#nájmy

[mestankurier]

Tož, Vídeň je známá jako jedno z nejlepších měst k žití, také má levné nájmy a radnice podporuje jejich výstavbu... Vídeň podporuje  výstavbu bytů Radnice pod vedením SPÖ, má jeden velký klad a tím je podpora výstavby bytů. Díky tomu jsou nájmy bytů ve Vídni dostupnější než například v Praze. Je to sociální politika, které se SPÖ Vídeň drží a díky tomu vládne městu už po několik dekád. 100 milionů €uro napumpováno do bonusu na bydlení Radnice vyplácí na podporu bydlení tzv. „Wiener Wohnbonus 23“ dosud ho využilo zhruba 500 000 domácností v hlavním městě spolkové země a na podpůrné služby již bylo vyplaceno přibližně 100 milionů €uro. Nárok má 700 000, tedy více než dvě třetiny v��ech vídeňských domácností. 200 000 domácností dosud nepodalo žádnou žádost o příspěvek na bydlení '23. Bonus na bydlení, který má pomoci vyrovnat se s inflací, je vyplácen do výše 200 eur na domácnost a město na to dává k dispozici celkem 140 milionů €uro. SPÖ tak útočí na spolkovou vládu Lidovců (ÖVP) & Zelených Opatření podpory bylo vytvořeno, protože federální vláda nedokázala „přijmout udržitelná opatření, jako je regulace nájemného. Podporujeme všechny, kteří tuto podporu naléhavě potřebují. Vídeňský bonus na bydlení pomáhá rychle a snadno“, vysvětluje starosta Michael Ludwig (SPÖ). Bonus má efekt „hlavně pro nižší a střední třídu“ a byl „velmi dobře přijat“. O bonus na bydlení lze zažádat prostřednictvím online formuláře, žádosti lze podávat do 30. září. Autor: Redakce, 7.8.2023 Zdroj: https://www.wien.gv.at/amtshelfer/gesundheit/gesundheitsrecht/unterstuetzung/wohnbonus23.html www.mestankurier.info Podpořte originální nezávislou žurnalistiku! Unterstützen Sie originellen unabhängigen Journalismus! Číslo účtu / Kontonummer: 1511201888/5500 IBAN: CZ7755000000001511201888 BIC/SWIFT: RZBCCZPP Majitel účtu / Kontoinhaber: BulvarART s.r.o. / GmbH © Copyright 2023

[lucya-k]

Ahoj Rodinko,

zdravím vás z naší poslední dovolenkové destinace. Tentokrát bydlíme v malé chatičce, kousek od moře. Pár set metrů od domu máme vyhlídku na moře a za ní už se tyčí americké pobřeží. Pokud na něj tedy vidíme, drží se tu dost mlha a i přesto, že je léto, tu nejsou skoro žádná vedra. Na to si ale nestěžujeme, po minulých 38 stupních je to příjemná změna. 

Na západní straně ostrova se nám zatím líbí nejvíc a musím s radostí konstatovat, že si to užíváme bez větších zádrhelů. Chatička je sice moderní ale malinká, v podstatě je tu vše v jednom pokoji, kromě malého patra, ve kterém je postel na spaní. Báli jsme se, zda si tu nebudeme překážet, ale nějak jsme se pěkně zžili. Chodíme stejně spát a vstávat, takže pak nevznikají problémy z toho, že jeden už je po obědě a chce na výlet a druhý před chvílí snídal. Nikolásek si užívá, že nás má stále na dosah a maminku miluje tak, že ji nepustí samotnou ani na toaletu. Chudák tatínek o mě leckdy musí s Nikem trochu bojovat, ale já jsem tady zatím nejšťastnější. Moře je prostě moře a já z něj čerpám ohromnou energii. Ta už mi ale trochu dochází, výletování jsem tak nabažená, že už netoužím po ničem jiném než se vrátit k normálnímu, obyčejnému životu. 

Po týdnu intenzivního hledání bydlení, jsme zjistili, že ve Victorii se nejspíš neusídlíme. Nájmy jsou tu jednou tak drahé jak v Calgary a ačkoliv bysme si to s mojí podporou a Marťasovou prací mohli dovolit, všechny naše příjmy by šly do kapsy někomu jinému. Hlavní problém je ale v tom, že nás nikde nechtějí jen na šest měsíců. Všude se musí podepisovat smlouva na rok a to jsme opravdu v plánu neměli. Navíc jsou prázdniny, a tak je prostě těžké něco sehnat. Jediný dům, na který jsme se zatím mohli jít podívat se nám nelíbil. Byl u dálnice, starý a špinavý. Byli jsme tam v den Nikových druhých narozek a mně se z představy osamělé zimy v cizím městě málem vrátila poporodní deprese. Marťas tu měl dvě pozvánky na pohovor, v obou případech by ale musel nakupovat nářadí, výbavu a pracovat na sebe. To je také hodně zařizování, když třeba za pár měsíců pojedeme domů. Další airbnb už se nám zabookovat také nepodařilo, chtít někde na měsíc o prázdninách, si člověk musí vzpomenout dřív, jak dva týdny předem. Ale já už si pomalu říkám, jestli to tak nemá být. V Kelowně je to s bydlením obdobné a navíc tam hoří. Opět bysme všechny peníze utopili v pronájmu. A tak to vypadá, že se naše půlroční B.C dobrodružství blíží ke konci a my to za dva týdny otočíme zpět Calgary. Moc nadšení z toho nejsme, ale mělo by to být koneckonců dočasné a hlavně, finančně dostupné. U kamarádky v budově by to snad šlo bez kontraktu, z měsíce na měsíc a hlavně za poloviční cenu co tady. V Calgary teď v létě s prací problém nebude a na jeden až dva dny školky pro Nika, by nám zbýt mohlo. Začíná mě trochu bolet u srdce, že nám to tu končí, uteklo to, ale při představě, že si po půl roce s někým sednu na kafe, že Niko bude mít zas nějaké kamarády a že bychom mohli chodit třeba plavat a na kroužek, se mi vlívá nová krev do žil. Říkám si, že budeme mít na co vzpomínat, poznali jsme se tu jak snad nikdy předtím. Zžili jsme se s přírodou, zapomněli na okolní svět a nahlédli hluboce do oken svých duší. Nikoláskovi jsme vynahradili ten půl rok, co musel tak maličký chodit do školky a ačkoliv už si také pošilhávám po nějaké té práci, vím, že na plný úvazek se zatím vrátit nechci. Mít možnost být takhle s rodinou je vyjímečné a já za to vše, co jsem se tu o sobě naučila děkuji a budu navždy vděčná.

Tak nám prosím držte palce, ať se nám to s tím flexibilním nájmem vydaří. Nestane-li se nějaký zázrak, ve středu 28.7 to tu musíme zabalit. Vzhledem k délce a náročnosti cesty to ale nějaký ten týden zabere. Vidím to, že si těch 1200 km rozložíme minimálně na týden. Spíš dva.

Tolik tedy váš - zas o něco blíž k domovu - Lucík

[jirsen-blog]

Ceny nemovitostí ke konci roku srazí nižší poptávka. Nájmy ještě klesnou

Ceny nemovitostí ke konci roku srazí nižší poptávka. Nájmy ještě klesnou

První vlna koronaviru ceny nemovitostí nijak zvlášť neovlivnila. Druhá vlna bude mít však tvrdší dopad, míní odborníci na realitní trh. Ačkoli ještě nedošlo k uzavření České republiky a k zákazu vycházení, ekonomické odpady budou tentokrát větší. A to jak na běžné lidi, tak i na firmy. „Nejprve jsme se domnívali, že s druhou vlnou pandemie koronaviru jen klesnou ceny u méně žádaných nemovitostí.…

[martinamalinova]

Někomu hobbymarkety, někomu malé české vlaječky.

Někomu potraty, někomu malé americké vlaječky, říká se v jedné epizodě simpsonových. Je to takový ten hrůzný díl, co byl součástí každé série. Je to díl o volbách a o tom, co nabízet lidem, když potřebujete být zvoleni. Dnes žijeme v době Někomu hobby markety a někomu dovolenou v Chorvatsku (nebo nejlépe všem obojí). ČSSD přišla v prvních dnech s nápadem příspěvku na dovolenou, mělo to být asi 10 tisíc. pak se ale zavřely hranice, dovolená v nedohlednu - a přišla tzv. petadvacítka. Představte si, že každému (ale my víme, že to není každý a že to vlastně je nakonec jen malá část společnosti a to ještě poté, co se ukázalo, že to němel být téměř nikdo) dáte 25 tisíc korun. Že je dáte každému jen tak. Jaký druh myšlení to způsobí? Komunismus, který nezavedla ani KSČ, řekli by někteří. Jiní by řekli, že je to výsměch OSVČ. A ti nejodvážnější říkají: pojďme to tak nechat a zachraňme lidi společně s ekonomikou. Napumpujme peníze do lidí a ne do firem. Ti druzí (a vždycky je někdo druhý) mají v hodnotě lidského života jasno: k čertu s lidmi, zachraňme ekonomiku. No, není to zas tak hloupý nápad ve chvíli, kdy víte, že lidé se dál budou rodit. Jde vlastně jen o to zredukovat pár příliš rychle rostoucích generací a počkat až dorostou nové, skladnější.

Spoustě lidí záleží jenom na penězích: chtějí vás buď zdravé v práci za co nejměnší mzdu nebo mrtvé. Většina z nás najednou není ani jedno. Nevědí, zda nám dokážou ještě někdy dát práci, takže smrt se jeví jako docela dobré řešení. Jenže: komu pak budou prodávat všechny ty zbytečné věci, které vyrábějí, kdo bude platit za jejich kýče, budoucí odpadky a nepotřebné ozdoby našich životů? Ekonomicky myslící (říkejme jim také ekonomicky věřící, abychom věděli, že je to jenom víra v peníze, že je to náboženství, které zbožštilo peníze a teď neví, zda je obětovat pro udržení víry), takže tihle ekonomové, kteří milují peníze (pravicoví, neoliberální ekonomové a jejich přátelé a podporovatelé a taky ti, co chtějí být jako oni) potřebují abychom věřili stejnému mýtu nebo abychom o něm nepřemýšleli, pracovali a/nebo umřeli. Potřebují taky, abychom vedle touhy po penězích věřili, že si je musíme zasloužit a že pro ně musíme tvrdě pracovat. No a tihle lidé teď vidí, že někteří dostanou 25 tisíc korun a nevědí, jestli je to dobře nebo špatně. Ale je to tak málo, že to naše myšlení nezmění. Zatím ne. Takže je to pro ně spíš dobré. Taky u nás zemřelo málo lidí. Až velké krize přinášejí velké změny. To znamená, že ty malé přinášejí malé nebo žádné. Ve Španělsku umřelo hodně lidí, tak se rozhodli zavést základní příjem, protože neuměli vymyslet, co by lidé ve zbídačeném a ekonomicky topícím se státě dělali. Mohli by také začít více myslet na jiné věci než nakupování a shánění práce, tak jim raději nasypeme nějaké ty peníze. Ano, ani tam to není nic velkého, ale je to změna. Institut Václava Klause obrací v hrobě.

