#je to hrozně fajn

[illgiveyouahint]

Na tumblr Pride Month možná končí ale já chci upozornit na to že české Pridové měsíce jsou v plném proudu.

Vypůjčím si na to grafiku od kamarádstva ze safespace kolektivu

[zurnatetka]

*u paní doktorky*

"Kláro, co máte ráda? Co vám dělá radost?"

*rozbrečí se*

[mist-the-wannabe-linguist]

[toubledrouble]

Ten moment absolutního hororu když vás na jezu smete vlna a naberete moc vody a všichni jste v ledové Vltavě a snažíte se chytit pádla a loď ale tobě se zamotala noha do lana a snažíš se co nejrychleji vymotat protože tě to táhne pod loď (tohle celé trvá pár vteřin, ale i tak se do onoho časového rozmezí vejde spousta paniky)

[morgan-the-lonely-brick]

Děkuju svojí vyučující literatury za to, že mě úplně zničila a že už nedokážu nic číst bez toho, aniž bych všechno analyzoval a zamýšlel se nad každou hovadinou. Děkuju👌

[punk-in-metal-detector]

U nás jsme se většinu toho taky "učili" ale ta úroveň tam prostě i tak nebyla.

Na základce jsme měli informatiku taky tak od čtvrté třídy, ale tak na střídačku některý rok jo, některý ne, v té čtvrté třídě se nás sice pokusili naučit základní hardware komponenty, moc se jim to nepovedlo, pak nás každý rok začali znovu učit s PowerPointem a to také moc nefungovalo (protože se víc času trávilo promítáním filmů a nikdy nám neřekli jak vlastně má prezentace vypadat). Psaní všema deseti byl dobrovolný seminář a nikdo, kdo tam chodil, se to stejně nenaučil.

Na gymplu jsme měli povinnou informatiku v prváku a druháku, ale byl to free předmět, hardware se prošel, ale test všichni stejně opsali z telefonu, pak znova učení Office balíčku, opět dost neúspěšně, učitel se moc nesnažil a kamarádku jsem to musela učit sama, pak bitmapové a vektorové grafické programy, přístup ještě horší.

Ve čtvrťáku měla informatiku jen jedna větev, znova Office a grafika, trocha tvorby webů, ale pomocí WordPressu, pak chvilku 3D grafika ale v Tinker Cadu (horší program neexistuje)

Z informatiky jsem dokonce maturovala, většinu otázek jako síťové protokoly a tak jsem se musela naučit sama a stejně to bylo spíš ,,dobrý ukázala ses, maturitu dostaneš".

Vím, že na některých gymplech se programování alespoň trochu učí, ale zatím každý člověk, se kterým jsem se o tom bavila, řekl, že to stejně bylo dost k ničemu.

Takže ve výsledku informatika prostě vždycky byl takový ten free předmět, kam se chodilo dělat blbosti a nikdo se nic nenaučil :(

Also kdokoliv jiný chce sdílet jakou výuku zažil, tak si ráda počtu (nemusí být rozsáhlý rant jako můj, mám o tom jen hodně pocitů)

Po diskuzích s některými lidmi z mého okolí se obracím i na čumblr. Od té doby co jsem začal studovat informatiku (dobře není to moc dlouho, ale možná o to horší to je) si uvědomuji, jak špatná je počítačová gramotnost běžné populace a tím myslím i své vrstevníky, akademicky angažované lidi a podobně ne pouze starší generace. Také vidím jak i přesto že jsem chodil na gympl, který nás má obecně připravit na víceméně všechny vysokoškolské obory, byla výuka v tomto směru zcela nedostačující (nebo spíše vlastně neexistovala). Proto mě dost zajímá, jaký máte pohled na výuku informatiky a jestli byste uvítali udělat z ní plnohodnotný středoškolský či rovnou základkový předmět. Myslím tím například pořádně probrat hardware, naučit se základní funkcionality operačního systému, základní protokoly, třeba HTML a základy nějakého začátečnicky přívětivějšího programovacího jazyku jako Python a samozřejmě taky nějaké bezpečnostní zásady.

