném programu, nebo právě "služba bohu" za návštěvu mše. Danou nášivku člověk získá za podpis vedoucího v dané kolonce, takže na konci mše já, největší neznaboh, dětem podepisuju "službu bohu" 😁

Dále je v programu "fire bowl." Sraz máme všichni na jedné louce v táboře, kde se rozdělíme podle "camp sites" a pak jdeme dolů k ohni. Když jsme všichni, začíná show. Vedoucí tancují "Cotton Eye Joe", pak se představujeme a pokračují scénky a písničky podle programu. Měl jsem mít jednu scénku s Garrettem, ale vůbec jsme neměli čas to nacvičit, takže ji vynecháváme. Ale i tak, tancovat country před skoro 300 lidmi, to stojí za to 😊

Když fire bowl končí, máme ještě požární cvičení. Opět si všechny svolávám dohromady a pak odcházíme na hlavní táborovou louku (parade field), kde si je spočítám, hlásím počty a když jsme všichni, máme rozchod.

Jak dnešní den zhodnotit? Nedá se říct, že bych si ho vyloženě užil, ale čekal jsem, že to bude mnohem horší. Opět ale musím říct, že Američani jsou skvělí, a tak mám svůj první táborový den jako "site guide" úspěšně za sebou.

Fun fact na závěr: Camp je asi hodinu jízdy od Detroitu a asi pět hodin jízdy od Chicaga. Přesto jsem dnes viděl dva rodiče v oblečení Chicago Bears a žádného se znakem Detroit Lions 🙂

[autoring]

Nürburgring – Nordschleife. Severní smyčka legendárního Nürburgringu mě fascinuje už dlouhá léta. Nebudu vás však příliš nudit vyprávěním příběhů popisujících historii trati, které si nechám na jindy. Na začátku jen připomenu, že tento závodní okruh v kopcích okolo hradu Nürburg v současnosti měří 20,81 kilometru a skládá se z nespočtu zatáček.

Jako benzinový nadšenec jsem fanouškem Nürburgringu už pěkně dlouho, ale nikdy jsem neměl příležitost se na něm pořádně svézt. Když jsem před pár týdny dostal nabídku, zda bych se nechtěl na tento okruh poprvé vypravit, prostě nešlo říct ne. Moje první cesta na Nordschleife je navíc o to zajímavější, protože své „poprvé“ absolvuji za volantem dvou aut, se kterými budeme na trati nejspíše jediní.

Prvním z našich aut je sportovně laděný shooting brake Kia ProCeed GT, který pohání turbodmychadlem přeplňovaný čtyřválec 1.6 T-GDI o výkonu 204 koní se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou a pohonem předních kol. Druhým autem je fastback Kia Stinger GT s dvakrát přeplňovaným vidlicovým šestiválcem 3.3 T-GDI o 370 koních, osmistupňovým automatem a pohonem všech kol.

Je pátek krátce po šesté hodině večerní, když s fotografem Martinem v ProCeedu GT konečně sjíždíme z německého autobahnu a po široké okresce s dlouhými zatáčkami míříme k legendární závodní trati. Moji nervozitu z ježdění na neznámé trati, která je navíc proslulá jako nejnáročnější okruh světa, neuklidňuje ani počasí. Dost možná nakonec vytváří tu správnou atmosféru. Je zataženo, v kopcích okolo Nürburgringu je mlha a do toho všeho mrholí. Bude trať mokrá, nebo zůstane suchá?

Netrpělivě čekám, až uvidím první kousek trati, což je ale slabota oproti výhledu na dlouhou rovinku Döttinger Höhe. Kombinace dlouhého pásu asfaltu, šedé oblohy, mlhy a moje vzpomínky na mnoho pověstí o Nordschleife vytváří tajemnou atmosféru. Na parkovišti u vjezdu se setkáváme s Hugem a Pavlem, kteří se Stingerem GT přijeli dříve a už zvládli objet dvě kola. Velký těžký Stinger však musí chladnout, takže se snažíme využít poslední hodinu veřejného ježdění.

Vzhledem k tomu, že jsem jako jediný z naší party nikdy nebyl na Nordschleife, usedám vedle Huga na sedadlo spolujezdce, abych viděl na trať. Během jednoho kola se mi snaží sdělit co nejvíce informací, ale mému mozku trvá, aby zpracoval obrovské množství nejen sdělených informací, ale i vizuálních dojmů. Určitě nejsem první, koho šokovala rozdílnost reálné Nordschleife od té virtuální.

Ačkoliv například simulátor Assetto Corsa obsahuje detailní laserem skenovanou trať, rozdíly jsou markantní. Největším rozdílem je skutečná plasticita trati, kterou nelze pocítit ani v nejlepším simulátoru. V několika zatáčkách je nutné bojovat s gravitací a přetížením ve svislé ose. Trať není tak úzká, jako jsem očekával, ale blízká svodidla nedávají jediný prostor pro větší chybu. Kromě četných převýšení a velkého počtu slepých horizontů mě dostává i výška některých obrubníků, jejichž profil spíše připomíná zeď.

Dojíždíme kolo, zastavujeme na parkovišti a kromě ProCeedu opět bereme i Stinger. „Teď budeš řídit ty,“ říká Hugo. Hrozně se bojím, ale jak se později ukázalo, nejlepší škola je vhození do horké vody. Moje první kolo na Nordschleife je za volantem šestiválcového Stingeru GT a nejvhodnější je ho měřit kalendářem. Hugova znalost trati a coaching mi však pomáhá první kolo zvládnout bez většího problému, ačkoliv tedy bylo hrozně pomalé. Ještě dlouho nedokážu svým kolegům pořádně popsat první dojmy, protože to prostě nejde.

Jestliže bylo první seznámení s tratí vcelku v klidu a bez provozu, o druhém dni to nelze říci. V sobotu se Nürburgring otevřel veřejnosti až v půl šesté večer a během hodiny a půl ježdění stíhám dvě kola za volantem a jedno na sedadle spolujezdce. Vzhledem k nutnému dochlazování obou aut a popojíždění kolem si každá jízda celkově žádá okolo půl hodiny čistého času.

První řízené kolo sedím za volantem ProCeedu GT, za jehož volantem jsem seděl většinu cesty z Prahy na Nürburgring, a druhé ve Stingeru GT. ProCeed funguje překvapivě dobře a je vhodnější na pořádné seznámení se s reálnou tratí. Oproti Stingeru je o zhruba 500 kilogramů lehčí, což je znát hlavně v několika přítomných velkých klesáních a při brzdění. Velký Stinger je všude rychlejší, v zatáčkách má výhodu koncepce i podvozku, ale kvůli hmotnosti trpí na brzdách. I velké Brembo se dokáže rychle unavit. Coaching od Huga je intenzivnější a jedu rychleji než včera. Přece jen je tu ale něco, co mi nejprve nahání hrůzu.

Hezký podvečer vytáhl z domovů obrovské množství dalších nadšenců. Auta jsou všude. M3, 911 GT3 RS a další podobné vozy se do zrcátek dostávají velkou rychlostí. Nejděsivější je ale Huracán Performante, který se přes tři zatáčky přibližuje velmi, velmi rychle. Okamžitě ho mám plná zrcátka. Dávám pravý blinkr a nechávám ho předjet. Stačí mu pár vteřin, aby mi zase zmizel z dohledu. Na tohoto bývalého rekordmana okruhu ProCeed GT a šestiválcový Stinger GT prostě nemají.

Když ale konečně jezdíme s minimem provozu, je Zelené peklo neuvěřitelné. Obzvláště plný plyn ve Flugplatzu nebo téměř vlet do Fuchsröhre, kde je dole potřeba polevit, s lehkým plynem nechat auto proletět ďolíkem a pak zase stoupat nahoru s nohou na podlaze. Spolu s Karussellem a extrémní kompresí v ďolíku mezi úseky Pflanzgarten a Schwalbenschwanz jsou to nejúžasnější zážitky, které jsem v autě zažil za hodně dlouhou dobu. Neustále musíte přemýšlet, kde můžete brzdit nebo nemůžete, abyste si zbytečně nerozbili hubu, nebo zjišťovat, kde brzdit musíte, abyste si… nerozbili hubu. A do toho všeho sledovat zrcátka.

Ve třetím reálném kole už začínám mít nějakou jistotu a i s těžkou čtyřkolkou, se kterou jsem zatím příliš nenajel, si troufám zrychlovat vstříc mnoha slepým horizontům. Hugo zná trať dobře a vede mě vhodnou stopou. Jestli mě bavilo ježdění na virtuálním asfaltu Assetto Corsy, reálná zkušenost je neuvěřitelná a fascinující. Minuty za volantem jsou pocitově rychlé, za což hlavně může kombinace adrenalinu, vzrušení a strachu. I z malé řidičské chyby nemusí být cesta zpátky.

Jízda v provozu je nebezpečná, ale zábavná. Nejprve nás ohrožuje Range Rover Sport SVR místního Jaguar Race Taxi, který se k nám na výjezdu ze zatáčky sklouzl při značné nedotáčivosti a před nejslavnější zatáčkou trati nás dojíždí rychlejší smečka. „Kašli na ně, nepouštěj je a užij si Karussell!“ říká Hugo. A přesně takhle vznikla úvodní fotka tohoto článku, kde s mastodontem zdržuji značně rychlý „Ringtool“ v podobě jedničkového kupé od BMW a netrpělivou Corvette.

Oproti pátku mám ze sobotního ježdění mnohem lepší pocit. Konečně začínám mít alespoň základní znalost reálného okruhu, za volantem se konečně bavím a dokonce mám první zářez – kromě několika pomalejších aut jsem zvládl předjet normálně jedoucí Focus ST. Při návratu do hotelu však musím splnit jednu „petrolheadskou povinnost“. Mezi několika možnými cestami je i trasa přes Südschleife neboli pozůstatky dnes už téměř zapomenuté Jižní smyčky Nürburgringu, která byla v sedmdesátých letech opuštěna ve prospěch Severní smyčky.

Je neděle a okruh má otevřeno už od rána, takže vyrážíme brzy, než bude silný provoz. Kolem okruhu je pořádně rušno a parkoviště se začíná plnit zajímavými auty. Kromě mnoha 911, Lotusů, Mercedesů-AMG GT R a Jaguaru XE SV Project 8 „Race Taxi“ vidím přijíždět i nedávné rekordmany v podobně 991 GT2 RS a děsivě vyhlížejícího Lamborghini Aventador SVJ.

Pro oživení trati jedu první jízdu jako spolujezdec a pak okamžitě přesedám za volant Stingeru. Z předchozích jízd mám základní představu o trati a s dalším coachingem jedu zase rychleji. Stinger mě překvapuje velkou stabilitou, ale zároveň i děsí brzdami. Kapalina už je převařená, destičky zapečené a pedál brzdí až na konci dráhy chodu, ale stále brzdí. Jedu s určitou rezervou, takže mám více času učit se ideální stopu okruhu a snažím se lépe pracovat s přenosy hmotnosti auta v náročných úsecích.

Při Touristenfahrten je však potřeba neustále upravovat jízdní stopu kvůli okolnímu provozu a bez zaváhání hledat místa, kam lze bezpečně uhnout rychlejším autům. Obavy z matného přízraku v podobě Aventadoru SVJ se nekonají, ale ve druhém kole za volantem ProCeedu se opět setkávám s červeným Huracánem Performante.

Konečně se kromě trati samotné více soustředím i na chování jednotlivých aut. Zatímco Stinger GT je i přes větší náklony hodně stabilní, i ProCeed GT stále obutý na zimních pneumatikách funguje nečekaně dobře. I ve vyšších rychlostech zůstává stabilní a i přes drobnou nedotáčivost mu při stáčení do zatáček pomáhá setrvačnost zádi. Největším překvapením je však skutečnost, že bílý kombík na Nordschleife trpí méně než Stinger, který má sportovní jízdu více v DNA. Velký cesťák musíme po každé jízdě chladit, zatímco ProCeedu stačí malý oddech a může hned zase jet.

Obě auta tedy fungovala mnohem lépe, než jsme si původně mysleli. A Nordschleife je při prvním seznámení dechberoucí. Mých prvních pět kol mám za sebou. Dokonce jsem neskončil v kompilaci bouraček, protože jsem díky bohu nic nezničil. A těžko jsem si mohl na svoji premiéru přát lepší auta, než skvělý Stinger GT, který si právem zaslouží přezdívku „Korejský bavorák“, a ProCeed GT, který se může s hrdostí rovnat zavedeným rychlým „kombíkům“.

Doufám, že se na Nordschleife zase brzo vrátím a jsem si jistý, že ještě dlouho budu mít strach z provozu a respekt z okruhu. U „Bridge“ (první most) člověk zažívá obavy, ale když pak pod plným plynem vyjíždí ze zatáčky směrem na „Gantry“ (poslední reklamní brána) a na kopci vidí hrad, je to jako odměna za další kompletní kolo na Nordschleife. Vzrušení je maximální a zážitek je úchvatný.

[zasefuc]

Tento blog by jste možná už četli, jenomže síla technologií vše překazila.. Bylo to tak.. Barca dopisovala poslední řádky, když najednou přiletěli náletníci lokálové kousaví, kteří bez ostychu začali bzučet a sát nám krev. Barča je bojovník a proto je okamžitě chtělo zabit, zahodila telefon a šla po nich... bohužel během této akce zmáčkla tlačítko smazat poznámku, což by zas tak nevadilo, jelikož se uloží do nedávno smazaných a mohli bychom pokračovat směle dál. Jenomže, trhání kiwi není žádná sranda a únava dělá svoje. Tlačítko ve tvaru odpadkového koše zlákalo Barču podruhé a bylo po blogu.. toť úvod do této kapitoly naši cesty!

Kiwi, kiwi...zase kiwi!

26.1.2019

Kiwi sranda na plné obrátky.

Po snovém týdnu, který jsme vám líčili, jsme měli vidinu práce, nových kamarádů, legrace a všeho možného dobrodružství, které nám umožní následnou větší svobodu.

Vypadalo to jednoduše! V neděli odpoledne se přemístíme 15 minut od našeho spacího spotu do městečka Paengaroa, seznámíme se se všemi, dáme pivko, pokecáme a dalši den vyděláváme. Po dovolenkovém týdnu plném lásky, pohody a sluníčka jsme se ale začali opět bavit. Přijíždíme na adresu kiwi farmy, kterou jsme získali od komunikující Češky. Setkání s šéfíkem je přátelské a usměvavé. Ind s hustým plnovousem, sahajícím pod prsa, nás vítá svou lámavou angličtinou a hopsajícím psem. Posílá nás o kousek dál v kiwi sadu, kde má být naše zázemí, máme si dát pohodu a on se za námi staví s formalitami a řekne, co a jak později. S úsměvem přijíždíme k malému kiosku uprostřed kiwi keřů. Nikde ani človíčka. Jsme dost znepokojeni, a ikdyz jsme čekali skromné zázemí, tenhle smrdici sqot se záchodem, který by člověk přeci nepoužil, jsme jako pozitivní rozhodně nebrali. Snažíme se to vstřebat, a jelikož jsme nakoupili spoustu materiálu, neleníme a vyrábíme novou kuchyň. Spíše jen poličku. V zápalu kutilství ani nevnímáme přijíždějící auto. Vylézají čtyři divno lidé. Prohazujem základní fráze, ale moc vřelá konverzace to není. Francouzi, což na sebe prozrazují, se hned otáčí na patě a mizí pryč. Jsme z toho všeho trošku rozčarování, dáváme na pocit, kouknem na sebe a s heslem “hlavně rychle a nenapadne” víme, že mizíme pryč. Na noc k oceánu, na stejný spot jako noc předešlou, jakože si to necháme projít hlavou a urovnáme myšlenky. Oba jsme ale dobře věděli, že nic rovnat není třeba a spíše je potřeba najít novou práci. Protože byl úprk z farmy fakt rychlý a neviditelný, neobešel se bez ztrát. Kuba, blbec, jak si v tu chvíli přezdíval, zapomněl na střeše našeho brouka solární lampu, kde měla své čestné místo, ale lépe když auto stálo. Bohužel se rozhodla, asi v páté zatáčce úprku, navždy odejít z našeho světa, hodila se o zem a v zápětí ji převálcovalo auto, možná i dvě. My ji našli, ale už to nerozdýchala stejně tak, jako to po incidentu vypadalo s náma. Pachuť nečekaného odpoledne hasíme pivkem k večeři a posléze fajn pokecem s párem středního věku ze Švýcarska, kteří se stali našimi sousedy a přivedli nás aspoň na jiné myšlenky.

Úkol zněl jasně. Chcem práci a jelikož nejsme amatéři, je v záloze druhá kiwi farma v sousedním městečku Te Puke. Protože prší máme čas promyslet možnosti, kvůli dešti se totiž nikde na farmách nepracuje. Možnosti se ukazují nakonec dvě. Sousední, již zmíněné, Te Puke, kde zajištuje backpackerum práci na kiwi farmách firma pick a job a je zde nabídka ubytka (zázemí) za 80$/hlavu/týden. A nebo kiwi farma, v tu chvíli nám dost vzdáleném městečku Opotiki, s nabídkou zázemí 100$/hlavu/týden. Mzda u obou stejná, hodinová, minimální. Opotiki nás v tu chvíli lákalo dobrou komunikací s jistou paní, ale když týpek z pick a job napsal, ze mají místo a máme dorazit v 1 odpoledne, jedeme kouknout a uvidíme. Ale kam? Víme, ze do Te Puke. Ale tohle městečko je pro představu jedna kiwi farma vedle druhé. Je asi půl 3 a přichází nám adresa. Ale co, snažíme se to brát easy, tak jako tady nejspíš všichni.

