#moje práce

[radoby-ikona]

studentka šokuje vyučující na semináři paleografie, když nerozezná a od o a poté skočí z okna

[adyathemoongoddess]

Nebyla jsem tu teď asi týden ale páni a dámové, tento víkend na směně u lahůdek mi zas a opět došlo, že mistrovství světa není pro Čechy jen tak něco. Pro Čechy je to neoficiální státní svátek.

Za pultem mám šanci mluvit s velkým množstvím lidí a občas mezi sebou prohodíme pár slov. Není to vyloženě small talk, často se lidi svěřují s tím co mají jejich drahé polovičky, páni rodiče nebo děti rádi za salám, nebo že budou dělat chlebíčky (jako kdybych to nepoznala po tom co si řekli o kilo vepřové šunky a hektolitr pařížáku, zatímco se z košíku na mě směje veka).

V sobotu jsme hráli proti Švédům. Spolupracovnice mě během malých okamžiků, kdy měla čas zkontrolovat průběh hry, informovala o tom, jak na tom jsme. Když okolo nás chodili zákazníci, tak se nediskutovalo snad o ničem jiném. Informace o skóre jsme si se zákazníky vyměňovali během obsluhování a já měla takový zvláštní pocit komunity. V jistou chvíli nebyl v obchodě nikdo. Věděli jsme, kde všichni jsou. Samými nervi ohryzávají televizory. Po zápase se v zápětí v obchodě lidi zase objevili, nadšení, že Češi postupují do finále.

Dnes bylo v obchodě lidí taky málo, ale i tak jsem viděla paní ve fanouškovském tričku kupovat deset mistrovských klobás. Když sem jí je balila, ptala jsem se, jestli to je na večer. Přiznala mi, že na poslední chvíli kupuje klobásky k nim do hospody, kde se lidi budou na zápas koukat.

Z práce jsem se vrátila domů a okamžitě zapla i-vysílání. Sama obyčejně hokej nesleduji, ale vím že když příjde na okamžik jako tento; možnost vyhrát zlato na vlastní domácí půdě, tak se před ten monitor posadím a nenechám si to ujít.

Moje vysílání mělo zpoždění, každý gól mi vyspoilovali sousedi, pak celé sídliště a pak i celé město (nekecám, nevymýšlím si, nelžu, ve městě se promítalo na velkou obrazovku). Čekala jsem, že to tak bude, už pár zápasů před tím jsem slyšela výkřiky radosti z hospody u místního krámu nebo sousedy křičet z oken.

Ale říkám vám že tohle není už ani o sportu, tohle je národní hrdost. Tohle je to, co nás sbližuje. Tisícero hospod, domácností, každé náměstí v republice, zákazníci v obchodě, my všichni lidi. A radost jenom z něčeho, co vlastně ani není ve veliké škále věcí zas tak důležité.

Líbí se mi to.

[skalickaa]

mám strach, bojim se

Nejsem si jistá, jestli jsem ready na vysokou. Neumim si představit, co tam budu dělat.

Ještě míň si dokážu představit sebe, jak píšu bakalářku. Během psaní maturitní práce jsem do éteru vyslala nemalej počet tweetů na téma "já se zabiju", takže tohle bude pořádná jízda...

Ale nejdřív budu muset přežít nástup do prváku. Nemám šajna, jak to funguje. A taky nemám jedinou učebnici, isic, ani tušení jak se tyhle věci zařizujou.

Díky Honzovi z twitteru (god bless him fr) se mi podařilo zapsat si předměty, ale že by mi to nějak ubralo na nervozitě, to se asi říct úplně nedá. Nejsem si jistá, jestli jsem někde neudělala chybu, protože mi přijde mega divný, že nemám povinnej ani jeden cizí jazyk.

Also bych se měla jet ubytovat na kolej nebo si tam minimálně dojet vyzvednout klíče, ale pořád to odkládám. Reálně si tím ale sama kopu hrob, protože čím víc to budu odkládat, tím větší je šance, že se moje spolubydlící ubytujou dřív než já a na mě zbyde postel u dveří (nebo na jiným netaktickým místě), takže kdyby nás v noci někdo přišel zabít, budu první na ráně. :) Možná bych měla přestat vymýšlet scénáře zakončený tím, že tenhle semestr nepřežiju, nebo si to omylem vymanifestuju.

