#nájem

[lightsinthemist]

Chci jen říct, že bydlet v blízkosti Ostravy, tak chodím na Sweeneyho Todda každý měsíc.

[alexvacice]

Největší scam moderní doby je platit nájem + poplatky a že si to lidi nechaj líbit. Proč ten nájem vlastně platim, když to nejde k údržbě bytu? Jo aha, ty tim platíš hypotéku? Takže já si nemůžu dovolit na vlastní protože tobě platim hypotéku?

[den-dumm]

Ne, nestávkuju kvůli sobě

Je normální (ač ne správné), že vyučující zůstávají na pracovišti dýl než je jejich pracovní doba a i o víkendu obětovávají svůj volný čas důkladné přípravě na výuku na příští týden. Je také naprosto běžné, že především výtvarkářstvo a některé*ří další vyučující (technická výchova, fyzika ad.) nakupují materiál do hodin ze svého.

Mnoho vyučujících nemá čas se během pracovní doby vůbec naobědvat. Jen výjimky (u nás na škole) obědvají kolem 12 hodiny, zbytek obědvá po 14 hodině s tím, že pokud vám končí hodina ve 14:30, už nestíháte oběd ve školní jídelně vůbec.

Asistentstvu pedagoga mnohdy z úvazku nevyplývá ani právo na všeobecnou půlhodinovou přestávku, natož čas na oběd. Některé*ři asistentky*i starající se o dítě vyžadující "nonstop péči", se musí dožadovat i odskočení na záchod. Asistent pedagoga za zhuntování si zdraví (ledviny, žaludeční vředy) dostává 18,5 tisíc hrubýho.

Mnoho pedagogů dává do své práce mnohem víc, než je od nich vyžadováno (i když víme, že to stejně není dost). A přesto teď nestávkujeme kvůli sobě, ale kvůli svým studentkám*ům a kolegyním*ům!!!!

Půlené hodiny, které se zavedly na některé předměty a které mají pro děcka a jejich vzdělání obrovský přínos, se mají omezovat/rušit!

Z vlastní zkušenosti říkám, že odučit hodinu s 18 dětmi je úplně o něčem jiném, než když je jich na vás 29 a ani tam není asistent*ka pedagoga. V nešťastných třídách občas opravdu jen kočírujete hajzlíky a u zbytku nezbývá než doufat, že umí dávat pozor sami, protože děláte full frontál (nesnáším frontální výuku - chci děcka ve výuce aktivizovat, ne jim vsouvat pasivně vědomosti do hlavy bez propojení s ostatními znalostmi). Ideální situace by byla buď polovina dětí ve třídě na jednoho vyučujícího, nebo asistent*ka v každé třídě. Nemáme a ještě dlouho nebudeme mít ani jedno. A proto nám teď odeberou i to málo půlených hodin, co máme...

Když už jsme u těch asistentů:

"Asistent věnuje individuální podporu dětem, které potřebují jiný přístup, znovu dovysvětlit, nasměrovat. Kdyby byl učitel v třídě s více žáky se specifickými potřebami sám, tak by zdaleka nestihl naplnit potřeby všech žáků a žáci by nebyli schopni zažívat úspěch, což je klíčové pro udržení nadšení ze vzdělávání a touhy po dalším poznání. [...] Asistent pedagoga je ve třídě po většinu času a má možnost i na druhém stupni pozorovat vztahy ve třídě a tmelit kolektiv či řešit krizové situace. A ano, i asistentům pedagoga by měl být podle plánů ministerstva snížen plat o 2 %.

Navíc se mají změnit pravidla pro přidělování a financování asistentů pedagoga, což by mohlo vést k tomu, že na některých školách asistenti vymizí úplně. Nyní určují potřebu asistenta poradenská pracoviště, v budoucnu by měl být přidělován podle počtu tříd, jejich naplněnosti a počtu školáků s omezeními. Tedy téměř bez jakéhokoli odborného posouzení." - zdroj

Kromě situace s asistentstvem pedagoga je běžný i podstav nepedagogických zaměstnanců - uklízečky, kuchařky, ale třeba i (školní) psychologové nechtějí pracovat za mizerné peníze nabízené ve školství. A bude ještě hůř.

Naše uklízečky na plný úvazek pracují každá za dva a díkybohu za to doteď dostávaly lepší peníze (právě i za ty neobsazené pozice) - stále však míň, než je např. zmíněná odměna asistentstva pedagoga. Teď jim i tyhle peníze chtějí vzít a donutit je odejít do soukromého za lepšími mzdami, aby vůbec měli z čeho zaplatit nájem a jídlo do huby. Představte si vyžívat ze sotva 16 tisíc měsíčně (zatímco průměrný člověk prý vydělává kolem 40 tisíc (hahahah)).

A to vůbec nemluvím o situaci se školními psychology, které školy lákají marně, když je po psychologické péči poptávka de facto všude a za mnohem vyšší odměnu za vykonanou práci:

"Navíc hlavním problémem je, že další opatření má snížit o 2 % platy neučitelských pracovníků školy, kteří jsou již nyní vysoce podhodnoceni. Například školní psycholog bere v průměru 31 600 Kč hrubého. Průměrný plat psychologů v rámci celé republiky je však 43 600 Kč. Tedy o 12 000 Kč vyšší. Spousta škol tak školního psychologa vůbec nemá. Není proto divu, že podle posledních studí 40 % žáků 9. ročníků vykazuje známky deprese a úzkostí. Sehnat kvalitního psychologa do škol není zrovna nejjednodušší, a už vůbec ne za současné finanční ohodnocení, které se nyní má ještě snižovat. Navíc psychologům nestačí vystudovat pouze vysokou školu, ale musejí absolvovat také výcvik, který stojí od 300 000 Kč výš a hradí si jej psychologové sami. Ředitelé tak nemají jinou možnost než vzít z financí na platy pedagogů a přesunout je na platy nepedagogických pracovníků." - zdroj (doporučuju přečíst celý).