I přes špatnou komunikaci s vedoucím manažerisem přijíždíme asi ve 3 v pondělí odpoledne na místo. Nevypadá to nijak katostroficky. Vidíme dva baráky, parkoviště, spousta Vanů a mladých lidí. A se slovy paráda, to vypadá skvěle, mnohem lépe, vysedáme a hledáme Michella, vedoucího. Pan vedoucí je zhulený, mladý Francouz, který vypadá, že právě vstanul - to vše vysvětluje špatnou komunikaci. Nic moc nám k ničemu neřekne jen, že v tom druhém baráku je Whirlpool a swiming pool, který posléze opravdu nalézáme, ale vypuštěný a v rekonstrukci. Oba baráky jsou v módu párty bordelu a objevujeme stále nové a nové Francouze.. vyzpadá to, že o kamarády bude nouze. Žabožrouti totiž zásadně drží při sobě, nezvládají angličtinu a tobě jako člověku odněkud z Evropy (ČR nemají šajn) jen náhodí úsměv a pozdraví. Toť jejich maximální nasazení. Ale při představě, že do české bandy vniknou vetřelci, se kteryma se musíš bavit jazykem, který neovládáš, jasně, že se budeš bavit radši s “svýma”...nebo takhle si to aspoň snažíme vysvětlit. Parkujeme pod krásným stromem, dáváme víno z Austrálie a jdeme spát. Zítra jdeme nejspíš do fachy.

Každé den se rozesílají instrukce k práci, přes messenger. Na jakou farmu, kteří lidé a od kolika hodin (a to farmy v okruhu cca 20km) jedou pracovat. Většinou se jezdí v pěti skupinkách každý na svou farmu ....no super bylo, že jsme v konverzaci byli a ráno čteme kam se vydat. Trochu méně pozitivní je zjištění, že to vázne a my v žádné skupině nejsme. Bombardujem Michella zprávama a asi 5 minut před začátkem pracovní doby zjišťujeme, že jsme číslo team 3 a valíme naší károu tam, kde je nás potřeba. Za zpoždění nemůžeme, ale tady to stejně nikdo neřeší. Srandovní je, že supervisoři zase nejsou místní synové zemědělců, ale Indové jak poleno. Naštěstí fasujeme super týpka jménem Billa, který i přes jméno německého nákupního řetězce, je hrozně fajn a vše nám vysvětlí. Naši prací je thinink, což je fáze před dozráním kiwi. Vybíráme ty špatné (malé, velké , kulaté, hranaté, placaté, trojičky, dvojicky a jiné hybridy), které následně utrhneme a hodíme na zem, toť vše. Prostě se prochaziš pod kiwi keřema, které konči dost těsně nad tvou hlavou, vetšinou 8-10 hodin. A je to vážně nuda, pro srovnání s lososákama v létě asi tak stejná, ne-li větší. Když prší, tak se pracovat nesmí a my stále nevíme proč.. asi abychom nezmokli. Člověk muže poslouchat muziku nebo mluvené slovo - podcast, což je super platforma, kdy člověk nezahazuje hodiny života, ale něco se během té nudy i dozví. Hlavně sloužíme lidu, jelikož většina kiwi, co sbírame, je na export právě do Evropy.

Během těchto radovánek občas nastane chvíle, kdy se ráno ve zprávě objeví DAY OFF, což pro nás znamená směr oceán. To nastala poprvé minulou sobotu a my ficime do Taurangy, kde jsme byli poprvé minulou středu, kdy jsme pracovali jen hoďku, a pak začlo pršet. Že bylo po poledni zase 30 stupňů ale už nikoho netížilo a měli jsme volníčko. Ale my to využili naplno. Tauranga je hezké přístavní město, oplývané restauracemi, šopíkama a stylovýma kavárnickama. Mají tady ,,horu” Mount Maunganui, která se stala našim jasným terčem. Zvedá se až do výšky 235 m.n.m a my se i bez aklimatizace vydáváme na vrchol, stejně jako okolní dav. Většina lidi zde chodí běhat, my však i přes Kubovi snahy stále jen rychle jdeme. Odměnou jsou krásné výhledy a výborná zmrzlina a káva ve wave coffee na pláži. Tauranga je také místo surfingu (dokonce mají umělý útes a školu, kde se surfing vyučuje) a my využíváme zbytek středečního odpoledne k prozkoumání místních surfshopů, zda na nás někde nějaké prkno nečeká. Bereme všechno i z druhé ruky. Už nechceme půjčovat, ikdyž jsou ceny místní půjčovny hodně nízké. Moc nás to chytlo a chceme být svobodní s deskou v kufru. Bohužel brzo zjišťujeme, že v tomto období (léto) se prkna ze sekáče blbě shání a ve 4. šopu nám milý surfař pokročilého věku nabízí a ukazuje prkno právě pro nás. Deska je to opravdu krásná a ideální. Bohužel ideální není to, že se vším všudy vyjde na 645$. Spráskaní jako psi odcházíme, s tím že prvně budem muset cosik zarobit.

Když je v sobotu volníčko razíme po cestě do Taurangy ještě vyprat oblečení a hurá na surf! Neee zatím nekupujeme ten “NÁŠ”, ale půjčujeme si na 4 hoďky zase jednu desku a nemůžeme se dočkat! Zásadu s opalovacím krémem, kterou jsme doteď pečlivě dodržovali, se nám povedlo v zápalu nadšeni porušit. Namísto mazání 10x za čtyři hoďky si říkáme, ze už jsme přece chycení a sem tam to stačí. Chycení jsme možná byli, ale spálení na trout jsme odpoledne byli úplně 100%. Vracíme surf a celí rozjaření, jak se nám dařilo, jdem sednout na kavičku a víc a víc se utvrzujeme, že to dáme, zamakáme a “ten náš” surf si koupíme!

Bohužel se ani v neděli nepracuje a my jsme trochu zklamání, že nám zase nic do kapsy necinkne. Zklamání je o to větší, když si Baru stěží oblíka jakékoliv oblečení, protože včerejší sluníčko bylo hodně výživné, a tak dnešní program volného dne je trochu poklidnějšího stylu než ten předešlý. Úkolem dne je se zaručeně vyhnout sluníčku, protože to bolí a pálí, ale je to nelehký úkol, kdyz máme zase modré nebe. I tak ficime na pláž, že co kdyby náhodou třeba nesvítilo nebo jsme si oblékli něco, z čeho by nás moc nečouhalo. Ale jen si užíváme, ve stínu našeho domečku, šumění vln, které nejsou nijak veliké a pravidelné, takže nás pujčení surfíka zas tak neláká. Potkáváme prvního Čecha, prohodíme pár vět konečně česky, pak nakoupit a hurá véča, zaparkovat a spát.

Další dny jedeme robot styl a od pondělí pracujeme cca 8 hodin denně (v osm start a kolem paté konečná). Ono se to nezdá a dává to docela zabrat a večer uleháme po večerníčku. V pondělí si nečekaně po 10hodinách práce dáváme poslední teplou sprchu nejspíš na delší dobu. Rozhodli jsme se šetřit a další týden zkoušíme spát na free místech. Ono ten francouzský sqot zas tolik nedával a spíš nám vzal každému 80$. Takže od úterý už ve free campech. Po práci se tedy vždy kouknem do campermate a jedeme někam “domů”. Na jednom spotu většinou můžeme zůstat maximálně 3 noci v měsíci, ale málokdo to kontroluje. Ty lepší místa mají studenou sprchu, kohoutek s vodou, grily a záchody, ale na některých stěží narazíte na záchod. Snažíme se to tedy střídat, ale vždycky skončíme u oceánu. Dáváme véču a zatím každý večer koupačku ve vlnách, spláchneme to studenou sprchou, pívem nebo vínem a jdeme spát. Včera nám přišla první výplata tak jsme z toho celí naměkko a zítra jdem koupit fošnu!! Vydržíme to ještě týden s kiwičkama, a pak hurá někam jinam, dál za novým dobrodružstvím (ovocem). Protože peněz tady na Zealandu není nikdy dost. Neeeee...doufáme, že pokud budeme, tak hezky pracovat, jako doposud, měla by stačit tahle pakárna s ovocem do půlky března. Tak uvidíme. Jináč se mezi kiwi pracantama našlo i pár světlých výjimek, jako buchta z Lichtenštejnska nebo týpek z Chorvatska. Dneska se dokonce objevil párek z Česka, tak budeme mít poslední týden i s českým pokecem. Nicméně i přes chabejší, ale přece jen fajn a milé kamarádské vztahy s ostatníma kiwičkářema, se těšíme na změnu prostředí, práce a hlavně na surfa!

Chystáme i konečně nějaké představení našeho broučka, který nás vozí a snad ještě dlouho bude. Stále vychytáváme! Nové světýlka jsou doma a taky svíčka...hahaha! No, ale to zas někdy jindy.

Každý den zažíváme spousty nových situací, až to ani neumíme všechno vyjádřit a poslat až k vám. Ale snažíme se. Už známe okolí a moc nepotřebujeme navigaci. Na komáry a všecku havěť jsme si nezvykli a asi jen tak nezvyknem, ale angličtina se nám úspěšně dostává pod kůži a my si to užíváme! Oceán! Sluníčko! I to kiwi, které se prostě dá a přece jen je to práce, za kterou dostaneme odměnu. Jsme živí, zdraví a spokojení! Tak snad jste na tom všichni stejně!

Máme vás rádi naši milí. Posiláme pozdravení do tej naší zemičky.

Pac a pusu. Však my se zas ozvem.

Kuba a Baru

[denik-uprchlika]

DEN 22: Opravdu v Míšni

Opět jsem se na kole vypravil do Míšně. Svědomitě jsem se vyhnul houští, které započalo předchozí dobrodružství, a rozhodl se, že tentokrát to dojedu jedním dechem bez zastávky až do zamýšleného cíle. Ostatně, kdyby každý výlet na kole doprovázela sáhodlouhá story, která by při troše rozpracování vydala na celou knihu, mohl bych se časem stát podezřelým, že si vymýšlím.

Takže: toto je ve výsledku velmi nezajímavý a nudný den, kde jsem si něco předsevzal a to něco se mi podařilo i splnit. Až na jeden malinkatý detail, ale ten přijde až na cestě zpět. A jedno skandální zjištění na konci dne jako bonus.

Překvapilo mě, hlavně po dvou nedokončených cestách, že se do Míšně podél Labe můžu dostat za necelé dvě hodiny. Od místa, jež posledně mou cestu obrátilo, to už skoro bylo coby kamenem. Ještě dvě tři zákruty a už se přede mnou vynořilo mi známé panorama. Byl jsem tady jen jednou, během mé první větší cesty s Adamem, když jsem mu ukazoval Sasko a Durýnsko.

Adam si vždycky potrpěl na tom, aby měl z dovolené co nejvíce fotek, čím více, tím vydařenější výlet. A fotky se snažil dělat především tak, aby na nich nebyli lidi. Hlavně u turisticky frekventovanějších míst to pak znamenalo nějaké to čekání, až skupinka poodejde, zmizí ze záběru… a teď, když jsem se vnořil do centra, jsem věděl, že by z toho byl v sedmém nebi. Jistě, sem tam někdo prošel, ale pro někoho, kdo rád fotí opuštěná místa, kdo si chce užít trochu netradičního klidu, anebo chce prostě udělat nějaké pěkné fotky bez lidí, je toto skutečně slast pro duši. Až na to, že takový člověk musí mít možnost cestovat, musí se svým způsobem sám stát turistou… anebo uprchlíkem. Your choice.

Osvěžil jsem svou paměť procházkou po historickém centru, vyšel si nahoru až na zámecké nádvoří a ke katedrále, zavzpomínal, jak jsme před lety za zpola sychravého soumraku ještě hledali Míšeňský porcelán a jak nás ten moderní objekt zklamal, a pomalu se snažil najít napojení na cyklostezku podél druhého břehu Labe. To mi trochu dalo zabrat. Snažil jsem se orientovat podle šipek, ty mě ale dovedly na železniční most, který mě za každou cenu chtěl dostat na břeh, po němž jsem přijel. Po dvou návratech jsem napojení našel a rozjel se zpátky. Tahle takřka nekonečná Elberadweg, ještě po obou březích, je výborná věc. Chci prozkoumat, kam se takhle až dá dojet. Stále je co objevovat.

Rozfofruju to, co to jde, blížím se k opuštěnému větrnému mlýnu, který jsem už objevil při nějaké předchozí cestě, když tu najednou rána, jako by se můj řetěz rozskočil na sto kousků. A taky se mi mihl pod nohama. No super, jednou duše, teď urvaný řetěz. Ten v Lidlu nekoupím.

Rána byla mnohem zlověstnější než to, co se skutečně stalo. To, co se stalo, byl důsledek mé opravy defektu před týdnem. Říkal jsem, že jsem řetěz málo napnul – a tady to máme. Při té rychlosti se při šlapání nestíhal řetěz dostatečně napínat, poskočil na ozubeném kolečku, zapružil a vysmekl se. Krátké napnutí na hraně způsobilo efekt praku a výstřel. Tenhle problém jsem měl už na své první silničce, kde byl ale jednoduchý napínací mechanismus, který jsem měl už zvládnutý. Tady jsem neměl jak uvolnit zadní kolo. A muž s míchačkou (a nářadím) byl na druhém břehu Labe. Sice jsem o tom, že to musím napnout, uvažoval celý týden, ale musel bych někde koupit klíče. A ono se to brzy bude muset stát, pokud budu chtít jezdit dál.

Zvláštní je, že když už to jednou střelí, střílí si to rádo najednou častěji. Naštěstí se to stalo až na zpáteční cestě, ale výstřely, jízda naprázdno, zastavení, oprava a černé ruce, šmouhy v trávě od otírání prstů, to všechno mě provázelo po zbytek cesty. A vědomí, že nutně potřebuji klíč k zadnímu kolu.

***

Ach, ten vděčný Lidl. Je tam i nářadí. Ještě po návratu se tam vypravuji a přemýšlím nad třemi různými sadami. Jedna je super, má vyměňovací hlavy, všechny mají uprostřed otvor, takže se s nimi dá utahovat matky i na dlouhých šroubech, které trčí do prostoru. Snažím se přemýšlet prakticky a nekupovat něco, co už mám, abych to pak měl v důsledku dvojmo. Vedle toho pak univerzální velký klíč, který se malým ozubeným kolečkem dal nastavit na různou velikost. Sice vycházel levněji, ale taková blbost, co takový mechanismus vydrží? Raději si koupím celou tu sadu. Ještě nikdy jsem se nesetkal sice se šroubem, který je tak dlouhý, že potřebuji díru v hlavě (tolik k praktickému uvažování), ale třeba se to někdy bude hodit. Spokojen odcházím z Lidlu s novým kufříkem s nářadím.

Později jdu tedy řešit problém s řetězem. A tady vidím důsledek svého rozhodování - samým přemýšlením nad praktičností svého výběru jsem jaksi zapomněl přemýšlet nad tím, jak velké hlavy v kufříku jsou. Když končí velikostí 13, můžou být sebelepší, ale na tak velkou matku se natáhnout nedají. Má spokojenost s kufříkem mírně klesá. Snad aspoň jednou v životě najdu šroub, který je tak dlouhý, abych se utrdil v praktičnosti svého výběru. Ten řetěz ještě budu muset dořešit.

Na tento večer opět připadlo i běhání. Sice jsem to už dále nezmiňoval, ale dařilo se mi chodit každý třetí den běhat, hezky k mému objevenému venkovnímu fitku, tak půl hodinový trénink, a zase poklusem zpět. Cestu tam jsem dokonce kousek po kousku prodlužoval, vždycky jsem přidal nějakou zákrutu navíc.  Jenže dnes, když jsem doběhl k hřišti... bylo celé obehnané policejní páskou. Evidentně někoho v přilehlých domech trápilo, že se tam schází někdy i pět šest lidí a trénují, byť vždycky skutečně dodržovali rozestupy. Byl jsem jedním z nich, vím. Ani se nezastavuji, jen neštastně hledím za pásku a svou tradiční cestou běžím zpátky. Má motivace, proč si jít zaběhat, je tatam. Po cestě zpět přemýšlím, jak z této prekérní situace ven.

[bettythesmellycat]

1.2. a 2.2.2019 Nezáživnej pátek, výživná sobota

Páteční ráno jsem zahájila omeletkou u paní domácí (jako ostatně každý den když snídám doma – čekám kdy začnu snášet vajíčka z toho počtu, kolik jich tu sním) a posléze se vydala na pláž. Přestože bylo zataženo. Sedět doma, poslouchat řvoucí rádio a troubení aut, na to mě úplně neužije. Cestou jsem si kupila mango a na pláži si střídavě četla a hrála na uku. Bylo tam fakt zima. Seděla jsem v šatech a mikče a bylo mi tak akorát. Ale tomu šumění moře se prostě nic nevyrovná.

