#déšt

[dalsimoravskyblog]

ČESKOSLOVENSKO 1986: [02]

Michal David: Koncert v ulicích

hudba: František Janeček | text: Zdeněk Rytíř

Šestadvacetiletý Michal David je dnes již stálicí české populární hudby, začínal ale jako jazzový pianista, hrát um�� také na kytaru a na varhany. Zajímavostí je, že řadu let pobýval s rodiči v Itálii, odkud si přivezl lásku k italské hudbě, jejíž styl přináší i do Československa. Vydal šest sólových alb, tři poslední – Rodinná show, To se oslaví a Děti ráje – v loňském roce

Pod předělem najdete text písně.

Text:

Mlhavou tmou mně smáčel déšt, chtěl jsem Ti hrát i s náladou promoklou, a smůlu mám tak velikou, že zvolil jsem síň koncertní nezvyklou

Pár krůpějí mám na lících a odkládám svůj malý koncert v ulicích až počasí to dopustí, sám Beethoven mi odpustí

Tak tahle skřín byl klavír náš, co léta stál sám v pokoji parádním, měl krásný lad a krásný tón, já na něj hrál všem návštěvám nedělním

Pár krůpějí mám na lících a odkládám svůj malý koncert v ulicích, až počasí to dopustí, sám Beethoven mi odpustí

[junhappyw]

View this post on Instagram

A post shared by Mountain Glass (@mountain_glass_)

Skleněné vitráže a svatební doplňky od Mountain glass <3

[zaseaz]

DEN 9.

Bradáčov | 07:12

Spal jsem, ale ne moc. Nakonec jsme si oba lehli na zem. Tam, kde bylo jakžtakž sucho. Vichr ale neustal a silně co pár minut bičoval plachtu. Ale je to za námi. Je modré ráno a konečně vidím tvář, se kterou jsem si do noci povídal. Oválný krátkovlasý obličej s brejličkami. Snídáme spolu, dělám pro oba černý čaj. Naše cesty se rozchází, Jaromír míří do Prahy. Na cestu mi přeje štěstí a protože ví, že dnes po cestě nepotkám žádný obchod s potravinami, daruje mi čtvrtku svého chleba. Dojatě mu děkuju. Ani neví, jak mi včera pomohl.

někde | 8:24

Nálada není dobrá. Přemýšlím nad smyslem mé výpravy, protože konstatní chmury z počasí, vlhka a bouřek prostě není to, co jsem na cestě v srpnu čekal. To bych býval šel na jaře nebo na podzim. A sehnal si jinou výbavu. Vlastně čím dál častěji přemýšlím nad motorem, který mě stále udržuje v chodu. Už mi několikrát spadl řetěz… přesto pořád jdu.  

V. n. Fláje | 09:23

Dorážím k Flájské vodní nádrži. Najivně jsem si myslel, že bych tu ohromnou vodní plochu mohl uvidět ze silnice, která kolem vede. Takže jsem si k dnešní tůře přidal 2 kilometry. Samozřejmě kulové, žejo. Neviděl jsem nic. Je skvělé si takto po snídani místo dezertu dát pár kilometrů asfaltíčku. A úplně zbytečně. U přehrady se zakusuju do darovaného píseckého chleba a z itineráře lovím další kontakt. Zkouším se ozvat Trail Angelovi, která by mě možná mohla večer ubytovat na své zahradě v Cínovci. No že bych dal sprchu, dobil mobil i vlastn�� energii. Aby večer nenastalo další improvizované lovení noclehu. I když… už KONEČNĚ NEMÁ PRŠET, že prý se to vybouřilo včera. Píšu paní SMS, ale zase nic, dneska na mě nebude mít čas.  

Pastviny nad Moldavou | 12:22

Mám ďábelské tempo. Nejdříve Horní Ves, pak Žebrácký roh. Kolem oběda se mi vybíjí dopolední baterky a na nekonečných pastvinách a lukách nad Moldavou se už flákám. Nevadí mi to. Vidím konečně velký široký prostor. Konečně horizonty. Konečně vidím dál než do nejbližšího smrku. Slunce je teď bez mraku a já si to celé užívám.

