zasefuc

[zasefuc]

Deset.

3.11.2019

To, že se nám nepodařilo pilně zaznamenávat naše postřehy a zážitky z cest, jste si asi všimli. Mrzí nás to kvůli vás, ale i kvůli nám, protože si budeme prd pamatovat. Rozhodně to neznamená, že jsme od května žili v nepohodě, a proto jsme radši nic neventilovali. Spíš naopak. Jižní ostrov nás tak zaneprázdnil, že jsme si na to psaní nenašli motivaci a čas. Upsss. A tak vám o něm budeme muset povykládat osobně.

1.listopadu to bylo deset měsíců, co žijeme tady, na Novém Zélandu.

A 13. listopadu zvedáme kotvy a přesouváme se tam, kde oba cítíme, že patříme. Domů.

V sobotu jsme po třech týdnech práce v Roxburgh na meruňkách dali definitivní sbohem tomuhle typu práce. Slavíme! Už jenom u dědy a babi na zahradě, ne osm hodin denně, šest dní v týdnu...to vás prostě nebaví ať chcete nebo nechcete. Ale je vyděláno.

Už jen užíváme posledních dnů. Pomalu se přesuneme v dalších třech dnech přes naše nejmilejší místa až do Christchurch.

Odtud poletíme do světa! A taky už nás tam čekají naši zlatí! Anče s Krýšou!!! Rozhodli se vydat taky do neznáma. A tak se těšíme na pokec o novinkách z Česka a pivko ještě před odletem.

Jsme plní dojmů a nových poznání. Silných zážitků, pozitivních i negativních. Spokojení a vděční. Ale fakt se těšíme! Deset měsíců je deset měsíců a všechno to jídlo, dobroty, vůně lesů a hlavně přátelé a rodina...to nám přece jen, i přes všechno to žužo labůžo tady kolem, trochu chybí. ❤️����

Pac a pusu Kuba a Bárč ❤️

[zasefuc]

Kaki, jako nová láska...

3.6.2019

Nic se nezmněnilo. Kaki. Pořád kaki. Každý den kaki. Pracujeme osm hodin denně a sluníčko nás nahřívá, co může. Zažíváme nádherný podzim v Gisborne! Práce je to opravdu snová. Teda v tomhle oboru! I přesto musíme uznat, že na nás po čtyřech týdnech přichází klasická nechuť! Ovoce už je dost, ale ještě se musíme kousnout. Naposledy. Pak už ovoce nikdy více!

Teď nás čeká i rázný přechod do chladných podzimních dní. Takže zkouška přežití! Podle předpovědi příjde ochlazení na krasné 3, možná 5, stupňů přes noc, což už vypadá jako zábava. Bude to chtít pořádnou dávku tulení, ale aspoň překonáme potencionální ponorku, která na nás může vyskočit. Víme, že je třeba si na zimu zvykat. Jedeme jí naproti. 15. června máme koupený trajekt, který nás posune. Posune na jih. Jižní ostrov Nového Zélandu. Jiný ostrov. Prý krásnější. Hornatější. Divočejší. Bez lidí. To zní dobře ne?

Žít v Gizzy budeme ještě přibližně týden. Pak se nejspíš navždy rozloučíme. Stejně jako s celým severním ostrovem, který má spoustu krás a místa, která chceš mít za barákem a kam se chceš vracet.

Víkendy, které jsou za námi jsme dovolenkovali, protože nebyla práce. Jeden z nich jsme jen regenerovali, snažili uzdravit Kubův zub, který si nakonec nechal říct. Další víkend jsme proživali hlavně v duchu surfování a dobré kávy, jak jinak.

Vlny byly ideální pro naši dovednost, takže jsme si oba mohli zvednout sebevědomí. Ikdyž se objevilo "kakoušské" zranění na Kubově ruce, a nedalo pokoj, v neděli jsme podnikli výlet na nedaleké Rere falls.

Kubu trápilo bolavé předloktí celý týden a nejspíš to byl zánět šlach. Bulka a vrzání. A léčba jen klidem. S prací jsme ale nesekli, takže konopná mast od Barčiného dědečka, voltaren, obinadlo a stříhání "kakoušů" druhou rukou pomohlo tohle zákeřné bolení minimalizovat a věříme, že jakmile skončime s prací, ruce si odpočinou a bude dobře. I Baru začlo trápit předloktí a palce, takže dobře, že je konec kaki sezóny v dohlednu. Noooo a 6km od Rere falls je přírodní 50m skluzavka Rere rockslide. Po půl hodinovém odhodlávání jsme se sklouzli!

V plavkách, do podzimní ledové říčky, to bylo jen na jeden sešup ažaž, ale zážitek parádní. Přístě na takovouhle pecku zavítáme v letních měsících. Jsme poučeni! Sluníčko nás naštestí nahřalo a nemoc se nekoná.

A tak si tady žijeme! V "naší" kavárně už jsme to dokonce dotáhli na štamgasty. Přicházíme a s milým úsměvem je nám pokládána tázací věta "two flat whites" (dva "fletvajty")...my spokojeně souhlasíme, jen upřesňujeme zda do svého hrníčku s sebou nebo na pohodu v křesle a skvělou muzikou u nich. Prohazujeme vtípky a loučíme se se slovy "vidíme se zítra". Tohle je fajn!

A vstříc kulturním zážitkům! Včera jsme byli součástí peckovního nářezu v podání The Schizophonics...v místní chýši, vyhlášeném pajzlíku Smash palace, se konal koncík téhle šílené tří členné kapely. Klubík ve velkém punku, s krbem, devíti pivy na čepu...trochu jako naše Garage, ale Gizzy punk style. Tančili jsme a bavili se nesmírně. Punk míchaný s rock'n'rollem a nenapodobitelné taneční kreace frontmana. Bořili jsme věkový průměr. O to víc jsme si to užili...jako bychom pařili s našima rodičema, babičkama a dědečkama a jejich kámošema. Tuhle akci pak vyšperkovala skutečnost, že jsme na ní náhodně potkali surfové parťáky z Ameriky. Tehle páreček, zhruba našeho věku, se nám připletl do cesty asi před třemi týdny na jednom z parkovišť u pláže. Párkrát jsme se náhodně nebo po domluvě sešli a vyrazili surfovat. Tihle Amíci s náma včera protančili koncert a taky nás zaplavili svou energií, pozitivismem, pozvánkou do Ameriky, plánováním společné večeře a hlavně milou angličtinou, a tak byla pro nás včerejší akce přínosem po všech stránkách! ...až na pivo...bez pěny a jakoby na nás na stole čekalo týden...u nás doma máme spousty pokladů!!!

A tak děkujeme, že jsme odkud jsme. Ikdyž jsme prohráli hokej. Ikdyž je pan Babiš. Držíme palce, sledujeme Česko, co se dá. Bez volebních průkazů jsme to podělali. No, ale snad bude Říha i příští rok trenérem. My se chceme vrátit do stejné, ne-li lepší zemičky! Tak nám ji tam prosíme hezky chraňte a opečovávejte, stejně tak, jako sebe! ♥️

V Roundhillu, už nám padá "to bílé svinstvo". Jásáme a těšíme se na zasněžené kopce!

Brzy se ozveme! ❤️

Pac a pusu Kuba a Bárč🏄‍♀️⛷

[zasefuc]

Tam, kde to začalo...

18.5.2019

Od pondělí, 29.dubna, jsme se toulali tam, kde to na Zélandu začalo. Te Puke. Tauranga. Mt. Manganui. Středobody kiwi! Ale zase se rázem vše změnilo a v krátkem sledu dvou týdnů se ocitáme v "našem hometown".

Moc se omlouváme, že se nám nedařilo zprostředkovat naše cestování "online", jak jsme slibovali. Uznáváme, že jsme to nezvládli. Nicméně z našeho měsíčního roadtripu po severním máme v paměti krásná místa, spousty obrázků, zážitky, dojmy a pohledy na místa tohohle kousku naší planety, který jsme měli možnost poznat. Bylo to krásné, dlouhé a intenzivní. A jsme nesmírně vděční, že jsme si tak bezstarostně mohli žít a být. Přišli jsme ale na to, že aktivně se flákat není jen tak a člověka to jednoho dne přestane bavit. Je potřeba se zastavit a trochu zpracovat dojmy z cest, přivydělat si a hlavně vytvářet něco smysluplného....ovoce není úplně laťka nejvyšší, ale...bereme to, jako službu lidem!

....a tak se kruh uzavírá! V kurzu byl před třemi týdny sběr kiwi v Te Puke nebo kaki či mandarinek v Gisborne. Volíme kiwi! Prý skvělý šéf a čeští přátelé. Vracíme se tedy na místa činu, kde jsme v lednu kiwi protrhávali. Te Puke a okolí. Do práce na sběr kiwi jsme nastoupili u Joshe vychvalovaného našimi českými kamarády... vypadal jako fajn spolehlivý kiwák a my jsme s vidinou intenzivního pracování 3-4týdnů snili o krátké dovolené na ostrůvku někde v Indonésii. Nejspíš Bali. Plné surfování. Nahřát se před zimou a hlavně neumrznout tady... ale po prvním dni práce se dovídáme info o přerušení sběru na minimalně týden, spíš dva. Kiwi musí dozrát. Hledat jinou práci jsme zkoušeli, ale vypadalo to marně. Josh nás trochu, Kubu hodně, naštval, že nám o téhle pauzičce neřekl v den nástupu při podpisu smlouvy. A tak jsme si alespoň zkusili sbírat kiwi a výplata za 9hodin práce nás neminula. :D

Jasně, že jsme při čekání na dozrávání kiwi nelelkovali a prožívali krásné slunečné dny. Dva dny jsme surfovali a potkali se na kafe s našima českýma borůvkovýma kamarádama.

A protože bylo krásně, celý víkend jsme "bušili" na skalách. V okolí Wharepapa South jsou nádherné sektory, 30 metrové lajny na boží skále. Je to jen něco přes hodinku z Taurangy, takže "za barákem". Byli jsme tam po několikáté a určitě se budeme vracet. No, ale nervozita v nás trochu stoupala, práci jsme chtěli! Fakt hodně moc!