Ale zpátky k tomu, co kdo potřebuje. Rozhodně potřebujeme hobby markety, trhy a plány do budoucna, tedy dovolené, tedy otevřené hranice. Zdá se, podle kroků vlády, že také potřebujeme květinářství a psí salóny. Je to logické, psí salón bude za úplatu souhlasit, že ostříhá i člověka, ale naopak to není tak jisté.

K těm hranicím. Chtěla bych být součástí krizového štábu, který rozhoduje o tom, kam otevřeme hranice. Jak to asi probíhá? Mám tady mapu světa a nějaké statistiky. Zdá se, že některé zěme jsou bezpečné. Třeba Severní Korea (KLDR) nehlásí jediný případ. - Víte ale češi moc necestují do KLDR, pane, takže možná raději něco známějšího. - No, škoda, mohli se tam něco naučit, ale dám si poradit. Vidím, že to jde dobře na Ukrajině. - Víte, pane, Ukrajina, teď se to možná nehodí, schovali jsme Koněva do garáže, Rusko vyškrtlo Pražskou ze seznamu stanic metra. Asi by se jich dotklo, že češi jezdí na Ukrajinu a ne k nim. - Dobře, takže navrhnu Slovensko. - Víte, nemyslím si, že připomínat to, že máme hranice se Slovenskem, je dobrý nápad. - Ach tak, vzdávám to, kam myslíte, že by češi měli vyjet? - Do Chorvatska, ale musíme jim říct, ať už tam proboha nekradou. - Dobře, tak Chorvatsko, tím směrem jsou zvyklí jezdit, to se hodí, výborný nápad, pane.

Hobbymarkety - nespočet vtipů o Češích z boxu ”otevřeme hobbymarkety, protože Češi si dokážou ventilátor postavit ze součástek z hobby marketu”. Ale je to ještě horší: Češi umí strávit celý život v hobbymarketu. V podstatě je těžké rozlišit, jestli je jejich zahrada, chata nebo dům spíše hobbymarket nebo naopak. Otevřete tyhle obchody, dáte lidem druhý domov, všichni jsou šťastní.

Slyšeli jste už o placení nájmů? No, většina z vás o něm pravděpodobně slyší každý měsíc, občas přijde i dopis, člověk se v podstatě podívá jen na částku, o kterou se nájem navyšuje a datum, kdy přijde další dopis s novým zvýšeným nájmem nebo vyhazovem. Placení nájmů se také dostalo do hledáčku ekonomů. V době pandemie nevypadá dobře, když začne milion lidí žít na ulici. Jiné země, které milují levné bydlení a levný alkohol, by pak neotevřely hranice naším směrem. Takže potřebujeme lidi doma, ale nechceme, aby si udržely domovy, protože potřebujeme, aby platily vysoké nájmy, ale nemůžeme jenechat platit vysoké nájmy, protože je pak neudržíme doma. Tohle je velký oříšek. Ale řešení je: pozastavíme placení nájemného na tři měsíc a pak, až všichni zchudnou a budou v depresi, splatí rovnou 4 měsíční nájmy (v Praze to je asi tak 100 tisíc korun).  Ekonomové milují placení nájemného. Totiž když vy platíte nájemné, ne oni. Oni totiž vědí, že není lepších investic než do bydlení, které pak draze půjčujete těm, kteří jsou ochotní pracovat, protože jsou hloupí investovat imaginární peníze, které nemajím, přestože měli stejné šance jako ostatní si je vydělat.

Četla jsem rozhovor s jedním mužem, o těžké práci, kterou musí dělat. Byl to takový životní příběh o tom, jak tvrdě musel pracovat, aby byl úspěšný. Jeho práce byla “bytí dědicem zbrojařské firmy”. Ano, definice těžké práce je u nás velmi fluidní. Myslím, že tenhle těžce pracující dědic je teď za vodu, zbrojení bude jistě dalším krokem mnohých z nás, protože pandemie připomněla také to, že docházejí zdroje a že pokud chcete jíst ovoce a zeleninu měli byste se okamžitě stát dědici a dědičkami zbrojařských firem nebo si pořídit dvacet bytů v Praze a dům na venkově. Nechci vás strašit suchem, protože to sem nepatří, ale bude sucho. No, to je jedno, stejně s tím nelze nic dělat, nouzový stav zakazuje demonstrace a ani není jasné, za co demonstrivat dřív a navíc demonstrace od listopadu 89 nikdo nebere vážně. Jsme národ jedné demonstrace. Stačilo. Vyčerpali jsme se. Mohli byste namítnout, že tu bylo jakýchsi Milion chvilek pro demokracii, to se nepočítá, byl to koncert a bylo hezky. Vůbec po světe jsem zahlédla v posledních letech pár demonstrací, teď být nemohou, to je dobře, máme klid. Samosebou hrdinství se daří - a to obzvlášť v Americe, takže voliči Trumpa vyšli demonstrovat do ulic za otevření země. Je to v pohodě, vyzval je k tomu sám prezident Spojených Států, který tomu říká demonstrace za “osvobození země”, jeden z nějvětších blbů své doby, který by podle všech pravidel měl ležet někde na plicní ventilaci. Ale on kašle na pravidla. Nechci vás nijak zatěžovat detaily, ale v Americe nemá asi tak 100 milionů lidí zdravotní pojištění, takže tihle lidé, pokud onemocní a budou potřebovat pomoc, se buď na většinu života zadluží nebo se rozhodnou zemřít. Zemřít se tvyplatí hlavně mladým lidem, ti totiž jinak budou splácet velmi dlouho. Staří ne, ale také volí smrt, protože nechtějí zadlužit své děti a příbuzné. U nás se slogan toho blba taky používá, náš blb ho přeložil a nosí na čepici jako “Chceme lepší Česko”. Jestli je privatizace zdravotnictví a tedy to o umírání, co jsem popisovala v Americe, taky součástí plánu, těžko říct. Privatizovat se mu chtělo, ale měl k tomu ministra-zpěváka ze Superstar, tak to nedotáhli. Ten zpěvák, ten je dobrý, nakoupil nefunkční respirátory za miliardu a pak trochu méně nefunkční respirátory za 300 milionů od firmy, na jejíhož jednatele je uvaleno 18 exekucí. 300 milionů. Totiž, asi to víte, v nouzovém stavu jde transparentnost stranou a zakázky prostě zadává a podepisuje pan zpěvák - idiot.

Původně jsem myslela že vám tady sdělím dobré zprávy, takže se omlouvám za to odbočení.

Takže: Zněčištění ovzduší klesá. Pandy v japonské zoo po letech souložili, protože měly klid. Harvey Weinstein byl odsouzen na asi pětadvacet let a má koronavirus. Ganga v Haridvaru se dá pít. Hodně lidí tenhle měsíc neumřelo. Online stream z českého krmítka běží dál. V noci pršelo.

Mějte se dobře!

[michaelamrackova]

10 příkladů, proč je Amerika boží

Některý dojmy jsem vám už zprostředkovala detailně, ale ráda bych navázala na svůj předchozí článek 10 příkladů, proč jsou Američani divní, aby to nevypadalo, že si chci pořád jen stěžovat. Ty šílený nájmy, četnost lidí na metr čtvereční, obzvlášť o státním svátku, a Trump, to jen tak něco nepředčí, ale vybrala jsem pro vás pár věcí, který jsou tu prostě boží.

1. Příroda je tady naprosto fantastická! Obzvlásť v Kalifornii je maximum slunečných dní a v radiusu 4 hodin cesty je tu naprosto všechno – oceán a pláž, hory a sníh, sekvojový lesy, listnatý lesy, pláně žlutý trávy, co každoročně hoří, údolí i vysoký kopce, odkud vidíte do kraje, pouště i jezera, vinice i farmy s ovocnýma stromama, kde si člověk může sám cokoliv natrhat.

2. Jsou tu divoký zvířata, který jsem znala jen z dokumentů a encyklopedií a pořád mě nepřestávají fascinovat – modrý ptáci, vydry, velryby, krocani, nebojácný srnky, kolibříci a dokonce i ty veveřice, co mi na zahradě všechno okusujou, žerou ptákům zrní a sázejí mi hrách mezi kytky.

3. Univerzitní kampusy nejsou jako Karlovka rozesetá po celý Praze, kde musíte doběhnout maratonek přes město za 10 minut a ještě se při tom stihnout vyčurat a najíst. Univerzita tady JE město. Jsou koncipovaný tak, abyste tu mohli bydlet a nepotřebovali se vzdalovat. Mají vždycky krásný upravený zahrady, obří knihovny, ještě větší sportovní stadiony, nejmodernější vybavení, výzdobu z uměleckých děl a bohatě vyzdobenou kapli. Mají svoje vlastní restaurace, kavárny a obchůdky, kde si nakoupíte oblečení, knihy, papírnické potřeby (všechno samozřejmě s logem školy, fakulty nebo sportovního týmu) a dokonce je tu i maličkej Apple Store, kde vám mj. vyřídí reklamace. Vždycky, když se jdu projít po Stanfordu, mám najednou chuť psát a skládat básně a sochat!

4. Naprosto boží jsou bazény v apartmánových komplexech. Někdy je voda hodně studená a většinou tu jsou neuvěřitelně oprsklý děti, ale při těch čtyřicetistupňových vedrech vám to začne být jedno.

