zivotjetamvenku

[zivotjetamvenku]

Práce šlechtí!

Ležíme se šKarunou v posteli. Mimochodem takhle začnete říkat své kamarádce po dvou měsících, kdy jste se od sebe nehnuly na dva metry. Ale zpátky k posteli. Na sobě máme péřovky. Přímotop jede na plné obrátky a do pokoje jsme si musely nastěhovat i sušák s prádlem, které za dva dny ještě neuschlo. Ve zbytku domu je zima a vlhko. Co jsme sem přijely je asi 12 stupňů a pořád jen prší. Předchozí dva večery jsem rozdělávala oheň. Dneska už se mi ale nechce. To vlhký dřevo stejně houby hoří... Venku je dneska ticho. Což je příjemná změna. Včera se z venku ozývaly hodně děsivý zvuky. Vůbec jsem netušila jakej můžou krávy dělat kravál. Ben slíbil, že je odežene někam jinam, ať máme klid. Odpoledne se pak kolem farmy proháněl na čtyřkolce se psy. Tak se asi povedlo.

Měsíc cestování utekl jako voda a my se přesunuly na Jižní ostrov, kde jsme si se šKarunou chtěly najít práci. Řekly jsme si, že než skončíme někde na sadě, zkusíme poptat i něco zajímavějšího. Kavárny, hotely nebo tak něco. Na facebooku nám dokonce jeden kluk nabídl práci v kuchyni přímo pod Mt. Cook. Vzaly jsme to  a vydaly se směr jih. Potom ale nějak ustala komunikace a my uvízly v důchodcovském výletním městečku Hanmer Springs a začaly jsme hledat nanovo. Nakonec se nám ozvali z kavárny na lososí farmě. Finančně to vycházelo hezky, práce zajímavá, blízko hor i moře a navíc s ubytkem za babku. Tak jsme to teda vzaly. Několikrát nás upozornili, že je to tady velká samota a není tady ani mobilní signál. Nevadí, bude to dobrodrůžo. První si ale musíme nakoupit, a to ideálně na 5 týdnů dopředu. Není tam ani žádný krám.

Do Paringy jsme dorazily o dva dny později, zrovna v největším návalu. Všichni zmateně pobíhali dokola, vyřizovali objednávky, připravovali kávy a za nimi se vršila kupa nádobí, a tak nás rovnou zapřáhli. Alespoň jsme mohli přeskočit zdvořilostní fráze a ochomítání se okolo. Rovnou jsme se ponořily do dřezu a začaly likvidovat tu skázu. Manažerka dorazila až o tři hodiny později, po zavíračce. Bydlení nám prý nestihla připravit, ale pokud si to samy uklidíme, odpustí nám první nájem. O chvíli později už ji následujeme skrz výběh s krávami k opuštěnému statku. Je to obrovský dům, ve kterém nikdo nebydlí. Budeme tady samy dvě. Ani nevíme, jestli je to dobře nebo ne. V noci to asi bude trochu děsivý. Celé odpoledne uklízíme, zatápíme a zabydlujeme se. Kája se bojí, a tak musím chodit všude s ní a musím povysávat pavučiny, pavouky a mrtvé mouchy. A že jich tady je! Kolem desáté je hotovo a my jsme vyřízené.

Den první - oficiálně. Postupně se učíme různým úkonům. Vypadá to, že všichni dělají všechno. Včetně vaření. Na nějakého Chefa si tady nehrajou. Ráno připravuju sendviče a odpoledne už mě nechají dělat místní specialitu. Lososovou polévku. Prej začni krájet tohle a tamto a tady máš pak recept. Díky, čau. Pak mě ale naštěstí odvolávají k jiné práci a záludnou část přípravy prostě udělá někdo jiný. Na pauzu si můžeme udělat kafčo a vzít si cokoliv k jídlu. Dávám si velký lososový sendvič. Chudák Kája tady moc na výběr nemá. Bere si šunkový croasant a vytahuje z něj šunku. Dneska myjeme hodně nádobí. Ne že by to po nás chtěli, ale je to jediná činnost, kterou si zatím jsme jisté, že ji děláme dobře. Taky jsme se seznámily s Benem, ten to tady všechno vlastní. Pobíhá tady v ponožkách, protože před kaféčkem vyskočil z gumáků. Pak má na sobě šortky, který jsou tak krátký, že mu ani nejsou vidět pod dlouhou mikinou. Prostě model :) Je ale fakt milej a vtipkuje. Teda alespoň myslíme, mele tak rychle, že mu nerozumíme ani slovo.

Den druhý. Postavili mě na kasu, kam si lidi chodí objednávat a platí. Prej jen sem naťukáš kolik to stojí. Jenže já nevím kolik ty věci stojí. Což trochu komplikuje situaci. Naštěstí zde ale neexistuje žádná zpětná kontrola, a tak si tam vlastně můžu naťukat kolik chci a tolik od těch lidí taky vybrat. Pokud teda nebudou protestovat. Ke každé objednávce dostávají lidi číslo na stůl. Abyste pak věděli, komu to máte donést. Škoda, že ty prťavý mrchy nejsou na dálku vidět a stejně musím dojít ke každému stolu, abych zjistila jakýže číslo na něm vlastně mají. A ty lidi vždycky hned nadšený, že už jim to nesu. A já se zas otočím na patě a nesu to jinam. Fakt paráda. No nic asi zase půjdu mejt nádobí! Po práci je to zatím taky trochu na kulku do hlavy. Z kavárny přeběhneme deštěm do auta a jedeme rovnou do svýho strašidelnýho zámku, kde je zima a vlhko. Žádný signál, žádná wifi, žádní lidi. Věřím, že až se udělá hezky, tak to uvidíme úplě jinak. Už aby to bylo :) - Zpětně dopisuju, že to se za celý měsíc nestalo!

Den třetí- zase převážně na kase. Kája se tam totiž bojí, tak se zašila na kafi a vždycky, když někdo příjde, dělá, že tam není :). Dneska jsem udělala prví botu s vracením peněz. Sice jsem si to dobře spočítala, ale zapomněla jsem z kasy vytáhnout pětidolarovku. Takže se mladý pár za chvíli vrátil a vysvětlujou mi, že to není dobře a já koukám na ně a na peníze a na ně. A pak fakt urputně koukám na ty peníze. A všichni předpokládají, že si to v hlavě počítám, ale já tam mam úplně vymeteno a prostě jen tak čumím. Znáte to? A když už čumím fakt dlouho, tak se na mě slečna soucitně pod��vá a řekne: "It is ok, it is lot of money I am also strugelling with that" Radši jdu mejt nádobí. Odpoledne, přijde na kasu paní. Ukazuje mi pod ruce a říká, že si vezme tamto. Koukám, nevím, co myslí. Pak si všimnu, že vedle terminálu na karty leží kámen. "Tenhle kámen?" Ptám se nevěřícně. Paní kýve. "Chcete si koupit ten kámen?" Ujišťuju se ještě jednou. Paní znovu nadšeně kýve hlavou. Zvednu ho, otočím a skutečně na něm najdu cenovku. Patnáct dolarů. Cože? "Chcete si opravdu koupit kámen za 15 dolarů?" Paní si asi začíná myslet, že je v chráněné kavárně pro duševně choré. Hádejte co? Jasně, jdu na nádobí.

Po šichtě ještě chvíli zůstáváme v kavárně na wifi. Sotva to zapnem, nakoukne do dvěří Ben. Náš farmář, a ptá se.... no my vlastně nevíme na co se ptal. Jeho farmářská novozélandská angličtína s kadencí kulometu nám dáva dost zabrat. Někam nás ale zve. A protože jsme nějak prošlvihly okamžik, kdy je ještě v pohodě přiznat, že jsme nerozumněly. Tak prostě kývem, že jo. A on že super, ale že musíme jet hned. Za 10 minut prej u něj před barákem. Což je prej první barák za naším v levo. A máme se teple oblíct. Vyletíme z kavárny a za chvíli už přeskakujeme k Benovi do auta, které už má nejlepší roky za sebou. Už by to vlastně mělo mít za sebou úplně. Ale jede. V autě sedí ještě nějakej starej pán. Nahnu se dopředu a vidím, že mezi Benem a pánem leží zbraň. Taková ta moderní lovecká. Hmm, tak to se Káji asi líbit nebude. Za chvíli zastavujeme. Ben vytahuje pušku a střílí z okna na nějakýho škodnýho ptáka. Netrefil. Jedeme dál. A je tady ještě jeden podstatný detail. Za autem táhneme motorový člun. Po pár minutách dojedeme k řece. Začíná to do sebe zapadat. Někam vezeme toho starého pána a Ben nás chtěl svézt na člunu. Puška dneska není v hlavní roli. Kája se trochu uvolňuje. Naskakujeme do člunu a za chvíli už se řítíme proti proudu řeky. Je to fakt skvělý. Do ksichtíků nás štípou kapky deště. Co jsme tady, tak prší, jestli jsem to ještě nezmínila. Po deseti minutách vyhazujeme dědulu někde u skály. Mimochodem, má zlomenou nohu a vystupuje berlema napřed. Tím myslím, háže berle na kameny a skáče za nimi. Pak už na nás volá, že se uvidíme na týden a my se vracíme zpět. Ben zjišťuje, že je Kája vegetarián a nepřestává se smát. O těhle trendech si asi myslí svoje.

Den čtvrtý - sobota. Šéfová dnes není v práci a atmosféra je uvolněnější, tak to snad bude pohodinda. Nebyla! Přijížděl jeden tour bus za druhým a za celý den jsem se nestihla ani vyčůrat. Jsem vyřízená, smrdím jako smažená ryba (což je teď teda pravidlem) a nejradši bych si šla lehnout. Ale nemůžu. Dneska je velký den. V místní díře se bude hrát bingo. Chystají se tam úplně všichni a pozvali nás taky. Před bingem se navíc jede k Tomovi na pivo a večeři. Ani my nevíme, kdo to je. Ještě jsem asi nezmínila, že máme nového spolupracovníka/spolubydlícího. Jmenuje se Ferdinand, je mu 20 let a je to Němec. K Tomovi tedy vzrážíme i s ním. Prej nás sveze a nebude pít. Takže win a win pro nás. Tom je docela sympaťák. Má hezkej malej domek, staršího přítulného psa a kozla. Chvíli trvá než se u něj všichni sjedeme. Sejdou se všichni z práce a nějaká holka navíc. Dáváme si pivko na verandě a já omrkávám místní trendy. Jede se koňáckej styl, jak říká Kája. Kostkovaný košile a vysoký holínky. Po večeři všichni vyrážíme na bingo. Je to ve vedlejšé vsi, která má takovou jakože sokolovnu. Vevnitř už sedí asi 30 lidí. Převážně důchodců. Pití si neseme svoje. Kupujeme si lupeny a netrpělivě čekáme na čísla. Z osudí je tahá stylovej týpek v klobouku se zatočeným knírem. A vykřikuje pecky typu: "close the door, number four!". Paráda. Po chvíli vyškrtám první lajnu a zařvu přes celý sál Bingo. Není to bingo. Takže nastává trochu trapný moment a důchodci mě vypískají. Nevadí. Hrajeme asi 4 kola a nevyhrajeme nic. Tak třeba příště. Největší hajlajt večera ale je jiná věc. Tady u sokolovny je signál! Takže se můžeme připojit na internety a taky nám dorazí týden staré SMSky. Nejvíc mě naštve ta od operátora, která mi oznamuje, že mám tento víkend data zdarma. Fakt díky!

Den pátý. Už trochu víme, co a jak. Zato Ferdi je v práci dneska prvně a stojí celý den u nádobí. Jo to známe. Ráno klasicky připravíme asi 50 sendvičů, croasantů a podobných kravin a pak už se jdeme popasovat s prvním autobusem. Odpoledne se začínám učit dělat kafíčka. Lecos už jsem odkoukala, ale potřebuju to trénovat. Připravuju tři latéčka. Všechny jsou šílený. Jedno z nich si dokonce budu muset nechat pro sebe. Šlehání toho debilního mlíka je fakt alchymie. Šéfová se mě ptá, jak to šlo. Říkám pravdu. Takže jim prej ráno všem udělám kafe. Chudáci. Po práci se chceme jít projít protože neprší a zjišťujeme, že není úplně kam. Volíme tedy cestu mezi výběhy, kudy nás Ben vezl k řece. A hele, za chvíli ho potkáváme. Jede autem s celou rodinkou. Hned zastavuje a chlubí se novým úlovkem. Na korbě má srnu s uřízlou hlavou. Prej ji zastřelil ten malej uličník na zadní sedačce. Pak si ještě neodpustí pár narážek na Káju. Směje se a vykřikuje: "Vegan!"