A právě při jednom z lezeckých dní, se objevil blesk z čistého nebe a ozvala se nám slečna s volnými místy na sběr kaki v Gisborne. Za odpoledne jsme přejeli skoro 400 kiláků, jen abychom mohli začít hned na druhý den. Sběr už začal, takže jsme se přidali hezky do rozjetého vlaku. S Joshem a kiwi jsme se tedy rozloučili. A tak si tady zase žijeme. Makarori pláž. Midway pláž ve městě. Všechny ty úžasné surfové spoty. Freečka bez kontrol. A hlavně...Raglan roast! Káva! Nejlepší kavárna pod sluncem! Jsme tady jako doma. Gisborne. Sluníčko nám svití a my sbíráme kaki od minulého čtvrku, jako diví. Super šéfíky jsme dostali asi jako bonus a celkem v klídku lidi v partě při sběru kolem sebe. Budeme tady ještě snad dva týdny než všechno kaki posbíráme. A pak...kdo ví? Asi pomalu na jih. Sen o ostrůvku se zdá být moc velký press. Ale zimní sezóna už klepe na dveře a s ní vidina normální práce. Nemůžeme se dočkat!

No ...a v neposlední řadě ladíme brouka. Dává nám zabrat. Tekl odpad a zadrhnutá pumpička na vodu taky nic moc. Takže jsme se do toho vrhli. Investovali jsme. Pracovali jsme. A rýsuje se nejlepší "van" v okolí. Vytunili jsme kuchyň o elektrický kohoutek a nový dřez! Kohoutek teče! Odpad neteče! Všechno jak má být. Ještě s pár drobnostma nás trápí. Ale my si s tím poradíme. Jen to nejde všechno najednou.

Myslíme na vás! Snad se máte krásně a spokojeně. My jsme živí a relativně zdraví...brzo snad úplně zdraví. A taky pyšní. Je přece mistrovství v hokeji a my si nenecháváme ujít zápasy v pozadí se Zárubou! ♥️ Není to s váma na pivě a hořčicovýma brambůrkama! Je to při ovesné kaši na snídani, a pak i v práci. Zařvat si gól, poslouchat naši hymnu je alespoň malý kousek Česka tady! 🇨🇿♥️ ...nas*aný Slovák, kolega na kaki, vedle v řádku, nám taky dodává o kousek víc autentičnosti z mistrovství 🤷‍♀️😂 ...tak hezky fanděte, my fandíme, co to jde! 🇨🇿

Máme vás moc rádi!

Pac a pusu Kuba a Bárč ♥️

[zasefuc]

Hurá Češi!

27.3.2019

Je úterý, 19. února, a nemáme v plánu nic jiného než bezpečně dorazit do Hastings a úspěšně se nahlásit do nové práce. Plní očekávání z nového místa, nových lidí, snad Čechů, nové práce...všechno nové je tady zase znovu.

Vytištěná lejstra (potvezení o IRD číslu, bankovním účtě, víza a pas) přivážíme po poledni do kanceláře firmy GourmetBlueberries na okraji městečka Hastings. Doporučení máme od kamarádky Mišky, která tady dělala před rokem, když stejně jako my objevovala novou zemi, a taky od našim kamarádů z Aljašky, kteří na borůvkách makají už od prosince. Je to jednoduché! Přijdeš, přineseš papíry, vyplníš jejich papíry a dostaneš pozvání na instruktážní videjko a podpis smlouvy. To se pro nás koná hned ve středu. Dostaneš své číslo, vyblejsknou si tě, koukneš na filmík, odsouhlasíš, že všem pravidlům rozumíš a nic nebudeš porušovat, podepíšeš smlouvu, dostaneš kartičku na klíčenku a je to...jsi na borůvkách! Do práce můžeš přijít kdy chceš, můžeš tam být do kdy chceš. Pracuje se jen za hezkého počasí, no a když chceš zrovna volno, tak klidně můžeš, protože tě vyhodí ze systému až po 14ti denní absenci. Je to sranda a zdá se to jako snová práce. A fakt, že jo! Akorát hlavu se svýma myšlenkama na smysluplnější a naplňující práci musíš nechat doma. Přeci jen sbíráš modré kuličky a nic víc tě nečeká.

Jsme do práce natěšení a hned ve čtvrtek naskakujem. Pracujeme jen čtvrtek a pátek, pak nám tři dny prší a z vydělávání zase sešlo. Alespoň objevujeme město a okolí a zabydlujeme se v našem novém domově...Hastings...malé městečko, na jehož okraji je naše borůvkové živobytí, je vzdálené asi 20km od oceánu. A taky zhruba 15km od sousedního městečka Napier, které se tyčí nad oceánem.

A tady teď žijem. Na nákup, praní oblečení, zmrzku, kafe anebo koupání pendlujeme mezi těmito středobody a spáváme opět na freespotech. Denně tak najezdíme našim broučkem pár desítek kilometrů. V oblibě máme po pár dnech tři místečka na spaní...v Napier pumptrack spot (u oceánu, se studenou sprchou, výlevkou na špinavou vodu, užitkovou i pitnou vodou a záchodky),

v Clive u řeky (s pitnou vodou a záchodky)

...a nebo v Haumoaně, kde není kromě záchodků nic, ale milujeme to tady. Za hlavama nám tady šumí oceán, je klid a připadáme si jako na velké louce, kterou ohraničují stromy a palmy.

[zasefuc]

Už si tady pracujeme a žijeme pátý týden.

Spousta zážitků, přátel, ale už méňe nových míst, a tak víme, že brzo zvedneme kotvy. A to se taky dneska stalo. S Hastings a Napier, našimi přáteli a místy jsme se rozloučili. Peněz máme dost, minimálně na měsíc cestování a chuť vypadnout nevyčíslitelnou. Ono bychom vyrazili už koncem týdne předchozího, jeli na ikonické bajkové závody v Rotoruře, jenže plány se mění z hodiny na hodinu.....

Náš brouček.

Auto. Van. H100vka. Náš domov. Onemocněl ze dne na den, hned po prvních pár dnech v Hastings. Ráno při výjezdu do práce z parkovacího místa vydával při otáčení koly nehezké zvuky. Kov na kov. Dření. Odpor. Po práci jsme vyrazili k mechošovi v Hastings ve stylu pokus omyl. Ale trefili jsme do černého. Týpka Steve, vlastnící Steve Jude Motors, s pravou kiwáckou nesrozumitelnou angličtinou, nám při tomhle problému seslalo nebe. Neskutečná ochota a během deseti minut vyřešený problém...došel nám olej do řízení (malá nádobka za sedadlem řidiče, o které jsme vážně neměli ani páru). Bez ztráty dolaru, s úsměvem odjíždíme. Ale...další den odpo stejný problém. Bojíme se, ale návštěvu Steva nesmíme vynechat. Prý oprava na jeden den, někde je tam dírka a teče to. Jsme teda poprvé na celý den bez brouka a modlíme se at´ se vše podaří. Ale protože musíme měnit celou jednu malou součastku, a ta bude k dostání až další den, jsme nemile překvapeni. Náš domov je nepojízdný, je 5 odpoledne a my nemáme kde spát.

Steve je Steve a my užasle hledíme. Po otázce ...”vy v tom autě vlastně bydlíte, že?”...Steve vytahuje klíčky od své staré Mazdy, kterou můžeme dle libosti použít do obchodu, práce...a taky můžeme přespat v našem autě u něj před dílnou. Je neskutečný! Nakonec konec dobrý, všechno dobré. Auto je opravené. Loučíme se slovy "vidíme se", protože broučka chceme nechat podrobit kontrole ještě před odjezdem na cestovačku. No, a tím Hastingské story o opravách završujeme. Po dlouhých rozvahách, jestli opravdu auto zkotrolujeme, dáváme na naši zodpovědnost. Přece jen jsme možná koupili zajíce v pytli a zatím ��ádnou celkovou kontrolou náš baráček neprošel. Se strachem, co tam asi všechno bude v háji, brouka odvážíme ke Stevovi. Víme, že auto jezdí dobře, jen pár nedokonalostí, které prosíme spravit a pokud auto projde, dát mu novou technickou na další rok, abychom to už nemuseli řešit. Jsme smutní a Steve vypadá taky, když nám oznamuje po celém dni, že auto neprojde a je potřeba trochu nákladnější oprava. Spojka. Je už stará a není bezpečná. Toho jsme se báli. Ale víme, že na takovou spojku i s technickou si jeden z nás vydělá s prstem v nose za týden, a tak si Steve s Kubou placli. Boří se tím naše plány na víkend, protože oprava bude trvat další dva dny a v pátek odpo na bajkové závody 300km odsud dojet nestihneme. Navíc si oba slibujeme další týden v práci, abychom si na spojku vydělali a měli dobrý pocit. Jsme smutní, ale...auto je teď jako nové, jiné a ještě úžasnější. Má novou technickou a víme, že je jinak vše v nejlepším pořádku. Těšíme se na výletování a alespoň ještě něco vyděláme. A hlavně...být ty dva dny bez auta stálo za to! Spaní v hamakách mezi auty našich kámošů a povýšit tak bezdomovectví na jiný level, stálo opravdu za to.

[zasefuc]

Když jsme tesknili po společnosti a připadali jsme si do 19.února sami, bez opravdových přátel, ani z daleka jsme nevěděli, co nás čeká.

Teď totiž zase trochu mrčíme a těšíme se na cestování ve dvou a bez češtiny.

V prvních dnech se potkáváme s "našima" Čechama, které známe z Aljašky. Dáváme kafčo a dozvídáme se tipy pro život v Hawke ´s Bay, hlavně o "žebračce" každý všední den v Hastings. Více už se nevídáme, jen občas v práci. Jsou jinak nastavení a život tady si organizují trochu jinak než my a pořád jen pracujou...a to my zas neeee...kávičky, zmrzky a poznávání okolí je přece naše!

Po 3 dnech v Hastings objevujem jinačí persóny. Karviňáky. Markét a Míša. Páreček, který se zjevil vedle nás na freečku a hned to jsou kámoši, jak hrom. Po týdnu společné práce, žití a bytí, poznání "žebračky" a prožití bizardní disco párty v Hastings, přijíždí další páreček z Česka. Krýša a Lůca. Kamarádi od karviňáků, a tak další do pohodové party borůvkářů. Trávili jsme v téhle bandě celý čas a bylo to boží! O to víc, když jsme potkali další pár z Česka. Káťu a Dana. Lezce. Surfaře. S kytarou. Co víc si přát. Naše krev. Ale nesympatizovali se stejným ovocem. Oni jeli jabka. Ale výměnný obchod jabka za borůvky fungoval skvěle. Stejně jako výměna kytary za "hubičku". A tak máme už i kytaru. A Kuba neopren, protože podědil starý, ale ještě trochu funkční po Danovi. Dan s Káťou nás po pár dnech opustili, mají trochu jiné plány. Na Zéloši jsou už od září a v dubnu se vrací domů. Noooo...ale to my ještě ne. Poslední do naší party hic vkročil Váša. Začínající surfař. Vlastenec s vlajkou nakreslenou na okýnku. Čechů se v Hastings a Napier vyrojilo za těch 5 týdnů tolik, že jsme si z kamarádů mohli fakt vybírat. Až nám teď z češtiny šla hlava kolem a z některých příběhů, které jsme mezi borůvkovými řádky slyšeli, nám bylo teskno. Většina těch Čechů šťastlivců, s vízy do téhle krásné země, neřešilo nic jiného než své finaňcní ohodnocení, a jak se nejlépe upracovat k smrti, hrabat do kapsy a dodávat, jak jsou ze Zéloše zklamaní.....tohle není náš případ a máme kolem sebe ty správné lidi. A tak to má být! Sem tam se objevil někdo zahraniční, ale Češi tady v borůvkové sezóně vládnou.