Večer škola, překvapilo mě, že už některé stánky jsou zavřené. Takže jsem si místo slané svačiny dala zase smažené hranolky ze sladkých brambor obalené v cukru a k tomu usrkávala kafe.

SOBOTA Ranní hodina byla opravdu velmi, velmi velmi výživná. Z minulého týdne se jistě pamatujete, jak supr skupinku jsem v sobotu po ránu měla. Cestou jsem si tedy koupila Banh Mi a šla na to. Z cca 9 dětí přišly jen dvě holčičky. Jedna taková co se minule trochu vzpouzela a druhá, tu si nepamatuju. Každopádně začaly jsme o 15min později, pak mrkly na něco do učebnice a pak jsem s nima chtěla hrát šibenici. Jsou malý, to jo, ale šibenici by pochopit mohly. Buď nepochopily, nebo nechtěly. Mala vzpouzečka si vyndala obrázek a začla si ho domalovávat a něco si povídat sama pro sebe. Tak já teda vytasila učebnici, kde jsme pul hodiny opakovaly abecedu. S různými videii z YouTube. Jedno vypadalo že je celkem baví, tak říkám, že si to pustíme ještě jednou. A oni: ne. No tak ne no. Pak jsem teda tu druhou přesvědčila na hraní šibenice, ale bylo to tak na šibenici pro mě.

Když je ve škole zábava .... vypadá to jinak:D

Než řekla jakékoli písmenko, zamyslela se a čekala jsem třeba 2 minuty než něco řekla. Tak jsem si rozbalila snídani a začala jíst. Z jedné strany mi paní nalila celkem slušnou dávku chilli omáčky, tak jsem začala z druhé. Asi při třetím soustu to tak křuplo a já v puse ucítila oheň. Bylo mi to podezřelý a tak jsem nakoukla dovnitř a tam na mě vykoukla stopka s zbyteček chilli papričky. Jasněěě. Jen do mě.

Bagety tu mají vždycky s papírkem a občas k tomu dostanete i párátko. Tady jsem dostala jen nějaké věty z angičtiny na ušmudlanym sešitě. Vidíte, teď mi to došlo. Oni vlastně třídí. Tak hlavně, že si meješ ruce Bětko a před jídlem si na ně patláš desinfekční gel. Tenhle sešit, ten byl určitě někde za vitrínkou. No nebyl, tenhle papír byl skoro i na mě špinavej. Ale, nenaděláš nic.

Když jsem uhasila žár v puse, pokračovala sem s výukou. Druhá holčička mezitím papír s obrázkem rozškubala a hrála si s ním dál. Já už jakékoli snahy o aktivitu vzdala a tupě jsem opakovala 8 slovíček po zbytek hodiny. Večer jsem měla objíždět kolem půl jedenácté nočním busem, takže na balení bylo dost času. Paní domácí na mě začala gestikulovat, kdy teda jedu a ukazovat na prstech nějaká čísla. Tak jsem se jí snažila vysvětlit, že jedu večer a že už je všechno zařízené. Že mi to zařídila moje studentka. Dala jsem jí teda na Minory číslo a doufala, že si to mezi sebou nějak vykomunikují. Po asi třech telefonátech mezi sebou mi Minory řekla, že teda mi ten bus nakonec zařídí Miss Hang (moje domácí) a že ona jízdenku stornovala co byla na její číslo navázaná. Ono totiž tady do toho busu asi nějak zavoláte, oni si zapíší vaše číslo a tím máte místenku. A těsně než přijedou, tak vám zavolají. Asi. Takže jsem paní Hang co neumí ani slovo anglicky vysvětlovala, že chci do Cu Jut a že to je kousek za městem jmenem Buon Ma Thuot (to tu většina zná). A že to má jet teda v 10:30 večer. A odjela jsem na pláž. Bylo totiž nádherně. Na pláži jsem si vegetila na slunku a opalovala se. Ono totiž, odbočka, v autobusech je většinou pěkná kosa a j přemýšlela, co si do busu vezmu na sebe na spaní, aby mi v tom bylo příjemně a zas aby se mi to vešlo do batohu. Došla jsem k názoru, že když se trochu připálím, bude mě to hřát celou cestu a ještě ušetřím místo v batohu. Fištrón!

Na pláži jsem si chtěla dát oběd, ale měli jen drahé mořské plody. Respektive, ono by to tak drahé nebylo, ale prodávali to jen po 1kg nebo 0,5 kg a jako já si neobjednám sama půl kila krevet nebo kalamár. Takže jsem si dala rýži s vajíčkem za nechutných 60k VND ale příjemnou společnost mi dělala dvě koťátka, která se vůbec nerozpakovala, skočila na mě, jedno na klín, druhý rovnou do tašky a ustlaly si a za hlasitého vrnění čekaly, až dostanu jídlo. 

Ve chvíli cvaknutí talíře u vedlejšího stolu, bylo po kočičí romantice...

Na pláž mi ovšem několikrát volala Minory, kdy mi řekla, že mi ten bus zařizuje paní Hang a ať jsem v klidu. A že možná jede nějak dřív a ať se s ní domluvím až přijdu domů. Plánovala jsem rovnou z pláže jet do školy, ale tohle mi vrtalo hlavou. Načež jsem přijela dom a zabalila si. A pak se dověděla, že večerní bus je …. počkej si …. vyprodaný! Tohle mi sdělil syn paní Hang přes telefon. Myslela jsem že mi jebne. Tak mu říkám, že jsem ráno jízdenku měla a teď jí jako nemám. A on že to ještě zjistí a něco dalšího mektal. Já začínala být celkem nasraná. Sbalený věci, vynervaná celej den, že jedu nočnim busem a teď mi řeknou, že vlastně ten lístek nemám. Protože paní Hang to asi popletla a sháněla mi bus někam do jinýho města. Resp ne do Cu Jutu ale do Buon Ma Thuot, což je jinej spoj. Pak mi milej Peter, syn, řekl, že teda se nedá nic dělat, že bus je vyprodaný a že můžu jet zítra, zítra večer v 10:30. Tak to sem na něj už trochu štěkla, že se asi zbláznil, že mám naplánovaný už aktivity v Cu Jutu a že tam na mě čekají. Nehledě na to, že mi Trinh už blokla pokoj a všechno. A že tam prostě potřebuju být co nejdřív. A on, že to teda řekne mamince, paní Hang, a že ta mi to zjistí. No jako, potěš… Do toho tu s paní Hang běhala ještě sousedka a asi se do toho nějak vkládala. Jo jasně, zavolejte sousedy, zavolejte děti, zavolejte starostu a všichni řešte mojí jízdenku, kterou jsem sakra ráno měla a teď mám kulový. Musela jsem odjet protože mi začínala večerní hodina a taky jsem byla vytočená do běla. Jako po měsíci poprvé, zato pořádně. To je taková bezmoc, jejich jazyk neumíte takže jsem v haji s domluvou, jenže jejich organizační schopnosti jsou v úplně jiný dimenzi, než já jsem evidentně schopná pochopit. Paní Hang to myslela dobře, ale celý to totálně zazdila. Do školy mi potom volal Peter, že můžu jet busem ráno v osm a že v Buon Ma Thuot pak přestoupim a dojedu do Cu Jutu lokálnim busem. No tak, co mi asi zbývá žejo. Dobrý, tak aspoň že se do toho vložil on a ne pouze paní Hang. Po večerní hodině jsem se rozhodla, že si dám něco dobrého k jídlu. Požádala jsem jednu lektorku o radu a ta mě odvedla k jedné restauraci, kde bylo úplně narváno. Tam mi objednala grilované kalamáry a k tomu zeleninu. A pak odjela. Chvíli teda na začátku trvalo, než jsme se pochopily, že já chci grilovaný kalamáry,ale že je nechci grilovat doma, ale že je chci v restauraci už hotový. to by pro mě ten den asi byl poslední hřebíček do rakve, dostat igeliťák s kalamárama, udělej si sám:-D. V restauraci jsem si sedla na takový nenápadný místečko a dělala neviditelnou. Po chvíli kolem mě prošla jedna slečna, pak jeden pán a pak mi došlo, že sedím vedle záchodů. Jó, až budete chtít někdy poradit, jak bejt nenápadný, zeptejte se mě… Přišel číšník a prostřel. Pro dva. No co, nevadí. Aspoň se nebudu cejtit sama:-D. Po chvíli si ke stolu vedle mě přisedla banda přiopitých Vietnamců a klidnej večer skončil. Naštěstí po další chvíli mi donesli jídlo. Tác kalamár a k tomu zelí. Chtěla jsem něco jako fazolky, ale to prý došlo a nahradili to tímhle. Než jsem stačila ochutnat první kalamáru z mé jednoporce, o které jsem si říkala, že je tak akorát, donesli mi další talířek asi s pěti kousky. No, mám co dělat. Nuže, pustila jsem se do toho. Ke kalamárám donesli ještě sojovku a chilli na přidání a zelenou omáčkou, kterou jsem chutnala v Nha Trangu a která je strašlivě moc dobrá, ale taky strašlivě pálivá. V té jsem si kalamárky decentně máčela a debužírovala si. Zakusovala jsem osmahnuté zelí s pepřem. Kombo těhle dvou pálivostí způsobilo, že jsem měla pocit že mi hoří rty, taky že mi hoří jazyk a v neposlední řadě, že mi hoří krk. Ale ono to bylo TAK dobrý. Moc dobře si pamatuju na Týnu v Thajsku, která tlačila zelené kari, přestože jí to na rtech dělalo popáleniny druhého stupně. Byla jsem na tom úplně stejně. Myslím, že kdybych měla na pokoji zrcadlo, potkala bych Bětku po botoxu. Při postupu ke konci porce se ve mně probudilo to správné češství, alá, já si za to platim tak to tu přeci nenechám. Dostala jsem do sebe téměř všechny kalamáry, až na jednu chudinku, a byla na sebe patřičně pyšná. Zelí vypadalo, že jsem se ho vůbec nedotkla, přitom jsem měla pocit, že jsem ho jedla celkem dost. Ono totiž jsem ho pořád foukala, aby jako nebylo horký. Až po chvíli mi ale došlo, že zelí horký není, že je prostě jenom HOT a to co mě pálí nebyla teplota jídla, ale jeho nedecentní ochucení pepřem. Celé jsem to zapíjela Spritem (což samozřejmě ten oheň v puse nehasilo), protože mi před restoškou parkoval skútr a tady se při jízdě pít nesmí. Což tu samozřejmě nikdo nedodržuje a i nalitý jako dogy odjíždějí z restaurace na skútrech, ale já jsem bílá a bohužel jejich pravidla nejsou moje pravidla.

Během jídla jsem si uvědomila, že před restaurací parkuje poměrně velké množství skútrů a že si nejsem úplně tak 100% jistá, kde stojí ten můj. Ale tak, řešit to nebudu, problém budoucí Bětky. Během dojídání a placení plno lidí odjelo a tak se mi skútr podařilo najít na první dobrou. Dosvištěla jsem dom, kde jsem už byla sama, protože Protinožka ráno odjela do Thajska na potápěčský kurz. S paní domácí jsme si potvrdily, že v osm mi to odjíždí takže kolem 7:40 půjdeme. Dala jsem si tedy budíka na 7:15 jelikož všechno už jsem měla připravený a sbalený na cestu žejo, ha ha ha. Dala si jedno rozlučkový pivíčko a šla chrnět.

[lafulabloguje]

Když se plní sny...

Není nic krásnějšího, než když se vám splní sen. Ten můj největší, o kterém jsem snila přibližně od svých 12 let (a možná ještě o kousek dřív), měl od začátku naprosto jasné obrysy: povídat se do New Yorku. Do města, které nikdy nespí, do města, kde nic není nemožné, do města, kde žijí Přátelé... do města, kde se sny stávají skutečností. A pak, na konci června 2018, se tenhle SEN opravdu vyplnil. 

Jak jsme se měli? Tady máte náš cestovní deníček plný dojmů a zážitků, které nebraly konce... Jen upozorňuju, je to dlouhé čtení :-) 

7 měsíců ke štěstí

Jak to všechno začalo? O Vánocích jsme si z pobřeží ostrova Sao Miguel na Azorech ukazovali směrem do oceánu, kde asi přibližně leží Amerika.  O 7 měsíců později jsme Azory ve vzduchu míjeli. Musím přiznat, že zážitkem byl už let z Frankfurtu. Po prvním pohovoru jsme nastoupili do obřího Airbusu A380, největšího dopravního letounu současnosti. A teda, pánové, to je paráda. Pohodlí, prostor, super jídlo, filmy, seriály, hry… polštáře, deky i zubní kartáčky... prostě všechno, co se na dlouhé cestě může hodit. Sem tam jsme si zdřímli a po 8 a půl hodinách se pod námi vylouplo to vytoužené velké jablko.

Po úspěšném pohovoru na letišti jsme sedli na Air Train směr hotel LIC v Queensu. Pokoj moc pěkný a docela prostorný, výhled na Queensborough Bridge a úžasná střešní terasa s výhledem na panorama Manhattanu. I dopravní dostupnost skvělá - na metro asi tak dvě minuty, přímá linka E na Midtown a další linky spojující Brooklyn i Manhattan. Takže hned na začátek velký palec nahoru. 

Naše první kroky vedly na slavnou High Line v Chelsea. 

Hned po výlezu z metra jsme ohromeni a na mě doléhá dojetí. Jsme tu, sakra! Fakt! Stojíme uprostřed Manhattanu, hlavy zakloněné směrem do nebe a šťastné úsměvy na tvářích. První budova, která se před námi tyčí, je Google. :-) Osvěžující ledovou kávu ze Starbucks do ruky a už si to ťapeme rozpálenýma ulicema přímo k High Line. A tam se začínáme do New Yorku opravdu zamilovávat. High Line je oáza zeleně uprostřed mrakodrapové pouště. Nevíme, kam koukat a co fotit dřív a z toho, jak se díváme někam do nekonečna, do nebe, nás za chvíli bude pěkně bolet za krkem. Ale co už: kde jinde, když ne tady!

Vidíme v dálce Empire, Chrysler, obdivujeme cihlová veledíla, fotíme si klasické newyorské ulice plné žlutých taxíků, vychutnáváme si různé vůně, potkáváme plno lidí a je nám prostě fajn. Konečně máme vysněnou dovolenou! Takže prvních skoro 11 km v nohách je dostatečných, dáme si večerní pivo na terase s výhledem na svítící špičku Empire State Building a s nadšenýma myšlenkama na nadcházející dny se můžeme (ve 21:37 místního času) odebrat rovnou do postele. Jsme na nohách už víc než 24 hodin, ze kterých jsme si užili každou minutu. Protože takhle to vypadá, když se nám splnil sen. 

When you fall in love...

Další dny nemůžeme dospat a vstáváme - na to, že máme dovolenou - relativně brzy. 

Snídaně pořádně po americku - bacon and eggs, orange juice a coffee a vyrážíme na metro, tentokrát směr Times Square.

Ty kráso! První slova hned po výlezu z metra. Mrakodrapy, mraky lidí, obří reklamy a pořádný šrumec. Prostě Welcome to the Times Square!

Zase nevíme, kam koukat a co fotit dřív, takže se tak trošku motáme od jednoho foto pointu k druhému a nakonec po chvilce vlezeme do Disney Store. Místo, kam se nesmí brát děti (nebo já), protože vás to zruinuje :-) Poprvé si tu pořádně všímáme toho, jak jsou lidi milí. Usmějou se a ještě se zeptají, jak se máte. Jasně, že je to nezajímá, ale je to stokrát příjemnější, než když se na vás v obchodě otráveně dívá prodavačka, protože ji svou přítomností děsně mučíte. Obecně se tu lidi chovají úplně jinak než u nás. Nikoho nezajímáte, můžete si během chůze skákat a zpívat, pouštět si hudbu v metru nahlas nebo telefonovat tak, že to slyší půl města. Na druhou stranu, když do vás na ulici někdo strčí, hned se vám omluví a zeptá se, jestli jste ok. Každý si tu dělá co chce, protože prostě může. Za to ale toleruje i ostatní. A tohle u nás bohužel není :-(.

Z Times Square se tak nějak vymotáme, až dorazíme k Radio City Hall a pak k Rockeffelerovu Centru. A zakotvíme tam na poločas a prodloužení zápasu Rusko x Španělsko (protože MS ve fotbale, že jo). Ano, světe div se, Američani se dívají na klasický fotbal. Na místě, kde bývá tradiční ledové kluziště a vánoční strom, tak i my sledujeme dvě velké obrazovky, které přenášejí jeden z osmifinálových zápasů mistrovství. A je to celkem sranda. Plno Španělů, ale i dalších turistů, sedí na rozpálené ulici a fandí. Sluníčko pálí o stošest, telefon ukazuje přes 36 stupňů. Tak vida, nemusíme k moři, abychom se opálili :-)

Odpolední a podvečerní část dne patří Central Parku. Je to nádhera. Přesně jako ve filmech. Jen místo slavných herců potkáváme rodiny s dětmi, mladé, staré, bělochy, černochy… prostě všechny, kteří jsou v New Yorku, stejně jako my. Procházejí se, piknikují, hrají softball nebo jakýkoliv jiný raketbal, jezdí na kolech, na loďkách nebo se jen tak válejí na trávě. Nedělní pohoda se vším všudy. I my se na chvíli vyvalíme do trávy, jíme hotdog a kocháme se výhledem na Upper West a East Side.

