#asi bych byl spisovatel

[sladkenajazyku]

Saranče

Brodil jsem se mělčinou zpátky na břeh. Dno se mírně svažovalo, jak jsem kráčel po hřbetu duny z jemného písku. Když mi voda vystoupila opět až po prsa, položil jsem se do ní a nechal jsem se unášet dotírajícími vlnami. Tohle je taková moje hra na utopence - nechávám se vynášet dlouhé minuty vlnami na břeh, ve zvláštní euforii z bouřícího se živlu, když se vracející se voda příboje, která před chvilkou olízla písečnou pláž až k nohám lidí, ležících v písku na ručnících, potká s novou vlnou. Chvilku jsem se nechal omílat, když jsem náhle ve vodě zahlédl  něco světlého. Pomyslel jsem si něco o lidských prasatech, kdyby se rozvoj civilizace dal měřit mírou znečištění okolního světa, dávno létáme ke hvězdám tak snadno, jako jedeme pantografem k babičce do Pyšel. Většina lidí sice chtějí žít v čistém, upraveném hnízdečku, ale se svými odpadky zacházejí stejně jako třeba mravenci - prostě je vynesou z mraveniště kousek dál, kde nejsou tolik na očích. Kolik jsem viděl nádherných upravených zahrádek, posekaný trávník jako na golfovém hřišti, okrasné dřeviny precizně ostříhané do geometrických tvarů... a smetiště, nad kterým se zvedal žaludek, začínalo přesně za plotem. Tam je Krakonošovo... Ale to jsem odbočil. Zvědavost mi nedala a šel jsem se na tu plovoucí věc podívat - co kdyby v moři náhodou plavala peněženka plná bankovek zahraniční měny vysokých nominálních hodnot, která vypadla pasažérovi nějaké výletní lodě z náprsní kapsy, jak se skláněl nad zábradlím a seznamoval mořské živočichy s tím, co měl dnes k snídani. Ne, takové štěstí jsem opravdu neměl. V moři plavalo kulaté víčko od krabičky, ve které se prodává zmrzlina nebo pomazánka na chleba. A víčko mělo pasažéra - obrovské saranče, které bojovalo v příboji o svůj život. Rozhodně nejsem pošuk, který z vody tahá kdejakou berušku, mouchu či mravenečka, možná, kdyby saranče jen tak plavalo ve vodě, ani bych se nenamáhal, ale cítil jsem (nebo jsem si spíš vsugeroval) jeho obrovskou vůli žít, tak mě to celého prostoupilo, že jsem popadl víčko a nesl je na břeh i s posádkou. Posádka se patrně domnívala, když ji přestaly kolébat vlny, že je všechno v pohodě a hup - obrovským skokem opustila palubu, jenže promáčená a prosolená křídla samozřejmě vypověděla poslušnost, takže se začalo opět plavat. Pronesl jsem k sarančeti několik vlídných vulgárních slov o debilních sarančatech, které se mají koukat držet záchranného modulu - nevím, jestli mi rozumělo, ale od té chvíle se drželo víčka jako klíště a nechtělo se pustit, ani když jsem je odnesl na pěstěný trávník zahrady u vily jakéhosi místního zbohatlíka. (Hádejte, co bylo hned za plotem? Ano správně.) Asi si myslelo, že si ho vezmu domů, nebo co. Ale teď mě napadá - co když jsem ho měl políbit a bylo by mezi námi o jednu krásnou princeznu víc? Naštěstí jsem to neudělal - to by mě žena, která bystrým okem pozorovala moje počínán��, hnala, až by viděla, jak se cicmám s mladou prsatou blondýnou... No dobře, tak černovláskou, bylo to ve Španělsku.

[kadet-pise]

O učení díťat

Učení díťat není žádná sranda. Člověk se musí přizpůsobovat individuálním potřebám a schopnostem. Naivně jsem si myslela, že když zahájím kroužek tvůrčího psaní, tak tenhle problém částečně vymizí. Jasně, každé dítko bude asi do jiného žánru, budou mít jiné zájmy a budou na různých úrovních, ale bude nás spojovat to psaní.

A ono to docela šlo. Měli jsme hezký sortiment žánrů – od příběhů o dinosaurech, přes GTA fanfikce po každodenní záležitosti. Díťata jsou tvůrčí, mnohdy dokážou vymyslet věci, které bych si nejradši šlohla pro sebe. Tak třeba při jedné hře jsme vytvořili příběh o strojvůdci, který jezdí vlaky-mraky. Nádraží na nebi, tam se určitě nečeká dlouho.

Na konci jsem ze všech nejlepších prací byla schopná sestavit školní sborník, nemluvě o tom, že se dvě povídky umístily i v literární soutěži. Povídky, básničky, úvahy, haiku, dokonce zvládly nakreslit i ilustrace. Přesně podle očekávání!

Pak přišel rok druhý.

Vždycky začínáme tím, že učím psát dialogy a odstavce. Je to důležitý základní kámen, který z mojí zkušenosti někdy neovládají ani starší ročníky, natož šesťáci. Úkol je jasný: Napište nějaký dialog. Můžete si ho úplně vymyslet. Může být vážný, vtipný, nesmyslný, je to jedno. Hlavně je, aby byl dobře naformátovaný.

Nejlepší je dávat dětem volnou ruku a teprve, když vidíte, že jsou delší dobu zoufalé, tak jim nabídnout pomoc. Sledovala jsem, jak se jim kouří z uší, ale všichni se postupně chápají per a píšou.

Až na jedno dítko.

„Nevíš, co napsat?“

Zoufale kroutí hlavou, že ne.

„Tak ty máš ráda třeba… Harryho Pottera, ne? Nemůžeš napsat, jak se spolu baví v knížce?“

Váhavé zakroucení hlavou. Nechám tomu volný prostor, ale dítko přesto ne a ne psát.

„Víš, kde je problém?“ ptám se, protože je zbytečné hádat. Další kroucení hlavou. „Máš radši věci z opravdového světa?“

Zběsilé kývání. Aha, jsme doma.

„No dobře, tak zkus tohle. Co by sis řekla s mamkou ráno na snídani?“

Hodina se neúnavně blíží ke konci. Dítka se začínají dělit o své rozhovory. Když dojde řada na to zoufalé, leží před ním jen prázdný papír. Po pobídnutí konečně potichu pípne: „Když my s maminkou nesnídáme.“

A jak jsem tuhle krizi vyřešila? Jak jsem z tohohle dítka udělala spisovatele?

Přišla pandemie a zavřela nám kroužek.

Míň práce pro mě.

Škoda.

[jonsilverstone]

Obrozenecká otázkohra pro spisovatele

Vaše povídka, kterou byste zažili nejraději? Mám jednu, napsanou pro kamaráda na jeho námět, kde je fae, která bere jména lidem, kteří jsou úplně na dně, postaví je zase na nohy a pak jim to jméno vrátí. To by se mi líbilo. A jo, vzniklo to v návaznosti na tu povídku, kterou jsem sem házel předtím.

Jak vymýšlíte názvy? Horko těžko. Většinou mi to nejde, tak vezmu nějakou výraznou věc z té povídky a voilà! Nebo občas použiju nějakou frázi, co se mi k tomu hodí.

Popište svůj styl v několika štítcích. #only_first_drafts #sem_tam_vtip #whatever_my_tired_mind_thinks_of_at_night #někde_tam_bude_kočka

Vaše povídka s nejvíc českým tématem? Uh, asi žádná? Mám nějaké, které by se teoreticky daly plácnout do Česka, ale jinak... meh.

Máte nějakého zkřížence (crossover) nebo alternativní vesmír, který se bojíte napsat? Asi ani ne, já píšu svoje věci a k fanfikcím jsem se nikdy moc nedostal, takže jsem nad crossovery moc nepřemýšlel. Ale asi bych se bál napsat jakýkoli - nepřijde mi, že bych byl na fantvorbu ta nejpovolanější osoba.

Vaše povídka, která je nejvíc sebe-obsazená (self-insert)? Nějaká, kterou bych dopsal, asi žádná, i když, kdysi jsem své tehdejší přítelkyni, nyní již bývalé, napsal povídku k narozeninám, kde ta hlavní mužská postava asi byla celkem self-insert. Na druhou stranu, velká spousta mých starých postav byla self-insert, protože jsem to prostě líp neuměl. A doteď v každé své postavě vidím dost ze sebe... ještě mám hodně na čem pracovat.

Je nějaká česká kapela, jejíž písňové názvy/texty byste použili jako název povídky? Hej, ale to mě nikdy nenapadlo! Já zas tak moc české kapely neposlouchám, obecně spíš jedu klasiku, ale vsadím se, že Sto Zvířat nebo Plíhal by určitě měli nějaké názvuhodné texty.

Co musí povídka splnit, abyste napsali komentář? Já nic takhle online nečtu... :/ Když na něco skvělého narazím tady na Tumblru, tak tomu dám like nebo to reblognu, ale na stránkách, kde je fakt možnost přidat komentář, jsem zatím nebyl. Ale myslím, že jakmile bych narazil na cokoli, co se mi líbí, ať už stylem nebo nápadem, tak to tam s radostí napíšu, protože aspoň bude mít autor radost a to je to nejmenší, co můžu udělat, když oni udělali radost mně.

Vaše povídka, kterou nikdo nedocenil tak, jak by měla být doceněna? Asi žádná? Já mám u svojí tvorby divný mix toho, že jsem na to pyšný, a toho, že odmítám věřit tomu, že by se mi něco povedlo. Takže jakákoli míra (ne)docenění je v pohodě, a navíc mám fakt hodné kamarády, kteří mi k tomu vždycky něco hezkého řeknou. I když je pravda, že nedostatek odezvy k té narozeninové povídce mě trochu mrzel. Ani nevím, jestli byla přečtena.

Nějaká nepravděpodobná věc, která se stala díky vašemu psaní; nějaký příběh, o který byste se chtěli podělit? Vždycky jsem psal spíš pro sebe a kamarády, takže až tolik ne, ale jeden plán na povídku, která nakonec nikdy nevznikla, vedl až ke vzniku mého alter-ega, jehož jméno je nyní mojí přezdívkou všude (včetně tohohle blogu), ta posatva byla i součástí různých roleplayů a na ně navazujících minipovídek a mám na ni i kostým. Asi bych se měl dokopat k tomu, abych o Jonovi něco pořádného vážně napsal, po tom všem, čím si prošel.

Napsali jste někdy příběh v jiném jazyce? Hodně, jak dosvědčí i tenhle blog. Něco píšu česky, něco anglicky, věci z obého se snad budou časem objevovat tady. Hodně záleží na tématu, jsou věci, které by se mi blbě psaly česky, a pak věci, které prostě chci mít česky, protože je to přece jen moje mateřština.

Fandomová pravda, o které jste přesvědčeni a nikdo vám ji nevymluví? Jakmile jsem si tuhle otázku přečetl, rázem jsem zapomněl všechny ne úplně kanonické názory, které jsem kdy měl. A ty, co jsem míval, asi stejně nebyly nijak objevné.

Psaní šoupaček/citronů (lemons) jako oblíbená kratochvíle: ano, nebo ne? Jakožto člověk fanfikcemi téměř nepolíbený spíš ne - moje postavy se sice k nějakým těm citronům určitě dostanou, ale to je jejich věc, radši to budu implikovat a nechám to na představivosti ctěného čtenáře. A upřímně, do minulého měsíce jsem netušil, co to lemons jsou. Navíc, dá se to za to považovat, když to není fanfic? Asi ne, a stejně to nepíšu - je těžké udělat to vkusně.

Děkuji @tesscont za označení (a @idontevenlikeblackberries za to, že si na mě taky vzpomněla). Protože nevím, kdo tady co a jak píše, prosím, chce-li se vám, považujte se za označené! :)

[nejene]

Obrozenecká otázkohra pro spisovatele od tumblumir

@treba-neco-napise hrozně moc děkuju za označení ❤❤

1. Vaše povídka, kterou byste zažili nejraději?

Vzhledem k tomu, že obecně píšu spíš pozitivní věci, šla bych do kterékoliv. (Teda až na tu fanfikci na Projekt Kronos, kterou mám rozepsanou, (Nikdo by nechtěl žít ve světě Projektu Kronos) ale ta ještě není hotová, takže se to snad nepočítá)

2. Jak vymýšlíte názvy?

Celé to dopíšu a pak chvíli pláču. A nakonec se smířím s jakýmkoliv nápadem.

3. Popište svůj styl v několika štítkách.

Hloupé vtipy. Odbíhání od tématu. Překombinované věty. Moc jednoduché věty. Další hloupé vtipy. Správně napsané čárky? O tomhle konceptu nic nevím.

4. Vaše povídka s nejvíc českým tématem?

Asi jedna věc co plánuju se Saturninem, ale jinak mají všechny aspoň trochu český aspekt. (I ve fanfikcích na Doctora Who někdy z roku 2016 měl Doktor českou společnici)

5. Máte nějákého křížence (crossover) nebo alternativní vesmír, který se bojíte napsat?

Saturnin soulmates AU. Ale ten se ani tak nebojím napsat. Spíš už jsem začla a nejsem schopná to dotáhnout do konce. Ale jsem odhodlaná. Docela. A crossovery jsou můj oblíbený koncept.

6. Vaše povídka, která je nejvíc sebe-obsazená (self-insert)?

Fanfikce na Doctora Who z roku 2016. Ehm.

7. Je nějaká česká kapela, jejíž písňové názvy/texty byste použili jako název povídky?

Znouzecnost (to shrnuje tak nějak moje psaní) a jejich album bajky a baladajky. Napsat jednou něco, co by se mohlo jmenovat Krátká a veselá o umírání, je životní cíl.

8. Co musí povídka splnit, abyste napsali komentář?

Snažím se psaát komentáře co nejvíc. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí.

9. Vaše povídka, kterou nikdo nedocenil tak, jak by měla být doceněna?

U všech mých povídek mě vždycky překvapí, že to čte aspoň někdo.

10. Nepravděpodobná věc, která se stala díky vašemu psaní, nějaký příběh o který byste se chtěli podělit?

11. Napsali jste někdy příběh v cizím jazyce?

Nee. Nejblíž jsem se k tomu dostala, když jsem v angličtině odevzdala charakteristiku kamaráda, která byla dvakrát delší, než byl povolený limit slov.

12. Fandomová pravda, o které jste přesvědčeni a nikdo vám jí nevymluví?

Jak vycvičit draka jsou možná dobře udělané filmy, ale knihy jsou udělané ještě mnohem líp.

13. Psaní šoupaček/citronů (lemons) jako oblíbená kratochvíle: ano nebo ne?

Za mě nee. Myslím, že bych nic takového ani napsat nezvládla.

[lwells]

Photos of some of my murals in Galerie Na shledanou in Volyně, Czech Republic. … the show is up till mid-October

Also the interview in Czech and English that I made with the curator, Jan Freiberg:

Co tě přivedlo do Čech a co Tě tady (kromě rodiny) drží dnes?

I came to CZ in the first wave of Americans in the early 90s. I wanted to find a romantic life in Europe and it was an easy way to feel that I had “done something with my life” by simply moving far away. In the beginning the economic aspects were also appealing that everything seemed cheaper, but after living on the low salary available here, the economic reality also becomes a trap and keeps me here to some degree. On the brighter side it is true that CZ is a beautiful country with good health care and public transportation. There are many social democratic advantages in comparison with the USA.

Do Čech jsem přišel s první vlnou Američanů na začátku 90. let. Hledal jsem v Evropě romantický život a tím, že jsem se přestěhoval hodně daleko jsem měl aspoň pocit že jsem „něco se svým životem udělal“. Na začátku bylo také velmi přitažlivé, že se všechno zdálo levnější, ale poté, co člověk žije z malého platu je ekonomická realita jako past a to je také to, co mě tady do jisté míry drží. Tou lepší stránkou je, že Čechy jsou krásná země, s dobrou zdravotní péčí a veřejnou dopravou. V porovnání s Amerikou je zde mnoho sociálních demokratických výhod.

Pocházíš z rodiny s velkými kulturními kořeny. Mohl bys popsat některé hlavní osobnosti a co tě s nimi spojuje?

My mother was a painter when she was younger and I grew up studying her art history books. My father is a writer .. so I sought to choose a creative path and art was easier to avoid competing directly with my dad. My stepmother was the niece of William Faulkner and so this example of a genius in my family circle, although I never met him as he died in 1962, made it seem possible to reach for something more than just a career. But in a way I gave up my American roots when I moved here .. this is the sacrifice of the one who leaves his homeland. Mississippi is the land of the Blues .. I guess that melancholy and struggle stays with me.