Den zdá se být tisícátý, ale není ani zdaleka. Pořád prší mimochodem. Z Ferdinanda se vyklubal pěknej vyčůránek. V práci chodí od ničeho k ničemu, vypočítavě se drží sakra daleko od nádobí a na co sáhne to zkazí. Způsoby nemá veškeré žádné. Když jedeme do práce a z práce jedním autem a je třeba zastavit u cesty a obratít ceduli open/closed, zůstává tupě sedět v autě a nechá nás to s Kájou udělat. Doma taky nesáhne na nic a ke všemu nám dluží peníze, k jejichž vrácení se nějak zvlášť nemá. Dnes má ale narozeniny, a tak vstáváme s ním, abychom mu udělaly ke snídani palačinky, přestože máme volno. Takové my jsme! Ještě se zastavujeme v práci, domluvit na sobotu oslavu, která se bude konat u nás a už se řítíme směr Hokitika, kde by snad nemělo pršet. Čeká nás výšlap na Brown hut, odkud by měl být náderný výhed na hory i moře. Z parkoviště vyrážíme asi okolo druhé hodiny. Stojí tady dvě auta, což nás tochu znervózňuje, protože chceme na chatě přespat, ale jsou tam jen 4 místa. Pokud obě auta přivezla dva lidi a všichni zůstávají, tak jdeme pozdě a budeme se muset zase vrátit. Jsou to sice jen 4 km, ale převýšení je něco málo přes 1000 metrů. První část cesty je v pohodě, první překážka přichází v podobě řeky. V minulých dnech hodně pršelo, a tak je docela rozvodněná. Nějakou dobu hledáme brod. V nejužším místě se pak rozhodneme přeskočit. Je to skok daleký, ale bez batohů to dáme. Za řekou už začíná legrace. Cesta vede kolmo vzhůru lesem. Takže vlastně horolezčíme po kořenech. Mě to připadá docela zábavné, ale Kája nadává jako špaček. Asi po 2,5 hodinách se konečně dostávám na ven z lesa do vřesoviště a cesta se trochu rovná. Náladu mi trochu kazí temný oblak, který se usadil kolem hor. Výhledy tedy dneska rozhodně nebudou. Znova zadoufám, že se vlezeme do chatičky a budeme mít ještě jednu šanci ráno. Najednou mi brní batoh. Volá Kája, která zůstala někde za mnou. Trochu ve mě hrkne, jestli se jí něco nestalo. Oznamuje mi, že už nechce jít dál a otáčí to. Podaří se mi ji přemluvit, že už to má skoro za sebou a běžím napřed do chaty, zjistit, jestli se vlezem. Máme štěstí, uvnitř jsou jen dva lidi, a tak volám Káji, ať to rozhodně nevzdává. Chatička je malá, roztomilá a teploučká. Večer si ještě chvíli povídáme s místňačkou Veronikou a američankou, ty jo fakt teď nevím, jak se jmenovala, a pak už jdeme spinkat. Kolem sedmé ráno, mě budí Veroničino nadšení. Obloha se vyjasnila! Rychle vyskakuju ze spackáku, protože kdo ví, jak dlouho to vydrží tady na "wet coast". Oblíkám se, beru foťák a vybíhám ven. Všude kolem je božský klid. Kolem kopců se stále povalují menší mráčky, ale jinak je krásně vidět na všechny strany. Pod námi leží jezero Kaniere, malé městečko Hokitika a za ním je vidět oceán. Na východě se tyčí zasněžené vrcholky včetně nejvyšší hory Nového Zélandu Mt. Cook. Vybíhám ještě na přilehlý hřeben a všechno fotím na foťák, mobil a zase foťák. Když už se dostávám k nejvyššímu bodu hřebene, přižene se nějaký mráček a na chvíli zase není vidět ani na krok, a tak vyrážím zase zpět k chatce. Je čas na snídani. Cesta dolů byla pomalu zapeklitější než nahoru. Jen si to představte. Když nahoru šplháte, tak dolů spíš jedete, čemuž hodně pomáhalo i všudypřítomné bahno. Vůbec nechápu, že jsme si nezlámaly kotníky ani nepřetrhaly žádné vazy. U auta dáváme ještě rychlou "sprchu" v řece a jde se městečkovat.

V sobotu se chystáme na Ferdinandovou narozeninovou párty. Zatímco my s Kájou vaříme a chystáme, Ferdinand dělá hovno a je akorát kyselej. Takže nemáš zač! Když k nám najede třičtvrtě obyvatel Paringy (čti deset lidí) začnou se dít věci. Evidentně je to jediná příležitost k párty za posledních 10 let, a tak hned začnou bez ostychu klopit Mojita, rumy a podobně. Ferdinand se z cizího ochotně nalívá a jeho nálada se zlepšuje. Začíná se chvástat, kolik toho nevypije a přináší karty, abychom mohli dát nějakou chlastací hru. Nakonec hrajeme nějakou místní, která je překvapivě zábavná a smějeme se jak už dlouho ne. Ferdinand už má hodně nakoupíno a začíná se bavit pořizováním selfies. Klátí se nad nimi smíchy a všechny obratem posílá své přítelkyni. Tady sice není signál, ale až se ráno v kavárně připojí, tak se asi bude divit. Kolem půlnoci zavelí řidička místních a celá partička jako na povel odjíždí. Řidička měla pouhých 7 mojit a tak se asi tolik nebavila. Ferdinand chce ještě naposled zamachrovat a tak do sebe před domem k pobavení ostatních ještě rychle otáčí čtvrt lahve vodky. Ach ta mladická nerozvážnost. Ráno jsme s Kájou v šejpu a chystáme se do práce. Zato Ferdinand evidentně zvracel celou noc a jak jsme zjistily později, bude zvracet ještě celý den v práci. Poblil si všechno oblečení, postel i spacák. Škoda, že se nám včera pokazila pračka.

V pondělí odjel náš milý spolubydlící do Haastu. Má teď dva dny volno, tak prej zůstane v kempu a vypere si :)). Kolem půl desáté se pomalu chystáme do pelíšku. Je to trochu trapná hodina, ale co tady má člověk jinýho dělat. Najednou slyším přijíždět auto. Doufám, že nám Ben přijel spravit pračku, a tak se nevzrušuju. Za chvíli ale přichází Kája a říká: " Vtrhl nám do obýváku a říká, že postřelili jelena a jedou ho hledat, jestli prej jedem?" Hned bylo jasný, jak se rozhodnem. Pelíšek, nepelíšek. Na to, že jsme zůstaly doma, vzpomínat nebudem. A tak na sebe hážeme oblečení. Po krátké debatě se rozhodujeme i pro podprsenky. Což se později ukázalo, jako rozumné rozhodnutí. Naskakujeme do džípu, kde už jsou naskládaní čtyři týpci. Všichni nás vesele vítají a do ruky nám hned strkají pivo. Sami už jich pár nejspíš měli. Jízda je veselá, plnou parou projíždíme hluboké kaluže a zatáčky bereme smykem. Najednou Ben prudce zabrzdí. U cesty je Posumm. Malé roztomilé zvířátko, které je ale na Zélandu přemnožené a dělá pěknou paseku. Místní ho tedy v lásce moc nemají. Ben hned vyskakuje z auta, proskakuje elektrickým ohradníkem a chytá posumma za ocas. Potom ho hodí přímo proti nám na ohradník, aby jej omráčil. Další z chlápků (Tony) nám ho pak ukazuje a připojuje pár zajímavostí. Taky říká, že by ho normálně zabili (protože je to škůdce), ale že to teda před námi neudělá a pouští ho. Ben je ale jiného názoru. Zvíře opět doběhne a pak už jen tušíme, jak to s ním dopadlo. Skáčeme zpět do auta a jede se dál. Dostáváme do ruky baterku a začínáme prohledávat okolí, zatím za jízdy z okna. Po chvíli ale znovu zastavujeme a jdeme hledat ven. Tony nás instruuje, abychom hledaly stopy krve v trávě. Fakt výborný. Když už to začíná vypadat, že sem přijeli vykuchat nás, zahlásí Sam nějaký pohyb u řeky. Jdeme se tam všichni podívat a skutečně tam leží zraněná srna. Rozkaz zní jasně. Zakryjte si uši, jde se střílet. Ozve se rána a je po srně. Ben ji bere za přední nohy a chce ať jí táhnem za ty zadní. Tak to mě ani nehne. Chlapi ji tedy vezmou spolu a my s Kájou následujeme blemcající hlavu s vypoulenýma očima. U auta hledají chlapi nůž. Nikdo žádnej nemá. Mike navrhuje, že můžou rozbít flašku od piva a srnu rozpárat sklem. To jako vážně? Napadne mě. Jsme snad v nějakým špatným americkým filmu? Ben to naštěstí zavrhuje a přesouváme se k řece, kde mají chlapi zaparkovanou rybářskou loď i s nožem. Chceme zůstat v autě, ale Tony nám vysvětluje, že prostě musíme vidět, jak budou srnu vyvrhovat. Prý je to součástí experience. No tak ok. Jdeme ven a máme to z první řady i s komentářem. Chlapi se mezi sebou docela špičkujou, což je završeno tím, že Ben hodí po Tonym srdce srny. Srdce pleskne. Krev všude. My uskakujem. Fakt bezva. Musím říct, že vyvrhování vnitřností nebylo až tak hrozný sledovat. Daleko víc mi pak vadilo, když ji začal lámat a uřezávat nohy. Když došlo na hlavu, už jsem raději koukala jinam. Zato Kája to sledovala docela bedlivě. Tak chápete sakra ty vegetariány??? Srna těžce dopadá na korbu auta a jede se k Benovi domů. Jakmile tam dorazíme, jde srna na druhou kolej. Chlapi nám ukazujou co dneska ulovili na moři. Mají plnou bednu humrů, ryb a mušlí. A taky gin. Prej nám něco uvaří. Čerstvé ryby chutnaly naprosto skvěle. Humří maso je na můj vkus trochu tuhé, takže nechápu, proč za to lidi platí takový prachy. Zato gin nás nezklamal, a tak za chvíli pouštíme hudbu a tančíme. Večírek zodpovědně zakončujeme asi ve tři ráno, protože v 7 musíme vstávat do práce. :)

Další den si asi dovedete představit. Chodím od ničeho k ničemu a na co sáhnu, to je tak trochu katastrofa. Ale nakonec to přežijeme a směna končí. Doma se chystáme na pohodičku, ale v tom přijíždí auto z něhož vyskakuje Ben, Tony a Mike. A sakra. Co to zase bude. Naštěstí přijeli jen opravit pračku. Chvíli do toho koukají jak husa do flašky a potom se rozodnou, že prostě dovezou novou. Aby ale mohli odtánout tu strarou, musejí z ní první vylít vodu, která jaksi neodtekla. Táhnou pračku k vaně a převracejí ji, aby vylili vodu. Ta se ale nečekaně vyvalí na zem zespoda. OMG. Koupelna je vytopená a chlapi jen omluvně krčí rameny. My nic, my muzikanti. Ben s Mikem tedy nyní už prázdnou pračku vynášejí ven, naskakujou do auta a jedou pro novou. Tony zůstává a začíná vytírat. Prej to dají do pořádku. O půl hodiny později Pat a mat odjíždí, všechno je morký a my si jdeme konečně trochu dáchnout.

Na život v Parinze si nakonec nějak zvyknem. I když pořád prší, zažijeme s místňákama alespoň pár dobrých večírků a brzy zapadneme. Když se pak pomalu blíží čas našeho odjezdu, jsme z toho vlastně i trochu smutné. Ale ne tak rychle! Nebyly bychom na West Coastu, aby to s tím odjezdem bylo tak jednoduché. V posledních dnech pršelo dokonce trochu víc než jindy a okolní půda už to asi moc nedává, a tak v okolí postupně dochází k několika sesuvům půdy až nakonec dojde k uzavření cesty z obou stran. Což znamená, že jsme tady tak trochu uvízly. A nejen, že my nemůžeme ven, ale nikdo nemůže sem. Takže samozřejmě nemá cenu otevírat kaféčko. Takže si to představte, jste uvěznění in the middle of nowhere. Nemáte co dělat a prší. Jo a samozřejmě taky bylo přerušeno elektrické vedení, takže u nás na farmě nic nefunguje a neteče ani voda. No bezva! Média navíc hlásají, že bude uzavírka trvat až tři týdny a já propadám panice. Už za týden za mnou má totiž přiletět Honzík, a tak začínám pomalu plánovat, jak přejdu pěšky hory :). 