Krátká procházka po Páte, Madison a Park Ave. končí náš den. Začíná na nás doléhat únava, tak si jdem dát pivo na střechu a pomalu spát. Zítra je další den a my se ho už teď nemůžeme dočkat.

První newyorské pondělí po snídani vyrážíme na dlouhou cestu metrem na Coney Island. Okrajová část Brooklynu leží v zálivu Lower Bay a je “rodištěm” pravých amerických hot dogů.

Hodinová cesta se nám prodlužuje kvůli nečekaným komplikacím na trati, kdy metro / nebo spíš vlak nemůže jet. Když se konečně dostaneme do cílové zastávky, praští nás nejen vlna vedra, která venku zase panuje, ale taky pocit, že jsme se dostali do nějakého podivně bizarního místa.

Pláž, moře (oceán), dlouhá cesta vedoucí jakoby odnikud nikam, lemovaná šíleným zábavním parkem, kterému dominuje slavné Wonder Wheel.

Na nacpané pláži si i my najdeme místo a aspoň na chvíli si užíváme písku, slaného moře a pohledu na podivuhodná stvoření, která jsou kolem nás. Míšo si za tu chvilku na pláži dokáže spálit jak nos, tak nárty i chodidla. :-)

Ochutnávka legendárního hot dogu také proběhla. Nathan’s Famous se pyšní slávou nejen v NYC, ale po celé Americe. Dva klasické hotdogy, k tomu sýrové hranolky a obří citronová limonáda, prosím! A je to dobré. Ale asi ne zas tak, abychom kvůli tomu museli podruhé na Coney Island :-)

Mimochodem na Den nezávislosti se tu chystá soutěž v pojídání hot dogů. To nechceš vidět :-)

I cesta zpátky se nám bohužel protahuje. V metru mají problémy s elektrickým proudem, takže skoro půl hodiny čekáme v tunelu a pak se musí jet pomalu. Tohle nás neba, ale co se dá dělat. Celí upocení se těšíme do hotelu na sprchu a pak zase hurá ven. Chceme se dostat na výletní loď, kterou máme zaplacenou v rámci City Passu a podaří se nám to!

Circle Line Cruises a jejich podvečerní plavba kolem Manhattanu a sochy Svobody si nás naprosto získávají. I upovídaný průvodce David (z Pennsylvanie), který ví o New Yorku asi všechno. Aby ne, když dělá celých 24 let jízdy lodí třikrát denně! Ano, to je šílenství.

Ale plavba je dokonalá. Skvělé světlo pomalu zapadajícího sluníčka, panorama Manhattanu z obou stran, výhledy na Jersey City i očekávánou Statue of Liberty.

Díky Davidovi víme, že se například Empire zpočátku přezdívalo Empty State Building. Hned po otevření, v době světové krize ve 30. letech totiž nikdo neměl na to, aby v ní bydlel nebo si pronajímal kanceláře. A tak trošku to trvá dodnes. Hlavní příjmy plynou z návštěv turistů (i my v následujících dnech “přispějeme”).

Po návratu do přístavu panuje tma a my kráčíme směrem nikdy nespící Times Square. Jestli je tahle ulice přeplněná ve dne, v noci je skoro neprůchozí. Narazíte tu na fotící se turisty, oživlé sochy, zpívající cowboye i podivné bezdomovce, kteří vykřikují pravdu o Bohu. Je to dost vyčerpávající, proto lezeme do vroucí podzemky a jedeme směr Queens. V lednici na nás čeká pivo a Snapple (moje nejzamilovanější pití) a prohlížení milionu fotek z výletu lodí. Co víc? :-)

Čím déle jsme tu, tím víc New York milujeme. A další den nám to zase potvrdil.

Po snídani se vydáváme do Rockefellerova Centra, respektive na jeho střechu a vyhlídku Top of The Rock. Neskutečná paráda. Město je po třech dnech plných sluníčka pod mrakem, takže to má zase jinou atmosféru. Výhledy jsou neskutečné. Tu Empire, tu špička Chrysleru, támhle Bank of America, Trump Tower, a další a další… nevíme, co fotit dřív. Sebe radši moc nefotíme, protože jsme upocení, až běda, ale vůbec to nevadí. Jsme tu a vidíme všechnu tu nádheru.

Po sestupu dolů (sjezdu výtahem z 67. patra) zkoumáme 5th Avenue a její krásy  (ano, včetně obchodů), ztratíme se při tom, jak máme pořád hlavu zakloněnou a kocháme se parádními pohledy na mrakodrapy, které nám pořád přijdou naprosto neskutečné.

Najdeme Seagram Bulding od Miese van der Rohe, Bank of America Tower i hotel Waldorf Astoria. Ten je bohužel v rekonstrukci, jinak bychom tam bydleli, že jo.

Grand Central je trošku zklamáním hlavně pro to, že je tam relativně málo světla. A ve filmech působí naprosto velkolepě, což ve skutečnosti zas tak moc není. Ale Apple Store, který zabírá celé patro nádraží a vypadá jako čekárna, famózní je :-).

Když je člověk v New Yorku unavený, nemusí hledat dlouho, aby narazil na oázu klidu. My jsme našli Bryant Park, který je hned u New York Public Library. Joo, tady by se studovalo úplně samo.

Po dalším bloudění po okolí se dostáváme do Trump Tower, kde si užijeme vítězný penaltový kop utkání Anglie vs. Kolumbie a musíme uznat, že v něčem se Donald vyznamenal. Mrakodrapy postavit uměl (nebo spíš si na ně uměl vydělat peníze). Okolí Trump Tower na 5th Avenue je lemované luxusními obchody jako Chanel, Luis Vuitton, Valentino. Asi fakt dobrá čtvrť. Je tam i slavný butik Tiffany, kam se také podíváme, ale nic nekupujeme. Aktuální kolekce nás moc neoslovila, tak se radši ani neptáme na ceny :-)

Další zastávkou je opět Apple Store, tentokrát na 5th Avenue, odkud už s prázdnou neodcházíme :-)

Vydáváme se ještě ke slavné Carnegie Hall a k Hearst Tower, což je mimochodem další super zajímavá stavba. Historický základ, na kterém je mrakodrapová nadstavba. Palec nahoru. Ne. Oba palce nahoru!

Probouzíme se do Dne nezávislosti a město i lidi se barví do trikolóry. Od rána potkáváme v metru a na ulicích lidi s vlajkami, v pestrobarevných kloboučcích i tričkách s pruhy a hvězdami. Patrioti jsou tu snad všichni. Od prodejců kebabu, přes hispánské pokojské, čínské kuchaře, až po typického businessmana z Wall Street.

Cestou za naším prvním dnešním cílem poznáme, jak snadno se dá v metru jet úplně jinam, než jste plánovali. Nasedneme na linku metra, která sice jede naším směrem, ale ejhle. Je to express, takže všude nestaví a my se tak rázem vezeme - místo na West Side - až někam do Harlemu. No nevadí, stane se.

Dopoledne nás pohltí American Museum of Natural History. Obří budova plná zajímavých expozic ze světa přírody i vesmíru. Kromě nádherných exponátů zvířat je všude kolem i milion pigmejců (malých uječených dětí), kteří se neustále pletou pod nohama a jsou všude slyšet.

V obchodu se suvenýry se na nás doslova přilepí lenochod s rejnokem, takže si je musíme odvézt domů. Snad se nebudou muset proclít :-).

Odpoledne nás čeká zážitek. Jdeme do divadla. Na balet. Ne, na Balet s velkým B. American Ballet Theatre od května do července vystupuje na scéně Metropolitan Opera House a my si dneska užijeme Whipped Cream.

Lincoln Centre je složené ze tří budov, které patří NY City Ballet (ten už má bohužel divadelní prázdniny), MET Opera a MET Philharmonic. Uvnitř je to spíš moderní divadlo s efektními lustry, které se těsně před začátkem představení vysouvají vzhůru ke stropu. Místa máme parádní, přímo uprostřed, takže vidíme celé jeviště. A představení?

Super. Taková oddychovka, vtipná, nenáročná a fakt hodně přeslazená. Růžových kostýmu je na jevišti nepočítaně :-) Poznámka pro milovníky baletu - tančí i Gillian Murphy, jedna z TOP primabalerín posledních let. Neskutečná podívaná. V jejích letech klobouk dolů.

Po krátké procházce od Lincoln Centra se přesouváme do naší “domovské” čtvrti Queens, kde poprvé usedáme do boxu v typickém americkém bistru a dáváme si burger. Yummy!

Po návratu do hotelu pouštíme breaking news. Celý Liberty Island evakuovali (a asi 4000 turistům zkazili výlet), protože se na Sochu Svobody vydrápala nějaká aktivistka a protestovala. Proti Trumpovi, proti Americe, proti všemu. Nikdo vlastně neví, co chce, ale nechce slézt dolů. Je kolem ní roj policistů, kteří vyčkávají na tu správnou chvíli, aby jim neskočila dolů a nezabila se a zároveň se nezabili ani oni sami. To, co známe z filmů a seriálů se děje i ve skutečnosti! Plno vrtulníků z místa činu, my se na to díváme a děje se to vlastně jen kousek od nás! Celá akce má - asi relativně - dobrý konec. Slečnu (paní) stateční policemani zadrží a bezpečně dostanou dolů. Co se děje pak, to už nevíme a vlastně nás to ani nezajímá.

Večer se - asi jako celé město - chystáme pozorovat slavnostní ohňostroj ke Dni nezávislosti, který tradičně pořádá Macy’s. Naším view pointem je East River Park v Brooklynu. Pro tuhle slavnostní parádu si ho zvolilo asi dalších deset tisíc lidí, proto se jím nekocháme až do konce a vyrážíme na metro, abychom se nikde moc necpali. To, co nás čeká, při výstupu jsme ale nečekali. Davy lidí. Jakože DAVY lidí. Když už se nám podaří dostat z nástupiště, tak nemůžeme ven z areálu metra. Turnikety nepouští nikoho dovnitř, ani ven. Uff, tak tohle je ta nezávislost.

Po pár dnech víme, že výhled z hotelového pokoje nám bude chybět. Nee, že bychom neměli rádi naši Ladronku, ale ten pohled na Queensboro bridge je prostě top.

Další den nás čeká Downtown na Lower Manhattanu a Financial District. Hned východ z metra je famózní, nacházíme se v útrobách stavby Oculus, dopravního uzlu stojícího na původním místě 5. budovy World Trade Center.

Hned venku opět zakláníme hlavy, protože stojíme před nejvyšší stavbou v Americe - The One World Trade Center. Památník 9/11 je silným zážitkem. Dvě do nekonečna stékající fontány stojí na místě věží WTC, které byly zničeny při útoku v září 2001 a nechají málokoho chladného. Po obvodu fontán jsou vypsána jména všech těch, kteří nepřežili. A to je teprve začátek. Uvnitř památníku je opravdu rozsáhlá expozice, která nám zabere skoro tři hodiny, a to si zdaleka důkladně nepročteme a neprojdeme všechno. Je tam totiž neskutečná zima, takže potřebuju ven, na sluníčko, abych rozmrzla.

To je jeden ze znaků NYC. Klimatizace. Venku je horko, to je pravda (už jsme tu zažili i pěkných 36 stupňů), ale abyste se po příchodu do metra nebo do muzea i obchodu museli oblékat, to je až moc. V metru se klimatizují jen vagóny, takže na nástupišti z vás teče, protože je tam nedýchatelno, dusno a vlhko, vlezete do vagónu a dostanete studenou facku. Asi se na to dá zvyknout, stejně jako na všechno.

Od WTC se ubíráme směrem Battery Park. Poprvé v životě jsme v kocher bistru, kde už při objednávce způsobím faux pas. Chci totiž pizzu se šunkou :-) Nakonec se moc dobře najíme, projdeme se parkem a jdeme přes krátkou zastávku u Trinity Church k Wall Street. Pěkné, ale zatím nás to asi ze všech těch míst, které jsme objevili, oslovilo nejméně.

Metrem se zavezeme na Union Square a s melounem v tašce se přesouváme do Washington Square Parku. Další místo, které jakoby z filmů vypadlo. Posedíme, sníme meloun a jdeme dál. Touláme se v nádherných uličkách Greenwich Village (joo, tady by se nám líbilo bydlet) a dojdeme na 90 Bedford Street. Co tam? Dům ze seriálu Přátelé! Chápete to? Jsem tady! :-) Evidentně je to dost turistický místo, protože jen co si uděláme nezbytnou fotku, přihrne se skupinka Italů. Kdybychom tak radši potkali Rachel s Rossem… No nic. Frčíme dál! Podvečer je tu, krásné světlo, a na nás volá Hudson River Park. Krásné místo u Hudson River s výhledem na Financial District a také Jersey City. Chvíli natáhneme unavené nohy (už nás dost bolí) a den jdeme zakončit na High Line.

Z metra už se sotva dovlečeme na hotel a jsme rádi, že jsme rádi. Nachodili jsme přes 15 km, tak ať se nohy i bolavá záda do zítra zase trošku vzpamatují. Mimochodem, každý den tu nenachodíme míň než 10km. Většinou je to tak v průměru okolo 12 a dneska jsme dali asi rekord. A to nejsme ještě ani v půlce :-)

Po pár dnech brutálního vedra jsme se konečně dočkali i deště. Teploty sice moc neklesly, ale vzduch je hned trošku dýchatelnější. Protože mají být přeháňky celý den, rozhodli jsme se pro kulturní zážitky v muzeu. Po snídani vyrážíme do MET (The Metropolitan Museum of Art), které je hned u Central Parku. Vystojíme si krátkou frontu u vstupu, protože kontroly, ale pak už nám nic nebrání tomu, užívat si velkolepost muzea. Procházíme (nebo se spíš motáme) nejrůznější expozice - od starého Řecka a Egypt (kde jsou neuvěřitelné sarkofágy i hrobky), přes první osadníky Ameriky, japonské dekorace i klasiky výtvarného umění, až po současné moderní umění. Je opravdu na co koukat. Tři hodiny utečou jako voda, a tak se přesouváme dál. Venku už neprší, zato je dusno jako v prádelně. 

Přes krásné ulice mezi 5th Avenue a Madison, se dostaneme do bistra Dean and Deluca (kdo si pamatuje na seriál Felicity, ví), kde nastává čas oběda. Odtud se přesuneme opět do muzea. V rámci vstupu do MET máme ještě vstup do MET Breuer, které je nedaleko a láká nás na expozici Schieleho a Klimta. Při vstupu opět kontrola (ta je tady skoro všude, takže už jsme zvyklí), při které se mi vysype batůžek a na zem se, kromě nakoupených suvenýrů, vyvalí i plastová vidlička, kterou nosíme na pojídání melounů :-) Tak aspoň nějaký vzrůšo pro ostrahu :-). Expozice v MET dvě jsou zajímavé. Moderní umění především, malůvky Schieleho, Klimta i Picassa jsou vybrané z jejich období, kdy tvořili erotické / sexuálně orientovaná díla. Úplnou náhodou se dáme do řeči s místní hlídačkou, která je z Albánie. Vypráví nám o tom, jak je život v NY těžký, jak už tu žijí s manželem dva roky a jak jí je třeba o Vánocích smutno, protože tu nikoho nemá. Za práci v muzeu je vděčná, protože má i pojištění, což v jiných zaměstnáních není běžné. Máme si to tu prý užít. Dva týdny jako turisti prý můžeme poznat to nejlepší z města. Ale jinak je strašně náročné tu žít. 

Cestou k obchoďáku Bloomingdale’s si o tom tak nahlas přemýšlíme. Jasně, že není jednoduché tu žít a fungovat. Je tu extrémně draho, každý se musí prosadit jak umí a když chce fungovat jakžtakž na úrovni, musí se sakra otáčet. A mít děti? To musí být teprve masakr. V Bloomingdale’s se, tak trošku nečekaně, ocitáme ve světě luxusu. Pradu střídá Dior, toho zase Luis Vuitton atd. atd. Jsem docela zaskočená, protože jsem si myslela, že tu nakupují ti “obyčejní” newyorčané. A třeba i jo….

Naší další dnešní štací je Roosevelt Island, mezi Manhattanem a Queensem. Co je na něm zajímavého? Jede se tam lanovkou (tady tomu říkají tramvaj)! Je to super zážitek. Procházíme se po louce, Rooseveltovým Four Freedom Parkem a opět si užíváme sluníčka, které se vrátilo. Pro cestu zpátky na Manhattan váháme mezi metrem a tramvají, ale tramvaj zase vítězí. 