5. V každý zemi, kde neoperuje Česká pošta, musí být lidi zákonitě šťastnější. Tady je pošta tak geniální, že si vás psaní najde i dlouho po tom, co se přestěhujete! Reklamní letáky chodí jen jednou týdně! Na pobočkách sice taky bývají fronty, ale známky si můžete objednat online. Další naprosto skvěle fungující zásilková služba je od Amazonu. Část balíků posílají poštou, část si rozesílají sami, ale rozhodně kvůli tomu nemusíte na poštu, kde se budete hádat s paní za přepážkou, jestli je na tom manželovo jméno nebo ne. Prostě vám to hodí před dveře, kde to taky najdete!

6. Je tu skvělý zázemí pro elektrický auta. Nabíječky jsou nejen všude na pumpách, ale taky v obchoďácích a na parkovištích všech velkých firem, kde si jako jejich zaměstnanci můžete auto dobít zadarmo. Majitelé elektrických aut mají slevy na daních a možnost jezdit na dálnici ve špičce v pruhu pro auta s více než jedním pasažérem.

7. Lidi se tu nebojí složit si navzájem kompliment. Když se někomu v autobuse nebo na ulici líbí vaše tričko nebo kabelka, prostě vám to řeknou a jdou si zase po svých. Rozdávat komplimenty a usmívat se tu mají lidi i v popisu práce. Sestra u lékaře i pokladní, když vám dává nákup do tašky, něco si na vás najdou a řeknou, že se jim to líbí. Nemusí to být pravda, ale nezní to strojeně a vám to prostě nedá a odcházíte s úsměvem. No, kdy se vám tohle naposledy stalo v Čechách?

8. Nechodí to tak jistě všude, ale věřím, že je spousta pokrokových zaměstnavatelů, jako např. Apple, kde dávají k dispozici na všech dámských toaletách tampony a vložky zadarmo.

9. Do Bay Area se sjíždějí za prací lidé z celého světa a někteří z nich tu zůstanou a založí rodinu. Kultura ja tu proto tak rozmanitá, jak jsou rozmanité zdejší národnosti. To je super nejen proto, že můžete ochutnávat každý den jinou světovou kuchyni, ale především proto, že to lidi učí navzájem velké toleranci a soužití bez předsudků. Cizinců se tu nebojí, naopak… That's what makes America great!

10. Nikdo tu nekouří. Občas můžete vidět kouřit prodavačku nebo Mexičana, ale jsou vždycky zalezlí v rohu za obchodem nebo schovaní za popelnicí. Evropani, kteří se tohohle zlozvyku nedokážou zbavit, si chodí zakouřit do svýho auta.

1. příroda a oceán

2. zvířata, který jsem doteď znala jen z dokumentů

3. univerzitní kaple Stanfordu

4. bazény v apartmánových komplexech

9. cizinců se tu nebojí

[petrpelanjr]

OKA-MŽIKY

Dříve jsem psal o konkrétních věcech ze života. Takový to “tenhle víkend sem se vydal se spacákem tam a tam, bylo to skvělý, fotil jsem kytičky, udělal si oheň, četl si knížku, porval se s medvědem...”.

Už jsem to skoro dva roky neudělal a přijde mi to škoda. Přemýšlel jsem jestli jde udělat nějakej kompromis a rozhodl se, že udělám sérii OKA-MŽIKŮ.  Na těch článcích ze života totiž zabere nejvíc času vytváření příběhu. A tak budu přidávat krátké popisy, nebo fotky vytržené z kontextu - tak jak si je pamatuju já s mou těžce selektivní pamětí - tak jak jsem si je užil já osobně... a na vás nechám, jeslti se se mnou vžijete do těch maličkostí, jestli si domyslíte kontext a jestli si to sami zasadíte do své verze příběhu.  Výměnou za ušetřenej čas s váma můžu sdílet více věcí. Klidně si vymyslete vlastní kontext... vlastní příběh... jen s chutí do toho!

Koneckonců ne vždy potřebujeme znát pravdu.  Tohle jsou útržky z posledních 10 dní. ------------------------------------------------------------------------------- o.o.o Spletli jsme cestu. Posledních dvacet minut a předtím ještě několik hodin jsme skejtovali v pařáku a vítr jakoby si vzal dovolenou. Mraky taky. Takže Sahara. Šli jsme takhle posledních dvacet minut - já s těžkým batohem - po nějaké ASI polňačce podél řeky, která nás po naší pravici sice lákala, ale nešli jsme do ni, protože v ní byly hnusný řasy a navíc nás mělo čekat na konci té cesty ASI jezero, nebo co.  Mělo tam být už před 10 minutama - alespoň podle mapy.  Podél břehu bylo zaparkováno několik lodí (jedna vypadala, jakoby v ní přiletěl David Bowie) a kromě dvouch chlápků s pivem docela nikde nikdo. Kdo by byl v takovým vedru venku, žejo. Tak jsme zjistili, že to jezero tam na konci cesty vůbec není. Že jsme šli úplně zbytečně. Že celou dobu vedlo podél té cesty za hradbou keřo-stromů, ale je nepřístupný veřejnosti, protože to je rezervoár na pitnou vodu... aha. ... AHA...!!! Fakt jsem neměl sílu plahočit se zpět po té nudné cestě. Přemýšlel jsem, jak moc zlý by bylo ukořistit jednu z těch lodí, stát se pirátem a plout zpět do Londýna, abych už nemusel jít zpět s tím těžkým batohem.  Že prej - vezmeme si s sebou knížky, kdyby jsme si chtěli někam lehnout a odpočinout si! Že prej - vezmeme si s sebou deníky a pouzdro, kdyby jsme chtěli kreslit a psát. Že prej - vezmeme si s sebou stativ a foťák a kovadlinu a šachy a hřebíky a autobaterii a vlajku a žehličku a.... kdovíco dalšího dělalo můj bágl tak těžkým!  Nakonec nás zachránili ti dva pánové s pivem. Zeptal jsem se jich, jeslti by nám neprodali pivo a dali nám dvě lahve úplně zadarmo.  Povídali jsme si s nima chvíli o tom, jak je teď v módě bydlet na lodi a parkovné pro malou loď stojí normálně víc než dva nájmy... ale to by bylo na jinačí příběh.  o.o.o “To se musíte vydat kilometr doleva, potom kilometr doleva a potom ještě jednou kilometr doleva, aby jste se tam dostali!”  “Aha, děkujeme... a nebylo by jednodušší se vydat jednou doprava a skončit na stejným místě třikrát rychleji?”  “No to nevím, to jsem nikdy nezkoušela.” "Aha, tak děkujeme, hezkej den!”  o.o.o ...

... o.o.o “Až budu velká, postavím si hřiště pro děti.” Potom se mocným odrazem odpálila z houpačky a skočila do země Terabytů... ... ... COŽE!!! o.o.o Stojím ve fastfoodu a čekám na jídlo. Je to takovej ten fastfood, kterých jsou v Londýně tisíce a vedou je většinou pakistánci, nebo indové. Mám je raději, než velké fastfoody, protože mají většinou lepší obsluhu - tak nějak tam jde cítit, že si ti lidé užívají vztahu se svými zákazníky. Jestli jste někdy byli v práci, kde jste museli komunikovat se zákazníky, víte, že “zákazník má vždycky pravdu” je hovadina vymyšlená pravděpodobně nějakým zákazníkem a že ve skutečnosti je to vyváženej vztah, kterej si dokáží užít obě strany a je to docela jednoduché... stačí nebýt kretén. Rád si v těchhle shopech povídám aji s lidma, kteří stejně jako já čekají na své jídlo. Tentokrát to nevyšlo, protože tam sedělo 6 mladých lidí - 3 holky, 3 kluci - a bavili se beze mě. Tak jsem si začal číst knihu. A najednou... Klepání nohou. Bouchání rukou. Rytmus... Mručení. Broukání. Zpívání. ... “Tu melodii znám!!!” Ti mladí lidi začali jen tak zpívat In the jungle the mighty jungle!!! :D     Všech šest. Každej dělal něco jinýho, úplnej orchestr! Tak sem se přidal. A ten chlápek co mi dělal kuřecí burgr za pultem taky!!! :D “In the jungle, the mighty jungle, The lion sleeps toniiiiight In the jungle, the mighty jungle, The lion sleeps toniiiight... he wiamama ue he wiamama ueeee...“ o.o.o   Plavu v Hyde Parku, jsou tři hodiny v noci. Londýn se odráží v té docela klidné hladině vody.  Mimojiné je to podle mě nejlepší místo na sledování silvestrovských ohňostrojů, ale “shhhh”, já vám to neřekl.  o.o.o “Cože, tady je vodopád?!!!” o.o.o

V Canary Wharf je posilovna Virgin Active. A bazén, pára, sauna, vodopády, výřivky, nafukovací zebry a plameňáci - vše co člověk potřebuje k spokojenosti. Z každého patra je výhled na řeku.  o.o.o “Morning!” vytrhl mě z myšlenek neznámej chlap. To mám rád na některých částech Londýna, že vás v nich lidi zdravěj i když se neznáte. Bylo 4:00 a já jsem zrovna šel spát domů. Jedl jsem za chůze kuřecí curry s rýží, pozoroval jak obloha na východě mění barvy a připomnělo mi to, že díky své částečné barvosleposti nevidím některá normální spektra barev. Tak třeba u duhy nevidím zelenou část. Ale to je trochu jiná historka. Prohrál jsem ji v kartách s jedním týpkem, co mi nabízel dračí vejce. Jak říkám... jiná historka. o.o.o

o.o.o “Idiot řekne cože.”  o.o.o “COŽE??!”   o.o.o  _________________________________________ Předchozí článek: HARRY POTTER - METODY RACIONALITY  Můžeš mě sledovat na instagramu tady       

[zlutyzakaznik]

Sláva bramboráku!

(27. 11. 2023) Brněnské Vánoce 2023

Tak jsem si v sobotu odpoledne a před vyprodaným představením Straussovy Salome prošel všechny vánoční trhy a byla to jatka nepříliš vzdálená stínání Jana Křtitele v uvedené opeře. Někteří diváci naturalistické pasáže nezvládli a odcházeli předčasně; já v rámci gastro „forbíny“ nesnesl víc než 40 minut druhých nejlepších Vánoc na světě – označení, které opět razí oficiální web.