Taky bych si v Olomouci ráda našla brigádu, ale potřebovala bych něco, z čeho se nezhroutim, takže gastro asi pass. Donedávna jsem si říkala, že bych třeba mohla doučovat španělštinu, ale asi si spíš znova stáhnu Duolingo, protože mám pocit, že jsem to všechno zapomněla.

Ráda bych tadyten yapping zakončila nějak pozitivně, ale nic mě nenapadá. Dala jsem si vařit vajíčka, jestli v tý vodě prasknou, začnu zase psát "já se zabiju" tweety.

Takže tak no. Teď podle mě zase na půl roku zapomenu, že tahle platforma existuje.

[kejklir]

Konečně jsem se dokopal k tomu, to sem přidat

Btw tohleto byla moje závěrečná školní práce💀 (dostal jsem jedničku)

Docela se mi to libí a chtěl jsem z toho udělat pro sebe i přátelé printy (vysoké skoro jako A3) a nabídnout, kdyby kdokoliv jiný měl zájem, ale vycházelo by to tak cca 40,- za jeden, když jsem přepočítával tu cenu od tiskárny a poštovné přes zásilkovnu by bylo 79,-(Pokud teda nejste z Ostravy), takže nevím no.

Kdybych opravdu do toho šel, tak bych stopro musel vědět kolik lidí by mělo zájem předem, abych to pak mohl vytisknout vše naráz.

[takovanormalnielie]

4.6.2024

Trochu jsem zanevřela na svůj deník. Nebylo to ani tak tím, že by mě to snad přestalo bavit, jako spíš stresem z práce, z tranzice a dysforie. Den, kdy se rozhodne o HRT, se blížil a já z toho byla jak na jehlách. Začala jsem mít pocit, že deník je jen další povinnost, kterou musím splnit, tak jsem si dala malou pauzu, abych si trochu ulehčila. V práci se mi moc nedařilo a kolega z vedlejší kanceláře si vyprosil komunikaci výhradně písemnou formou, protože je mu nepříjemný se na mě koukat. Chudáček... mě je totiž naprosto slastně, že jsem někomu tak odporná, že se na mě ani nedokáže podívat. S mojí dysforií to velmi pomáhá. Teď jsem z toho naštvaná a smutná, ale v tu chvíli jsem byla schopná se omlouvat za svojí nesnesitelnou trans šerednost. Já tak strašně nesnáším konflikty, že si pak sama podrážím nohy. Každopádně teď už je podstatná část mýho stresu pryč, protože dnes jsem dostala konečně první recept na Neofollin. Musela jsem sice obejít několik lékáren, ale moje proměna začíná dnes. Jsem nadšená. Nemůžu se dočkat na změny. Jednou se na sebe budu do zrcadla dívat s láskou a nikdo už mi nikde nebude říkat pane a to ani s otázkou v hlase. Všechno to ze mě spadlo. Trvalo to rok! Byl to rok plnej stresu, strachování a v neposlední řadě dysforie. Něco, co bylo celej život jen taková neurčitá nespokojenost, se proměnilo v temnou nestvůru, která do mě zaboří drápy kdykoliv, kdy vycítí slabost. Celej ten pocit začal bejt až moc konkrétní. Každej chlup, vous, záhyb nebo křivka na těle i v obličeji se stali spouštěči. V tu chvíli do mě bodne nůž a všechna radost a štěstí že mě tou dírou uteče. Nevím, jestli se dysforie někdy zbavím, ale jsem rozhodně na správný cestě a to mě naplňuje nejen nadějí, ale i tou radostí a štěstím, který ze mě všude uchází. Dneska usínám s první dávkou estrogenu v hýždi a začínám psát novou kapitolu svýho života. Těším se na to, co mě v ní čeká.

[zurnatetka]

Včera jsem byla na promítání v rámci univerzitního filmového spolku a...