Moldava | 14:00

Zasloužím si oběd. V Moldavě toho ale na výběr moc není, snad jen 2 restaurace. Ta u silnice je od pohledu bez ducha. Zato je úplně plná lidí. Jdu dál a spoléhám na reštyku o 2 km dál, někde mimo dosah hlavní silnice. Za chvíli mám, co jsem chtěl. „Jídlo bych si dal,“ prosím. „Nooo…Ale mám jenom jedno,“ odpovídá trochu nervózně obsluha, číšník, výčepní a majitel v jednom. „Mám jen bratwurst a bramborový salát,“ nabízí. Neodpovídám a dávám palec nahoru. Usedám na skromné zahrádce pod vybledlými pivními slunečníky, poslouchám německou hatmatilku 5 seniorů u piva. Na stole je čisto a malinký česko-německý slovník se zahnutými zažloutlými rohy. Než se naučím první slovíčko, zůstávám u bratwurstu se salátem sám. Můžu mlaskat! Bože, to jídlo je táák strašně dobré! Mám sice plnou papuli, ale má chvála nemůže počkat. Dávám se proto do řeči s mladým majitelem. Až teď chápu, proč jako světový unikát nabízí jenom 1 jídlo, 1 druh piva, asi 2 lahve vína a rozpustné kafe. A naopak nemá wi-fi ani cukr. Kšeft totiž podědil po tátovi, který horskou hospůdku, tolik oblíbenou Němci, zdědil a provozoval zase po svém tátovi. Pak přišel covid. Chlapík kolem 35 roků není z oboru, restaurátera dělá sotva měsíc, je na to úplně sám jen s adoptovaným pejskem s jizvou za krkem. Spolu tady v Moldavě, skoro mimo svět. Ani v Německu, ani úplně v Česku. Pro housky musí až do Teplic. Ten vynikající salát, ten mu včera dělal nějaký kuchařský kamarád. Jsem dnes podruhé dojatý. Vidím v něm totiž trochu sebe. Jestli zrovna teď, nebo v budoucnu, nevím. Cítím z něj veliké odhodlání čelit takovéhle výzvě. Doporučuju mu nabízet stezkařům jako já základní služby - nocleh na rovné zahradní ploše za kilečko, sprchu a něco teplého. Třeba velkej bratwuřt. Nápad se mu líbí. „Rád bych vyrazil do lesů s batohem stejně jako ty, vždycky jsem chtěl, to musí být super,“ říká mi. Já bych byl zase rád jeho prvním zahradním hostem a třeba se s ním večer v suchu hrozně opil. Ale musím jít.

Cínovec | 17:30

Od zastavení v Moldavě pokračuju v kuse. Krok za krokem. Vcházím do Cínovce, domnělého dnešního cíle. Uvědomuju si, že tady dneska spát nechci. Jako první vidím golfový resort, z jehož hřišť vidíte až skoro do Prahy. Mercedesy s Áčky, holčičky v třičku s barbie řádí na kolech… no radost pohledět. Spocený jak vrata od chlíva usedám na rozcestí a přemýšlím, co teď. Čas napovídá, že bych pomalu měl složit batoh… ale tady mi to prostě smrdí. Koukám proto na počasí a ujišťuji se, že nebude pršet. NEBUDE. Zvedám kotvy a můžu si dovolit šlapat ještě dál, další dvě hodiny chůze situaci vyřeší. Někde v lese vyřeším zbytek.

někde v lese pod Cínovcem | 19:00

Z lesní cyklo cesty přeskakuji závoru a mizím mezi stromy. Na mapě totiž vidím místo, které bude buďto úplně nahovno (tůň, komáři, bažiny a temno), anebo úplně nejněžnější romantika (rybníček, hráz, sucho, slunce, výhledy až do Středohoří). Věřte, nevěřte, druhá varianta vítězí. Padám blahem na zem, našel jsem asi nejúžasnější místo v celých Kruškách. Já a Já mají rande se společnou večeří.  

u rybníčků | 19:50  

Opět kontroluji předpověď. ZMĚNA. Objevují se mraky, které nevypadají vůbec přátelsky. Téměř jistě mě minou, přesto na holích stavím plachtu jako áčko.  