Sice mám udělaný poll and budu rád za jakoukoliv diskuzi v komentářích či tags.

[mujsilenejdenik]

Dnes jeden z takových těch vzácných dnů, kdy si připadám docela normální. Kéž bych si dokázal tenhle pocit udržet trvale, nebo alespoň co nejdéle. Koneckonců úterky jsou vždycky docela fajn. Do práce chodím až odpoledne a navíc jsem na takzvaném dislokovaném pracovišti, kde se cítím svobodnější, než v hlavní budově.

Nicméně já nevím, jaký bude zítřek a s ním moje nálada. Asi má v tomhle pravdu můj partner, když mi říká, že tohle neustálé přemýšlení a přemítání o mám psychickém stavu mě jistě hrozně vyčerpává. Někdy je to ale zatraceně těžké na to nemyslet. Navíc můj největší problém je ten, že se věčně srovnávám s “normálními” lidmi. No a ve svých vlastních očích v porovnání s nimi dopadám dost bídně. Všichni mi připadají krásní, štíhlí, úspěšní a hlavně psychicky odolní. Psychická odolnost je asi to, co bych si přál mít ze všeho nejvíc. A taky sebevědomí. To moje je někde na bodu mrazu. Když s námi kdysi na střední škole v hodině psychologie dělala profesorka zkusmo takový test při kterém jsme měli zjišťovat výšku a míru našeho sebevědomí, vyšlo mi, že jsem jedinec, který si absolutně nevěří. A to mě provází po celý můj život. Papír s testem jsem tenkrát zmuchlal a vyhodil a neukázal ho ani profesorce. Nicméně na situaci to nemohlo nic změnit.

Myslím si, že v tomhle jsou notným zlem sociální sítě. Byť já sám je používám a zároveň moc dobře vím, že to, co na nich lidi ukazují není skutečný život, občas mě to hází zpět. Čas od času si říkám, že si všechny sociální sítě odinstaluju a budu mít klid. Jenomže. Kdybych si odinstaloval všechny sociální sítě, nemohl bych ani psát tenhle blog. Nemohl bych psát tenhle blog a sjíždět obrázky polonahých chlapů.

Takže tak.

[zluty-spendlik]

Můžu jen říct, jak hrozně fajn je, že soutěžící v Peče celá země nesoutěží proti sobě, ale proti kritice poroty?? Zlatíčka neví, co je to rivalita, zbožňuju je

[nejene]

Tak jo děcka (věkově a pohlavně neutrální), dneska vám řeknu jak uvařit

~Lilkovou omáčku~

(upřímně tomu říkám lilková majda, ale to nezní moc hezky) Protože je to levný, jednoduchá a fakt prekvapivě i přes svůj vzhled hrozně strašně dobrý. Takže ideální na koleje.

Budete potřebovat:

Lilek (to je docela základ, o zbytku surovin jsem ochotná debatovat, ale lilek fakt potřebujeme)

Cibuli

Česnek

Trocha slaniny (je fakt fajn pro chuť, ale nepovinné)

Vegetu (ale sůl teda úplně stačí, když nemáte na kolejích pokročilejší koření)

Těstoviny podle vlastní volby

Olej

Jak na to:

Nakrájíme lilek na kostky. Nemusí být pěkné, nemusí být stejné, máme je v plánu doslova rozvařit. Můj strejda lilek ještě před tímhle krokem loupe, protoze ta fialová slupka se úplně nerozvaří a pak tam plave, ale já nemám na kolejích škrabku, mým tupým nožem se mi to nechce dělat, takže žiju se slupkama. Dáme ho bokem a nakrájíme cibuli (na drobno) a slaninu (tam je ta velikost jedno). Cibuli osmahnem v hrnci do barvy která se nám libí, to samé uděláme se slaninou. Pak do toho hodíme kostky lilku a obalíme je v tom oleji a výpeku ze slaniny a bla bla, ať je prostě mastný. Pak to podlijem vodou. Tak nějak ať není úplně všechen lilek pod vodou, ale je ji tam v poměru k němu dost. A přidáme vegetu/sůl. S tím krokem ale opatrně, protože budem vařit docela dlouho, čast vody se nám odpaří, ať to pak není přesolené (ano už se mi to stalo, proč se ptáte?). No a pak to prostě vaříme tak dlouho, až se ten lilek doslova rozpadne (teda až na tu šlupku) a stane se z toho taková majda. Pokud máte dobrý hrnec můžete v téhle fázi vaření opustit a jít dělat něco jiného. Pokud máte starý hrnec který se rád chytá, radši to pravidelně míchejte (ano už jsem to jednou spálila tak, že to bylo na vyhození, proč se ptáte?). No a nakonec tam vymačkejte česnek podle chuti. Pokud stejně jako já nemáte na kolejích to mačkátko, prostě ho nakrájejte. No a úplně na závěr si k tomu uvařte vaše oblíbené nudle. Ta-dá! Máte překvapivě dobré jídlo, které se připravuje vlastně jen tím, že čekáte.