Moje matka byla v mládí malířkou a když jsem vyrůstal, studoval jsem si v jejích knihách o dějinách umění. Můj otec je spisovatel .. takže jsem se chtěl vydat tvůrčí cestou a ve výtvarném umění jsem se vyhnul tomu, abych se s ním měřil. Moje nevlastní matka / otcova druhá žena byla neteří Williama Faulknera. Příklad génia v rodinném kruhu, i když jsem ho nikdy nepotkal, protože zemřel v roce 1962, tak pro mě vytvářel zdání, že lze dosáhnout něčeho vyššího než jen chození do zaměstnání. Svým způsobem jsem se ale vzdal svých amerických kořenů, když jsem se sem přestěhoval .. pro toho, kdo opustí svou zem, je to oběť. Mississippi je zemí Blues .. Proto se mě asi melancholie a zápas nepouští.

Na  svém facebooku je vidět, že politické dění sleduješ přes americká média  a vyjadřuješ se  k nim z pozice Američana. Možná díky socialnim sítím žiješ mentálně ve spojení se svou domovskou kulturou a politikou než s tou českou. Co si o tom myslíš a jak vnímáš malé evropské měřítko?

It's difficult for me to be fully Czech and I hold myself at a distance. My Czech language ability is still, after many years, pretty bad .. so yes you are right about Facebook .. but I need to turn it off. I had hoped CZ would develop more quickly .. I shared in the dream of Havel and I didn't understand the way people in the East and West still support an Iron Curtain culturally even some 30 years almost after it's gone.

Je těžké být Čechem naplno a tak se držím stranou. Moje znalost češtiny je po mnoha letech stále mizerná .. takže ano, s Facebookem máš pravdu.  .. měl bych ho vypnout. Doufal jsem, že Čechy se rozvinou rychleji. .. jako jiní jsem věřil v Havlův sen a nerozuměl jsem, jakto že lidé na východě i na západě pořád udržují železnou oponu v kulturním slova smyslu, a to 30 let poté, co je pryč. 4.Jak se žije americkému malíři v Čechách?

I teach English and I translate. I make very little money from my painting. I am a romantic and a dreamer and I dont play the game of convincing rich collectors to choose my work. Again I was naïve in that I believed people had good taste and supported committed artists, when of course the reality of the “art market” is much more about status and superficial material concerns.

Učím angličtinu a překládám. Malováním vydělám jen velmi málo. Jsem romantik a snílek a nehraju hru na přesvědčování bohatých sběratelů, aby si vybrali mé dílo. Byl jsem naivní, když jsem věřil, že lidé mají vkus a podporují oddané umělce, přitom „umělecký trh“ je mnohem více založen na věhlasu a povrchních materiálních zájmech.  

5.Jací umělci z amerických dějin jsou ti blízcí? V čem se liší tvé malířské kořeny od těch evropských?

From the previous generation I admire the work of Philip Guston and Wayne Thiebaud. I was in college in the mid-80s so the whole Neo-Expressionist movement affected me. My mark is naïve, on the border of art brut .. I work with my limitations and strengths, like any artist. I was quite inspired by the Georg Baselitz show at the Rudolfinum and to see the influence Guston had on his work. I like German and Italian painting and I would like to believe an American can participate in the cultural dialogue of Europe, even as it evolves. Lubos Typlt warned me that Czechs are more concerned with Conceptual Art instead of painting, which is dominated by Germany. Perhaps I would have had better luck in Germany .. who knows …

Z předchozí generace obdivuju dílo Philipa Gustona a Wayne Thiebauda. Na vysokou jsem chodil v polovině  80. let, takže mě ovlivnilo celé neo-expresionistické hnutí. Můj rukopis je naivní, na hranici art-brut .. Jako každý umělec, dělám, co umím. Udělala na mě dojem výstava Georga Baselitze v Rudolfinu a uvědomil jsem si vliv, jaký na jeho dílo měl Philip Guston. Líbí se mi německá a italská malba a rád bych věřil, že jako Američan se můžu podílet na kulturním dialogu Evropy. Luboš Typlt mě varoval, že Češi jsou více zatíženi na konceptuální umění spíše než na malbu, kterou zase ovládaji v Německu. Možná bych se byl uplatnil v Německu .. kdo ví ..

6.Konec večírku. To je název tvé výstavy v Galerii Na shledanou. Jak ho můžeme chápat?

 The monkeys represent humanity, the empty bottles is our depleted environment. We are at a critical place in our relationship to technology and progress. I feel we are still little more than monkeys in our understanding of the world, and in fact the monkeys themselves are more connected to nature than we are. We take and take, but we don't give back to the world. The party (1945-2008, post-WWII reconstruction) is over .. what comes next? We need to have more respect for the world we live on because we are are on this planet together. We either live or die all together. The ship is a journey, we are all on a journey, but to where?

Opice představují lidskost, prázdné lahve jsou naše vyprázdněné životní prostředí. V našem vztahu k technice a pokroku se nacházíme v kritickém bodě. Mám pocit, že jsme jen o málo chytřejší než opice v tom, jak rozumíme světu, opice jsou dokonce s přírodou spjaté více než my. Pořád jen bereme, ale nic světu nevracíme. Večírek (1945 – 2008, poválečná rekonstrukce) skončil .. co bude dál? Ke světu, v němž žijeme, musíme mít větší respekt, protože jsme všichni na jedné lodi. Buď spolu budeme žít nebo spolu umřeme. Loď je cesta, všichni jsme na cestě, ale kam? 7.Je ti blízká tématika konce, smrti. Ve svých obrazech pracuješ někdy s atributy smrti. Co tě k tomu vede?

Still life painting in the classical sense of memento mori led me to the theme of death. Moving to CZ and seeing Renaissance and Baroque culture closely helped me feel the power of the symbolic still life. Also having my own child and getting older myself opened up this theme for me. Often the art market focuses on the energy of young artists, but what do they know of the world? I think after we live and see the world, we begin to understand what we can say in response to it.

Malba zátiší v klasickém duchu memento mori (pamatuj na smrt) mě přivedla k tématu smrti. Příchod do Čech a bližší seznámení se s renesanční a barokní kulturou mně daly pocítit sílu symbolického zátiší. Téma mi také otevřela otcovská zkušenost a stárnutí. Umělecký trh se často zaměřuje na energii mladých umělců, co ale ti vědí o světě? Myslím, že teprve když žijeme a zakoušíme svět, začínáme rozumět, co máme na něj odpovědět.

8.Často maluješ klasické zátiší. Které tradiční alegorické předměty používáš a které jsi na scénu přinesl sám a proč?

I answered this above, but I feel my addition of the monkeys as a mirror of the viewer .. a living presence among the objects. Still life painting reveals an inner psychic landscape, it's rich with association. As a small theatre stage, it also has its weaknesses.

Už jsem na to odpověděl výše, ale můj vlastní příspěvek pociťuju v opicích, které jsou jako zrcadlo diváka … živé bytosti mezi předměty. Zátiší odhaluje vnitřní psychickou krajinu, která může být bohatá na asociace. Jako malé divadelní jeviště má ale také svoje slabosti.   

Měl bys chuť sám charakterizovat svou práci?

My work is a poetic response to my lived condition. Some aspects of my life as an immigrant are reflected in the monkeys who cannot speak, the emotional contact with faces and eyes.

Moje dílo je poetickou odpovědí na mou žitou zkušenost. Určitý aspekt mého života coby imigranta se zrcadlí v opicích, které neumí mluvit, v emočním kontaktu pomocí obličeje a očí.

Co Tě zaujalo ve Volyni?

 I was quite drawn to the river Voltynka and the benches on both sides of the river .. the beautiful sunsets created dioramas of village life: families with baby carriages, girls smoking on the benches. The graveyard and the devotion of people coming to clean the graves is very touching. I saw one Italian name there on a grave, so even here a few outsiders among you.

Velice mě přitahovala řeka Volyňka s lavičkami na obou březích … krásný západ slunce vytvářel diorama života na venkově: rodiny s kočárky, dívky pokuřující na lavičkách. Hřbitov a velmi dojemná oddanost lidí, kteří sem přicházejí starat se o hroby. Na jednom hrobě jsem viděl italské jméno, takže i tady mezi vámi je alespoň jeden outsider. …

[malltv]

Konfidenti, kolaboranti, vrazi, ale i zachránci a hrdinové… Nový seriál Jiřího Padevěta připomíná temnou dobu naší historie

Léta 1938 až 1953 byla krutá, udály se v nich příběhy, ze kterých mrazí. Badatel a spisovatel Jiří Padevět se k nim v novém seriálu Temná doba vrací. Nechce šokovat, chce připomenout, že naši historii nepsali jen generálové a státníci, kteří se dostali do učebnic, ale obyčejní lidé. Především oni. A že mnohdy stačí pouhý okamžik, aby se stal člověk hrdinou, nebo zrádcem. Jediné rozhodnutí, které se zdá být s odstupem času tak jednoznačné. Ale čas byl tehdy tím, o co se v kulisách všudypřítomného teroru hrálo. A v sázce byly lidské životy.

Krátká videa o pohnuté historii českých zemí točí badatel a spisovatel Jiří Padevět od roku 2017. Splácí jimi dluh těm, o kterých se dlouho mlčelo, nebo lhalo, a kteří měli dávno, aspoň in memoriam, obdržet státní vyznamenání. A také připomíná, jak dobře se navzdory všem potížím máme. Nevíme, jaké je to se bát, že ve tři ráno zatluče na dveře Gestapo, nebo Státní bezpečnost, nemají nás v hrsti udavači tajných policií… Společný jmenovatel všech epizod nového seriálu Temná doba představují osudy lidí, které během 30., 40. a 50. let poznamenaly totalitní režimy, ať už ten nacistický, komunistický, nebo postupně oba. „Jedná se v drtivé většině o události, které se staly na území dnešní České republiky mezi roky 1938 a 1953, i když některé příběhy mohou časově přetéct přes oba letopočty. Pokud to bude možné, rád bych vzal diváky i do blízkého zahraničí, třeba na Slovensko, nebo do Mauthausenu,“ přibližuje Jiří Padevět koncept formátu. Ten připravuje ve spolupráci s Martinem Krušinou, šéfdramaturgem internetové televize Mall.tv, který se mimo jiné podílí také na pořadech Adama Gebriana, nebo populárně-naučných sériích Životy slavných a Zmlsané dějiny. „Shodli jsme se s Martinem, že upustíme od tradičního vysílacího schématu a premiéry jednotlivých dílů nebudeme dávat v pravidelných týdenních intervalech, ale nabídneme je divákům vždy v den, kdy k nim před desetiletími došlo,“ upřesňuje Padevět periodicitu s tím, že každý měsíc budou k vidění čtyři nové epizody. „V roce 2022 je kulaté výročí operace Anthropoid, výročí vražd obyvatel Lidic a Ležáků, takže na některý z mnoha příběhů, souvisejících s těmito událostmi, se dostane,“ avizuje. Obsáhne ale i skutečnosti a osobnosti neprávem zapomenuté. „Budu se věnovat i tématům u části veřejnosti nepopulárním, jako je vyhnání českých a moravských Němců, nebo ozbrojený odpor proti komunistické tyranii,“ plánuje. Při tvorbě cca 5minutových videí vychází badatel a spisovatel z výsledků své dřívější práce, příslušných archiválií a dostupné literatury. „Největším limitem je přístupnost lokace, větším už je asi jenom neexistence lokace. Některé příběhy prostě natočit nejdou, protože místo, kde se staly, už neexistuje a k události zcela chybí obrazová dokumentace,“ přiznává. Krátkou stopáž využívá k tomu, aby stručně a jasně vysvětlil základní fakta podstatná pro pochopení toho, kdo jsme byli i kým jsme dnes. „Přál bych si, aby se z Temné doby stala vyhledávaná učební pomůcka, která umožní pedagogům na sdělené informace navázat nejen další výukou, ale především diskusí se studenty o příslušné události,“ prozrazuje Padevět, který má v záloze desítky, ne-li stovky námětů. Zpracovat je chce „třeba proto, abychom neodsuzovali historické osobnosti za jejich selhání a uvědomovali se, že mohli v podobné situaci selhat daleko fatálněji.“ Důležité je v budoucnu jejich chyby neopakovat, což jde bez znalosti minulosti stěží.

Temná doba Žánr: Publicistický seriál Stopáž: cca 5 min./ epizoda Periodicita: 4x měsíčně Premiéra: leden 2022 Tvůrci: Jiří Padevět (autor), Martin Krušina (režie) Dostupné: zdarma na www.mall.tv a v mobilních nebo televizních aplikacích Mall.tv

Temná doba: vizuál (zdroj Mall.tv)

Jiří Padevět (foto: Mall.tv)

[darmanius]

Dopis Natálii

17. srpna 2018, Neapol

Ahoj, Nat, 

píšu Ti z dovolené, jak jsem sliboval. Píšu až těsně před odjezdem - jednak abych si utřídil myšlenky, jednak proto, že nehledě na Tvé jméno na obálce to dělám v neposlední řadě také pro sebe.

Tyto dva týdny v Itálii byly hodnotné. Fyzicky jsem si, až na menší spánkový deficit, odpočinul na jedničku, zato moje psychika si tu prošla krizí nečekaného rozsahu. Do jisté míry mě zlámala, ale spolu s tím probrala a poučila. A tak to má být. 

Pokusím se Ti ve zkratce - a hlavně popořadě - vyložit vše podstatné.

Byla to, jak už jsi asi pochopila, docela problematická dovolená. Potíže nás provázely už od úplného začátku. Cesta nám totiž málem skončila dřív, než vůbec začala: při odbavování zavazadel jsme zjistili, že nemáme pasy. Následovala hádka, pak potupná cesta domů; matka se nervově zhroutila a přenechala vedení mně. Vyřešil jsem lístky a jel na zbytek dne pryč.

Druhý den jsme se do Neapole přeci jen už dostali. Čekali na nás čtyři lidé, s kterými jsme se po zbytek cesty prakticky nerozloučili: kamarádka matky z Ukrajiny Natálie; Salvatore, její italský manžel; Antonio, dvacetiletý syn Salvatore z předchozího manželství; a Taťjana, kamarádka Natálie, kterou jsme s matkou před tím neznali.

Takto v šesti jsme se nasoukali do auta Salvatore a vyrazili na tříhodinovou cestu (!) kamsi do Basilicaty na jihu Itálie; konkrétně do městečka Pisticci, ležícího poblíž o poznání známějšího historického města Matera. “Naše” rodina tam má byt, kam jezdívá stejně, jako Češi na chalupu. 

Musím říct, že mě okamžitě uchvátila zdejší příroda. Zrovna se chýlila ke konci dlouhá, intenzivní bouřka; tmavou oblohu už protínaly paprsky slunce. Cestu z Neapole do Pisticci lemovaly nádherné lesnaté kopce, z nichž byly vlastně vidět jen prostředky - zatímco špičaté vrcholky se ztracely v šedých mracích, úpatí naopak něžně ukrývaly deky pěnově bílých mlh. Nic takového jsem ještě na vlastní oči neviděl a bylo to úchvatné. Lesy a řeky ale postupně vystřídaly suché, kamenité pláně useté palmami a rozžhavenými zemitými budovami; spolu s tím ustál dešť a bylo to, jako kdybychom se najednou přemístili z džunglí do tropů. 

Na byt jsme dorazili až podvečer. Měl tři pokoje, obývák, malou nepohodlnou kuchyňku a sprchu. Byl plný starého nábytku a kýčovitých obrazů. Chvíli se řešila logistika ubytování; dostal jsem malý pokojík s rozjíždějící se postelí, větrákem (díky bohu za něj), houpacím křesílkem, starodávnou televizí s vypuklou obrazovkou a polorozpadlou skříní, kterou jsem vzhledem ke svému minimalistick��mu šatníku stejně nepoužíval. Bylo to každopádně víc, než jsem si mohl přát, ale úplně nejvíc jsem nakonec stejně ocenil soukromí.

Následující den nastolil stereotyp, ve kterém jsme až na dvě výjimky setrvali až do konce dovolené: ranní káva; lehká snídaně; balení tašek; půlhodinová cesta na pláž; plavání, slunění a čtení; polední káva a svačina; opět plavání, slunění a čtení; káva na cestu a půlhodinová cesta zpátky do Pisticci; předobědová káva; vaření obědu; poobědová káva; dvouhodinový odpočinek; odpolední káva; několikahodinový výlet do některého z okolních městeček s povinnou návštěvou kavárny; návrat domů; podvečerní káva; lehká večeře; večerní káva; spánek. 

Jeden den jsme prohodili plavání a výlet, a pak několik dnů před odjezdem jsem místo pláže vyrazil na samostatný pěší výlet po okolních kopcích, které mě přitahovaly od samého začátku. Sice jsem se během něj ztratil v jakémsi suchém porostu, připomínajícím bambus, ze kterého jsem se vyplazil až po hodině a půl v roztrhnutém tričku a zničené obuvi a s několika desítkami škrábanců a pár modřinami, ale i tak to byl jeden z nejlepších zážitků. 