Přesuneme se k Union Square a ke slavné Flatiron Building. Další z parádních míst, které si můžeme odškrtnou z našeho must-see-visit seznamu (a ten se nám povážlivě krátí). I tam se nečekaně zapovídáme s dalším místím. Louis, Newyorčan, který navštívil Prahu, příbuzného má v Bratislavě a má rád Budapešť a Dvořákovu Novosvětskou. Pán, který dělá triky s mincemi, umí hrát na všechny hudební nástroje a - přesto, že je Demokrat - tak volil Trumpa. Opět se dozvídáme, jak je těžké se uživit, jak systém upřednostňuje jen určité skupiny lidí a jak nikdo už pořádně neví, co je Rock’n’Roll. Pozoruhodná postava kudranatého pána s brejličkama, o kterém pořádně nevíme, jestli je to bezdomovec nebo prostě jen někdo, koho baví posedávat u Flatiron Building a bavit se s turisty.Západ slunce se blíží, hlad se ozývá, a tak dáme na doporučení Louise a jdeme do Macy’s, dalšího NY ikonického obchoďáku. V šestém patře je prý skvělá italská restaurace. A víte co? Fakt tam je. Výborně vaří, a my si tak vychutnáváme večeři s výhledem na božskou Empire State Building. Můžeme snad líp zakončit náš sedmý newyorský den?! :-)

Už týden jako NewYorčani! :-) Neskutečně to letí! Jsme opravdu moc rádi, že máme ještě týden před sebou, protože do dneška jsme rozhodně všechno nestihli.

Dnešek patřil z velké části Empire State Building. Další z velkých snů se splnil. Stáli jsme nahoře v 86. patře - dneska foukalo, až nám byla chvílemi i zima - a kochali se pohledem přímo ze srdce Manhattanu. Empire je vysoká 381 metrů (včetně antény a základů měří přes 443 metrů) a dlouho si držela prvenství mezi mrakodrapy (nejen v Americe, ale i na světě). Chrysler Building (na který se teprve chystáme) se dostavil o rok dřív a než přišla na svět Empire, držel si prvenství mezi mrakodrapy (i díky anténě, kterou převýšil původní nejvyšší budovu v NYC - Woolworth Building).

Po úžasných výhledech po celém NYC se jdeme trošku podívat po obchodech. Jistě, shopping k našemu plánu také patří :-) A co si budeme povídat, jídlo je tu sice dost drahé, ale oblečení a jiné potřebné věci se dají pořídit za rozumné ceny (navíc, když jsou skoro všude slevy). Takže tak :-) Nakonec se uchodíme a večer se nám už opravdu nikam nechce. A zítra to vypadá na Brooklyn :-)

No sleep till Brooklyn

Plánovaná cesta do Brooklynu se nám hned ze začátku trošku zamotala. Linka G, kterou se tam můžeme dostat přímo z Queensu, má odstávku, takže musíme náhradním busem. Je zajímavé projíždět částmi Williamsburgu a Brooklynu, které se nám zdají tak trošku jak z divokého západu. Vypadá to tedy na dobrodružný den!

Po příjezdu do Brooklynu se vydáváme prozkoumat Brooklyn Heights. Krásnou čtvrť, kde se rodí nejvíc dětí v New Yorku. Je to totiž ideální lokalita - příjemné prostředí, na Manhattan co bys kamenem dohodil (pokud teda přehodíš East River), nájmy zatím stále levnější a školy o nic horší. Ale je fakt, že tu určitě nebydlí “nižší střední třída”, ale spíš ti movitější. Brooklyn se postupně stává novým Manhattanem.

Z brooklynských výšin se dostaneme do Brooklyn Bridge Parku, kde se kocháme výhledem na Manhattan Skyline a samotný Brooklynský most. Kam naše kroky jistě / nejistě směřují, je čtvrť Dumbo, odkud je přímo pohlednicovo-instagramový pohled na most. Ehm. Manhattan Bridge, nikoliv Brooklyn Bridge, jak si oba mylně myslíme a chvíli to vypadá, že takový výhled nikdy nenajdeme :-) Naštěstí naše intuice (říkejme jí třeba Lůca) zvolí správný směr a už se fotíme na dokonalém místě, stejně jako všichni další turisté.

Po krátké procházce po parku se stavujeme v shopu Brooklyn Industries. Na první pohled hipsterský obchod má, světe div se, slevy! A nová kabelka tak na sebe dlouho nenechá čekat. Další check point na seznamu odškrtnutý. :-)

Procházka / nebo spíš chůze v davu po Brooklynském mostě má něco do sebe. Je to parádní most, co si budeme. V době svého otevření byl největším zavěšeným mostem na světě a dokonce první most zavěšený na ocelových lanách. Výhled na Manhattan a vůbec ten pocit stát TAM, patří k těm momentům, které se rozhodně jen tak nezapomenou.

Najednou jsme na Manhattanu, tak jdeme omrknout další ze super skajskreprů. A to přímo od Franka Gehryho. Budova New York by Gehry neboli Beekman Tower působí trošku halucinogeně. Stěny se vám před očima jakoby vlní a když se podíváte až nahoru, úplně se vám zatočí hlava. Nedaleko stojí také první mrakodrap v NYC, který se pyšní i titulem nejvyšší stavbou světa do roku 1930 - Woolthworth Building.

Potom přichází na řadu knižní ráj. Doslova. 29km knih v největším knihkupectví The Strand Bookstore. No nazdar. Takže si dáme limit, kolik toho nakoupíme, jo? :-)

Další zastávkou dne je Bushwick Collective. Jedno z nejznámějších venkovních galerií s graffiti v Brooklynu. Takže šup na metro a zpátky do Bklynu. Původně tovární oblast plná přistěhovalců dostává v posledních letech novou tvář. Žijí tu především mladí umělci, kteří nemají na drahé nájmy na Manhattanu, otevírají se tu bary a žije to tu. A tak si i my vychutnáváme místní atmosféru, ve venkovním baru mezi barevnými graffiti. Poprvé po nás chtějí ID, aby nás tam vůbec pustili :-)

Po návratu na Manhattan se ještě chvíli touláme uličkami Greenwich a West Village, kde potkáváme páry nejrůznějšího sexuálního zaměření. Ano, New York je opravdu pestrý, ve všech směrech. A to je na něm to nejlepší.

Další den startujeme u Guggenheima. Naše druhé Guggenheimovo muzeum v tomto roce, to je docela dobrá bilance. A počkej, to je vlastně maximum, kolik jsme jich mohli stihnout :-) Néé, že by to v Bilbau mělo nějakou chybu, ale tady to umístění na Upper East Side, hned vedle Central Parku má nějaký ten bod navíc. Sice je kolem něj plno jiných staveb, takže tolik nevyčnívá, jako na břehu řeky Nervion, ale i tak je velkolepé. Vnitřek muzea vypadá super. Má spirálovitý tvar a všechny výstavy jsou koncipovány tak, abyste si je prohlíželi zdola nahoru. Ne tak my. Jako vždy jdeme nejdřív úplně nahoru, abychom měli výhled a pak si to scházíme, proti toku času a všech lidí, dolů.  Výstava umělce Giacommetiho nás popravdě nenadchla. U pár kousků jsme se zastavili, ale radši jsme si blíž prohlédli část starých dobrých klasiků. Takže “povinná” fotka s Degasovými tanečnicemi do sbírky nechybí ani tady.

Po muzejní části dne nás čeká realita Central Parku. Sluníčko žhne, takže stín stromů je víc než žádaný. Po chvíli procházky jsme na nejromantičtějším mostě na světě. Bow Bridge známe všichni z filmů a seriálů a teď tu jsme i my dva. Kolem park, mrakodrapy a plno člnkujících se lidí. Je docela vtipné je pozorovat, jak s tím veslováním zápasí :-). Kromě pohledu na jezero vidíme i mývala. Opravdickýho mývala, který se schovává před sluníčkem a dělá jakoby nic. :-)

Z parku přecházíme k Dakota House, domu, kde byl zastřelený John Lennon a přesouváme se pěšky na Columbus Cirle a pak metrem do Bowery. Čekají nás údajně nejlepší pastrami sandwiche na světě. A je to tak. V Katz’s Delicatesen opravdu vědí, jak takový pastrami má chutnat. Óó můj bože! Tolik masa a kyselý okurky. Láska na první ochutnání. Sendvič je tak velký, že si půlku schovávám ještě “napak” a dělá dobře. Večeře, jako když najdeš.

Nicméně je ještě odpoledne a my ťapeme Little Italy a Chinatown. Je sranda, jak se pomalu mění vzezření okolních lidí. Chvíli jsme na ulici snad jediní “bílí” (tedy nešikmoocí) a to je docela sranda. Zelezeme do Hongkong supermarketu, kde mají neuvěřitelný výběr všeho! A to často ani nevíme, co které ovoce (nebo zelenina?) vůbec je. Ale hlavně mají dragonfruit, tak pár kousků na večer bereme s sebou (a ceny za hubičku). Na první pohled malý krámek je celkem labyrint, a tak když vylézáme ven, bojíme se, že vyjdeme někde na druhém konci NYC :-).

Počet kilometrů v našich nohách zase stoupá, z Číny se dostáváme do italské (Little Italy), pak duhové čtvrti a dnešek zakončujeme ve Washington Square Parku. Sice je skoro sedm večer, ale sluníčko pořád nádherně hřeje, pouliční umělci hrají songy, fontána stříká a osvěžuje vzduch a my se zase - jako každý den - jen tak máme.

Posledním zpestřením dne je pak ještě basketballový zápas na hřišti přímo u jedné ze zastávek metra. Opravdický obrovský černoši hrají basket. Zážitek.

Mišo další den u snídaně objevuje mini galerii na Upper East Side, takže plán na dopoledne je jasný. Chvíli bloudíme ulicemi a zase si můžeme hlavy vykroutit, ale galerie jako by se nám ztratila. Naštěstí nám ochotný bellboy z hotelu Four Seasons poradí, kudy se k ní dostat. Skrývá se ve 14. patře Fuller Building. Vstupní foyer je vykládáno zlatem. Ty bláho! Howard Greenberg Gallery je malinká, vstup se neplatí, tak mrkneme na fotky Saula Leitera a Arnolda Newmana a zase frčíme dál.

Budova New York Times byla na našem seznamu, a tak jsme na ni nemohli zapomenout! Je totiž nepřehlédnutelná :-)

Změť lidí v centru města je ale už někdy vyčerpávající, proto se uchylujeme do relativního klidu oblíbeného Hudson River Parku blízko High line. V parku si najdeme místečko na trávě, ale když se tak rozhlížíme, jsme asi jediný “klasický pár”. No co už :-) Asi tak hodinku odpočíváme, připalujeme se a díváme se na panoramata Lower Manhattanu v čele s dominující One WTC. Jo, tyhle chvíli nám budou chybět..

Během odpoledne nám dojde, že se vlastně hraje fotbal, a tak ho chceme jít, jako už tradičně, sledovat k Rockefellerovu Centru. Ale cestou od Bryant Parku zjistíme, že už to nemá cenu a posledních 10 minut zápasu sledujeme na ulici, u televize v nějaké bance. Zdaleka nejsme jediní, a tak je to zase jeden z dalších okamžiků, na které budeme s úsměvem vzpomínat. Francie jde do finále. A po ulicích najednou kopec Francouzů. Kde se tady berou?

K večeři zkoušíme jídlo z místní queenské čínské restaurace Fortune Cookies. Bereme si ho s sebou do Queensboro Bridge Parku a připomínáme si výhledy, které jsme poprvé zažili už před víc jak týdnem. A pořád jsou parádní.  

Queens day je tady! Už jsme tu 14 dnů a naše “domovská” čtvrť jakoby nám pořád unikala. Tak se vydáváme hned pořádně do vnitra, do Flushing Queens, kde sídlí Mets a kde je obrovský Flushing Meadows Corona Park. Další velký podíl zeleně uprostřed města, plno hřišť a sportovišť a také Queens Museum s panoramatickou expozicí celého NYC. Určitě stojí za návštěvu. Před muzeem je obrovská stavba zeměkoule a kolem tryská fontána, která je příjemným osvěžením v dalším horkém letním dnu.

Z Queensu se přesouváme na Manhattan, do Soho. Procházky uličkami střídá okukování krámů velkolepých značek (které jsme tady moc nečekali). Najdeme Centrum fotografie, kde je moc pěkná výstava Elliotta Erwitta a H. C. Bressona.

Místa ze seznamu “must-see-visit” nám povážlivě mizí, asi už jsme viděli opravdu skoro všechno :-)

Dál se touláme Soho, dáváme si super burger, přitom sledujeme fotbal a pokračujeme do čtvrti Tribeca, až dojdeme k WTC. Tam konečně objevujeme sochu Jeffa Koonse “Red Flowers” a já začínám padat únavou. Co si budeme povídat, dalších 17 km v nohách je cítit.

Chvíli posedíme pod One WTC, pofotíme památník a Oculus v jiném světle a frčíme domů.

Studovat na americké univerzitě chtěl kde kdo. Proto jsme se i my vydali podívat na Columbia University, která sídlí v Harlemu. Je součástí tzv. Ivy League, což je něco jako liga mistrů mezi univerzitami a dostanou se sem opravdu jen ti vyvolení.

Máme štěstí, protože hned po příchodu do kampusu slyšíme “Free Books!”. A opravdu. Venku před knihovnou se rozdávají knihy. Zdarma. Pro všechny. A náš nejkurióznější úlovek? Máj Karla Hynka Máchy v angličtině :-)

Kampus se v létě upravuje a opravuje, takže to je trochu stanoviště, ale i tak zážitek.

Další zastávkou dne je Chrysler Building. Nádherná art-deco stavba na nás celých 14 dnů pomrkává, tak jsme se ji přišli podívat blíž na zoubek. Nebo spíš na foyer, protože se jinam dostat nedá. Zblízka ji člověk moc nevnímá, ale zdálky je to opravdu paní Stavba a určitě si zasloužila být alespoň ten rok ve 30. letech nejvyšší stavbou NYC.

Jsme uchození, tak se jdeme vychillovat do Central Parku. Vybereme si krásnou louku, kde je sluníčko i stín, dají se pozorovat mrakodrapy a není tam zas tak moc lidí. Ale jsou tam čmeláci a vosy. Odpoledne nám tak nečekaně končí dřív, než jsme plánovali. Při mé nešikovnosti a štěstí jsem na jednu vosu šlápla, takže jsme museli zpět na hotel pro prášek a mastičku.

Všechno je ale za chvíli ok, takže po krátké pauzičce v hotelu se vydáváme do Rooftopp baru na 5th Avenue, který nám doporučila kamarádka. Tak trošku posh bar má naštěstí happy hour a my se celkem dobře najíme i napijeme a ještě k tomu koukáme na špičku Empire.

Večerní procházka po Brodwayi na Times Square nás baví, jen je všude nějak víc lidí než obykle… No nevadí. Na Times Square se propleteme davem Mickey Mousů, Spidermanů a nevím kým ještě a dorazíme do metra.

Čas už se nám tu nějak krátí, ale na to se snažíme nemyslet.

Poslední položkou na seznamu nám zbývá MOMA, tak tedy vzhůru do víru galerie! Máme štěstí, že si na vstupenky nemusíme vystát frontu, i když lidí je tam až až a pořád přibývají.V galerii najdeme nejrůznější expozice, od mistrů kubismu, přes realisty, až po aktuální umění. Takovou sbírku Picassa ani ve Španělsku nemají! MOMA má krásné atrium, kde jsou fontánky, nějaké ty umělecké exponáty a také úžasný rozhled na okolní výškové stavby. 

Po třech hodinách si vykračujeme směr České centrum. Procházka je to celkem dlouhá, ale pěkná. Upper East Side zase trošku z jiné strany a v jiných ulicích. A pak, dům s českou vlajkou. Ostraha na recepci (černoch) nás pustí do druhého a třetího patra, kde se hned fotíme s památeční deskou Antonína Dvořáka. Součástí domu je i česká restaurace, ale bohužel má otevřeno až večer, takže si musíme na pořádnou kachnu se zelím a knedlíkama počkat ještě pár dnů domů (ne, fakt na ní v těch 30 stupních nemáme chuť!). Čas nějak rychle ubíhá a my se vydáváme k High Line, tentokrát ze strany od Hudson Yards, tedy tam, kde jsme procházku první večer v NYC zakončili. High Line je úžasná, za jakékoliv denní doby a světla. Pořád je na co se dívat. V Chelsea Marketu se stavíme na skvělou (i když poněkud dražší) pizzu a dál se touláme uličkama Chelsea, až dojdeme k Union Square Parku. 

Večer patří tzv. Manhattan Henge. Dvakrát do roka sluníčko zapadá přesně na úrovni 42. ulice (a jí nejbližších). První den byl včera a druhý dnes. Můžeme se jít do města mačkat přímo na 42., ale to se nám moc nechce, protože pěkný pohled nabízí i náš milý Queens. Gantry Plaza State Park je k tomu jako stvořený, jsme přímo naproti OSN, vidíme na Chrysler, Empire i celou 42. ulici. Nakonec si na finální výhled vybíráme cca 39., ale také to stojí za to. Sunset dokonalý, navíc s výhledem k nezaplacení. Celá Manhattan Skyline jako na dlani. Ach.