Tohle by se mělo promítat na naší katedře. Nejlíp hned v prvním ročníku, aby studenti viděli, co s člověkem udělá senzacechtivost a lačnost po čtenosti. V průběhu filmu se hrdina z novináře změnil v chladnokrevnou bestii. Nebo si to dokážu představit na Etice v žurnalistice protože přičinit se k smrti někoho protože o tom chci psát článek!?

Aneb špatné zprávy jsou ty nejlepší, protože prodávají. Dobré zprávy nikdo nečte.

Novináři jsou bestie a hlavní hrdina je schopen udělat cokoli, aby se dostal zase do první ligy. Doslova. A přitom se z práce vyhodil vlastním zaviněním.

Co na tom miluju nejvíc je ta duševní proměna hrdiny z "jo, to bude super příběh" do "udělám cokoli, aby to pokračovalo. Radši umřu než aby někdo přišel na pravdu." Celá mediální mašinerie se rozjede a nafoukne do karikaturních rozměrů.

Surreálnost a fakt, že to bylo moje první setkání s filmem noir. Plus fakt, že existuje novinářský noir.

🗞🎬📽

[sire-rizku]

Zde přináším kompletní list všeho, za co mi zákazníci vynadali za 2 a půl měsíce brigády.

Začínáme silně, celková existence Billa kartiček a slev pouze s Billa kartou - Nesnáším, vypadám jako někdo, kdo s tím může něco udělat? Ne. Ale když vím, že je v nákupu něco na billa kartu, nemám problém tam pípnout svojí. Pokud na mě teda nezačnou řvát jaká je to píčovina a že už sem nebudou chodit. Okay, tak nechoďte.

Dovolila jsem si zeptat se jich, jestli tu Billa kartičku mají

Jsem pomalá - aneb nálepka na mase byla roztrhnutá, skener ji nepřečetl, takže jsem musela vyťukat ten kód, u toho a spletla jsem číslo, takže jsem musela začít od začátku.

Jsem moc rychlá - Ženská měla velký nákup, přijela k pokladně jako první, takže když ona vykládala, já už jí skenovala nákup. Nákup byl načtený, jí zbývalo uklidit tak ještě polovinu zpátky do košíku, řekla, že bude platit kartou, já jí řekla, že může (jakože je zapnutá ta čtečka, protože zase když to neřeknu, tak čekají až jim to dovolím). Pak jsem si ještě dovolila pohnout tím oddělovačem, že do druhé přihrádky pošlu další nákup. Od tý doby radši taky sděluju, že vedle půjde další nákup.

Neznám cenu všeho z hlavy

Cena u pokladny je jiná než ta na cenovkách v obchodě - Dneska to byla smetana, měla být v akci. To byla, ale jiná značka než si vzala paní. Ale za to samozřejmě můžou všichni ostatní.

Zeptala jsem se kolik mají rohlíků - Prý si je mám spočítat, protože je to moje práce. Okay, spočítám, ale je mi jasný, že kdyby před tímhle chlapem stál týpek z večerky, co běžně kupuje třeba 120 rohlíku a řekl mi ať si je spočítám, tak se posere. (jen tak mimochodem, týpek z večerky je zlatíčko - všechno má spočítaný, peníze dává co nejpřesněji to jde, dokonce mi to nabízí i ve stovkách, protože těch mám vždycky málo a nechává dýško)

Sdělila jsem jim, že *libovolné zboží* má omezené kusy na 1 nákup - Pls, žádná velká věda, prostě to rozdělíme na víc nákupů. Není to tak dávno, co jsem to jednomu týpkovi dělila asi na 7 nákupů, protože cukr byl po 10 kusech. Ale někdo prostě musí udělat scénu.

Nemůžu jim jen tak dát peníze z kasy - chlápek prostě nedokázal pochopit, že když mi dá lístek vratných lahví, já potřebuju, aby mi nějaká stálá pokladní napsala kód, aby se otevřela kasa.

Nemám na vrácení - Prostě, pokud si hodláte koupit 10 rohlíků, který vyjdou na 29 Kč, a zaplatit to dvoutisícovkou, protože potřebujete rozměnit, přijďte s tím aspoň až kolem 10 hodin, ne v 8:01. Já když ráno začínám, tak v kase nemám žádný tisícovky, tudíž to musím vrátit v pětistovkách. A když jsou tyhle nákupy třeba 3 za sebou... Pecka.