Zdaleka nejhorší na této cestě nebyla nuda z uniformních dnů, nýbrž ten chaos, co se celou dobu odehrával v mé hlavě. Ani nevím, kde začít a jak to popsat, aby to dávalo smysl. Na jednu stranu mě svazovala neprůbojná apatie, která se projevovala hlavně navenek; na druhou stranu těsně pod povrchem vřela toxická směs vzteku, agrese, odporu, bolesti a smutku. Každý den přinášel nový kopanec do koulí, ale spolu s tím také velký krok v osobním růstu. 

Tyto dva týdny mě konečně zbavily všech zbytků iluzí ohledně vztahu s matkou, kterých jsem se ještě držel. Přestal jsem doufat, že v sobě najdu dostatek síly na to, abych cokoliv změnil; na druhou stranu jsem v sobě konečně objevil sílu dát od toho všeho ruce pryč. Stejně tak jsem zanechal naději, že se nějak změní ona. Jediný způsob, jak můžeme spolu vycházet, je na dálku - a to patrně jak fyzickou, tak i emoční. Čím jsme si blíž, tím víc si ubližujeme. 

Pokud se to někdy, časem, změní, budu jedině rád. Ale v tuhle chvíli už chci jen utíkat, jako z hořícího domu. Zabral pud sebezáchovy.

Zbavil jsem se také zbytků iluzí ohledně matky jako člověka. Až teď jsem dokázal pně přijmout komplexní mix protichůdných vlastností, které ji utváří. Spatřil jsem v ní odraz sebe a v sobě část ní; stejně tak jsem pochopil, jak se zrcadlí její vztah ke mně v jejím vztahu k sobě samotné, což mi dřív vůbec nedocházelo. Uvědomil jsem si, že přes všechny ty sentimentální proslovy a dojemné fráze, kterými se mě vždy snaží oslepit, ani jednoho z nás dvou nemiluje. To, co jsem teď měl možnost pozorovat zblízka dva týdny v kuse, nebyla láska. Byla to zamilovanost; svým způsobem přihlouplá, naivní a sebestředná.

Netušil jsem, že v sobě najdu tolik trpělivosti, výdrže a hlavně pokory, abych zvládl podobný nátlak. Je složité popsat nenávist, když jsi jinak mírumilovný člověk; mnohem spíše než samotnou matku jsem ale nenáviděl tu černou kakofonii, kterou ve mně skoro vždy vyvolávala její přítomnost. Klíčové je tady to “skoro”: je lehké nenávidět něco vyloženě negativního. Bolestivé to začíná být tehdy, kdy dobře znáš i druhou stranu mince, a přesto stále nenávidíš. Rozežírá mě to zevnitř, a proto musím pryč.

Nad vodou mě celou dobu držely pouze tři věci: moře, Albert Camus a internet.

V moři jsem úspěšně utápěl vztek a smutek. Hned první den jsem si vytyčil asi padesátimetrovou trasu, odkud jsem se nehnul po zbytek dovolené. Neplaval jsem více než tři roky, ale tělo si zvyklo. Napoprvé jsem se vyčerpal už v půlce prvního kolečka; den před odjezdem jsem jich na jeden zátah uplaval třicet. Byla to skvělá meditace a cvičení zároveň; myslím, že moře bude jedna z mála věcí, které mi budou po návratu chybět.  

Albert Camus byl francouzský spisovatel a novinář. Tvořil v polovině dvacátého století; jeho odkazem se stal absurdismus. Trvalo mi více než týden, než jsem se, odstavec po odstavci, prokousal jeho Mýtem o Sisyfovi. Přestože mnoha lidem tenhle směr myšlení údajně navozuje spíše úzkost a depresi, pro mě se stal zdrojem klidu a pokory. Myslím, že to je solidní základ do života, a jsem rád, že jsem Camuse poznal právě teď.

A když vše ostatní selhávalo, když nebyla možnost plavat a na čtení filozofie už nezbývala mentální kapacita, mou ultimátní záchranou byla Jana. Seznámil jsem se s ní pár týdnů před dovolenou. Píšeme si každý den. Myslím, že oba máme své obavy, ale cítíme se spolu dobře a lehce, aniž bychom si na něco museli hrát. Nejsem do ní tak zamilovaný, jak jsem to měl dřív s jinými lidmi; asi to vyznívá špatně, ale není to tak. Naopak - díky tomu věřím, že to tentokrát dopadne jinak, lépe. Určitě Ti o Janě povím víc, až se vrátím. 

Chtěl bych, aby tenhle dopis byl obsažnější, lehkovážnější, vtipnější, čtivější - zkrátka čtenářsky atraktivnější. Chtěl bych Ti povědět o tom, jak jsou Italové merkantilní a nevkusní; jak mi hýbaly žlučí jejich plavecké slipy, věčně nagelované vlasy a chlupatá záda; jak jsem se po celkem úmorném hodinovém výšlapu bezejmenného kopce seznámil s farmářem Filipem, který mě pohostil čerstvě posbíranými domácími fíky a lámanou němčinou pověděl o svém životě; jak jsme si v přimořském městečku Metaponto pochutnali na pravé italské pizze, která byla bez sebemenší nadsázky horší, než co ti prodají na stánku v pražském metru za pětadvacet českých šekelů; jak jsem se předávkovával tou jejích kávou, přeslazenou jak sirup a silnou jak vzpomínky na socialismus; a jak mi úplně stačilo ke štěstí toulat se po pláži a sbírat lasturky a pěkné kamínky.

Jenže já bych toho chtěl.

Bude mi chvíli trvat, než ze sebe vypustím ten negativní náboj, ale neboj: vracím se do Prahy o poznání šťastnější a klidnější, protože mě čeká nová, zajímavá etapa.

V každém z nás je Sisyfus; všichni tlačíme do kopce svůj vlastní kámen. Je jen na nás naučit se si to užívat. 

Měj se nádherně a díky za skvělých šest měsíců v roli mé nadřízené. Budu na ně vzpomínat s potěšením.

- Fil

[xenodoxy]

Multikulturalismus jako kognitivní elitářství: Prolog

Trigger warning: V této plánované sérii postů hodlám psát politicky nekorektní myšlenky týkající se nejvíce destruktivní a paradoxně nejvíce diskriminující síly novodobé historie: multikulturalismu. Posty budou cíleně provokativní s vědomím, že si to jako jeden z mála lidí mohu dovolit napsat, aniž by mě někdo mohl osočit z oblíbených „ismů“. Podobně jako mí předci v otroctví před tisíci lety jsem totiž i já nyní „nedotknutelný“. Chci toho využít pro osvobození ducha a intelektuální terapii, pro kterou využívám tento blog-zápisník jakožto zrcadlo své mysli. Potřebuji vědět, co v ní je. To mi rouška anonymity Tumblru dovoluje. Bez ní se domnívám, že to, co chci psát, by mi mohlo přinést zbytečné problémy u lidí, kteří se narodili bez pochopení pro ironii, hravé sebemrskačství, spekulaci ve vědě a filosofii, inteligence, ale především, bez smyslu pro humor. Protože takových lidí je většina (avšak mí čtenáři do ní nepatří), bylo by možné, že následující řádky by sice nezpůsobily, že bych si musel balit fusekle do Gulagu, ale mohl bych přijít o akademickou nebo pracovní pozici. Doufejme, že se tak nestane. Jako Otto Weininger ale nedopadnu. Tento text je prvním experimentem toho, co jsem začal nazývat „Xenodoxií“. Není to ani ortodoxie, ani heterodoxie. Jsou to myšlenky mainstreamovým masám populace tak cizí (odtud řecká předpona „xeno“), že se musí jevit buďto jako šílenou heresí, nebo zábleskem geniality. Nechám posoudit čtenářky a čtenáře, k jaké interpretaci se přikloní. Zároveň jsem založil nový tumblr blog https://xenodoxy.tumblr.com/, který bude sloužit právě k těmto kacířským esejům.

---

Během posledních týdnů jsme asi všichni zaregistrovali, co se děje za oceánem ve Spojených státech, v zemi, ke které většina z nás donedávna vzhlížela, a dokonce uvažovala o přestěhování, ať už za studiem nebo za bohatým partnerem se stálým pracovním místem ve společnosti Google nebo humanitárním institutu Goldman Sachs. Situace to není vůbec jednoduchá a její vysvětlení by si zasloužilo celý semestrální kurz politické a kulturní analýzy. Já se zde zatím omezím na zdánlivě lapidární shrnutí a řeknu, že Spojené státy byly donedávna obrovskou laboratoří, ve které tamní obyvatelé byly pokusnými králíky a zkusili si otestovat, zda koncept multikulturní společnosti může fungovat. Nemůže. Dávno předtím, než z drogově závislého a několikanásobně trestaného zločince George Floyda udělala mainstreamová americká média černého Ježíše-bojovníka za pravdu, čest a rasovou spravedlnost (Floyd byl údajně zatčen i za to, že mířil hlavní pistole na břicho těhotné ženy a vyhrožoval jí, to ale považuji za nemožné), se Spojené státy potýkaly s etnickou diverzitou a z ní vyplývajícím rasismem jako jedním z nejpalčivějších společenských a politických problémů.

Vedle afrických otroků a amerických Indiánů se jako s obyvateli třetí kategorie historicky také zacházelo s migranty z Irska a později i Itálie. Irové, kteří v půlce devatenáctého století utíkali před hladomorem ve své zemi, byli v USA přijati nevlídně. Nejen, že byli považováni za špinavé, nevzdělané a nekultivované lidi, jejich katolická víra byla v protestanské Americe ještě zásadnějším problémem. Protikatolický sentiment docházel tak daleko, že byli mučeni katoličtí kněží, vypalovaly se kostely a v neposlední řadě mnoho lidí se domnívalo, že papež chce touto irskou migrantskou vlnou podvrátit americký justiční a právní systém a místo něj zavést kanonické právo katolické církve, a tím vytvořit  „nový Vatikán“. Italové ke konci devatenáctého století utíkali z jihu Itálie za lepším životem do jižních států USA. Kvůli své tmavší barvě kůže a kudrnatým vlasům byli považováni rasistickými narážkami za „bílé negry“, nevzdělance, špinavce se zločinnými sklony. Podobně se v druhé půlce devatenáctého století zacházelo s migrujícími Číňany. Rasistickým útokům a diskriminaci se nevyhnuli ani Japonci. V reakci na útok na Pearl Harbor ze 7. prosince 1941 se začala v USA šířit mezi obyvateli protijaponská nálada. Ze strachu, že by obyvatelé japonského původu mohli být tajnými kolaboranty s fašistickým Japonským císařstvím, se USA rozhodly zřídit koncentrační tábory, do kterých od roku 1942 bylo násilně přesunuto až na 110 000 obyvatel, kteří museli opustit své domovy a živnosti.

Ve všech těchto případech a v mnoha dalších (nezmínil jsem migraci východoevropských Židů, jež si zaslouží článek sám o sobě) reagovali rodilí Američané opakujícím se vzorcem chování: zdůrazňovali negativní stereotypy chování a vzhledu příchozích migrantů, poukazovali na jejich nekompatibilitu s protestanským étosem pracovitosti a morálky, často tyto nálady vedly ke tvorbě radikálních politických hnutí, v horším případě k lynčování a násilným proti migrantským útokům, pokud politické řešení nebylo možné nebo bylo příliš pomalé. Zmíněné skupiny migrantů z Evropy patřily v průběhu devatenáctého století na nějakou dobu k těm „Druhým“, kteří jsou jiní, nesdílí zvyky místních a věřilo se, že jejich přítomnost zásadně promění celé Spojené státy v pracovní, kulturní a náboženské sféře. Všechny tyto skupiny mají taktéž společné to, že se přes brutální diskriminaci dokázaly přenést a úspěšně se integrovat do širší americké společnosti. Dnes najdeme Američany irského a italského původu na předních politických, právních a kulturních místech amerického života. To pochopitelně platí i o východoevropských Židech, kteří z ghetta ukrajinského a ruského „štetlu“ se staly v USA kulturní, vědeckou a politickou elitou. Jejich schopnost se úspěšně integrovat je o to obdivující, když budeme brát v potaz, že jako skupina dosáhli průměrných platů srovnatelných s rodilými Američany za pouhých jedenáct měsíců! Ne nadarmo staří Řekové považovali Izraelity za „národ filosofů“ a dva tisíce let náročného studia a memorizace Talmudu se zřejmě také musely projevit.

Všichni při smyslech a s morálním kompasem musí dnes říct, že historické lynčování a diskriminace v USA existovaly a že se objevovalo mnoho konspiračních teorií, které byly bizarní a fantasmagorické. Třebaže to považuji za automatické, bylo nutné to ze začátku říct, abych ukázal, že jsme v tomto zajedno a na stejné lodi. Zmiňuji to také proto, že se chci pustit do otázky, která je většinou zastíněna jinou otázkou dotýkající se historického násilí. Mou otázkou je, proč takto rodilí Američané, a obecně můžeme říct, že většina civilizací a skupin, reagovali a reagují?

Méně sofistikovaní lidé a poličtí dogmatici a dogmatičky dnes většinou odpoví jednoslovně nebo jednou větou: může za to rasismus a systém bílé nadřazenosti. Tím ale neříkáme nic jiného, že za rasismus může rasismus, anebo 1 = 1. Historicky znalému člověku musí být jasné, jak tato odpověď je příliš úzká, příliš provinční, příliš zaslepená americkým kulturním imperialismem, kde historie a kulturní vzorce Spojených států tak hluboce prosakují skrze americkou populární kulturu do našich myslí, že nám doslova „mcdonaldizují“ mozek a paměť. Anebo si skutečně nevzpomeneme, že Egypťané podle Bible zotročili Israelity; že Israelité genocidou vyhubili hned několik národů Kaanánu na území dnešní Izraele a Palestiny; první muslimové si násilím podrobili oblasti Blízkého východu, včetně Persie; mongolský vojevůdce Čingischán si podrobil a zavraždil národy od Číny až po dnešní oblast Krymu; mnoho arabských zemí až do první poloviny dvacátého století provozovalo masivní systém otroctví subsaharských černochů, kde muže často kastrovali a ženy znásilňovali a byly nucené žít jako konkubíny;  co dále fašistické Japonsko, komunistická zvěrstva v Kambodže a Číně a v neposlední řadě dnešní diskriminaci Izraele vůči Palestincům a čínské koncentrační tábory, kde „převzdělávají“ ujghurjské muslimy?

Vybírat si pouze ty nejhorší historické okamžiky jedné společnosti bez toho, aniž bychom to zařadili do širšího historického kontextu a porovnali s praktikami v jiných zemích činíme ten nejhorší přestupek, který každý seriózní historik a historička mohou udělat. Taková historie není historií, nýbrž cvičením v ignorantsví, lhaní, fachidiotství, kvazi-náboženské politické dogmatice. Právě v těchto okamžicích tyto historické neduhy vykazují takové morální a intelektuální autority jako politické hnutí ikonoklastů Black Lives Matter (odlišuji od hesla „black lives matter“, se kterým všichni normální lidé souhlasí), larpující Leninisté aka levicoví studenti humanitních věd nebo poslední vlna feminismu, které nevadí, že muži, kteří se včera rozhodli, že budou ženou, jsou 100% kopií, ba klonem ženství, čímž tato poslední radikální vlna feminismu dělá (úspěšně) vše proto, aby eliminovala většinu právem vybojovaných ženských práv, neboť se její členky bojí vystoupit z davu, myslet samy za sebe a nemají sílu nepropadnout nátlaku „peer group“, kde se očekává do puntíku souhlas se všemi tezemi přibitými na dveře kostela (učebny), jinak budou exkomunikovány svými přáteli, možná i rodinou, ale určitě svou profesorkou teologie ženských studií, která je přestane zvát na obědy ve veganském bistru, v němž i mužští studenti loutkového divadla nebo operního zpěvu ztělesňují toxickou maskulinitu.

Ale zpátky k původní otázce, která se týkala toho, proč lidé tak ostře reagují na cizorodý prvek ve společnosti. Anebo jinak, proč by ho lidé měli přijímat vždy pozitivně? Mým názorem je, že pro většinu obyvatelstva je nenásilný negativní náhled na nově příchozí migranty přirozenou reakcí, která pramení z toho, že jsou si vědomi toho, co migrace přináší, odnáší, ale především, co vyžaduje po místních obyvatelích. Dále mým názorem je, že v drtivé většině případů jsou to pouze intelektuální, tedy kognitivní elity, které se politicky angažují na podporu migrace (a ženy, ale z jiných důvodů). Mezi kognitivní elity neřadím pouze akademiky, spisovatele, vědce či novináře, nýbrž kohokoli, kdo svým intelektem značně převyšuje průměrného člověka daného obyvatelstva, tzn. i většinu univerzitních studentek a studentů.