[intergalactic-garbage]

čumbleři! jsem pražák, matfyzák, a sháním nějaké kamarády na bydlení! 💖🧚🏼🦐💫🏳️‍⚧️

jsem trans hoch, studuju bc informatiku na matfyzu, nejspíš budu v následujícím akademickym roce pracovat někde jako ajťák. většinu času jsem někde zašitej, buď u laptopu doma nebo u laptopu v kavárně/knihovně, a když už vylezu ven, tak jsem kamarád a rád pokecám. samozřejmě jako správný ajťák auťák komunikuju se všema dobře a upřímně, takže se občas zeptám, jestli se se mnou teď chcete bavit a když uslyšim ne tak odpráskam :D

představuju si bydlení cca v pěti lidech (nějaké z nich už mám ze svých irl kamarádů), někde cca v oblasti holešovic/smíchova/centra (protože se mi to hodí ke škole :3), s sharováním pokojů, ideálně tak aby nájem nebyl vyšší než 6000 za osoboměsíc.

už jsem prokrastinoval na sreality a našel nějaké mňamky, kam bych se chtěl jít podívat :j nastěhovat bych se chtěl asi někdy během září, ideálně v první půlce, ať pak začátkem semestru nemusim řešit tyhle koniny a můžu se actually učit (epic adhd moment)

jestli je tahle epická nabídka pro tebe něco zajímavého, mam telegram (@sipkovaruzenka), matrix (@lidar:ks.matfyz.cz) a mail (uran@matfyz.cz) a občasně reaguju i na téhle peklostránce ^.^

🦆🦝🫁🧜🏼🪿

[cistota]

Podstatou lidského života je kazit.

Je sice pravda, že kdo nic nedělá nic nezkazí, ale je ještě pravdoucnější, že člověk přežívá skrz konání. Kdo nic nekoná, nemá na nájem a chcípne.

Proto je člověk bytost, která již že své podstaty musí konat a kazit.

[zatracenapoezie]

narozeninová

další sfouknutá svíčka,

všechno nejkrásnější, spoustu lásky a taky dvě pusy na líčka

smetanovej sen a sladký ovoce a dvě nekonečný sedmikrásky

to je dobře, že už máš zase trochu delší ty vlásky

občas mi život přijde zbytečně těžkej

co by ti řekla, kdyby tu byla

ona? nebo ta holka, malá, roztomilá

dvacet tři, řeknu to radši slovy. na prstech nosíš ty nejdražší kovy, protože jsou po babičce

před dvěma lety, před rokem, koukáš se na ně dva. teď koukáš se na sebe a furt jsem to já

rudá rtěnka a vogue cigára a pokaždý když se semtam usměješ tak v dálce zahraje falešná famfára

usměj se trochu víc a projevuj zájem

po sexu najednou nemusíš platit vysokej nájem, protože bydlíš v cizím srdci.

vždyť stačí se občas zeptat jak se má.

a jak se máš ty?

[kocourmokroocko]

"Madam, vidím, že jste si v mém závěsu vyhlodala ilegální díru. Prosim nájem"

"Ne. u_u "

"Madam. Toto je neoprávněná díra. Nájem bych prosil."

"Sám seš neoprávněná díra."

"Madam. Žádám poplatky za energetickou spotřebu vaší díry."

"Žádám poplatky za zření tvýho ksichtu, ty huji břesknej."

"Madam, prosím"

"NE."

*práskne za sebou dírou*

Přijímam kontakty na kuřecí právníky, takhle to nejde dál

[domacipitomec]

ve svém srdci (i svou stavbou těla) jsem selka. Chci na Salaši pást ovce a ne platit nájem >:(

[bajecna]

[haneulgangnamacademy-rpg]

Key

Jméno postavy: Kim Kibum Pozice: Student Ročník: 2. ročník magisterského studia fakulty sociálních věd, politologie a mezilidských vztahů Národnost: Korea

Backstory: Již od malička se měl Kibum dobře, tedy, v rámci možností. Jeho rodina byla bohatá a on byl nadaný, jak by s jeho geny také nemohl. Rodina plná lékařů, doktorů a všeho ostatního, co se kolem medicíny pohybovalo. A samozřejmě, stejné požadavky měli i pro Kibuma. Možná, kdyby se mu rodiče věnovali, nestrávili věčné večery v nemocnici místo toho, aby je strávili doma se svým dítětem a kdyby se prakticky nemusel vychovávat sám, možná by se i na medicínu dal. Jelikož jej ale v tomto směru nikdo nevedl a tak nějak se očekávalo, že Kibum prostě na lékařskou půjde, nikdy se to neřešilo. Tedy, až do jeho osmnáctin. Když už se blížil k maturitě, samozřejmě se Kibumovo rodiče začali vtírat a vnucovat mu medicínu, mladík ale tohle vše dost rychle zamítl a sdělil jim, že se na lékařskou školu nechystá. Mnohé měsíce se snažili jej přemluvit, přeci jen to byla rodinná tradice, nesměl to jen tak porušit. Ale někdy to vzdali. Kibum nebyl jedináček, ale byl nejstarší. Možná proto jeho rozhodnutí jeho rodiče natolik rozzuřilo, že jej vykopli z baráku, chvíli před maturitou. Ono rozhodnutí bylo tak nečekané, že si Kibum měl celkem problém spontánně sehnat bydlení, i jen s těmi pár věcmi, co sebou dostal. Po pár hodinách doprošování se jej však ujali rodiče jeho nejlepšího kamaráda, pod podmínkou, že si najde co nejdříve brigádu a bude platit určitou částku za nájem. S tím mladík souhlasil. Byl však jeden problém - musel se odstěhovat do Seoulu. Na to ale hodlal přistoupit. O pár měsíců později, jakmile dodělal svou maturitu, hned rozesílal přihlášky na každou možnou školu, a jedna z nich byla právě Haneul Gangnam Academy. Jedna z nejlepších škol, která byla pro svou prestiž více než známá. Kibum věděl, že na ní měl, a i když nebyl překvapený nad přijetím, nemohl popřít, že se necítil šťastně, ba dokonce až pyšně. Konečně mohl začít od začátku, a věnovat se tomu, co jej přes ta léta samoty zajímalo nejvíce - psychologií.

Facebook: Kim Kibum

[hynku-vileme-jarmilo]

This user is a Lucerna hater

Špatná akustika-hroznej hluk a hovno slyšet

Mrtě lidí - jakože příliš hodně

Vedro na chcipnuti - komunisti zazdili ventilaci nebo tak něco

Drahý nájem a bookování několik let dopředu

Drahy pivo

Jakože drahý úplně všechno

Málo záchodů (to mi nevadi. mam záminku chodit ba pány)

Jediná výhoda - a čím si to drží pověst je poloha v centru Prahy

[hadivadlo]

Petr Oslzlý: HaDivadlo až do roku 2004 divadlem hledalo svůj domov…

Petr Oslzlý a Tomáš Matonoha na Otvíráku HaDivadla v Alfa pasáži roku 2004. Foto archiv Karla Flávy Hanáka.