u rybníčků | 20:40

Zachází slunce. Ulehám pod plachtu, kontroluju počasí. Mraky jdou rychle, mraky mě neminou. Má vůbec cenu to počasí řešit? Nebo se mám prostě spokojit navždy s tím, že bude úplně chujovo pořád..?  Ale co, mám plachtu, jsem klidný.

u rybníčků | 21:30

Zvedá se vítr. První velký náraz do plachty mě vytahuje ze spacáku. Upevňuju znovu kolíky a koukám na předpověď. Nechápu, nevěřím, co vidím. Už za kopcem je VELKÝ ČERNÝ MRAK, ze kterého šlehají mraky. Vidím to i na obloze. A jde to ke mně. Dramaticky polykám. Uvědomuju si, co může přijít – vichr mi sebere plachtičku i s hůlkami, déšť zničí mě i spacák, a když nahej poběžím do lesa, spálí mě blesk. Tohle není sranda, chystám se na další apokalypsu. Ten kousek zarudlého mraku, který jako ve skládačce na obloze včera chyběl a ušetřil nás, měl akorát den zpoždění. A teď přichází v plné parádě. Všechny věci proto hážu do báglu, natahuju na něj pláštěnku. Vedle těla mám jen boty a druhou pláštěnku. V případě nouze ji musím natáhnout na sebe, obout si boty, spacák si nasoukat po pláštěnku, nasadit batoh a utíkat do lesa. To vše během 3 sekund. Co pak - ? kdo ví.

u rybníčků | 22:40

Do plachty, kterou mám asi 10 cm od ksichtu, buší déšt. Krajinu rozsvicují blesky. Držím provázek, aby mi plachta neodletěla. Jsem schoulený do spacáku a poslouchám to tupé dunění. Říkám mrakovi... přežil jsem dětství i pubertu v Karviné, nocleh na bostonském autobusáku, návstěvu gangsterského Comptonu v L.A., podnájem v Libni i opici z budvaru. Tohle přece není konec. A zajímá to ten mrak?! Fak!  

u rybníčků | 23:49

Mrak mě ušetřil. Nevím, jestli za to mohly mé prosby nebo zázračné větry. To nejhorší z mraku spadlo hned za kopec nad hlavou. Mě „jen“ líznul. Přesto mi dal solidně za uši. Pouštím provázek, opět narovnávám vlhké nohy a snažím se usnout. Byla tohle poslední kapka?

[swbl]

Tábor 2. týden

Ač mě první týden vyšťavil do stádia křížal, příjezd mladší generace mě uvrhl do nového rozpoložení. Děti tě jako vedoucího mají pořád tak trošku jako příklad a v lepším případě k tobě i vzhlíží. Přesně to mi dodalo novou motivaci a snahu o tolerantnější přístup, neboť právě ten mě nepěkně zklamal a donutil mě říct věci, jež bych ráda vzala zase zpět.

Vše to začalo nanovo s nevolí se fotit.

Nedašova lhota je prý jednou z nejvíce křesťansky založených vesnic v ČR. Mše a monolog místního nového faráře mě mírně znepokojil. Dětem se mše líbila, to mě znepokojilo ještě víc...

Domluvily jsme se s dvěma holkama, v devět u Křížku. Dvě plný auta lidí, meloun, buchty a něco čirého k tomu, jsme fakt nečekaly. Holt vesnické pohostinství.

Glum: ,,Není ji vidět, není ji cítit, není ji slyšet, nejde ji chytit. Je za hvězdami a pod horami a vyplňuje prázdné jámy. Byla tu předtím a přijde pak a nakonec ti vytře zrak. Co je to, milášci?”

Děti: ,,Světlo!!!” ...

Land art, jež vydržel první týden, déšt i bouřku, druhý týden, polovinu třetího a hele... Kombajn

Kraj - Roklinka - Morie - Lorien (Do cíle zbývá 1 200 km)

MESH Příprava dětí na krizové situace ala válečná zranění po střetu se skřety, dobrý vědět do života, nemyslíš?

[crazylikefoxblr]

Déšt mě dohnal až k tvé posteli.