Zajímavých míst v okolí jsme si našli dost. Šokující pro nás byla zmiňovaná "žebračka" a hned několikrát jsme ji navštívili. Projekt od místní neziskovky přímo v Hastings, kdy každý všední den otevřela na hodinu své dveře a rozdávala zeleninu, džusy, zmražené polívky a spoustu pečiva. Nejen, že tahle dobročinost všem šetřila výdaje, ale produkty, které nám házely do plátěnek byly vyřazené z obchoďáků a skončili by někde na skládce. Ale nic jim nebylo. Džusy se špatně tištěnými etiketami, pečivo balené před 3dny, ale v prodeji už být nemohlo, a všelijaká zelenina, rajčatová omačka na špagety a nakonec nějaký sladký muffin. Ale sezóna sběračských prací byla v plném proudy a řada na žebrandu byla větší a větší, a tak frekvence našich návštěv klesala. Našim nejčastějším útočištěm po práci bývala často místo žebrandy kavárna. Jak jinak...a dokonce pražírna kávy Hawthorne v nedalekém městečku, předměstí Hastings, Havelock North. Naše srdcovka! Pokud jsme se neodměnili po práci kávou byla to zmrzka. Bud´ v Napier nebo z pravého ovoce v Clive. Odměna musí být, a zmrzku tady mají hodně dobrou.

Když jsme si dali jednou za čas volníčko, vyrazili jsme do přírody. Na krásné místa k oceánu to bylo trochu dál, horší cesta, ale k nezaplacení. Ocean beach a Waimaramana. Dvě pláže s neskutečnými výhledy. Prý nejlepší surfové spoty v Hawke ´s Bay, takže se zadařilo a krapet jsme surfovali, ale nic závratného. Tady prostě vlny nechodí. Zlaté Gizzy. Mezi těmahle plážema jsou schované Maraetotara vodopády. Kouzelné místo a možnost se okoupat v nejledovější vodě široko daleko.

Ikonickými místy, našich dvou měst v Hawke ´s Bay, jsou Te Mata Peak a Cape Kidnappers. Cape byl, je a asi bude k naší smůle kvůli padání kamenů a sesuvům půdy uzavřený, ale Te Matu jsme neminuli. Na salámisty jsme si tam vyjeli autem, až na vrcholek, uklohnili véču a počkali na západ slunce.

Párkrát jsme si zajeli o volné neděli do Hastings na farmářský trh. Zelenina, maso, víno a dobrotky od místňáků a fajnová muzika. No a když pršelo knihovny to jistili. Vymazlená knihovna v Napier se super wiffi. A co víc, i muzeum jsme dali. V Napier je totiž zadarmiko a moc hezké.

Viděli jsme a zažili jsme Hawke ´s Bay ze všech stran. Práce to byla jistá a dobrá, ale teď nás čeká odměna. Měsíc on the road. Možná víc, možná míň. Jsme natěšení na krásy severního ostrova a budeme vám podávat hlášení, jako byste cestovali s náma. V nejbližších dnech nás čeká západ. Whanganui. New Plymouth. Výstup na ikonickou sopku Mt. Taranaki. Surfování. Ale to se uvidí, podle počasí a chutě. Plány máme chabé. Ale nám to nevadí. Jsme vděční, že si můžeme užívat svobodu a přítomné okamžiky. Nepřestáváme žasnout, jak je jednoduché tady žít, vydělávat, vydělat a vyrazit na cesty.

[zasefuc]

Všechny domů moc zdravíme a objímáme! Občas se nám hodně stýská, tak snad jste na nás ještě nezapomněli. Nemyslete si, že se nevrátíme. Na to máme tu naši zemičku a vás všechny moc rádi. Opatrujte se, ať jste kdekoliv.

Pac a pusu Kuba a Bárč. ♥️

[zasefuc]

GIZZY

8.3.2019

Přijíždíme do města Gisborne. Přezdívánému Gizzy - městu surfařů, dobré kávy, gangů, zajímavých lidí a mekáčové mánie. Ale pěkné popořádku.Unavení jako psi, sjíždíme z kopců po západním pobřeží, silnici lemuje oceán a zeleň na které stojí spoustu kampervanů. Po zaplacení malého poplatku je totiž na předměstí Gisborne možné bivakovat navždy. Nicméně my šetříme, a tak zastavujeme na prvním možném free spotu nedaleko města.

Místo se jmenuje Makarori, od města ho odděluje menší kopeček a několik km předměstí. Je to jinak prostě obyčejné parkoviště se záchodem jako stovky takových, na které můžete narazit tady na Zélandu. Uleháme ke spánku, který je doprovázen zvukem projíždějících kamionů a aut směrem Gizzy. To nám ale nevadí a vyspinkaní do růžova se ráno probouzíme do nového dne v novém městě. S očekáváním nových příležitostí rozlepujem oči, je asi 6 ráno a oceán se leskne při prvních paprscích slunce jako křišťál. Hladina má v sobě spoustu černých teček a přijíždí stále další! SURFAŘI!!! Je jich tu plno staří, mladí, všechno pohlaví, psi pobíhající kolem a to vše v tuhle nekřesťanskou hodinu. Už včera večer jich tu bylo plno, ale teď je to tady jako na surfovém festivalu. Nechápeme, že nejsou v práci (středa) a bez hnutí pozorujeme ten cirkus na hladině. Jsou opravdu dobří a některé jízdy připomínají hodně to, na co člověk kouká v TV. Kolem 8 Kuba bere zbytek odvahy a vyráží do vln. Jsou docela divoké a velké. Vychytává klid mezi vlnami a čeká s ostatními na první pokusy. Je to vše nad jeho síly a po několikadenní pauze a bolavém ramenu, Kuba odchází z vody jako poražený, ale s úsměvem na rtu a šťastný, že se tohoto koncertu mohl účástnit. Což je hlavní. No nic, balíme a jedem do města. Po tomhle entreé, čekáme surfové město se vším všudy. Je to tak. Kdo nemá na střeše, na korbě nebo uvnitř auta surf, jako by nežil. Městečko je menší a kromě jedné promenády, pár obchůdků a zpracoven na zemědělské produkty, tady nic moc není. Parkujeme u řeky, kde místní požírají mcdonald schování v autech a myslí si tak, že uniknou bodavým a pohrdavým očím ostatních a sami sobě lžou, že je to dobrota, která dělá hezká těla. Tato nová gastro móda nás udivuje, ale vzhledem k velikosti místních nepřekvapuje. Procházíme město, kde dnes nic nefunguje. Chceme jít do knihovny hledat práci, ale ta i jako spousta dalších zařízení s Wi-Fi je zavřená. Jakto? Je svátek Waitangi! Tento den se oslavuje ,,mírová’’ smlouva bělochů s místními, o tom, že jim to tady budou okupovat pro jejich dobro. Nezbývá nám než navštívit místo, chladné, bez duše ale vždy otevřené a s dobrou Wi-Fi, velké M. Mcdonald je většinou dobré útočiště, ale tentokrát jediné sedačky se zásuvkami jsou v konferenční místnosti. Nápis nevstupovat tady není, a tak rozjíždíme naše stroje. Po 20 minutách nás vyhazují s tím, že toto místo není určené pro zákazníky. Nevadí, baterie máme nabité, něco jsme obepsali a stejnak tam měli díky klimatizaci hroznou kosu.

Prošli jsme si aspoň klidné městečko a došli až do jednoho z parků v Gisborne kde mistní Maoři oslavovali Waitangi den.

Akce byla pro všechny kolemjdoucí. Stánky s lokálním papáním, kávička a dobroty i malý traktor vozící děti, ale jelikož jsme mamlasi, nevzali jsme si ani dolar hotovosti a nekoupili si vůbec nic. Udělali jsme kolečko a prší, bereme roha. Cesta z parku do města trvala asi půl hodiny a my jsme zažili první pořádný slejvák se vším všudy....takže durch. Už je nám zima, dobíháme k autu, převléct a hurá někam na spací spot! Ráno moudřejší večera, dojeli jsme zase na Makarori (do stejného místa, jako noc předešlou) a chystáme se spát. Po chladnější noci je ráno zase pod mrakem, ale jsme natěšení do nové práce, kterou chceme najít, co nejdříve. Je pracovní den, tak to půjde, jak nic. Objíždíme vinice, packhouse s jabkama a doufáme, že se nám někdo ozve se snovým místečkem. Ale nikde to nevypadá "stopro", tak nálada klesá. Jsme unavení a je třeba doplnit energii v kavárně doporučované průvodcem. Supr místečko v patře nad knihkupectvím nám doplnilo baterky. Káva zachraňuje! Pro dnešek vybíráme na spaní a odpo pohodu spot hned blízko centra, u oceánu, se studenou sprškou a záchodky. Je tady spousta backpackerů, stejně jako my a osud nám přihrává seznámení s parádním slovinským párem. Surfaři, pohoďáci, kteří už jsou ostřílení Gisborňáci a jsou nesmírně kamarádští. Dávají rady a hlavně kontakty na týpky, přes které určitě seženeme práci! Prý kukuřice nebo jabka. A to chcem. Ale pak, skoro celý pátek, sedíme v knihovně a vyplňujeme jednu žádost za druhou na snovou pozici instrukora, o kterou fakt stojíme. Zjístili jsme totiž, že když nezažádáme teď, tak už možná nikdy...všechna střediska mají otevřené žádosti zhruba do konce února, pak se brány zavřou, spadne klec a někdo si nás snad uloví! Je to vyčerpávající, ale musíme, protože chceme.

[zasefuc]

Mezi tím vším ťukáním Kuba volá týpkovi jménem Maulik (možná Malik....ani ted´nevíme) s vidinou získání práce. Po telefonátu máme sraz odpo před knihovnou. Přičmoudlý chlápek, postavou hobita je ten, on, který nám po prohození pár vět přislibuje práci a vypadá krapet udiveně, že zrovna Baru chce na jabka. Ale jsme překvapeni a happy, že to šlo hladce. Zítra se ozve, podepíšem papíry, v pondělí nejspíše kukuřice, pak jabka. Vypadá to slibně. Navíc objevujeme Gisbornský poklad, Raglan Roast Coffee, nejlepší kavárenský spot široko daleko.