Pak k nám ale přijíždí místní omladina a oznamuje nám, že hodlají zítra ráno na chvíli otevřít tah na jih, aby odtud dostali turisty. Je nám doporučeno, abychom vzali nohy na ramena, dokud to jde. Potřebovaly jsme sice jet na sever, ale bohužel není na výběr. Ve spěchu a po tmě se tedy v deset večer balíme a chystáme odjezd. Po cestě se ještě zastavujeme u Bena a nalézáme ho smutného a v podroušeném stavu. Prý mu umírá kamarád. Ajaj. Chvíli ho utěšujeme a on nás nakonec prosí, abychom mu před odjezdem ještě pomohli zrealizovat poslední přání kamaráda. Souhlasíme a jdeme na to. Nebyla to úplně košer záležitost, takže to tady radši nebudu rozmazávat. Každopádně se nám to ale povedlo a uháníme směr Haast, odkud se nám ráno podaří unknout do Wanaky.

[zivotjetamvenku]

Tak ukažte ten Great Walk!

Tongariro Alpine Circuit je snad nejhezčí trek na severním ostrově, takže ho samozřejmě máme na listu. Tenhle trek zabere minimálně 3 dny a je zařazený mezi takzvané Great Walks, což znamená, že je v sezóně nutná rezervace chatiček a ceny šplhají hodně vysoko. Předpověď počasí hlásí po týdnu děště jeden nádherný den. Budeme muset začít a končit v dešti, ale na nejhezčí část by nám mělo vyjít slunečno. Taky je to poslední možnost, jak trek zvádnout před začátkem sezóny, takže jdeme do toho! S Míšou chceme určitě jít celý okruh. Kája se k nám přidá jen na jeden den a večer se sejdeme na chatičce, pod kterou dojede autem. Díky tomu, že máme dvě auta pro nás není logistika takový problém. Jednodenní verze treku totiž končí a začíná na jiném místě, a tak musí spousta lidí využívat komerční kyvadlové dopravy, za kterou si tady účtujou šílené peníze. Navíc tím, že ještě není sezóna, neplatí ani zákazy parkovaný přes noc. Odvážíme tedy jedno auto do cíle, a pak nás Kája veze do vesničky Wakapapa, kde to celé začíná. Nejprve míříme do informačního centra, kde sbíráme poslední info o stavu treku a vyslechneme si všechna možná nebezpečí, které nás mohou zabít. Paní je hold trochu hysterická, ale není se co divit po zkušenostech se zmatenými Číňany. Ujišťujeme ji, že jsme zkušené hikerky a máme všechno potřebné vybavení a pak už se s Míšou vrháme do deště. 

Dnes to máme na první chatu jen 9 km. To zvládneme i v tomhle příšerném počasí. Leje jako z konve a prudký vítr způsobuje, že prší snad i vodorovně. Stezka je vymletá vodou a plná bahna. Občas kloužeme, skáčeme a padáme. Po cestě míjíme jednoho pána, který se to rozhodl kvůli počasí otočit zpět a dvojici číňanek v pláštěnkách a teniskách. Číňani opravdu nikdy nezklamou. Klepeme si s Míšou na čelo a pokračujeme dále. Díky počasí se moc nezdržujeme a na chatě jsme asi za 2 hodiny. Už se těším, až se zahřejeme.

Kája už je uvnitř. Jde nám naproti a hned ve dveřích nám oznamuje špatné zprávy. 1. Nefunguje topení a za 2. není tady vařič. Jsme v šoku. Vařič jsme si vůbec nebraly, protože nám paní na informacích řekla, že na chatách je. To ovšem platí jen v sezóně. Topení je na plyn a bomba je evidentně prázdná. V chatě jsou i další lidi. Všichni mokří, prochladlí a rozladění. Venku je přece jen kolem 8 stupňů a teplota pravděpodobně půjde během noci ještě dolů. Převlíkáme se do suchých věcí a přisedáme si k mladému páru. Jeremy a Caroline jsou z Francie a po půl roce práce začali své 3 měsíční cestování. Pak je tady ještě Chris. Mladý kluk ze Švédska, který se snaží vyřešit situaci s topením. U druhého stolu sedí rodinka se dvěma dětmi. Za chvíli už jsme všichni kamarádi. Hrajeme hry a společně vaříme. Frantíci a Chris nám ochotně vaří vodu na čaj a nabízejí se, že nám půjčí svůj vařič i na dalších chatách, abychom se nemusely vracet. My se na oplátku dělíme o zásoby alkoholu, které s sebou jako správní Češi neseme. Když už to nikdo nečeká, podaří se Chrisovi s tatínkem od vedlejšího stolu vyřešit situaci s topením a začínáme chatu vyhřívat. Neskutečná euforie! Sušíme věci a pomalu svlékáme péřové bundy.

Ráno si všichni oddechneme. Vypadá to, že se předpověď počasí vyplní a dnes bude hezky. Vyrážíme brzy, čeká nás dlouhý den. Musíme urazit nějakých 21 km s převýšením 800 m. Po prvním stoupání se před náma otevírá zasněžená pláň. Lidi, kteří jdou před námi začínají ve sněhu vtipně poskakovat. Chvíli mi trvá než si uvědomím o co jde. Sníh začíná tát a pláň je celá podmáčená. S každým krokem se tedy skrz sníh propadnete skoro po kolena do vody. Všichni se nejprve snažíme našlapovat zlehka a vodu nějakým způsobem překonat suchou nohou. Za chvíli nám ale dojde, že je to absolutní scifi a rezignovaně procházíme “jezerem”. Poté nás čeká další stoupání a pak už jen náderné výhledy. Hledáme si hezké místo na svačinku, kde sušíme boty a otevíráme vrcholové pivko. Užíváme si nádherný den a pohrdáme turistama, kteří nad námi krouží v helikoptérách. My jsme si to zasloužili! 

Po obědě se rozdělujeme. Kája jde zkratkou k autu a my s Míšou pokračujem do další chtičky. Jednu chatu po cestě vynecháváme, abychom trek stilhly za 3 dny a ťapkáme dál. Cestou obdivujeme horu osudu z pána prstenů a několikrát se s ní fotíme. Do cíle dorazíme okolo 5. hodiny. Frantíci už tady jsou a užívají si na terásce posledního sluníčka. S Míšou ještě dáváme "sprchu" v řece a pak už se všichni přesouváme dovnitř. Kolem 9h začínáme být trochu nervózní. Chris ještě nedorazil a venku už je tma. Přestože vypadal drsně, byl to jeho první velký trek a táhl hodně těžký batoh. Je tedy možné, že to nezvládl a zůstal na předchozí chatě, ale stejně.... Asi za půl hodiny vidíme venku světýlko. Do chaty přichází Chris a nenese dobré zprávy. Helikoptéry, které nám dnes lítaly nad hlavou nevezly turisty. Hledali čínskou turistku, která se přes veškerá varování pustila na nebezpečnou část treku ve včerejším nečasu. Bohužel to nepřežila. Později jsme se dozvděděli, že byla součástí 3 členné skupiny, od které se oddělila a sama se vydala na Alpine crossing, což je část, kterou jsme šli dneska a rozhodně by se neměla překonávat ve špatném počasí, protože je hodně exponovaná. Dvě číňanky, které jsme včera potkaly, byly tedy pravděpodobně její přítelkyně. Ještě dlouho polemizujeme nad absolutní hloupostí některých lidí a pak jdeme spát. Zítra nás čeká posledních 15 km do cíle.

Ráno vstáváme brzy. Největší déšť by totiž měl začít kolem 12, a tak se chceme dostat co nejdál, než to začne. Předpověď ale nebyla úplně přesná a my mokneme už od samého rána. Rohodli jsme se trek dokončit všichni společně. Frantíci, já s Míšou a Chris. Máme svižné tempíčko a kilometry odsýpají, dokud nás nezastaví Jeremy. Prý jestli si dáme pauzu na oběd. S Míšou to zavrhujeme. Pauzu v dešti? To nedává smysl. Frantík si tedy vyděšeně nabírá asi tři musli tyčinky, brebtá něco o crazy czechs, ale jde dál. Po cestě sníme o sauně. V jednom hotelu v cíli by prý měla jedna být. Domlouváme se, že půjdeme rovnou tam. Asi po čtřech hodinách stojíme úplně promočení před hotelem. Svlíkáme Míšu z mokrých věcí a posíláme ji jako spojku, abychom recepční nevyděsili svým zjevem. Za chvíli už si zkřehlýma prstama rozvazujeme mokré boty a skáčeme rovnou do sauny. Jeremy navíc přináší pivo a Chris brambůrky. Lepší zakončení si ani neumím představit!

[zivotjetamvenku]

Nový Zéland a jak to celé začalo.

Po příletu do Aucklandu nás čekala kupa vyřizování. Musíme si zřídit bankovní účet, založit IRD number pro daňové účely, zprovoznit SIM kartu a hlavně koupit auto! Ubytování na první dva dny pro nás sehala Míša přes známou známého od známé. No prostě long story short... na letišti nás vyzvedává týpek z Tongy a veze nás domů k nějaké cizí paní, kde křepčí dvě děti a šlehají pro nás horké mléko. Druhý den ráno nás paní veze na car fair, kde se pokusíme koupit auto. Jednotliví prodejci na louce vystavují svoje auťáky a vy jakože asi můžete přijít a koupit si ho. Celkem bizardní situace pro dvě bábovky, které vědí o autech tužku :) Zatím tedy chodíme dokola, nakukujeme a dáváme se do řeči s prodejci. Riziko se snažíme eliminovat výběrem mladšího auta s nižším počtem najetých kilometrů. Taky koukáme jestli auta nikde nerezaví a případně zkoušíme, jestli jedou. :D   Problém číslo 2 představujou ceny. Je před začátkem letní sezóny, a tak prodejci ženou ceny do šílených výšin. Kdyby měl člověk alespoň jistotu, že to bude nějakou dobu jezdit.... Z fairu nakonec odjíždíme s prázdnou a auto se nám podaří koupit až za nějaké tři dny. Do Aucklandu jsme přilétaly s představou pohodlného karavánku s dřevěnou vestavbou, kde budeme mít spousty místa na večerní rozjímání. Na cesty pak vyjíždíme v prťavé Estimě zaskládané věcma až po strop. Nevadí! Dávame autíčku jméno Bublina a vyrážíme na sever dohnat Míšu. Ta si auto na tři měsíce pronajala. 

Prvních pár dní se zabydlujeme, děláme menší výlety, navštěvujeme přímořská městečka a posouváme se blíže k nejsevernějšímu cípu ostrova. To je náš hlavní cíl, protože se tady s Míšou chystáme na 2 denní trek. V den D necháváme Káju (která rozhodně nechce dva dny chodit) v kempíku u moře a vyrážíme do jiného kempu, odkud trail startuje. Asi po půl hodině cesty nás ale zastavuje u silnice nějaká bábovka. Je to mladá španělka, která nám roztřeseným hlasem popisuje, že měla nehodu. Snažíme se ji trochu uklidnit a oblíkáme ji mikinu. Potom analyzujeme škody. Na boku auta chybí nějaké plasty, levá přední pneumatika je proražená a uprostřed čumáku auta je brutální rýha. Španělka vysvětluje, že porazila značku. Z auta ale nic neteče, tak snad to odnesly jen plechy. Auto je z půjčovny a mělo by být pojištěné. Společně tedy vytáčíme pojišťovnu a vysvětlujeme paní na druhém konci, co se stalo. Auto je třeba dostat zpět do Aucklandu, a to na náklady chuděry Španělky. Paní nám prej může objednat týpka na výměnu pneumatiky a pak odtah, pokud auto nebude ani tak pojízdné. A nebo to prej můžeme zkusit samy. Španělka odpovídá, že to zkusíme a prosebně na nás kouká. S Míšou teda kývem. Vypadá to, že budeme měnit gumu. První s Míšou hledáme vercajk, neboť buchta vůbec netuší a pak probíráme teorii. Auto stojí trochu z kopce a tak úplně nevíme jak na to. Asi by to chtělo na rovinu, jenže není úplně kam. V tom vidím projíždět dva týpky a vyhodnocuju, že asi budou Španělce více platní. Máváme na ně a s radostí jim záchranu slečny v nesnázích přenecháváme. Ještě jednou ji přejeme hodně štěstí a pokračujeme na výlet. 