K tomu je potřeba si připomenout následující poznatek psychologie: kognitivní dovednosti se mezi lidmi liší. Z politického a právního hlediska možná mezi lidmi panuje rovnost, ale co se týče kognitivních dovedností, nejsme si rovni. Jak bychom mohli? V jakém smyslu jsem si já a Albert Einstein rovni? Einstein na rozdíl ode mě nenosil ponožky, uměl hrát mnohem lépe na housle, znatelně mě převyšoval ve znalostech matematiky a teoretické fyziky a v neposlední řadě získal Nobelovu cenu. Einstein měl dokonce více vlasů před svou smrtí, než mám ve třiceti já na své hlavě! V čem jsem si roven s Einsteinem? Anebo jinak: v čem jste si vy rovni s Einsteinem? Jste chytřejší? Umíte lépe teoretickou fyziku? Kde je ona rovnost? Vaše a má rovnost s tímto geniálním fyzikem pramení pouze a jen ze společenského právního konstruktu, že jakožto živočichové patřící do rodu Homo máme stejná lidská práva. Litera práva je naše jediná rovnost. Jiná neexistuje. A pokud byste tvrdili, že ano, budu od vás potřebovat odůvodnit, z jakého metafyzického systému vycházíte, ze kterého logicky vyplývá, že všichni lidské bytosti jsou si rovni. Zvláště, pokud jste ateističní larpující Leninisté a feministky třetí vlny.

Nemusíme ale zacházet do těchto extrémních příkladů, abychom ukázali na to, že kognitivní rozdíly mezi lidmi se v každé společnosti liší. Distribuce kognitivního talentu následuje tzv. Gaussovu křivku: většina lidí tak má průměrné schopnosti, menší skupina lidí má nadprůměrné a podprůměrné dovednosti, a nakonec velmi malé skupiny lidí jsou extrémně inteligentní, ale také extrémně hloupí.

Jakým způsobem dokážeme definovat kognitivní talent? Existuje mnoho definic. Rozhodně nesouhlasím s definicí Howarda Gardnera, jehož model mnoha inteligencí do dnešního dne nemá rigorózní experimentální otestování, přestože se jeho teorie běžně aplikuje na nižších stupních vzdělávacího systému, bohužel proto, že paní učitelky mají více starostí srovnat do latě Pepíčka, než číst nejnovější akademické články v časopise Nature.

Model kognice, který mi přijde dostatečně jednoduchý a funkční, je následující: inteligence, respektive kognitivní dovednosti poukazují na schopnosti týkající se rychlosti zpracování nových informací, jejich zapamatování a jejich flexibilní využití při řešení existujících, ale především nových každodenních problémů, mezi které taktéž řadíme intelektuální problémy abstraktního, jazykového, matematického, hudebního, uměleckého či vizuálně-prostorového charakteru. Stručně řečeno, čím je člověk inteligentnější (má kognitivní talent), čím lépe se dokáže vyrovnat s novými věcmi, adaptovat se a využít je ve svůj prospěch.

Důležité doplnění této definice je, že inteligence je obecná a netýká se pouze jedné specifické dovednosti. Avšak čím je člověk inteligentnější, tím více bude oproti průměru inteligentní ve všech intelektuálních doménách. To znamená, že člověk mající matematické dovednosti na úrovni Einsteina má vysokou obecnou inteligenci, která ho předurčuje k tomu, že bude mít oproti průměrnému člověku také nadprůměrné schopnosti jazykové, hudební apod. Jako technickou poznámku o tom, jak funguje lidské inteligence, ještě uvedu, že čím je člověk inteligentnější, čím více se projevuje jedna konkrétní inteligence, což je jakási biologická daň za to, že člověk byl obdařen od pána boha jednou geniální dovedností (matematikou, pamětí na jazyk, absolutní sluch apod.) Přestože jedna dovednost u geniálních lidí často dominuje, neznamená to, že jejich ostatní dovednosti budou podprůměrné, budou vždy nadprůměrné, avšak ve srovnání s tou jednou geniální dovedností budou horší. Zde také začíná a končí populární představa, kdy si průměrní lidé utěšují, že nevadí, že nejsou geniální, protože géniové trpí mnoha neduhy a psychickými poruchami, tzn. že nejsou normální a nedokážou fungovat ve společnosti.

Jejich fungování či nefungování ve společnosti se odvíjí od toho, jak se příliš svým intelektem odlišují od svých vrstevníků a také, zdali daná společnost dokáže géniům poskytnout prostředí a cíle, ve kterých by se génius mohl chovat dle své přirozenosti a mohl naplno využít svého potenciálu. Tímto vyhrazeným prostředím byly v Evropě od nepaměti univerzity a jejich antické a středověké předchůdkyně. Toto vyhrazené prostředí bylo též důležité, protože géniové často vykazují minimální touho následovat zavedené společenské řády, které považují za trapné a nesmyslné, způsob, jak ovládat průměrné masy lůzy, aby se mezi sebou nepovraždila. To není můj názor, nýbrž to vychází z psychologie geniality, kde geniální tvůrci převratných myšlenek a děl vykazují velkou kreativitu, otevřenost vůči novým věcem, ale minimální ochotu se podřizovat společnosti, což je vlastnost v tradičním Big Five rozdělení asociována s vlastností přívětivosti (agreeableness).

Ženy ze statistického hlediska jsou průměrně přívětivější než muži. To je jedna z příčin, proč mnohem více mužů končí v kriminále, má problémy ve škole (holky posledních dvacet let převyšují kluky na střední a vysokém stupni školského systému), kdežto mnohem více žen následuje mainstreamové kulturní a intelektuální vzorce jako veganství nebo feminismus třetí vlny, neboť mají z emocionálního hlediska problém vystoupit z davu, avšak psychologicky vyžadují, aby byly součástí nějakého davu, což je důvod, proč všechny „alternativní“ ženy současností tíhnout k feminismu jakožto zastřešujícímu pojmu pro „alternativní femininitu“, třebaže v minulosti by byly nejspíše součástí jedné z alternativních kultur emo, punkerů, metalistů, rockerů, hipíků apod. Feminismus redukuje ženství na ufňukané čtení lehce nadprůměrné básnířky Sylvie Plath, nábožensky následované (gluten-free) veganství a umělou morální nadřazenost a nesnášenlivost vůči 50 % planety Země vyvolanou emocionálním přežvýkáním Simone Beauvoir a jejího The Second Sex, Kate Millett a její Sexual Politics, Luce Irigarayová a její Speculum of the other woman, pamflety od Gloria Steinem, případě bell hooks a její rasové pasáctví a nedej bože Judith Butler, která píše o genderu, aniž by se obtěžovala porozumět biologickým mechanismům zvířecí přírody – ale chápu, genderová teorie, podobně jako marxistická deterministická historie společnosti jsou stejně, ne-li více přesné a robustní teorie jako kvantová mechanika. Dnes bych to této nejsvětější skupiny autorek přidal i Robin DiAngelo, která přišla na fascinující myšlenku, že svůj rasismus vysvětlí tím, že všichni bílí lidé jsou rasisté, ať už se jedná o ukrajinské farmáře, bezdomovce v Albánii nebo rybáře na Islandu. Zdá se, že ženy rádi čtou tuto knihu, neboť našly kvazi-filosofický důvod, proč samy sebe nesnášet, a také, jak dále odůvodnit svou morální nadřazenost. Jelikož se nepovažuji za „bílého člověka“, mohu svou inteligenci a kulturnost oslavovat, kdežto vy, bílé ženy a muži, musíme sami sebe jen nesnášet. Údajně. Jak vám to jde, mimochodem?

Na druhou stranu muži jsou častěji nepřívětiví, což je často vede k tomu, že nechtějí pracovat s lidmi (na rozdíl od žen) a raději se vrtají v nějakých technických objektech. Geniální muži pak obecně patří mezi nejméně přívětivé lidi, a proto historicky jediné místo, kde skutečně mohli aspoň trochu normálně přežívat, byly kabinety univerzit. Dříve to bylo možné, protože univerzity nevyžadovaly po akademicích, aby museli pravidelně publikovat. Mohli tak několik let být zavřeni ve své laboratoři a pracovat na dlouhodobém projektu. Byrokratičtí administrátoři univerzit doufali, že když jim poskytnout takovou volnost, dříve nebo později přijdou s nějakým geniálním dílem, které odůvodní jejich několikaleté stranění se veřejnému životu. Bohužel s tímto je již konec. Univerzity jako na běžícím pásu adoptují různé praktiky sociální spravedlnosti a rovnosti, což vede k tomu, že méně přívětiví lidé nejsou na univerzitách tolerováni, místo toho jsou přijímáni lidé, kteří nejsou geniální, snad pouze „lehce výjimeční“, ale zato parádně umí následovat veškerá nařízení sociální spravedlnosti a rovnosti, nikdo nikoho neurazí a vždy se svými kolegy souhlasí, pokud se jedná o ženy a ženy nebílé pleti, souhlas s nimi je de facto vyžadován. V opačném případně nesouhlas často vede k pokárání, povinnému přeškolení, a nakonec k vyhazovu a ostrakizaci způsobené tím, že Twitter lůza si mezi sebou napíše, jak daný ne-věřící kacířsky odmítl se podrobit dogmatům nejsvětější trojice novodobého náboženství Kulturní smrti - D.I.E (diverzita, inkluze, ekvita). Nepřívětiví (mužští) géniové ztratili tímto jediné místo ve společnosti, kde mohli v klidu pracovat, bez toho, aniž by byli zatíženi morálkou mas. Pokud přišli o své tmavé kabinety univerzit, kde se nyní nepřívětiví geniové shromažďují? Jedním slovem: YouTube.

Intelekt je ve společnosti nerovnoměrně rozdělený. Co z toho vyplývá? Podle mého názoru z toho můžeme vyvodit jednoduchý závěr: většina společnosti se nedokáže dobře vyrovnat s rychlými změnami ve společnosti, protože jejich intelekt není dostatečně flexibilní a pružný, aby to zvládli. Z tohoto důvodu většina populace každé společnosti tíhne ke konzervativnějšímu politickému náhledu, neboť zcela přirozeně kvůli svému psychologickému profilu vyžadují stabilní prostředí, kde se hodnoty nemění tak často, kde se nemusí učit nové hodnoty každý rok, kde nemusí se učit deseti až dvaceti různým způsobům, jak jednat a chápat mnoho etnických a minoritních skupin. Chci jednoznačně říct, že to není a priori rasismus nebo nativismus. Jde jednoduše o to, že ne všichni chtějí každý den „počítat sociální integrály a derivace“, mnohem raději budou za to, pokud zůstanou u „společenské násobilky“, která je sama o sobě náročná. Většina lidí ve společnosti kvůli svému průměrnému intelektu vyžadují stabilní „kulturní software mysli“, kterým jsou společenské, náboženské a kulturní vzorce a hodnoty, po dlouhou dobu zakořeněné v dané společnosti. Jsou to osvědčené hodnoty, které se lidé nemusí explicitně učit, neboť v nich jsou doslova od narození namočení a postupem času je nasákli stejně jako se naučili mateřským jazykem. Kulturní software mysli je důležitý, neboť je pomyslnou optikou, kterou interpretujeme a chápeme svět kolem sebe. Všichni tento software máme, všichni ho potřebujeme. Neexistuje člověk, který by neměl žádné hodnoty. Takový člověk, čistokrevný nihilista, by totiž neviděl žádnou hodnotu v tom ráno vstát z postele, jít se nasnídat, nebo dokonce si dojít na toaletu. Vše by bylo bez hodnoty, ploché a zbytečné. Takový člověk by se ale nenarodil, protože takto čistě nihilistické matky by buďto neviděly hodnotu v sexu, anebo pokud by náhodně otěhotněly by neviděly hodnotu v tom se starat o narozené dítě, takže by rychle zemřelo a tyto bizarní nihilistické geny by se nepřenesly na další generaci. Nikdo není nihilistou, všichni máme vedle mozku jakožto hardwaru v hlavách nějaký kulturní software.

Po dlouhou dobu lidské historie bylo nejúspěšnějším kulturním softwarem náboženství všech druhů. Náboženství si nikdy nekladlo za svůj cíl být vědeckou metodou. Jak by také mohlo, vždyť systematická věda evropského typu se začala ustanovovat až počátkem 17. století. Místo toho náboženství představovalo ucelený světonázor, který vznikal a stále vzniká po tisíce let, možná již od prvních dob, kdy se zrodil moderní člověk. Náboženství nemělo pro své měření a zkoumání urychlovač částic nebo umělou inteligenci a chytré algoritmy. Místo toho lidé využívali to, co viděli před nosem. Tato „smyslová data“ lidé použili pro své spekulování a abstrakce. Protože lidé jsou zvířetem obdařeným schopností hledat pravidelnosti v chaosu, dříve nebo později náboženství začala kodifikovat smyslový, či chcete-li filosoficky přesněji fenomenologický svět do vzorců, pravidelností, proměnných a stálých struktur. Náboženství je tak do určité míry „vědou“ toho, co člověk dokáže pozorovat svými smysly – fenomenologií světa.

Fenomenologii nezmiňuji náhodou, protože fenomenologie Martina Heideggera mi poskytuje vhodné podloubí pro myšlení o tom, proč je idea multikulturalismu kognitivním elitářstvím. Nepočítám s tím, že v tomto prologu dokážu shrnout Heideggerovo myšlení do několika vět. Avšak naznačím aspoň to, že Heidegger přišel s revoluční myšlenkou, kdy se ve svém velmi abstraktním tázání po Bytí dobral k novému pojetí člověka a jeho existence ve světě; pojetí, které se zásadně liší od toho karteziánského, jež dominovalo v Západním myšlení od 18. století poté, co geniální francouzský matematik a filosof René Descartes ustanovil, že myšlení a racionální uvažování, tedy mysl, je nezávislá na těle a okolním světě. Zatímco Descartova (karteziánské) vidina člověka poukazovala na možnost, že člověk dokáže fungovat jako člověk bez vnějšího světa, Heidegger tuto myšlenku zcela převrací naruby a tvrdí, že Bytí člověka (tzv. Dasein) je hluboce integrováno do okolního prostředí. Podle Heideggera technická racionalita, logické uvažování a v neposlední řadě věda samotná jsou velmi neobvyklými módy, jak se dívat na svět. Člověku mnohem bližší je totiž vidět svět nikoli jako svět oddělených a jasně čitelných a vnímatelných objektů, nýbrž jako svět, ve kterém se pro nás vnější realita ukazuje jako možnosti pro akci, činnost a jednání. Svět se lidem jeví jako tma, ze které prosvětlují věci způsobem, že se nám jeví jako věci, se kterými můžeme něco udělat, něco vykonat. V ekologické psychologii, teorii designu a architektury o těchto způsobech ukazování hovoříme jako o „afordancích“, případně můj známý Palo Fabuš afordances překládá jako „skýtavosti“. Tedy, věci „skýtají“, poskytují nebo nám dávají možnosti, jak se ve světě chovat.  Zatímco však ekologická psychologie v čele s J. J. Gibsonem tvrdila, že tyto afordance nebo skýtavosti jsme schopni vnímat přímo, Heidegger, ale i teoretik designu Don Norman oponují a vcelku rozumně tvrdí, že afordance je nutné nějakým způsobem interpretovat. Otázkou je, na základě čehož interpretujeme afordance a ve výsledku celý (fenomenologický) svět? Zde přichází na řadu Heideggerův koncept bytí-ve-světě a vtělenosti.

Francouzští postmoderní myslitelé jako Michel Foucalt nebo Jacques Derrida měli mimo jiné pravdu v tom, že význam literárních nebo vědeckých textů se nenachází v textu samotném, ale odvíjí se od mimo textových faktorů jako jsou kultura, historický kontextu, náhodné společenské jevy apod. Podle postmoderního myšlení texty potenciálně schovávají v sobě nekonečně mnoho možných interpretací a není možné privilegovat jednu interpretaci nad druhou. Derrida a později další převzali tuto myšlenku týkající se interpretace textů (tzv. hermeneutiky) a aplikovali jí na celý svět, který se začal jevit jako jeden velký text. Ne náhodou zde vidíme podobnost s tím, co tvrdil Heidegger. Například Derrida byl velmi vášnivým čtenářem a obdivovatelem Heideggerovy hermeuticko-fenomenologického přístupu ve filosofování.