Vzniklo v Prostějově roku 1974 spíše nedopatřením, které však bylo z pohledu vývoje českého divadla v poslední třetině 20. století šťastnou shodou okolností. První premiéru realizovalo na velké scéně tamního Národního domu, později se zabydlelo v tzv. Přednáškovém sále této unikátní secesní stavby architekta Jana Kotěry a občas své akce realizovalo i v ulicích města. V polovině osmdesátých let, přesto či právě proto, že k sobě stále více poutalo pozornost progresivní části československého divadelního prostředí, prostějovské komunistické orgány již dále nechtěly povolovat jeho experimenty a existenci HaDivadla zachránil logický přesun do Brna. Ve svazku tehdejšího Státního (dnes Národního) divadla posílilo „experimentální složku“, kterou doposud tvořilo jen Divadlo na provázku. Nebylo mu však poskytnuto působiště – ostatně i Divadlo na provázku si je v Domě umění našlo a vytvořilo samo – takže začala pouť HaDivadla Brnem. Po působení v sálech v Klubu B. Václavka a Klubu mladých na Šelepce získalo až po sametové revoluci bývalou prodejnu Supraphonu na Sukově ulici 4/6 a především za ní situovaný malý sál za první republiky patřící brněnskému Rotary klubu. I když prostory zde byly stísněné, byl to zajímavý prostor, s nímž se dalo skromně, ale zajímavě pracovat. HaDivadlo jej při přestěhování pojmenovalo Kabinet múz a postupně i v těchto limitovaných podmínkách jsme se jej snažili – myslím HaDivadlo s Centrem experimentálního divadla (CED), jehož jsem byl ředitelem – upravovat a vybavovat tak, aby co nejlépe sloužil alternativnímu divadelnímu provozu.

Vstup do HaDivadla v Alfa pasáži v roce 2004. Foto archiv Karla Flávy Hanáka.

HaDivadlo se zde nesporně po určitou dobu cítilo „jako doma“. Na začátku tisíciletí v rámci prostorové racionalizace se však pro Českou spořitelnu, která byla po dlouhou dobu příznivě nakloněným pronajímatelem, komplex budov, na konci jehož křídla na Sukově ulici se Kabinet múz ocital, stal nákladnou přítěží. Akutně hrozilo, že nový majitel již nebude k dalšímu pronajímání ochoten a též prostor Kabinetu múz, i když měl neopakovatelnou atmosféru genia loci, vzhledem ke své omezené rozloze nedovoloval umělecký rozvoj, k němuž HaDivadlo zákonitě směřovalo.

Prostory původního kina Alfa před přestavbou na současné HaDivadlo. Foto archiv Karla Flávy Hanáka.

Situace, kterou jsem jako tehdejší ředitel musel spolu s vedením HaDivadla aktuálně řešit, začala být existenčně kritickou. Jako až vysněná varianta vyvstala možnost pronajmout a pro alternativní divadelní provoz adaptovat prostor od počátku roku 2003 neprovozovaného kina v suterénu Paláce Alfa. Přestože si Město Brno, zřizovatel CED, tedy i HaDivadla, uvědomovalo, že položka za nájem se bude muset zvýšit, neměli jsme šanci konkurovat případným komerčním nabídkám. Rozhodující tedy bylo, že vlastník-restituent Paláce Alfa Vladimír Hrdina ctí odkaz svého děda Františka Hrdiny, který jej postavil v třicátých letech minulého století podle návrhu architekta Bohuslava Fuchse a přál si, aby v suterénu exkluzivní pasáže, do něhož nechal navrhnout i postavit prostor kina a hudebního klubu, byly vždy kulturní provozy. Nezanedbatelnou roli také sehrálo, že hned při vstupních společných jednáních jsme zjistili, že oba patříme do širší brněnské – před listopadem opozičně orientované – přátelské komunity, kterou bych pojmenoval jako kulturně-ekologickou. Vladimír Hrdina byl tedy od počátku přesunutí HaDivadla do Pasáže Alfa velmi nakloněn, čemuž jistě nemálo napomohla i jeho žena Jitka.

První podoba horního foyer HaDivadla po přesunu do Alfa pasáže. Foto archiv Karla Flávy Hanáka.

Úprava prostoru bývalého kina na divadelní black box, jak ji navrhl ateliér RAW architektů Tomáše Rusína a Ivana Wahly však vyžadovala nemalé investice a příspěvkové organizaci města Brna není dovoleno investovat do stavebních úprav objektů, které nejsou ve vlastnictví města. A zde se ukázalo, že inženýr Hrdina nejen ctí rodinné tradice, ale je také připraven být velkorysým donátorem kultury. Stavební úpravy, přičemž bylo nutné dodržet někdy i náročnější a dražší požadavky památkové péče – Palác Alfa je funkcionalistickou architektonickou památkou – si nakonec vyžádaly investici dosahující téměř 26 milionů korun, které příznivě nastavený nájem nemůže kompenzovat. Vladimír Hrdina se tak dle mého mínění stal jedním z největších individuálních sponzorů české kultury. CED ak mohl ze zvláštní dotace statutárního města Brna investovat jen víc než třetinovou částku do vnitřního zařízení umožňujícího inscenační a performační tvorbu v semi-variabilním divadelním prostoru – počínaje stavebnicí stupňovitého hlediště a konče soudobým požadavkům odpovídajícím technickým a osvětlovacím stropem nad celým prostorem black boxu.

Rekonstrukce sálu bývalého kina na sál HaDivadla v roce 2004. Foto archiv Karla Flávy Hanáka.

Přes všechny tyto rozhodující příznivé okolnosti nebyl přesun HaDivadla jednoduchou akcí. Omezení ztrát při ukončení pronájmu prostoru Kabinetu múz vyžadovalo podrobná a někdy složitější jednání s pronajímatelem. I přes příznivé stanovisko Magistrátu města Brna, především potřeba speciálních investičních dotací i zvýšení stálého finančního příspěvku na provozu v novém sídle bylo s ním jako se zřizovatelem nutné vést velkou řadu základních i dílčích jednání. Nemohli jsme si také dovolit zastavit na dlouho divadelní provoz HaDivadla, takže vlastní stěhování muselo být připravováno za plného uměleckého chodu.

Průběh rekonstrukce v roce 2004. Foto archiv Karla Flávy Hanáka.

Na přestavbě prostoru také vyvstávaly nové a nové problémy. Rozhodnutí, o jejichž řešení, i když je mohl odkazovat na nás jako na příští uživatele, bral z větší části na svá bedra se zvláštní obětavostí zkušený inženýr Hrdina. Nesporně se na tu dobu stal divadelníkem. Pamatuji si například, jak rozhodně řešil problém, který vyvstal na poslední chvíli s protipožárními dveřmi. Podobných příkladů by byla velká řada…

Přesun HaDivadla do adaptovaného prostoru v Pasáži Alfa se odehrál na začátku ledna 2004. Cesta HaDivadla dospěla po třiceti letech do svého cíle, konečně našlo svůj domov!