(Teda můj strejda od kterého jsem se tenhle recept naučila k tomu podává ještě smažené krůtí nebo kuřecí, ale to můj kolejní rozpočet neunese. A je to fakt dobrý i tak, takže to ani neva.)

[kadetjaina]

To zní skvěle! Až to po státnicích dopíšeš, hlásím se ke čtení :)

Rozhodopádně chci víc slyšet o Mobilizaci nemrtvých.

Mobilizace nemrtvých (pracovní název) je povídka, na jejíž hlavní myšlenku mě kdysi přivedl brácha - hlavní hrdinka zemře na tuberkulózu, krátce po smrti je však oživena lichem, který sestavuje nemrtvou armádu. Jelikož zemřela nedávno, zůstalo jí nezávislé myšlení a do války se jí ani trochu nechce. Následují trampoty à la dobrý voják Švejk, kdy se hrdinka společně s mladým lékárníkem snaží uniknout lichovu vlivu a pokud možno najít způsob, jak ho zastavit...

Tohle je jedna z těch, které nemám ještě celé pečlivě rozplánované, společně s ostatními soutěžními povídkami byla teď před státnicemi odsunuta na vedlejší kolej, ale plánuju se na ni vrhnout hned po dokončení posledního semestru. Ještě uvidím, na kterou z těchle projektů padne los jako první.

[takovanormalnielie]

26.12.2023

Po slavnostním obědu u našich jsme se s bráchou a jeho rodinou přesunuli k nám. Děti si udělali párty a my dospěláci vlastně taky. Původně jsme chtěli hrát deskovky, ale nakonec jsme jen popíjeli a kecali. Bylo to fakt příjemný odpoledne. Hrozně hezkej bonding time. Akorát mě trochu bolí hlava, protože jsem zvládla panák kokosovýho likéru, cider a pak jsem si namíchala tři ďjůdy (White Russian). Chytila jsem slinu a mám teď takovou rozvernou náladu, heh. Je mi fajn. btw, kluk dnes vysvětloval sestřenicím, že nekecám a že maj teď tetu, když se divily, proč jsem teď Elie. To bylo tak hrozně cute. Bránil mě a šahal mi na nos, že je to pravda... prostě awww...

[kvetyzlouky]

konec svatojánským smutkům a nocím, nástup Jana III.

prvního Jana jsem přestala vídat tak často, až to ze mě opadlo, převážně i tím, že jsem si nechala mozek okupovat tím druhým, plus mi pomohla konverzace s blízkou, společnou kamarádkou, s kterou jsem ho nikdy do hloubky neřešila, a tak nějak uvědomění, že v něčem není dobrý člověk a jsme nekompatibilní, že i nejbližší mají s ním problém, mi to celé tak nějak uzavřelo.