Úvodem pár čísel. Cena svařákovo-punčové pyramidy na Svoboďáku se v letošní aukci vyšplhala na 2.9 milionu korun a průměrné nájmy nápojových přístřešků na centrálním náměstí dosáhly 674 tis. Kč. Ředitelka TIC se opět neubránila zveličení tradice firemní brožury, když v souvislosti se stánky na nádvoří Staré radnice uvedla: „Velký důraz klademe na kvalitní gastronomii. Navázali jsme na náš dlouholetý projekt Gourmet Brno.“ (Zvýraznil ŽZ.)

Don Pintxos, Soul Bistro, Tutti Frutti nebo Vánoce v Momentě? To je přece gastro establishment prvého řádu. Chápu, že Vánoce nejsou chvála progresivity, ale co je zajímavého na podnicích, které mohou místní i přespolní navštívit po celý rok? A navíc v teple.

Dominikánské náměstí a kávová specialita. Připravená na kapslovém strojku za dva až tři tisíce, který má spousta lidí doma...

Oficiální mapka ukazuje osminásobnou(!) přítomnost Turbomoštu, i když si nejsem jist, zda je do ní započten Dědečkův svařák na Zelném trhu. Tak jako každý rok, i nyní mají prominentní zastoupení punče na všechny způsoby, přičemž novinkou a údajnou exkluzivitou je svařák z Drážďan (úvodní foto), který mimo jiné zahrnuje: Červený svařák, Bílý svařák, Borůvkový svařák, Třešňový svařák, Perníkový svařák, Kokosový svařák, Vanilkový svařák, Mandlový svařák, Levandulový svařák, Bezinkový svařák, Svařák s příchutí růže

A bramborák z titulku? Ale ovšem. Jestliže se loni na Seznamu pohoršovali nad kousky za 130 až 150 Kč (28 Kč/100 g), letos jsem na Svoboďáku nalezl – u té samé paní, která loni trůnila nad hnědými olejovými vanami – 100 g za 33 Kč (Vánoční bramborák) a o kus dál pak našel Královský bramborák za 38 Kč/100 g. A jak si povšimli v Blesku, s „toppingy“ v podobě sýra a zelí vyšla nejmenší 500g porce na 230 korun. Člověk nemusí na brambory nahlížet jako Heston Blumenthal, aby mu došlo, že u tradičního jídla chudých je už delší dobu něco špatně...

Bez tradičních značkových mixů se Brněnské Vánoce neobejdou. A opravdu si dá někdo půl litru svařáku za 120? Moc by mě zajímalo, zda je ta přiznaná odrůda ze sudu nebo rovnou cisterny...

Největší problém brněnských vánočních trhů je chabá inovativnost co do nabídky. Letošní novinku v podobě kluziště na Moraváku jsem v provozu neviděl, protože ještě dostatečně nemrzlo a v sobotu se tak zatím prováděl zástřik plochy hadicí. Ferrisovo kolo letos vyjde na 130 Kč v pondělí až čtvrtek a 150 o víkendu a v pátek. V podobném duchu bych mohl ještě hodnou chvíli pokračovat, ale neučiním tak. Jednak je to po předchozích reflexích zbytečné – zdejší vánoční trhy jsou neprůstřelné asi jako Barista roku – a jednak je zde vždy možnost zajít do kavárny nebo bistra, kde Vám ten svařák (a asi i bramborák) udělají taky. A pokud opravdu chcete, jistě si nejen výše uvedené, ale i všechny langoše, párky v rohlíku nebo světla od včel obejdete sami...

Bombastica má stánek na Moraváku vedle Jošta (kilo cukroví za 990 Kč) a ani na Zelňáku to není láce...

Brána na Zelném trhu má zřejmě dodat akci jasně čitelnou symboliku a vánoční atmosféru. Bohulibý úmysl poněkud kazí letitý památníček Stokové sítě města Brna. A podstavce, z nichž hvězdy vyrůstají? Není to žádné rokoko...

[cysnews]

Město Hradec Králové odpouští nájmy a vybrané poplatky, další miliony půjdou drobným podnikatelům

Město Hradec Králové odpouští nájmy a vybrané poplatky, další miliony půjdou drobným podnikatelům

Od dubna funguje v Hradci Králové program Antivirus, jehož cílem je zmírnit dopady spojené s koronavirovou krizí. Jeho součástí je například prominutí poplatků za zábor veřejného prostranství nebo odpuštění nájemného v městských nebytových prostorách pro některé nájemce. Město po dobu nouzového stavu zároveň odpustilo školkovné, platbu za školní družinu a za pobyt dětí v jeslích Orlická. Zatím…

[nejlevnejsi-hypoteka-blog]

Praha zdraží obecní nájmy, ty přesto zůstanou výrazně levnější než u běžných bytů

Praha zdraží obecní nájmy, ty přesto zůstanou výrazně levnější než u běžných bytů

„Za tu dobu se však trh posunul a nejen ceny samotných bytů raketově vzrostly, ale také ceny oprav a dlouhodobé údržby těchto nemovitostí,“ řekl … …pokračování článku – Praha zdraží obecní nájmy, ty přesto zůstanou výrazně levnější než u běžných bytů

[prahaeu]

Praha odebere městské byty soudcům a státním zástupcům

Hlavní město nebude prodlužovat nájemní smlouvy soudcům a státním zástupcům, kteří si od magistrátu za výhodných podmínek pronajímají byty. Dnes o tom rozhodli pražští radní. Soudci a státní zástupci mají podle vedení města dostatek peněz, takže nepotřebují zvýhodněné nájemné. Město pronajímá soudům a zastupitelstvím 81 bytů, z toho 49 obývají bývalí či stávající soudci a státní zástupci. Zbylé jsou určeny pro zaměstnance, ty chce město zachovat. Uvolněné byty magistrát pronajme sociálně slabým.

Podle radního pro bydlení Adama Zábranského (Piráti) jde většinou o větší byty, kterých má Praha nedostatek a které by měly namísto lidem s vysokým příjmem sloužit sociálně potřebným rodinám. Soudci a státní zástupci v bytech platí zpravidla nájemné 60 až 70 korun za metr čtvereční. Podle statistik developerské společnosti Trigema činilo průměrné tržní nájemné v Praze ve třetím čtvrtletí loňského roku 345 korun za metr čtvereční.

Ze 49 dotčených bytů jich 28 má smlouvu na dobu určitou, kde se smlouvy uzavírají na dva roky a dosud se automaticky prodlužovaly. Město stávající smlouvy, které vyprší letos a příští rok, znovu neobnoví. V případě nájmů na neurčito je situace složitější, protože pokud nájemník platí nájem, magistrát jej vypovědět nemůže. Podle Zábranského bude město alespoň postupně zvyšovat nájmy. Podle nového občanského zákoníku je může zvednout o 20 procent v rozmezí tří let.

Pirátská strana na fakt, že dobře placení právníci v Praze využívají byty za nájemné určené nízkopříjmovým skupinám, upozornila poprvé v roce 2017. Zábranský v minulosti v rozhovoru s ČTK také uvedl, že by rád postupně zvyšoval nájemné v dalších zhruba tří tisícovkách bytů, kde lidé platí nájmy hluboko pod tržní úrovní bez konkrétního důvodu. Radní dnes také řekl, že chce v druhé polovině ledna svolat jednání ohledně dalšího postupu privatizací městských bytů.

[bajcin]

„Francouzský sociální geograf Christophe Guilluy zjistil, že nejvíce pozitivní přístup k multikulturalismu mají zámožnější vzdělaní lidé z velkých měst, tedy příslušníci horní části středních vrstev.“

„Není to tím, že by byli tolerantnější vůči cizincům, ale tím, že bydlí ve čtvrtích s tak drahými nájmy a cenami nemovitostí, že jsou pro nově příchozí nedosažitelné. Své děti posílají do škol, do kterých nechodí děti migrantů, a profesně obsazují posty, na které nemá migrant šanci se dostat, takže jim nemůže v práci konkurovat. Jejich ‚tolerantnost‘ je proto tak vysoká, že zkrátka žijí ve světě, do kterého se migranti nedostanou,“ říká Keller.

[kuprealitu]

#Bydlení je měsíc od měsíce nedostupnější. Rostou nájmy i ceny vlastního bydlení. #Zadlužení domácností stoupá.

►  http://bit.do/dMBSj

[zlutyzakaznik]

První dojmy 60: MOTMOT Coffee Point v2, Zô Brno 2, Bukovský 2 a Industra v2

(16. 5. 2022) Samé dvojky!

Málokterá ulice v centru Brna prodělává v současnosti takovou proměnu jako právě Masarykova vedoucí z Náměstí Svobody k hlavnímu nádraží. Rohovou parcelu po konfekci Promod opanovalo luxusní hodinářství Bechyně, kompletní proměnu dokončuje bývalý prostor společensky odpovědného oděvního řetězce Genesis (second hand) a velkorysý interiér sportovního Rock Pointu již před časem zabrala přestěhovaná Mobilní Pohotovost. V oblasti gastra tu přibyl fast food Wokin a ještě dřív dvojice bubble tea provozů (Geicha a COMEBUY). 

Zdánlivá atraktivita nejrušnější “pěší” třídy, jíž denně prochází desetitisíce lidí, má dva podstatné nedostatky. Prvním jsou velmi vysoké nájmy a dále fakt, že mnohým ulice slouží toliko coby rychlá spojnice mezi dvěma částmi města. A jistě nejen pro mne není Masarykova (stejně jako Česká) tradiční high street ve smyslu nákupní atraktivity nebo místem, kde by bylo příjemné prodlévat.

Obou rizik jsou si vědomi, jak jsem vyrozuměl během rozhovoru, i zakladatelé pražírny a kavárny, kteří svůj druhý provoz přesunuli z Francouzské do centra města. Čistě technicky vzato nejde o kavárnu, ale o coffee point, tedy prodej kávy s sebou a na místě vystavených nebo přes e-shop objednaných balíčků. 

Z tohoto pojetí plyne, že kafe tu připravují jen do papírových kelímků, jakkoli je na dvouskupinovém kávovaru Futura F100 pár šálků značky Thun k zahlédnutí a já své zkušební a samozřejmě i zaplacené doppio do porcelánu dostal.  :-)

Zrnka se melou na dvojici F64 a jelikož jsem slíbil, že se v průběhu týdne zastavím ochutnat, hned ve středu, tj. třetí den otevření, jsem tak učinil a na základě poskytnutých informací vybral odvážnější a ovocnější Rwandu Nzahaha (naturální metoda zpracování, 86 b., odrůda bourbon a šípek, třešeň a med deklarovaný v popisce).

