#nikdy jsem tam nebyl :(

[no-nic]

"it's not that deep" wrong! Hluboká

[kocourmokroocko]

Pravidla života a smrti v našem paneláku

(schválená a prosazená Výborem Vlastníků)

Teplá voda se zapíná v sedm ráno a vypíná v osm večer. Chtěl ses osprchovat teplou vodou před spaním? Seš kretén a máš chodit spát v sedm. Běž si dát ledovou sprchu, nebo přestaň zabírat místo na svý evoluční větvi.

Po desátý večer nesmíš jet výtahem. Nesmíš jet výtahem, protože jinak budeš muset vysvětlovat paní O., proč jezdíš výtahem, ačkoliv ti ještě nebylo šedesát, a když musíš mluvit s paní O., máš abnormální delikventní pohnutky. Paní O. za abnormální delikventní pohnutku považuje už fakt, že jezdíš výtahem, ačkoliv ti nebylo šedesát, nedejbože po desátý večer. Máš těžký tašky a bydlíš v šestým? Seš kretén a máš bydlet v jeskyni, jak to Nietzsche a Bůh pro tvou socioekonomickou třídu zamýšlel.

Topení se zapíná v tu samou dobu, co teplá voda, vypíná se odpoledne, opět se zapíná kolem sedmé večer a vypíná se v devět. Tyto časy se mění na bázi cen za plyn, postavení hvězd, jak moc je manžel paní O. nasranej na mladý lidi v paneláku a jestli si ten den někdo vzpomněl, že se mělo zapnout. Je ti zima po tvý ledový sprše? Chcípni, nemáš si holit nohy a podpaží, měl bys vrstvy.

Na trávník se nesmí. Zahradnice a nejlepší kamarádka pani O. tvrdí, že trávník je pouze pro malé děti, aby si na něm mohly hrát. Žádné malé děti si na něm nikdy hrát nechtějí, protože je to hnusnej anglickej trávník, na kterým nic neroste ani nežije, včetně dětí, a děti jsou omezeny miliony pravidly pro hry, co na něm mohou hrát, ale ty na něj nesmíš vůbec. Kvůli dětem. Píše se to tak v Bibli. "Jananáš, syn Ajajáše, smrdutou hnátou na trávník vstoupil, a tu všechny děti v přilehlém panelovém domě kobylky spásly. A prázdnotou zely pak trávníky Jananášových synů..."

Tvůj pes taky nesmí na trávník. Mrňaví psi kamarádek pani O. a zahradnice na něj smí, a velmi často na něj kálí. Ačkoliv tvůj pes v životě na trávníku nebyl, protože na něj nesmí, vždy bude vina za kriminální hovno hozená na něj. Tvé vysvětlení, že tvůj pes nesere sběratelský miniatury, padne na posolenou, podusanou a malými psy pokálenou p��du.

Lavička před domem bude sklizená od babího léta do začátku dalšího léta, a k dispozici bude pouze v těch nejúmornějších, nejteplejších měsících, kdy se na ní nedá sedět, protože zaprvý umíráš, zadruhý je přímo v centru kovbojský přestřelky mezi zahradními rozstřikovači, a za třetí nepotřebuješ mít dozlatova upečenou prdel al dente.

Piknikový stůl a lavice, stojící ve stínu malebné magnólie a bezpečně mimo dosah rozstřikovačů, uklizené nebudou nikdy, ale zato na nich nesmíš sedět, protože je to pižmem označené teritorium paní O., zahradnice, jejich kamarádek a armády mrňavých psů. Ne nepodobné teritoriím tygrů a červenek obecných, vstupem se automaticky měníš v jídlo. Pokud si tam dovolíš páchnout, je stoprocentní šance, že zažiješ prvních 40 minut Carrie od Palmy (POV: Carrie). Akorát je to horší, protože šikanizéři v Carrie neměli vládu nad přívodem teplý vody a plynu. (Skutečným hororem je kapitalismus, který jsme nalezli po cestě.)

Velká Placatá Korková Tabule Křivd ve vestibulu je výhradně na věšení ztracených klíčů a veřejné popravy:

Veřejné popravy mohou zahajovat pouze paní O., zahradnice a jejich kamarádky. Účastnit se jich zjevně taky, protože ani po měsíci a půl, co tam ta cedule visela, nepřibyla jediná čárka, načež byla potupně a v tichosti sňata. Jsem pyšná na tuto republiku.

S kamarády můžete psychicky přežívat prostřednictvím humorných žertíků a radovánek:

Pokud osobně skončíš na Velké Placaté Korkové Tabuli Křivd, nezoufej. Akorát to znamená, že o tobě na schůzi výboru vlastníků odhlasovali, že jsi kretén a nezasloužíš si kyslík, teplou vodu a plyn. Taky pravděpodobně zavolají majiteli tvého bytu, jako kdyby to byl tvůj rodič, a řeknou mu, že seš kretén. Majitel tvého bytu, kterému se před tebou rapidně vystřídalo šest podnájemníků a ten poslední skončil v nemocnici s kompletním psychickým zhroucením po hádce s paní O., si kdesi v Německu hlasitě povzdechne a ukončí hovor. Nes své umístění na Velké Placaté Korkové Tabuli Křivd jako metál slávy, kterýmžto je.

Na chodbě před bytem nesmíš mít koloběžku. Nesmíš jí tam mít, protože by mohla shořet. Koloběžka je kovová. Botník před dveřmi paní O. je dřevěný. Chcípni.

Pokud v bytě soukromě doučuješ angličtinu, budeš obviněn z provozování ilegálního airbnb. Pani O. ví, že tam ilegálně provozuješ airbnb, protože chodí poslouchat za dveře. Ty zase víš, že chodí poslouchat za dveře, protože občas něco divnýho slyšíš, jdeš dveře otevřít, dveře naproti se mezitím velmi rychle zavřou a kolem tvého prahu je opar nesnesitelně silného parfému eau de shnilá broskev a kuličky proti molům (od Avon Lady TM). Užij si zasloužené místo na Velké Placaté Korkové Tabuli Křivd a neser.

Pokud se kdekoliv v domě objeví na zdi škrábanec, mohou za to nejbližší mladí lidé v orbitu paní O. Pokud jsi nebyl ten týden doma, mohou za to klienti tvého ilegálního airbnb, které sice neviděla, ale paní O. moc dobře ví, jak jsou klienti ilegálních airbnb tiší, prohnaní a PLÍŽIVÍ. (Chcípni.)

To, že nejsi majitelem bytu, ale pouhým špinavým, odporným, ilegálním podnájemníkem, ti bude vmeteno do tváře jako argument od všech členů výboru vlastníků, kdykoliv, kdekoliv, v jakékoliv situaci. Řeknou ti i, že jejich byt má nyní hodnotu sedm milionů, aby byl jejich argument pádnější. Skrz dlouhodobý kvalitativní sociologický výzkum jsem přišla na to, že správnou odpovědí NENÍ "Někdo z nás dvou pracovat a platit ten plyn musí, holt". Paní O. tě totiž přestane zdravit. Už dva roky. Odmítne s tebou promluvit slovo. Nevěnuje ti JEDINÝ pohled, a její kamarádky a zahradnice to samé...

................................................a to je tragédie.

[holoubek]

jsem jediná, komu připadá, že to jde s Dírou z kopce?

je úplně v pořádku, pokud ano, ale v polovině kazety #63 jsem musela přestat a od té doby vůbec nemám chuť se k podcastu vracet. připadá mi, že se čím dál tím častěji jedná o vyjádření přímých postojů autorů k tématům, do kterých jim s prominutím vůbec nic není.

dobře, všichni známe stereotyp jednoho homosexuálního muže ve skupině heterosexuálních žen. co je punchline? že to tak je? ironie toho, že si ženy vytvoří "safe space", ale je tam přítomen muž? to, že se detektivové rozhodnou předstírat, že jsou taky gayov��? v ten moment jsem kazetu vypnula, protože tohle je jako vtip prostě slabé. pročež jsem dorazila na komunitní discord, abych si mohla přečíst, kterak jeden z autorů chtěl dát postavě AIDS.

v díře je tolik prokletí, nedává mi proto smysl, proč by to dělal. jediný důvod, který mi přijde možný, je, že by to bylo bráno jako komedický prvek. moje otázka v tu chvíli je, co je na smrtelné nemoci tak vtipného.

hodně mi taky vadila kazeta #56, kdy agresorka (nepravdivě) omlouvá svoje činy tím, že byla obětí sexualizovaného násilí. můžeme říct, že v epizodě autoři zaujali správný postoj vůči násilí, které odsuzují, ale celý tento aspekt jejich perspektivu kazí. přijde mi dost nevkusné, aby se postava vymlouvala právě takhle, když z reálného života víme, že problém je opačný - skutečným přeživším lidé nevěří. mám pocit, že autoři téma dost zlehčovali.

nakonec už bych zmínila jen ten fakt, že lafka v kazetě #59 řekne rasistickou nadávku. ta scéna je úplně zbytečná, nebyl jediný důvod, proč by to muselo v epizodě být. z mého pohledu se jedná jenom o pokus být edgy a speciální ze strany autorů.

fanoušek se na discordovém serveru zeptal, zda by bylo možné, aby byly k epizodám přidána upozornění na citlivá témata, což by mnohým posluchačům pomohlo. odpověď autorů byla, že se rozhodli proti. racionálního vysvětlení proč už se nikdo nedočkal.

díře chybí jakákoli hloubka. citlivá témata, která se objevují, jsou prvoplánová a nenutí posluchače se jakkoli zamyslet, jedná se tedy pouze o rage-bait a snahu se radikálně odlišit. z celkem dobrého nápadu na podcast se stala snůška špatných vtipů, snaha šokovat a pohrdání fanoušky.

počítám s tím, že se mnou nebudou všichni souhlasit (proboha, doufám, že ne! každému jeho vlastní názor), ale tohle jsou mimo jiné důvody, proč už se k díře nikdy nevrátím. dál budu podporovat dírské umělce na tumblru, ale sama se chci distancovat.