Posílám je na jinou pokladnu, protože mi končí směna - Nejlepší odpověď: "Ale mě snad ještě vezmete, ne?". Ne, nevezmu, sorry.

Moje "oblíbená" historka, nedá se vyjádřit jednou větou, je prostě moc specifická - Nakoupil u mě chlap. Za 20 vteřin byl zpátky, jak je možný, že když kupoval jen 6 věcí, má jich na účtence 7. Začal řvát na celej obchod, že tohle snad není možný, tohle se mu děje pokaždý když tady nakupuje. A děje se to jen tady. Proč má na účtence nějaký kuřecí, když kuřecí vůbec nekupoval, co jsem mu to tam dala... Slyšela ho vedoucí, která doplňovala zeleninu, přišla to se teda podívat, co se děje. Fun fact - i když vám v Bille dají lahůdky/salámy do jednoho pytlíku s jedním kódem, všechny ty salámy se načtou jednotlivě (takže na účtence nejsou lahůdky za 80 korun, ale kuřecí šunka za 35 a vepřová šunka za 45 apod.) Takže ano, kuřecí vážně kupoval, jen to očividně stihnul zapomenout než došel k pokladně. Nejvíc mě dostalo, když se pak omluvil vedoucí, že ji tahá od práce, ale mně už ne.

[hidden-but]

moje nejasnost je, co má v popisu práce evidentka času

[nejene]

Tak jo mí drazí přátelé,

dělala jsem si po táboře pořádek v dokumentu, do kterého si vypisuju hry. Přidávala jsem nové, doplňovala různé poznámky a tak. A tak nějak mě napadlo, že by se tady mohl najít někdo, komu by se mohla tahle moje práce hodit. Takže (snad to bude fungovat):

Užívejte podle svého uvážení. Za některé z těch her bych dala ruku do ohně, ale některé jsem ještě nikdy doopravdy nehrála. Prostě směska.

Ale protože vím, že mám na tumbrlu další táborové lidi, snad by mohly přijít vhod. Sama vím, že vždycky hledám nové hry, které u nás ještě nebyly. Jo a kdybyste něco nepochopili z mého popisu, neváhejte se mi ozvat ^^ s tímhle ráda poradím kdykoliv.

[knize-strachkvas]

poznatky z prvních dvou týdnů nového školního roku (kromě toho, že jsem velice připravena si to hodit ofc). chtěla jsem to napsat po prvním týdnu, ale byla jsem tak vyřízená, že jsem na to zapomněla a potom byla polovina druhého týdne a jelikož byl asi tak záživný jako ten první, tak jsem si řekla, že nebude na škodu když si počkám do pátku :)

moje asistentka pedagoga dala bez jakéhokoliv varování výpověď. první týden v září. za prvé) proč doprdele (o tomhle bych byla schopná napsat sáhodlouhou esej, ale neudělám to), za druhé) na třídu dvaceti tříletých dětí jsme teď s druhou učitelkou samy. což se dá zvládnout ke konci školního roku, ale ne když vám děti ze všech stran řvou, jedno každý ráno z toho stresu bleje, druhé odmítá mít zavřené dveře do šatny, třetí mluví pěti světovými jazyky (mezi kterými ofc není čeština) ale nedokáže si utřít samo nudli u nosu a další dostává záchvaty vzteku a odmítá cokoliv dělat. to co kouše další děti na potkání snad ani nestojí za zmínku.

s kolegyní teď obě jedeme ranní služby, aby jsme na to nebyly samy a aby si na nás ty děti zvykly. to znamená, že tam nikdo není na spaní a odpolední svačinu, jelikož by to normálně pokryla ta asistentka která vzala roha. takže s kolegyní přesluhujeme. to se dá přežít a děje se to celkem často. ale ten začátek roku je tak náročnej, že každá minuta navíc co strávíte v práci vám vysává život z těla. není to uplně hej a učitelky z ostatních tříd se nám snaží pomoct jak můžou, ale jejich třídy taky nejsou procházka růžovým sadem.

