#divadlo | Explore Tumblr posts and blogs

faunfestival · 9 months ago

Text

FAUN: Druhý ročník festivalu aktuální hudby a zvukových umění

Druhý ročník festivalu FAUN, opět pod dramaturgickým vedením Radima Hanouska a Jana Lichého, má ambice navázat na úspěšný první ročník a zanechat ještě výraznější otisk na kulturní mapě Brna. Festival nabídne mimořádně pestrou zvukovou paletu, překvapivé žánrové průsečíky, radikální hudební vize, rituální taneční performance, ale zároveň zůstane divácky přívětivý, nezaujatý a maximálně otevřený.

(Michaela Antalová & Adrian Myhr & Tord Knudsen)

Stejně jako minulý rok nestaví dramaturgie festivalu pouze na žánrové pestrosti, ale i na pestrosti hudebních přístupů – od elektronické a elektroakustické kompozice až po strukturálně bohatý zvuk živých kapel, od noise až k maximálnímu tichu, od progresivní západní hudby po rituály kultur východních; přesně v duchu festivalového motta Explorations in Sound. Společným jmenovatelem jsou originalita, progresivita, vysoká umělecká hodnota, technická vytříbenost a zvuková virtuozita.

Neoficiálním tématem letošního ročníku je tradice a rituál v kontextu současných hudebních trendů. Své nekonvenční vize přijedou představit umělci z Japonska, Iráku, Singapuru, Norska, Slovenska nebo Belgie.

Hlavní koncertní program festivalu proběhne v sobotu 13. dubna na velké a sklepní scéně divadla Husa na provázku, kterými opět prostoupí eklektický hudební koktejl obsahující EDM elektroniku, ambient, současný jazz, hudební improvizace či vokální experimenty. Japonské duo KAKUHAN vypálí dávku matematicky přesného elektronického soundu (Koširo Hino) nenuceně propojeného s křehkými ambientními plochami cella (Júki Nakagawa). Belgický multiinstrumentalista a zvukový experimentátor Bram Bosteels v Brně představí novou desku projektu Kaboom Karavan – směsici elektroniky, živých houslí a starých akustických nástrojů. Velkou scénu Husy na provázku dále rozezní syrové EDM beaty v Berlíně usazené producentky Ziúr rozšířené o hlasovou akrobacii skotské hudební nomádky Elvin Brandhi. Slovensko-norská dvojice Michaela Antalová, Adrian Myhr přivezou do Husy žánrový mix soudobé a tradiční hudby obou zemí s prvky folklóru, živou elektronikou a terénními nahrávkami doplněný strhující světelnou projekcí norského umělce Torda Knudsena.

(Nová vizuální identita FAUN festivalu. Autorem je Štěpán Marko)

Sklepní scénu obsadí i se svými Buchla modulárními syntetizátory rumunská zvuková umělkyně Alina Kalancea. Improvizační duo Les Marquises (Emilie Škrijelj – akordeon, elektronika, gramofony a Tom Malmendier – bicí) nabídne elektroakustickou bouři se závratnými tempy. Nigar Hasib společně se Sun Sun Yap předvedou své vokální umění v audiovizuální performanci Memory VI, jež zahrnuje tradiční kurdské hlasové techniky, fyzické divadlo i komponovanou experimentální hudbu.

V pátek 12. dubna proběhne prolog festivalu v Domě umění města Brna, kde FAUN v české premiéře představí britskou experimentální turtablistku Mariam Rezaei, která redefinovala možnosti gramofonu jako hudebního nástroje a jejíž album Bown většina hudebních serverů a kritiků oprávněně zařadila mezi nejlepší nahrávky loňského roku. Na zcela opačné straně zvukového spektra bude vystoupení italské butó tanečnice Eleny Boschi, která za naprostého ticha předvede svou pohybovou ekvilibristiku.

Druhý ročník festivalu FAUN nabídne i doprovodný program. Pro všechny, kdo mají zájem prozkoumat své hlasové možnosti a objevit umění tradičních horských a hrdelních zpěvů, je určen hlasový workshop zpěvaček Nigar Hasib a Sun Sun Yap. Norský avantgardní skladatel a trumpetista Didrik Ingvaldsen přiveze otevřené partitury vytvořené speciálně pro festival FAUN a se studenty Hudební fakulty JAMU připraví program, který 11. dubna odstartuje v Komorním sále JAMU celý festival.