[tbharashi]

Všechny gyaru věci v češtině co jsem našla na internetu .☆*

Ahoj ♥︎.* Dnes vám ukážu jak moc limitované gyaru informace v češtině jsou! Moc ráda bych řekla, že mi všechno trvalo dny dohledat, ale je toho tak málo, že to trvalo snad jen hodinu! D-:

Instagram

Na instagramu jsem toho moc nenašla. Ať už jsem hledala několik výrazů, nic zajímavého se neobjevilo.

"Czgal" mi vyhledalo jen náhodné profily které mají tenhle výraz ve jméně. Žádný účet nebyl gyaru a většina ani nebyla v češtině.

Jak můžete vidět, "czech gyaru" mi nevyhledalo nic.

Výraz "czech gal" mi vyhledalo české, ale ne gyaru účty. Většinou to ukázalo ženy a nebo posty o make-upu. Tohle není překvapení, když "gal" v angličtině znamená "holka" (když to nebereme v gyaru kontextu.)

"Česká gyaru" mi vyhledalo gyaru účty, ale v japonštině nebo v angličtině.

Tumblr

Co bych asi řekla? Na tumblr je to podobná story jako na instagramu. Vlastně, stáhla jsem si tumblr jen proto, abych zde našla nějaké jiné české gals, protože kde jinde než tady, že? No, nakonec to vypadá, že jsem tady jen já. (V současné době.)

"Česká gyaru" vám na Tumblru nenajde nic.

Oba pojmy "cz gyaru" a "czech gyaru", vám najde jen příspěvky ode mně.

Ale! Našla jsem jednoho českého člověka, který v letech 2014-2018 reblognul několik gyaru věcí. Nesnažila jsem se je kontaktovat, jelikož to vypadá, že na gyaru úplně zapomněli. Ale vidíme, že se někdo dříve zajímal!

Google

Snad nejvíce odměňující část tohohle všeho! I když pořád není moc, je to o dost více než na tumblru nebo instagramu!

Jeden z prvních odkazů, co se vám ukáže je právě tento facebook účet. Byl aktivní od roku 2017 až po rok 2019! Většinu postů na tomto účtě jsou hime gyaru outfit inspirace. Facebook mi bohužel nechtěl ukázat kdo těch 6 sledujících je.

A to nejlepší na konec, je tato livejournal komunita! Byla vytvořena v roce 2008 a poslední příspěvek na ní byl udělán v roce 2010, od "Sweetlolita" kde se ptá, jestli někdo na tomto fórum ještě existuje (ukázalo se, že ne.) Komunita měla dohromady 8 aktivních členů. Pokud se podíváme do sekce "Profile", je tam napsáno toto:

"*významně si odkašle*

Vítejte v czech_gyaru!

Tohle není nic jiného než komunita pro české a slovenské Gyaru, kde se můžete seznámit s někým takovým z vašeho okolí. Stačí kliknout na "Join this community". Psát můžete normálně česky/slovensky a to vaše Gyaru pokusy, outfity, tipy, zážitky, cokoliv. ^^

Jenom podotknu, že tohle celé vzniklo díky ManDy (kawaiiimandy), Hime (cawaii_baby) a mně (kawaii_and_core), tak trochu inspirace všemi těmi Gyaru komunitami, co tu jsou. ^___^

Snad nás tu bude co nejvíc a dáme nějakej ten sraz!!! *.*"

Podle toho, co jsem tam pročetla, sraz se nikdy nestal. Většinou tam lidé dávali gyaru wallpapers, nebo posílali své outfity atd. Fotky jsou v téhle době bohužel nedostupné. Všechny účty zmíněné v popisku, byli vymazány, ale našla jsem nějaké fotky, které na livejournal dala "kawaiiimandy", což mi dokázalo, že někdo českého původu v roce 2008 doopravdy praktikoval gyaru!

A to je vše! ♥︎○.

Jsme na konci! Snad vás tohle neunudilo k smrti a uviděli jste něco zajímavého! Jestli máte nějaké otázky o gyaru, tak mi můžete napsat do mého asku. <3 Mějte se!

[nepraktickazena]

"Máš kde bejt na Vánoce?"

Udeřila tradiční předvánoční deprese. Osamělost je bezedná propast, já zírám do ní a ona na oplátku zírá do mě. Když se k ní přidaj depresivní stavy, mění se v černou díru požírající každej foton světlý myšlenky, co si náhodou dovolila se v mozku urodit.

Vídat se s kámošema moc nepomáhá, skoro všichni maj drahý polovičky a děcka. Dvě nejbližší kámošky celou dobu krafaj o dětech, kdo už vyrostl z jakejch hadrů, jak který v noci spí, co jí a nejí a kam je plánujou dát do školky. Pak si vzpomenou, že tam vlastně sedím taky, a ze slušnosti se zeptaj, jak se maj morčata. Když se pokusím nahodit jiný téma, po pár větách jsou zas u děcek.

Vlastní děcka nechci, ale rodinu bych chtěla. Za rodinu teda považuju už dva lidi, ale kdyby partnerka už děcka měla, nejsou na překážku. Jenže nedaří se - nikomu nikdy nejsem dost, každá by chtěla, abych se v něčem změnila nebo si to rozmyslela s těma děckama. (Jako by AuDHD matka a vysoce pravděpodobně autistický děcko nebyl recept na ještě větší a jistější osamělost...) A když se teda snažím nacpat do její představy o ideální přítelkyni a posouvám svoje vlastní hranice až k nepoznání, tak mě deprese a úzkosti žerou zaživa a "už nejsem ta veselá pohodová holka jako dřív". No a nebo maskuju jak o život a stejně přijde "jsi skvělá ženská, ale..." tak jako loni před Vánocema.

Loni jsem u štědrovečerní večeře u našich bulela jak alík, letos to snad bude lepší. Autistickej synovec se na mě vždycky těší, říká mi "tetoooo" a obejme mě. Táta se mi beztak zas pokusí dohazovat svoje single kámoše, i když jsem jasně řekla, že pokusů s chlapama už bylo dost. Máma mlčí. Oba jsou čím dál zahořklejší, protože jejich sourozenci už maj kupu normálních vnoučat, kdežto my dva s bráchou jsme zvládli dohromady jedno postižený děcko.

Veselý Vánoce.

[kvetyzlouky]

mimo Sute

mám zmatené pocity z toho večera, rána, které skončilo tím, že jsme se objali. nebo spíš, zeptal se mě, jestli chci obejmout. zničení na lavičce. znamená to pro mě moc, protože je demisexuál a aromantický. opravdu se snažím na něj nijak netlačit. ať dělá první kroky. nicméně se snažím držet při zemi, nepřikládat ničemu z toho váhu, dokud se nepotkáme jinde. dva dny na to se potkáváme, zase sbírám odvahu a domluvím naše setkání. jsem z toho nervózní. nikdy jsme spolu sami nebyli střízlivě a dohodnutě. co když si nebudeme mít co říct? sepisuji si témata k debatám do poznámek, abych je nakonec nepoužila. nebo spíš všechno, co jsem si napsala, jsme probrali přirozeně sami od sebe. jsem překvapená, že to plyne. ale vlastně proč by nemělo? prý nás začneme řešit na cígu, ale až na tom třetím. tak se stalo a na nic jsme nepřišli. podle mě k sobě možná nejsme úplně upřímní. jsem zmatená. on stále mluví o jiné formě vztahu, ale neví jaké, a já nevím, jestli ji myslí se mnou nebo všeobecně. na prázdný žaludek vypiju čtyři piva a pak se nakonec přesuneme do Sute a jak jinak může končit můj večer s ním než pláčem? už bylo pozdě, už jsme toho měli moc. říká, že se nikam neposouváme, že to je stejné jako dva roky zpátky, tak odpovídám, že jestli má takové pocity, jestli nemáme řešení, ať se tedy nebavíme. jenomže to on nechce. nechce polobavení, zároveň ví, že já tam budu mít tíhnutí, když se budeme bavit hodně. gravitace. s hrošíma slzama a bolestí opakuji, ať se nebavíme, mám pocit, že se z toho zhroutím, ale taky že to zvládnu, že to je logické, ale on říká, že to není správné. takže jsme nic nevyřešili a dohodli se, že můžeme řešit civilní témata, nic hlubokého, nejsem si jistá, jestli nám to vydrží. pár dnů na to mu píšu, opilá, ale kdyby nebyl v ty tři ráno aktivní, tak se to nestane. celé mi to přijde pozměněné, posunuté od toho oslavného večera. celých x let jsem měla pocit, že ho nezajímám, že mě vlastně jen toleruje. moje sebevědomí vůči němu je na bodu mrazu a konečně se dostávám nějakých slov ujištění, přece bych tu s tebou nebyl a neřešil, kdybys mě nezajímala. hezky se objímáš. k nikomu necítím to co k tobě. a v těch nočních zprávách se omlouvá za ten konec minule. mate mě. v pondělí jsme se potkali, já přišla až po práci, on tu seděl od čtyř. je moc, říká, jak je to nefér, tahle moje střízlivost, nicméně si konverzaci užívám. směji se. cítím tolik energie mezi námi. bavíme se tentokrát zlehka, o svatbě, kam v sobotu jede, o nepřeložitelnosti poezie. nějak bylo naznačeno, že ve středu mám čas, že můžu přijít brzy, což jsem taky udělala, ale on tu nebyl. jsem zklamaná, ale nemám vlastně proč, nic jsme si nedomluvili. nevím, kdy se potkáme. nevím, kam směřujeme.