Káva samotná byla vcelku OK, plná, s robustním tělem a troškou kalnosti a drsnosti na konci, ale tak tomu u káv této země docela často bývá a nalézt Rwandu s úplně čistou chutí bez stopy křídovosti je skutečná vzácnost (13/20 a doppio za 69, espresso pak 49 a cappuccino 74 Kč a o určitém renoncu na tabuli s kávovými nápoji tu vědí a pracuje se na nápravě). Na můj komentář, že na mě je to stále ještě velmi konzervativní, mi bylo řečeno, že pražírna o poptávce po ovocitějších kávách ví a do budoucna jsou takové v plánu a tak uvidíme, kam se vývoj pražírny posune.

Obrovská průchodnost na Masarykove není všechno a mé obavy plynou z toho, že to na daném místě či těsně vedle něj zabalilo Minit, trafika nebo i Trdlo Cafe, které je přece jen známějším brandem než pražírna ze Skácelovy. Zda MOTMOT utáhne brutální nájem, zdražující energie i personální náklady nové provozovny, když nejen na přilehlém Zelném trhu a Kapucínském náměstí fungují kaváren doslova hromady, ukáže pouze čas.

Pár dnů po otevření a slevy začínají...

Suterénní parcela na Dvořákove (vedle proslulého non-stopu Kahla s tankovým Staropramenem a občas svéráznými a auditivně velmi výraznými zákazníky) patří k zakletým místům brněnské gastro mapy. 

Nejvýraznějším nájemcem byl v historickém srovnání provozovatel pizzerie Leonessa, který před časem prostor nabídl za tučné odstupné a vysoký měsíční nájem a prvním “hejlem”, jenž se na nabídku realitní kanceláře chytil, se stala korejsko-japonská restaurace Yoshi, která zde otevřela loni 7. června a po zhruba půlroce byla minulostí.

Dalším “pánem na holení” je pobočka Zô, firma, jejíž první provoz a obědový bufet známe z Bayerovy a jak se zdá, Brno má oproti Praze o jedno místo navíc. V podnázvu uvedené jídlo, pivo, káva jsem bral s nadsázkou a i když měl podnik na jedné z tabulí velice pěkně vyvedenou moka konvičku, kávu pana Bialettiho ani espresso tu neočekávejte, protože při prohlížení baru a pátrání po kávovaru a mlýnku mi bylo řečeno, že káva bude jen vietnamská.

Pobočka otevřela 4. dubna a již v prvních dnech a týdnech přistoupila k dosti radikálním promo akcím, v čemž se neliší od Yoshi, kde ale byli přece jen o něco střídmější co do výše poskytovaných slev.

Je fajn, že podnik provozuje webové stránky, na nichž je k mání menu, ale odkaz na Instagram nefunguje a profil na Foursquare je už asi passé, a to tím spíš, když je poslední recenze podniku ze srpna 2019. Nejčerstvější statut na FB je pak datován 17. 1. 2022. A jakkoli mám pro all-you-can-eat obědový bufet jako žánr slabost, nemyslím si, že v uvedené lokalitě to bude rozhodující faktor pro úspěch podniku. 

Po pár týdnech dosáhla sleva úplně jiné úrovně. :-)

Kavárna a cukrářství Bukovský se nám rozšířilo o pobočku a překvapivou informaci, jež ke mně doputovala díky páru štamgastů OP, jsem se vydal ověřit v minulém týdnu cestou do Manea. 

A opravdu. Druhý provoz vítěze ankety Gourmet Brno 2021 v kategorii cukrárny (velké ech) nahradil pár let fungující kavárnu Na konečné a soudě dle vizuálního dojmu, podržel si tento víceméně i původní dispozici s kávovarem a mlýnkem  F64 na centrálně umístěném ostrůvku.

V násypce zůstalo Filicori (nyní lepší Gran Crema Delicato), jež tak kopíruje zrno používané v Žabovřeskách, a v souladu s růstem cen se tyto proměnily i zde. Espresso, lungo a ristretto je za 54, americano doppio [sic!] za 75 a stejnou částku po Vás budou žádat i za cappuccino, latte macchiato nebo vídeňskou kávu. Mléko ke kávě je za pětikorunový příplatek a měl bych opravdu problém vybavit si, kdy jsem se v kavárně naposled setkal s tímto řešením. 

Zmrzlinu ani kafe si nedám, ale stín na zastávce je v horkém dni příjemný. :-)

Jistou útěchou mi bylo, když jsem v krabici s mlékem rozpoznal farmářské z Penny, na které spoléhají třeba ve zlínském KAFÖ, ale stejně: dát na kraji města za espresso s mlékem 59 a za cappuccino 75, když i mediálně známé výběrové kavárny v centru nabízejí esko za 50 Kč? A Hvězda z Černých Polí coby řemeslná zmrzlina na poutači před podnikem? Inu, svět chce být klamán...

Takřka přesně před čtyřmi týdny otevřela Industra po hodně dlouhém pop-upu ve své druhé verzi. A jelikož pro mne kavárna dávno není takovou hvězdou jako dřív, počkal jsem celý měsíc než se provoz usadí.

Prostor je z města nejdostupnější tramvají č. 4 (zastávka Náměstí Republiky) a pak ulicí Gargulákovou přes most zvaný Sportovní nábřeží. Lávka, jež zkracuje cestu přímo do kavárny a přilehlého prostoru pro cyklisty, je zatím uzavřená, ale v plánu je prý její uvolnění. Alternativou je cesta ulicemi od Vojenské nemocnice přes industriální pláň, která čeká na zástavbu a pro ty z Lesné a severní části města lze doporučit bus 57 nebo 84 s následnou procházkou.

Křesla pro porotu v Industře?

Kamarád, který byl v Industře v2 přede mnou, mi napsal, že je to trošku punk, ale mně se nový prostor líbí víc než v areálu mrazíren přesně z tohoto důvodu. Měsíc po otevření je tu vše minimalistické a undergroundové a třebaže jsem nebyl v patře, kam z hlavní místnosti vedou schody, kovové konstrukce rozprostírající se nad stoly budí představu industriálního skladu či tovární haly, kde se co nevidět rozjedou průmyslové roboty.

Primární je ale samozřejmě káva. Trochu jsem doufal, že bude na espressu (stále jeden Mythos) něco z aktuální nabídky na webu, ale musel jsem se spokojit s naturálním Mexikem, které bohužel nebylo fantasticky povedeným Mexikem z Bílého králíka blahé paměti.

Doppio bylo vypitelné, ale odvahy nebo dokonce divočiny by v něm člověk našel pramálo, ale to snad od kávy z tohoto regionu nikdo neočekává. Za velmi jemné jehličky na jazyku a dlouhou dochuť silných 13/20, protože to bylo o chlup lepší než výběrový standard v kavárnách. Baristu udivilo, že jsem odmítl nabízenou lžičku i podšálek a doufám, že pochopil vtip o tom, že nejsem James Hoffmann a bohatě mi postačí zakroužit si s šálkem.

Tento most prosím prozatím nepoužívat.

V průběhu páteční návštěvy pár minut po otvíračce v jednu všichni z podniku kmitali, aby kavárnu připravili na rušný víkend a tak jsem nečekal nějaké zdvořilé povídání nebo dokonce free hug. Relativně nejvlídnější byla slečna, která si mě pamatuje ještě z Artu a já ji z několika podniků a jistého cuppingu v Buchtě B, kde udělala zbytečný obličej a ani při nakouknutí do jejích předchozích působišť jsem neměl pocit, že jsem vítán. Ale tak už to chodí a pokud jsem jí porozuměl správně, byla zde na první zkušební směně a lze tedy doufat, že bude případně servírovat kávy a úsměv v souladu s instagramovým krédem podniku.

Celkově příjemný a pozitivní dojem z druhé verze mediálně slavné kavárny mi bohužel do značné míry pokazil přístup baristy (a spolupražiče?) v přenášení chyby podniku na zákazníka. 

Ještě před provedením objednávky jsem se totiž podíval na kávové menu na dveřích za barem a s překvapením sám pro sebe konstatoval, že 60 Kč za doppio je cena velmi přátelská a přičítal to zkušebnímu provozu/zaváděcím cenám. Nemile mne tedy překvapilo, když chtěl mladý muž při placení o pět korun navíc s tím, že v menu jde o překlep. 

Skoro u cíle...

Namítl jsem, že na menu je uvedeno 60 a on že ano a že mají otevřeno první den. (První den? Víkendu nebo něčeho jiného? Kavárna už přece funguje čtyři až pět dnů v týdnu celý měsíc...). Pevně jsem odvětil, že pro mne je podstatné to, co mají vytištěné na menu a že mu dám jen 60 Kč a barista na to, že se se mnou nebude hádat, čemuž jsem byl rád, protože by to bylo zbytečné a jen nerad bych vytahoval příslušná ustanovení legislativy.

Jak asi víte, je jen málo věcí, jež mě dokáží v gastru vytočit doběla a toto je jedna z nich. Předně: nechápu, proč by měl na nepečlivost při korektuře tak zásadního dokumentu doplácet zákazník. Není snad v Industře dostatek lidí, aby to po sobě vzájemně prošli? Pokud o chybě věděli, proč jsem nebyl upozorněn při objednávce, ale až při placení? 

Jako barista nebo provozovatel kavárny bych s úsměvem poděkoval za upozornění a přislíbil brzkou nápravu nebo dokonce viditelně přeškrtl částku u dané položky a uvedl správný údaj než mi někdo z kamarádů obratem doručí jednu či dvě vytištěné černobílé a opravené strany A4. U kavárny, která se chlubí kvalitou od roku 2013, mne takto nekonstruktivní práce s chybou a handrkování zamrzelo dvojnásob a to tím spíš, že kafe bylo obyčejné a nejméně o dvě třídy za zdejšími nejlepšími vzorky.

Industra pro mne od počátku byla zejména cappuccino a espresso Adama Obrátila, což dokládá i jeho vítězství v žebříčku nejlepších káv let 2018 a 2019. A i to už bylo stříbrné období baristy a skutečný kávový vrchol jsem tu zažil v letech 2014 a 15. Ty časy jsou už ale bohužel pryč a do dnešních dnů zbyl hlavně brand.