Předprogram hlavního festivalového večera nabídne v sobotu 13. dubna v zasedacím sále divadla Husa na provázku DEEP DRONE Listening Session. Komentovaná poslechová seance vyzve návštěvníky k ponoru do hudby, která nabízí jedinečný psychofyzický zážitek. S počátkem šedesátých let začali skladatelé jako LaMonte Young se svými ansámbly provozovat hudbu dlouhých tónů, takzvaných drones. Někdy pořádali i celonoční seance, v nichž se tvůrčí hledání prostupovalo s psychedelickými stavy. V říši akustických i elektronických zvuků se tak ustanovila nová linie hudby, která obklopuje posluchače spojitým živlem rezonujícího zvuku a počítá s překvapivými akustickými vlastnostmi prostředí. Ze vzrušující historie hudby dronů, která přešla ze skladatelského prostředí také k post-klubovým experimentům, vybírá a komentuje Pavel Klusák. V průběhu večera zazní: La Monte Young, Marian Zazeela, Pandit Pran Nath, Pauline Oliveros, Phill Niblock, Rhys Chatham, C. C. Hennix, Eliane Radigue a další. Program je věnován památce Philla Niblocka (1933-2024).

Součástí druhého ročníku projektu FAUN je i mezinárodní výstava sound artu a hybridních médií Beyond the Sound, kterou kurátorsky připravil Jiří Suchánek. Přehlídka, která je svým zaměřením a rozsahem ojedinělá a která představí mezinárodně etablované zvukové umělce, dokumentuje dlouhodobý celosvětový zájem o tuto stále neukotvenou a experimentující uměleckou formu. Výstava nabídne specifický průřez disciplínou od sonifikací planetárních jevů jako jsou telurické proudy (Raviv Ganchrow), Shumannovy rezonance (::vtol::), či změny elektrických potenciálů mikrobiálních buněk (Interspecifics), přes mistrovsky zpracované terénní nahrávky jarních podmořských krajin na hranicích tajících ledovců (Jana Winderen), akustické a paměťové jevy v kapalinových analogových počítačích a stárnoucích EPROM čipech (Ioana Vreme Moser), až po rozeznívání textur ohořelých korkových kmenů (Gil Delindro), nebo neslyšitelným ultrazvukem vznikající imploze vzduchových mikro bublinek (Evelina Domnitch + Dmitry Gelfand). Zvuk bude představován jako médium – nástroj sloužící k průzkumu a vyjevování jinak mnohdy i zrakem nerozpoznatelných efemérních fenoménů.

Výstava Beyond the Sound proběhne ve spolupráci s Domem umění města Brna, kde i výstava proběhne v termínu 5. dubna až 14. července 2024. Vernisáž se bude konat ve čtvrtek 4. Dubna v 17 hodin

Vstupenky jsou od 14. února v prodeji v síti smsticket.cz.

Projekt je realizován za finanční podpory: Fondy EHP a Norska, 2014 – 2021, statutární město Brno, Ministerstvo kultury České republiky

Partnery projektu jsou: Dům umění města Brna, Fakulta výtvarného umění VUT Brno, Janáčkova akademie múzických umění Brno, Norsk Jazzforum, Konrad Boehmer Foundation, Ponava Cafe & Radio, SAKO, Teplárny Brno.

Karel Semotam - PR festivalu

mail: [email protected] · tel: +420 778 453 193

#faun #faunfestival #festival #brnofestival #brno #husanaprovazku #divadlo

0 notes

pepikhipik · 2 years ago

Text

Tip na divadelní představení

JURIJ ANDRUCHOVYČ

Ukrajinská anabáze. Strašidelná.

„Impérium si zahrávalo se svobodou, s myšlenkou na obrození a přetrvání. Jenže když se ta stará kurva vysvlékla ze své původní kůže, ukázalo se, že jinou nemá.“

DÉLKA PŘEDSTAVENÍ 115 minut PREMIÉRA 18. 12. 2022

Ukrajinský básník Otto von F. se jednoho sychravého podzimního dopoledne roku 1991 probudí s šílenou kocovinou v nejvyšším patře ubytovacího zařízení moskevského institutu – dočasného domova všesvazového výkvětu literatury. Vyprošťováky volají, a tak začne jeho fantasmagorická pouť hlavním městem rozpadajícího se impéria. Z výšin své „slonovinové věže“ sestoupí do nechvalně proslulé pivnice na Fonvizinově, dá si horkou lázeň v bytě své ruské milenky – lovkyně hadů, stane se svědkem teroristického útoku a v obchodním domě Dětský svět najde bránu do podsvětí.