Potíž je v tom, že to není pravda. Text ani svět neinterpretujeme nekonečně mnoho způsoby. Ať už se nám to líbí nebo ne, vždycky svět interpretujeme na základě naší vtělenosti, naší situovanosti ve světě, v jaké kultuře žijeme, v jaké historické době se nacházíme, ale také na základě mnohem jednodušších faktorů našich fyzických proporcí i kognitivních dovedností: muž měřící 195 cm bude svět doslova vidět jinak, než žena měřící 155 cm. Důvodem není éterický sexismus, ale prostý fakt, že vysoký člověk dosáhne na vysoká místa, o kterých méně vysoký člověk ani nepřemýšlí, protože během života taková místa jednoduše vytěsnil ze své pozornosti, aby poskytl místo jiným, důležitějším věcem k přemýšlení. Dále také člověk, který má přes dva metry přemýšlí o své budoucí kariéře jinak než zmíněná malá žena. Znamená to, že žena se 155 cm nemůže například hrát basketbal nebo být horským záchranářem? Po právní stránce samozřejmě může a nemyslím si, že nikdo bude aktivně takovou ženu diskriminovat a odrazovat. Na druhou stranu by tato nízká žena měla dříve nebo později pochopit, že právní svoboda se nutně nepropisuje do svobody od gravitace a fyzikálních zákonů fyziognomie těla. Může 155 cm / 45 kg žena úspěšně zachránit dvoumetrového muže, který byl zavalen v horách lavinou? Teoreticky ano, prakticky však ona „vtělenost“ této ženy jí klade určité limity, které jí předurčují k jiným dovednostem a kariérám.

Akademici a akademičky by nejspíše nyní zírali, jak jsem přízemně vysvětlil vtělenost a argumentovali by, že jsem ji redukoval vysloveně na fyzické proporce těla. Faktem je, že vtěleností a situovaností myslíme ve fenomenologii něco o trochu obecnějšího: to, jak kombinace našeho těla, kultury, společnosti a historického kontextu vytváří určitý rámec, kterým interpretujeme svět, a jak tato vtělenost a situovanost vytváří určité limity, jak svět interpretujeme a jak nás vůbec svět napadne interpretovat.

Proč domorodý Papuánec nepřemýšlí o kvantové fyzice? Respektive pro Pepík o tom nepřemýšlí při hraní fotbalu a proč Janička při uploadování selfies na svůj Instagram nepřemýšlí o tom, proč teorie relativity není kompatibilní s kvantovou fyzikou? Fenomenologie by řekla, že jejich rámec světa tyto věci neobsahuje, tudíž se to ani neobjevuje v jejich myšlení. Já bych však dodal jednu důležitou a již zmíněnou věc, kterou (prozatím) fenomenologie úspěšně ignoruje: kognitivní dovednosti. Člověk s IQ 60 nejen, že bude přemýšlet o jiných věcech, ale také má úplně jiné limity toho, o čem je vůbec schopen přemýšlet, i kdyby o tom chtěl přemýšlet. Anebo jinak: proč průměrná Janička přemýšlí spíše o tom, jak vypadá, kdežto průměrný Pepíček přemýšlí o tom, aby byl dobrým fotbalistou a vydělal hodně peněz? Zde se Judith Butler a její zástup extrémně maskulinizovaných, přesto ječících žen automaticky mýlí, neboť zcela ignorují milión let biologické evoluce, která pro ně z nějakého důvodu funguje u všech zvířat až po šimpanze a neandertálce, pak se však evoluce u člověka zastavila a lekla se, neboť by mohla způsobit biologické genderové nerovnosti způsobené fyziognomickými, tělesnými, hormonálními, psychologickými a kognitivními rozdíly, jakožto důsledek odlišných biologických tlaků, limitů a funkcí, které by Matka Příroda nadělila sexuálně dimorfním zvířecím druhům, kde žena rodí a muž nikoli. I přírodní zákony údajně mají Twitter účet a bojí se dělat politicky nekorektní věci, takže u šimpanzů a neandertálců vše funguje podle pravicových extrémistů a sexistů, kdežto u člověka jsou muž a žena amorfní kumbája, identičtí, k nerozeznání, skoro by se dalo říct kloni a více stejní než jednovaječná dvojčata.

Zas seriózně. Znamená to, že sociální a kulturní genderová očekávání nehrají vliv na to, jak se ženy a muži prezentují navenek? Pochopitelně ne, tyto očekávání jsou součástí toho, co nazývám kulturním softwarem mysli. Znamená to však, že milión let evoluce se zázrakem zastavilo u člověka, který čirou náhodou je bratrancem šimpanze? Také ne. Diskuze nad přírodou a kulturou jsou mrtvé. Máme nový a lepší model, kde se geny a kultura vzájemně ovlivňují. Tento model vysvětluje, proč akvarijní rybičky nemají v plánu sestrojit jadernou elektrárnu, ale také, proč autisté se více zdržují v Sillicon Valley.

Díky tomu, že naše bytí-ve-světě a situovanost je biologicky limitována, jsme schopni vůbec ve světě existovat, a opačně, naše biologie ovlivňuje, jaké bytí a jakou situovanost jako lidský druh budeme mít. Díky částečně biologické determinaci jsme i schopni se během dětství velice rychle naučit mateřský jazyk, protože všichni lidé, až na zdravotní výjimky, jsou schopni si osvojit mateřský jazyk. Podle Noama Chomského nám totiž příroda nadělila určité mozkové struktury, jakousi univerzální či proto gramatiku, které umožňuje novorozencům rychle začít rozeznávat, jaké zvuky jsou ruchy a šumy, a jaké kódují lingvistické údaje. Bez biologické připravenosti našeho mozku bychom se většinou nenaučili mluvit, protože naše rodinné prostředí není nikdy dostatečně stimulující na to, abychom z něho pochytili všechny potřebné znalosti. Dále ve prospěch biologické připravenosti našeho mozku také hovoří to, že děti se samozřejmě nikdy neučí jazyk přímo tím, že by studovali gramatiku, syntax, sémantiku, slovní zásobu apod. Mateřský jazyk v dětech roste podobně přirozeně jako lidem rostou vlasy nebo končetiny. V neposlední řadě musíme mít v hlavě biologickou komponentu pro jazyk, protože jsme schopni používat slovní zásobu a vytvářet věty, které jsme nikdy v životě neslyšeli. Zde se mýlili behavioristé na počátku dvacátého století, kteří zastávali pozici, že se lidé učí mateřský jazyk „imitací“ toho, co slyší kolem sebe. Nemůžeme vyloučit, že imitace je důležité pro zdravý vývoj jazykových dovedností dítěte, ale nemůže to být celá „story“. Biologie musí hrát roli. Dnes o tom seriózní lingvisté, kognitivní vědci, psychologové a filosofové nepochybují. Až tedy na radikální levicové a feministické teoretičky, pro které vidina toho, že by člověk mohl být jakkoli částečně determinován biologií je jen krůček od koncentračních táborů, ztráty volebního práva žen a pravěkého sexismu.

Profesor Petříček by mě asi tímto od zkoušky fenomenologie vyhodil (a nene, ohromil bych ho svým intelektuálním šarmem, už o něco méně svým výstřihem), ale shrnuto podtrženo můžeme říct následující: ten nejniternější způsob toho, jak žijeme ve světě, jak vnímáme věci kolem nás, jaké hodnoty zastáváme, je ovlivněn naší vtělenou situovaností, ale také kognitivními dovednostmi. Čím více inteligentní lidé jsou, tím méně se potřebují spoléhat na „kulturní software“ a tedy i hodnoty, které jim předává společnost, v níž žijí, a naopak si více mohou sami vybírat, jaké jiné a nové hodnoty budou chtít a mohou přijímat, protože díky své vyšší inteligenci jsou mnohem flexibilnější v tom se učit, asimilovat a aplikovat nové věci a informace. Naše vtělená situovanost, kognitivní dovednosti a komplexita kulturního softwaru, který pobere mysl, jsou určený pochopitelně kulturním kontextem, ale také biologií, jež člověku dává velkou volnost v relativně jasně vymezených horních a dolních limitech toho, čeho bude člověk schopen po kognitivní stránce dosáhnout. Někdy dobrý kulturní software mysli dokáže kompenzovat nižší „rychlost biologického hardwaru mysli“. Někdy naopak rychlý biologický hardware mysli dokáže znovuvytvořit a znovunalézat věci nezávisle na existujícím kulturním softwaru mysli, ba dokonce nahradit částečně stávající kulturní software něčím relativně novým, až revolučním: vzpomeňme si na změnu, kdy jsme přijali, že Země není placatá, že není středem vesmíru, že člověk je součást biologické říše, kde čas a prostor jsou propojené apod. Lidé s průměrnou nebo nižší inteligencí se o to více spoléhají na zděděný kulturní software, jelikož jejich biologický hardware mysli není schopen si vytvářet nové hodnoty, nové teorie, nové vědecké poznatky.

To pochopitelně je v pořádku, ostatně všichni stojíme na ramenou intelektuálních obrů minulosti (Newton) a vše, co je nově vytvořené, vychází vždy s řešení předchozích designérů, umělců, architektů, vědců a vědkyň – všichni jsme tak spojeni s minulostí jakoby pupeční šňůrou (Jan Michl), která nám dodává potřebné živiny pro přežití v současnosti a budoucnosti.

Avšak v otázce multikulturalismu nalézáme zajímavý paradox, který mnohé z toho, co jsem zmínil, ignoruje. V první řadě multikulturalismus je ideologie, která tvrdí, že je jednoznačně prospěšné pro všechny strany, pokud všichni z nás nahlédnou na to, jak žijí jiné kultury a pochopíme jejich hodnoty. Již u této nejvíce nevinné definice musím nesouhlasit. Pokud žijeme ve státě, kde jasně dominuje majoritní kultura, běžný člověk nepotřebuje pro své přežití se učit, jak funguje kultura domorodých Papuánců nebo proč arabské země považují ženskou obřízku klitorisu za pozitivní přístup k ženství. Tam, kde dominuje jedna majoritní kultura, tam je třeba v první řadě se během života naučit tento jeden dominantní kulturní software mysli.

Ostatně naučit se pořádně jeden kulturní software není nic jednoduchého. Od malička se člověk učí mateřský jazyk, musí se zorientovat, v jakém prostředí žije, kde a co ve městě nebo v přírodě se nachází, co nás chce zabít, co je jedovaté a co nikoli. Ještě v předškolním věku musíme mít už docela jasno, jak fungují společenské vztahy v nejužších rodinných vazbách a mezi prvními dobrými přáteli. Po nástupu do školy se začíná náš kulturní software více a více zaměřovat na intelektuální dovednosti. Učíme se počítat, učíme se psát a číst. Vše v počátku v našem mateřském jazyce, případně k tomu postupně přidáváme další jazyky, které nás rodiče od mala učili. Od nějaké třetí třídy se to se školou začíná myslet vážně. Učíme se přírodovědu, matematiku a dějepis. Očekává se od nás, že budeme znát nejdůležitější událost nejen našeho národa, ale také celého kontinentu. Po dokončení základní školní docházky buďto pokračujeme v rozšiřování a prohlubování humanitních a přírodovědných znalostí, nebo se chceme zaměřit na o něco více praktické dovednosti, které ale svou komplexitou často převyšují gymnazijní látku. Ještě do první poloviny dvacátého století žákyně a žáci, kteří vystudovali střední stupeň vzdělání byli považováni za dobře vzdělané osobnosti, které jsou relativně schopnosti myslet samostatně. Ti, kdo vystudovali gymnázia nebo získali maturitu, častokrát měli hlubší porozumění o životě a souvislostech mezi historií, kulturou, vědou a technikou daného národa, než mají mnozí dnešní studenti vysokých škol. Každopádně i po dostudování vysoké školy málokterý člověk dokáže říct, že se naučil více než přibližně 20-30 % kulturního softwaru, který mu jeho vlastní kultura a národ nabízejí. Větší historický, kulturní a technický záběr pak mají pouze intelektuální elity, které dle definice jejich společenské pozice, prodávají směrem ke společnosti své intelektuální dovednosti, a proto mají pobídku tyto dovednosti a znalosti po celý život doplňovat a aktualizovat. Přesto, který novinář má výborné znalosti matematiky a který učitel matematiky má encyklopedické znalosti českého hospodářství za Rakouska-Uherska?

Získat hluboké znalosti své vlastní kultury vyžaduje kontinuální zájem se učit celý život. Nabýt hluboké znalosti o dvou kulturách je pak pro většinu lidí nemožné a pouze kognitivní elity mají dostatečně rychlý biologický hardware mysli a velkou paměť pro mnoho kulturních softwarů. Proto nejvíce šetrná definice multikulturalismu, která se týká poznávání druhých kultur, je v základu nesmyslná, protože poznávat více kultur můžeme, pouze pokud si uvědomíme, že poznávat další kultury můžeme vždycky pouze velmi povrchně. Ba co více, schopnost poznávat nové kultury na úrovni biologického hardwaru je ve společnosti nerovnoměrně rozdělena a opět je to umožněno pouze intelektuální smetánce. Ta pochopitelně z multikulturních znalostí těží také nejvíce, protože tyto znalosti dokáže dobře aplikovat ve své práci a akademické činnosti, ve svých mezilidských vztazích, čímž z toho na úkor průměrných lidí o to více profituje a o to více se vzdaluje svým průměrným spoluobčanům. Zůstaneme-li pouze u poznávání jiných kultur, multikulturalismus je kognitivně elitářská ideologie, která čím více je propagována, tím více z ní profituje pouze kognitivní elity, zvláště tehdy, pokud se multikulturní ideologie zavede do společnosti jako něco povinného, co všichni musí praktikovat.

Multikulturalismus ale není pouze barevná ideologie, která by nevinně jako vlídná učitelka říkala Pepíčkům, aby se naučili něco nového o jiných zajímavých zemích. Ve věku digitálních technologie totiž by takto chápaný multikulturalismus šlo docela pohodově praktikovat prostřednictvím internetu: jazykové chaty, práce na dálku, dopisování si s „pen friendy“, sledování dokumentům, či filmů. Objednávání si poznávacích zájezdů a ochutnávek exotických jídel lze také částečně dělat po internetu, avšak pochopitelně osobní zkušenost s reálnými lidmi v reálném prostředí je něco jiného. Avšak pokud skutečně jde o „poznávání“, většinu lze, jak ostatně ukázala i doba koronavirová, poznávat online.

Multikulturalismus ale není pouze o vzájemném poznávání. Stejně jako pracující třída v sovětských republikách nebo nyní minoritní skupiny v USA, jsou masy davů reprezentující „the Other“ zneužívány úzkou skupinou intelektuálních elit s cílem napravit historické prohřešky způsobené evropskou civilizací. A to tím způsobem, že evropské hodnoty budou aspoň částečně nahrazeny ne-evropskými hodnotami. Důvod? Aby bylo pro ne-Evropany co nejjednodušší se integrovat do států Evropy. Jak jsme si totiž řekli, situovanost člověka, jeho vtělenost a učení se novému kulturnímu softwaru jsou vysoce náročné věci, které zásadně limitují to, jak člověk vnímá svět a jak v něm dokáže fungovat. Protože tradiční evropské hodnoty jsou antitezí vůči těm ne-evropským, a to i z důvodu historických nespravedlností (kdo by a priori vyčítal Židům, že se nechtějí učit Německy a německou historii?), pokud chceme dostat ne-Evropany na území Evropy, musíme toto území tak upravit, aby integrace migrantů byla co nejrychlejší a nejjednodušší. Multikulturalismus tak není „operační systém mysli“, nýbrž je to „cíleně vytvořený softwarový virus“, který má za úkol přepsat, pokud ne celý, tak aspoň části stávajícího kulturního softwaru a nahradit jej jinými kusy kódy, které budou lépe vstřebatelné novým příchozím.

V důsledku toho je multikulturalismus ve svém základu o přesunutí lidí do Evropy. Jak jinak lze zdůvodnit ideologii multikulturalismu? Pokud by šlo pouze o hodnoty, stěhování národů není třeba, stačí vytvořit vhodné webové a mobilní aplikace, vytvořit lepší připojení k internetu, aby ti lidé, kteří chtějí provozovat „multikulturalismus“, tak mohli dobrovolně činit ve svém volném čase. Přemisťovat těla z jednoho konce planety na druhý není třeba pro to, abychom se učili hodnoty druhých kultur.

Nebo by snad Japonci a Číňané souhlasili, pokud by se milióny Čechů a Rusů stěhovalo do těchto asijských zemí jen proto, aby se mohli jejich obyvatelé něco naučit o těchto dvou evropských civilizacích? Každý asijský Pepíček se zeptá: „a je nutné, aby Jan Novák nebo Igor Medveděv se ke mně přestěhoval, není jednodušší si napsat po internetu nebo si přečíst článek na wikipedii, případně si dvakrát do roka zaplatit poznávací zájezd nebo aspoň letenku na couchsurfing?