[zlutyzakaznik]

První dojmy 44: Trafika, Buchta C, Ještě jednu a Gelatovárna

(17. 5. 2021) Kafe a zmrzka.

Trafika, která otevřela uplynulé úterý, pochopitelně přilákala nejen mě, ale také konkurenční kavárníky – jen za neděli jsem v rámci stories podniku postřehl, že si zde kávu dali provozovatelé Buchty B & C, Eggo Food Truck, Bucheck & Dezertína anebo Lenka na to peče – a bohužel i neznámého darebáka, který narušil sklo napravo od okénka.

Snad od žádné nové kavárny jsem neměl za poslední měsíce taková očekávání jako od Trafiky, sesterské provozovny od dubna 2018 fungujícího a na dánskou La Cabru zaměřeného Kafe Friedrich. To bylo prvních pár měsíců po otevření mou častou zastávkou “po škole” a zdejší doppia z rebelského Burundi či Kolumbie a následně dánské La Cabry pro mne patří k tomu nejlepšímu z brněnského výběrového espressa posledních let.

Trafika je podle všeho první kvalitní brněnská kavárna využívající bývalou prodejnu tisku a kuřiva, kterýžto prostor může mít, je-li vhodně umístěn, nesporný potenciál, ale až příliš často tento bohužel nabízí jen velmi základní či podprůměrnou surovinu i přípravu.

Za všechny uveďme: dvojici trafik IQOS na České a Vídeňské; trafiku s Riobou a později nabídkou menší pražírny na schodech u Hotelu Grand (v pátek už jsem tam neviděl mlýnek ani kávovar); několik let zavřenou trafiku a kavárnu na Kobližné a konečně světlou výjimku před časem uzavřené trafiky, kde byla kávě věnována nadstandardní péče maminkou jednoho z oblíbených baristů.

���Friedrichova Trafika” je umístěna uprostřed kolejové smyčky na konečné tramvaje číslo 4 v Masarykově čtvrti (Náměstí Míru) a třebaže MHD a studenti ještě nefungují na plný plyn a tramvaj ve špičkovém intervalu 5 minut nevypustí ven dav rezidentů i výletníků, cestující nemohou kiosek minout a výtečný výhled na něj je i z nástupního prostoru před budkou dopravního podniku. A až se situace vrátí do normálu, očekával bych zde malou frontu zákazníků, kteří si budou chtít vzít kelímek do přilehlých kopců nebo i jinam.

Za sebe doufám, že některé neodradí ceny, jež Trafika převzala z Friedricha. 50 Kč za espresso, 65 za doppio nebo 75 Kč za flat white nejsou nejvyšší v Brně a La Cabra je v nákupu drahá, stále je ale třeba mít na paměti, že je kavárna umístěna v bývalé trafice a dominantní je a bude okénkový prodej. Na druhou stranu: Masarykova (Jiráskova) čtvrť patří k bohatým částem města a pokud bude mít káva stejou úroveň a konzistenci jako ve Friedrichovi, lze nastavené ceny akceptovat.

Tyto jsou, a to je zcela výjimečné, uvedeny v menu na webu, který je velmi jednoduchý a přitom půvabný s návazností na prvopočáteční čtení a psaní, což evokuje úvodní propagační status na Instagramu a Facebooku (stránka ze sešitu s červeným okrajem a krasopisně provedený název podniku). 

Jedinou drobnou chybičku, kterou jsem nalezl, představuje rozdílná otvírací doba. Něco se píše v úvodu stránek a něco jiného dole u mapy a odkazů na sociální sítě. O nesrovnalosti jsem dal podniku vědět dvě hodiny před oficiální otvíračkou přes Messenger, ale do dnešního rána, tedy šest dnů poté, jsem se nedočkal reakce ani nápravy navzdory faktu, že jsem v sobotu odpoledne poprosil holky ve Friedrichovi, aby o tom daly majitelce vědět. (Aktualizace ve 12.25 ze zahrádky Šesté větve: otvírací doba opravena. Děkuji.)

Před podnikem jsem se objevil první den necelé tři hodiny po zahájení provozu se svým 190ml ACME, z něhož měla usměvavá a energická slečna neskrývanou radost a jen mě upozornila, že šéfová na chvilku odjela a že ona s baristikou začíná. Vlídně jsem ji ujistil, že absolutně nespěchám, že mám celé odpoledne vyhrazeno pouze na kávu u nich a Buchtu C a že ať si vezme na přípravu tolik času kolik jen potřebuje.

Hrníček byl na mou prosbu nahřátý superprecizně, tedy zejména proto, že v něm byla voda nadstandardně dlouho zatímco si holčina připravovala vše ostatní a než jsem pak v závětří a stínu tramvajové zastávky z doppia usrknul, raději jsem tři nebo čtyři minutky počkal.

Ani nová kavárna v hoodu – ano, to je termín, který Trafika používá v jednom ze storíček (čtvrť či sousedství asi není dostatečné) – není prosta rizik. Když jsem pomalu couval se svým doppiem od okénka, abych uvolnil místo ve frontě dvěma holčinám, lehce jsem se přizabil o a povalil kolo, které jedna z návštěvnic dala skoro napříč přes chodník. Naštěstí vše dobře dopadlo a já, káva, hrnek i bicykl, který byl obratem uklizen na stranu, jsme skončili bez zranění. (Foto: Instagram Trafika).

Káva byla, a tady se mi opravdu ulevilo, velice slušná a pokud opravdu dotyčná s přípravou začíná, nelze mít námitek, a to tím spíš, že šlo o naturální Brazílii Paiolinho. Vedle Ivana Pedro od Fiftybeans nebo experimentálního zpracování slovenských Illimité byla tohle jedna z mála brazilek, kde člověka nezavalila zoufale nudná, nečitelná anebo přímo kalná a blátivá do(chuť) a těžkost v žaludku. Bylo tu slušné aroma, něco se dělo na začátek, uprostřed i v závěru chuti a acidita čistá a strukturovaná. Pohodlně 14/20 a při úprku na tramvaj jsem vedle poděkování a potřebného počtu mincí slečně předal i vyjádření, že to bylo fajn.

Ve stejný den, tedy úterý 11. 5., otevřel v areálu bývalého Elsner Bistra na Zelném trhu druhý provoz Buchty B. Jeho vznik a popínavé rostliny u vchodu jsem sledoval posledních pár týdnů a když mě tam den předtím “nachytal” Tom Niederle a small talk byl osvěžující a příjemný, řekl jsem si, že tu kávu zkusím a to nejen proto, že na úvod vytáhli na espressu holandské Lot61, které jsem dost možná ještě neměl, ale i z toho důvodu, že dotyčný barista si jako jeden z mála zachoval chladnou hlavu v jisté facebookové “diskusi”.

Buchta C den před otevřením... Bílý Racer a bílé potrubí? Dřevěné obložení a dřevo interiéru? To jde hezky k sobě. :-)

Espresso zde melou na Anfimu Pratica, který je tak ukrytý v levém rohu vedle kávovaru, že jsem přes okno zahlédl jen siluetu a klipnu s logem, která přidržuje sáček na násypce. Pro protlačování horké vody skrze puk slouží Racer od Sanrema s částečně průhlednou čelní stranou a tak si fanoušci mechaniky budou moci při čekání na kávu prohlédnout bojler i rotační čerpadlo.

I v Buchtě C mě holčina pravděpodobně poznala a tak jsem jen předal svůj šálek (ten den jsem měl na cappuccino i demitasse) a poprosil o nahřátí a espresso. Úsměv na tváři vyvolala prezentace kávy, jež mi víc než co jiného připomněla scény z Truman Show, kdy se manželka hlavního hrdiny otočí na podpatku a předá své reklamní sdělení. V tomto případě Je to Peru a je naprosto boží!

Ale s výjimkou ne zcela ideálně nahřátého šálku (víc o tomto přetrvávajícím problému za 14 dní) byla příprava poctivá a pokud jsem se dobře díval, dostal jsem espresso připravené z dvouvýpustě, takže pak nelze proti 50 Kč za esko vůbec nic namítat. Doppio je ale už za 70 – kéž by to kavárny psychologicky nastavily na 68 nebo 69, protože pak by dal tu kulatou částku asi každý – a cappuccino 60, cafe latte 65 a flat white 75 Kč, tedy “nový normál”. Za rostlinné mléko se připlácí 15 korun navíc, což schvaluji. 

Výsledku jistě napomohlo, že prý už od otevření něco odteklo a měl jsem štěstí i v tom, že těsně přede mnou měl kávu mladík klábosící s baristkou. (Vím, že je takový přístup možná lehce kalkulovaný, ale když si přede mnou děvčata nebo maminky s kočárkem ve spoustě kaváren dají lungo se sójovým mlékem nebo podšlehané flat white z Tatry, nějakými výčitkami svědomí určitě netrpím.) Káva byla dobrá a na standardy Peru dokonce velmi dobrá, senzoricky čistá a s jednou z nejpříjemnějších, nejdelších a nejintenzivnějších dochutí za poslední týdny (13 – 14/20). 

Detail kávovaru v Buchtě C. Udivuje mne jen to, že LEGO zatím nemá žádnou stavebnici s tematikou kavárny nebo baristy. Jak by asi vypadala baristická zástěra nebo OCD z kostiček? Pokud se tak stane, budu usilovat o představení po vzoru JerryRigEverything.

Senzační zeleň obepínající vchod jsem už zmiňoval a samotný vnitřek kavárny je velmi kompaktní v podobě úzkého obdélníku a nedovedu si představit, že by zde z dlouhodobého hlediska mohli fungovat bez využití posezení na nádvoří a kávy s sebou. Během krátkého povídání s mužskou polovinou dvojice, která má obě Buchty na svědomí, jsem zopakoval to, co zde dlouhodobě uvádím: tedy že žasnu nad odvahou pouštět se v současné situaci do další kavárny a dokonce na místě s takovými nájmy.

Ještě jednu. Fotky front z úvodního týdne jste už mohli vidět a zatím se nezdá, že by se s výjimkou deštivých dnů nějakým podstatným způsobem zkrátily. Po roce jsem to tedy opět zkusil znova (celkově potřetí) a jedno ošklivé odpoledne po vydatném lijavci, kdy stáli venku jen čtyři lidé, jsem si stoupl ke vchodu a za tři minuty přišel na řadu. 