Motá se sovětskou metropolí plnou generálů, tajemníků, cizinců, patriotů, opilců i senzibilů a přitom všem ještě stačí psát dopisy Jeho Přeukrajinskosti Olelkovi Druhému (Dolgorukému-Rurikovci), fiktivnímu následníkovi trůnu Kyjevské Rusi, za jejíž nadvlády nad východní Evropou najdeme vůbec první zmínku o nějaké Moskvě. Otto von F. je podrobován zkouškám a pokušením, kterým se brání a vysmívá, kterým odolává i podléhá. Otto von F., ukrajinský básník, hraje o vlastní duši.

Jurij Andruchovyč (1960) patří mezi nejznámější současné ukrajinské spisovatele, básníky a esejisty. Jeho proslulá Moskoviáda (1993) má podtitul „strašidelný román“. V karnevalové atmosféře, nerozlučně propojující ušlechtilé s nízkým, předkládá autor obraz rozpadu sovětského impéria, které přezkoumává své totalitní představy, předstírá změnu zákonů i životních návyků a doufá ve své obrození, ve svou věčnost. A stejně jako se karneval opakuje každý rok, tak se i cyklicky vrací imperiální dobyvačné války a v souvislosti s nimi připomínky společenského a osobního selhání. V kontextu současné geopolitické a vojenské situace nabývá tento obraz bezprostředně „strašidelných“ rozměru.

Inscenace vzniká v dramaturgické spolupráci s Ralfem Fiedlerem, dramaturgem hamburského Deutsches SchauSpielHaus Hamburk

Inscenace vzniká za finanční podpory Česko-německého fondu budoucnosti .

NAPSALI O MOSKOVIÁDĚ: Pařízkova inscenace Andruchovyčovy Moskoviády, Revolver RevueHlavní je dožít zítřka, Deník N Ukrajinský boj o přežití i o vlastní duši, Český rozhlas VltavaMoskoviáda v Divadle X10, Česká televizeRusko je oživlá mrtvola, seznam.czKdyž se ruská imperiální pýcha rozteče..., iDnes.cz

PROGRAM K INSCENACI KE STAŽENÍ

***

Recenze:

Terezie POKORNÁ

Pařízkova inscenace Andruchovyčovy Moskoviády

Rok poté, co se Dušan Pařízek vrátil na čas k práci v Čechách, aby tu inscenoval v jednom večeru dvě hry Petera Handkeho s výsledkem, který je možné považovat za skutečnou divadelní událost (více zde), připravil zde další scénický opus (prem. 18. 12. 2022). Možná méně intelektuálně dobrodružný, zato bezprostředněji aktuálnější a širšímu publiku přístupnější, jak o tom svědčí i rychlá popremiérová série spokojených mediálních ohlasů a nemálo dopředu vyprodaných repríz. Pařízek i v tomto případě své práce, obecně stravitelnějším, a s tím také předvídatelnějším, vnáší do zdejšího divadelního života myšlenkovou, tvůrčí i profesionální úroveň, o níž si tu bohužel drtivá většina jeho kolegů přinejmenším v oblasti činohry už dlouho může nechat pouze zdát. Tak výlučná pozice v takovém kontextu je ovšem vždycky ošidná – a lze jen věřit, že vůči nástrahám místního provozu, které jsou tu i v oblasti kultury nemalé a záludné, zůstane tento divadelník, ceněný i v německy mluvících zemích, nadále obezřelý, věrný své dosavadní solitérní uvážlivé cestě.

Jeho zatím poslední pražský počin vznikl v rámci aktivit Divadla X10, také tentokrát si do tvůrčího týmu přizval několik svých osvědčených spolupracovníků. Dramaturgická volba je chytrá, přesněji řečeno je velmi chytrá právě ve spojení s Pařízkovou interpretační inteligencí a režijním stylem: ve vlastní dramatizaci inscenuje prózu Jurije Andruchovyče Moskoviáda (dramaturgie Ondřej Novotný ve spolupráci s Ralfem Fiedlerem z Deutsches ShauSpielHaus Hamburg). Knihu ukrajinský autor, narozený 1960, napsal v roce 1992, vyšla o rok později, česky ji vydalo nakladatelství Fra v překladu Miroslava Tomka a Alexeje Sevruka před osmi lety, aniž by vzbudila nějak bouřlivou veřejnou odezvu, zato dnes je vyprodaná a nedostupná i v antikvariátech. Její protagonista, ukrajinský básník Otto von F., má výrazně autobiografické rysy, Andruchovyč v ní sumarizuje zážitky, myšlenky a vize mladého spisovatele pobývajícího na literárním stipendiu v Moskvě období rozpadajícího se Sovětského svazu.