[spaceklukdan]

METEORY PADALY JAKO DÉŠT. PAPRSKY ZETA BODALI HLUBOKO DO VŠECH 12 MĚSÍCŮ LAIOSU.

Na pokraji všeho, u třetí brány z Laiosu v dimenzi Alpha stál u červí díry člověk. Zatímco pohlížel do propasti, na pravé straně obličeje mu tekla jedna jediná slza. Byla to slza za jeho rasu, rasu, kterou v této části Vesmíru nikdo neznal. Rasu, která jako jediná dokázala zničit svou domovskou planetu.

[martinart]

Útek k Atlantiku..

Už od utlého detství ve me žije touha po dálkách do neznáma a nocích u ohne za zvuku oceánu, jsou to místa kde necházím kousky sebe ztraceného já a léčím mysl.

Tentokrát bez mapy a plánu napouštím vanu, kde po zbytek podvečera rumem hojím životem naložené rány.

Good morning!

probouzí me dvojtej hlas od dverí, sotva otvírám rumem zalité oči svet se znovu točí..

dny trávím v zákoutích Lisabonu v historické části Mouraria za doprovodu saxofonu vychutnávám místní kávu a podvečery v hamace opijím svou mysl ve společnosti dvou cestovatelek z Bogoty.

Za úsvitu následujícího dne se ve me probouzí touha po nocích u oceánu.

Tak zas nekdy navidenou, zabouchnu stín ve dverích a mizím ulicema rozpáleného mesta, za pár žetonu mírím po vetru do neznámého kraje, némam žádny prehled o ��asu vychutnávám místní krásu. Slunce je za pul dlaní je podvečer netuším jak daleká je cesta do cíle nepočítám žádné míle, mířím za zvukem oceánu s nadejí že uvidím západ slunce, to se rozpouští v moment kdy prekročím horizont, atmosféra slunného dne se mení, hlavou me probehne že už není cesty zpet.

Když dorazím na místo sotva dohlédnu na okraj oceánu, v dálce zahlédnu pár siluet posledních návstevníku tohoto dne, procházím se v okolí majáku jehož svetlo v mlze zaniká, vítr začína hru s morem, tuším že noc je ješte mladá.

Touha s vášní me proplouvá v žilách moravské krve a žene me ke skalám, treba slezu na pláž a nejdu tam místo kde prečkám noc, po pár metrech nejde videt na dve stopy, vlhkost vzduchu mení terén a pod nohama ztrácím balanc, zvuky nárazu rozboureného more do skal ve me vyvolají intuiční návrat, v ten moment sem vycítil že už bych se nikdy nemusel vrátit, sem asi 20m na 140m skále ted hlavne pomalu a jiste nahoru, v prirode travím dost času a vím že podmínky se mení behem par setin, riskovat se ale v takové hustote mlhy nevyplácí, vracím se zpet na zastávku , jen co se dostanu pod strechu otvírám placatku v okamžiku ve vetru začne tancovat déšt! zalehnu na lavičku pozoruju jak se probouzí noc, spatnej signal me dovolí spustit jen jeden song sarkasticky Dlouhá noc! o necelou pul hodiny prijde bourka, v ten moment si uvedomím že sem mel doslova z prdele kliku! noc na plaži bych asi neprezil!

Do pul druhej oči nezamourím, pak se menším šokem za zvuku bourky probouzím a už nejdu v noci spát hlavou me probehne vzpomínka na dívku kterou sem miloval, ty ostatní sem mel jen rád! v ten moment záčínám tydle slova na papír psát.Noc prežívám a zustává me v hlave vrytá jako pohled hnedovoké dívky.

Je neco nad ránem dopijim sedmou kávu, slunce paprskama rozhání mlhu a odhaluje ukrytou pláž na níž trávím den, tvárí padám do ledového oceánu hned po ránu, zvyšeny tep srdce probouzí pocit štestí, pres den uklidím od plastu pláž, v podvečer shromážduju morem vyplavené drevo a zakládám oheñ.

Pozoruju poslední paprsky slunce odrážejícího se ve vlnách poklidného jindy divokého Atlantiku, večernice probouzí noc, únavou hlava padá do rozhrátého písku a za zvuku oceánu vychutnávám whisku,sice nemám už co jest ale obloha je plná hvezd! jedna z nich do oceánu padá s práním zavírám oči at se znovu svet kolem točí!