Sen. Levná, výborná káva, dlouhá i víkendová otvíračka a hlavně jde vidět, že to tady mají pod palcem surfaři. Gauče a křesla, surfové závody v telce, pohodová hudbička, úsměv na rtu...to chceš! Na sobotu nic velkého neplánuje kvůli schůzce s Maulikem. Seznamujeme se více s Gisborne a blizkým okolím. Hlavně pláže a místní market s lokálníma dobrotama, ikdyž bychom rádi třeba na 35km vzdálené Rere vodopády a přírodní klouzačku.

Den je fuč, nic jsme nepodepsali, protože se nikdo neozval. V hlavách se nám toho rodí spousta a s Gisborne jsme v rozpacích. Dopadají na nás chmury z nezdaru a počasí, toho, že se vlastně nic neděje, vypadá to, že nemáme práci a chybí nám přátelé. Tyhle jistoty, kterých se nám zachtělo, by měly být v Hastings, ale...surfové město se srdcovou kavárnou v nás drží velké ale.

V neděli odpo nám to nedá a zjišťujeme, jak se to má s tou naší prací, když podání ruky a domluva tady neplatí. Nikdo se neozývá a my už čekat nechceme, rozhodujeme se a do 10 minut jsme na cestě. Sbohem Gisborne! Jenže ...vyrážíme jižně, směr Hastings, ale chytá nás taková bouřka, že nejde jet, a tak po 10km otáčíme domeček a fičíme zpět, ještě jednu noc v Gizzy dáme. Mělo to tak být. Vše zapadá. Maulik totiž večer píše omluvnou sms, že to včera nevyšlo, bez udání důvodu a počítá s námi zítra v práci. Jejich punk systém nechápem, ale po pár nadávkách jsme rádi, že máme práci v Gizzy. Prožíváme tak krásný pracovní týden. Den za dnem se odměňujeme kávou v RaglanRoast a pak se z nás stávají hledači vln. Někdy jsou velké, někdy žádné, Kubajze pobolívá rameno, ale při každé příležitosti skáčem do vody, spotů na surfing je tu mooooc a všechny blízko a boží!

Spací spoty střídáme dle potřeby se osprchovat. Makarori za městem máme radši, ale ve městě se osprchujem zadarmo ve studené a ještě pokecáme s "našima" Slovincema, kteří jinde nespí. Freečka tady sice jsou omezena počtem strávených nocí, stejně, jako všechny na Zélandu, ale tady nás nikdo nekontroluje a my můžeme spát zadarmo na jednom z nich, jak dlouho chceme.

[zasefuc]

Takže přidáváme. Ke kiwi...Kukuřice. Jabka. Zábava nesmírná. Pondělí je pro nás velká zkouška! Na místo práce v bandě mladých inspirativních lidí, začínáme práci v totálním lijáku se 150 kilovým Maorem a Maorkou. Tenhle dream team je milá společnost, ale jen jsme to úplně nečekali. Po 2hodinách jsme durch a na botech máme po prochajdě v poli asi 10 kilo bahna. Děláme záslužnou činnost, vytrháváme z vršků kukuřic, které ještě nemají plody, semena, házíme je jen na zem, a tím je rozmnožujeme na příští rok. Po chvíli zjišťujeme, že Maor Ron je skvělý supervisor, pořád něco říká, vtipkuje a hlavně při své váze a povaze potřebuje delší pauzy než je běžné. My se nebráníme a z 15minut je půl hoďka a obědovka má místo 30minut skoro trojnásobek. Pohoda...škoda, že jsme mokří. Úterý nastávají změny. Slunce, jiné místo a velká banda, kde je míchanice místních s backpackery. Poznáváme tři fajn Čechy a douvídáme se, že je jich v Gisborne více a jeden pracuje i na jabkách. Těch jsme se dočkali! Od středy začíná makačka.

Je horko největší a my uznáváme, že je to dřina. V sadu je Barča jediná holka trhačka, mezi místňákama, a to mluví za vše. Každý si nosíme svůj žebřík a košík na jabka pověšený v úrovni břicha za ramenní popruhy. Plný koš važí okolo 15kg a nosíme jeden za druhým. Snažíme se být rychlí, o to tady jde, ale jde to ztuha vyrovnat se mistním. Pozitivní je, že se hýbeme, máme práci, jíme jabka, seznámili jsme se s dlaším Čechem, který vypadá mega v pohodě a je to konečně trochu akční. Blbé je, že místní jsou jak zvířata, je neskutečné horko, nejsme dost rychlí, takže děláme tuhle dřinu zase za minimálku, trochu bolí záda a hlavně, Kubovi se ozývá rameno. Rameno je problém. Už 3 týdny. Přetažené při surfování. Oba jsme doufali, že to je jen přetažení, které přejde. Ale když už nemohl, po dvou dnech práce, přes bolest spát, bylo zle. Pracovat v tomhle hicu, přes bolest a s bandou opic je trochu moc, a po domluvě se supervizorkou končíme jabkovou kariéru v pátek v 11 a víme, že jabka potkáme už jenom v obchodě. Den na to Kuba i přes značný odpor domlouvá schůzku na pondělí v místním fyziocentru. Volný víkend nám ale hraje do karet. Kuba má 24, takže slavíme. Ráno snídaně ve stylu. A den na pohodu.

A večer to vypadá na slušnou párty, jelikož nám nový český kamarád Petr z jablek narvhl grilovačku s bandičkou. Jsme rádi, že nebudeme slavit sami, a že budeme mít možnost sdílet naše 2litry slivovice s někým, kdo to ocení. Litřík padl za vlast a Kuba s Peťou málem taky. Pálenka hřála na srdci a všichni Češi si ji pochvalovali, jen Číňanka a Filipínec nedrželi krok a o pochvale nebyla řeč.

Poznali jsme tak čtyři gisbornské Čechy, jejich příběhy a byl to zajímavý večer plný piva, slívy, padání ze židlí, ohně a češtiny. V neděli pohodičkujeme, ožíváme u oceánu a zase přemýšlíme, co dál. Vlastně nemáme práci, ikdyž Maulik má prý v záloze spoustu prací, ale my už kukuřici nechcem. No nic.. fyzioterapeut je super člověk a má o Kubu opravdu zájem, ale čarovat neumí. Diagnóza je natrhlý sval přitahovače ramene k lopatce. Zkrátka min. 3 týdny hojení a rekonvalescence, a tal bude pro rameno nejlepší něco, kde se člověk moc nenadře a ruka bude během práce pod úrovni ramene.

[zasefuc]

Gizzy je láska, ale bohužel bez práce nejsou koláče a už vůbec né doláče. Vyražíme směr Hastings, kde nás asi čeká komunita Čechů a hlavně sběr borůvek. Loučíme se s tím, že se do Gizzy ješte určitě vrátíme. Cestu do hastings si zpříjemňujeme zastávkou a přespáním na polostrově Mahia, který je opravdu krásný.

Na spaní si vybíráme klidné místo v ústí řeky do oceánu, sousedi o věkovém průmeru 60+ a dobrá večere nám navozuje příjemnou dovolenkovou atmosféru. Jeden z mladších kousků (55) kituje při západu slunce, a my s respektem a obdivem užíváme společných chvil. Ráno vyrážíme a samozřejmě kontrolujeme swell ( energie vycházejici z oceánu vytvářejíci vlny)!! Neskutečný. Máme tu možnost vidět zatím ty největší vlny našeho výletu. Stojíme na odpočivadle u srázu, pod kterým je pláž a ve vodě pár odvážných, kteří se snaží chytit něco, co nám příjde jako smrt. Se slovy snad jednou, jedeme dál.

Po cestě do Hastings míjíme krásnou přírodu a nemineme krátkou zastávku u vodopádů. Krátká prochajda, krásný vodopád, který využíváme, jako přírodní sprchu.

Hastings je město, které spolu s Napier bylo srovnáno se zemí, během zemětřesení v roce 1931. Podle tohoto faktu vše vypadá jako ve starém hodně zachovalém filmu. Moc hezké, dokonce si připadáme jako v Evropě. Po Maorské kultuře skoro ani památky, jen v muzeu. Prostě takové bělošské, evropské, všechno upravené a přizpůsobené a žádný punk jako v Gizzy....

Omlouváme se moc za dlouho pomlku a dlouhé čtení!

Máme vás rádi a babi Libo snad už si dobrá! <3 Myslíme na vás! Budeme se ozývat častěji. Slibujeme.

Pac a pusu Barč a Kuba

[zasefuc]

Do kopce i z kopce s chutí...

10.2.2019

Pokračujeme! Další putovaní Novým Zealandem odstartoval konec naší kiwi kariéry. Na kiwičkaření v okolí Te Puke jsme zvladli vybudovat naši trhačskou kariéru přesně za 14dní práce během třech týdnů. A tak si vydělat cca 1400$. Což za ty dva týdny procházení se po loukách a kopečcích bezpochyby stálo. Dotáhli jsme to na zkušené kiwáky, nejlepší z nejlepších...ale...v nejlepším se má přestat! Sezóna protrhavaní se stejně blíží ke konci a práce na kiwi bude zhruba za měsíc. Takže naše načasování je geniální, a jak jsme plánovali, tak se stalo, minulý patek byl naš poslední kiwi pracovní den. Nejspíš poslední takový v našem životě, ale nikdy neříkej nikdy. Ale konec dobrý, všechno dobré a vzpomínáme rádi. Na pár "pracovních" kamarádů, nejlepšího supervisora, pohodu v práci a parádní okolí Te Puke. Pláže, surfing, zmrzlina u Mr.Boysenberyho, Fish&Chips z Maketu a kolem ty širé lány kiwi. Nebyli bychom to my a máme zase jedno velké ALE ...když Kuba minulý pátek zjistil, že mu přišlo o 150$ na výplatu míň než Barč, bylo něco špatně. Před 14-ti dny se nenapsal v práci na "docházkový list" a přišel o 10hodin práce, což dost zamrzelo. Je to zhruba na týden žití pro jednoho, ale Kuba pracuje rád a dobře...a někdy zadarmo! Zaměstnanec roku! Pořád na tom maká, jestli se s tím nedá něco dělat, ale spíše to vypadá na opravdu levnou pracovní sílu pro zaměstavatele...