druhý Jan mě nakonec vyignoroval, měli jsme se vidět na mé narozeniny, nic se z toho neodehrálo, jen přišel pláč na oslavě, pár dnů na to mu píšu pod vlivem drogy, omlouvám se, volá a říká, že se za pár hodin ozve. ozval se, až za pár dnů, nakonec se na tři týdny umlčel. pro své vlastní dobro jsem si ho smazala všude. nakonec mi to stejnak nedalo a zjistila jsem, že na iPhonu jde obnovit smazané číslo a tak ještě jednou píši. odepsal a pak zase nic. opět mám pocity, že jsem se ztrapnila. co mám udělat s jeho košilí a knížkou? toužila jsem mu je dát před vchod. udělat gesto. mít reakci. no a nakonec jsem to znovu nezvládla a píšu ještě jednou. kde mám sakra sebeúctu. “Dkskdklslsks, achjo. Moc nerozumím svému opilejšímu já, které ti chce psát a bavit se s tebou, protože to moje střízlivé nechce, protože ví, že z toho budu jen frustrovaná a cítit se trapně, protože nedostanu odpověď, protože si budu připadat příliš a špatně a že bych se měla stydět, ale vlastně jestli taková jsem tak ať, neudělala jsem nic zlého. Přeju ti to nejlepší.” už to budou tři týdny. osypala jsem se a nepotřebuji už žádnou odpověď.

taky jsem šla na randíčko s Benem, viděli jsme se po osmi měsících. přijde mi neskutečně přitažlivý. baví mě konverzace s ním. líbí se mi, že si zapisuje do poznámek knížky, které jsem v poslední době četla. jdeme k němu s příslibem brka a brambor. ani jedno se neodehrálo. ten sex byl fajn, ale nějakým způsobem odosobněný. možná to bylo způsobené i tím, že cestou k němu mi říká, že to nic neznamená a od vztahů utíká. tak se snažím krotit svůj mozek, nemít příliš velkou radost, že se to vlastně děje.

pár týdnů klid. konečně ticho. netoužím a netrápím se po nikom.

a pak přišla tato středa. vypomáhám za barem. potkávám se poprvé s kamarádky bratrem. (hádejte, jak se jmenuje) vím, že z něj celá skupina padá na kolena. tak jsem to taky pocítila. zdá se mi, že si velmi intenzivně koukáme do očí a já jsem z toho paf. dáváme pár piv, zavíráme bar a jedeme za zbytkem do hospody. přichází trošku alkoholová mlhovina. nějak se stalo, že mi dává pusu na čelo a na tvář. ještě víc jsem paf. odjeli jsme k němu domů. možná až do devíti jsme byli vzhůru. tak hezky na mě sahá a drží mě a dává pusy. udělal mi jednu z nejlepších snídaní a pustil Gilmorky. překvapuje mě, jak moc příjemně mi s ním je. vyprovodí mě před vchod. další pusy. třeba se zase potkáme za barem.

kocovinový den, nakonec se scházím s Týnou, abych ji všechno povyprávěla. sedíme nad pivem, je tam taky první Jan, který se k nám nakonec připojuje. jsem z toho nervózní. nevím, jak vlastně silná je má sebevůle a rozhodnutí, že už ho nechci. nakonec spolu debatujeme do čtyř. dlouhý rozhovor o nás, který jsem si neeticky nahrála na diktafon, ale jsem za to ráda. v tom množství piv bych si to nepamatovala a hrozně toho litovala. říká mi, že je demisexuální a aromantický. debatujeme tu časovou osu. jak jsme to každý vnímali, co to pro koho znamenalo. jsme k sobě tak upřímní jako asi nikdy ne, což je nakonec hrozně fajn pocit. konečně mám nějaké zakončení. vysvětlení, můžu to zarámcovat a vymazat kousek té zmatenosti, co jsem pociťovala. zbavit se toho pocitu, že jsem nedostatečná. zároveň je to zvláštní. možná si párkrát až obsesivně přehraji tu nahrávku.

no a dneska jsem si vyměnila pár zpráv s Janem III., opravdu pomálu, nevěděla jsem nakonec co odepsat, pár hodin na to se ptám, jestli jeho ségra o nás ví, protože jí uvidím. neříkal jsem jí to, ale neřešil bych to. trošku se bojím, co jí odpovím, kdyby se zeptala, ale ona se nakonec nezeptala. a tak si po dvou pivech nastupuji do plné tramvaje, rozhlížím se kolem, trošku doufám, že se třeba potkáme, a najednou si všimnu, že sedí přede mnou. přistoupím blíž, zvedne hlavu a krásně se usměje, já se topím v jeho očích a on sundavá sluchátka. vypadá unaveně a opile, jede ze Sudu, dotýká se mého stehna, pokládá na mě svou hlavu, hladím ho ve vlasech. velká náhoda. až příliš brzy musím vystoupit. objímá mě a dává mi pusu na tvář.