někteří rodiče jsou absolutně mimo realitu a vážně by se měli dotknout nějaké zelené travičky, jelikož jejich chování mi rozum nebere. někteří velmi rychle pochopili, že čím rychleji utečou, tím je to pro to dítě lepší, jelikož ani nemá šanci zaregistrovat, že tam ten rodič už není. jenže potom tam jsou jinačí experti, kteří tam jsou pečení vaření až do oběda a to dítě jim tam málem vyfluše plíce, jelikož je absolutně vyděšený z toho, že ten rodič odejde. a čím dýl tam ten rodič je, a prodlužuje to, tím je to pro to dítě (i pro toho rodiče) horší. většina dětí se potom, co jim rodič odejde velice rychle uklidní a začne si (někdy s menší asistencí) hezky hrát. je to jako náplast.

tento týden jsme měli třídní schůzky. libový jak párek, to vám povídám. netuším, jak mě ti rodiče můžou brát vážně a dobrovolně mi dát své děti. no ale co... nikdo nic nenamítal, takže asi hej. větší zábava byla, když jsem se tam potom, co odešli rodiče, málem zhroutila, jelikož jsem toho už měla dost a moje tělo je močka a řeklo si, že už ho to nebaví a prostě z ničeho nic přestalo fungovat. bylo mi zakázáno odjet domů samotné a na část cesty jsem měla doprovod. řekněme, že jsem ráda že jsem se dostala domů. den na to jsem z práce odjela v mých star wars bačkůrkách. na mojí obranu jsem přesluhovala a jedno dítě dostalo záchvat vzteku a odmítlo se převléct z pyžamka (to zní jako banální problém, ale ve stejnou dobu je tak tak dalších deset velice zmatených dětí co vyžaduje vaší asistenci). nebyl to dobrý den.

nedokážu si představit že bych tohle měla zažívat ve školce, kde se vám všechny vaše kolegyně (kromě již zmíněné asistentky) nesnaží vyjít co nejvíce vstříc a kde bych si na ty děti (a rodiče) nemohla velice otevřeně zanadávat. malá to vítězství. naše nejčastější pozdrav je zamumlané, "já se z toho už asi poseru." nebo "už aby byl pátek. nebo lépe - červen."

bonus: zpráva od mé babičky (bývalé učitelky na střední škole) poté, co jsem si stěžovala že děti stále brečí. netuším co se tím snaží naznačit (a jako ano, uklidní se. ale za cenu mého psychického zdraví)

[complaining-singularity]

Miluju že nemůžu jít na pride protože mi moje zkurvená práce nedá volno

[kralovna-ne-stesti]

Vzhledem k nastalý situaci, tomu, co se stalo (a odteď i normálně dít bude (a že to je něco, co dřív bylo absolutní tabu a nesmělo se za žádnou cenu stát)), sama sobě jsem povinna slíbit a hlavně taky uskutečnit, že zítřejší (a pak samozřejmě i všechny další) práce pro korporát (i podnikání) mě psychicky nezničí, v žádným případě nebudu stresem jako obvykle zvracet, nebudu se rozčilovat a nebudu dovolovat, aby mi něco nebo někdo překročil moje osobní hranice, nebudu se v žádným případě stresovat výsledky (ani případnými změnami, co už bývají na denním pořádku) a zkrátka a jednoduše tý práci nedovolím, aby mě ničila a ovládala. Protože to je od teď moje zodpovědnost, dokonce spíš povinnost a je to jedna z nejdůležitějších věcí, co teď pro sebe musím zajišťovat - klid, psychický (i fyzický) klid a pohodu.

[latetwentiescore]

štěstí ve hře, smůla v lásce?

Byl to jeden z těch momentů, o kterém si říkáte, že to musí být osud.

Kolegové v mojí agentuře zrovna tendrovali potenciálního klienta, když naše oddělení požádali o pomoc. "Když to nepůjde, tak se nic neděje, ale kdyby vás třeba napadlo, jak můžeme jejich produkt kreativně uvést v digitálu, bude to super," říkali.