Během posledního pracovního týdne jsme si mimo práce užívali i volnosti a spali zase na free spotech v okolí Te Puke. Maketu, Papamoa nebo Pukehina...je jich tu spousta a vždycky na nás zbylo místečko na těch u oceánu! Se sprchou! Studenou, ale v létě nic víc nepotřebuješ. Voda a záchodky a byli jsme nejvíce štastní. Dostal nás free spot Pukehina! Neskutečné vlny, okolo 1,5m, pro nás prostě WAAAUUU...i po praci jsme do nich vběhli s prknem, Kubovi se podařilo něco chytnout! Pak se stal první velký úraz. Šlápnutí na včelu. Kdo jiný než Barč, s trochou histerie. Ikdyz je Baru začátečník, vrhla se po první pomoci od Kubi do vln, splachovalo ji to, jedna za druhou. Az to vypadalo na utopeni, bez moc a konec s jeji surfařskou kariérou. 😀 Ale to jen v tu chvíli....Krásný západ i východ sluníčka nám dva dny v tydnu dotvořil ráj na zemi!

V pátek po práci se vydáváme směr Gisborne. Náš cíl pro následující týden, dva, možná měsíc? Nevíme! Podle práce a vůbec atmosféry místa se rozhodneme. Ale vzhledem k tomu, ze to je prý další surfařský ráj, myslíme, že to bude jednoduše dost dobrý.

Do Gisborne je cesta dlouhá, a nebo jeste delší. A my volíme tu ještě delší po východním pobřeží. Máme chuť si trošku dovolenkovat po té dřině...hahaha 😀

Rovnou z práce vyrážíme do Opotiki, městečka, které je fakt díra. Alespoň doplňujeme zásoby jídla (obchodak maji) a platíme na poště taxu za našeho diesel brouka na dalsich 2000 km (prvnich 2000km uz jsme projeli). Po zjištění, že naše kára nemá hever, kupujeme i ten, co kdyby náhodou a fičíme za městečko k oceánu na free camp. Naše zviřecí pudy se v nás probudili a dovolenkové barbecue alá hovězí hamburgery startuje. Každý jsme snědli dva a máme na 14dní vystaráno. Protože ráno dělá den a po burgrech dvakrát, Baru spí a Kuba se po běhu rozhodl vzít prkno a jít do vody. Vlny dost dobrý a atmosféra byla neskutečná. Kuba napádloval hned třetí vlnu, co šla a zaslouženě si ji sjel. Po snídani vlítla do vln i Barč a nemohla přestat. Zkoušela menší vlnky u pobřeží dál a dál, do té doby než jí dalo prkno jasně najevo, že má jít z vody ven. Schytala to rovnou do obličeje! Po pádu do vln a vynoření nestihla prkno otočit proti další vlně, zůstalo kolmo a piclo ji hranou přímo do brady. Prasknutí v hlavě. Teplo v uchu a bolení čelisti byla první tvrdší zkouška surfingu! Kuba běží s odhodlánim Mitche Bjukenena Barču zachránit, nicméně se nezmůže na nic jiného než pár sprostých nadávek a dospěláckých pouček (rodičovský tip asi..) Všem to bylo líto, že to vypadá na zranění. Brada odřená, ale s pantama šlo hýbat...do dvou dnů to rozžvýkala.

A tak vyrážíme z Opotiki po silnici 35 Pacific Coast Highway a první noc trávíme po 70km na nekonečné louce na konci městěčka Te Kaha. Cestou jsme zastavili na béňo, jelikož nás čekalo hodně km bez civilizace. Když se nádrž začala plnit, Kuba jen marně čekal zpětný chod a dobrý půl litr nafty vycákl na zem. Lepší než do obličeje. Celých 70km nás pak cesta obdarovávala krasnými výhledy na oceán, skalnaté útesy, ovečky a kravičky, sem tam jsme potkali v zákrutách nějaké auto a městečko. Ale jestli bylo Opotiki díra, tak osídlená místa po cestě byly díry největší, plné Maorů...normální běloh tady prostě cítí, že je jenom projíždějícím hostem.

Na louce potkaváme sympoše středního věku ze Švédska, cachtáme se v oceánu, který šumí pod srázem za naším autem, Kuba holí svůj plnovous a po večeři rozděláváme náš první ohýnek a připíjíme na cestování "bylinnou jaterní". Z městečka se při stmívání ozývá zpěv místních žen a mužů, připomínající haku a umocňuje silnou atmosféru místa, na východě světa, u hřbitova, u oceánu, pod hvězdným nebem...

Raníčko je sluníčko a cíl je Te Araroa, cca 80km z naší louky, s kempem, sprchou a nejstarším i největším stromem na Zéloši...pak ráno východ sluníčka na 20km vzdáleném majáku na East Cape. To byla vyhlídka neděle...ale...cesta do Te Araroi nám zabrala asi polovinu času, který jsme mysleli, protože po cestě těch zajímavostí až tak není, spíš vůbec není. V Te Araroi mají opravdu jen ten strom, který jsme neminuli, ale jinak je tam prd. Proto potřebuje čas k zamyšlení, jelikož je teprve po poledni. Kavárnička je jasná, inspiratívní prostředí v nečekané situaci, a jsme tak troufalí, že otravujeme místního mladého, asi 150 kilového a extrémně znechuceného Maora, aby nám udělal dvě kávy. Byla moc dobrá!!! S úsměvem odcházíme a zdrávíme opačně laďenou obsluhu.

V Te Araroi zůstat nechceme, takže maják už teď odpo a pak hned Gisborne? Nebo někde nocleh a zítra zkusit Mt.Hikurangi? Mt. Hikurangi je totiž nejvyšší hora sverního ostrova Zéloše, 1754m.n.m., posvátná pro místní Maory a spolu s majákem na East Cape je to místo, kde můžete jako první na planetě vidět východ sluníčka. Takže jsme na ni měli chuť! Háček, který jsme objevili moc pozdě, byl, že je to na vrchol celkem štreka (od auta cca 12km s převýšením 1500 metrů), a proto se při výstupu přespává v chajdě 1200m.n.m, která se prý rezervuje dost dopředu.

Vyplaz na Mt.H. necháváme otevřený a zkusíme zítra zavolat na rezervaci chajdy, bud´ to vyjde nebo smůla, ale moc tomu ani jeden nevěříme.

Ikdyž jedeme na EastCape, nejvýchodnější místo naší zemičky, trochu nečekaně odpo a ne na východ sluníčka, jsme nadšení! 20km offroad cesta, prašná, plná kamení, se line těsně kolem oceánu a kopečků. Nikde človíčka. Tady jsme opravdu na konci světa. Jen koně a krávy. Moc kraviček a trochu se děsíme, aby nás některá nešla pozdravit. Ikonický maják na EastCape k němuž vede skvělý výšvih po 800 schodech, píšou....stojí za to! Je to boží, kouzelné místo!

My utíkáme k autu, jak splašení a oba máme cíl jasný! Asi v polovině prašné cesty jsme objevili kemp místo. Zastavujeme. Na papíru za oknem je info, noc za 6$ se nám zdá fér. Nikde, nikdo...ale voda neteče a všímáme si "opraváře". Chlápka "opraváře", který se ptá Kubajze jestli není on není opravář. 😀 Ale slibuje nám, že voda poteče. Slib dodržel a to nás utvrdilo přečkat tady noc, zaplatit poplatek, historicky se vepsat do sešitku kempíků, okoupat se v řece a vidět z tohohle nevšedního a jedinečného místa východ sluníčka! Wauuuu!

Jsme nabití, zase na cestě, navšťevujeme dva kostely, a když přijíždíme po 60 kilometrech do Ruatorii, na náš výlet na Mt.H. už skoro nemyslíme. Ale přece jen, Kuba volá, protože jsme si to slíbili, že to zkusíme, ale nevěříme, že to vyjde...a vlastně ani nevíme jestli se nám do toho kopce chce! 😀 Spíš jsme měli v hlavách oceán a surfing a zajímavá místa po cestě do Gisborne. Blbé je, že paní, se kterou Kuba mluvil, nás překvapila. Místo v chajdě bylo, dokonce měla být úplně prázdná. Juchuchuuuu! Nooo...to jsme nevěděli, jaký Heroický výkon nás čeká. Zaplatili jsme 15$/osobu za noc v horské chajdalupce, dostali lejstra s popisem cesty na parkoviště a výšvihu a jeli. Blbouni. Oba dva. Po 20km necháváme našeho brouka na mini parkovišti na farmě, nabalujeme batohy, abychom byli připraveni na naši túru. Horko, že by člověk chcíp i ve vodě, natož na prašné farmě, kde není před sluncem úniku. Kuba už vysílá negativní vibrace a chce to mít, co nejdřív za sebou. Vyrážíme jen s tím základním k přežití a šlapem do kopce. Cesta se nemění ...až kilometr pod chajdalupku se jde po farmářské cestě, kterou bez problému projedou i automobily osobního ražení. My však musíme pěšky. Vyrazili jsme i v nejrozumnější dobu. Od 12:15 se pražíme na Slunci, bez možnosti úkrytu. Nerozumíme sami sobě. U toho oceánu jsme asi dost zlenivěli a máme chuť to otočit. Několikrát! Vidina oceánu a pivínka se totiž vzdaluje v nekonečných zatáčkách. Přemlouváme sami sebe, nejspíše proto, že kdybychom jsme to otočili, nemohli bychom se na sebe víckrát podívat. Ztráta identity. Barča už má na patách puchýře, jak talíře a lýtka nějak zkameněla, poslední kroky bolí o to víc. Za mečení ovcí a bučení krav dosahujeme chaty a jsme na sebe právoplatně pyšní. Překonali jsme sami sebe. Ty tři hodiny, 10km do kopce, 1000metrů převýšení, ubíjející sluníčko...všechno zahojí nádherný pohled do údolí a útulná chatička, kde každý baťužkář nechal svou stopu buď vyrytou v dřevěných trámech, a nebo napsanou v deníku. Na vrchol je to ještě cca 500 výškových metrů, 2,5km, ale my to stejně jako všichni krajané(v knize asi 3 zápisky), asi vzdáme...vzhledem k zdravotnímu stavu barčiných noh a naší chutí vidět v dalším dnu místo Cookova vylodění. Po útulné noci v chajdě, kdy se Kuba potil v péřáku, že spát nemohl, ohni v kamínkách a třech kubových výhrách v karetní hře Žolík, vstáváme v 5 a velíme k ústupu. Prodíráme se asi 15minut křovím a dorážíme na magické místo, které zde vytvořil mistní kmen Maorů. Devět dřevěných soch ukazujících do všech světových stran, mají pro místní duchovní význam a silnou atmosféru. Nám se hodí do fotky k úžasnému východu slunce. Po tomto představení, pádíme dolů, kroky jsou tentokrát doprovázeny barčiným popěvováním písní Jardy Nohavici a dobrou náladou. Skoro nechodící nasedáme do brouka, který osamělou noc přečkal a neujel! Fičíme k onomu místu, kde poprvé r. 1769 kapitán a objevitel Zéloše James Cook přistál se svou kocábkou. Přidáváme tak další zážitek a nepochopitelně 6,5 kilometrovou prochajdu z kopce a do kopce v zátoce Tolaga. Máme dost. Mrtvoly.