Autorem textu je prof. Petr Oszlý, bývalý ředitel Centra experimentálního divadla.

[ao3-knihomol]

R.

Víš, co mě mělo varovat? Když jsi chtěl v kině dvojkřeslo na druhém rande. Ani jsme spolu nechodili! A když jsem ti řekla, že na to jdeš moc rychle, tak jsi řekl, že to se ti teda nezdá.

No tak fajn, zkusila jsem ti teda kývnout na chození. Sakra, ani první rande nemělo být rande. Chjo. A víš co mě zase zarazilo, žes mi po dvou dnech napsal, že věříš své lásce. A že mě miluješ. Takže za prvé mě to zarazilo, protože mi to připomnělo love bombing (bylo to tak, že jo? Byl to love bombing?). Moc hodně, moc brzy. A další věc byla, že jsi mi hned začal říkat, s jakýma holkama/ženskýma jsi kdy mluvil a ujišťoval jsi se, že nežárlím. A ujišťoval jsi mě (a nebo i sám sebe?), že nemusím žárlit.

Víš, co mě hrozně sr*lo? Žes mi každej zas*anej den psal, že tě vyměním za jinýho. A hrozně jsi řešil, jestli mi budeš chybět. Děláš si pr*el? Proč jsi mi to psal furt? Po týdnu chození? Očividně jsi mi hodně věřil :D

Na jednu stranu jsi tady předváděl tohle a vyjmenovával jsi ženský, za který mě vyměníš, až tě odkopnu (twl, měla jsem tě poslat do hajzlu hned...). A pak jsi mi říkal, že jsi s nima pracovně mluvil a ujišťoval ses, že nežárlím :D

A na druhou stranu jsi byl strašně rychlej, Jako extrém twl. Po týdnu jsi mi říkal, že jsme pro sebe ti praví. A chtěl jsi jít se mnou za necelý rok do hypotéky. Bez předchozího nájmu. Že ti prej přijde zbytečný vyhazovat peníze za nájem, že my dva nebudeme mít žádný problémy a zvládneme spolu všechno. A po týdnu jsi mě nazýval svou partnerkou. Pane Bože.

Takže sečteno potrženo. Chtěl sis mě uvázat, že jo? Okamžitě ses hnal do hypotéky. A ty kecy na jiný chlapy, to je žárlivost, že jo? Jakmile bychom spolu bydleli, tak by se to pomalu změnilo v žárlivý peklo. Umím si to představit.

Dokonce jsem na tebe musela zvýšit hlas, když jsem se ti snažila vysvětlit, proč nechci hned hypotéku. Tak jsi řekl, že teda půjdem na rok do nájmu. A pak, když jsem ti napsala, jak si nejdříve jednotlivý meze ve vztahu představuju. Fakt to byla ta nejnižší pro mě únosná mez. Dřív bych to fakt nechtěla. A tys mi napsal, že bys to minimálně o rok dopředu posunul. Takže pokaždé, když jsem ti řekla svoje přání, tak jsi to bojkotoval a snažil ses to uspíšit. Napadají mě 2 vysvětlení. Myslíš si, že ti ujíždí vlak a chceš všechno rychle a nejlíp hned. Bez ohledu na mě. A nebo to druhé a to, které si myslím, že je pravdivé. Chtěl sis někoho, kohokoliv, přivázat, mít jenom pro sebe.

Další věc, co je divná, když jsi říkal, žes po rozchodu nikdy nikoho nechtěl. Takže jsi se spálil (jako většina, včetně mě), OK. Tak sis řekl, že žádnou další holku nechceš. Dobře. A najednou chceš se mnou hned hypotéku? Děláš si ze mě pr*el? Nějaký divný ne? Nějak rychle ses dostal z bodu, navždy single a zavázat se s někým na x let. A nevěřím tomu, že ses rychle zamiloval. To může znamenat 2 věci:

1) vůbec ses nepoučil z minula a zase na to jdeš rychle a holku odradíš. (Bůhví, jak to s ní bylo, že jo?)

2) je to záměrná manipulace

Proto jsem se ti líbila? Jak jsi řekl, jsem hrozně hodná. Možná jsem, ale o to nešlo, že ne? Protože hodná = naivní? O to ti šlo?

Tak jo. Víš, že byla hláška, co mě dostala?

Když si najdeš jinýho, tak budu rád, že jsem ti pomohl zvýšit sebevědomí

??? Cože? Když jsem se tě na to ptala, tak jsi nejdřív popřel, že bys to někdy řekl. A pak jsi řekl, že jsi rád, že jsem si vybrala tebe. Jaký to vůbec dává smysl???

Víš, co je vtipný, žes mě ujišťoval, že víš, že bys mi chyběl, kdybych tě odkopla :D twl měla jsem to udělat hned, ne se s tebou tady měsíc rozčilovat.

Proč sis myslel, že tě vyměním za jinýho? Bejvalka viď? Neviděl jsi mě, že ne? Viděl jsi svoji bejvalku. A srovnával jsi mě s ní. Proto ty výčitky dopředu. A to mě taky sr*lo. Ujišťoval jsi mě, že jsem lepší než ona. Co je mi po tom? Vážně řešíš s každým, že jsem lepší než holka, se kterou jsi chodil pár týdnů před více než 5 lety? Jako fakt?

Ten "vánoční večírek" byl taky vtipnej :D

Nejdřív ses ptal, co to vlastně je. Já ti vysvětlila, že si tam jen naberem jídlo, a půjdem si to sníst do kanclu. Nejdřív jsi dělal jak blbej, že tě tam nutím a žes tam nechtěl (Já neřekla ani slovo). Tak jsem ti řekla, že je mi to jedno, že tam chodit nemusíš a tys mě ujišťoval, že tam se mnou rád půjdeš. A pak jsi to vytáhl a zase jsi dělal, jako bych tě tam chtěla dotáhnout násilím. A pak, když jsme se pohádali kvůli tvým kecům, tak jsi byl hrozně špatnej z toho, že tam půjdu s holkama. Že tě to bude ničit, když mě tam uvidíš, že tam jsem s nima a ne s tebou (oh, chudáčku). A pak jsi mi psal, že tam chceš jít se mnou i přesto, že jsem ti řekla ne. Takže nejdřív děláš, jako bych tě tam chtěla dokopat po schodech a že mi teda budeš dělat bodyguarda, když ho potřebuju a podobný kraviny. A najednou ti vadí, že tam jdu s někým jiným? Pro jídlo? Fakt twl, nech si předepsat prášky.