Faktem je, že naše planeta je multikulturní již od počátku. S přibývajícím možnostmi cestovat do zahraničí nadzvukovou rychlostí pak již zcela postrádá smysl, aby kvůli ideologii multikulturalismu docházelo k masivnímu stěhování národů. Ten, kdo tvrdí opak, poukazuje pouze na reálné cíle své ideologie.

V neposlední řadě ale ještě nabídnu poslední, nejvíce filosofický argument proti multikulturalismu ve formě stěhování národů. Heidegger by řekl, že každý člověk se narodí do nějakého kulturního a sociálního prostředí, jež tvoří bytí-ve-světě člověka. Člověk není pouze biologií, masem a kostmi, nýbrž právě i tím, jak toto bytí-ve-světě člověka od malička formuje. Pokud však budeme stěhovat masy lidí z jedné části planety na druhou, tyto masy přijdou o své „autentické“ bytí-ve-světě. Místo toho budou žít neautenticky v cizorodé kultuře, do které se nenarodily, ba co více, ve které se po tisíce let neformovaly jejich genetické predispozice (to by Heidegger neřekl, ale je to přirozené rozšířené Heideggeriánského myšlení). Jinak řečeno, pokud multikulturalismus praktikujeme stěhováním lidí, nevyhnutelně tím přicházíme o autentičnost existujících kultur. Kulturu tvoří ideje, materiální artefakty a samotní lidé a jejich znalosti o dané kultuře. Pokud něco z toho měníme nebo zcela odstraníme, přijdeme o kulturu. Pochopitelně, každá kultura se v průběhu věku vyvíjí, kultura není statická. Ale je něco jiného sledovat 2000 let vývoje katolictví v Evropě a něco jiného násilně zavést cizí náboženství do velkolepé kultury tak, jak to učinili mezi osmým a devátým stoletím první muslimové v Persii, kde Peršané (Íránci) byli nuceni přestat praktikovat své náboženství (Zorostriánství), nebo jim hrozila smrt. Který normální člověk by ten druhý příklad považoval za šíření „multikulturalismu“? Peršané, respektive mnoho dnešních Íránců rozhodně nikoli. Mísení a syntéza kultur logicky vede k aktivnímu vyhlazování kultur. Pokud smícháte černou a bílou barvu, dostanete padesát odstínů šedé, již nikdy z ní ale neuděláte čistou černou nebo čistou bílou (pokud při slovech „bílý“ a „černý“ si okamžitě přestavujete v nějaké podobě rasismus, říká to něco o vás než o mně, já se totiž právě zamýšlím nad temperovými barvami své neteře).

Nemusíme však spekulovat o tom, proč multikulturní centra, neziskovky a další organizace tak touží po tom přemisťovat těla z jednoho místa do druhého, abychom se zaměřili na hlavní téma této série esejů. Proč by běžní lidé měli trpět multikulturní ideologii, která je jednoznačně navržena tak, aby z ní benefitovaly pouze kognitivní elity, protože jsou to právě kognitivní elity, kteří mají na to stavěný hardware i software mysli? Proč by lidé dobrovolně měli tolerovat, že již tak náročné studium vlastní kultury musí být po nátlakem sociální ostrakizace doplněno o studium dalších kultur, když je technicky nemožné, aby se průměrní lidé naučili o více než jedné kultuře něco, co nebude povrchní (seriály, pokrmy, pár historických milníků)?

Mým názorem je, že by to lidé tolerovat neměli. Ba co více, všem, komu jde o blahobyt druhých lidí by to také neměl tolerovat. Neboť na multikulturní ideologii doplácí nejvíce běžní, čti kognitivně průměrní občané. Ztrácejí pevnou půdu pod nohama, kterou reprezentuje kulturní software, který zdědili po svých předcích a který se pracně během života naučili. Nové hodnoty, nové situace, noví lidé a jejich zvyky, odlišné psychologické profily, způsoby reakcí a jednání, to vše přináší neskutečnou kognitivní komplexitu a nároky na paměť a myšlení lidí. Nároky tak velké, že je dle mého názoru nelidské chtít po kognitivně průměrném člověku, aby si na ně zvykal, zatímco musí pracovat, starat se o rodinu a o své nemocné prarodiče.

Nejedná se o populismus, ani xenofobii. Nýbrž o aplikaci zcela známých poznatků z kognitivní vědy a psychologie na politické myšlení o tom, co to udělá s lidmi, když se jejich životy stanou komplexnějšími, než jsou schopny zvládnout. Jistě, mnoho lidí reaguje podrážděně až násilně. Dokonce i rasisticky. Potíž je v tom, že kognitivně průměrní lidé, na které dopadají nevýhody multikulturalismu nejvíce, nemají z logiky věci tak vyvinutý slovník a znalosti, aby dokázali intuitivně cítěné nesouhlasy převést do uhlazených textů eseje nebo knihy. Od toho ostatně jsou intelektuálové, respektive kognitivní elity, aby hájili zájmy svého lidu pomocí svých znalostí, státem placeného vzdělání a vybraného slovníku, který od kognitivních elit očekáváme.

Největší zrada, kterou se kognitivní elity dopustily v historii lidstva, bylo uvrhnout na své kognitivně průměrné obyvatele multikulturní ideologii a jakýkoliv nesouhlas nazvat oblíbenými nálepkami jako jsou xenofobie, rasismus apod. Tyto nálepky nemají žádnou hodnotu a lidé, kteří je používají se de facto vzdávají myšlení. Od toho nálepky jsou: nahrazují myšlení.

Multikulturalismus je kognitivní elitářství a zrada kognitivních elit. Teze, kterou chci dále prozkoumat ve svých následujících textech.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Internace_Ameri%C4%8Dan%C5%AF_japonsk%C3%A9ho_p%C5%AFvodu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Big_Five

[paskvilnet]

Manic Street Preachers

Skupina Manic Street Preachers vznikla na přelomu 80. a 90. let v jihovelšském městě Blackwood, tvořili ji excentričtí provokatéři Richey Edwards a Nicky Wire a o něco umírněnější bratranci James Dean Bradfield a Sean Moore. Jako parta z malého hornického města to v době, kdy všichni šíleli po Manchester a London soundu, jistě neměli jednoduché. Přesto hned první album Generation Terrorists, obsahující nesmrtelný hit Motorcycle Emptiness, kapele získalo přízeň publika i kritiků, po druhé desce Gold Against The Soul zažila tato inteligentní parta hýřící provokativními hesly první, nikoli poslední ránu osudu: v roce 1993 zemřel na rakovinu manažer Phillip Hall, který stál u kapely od samotného počátku. O rok později vyšlo třetí, temné a působivé album Holy Bible, které bylo tím posledním, co tato čtveřice společně natočila. Počátkem roku 1995 totiž ze světa záhadně zmizel depresemi, frustracemi, anorexií i pravidly showbusinessu sužovaný Richey Edwards, autor většiny skladeb a tvůrčí i ideový motor kapely. Jeho případ nebyl dodnes vyřešen, ačkoliv britská policie využila všech možných prostředků.

V roce 1996 se zbývající trojice rozhodla překonat ztrátu přítele tím nejlepším možným způsobem: vydala skvělé album s všeříkajícím názvem Everything Must Go, za které obdržela hned dvě ceny Brit Awards. Tímto rokem se jakoby uzavřela divoká a skandální minulost skupiny šílených pouličních kazatelů, kterou vystřídala umírněnost a všeobecný respekt, jen to jméno už zůstalo.

V roce 1998 následovalo popové album This Is My Truth, Tell Me Yours, které trojici přineslo další dvě ceny Brit Awards a jehož singly se odvážila hrát i konzervativní česká rádia.

Do České republiky přijeli Manic Street Preachrs dva dny před vydáním svého nového alba Know Your Enemy.

NW: Nicky Wire JDB: James Dean Bradfield

KK: Když jsem si pročítala všechny možné články a rozhovory s vámi, dočetla jsem se mimo jiné, že vás nějaký novinář označil za národní poklad, co�� mě docela pobavilo. Jaký je to pocit číst o sobě takové věci? NW: Je to velice lichotivé. Obzvláště pro někoho, kdo pochází z Walesu, který nemá žádné hudební dědictví. Myslím, že když jsme se stali populárními, tak lidi prostě ocenili, že jsme udělali něco pro vlast. JDB: No, je to trošku divné. Hlavně před vydáním naší třetí desky Holy Bible jsme byli spíš outsideři, pak jsme dostali ocenění časopisu Q a Brit Awards a najednou jsme národním pokladem. Je to trošku divné: z outsiderů se rázem stal národní poklad. KK: A byl by to britský nebo velšský národní poklad? JDB: No myslím, že velšský, pravděpodobně. KK: Všimla jsem si, že jste na svou vlast hrdí, možná trošku patrioti se silným poutem k vlasti, ne? NW: Je to prostě místo, kde žijeme, nenazval bych nás patrioty, myslím, že si jen uvědomujeme, odkud pocházíme a jsme tak spokojeni, přesto jsme schopni vidět na tom to dobré i to špatné. Jsme vlastně první velšskou kapelou, která se prosadila nejen v Británii, ale i po celém světě. Lidé to akceptují a mluví o nás jako o Velšanech, spíš než o Angličanech.

KK: Pamatuju si, že poprvé jsem Manic Street Preachers zaregistrovala prostřednictvím klipu You Love Us. A tehdy to bylo něco velmi originálního, těžko srovnatelného s čímkoli jiným a pak jsem zjistila, že pocházíte z malého velšského města, tak jsem si říkala, že začátky asi nemohly být moc snadné, vyžadovalo to jistě dost sebedůvěry a vůbec víry v to, co jste chtěli dělat... JDB: Bylo to docela těžké, tehdy u nás neexistovala tradice rockových kapel, které by jen tak přijely do Londýna a sklidily úspěch. Když jsme ze začátku dělali rozhovory s novináři, všichni zmiňovali Toma Jonese a Shirley Bassey, neměli se čeho chytit, kam nás zařadit. Tehdy jsme pocítili určitý druh nenápadného rasismu, říkali o nás, že jsme burani, že provozujeme sex s ovcemi, že naše inteligence je nulová. Na téhle úrovni to bylo dost obtížné. Lidi si prostě neuměli představit, že můžeme být vzdělaní, kulturní a přitom pocházet z malého města ve Walesu. Tím to bylo těžší, kdybychom byli z Manchesteru nebo ze Skotska, možná by se nám uznání dostalo dříve.

KK: Snad v každém vašem textu je nějaké sociální či politické poselství, nebo filozofické zamyšlení, očekáváte od lidí, kteří mají rádi vaši muziku, že zároveň porozumí vašim textům? NW: To bychom od každého očekávali příliš. Někdy stačí, když je to jen zábava, jsme přeci především rock'n'rollová kapela. Občas to trvá dost dlouho, ale někdy nás naše publikum pochopí velmi rychle. Kdyby 50 procent… kdyby jen 10 procent lidí pochopilo, o co nám jde, nevadí, důležité je, že my se můžeme vyjádřit, to je to hlavní. JDB: Třeba v případě naší písničky A Design For Life jsme dost pochopili. Tehdy jsme zažívali opravdový úspěch, hráli jsme každou noc pro opravdu hodně lidí a zjistili jsme, že polovina publika vnímá text té skladby a druhá polovina to bere, že je to jen ideální muzika k paření. A upřímně řečeno, ani nás to nijak netrápilo, rozhodně nás to nerozzlobilo.

KK: V jednom rozhovoru jsi, Nicky, řekl, že mezi tvé oblíbené spisovatele patří George Orwell, který byl známý svou kritikou totalitních systémů, ale na druhé straně jedete hrát Fidelovi Castrovi na Kubu, která - nevím kam vlastně patří teď - ale rozhodně bývala součástí komunistického, a tedy totalitního bloku. NW: No proto jsem řekl, že jsem zmatený. KK: Promiň? NW: No, proto jsem před chvílí řekl, že jsem zmatený. Myslím tím, pokud se chceš nějak zabývat filozofií, musíš vstřebávat každou jednotlivou kulturu, Nezáleží, jestli je to George Orwell, Albert Camus nebo Fidel Castro. Nemá cenu vyhýbat se některým věcem. Aby ses někam dostal, musíš něco prožít. Člověk by se asi neměl omezovat a my jezdíme do nejrůznějších zemí. Byl jsem třeba v Thajsku, což by teoreticky měla být svobodná země, a tam jsem viděl spoustu prostituce, sexuální turistiku a hodně lidí ze západu, kteří zneužívají lidská práva, dokonce více, než jsem viděl na Kubě. Thajsko je docela represivní, kdybys třeba řekla něco proti králi nebo královně, jdeš do vězení. Ať jedeš kamkoli, všude objevíš různé formy represe. A proto se především snažíme najít správný směr v temnotě kolem. KK: Zdálo se mi, že jsi chtěl něco dodat... JDB: No, já jen že pokaždé, když jedeme do Ameriky, vidíme ji z různých stran, některá místa jsou skvělá a jinde je to až nechutné. I tam se můžeš cítit nepříjemně a zmaten světem, časem jsme prostě přišli na to, že v jedné zemi, jako je třeba Amerika, najdeš něco dobrého i něco špatného. Není dobré svůj rozhled omezovat, je třeba poznávat a zažít na vlastní kůži co možná nejvíc a sám hledat to dobré a špatné.

KK: Jeden ze dvou vašich aktuálních singlů se jmenuje So Why So Sad. To je přesně to, co mě vždycky napadalo, kdykoli jsem vás viděla, působíte pořád velice smutně.. NW: Podle mě ústředním veršem té skladby je Searching For The Dead Sea Scrolls (hledat svitky z Mrtvého moře), což možná trochu shrnuje snažení veškeré lidské populace. Po všech těch staletích hledání pravdy, jsme se vlastně nedostali nikam. Po celou tu dobu se snažíme najít starověký ostatek, snažíme se najít pravdu - a o tom je ta skladba. Lidskou přirozeností je věčné hledání něčeho, co nikdy najít nemůžeme. KK: Jo, to je přesně to, o čem mluví moudří lidé, že nejde o cíl, ale o tu cestu... JDB: Ale na druhou stranu, některé naše skladby v sobě mají občas i cosi pozitivního. Jako třeba ten druhý singl, co jsme vydali, Found That Soul, což je skladba o jakémsi znovuzrození. Na nové desce je taky skladba Intravenous Agnostic, ve které Nick říká, že je dobré využít maximum z toho, co přináší realita. Když o tom přemýšlíš, dá se na tom najít něco pozitivního. Nebo písničkou Let Robeson Sing vzdáváme hold, je to vlastně politický lovesong. Nejsme vždycky melancholický, vyřízený a zoufalý, najde se v nás občas i něco pozitivního. NW: Navíc když žiješ někde, kde pořád prší, je ti melancholie vrozená, přirozená, proto se s ní vlastně cítíme dobře. Kdosi z nahrávací společnosti se nám omlouval za dnešní počasí, já tohle počasí miluju. Tohle počasí je krásné. JDB: Jo, je to skoro jako ve Walesu. NW: Všechna ta architektura kolem řeky, vše působí překrásně. Skoro to vypadá jako nějaký parádní film.

Nutno dodat, pokud si nevzpomínáte, že ten den bylo nebe nad Prahou ošklivě šedivé a občas zapršelo. Pro mnohé byl asi hlavní hvězdou večera Václav Havel, který uvedl do Síně slávy Mejlu Hlavsu. Nás ale zajímali Manic Street Preachers, kteří spolu s Morcheebou a Erosem Ramazzottim patřili mezi zahraniční hosty slavnostního večera Cen Akademie populární hudby

Na rozdíl od italské hvězdy, která ani na okamžik nevypadla ze své role, obě britské kapely své playbackové vystoupení pojali jaksi odlehčeně, což do celého večera s Pavlem Andělem coby moderátorem a poněkud podezřelým průběhem hlasování v kategorii kapela roku docela zapadlo. Budete se mnou, doufám, souhlasit, že výsledky hlasování v jednotlivých kategoriích nedopadly špatně a českému popu se možná blízká na lepší časy. Osobně jsem velmi ráda, že k nám po více než deseti letech své existence konečně přijela jedna z nejzajímavějších britských kapel a doufám, že se na nás jednou usměje štěstí ještě o trochu víc a zažijeme skutečný koncert Manic Street Preachers.

[kadet-pise]

Rudý podzim

Protože už dlouho plánuju napsat steampunk jehož hlavním tématem bude Jack Rozparovač, začala jsem si dělat pořádný výzkum a o prázdninách na to konečně sednu. Jakožto malou připomínku toho, jak dlouho už si slibuju pořádný příběh o Jackovi sem vkládám první povídku o Jackovi, kterou jsem sesmolila v roce 2013. Bezpochyby tak oplývá spoustou chyb mladého spisovatele, ale já ji mám pořád ráda.