Udělali jsme si tyto dny krásné, ale taky náročné a tak po koupeli v oceánu a studené sprše, třech kávách a jedné limonádě, zadáváme do navigace finální destinaci GIsborne. Už to máme jen nějakých 40km. A přestože jsme vyčerpaní, moc se těšíme na nové místo, město a ty surfaře, co tam prý jezdí bomby! Tak snad nás nezklame a nemáme moc velká očekávání. Pravda, už tady jsme od středy, ale Gisborne necháme na příště! Ať vás to naše psaní nezkolí, jako nás ty výšlapy...jen ať víte, žádná změna, živí, zdraví a máme se pořád moc fajn! A vy doufáme taky! Myslíme na Česko a vás všechny...

Pac a pusu, horám zdar...my se zase ozvem! Vy se taky ozyvejte ;))

Kuba a Bárč

[zasefuc]

Tento blog by jste možná už četli, jenomže síla technologií vše překazila.. Bylo to tak.. Barca dopisovala poslední řádky, když najednou přiletěli náletníci lokálové kousaví, kteří bez ostychu začali bzučet a sát nám krev. Barča je bojovník a proto je okamžitě chtělo zabit, zahodila telefon a šla po nich... bohužel během této akce zmáčkla tlačítko smazat poznámku, což by zas tak nevadilo, jelikož se uloží do nedávno smazaných a mohli bychom pokračovat směle dál. Jenomže, trhání kiwi není žádná sranda a únava dělá svoje. Tlačítko ve tvaru odpadkového koše zlákalo Barču podruhé a bylo po blogu.. toť úvod do této kapitoly naši cesty!

Kiwi, kiwi...zase kiwi!

26.1.2019

Kiwi sranda na plné obrátky.

Po snovém týdnu, který jsme vám líčili, jsme měli vidinu práce, nových kamarádů, legrace a všeho možného dobrodružství, které nám umožní následnou větší svobodu.

Vypadalo to jednoduše! V neděli odpoledne se přemístíme 15 minut od našeho spacího spotu do městečka Paengaroa, seznámíme se se všemi, dáme pivko, pokecáme a dalši den vyděláváme. Po dovolenkovém týdnu plném lásky, pohody a sluníčka jsme se ale začali opět bavit. Přijíždíme na adresu kiwi farmy, kterou jsme získali od komunikující Češky. Setkání s šéfíkem je přátelské a usměvavé. Ind s hustým plnovousem, sahajícím pod prsa, nás vítá svou lámavou angličtinou a hopsajícím psem. Posílá nás o kousek dál v kiwi sadu, kde má být naše zázemí, máme si dát pohodu a on se za námi staví s formalitami a řekne, co a jak později. S úsměvem přijíždíme k malému kiosku uprostřed kiwi keřů. Nikde ani človíčka. Jsme dost znepokojeni, a ikdyz jsme čekali skromné zázemí, tenhle smrdici sqot se záchodem, který by člověk přeci nepoužil, jsme jako pozitivní rozhodně nebrali. Snažíme se to vstřebat, a jelikož jsme nakoupili spoustu materiálu, neleníme a vyrábíme novou kuchyň. Spíše jen poličku. V zápalu kutilství ani nevnímáme přijíždějící auto. Vylézají čtyři divno lidé. Prohazujem základní fráze, ale moc vřelá konverzace to není. Francouzi, což na sebe prozrazují, se hned otáčí na patě a mizí pryč. Jsme z toho všeho trošku rozčarování, dáváme na pocit, kouknem na sebe a s heslem “hlavně rychle a nenapadne” víme, že mizíme pryč. Na noc k oceánu, na stejný spot jako noc předešlou, jakože si to necháme projít hlavou a urovnáme myšlenky. Oba jsme ale dobře věděli, že nic rovnat není třeba a spíše je potřeba najít novou práci. Protože byl úprk z farmy fakt rychlý a neviditelný, neobešel se bez ztrát. Kuba, blbec, jak si v tu chvíli přezdíval, zapomněl na střeše našeho brouka solární lampu, kde měla své čestné místo, ale lépe když auto stálo. Bohužel se rozhodla, asi v páté zatáčce úprku, navždy odejít z našeho světa, hodila se o zem a v zápětí ji převálcovalo auto, možná i dvě. My ji našli, ale už to nerozdýchala stejně tak, jako to po incidentu vypadalo s náma. Pachuť nečekaného odpoledne hasíme pivkem k večeři a posléze fajn pokecem s párem středního věku ze Švýcarska, kteří se stali našimi sousedy a přivedli nás aspoň na jiné myšlenky.

Úkol zněl jasně. Chcem práci a jelikož nejsme amatéři, je v záloze druhá kiwi farma v sousedním městečku Te Puke. Protože prší máme čas promyslet možnosti, kvůli dešti se totiž nikde na farmách nepracuje. Možnosti se ukazují nakonec dvě. Sousední, již zmíněné, Te Puke, kde zajištuje backpackerum práci na kiwi farmách firma pick a job a je zde nabídka ubytka (zázemí) za 80$/hlavu/týden. A nebo kiwi farma, v tu chvíli nám dost vzdáleném městečku Opotiki, s nabídkou zázemí 100$/hlavu/týden. Mzda u obou stejná, hodinová, minimální. Opotiki nás v tu chvíli lákalo dobrou komunikací s jistou paní, ale když týpek z pick a job napsal, ze mají místo a máme dorazit v 1 odpoledne, jedeme kouknout a uvidíme. Ale kam? Víme, ze do Te Puke. Ale tohle městečko je pro představu jedna kiwi farma vedle druhé. Je asi půl 3 a přichází nám adresa. Ale co, snažíme se to brát easy, tak jako tady nejspíš všichni.

I přes špatnou komunikaci s vedoucím manažerisem přijíždíme asi ve 3 v pondělí odpoledne na m��sto. Nevypadá to nijak katostroficky. Vidíme dva baráky, parkoviště, spousta Vanů a mladých lidí. A se slovy paráda, to vypadá skvěle, mnohem lépe, vysedáme a hledáme Michella, vedoucího. Pan vedoucí je zhulený, mladý Francouz, který vypadá, že právě vstanul - to vše vysvětluje špatnou komunikaci. Nic moc nám k ničemu neřekne jen, že v tom druhém baráku je Whirlpool a swiming pool, který posléze opravdu nalézáme, ale vypuštěný a v rekonstrukci. Oba baráky jsou v módu párty bordelu a objevujeme stále nové a nové Francouze.. vyzpadá to, že o kamarády bude nouze. Žabožrouti totiž zásadně drží při sobě, nezvládají angličtinu a tobě jako člověku odněkud z Evropy (ČR nemají šajn) jen náhodí úsměv a pozdraví. Toť jejich maximální nasazení. Ale při představě, že do české bandy vniknou vetřelci, se kteryma se musíš bavit jazykem, který neovládáš, jasně, že se budeš bavit radši s “svýma”...nebo takhle si to aspoň snažíme vysvětlit. Parkujeme pod krásným stromem, dáváme víno z Austrálie a jdeme spát. Zítra jdeme nejspíš do fachy.

Každé den se rozesílají instrukce k práci, přes messenger. Na jakou farmu, kteří lidé a od kolika hodin (a to farmy v okruhu cca 20km) jedou pracovat. Většinou se jezdí v pěti skupinkách každý na svou farmu ....no super bylo, že jsme v konverzaci byli a ráno čteme kam se vydat. Trochu méně pozitivní je zjištění, že to vázne a my v žádné skupině nejsme. Bombardujem Michella zprávama a asi 5 minut před začátkem pracovní doby zjišťujeme, že jsme číslo team 3 a valíme naší károu tam, kde je nás potřeba. Za zpoždění nemůžeme, ale tady to stejně nikdo neřeší. Srandovní je, že supervisoři zase nejsou místní synové zemědělců, ale Indové jak poleno. Naštěstí fasujeme super týpka jménem Billa, který i přes jméno německého nákupního řetězce, je hrozně fajn a vše nám vysvětlí. Naši prací je thinink, což je fáze před dozráním kiwi. Vybíráme ty špatné (malé, velké , kulaté, hranaté, placaté, trojičky, dvojicky a jiné hybridy), které následně utrhneme a hodíme na zem, toť vše. Prostě se prochaziš pod kiwi keřema, které konči dost těsně nad tvou hlavou, vetšinou 8-10 hodin. A je to vážně nuda, pro srovnání s lososákama v létě asi tak stejná, ne-li větší. Když prší, tak se pracovat nesmí a my stále nevíme proč.. asi abychom nezmokli. Člověk muže poslouchat muziku nebo mluvené slovo - podcast, což je super platforma, kdy člověk nezahazuje hodiny života, ale něco se během té nudy i dozví. Hlavně sloužíme lidu, jelikož většina kiwi, co sbírame, je na export právě do Evropy.

Během těchto radovánek občas nastane chvíle, kdy se ráno ve zprávě objeví DAY OFF, což pro nás znamená směr oceán. To nastala poprvé minulou sobotu a my ficime do Taurangy, kde jsme byli poprvé minulou středu, kdy jsme pracovali jen hoďku, a pak začlo pršet. Že bylo po poledni zase 30 stupňů ale už nikoho netížilo a měli jsme volníčko. Ale my to využili naplno. Tauranga je hezké přístavní město, oplývané restauracemi, šopíkama a stylovýma kavárnickama. Mají tady ,,horu” Mount Maunganui, která se stala našim jasným terčem. Zvedá se až do výšky 235 m.n.m a my se i bez aklimatizace vydáváme na vrchol, stejně jako okolní dav. Většina lidi zde chodí běhat, my však i přes Kubovi snahy stále jen rychle jdeme. Odměnou jsou krásné výhledy a výborná zmrzlina a káva ve wave coffee na pláži. Tauranga je také místo surfingu (dokonce mají umělý útes a školu, kde se surfing vyučuje) a my využíváme zbytek středečního odpoledne k prozkoumání místních surfshopů, zda na nás někde nějaké prkno nečeká. Bereme všechno i z druhé ruky. Už nechceme půjčovat, ikdyž jsou ceny místní půjčovny hodně nízké. Moc nás to chytlo a chceme být svobodní s deskou v kufru. Bohužel brzo zjišťujeme, že v tomto období (léto) se prkna ze sekáče blbě shání a ve 4. šopu nám milý surfař pokročilého věku nabízí a ukazuje prkno právě pro nás. Deska je to opravdu krásná a ideální. Bohužel ideální není to, že se vším všudy vyjde na 645$. Spráskaní jako psi odcházíme, s tím že prvně budem muset cosik zarobit.