Konečně jsme na cestě. Baťůžky máme nabalené na 2 dny a štrádujeme si to po pláži směr nejsevernější cíp. Dnes nás čeká nějakých 19 km do kempu.... Počasí máme nádherné a užíváme si úplně jinou scenérii než na co jsme zvyklé z hor. Po pár kilometrech pláž končí. Dále se dá jít po kamenech kolem útesů a nebo horem přes kopec. Na horní stezku se už ale odbočovalo někde dříve, to jsme jaksi prošvily, takže volíme cestu kolem moře. Poměrně dlouho jde všechno jako po másle, pak ale narazíme na problém. Kameny končí a vlny se zde dostávají po malé pláži až k útesům. Máme teď dvě možnosti, můžeme se pokusit vylézt nahoru na útes a přejít to vrchem a nebo to zkusit proběhnout přes plážičku ve chvíli, kdy hladina ustupuje. Cesta nahoru je trochu horolezecká a navíc nevíme, jak to tam bude vypadat. Takže asi spíš spodem. Navíc nás dohání pár, který volí stejnou strategii. Už si zouvají boty a jdou do toho. Poté co se vlna roztříští o skálu vybíhají a rychle překonávají krátký úsek pláže. Tam se pokoušejí vylézt zpět na kameny. Bez bot to ale na ostrých a kluzkých šutrech není žádná sranda, takže tam trochu kufrujou. Mají ale štěstí, nejdou teď žádné velké vlny a voda jim sahá jen po kolena. Týpek vyhazuje nahoru těžké batohy, pak se tam sám nějak vyškrábe a vytáhne i slečnu. Ok, tak teď my. Vybíháme jen co se vlny stahují zpět. Na druhé straně jsme rychle, ale zpátky nahoru to fakt nebude hračka. Míša jde první, já čekám za ní v inkriminovaném místě. Týpek je naštěstí gentleman, takže počkal i na nás. Bere Míšu za ruku a v tu chvíli to příjde. Cítím, jak do mě ze zadu naráží masa vody, prstíčky kloužou po slizké skále a loučím se se životem. Pak ale tlak ustane, vlna ustupuje a já se pořád držím, i když jen na vlásku. Týpek mě rychle tahá nahoru a já mu vděčně skáču do náručí. Myslím, že to nečekal :). Následně hodnotím škody. Jsem mokrá, jakože celá. Boty, durch. Batoh, zlitej. Z oblečení mi odkapává voda. Míša je na tom líp, ale z bot ji taky vytékaj čůrky. Dostáváme záchvat smíchu. Alespoň se teď můžeme v klidu obout a další blbej úsek překonat v pohodě v botách. Na čvachtačku jdeme až do prvního kempu (kde ještě nespíme), tady pereme a sušíme. Škoda, že se zrovna zatáhlo. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že nebude pršet a jdeme jen na jednu noc, razila jsem při balení minimalizmus. Což znamená, že teď musím pokračovat na ostro v nasrávačkách a podprdě. Do našeho kempu to máme ještě 9 km, které už naštěstí problěhnou celkem bez dramat. Jako zárzakem mám zůstal můj spacák v batohu poměrně suchý, takže v noci snad ani neumrznu. 

Druhý den dopoledne dorážíme k majáku na nejsevernějším cípu. Dlouho si uživáme úžasné výhledy a všechny možné pochutiny, které nám ještě zbyly a pak se vydáváme dál na cestu. Scházíme na opuštěnou pláž, dlohou asi 4km. Na jejím konci se rozhodujeme, že není lepší způsob, jak si užít absolutní svobodu než nahatou koupačkou a tak sundáváme oblečení a běžíme do vln. Když se konečně vyblbnem, stočíme to zpět do vnitrozemí, kde už na nás někde na parkovišti snad bude čekat Kája. Snad i s kafíčkem, sní Míša.

[zivotjetamvenku]

Pěšky islandskou divočinou

Islandský Laugavegir trail, který vede z Landmannalaugaru do Thorsmorku a je dlouhý 55 km, je často uváděn jako jeden z nejhezčích treků světa. V koktejlu se dokonce dostal do první patnáctky. Proto jsme ho logicky museli  zahrnout do našeho itineráře. Trek se dá navíc prodloužit o dalších 27km a projít mezi dvěma ledovci až k moři do Skógaru.

Laugavegir jsme si nechali až na konec našeho pobytu na Islandu, což asi nebyla úplně nejlepší volba, ale prostě to tak nějak vyšlo. Vrátili jsme tedy auto, nechali si věci u kamarádky v Reykjavíku a zamluvili si autobus na sedmou hodinu ranní. Plán je jasný, za 4 dny bychom rádi došli až do Skogaru. Předpověď počasí hlásí 2 deštivé a 2 slunečné dny, ale v horách člověk nikdy neví, takže jsme trochu nervózní. 

Den první

Brzo ráno nás v kempu vyzvedává autobus firmy Sterna, který stál nekřesťanských 9000 ISK na osobu a odváží nás směr Landmannalaugar. Asi po 2,5 hodinách odbočujeme z hlavní silnice, kodrcáme se terénem a brodíme řeky. Celé naši posádce, tak začíná být lehce nevolno. Venku navíc leje jako z konve, a tak si jen v duchu říkáme, co jsme to proboha zase vymysleli. 

Po příjezdu do Landmannalaugaru jsme překvapení, je polojasno a obklopují nás nádherné duhové hory. Jen je tu na můj vkus poměrně dost lidí. Turisté přijíždějí do místního kempu a podnikají v okolí také jednodenní výlety pěšky i na kolech. Já si dávám rychlý snack, ale Míše s Honzim je pořád nějak šoufl, takže vyrážejí neposilnění. Výhledy jsou peckózní hned ze startu, a tak neustále zastavujeme a fotíme. Já jsem vysmátá od ucha k uchu, ale ti dva se táhnou jako smradi a v obličeji jsou zelení jako Shrek. Za chvíli už Honza podlézá pásku lemující trail a vyhazuje dnešní snídani. Míša to sice vydrží asi o 5 km déle, ale pak se i ona zbavuje nepříjemné zátěže. Asi po 10 km odpadávají davy a trochu se mění okolní krajina. Zůstává s námi jen paní se dvěma batohy a trochu retardovaně se smějící čínský pár. Země je pokrytá lesklými kameny, které připomínají černé diamanty a cesta před námi se trochu narovnává. Asi za další hodinu konečně vidíme první kemp a tady začíná být špatně i mě.

Původně jsme doufali, že bychom první den mohli dojít až do druhého kempu, který je vzdálený dalších 15 km. Vzhledem ke stavu naší grupy ale stavíme stan a leháme do spacáků už v 16h. Dává se do mě zimnice, ale i přesto se na chvíli ztrácím. Honzimu už je lépe, a tak se rozhodl, že nám uvaří něco k jídlu. Nejsem si sice jistá, že to můj žaludek zvládne, ale třeba mi něco teplého udělá dobře. Po návštěvě informačního centra kempu se Honzi přichází s jednou špatnou a jednou dobrou zprávou. V noci bude pekelná zima a přijdou přeháňky, ale zítra večer by se mělo vyjasnit a mohli bychom vidět polární záři! Hurá! 

Vzhledem k předpovědi, Honza konečně přiznává dlouho popíraný fakt, naše karimatky nemají příliš dobrou izolační schopnost, a proto pod nás natahuje blyštivou emergency blanket. Pak už se balíme do spacáků a doufáme, že dožijeme rána. 

Den druhý

Po ránu jsou tady hned 3 dobré zprávy. Za prvé, nezmrzli jsme! Za druhé neprší a za třetí je nám všem o poznání lépe. Balíme si tedy saky paky a vyrážíme na cestu. Okolní kopce jsou schované v mlze a začíná lehce mrholit. Po pár minutách se mrholení mění ve sněžení a za chvíli už jdeme v regulérní sněhové bouři. Vidím v tom pozitiva. Sníh je lepší než déšť. Vzhledem k počasí se nikde moc nezdržujeme a 15 km k dalšímu kempu Alftavatn máme rychle za sebou. A hele, součástí kempu je i hospůdka. Jídlo máme sice svoje, ale jsme zmrzlí a potřebujeme se někde ohřát, takže si jdeme sednout na čajík. Po půl hoďce prokazuje Honza hrdinství největšího kalibru a jde nám ven uvařit naši pytlíkovou šmakuládu. Prý máme přijít za 20 min. Do hospůdky se mezitím nahrne banda místních mlaďochů oháknutých v těch nejdražších značkách od hlavy až k patě a bez ostychu si rozbalujou vlastní svačinky. My si jen povzdechnem a jdeme se najíst ven do mrazu. Jídlo už je hotové a Honzi si dokonce mezitím našel kamarády z čech :) Verča a Martin jdou stejným směrem, a tak se s nimi asi uvidíme i v dalším kempu. 

Když se znova vydáváme na cestu, už neprší, ale pořád je zataženo a vlezlá zima. Náladu nám taky trochu šeří očekávání dvou řek, které budeme muset brodit. Jakože naboso, vodou! Už jsem říkala, že jsou asi 4 stupně? Ani ne do 10 min narazíme na první brod. Řeka sice není hluboká, ale stejně to jinak nejde. Jsou tady s námi ještě dva staříci se zelenými batohy, kteří si nás trochu dobírají pro neochotu se zouvat. Jdeme tedy do toho a řeku překonáváme poměrně rychle. Za chvilku míjíme další kemp, který byl od Alftavatnu vzdálený jen asi 4 km a přicházíme na “cestu” kde nás předjíždí parta motorkářů. Daleko nám ale neujedou, čeká je totiž brodění řeky v úseku, kde je voda poměrně divoká a hluboká. Pro pěší je zde naštěstí mostek, a tak řeku s úsměvem přecházíme a těšíme se na podívanou v podobě plujících motorek. Motorkáři mají ale strach (nedivím se), takže pořád jen chodí kolem a debatujou. Na to nemáme čas, takže se vydáváme  dál. Po chvíli zatuhne úsměv i nám. Je tady další brod. Tentokrát bez mostu a i tady je řeka poměrně divoká. Asi si budu muset sundat i kalhoty. Když už má Honza jednu botu dole, stane se neuvěritelná věc. Přijíždí nějaké megateréní obojživelné vozidlo a chystá se řeku přejet. Tady jde ostych stranou, zuřivě mávám na řidiče a doufám, že se smiluje. Naše dobrá karma opět pracuje. Auto zastavuje a mává na nás. Nevěříme svému štěstí a běžíme se nalodit. Honzi kulá v závěsu s botou v ruce. Kousek za náma šly dvě američanky, které využívají situace a běží k autu taky. Naštěstí je to spíš takový autobus, takže se nás tam v pohodě vleze všech pět. Ve vozítku navíc pozdravíme naše staré známé. Jsou to ti mlaďoši z hospůdky. Asi mají nějaký kurz přežití v přírodě. Za řekou nás auto zase vyhodí a my pokračujeme i s Američankama vesele do dalšího kempu. Cesta je rovná a jednotvárná, takže se zdá trochu nekonečná. 

Do Emstruru přícházíme okolo páté, vaříme a stavíme stan. Přisedávají si k nám Verča s Martinem a společně si přiťukáváme slivovicí. Nejdřív naší a pak jejich. Kolem 6 začíná pršet, ale my jsme naštěstí ve velkém stanu, který zde postavili pro kempery. V minulých kempech nebyly, a tak si ho opravdu vážíme. Za chvíli doráží také tým Dynafit (dobře oháklý pár). 

Když se zavrtáme do spacáku nemůžu se vůbec zahřát a nekontrolovaně se třesu zimou. Dokonce mi trochu kope nožička! Nakonec ale přece jen usnu a dokonce se i ráno probudím. O polární záři jsme si mohli nechat jen zdát, jelikož celou noc pršelo. 

Jak jsme se s Honzim málem rozešli při stavbě stanu….

Může to znít jako klišé, ale stavění stanu v páru je skutečně náročný úkon. Den druhý, po absolvování 30 km jsme se s Honzou vydali postavit náš příbytek. První neshody začaly už při výběru ideálního spotu. Nakonec jsme ale jeden vybrali. Honzi sice tvrdil, že se tam stan určitě nevleze, což podle mě problém nebude a navíc je spot lehce v závětří. Rozložíme tedy všechny věci a začneme stavět. V tu chvíli si to ale Honza rozmyslí, tady to prý opravdu nepůjde! (Nesmysl). Všechno tedy přesouváme na spot vedle, kde fučí jako blázen a začneme zabodávat kolíky. Když už je stan skoro postavený, Honza zhodnotí, že v této poloze čelí tyčky přílišnému náporu větru. Je třeba stan otočit. Začínáme opět vytahovat kolíky. V tuto chvíli už stan stavíme dobrých 20 minut, jsme zmrzlí na kost a solidně po sobě štěkáme. Jakmile stan upevníme, rozhodnu se raději pro rychlý ústup a jdu zpět k Míši, která už má uvařeno. A jestli se vám zdá, že ten příběh o stanu už končí, tak vůbec! Za 10 min Honza přijde s tím, že tam moc fouká, at mu jdu pomoct ten stan přesunout. 