[prospercz]

Den 126

Je už pozdě večer, když se vracíme z kina do hostelu. Film se pořádně protáhl, málokterý má téměř 3 hodiny. Oppenheimer je ale přesně takový. Asi jsme si nemohli vybrat lépe (ne, že bychom v tomhle malém městě s jedním kinovým sálem měli na výběr).

Celý film se točí ohledně Ameriky, jejich tajného výzkumného programu a udělování bezpečnostních prohlídek. Ze všech je cítit ta typická americká hrdost a i v kině to bylo občas znát. Chlápek za námi často souhlasně přizvukoval a smál se ani ne tak vtipům jako “urážkám” na ostatní země.

Celkově ale zajímavý kulturní zážitek, který hodně zpestřuje Cillian Murphy. Mám toho herce rád už od Scarecrowa z Batmana a pak víc ještě po Peaky Blinders. Je to profík.

Jinak co říct k dnešku? Klasický městský den plný starostí a pobíhání po různých koutech. Zašil jsem znovu a znovu roztrhanou košili a batoh. Šortky jsem měl šít taky, ale nakonec jsem v gear exchange obchodě sehnal nové! Takže tyhle půjdou do hikerboxu. Ale loučí se mi s nimi těžko po takové době.

Co se týče hostelu a města, asi bych tu dokázal zůstat i klidně týden. Pokud se člověk smíří s tím, že se tady na dvorku hulí tráva (hlavně majitelé), tak je to celkem příjemné místo k odpočinku. Nic tu vlastně nechybí. I Bishop jako takový je fajn. Malé klasické americké domky, které nemají patro a vévodí jim dřevo.

Jen to počasí je tady jak ve skleníku. Těžko uvěřit, že nahoře je krásných 15 stupňů a často prší, když tady dole je 35 a neuvěřitelné dusno. Nedokážu si představit, že bych chodil v tomhle. Teď už ten déšť nezní zas tak hrozně. Zítra možná budu mluvit jinak, až mi zase bude padat voda za krk.

PS: doplnil jsem fotky až ke dni 119.

[mozaika-pismen-a-slov]

Knížky, co jsem teď přečetla a neměla jsem nějak na to sem o nich něco psát

Máj (K. H. Mácha)

- přečteno poměrně rychle, ale moc mi to nesedlo - znala jsem zhruba ten příběh, ale rozhodně jsem nečekala, že se celej odehraje na začátku a zbytek bude lyrika - ta část, jak tam přírodniny vyjmenovávají, jak mu přispějou na pohřeb, mě poněkud zaskočila - jsem byla jako "to je jako horečkovej sen :D :D", a až pak mi došlo, že to MĚL bejt horečkovej sen - ten konec byl velmi cool (ich-forma omg)

Kytice (K. J. Erben)

- miluju. - Erbenovy storytelling schopnosti>>> - ich-forma na random mytickou vědmu? ano, prosím!! - změny pohledů byly skvělý - konzistentní, ale obměňovaný styl, takže to bylo celistvé, ale neohrávané - KOMUNIKACE. DOHÁJE, KOMUNIKUJTE, LIDI. a zjišťujte si už kurňa pravidla nadpřirozena, než je začnete porušovat. koukám se na tebe, matko z vodníka. - mega mě pobavilo záhořovo lože. ten kluk na konci musel bejt hrozně zmatenej. prostě přišel do lesa s dědou, jde mu najít pramen, místo toho objeví jablka v hesperidčinym stylu, pak na něj promluví pařez, tak se skutálí ze svahu a jde to ukázat dědovi, ale ten pařez je najednou jako "jé, ahoj, pojďme spolu umřít", děd je jako "ok" a... umřou. - plus začátek týhle balady byl hrozně cool. - tak lehce plynoucí verše..! - re: svatební košile -- kdybyste. kdybyste jen neučili svoje ženy mlčet a ukázali jim, jak říkat "ne", když se jim něco nelíbí. možná že by se nic takovýho nestalo. - takže až na to, že ta verze, kterou jsem si stáhla z knihovny do čtečky, vynechávala každý písmeno V na začátku řádku, jsem si to moc užila. čte se rychle, rozhodně zajímavější než máj, aspoň pro mě. hrozně moc to stálo za to.