Taky jsi mi pěkně kecal. Nejdřív jsi mi řekl, že tě napadlo, že mi můžou ty tvý kecy ublížil. A po půl hodině jsi mi řekl, že tě nenapadlo, že by mi to mohlo ublížit. Twl cože? Hlavně žes mě vždycky ujišťoval, že to tak nemyslíš a omlouval ses za to. Tak proč ses omlouval a pak jsi to dělal znova?

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 21

Podzimní lov

V desátém měsíci lunárního roku několikrát pršelo a javorové listy na hoře Feng se zbarvily do ruda. Shen Zechuan dokonce zahlédl slabou námrazu, když hnal slony na ranní zasedání dvora.

Nemoc císaře Xiande se s příchodem podzimu poněkud zlepšila. Říkalo se, že začal znovu jíst a jeho kašel se během ranního zasedání dvora umírnil.

Podle tradic mohl císař zamířit na loviště Nanlin až v jedenáctém měsíci, ale zřejmě kvůli obavám, že cestování v chladném počasí může být obtížné, vydal rozkaz, aby byly veškeré přípravy provedeny již na začátku desátého měsíce.

„Těmi, kdo mají na starosti hlídky, je stále osm velkých výcvikových divizí a císařská tělesná stráž.“ Nesl Chen Yang Xiao Chiyeho meč, když říkal: „Místokráli, copak se Jeho Veličenstvo posledně nerozzlobilo?“

„To bylo posledně.“ Xiao Chiye se akorát vrátil z vojenského cvičiště. Otřel si pot a řekl: „Jeho Veličenstvo se posledně rozzuřilo, protože mělo obavy o bezpečnost zevnitř i zvenčí, ale tentokrát je to jiný. Její veličenstvo teď Xi Gu'anem pohrdá a vyhýbá se mu. Dva měsíce byl ponechán u ledu. Teď se bude zoufale chtít vrátit do centra pozornosti.“

„Copak dokážou takové malé laskavosti Xi Gu'anem pohnout?“ Jakmile se Chen Yang ujistil, že není nikdo kolem, pokračoval: „Koneckonců její veličenstvo získává moc již dlouho a Jeho Veličenstvo je nemocné. I kdyby byl ochoten Xi Gu'anovi dát olivovou ratolest, Xi Gu'an by se jí nemusel odvážit přijmout, ne?“

„Sám si to řek – tohle je jen malá laskavost.“ Oblékl si Xiao Chiye svrchní oděv. „Ale co kdyby Jeho Veličenstvo dalo Xi Gu'anovi velkou moc a autoritu? Před několika dny se Jeho Veličenstvo dokonce ptalo na věk dcery rodu Xi. Princ Chu nemá princeznu. Kdyby je vážně oženil, i kdyby to nebylo Xi Gu'anovým záměrem, její veličenstvo by to vidělo jinak.“

Chen Yang řekl: „Škoda, že my doma nemáme mladou slečnu.“

„Takhle je to lepší,“ odpověděl Xiao Chiye. „Kdybych měl mít sestru, musela by bejt jako vrchní velitelka Qi, jinak by nad svym životem neměla kontrolu. S největší pravděpodobností by byla nucená si vzít někoho, koho nikdy před tim neviděla.“ Když dořekl do tohoto bodu, zpomalil trochu tempo. „Rod Hua byl pro císařský konkubíny vždycky první volbou. Hua Xiangyi, kterou vychovala sama císařovna vdova, ještě neni provdaná. Ani Jeho Veličenstvo se jí neodvažuje urazit a proto jí bere jako svojí mladší sestru. Jestli de o to, s kym bude v budoucnu zasnoubená, budou se muset podřídit rozhodnutí jejího veličenstva.“

„Naštěstí náš dědičný princ je už ženatý... Ale s kým jiným by pak mohli třetí slečnu Hua zasnoubit? To opravdu nedokážu říct, místokráli.“ Řekl Chen Yang.

„Rod Qi by byl nejlepší volbou,“ usmál se Xiao Chiye. „Kdyby se Qi Zhuyin narodila jako muž, císařovna vdova by s ní už dávno zasnoubila třetí slečnu Hua. Škoda, že je Qi Zhuyin žena a rod Hua nemá v týhle generaci žádného muže zákonného původu. Takhle se můžou na tenhle kus masa jenom dívat a nepohnout hůlkami. Začínaj bejt nervózní.“

Když Xiao Chiyemu přivedli koně, pohladil ho. „Pojď. Půjdeme znova na východní trh na ulici Donglong.“

Shen Zechuan akorát na ulici Donglong vstoupil. Poté, co ho propustili z vězení, samozřejmě nemohl dále zůstávat v chrámu Zhao Zui. Protože se o tom ale nikdo nezmiňoval, byla tahle záležitost odložena. Až v osmém měsíci si toho Qiao Tianya náhle všiml a šel do chrámu s ním. Když viděl velkého rádce Qi celého pokrytého bahnem, jak se chová jako šílený, přiměl Shen Zechuana, aby si otevřel účet u císařské tělesné stráže a našel si vhodné místo k životu. Na konci devátého měsíce se tak Shen Zechuan přestěhoval do staré uličky. Nájem byl levný a místo odpovídalo jeho současnému postavení.

„Kdo přesně je ta osoba, kterou shifu chce, abych našel?“ Vzal si Shen Zechuan jmenovku[1] a podíval se na slovo Songyue, které na ní bylo napsané. Výše uvedené místo původu bylo prázdné.

Ge Qingqing se rozhlédl po davu a řekl: „O tom se strýček nezmínil. Řekl jenom, že to učitel povolil. To znamená, že se tahle osoba bude v budoucnu starat o tvoje každodenní potřeby.“

Poté, co se Shen Zechuan odstěhoval z chrámu Zhao Zui, začala být komunikace s velkým rádcem Qi obtížná. Shen Zechuan nebyl ochotný chovat poštovní holuby. Za prvé by bylo příliš snadné je odhalit a za druhé byl Xiao Chiyeho raroh lovecký až příliš urputný - tím v něm zanechal hluboký dojem. V současné době se tak mohli spoléhat pouze na Ji Gangovu identitu pochůzkáře, která mu umožňovala opouštět chrám kvůli potřebným nákupům. Bylo to sice extrémně nepohodlné, ale v tuto chvíli neměli lepší řešení.