Jednalo se o novou loterii. Novou starou. Zadání bylo abstraktní, produkt neznámý, tak jsem do toho nasadila rovnou dva lidi. Jednoho kreativce, co nemá rád lidi, a jednoho kreativního stratéga, který je podle mě taky rád nemá, ale aspoň to na sobě nedává znát. Já lidi ráda mám, tak jsem se nasadila taky. Do role vzdáleného mediátora.

Vyjádřím se k tomu a zkusím rozhřešit vaše ideační cesty. Pak to nechám to plně na vás.

Zatímco jsem byla jediná v kanceláři, kdo mohl udat soud, byla jsem jedna z mnoha, o kterých byl soud rozhodován v ložnici. A rozhodoval o něm Sall.

Naše historie sahá daleko. Snad ještě dřív, než začaly moje early twenties. Poprvý jsem ho zaregistrovala ráno na matraci v obýváku rodičů mýho nejlepšího kámoše. Všem nám bylo někde mezi sedmnácti až dvaceti, bylo léto a zažívali jsme svůj večírkový prime time. Několik týdnů o pár měsíců jsme se vídali, primárně na dalších matracích, sedačkách nebo kuchyňských linkách, než jsme oba vyhodnotili, že bychom se neměli vídat vůbec. Ne, že by nás to spolu nebavilo. Jen jemu se líbilo dalších pět holek, se kterýma mě neustále srovnával.

"a taky jsem došla k závěru, že největší chyba, kterou jsem kdy za celý svůj sexuální život udělala, bylo spá se Sallem. dal mi pocit, že jsem špatná úpně ve všem. úplně mi zkurvil sebevědomí," psala jsem si ukřivděná v roce 2018 do svého deníčku.

Střih do roku 2024, kdy si ob den vesele voláme a historie se chystá opakovat.

Do jedné řeky dvakrát nevstoupíš, vytetuj si na čelo.

Jak se říká: "Štěstí ve hře, smůla v lásce, a naopak." A v lásce, ani nic tomu podobném se mi nedaří.

Jela jsem po 5. května autem domů z práce, když se po pravé straně objevil obří rotační billboard na nový produkt klienta z našeho výběrového řízení - stírací losy s výhrou 50 miliónů a hned! "Škoda, že u nás nikdy v blízkosti není jejich distributor, ať se s tím seznámím," říkala jsem si a pokračovala domů se zastávkou na nákup.

Po zaplacení přesně 479,10 korun českých za flašku proseka, kočíčích kapsiček, Monte jogurtu a nějakého drobného jídla mi moje myšlenky sjely na Sazka losy přímo naproti pokladnám.

"Jednoho rentiéra, prosím," povídám paní s elipsovitými brýlemi a krátkým blonďatým sestřihem.

"A za kolik?," usmívá se a u toho vytahuje kožené desky z pod pultu.

"Za stovku ho dejme," odpovídám a pozoruju jí, jak deskami listuje a hledá správnou kategorii.

"No, je poslední." A opravdu byl.

Jedinej Rentiér za 100 korun českých, který na nás koukal, jak malá naleštěná zlatá cihlička. Zářila tak, že jsme obě chvíli váhaly, jestli ho vzít, schovat, vyhodit, či zapálit.

"Tak ten vypadá, že bude výherní," vtipkuju a přikládám svoji bezkontaktní kartu k terminálu. "Jestli to padne, tak se pak stavim."

Hned jak za sebou zabouchnu dveře od bytu, sahám po peněžence a hledám nějakou šťastnou minci. Do ruky mi padne naleštěná dvacka. Zlatá. Na losu jsou čtyři výherní čísla a pět řádků po pěti číslech. Pokud mezi nimi najdu výherní číslo, vyhrávám částku ukrytou pod číslem. Pokud setřu třikrát písmeno R, vyhrávám jeden milion hned a po dalších pět let sto tisíc každý měsíc.

Mínus daň.

Kurva, to je ono. To je ten zlom, na který čekám, šuškám si sama sobě, zatímco stírám jednotlivá pole.