Den třetí 

Ráno nás budí sluníčko! Juchůů. Snídani si tedy děláme u stanu, který snad po třech dnech konečně trochu proschne. Na cestu vyrážíme okolo 9. Což je čas, kdy vycházejí skoro všichni a proto jdeme na začátku v zástupu lidí. Rychle jim ale utečeme a už jsme to zase jen my a dvě američanky. Počasí je nádherné, ale cítíme trochu únavu. Plán na dnešní den není úplně jasný. Do Thorsmorku je to 15 km, ale potřebovali bychom dojít ještě na půl cesty do Skogaru, abychom to zítra stihli dotáhnout a ještě dostopovat zpět do Reykjavíku. Paní v íčku nám každopádně tvrdí, že 27 km mezi Thorsmorkem a Skogarem je třeba dát na jeden zátah, protože na cestě žádný kemp není. 

Cesta se zdá dneska dlouhá a brzy nás bolí záda a nožičky. Dokonce jsme si museli udělit už dvě pauzičky. Na posledních 4 kilometrech se nám ještě ukáže nádherný výhled a potom už klesáme k řece. Ta na první pohled vypadá nenápadně, ale po bližším ohledání zjistíme, že je poměrně prudká a hluboká a hlavně se nedá nikudy přeskákat. Takže znovu boty dolů. Dneska je naštěstí teplo a sluníčko, takže nám to tolik nevadí. Vzhledem k tomu, že nemáme trekové hole, navzájem se ve velkém proudu podpíráme. 

Když konečně dorážíme do kempu, je nám už tak nějak jasné, že se dnes do další části už pustit nezvládneme. Jsme celkem vyřízení a navíc by nás čekalo převýšení 800 m. Vaříme si oběd a vymýšlíme, co dál. Abychom zvládli náročnou etapu zítra, museli bychom vstávat kolem 5 ráno a i tak by to asi bylo hodně na krev. Proto se rozhodujeme ukončit naši cestu tady a zítra vzít autobus na hlavní silnici. Přestože trek oficiálně končí tady a do Skogaru už je to spíše nádstavba, máme pocit nedokončené práce. Na druhou stranu jsme na dovolené a nechceme poslední den strávit v totální křeči. 

Odpoledne si užíváme zaslouženého odpočinku. Dojídáme zásoby, vychutnáváme si pivka, vyhříváme se na sluníčku a večer si pak dáváme sauničku, kde se znovu potkáváme s Dynafit týmem a dalšími.  Od ostatních hikerů se pak dozvídáme, že i dnes by mohla být vidět polární záře a k našemu překvapení se skutečně objeví už kolem 11 hodiny. V následujících dvou hodinách tedy několikrát vybíháme ven ze společenské místnosti, abychom se tou nádherou pokochali. 

Druhý den ráno je opět nádherně a nás opravdu mrzí, že jsme přece jen nevydali zdolat poslední úsek cesty. Nedá se ale nic dělat, alespoň máme důvod se sem jednou vrátit. Dopoledne ještě na krátké procházce naposled potkáváme paní se dvěma batohy (Dnes už měla jen jeden, takže jsme ji málem nepoznali.) a potom už u kafíčka čekáme na autobus. 

[zivotjetamvenku]

5 důvodů proč musíte navštívit Kanadu v zimě!

Když se řekne dovolená, většině z nás se vybaví moře, palmy a teploty okolo třicítky. Celou zimu přemýšlíme o útěku do Thajska nebo na Bali a pokud se už se vydáváme někam za sněhem, tak to zpravidla bývá maximálně na týdenní lyžovačku v Rakousku či Itálii. Napadlo by Vás někdy v zimě odjet tam, kde je zima ještě větší? Jako například do Norska nebo do Kanady? Přiznávám se, že ani mě by to donedávna nenapadlo. Přestože mám hory ráda, vždycky jsem měla pocit, že se toho na sněhu kormě lyžování tolik dělat nedá. Teď jsem se ale v Kanadě na zimu ocitla a musím říct, že jsem se hodně mýlila. Co je na tom tedy tak skvělého?

1.       Máte příležitost znova zažít tu pravou zimu. Pamatujete, když u nás bývali krásně zasněžené stromy a slunce se odráželo od sněhových vloček? Ve městech máme zimu spojenou s hnědou břečkou a nepříjemnými teplotami a do domácích hor už sotva jezdíme kvůli nevyzpytatelným sněhovým podmínkám. Zato v Kanadě je zima pořád kouzelná! Máte zde téměř 100% jistotu, že v prosinci napadne sníh a vydrží až do jara. Teploty se navíc neustále pohybují pod nulou, takže sníh vydrží krásný i ve městech. Pokud si navíc dobře vyberete destinaci, je zde velká pravděpodobnost, že zažijete i hodně sluníčka a teploty okolo -10.

2.       Kanadské hory nabízejí skvělé podmínky pro velké množství zimních sportů. Obrovská lyžařská střediska a kilometry běžkařských tras jsou naprostou samozřejmostí. Mimo to se můžete projet psím spřežením, zabruslit si na zamrzlém jezeře, pokořit horu na sněžnicích, řádit v prašanu na skialpech nebo vyzkoušet lezení po zamrzlých vodopádech. A to vše uprostřed nádherné zasněžené přírody. Pokud při některé z těchto dobrodružných aktivity vymrznete, můžete se zahřát v horkých pramenech, kterých je v kanadských horách víc než dost.

3.       Kanada je jednou z mála zemí, kde máte velkou šanci spatřit polární záři, jeden z nejkrásnějších přírodních jevů. Pravděpodobnost je pak největší právě v zimních měsících.

                                                                                Photo: Tomáš Klvaňa 

4.       V kanadských Rockies je hlavní sezóna v létě, kdy sem přijíždějí milióny turistů. V zimě je zde naopak klid a ceny letenek i ubytování výrazně klesají. Kanadský dolar je pro nás navíc levnější než ten americký nebo euro. Zimní dovolená v Kanadě vás tak nemusí zruinovat.

5.       Eventy! Jak jsem říkala, v zimě není sezóna, a proto se snaží jednotlivá městečka přitáhnout návštěvníky pořádáním speciálních událostí, jako je výstava ledových a sněhových soch, karneval na sněhu apod. Kanadská sportoviště jsou také často místem konání mezinárodních soutěží a závodů. Dovolenou tak můžete spojit s fanděním na světovém poháru v biatlonu či slalomu. Nebo si prostě je zajděte na hokej! Skoro v každém týmu NHL se najde nějaký český hokejista, kterému můžete fandit 😉.

Kanadskou zimu si prostě zamilujete! Tak na nic nečekejte a běžte balit kufry! Na horách už dávno sněží ;) 

[zivotjetamvenku]

Egypt lake expedition

V únoru jsme se s Honzou rozhodli podniknout skialpovou expedici a pořádně si užít, co Kanadské hory nabízejí. A tak jsme naverbovali další tři blázny a vydali se do divočiny!

Cíl expedice: Egypt lake shelter Účastníci expedice: Tomáš, Míra, Xavi, Honza a Já Vzdálenost: cca 28 km (tam i zpět) – ze Sunshine village Převýšení: 1340 m Termín: 20.-22. února 2018

 Plán je jednoduchý, první den půjdeme tam, druhý den lyžujeme v okolí Egypt lake a třetí den se budeme vracet zpátky. V Egypt lake shelter už bohužel zbyla jen tři místa, Tomáš s Mírou se toho ale nebojí a prohlašují, že si postaví záhrab ve sněhu. Na cestu si tedy potřebujeme nabalit dostatek jídla na tři dny, k tomu úměrné množství toaletního papíru, spacák a karimatku, vařič, oblečení a lavinovou výbavu. Hážeme ta monstra na záda a s úsměvem vyrážíme na hory!

 Poměrně rychle se zahříváme díky pozvolenému stoupáníčku a navzdory -25 stupňům odhazujeme svrchní vrstvy oblečení. Sluníčko svítí, a tak si užíváme okolní přírodu a hromady sněhu. Poměrně s přehledem řešíme první technický problém, správně odbočujeme na první i druhé křižovatce a začínáme se hrabat do pořádného kopce. Nahoře jsou nám odměnou úžasné výhledy, svačina a taky fakt, že teď už jen pofrčíme z kopce. Cesta k chatičce je sranda, sjíždíme lesem a občas se zasekneme mezi smrčky. V cílové rovince padám, což sice zní nevinně, ale způsobuje mi to značné potíže. S volnými patami a 15 kilovým batohem na zádech se totiž v hlubokém sněhu nemůžu ani za boha postavit zpátky na nohy. A tak se válím ze strany na stranu, zatímco se Honza náramně baví.

Do chaty s Honzou dorážíme jako první. A tady mi poprvé zamrzá úsměv, obrazně i doslova. Přesný překlad anglického slova shelter je přístřešek a Egypt lake shelter opravdu není nic víc. Jsou zde čtyři stěny, šest dlouhých dřevěný polic (čti postel) a dva dlouhé dřevěné stoly s lavicemi. Nic z toho by asi tolik nevadilo, kdyby se teplota uvnitř nerovnala teplotě venku. Tedy -25 stupňům!

Nejdříve se snažíme rozdělat oheň v kamnech, které jsou studenější než týden mrtvá ruská závodnice na dně zamrzlého Bajkalu. Komín netáhne, všechno je studené a vlhké, a proto se nám to podaří až na potřetí. A pokud jste si mysleli, že pak už jsme tam měli teplo, tak se pletete! Každopádně bylo třeba začít zajišťovat ostatní lidské potřeby. Zima, nezima. Začali jsme tedy na kamnech rozpouštět sníh a vařit večeři.

Zhruba po třech hodinách, zrovna když jsem si říkala, jací jsme drsňáci, se začali do přístřešku trousit malé děti. První holčička ve věku cca 9 let, o 5 minut později ještě mladší chlapeček, a tak to šlo dál, až jsem napočítala 8 dětí. Jako poslední dorazili dvě dospělé ženské. Kanaďani to prostě mají jinak.

Před spaním mě ještě čeká jedna velká výzva. Musím tam, kam i královna chodí pěšky. Samozřejmě je to venku a studí to. Cestou zpátky ale na chvíli zapomenu, jaká je zima a koukám na nádhernou hvězdnou oblohu. Když pak ulehám do spacáku, je mi zima zase a jsem přesvědčená, že se nedožiju rána. Zima je i klukům, takže se rozhodli, že se do té chaty prostě vlezou!

Druhý den se ale probouzím a k mému překvapení ani nemrznu. Výrazně se tady oteplilo, tuším, že možná i na takových +5 stupňů. Venku je navíc sluníčko, což nám zvedá náladu. Znovu tedy nazouváme lyže a vyrážíme prozkoumávat okolí.

S rostoucí teplotou v našem přístřešku roste i Mírův a Tomův optimismus, a tak se po návratu pouštějí do stavby přístřešku. Asi o tři hodiny později je hotovo! Kluci postavili iglú pro šesti člennou rodinu se dvěma postelemi a krbem. No dobře, to trochu kecám, krb tam nebyl. Každopádně ale tvrdili, že tam je teplo. Po večeři, lahvi vína a partičce karet se ubíráme na lože. My s Honzou a Xavi na poličku, kluci do záhrabu. Asi o hodinu později se kluci vrací. Zjevně udělali někde při konstrukci chybu, a tak jim začala praskat střecha. No a to prostě nechcete, aby vám ve spánku přistál na hlavě metr sněhu.

Druhý den ještě šlapeme a sjíždíme blízký kuloár, který nám lehce zvedne hladinu adrenalinu. A potom už se vydáváme na zpáteční cestu. Už se docela těším zpátky, naše pitná voda (z rozpuštěného sněhu) už totiž obsahuje taky vločky od snídaně a masné oka od večeře.

 Možná, že za to může tak zvaný vzpomínkový optimismus, každopádně výlet hodnotím jako velice zdařilý a podobné dobrodružství všem vřele doporučuju! Protože #zivotjetamvenku.

[zivotjetamvenku]

House sitting – Bydlení zdarma po celém světě

Často mi píšete co to je House sitting, jak jsme se k tomu dostali a jestli to může dělat každý. (Kecám, nikdo mi nepíše, ale většina úspěšných blogerů takhle začíná svoje články 😊 ) Každopádně si myslím, že je house sitting úžasná alternativa ubytování na cestách a je škoda, že se o této možnosti v Čechách ještě moc neví. Proto jsem pro vás sepsala pár základních informací a naše zkušenosti.

Co je to house sitting?