Rudý podzim

31.8.1888

 „Doktore, musíte mi pomoct!“ John vrazil do dveří jako velká voda a musím uznat, že mě v první chvíli vyděsil. Nebyl jsem na něco takového zvyklý. John byl velmi tichý muž, většinou se neprojevoval a jeho názor se z něj musel páčit. Proto teď, když jsem mu otevřel a viděl ho udýchaného, rozcuchaného a špinavého. Do toho ještě vykřikoval nesrozumitelné obhajoby. Překvapil mě.

„Uklidněte se, Johne, a posaďte se,“ pomohl jsem mu sednout na křeslo. Cítil jsem, jak se pod mou rukou třese. „Řekněte mi pomalu, co se stalo.“ Když jsem ho pustil a podíval se na ruce, překvapeně jsem zjistil, že mi na nich zůstala krev. Vyvedlo mě to z míry. „Někdo vám ublížil?“

Zkroutil se a schoval obličej do dlaní. Donesl se ke mně přerývaný vzlykot. Ano, tohle už vypadalo jako John, kterého znám. Když sem přišel poprvé, nebyl přesvědčený o tom, že bych mu mohl pomoct. Měl problémy s komunikací, ale spolu jsme ten problém překonali a on se mi otevřel podobným způsobem, jako teď.

Otřel jsem si ruku do ubrousku a posadil se naproti Johnovi. Nevypadalo to, že by byl zraněný. To mě přivedlo na nepříliš hezkou myšlenku, tedy, že krev nebyla jeho. Čekal jsem, až začne sám mluvit. John neměl rád, když ho někdo do něčeho nutil.

Přestal fňukat a obličej si utřel do rukávu. Na tváři mu zůstal krvavý flek. Raději jsem ho na to neupozorňoval, ale nabídl jsem mu čistý ubrousek. S vděkem ho přijal. Potom konečně začal mluvit.

„Dnes večer jsem navštívil East End,“ mluvil pomalu, jako by mu každá věta způsobovala problém. „Nejdřív jsem myslel, že mířím k vám do ordinace, ale nohy mě zanesly do těch nezaplivanějších částí. Měl jsem strach, přesto jsem se tudy potuloval do noci. Pak jsem uviděl svou matku.“

Mé obočí vylétlo nahoru a John se koktavě hned začal opravovat. „Ne, ne mou matku, jen jsem si to myslel. Vypadala jako ona, ale byla opilá, matka se neopíjela. Ale já myslel, že ji vidím, byl jsem si tím jistý. Šel jsem za ní, chtěl jsem se ujistit. Snažil jsem se držet dál, ale potom si mě všimla. Chtěl jsem utéct, ale zavolala na mě a já slyšel hlas své matky. Ztuhnul jsem, protože matka se musí poslouchat. Ona ke mně přišla a začala… začala mi sahat… však víte.“

„Do rozkroku,“ doplnil jsem ho s klidem.

„A-ano. Byla to nějaká prostitutka, ale já pořád myslel… Chyběly jí dokonce stejné zuby!“ teď už málem vykřiknul a spustil další salvu vzlyků. Mezi nimi ze sebe koktal další informace. „Bál jsem se. Nemohl jsem se ovládat, hrozně se mi to líbilo. Musel jsem něco dělat. Vzal jsem nůž…“ tady se odmlčel a jen vzlykal.

„Nosíte u sebe nůž?“ snažil jsem se odvést řeč tak, aby se trochu uklidnil.

„Ano. Bydlíte nedaleko špatných čtvrtí, mám strach,“ zašeptal.

„Co jste udělal té ženě?“

„Já ji zabil…“

Toho jsem se bál.

„Nevěděl jsem, co mám dělat! Běžel jsem hned sem, protože jste jediný, koho tu znám!“

„Uklidněte se, Johne. Vyřešíme to spolu. Viděl vás někdo?“

„Ne. Myslím, že ne. Nikdo tam nebyl.“

„Dobrá. Dám vám čisté oblečení a vy půjdete domů. Je skoro půl páté, stihnete první ranní vlak. Dnes ráno máte zápas v kriketu, nemýlím se? Ne. Takže se uklidníte a zahrajete ho, jak nejlépe budete moct. A až budete mít čas, vrátíte se sem a uvidíme, co se dá dělat.“ Potřeboval jsem ho dostat odsud a současně si promyslet, co dělat.

Dal jsem mu oblečení a sebral mu nůž. Taky jsem mu dal napít pálenky, a konečně ho poslal domů. Oblečení jsem spálil a nůž omyl. Pak jsem se posadil na křeslo a zbytek noci jsem přemýšlel se sklenkou v ruce.

Měl bych dát vědět policii? Pokud Johna někdo viděl, budu teď stejně podezřelý jako on. Co mě to vůbec popadlo? Ano, přemýšlel jsem o Johnovi víc jako o příteli, než o pacientovi, přesto ode mě bylo pošetilé jednat takto.

Montague John Druitt, velmi inteligentní člověk, vzdělaný, skvělý řečník a sportovec. Přesto sociálně nejistý. Jeho otec zemřel asi před rokem a matku před třemi měsíci zavřeli do blázince. John ke mně začal chodit v době smrti svého otce. Nevěřil, že mu pomůžu, ale stalo se tak. Stal se oblíbeným společníkem v kriketovém družstvu a neměl problém mluvit s muži. Avšak u žen to bylo horší, nemohl jsem přijít na způsob, jak ho zbavit nervozity a třasu, když měl s nějakou mluvit. Tady jsme zůstali na mrtvém bodě.

Když potom jeho matku zavřeli do blázince, svěřil se mi s něčím dalším. Jeho matka trpěla silnými depresemi a později se k nim přidaly ještě bludy. Byla mimo sebe a pokusila se o sebevraždu. John začal mít strach, že se mu stane to samé, co jí. Řekl mi, že i on čas od času přemýšlí nad zbytečností svého života a chytá se u černých myšlenek.

A teď tento incident. Co ho vedlo k tomu navštívit East End? Přivedli ho tam jeho bludy, nebo si byl celou dobu vědom toho, co dělá? To byla otázka, na kterou jsem potřeboval znát odpověď. Dospěly jeho problémy do stádia, kdy se přestane kontrolovat a bude agresivní? Nebo se na něm tento incident podepíše a nebude se opakovat?

Chtěl jsem znát odpověď na všechny otázky. Teprve teď jsem si uvědomil, jak křečovitě svírám sklenici a přerývaně dýchám. Ach, Johne, jak fascinující jste člověk. Jak mnoho jste mi už v životě ukázal a jak mnoho mi můžete ukázat. Byla to lékařská zvědavost. Chtěl jsem to vidět.

Kolem sedmé ráno přišla moje služebná paní Rickmanová. Přinesla s sebou i čerstvý výtisk novin. Chtěl jsem vědět, jestli se už o té vraždě psalo a skutečně jsem našel článek. „Další vražda ve Whitechapel,“ zněl titulek. Whitechapel byl svými mordy známý, ale tahle byla popsána víc, než zdrávo.

Psalo se tu, že ji našli k ránu, s rozřízlým krkem a hlubokými ranami v oblasti břišní. Identifikovali ji jako Polly, prostitutku, která ve Whitechapel nabízela své služby. Její tělo bylo převezeno na policejní ambulanci k ohledání a odtud do márnice na Old-Montague street. Jaká to shoda jmen.

A jaká to náhoda, že právě tam pracoval můj dlouholetý přítel doktor Flamen. Rozhodl jsem se ho navštívit a požádat o prohlídku těla, abych na vlastní oči viděl, co můj pacient udělal. Byl to jen profesionální zájem, abych věděl, jak špatně na tom John je. Víc mě na tom nelákalo.

„Vy jste zase nespal, že, pane?“ pokárala mě má služebná, když jsem se posadil k snídani. Byla to zlatá žena.

„Ne, paní Rickmanová, zase jste mě prokoukla.“

„Vy doktoři jste strašní! Sami o sebe se nikdy nestráte.“

„Za někým zajdu, slibuju.“

Odfrkla si, protože věděla, že lžu. Neměl jsem jí to za zlé, protože jsem jí ohledně svého zdraví lhal pořád. A ona, stará matka, lži poznala.

„Kdyby se za mnou někdo stavil, vyřiďte, že se vrátím odpoledne,“ rozloučil jsem se s ní po snídani. „Kdyby přišel John, víte, ten tmavovlasý muž s knírkem, ať na mě počká.“

Paní Rickmanová mi dala zavolat drožku a já se nechal odvést až k márnici ve Whitechapel. Tady jsem se zeptal na doktora Flamena. Přišel za mnou, ještě si o rukáv utíral zbytky nějaké chemikálie. „Jack Morton, rád tě vidím. Doufám, že tu nikoho nehledáš.“

Potřásl jsem mu s úsměvem rukou. „Naštěstí ne. Zdravím, Danieli. Přišel jsem kvůli práci.“

Vedl mě dlouhou chodbou k márnici. „Kvůli práci nebo kvůli tvé druhé práci? Tady žádného cvoka na spravování nenajdeš.“

„Vím, že léčbu slovem neuznáváš, ale pro mě je to zajímavý vedlejší obor. Ráno jsem četl, že k vám přivezli ženu zavražděnou ve Whitechapel. Prý je to mnohem zajímavější, než jiné vraždy.“

Zkoumavě se na mě podíval. „Ten chlap, co to udělal, musel být naprostý šílenec.“

„Proto jsem tady.“

„Věř mi, že bys ho v noci nechtěl potkat na ulici. Proč se o to zajímáš?“

„Sám jsi to řekl. Musí to být šílenec. Pracuji na nové zprávě o duševních nemocech a chci vidět, co takoví lidé dokážou. Je to pro mě opravdu důležité, Danieli. Mohl by mi to tělo ukázat?“ požádal jsem ho.

„Ještě neproběhla pitva, ale nevím. Není to zrovna v mojí pravomoci,“ zahleděl se na mě. Měl bych víc naléhat nebo svou snahu vzdát? Nebo mu něco nabídnout, abych snížil jeho strach? Chtěl jsem to tělo vidět za každou cenu. Závisel na tom John. Šlo mi především o Johna.

Povzdechl jsem si. „Vím, že tě nemohu nutit, ale znamená to pro mě všechno. V rámci lékařství a vědy.“

„Vědy,“ odfrknul si. Podobné narážky jsem od něj slyšel snad tisíckrát. „No dobře, ale jestli kvůli tobě přijdu o práci, budeš se o mě starat,“ svolil nakonec a dovedl mě až k márnici.

„Jsem tvým dlužníkem,“ řekl jsem mu a on se ušklíbnul jako paní Rickmanová. Opravdu jsem muž, který tak málo drží své slovo? Měl bych se nad sebou zamyslet.

Márnice byla ve sklepě. Bylo tu chladno. Stálo tu několik vozíků s těly, ledabyle přikrytými prostěradly. Dovedl mě k jednomu z nich. „Kdyby se ti snad chtělo zvracet, tak ne na tělo. Nesměj se, není to vůbec hezký pohled. Ten chlap už nebude spadat ani do tvého oboru. Dej bůh, ať se to neopakuje.“

Nepřeháněl. Ta žena, Polly, měla rozřízlý krk doslova od ucha k uchu. Rána byla rozšklebená, a připomínala úsměv, který spadl o patro níž. To nebylo tak hrozné, ale její břicho bylo rozervané. Měla hned několik bodných ran a pár řezů, které odhalovaly maso a části dutiny břišní. Řezy mířily směrem dolů a bylo poznat, že vrah byl v zápalu agrese a šílenství.

Zakryl jsem si ústa a odvrátil se. Přesto mi před očima vyvstával obraz Johna, jak bodá Polly do břicha a trhá nožem. Ukrajuje z ní kusy. Johne, co jste to udělal?

„Říkal jsem ti to,“ Daniel znovu Polly zakryl. Neměl jsem co na to říct. Měl pravdu, tohle mohl udělat jen šílenec. Ale John nebyl šílenec, jak to mohl udělat? Kam se vyvíjel? Co s ním bude dál? Nemohl jsem uvěřit, že to byl on.

Z márnice jsem se doslova vypotácel, snad se na mě projevila i únava. Daniel mi u sebe v kanceláři nalil sklenici skotské a já ji do sebe hodil jako nějakou levnou pálenku. Když jsem se trochu uklidnil, poznamenal jsem: „Velmi poučná prohlídka.“

Chvilku jsem myslel, že po mě Daniel tou lahví hodí, ale udržel se. „A už tě tu nechci vidět.“

Postavil jsem se. „Děkuji, Danieli, opravdu jsi mi pomohl.“ Vyprovodil mě ke dveřím. Když jsem vycházel, vzpomněl jsem si na paní Rickmanovou. „Neměl bys něco na spaní?“

***

Domů jsem dorazil na oběd. Nikdo mě nesháněl, takže jsem si mohl jít lehnout a pokusit se dospat noční bdění. Hlavou mi pořád poletovaly otázky ohledně Johna. Povedlo se mi usnout až po hodině a přesto jsem se po probuzení necítil odpočatý.

John přišel k večeru. Nemohl jsem se dočkat, až se objeví. Mísily se ve mně pocity. Obava o Johna, strach z Johna a vzrušení z toho, co s ním můžu dokázat, když popíšu jeho nemoc. Když vešel do dveří, zrovna jsem seděl a prohlížel si jeho nůž. Byla to první věc, na kterou mu padl zrak. Bledý se posadil a mlčel.

„Johne,“ oslovil jsem ho. „Jak dopadl váš zápas?“

Vzhlédl ke mně a překvapeně zamrkal. Asi čekal jinou otázku. „Dobře. Vyhráli jsme,“ strohá a opatrná odpověď. Pomyslel jsem si, že ho možná ztratím, což jsem nemohl dopustit.

„Zbavilo vás to špatných myšlenek jako vždy?“ zeptal jsem se.

„Ano. Myslel jsem jen na vítězství. Chvíli to vypadalo, že prohrajeme, ale dali jsme do toho všechno!“ vždycky, když mluvil o hře, tak se rozvášnil. Zdálo se, že opravdu vypne a dostane se do fáze klidu. Kriket zpomaloval jeho nemoc. Nedokázal ji ale zastavit.

„To mám radost,“ usmál jsem se a položil nůž na stůl. „Ale je tu věc, kterou musíme probrat, to víte, že, Johne?“

„Ano, doktore,“ zamumlal a jeho zádumčivý pohled se vrátil.

„Můžete mi zopakovat, co se stalo?“ chtěl jsem, aby mluvil sám.

„Včera večer jsem chtěl jít za vámi, ale špatně jsem zahnul. Chtěl jsem jít zkratkou, a skončil jsem ve Whitechapel. Nevím, proč jsem se už tehdy neotočil a nevrátil domů. Místo toho jsem tam zůstal a toulal se ulicemi. Cítil jsem se bezpečněji, měl jsem nůž. Nosím ho s sebou často, East End není nejbezpečnější místo,“ při těch slovech zalétl pohledem k noži na stole.

„Pokračujte,“ pobídl jsem ho.

„Byla tam ta žena. Jmenovala se Polly, četl jsem to v novinách… Já… Proč o tom musím mluvit? Řekl jsem vám to už ráno!“ vykřiknul zničehonic. „Nechci si to připomínat! Ten její výraz! Ty oči! Nechtěl jsem matku zabít!“

Zmlknul, uvědomil si, co řekl. Začal vzlykat a schoval obličej do dlaní. Zase jeho matka. S tímhle problémem jsme se setkávali celou dobu. Vždycky to byla matka. Cítil k ní víc než lásku dítěte. Ale nebyl si jistý co. Strach? Nenávist? Touhu? Musel jsem to zjistit.

„Opět jste zmínil matku. Johne, co vás donutilo vytáhnout nůž?“

„Sahala na mě a já nechtěl,“ řekl po odmlce. „Bylo to špatné, protože… se… protože se mi to líbilo. To není správné. Viděl jsem vlastní matku a ona dělala tohle!“ kolísaly v něm nálady. Chvilku mluvil vyděšeně a tiše, aby následně zuřivě gestikuloval a vykřikoval. Tohle nikdy předtím nedělal. Nechtěl jsem si to sám přiznat, ale jeho výkyvy nálad mě poněkud vyděsily. Stejně tak mne zaujaly.

„Klid, Johne, nikdo vás neobviňuje. Co jste cítil, kromě vzrušení?“

„Vztek.“

„A stud, Johne?“

„Ano. Asi ano. Styděl jsem se.“

„Kvůli lásce k matce?“

John mlčel a nervózně proplétal prsty. Neměl jsem mu vnucovat otázky.