Noční cirkus (Erin Morgenstern)

- skvělá atmosféra - hned první, co mě zaujalo, byla fakin' du-forma. na začátku. oni začali du-formou. omg. - trošku jsem se do toho ke konci tlačila. upřímně jsem čekala vyšší stakes, možná víc temnoty... možná jsem zkažená grim dark věcma, co jsem kdysi hltala. ale jinak to bylo moc fajn. - moc mi neseděl ten psací styl. jo, mělo to svý kouzlo, ale ubíralo to na živosti. asi je to osobní věc, ale já strašně nemám ráda, když se ta přehršel uvozovacích slov, kterou čeština disponuje, nahrazuje "řekl". ok, je to styl a v angličtině mi to nevadí, ale pak tam byl dialog, který vyústil tím, jak postava A mrštila po postavě B nějakou věc, ale tím, jak to bylo samý "řekne" a "řekne", tak jsem vůbec necítila to napětí. navzdory přítomnému času mě to vůbec nedostalo do toho momentu. - možná jsem prostě zvyklá na větší popis emocí? - ale ti reuvers na konci, to bylo zatraceně sweet - a miluju oboje dvojčata. ten fakt, že tam byla dvoje, přičemž jedna byla stejná a druhá "opačná", i když se ne-nenáviděla >>> - čekala jsem hodně, ale ne wlw reprezentaci :D - celou dobu jsem četla cukiko s k, dokud mě nenapadlo najít si mbti těch postav a nezjistila jsem, že se to původně píše tsukiko... TwT - ta romantika mě mnohem víc bavila ze začátku, upřímně. ale asi nejsem úplně romantickej člověk. (haha.) - ty jednotlivý linky byly tak cool - celý to bylo cool. - řeknu to ještě jednou, TA ATMOSFÉRA - já chci bejt marco ;-; chci bejt cool kouzelnej iluzionistickej pán z devatenáctýho století, co má buřinku a pochybnou morálku a spoustu záhadnejch sešítků a knih a- - byli v praze! byli v praze! :D - jsem chvílema byla jako "to už oscar wilde nežil" "teď byl odsouzenej" "teď zrovna umřel", protože referát- - ale bylo to fakt extrémně kouzelný - hrozně hezká bichle, toto - doporučuju

[toubledrouble]

Víte jaká kniha je hrozně fajn? Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii (od Zdeňka Šmída). Ta kniha je skvělá, pohodová, a hlavně vodácká, ale taková se kterou se dá soucítit pokud jste na vodě byli alespoň jednou. A pokud ne, možná vás přesvědčí.

[burgerboyz]

18. 4. 24 – Nicky-kár

M.: ”Dneska mi to sluší, uděláš mi Aushwitz-check?”

K.: “John Wickuk”

Kluci píšou píčou a tady je kandel jak z hajzla. Paradontaxně víc jak nahoře, kde sme rozbili gym a museli jsme páchnout pryč, aby se nám o tom leguánu nezdálo. Sexík byl? Neřekl bych, ale odvedle de dým z gatí. Jediný co je na tom gymu vlastně fajn je, že tam z nás ty vtipy vyloženě chčijou. Né náhodou jsem se zakydal tak, že to vypadá jak genzr. Jsme prostě homo fogo.

Jasný, že na tinderu budu tvrdit, že jsme byli s ex ženou jen souloženci. Ale teď už pracuje nahá pepé někde jinde. Vlhkost nic moc, ale lepší než tvrdost… co se divím po těch letech. To byl hnus. No nic, dem radši na harry potrat. Na baru pan Čung hrozně przní japonskou omáčku, odkapává mu to z doutniku. PKD.