špinavej,hladovej ale štastnej tak končí muj Útek k Atlantiku..

PS: k Atlantiku se vracím do ted’, je to místo kde nacházím jindy ztracenou inspiraci života a jeho žití, je to místo jenž má náplast na otevrené jizvy, jedno dne se tam vrátim a už zůstanu!

Po návratu a odpvyprávení zážitku me bylo doporučeno se nikdy neženit..

Pokud se nekdy spontalne vydávate sami na neplánované cesty, mejte na mysli že to není pro kazdého blázna!

Bez vody,nečeho na zub,whiskey,šálku dobré kávy,svetla,nože a ohne nikam nejezdite!

[celavita]

Brýlatý mnich

30/12/2017

Historie se opakuje. Pamatujete na zapomenutý banán ve školním batohu, který po pár týdnech prozradily až davy mravenců srocující se u psacího stolu? Tak je to tu zas. Banán ze snídaně z Barmy zůstal v boční kapse batohu a prozradila jej mravenčí cestička vedoucí od Liborova nočního stolku až kamsi nahoru do stropu. Zdroj potěšení je ihned zlikvidován a mravenci se tak bohudík brzy klidí pryč z našeho pokoje. My je po chvíli následujeme a vyrážíme ven. Společnost Seatran Ferry, přes níž jsme objednávali lístky z Koh Taa na Koh Lantu sídlí v přístavu Nathon a rádi bychom se domluvili na změně rezervace, kterou nám mobilní aplikace vystavila na špatný den. Na místě bohužel nic nevyřešíme a telefonní komunikace s helpdeskem je ješte tragičtější. Angličtina místních operátorů je víc než bídná a nikdo nechce změnu po telefonu provést. Nezbývá nám tedy nic jiného než čekat na odpověď přes email. Snad to do 6. ledna stihneme. Náladu si ale zkazit nenecháme a pokračujeme v cestě na vodopád Hin Lat vzdálený jen pár kilometrů od přístavu. Místu vládne výjimečne klidná atmosféra, která je na Koh Samuí víc než nezvyklá. Tekoucí voda lahodí uším a očím neuniknou obrovští kapři hltající každé vhozené sousto. Vodní kaskáda se nemůže rovnat s vodopádem Na Mueang-2, ale oproti největšímu vodopádu je tu opravdu klid a člověk může nerušeně šplhat po kamenech a zchladit si nohy příjemně studenou vodou, aniž by musel uhýbat ze záběrů cizích fotoaparátů. Náš kulturní program pokračuje do chrámu Wat Khunaram, kde je k vidění mumifikovaný mnich Luong Pordaeng. Nebožtík sedí ve skleněné kóji v meditační pozici, v níž údajně i zemřel. Celý výjev působí poněkud komicky kvůli tmavým slunečním brýlím typu Wayfarer, které mají nejspíše zakrývat část těla odolávající rozkladu nejméně. Nechceme být rýpaví, ale určitě by se dal vymyslet decentnější způsob. Přestože už je to 44 let, co mnich opustil pozemský život, tělo vypadá opravdu zachovale. Soudruh Lenin může jen tiše závidět. Lidského skanzenu už bylo dost, a tak se posunuje o pár kilometrů dál k červenému chrámu Wat Sila Ngu. Přestože jsme buddhistických chrámu viděli za měsíc na cestách nespočet a leckdy máme náboženských památek až až (hlavně Líba), tenhle chrám určitě stojí za vidění. Procházíme celý areál a schodištěm lemovaným obrovskými sochami hadů scházíme k pláži Hua Thanon. U pobřeží objevujeme malé pestrobarevné pagody bez zlatých stúp. Místo vypadá jako hřbitov, ale tuhle domněnku nám nikdo nepotvrzuje. Výhled na moře lemované obrovitánskými kameny kazí jen zamračená obloha, která ubírá na kráse zelenomodrému moři. Výlet se pomalu chýlí ke konci a my se přes Chaweng vracíme zpět do základny Bo Phut se zastávkou v restauraci The Hut, kde už si nás za těch pár dní pamatují. Zbytek dne prolenošíme na pláži a večer jedeme na tradiční projíždku na skútru do obchodního centra na chutné sushi a nepříliš vydařené jarní závitky s krevetou. Ve stáncích jsou dnes k mání také pražené kobylky a červy na jarní cibulce. Turisté stojící opodál se ke konzumaci nějakou dobu přemlouvají, ale nakonec netradiční pokrm ochutnávají. Jejich nepříliš nadšené výrazy prozrazují, že se o velkou lahůdku nejedná. Po hodinách půstu o sobě déšt znovu dává vědět a my zůstáváme uvěznění spolu s dalšími uvnitř centra. Až po 11 hodině liják konečně ustává a můžeme odjet domů. Hluboké kaluže vody ztěžují návrat a já děkuju bohu, že nemusím řídit. Libor bravurně zvládá jízdu i v nepřízni počasí a my jsme po pár minutách zdrávi doma. Doufejme, že se vypršelo na rok dopředu a zítřejší Silvestr na pláži bude bez kapky.