Say goodnight, not goodbye

I když se nám to nechtělo věřit, poslední celý den v NYC byl tu. Je neskutečné, jak to uteklo. Ale musíme říct, že jsme si to tu maximálně užili. Viděli jsme a zažili plno věcí, takže si odsud budeme odvážet (kromě plných kufrů) hlavně nádherné vzpomínky.

Na poslední sobotu máme vlastně jen jeden plán. Jít se dopoledne podívat k Rockefellerovu centru na zápas o třetí místo (Anglie x Belgie) a pak to, co nás zrovna napadne.

Touláme se městem, ze 6th Avenue je obrovská pěší zóna plná stánků a jídla, objevíme několik nových obchůdků (třeba přímo se suvenýry z NHL), loučíme se s místy, které se vryly do našich srdcí a představujeme si, jak to tu asi bude vypadat, až se sem jednou vrátíme. A my se vrátíme.

New York sice asi není ta opravdová Amerika, ale je to celý svět na jednom místě. I díky tomu je tak unikátní a oblíbený napříč tolika národnostmi a kulturami. Vždyť se tu mluví víc než 200 různými jazyky!

Poslední večer a poslední západ slunce nad Manhattanem, který sledujeme z Gantry Plaza State Parku v Queensu. Už se nám nikam dál nechce, je tu parádní výhled na celé panorama Manhattanu. Idylická atmosféra v kombinaci s místem opět mi přivodí nejednu slzu. Dojetí a trošku i smutku z toho, že tohle všechno končí.

Zítra nás čeká opravdu poslední den, ale ten už se tolik počítat nebude. Dopoledne checkout z hotelu, několik posledních hodin ve městě snů a pak přesun na letiště. Nad oceánem se nám bude usínat určitě dobře - milion vzpomínek i myšlenka na to, že už za chvíli budeme zase doma. A tam to máme taky moc rádi.

We'll be back

Ač je to k neuvěření, náš poslední den v NYC je tady. Poslední snídaně, poslední pohled ze střešní terasy na tu nádheru a nastává čas odhlášení z hotelu. Ani New Yorku se asi nelíbí, že budeme odjíždět, protože pláče (stejně jako já). Po dlouhé době tu fest prší. 

Poslední procházku si užíváme v Queensu. Jdeme do Gantry Plaza State Parku, stejně jako minulé dva večery, a loučíme se. Posledním kulturním zážitkem je pak MOMA PS1 (tedy mladší sestra velké Momy). I když zážitek… no, moderní umění v té podobě, jaké tu aktuálně je vystavované, není úplně nic pro nás. 

Co dál? Už jen cesta na letiště. V metru nám jízdu “zpříjemňuje” černošská dáma, která vyřvává pravdu o tomto světě a o bohu, bez kterého bychom tu nebyli. No ještě, že to víme. Hned se cítíme klidnější . Za hodinu jsme na letišti, kontrola, všechno bez problémů. Dokonce i kufry nám poletí rovnou do Prahy, bez toho, abychom se o ně museli ve Frankfurtu starat. Ještě pár posledních nákupů v duty free shopech, něco k zakousnutí a Airbus A380 je opět tu. Na New York padá soumrak, letadlo se pomalu dostává do vzduchu a my naposledy vidíme světla nádherného Manhattanu (což se opět neobejde bez přívalu slz). Dobrou noc a zase někdy na viděnou! Slibujeme! A pak, o víc než 24 hodin později, jsme tu. Letiště Václava Havla, naše kufry a hlavně my dva. Ruku v ruce, o milion zážitků bohatší, připraveni na další dobrodružství, které nás už brzy čeká.

[zivotjetamvenku]

Noční záchranná akce

Během našeho cestování po Britské Kolumbii jsme se zastavili také ve Squamishi, a to hlavně proto, že se jedná o horolezecký ráj a Honza toužil pokořit místní ikonu The Chief. Asi po třech dnech ve městě nám známí ukázali úžasný, neplacený kemp. Místo se nacházelo uprostřed lesa asi 15 km za Squamishem směrem na Whistler. V noci teda trochu děsivý, ale jelikož byl kemp obklopený spoustou lezeckých cest, tak nám vždycky dělali společnost další horolezci.

Jeden z večerů jsme se kolem půlnoci chystali spát. Teda já už jsem se propadala do říše snů, zatímco se Honza ještě převlíkal. Ostatní obyvatelé kempu to už, zdá se, taky zabalili, jelikož bylo všude kolem hrobové ticho. Najednou ke mně z dáli dolehl zvláštní zvuk. Jako by někdo křičel. Ze začátku jsem tomu nevěnovala pozornost, ale vzdálený zvuk se ozýval stále znova a mě začalo pomalu docházet, co se děje. V křiku jsem začala rozpoznávat slovo „help“ a okamžitě mi přeběhl mráz po zádech. Vystrčila jsem hlavu ze stanu. „Slyšel jsi to?“ Honza přikývne, vidím, že má taky nastražené uši. Rozhlédneme se po kempu, ale nikdo jiný ze stanu nevylezl. Na druhé straně u lesa slyšíme nějaký pohyb. Honza se tam jde podívat. Za chvíli přichází zpět. „Nějaké dvě holky to taky slyšely. Jde to támhle z lesa. Domluvili jsme se, že vezmu světlo a l��kárničku a půjdeme tam.“ Honza mi nabídne, že můžu zůstat ve stanu. To odmítnu, jednak bych se tady asi ukousala nervozitou a druhak mě možná budou potřebovat. Vlastně si myslím, že bychom měli vzít co nejvíce lidí. Vůbec nevíme, co nás čeká. Může to být divoké zvíře? Medvěd? Je někdo vážně zraněný?

Oblíkám si bundu a hledám čelovku. Tou dobou už se nezvladatelně třesu. Může za to zima, adrenalin a strach. Jsem v tu chvíli k smrti vyděšená. Snažím se přesvědčit Honzu, aby šel vzbudit další lidi. Nikdo jiný totiž nereaguje. Neslyší to? Nebo to nechtějí slyšet? Nakonec ještě budíme jednoho kluka, který se k nám přidává a v pěti se vydáváme směr les. Začínám se trochu uklidňovat a přemýšlet. Volání přicházelo od jedné ze vzdálenějších lezeckých stěn. Je tedy pravděpodobné, že se jedná o nějaké horolezce. Někdo mohl spadnout nebo uvíznout na skále. Svou domněnku sděluji klukovi, kterého jsme vzbudili. Jmenuje se Fisal. Dává mi za pravdu a dohodneme se, že se vrátí pro lezecké vybavení. Taky ho poprosím, ať vzbudí někoho dalšího a řekne mu, kam jsme šli.

V lese je ticho a tma, svítíme si čelovkami a přelézáme obrovské kameny. Jedna z holek má píšťalku. Dvakrát zapíská a z dáli se ozve odpověď. „Here!!!“ Jdeme tedy dále za zvukem. Najednou se od jednoho stromu ozve zlověstný štěkot. Všichni nadskočíme. Je zde uvázaný pes a opřené dva batohy. Jdeme ještě kousek dále, když konečně dorazíme ke stěně. Uprostřed skály vidíme na laně viset holku. Zdá se být v pořádku a je fakt ráda, že nás vidí. Nejprve se ptáme, jestli je někdo zraněný. Není. Ze srdce mi spadne kámen. Ta holka se jmenuje Amanda. Její parťačka Megan je o něco výš, takže ji nevidíme. Amanda nám vysvětluje, že se jim při slaňování někde zaseklo lano. Nemůžou tedy ani dolů ani nahoru. Megan se snažila vylézt zpět a najít místo, kde lano uvízlo, ale ve tmě a bez jištění se jí to nepodařilo.

Honza se začíná domlouvat s Ariane, což je jedna z holek, které přišly s námi, že tam budou muset vylézt. Čekáme na Fisala, až přinese potřebné vybavení. Jakmile dorazí, seznamujeme ho rychle se situací. Podle všeho je to zkušený lezec, a tak přichází ještě s jedním nápadem. Megan by měla slézt zpět k Amandě a společně by se měly pokusit lano uvolnit celou váhou svého těla. Fisal zajišťuje veškerou komunikaci s lezkyněmi, abychom se nepřekřikovali. Ukázalo se, že tam holky visí už asi 6 hodin. Nemají u sebe telefon, nic teplého na sebe ani vodu. Musejí být úplně vyřízené, ale berou to statečně. Mám jen strach, aby neudělaly z vyčerpání nějakou blbou chybu.

Megan se snaží vrátit zpět k Amandě. Postupuje pomalu. V tuto chvíli není jištěná, takže si musí dát opravdu pozor. Všichni je sledujeme se zatajeným dechem. Konečně se jí podaří dostat na místo a pomocí odsedky se zajišťuje do skoby ve skále. Nyní se musejí obě navázat na lano, které se potom pokusí stáhnout svou plnou váhou. Fisal je varuje, aby za žádnou cenu neodepínali odsedku, která je váže ke skále. Obě nás ujišťují, že svou bezpečnostní pojistku tedy rozhodně nemají v úmyslu zrušit. Asi po 10 minutách jsou holky připraveny a skáčou společně do lana. „Pohnulo se to! Funguje to!“ Křičí nadšeně Megan. A my pod skálou slavíme s nimi. Dovedu si představit, že to pro ně po 6 hodinách musí být ohromná úleva. Za chvíli budou schopny dostat se dolů.

Atmosféra začíná být uvolněná. Postupně si všichni sedneme na kameny pod skalou a sledujeme hvězdy. Je nádherná noc. Čekáme, až holky přetáhnou lano a slaní dolů. O půl hodiny později už toho o sobě navzájem víme daleko více a společně se smějeme. Megan i Amanda se nakonec v pořádku dostanou dolů. Ošetřujeme jim odřeniny, dáváme jim napít a půjčujeme jim bundy. Po návratu do kempu pak slavíme. Nakonec se z toho vyklubal příjemný a nezapomenutelný večer. Ano došlo i na slivovici. Umíte si představit lepší příležitost?

Tento zážitek s vámi nesdílím jen proto, že je naprosto cool a napínavý. 😊 Sdílím ho taky proto, že chci apelovat na všechny cestovatele! Snažte se pomáhat ostatním a nezavírejte oči před problémy. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pomoct právě vy! Opravdu mě překvapilo, že jsme z celého kempu zareagovali akorát 4 lidi. Samozřejmě mě to také lákalo, převalit se na druhý bok a dělat, že neslyším. Však on to vyřeší někdo jiný…..  A co když ne?

Ponaučení číslo dva: i když se chystáte na krátkou lezeckou cestu nebo výlet přes den, buďte připravení. Nikdy nevíte, co se může pokazit. Uprostřed noci v lese byste pak dali nevím co za lékárničku, čelovku, mikinu nebo něco k jídlu a pití. A i když se všichni snažíme znovu propojit s přírodou, nabitý mobil v kapse vás nezabije. Možná naopak….

[prospercz]

Den 15

Není ještě ani sedm večer a přesto už všichni zalezli k sobě do spacáků. Kempujeme na sněhu. Zase pokořuju svůj rekord, dneska je to 2700 metrů nad mořem. Já, Cruiser (Alex) a Baseline na kovboje. Bamba a Stir it up si postavili stany. Dneska bude zima. Všichni už zalezli, protože nas čeká budíček v 1 ráno a výšlap na místní nejvyšší vrchol San Jacinto. Je to asi na 4 hodiny a takhle se tam dostaneme akorát na východ slunce po zmrzlém sněhu. Objetujeme dnešní noc, abychom měli jednodušší výšlap a pěkný výhled ráno.

Dole ve městě jsme vyřídili všechno potřebné, domluvili jízdu s trail angelem jménem Jeanine a v jednu odpoledne už šlapali ten námi dobře známý Devil's slide zase nahoru. Je zas hrozné horko. Je to o dva dny později, ale přesto je vidět, jak moc sněhu zase ubylo. Takže je všude spousta vody.

Stoupáme do brutálního kopce (mám dnes znovu přes 200 pater). Na posledním místě s potůčkem bereme 4 litry vody, protože dál už není nic jisté. Můj batoh se tak promění v asi 20kg bestii, která mě táhne dolů tak, že se sotva šinu. Sníh je rozbředlý a tak se jde fakt špatně, max 1,5 míle za hodinu. Půl míle před kempem teče potok! No jak mě to nasralo…ale kdo to měl vědět.

Dneska se mi povedly dvě Hynkoviny.

První dole ve městě. Šel jsem nám koupit před odjezdem na trail kolu. Beru sixpack Cola light a platím. Dojdu ke klukům a rozdávám každému plechovku. Divně na mě koukají. Otevřu svojí a místo chuti koly cítím pivo. Já tam vzal místo koly sixpack jejich piva! 🤦‍♂️ Na mojí obranu, vypadá to úplně stejně, jmenuje se to Cools light a má to stejnou plechovku i stejné písmo. Nedá se nic dělat, pijeme pivo i přesto, že se to tady na ulici nesmí.

A ta druhá? Vzal jsem si v obchodě pytlíky na chleba, aby mi nenamokly ponožky. Dojdeme ke sněhu a co udělá Hynek? Řekne si,že to dneska není potřeba, že si je nazuje až zítra…takže mám teď mokré ponožky i boty a zítra hned ze startu budu mrznout…achjo, jsem občas fakt na palici.

Jsem ale rád, že už zase šlapeme. Den odpočinku je důležitý, ale stejně mě svěděli nohy nedočkavostí. Ještě se mi nechce spát, přečtu si kousek knihy a počkám, až vyjdou hvězdy. Máme na ně krásný výhled.

[zlutyzakaznik]

První dojmy 42: Kafe Skácel, brgr’s, Dotek Havaje, William Thomas Artisan Bakery #3, La Dolce Speranza a Madlárna víc než cukrárna

(5. 4. 2021) Vše poctivé, vše řemeslné, vše s láskou...

Pistáciový financier z William Thomas byl pro mě nejhezčím sladkým kouskem měsíce. Škoda, že bývá jen jeden den v týdnu a to ještě občas.

Minulou středu v 8 hodin ráno otevřela v místě bývalé vinotéky na Skácelove kavárna a o vzniku podniku, formátem spíše kávovém okénku či komorním suterénním espreso baru, jsem se dozvěděl o pár dní dřív při povídání o kávě a kavárnách u okénka jiné kavárny od jednoho z dvojice bratrů, která má provoz v péči. A třebaže mi bylo doporučeno, abych tam hned první den nechodil, shodou okolností jsem se onen den vyskytoval se dvěma lidmi na pivu v Björnsonově sadu a jelikož bylo odpoledne nádherně, procházkou jsem to vzal na dané místo s tím, že aspoň nakouknu a bude-li to zajímavé, vyzkouším doppio v další dny. 

Jak jsem na blogu poznamenal loni na podzim: Skácelova, Slovanské náměstí a okolní ulice patří k nejdynamičtějším kavárenským distriktům v Brně, ale to, co se zde děje nyní, má r��z skutečné exploze. Na cca 150 metrech Skácelovy ohraničené Vodovou a Purkyňovou je na jedné straně Brunche’s, Monro, MOTMOT a nově Kafe Skácel. Jen pár desítek metrů přes křižovatku sídlí Cafe Jádro, o zastávku dál trojice Roses, Kofi Kofi a Sesamo a o přízeň lidí na Slovanském náměstí se ucházejí páky Kafe Kult, Gimme Lounge Cafe, Cafe Parku Slovaňák, Koblihárny Goody a vozítka Kofi Kofi, přičemž nadohled jsou na Lidické Malena a Piccadilly Store & Caffe. 

Když jsem v diskusi stručně nastínil situaci popsanou výše, bylo mi řečeno, že to ví, ale že chtějí cílit na studenty a myslí si, že místo má potenciál. Vzhledem k rušné přestupní křižovatce by tomu tak třeba mohlo být, i když jsem osobně přesvědčen, že na studenty se dávno zaměřili i v Kofi Kofi, Roses a MOTMOT. Samozřejmě jsem vyzvídal, co bude k mání na espressu a po informaci, že rebelské kafe, jsem vyjádřil naději, že nepůjde o My Daily Mix a s uspokojením sledoval emotivní vyjádření, že tenhle blend, aktuálně v šesté verzi, to určitě a opravdu nebude.

Krátce před čtvrtou odpoledne jsem dorazil na místo, kde to vypadalo tak jak je pro první den obvyklé – tedy dobrá nálada a hlouček spřátelených “well-wishers” popíjejících kávu – a co myslíte že měli na espresso mlýnku? My Daily Mix!

Je dobře, že Kafe Skácel hned od počátku pěkně vede Facebook i Instagram, ale nebylo by lepší chvíli počkat než si na modrobílou sociální síť, odkud pochází tento snímek, dát vizuálně ne zcela ukázkové espresso hodinu a třináct minut po otevření? V době, kdy cappuccina či flat white na Instagramu mohou svou latteartovou vybroušeností způsobit divákům pořezání sítnice, se mi zdá takový přístup neuspokojivý, resp. vypovídá o “redakční” práci podniku. 