Tuhle hru jsem uzavřela se skóre dvakrát R a výhrou nula korun. A aktuální skóre mých osobních her raději ani zveřejňovat nebudu, aby sázkové kanceláře nešly do bankrotu.

Možná to není o tom, mít jedno nebo druhé. Možná to je o tom mít všechno nebo nic. Mít nic a čekat na to všechno. Mít všechno, pak to všechno ztratit. A čekat na to znovu.

Stejně všichni chceme to všechno, nebo snad ne?

[takovanormalnielie]

15.5.2024

Po včerejšku jsem dostala chuť na Offspring a tak jsem je poslouchala po cestě do práce. Když došlo na písničku Gone Away, tak jsem bojovala se slzama, aby se mi neroztekl obličej. Vzpomněla jsem si na bráchu, kterej tu s náma už tři roky není. Právě díky němu mám tak hlubokej vztah k hudbě. Celý dětství jsem k němu vzhlížela. Měla jsem jeho fotku z koncertu na stole a věděla jsem, že hudba bude vždycky určovat i můj život. Byl to takovej nežnej obr s kytarou. Měl lásky a porozumění na rozdávání. Vždycky zůstával v klidu a dokázal by najít pochopení i pro nejhoršího nepřítele. Všechen životu mu byl posvátnej. To je jen pár věcí, ve kterých mi byl vzorem. V určitý fázi života se rozhodl odpojit od civilizace a začal žít sám uprostřed tý nejkrásnější přírody v malý chatce plný nástrojů a muziky. Meditoval, zpíval, skládal a nahrával. Když odešel, tak svět ztratil tu nejlaskavější duši, kterou znám. Na týhle nahrávce je jen o něco mladší, než já dnes a cítím, že se mu podobám čím dál víc. Nemyslím si, že bych někdy odešla bydlet sama do lesa, ale všechna moje nenávist už je dávno pryč. Pěstuji v sobě laskavost a začínám nacházet klid. Kdyby jen věděl, co všechno nás naučil, tak by to popřel a řekl, že to my sami.

[prospercz]

Den 156

Občas to tu vypadá jako džungle. Do výšky se tyčí obrovské stromy, které by nedokázaly obejmout ani 4 osoby, a které jsou porostlé mechem a lišejníky. Pod nimi je spousta keřů a kapradí a dalších popadaných stromů porostlých mechem, co se už rozkládají. Jediné, co tomu chybí, je ta vlhkost.

I přesto, že tady poslední dobou občas i prší, všude kolem je strašně sucho. Je to cítit i ze vzduchu. I malá jiskřička by dokázala během chvíle vzplanout do ohromných rozměrů. I proto je v celém Glacier Peak národním parku přísně zakázáno rozdělávat jakékoli ohně. A i s vařičem musí člověk zacházet opatrně.

Od včera znatelně ubylo kouře, za což jsem rád. Už se mi dýchá lépe, ale stejně je pořád cítit ve vzduchu. A když se dívám do dálky, je to jako koukat přes špatně vyleštěné brýle.

Čeho neubylo, jsou polomy. Tady si s tím opravdu moc hlavu nelámou. Určitě fakt nejzanedbanější národní park na celé PCT. A co mě zaráží nejvíc, je, že občas někdo těm polomům třeba uřeže větve, ale kmen na stezce nechá. Tomu nerozumím vůbec, už by nedalo o moc víc práce odstranit i ten kmen. Chápu, že ty obrovské stromy nikdo neodklízí, ale tady kašlou i na ty malé. Podle stádia rozkladu tu některé leží i klidně deset let.

Neupravený trail má ale i jednu velkou výhodu. Skoro nikdo tady není. Za poslední dva dny jsem potkal jen 5 section hikerů a 2 thru-hikery. To je teď celkem nezvyk. Takže ty nádherné výhledy na vrcholky hor, které se teď už víc červenají než zelenají, máme jen sami pro sebe. Podzim klepe na dveře, ale počasí za poslední dny je naštěstí spíš jako babí léto.

Na dveře nám taky pomalu klepe konec trailu. Ač nerad, moje myšlenky se tím směrem čím dál častěji ubírají. Třeba tak, že jsem dneska zjišťoval, kolik nám chybí do konce vzdušnou čarou. Je to cca 50 mil. Po trailu naštěstí ještě 110.