Jedná se o vzájemně výhodnou službu. Na jedné straně jsou lidé, kteří odjíždějí na dovolenou, pracovní anebo jinou cestu a potřebují pohlídat dům většinou i s nějakým zvířetem. Na druhé straně jsou pak cestovatelé, kteří hledají levné bydlení. Když se obě strany domluví, všichni jsou spokojení 😊. Cestovatelé se nastěhují k majiteli domů, kde mohou po domluvenou dobu zdarma bydlet a zpravidla také využívat veškeré vybavení. Na oplátku se pak starají o svěřený dům a zvíře. Doba, po kterou dům hlídáte, se liší. Někteří majitelé hledají „hlídače“ třeba jen na pár dní, jiní potřebují dům a svého mazlíčka opečovávat třeba i tři měsíce.

Kde můžu najít dům na hlídání (sit) nebo hlídače (sitter)?

V současné době funguje několik webových stránek, které zprostředkovávají tuto službu. Největším poskytovatelem je trustedhousesitters.com, kde najdete více než 1000 nabídek z celého světa. Abyste mohli využívat služeb tohoto poskytovatele je třeba se zaregistrovat a uhradit roční členský poplatek £89. Za rok potom můžete absolvovat neomezené množství sitů. Využijete-li odkazu v tomto článku, získáte 20% slevu a já možná taky nějakou 😊. My jsme zde zaregistrovaní a zatím jsme více než spokojení. Existují i další poskytovatelé (Nomador, Housecarers), kteří mají nižší poplatky, ale také nižší nabídku. Na druhou stranu zde není taková konkurence.

Podrobné informace o house sittingu můžete najít na skvělém blogu http://jaknahousesitting.cz/.

Naše zkušenost

House sitting je skvělá možnost, pokud cestujete dlouhodobě jako my. V listopadu jsme skončili naši sezónní práci a přemýšleli jsme, kam se vrtneme dále. Co takhle najít nějaký house sit? Vyfiltrovali jsme si Kanadu a vyjelo nám asi 180 nabídek. Z toho se nám líbilo asi 10, kam jsme napsali. Ze začátku jsme příliš úspěchu neměli, ale nakonec to vyšlo a majitelé krásného domku a roztomilého psíka v Canmore si nás vybrali. Získali jsme ubytko zdarma v jednom z nejhezčích horských městeček na celý měsíc!!!

S majiteli jsme se domluvili, že dorazíme o den dříve a zajdeme společně na večeři, což bylo fajn, protože jsme měli šanci se trochu poznat a zjistit toho více o Elle, pejskovi, kterého budeme mít na starosti. Večer nám rovnou ukázali dům, a to nám teprve padla čelist. Podle fotek jsme viděli, že se jedná o krásný nový dům, ale takový luxus jsme teda nečekali. Třípatrová novostavba s nádherným výhledem na hory, širokoúhlou televizí, koupelnou v každém pokoji, Netflixem, X-boxem a Google asistentem nám opravdu vzala dech. „Jupííí, tady teď budeme měsíc bydlet!“ Druhý den majitelé odjíždějí na dovolenou, nechávají nám tady klíče od domu, auto a psa. Věřili byste tomu? Sny se stávají skutečností.

Možná ten pes bude trochu oříšek. Majitelka Candice už lecos naznačovala, my jsme se ale nenechali vyděsit. Za ubytování v Canmore bychom hlídali i medvěda 😊. Ella je trochu hyperaktivní, nemá ráda ostatní psy a na vodítku táhne jak sto volů. Nevadí, to zvládneme! Večer jí beru na první samostatnou procházku, při které roztrhne jednomu chlápkovi bundu, nahání zajíce a sežere hovno. No to je teda dáreček. Večer se k nám pak tulí na gauči, jako by se nic nestalo. Během dalších pár dní si s Ellou na sebe zvykneme. Je to sice rošťák, ale taky hroznej mazel a užijeme si spolu spoustu legrace. V domečku už se taky cítíme jako doma a myslím, že se nám odtud bude hodně těžko odcházet ☹. S majiteli jsme v kontaktu, posíláme jim fotky a videa šťastného pejska a oni s námi sdílí své zážitky. Občas nám taky doporučí, kam si máme zajet na výlet nebo na večeři.

Na druhou stranu máme také nějaké povinnosti. Jelikož se staráme o zvíře nemůžeme si jen tak vyjet na celodenní nebo dokonce vícedenní výlet. Vše si musíme naplánovat tak, aby bylo o pejska dobře postaráno. Také je třeba počítat i s nějakými těmi nepříjemnostmi, holt nic není úplně zadarmo. Minulý týden například Ella na procházce sežrala kost, kterou posléze doma vyzvracela. Úlomky byly hodně ostré a ve zvratkách byla i krev. Měli jsme strach, že by mohla mít nějaké vnitřní zranění. Vzali jsme ji tedy k veterináři, kde ji udělali rentgen. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Nechali jsme tam sice $370, ale měli jsme jistou, že je hafan v pořádku. Majitelé se k tomu postavili rozumně, poděkovali nám za péči a slíbili, že náklady uhradí. Tak to je konec konců stanoveno v kodexu trustedhousesitters.com.

Je to prostě skvělá alternativa, jak bydlet jako místní, v hezkém prostředí a zadarmo. A určitě ji můžete využít i pro krátkodobou dovolenou. Za mě je určitě vila ve Španělsku s bazénem lepší než hotel plný turistů. S knížkou na lehátku tady můžete ležet taky 😉. A ještě jeden dodatek, určitě to není jen pro mladé. Spousta hlídačů je třeba i v důchodu.

[zivotjetamvenku]

Noční záchranná akce

Během našeho cestování po Britské Kolumbii jsme se zastavili také ve Squamishi, a to hlavně proto, že se jedná o horolezecký ráj a Honza toužil pokořit místní ikonu The Chief. Asi po třech dnech ve městě nám známí ukázali úžasný, neplacený kemp. Místo se nacházelo uprostřed lesa asi 15 km za Squamishem směrem na Whistler. V noci teda trochu děsivý, ale jelikož byl kemp obklopený spoustou lezeckých cest, tak nám vždycky dělali společnost další horolezci.

Jeden z večerů jsme se kolem půlnoci chystali spát. Teda já už jsem se propadala do říše snů, zatímco se Honza ještě převlíkal. Ostatní obyvatelé kempu to už, zdá se, taky zabalili, jelikož bylo všude kolem hrobové ticho. Najednou ke mně z dáli dolehl zvláštní zvuk. Jako by někdo křičel. Ze začátku jsem tomu nevěnovala pozornost, ale vzdálený zvuk se ozýval stále znova a mě začalo pomalu docházet, co se děje. V křiku jsem začala rozpoznávat slovo „help“ a okamžitě mi přeběhl mráz po zádech. Vystrčila jsem hlavu ze stanu. „Slyšel jsi to?“ Honza přikývne, vidím, že má taky nastražené uši. Rozhlédneme se po kempu, ale nikdo jiný ze stanu nevylezl. Na druhé straně u lesa slyšíme nějaký pohyb. Honza se tam jde podívat. Za chvíli přichází zpět. „Nějaké dvě holky to taky slyšely. Jde to támhle z lesa. Domluvili jsme se, že vezmu světlo a lékárničku a půjdeme tam.“ Honza mi nabídne, že můžu zůstat ve stanu. To odmítnu, jednak bych se tady asi ukousala nervozitou a druhak mě možná budou potřebovat. Vlastně si myslím, že bychom měli vzít co nejvíce lidí. Vůbec nevíme, co nás čeká. Může to být divoké zvíře? Medvěd? Je někdo vážně zraněný?

Oblíkám si bundu a hledám čelovku. Tou dobou už se nezvladatelně třesu. Může za to zima, adrenalin a strach. Jsem v tu chvíli k smrti vyděšená. Snažím se přesvědčit Honzu, aby šel vzbudit další lidi. Nikdo jiný totiž nereaguje. Neslyší to? Nebo to nechtějí slyšet? Nakonec ještě budíme jednoho kluka, který se k nám přidává a v pěti se vydáváme směr les. Začínám se trochu uklidňovat a přemýšlet. Volání přicházelo od jedné ze vzdálenějších lezeckých stěn. Je tedy pravděpodobné, že se jedná o nějaké horolezce. Někdo mohl spadnout nebo uvíznout na skále. Svou domněnku sděluji klukovi, kterého jsme vzbudili. Jmenuje se Fisal. Dává mi za pravdu a dohodneme se, že se vrátí pro lezecké vybavení. Taky ho poprosím, ať vzbudí někoho dalšího a řekne mu, kam jsme šli.

V lese je ticho a tma, svítíme si čelovkami a přelézáme obrovské kameny. Jedna z holek má píšťalku. Dvakrát zapíská a z dáli se ozve odpověď. „Here!!!“ Jdeme tedy dále za zvukem. Najednou se od jednoho stromu ozve zlověstný štěkot. Všichni nadskočíme. Je zde uvázaný pes a opřené dva batohy. Jdeme ještě kousek dále, když konečně dorazíme ke stěně. Uprostřed skály vidíme na laně viset holku. Zdá se být v pořádku a je fakt ráda, že nás vidí. Nejprve se ptáme, jestli je někdo zraněný. Není. Ze srdce mi spadne kámen. Ta holka se jmenuje Amanda. Její parťačka Megan je o něco výš, takže ji nevidíme. Amanda nám vysvětluje, že se jim při slaňování někde zaseklo lano. Nemůžou tedy ani dolů ani nahoru. Megan se snažila vylézt zpět a najít místo, kde lano uvízlo, ale ve tmě a bez jištění se jí to nepodařilo.

Honza se začíná domlouvat s Ariane, což je jedna z holek, které přišly s námi, že tam budou muset vylézt. Čekáme na Fisala, až přinese potřebné vybavení. Jakmile dorazí, seznamujeme ho rychle se situací. Podle všeho je to zkušený lezec, a tak přichází ještě s jedním nápadem. Megan by měla slézt zpět k Amandě a společně by se měly pokusit lano uvolnit celou váhou svého těla. Fisal zajišťuje veškerou komunikaci s lezkyněmi, abychom se nepřekřikovali. Ukázalo se, že tam holky visí už asi 6 hodin. Nemají u sebe telefon, nic teplého na sebe ani vodu. Musejí být úplně vyřízené, ale berou to statečně. Mám jen strach, aby neudělaly z vyčerpání nějakou blbou chybu.

Megan se snaží vrátit zpět k Amandě. Postupuje pomalu. V tuto chvíli není jištěná, takže si musí dát opravdu pozor. Všichni je sledujeme se zatajeným dechem. Konečně se jí podaří dostat na místo a pomocí odsedky se zajišťuje do skoby ve skále. Nyní se musejí obě navázat na lano, které se potom pokusí stáhnout svou plnou váhou. Fisal je varuje, aby za žádnou cenu neodepínali odsedku, která je váže ke skále. Obě nás ujišťují, že svou bezpečnostní pojistku tedy rozhodně nemají v úmyslu zrušit. Asi po 10 minutách jsou holky připraveny a skáčou společně do lana. „Pohnulo se to! Funguje to!“ Křičí nadšeně Megan. A my pod skálou slavíme s nimi. Dovedu si představit, že to pro ně po 6 hodinách musí být ohromná úleva. Za chvíli budou schopny dostat se dolů.

Atmosféra začíná být uvolněná. Postupně si všichni sedneme na kameny pod skalou a sledujeme hvězdy. Je nádherná noc. Čekáme, až holky přetáhnou lano a slaní dolů. O půl hodiny později už toho o sobě navzájem víme daleko více a společně se smějeme. Megan i Amanda se nakonec v pořádku dostanou dolů. Ošetřujeme jim odřeniny, dáváme jim napít a půjčujeme jim bundy. Po návratu do kempu pak slavíme. Nakonec se z toho vyklubal příjemný a nezapomenutelný večer. Ano došlo i na slivovici. Umíte si představit lepší příležitost?

Tento zážitek s vámi nesdílím jen proto, že je naprosto cool a napínavý. 😊 Sdílím ho taky proto, že chci apelovat na všechny cestovatele! Snažte se pomáhat ostatním a nezavírejte oči před problémy. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pomoct právě vy! Opravdu mě překvapilo, že jsme z celého kempu zareagovali akorát 4 lidi. Samozřejmě mě to také lákalo, převalit se na druhý bok a dělat, že neslyším. Však on to vyřeší někdo jiný…..  A co když ne?

Ponaučení číslo dva: i když se chystáte na krátkou lezeckou cestu nebo výlet přes den, buďte připravení. Nikdy nevíte, co se může pokazit. Uprostřed noci v lese byste pak dali nevím co za lékárničku, čelovku, mikinu nebo něco k jídlu a pití. A i když se všichni snažíme znovu propojit s přírodou, nabitý mobil v kapse vás nezabije. Možná naopak….