Próza bývá charakterizována jako postmoderní román. Co se na ní před třiceti lety a pro někoho snad i dnes může jevit jako nejoslnivější a v čem je blízká třeba Topolově Sestře, nevyzdvihuje Pařízkova inscenace jako nejpodstatnější – a dobře dělá. Efektní, fantasmagorický, delirický tok vyprávění, podstatně určený i prismatem protagonistovy sílící horečky a opilosti, není zvlášť s odstupem let nejcennější a jedinečný, v mnohém se jeví spíš jako dobový, stejně jako poučené, šikovně dávkované kulturní odkazy, narážky, obratně se prolínající žánrové polohy atd. A pro člověka, který prožil citelnou část života v totalitním režimu pod vojenským dohledem SSSR a má zároveň pod kůží zážitky z děl tuto zkušenost reflektujích spolu se zážitky ze silných děl celé ruské kultury, nejsou ani tak vzrušující a objevné jako spíš dobře známé či povědomé i různé obrazy ze samotného středu totalitní velmoci (o níž nepovrchní, živé, avšak střízlivé svědectví ve svých románech, ale i filmech, podal také Martin Ryšavý, Andruchovyčův jen o pár let mladší současník). Na Moskoviádě je skutečně pronikavá a dnes obzvlášť přitažlivá silná skepse spojená s velkou dávkou nekorektnosti, uplatňované ovšem všemi směry včetně vlastních řad, a hořká jasnozřivost, s níž autor už před třiceti lety vnímal – a to navzdory tehdy široce rozšířeným nadějím – pád Sovětského svazu, tohoto monstrózního mnohonárodnostního třaskavého amalgámu, násilím vytvořeného a udržovaného jen hrubou silou a cynickou, otupující barbarizací obyvatelstva, zajišťovanou v podstatné míře přísunem všudypřítomných alkoholických anestetik jakéhokoli druhu.

Motto inscenace a jeden z jejích základních důrazů případně vychází z místa, kde Andruchovyč píše o historickém okamžiku zdánlivě převratných změn k lepšímu, v jejichž epicentru se próza odehrává: „Impérium měnilo svou hadí kůži, přezkoumávalo své totalitní představy, diskutovalo, imitovalo změnu zákonů a životních návyků, improvizovalo na téma hierarchie hodnot. Impérium si zahrávalo se svobodou, s myšlenkou na obrození a přetrvání. Ale kůži měnit nemělo. Ukázalo se, že jinou nemá.“ V názoru na podstatu i perspektivy tohoto impéria tak Andruchovyč pozoruhodně souzní například s náhledy Josepha Conrada, formulovanými v eseji Autokracie a válka roku 1905 (stala se i východiskem ankety v RR novinách č. 8 /2022/), kde spisovatel, narozený 1857 coby polský šlechtic v ukrajinském Berdičevě, kromě jiného napsal: „Ruská autokracie na nic nenavazovala; neměla žádnou historickou minulost a nemůže doufat v historickou budoucnost. Může pouze skončit.“ Jedním z vrcholů Andruchovyčovy knihy i Pařízkovy inscenace je obludně karnevalová vize jakéhosi univerzálního ústředí ruského impéria, působícího v pekelných, nekonečně hlubokých katakombách pod moskevským metrem, v němž živí mrtví v maskách Ivana Hrozného, Lenina, Kateřiny II., Dzeržinského, Suvorova, Černé Punčochy a dalších splývajících v jedno precizují plán na udržení ďábelské velmoci, která bude nadále expandovat, mimo jiné postupujícím násilným mísením národů a národností, z nichž bude „šlechtit“ nové, „s tak pokroucenými názvy, že se za ně budou samy stydět: Rusoláky, Ukršany, Karelomingrely, Čerboslovaty, Rumungoly, Nizobajdžánce, Švéky, Ředy, Fracouzbeky, Bělošváby, Kurdofranky, Židoboly…“ Jinou nosnou, ač méně nápadnou rovinou prózy, kterou inscenace plodně sleduje, je otázka integrity hlavního hrdiny a vůbec jedince ve světě takového impéria, obraz jeho charakteru, duše.