No dobře. Okoukl jsem lokál zvenčí i uvnitř, poděkoval milé slečně z řad hostů za doporučení dát si kávu a zeptal se, zda mají nějakou nabídku na papíře. Holčina v servisu, vedle níž stál za kávovarem Alan Jarrar, mi řekla, že nemají, ale to okamžitě korigoval bratr bratra s tím, že nabídka je a vytáhl z hromádky čítající pár listů A4. Děkuji, víc netřeba. 

Prolétl jsem ceny a četl následující: espresso 49, doppio 64. OK. Cappuccino... 64? Nepřehlédl jsem se? Jaké asi mají za tuto cenu mléko? Zeptal jsem se a 50percentarabica mi ochotně ukázal a slovně potvrdil krabici trvanlivého Pilosu z Lidlu a v tu chvíli jsem nevěděl, zda se mám smát nebo brečet. Prostor je to milý, sociální kontakt bude určitě intenzivní, dvouskupinová Appia a mlýnek také fajn, ale nacenit si takto cappuccino z nejobyčejnější z obyčejných káv známé značky a mléka, které je jen o dvě koruny levnější než výtečné čerstvé plnotučné vedle v regálu?

Když už kavárna vezme mléko z Lidlu, proč to raději není výborné čerstvé plnotučné lahvové z Olmy, které stojí jen o 2 koruny víc (stálá cena 17.90) než to v krabici na obrázku? Úspora 40 haléřů mi při ceně 64 Kč za cappuccino přijde jako nemístná spořivost. 

Třebaže nechci podceňovat kupní sílu studentů VUT, přece jen si nemyslím, že ceny zdejších mléčných káv jsou cílené právě na ně – ani flat white za 75 Kč nenabídne útěchu. Lze je mít vyšší, ale pak by měl mít podnik silnou značku, kvalitativně se lišit od konkurence, resp. nabídnout to, co ona nemůže nebo nemá, anebo být na místě, kde si může takové ceny dovolit udržet, protože v okolí není nikdo, ke komu by mohli zákazníci utéct. Ale tady? V lokalitě, kde stačí stát na místě, pomalu otáčet hlavou a počítat (výběrové) kavárny?

brgr’s (skutečně psáno takto, přičemž k dalším příkladům zvláštního užití angličtiny patří Brunche’s nebo Let’s STEAKing) otevřelo jen o 70 metrů dál na rohu boční ulice a Skácelovy a při prohlížení menu jsem se octl v rozpacích. Na to, že jsou zde už od ledna – aspoň tolik naznačuje foto vývěsního štítu na Google mapách – je jejich nabídka pozoruhodně nedodělaná a budí toliko snahu ohromit.

Pizza Margherita není jedna, ale rovnou tři (Italian, Pomodoro a Bufala), termín Pizza Deep Dish jsem tu spatřil poprvé (vše je údajně zapečeno pod sýrem), výskyt uzeného sýra a strouhané mozzarelly chtě nechtě evokuje válce a balíčky z Makra a z crème fraîche se stalo cream fraise.

Čtyři z burgerů v nabídce jsou doplněny o obrázek, ale na zbylé druhy i další položky menu se už nedostalo. V litrových nápojích je Coca-Cola i Fanta, tedy pravá chuť Ameriky, ale v 0.5litrové sekci produkty teprve připravují a kreativ dezerty nebo pizza stick jsou zatím ve vývoji.

Podnik podle všeho nemá dobře propracované postupy, jelikož informuje, že jídlo zpravidla doveze do 90 minut, ale raději si kryje záda a upozorňuje, že tento čas se v případě velkého vytížení kuchyně může zdvojnásobit. Až TŘI hodiny po roce situace s rozvozy?!! Díky, ale raději ne... 

V Cosmopolitan Bobycentrum podle všeho několik let sídlila kavárna Shiny Cafe (s Carraro Damiano, uf), ale jelikož hotel nově proměnil prostor na Bruno Café & Restaurant – někdy se tam třeba zastavím i proto, abych viděl, jak vypadá přesunuté MORI – lidé ze Shiny si před pár dny na Slovanském náměstí hned vedle Pivního lokálu U Bomby otevřeli záležitost nazvanou Dotek Havaje. Pokud mě paměť neklame, byla tam donedávna větší trafika s kávou z plastomatu a pokud někde nevydrží prodejna tisku a cigaret, nevěstí to o dané parcele nic dobrého.

Při cestě kolem mě zarazila přítomnost Božského kopečku na skle dveří a kávy Kona na ceduli a tak jsem nakoukl přes dveře a zamával na reagující dámu uvnitř, že se nemusí obtěžovat chodit ven. Ta však přece vyběhla a tak jsem učinil vágní příslib, že se možná někdy zastavím. Popravdě asi nikdy, protože po spatření plastové Nivony s hadičkou napíchnutou do nádobky s mlékem mě přešla jakákoli chuť a nabízet latte macchiato z tohoto vybavení za 69 Kč je čirý výsměch s tím, že o úrovni té Kony mám určité pochybnosti. Jaká asi bude udržitelnost takového podniku a jak přistupují majitelé k propagaci, když je na FB toliko pět velmi podobných snímků interiéru a žádný lákavý detail mléčné kávy, tropického drinku nebo zmrzliny?

Jestliže letáky s italskou tematikou i vyjádření řemeslníků naznačovala, že v bývalém Cattani na Josefské bude italská pekárna, minulé pondělí ukázalo, že to bude ve skutečnosti spíše směrem do Francie a svou třetí brněnskou provozovnu zde otevřel William Thomas Artisan Bakery.

Přiznávám, že mě navzdory nadšení jiných jejich výrobky až dosud neoslovily a to jsem už před několika lety na food jarmarku u Pikniboxu vyzkoušel menší bagetku, ciabattu s rajčaty nebo croissant. Vše strašlivě obyčejné a tak jsem chtěl na Josefskou jen pro úplnost nakouknout a zase rychle odejít. 

Ale dvě hodinky předtím jsem za oknem Kafe na písku zaregistroval hezky zelený pistáciový financier, zkusil ho a teprve poté se dozvěděl, že je z výše uvedené pekárny. Chutnal mi tak, že jsem poprosil ještě o jeden (oba 13 – 14/20) a když jsem jej pak po obědě uviděl v nově otevřené pobočce, vyžádal jsem si kousek přímo z hromádky na plechu a ne vyložený za sklem, abych viděl, jak bude chutnat co možná nejčerstvější na místě výroby.

Je to malinký obdélníčkový kejk, ale za 20 Kč, kolik jsem dal příjemné a ochotné holčině za kasou, miniaturní chuťová bomba. Tělo lehké a nadýchané, střed krásně vlhký a vláčný a svrchní vrstva pěkně křupinková, přičemž zážitek doplňuje texturální kontrast kousků uvnitř. Orientačně jsem se zeptal na podrobné složení a třebaže nebylo v písemné podobě na místě, slečna nezaváhala a začala vyjmenovávat jednotlivé položky a tak mi to tak stačilo. Hlavním indikátorem je chuť a za sebe jsem byl velmi spokojen a při konzumaci z ubrousku na zídce vedle Charlie’s Square jen tiše přikyvoval (14 – 15/20).

O dva dny později jsem se tam cíleně vrátil s tím, že ochutnám znova, abych se ujistil a mohl daný kousek zodpovědně doporučit. Ale bohužel. Financier mívají jen v úterý a ještě střídají příchutě, takže je otázkou za kolik týdnů se pistáciová verze objeví a ty ostatní nemusí být stejně dobré, nemluvě o možnosti výkyvů u jednotlivých dávek.

A ještě poznámka ke kávě. Na Mozolkách jsem nebyl, ale na Jaselské se (počátkem prosince) a na Josefské od počátku objevil velký superautomat od Nespressa, přičemž jeho uvedení nebylo nejšťastnější a napadá mě hned několik důvodů, proč by tam tyto neměly být. 

Podnik, který se prezentuje coby řemeslný, poctivý a místo, kde se peče s láskou, si tam dá věc, jež je v příkrém rozporu s těmito proklamacemi, protože zatímco za sklem můžeme vidět, jak se tu��mazlí s těstem a nelitují práce a času, s kávou jim to nestálo za námahu – zaškolení lidí a pořízení jednoskupiny a mlýnku, oboje klidně repasovaného, není možné, když se nemalé peníze dají do pekárenských technologií? Proč nejen v Brně panuje přesvědčení, že ta káva musí být skoro všude i kdyby měla být velmi kompromisním doplňkem, který přináší víc potíží než výhod?

Přitom by to šlo docela snadno. Jak pobočka Jaselská, tak Josefská mají doslova pár metrů vedle sebe zavedenou kavárnu (Atlas a Cukr), kde by se jistě šlo domluvit na pěti dávkách filtru denně. Takto to působí jako pěst na oko a připomenu jen, že Aguily se záhy zbavil Ocean 49 na České a v bistru na Kobližné je k vidění už jen základní plastový Catler (další příklad disharmonie: máme překrásné a na zakázku dělané barové židle, ale na pult si dáme šedivý a lacině působící kávovar). 

V diskusi před pár dny mi jistá milá a pečlivá baristka, když se dozvěděla, že se jdu podívat na kavárnu a zmrzlinárnu La Speranzy, řekla: “Proč se trápit a chodit někam, když vím, že to tam nebude dobré?” Vysvětlil jsem, že se trápit nebudu, protože to už musí být, abych si v nově otevřeném podniku něco dal a je spousta indicií, které člověku napoví. Stačí se dobře dívat, číst anebo se rovnou zeptat.

Uvedené platí i pro podnik, o kterém se vedla část debaty, tedy La Dolce Speranza, takto sesterský podnik La Speranzy, který majitel po opravdu dlouhém budování před pár dny otevřel a nejen já nechápu ty fronty, které se před zdejší pizzerií, jež sama sebe na webovkách označuje za “nejlepší italské bistro v Brně”, velmi často tvoří. V dobové recenzi na Zomatu (únor 2016) jsem se pozastavoval na kvalitou pizzy, nad celkovou nevábností podniku, příšernou upatlaností vinné sklenice i nad označeními typu VIP (Very Italian Pizza).

Znovu zopakuji, že s výjimkou těch nejděsivějších turistických lokalit ve Vatikánu nebo Benátkách jsem v Itálii na žádné gelaterii neviděl maketu nebo obrázek zmrzliny. V ČR je to ale jako s těmi pruhy Adidas...

Kávová nabídka je v La Dolce Speranza poměrně obsáhlá...

A tehdejší vulgární reakce majitele? Inu, dost možná se během budování vysílil natolik, že když mě viděl čekat u okýnka jeho nového počinu, nedočkal jsem se přívalu nadávek, ale toliko ujištění, že obsluha hned přijde, což mi perfektně vyhovovalo, neboť jsem si zatím v klidu mohl aspoň částečně prohlédnout interiér a starší třískupinovou Faemu a vedle umístěné F64.

Neměl jsem žádná očekávání a tedy nemohl být zklamán a stoicky přijal ústní informaci o kávě (slečna či paní mi na sáčku ukázala nápis Miscela, ale bohužel si nepamatuji, zda tam třeba bylo ještě d’Oro nebo něco jiného) a jen s malým zatlačením na obsluhu se dozvěděl, že zmrzlina není jejich vlastní, dělaná na místě, ale je postavena na pastách, což ostatně potvrzovala přítomnost bandasek s logem dodavatele vyskládaných na polici nad kávovarem (viz též zde). To ovšem panu Giuseppemu nezabránilo, aby si nad vývěsní štít nedal nápis Gelato Artigianale. 

Podrobné složení zde pochopitelně nemají a tak jsem v duchu ocenil výše uvedenou upřímnost a absenci obvyklých báchorek o tom, že je to jejich tajná nebo unikátní receptura a že všem moc chutná. A ani by mě nepřekvapilo, kdyby se zde zanedlouho začala tvořit malá fronta a na Facebooku nastal mami/mimi šrumec o této “báječné” a “pravé italské” zmrzlině. 

Lehce zklamán jsem už ovšem byl po návštěvě Modřic a vyzvednutí kilového balíku blendu, kdy jsem si řekl, že bych mohl 15 minut čekání na autobus využít produktivně a navštívit kávárnu u cesty, takto Madlárnu víc než cukrárnu, která je ukryta v menším komplexu bytové novostavby. 

Pravda, “zdobeníčkový” vizuál Facebooku a pro mne nová terminologie – ”SOS dorty do 24 hodin” (nijak nezastírám, že ještě nedávno jsem neznal kanonické pojmy jako brkaše či kuřízek) – mě přiměly k opatrnosti, ale ornitologický motiv La Bohème na kávových šálcích naznačoval, že bych třeba i v první zast��vce zóny 510 mohl zatít něco hezkého. Je to sice jen La Bohème, ale jsme také přece v Modřicích.

Omyl. “dAncapy s papouchem” tu zůstaly po provozovatelce předchozí kavárny a přístup současné majitelky ke kávě jsem shledal velmi smutný. Kávovar představuje malinká oranžová jednoskupina a tutéž baru má i mlýnek, tedy zcela adekvátní vybavení pro cukrárnu, ale páka byla vytažená, ve velmi špinavém zásobníku namleto do půlky a na můj posmutnělý výraz na informaci o původu zrna (Rioba z Makra) mi bylo zodpovězeno, že lidem tu káva chutná. Tak to jo. Přesto jsme se vcelku vlídně rozloučili a já se vydal se svým kilem domů. 

[cestakolemsveta2017]

27. Den - Bangkok

Hned po zazvonění budíku jsme se běželi podívat, jak to venku vypadá a přišli jsme si jako blázni. Šli jsme spát ve tři ráno, v osm jsme vstávali a po vodě ani památky. Slunce, sucho, krásná obloha.

Jdeme dolů do vestibulu na snídani a čísník říkal, že ještě před hodinou byly malé doznětky, ale jinak vše vypadá, že bude v klidu.

Nasnídáme se a jdeme hned do resturace, kde budou vysílat nejsledovanější zápas mezi boxerem a zápasníkem MMA.

Dvě hodiny máme oči na obrazovce, je to fakt napínavý!

Skončilo to jak to skončilo, ikdyž pro nás je stejně Conor vítěz a jdeme se nechat znovu rozmazlovat - namasírovat.

Do jiného salonu a na jiný druh masáže. Výběr nechal Honza na mě a tak vybírám opět kultivovanější salon a nacházíme jeden opravdu moc pěkný na hlavní ulici.

Vybíráme si oba dva hodinovou olejovou masáž a cena byla krásných 500 báthů, zhruba 300. Měli jsme opět společnou kóji a tentokrát jsme vyfasovali jednorázové spoďáry a já čepici na hlavu přes vlasy. Vypadali jsme v tom vtipně. :-)

Když už jsme byli připraveni, masérky naběhly.

Uf, teda! Úžasný! Teplý olej nám postupně vmasírovávaly do kůže postupně po celém těle.

Řekla bych, že to bylo rozdělené do takových tří částí. První byla relaxační u které jsme s Honzou usnuli. To bylo právě to hlazení, vmasírovávání do kůže a to s jemnou hudbou a přítmím udělá své. Další bylo opět mačkání bodů, tentokrát také úplně jiných a jiným způsobem. Asi vzhledem k teplotě a přítomnosti oleje to bylo na způsob klouzavého pohybu kloubů masérky. Zní to drsně, ale bylo to vážně příjemný. No a poslední část už byla horší :-) to už po nás skákaly, lezly, tahaly nám ruce, nohy, prováděly s námi různé chvaty a jako zakončení přinesly teplý ručník s aroma citronové kury, který postupně přikládaly na obličej a provedli takovou antistresovou masáž hlavy.

Ještě bych taky chtěla napsat, že jsme z prvu leželi na zádech a masírovala nám tedy logicky zadní část těla včetně půlek. Poté jsme se otočili na namasírovanou část a tělo nám masírovaly zepředu. Neustále jsme přes sebe měli hozený takový jakoby ubrus a tak jsem v klidu dál ležela a užívala si to, ale najednou se ubrus rozlítl a mě masérka začala masírovat prsa. :-D chvilku jsem byla teda v takovém citovém rozpoložení protože jsem si říkala, že jestli jsme si třeba nespletli podnik a nevstoupili na jinou masáž, ale asi po třech minutách přestala. :-)

Při masírování prsou se ještě s Honzovo masérkou pochechtávaly a volali na Honzu, ať se podívá :-D asi jako by je nikdy neviděl :-D tohle bylo tedy zvláštní, jinak nás ale pěkně protáhly a my si to moc užili.

Po cestě z masáží jsme se stavili v restauraci po cestě na jídlo. To jsme zase udělali kravinu. :-) Honza si chtěl dát křehké kuře s rýží, které sice dostal, ale nechutnalo tak, jak si představoval a já si objednala nudle s krevetama, které jsem dostala s tofu a byly tak sladké, že se to nedalo jíst.

Jídlo tady už jsme prostě vzdali, jediné, kde nám opravdu chutnalo, byl sushi bufet, kde jsme si sami vařili. Stojí stejnou cenu jako dvě takovéhle jídla v restaurace a tak si slíbíme, že si tam na večer půjdeme nacpat pupek. To mě uklidní a můžu zbytek dne zase dál fungovat :-D

Vrátili jsme se zpátky na hotel a šli se naposledy vykoupat do bazénu. Ale jen na chvilku, dali jsme si půlhodinku. Máme v plánu obejít pár památek, dva nákupní trhy, jídlo respektive konečně to sushi a ulici Soi Cowboy, kde jsou na 50ti metrech2 je 45 barů.