Základní porce je 80 ml za 42 Kč (férová cena), pro jednoho opravdu úplně stačí a navíc není problém domluvit se, aby zde člověku dali špachtlí půlku od každé příchutě, aby to bylo zajímavější. Já zkusil klasiky nejklasičtější, tedy (obvyklou testovací) čokoládovou (zde Ajala) a vanilkovou a ač mě to mrzí, znova musím konstatovat, že obojí na mě bylo málo krémové a smetanové, jakkoli složení, velmi transparentně k mání na webu s pěkným intrem, uvádí 18 % smetany (ovšem už ne s jakou tučností).

Čokoládová se mi zdála trochu vodová a bohužel ne tak vláčná a sametová, jak jsem ji měl jinde. Ano, nejoblíbenější zůstává ta z Marks and Spencer, ale hutnější a intenzivnější není jen tato old schoolová britská varianta (v testu dTestu měla nejlepší index tání), ale také každé gelato, které jsem v Itálii měl. A i kopeček čokoládové z Grandezzy pár let nazpět nebo vanilková ve Forhausu na Pekařské, byly pro mě o třídu lepší. 12 – 13/20 a vanilková ač trochu plnější, jen 13/20. Stále ale platí to, co jsem konstatoval loni v jarním přehledu zmrzliny: naprostá většina lidí je a bude spokojena.

Není to moc útulné, ale protože tání člověk nezastaví, usídlil jsem se s čokoládovou a vanilkovou na stolku vedle HaDivadla.

Káva je zde jen jako doplněk, ale za zaznamenání stojí, že melou na bílém Fiorenzatu F64, kávovar je menší kostička stejné barvy od Sanrema a ceny za espresso i cappuccino jsou úplně normální (45 a 59 Kč). Aby také ne, když je to jednodruhová Brazílie z Mitte, což slečna z hlavy sice nevěděla, ale během tří vteřin informaci zjistila. Zdálo se mi ale, že se tu kávu snaží prodat a tak jsem jí vlídně a s úsměvem poděkoval a ujistil, že co se kávy týče, jsem opravdu plně saturován.

Nikdy jsem nechápal mánii kolem Božského kopečku, jež se dokonce dočkala oficiální podpory města. Ano, vozítka jsou to barevná a hezká a fronty často působivé – zejména na Zelném trhu a na Moravském náměstí – ale jak se vůbec může za zmrzlinu nebo dokonce gelato označovat něco, co tomu složením neodpovídá? Chápu, že nálepka potravinářských EU byrokratů á la “mražená krémová alternativa z rostlinných složek” by asi nevyvolala takové nadšení... ale stejně.

Hned poté, co před pár lety vyjeli s prvním vozítkem, jsem dvě příchutě zkusil, ale pro mě je to stále jen obyčejný a trochu nezvykle chutnající “sorbet” a když jsem se v Gelatovárně na Úvoze dotazoval na podrobné složení, samozřejmě jej zde neměli a nabídli mi jen seznam alergenů. Slečna i mladík byli ovšem milí a potvrdili mi, že alternativu v rámci alternativy, tj. jeden nebo dva druhy postavené na cukru, mléku, smetaně a vejcích, firma zatím nechystá. 

Fotky na Instagramu strašlivě matou a zvláště jedna z prvních budí dojem spíš pitevny než veselé, světlé a barevné zmrzlinárny, ale realita je naštěstí daleko příznivější. O volbě lokality mám pochybnosti a to především díky skutečnosti, že v mini komplexu na Úvoze dosud zkrachovaly skoro všechny gastro podniky, jež se tu objevily. 

Ano, hned vedle je zastávka trolejbusů 25 a 26, které vozí masy studentů z několika fakult (PdF, ESF a také LF a PřF v kampusu), ale bude to stačit, když je zmrzka sezónní záležitost a lokalita je zvláště v zimě zoufale neútulná a plná kouřících aut? Svým způsobem jde o druhý pokus o kamennou provozovnu, protože Bistro Natutti i s nákladnou Stradou je už od podzimu loňského roku zavřené a je vedle zastávky stejných spojů a průchodnost zejména z “veganské” FF MU je tam přitom daleko vyšší.

Přípravu podniku jsem sledoval od počátku a na otevření mě upozornil plakátek vylepený na sloupech (viz foto výše). Zdá se, že majitel razí stejnou strategii, kterou využil už v převzatém Pizza Punk. Je to fajn, ale kratičkou poznámku musím věnovat jazyku reklamy a to jak u Božského kopečku, tak Ještě jednu.

Je skutečně nutné, aby jedna z brněnských zmrzlináren spoléhala na angličtinu u elementárních údajů (otvírací doba, příchutě u Gelatovárny) a ta druhá používala konstrukci ŘEMESLNÁ ZMRZLINA is very important záležitost? Možná to má působit “cool” na určitou věkovou skupinu, ale osobně mi to přijde trapné a když jsem si myslel, že nic horšího než McDonald’s s jejich When you have hlad už neuvidíme, mýlil jsem se. To už raději hravější a víc český výraz brutální mňamice, který jsem tuhle zahlédl na Instagramu.

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: březen 2019

(8. 4.) Kavárny? Ano, kavárny! Mnoho kaváren...a bude hůř.

V předvelikonočním čase je vhodné konzumovat tematická piva: vlevo velmi dobrý ležák Zichovec Hody Hody Doprovody 13° a vedle třetinka Sv. Norbert masopustní smoked porter (2019) 16°

Nevím už, zda to byl Walter Gropius nebo jiná čelná osobnost Bauhausu – velká retrospektiva věnovaná tomuto fenoménu představuje možná nejlepší, ve smyslu nejúplnější, nejobsažnější a nejobjevnější výstavu, jakou jsem kdy viděl  – která jednou poznamenala (a cituji velmi volně): “Měli jsme pocit, že tvoříme nový svět”, ale podobný stav exploze a jedinečného dějinného okamžiku zažívám pokaždé, když se jdu podívat do nějaké části Brna a naleznu tam jednu, dvě nebo i tři nové kavárny.

Stejně tak jsem si pro sebe mírně parafrázoval úvodní slova recenze největší světové high-end audio výstavy v Mnichově (”Brno dwarfs your preconception of how many coffee houses exist in the universe. However many you might have imagined, Brno makes it clear that there will always be at least one more.”).

Samozřejmě, valná většina provozovatelů naskakuje na vlak oportunismu a pokaždé když vidím nový poutač, který zvěstuje jako evangelium, že to, co našemu městu chybělo, jsou kejky, bejgly, čízkejky nebo dokonce, kdo by si to kdy pomyslel, výběrová káva, otevírá se mi v kapse příslovečná kritická tužka. A když se přidá příběh o páru či rodině, která se rozhodla založit si kavárnu... Cožpak ti v jádru určitě hodní a milí lidé, kteří investují úspory anebo si rovnou vezmou úvěr, nevnímají, že totéž tvrdily již před nimi desítky jiných?

Stále ovšem věřím, že v ojedinělých případech to může být (aspoň trochu) pravda a dokonce, a to je už teď velmi vzácné, si tam dám i kávu, protože očekávání jsou vysoká. O jednom z těchto podniků budou hned další první dojmy (otvírá právě dnes v Černých Polích) a tento měsíční souhrn zasáhne několika dny i do počátku dubna z toho důvodu, že některé zážitky byly prostě až příliš dobré a nesnesou měsíčního odkladu.

Pavel Malena je nejdynamičtější český barista a jeho pojetí prezentace pro mne dávno dalece překonalo jeho kávu. Ta není špatná a proti servírované Kolumbii Lucero Supremo, kterou jsem u něj v březnu dvakrát zkusil na doppiu (poprvé solidních 13/20, podruhé bohužel jen 11 – 12/20), nelze za 25 Kč (dávám s dýškem 40 Kč, je to degustační shot na stojáka, proto taková cena) v zásadě moc co namítat, ale mám pocit, že jeho vystoupení, stejně jako dobrý sýr, jsou s věkem stále lepší a vyzrála do podoby, pro kterou v českém baristickém kontextu nenacházím srovnání. 

Už způsob práce s mlýnkem (bezostyšné mlácení o linku a popotahování přístroje za celý zásobník) ukazuje robustní přístup k tématu a když se spustí vodopád slov a vášnivá gestikulace i mimika, lituji, že nemám poznámkový blok či záznam pro případné monodrama. Stejně jako barokní skladatelé nebo Ingmar Bergman, nachází Malena invenci ve variaci a opakování a jeho poslední vystoupení bylo vrcholným zážitkem. Zároveň musím znovu zdůraznit, že v jeho slovech je mnoho pravdy a pravděpodobně neznám baristu natolik řemeslně poctivého (nebo nedbajícího na ekonomiku provozu, záleží na úhlu pohledu). Pochopitelně to není zkušenost pro každého, leccos je třeba přejít nebo odpustit a znám dospělé muže a milovníky kávy, kteří už se tam nechtějí vracet, pokud doma dokonce neuronili slzu při mletí jeho kávy. Máte-li ovšem společné zájmy a slabost pro “kofeinový emceeing” nejvyššího kalibru, musím Vám návštěvu jeho provozovny rozhodně doporučit.

Daleko méně ohromen jsem byl v Žádných Cukrblicích, kde jsem tak před rokem ochutnal dosud nejlepší brněnský croissant. Tentokrát to bohužel bylo daleko slabší a třebaže máslo tam bylo jasně cítit, chyběly vrstvičky a konzistence připomínala spíše buchtu než “loupáček” (český překlad v Komisaři Moulinovi). Do kolen mě ovšem poslalo nacenění mléčných káv. Nabízet flat white za 80 a latte doppio za 84 Kč (”esko” je za vstřícných 39, doppio diskutabilních 70 a croissant vyloženě pohodových 28 Kč) je, když si uvědomíme, že jde o Daniku, tedy to nejnižší z Malenovy nabídky, naprosto nehorázné, a to tím spíš, že výrobna je umístěna v nevlídné lokalitě na Cejlu a nájmy zde tedy určitě nebudou tak stratosférické jako ve středu města.