[zivotjetamvenku]

Jak na medvědy ve volné přírodě

Nedílnou součástí Kanadské divoké přírody jsou také medvědi. Při procházce po zdejších lesích můžete narazit na Medvěda černého (baribala) nebo grizzlyho. Zejména černých medvědů zde žije opravdu hodně (více než 400 000 jedinců), a proto je pravděpodobnost setkání poměrně veliká. Není ale třeba propadat panice a rušit plánované výlety. Pro nás Čechy to může znít děsivě, ale Kanaďané jsou zvyklí žít vedle medvědů naprosto bez problémů, stačí když se budete chovat zodpovědně.

Jak asi tušíte, tahle fotka není moje, ale říkala jsem si, že by bylo fajn doplnit článek alespoň jednou slušnou fotkou medvěda ;)

Medvěd baribal je považován za nejmenšího severoamerického medvěda. V kohoutku měří průměrně 90 cm a váží 60 – 250 kg, přičemž samice bývají menší než samci. Vyskytuje se převážně v hustě zalesněných oblastech, ačkoliv se stále častěji vydává do blízkosti lidí, a to hlavně kvůli snadno dostupné potravě. Potravu medvědů tvoří překvapivě až z 85 % vegetace. Konkrétně se jedná o kořínky, výhonky, bobule a ořechy. Masitou složku potravy pak tvoří hlavně hmyz. Medvědi dále loví ryby a menší zvířata.

My jsme baribala potkali zatím dvakrát a v obou případech to dopadlo dobře. Vlastně z toho máme nezapomenutelné zážitky. Poprvé to bylo v Jasperu. Jeli jsme zrovna z kempu do města, když jsme si všimli kolony aut odstavených u silnice. V Kanadě to znamená jediné, všichni fotí divoké zvíře 😊. Když jsme zastavili, zjistili jsme, že se jedná o dva černé medvědy, kteří se procházejí kolem lesa asi 50 metrů od nás. Spokojeně se krmili bůh ví čím a měli nás úplně v paži. Takže jsme si mohli v klidu udělat pár fotek.

Druhé setkání bylo mnohem dobrodružnější a když o tom zpětně přemýšlím, tak pravděpodobně i mnohem nebezpečnější. Byli jsme zrovna na túře na Rainbow lake u Whistleru. Procházeli jsme hustým lesem, když jsem vedle stezky ve křoví uslyšela zašustění. Okamžitě mi bylo jasné, že se jedná o nějaké větší zvíře, a tak jsem zastavila a začala prohledávat křoví očima. Musím říct, že mě ani ve snu nenapadlo, že se jedná o medvěda. Zase tak velké zvíře by se ve křoví neschovalo. Honza šel dál, ale když po chvíli zjistil, že za ním nejdu, tak se vrátil. Ani jeden z nás jsme nic neviděli, a tak jsme se rozešli dál po stezce. V tu chvíli jsem ale za sebou opět uslyšela šramocení. Ještě jednou jsme vrátili a pátrali po zdroji pohybu. „Támhle“ ukázal Honza na strom vzdálený asi 8 metrů od nás. Po kmeni se nahoru škrábalo malé černé medvídě. „Jůůůů“ začala jsem se samozřejmě ihned rozplývat. „Musíme ho vyfotit!“ Otočila jsem se na Honzu, který už duchapřítomně vytahoval bear spray z krosny. „Neblbni, pojďme pryč, pravděpodobně má někde kolem mámu, která z nás rozhodně nebude nadšená!“ Apeloval Honza na můj zdravý rozum. Takže jsme šli dál a z tohoto setkání bohužel fotku nemám. Na druhou stranu jsem si ale odnesla nezapomenutelný zážitek.

Grizzlyho jsme naštěstí nepotkali. Jednou se nám ale stalo, že jsme se vydali na hike, který byl zavřený z důvodu výskytu agresivního grizzlyho. Jsem ráda, že jsme to nebyli my, kdo ho objevil 😊.  

Medvěd grizzly má hnědou srst a je výrazně větší než baribal. Dospělý samec může vážit až 450 kg. V kohoutku dosahuje cca 1 m a při vztyčení na zadní měří až 2 metry. Samice jsou menší, váží maximálně 200 kg. Grizzly patří mezi ohrožené druhy, v Kanadě jich v současné době žije pouze okolo 20 000 kusů. Na rozdíl od Medvěda černého je agresivnější a v případě ohrožení volí častěji útok než útěk. Za 70 % případů napadení člověka medvědem proto stojí právě grizzly. Také jejich strava se liší, grizzly patří do řádu šelem a loví velké savce jako je los, jelen nebo ovce. Někdy mohou dokonce lovit i své příbuzné baribaly. Ale i jejich jídelníček tvoří z větší části bobule, hmyz a různé trávy.

Medvěd černý není považován za příliš nebezpečného. K útoku jej může vyprovokovat pocit ohrožení nebo hlad. Častěji však volí cestu ústupu. Také grizzly se za normálních okolností snaží vyhnout kontaktu s lidmi, nevidí totiž člověka jako kořist, ale spíše jako hrozbu. Avšak pokud medvěda překvapíte a ocitnete se v jeho bezprostřední blízkosti, může zaútočit. Obecně bývají hodně nebezpečné samice, které se snaží bránit svá mláďata.

Jak se tedy při výletech v divočině chovat, abyste zabránili nepříjemnému setkání? 

10 zásad, jak se nenechat sežrat medvědem 😊

1.  Pokud vyrážíte na túru, buďte slyšet! Nejlepší je jít ve větší skupině a po cestě si povídat. Jdete-li sami, můžete konverzovat sami se sebou (tady v Kanadě to není ani tak divný 😊) anebo si pusťte nahlas muziku. Spousta turistů také nosí rolničku, což ale nemusí být tak účinné.

2.  Pořiďte si bear spray. Jedná se o silný pepřový sprej, který může medvěda zahnat. Je sice poměrně drahý, ale dodá vám pocit bezpečí a může vám i zachránit život.

3.  Nikdy se nesnažte medvěda krmit, ani když je přátelský! Může se agresivně dožadovat dalšího jídla. Tento medvěd navíc ztrácí strach z lidí a může opakovaně útočit.

4.  Pejska mějte na vodítku anebo jej radši nechejte doma. Štěkající pes může vyprovokovat medvěda k útoku. Jdete-li s dětmi, mějte je neustále na očích.

5.  Sledujte stopy a snažte se předpovědět přítomnost medvěda. Známkou můžou být převrácené kameny, okousané větve nebo polámané stromy.

6.  Při kempování spěte ve stanu, nikoliv pod hvězdami. Vařte a jezte v bezpečné vzdálenosti od stanu. Veškeré odpadky a jídlo skladujte ve vzduchotěsných kontejnerech, či v autě.

7.  Medvěda může lákat také vůně kosmetiky. Neberte si s sebou do stanu proto žádný krém ani jelení lůj.

8.  Pokud vidíte medvěda z větší vzdálenosti, snažte se mu vyhnout velkým obloukem, popřípadě se vraťte zpět.

9.  Dojde-li k setkání, snažte se medvědovi umožnit ústup. Neblokujte únikovou cestu. Pomalu couvejte a mluvte klidným hlasem. Neutíkejte! Nemá to cenu, medvěd dokáže běžet rychlostí až 50 km/h a je velice dobrým plavcem. Baribal také výborně šplhá, což neplatí pro grizzlyho, který je příliš těžký.

10.  Pokud medvěd zaútočí, je třeba rozlišit, zda je to z důvodu pocitu ohrožení nebo vás medvěd sleduje například kvůli jídlu. Útočí-li vystrašený grizzly, hrajte mrtvého v pozici „dělová koule“ kdy si dáte ruce za krk a obličej schováte ke kolenům. Jestliže se jedná o baribala, raději se snažte o ústup. Tady hra na mrtvého nefunguje. Když na vás medvěd zaútočí kvůli jídlu, snažte se od jídla dostat pryč a uniknout. Pokud to není možné, nezbyde vám nic jiného než bojovat s použitím všech možných zbraní v dosahu.

Je třeba si uvědomit, že tato opatření nezajišťují pouze vaše bezpečí, ale také bezpečí medvědů. Pokud například medvědovi dáte nějaké jídlo, začne si lidi s jídlem spojovat a přestane se jich bát. Takový medvěd se pak častěji vydává do blízkosti lidských obydlí a ve většině případů musí být nakonec zabit správci parku, aby se předešlo napadení člověka. Byla by opravdu škoda, kdybychom tímto způsobem vybili všechny divoké medvědy. Nejenom, že jsou to krásná zvířata, ale mají také pozitivní dopad na životní prostředí. A to například tím, že při hledání potravy rozhrabávají půdu, která je pak bohatší na dusík. Nebo lovem býložravců, kteří by při přemnožení mohli způsobit vypasení lesa, a tím změnu struktury rostlin v daném ekosystému.

[zivotjetamvenku]

Běhání mezi medvědy a chřestýši

Tak mě napadlo, že bych Vás mohla pobavit historkou z jednoho běžného dne v Kanadě.

Před pár dny jsem si uvědomila, že už jsem se asi týden nehnula. Po práci si vždycky jen udělám kafíčko, vezmu si k němu dortík a čtu si. Dezertík si pak dávám většinou taky po večeři. Jo a skoro jsem se zapomněla zmínit, že nějakou tu buchtičku každý den taky snídám. Tohle prostě musí přestat! Jdu běhat!

V blízkém okolí našeho hotelu se ale bohužel dá běhat buď kolem silnice nebo můžu vyběhnout na kopec do divočiny. Silnici přímo nesnáším a bolí mě z ní koleno, takže jsem se vydala do hory. Nedávno tam sice kolegové viděli dva medvědy, ale na druhou stranu, kde v Kanadě nejsou že jo? Pravděpodobnost, že je potkám je malá a že mě sežerou, ještě menší.

Vybíhám tedy do kopce. Dokud mám hotel v dohlednu, cítím se neohroženě. Pak ale zaběhnu za horizont a atmosféra houstne. Všude kolem je najednou děsivé ticho. Kopec je pokrytý suchou vysokou trávou a spadaným listím. Pomalu běžím po úzké vyšlapané stezce, pod nohama se mi práší. Cítím, jak se mi něco otírá o kotník a slyším zašustění. Leknu se a uskočím asi metr stranou. Vyděšeně se podívám na místo, kudy jsem před chvílí proběhla. Jo tak, bylo to jen suché listí. Okamžitě si vzpomenu, že o kousek dál potkal Honza cestou ze skal Chřestýše. „Uklidni se Barboro!“ řeknu si nahlas a běžím dál. Koukám pod nohy odkud se ozývá další šustění, vím, že je to suchá tráva a listí, ale stejně jsem nervózní.

Po pravé straně je vysoká skála, která mi poskytuje pocit bezpečí, z téhle strany snad nic nehrozí. Nalevo mám ale prořídlý les. Za další zatáčkou uslyším v lese nějaký pohyb. Zastavím se a očima prohledávám mezery mezi stromy. Nevidím nic. Samozřejmě se hned bojím, že je to medvěd, i když to byl nejspíš pták nebo veverka. Ale mohl by to být medvěd. Vzpomenu si, že se většina medvědů bojí lidí a pokud o vás ví, raději se vám vyhnout. Začnu tedy nahlas zpívat „Medvěěěěd, ten randí s bobřicí, ten randí s bobřicíííí s bobři bobři cíííí“. Tuhle písničku vymysleli kamarádi, kteří s námi cestovali po Kanadě. Už tenkrát jsme ji používali, abychom o sobě dali vědět. Je fakt chytlavá. Nechci však medvěda ukonejšit monotónní písní, a tak začnu různě vykřikovat a mluvit. „Medvěde, jsem tááádýýý, tak sem radši nechoď, protože to nikdo z nás nechce!“ Pak mě napadne, že bude lepší, když si medvěd bude myslet, že je nás víc. Začnu tedy měnit hlasy a předstírám konverzaci. A v tu chvíli si uvědomím, že jsem úplný blázen a měla bych se radši vrátit. Otočím se a asi po deseti minutách konečně sbíhám z kopce zpátky k hotelu. Jsem zpocená, vyřízená a vystresovaná. To byl teda zase nápad 😊.

Tak vidíte, i úplně banální věc, jako je odpolední běh se na cestách může proměnit v nezapomenutelný zážitek, tak cestujte! Nebo buďte rádi, že si můžete v klidu zaběhat ve Stromovce. 😉

[zivotjetamvenku]

Jeden z nejhezčích treků Kanady - Garibaldi lake

Výlet k jezeru Garibaldi byl náš první vícedenní hike a bylo to naprosto skvělé! Pokud se chystáte do Kanady, měli byste tento trek rozhodně zahrnout do vašeho plánu. A pokud se do Kanady nechystáte, tak byste to měli rozhodně přehodnotit 😊.