[prospercz]

Den 131

Neprší! Někdy kolem čtvrté ráno konečně přestalo. I tak ale jsem zpětně zjistil, že prý napršelo 15-20 cm vody, říkají tomu hurikán Hilary. To asi odpovídá. Mám ve stanu několik rybníčků. Od půlky noci mi kapala občas voda mimo jiné i na obličej.

No nic, musím jít. Balím všechno a oblékám si mokré oblečení ze včera. Brrr, to je opravdu hnus. Ale musím. Suché potřebuji schovat. Nikdy není jisté, jestli dneska dojdu do města a pak se mi bude případně hodit.

Vyrážím a jdu rychle, abych se zahřál. Obloha vypadá všelijak, ale déšť zatím nepřichází. Naopak, po hodině vysvitne na pár vteřin slunce! Asi nikdy v životě jsem za něj nebyl víc rád než teď. Moje naděje, že dneska bude lépe, se právě zvýšila. A je to tak, udělá se docela hezky, polojasno. Přes oběd dokonce usuším svoje věci a to se pak hned lépe žije.

Čím dál víc se to tu podoba poušti. A někde ani není poznat, že tu celý den pršelo. Voda se prostě vsákla do písku a tam, kde není vymleté koryto od tekoucí vody, ani bych nepoznal, že tu včera byla taková průtrž mračen. Jen řeka teď nemá krásně průzračnou barvu. Místo toho je blátivě hnědá, plná sedliny.

Někdy kolem 11. hodiny jsem narazil na nápis: Stir->KMS. Zarazilo mě to. Jak je možné, že je Stir it up přede mnou?! Vždyť včera nedošel ani na stejné místo jako já. Celý zbytek dne mi to vrtá hlavou, když nacházím další podobné nápisy v písku.

Je už pozdě večer, když dorazím do Kennedy Meadows South, té slavné hikerské Mekky. Akorát že teď je úplně jiné. Není tu sto hikerů jako v květnu. Je tu jen Stir it up a dva čeští kluci. Chybí tady to kouzlo, které tomuhle místu hikeři dodávají.

Stir se sem dostal dřív než já, protože mu nateklo do batohu tak moc, že jeho quilt to nevydržel a celý namokl. A protože oba používáme peří, nezbylo mu nic jiného, než jít dál. Ten blázen šel celou noc a za 25 hodin ušel 59 mil! Proto byl přede mnou. Je to šílenec. Ale chápu to, neměl na výběr. Já mít mokrý spacák, tak musím udělat to samé.

Příchod do KMS má ještě několik dalších rovin. Znamená to pro nás konec Sierry. Celkově jsme tu strávili 22 dní. Taky jsme tím uzavřeli celou Kalifornii! Další stát, který jsem prošel skrz na skrz, přes 1600 mil. Teď nás čeká zase skákání na sever do Cascade Locks, odkud se vydáme do Washingtonu. Máme pár dní navíc, než kolik jsme si plánovali, takže nemusíme spěchat, a to je fajn.

[spotsupstuff]

LSDHFLISHDF říkám to s naprostou láskou ale pýcha předchází pádu LDFHSDIF jooo nasadit někomu brouka do hlavy a pak sledovat co se stane je fascinující. A určitě to vidím protože těch možností je hodně, jak vlastně mají vypadat psychické problémy když tvoje mysl je Mnoho (mental illness bass boosted). Od disociace (v hlavě je myšlenek moc málo když jsou off string) nebo paranoia (někoho chytne rapl a dostane si do hlavy, že jim nepůjde vrátit do hlavní hivemind protože jejich čas osamotě je příliš změnil) atd atd šok při zapojení zpátky a potřeba decomprese protože so toho stalo mezitím hodně a potřebují čas ty změny zpracovat na obou stranách ...

Nesnáším jak moje paměť funguje!!!! Jména si krom těch pár hlavních nepamatuji a navíc jsem si prve rychle prošel wiki, hlavně tedy kvůli WAU a jak vlastně Akers vypadá (a souhlasím, hnusně, ale bože ten body horror je v té hře skvělý). Velmi výjmečně vybruji znalostmi, ale většinou to je kvůli hrám -head in hands- Ough to jsem asi nikde neviděl, tehdy jsem na sociálních sítích moc nebyl, ale setkání obou Simonů zní jak dobře tak špatně, člověk je sám sobě největším kritikem a oba si mají dost co navzájem vyčítat. Jůtůber u nějž jsem to shlédnul měl k tomu dobré myšlenky a svoje vlastní nápady co se týče morality a filozofie hry, ale i tak ... určitě to není hra, kterou bych si pouštěl v horších obdobích <3

Ten týpek je hovado. Nevím jak je ještě naživu ale Floriďani a Brňáci to nějak umí dělat. A myslím, že zrovna tam v těch mokřadech jsou uuuh. ploskolebci? Jestli to google přeložil dobře. Cottonmouth, tyhle paskudy. Myslím si že Moon si zaslouží být trochu děsivá <3 Zastavit krokouše jednou rukou je úctihodné, pro Moon je to normální středa.

Nish je zkrátka:

pffft.. "pýcha"- to je to čo ti povie depka keď sa máš troška rád a si na niečo čo si spravil hrdý, preč s takým niečim, čávo. treba sa mať rád a byť hrdý na to čo spravíš v tejto ekonomike. rozprávať sa o tom čo vytváraš lebo ťa to vážne teší nikdy nebude zlé pokiaľ druhú partiju do toho nenútiš 😉 /lh GJSDLKMCLKDSMGKL JA SOM SI MYSLELA ŽE SI UŽ ZAČAL ROZPRÁVAŤ O SOMA-E kým som neprišla ku "off string", ach áno.... SOMA a RW sú si tak strašne podobné, ugh.... -kischt v rukách-

vidíš, joj!!!!! na také veci by som ja asi tak rýchlo neprišla!!!!!!!! OURGH tá dekompresia je TAK dobrý nápad, zapisujem si zapisujem si, možno že sa to podarí ukázať v nejakom komikse v budúcnosti keďže to zjavne teraz robievam. och to by bolo tak supriš ugh

GJSDKLMCLKSDMGLKMKLC potriasť s tou gebulkou ako s hrkáľkou!!!!!!! možno že sa ti tam niečo nové prepojí, nikdy nevieš!!!!!! ale hej no, tak už to býva keď ťa niečo baví. lepšie to ta hore uviazne ako dáke to potrebné učivo a co pak, no "my inner demons are no longer inner, bro" - obaja Simoni keď sa stretnú a prestanú panikáriť

ježkovy voči ty si vtedy nebol na sociálkach ty šťastné hovado, ugh.... neexistovanie na sociálkach jak mi to chýba </3

joj no ten ktorého som ja pozerala bol skôr viac vtipný ako ten úvažliví typ, do kelu ja som o niečo prišla herňajs

BRŇÁCI SDKLGJLSKCKLDSMCMK JA NEVEDELA ŽE TA V BRNE SÚ DÁKY TÝ EXEMPLÁRI THE FUCK SDLGJSLKCMKDMCKL Nish z Brna.... a COTTONMOUTH JO sa mi to nechcelo vyhľadááááť, to sú tý bastardi. "ploskolebec" je kurde metalové ale, ty váááágo. niet divu ža sa im radšej vyhýbať

normálna streda,,,, To Teda, pre boha. joj, furt musím popracovať na mojej Moon, ale poviem ti to že "Moon by mala byť trošku a možno aj trošku Veľmi desivá" je rozhodne na liste poznámok pre ňu. -holds up Moon and Suns- mrte hrôzy moje milované

ÁNO ÁNO TO JE OOOOOOOOON AAAAAAAAAAAAAAAAAA joj to je ale tiež pekne nakreslenéééééé tie zelené so krásne,,, a UGHGHHGRHGRH -points- tie malé vrásky pod očami!!!!! sú TAM!!!!! och lásky moje <33 💞💓💜💞💞

[morti0re]

Po přemýšlení a velkém počtu žádostí (ptal se mě jeden člověk) jsem se rozhodl že vám mým milým foglarovským fandům popíšu moje rychlošípácké ocčka. Všechny ilustrace byly udělány v:

Jdeme na to jupijej hopsasa hejsasa

1) Ondřej "Ondra" Pokorný

16 let, Ondra je vont bydlící velmi blízko Rozdělovací třídy, takže má všechny ty bitky jako na talíři. On a jeho sestra občas vypomáhají jejich mámě v jejím lokálním pekařství. Ondra se chce stát právníkem, proto studuje právničaření na odborný střední.