Oběd v The Hut: 300 Bht

Večeře ve stáncích u obchodního centra Central Festival: 325 Bht

[kristynakapounova]

6_7_2017 Umím smlouvat o půl ceny ☝🏻. Ovoce a mám nový ray bany. chacha. Do hlavního města Phnom Penh jsem jela s dvěma bělochy, co žijí v Africe. Když jsem řekla Česko, začli vykřikovat slivovička 🤷🏼‍♀️. Z busu jsem šla 3 km, chcípla vedrem a usoudila, že 2 noci ve městě budou až až, zítra killing fileds, vězení a další ráno směr Kampot🌴🍀🌿. Hostel v centru, vedle královského paláce ( http://www.asianstyle.cz/zajimavosti/24491-norodom-sihamony-cesky-mluvici-kral ) za 60,- na noc, super. Dostala jsem postel, ze které někomu hodili věci na zem:D Sama jsem si převlíkla:D..od lidí na hostelu jsem zjistila, že se tu krade! Hodně. Kanaďanka šla s batohem, motorkář jí rozřízl batoh, čapl ho a ujel. Ale je tu hodnej Kanaďan, zavolal jejich mamce, nechal si přeposlat peníze atd.:). (S ním pojedu do Kampotu mamko, nemusíš mít neustále strach 🤦🏼‍♀️.) Jídlo všude 4$ a víc. Vlezla jsem do trhu, zase jediná bíla a měla jsem rybku s nudlema za 0,75$. Královský palác, hezkej no. Haha. 10$ se mě platit nechtělo. Potkala jsem první rodinu z Česka! Ps. za 23 dní jsem zmokla 3x. Déšt (když přichází), tak vždy na večer, takže období dešťů se bát nemusíš. ​

[whoopsieey]

sedím, piju čaj a spokojeně poslouchám zvuk deště tam venku. mám otebřený balkon a tak moc bych chtěla ven, jak je ted ve všech videích, lidé si lehnou na zem a nechávají na sebe jen pršet, jen leží a užívají si moment, užívají si ten pocit. myslím si že to musí být příjemné, jako by to všechno ten déšt' mohl smýt, jako by to všechno v tu chvíli odešlo. musí to být uvolnující a krásné. chtěla bych to zkusit. tak doufám že někdy budu moct. 

[extracafe]

Ray Bradbury - Dlouhý déšt. AudioKniha mluvené slovo detektivky. By YLDZ

Ray Bradbury – Dlouhý déšt. AudioKniha mluvené slovo detektivky. By YLDZ

[cestakolemsveta2017]

24. Den - Bangkok

Dnešní den jsme využili snídaně na pokoj, které jsme si ale moc neužili. Trochu jsme si přispali protože jsme šli spát pozdě a tak jsme raději věnovali pozornost tomu, aby jsme opět něco nezapomněli.

Objednali jsme si Uber a kluci z recepce nám odnesli kufry. Paráda. Stíháme ještě i majitele, který se s námi přívětivě loučí, podává ruce a Honza mu předává pár cenných rad ohledně kluků.