[opily-zajic]

Akademický titul z umění mi na trhu práce zpřístupňuje jedinečnou pozici nabízející všechno a zároveň nic; zkušenosti získané díky několikaročnímu věnování se cítění estetickému v sobě nesou skryté benefity, které mě možná doopravdy posouvají výše než ostatní uchazeče o práci, z byrokratického pohledu se však jedná o piedestal fiktivní a neaplikovatelný pro reálný život. Jedinečnost mého vzdělání je zdrojem mého jedinečného přístupu. Jak mám ale personalistům a šéfům soustředících se na kapitál vysvětlit, že mou hodnotou nejsou peníze, nýbrž hodnota naprosto nepopsatelná, nehmatatelná a nespočítatelná?

Už od počátku studia jsem vedena přesvědčením a vychovávána myšlenkou, že jako umělec nikdy nebudu mít peníze. Vtipy linoucí se komunitou, jejichž nejčastějšími tématy jsou nezaměstnanost, chudoba, život ve službách a bolestně známé rozhodnutí mezi nákupem jídla nebo materiálu, mě už doprovázejí skoro deset let. Naše situace je vyplněná zamlženou budoucností a zbývá v ní jen prostor pro smích.

Vím, že bych si kariéru zvládla vybudovat. Vím, že nejsem dostatečně hloupá na to, abych na to neměla. Nikdo z nás není tak hloupý, aby to nezvládl – vždyť jsme, ať už je nám toto označení často odmítáno, akademici – ale nikdo z nás to neudělá. Už jen z toho principu, že jsem umělec, to prostě neudělám. Práce na plný úvazek znamená méně času na umění. A absence peněz je přece vhodná pro úplné prostoupení uměleckého potenciálu. „Umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví,“ čtu tato slova a vaří se ve mně nenávist vůči státu a narůstající obava, že hlad možná už nikdy neodejde. Zachrání mě status umělce? Nebo dá mému trápení pouze jméno?

Nestuduji obor přesně navazující na konkrétní uplatnění. Na rozdíl od jiných a dalších univerzit a oborů, které v naší zemi jsou a které tyto kvality mají, je právě ta moje o to více ošemetná. Mohla jsem jít studovat jinou školu. Mohla jsem si vybrat konkrétní uplatnění. Všichni jsme si mohli zvolit obor, jehož role je tak jasně daná, že se jeho jméno a deskripce nezmění ani při překlenu ze statusu student do statusu zaměstnanec. Vybrat si cestu, která vede k jedinému a viditelnému cíli – přesto však studuji obor, který je pro mě příležitostí otevřít těchto cest nespočetně více, než vrstevníkům z jiných univerzit. Tohle jsem si vybrala sama a dobrovolně. A jsem ochotna se za to obětovat.

Nejsem jenom umělec. Za mou tvorbou stojí neustálý kontakt s akademickými texty – jejich čtení, rozebírání, psaní a přednášení – stojí za ní práce v těchto textech, ale také práce praktická, zkušenosti v dílnách, v kancelářích, v mailech, v logistických plánech. Stojí za ní práce neustálá a práce nekončící opuštěním akademické půdy. Nepřetržitá zaměstnanost v nezaměstnanosti a schopnost hledat neobvyklá řešení. Schopnost něco obětovat a riskovat. Riskovat svůj vlastní rozpočet, svůj vlastní krk, své vlastní zdraví.

Mohla bych studovat lepší školu. Mohla bych si udělat kurzy zařizující mi vyhlídky na budoucnost, které by obsahovaly vyšší než minimální plat. Ale neudělám to. Nikdo z nás to neudělá – protože kratinké pohlédnutí klíčovou dírkou za dveře zítřků, které by se mi možná klíčem náhody podařilo otevřít k vyhlídce úspěšné umělecké budoucnosti, je možná lákavější, než pravidelný příjem a pravidelný život. Pracovat na poloviční úvazek v zaměstnání i umění. Být umělcem znamená toho hodně obětovat; jak už pro umění, tak pro samotné přežití.