Co se jeho vontského života týče, Ondra byl dlouhou dobu věrným přívržencem Mirka Daneše, vonta ucházejíci se o pozici Velkého Vonta po nepodařených volbách ve kterých vyhrál Losna.

Daneš přišel Ondrovi jako rozumný člověk, který chtěl pro Stínadla mnoho udělat, ale potom co se dozvěděl co Daneš udělal klubu Rychlých šípů, úplně se od Daneše a jeho party odtrhnul.

Teď se už moc o vontské záležitosti nestará, stoupající popularita Žlutého květu a Vláďy Dratuše, ho začíná zajímat.

Moc se s lidmi nebaví, max. se svojí sestrou a Vlasti Jelínka.

2)Zdeňka "Zdeňa" Pokorná

Ondrova sestra, o které se mluví jako "pravý opak jejího bratra". Zdeňka je ochotná pomoci komukoliv, kdo ji potřebuje. Díky pomáhání její mámě v jejím pekařství se Zdeňka zamilovala do kulinářskýho umění a chce si v budoucnu otevřít buď pekařství jako její mamka nebo cukrárnu, to ještě neví jistě.

Zdeňka se jako holka bydlící ve Stínadlech ani tak moc o vontské záležitosti nezajímá, přijde jí to všechno jen jako chlapecký bitky bez žádného logického myšlení. Ale to neznamená že, se s Ondrou o všech těch zajímavých věcech co její bratr zažívá, vůbec nebaví.

Pro Zdeňku je Ondra jedinej člověk kromě jejich mámy, kterýmu se nebojí nic říct. Mají dobrej vztah, kromě pár sem a tam hádek.

I když je "pravý opak Ondry" tak v jednom je stejná jako on a to jsou přátelství. Jako on nemá moc přátel, nikdo to nechápe, ale Zdeňka si myslí že to může být její horlivou povahu, může někdy pro lidi být trochu moc.

3) Vlastimil "Míla" Jelínek

Patnáctiletý kluk z Druhé strany o kterém koluje jediná věc, a to že to je malý strašpytel který nedokáže ani dojít do sklepa pro uhlí bez krčení se strachy z toho že ho možná v tom sklepě něco čapne a nikdy ho nevrátí domů rodičům.

Tahle pověst pronásledovala Vlasťu skoro celý jeho život a proto se rozhodl se s tím něco udělat. Tak se jednoho večera rozhodl že půjde na výslech do Stínadel, pro nějaké zajímavé věci, proste pro cokoliv co by z něj smylo tuhle ostudu.

Bylo to právě v době, kdy Ondra byl furt v Danešově partě. Když Vlasťa procházel ulicemi Stínadel, skupina Vontů poznala že nebyl Vont, čapli ho a přivedli ho k Danešovi. Než se jim ale povedlo ho dovést Danešovi pod nos, tak se Vlasťa nějak vypletl z jejich zajetí začal utíkat opačným směrem pryč.

Co tehdy nevěděl, bylo že v té skupině která ho zachytla, byl také Ondra. Ostatní lidi ze skupiny ho tedy poslali za Vlasťou, do teď ani neví proč. Proháněli se ulicemi Stínadel a nějakým kouzlem se dostali na Rozdělovací třídu.

Ondra nějak zakopl a udělal si něco s rukou. Vlasťa chvilku polemizoval nad tím, zda má svému pronásledovateli pomoct nebo ne, ale nakonec se rozhodl že to bude ta lepší varianta. Jelikož už předtím než se vydal na svou malou výpravu věděl, že se něco semele, tak si vzal s sebou menší lékárničku, jen pro jistotu. Vyčistil Ondrovi jeho pošramocenou ruku a omluvil se mu, i když to byl právě Ondra který by se měl omlouvat.

Ondra ho přemluvil, aby se zítra sešli, aby se mohl pořádně omluvit. Vlasťovi sice ze začátku moc nechtělo, ale když zjistil že proti němu Ondra vlastně nic nemá, tak souhlasil. Dali si svoje adresy, a oba šli domů, jelikož už bylo dost pozdě

Den potom se sešli, Ondra dokonce přinesl koláče jako omluvnej dárek, který jeho máma upekla pár dní zpátky. Nějak to asi fungovalo, protože teď jsou Ondra a Vlasťa nejbližší kámoši.

To jest vše moji milí plantážníci, doufám že jste si tuhle slohovku užili. Děkuji vám všem moc za pozornost.

[jetel]

Au revoire? Auf Wiedersehen? Dovi?

Znáte takový ten pocit, když něco považujete za jistotu, že tohle se fakt nikdy nemůže pokazit a pořád to tu v nějaké či oné formě bude? Tak bych vám jen rád připomněl, že jediný opravdový jistoty v životě jsou smrt a daně.

Protože mi před pár měsíci jedna tahle životní jistota umřela. Nebyla to ta jistota smrti, nikdo ve skutečnosti nezemřel, jen jsem přišel o jednoho, pro mne blízkého, člověka. Přišel jsem o člověka, se kterým jsem měl nejintenzivnější kontakt a psali jsme si prakticky denně. Měli jsme některé společné zájmy, které s jinými lidmi nesdílím, takže jsem si ho hodně vážil. Ale očividně ten obdiv byl jednostranný, když tahle moje životní "jistota" z čista jasna loni koncem listopadu utnula kontakt a já vlastně do dnes nevím proč.

A po těch měsících mne vlastně zajímá už jen tahle jediná otázka - Proč jsi se se mnou přestal bavit? Můžeme pak klidně definitivně naše cesty rozdělit a už se nikdy nevidět. Nechci se totiž dál trápit. Poslední měsíce jsem si dal velmi intenzivní přemýšlení nad vlastní existencí a prožil osobnostní posun jako ještě nikdy. (Ano, přispěla k tomu zkušenost z návštěv psycholožky, ke které jsem chodil před pár lety, ta mi nastínila cestu seberozvoje a já jí za to moc děkuji. Takže jo děti, choďte na terapii, je to super.) A došel jsem po skoro 30 letech k tomu, že konečně volím cestu, na které se chci mít rád. Mít se totiž na piču, být zapšklý a tvářit se jak je svět proti mne - je hrozně jednoduchý. Najít však životní štěstí uvnitř sám sebe - je sakra těžký. Aspoň teda pro mne bylo. Upřímně gratuluji těm, jimž jsou od přírody šťastná povaha.

Nikdy jsem nebyl úplně pesimistický k výhledu do života, nějaký optimismus tu v jádru vždy byl. Ale svoje nedostatky jsem si vyplňoval hledáním se v jiných lidech a fixací na nich. A teď, když mi ta osoba, na kterou jsem byl nejvíc fixovaný, odešla.. tak tu ve mne zbyla jen obrovská díra.

Po vykopání díry přišla panika. Paniku následovaly všechny fáze smutku, až došlo konečně na smíření. Trvalo to dlouho, ale už jsem smířený s tím, že se tu odpověď třeba nikdy nedozvím. Přemýšlel jsem nad tím opravdu dlouho, intenzivně, až tak intenzivně, že se mé myšlenkové pochody stočili dovnitř a tam nastal ten obrat a prozření. Rozhodně to nebylo hned, ale postupně se mi začal líbit ten pocit dumat víc sám nad sebou než nad zbytkem a jinými lidmi. Najít svoje vlastní problémy, s čím se mi nežije dobře a co bych rád změnil. Nerad to přiznávám, ale jsem za tuhle ránu bez vysvětlení vlastně nakonec i rád. Byl to konečně ten zlom, který mne donutil začít něco dělat a ne jen přežívat.

Co jsem tímhle vším chtěl vlastně říct? Asi jen veřejný ahoj po 15 letech a dík za vše. Už to nikdy nebude stejný.

[ao3-knihomol]

Nemilá S.

Už vím, co je to projekce a možná to vysvětluje nějaký tvoje chování. Funguje to na stejným principu jako podle sebe soudím tebe. Takže vlastně spousta věcí, ze kterých si mě obvinila, tak jsi udělala ty.

Proč jsi mě neustále obviňovala z toho, že se s tebou nechci bavit, závidim ti, dělám ti na schvály a přeju ti zlý věci? Možná proto, protože přesně tohle jsi cítila ty ke mě?

To obviňování, že se s tebou nechci bavit by mohl být strach z opuštění. Ale vysvětlovat pokaždý, když nemám čas, že se s tebou chci bavit, ale momentálně mám třeba něco do školy, bylo fakt únavný.