Sedáme do auta a vyrážíme směr letiště. Ridič se nám směje, že máme hodně kufrů a ptá se, jestli cestujeme měsíc. Naše odpoved, že ano ho překvapila a pak už se jen vyptával.

Jsme na letišti, kde jsme prošli třema kontrolama hned za sebou, asi kdyby ta předešlá něco přehlídla. Ale mimořádně vše v pořádku, nic zvláštního se nestalo, snad jen jedna věc, kterou bych chtěla zdůraznit. Celou naší cestu jsme prošli se zapalovačem v příručním kufru a já v kabelce. Na pár letištích s ním nadělali u jiných lidí strašně drahot a nám na něj ani jednou nepřišli. Zvláštní. Dvě deci vody nebo s kávou koupenou na letišti žádnou kontrolou neprojdeme a s tímhle jo. Přitom třeba zrovna dnes jich tam byl plný koš.

A poslední věc, co se Bali týče a chtěla bych, aby jste rozhodně využili je - SMLOUVEJTE! Se vším. S ovocem, s kokosama na plaži, s jídlem, s výletama, zkrátka opravdu se vším! Ovoce na trhu jsme usmlouvali z necelýho milionu na dvě stě tisíc, což je z 1600.- na 320.- a výlet na Gili Trawangan z dvou milionů na milion a půl (tady jsme ušetřili 800.-) a to si myslíme, je celkem dost peněz.

Také dbejte na to, že jídlo u silnice nebo v mimoturistické zoně je vždycky více jak o polovinu levnější, přitom složení a hygiena stejná. Takže si ho u tý silnice uplně v klidu dejte, sedněte si s nima na obrubník, balijci jsou strašně vděční hostitelé a jen tak s nima vejrejte do moře nebo západu/východu slunce. Stejně tak jsou ceny i suvenýrů a resturací. Na hlavních třídách si připlatíte zkrátka za vše.

Bod číslo tři - pronajměte si motorku, rozhodně ne auto. Bali je strašně velký ostrov a vzhledem k dopravní situaci není možné spoléhat se na dopravní prostředky, které si tu stejně jezdí, jak chtějí. Neumíte si představit, kolik času a nervů si s motorkou ušetříte. A hlavně - všude s ní zaparkujete. Je praktičtější a den vás stojí cca stovku.

Další bod se vážne k předešlému. Pokud tu chcete strávit více jak osm dní, kupte si místní simkartu s internetem. Už jen kvůli navigaci. My si koupili 12ti gigovou v přepočtu za 400.- hned na letišti (nelze přehlédnout, chytají každého za ruku) a používali jsme ji denně několik hodin a nestihli ji ani vyčerpat.

Pokud by měl někdo zájem, předáme kontakt na kluka, se kterým jsme podnikli Bali tour a na našeho Tarzana, který s Vámi pronajme loď  a zachytáte si ryby na otevřeném moři. Obojí je celodenní výlet a ceny diskutabilní. Bali Tour nás vyšla na 1600.- s tím, že jsme nikde neplatili žádné mýtné a rybaření cca 2500.- s tím, že pro nás přijeli k hotelu a zase odvezli. Byl v tom oběd, veškeré vybavení a vlastně jsme se o nic nemuseli starat.

A co hodně lidí zajímalo. Očkovaní nejsme, pojištěný ano.

BANGKOK

Jupí! Jsme tady! Honza už v Thajsku byl, já jsem tu prvně, ale v Bangkoku jsme prvně oba dva.

Věděli jste, že Bangkok patří mezi nejteplejší a nejšpinavější město na světě? A taky, že thajsky se Bangkok řekne 27 slovy? My taky ne, jenom ted machruju. :-) 

Bangkokské letiště je teda katastrofa. Řekli by jsme, že nejhorší, které jsme viděli.

Let byl v pohodě a asi první, ve kterém jsme ani oko nezamhouřili. Z Bali sem jsme letěli 4:15 h.

Celkem trvá, než nás odbaví. Přiletělo totiž 11 letů zároveň a tak si dokážete představit, jak to trvalo. Poté následovala klasika u imigračního.