Formálně má pro divadlo Andruchovyčova próza několik příznivých východisek: zachovává jednotu místa a času a je psána v du-formě, protagonista vede nepřetržitý dialogický monolog se sebou samým, někdy snad i s fiktivním posluchačem-brachem, někdy s neméně fiktivním bájným ukrajinským mocným vladařem z dávných, ale možná ještě i budoucích časů, jemuž píše dlouhý dopis. Pařízkova dramatizace prozaickou předlohu v podstatném respektuje, zachovává většinu jejích témat a motivů i chronologii děje, začínajícího probuzením v sedmém patře a postupujícího v průběhu jednoho dne po vertikální ose nikoli k transcendentálním výšinám, ale stále níž a níž až do hlubin noci i země přes několik setkání (se spolubydlícími, přáteli, milenkou, sebevrahem, teroristou, kapsářem, zástupcem KGB či pseudomytickým vladařem-rodákem), odehrávajících se na několika zastaveních (kolej pro literáty, demonstrace, pivnice, obchodní dům Dětský svět či labyrint pod moskevským metrem). Některé pasáže knihy Pařízek ale ku prospěchu věci vypouští, jiné lehce posouvá (u Andruchovyče je protagonista zapojen do aktivit spíše perestrojkových, v inscenaci vyznívají spíš jako disidentské), něco přidává (extatická evokace minuciosní přípravy bujonu, který se stává nedosažitelnou metou v hladové frontě bufetu).

Jako režisér a autor scény pak pracuje svými po léta pěstěnými prostředky, které lze označit jako vynálezavě a imaginativně minimalistické – Pařízkovu divadelní poetiku, související s precizním výkladem textu a důrazem na herce, lze charakterizovat jako obraznou věcnost a věcnou obraznost. To velmi dobře souzní s všudypřítomnou vnější a namnoze i vnitřní ubohostí světa, v němž se Moskoviáda odehrává – ubohost je ovšem v inscenaci zpřítomňována sice skromnými, elementárními, někdy až primitivními, avšak nikoli ušmudlanými, přibližnými nebo plochými výrazovými prostředky, takže mohou dávat, za klíčové účasti výborných herců a slov v jejich ústech, rozlet a věrohodnost i všem fantazijním rovinám. Neokázalost prostředků se tu nevylučuje s jejich působivostí. K přesvědčivosti přitom skvěle přispívá podzemní prostor Domu uměleckého průmyslu, přilehlý k pražské Národní třídě, syrový, neutěšený, zdevastovaný, ale rozlehlý pod zemským povrchem v několika úrovních, se schodištěm, ochozy a také geniem loci. Samotnou scénu tu Pařízek buduje opět z prken – nejdřív tvoří s praktikábly kompaktní jeviště, které pak spolu s protagonistou a celým dějištěm jeho příběhu postupně podléhá destrukci, rozkladu, zde doslova rozkládání, až na prvočinitele, z nichž některé nakonec evokují háky, šibenice nebo snad naddimenzované třísky či kosti čnící z trosek. Podstatná je po celou dobu práce se světlem a projekcí, s užitím epidiaskopů a důrazem na motivy stínů v převažující šedi a potemnělé sklíčenosti a bezvýchodnosti, v mnohém upomínající k expresionismu a ruské avantgardě včetně počátků filmu a němé grotesky. Tu evokují i některé herecké postupy a aranžmá nebo průběžné užití principu, v němž jsou lidský pohyb a akce izolovány od svého přirozeného průvodního zvuku, který je namísto toho paralelně ilustrován a zveličován zvukem umělým, odlidštělým – mnohotvárnou živou prací s mikrofonem a elektrickou kytarou. Zvuky se prolínají s živou hudbou (pod níž je podepsán Peter Fasching) v podání herců, zazní i Internacionála, avšak v táhle unylém, barově pokleslém zpěvu ženského hlasu ve scéně milostného zápasu-loučení, zaslechneme také ozvuky popkulturních skladeb. Kostýmy Kamily Polívkové vycházejí z širokého arzenálu současné módy, s patinou secondhandů, rušících sociální hradby, nestrhávají k sobě pozornost, jsou funkční a nápadité, s nenásilnými akcenty, jako jsou větší či menší kožešinové čepice nebo tři adidasové pruhy coby symbol prosperity.