Tak jo, zase to zkrátím jo, jeli jsme hodinu by jsme se podívali na prezidentský palác. Všechno  pohodě, přijedeme, platíme vstupné ale jelikož je Honza první vepředu, slyším jen at přijdeme zítra. Honza zase říká, že ne a tak nás tedy vspouští do areálu. Procházíme kontrolou jako na letišti, kontrolují obsahy tašek a zrovna celé ochrance přivezli večeři ve formě sendvičů, tak Honza natahuje ruku a říká jestli mu dají taky, samozřejmě ze srandy, ale oni bez váhání podávají rovnou dva. Honza odmítá a já mu přísný hlasem říkám, at to vezme. Jenže netušila jsem, že to je jejich jídlo, myslela jsem, že se to dostává ke vstupu :-D to jsem se samozřejmě dozvěděla, až když jsme vyšli ven. :-D Sendvič přišel vhod, koupili jsme si k němu ledovej čaj a pochutnali si, takže díky, hoši :-D

No, trochu srandy a hned nás to přešlo. Je zavřeno. Otevřeno je do šesti a je 18:01. Ríkají ale, že poslední zákazníky pouští 30 min před koncem otevírací doby. Pošlou nás tedy na druhou stranu celého paláce, že můžeme vidět kousek parku. Po cestě Honza krmí veverky na stromě a co Vám budu povídat, než jsme to obešli, měli zavřeno i tam.

Ztráta času, ale vidíme ho alespon z venku. Chytáme si teda další tuktuk s tím, že pojedeme na večerní trhy. Usmálo se na nás štěstí a zastavil nám příjemný pán, který nám řekl, že nás odveze na tři zdejší památky které jsou ještě otevřené, plus nás vyhodí na večerním marketu a to vše za 200 bathu, to je krásná cena!

Takže sedáme a jedeme. Viděli jsme jejich obrovského budhu, mnichy jak se modlí, kus jejich ceremonie, hřbitov, palác z dálky a vysazuje nás u obchodu kde na míru šijou obleky. Kdyby jsme to někam využili, tak asi neváháme, byla to krásná cena i nádherné látky, dokonce i neuvěřitelná ochota a rychlost. Je sedm večer a oni jsou ochotni to ušít do rána a ještě přivézt až na hotel.

Strávíme zde asi půl hodiny a jedeme do dalšího totožného obchodu, jelikož jak nám řekl řidič, dostane za to nějaký kupon a slušně nás poprosil, zda by jsme to pro něj udělali. Zde už takový přístup není. Nepříjemní lidé, nevábný smrad a vůbec jsme se tam necítili dobře, takže po chvilce odcházíme ale ridic i tak kupon dostal, tak jsme byli rádi.

Odvezl nás na nejznámější večerní trhy podle tripadvisoru. Jsou fakt pěkné, podle mě nejhezčí, jaké jsme viděli. V ulici která připomínala new york byli bary, resturace a spousta stánků se vším. Našli jste tu zde ale i banky, směnárny nebo prodejce zvířat.

Zastavujeme se u stánku s grilovanýma tarantulema. To je teda hnus, ale už na stánku má napsané, že chce za fotku 10 bathu. Slečna pred námi fotila jak o život a nezaplatila a pán pěkně nadával, takže těch pár šušní raději předáváme pro klid na obou stranách. Později zjištujeme, že takových prodejců je tady více. Mimo tarantul měli různé škvory, šváby, ale i štíry. Za štíra chtěli 150 bathu (cca stovka) a za tarantuli 500 bathu, cca stovky tři.

Po trzích, kde jsme se zdrželi asi hodinu, jsme vyrazili konečně na sushi. Bože, to byla taková slast, to si neumíte představit. Opt stejné provedení jako minule, přecpali jsme se k prasknutí. Už jsme věděli co a jak, kde co je a tak jsme se cítili o něco lépe. :-)

Po sushi jsme vylezli ven a opět pršelo, ale i přesto bylo teplo a nebylo tolik vody na zemi jako včera.

Absolvovali jsme ještě dva další noční trhy a jako poslední jsme vyrazili do Soi Cowboi ulice, kde jak jsme psali, je na 50 metrech 45 barů. Byla to alej holek ve spodním prádle lákající zákazníky. Zde je i kabaret s ping pong show a natáčela se tu Pařba v Bangkoku. Už je ale jedna ráno a my v šest vstáváme, takže si balíme všechny blbiny, které jsme za ten den nakoupili a vracíme se na hotel.

[czechzerowaste]

Nejlepší civilizační detox na táboře s trochou méně odpadu

První dva červencové týdny jsou můj čas maximálního žití přítomnosti. Nezastihnete mne během nich online, nedovoláte se mi, nepotkáte mne v civilizaci. Jsem v lese na skautském táboře. Odpočívám a přitom jsem celý den na nohou a spím méně než šest hodin denně. A ani tady nechci příliš slevovat ze svého zero waste života.

„Letos máme nějak málo odpadu. Tak nevím, jestli to je tvými zero waste zásahy…“ říká mi dva dny před koncem letošního tábora hlavní vedoucí. Vlastně taky nevím, ale doufám, že to není jen mými zásahy, že nás na táboře takto myslí více. Minulý rok jsem se alespoň do několika táborových aspektů snažila vnést bezodpadový přístup a na základě těchto zkušeností jsem pak napsala článek pro Roverský kmen, jak uspořádat zero waste tábor.

Nicméně letos nemám pocit, že bych to měla nějak extra pod kontrolou. Nejenže před táborem nejsem v Česku, ale šest dnů před jeho začátkem odevzdávám diplomku, poté odjíždím na dvě noci navštívit kamarádku do Leicesteru a pak cestuji vlakem do Nizozemska školit. Při cestách dávám dohromady jídelníček, nákupní seznam s instrukcemi o prioritách ohledně typu obalu (papír – sklo – kov vs. nepreferovaný plast a kombinovaný obal), promýšlím mé etapy celotáborové hry a objednávám velká balení mycích prostředků. Na tábor přijíždím plánovaně o tři dny později a cestou ještě kupuji bylinkové čaj a kávu, bezobalově jen v jednom ze čtyř případů.

Po všech těch hektických dnech přicházím v úterý večer do klidu údolí Něčínského potoka a uvědomuji si, jak moc důležité pro mne je si takhle jednou za rok odběhnout do lesa, k potoku, do údolí, ve kterém mám mobil téměř stále bez signálu. Nevím, co bych bez těch dvou týdnů civilizačního a internetového detoxu dělala. Největší starost je mít dostatek dřeva a jídla na vaření. O vše ostatní se postará ten nádherný svět okolo. Zamilovala jsem si bosé pobíhání po loukách i po lese, koupání ve studené vodě v potoku, dešťové kapky, čerstvý vzduch, hřející slunce, měsíční večery a půlnoční usínání s hvězdným nebem nade mnou.

TĚŽBA ŠKODÍ PANDOŘE (I ZEMI)

Díky letošnímu táboru si dokážu trochu lépe představit, co bych dělala, kdyby někdo před mýma očima začal tu krásu stvoření ničit. Právě ničení štědrého životního prostředí se totiž stalo námětem naší letošní celotáborové hry, během které jsme se přenesli do světa Avataru. Když přicházím do tábora, už je hra v plném proudu. Každý z kluků (jezdím na tábor chlapeckého oddílu) má svou avataří masku a jednou za den všichni zavítáme na planetu Pandora, kde se setkáváme s místními obyvateli a provádíme různé vědecké výzkumy. Během jednoho z nich lokalizujeme několik nalezišť vzácného prvku mortorium a informace o těchto lokalitách předáme těžařské firmě Starcraft. Ta na Pandoře začíná těžit a nám z toho plynou různé výhody (například myčka na umývání ešusů, pravidelná dodávka dřeva na vaření či bezpečnostní kamery, které nahrazují noční hlídky). Jenže něco tu nehraje – rostlinka, kterou jsme dostali od Pandořanů, uvadá, při průzkumu potoka potkáváme zraněné a přiotrávené místní obyvatele, potraviny přivezené z Pandory mají nezdravou barvu… Brzy nám dochází, že těžba Pandoře nesvědčí. Sladkou odměnu za informace, které jsme poskytli Starcraftu, odmítáme a místo toho se snažíme dobít k ředitelce firmy a přesvědčit ji, aby s těžbou přestali. Vybavíme se na to pádnými argumenty, které ukazují, jak spolu ničení Pandory a těžba souvisejí. Když planetu ke konci tábora opouštíme, vypadá to, že těžební stroje utichly…

Celý tento příběh, kterým jsme si během táborových dnů prošli, je vlastně jedna velká evokace k reflexi na konci tábora. Mortorium během ní není tajemný prvek z Pandory ale ropa. Sladká odměna od Starcraftu nám slouží jako pomůcka, na níž odhalujeme, odkud všude pochází suroviny i na tak obyčejnou věc jako je marcipánová buchta z obchodu. Na mapě znázorňujeme, jak se k nám tyto suroviny dostaly:

Dochází nám, že bez ropy by žádná buchta a taky mnoho dalších věcí, které máme okolo sebe nebylo. Povídáme se o tom, co všechno těžba ropy způsobuje a co způsobuje odpad, který z ropných výrobků zůstává. Bavíme se o ropných skvrnách, znečištění vody i o zdravotní závadnosti plastových obalů. Starší kluci využívají informace, které během etapovky získali o negativních dopadech těžby mortoria na Pandoře a které ne tak zcela náhodou sedí i na těžbu ropy. Nakonec společně vymýšlíme, jak bychom my sami mohli celou věc zvrátit:

Vážíme si jídla a kupujeme jen tolik, kolik sníme. Nemusíme mít všechno, dokážeme si alespoň občas odříct sladkosti, které k nám cestovaly z velké dálky, a ty, které jsou balené v plastu.

Vážíme si vlastních i společných věcí, staráme se o ně a opravujeme je, abychom si nemuseli kupovat nové.

Nemusíme mít všechno nové. Potřebné věci můžeme pořídit z druhé ruky. Věci, které už nepoužíváme, můžeme dát či prodat někomu jinému.

Nemusíme mít všechno. Dokážeme se vzdát zbytečných věcí. Pokud něco potřebujeme jen výjimečně, můžeme si to místo kupování půjčit.

Starší kluci přichází ještě s dalšími nápady (včetně založení blogu… někdo očividně náš blog sleduje :-D) a zapisují je do problémového stromu, který během reflexe vytvořili:

Ve výběru motivu, ani v načrtnutí základního příběhu celotáborové hry jsem vůbec neměla prsty, o to více mne těší, jak jsme se s vedoucími shodli na poselství, které jsme se během etapovky snažili klukům předat – chtěli jsme ukázat, že naše osobní spotřeba a rozhodnutí přímo ovlivňují, co se děje s životním prostředí rostlin, zvířat i lidí. A přestože jsme spoustu věcí (včetně reflexe – díky za všechny zero waste vzdělávací programy, které jsem letos tvořila!) domýšleli až na táboře, myslím, že se nám podařilo naši zprávu předat. Koneckonců už během etapovky kluci prokázali, že jsou bystří a o propojenosti světa leccos ví. Například, když bylo na konci etapy, v níž jsme našli na Pandoře mortorium, oznámeno, že výsledky pošleme těžařské firmě, jeden skaut se hned ujišťoval, jestli těžba nebude škodit přírodě. Na druhou stranu mnohokrát zvítězila pohodlnost. To když si kluci odhlasovali přijetí daru od těžařské společnosti, i když už tušili, že má prsty v tom, co se na Pandoře děje (nutno podotknout, že příběhově se nám to tak hodilo více, a párkrát jsme proto dělali ďáblova advokáta). Většina vedoucích to během celého plánování a velké části tábora nejspíše vůbec netušila, ale etapovku vymysleli jako skvělou vzdělávací aktivitu o zero waste.

ZASE O KOUSEK DÁL NA CESTĚ K BEZODPADOVÉMU TÁBORU

Celotáborová hra ale zabírá jen dvě hodiny programu denně, nicméně to, co jsme se jí snažili říct, mělo prodchnout celý tábor. A bezodpadové táborové vychytávky do toho vše krásně zapadají. Snažila jsem se, abychom navázali na to, co jsme dělali už minulý rok, a trochu si k tomu přidali. Nakonec se nám dařilo následující:

Nakupovat zeleninu a ovoce z 95 % bezobalově. Nakupovali jsme do pytlíku ze záclon, plátěných tašek a do krabic přímo z obchodu, které jsme pak použili na skladování a na rekvizity k táborovým hrám.

Nakoupit část potravin (rýži, těstoviny, jogurt, maso) ve velkých baleních a u zbytku potravin preferovat papírové, skleněné a kovové obaly před obaly z plastů a kombinovanými obaly. Nešlo to u všeho, ale výsledné množství odpadu ukazuje, že jakákoli snaha má smysl.

Snížit zase o trochu spotřebu masa a zvýšit spotřebu zeleniny. A taky místo pytlíkových ovocných čajů vařit více sypaných bylinkových čajů (skvělé jsou ty se stévií, protože jsou přirozeně nasládlé a není třeba je doslazovat, většinu sypaných čajů se nám osvědčilo luhovat v tzv. diskokouli – kouli na vaření rýže).

(Téměř) nevyhazovat jídlo. Naše pravidlo: „co si nechám naložit do ešusu, to taky sním“ fungovalo téměř perfektně. Těžší to letos bylo s vařením na míru, protože jsme tentokrát snědli o trochu méně než v minulých letech. Chvíli nám trvalo, než jsme správně upravili míry, které máme z předchozích táborů zaznamenané. Občas jsme tak museli vyhodit zbytek jídla. Tomu jsme se ale snažili předejít například uvařením menšího množství večeře a dojídáním jídla od oběda.

Třídit plast, tetrapaky, sklo a papír. Za celý tábor jsme vyhodily jeden asi 60litrový pytel tetrapaků, jeden 120litrový pytel plastů, jeden stejně velký pytel směsného odpadu a asi 50 skleniček.

Mýt nádobí mycím prostředkem, který je v přírodě snadno odbouratelný, a uklízet kuchyň podobně šetrným čističem. Oboje jsme koupili ve velkém pětilitrovém balení. Navíc jsme taky testovali, jestli zvládneme umývat nádobí houbičkou z lufy, která snad příští rok nahradí většinu plastových hubek. Na praní jsme pořídili mýdlo s jelenem v papírové krabičce a podobně v papíru jsme koupili i obyčejná mýdla na ruce.

Na táborový program používat převážně materiál, který jsme už měli k dispozici (od papírů a barev, které nám zůstaly z minulého roku, přes sportovní potřeby nahromaděné v předchozích letech, po krabice, které jsme si dovezli z nákupů, a další odpad, který se nám na táboře nahromadil – například tetrapaky od mléka posloužily v jedné etapě jako bomby, které uvolňovaly zavalené chodby v dole).

Chtěli jsme, aby si kluci z tábora odvezli především zážitky, ne věci.  Proto jsme jim nedávali žádnou speciální odměnu, kterou by dostali například na závěr etapovky. Na památku jim ale zůstaly maska a náramek, který během etapovky nosili, aby se mohli pohybovat po planetě Pandora, a taky různé výrobky ze dřeva, které sami během celého tábora vytvořili.

Pro vedoucí mít sypaný čaj a kávu z mocca konvičky. Vzhledem k tomu, že oboje bylo koupené v obalu, je to jen na půl cesty k zero waste, ale i tak jde o dobrý (a to platí i o chuti) základ.

Zase jsme se o kousek posunuli, ale bezodpadový tábor ještě nejsme. Ale zatímco minulý rok si ze mě a ze zero waste kluci – vedoucí dělali spíše srandu, letos jsme jednu z večerních porad zahájili minibesedou o tom, jak vlastně takový bezodpadový život vypadá. Tak třeba za rok bude zase o trochu snadnější zanechat po táboře méně odpadu. Co tedy můžeme příště udělat lépe?

koupit všem obyčejná mýdla, tuhé šampóny a bambusové kartáčky,

koupit ekologické mycí a úklidové prostředky ve znovuplnitelných obalech,

sehnat energii pro vedoucí bezobalově (oříšky a sušené ovoce) nebo jako nestandardní výrobky ve velkých baleních (čokoláda),

nechat si namlít kávu do vlastní začerněné skleničky a čaje koupit do vlastních krabiček,

nakoupit více surovin na vaření v bezobalovém obchodě,

najít něco, co je vyrobené z materiálu určeného pro styk s potravinami a do čeho tedy můžeme kupovat a v čem můžeme skladovat pečivo (nemáte nějaký tip?),

vymyslet více pomazánek, které se obejdou bez másla, sýru a margarínu a jdou udělat bez mixéru (pokud o nějakých víte, určitě dejte vědět!),

domyslet třídění kovů a jejich odvoz do sběru (a vyfotit si odpad, abych měla pak co dát na blog :-)).