No nic, máme kufry, zapalovače a jdem se najíst. Bereme první restauraci utokem (na letišti) a zjistujeme, že se tu platí jakousi stravovací kartou. Jídla už máme v ruce, každý z jiného bufetu a Honza jde kartu zařídit. Já tedy dále poctivě stojím u stánku, aby si nemysleli, že si odnesu jídlo a nezaplatím a vyčkávám, až se Honza s kartou vrátí.

On se vrátil a směje se, že jsem si nesedla a uzobávám na stojáka, ale přišlo mi to nevhodné. Pokládá tedy moje jídlo na stůl, svoje taky a usedá. Ptám se jestli hodlá jít zaplatit a co myslíte? Nehodlal! Jo, prásknu to. Asi dvakrát jsem ho tam ještě poslala a řekl, že půjde, až dojíme. Samozřejmě nešel a při odchodu se mě ptá: myslíš, že nás dostihne karma? :-D odpověd je jasná, při naší smůle jednoznačně. 

No prosím, po třech krocích po naší debatě vypadl proud na celém letišti. Paráda. Lidem to sice způsobilo větší chaos, než nám, ale my potřebovali wifi, aby jsme mohli objednat Uber. Kupujeme tedy simkartu, kterou jsme stejně potřebovali a z ní, si uděláme wifi sami.

Uber přijel, žádná rivalita, vše v pohodě. Jih číny postihl nějaký tajfun, takže nám přinesl déšt a strašně leje. Je teda venku jak v prádelně protože je venku zároveň pěkné vedro.

Je asi šest večer a my stejnou dopravní situací přijíždíme k hotelu. Jestli jsme si stěžovali na negramotnost lidí na Bali, nevím, k čemu přirovnat lidi zdejší.

Hotel opět krásný, pokoj také, bazén na střeše. To už snad ani nemusím psát. :-D 

Ani si nevybalíme a ihned vyrážíme ven.

Bože, jsme tak nadšeni! (Ahoj Marti, mimořádně nejsme v šoku :-D) 

Elektrické kabely všude kolem Vás trčí ze všech stran. Tuny kabelů. Tady by se čeští loupežníci nakradli. Zácpa ve stylu, že když projdete stejným místem za půl hodiny, zjistíte, že se doprava nehnula. Hrozný chaos. A taky všude kolem Vás lidé třetího pohlaví, tedy ladyboy. Celkem zábavný to sledovat a čím více do centra se dostáváme (ikdyž v něm bydlíme), tím více zábavnější to je. Tady to vážně žije a ulicemi se střídají tři věci - masáže, restaurace a bary. Nic jiného tu nenajdete. Ale náš cíl byl jasný a to najít kacelář, která nabízí tour.

Jednu turu už jsme si dali a to hledáním. Každý nás posílal na jiný kout a vzhledem k velikosti města, jsme si fakt šlápli. Nicméně jsme se osvěžili kokosem, který byl zase jiný a chutnější, než na Bali a u dalšího stánku jsme si nechali namíchat oranžový a červený meloun. 

Konečně snad po dvou hodinách nacházíme otevřenou kancelář a milou slečnu, která umí mluvit anglicky a my si vybíráme, co chceme vidět.

Je toho tolik, že zítra začínáme už v šest ráno! A ted je 11 večer. Na hotelu jsme oznámili, že budeme chybět na snídani a tak dostaneme na cestu zase snídanový box a Honzovi se splnil sen, že ikdyž máme tři telefony, vzbudí nás recepce. :-) 

Z uplnýho centra na okraj centra, čili k nám do hotelu, jsme se dostali místním taxi, který ani nevím, jak bych vám popsala, ale my se lámali celou cestu. :-D Určitě vám ho vyfotíme. Jel s námi jako když nás ukradl a my zrovna jedli nakrájeného melouna, který jsme si napichovali na špejli. Ve stáncích jsme našli taky červy “take away” nebo kobylky, brouky a šváby, které jsme ale potkávali i na zemi po cestě, ale na to už jsme si “zvykli”. :-)

Takže určitě sledujte dále, věřím a cítím, že od zítra to bude opět zajímavé.

[extracafe]

Psik a prasátko

[extracafe]

Možná to není rčení, ale něco na tom i tak bude

Možná to není rčení, ale něco na tom i tak bude