Kávovary nejrůznější úrovně se vyrojily jak houby po dešti a v Brně je můžeme nalézt v těch nejneočekávanějších místech a kontextech. O první brněnské/české(?) Astorii Storm nebo La Pavoni Diamante jste si mohli přečíst v rámci březnových prvních dojmů a o tom, jaký kávovar plánuje Chleba Brno, ještě nemám zprávy, pobavilo mne ale, že nejnovější brněnská pobočka Ocean 48 na České má za výlohou drahý profesionální automat Nespresso. Třeba počítají s využitím pro zahrádku, kterou už jsem jednou zaregistroval otevřenou pro party (a měla všechny atributy lokální hogo fogo akce), ale stejně mi to tak nějak s chladícími vitrínami plnými ryb (a primárně je to pořád rybí prodejna) nejde dohromady.

V minulém týdnu jsem si po delší době prošel pár svých oblíbených kaváren (kávovar jsem po dobu dovolené nechal čtyři dny vypnutý v práci a řeknu Vám, že to bylo hotové peklo) a zaznamenal jsem, že některé výběrové podniky přezbrojily mlýnky. Vedle již pár týdnů fungujícího bílého Mythosu v Pelíšku (čtyři doppia z Burundi od slovenských Diamond’s Roastery; 13.5, 14, 14 a 13.5/20) jsem si všiml, že mlýnek vyměnil i Atlas (nyní Anfim, stejně jako právě dnes zahajující nástupce komářího espresso baru v Černých Polích, ale doppio mě tentokrát moc nezaujalo, snad i díky běžnému Doubleshotu, 13/20). Trochu jsem si připadal jako loni v létě v Miláně, kde má jednu část města pod palcem Mazzer a v jiné zase naprosto dominují obchodníci Anfimu. :-) Třikrát jsem si dal i doppio z Burundi v Kafecu, ale třebaže byly všechny vzorky přijatelné a hodně zkrácené (silných 13/20), žádný pozitivní šok se tentokrát nekonal (ano, i zde mají dva Anfimy a pokud se dívám správně, pak tyto)

Pochopitelně špicuji uši a v rámci možností bedlivě sledují mlecí schopnosti, neboť “prokletí hrudek” jistě působí těžké spaní nejednomu výběrovému baristovi či baristce. Mlýnek vyměnili i v pobočce Monro v NC Královo Pole a celkově je tamější stáneček mnohem čistější a upravenější, což se ovšem nedá říct o pidiexpozituře firmy na Minské, kde ale zase mají malou “zlatavou” kostičku a i mlýnek vypadá, že se tam ocitl na zápůjčku z kávového muzea. Konečně v třetí pobočce malého řetězce na Skácelove jsem zaslechl ze zázemí informaci, že v prostorách stánku 1.5 x 1.5 m platí nájem 26 000 Kč měsíčně, že tam paní byla a že jim tam furt něco vadí (NC Královo Pole?).

Naslouchat se vyplatí nejen v provozovnách, ale i v MHD či jen tak venku. Předevčírem dopoledne jsem v autobuse č. 57 nemohl přeslechnout hlasité teenagerky, které si výskaly s tím, že jedou do super kavárny, kde mají skvělé koláčky a od jedné z nich tam pracuje vedoucí a že jen doufají, že to kousek od nádraží najdou. Když jsem vystupoval, nevydržel jsem to a zeptal se, o jaký podnik jde a prý jsou to Rebelbean. Po rychlém zpřesňujícím dotazu jsem zjistil, že jde o rebelskou Vlněnu. Snad se tam děvčatům líbilo a užily si upravené, rozšířené, ale nyní už kompletně anglické menu (dostupné na FB), ze kterého aspoň zmizel ten “sypanný čaj”.

V rámci své kávy jsem jel po většinu března na kilovce z berlínského Fjordu (Etiopie Duromina) s třetinou výsledků na úrovni 14/20, třetinou 14 – 15/20 a poslední třetina pak okolo 15/20 s tím, že v jednom případě to bylo téměř 16/20 (dosavadní nejlepší výsledek). Poprvé jsem se také zastavil do Hraspa a navzdory zprávám minimálně ze tří stran o tom, jak jsou tamní skladníci nevlídní, jsem jak žluté těsnění, tak tempovací podložku obdržel bez problémů a s korektním přístupem (měl jsem ovšem pečlivě připravená skladová čísla). A když už jsem tam vykonal cestu, neodolal jsem nabídce espressa z bílé dvouhlavové Astorie a bílého Fiorenzata v showroomu. Žádná hitparáda to ovšem nebyla a ani zjišťování značky italské kávy u mě nevyvolalo silná očekávání, což se potvrdilo (hodně tvrdé a jen tak tak vypitelné kafe, cca 11/20).

Dvakrát jsem měl v průběhu března trhané vepřové v již dostatečně známém  Būchecku na Zelném trhu (dávám si jen maso v housce, bez omáčky a hranolek a coleslaw bokem do krabičky, aby vepřové nebylo hned studené), ale nemohu si pomoci a v obou případech to pro mě bylo znatelně méně povedené (maso méně přesvědčivé) než u cca 10 dřívějších návštěv (tedy jen skoro 14/20 oproti dřívějším 15/20). Co jsem tak zaregistroval v rámci ústních ohlasů, nejsem úplně osamocen v názoru, že zde nastal určitý výkyv a reprezentanti tohoto názoru i já přemýšlíme, čím to může být. A ještě než se ozve případný křik, jak jsem si dovolil takto pochybovat o podniku, o kterém psali dvakrát ve Forbesu – tady a tady (časopis není žádná kulinární ani ekonomická autorita, ale spíše magazín zajímavých příhod ze života milionářů a miliardářů) – upozorním, že vnímám hodnocení absolutně, tedy 14/20 je už u jídla, stejně jako u kávy, důvod proč se vrátit a jistá kvalita. 

Jak vypadá působení kuchaře na vrcholu kariéry jsem si s obrovským potěšením přečetl v “retro” recenzi Andy Haylera. Byly časy, kdy Marco Pierre White, dávno před Gordonem, Hestonem i reklamou na Knorr, vypadal jako rockový bůh, jak poznamenává obávaný Jay Rayner ve své recenzi jednoho z Whiteových pozdních a úpadkových podniků. Hayler sestavil text pro potěšení čtenářů z 22 let starých poznámek k několika večeřím v legendárním podniku chefa, který jako první Brit získal 3 michelinské hvězdičky. 

Je to opravdu skvostné počtení, přičemž pravidelným návštěvníkům Andyho stránek neujde (jsou-li tedy vůbec v ČR nějací, protože ��je to dlouhé” a “je to anglicky”), že se tehdy vyjadřoval ještě o malinko formálněji než dnes (”After a cheese fiasco at Les Saveurs last summer I was relieved to report that the cheese were in generally very good condition, although one of the goat cheeses was a little dry, and the selection itself somewhat idiosyncratic.”) a mnoho vět je, i díky historickým souvislostem, prostě nezapomenutelných (”The mashed potato was an excellent foil to the richness of the pigeon and foie gras, and was fairly remarkable in itself – silky smooth, creamy but not overly so. Only at Robuchon have I had better mash.” (Autor míní původní Robuchonovu restauraci Jamin, kde slavný kuchař sám vařil – pozn. ŽZ).

Ale zpátky z gastronomického Olympu na Zem. 27. března se objevilo další vydání Main Cities of Europe, jednak výtahu toho nejpodstatnějšího z jednotlivých národních edic a pak také svazek zahrnující některé země, které nemají vlastní verzi průvodce. Asi nebude překvapení, že Brno svou hvězdičku dosud nezískalo (Praha má dvě, Alcron ji po roce zpět nedostal, takže pouze La Degustation Bohême Bourgeoise a Field), Bib také není (Praha drží 4, což je také pozvolný pokles) a dokonce ani kontroverzní (protože inflační) škatulka The Michelin Table nebo prosté zahrnutí do průvodce se našemu, gastronomickou renesanci prožívajícímu městu bohužel vyhýbá. Před časem jsem zaslechl názor (nedávno dementovaný), že prvním mimopražským aspirantem na hvězdičku by mohlo být olomoucké Entree, ale mám své pochybnosti. Vídeň obdržela svou první tříhvězdičku a i celkově je někde poněkud jinde než naše hlavní město. A protože Andy Hayler pravidelně navštěvuje všechny nové restaurace s nejvyšším hodnocením, dříve či později by se mohl ukázat poblíž, což ovšem představuje podnět k zamyšlení: Kam takového člověka vzít na jídlo v Brně?

V březnu jsem si přidal do pozvolna budované desítky nejlepších piv tohoto roku druhý vzorek (prvním je Clock Brut IPA Prototype #5 a majitel Hluché zmije na Veveří mi slíbil, že jej brzy objedná, a tak se moc těším a doporučuji), kterým je letošní verze masopustního speciálu ze Strahovského kláštera. Senzační pivo a i přes vyšší cenu (0.3 za 60 a 0.5 l za 96 Kč v Ochutnávkové pivnici) jsem nedokázal odolat sedmi třetinkám v průběhu pěti dní (nechte ho aspoň hodinu ohřát ve sklenici, je s uplývajícím časem stále lepší a protože jsem důkladný, vyzkoušel jsem jej ve třech tvarově různých sklenicích: tulipánek, klasická na ale a na bílé víno; vítězem se stala prvně uvedená, kde nejlépe vynikne aromatika  – 6dcl bachratou sklenici na červené v OP bohužel nevedou). 

Máte-li rádi suché sherry či Martini, stojí určitě za vyzkoušení kooperace Nachmelené opice a Krkonošského medvěda, kterou jsem měl coby 13° Hazy Brut IPA (a Hazy je tam po právu, neboť pivo je opravdu krásně kalné)  podvakráte ve Zmiji na veveří. Není to tak svěží a ukrutně pitelné jako “clockovské prosecco”, ale i tak moc dobré a nevynechám příští výskyt na čepu. A jsme zase u toho: dvě piva á la šumivé víno a další je svého druhu kávová whisky – takový jsem to já “pivař”. 

Nijak neželím několik měsíců zavřeného Robina Hooda a nepřekvapil mě ani zánik D-Cafe vedle Městského divadla Brno, které postupně stále zkracovalo provozní dobu. A rekordmanem co do doby fungování se pro tento rok pravděpodobně stane Gallura 11 mezi Coffee Trail a Buchtou B., kde zahájili provoz 27. 12. 2018 a 15. března letošního roku zavřeli a vrátili se zpět na Sardinii (na skle byl už před pár dny nápis asijská kuchyně).

Těším se na další příběhy a další kavárny a všem čtenářkám a čtenářům přeji pěkné jaro.