Že ti závidím. Ty sis myslela, že ti závidí každej. Ale tys záviděla každýmu pomalu i ho*no u cesty. A možná jsi mi záviděla. Třeba lepší vztahy v rodině. To, že mi škola v rámci možností šla. To, že mě moje koníčky opravdu naplňují. A teď neříkám, že tvoje koníčky byly špatný. To ani náhodou. Jen jsem z toho měla pocit, že tě netěší. Že s tím máš jenom starosti. Dokonce jsi několikrát říkala, že si musíš IG smazat, protože ti bude tak líp. Ale nic se nekonalo. Protože všechno, co jsi dělala jsi musela vyfotit na IG. Naplňovala tě ta pozornost. Sama jsi mi i vysvětlila, že tvoji sledující musí vidět, jakej máš pestrej život. A ty naše tzv. výlety byly fakt jen o tom. Někam přijet, dojít, vyfotit se tam a rychle domů upravovat a zveřejňovat. Říkalas mi, že ten adrenalin potřebuješ. Ale proč jsem z toho teda měla dojem, že jde jen o co nejlepší fotku? Bylo to tak, že jo? Prostě jsi jen potřebovala něco zveřejnit. Protože proč bys tak najednou někam šla dvakrát do týdne? Jindy jsi jezdila mnohem míň.

Jo naschvály. Vlastně jsem nikdy nepochopila, proč bych ti schválně měla říkat, že je nějaká fotka ta nejlepší a přitom bych schválně vybrala tu nejhorší, jen aby z tebe měli sledující prd*l. Proč bych to dělala? A proč sis to vůbec myslela? Napadla mě taková otázka. Kdybych fotila já, doporučila bys mi ke zveřejnění tu nejlepší fotku? Nebo bys doporučila tu horší, abys ty měla hezčí fotky?

To samé, když jsi mě obviňovala, že ti přeju zlý věci. Proč? Proč tě to vůbec napadlo? Napadá mě leda to, žes mi sama přála špatný věci. Nebo jsi mi aspoň nepřála ty dobrý. Třeba moje studium. Bylo vidět, že mi to nepřeješ. Tvoje naléhání na to, že se ti mám věnovat. A nejvíc zrovna, když jsem dělala něco do školy. Twl fakt? Prostě jsi chtěla, abych se s tim mořila jako ty. Pokaždý když jsem se musela učit, tak jsem řešila jenom školu a na tebe neměla čas. Btw - tobě jsem se věnovala HODINY DENNĚ. A i při psaní seminárek a učení jsem ti musela být k dispozici. Ta jedna hádka, kdy jsem nepřišla kvůli bakalářce. Stejně jsem ti byla k dispozici na IG. Ale o tejden později jsi psala celý víkend nějakou seminárku. A správně. Nebyl vůbec čas a psalas jen, že nemáš čas.

No a víš, co mě taky hrozně mrzelo? Že tys o sobě mluvila neustále, a když jsem se tě nezeptala, tak jsi kolikrát měla kecy, že mě to nezajímá. A když jsem udělala státnice, taks mi napsala, ať jsem ráda a už o tom nemluvím. A když jsme se sešly, tak ses zajímala jen obecně o ten proces. Vůbec tě nezajímala moje konkrétní zkouška. To ti bylo u pr*ele.

A to, že jsem se musela o tebe aktivně zajímat mi připomíná jednu věc, kdy jsem nevěděla, co si mám myslet. Psalas mi, že nechceš díru v rozvrhu a chceš jít na dřívější seminář jedný profesorky a ptala ses mě, co máš dělat. Tak jsem ti řekla, ať se jí zeptáš. No a pak jsem se ptala, jak to dopadlo, jestli ti vyhověla. A ty ses mě zeptala, proč se vůbec ptám a o co mi jde 😐😐. Co to ku*va? Proč by mi mělo o něco jít? Řešíš se mnou problém a já se zajímala. Co je na tom divnýho? A proč by mi mělo o něco jít?

[berryontheroad]

Obcas se me lide ptaji proc jsem na tomhle tak ujetej. Nebo jeste s vetsi pravdeplodobnosti se mi smejou. Kdyz reknu kakao tak si asi zpetne vybavi sami sebe v mladych letech s hrnkem granka. Jsem na tyhle smisky uz zivotem zvyklej protoze jdu celej zivot v necem v protiproudu. Nedavno me nepotesil doktor s vysledky krevnich testu. Nebyl jsem z toho v panice ani ve stresu. Jen jsem si potvrdil, ze moje myslenka o ukonceni moji pijacky ery je opravdu treba. Posloucham o lidech s podobnymi vysledky kteri to vubec neresi a pokracuji. Taky bohuzel znam pribehy umrti pri nereseni tohoto problemu. A abych nebyl tolik tajnej tak jde o spatny vysledky s jatry. Mel jsem na to proporce jiz z minulosti (medikamenty). Do nedavna pojidani nezdravych potravin a v neposledni rade a take to nejhorsi ten alkohol. Nejsem zrovna velkej oblibenec tvrdyho alkoholu, ale nebudu se tajit s tim, ze jsem si dal i v tydnu po praci sem tam nejaky to pivko. S tim ze jsem prestal pit, zkoncoval jsem take s obcasnym kourenim travy a ostatni drogy jsem ani nikdy neuzival. Prestal jsem s kavou. Prestal jsem s fast foody. Jsem asi tak z 85procent na zelenine a docela brutalne jsem navysil prijem ovoce. Chtel bych rici, ze se citim po dvou mesicich o dost lepe. Nemam sebemensi travici problemy. ( ano jatra jsou spojena v nejvetsi mire se zluci, strevy a srdcem. Dale se poji nadledvinky.) Jatra jsou takovy filtr a chemotovarna vaseho tela. A lide si to mozna neuvedomuji protoze filtr zni tak jako lacine. Neco co vymenis. Ale jatra jsou vojaky vaseho tela. Obetuji se pro dobro vase a ostatnich organu. Drzi co to jde a my jim dost casto vubec nepomahame. Ale pojdme k tomu kakau protoze tenhle pribeh by mohl mit bambilion pismen. Jak jsem ti prestal s tim vsim zacal jsem bejt znechucenej tim, ze mi prislo, ze jidla nemaji chut. Nebo ze jim furt to samy dokola. Coz ano, clovek se uci zase neco novyho a nemel by prestavat protoze by jsme si meli byt jisti, ze mame vyvazenou stravu. Ke kakau jsem se dostal na jedne z ceremonii v Aucklandu, NZ. Byl jsem prizvan jako fotograf. Byla to super spirytualni seslost. A obcas mi tohle zase posune trochu obzory a me to vlastne i bavi. Potkavat lidi s dusi.

Hodne se o tom kakau mluvilo az jsem zacal mit pocit, ze tam lidi nejdou uplne tak na kakao jako na nejakej silenej ritual a kdovi co do toho sypou. Koneckoncu to bylo kakao ohrivane s hrejivymi prvky jako chilli a kdovi co jeste. Kazdopadne to melo super vliv, ze to udelalo jeste vetsi booster pro srdce. Citil jsem jak se moje srdce rozsiruje a najednou jsem byl super uvolnenej a jeste vic vjemu v napojeni s ostatnimi. Bylo to super. Nakonec jsme se pomalovali glow barvickama a tancovali jsme. Od te doby jsem o kakau vedel ale neporizoval jsem si ho. Az do doby kdy jsem prave prestal se vsim tim svinstvem a zacal jsem postradat neco co by me tesilo a uvolnovalo (treba jako delala ta travka). A tak jsem napsal kamaradovi a od nej jsem koupil kvalitni kakao. Zacal jsem opet pocitovat jak me to nabiji a cim vice to uzivam denne tak mam pocit, ze to moji naladu dost pozdvihuje. Coz verim, ze moje nalada take vznika stavem jater. Kakao me prijemne nadnese, povzbudi. Otevre mou mysl a pocity. Dost me to bavi a rad to sirim i mezi sve kamarady. Rozhodne i vy by jste to mohli zkusit. Vice o kakau tady. https://www.cacayo.love/cacayo-lexikon/ucinky-kakaa/ btw. Vim, ze je vas po velice malo brouzdajic clanky ktery tu zanechavam. Ale ja to koneckoncu nedelam jen pro ctenare jako sam pro sebe. Obcas sleduju jak se moje myslenkove pochody meni a tim take tusim co na me ma dobrej a spatnej vliv. Jako treba nyni zacinam pocitovat, ze bych se mel vydat na dalsi pout a cestovat.

[pepikhipik]

Co bylo a nebylo správně v minisérii Černobyl?

Dost jsem si užil minisérii HBO jménem Černobyl. Stejně jako v jiných případech adaptací a filmů-na-motivy-reality je ale dobré si připomenout, co vše se v ní lišilo od „předlohy“. Moje fyzikální, žurnalistické a historické podjednotky sesumírovaly ty nejhlavnější odlišnosti. A, tož, pár se jich našlo!

Co se v reálu nestalo

K letošnímu výročí neštěstí v neslavné jaderné elektrárně si připomínáme stejnojmenný seroš, který skóroval cca čtyři roky zpátky. Co vše v něm bylo oproti realitě jinak, nebo posunuté?

🔹 Trojice mužů, kteří se v 2. díle potopili vespod elektrárny, přežila až donedávna. Dva muži pravděpodobně ještě žijí (poslední kontakt s jedním z nich proběhl myslím v roce 2015, takže nelze explicitně říct, že stále žijí, bo to nevíme). Nicméně, nedošlo na dramatickou scénu jejich dobrovolného přihlášení na „misi“. Prostě to dostali rozkazem.