Když je v sobotu volníčko razíme po cestě do Taurangy ještě vyprat oblečení a hurá na surf! Neee zatím nekupujeme ten “NÁŠ”, ale půjčujeme si na 4 hoďky zase jednu desku a nemůžeme se dočkat! Zásadu s opalovacím krémem, kterou jsme doteď pečlivě dodržovali, se nám povedlo v zápalu nadšeni porušit. Namísto mazání 10x za čtyři hoďky si říkáme, ze už jsme přece chycení a sem tam to stačí. Chycení jsme možná byli, ale spálení na trout jsme odpoledne byli úplně 100%. Vracíme surf a celí rozjaření, jak se nám dařilo, jdem sednout na kavičku a víc a víc se utvrzujeme, že to dáme, zamakáme a “ten náš” surf si koupíme!

Bohužel se ani v neděli nepracuje a my jsme trochu zklamání, že nám zase nic do kapsy necinkne. Zklamání je o to větší, když si Baru stěží oblíka jakékoliv oblečení, protože včerejší sluníčko bylo hodně výživné, a tak dnešní program volného dne je trochu poklidnějšího stylu než ten předešlý. Úkolem dne je se zaručeně vyhnout sluníčku, protože to bolí a pálí, ale je to nelehký úkol, kdyz máme zase modré nebe. I tak ficime na pláž, že co kdyby náhodou třeba nesvítilo nebo jsme si oblékli něco, z čeho by nás moc nečouhalo. Ale jen si užíváme, ve stínu našeho domečku, šumění vln, které nejsou nijak veliké a pravidelné, takže nás pujčení surfíka zas tak neláká. Potkáváme prvního Čecha, prohodíme pár vět konečně česky, pak nakoupit a hurá véča, zaparkovat a spát.

Další dny jedeme robot styl a od pondělí pracujeme cca 8 hodin denně (v osm start a kolem paté konečná). Ono se to nezdá a dává to docela zabrat a večer uleháme po večerníčku. V pondělí si nečekaně po 10hodinách práce dáváme poslední teplou sprchu nejspíš na delší dobu. Rozhodli jsme se šetřit a další týden zkoušíme spát na free místech. Ono ten francouzský sqot zas tolik nedával a spíš nám vzal každému 80$. Takže od úterý už ve free campech. Po práci se tedy vždy kouknem do campermate a jedeme někam “domů”. Na jednom spotu většinou můžeme zůstat maximálně 3 noci v měsíci, ale málokdo to kontroluje. Ty lepší místa mají studenou sprchu, kohoutek s vodou, grily a záchody, ale na některých stěží narazíte na záchod. Snažíme se to tedy střídat, ale vždycky skončíme u oceánu. Dáváme véču a zatím každý večer koupačku ve vlnách, spláchneme to studenou sprchou, pívem nebo vínem a jdeme spát. Včera nám přišla první výplata tak jsme z toho celí naměkko a zítra jdem koupit fošnu!! Vydržíme to ještě týden s kiwičkama, a pak hurá někam jinam, dál za novým dobrodružstvím (ovocem). Protože peněz tady na Zealandu není nikdy dost. Neeeee...doufáme, že pokud budeme, tak hezky pracovat, jako doposud, měla by stačit tahle pakárna s ovocem do půlky března. Tak uvidíme. Jináč se mezi kiwi pracantama našlo i pár světlých výjimek, jako buchta z Lichtenštejnska nebo týpek z Chorvatska. Dneska se dokonce objevil párek z Česka, tak budeme mít poslední týden i s českým pokecem. Nicméně i přes chabejší, ale přece jen fajn a milé kamarádské vztahy s ostatníma kiwičkářema, se těšíme na změnu prostředí, práce a hlavně na surfa!

Chystáme i konečně nějaké představení našeho broučka, který nás vozí a snad ještě dlouho bude. Stále vychytáváme! Nové světýlka jsou doma a taky svíčka...hahaha! No, ale to zas někdy jindy.

Každý den zažíváme spousty nových situací, až to ani neumíme všechno vyjádřit a poslat až k vám. Ale snažíme se. Už známe okolí a moc nepotřebujeme navigaci. Na komáry a všecku havěť jsme si nezvykli a asi jen tak nezvyknem, ale angličtina se nám úspěšně dostává pod kůži a my si to užíváme! Oceán! Sluníčko! I to kiwi, které se prostě dá a přece jen je to práce, za kterou dostaneme odměnu. Jsme živí, zdraví a spokojení! Tak snad jste na tom všichni stejně!

Máme vás rádi naši milí. Posiláme pozdravení do tej naší zemičky.

Pac a pusu. Však my se zas ozvem.

Kuba a Baru

[zasefuc]

Tommorow will be better!

12.1.2019

Jednou z jistot v životě je, že se jednou všechno změní. A tak jsme po důkladném úklidu nového domova, v úterý, konečně vyrazili na cestu. Razíme směr západ, kde jsme měli v merku proslulé pláže s černým pískem, za kterými Aucklanďané utíkají z ruchu velkoměsta. Samozřejmě to nebylo jen tak, a po cestě jsme museli udělat povinnou zastávku v laundry, kde jsme chtěli vyprat vše, co se v autě nacházelo + naše svršky. Taky Pack and Save na válečné zásoby potravin, Warehouse na dokoupení věcí do kuchyně i ložnice, a taky pojištění auta, protože, co kdyby náhodou něco. V laundry nás přivítal usměvavý Asiat s tím, že pračka velikosti 18kg, by měla stačit. Dali jsme mu $ a on pračku zapnul. Půlhodinka na Wi-Fi a prádlo by mělo být ready. Bohužel se nám milý rýžožravec zapomněl svěřit, že bychom si sami měli zvolit program. A tak po 15 minutách zjišťujeme, že se prádlo ,,pere” na 10 stupňů. No nic aspoň se bakterie zabijou v susičce. Další zastávka byla v AA, kde jsme si docela v pohodě zřídili pojištění, že když někoho nabuříme, tak jsme krytí. Vysátí z našeho oblíbeného nakupování, přičemž jsme stejně nesehnali vše do našeho milovaného domečku, razíme plní očekávání z města!

Docela v pohodě... přes campermate, aplikaci, jsme si našli místo na přespání za městem...jen jsme museli zaplatit 16$ přes internet, jelikož to bylo nějaké chráněné území spravováné Auckland council. Ale u pláže, oceánu, uprostřed buše, proč ne. Navíc lepší, než hrozící pokuta 50$...a poručík půl hoďky po zaplacení fakt přifičel!

Užili jsme si naši první večeři venku a přišli na to, že aljašský repelent na novozealandské komáry prostě nezabírá a měli jsme večerní program vyřešený.

Krásné středeční ráno a my vyrážíme...Whatipu beach! Kráska. Tajemná pláž s černým pískem. Zasazená v kopcích, příjezdová cesta byla hodně divoká, ale nelitovali jsme. Krátká procházka a nádherné výhledy. Ulepení z opalováku, který na sebe patláme každou hodinu, skáčeme po cestě z pláže k autu do sladkovodního potůčku s parádní tůní a sedáme tak do auta čistí, jak bílé lilie. Ještě nás čeká přejezd úplně k západním plažím, nejnebezpečnějším na světě, díky jejich silnému příboji, které si chceme očíhnout další den.

Po krátkém boji s hledáním místa ke spaní v okolí Piha beach jsme si našli další voňavé místečko na kopečku s výhledem na oceán a konečně si poradně užili pohodu! Opět v chráněném území za 16$, ale mnohem příznivějším po všech stránkách, než v masňackém kempu v turistickém centru Pihy za 20$ za jednu osobu na noc. Blázinec.

Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili na krátkou procházku po stráních nad oceánem, kde dříve bývaly maorské vesnice. A užili jsme si výhledy na rozlehlý pacifický oceán a krásné, silné vlny západního pobřeží. Natěšení jsme sedli do káry a ficeli zpět do centra Pihy, na pláž, konečně do vln, které nás tak lakaly. Navíc naše oči bystří a srdce jásají, protože vlny znamenají surfing. A tady se jezdí! Pozorujeme pár surfařů a sami se vrháme osvěžit do oceánu, ikdyž zatím bez prken. Po koupačce nacházíme sprchy, takže vše v cajku, písek ani sůl si z téhle pláže neodvážíme, jen krásné vzpomínky na první koupačku letošního léta (nebo zimy?), stylový surf shop, masňácký kemp, nebezpečné vlny a na nás až trochu moc lidí. A jedeme dál...

Čtvrteční odpoledne a noc trávíme nezvykle na neplaceném místě, parkovišti, pro campervany. V malém městečku Ngatea, bez výhledu na oceán. Presouváme se tak nenápadně pryč z regionu Auckland, ze západu na jiho-východ. Ale bylo tu vše, voda, záchodky a stín pod stromy.

Naše cesta směřuje k městečku Tauranga na východním pobřeží severního ostrova. Po celou dobu totiž komunikujeme s dvěma kiwi farmami, poblíž právě zmiňované Taurangy, kde bychom rádi od pondělí začli makat. Vybrali jsme si tu, kde prý mají rádi Čechy, ve městečku Paengaroa. Za minimalku, ale se vším, co potřebujeme zadarmiko (parkovací místečko, záchody, voda, kuchyňka)...takže se těšíme, protože se nám zásoby prostředků tenčí a my víme, že tohle je brána k dalším novým zážitkům a novému poznání!

V pátek tedy pokračujeme a čeká nás oceán na východním pobřeží! Waihi beach a asi to nejlepší odpoledne, které jsme tady prožili!

To ráno, když jsme zvedali kotvy, věděli jsme, kam zhruba jedeme, ale báli se, že nic, až tak žůžo labůžo neuvidíme. Jediné vodopády po cestě, které byly tahounem dne, stály za prdlačku. Ale...Waihi beach byla překvapením! Je krásná, klidná a přátelská, dlouhá pláž, která stojí za to! Surfem to tady žije, zejména pro začátečníky jsou tu ty nejlepší podmínky. Okamžitě jsme přehodnotili náš skvělý nápad jít na hodinovou procházku v největším parnu ve 2 odpoledne, když jsme na pláži minuly stánek se surfama...otočka do auta pro plavky...namazat...a už si neseme surf! Pujčili jsme jeden, do konce dne...Kuba opakuje, to co se před 5ti lety naučil a Baru jde pokoušet štěstí a neutopit se! Je to boží! Kuba chytá hned první vlnu...a protože má skvělé lektorské dovednosti a Baru je neskutečně nadaná, postaví se na prkno hned na druhý pokus. No...za cele odpoledne jsme se plácali ve vodě skoro do šesti! Sluníčko nám dalo zabrat, od soli nás pálí rty, oči a celý obličej, ale jsme nabití a vlastně úplně mrtví.