Jezero najdete v národním parku Garibaldi provincial park mezi kanadskými městy Squamish a Whistler. Nachází se v nadmořské výšce 1484 m a je obklopené horami a sopkami. Garibaldi lake má nádhernou tyrkysovou barvu, což je způsobeno táním okolních ledovců. Do vody se totiž dostávají malé částice horniny, které způsobují změnu barvy vody. A na fotkách to vypadá hodně dobře. 😉

K jezeru se můžete vydat i na jednodenní výlet. Z parkoviště sem vede 9 km dlouhá, značená trasa s převýšením cca 800 m. Druhou možností je přenocování v kempu přímo u jezera, přičemž můžete druhý den pokračovat na další túru a užít si výhled tak trochu z ptačí perspektivy.

My jsme se rozhodli pro druhou možnost, protože nejseme žádné Béčka. Naše příprava na výlet začala několik dní předem. Nejprve jsme si zarezervovali místo v kempu u Garibaldi lake, což je jedna z věcí, kterou vám doporučuji udělat hodně s předstihem. Zvlášť pokud máte na výlet vyčleněný jeden přesný termín, se kterým se nedá hýbat. O kemp je velký zájem a hlavně o víkendech bývá beznadějně vybookovaný. Rezervaci si můžete udělat na stránkách https://secure.camis.com/Discovercamping/. Pokud je kemp plný a opravdu nemůžete výlet odložit, můžete se ještě ubytovat v kempu Taylor Meadows, který je nedaleko Garibaldi lake (asi 5km).

Na místo jsme dorazili okolo 10h dopoledne a bylo to pozdě! Proto jsme museli nechat auto zaparkované asi 2 km od přeplněného parkoviště. Doporučuji tedy dorazit brzo ráno, i když máte první den v plánu pouze dojít nahoru. Mám-li být upřímná, cesta nahoru byla příšerná. Hlavním důvodem bylo obrovské množství lidí. V podstatě jsme stoupali v řadě.  Velkou část turistů tvořili Číňani (popřípadě jim podobní) s malými repráky z nichž hlasitě hrála hudba. Což na výletě v přírodě opravdu nepoptáváte. Já jsem navíc poprvé v sezóně vytáhla vysoké pohorky, protože nahoře měl být sníh, a samozřejmě jsem si hned odřela paty. Školácká chyba ☹. Každopádně při prvním pohledu na jezero jsem věděla, že to za to stálo. 

Odpoledne bylo na místě stále ještě dost plno, ale okolo 18 hodiny začali turisti pomalu mizet, až jsme zde nakonec zůstali skoro sami. Udělali jsme si večeři a potom jsme si sedli k jezeru a s pivkem jsme sledovali západ slunce. Ano pivo si musíte také donést na zádech, ale rozhodně to stojí za to!

Davy zde proudily hlavně proto, že byla neděle. Zkuste se tedy víkendu vyhnout.

Druhý den po snídani jsem zalepila puchýře a vydali jsme se na další výlet. Tentokrát na Panorama Ridge, hřeben, z něhož je úžasný výhled na Garibaldi lake a okolní hory. Vzdálenost z kempu je nějakých 7 km a převýšení okolo 700 m. Pokud už jste ale tady, tak je to podle mě absolutní must! Závěrečný úsek byl ještě v červenci pod sněhem, takže doporučuji dobrou obuv a igelitový pytel na sjezd dolů 😊.

Cestou zpět do kempu jsme si ještě vyběhli na Black Tusk, což bylo tuším dalších 5 km nahoru a pak zase zpět. Musím říct, že po výhledu, který jsme měli na Panorama Ridge už mě Black Tusk moc nenadchnul a pokud na něj nemáte čas, o moc nepřijdete. Večer jsme se zase vrátili do kempu a jelikož jsme byli hodně zpocení, čekala nás koupačka v jezeře. Nebylo to nic příjemného, voda může mít tak kolem 6 stupňů, ale ten pocit potom je k nezaplacení 😉.

Cestou na Black Tusk jsme potkali celkem čerstvou medvědí stopu, takže doporučuji mít sprej na medvědy s sebou!

[zivotjetamvenku]

Kouzlo vícedenních treků

Jedním z úžasných dobrodružství, které jsem tady v Kanadě poprvé vyzkoušela je vícedenní trek s přespáním v divočině. Velkou výhodou těchto výletů je to, že můžete okolní přírodu více prodýchat. Máloco se vyrovná usínání pod hvězdným nebem nebo probuzení u průzračného jezera. U snídaně pak klidně můžete sledovat, jak se vám veverka snaží ukrást oříšek z ovesné kaše. Něco takového vás těžko potká v pětihvězdičkovém hotelu.

Další nespornou výhodou dlouhých treků je absence davů turistů, kteří se vyskytují na všech vyhlášených, snadno dostupných místech. Jak asi chcete relaxovat na molu u jezera vedle skupinky Japonců, kteří se právě snaží natočit Gangnam style s pohořím v pozadí? Těžko.

Hlavním důvodem, proč jsou horské hřebeny a kempy zde umístěné relativně prázdné, je také fakt, že vícedenní výlety považuje většina lidí za příliš velké dobrodružství, které je vhodné spíše pro zkušené horaly. Máte stejný názor? Zapomeňte na něj! Samozřejmě je důležité se na výlet dobře připravit, mít nějaké znalosti o dané oblasti a potřebné vybavení. To ale není nic, co by nezvládl každý milovník přírody. Největším hardcorem pak je skutečnost, že si musíte veškeré vybavení přinést na vlastním hřbetě. Při výletě na tři dny se dá ale hravě sbalit do 30 litrového batohu, který unese i drobnější slečna. A pokud si navíc naplánujete hike kolem řeky či jezera, nemusíte ani tahat vodu na všechny dny. Bude vám stačit pouze filtrační nádoba nebo dezinfekční tablety.

Doplnění od Honzy:

Poznámka pro mužskou část výpravy: Vás pánové se 30 litrový batoh netýká. Vy si vezměte 80ku a náhradní tričko.

Kanadské hory poskytují ideální podmínky pro vícedenní treky. Můžete se rozhodnou pro přechod hor, anebo se utábořit v některém z vysoko položených kempů a odtud podnikat další túry. Zdejší národní parky jsou na dobrodruhy připraveny a poskytnou vám veškeré potřebné zázemí.

Na trasách většiny značených vícedenních treků se nachází tzv. backcountry kempy, kde můžete bez problémů přenocovat. Vybavení těchto kempů se pak liší. V některých máte k dispozici pouze suchý záchod v jiných třeba i krytý přístřešek se stoly a lavicemi. Jedno však mají společné téměř všechny kempy, pokud je to třeba, nabízejí řešení pro uschování potravin před divokou zvěří. Což se v oblastech, kde se vyskytují medvědi, opravdu hodí 😊. Místo pro stanování si v některých oblastech musíte zarezervovat předem. Za tyto kempy se platí prostřednictvím povolení pro stanování v národních parcích. Výše poplatku je okolo 5 -10 dolarů za osobu. Přehled kempů pak vždy najdete na oficiálních stránkách kanadských národních parků pod danou oblastí. http://www.pc.gc.ca

Druhou možností jsou chaloupky spravované organizací Alpine club Canada, které jsou provozovány po celé zemi, nejvíce jich však je v Albertě a BC. Noc v chatce vyjde na cca 30 dolarů za osobu a rezervace je nutná. Některé z chatiček poskytují pouze střechu nad hlavou, v jiných si můžete třeba i posvítit a uvařit. Veškeré potřebné informace najdete na http://www.alpineclubofcanada.ca/.

Nadchla vás představa kempování v divoké přírodě, ale do Kanady se zrovna nechystáte? Natrénujte si to třeba u našich sousedů v Tatrách. I zde máte celkem slušnou šanci potkat medvěda 😉. Útulny pak najdete také v Českých horách. Mrkněte třeba na www.boudy.info a vyberte si místo pro bivak v nás nebo na Slovensku.

Dalšími vhodnými destinacemi v Evropě jsou určitě Itálie a Rakousko, i zde mají svůj Alpine Club, který spravuje turistické útulny a chaty v horách. Více informací najdete na jejich webových stránkách.

Itálie: http://www.cai.it/index.php?id=6&L=1

Rakousko: http://www.alpenverein.at/huetten/finder.php

Pokud máte stále pocit, že je pro vás tento způsob turistky příliš dobrodružný nebo se jen nechcete tahat se vším tím vybavením, můžete si v obou výše zmíněných zemích naplánovat trasu přes větší horské chaty, které nabízejí plný servis. Dostanete tedy teplou peřinu i gulášovku, což se ale samozřejmě odrazí také na vašich nákladech.

[zivotjetamvenku]

Kanada!

Kanada je jednou z mála „exotičtějších“ zemí, kam dnes můžete vycestovat za prací. Nabízí totiž mladým lidem roční Working Holiday visa, které není tak těžké získat. Lidé tedy často volí mezi Kanadou a Novým Zélandem, jenž nabízí podobný program. Mým snem byl původně Nový Zéland, což jak už asi tušíte úplně nevyšlo 😊. Dnes jsem za to ale ráda, protože jsem se díky tomu dostala do téhle úžasné země.

Hello, how are you?

Jedním z velkých překvapení pro mě byli místňáci. Všichni jsou velice přátelští a otevření, což v tak obrovské a rozvinuté zemi nečekáte. Není výjimkou, že se Vás někdo na ulici zeptá, jak se máte, a navíc opravdu chce znát odpověď. V obchodech či restauracích je na vás obsluha milá a opravdu je zajímá co budete dělat odpoledne. Sehnali jste si práci v hotelu? Připravte se, že si s Vámi hosté budou chtít povídat. Bude je zajímat odkud jste, zda se Vám tady líbí a možná vám nabídnou i bonbón 😊. Dovedete si něco takového představit v Čechách? Já tedy rozhodně ne.

Příroda na prvním místě.

Kanada je rozlohou druhým největším státem Světa, avšak hustota osídlení je jedna z nejnižších. Většinu země totiž stále pokrývají husté lesy a jezera. Kanaďané jsou tedy zvyklí žít v blízkosti přírody a divoké zvěře a moc dobře vědí, jaké bohatství zde mají. Většinu dovolených tráví v národních parcích a kempech, kde se chovají zodpovědně. Neodhazují odpadky, nekempují mimo vyznačená místa a respektují veškerá nařízení a omezení, která zde (světe div se) celkem dávají smysl. A proto je to jedna z mála zemí, kde si stále můžete vychutnat pravou divočinu a třeba i potkat medvěda.

Příroda je v Kanadě hlavní turistickou atrakcí. Při pohledu na nádherná průzračná jezera, zasněžené vrcholky hor, vodopády a divoká zvířata se vám tají dech. Vím, že to zní jako klišé, ale opravdu to tak je! A teď už je mi jasné, že zdejší příroda může úplně klidně konkurovat té Novozélandské, i když se tady nenatáčel Pán Prstenů.

Bio, Organic, Vegan,…

Líbí se Vám tento trend, který už dorazil i do Evropy? Pak musíte přijet do Kanady! Organic kavárny, organic bistra, přírodní kosmetika nebo farmářské trhy? To vše je tady na denním pořádku. Dokonce nákup v obyčejném supermarketu je zážitek. Je libo čerstvé bio saláty, kropené vodou přímo v regále? Nebo si chcete nakoupit mouku, oříšky či ovesné vločky „bez obalu“? To, co u nás seženete jen v malých specializovaných obchůdcích za vysoké ceny, je tady zcela běžným artiklem.

Kanada is the best!

Většina Kanaďanů je hodně pyšná na svůj původ. Jak už jsem říkala, dovolené často tráví ve své zemi, protože moc dobře vědí, jak je nádherná.  V obchodech nakupují převážně zboží domácí výroby a do oken domů si věší kanadské vlajky. Na rok 2017 navíc připadá 150leté výročí vzniku Kanady. A věřte mi, že se do oslav zapojí opravdu každý. Je to příjemná změna navštívit zemi, kterou její obyvatelé opravdu milují a jsou na ní takto pyšní. A zjevně mají být na co. Tři z Kanadských měst (Vancouver, Toronto, Calgary) se dokonce objevily v top 10 most livable cities in 2017. Já jsem zatím byla jen ve Vancouveru a musím říct, že bych zde klidně žít mohla. Kdo by taky nechtěl mít v dojezdové vzdálenosti pláž i lyžovačku?