Mnoho roztodivných postav ztvárňují pouze tři herci a jedna herečka, přičemž dva jsou obsazeni pouze v jedné, podvojné roli všudypřítomného protagonisty. Stanislav Majer a Martin Pechlát jako by do ní takřka plynule přešli z obdobě dvojjediného obsazení ve zmíněné předcházející Pařízkově pražské, handkeovské inscenaci, kde excelovali. I teď jsou dobří a výrazní, je ale poněkud nespravedlivé, když je pozornost v ohlasech spíš mechanicky, kvůli ústřední pozici hlavní postavy, věnována především jim. Do představení, která jsem viděla, vnášela přinejmenším stejný, ne-li silnější herecký tah Gabriela Míčová, což zaslouží vyzdvihnout o to víc, že ho byla schopna bez klopýtnutí udržet v několika velmi rozličných rolích, nadto ženských i mužských. Málokdy je v současném českém divadle k vidění zvláště u herečky tak silná a přitom přesvědčivá, přesně dávkovaná a ovládaná energie, taková, která zároveň nesklouzává k hysterii, falešnému patosu či sebeexhibici. Ale ani o mladém a nenápadně tvárném a rovněž přesném Václavu Marholdovi se nedá říct, že by v několika tzv. vedlejších rolích pouze zdatně sekundoval. Scéna, v níž s Míčovou představují dvě duševně i hmotně silně omezené provinční literátky naivně snící o dobytí Moskvy, může být příkladem nejen jejich hereckých schopností, ale i další z hodnot Pařízkova interpretačního přístupu: střeží se sebemíň sklouznout do prvoplánového výsměchu, parodování, vyrábění „humoru“, v Čechách tak oblíbeného vždycky, když se nedostavuje schopnost bezmoci a zlu čelit jinak. Zároveň to neznamená, že by inscenace byla bez vtipu, ironie, zdaleka neulpívá v pouze vážném a temném ladění. Je to obraz noční můry, tíživého, ale i tragikomického a groteskního snu, jemuž závažnost dává racionální vědomí, že byl, je a hrozí být, a to hodně blízko nás, především každodenní realitou.

Jí prochází hlavní hrdina, který snad někdy, na začátku, „hledal nějaký vlastní osobní prostor, způsob, jak zůstat v tom oceánu sraček bez poskvrny“, který jich ale v den, kdy se vše odehrává, na sobě má, jak se vyjevuje, už pěknou řádku. Jeho lidská i tvůrčí integrita je silně pošramocená, o psaní jen žvaní, bájnému ukrajinskému vladaři píše nakonec hlavně proto, aby z něj vydyndal stipendium, vůči přátelům a spolupracovníkům je nespolehlivý, ženy opouští a k jeho největším vinám v inscenaci nepatří podpis spolupráce (ostatně snad nenaplněné) s tajnou policií impéria, vůči němuž se slovy tak silně vymezuje, nýbrž hřích neslitovné tvrdosti v nenápadném okamžiku, kdy nevyslyší, z pomstychtivosti, zbabělosti, cynismu či pouhé otupělé letargie, volání bližního o pomoc v zápase o život – nikoli náhodou je tato chvíle provázena kvílivým echem skladby Child in Time od Deep Purple, v níž se zpívá o hranici mezi dobrem a zlem.

Zároveň je ale tento nehrdinský hrdina především „očitým svědkem“, vydávajícím zprávu o sobě samém i světě, jak ho zažívá a vidí. V něm stejně podstatné místo jako impérium zla má ukrajinský národ, jehož je příslušníkem. Ani ten nešetří, i vůči němu je sarkastický, nekorektní a nesentimentální. V závěrečném monologu pokorně, s věcným nadhledem, snad smířeně, snad už jen vyčerpaně vypočítává jeho přednosti i mnohé nedostatky, fatální historická i geografická omezení teritoria, v němž je mu dáno žít, smutný, jen drobnými, všednodenními radostmi tu a tam prozářený osud země, které se „občas zdá o Evropě“ a „před východem ji nechrání nic, dokonce ani hory“. Právě na pozadí takové nepatetické a neheroické charakteristiky ale divák, aniž by to muselo být jakkoli explicitně vyjádřeno, zůstavá nakonec především v úctě před lekcí srdnatosti, kterou v nedivadelní realitě dnes právě taková země dává nejen svému po věky brutálnímu utlačovateli, ale i domněle vyspělejší a silnější části světa. Z věcně proneseného závěru pak už jen mrazí: „Zůstává nám jen nejpřesvědčivější z nadějí, odkázaná nám slavnými předky: nějak bylo, nějak bude. Hlavní je dožít do zítřka“.

Zdroj: https://www.bubinekrevolveru.cz/parizkova-inscenace-andruchovycovy-moskoviady

#divadelní tip #divadlo #recenze #divadelní recenze #kultura

0 notes