Tečka na celém dni je spací spot, u pláže, zadarmo. Prošli jsme se po pláži při západu sluníčka a necháváme si zdát a surfingu.

Mezitím promýšlíme a každý den děláme malý krůček k dokonalosti našeho domečku na kolečkách. Dnes jsme strávili den tzv. auto - obchod. Náš oblíbený program. Popojeli jsme až za Taurangu a po cestě navštívili par obchůdků na doplnění zásob, a taky na zútulnění pokojíčku. Budou nové záclony! Časem! Nemáme stroj...ale pozitivní tečka za dnem byla večerní koupacka v neskutečných vlnách. Zase máme štěstí na místo a vlny nám šumí za hlavami...a tak si tady žijem. Šťastní a vděční, že tady můžeme být. Povídat si s místním a jinými kempíky a třeba zjišťovat, že Francouzi neví, kde je Česko. Těšíme se z nového, co nám osud nachystá, protože těžší start, který nám připravil se nám teď promněnil ve snové dny! Snad nás kiwi neskolí...ale když jsme dali ryby, tak dáme i kiwi.

Myslíme na vás, naši milí a zase se, co nevidět ozvem.

Pac a pusu!

Kuba a Baru

[zasefuc]

Chceš- li boha rozesmát, řekni mu své plány!

7.1.2019

První týden naší novozélandské výpravy nám dal docela zabrat! Neřešili jsme nic jiného, než banku a auto. V bance jsme se nejspíše lidem nelíbili a auta se zas nelíbila nám nebo byla drahá... problém byl v tom, že každý den člověk musel do města dojet 11$, něco jíst 15$ a zase odjet 11$, a tak pořad dokola, každý den, bez výsledku...trošku pruda, ale naštěstí doma nepadá moc sněhu, takže nemáme oči pro pláč, že se nemůžem sklouznout a tady se nám potí kulky jako nikdy (teda jen někomu 😁)

V bance jde o to, že Asiaté (hlavně čínští obyvatelé) tady skupují nemovitosti nebo rozjíždí jinačí byznysy. Banky si tak dávají dobrý pozor, komu účet založí, a komu ne. Takže záleží, kdo je na pobočce, a jestli máte vyhovující dokumenty, kterých je spousta, jakože setříme lesy, ale stejně máme vše ready, vytisklé. Z kupy papírů byl pro nás jeden kámen úrazu, a to ten dokládající ubytování na NZ (člověk, co bude brzo bydlet v autě, to moc nechápe). Tzv. proof adress, prý měla stačit ta česká. Nicméně milí asijský hošan na pobočce nás nepotěšil a oznámil pravý opak. Česká adresa nestačila a náš doklad o ubytování na NZ přes Airbnb, ale v češtině, taky nestačil. Čeština je krásná, ale tady úplně na prd...a to byla teprve naše druhá návštěva banky. Na tuhle schůzku jsme čekali celý jeden den a s neúspěchem jsme opravdu nepočítali. Navíc, když strávíte 2 hodiny čekání na vaši vysněnou schůzku v bance, na periferii města, v obchodním centru, kam cestujete za extra příplatek 11 NZD za osobu, neúspěch po 15 minutovém sedánku vám přijde opravdu jako dojeb! A tak, pokus číslo tři, dnes v 11. Jsme nezastavitelní a štěstí je na naši straně! Juchuchuuuuu...

Auta... jsou buď staré nebo moc nové, a nebo hezky udělané nebo něco... Od každého z aspektů se odvíjí cena, která bohužel roste vzhledem k sezóně, která tady právě panuje. Je to něco, jako se přehrabovat v kupce sena, ale my hledáme nový domov, takže se snažíme přehrabovat pečlivě, až je týden pryč a my máme pořad holý zadek. Vyběr auta spočívá v běhání v 30stupňovém vedru v centru Aucklandu z jednoho parkoviště na druhé, kde jste si den předem, či par hodin/minut předem, domluvili schůzku. Koukáte, kdo co nabízí... většinou jsou auta francouzů nebo němců... Pozitivní je, že trénujem angličtinu, co to jde, pokecáme a centrum Aucklandu známe, jak své boty. Trošku nevýhodou je ten večerní stav totálního vyčerpání, jednak z půlmaratonu na nejsilnějším slunci světa, a taky z neustálého běhání myšlenek v našich hlavách a váhání, které to auto je asi tak nejlepší.

A je to...přes všechny kotrmelce jsme nakonec dnes dosáhli svého a máme obojí. Bankovní účet, funkční, na třetí pokus a auto jako lusk! Sice trošku zaprasené po anglánech, ale to mi si s tím poradíme, však nás znáte! 🤙

Rozhodně jsme nečekali, že by něco nemuselo jít jako po másle. Zejména založení bankovního účtu... ale proto tu jsme, stále se učíme něčemu novému! Hlavně tomu, že je úplně jedno jaké máš plány, vždy je všechno trochu jinak. Takže radši si už nic nepředstavujeme (jen trochu), nic neočekáváme, jen to nejhorší, a to nevíme co vlastně je, takže pohodaaaa.😊✌️

Joo a byli jsme s Kubajzem Jiráskou a Luckou na pláži v Takapuna a bylo to moc fajn setkání. Pohoda.

Zítra už konečně zvedáme kotvy a začínáme žít ten pravý život v dodávce. 🚚 Tak třeba zas za týden, peace.✌️

Toto je náš nový domov! Bude chtít ještě trošku doladit! No co, to jsme přesně chtěli, aspoň to bude naše.❤️🚐

Ps.: už nás nese***!!! S tím sněhem...❄️🤦‍♀️

Zdravíme domů!!! ❤️🤪

[zasefuc]

Láska na první pohled?:

Let jsme si s Barčou užili každý trochu jinak. Já spal z Vídně a ona z Shanghaie. A mezitím oba v Shanghaji. Jídlo i pivo v pohodě, letušky škaredé a dosedy klidné.

Rasismus na lezení v Shanghaji.. né jenom tenhle obrázek nás utvrdil v tom, že Čína bude jenom pro odvážné.

Bezdomovci. A vlastně nejlepší spaní za poslední 4 dny.

Nový rok :

V letadle se žádné bujaré oslavy nekonaly. Občas někdo něco zamumlal o novém roku nebo Češi co letěli s náma si objednali víno ke snídani, ale jinak opravdu nic extra. My jsme si letos připili s kávou a hraním hry kulečník na obrazovkách sedadel. Happy 2019.

Překvapilo nás, jak jsou k nám všichni milí a ve stejném duchu to pokračovalo i po dosednutí na Nový Zéland. U první přepážky jsme si prohodili s paní pár vtipů o manželství a popřáli nový rok s tím, že by bylo fajn se zase potkat až poletime domů. Z našich 100 kg zavazadel převážně outdoorového ražení, chtěli vidět jen boty a stan. Stan šel na bio - inspekci. Prošel. A totálně zničeni jsme vypadli před letištní halu, kde jsme si koupili bus za 25$, který nás i naše bágly s úsměvem dovezl skoro až domů.

Asi 100m před našim ubytováním airbnb nám zastavil borec v passatu, ze nás sveze. Ve snaze mu vysvětlit, že je to zbytečné a že rychleji tam budeme pěšky, nám rval bágly do auta se slovy : ,,všechno je možné’’. No co, i tak děkujeme.

Ubytování hezké, skromné u dvou frantíků, kteří se chcou stát nz rezidenty. Nicméně vlídnost, se kterou jsme se potkali na AK se nekoná. Evropská nátura se pozná, nicméně za to asi muže i náš dopolední příjezd po novoročnich oslavách. Ale jsou fajn i tak, chtějí poradit a pomoct, a to se cení.

První pohled a pocit ze Zélandu je jako z úžasné a voňavé botanické zahrady, kde je všechno možné. Né opravdu i přes velkoměsto, je to tu opravdu hezké!

Dnes jsme po 16 hodinách spánku vyrazili do města prozkoumat a zjistit, co a jak. Jelikož je svátek, tak jsme zjistili hlavně to, že přijdeme ještě další den (banka a pracovní číslo). Jídlo je srovnatelně drahé s AK a slunce opravdu pálí. Což je super, ale dokáže vysát energii do nuly.

Měli jsme dnes i sraz s klukama s Německa, kteří chtěli prodat svůj campervan. Dali nám svéza, dobře jsme pokecali, ale bohužel už někdo nabídl víc..dokonce ani tajná zbraň - sixpack piva, který jsem nabídl k penězům nezabral, a tak jsme museli ostrouhat. Snad zítra, nabídek je mnoho. jen ceny vysoké...

Pár fotek ze city a tak:

Takhle jsme si první setkání s kiwim nepředstavovali ->>>

Tak zase brzy snad už i s našim 4 kolovým domečkem ✌️. Peace

[zasefuc]

Letíme kamarádi!!

Jen pár skvělých přátel stačí mít (vlastně je vás docela banda) ! K tomu milující rodinu a hned je to loučení těžší.. Člověk ale ví, že se má vždy kam vrátit a má se o koho opřít... děkujeme moc za vše a těšíme se na vás už teď ❤️

MILUJEME VÁS! Komu se bude moc stýská tak dojeďte. V autě, které ještě nemáme bude dost místa.

LETIŠTĚ

Jinak k našemu skvělému plánu vzít si všechno outdoorové vybavení... někdy se prostě škrťáctví nevyplatí a my abychom splnili normy a hlavně váhu vezeme jenom skialpy, lyžáky a nějaké lezecké cajky. Bohužel lano a lyže a prkna musely zůstat doma a my budeme muset hodně makat, ať si to kupime tam. No jo tu i tam člověk přestřelí...

Po ranním přesunu vlakem do Prágy, jsme se nějak horko těžko dokodrcali na letiště se závodníkem formule 1 za plného velkoměstského provozu. Gud. Všichni na letišti příjemní až skoro nechápeme, že jsme pořad v ČR.

Jinak sluníčkářská a ekologická vsuvka -> 24 hodinovým letem naděláme osobní ekologickou katastrofu. Tak aspoň jedno coffee to go do vlastních kelímků.

Jinak už jsme uleponi a ještě jsme neletěli! 1. Jsme tam tak dame echo jestli je všechno i my v Aucklandu. Peace Kuba a Bárč. ✌️