„Měl by být na východním trhu.“ Řekl Shen Zechuan Ge Qingqingovi. „Pojďme se podívat tam.“

Ulice Donglong byla blízko řeky Kailing. Jednalo se o zábavní oblast, na jejíž východní straně byl zřízen trh pro obchodování s lidmi. Toto místo si k prodeji sebe sama vybírali i tací, kteří se snažili získat finanční prostředky k zajištění pohřbu svých rodičů a to proto, že sem chodívali i obyčejné domácnosti a různé rezidence, aby si vybrali pochůzkáře nebo služebné.

Xiao Chiye v rukách svíral rejstřík se jmény osob z rezidence prince Chu s úmyslem tu prozkoumat původ některých z nich. Akorát vyšel ze sídla jednoho z překupníků, když zahlédl povědomý zátylek.

„Není to...“

Xiao Chiye zvedl ruku a Chen Yang zmlkl.

Shen Zechuan v ruce svíral jmenovku, když ucítil podivný mráz na zátylku a otočil se. Xiao Chiye už stál přímo za ním.

„Ach, významný pán.“ Řekl Shen Zechuan. „Proč stojíš za mnou?“

„Dívám se na tebe.“ Xiao Chiye si jen tak mimochodem rejstřík zase uklidil a přistoupil k němu. „Přišel sis koupit služebnictvo?“

Shen Zechuan odpověděl v žertu: „Prodávám sebe. Jak bych si proboha mohl dovolit kupovat někoho jiného?“

„Tos klesl až tak hluboko?“ Změřil si ho Xiao Chiye pohledem. „Copak se teď nešušká, že by tě hodně lidí chtělo za docela vysoký ceny?“

„Všechno závisí na pocitech.“ Pokračoval Shen Zechuan v chůzi. „Nejdřív musí upoutat moji pozornost, než se rozhodnu, jestli je přijmu, nebo ne.“

Xiao Chiye věděl, o jaký typ mužů se jednalo a tak řekl: „Určitě neni snadný si vybrat mezi hnusnym a odpudivim, co?“

„Druhému mladému pánovi se nevyrovnám.“ Podíval se na něj Shen Zechuan úkosem. „Následováním prince Chu sis už určitě musel přijít na své.“

Xiao Chiye řekl: „Závidíš? Tak poď ke mě.“

Shen Zechuan se také usmál a řekl: „Tak hluboko jsem ještě neklesl.“

Oba muži už skoro dorazili na konec. Shen Zechuan se otočil a řekl: „Už nebudu druhého mladého pána obtěžovat, aby mě doprovázel. Jdu zpátky.“

„Žádnej spěch.“ Zůstal Xiao Chiye tam, kde byl. „O tomhle podzimnim lovu na sebe budeme muset dávat pozor.“

„Císařská tělesná stráž a císařská armáda spolu nemají nic společného.“ Podíval se na něho Shen Zechuan. „Tak proč bych na tebe měl dávat pozor?“

Xiao Chiye mu odpověděl: „To od tebe neni hezký. Často za tebou chodim, abych si protáh nohy, tak spolu aspoň můžem najít společnou řeč.“

Shen Zechuan mu neodpověděl. Po jeho odchodu zůstal Xiao Chiye stát na stejném místě.

„Koho tady hledal?“ Pohladil jemně palcem jílec svého meče. „Ge Qingqing... To se dalo čekat, je to Ge Qingqing. Chen Yangu.“

„Tady!“

„Di to prověřit.“ Řekl Xiao Chiye. „Podivej se na všech osmnáct generací Ge Qingqingových předků.“

Poté, co Shen Zechuanovo pátrání přerušil Xiao Chiye, dostal po sobě jdoucí služby tak, že se mu znovu nepodařilo si najít volnou chvíli.

V předvečer podzimního lovu se konečně dostal na řadu k přidělení pozice. A přesně podle očekávání měl doprovázet císaře na loviště Nanlin.

Toho dne se Shen Zechuan akorát vracel z práce domů. Ještě než však otevřel dveře, vycítil v domě přítomnost někoho cizího.

S kabátem přehozeným přes sebe popíjel Fen Quan čaj se zdviženými prsty[2] a zpoza dveří řekl: „Nepůjdeš dovnitř?“

Shen Zechuan dveře otevřel. V domě se nesvítilo. Se svou sněhobílou tváří ponořenou do tmy vypadal Feng Quan jako bloudící duše. Odložil čaj, aby řekl: „Jsem tu, abych ti předal zprávu od Jejího Veličenstva.“

Shen Zechuan odhodil svoji špinavou róbu na malý věšák se zakřivenými konci a odpověděl: „Děkuju, že si děláš potíže.“

„Jo.“ Podíval se Feng Quan na Shen Zechuana nenávistně a něco mu hodil. „Kdyby to nebylo naléhavé, přišel bych snad osobně? Byl jsi poctěn tolika laskavostmi od císařovny vdovy. A teď je na čase jednu po druhé splatit. Jestli se tahle záležitost o podzimním lovu nezdaří, ani ty nepřežiješ.“

Shen Zechuan předmět chytil. Byla to východní perla zabalená do cáru látky. Otřením špičky prstu odhalil na látce stopy inkoustu a část znaku Lin.[3]

Shen Zechuanovy oči se přesunuly zpět na Feng Quanovu tvář. Feng Quan vstal a přešel k Shen Zechuanovi. „Jestli uspěješ, císařovna vdova ušetří tvůj život a pojme tě za svého psa. Ale jestli selžeš, nebude mít smysl si tě nechávat.“

„Odborníků na bojová umění tam bude tolik, co stromů v lese.“ Řekl Shen Zechuan. „Udělám, co bude v mých silách.“

Feng Quan na něho chvíli zíral s dýkami v očích, než se výsměšně usmál. Vyšel ze dveří, rozevřel svůj kabát a ponořil se do temnoty noci.

Shen Zechuan zapálil lampu, postavil se vedle stolu a cár látky v ní spálil.

Plamen látku líznul, dokud neproměnil slovo Lin v popel.

Nanlinská loviště se nacházela na jihovýchodní straně Qudu a pojímala širokou oblast. Z toho místa pocházela dobrá polovina ingrediencí používaných dvorem císařské zábavy.

Síly osmi velkých výcvikových divizí, z nichž byla polovina mobilizována, následovaly císaře ve velkolepém projevu své moci.

Shen Zechuan hnal slony, když v tom zaslechl dunivý zvuk cválajících koňských kopyt. Nemusel se ani ohlížet, aby věděl, čí kůň to byl. Docela jasně viděl, jak se mu raroh lovecký snesl přes hlavu, aby ulovil v trávě divokou myš a znovu se vznesl k obloze.