🔹 Problematická chyba v RMBK reaktoru nebyla státní tajemství, ale byla mezi odborníky známá. Pravděpodobná příčina havárie související s chladícími tyčemi byla interně oznámena už 36 hodin po nehodě. Politický kontext seriálu by si vůbec zasloužil vlastní politologický článek. Neustále vyhrožování tím, že někdo „dostane kulku“ nebo Legasovovo kroucení hlavou nad stranickou (ne)schopností, jsou samy o sobě chybné. Kdyby skutečný Legasov nebyl oddaný člen strany, který se dobře navigoval v její byrokracii, nebyl by nikdy vysoce postaveným vědcem. Poslední díl se toho krátce dotýká, ale v předešlých Legasov vypadá trochu jako Alenka v říši socialismu.

🔹 Vzduch nad elektrárnou nemohl zářit vlivem Čerenkovovy radiace, protože na to částice radiace z reaktoru neměly dostatečnou intenzitu, a z většiny ani energii. Co mohlo být nad reaktorem těsně po výbuchu vidět, bylo záření vysoce ionizovaného vzduchu (vlastně jako u blesku). Alexander Juvčenko, jeden z pracovníků noční směny, popsal, že krátce po výbuchu viděl venku nad reaktorem „překrásný paprsek lehce namodralého světla, který směřoval od reaktoru a ztrácel se v nekonečnu.“ Co bylo asi „trochu jinak“

🔹 Radiace typicky není „nakažlivá“, jako je v seriálu prezentováno. Pokud je někdo dekontaminován a nešíří kolem sebe radioaktivní materiál, není pro své okolí rizikem. Oběti akutního ozáření skutečně musely být v izolaci, ale především kvůli tomu, že měli na padrť svůj imunitní systém. Plexisklo chránilo je, ne neozářené.

🔹 Na vliv ozáření nedochází v řádu minut, jako u nešťastného hasiče, který si potěžkal grafit. V reálu by se u něj projevilo ozáření po desítkách hodin.

🔹 Termální exploze, která hrozila ve 2. díle (a které zabránila právě ona heroická trojice), by neměla „2 až 4 megatuny“, ale podstatně menší rozsah. Snad jenom kolem 10 tun TNT. To je pořád kotel a pořád by to mohlo poškodit i další bloky elektrárny. Ale nebyla by to strategická vodíková puma.

🔹 Nedošlo na havárii prvního (ani jiného) vrtulníku během sypání do reaktoru. Došlo na jinou podobnou havárii, kdy helikopotvora zasáhla rotorem jeřáb, avšak ta se stala až týdny po výbuchu reaktoru. Lze nicméně říct, že kdyby Jaderná elektrárna V.I.L. nebouchla, vrtulník by tam být nemusel…

🔹 Pomineme-li uměleckou licenci, seriál se většině mýtů kolem Černobylu vyvaroval. Jeden však zmínil podruhé v závěrečném epilogu, totiž „most mrtvých„. Řada „civilistů“ se sice šla v noci na požár podívat do relativní blízkosti a někteří z nich byli i na onom mostě. Ale informace o tom, že „všichni z něj zemřeli“, nejsou potvrzené. Sledovat statistiku, kdo si v posledku odnesl důsledky ozáření, je obtížné. Dlouhodobé následky havárie se (ne)evidovaly.

Nejlépe to vystihuje svědectví Paši Kondratěva, které vypověděl pro noviny The Guardian před pár lety. Té noci byl prý na „mostě smrti“ i se svou ženou a dvěma dcerami ve věku 10 a 12 let. Dvanáctileté se později rozvinulo těžké astma a v 19 letech při těžkém záchvatu zkolabovala na ulici a kvůli pomalé pomoci zemřela. Měla černobylská noc na mostě vliv na astma? Velmi pravděpodobně mít mohla, 12 let je pro rozvoj těžkého astma kritický věk. Ale stoprocentně to tvrdit nejde. Její rodiče i sestra navíc stále žijí, třebaže na mostě byli taky.

Skutečně se však stalo…

🔸 Skutečně došlo na havárii v jaderné elektrárně Černobyl z důvodů, které popisuje seriál – tedy vlivem katastrofálně špatně naplánovaného i provedeného „bezpečnostního“ testu. #duh

🔸 Skutečně došlo na sypání písku a bóru, evakuaci Pripjaťi a Zóny, úklid střechy pomocí „biorobotů“, odstřel zvířat nebo třeba stavbu sarkofágu a všechny ty další divné věci. Vzdor nepříjemné situaci v Zóně nicméně platí, že zbylé bloky Černobylu byly v provozu ještě poměrně donedávna (!), stejně tak platí, že pro přírodu byl odchod lidí (ač samozřejmě také za cenu defektů) spíše požehnání. Přes všechny absurdně nezvládnuté aspekty prvních hodin havárie (včetně jejího samotného vzniku) lze vlastně heroickou sanaci označit za velký úspěch. Můžeme se jen dohadovat, zdali bychom my dnes v Česku byli schopni reagovat podobně efektivně, kdyby na něco takového nedejOdin došlo…

🔸 Ludmiła Ignatěnko skutečně přišla o dítě – nikoliv však kvůli tomu, že do sebe „vsálo radiaci a zachránilo tak matku“, ale protože bylo vůči kontaminaci během vývoje v děloze mnohem náchylnější. Co je to hlavní

🔸 Černobyl zabil více lidí, než jen pár desítek hasičů a pracovníků elektrárny. Doklady větší míry defektů kojenců jsou ale sporné – vyšší míra defektů v oblasti existuje dodnes. Možná ale více „potenciálních životů“ ukončila panika, protože po havárii došlo na 100 až 200 tisíc lidmi vyvolaných potratů. Tedy z právě obav, aby se nenarodily defektní děti. U dětí a mladistvých také došlo na znatelný nárůst případů rakoviny štítné žlázy asi o 25%. Ta má však velmi nízkou úmrtnost zhruba jedno procento, což ve finále znamená že jen okolo stovky úmrtí na rakovinu štítné žlázy lze přičíst nehodě v Černobylu. U jiných druhů rakoviny odhady mluví o nárůstu o 0.6%.

🔸 Odhady mluvící o celkových obětech v rozpětí od stovek přes 4000 až do 100 000+ však nejsou tak rozmáchlé jen tak z prdele. Rizikových faktorů na rozvoj rakoviny je pořádná pecka, zvláště v (post)sovětském kontextu stravování krásně ukázaném v jedné scéně seroše (cíga, vodka, uzený). Organizace spojených národů v roce 2017 dospěla k závěru, že pouze 25% obětí mezi záchranáři a hasiči, tedy cca 5000 lidí, lze připsat Černobylu. V dřívějších studiích OSN odhadovala, že Černobyl mohl nepřímo zabít 16 tisíc lidí. Greenpeace naproti tomu mluví až o stovkách tisíc lidí. Kde je pravda? To v reálu nikdy nezjistíme. S radiací je to těžké. U nižších dávek může fungovat jako spouštěč rakoviny. Ale když by ji nespustil otevřený reaktor, udělala by to cigareta. U takových případů je pak v podstatě nemožné určit, co vám ten hřebíček do rakve zatlouklo. Rozhodně platí, že Černobyl nebyl zdraví prospěšný. Těžko jej ale brát za reálnější verzi Cthulhu, jak se s ním zachází. Zvláště při pohledu na jiné zdroje energie.

Proč není na místě hejt

Rozhodně bych z výše uvedeného nerad černobylské události bagatelizoval. Čtenáři Vědátora určitě vědí, že jsem velký příznivec jádra, ale při správné aplikaci rozhodně i solárů. Je jistě dobré si připustit hrozbu, která s jadernou energetikou souvisí. A Černobyl je vynikající minisérie natočená na motivy skutečné události. Jako v každém podobném případě po emoční stránce zasahuje hřebíček na hlavičku v řadě způsobů, které by čistý dokument nedovedl.

Nicméně, na konci dne bychom neměli zapomínat i na tu faktografickou stránku události. Alespoň pokud se tedy u minisérie Černobyl nechceme pobavit jenom z hlediska scenáristického nebo televizního. Stále totiž zůstává objektivní skutečností, že jaderná energie zůstává jak jediným skutečně nízkokarbonovým zdrojem elektřiny, tak se může pochlubit i nejmenším počtem obětí.

Uhelné elektrárny uvolňují do atmosféry nejen jemné částice, ale i jemné radioaktivní částice. Které jsou radioaktivnější než jaderný odpad. Rok co rok zabije uhlí více lidí než jeden Černobyl. Jen obětí znečištění atmosféry je každý rok minimálně 80 tisíc.

„No jo, ale co soláry?“

I v případě masivního využití obnovitelných zdrojů by však docházelo na vyšší počet obětí na KWh. Největší neštěstí z hlediska energetiky je stále tohle protržení čínské přehrady. Ale také výšková montáž a údržba solárních a větrných elektráren má na triku značný počet obětí. Uvážíme-li, že dnes solární elektrárny tvoří jen 4 % spotřeby lidstva (nejen elektřiny, ale i zbylé), v případě doplnění na zbylých 96 % by docházelo na podstatně větší úmrtnost už jen z pouhé údržby. Jenže z toho, jak tisíc klempířů blbě spadne ze střechy, se samozřejmě bude hůře točit strhující příběh.