Xiao Chiye a Li Jianheng spolu se skupinou bohatých pánů z Qudu popohnali své koně kolem něj a hlučně zamířili přímo vpřed. Uhlově černý oř se sněhobílou skvrnou na hrudi byl opravdu nápadný.

Xiaowu závistně vzhlédl a řekl: „Orel i kůň místokrále Xiaa jsou naprosté poklady!“

Shen Zechuan mu odpověděl: „Jsou to jenom divoká zvířata.“

Xiaowu byl mladý a nemohl vystát, když byl sám, proto si se Shen Zechuanem chtěl povídat. Seděl na koni, žvýkal sušené sladké brambory a přitom říkal přízvukem Huaizhou: „Chuan-ge, znáš jména toho koně a orla?“

Shen Zechuan se usmál a řekl: „Jsou divocí... lze je nazvat tolika způsoby.“

Xiaowu se natáhl a jasně řekl: „Ten orel se jmenuje Meng! To zní zuřivě, že? Ale jméno toho koně zuřivé není. Jmenuje se Lang Tao Xue Jin.“ Zdůrazňoval každé slovo tak, až to znělo dětinsky, což skupinu dospělých kolem nich pobavilo.

Li Jianheng lapal po dechu a přitom se ohlédl na Xiao Chiyeho. „Člověče, pokaždý když ho vidim, tak si řikám, proč se nanrodil jako žena!“

Xiao Chiye otočil koně a na Li Jianhenga se podíval.

Li Jianheng řekl: „No jo, no jo, nejsem až tak poblázněnej!“

„Až za chvíli dorazíme na místo,“ řekl Xiao Chiye: „musíš mi říct kdykoliv budeš chtít jít ven. V noci se nevzdaluj od stráží. Ani jedna z žen, kterou sis přived, nesmí do stanu.“

„Nevzal sem s sebou žádný ženy.“ Nasadil Li Jianheng vážnou tvář.

Xiao Chiye na něho vrhl nepopsatelně prohnaný úsměv.

Chen Yang za nimi pobídl koně, aby je dohnal. „Místokráli, poslal jsem někoho, aby všechny ty ženy poslal zpátky.“

Rozzuřený Li Jianheng se kousnul do špičky jazyka, než po chvíli řekl: „Ce'ane, upřímně řečeno, když mě s nima ani nenecháš spát, tak co je na podzimnim lovu zábavnýho?“

„Spousta.“ Řekl Xiao Chiye. „Dokonce i vyhřejvání na slunci, je zajmavější, než bejt zavřenej ve stanu.“

Li Jianheng si povzdychl, jak pokračoval vpřed, apatický a sklíčený po zbytek cesty.

Když dorazili, byla už skoro tma.

Shen Zechuan nebyl první den ve službě, takže se držel vzadu, aby mohl dělat drobné práce. Qiao Tianya tu byl také a tak si svolal císařskou tělesnou stráž, aby ji pohostil masem. Když uviděl misku v Shen Zechuanově ruce, řekl: „Takže můžeš pít, jo?“

Shen Zechuan mu odpověděl: „Jen jednu misku.“

Qiao Tianya ho neodhalil. Ani nevypadal jako císařský tělesný strážce. Byl spíš jako někdo z válečného bratrstva. Použil svoji dýku, aby si odřízl kus pečeného masa a řekl: „Jez, co hrdlo ráčí, když si na lovišti! Je to jenom jednou do roka. Všechno, co si tu dáš, se obvykle servíruje v paláci. Tak využij příležitosti, než bude pozdě.“ Žvýkal maso a přitom mluvil. „Když seš ve službě, musíš s sebou nosit meč. Až na tebe zejtra přijde řada, vem si Ge Qingqingův. Proč sis žádnej nevzal? Copak tě kancelář pro domestikovaný slony nenaučila správnej postoj?“

„Meč je příliš těžký.“ Shen Zechuan se tvářil, jakoby byl příliš slabý na to, aby ho dokázal zvednout, když říkal: „Moc na to, abych ho nosil u sebe.“

„Nezlámal ti,“ podíval se na něho Qiao Tianya: „druhej mladej pán tim kopem kosti, že ne? Jaká škoda, že je to chuligán první kategorie. Toho vydírat nemůžeme, jinak by ho tenhle tvůj starší bratr dokázal za ten jeden kop připravit o veškerý rodinný jmění.“

Císařská tělesná stráž kolem nich se rozesmála.

Shen Zechuan pohnul koutky rtů. Jak usrkával víno, rychle se rozhlédl přes okraj misky. Všichni měli u sebe svoje meče. Kdo další tu byl, aby zabil prince Chu? Kromě zde přítomných se skrývali vrazi i ve stínech a kolik dalších číhalo úplně stranou? I kdyby byl Xiao Chiye přirozeným talentem, jaká byla pravděpodobnost, že dokáže úspěšně ochránit prince Chu v tak těžkém obležení?

O několik stanů dál Xiao Chiye a Li Jianheng stále pili víno a hráli s ostatními kostky.

[1] Známka se jménem toho, kdo sám sebe prodal do otroctví, nebo člena rodiny, který byl do otroctví prodán.

[2] Ženské gesto typické pro eunuchy

[3] Sám o sobě je to znak pro les, ale zároveň je základem pro znak Chu – stejný ve jméně prince Chu

[ocean-prachu]

ideální svět

Na začátku května konečně přestalo pršet. Konečně, protože když pršelo, tak se na plastový penízky vysypaný na betonu v rohu hřiště nalepila hlína a nešlo je skládat do pytlů. Nešlo sundat střechu, pálit dřevo, brousit, ani natírat, balit. Nedalo se navíc téměř vůbec uvažovat o východiscích, perspektiva se za zavřenýma dveřma dodávek a maringotek zúžila natolik, až se chvílema zdálo, že už nebude nikdy nic. Že všechno už bylo; hezký, společný, radostný, bezstarostný. Probdělý noci se během deštivejch dnů měnily v hluboký vrásky na zmačkanejch tvářích, strouhy po slzách, po chemický křeči, svraštělý obočí, nahromaděný konflikty a přátelství proměněný v záštiplný poznámky, v lepším případě ticho. 