Seriálový Černobyl na každý pád eticky neshazuje jadernou energetiku o nic víc, než aktuální Godzilla eticky neshazuje hypotetická Velká Zvířata (protože nám právě Godzilla před kaiju konkurenty zachrání zadek, duh!). Fiktivní verze Legasova nechce zrušit všechny reaktory, chce je opravit. Minisérie naopak shazuje neprůhledné prostředí bez dodržování regulací a předpisů, shazuje mlžení tváří v tvář realitě, a v neposlední řadě shazuje nenaslouchání odborníkům na danou problematiku…

Bylo by proto skvělé, kdyby si kritici jaderné energie vzali z minisérie právě ta ponaučení, která v ní fskutečnosti vězí. Jinak opakují jenom stejné chyby jako Dyatlov.

Vypni to – Nejde to!

Zvláště tváří v tvář klimatickým změnám je ale především naprosto otřesné se donekonečna dohadovat nad tím, jestli lidstvo chce nebo nechce jadernou energii. I pokud vás radiace děsí, OZE jsou stále málo „efektivní“ (cenově i příkonem). Pokud chceme co nejrychleji a nejlevněji (ne kvůli „penězům“ a mamonu, ale aby z nich nezkolabovala ekonomika, nepřišly tak hladomory/revoluce) nahradit fosilní zdroje nízkokarbonovými zdroji, musíme co nejrychleji přejít na jádro. Třeba jen dočasně, na generaci, dvě. Ale kvaltem!

Dokud se však část ekologů bude zabývat tím, jestli je jádro to pravé ořechové nahrazení uhlí navěky věkův, bude to podobný případ, jako kdyby se lidé s infarktem báli jet do nemocnice, protože by mohli po cestě nabourat.

Zdroj: https://vedator.org/2023/04/co-bylo-a-nebylo-spravne-v-miniserii-cernobyl-2/

[chaos-merciful]

3. 1. 2024

Neznali jsme se. Potkal jsem tě poprvé. Nebo možná spíš vás - hádám, že kdybychom se potkali za jakýchkoliv jiných okolností, vykali bychom si. Já bych ti vykal rozhodně. Je zvláštní nad tím uvažovat. Třeba jsme se už někdy navzájem minuli. V metru, na ulici. Třeba ne. Nezáleží na tom tak jako tak. Nejspíš se už nikdy nedozvím tvoje jméno. Tvůj věk mi zůstane v hlavě jen odhadnutý. A nad všemi těmi věcmi, na kterých skutečně záleží, budu už navždy jen uvažovat. Rozuměli bychom si? Byli bychom k sobě vstřícní? Možná ne. Možná bys pro mě byl nesnesitelný, nesympatický od pohledu, hrubý a nepřátelský a na ničem bychom se neshodli. Možná bys byl nekonečně laskavý a vstřícný, s jemnými slovy a ještě jemnějším citem, chápal bys mě ve všem, čemu pevně věřím, téměř jako nejbližší přítel. Dost možná bys nebyl ani jedno z toho. Nikdy to nezjistíme. Nedozvím se, jestli jsi na někoho čekal, nebo jestli to měl být osamělý večer. Nedozvím se, jestli to byla tragická souhra náhod, nebo ještě tragičtější úmysl. Ale doufám, hluboce a upřímně doufám, že jsi byl milován. Že po tobě zůstala otevřená rána pulzující bolestí a láskou. Já jsem tě miloval. Asi jsem musel, no ne? Nikdy jsme se nepotkali. A tady jsme byli, ty a já, v tom nejintimnějším momentu, jaký na světě vůbec je. Tady jsme byli, ty a já, propletení svou lidskostí tak hluboce, že se nedalo poznat, kde jeden končí a druhý začíná. Co je láska, když ne tohle? Nikdy jsem tě nepotkal. A tady jsem byl, od tvé krve a s rukama na tvém srdci. Tady jsem byl a měl jsem pocit, doufal jsem, že ty jsi tam ještě též. Všechno v tobě se ještě chvělo vším tím, na co to bylo zvyklé, k čemu to bylo určeno - ale ty už ne. A na světle by ta pravda snad byla vidět víc. Nepřirozené úhly a žádné chvění, přivřené oči vyhlížející hvězdy. Třeba je to jinde lepší. Třeba tam není taková zima a hluk a tolik cizích lidí kolem. Třeba se tam jednou potkáme a konečně se představíme. Ty mi řekneš o svém životě - a já ti řeknu, co bylo po něm. A nebo naopak.

[cinnamondahlia]

Teorie „NIC“

Jistě si mnozí z vás kladli otázky typu: „Je něco po smrti?“, „Co bylo před vesmírem?“ a ještě mnoho dalších podobných, na které se dá odpovědět slovem „NIC“. A abych dokázal odpovědět na ty dvě již uvedené otázky, musel jsem se zamyslit nad tím, co je to „NIC“.

„NIC“ může býti za hranicí lidského chápání, poněvadž si ho zdravý lidský rozum není schopen představit. „NIC“ není tma, světlo a ani cokoli jiného. A když si toto uvědomíme a budeme vycházet z předpokladu, že „NIC“, jak my ho známe, neexistuje, vyplývá nám na povrch, že před vznikem vesmíru „COSI“ muselo být a že po smrti „NĚCO“ musí být. Poněvadž podíváme-li se na vesmír, musíme si uvědomit, že „NIC“, které tu bylo před vznikem velkého třesku a tedy i celého vesmíru, prostě musí být „COSI“, jelikož z „NIC“ nemůže vzniknout „NĚCO“.

Ale co když je slovo „NIC“ označením pro „COSI“, které je nám neznámé? A slovo „NIC“ má podobný význam, jako je v dnešním životě například auto, stůl, dveře, sklenice apod. a používání dnešního významu slova „NIC“ nemá v podstatě nic společného s významem našeho „NIC“ před vesmírem. Naše „NIC“ používané v hovoru, v textu, tak jako jsem napsal v předchozí větě já sám, je pouze špatně chápaný pojem a špatně určené slovo. Vždyť není možné, abychom měli pravdu při odpovědi „NIC“. Zkuste se někdy sami sebe zeptat: „Co je na této stěně?“ Odpověď „NIC“ není správná, vždyť je tam omítka a prach a bakterie a ještě bychom našli další a další věci. Z toho vyplývá, že vždy je „NĚCO“ a nikdy „NIC“.

Takže zjednodušeně řečeno by stačilo, kdyby astronomové netvrdili, že před vznikem vesmíru tu bylo „NIC“, ale „COSI“, nebo naopak my nemáme odpovídat na otázku: „Co je na té stěně?“ slovem „NIC“, ale „NĚCO“.

Pokud by se uchytil první příklad, mohli bychom si odpovědět na otázku: „Co bylo před vesmírem?“ slovem „COSI“. Stejně tak, jako kdyby se uchytil druhý příklad, tudíž si nebudeme odpovídat na otázky slovem „NIC“, ale „NĚCO“. Takže si odpovíme na otázku: „Co je po smrti?“ slovem „NĚCO“ a z toho nám vyplývá, že to není „NIC“. A to naše „NĚCO“ v tomto případě je zcela to samé jako „COSI“ v případě prvním.

A proto, já chci věřit, že po smrti je „NĚCO“ nebo „COSI“ je, ale nevím, co to je. A také věřím, že když tu nebyl vesmír, „NĚCO“ nebo „COSI“ . Občas v „NIC“ věřím, ale to neznamená, že není. Jenomže k teorii o neexistenci „NIC“, mi napomáhá i fakt o nekonečnu vesmíru. Co je to nekonečno? To je opakující se „NĚCO“ nebo „COSI“, ale někdy může být i „NIC“.

[tynous]

První státnice - chíra

Šesťák mě dostal. Právě proto jsem se až teď odhodlala k tomu, o tom konečně začít psát. Byl to pro mě psychicky nejnáročnější ročník medicíny…nikdy za celý studium jsem tak moc nebojovala sama se sebou, nikdy jsem tak moc nechtěla se vším skončit a jít dělat něco jednoduchého, mentálně nenáročného…

Za to, že jsem se z toho neposrala, vděčíme hlavně lidem kolem sebe. V první řadě bych měla poděkovat svými tátovi, které tomu sice nikdy na 100% nerozuměl, ale vždycky mi kryl záda a poslouchal moje neustálý stesky a utěšoval moje ubrečený výlevy. Medicína je sakra týmová práce! Já bych to bez svého týmu rozhodně nedala! Díky, moje skvělý brokolice, že jste mě v tom nenechali samotný! Díky, Ájo! Za tu neutichající podporu celých 6 let a za rameno, na kterém jsem se mohla kdykoliv vybrečet! Díky Vendy a všichni moji anatomičtí friends! Díky, kruhu 6! Mám vás ráda!