Bylo to sedm let nazpátek, jestli správně počítám. Před náma tady sídlila varna, uvnitř smrdělo párno z očouzenejch stěn laborky (později kuchyně), v pokojích zapomenutý lidi v různý fázi umírání a jejich věci, no hele jejich věci vyskládaný podél stěn skoro až po pás. Tehdy nás bylo sedm, přesně tak, sedm let zpátky, sedm lidí a květen snad stejně jako teď, akorát nepršelo. Svítilo slunce a my leželi v prázdný vaně před barákem, vymejšleli jak zasadíme trávu tam, odkud jsme vytrhali do země zarostlý koberce. Byl to druhej den večer, plynule navazující na večer předchozí, kdy jsme na Palmovce olizovali z malíčků perník, v domnění, že je to emko. No, nebylo a ikdyž nám to v jednu chvíli doteklo

, stejně jsme ty malíčky do toho sáčku máčeli, protože bylo jaro a my měli dům, co dům, celý panství v podobě fotbalovýho hřiště se dvěma baráčkama na krajích. Tak komu by pak vadilo se na den dva vytratit? Nikdy jsme nepotřebovali moc ani moc peněz, ani moc růst, se nám nechtělo hlavně. Moc vyrůstat. Takže jsme leželi v tý vaně, potom na matraci, pak se celej svět přetočil nohama nahoru a byla zase noc. Zdálo se, že to nemůže nic narušit, jenže to by se nám prej líbilo se takhle rozvalovat na tak velkým prostoru, když naši špinavý bratříčci, naše špinavý sestřičky zrovna nemaj kam všechny svý movitosti složit, všechen materiál, svoje zavšivený hlavičky, když zrovna nemaj kam složit.   

A tak nás za chvíli nebylo sedm, ani deset, ani patnáct nás nebylo. A venku nerostla tráva, tam, kde předtím ležely koberce, ležely tam hromady starejch dveří a vraky aut v různý fázi umírání. V kuchyni jak se vařit začalo, tak se postupně zase přestalo, protože plyn se vypotřeboval na nahřívání nožů, který tavily hnědý hrudky makový mateří kašičky. Víc lidí, víc psů, míň plynu, víc odpadků, žádná nahlášená popelnice. Trvalo to rok nebo dva, než se džbán sousedských stížností na neukázněnost živlů naplnil, přetekl a bratříčci i sestřičky museli z baráku pryč. Namísto nich tam město ubytovalo jiný nuzný lidi, jakoby v tom byl nějakej rozdíl. Jenomže rozdíl v tom byl, a to totiž takovej, že jeden z úředníků začal od těch chudáků kasírovat za nájem. A oni platili, za ty voprejskaný stěny, za pokoje bez topení, za posraný hajzly, který se splachovaly kýblem. Neměli totiž, a to byl další rozdíl mezi náma, tak docela na výběr a když někdo nemá tak docela na výběr, lze ho velice snadno přesvědčit k tomu, aby dělal věci proti svýmu přesvědčení, aby platil boháčům za zastřešenou bídu. 

Pár měsíců, dýl to neuhrál úředník-podnikatel a na vině, světe div se, nebylo v první řadě jeho podnikání, ale sousedský stížnosti, jejichž nádoba už zase přetejkala protože - pozor! to byste nečekali, ti noví chudáci byli povětšinou Romové. No museli pryč, jen jednu starou paní tu zapomněli v malým kamrlíku nalevo od vchodu. V oknech měla krajkový záclony, v nose náušnici, na nohou chlupatý pantofle a pod polštářem balíček karet, dar od Boha - řekla mi a že prej nikomu to neřikej, prosila, jinak všichni budou chtít a to já nechci. 

V kuchyni zůstalo špinavý nádobí a hejno much, octomilek i masařek a bratříčci se sestřičkama se zase sestěhovali na hromádku. Za chvíli z hromádky byla hromada, hromada kovošrotu, další dveře, lidi, přízraky, odlesky smutnejch očí zablešenejch psů. Nejspíš abychom nepropadali do letargie, dovezl jeden z bratříčků někde od Mělníka čtyři husy. Počet much se znásobil a husy ovládly zbylou plochu, nezastavěnou vrakama, maringotkama nebo dveřma. Pod verandou někdo vykopal blátivý jezírko, černočerná zem plná motorovýho oleje byla teď posetá nazelenalýma hovínkama, v nejodlehlejším rohu hřiště zaparkoval strašidelnej zámek. Víc hlav prej víc ví, na druhou stranu víc hladovejch krků spolyká tučnější účet za elektřinu. Z dluhů na nástěnce vyrostou nejdřív plůtky, potom ploty, nakonec i číslovky se zápornýma znamínkama v předvoji. To zas království vzkvétá ve všech směrech a na jaře navíc obroste zelenou travou, která schová kelímky od jogurtů, banery, koberce už zase zarůstají do země. 

Pak uběhl další rok, dva, tři, lidi se objevujou a zase mizí za horizontem všednosti a po nich zůstávají prázdný auta, plný auta, plný pokoje, pokoje plný vydejchanýho vzduchu. A šrámy na duších, někdy na tělech, divoká násilná láska, a nebo závislost, kdo ví. Jak kdy. Jak ke komu, čemu, na co. Jenže co jinak, co už. Před bránou války, po válkách inflace, studená zima, horká planeta, penízky který nejsou ani trochu plastový (leda v Rumunsku, ale to je země z pohádek) a odcizená práce krade lidem sebe samotný, až jsou si nakonec sami sobě ničím. Zato my? Živoříme si jako páni, jako dámy se špínou za nehtama, vysoko na dně, na hromadě suti.

Poslední dny, teď když už neprší, tu hoří ohně vždycky navečer. Pálíme dřevo, lednice, pražce od kolejí, skelnou vatu, starý plachty, že plameny sahají vysoko nad hlavu a černej hustej dým se nese až k Čertově vršku. A pod rukama jak nám mizí naše historie, mizí i vzájemný dohady, křivdy, neporozumění se rozplývaj u toxickejch táboráků, nad hlavou listy stromů tančí a mihotají ve světle duhovejch plamínků. Vřelý to je. Přes všechny překážky, přes všechny pasti, co jsme na sebe nastražili, na sebe samotný, na sebe navzájem. Stojíme na konci jednoho času, v přerodu do novýho, za horizont není vidět. V izolaci největší z maringotek se uhnízdil rehek. Naději? Takový slova jsou většinou vzdálený, našemu ideálnímu světu. Vyklízí nás. A nakonec to poslední, to první co navzdory veškerým křivdám cítím, je láska.

lucii, soně, ondrovi, ondrášovi, hurvínkovi, bacilovi, šárce, albertovi, davidovi, štěpánovi, erice, etienovi, anče, holubovi, denise, ráďovi, martině, markymu, zuzce, jendovi, kačeně, zuzaně, vendule, korálkovi, všem co jsou zrovna pryč, co tudy někdy prošli.