Semestr se pomalu rozjížděl a mně se nechtělo nic dělat. Věděla jsem, že bych tak druhý týden měla pomalu začít, ale...stačilo mi vstávání a chození na 7 na ranní vizitu na dětskou chirurgii, kde ale stejně buď nebyli doktoři nebo pacienti ještě spali. Po prázdninách to byl tvrdí střet s realitou. Ráno vstát, nasnídat se a vyrazit do školy, tak aby tam byl člověk cca v 6:45, do skříňky, kompletně se převléct do bílého a vyrazit na oddělení. Doktoři ale stejně většinou chodili až na 7:15, takže jsme pak taky časem začali chodit na 7:15. Všichni pacienti totiž v 7 ráno ještě spali a budit je, je to poslední, co chcete dělat. Po ranní kontrole papírů a nervózního se vyptávání se sester, co je nového, jsme se odebrali na seminář. Semináře byly na dětské chíře ve většině případů velmi kvalitní a rozhodně se v mnoha případech jednalo o jedny z nejlepších seminářů celého roku. Byly jasné, k věci, týkaly se státníkových témat a měla jsem pocit, že domů odcházím alespoň s jakými novými znalostmi.

Po semináři následovala praxe na oddělení/sále/ambulanci. Někdy to byla naprosto bezpředmětná akce, protože buď na oddělení nebyl žádný doktor nebo na ambulanci zrovna nebyli žádní pacienti. Jindy se zas stalo, že jsme šli na 30 minut na sál...no to tam toho moc nevidíte.

Jednou jsme byli asi 1,5 hodiny na kardiochirurgickém sále a doktoři v tomto čase jen napojili mimotělní oběh. Jak asi musela ta operace reálně být dlouhá? No...dost. My jsme z toho ale moc neměli.

Po třech týdnech dětské chirurgie, vstávání na 7 a jednom podvečeru stráveném na ambulanci, jsem se sebrala a odjela na 14 dnů na praxi mimo Motol.

Moje cesta vedla (jak jinak) na ubytovnu do Liberce. Odtam jsem pak každé ráno v 6:30 vyrážela svozem do Turnova. Na chirurgii v Turnově jsem byla konfrontována s chodem chirurgického silně personálně strádajícího oddělení okresní nemocnice, Musela jsem se trochu zorientovat a sama si hledat aktivity a aktivně se chtít zapojit, ale nakonec jsem toho viděla a zkusila si opravdu spoustu.

Někteří doktoři mě poměrně aktivně zapojovali do operací a nechali mě sem tam něco zkusit. Nejsilnější vzpomínku mám asi z asistence u amputace nohy ve stehně. Něco tak specifického jsem do té doby ještě nezažila a nutno říct, že to byl v mnoha směrech opravdu zvláštní zážitek. Zároveň to byla operace s dvěma mladšími doktory a ti mě nechali toho dělat poměrně dost.

Mezitím jsme se spolubydlící na ubytovně bojovaly trochu s tím, kdo se kde bude učit a jak to vymyslíme. Díky tomu jsem strávila poměrně dost času v libereckých a turnovských kavárnách. V Liberci doporučuju - FofrKafe na náměstí, Kafe Jinak (Hrazená 12) a samozřejmě DOK vedle nádraží, v Turnově pak Panorama kafe v boční uličce vedle náměstí.

Dva týdny uběhly v Liberci jako voda. Na vstávání v 5:40 jsem si taky nakonec docela zvykla, jen mě čím dál víc trápilo, jak moc nestíhám učení. Začínala jsem být dost nervózní a trochu frustrovaná svou pomalostí. Všechny dny začaly vypadat stejně - praxe (z té utéct co nejdřív to šlo, protože mě pořád strašilo v hlavě učení), dostat se do Liberce nebo do kavárny, učit se, jít si zaběhat a pak se učit zase, jít spát. Občas jsem to ještě proložila rychlým nákupem nebo výletem do sekáče (moje guilty pleasure).

Vrátila jsem se do Prahy v naději, že přednáškový týden na dospělé choře bude víc v klidu. Měla jsem pravdu v tom, že chození do školy bylo teď o dost příjemnější, protože jsme chodili až na 8:30 a odcházeli cca kolem 12. Přednášky byly jak kdy...někdy byly fajn, někdy jsem hypnotizovala hodiny, aby to už sakra skončilo. Doma mě ale mnohem víc začalo stresovat učení a jak moc nestíhám. Všichni mi říkali, jak je chýru vlastně docela v pohodě státnice a jak se nemám čeho bát...já jsem se bála, hodně. Měla jsem pocit, že nic nestíhám, nic nezvládám...nedokázala jsem si představit, jak to sakra zvládnu. Zpětně vím, že po choře mě čekaly ještě mnohem horší zážitky, na druhou stranu je ale důležitý říct, že chýru rozhodně nebyla zadarmo a učení bylo opravdu dost.

Přišel týden traumatologie, což byl asi největší džouk z celého bloku. Byly to zas jen přednášky nebo takové prapodivné semináře, kde se s námi někdo snažil trochu diskutovat, ale nebylo moc o čem, protože jsme o traumatologii věděli asi zhruba stejně jako před nástupem do prváku. Jediný světlý okamžik bloku traumačky byla přednáška od Vojty Kunce.

Poslední týden před prvním státnicovým "svaťákem" byl kombinace neurochirurgie a kardiochirurgie. Účast už se poměrně zmenšovala a zpětně se tomu ani moc nedivím. Z kardiochirugicckých přednášek si nepamatuju nic, Neurochirurgie byla díky profesoru Bradáčovi o něco zajímavější...bohužel mi ale stejně nejvíc utkvěly v paměti jeho dotazy na to, kdo dostal za co Nobelovu cenu a poznámky o tom, že je mě na rehabilitaci škoda...no nevím , jestli si to pak myslel i u státnice...

Přišel konec výuky, byla jsem hrozně pozadu...měly jsme začít opakovat a mně chybělo ještě tolik otázek....P. byla o hodně přede mnou...byla jsem v nervu. Učila jsem se, nestíhala jsem, nebavilo mě to...

Začaly jsme opakovat. Já jsem měla najednou pocit, že mám asi nějakou gastroeneteritidu, bylo mi hrozně špatně, nemohla jsem pořádně jíst...opakovaly jsme kvůli tomu online. Bylo mi strašně...3 dny jsem nemohla pořádně jíst...nebyla to gastroenetritida, ale somatické projevy stresu z první šesťácké státnice. Všichni kolem mi tvrdili, jak je chíra v pohodě a jak to zandám jak nic...bylo mi hrozně.

Pamatuju si doteď živě, jak jsem si ještě v autobuse cestou do Motola opakovala 2 otázky z neurochirurgie, které jsem měla pocit, že jsem se snad nikdy předtím neučila (což nebyla pravda, ale...). jednu z nich jsem si pak vytáhla...už taková moje klasika. :D Stejně mě to ale nezachránilo od toho, aby se mě profesor Bradáč ptal na věci, o kterých jsem vůbec nic netušila. :D

Státnici jsem nakonec zvládla překvapivě v klidu a zpětně můžu říct, že to vůbec nebylo tak straší, jak jsem se obávala. Rozhodně tahle státnice patřila k těm příjemnějším. Zkoušely nás dvě komise - jedna složená z traumatologa a kardio nebo neurochirurga, podle toho, co za otázku jste si vytáhli. Druhou komisi tvořili dva všeobecní chirurgové - jeden z dětské a jeden z dospělé chirurgie.

Já jsem šla první na traumatologii a neurochirugii. Vytáhla jsem si zlomeniny pánve a nějaké deformity páteře nebo něco podobného. Pánev byla relativně v pohodě, jen jsem paní docentce neřekla nic o pánevním závěsu, což ji lehce popudilo. V neurochirurgii jsem vlastně moc nevěděla, o čem mám mluvit, ale stejně to asi bylo jedno, protože po pár mých větách se mě pan profesor začal ptát na věci, o kterých jsem nic nevěděla.

Z obecné chirugie jsem si vytáhla tu nejhorší otázku, jakou jsem mohla. Byla to otázka hned ze začátku a jednalo se o nějaké obecné chirurgické věci - stehy, rány apod. Pan přednosta nebyl asi moc nadšený z mých znalostí o provedení matracového stehu, který po mě chtěl nakreslit, což jsem úplně zkazila. Ze speciální chirurgie jsem si naštěstí vytáhla tu dětskou, ke které jsem měla mnohem blíž. Povídání o Hirsprungově chorobě se mi celkem povedlo a paní doktorka z dětské byla neuvěřitelně milá a celou dobu mě dost vedla. Sice jsem si klasicky zas naběhla, když jsem začala něco vyprávět a pak jsem si najednou nebyla vůbec jistá, jak to je, ale nějak jsem to zvládla.

Na chirurgii jsme museli všichni čekat na oficiální vyhlášení. jelikož jsem již tradičně naběhla hned mezi prvními, tak mě čekalo ještě pár hodin v Motole, kdy jsem jen doufala, že by mi přece hned řekli, kdyby mě vyhodili. Ano, pokud vás vyrazí, tak vám to hned řeknou a nenechají vás tam čekat jak trubky. Všichni jsme si ten den nechali zapsat do SISu známku a jeden červený křížek se změnil na zelenou fajfku.

Cesta na letiště do Švýcarska byla volná! (btw. o tom, že jsem si na středu koupila letenky do Švýcarska a při přihlašování chytla termín na státnici až ve čtvrtek, o tom tady raději pomlčíme...byly to krušné dva týdny než se uvolnilo úterý :D )

Stejně jako cesta k pediatrii...