„Omlouvám se, příteli,“ řekl jsem mu. Vstal jsem a beze slov postavil konvici na čaj. Potřeboval jsem, aby Johnova důvěra ve mě zůstala pevná. Aby věřil mým úsudkům. Netušil jsem, jak snadné to bude.

„Pomozte mi, Jacku,“ vzhlédl ke mně. V hnědých očích se mu leskly slzy, vypadal jako štěně, které si vás pokouší udobřit, abyste ho zase podrbali za uchem. Jak bych mohl takovým očím odolat?

„Když mi řeknete jménem, je to vážné,“ řekl jsem. „Chápete, že se mi nemusí podařit pomoct vám? A také to, že krytím vašeho činu jsem vlastně váš spolupachatel?“

„Nežádal bych vás, ale jsem zoufalý. Prosím, Jacku!“

Nalil jsem nám čaj a pak jsem položil otázku, na kterou jsem potřeboval znát odpověď snad mnohem víc, než John sám. „Pomůžu vám, Johne. Ale nejdřív musím vědět, s čím chcete pomoct. Co vás doopravdy trápí?“

Nevím, jestli tu otázku čekal, ale odpověděl mi vyrovnaně a s ledově klidným hlasem. „Matka.“

Usmál jsem se. „Jsem vám k službám, příteli.“

 6.9.1888

 „Jacku, opravdu mi to pomůže?“ zeptal se John. Byl oblečený v černém, na hlavě měl klobouk a v ruce třímal vycházkovou hůl, kterou kdysi dostal od přátel z kriketu, když díky němu vyhráli zápas. Těkal očima po okolí a nevypadal dobře.

„Už jsme o tom mluvili, Johne. Co jsem vám říkal?“

„Že když sem půjdeme, můžu matku pohřbít,“ vydechl John.

„Správně. Jsem tu s vámi, nemáte se čeho bát,“ položil jsem mu ruku na rameno a udělali jsme krok za bránu hřbitova na Little Ilford. Netrvalo dlouho a zahlédli jsme nevelkou skupinu černě oděných lidí. Nešli jsme až k nim, zůstali jsme stát ve stínu stromu nedaleko obřadu.

„Prach jsi a v prach se obrátíš,“ zaslechl jsem.

Stáli jsme a přihlíželi pohřbu Mary Ann Nicholsové, jinak také Polly.

Díval jsem se, jak spouštějí rakev do země. Koutkem oka jsem zahlédl, že si John otírá oči. Když jsem mu předtím položil ruku na rameno, cítil jsem, jak se třese. Vzal jsem ho sem, aby čelil svému činu tváří v tvář. Aby viděl, co způsobil, a aby si dokázal odpustit. Doufal jsem, že se mi podaří ho tak uklidnit. Mohl to být chybný krok? Snad ne.

„Jacku, odejděme,“ zašeptal po chvilce. „Už nemůžu.“

„Vydržte, Johne, je to vaše matka…“

„Není!“ skočil mi prudce do řeči. „Chci pryč!“ otočil se k odchodu, zastavil jsem ho chycením za paži. Podíval jsem se mu zpříma do očí. Byl smutný, ale teď, jedna jeho část se rozzlobila. Odmítnul jsem před tím pohledem uhnout.

„Je to žena, kterou jste zabil. Jestli nejste schopen se postavit tváří v tvář svým činům, nebudu vám moct pomoct. A pokud se jim nedokážete postavit, budete pořád stejný zbabělec, kterým jste byl, když jste poprvé přišel.“ Byla to moc silná slova? Ztratím teď Johna? Jeho oči se rozšířily a on se mi prudce vytrhl.

„Zbabělec,“ zopakoval nevěřícně. Bez dalších slov zamířil k bráně hřbitova.

Naposledy jsem se podíval k truchlícím, právě každý házel hrst hlíny do hrobu. Vyběhl jsem za Johnem, dohnal jsem ho skoro okamžitě. „Johne, prosím,“ promluvil jsem. „Nemyslel jsem to tak.“

Zastavil se až několik metrů za branou. „Myslel jsem, že mi pomůžete! Nutíte mě do věcí, které nemůžu zvládnout a ani nechci! Nemůžu jít na pohřeb ženě, kterou jsem zabil! Je to ještě horší hřích, než jsem způsobil!“

„Měl jste mi to říct už tehdy, když jsem vám to navrhnul. Tady na tom místě už je pozdě, Johne,“ odpověděl jsem klidně. „Nechtěl jsem vás nutit do ničeho, co nechcete. Souhlasil jste, proto jsem se snažil vám pomoct.“

John zavrtěl hlavu. „Pojďme pryč, prosím, Jacku.“

Povzdechl jsem si. „Dobrá, Johne. Pojďme.“

***

Posadili jsme se u mě doma, paní Rickmanová donesla čaj. „Kdepak jste dnes byli?“ zeptala se.

„Lékařská procházka,“ odpověděl jsem.

„Čerstvý vzduch vždycky pomůže. Je to nejlepší lék,“ usmála se. Podívala se na Johna, zíral na stůl a ignoroval ji. „Když budete něco potřebovat, zavolejte.“

Opustila místnost. Rozhodl jsem se, že dnes už nebudu Johna trápit. Raději jsem se pokusil zavést řeč na jiné téma. Hovořili jsme o kriketu, o politice a zdálo se, že se John uklidňuje a uvolňuje. Jako za starých časů, kdy byl John jen obyčejný, nejistý muž a já byl jeho lékař, který měl jen zájem o to, aby se pacient cítil dobře.

O to mi přece šlo doteď. Chtěl jsem, aby se John cítil dobře. Chtěl jsem, aby mohl žít, mít ženu a děti. Chtěl jsem ho vyléčit. Zkoumat.

„Doktore?“ ani jsem si nevšiml, že jsem se tak hluboce zamyslel.

„Omlouvám se, Johne, jsem unavený,“ řekl jsem. V noci jsem opět nespal a teď jsem začal cítit, jak na mě padá únava.

„Nechám vás tedy, stejně bych už měl být doma,“ John vstal. „Kdy vás znovu uvidím?“

V tom jsem měl jasno. „Sejdeme se zítra, půjdeme se večer projít, co vy na to, Johne?“

„Rád,“ odpověděl a mě napadlo, že je tak nevinný. Stále jsem si nedovedl představit, jak drží v ruce nůž a kloní se nad zkrvaveným tělem. Johne…

„Dobrá. Rád vás zase uvidím,“ vyprovodil jsem ho ke dveřím. Blížila se šestá hodina. Našel jsem paní Rickamnovou, stála v kuchyni a dělala večeři. „Paní Rickmanová, až budete hotova, nechte mi jídlo tady a jděte domů. Půjdu si lehnout, myslím, že dnes budu spát jako dítě.“

A opravdu jsem spal.

 7.-8.9.1888

 To, že jsem pozval Johna ven takhle večer, mělo hned několik důvodů. Potřeboval se dostat mezi lidi a uklidnit se, to byl první důvod. Druhý důvod byl, že jako učitel neměl přes den čas, tak jsem ho ven musel brát večer. Ulice East Endu zase slibovali, že ho tu nepotká nikdo ze studentů nebo snad kolegů. A poslední důvod, který jsem musel přiznat sám sobě, chtěl ho vidět ve společnosti žen. Možná jsem měl ještě pár dní počkat, ale moje zvědavost byla moc velká. Chtěl jsem Johna vidět reagovat, ne o tom jen hovořit. Nevím, jaký ďábel mě k tomu vedl, ale ve vnitřní kapse kabátu jsem měl Johnův nůž. Co jsem si myslel?

Před odchodem jsem se ujistil, že mě zítra nečeká příliš mnoho pacientů. John nebyl jediný, o koho jsem se musel starat. Paní Rickmanová mě ujistila, že prvního pacienta mám až po jedenácté hodině. Měl jsem spoustu času na spánek. Kéž by se dostavil jako včera.

Setkal jsem se s Johnem kolem osmé večerní. Svěřil se mi, že se nemůže zdržovat dlouho, zítra dopoledne ho čekal další kriketový zápas. Ujistil jsem ho, že ho tu dlouho držet nebudu, ale nemohl jsem se mýlit víc.

Odvážil jsem se mu lhát, i když jsem věděl, že je to nebezpečné. Ztráta Johnovy důvěry by všechno zkazila. Řekl jsem mu, že jdeme na obyčejnou večerní skleničku, zatímco jsem měl v plánu ho sledovat.

„Proč vlastně jdeme tak blízko k Whitechapel?“ zeptal se mě s určitou obavou v hlase.

„Snad nemáte strach, Johne? Jsou to odporné ulice, to ano, ale v hospodách si člověk oddechne od denních starostí. Všichni si tam tolik užívají života, nic takového mezi vyšší vrstvou nenajdete. Je to uklidňující.“

„Nemám z těch ulic dobrý pocit, to je vše,“ přiznal John.

„Jsem váš lékař, vím, co je pro vás nejlepší,“ zasmál jsem se a dovedl ho do hospody.

Seděli jsme tam a já se díval po lidech. Nezanedbával jsem Johna, i při konverzaci jsem ale vnímal detaily v okolí. Hospoda byla zakouřená levným tabákem, v jednom rohu skupina špinavých mužů hrála kostky o zbytek pencí, které ještě měli. Mezi sázkami na stole ležel i zlatý zub. V druhém rohu seděli dva muži a hlasitě se vybavovali o politice. Překvapilo mne to. Nevěděl jsem, že ve Whitechapel mají čas a chuť bavit se o politice.

Samozřejmě tu bylo víc lidí, všichni se překřikovali, smáli a dohadovali se. Možná jsem byl lékař a měl bych být někde se svými kolegy, ale v téhle společnosti jsem se cítil tisíckrát víc jako člověk.

Bylo tu i několik žen, většinou se snažili dostat mezi muže a nechat se pozvat na sklenku nebo si najít někoho, od koho by získaly snadný výdělek. John si jich nevšímal, zrovna hovořil o Bismarckově vlivu na morálku v Evropě. Vždycky měl slabost pro politiku.

Objednal jsem nám další pití. Táhlo na jedenáctou hodinu.

„Měl bych jít,“ řekl John.

„Kdy vám jede poslední vlak?“ zeptal jsem se ho. Nemusel jsem být úspěšný hned, ale tak moc jsem si přál vidět Johna při činu.

„O půl jedné,“ odpověděl mi. „Jsem nervózní, při zítřejším zápase na mě všichni spoléhají. Willis si zlomil zápěstí a bez něj se bude těžko hrát.“

„Doprovodím vás na poslední vlák,“ slíbil jsem. „Bavíte se dobře, Johne?“

„Ano, ale stejně mám nepříjemný pocit z těch lidí okolo.“

Rozhlédl jsem se. Hráči kostek už neměli co vsázet a tak svou zábavu vzdali. Ti dva muži, kteří se dohadovali, seděli tiše, podroušení levnou pálenkou klimbali a byla jen otázka času, kdy si jeden z nich ustele na stole. Pár žen odešlo ruku v ruce se svými zákazníky a ten zbytek seděl roztroušen u stolů a smáli se nad skleničkami, které jim někdo objednal.

„Jsou to neškodní lidé,“ pohlédl jsem na Johna. „Obyčejní, jako jich je na East End tisíce. Ale tady, oproti West End a Centru, žijí lidé každý den, protože netuší, zda není jejich poslední. Mají duši, proto sem tak rád chodím. Vidíte, co se ve člověku doopravdy skrývá.“

John se nervózně zavrtěl. „Odpusťte mi, doktore, že s vámi tenhle názor nesdílím.“

„Není se za co omlouvat, příteli. Věřím, že totéž by mi řekl každý,“ přiznal jsem. „Málokdo pozoruje lidi. Lidé mě zajímají. Hlavně z lékařského hlediska.“

John přikývnul, ale nezdál se přesvědčený. „Slyšel jsem, že nejste jediný lékař, který se snaží léčit… mysl lidí,“ snažil se najít lepší slovo, než šílenství, tím jsem si byl jistý. „V Evropě se teď objevilo pár židovských lékařů, kteří hledají způsob, jak léčit pacienty pomocí rozhovorů. Nemusím dodávat, že se k tomu většina ostatních lékařů staví skepticky.“

„Netušil jsem, že se zajímáte o lékařství.“

„Nezajímám. Chtěl jsem jen zjistit víc o vaší metodě. A o svém problému,“ dodal ztišeným hlasem.

„Máte pravdu v tom, že se na metodu léčby mluvením nedívá s důvěrou. Lékaři všeobecně věří, že bez jakékoliv formy léčiv se člověk neobejde. Tito lékaři však naprosto ignorují duši. Ta, jakožto neuchopitelná, abstraktní věc, nelze být léčena jinak, než neuchopitelně a abstraktně. Ještě není doba, aby se tato léčebná metoda dostala do vědomí všech, ale věřím, že ten moment přijde. A my, kdo jsme stáli na začátku, budeme jejími zakladateli a nebudeme zapomenuti.“

John se na mě zkoumavě zahleděl. Řekl jsem snad příliš? Nechtěl jsem mu poskytnout žádnou záminku k tomu, aby o mně začal pochybovat. Ne, začínal jsem mít zbytečné obavy. Chtěl jsem mu pomoct. Johnovo zdraví bylo vždycky na prvním místě.

Přesto jsem si to musel pořád opakovat.

„Myslíte si, že je ta metoda úspěšná?“ zeptal se John pomalu.

„Jsem si tím jistý. Podívejte se sám na sebe, Johne. Začal jste ke mně chodit v době, kdy váš otec a můj dlouholetý přítel, zemřel. Od té doby se udála spousta změn a všechny k lepšímu. Sám jste mi ještě před měsícem říkal, že se cítíte dobře a lépe se vám mluví s lidmi v okolí. Dokázal jste porazit svůj samotářský život, alespoň v některých ohledech. Nemyslíte si, že je to pokrok?“

„Věřil bych tomu,“ odpověděl mi John a zahleděl se do sklenice. „Kdyby nebylo bludů a toho incidentu.“

Trhnul jsem sebou. Bylo to obvinění v Johnově hlase? Dával mi za vinu, co se stalo? Možná, nikdy nejednal tak přímočaře. Bránil se? Muselo to tak být. Pokusil se svalit vinu na někoho jiného, aby ubránil sám sebe.

„Chápu,“ řekl jsem klidně. „Víte, že se vám pokouším pomoct, že, Johne?“

„Ano, doktore. Věřím tomu.“

Rozhostilo se mezi námi ticho. Jedno z těch nepříjemných, i já ztratil řeč. Příliš jsem se obával, že zabrnkám na špatnou strunu.

John dopil skleničku. „Je čas jít,“ řekl konečně. „Byl to příjemný večer, doktore.“

„Nechcete ještě chvilku posedět?“ zeptal jsem se. „Vím, že vám pojede vlak, ale můžete přespat u mě, myslím, že je škoda zavírat večer, když ještě pořádně nezačal.“ Hrál jsem o čas. Nechtěl jsem Johna pustit tak snadno, potřeboval jsem ho vidět ve společnosti ženy. Doufal jsem, že se k nám nějaká připlete, ale neměl jsem štěstí. Dva dobře oblečení muži v takové společnosti, zdá se, že vyvoláváme spíš odpor, než vidinu snadného výdělku.

Zdálo se, že váhá. „Nevím, doktore, zítra mám zápas. Chci být schopný hrát.“

„Nehodlám vás tu opít, příteli. Na zápas se dostanete včas. Přeci mě tu nenecháte samotného?“

Povzdechl si. „Ale jen, že jste to vy, doktore. Je pravda, že si večer málokdy chodím někam sednout. Je to uklidňující. Nakonec i tady.“ Posadil se zpátky.

Objednal jsem nám oběma skleničku a znovu jsme se pustili do hovoru. Brzy si k nám přisedli muži s kostkami, John z nich byl nejdřív nervózní, ale potom jsme začali hrát a on se uvolnil. Hráli jsme asi hodinu a potom jsme jen seděli pohrouženi do hovoru. Když John zjistil, že se může o své myšlenky podělit dál, nebyl k zastavení a mluvil a mluvil. Zdrželi jsme se další dvě hodiny, večer to byl zábavný, nebylo kam spěchat. Vypadalo to, že John na naše malé nedorozumění zapomněl. To mě těšilo.

Pak John najednou zmlknul, jako když utne. Muži kolem nás, kteří ho neznali, pokračovali v hovoru jako by se nechumelilo, ale já jsem tu změnu zaregistroval okamžitě.

John se díval někam za mě ke dveřím. Otočil jsem se a už jsem viděl jen lem černého kabátu hnědovlasé ženy, jak vychází z hospody a zavírá za sebou dveře. Jako by klapnutí dveří bylo znamení, sebral John kabát a vyrazil za ženou ven. Zaváhal jsem snad na vteřinu, než jsem se vydal za ním. Muži nad naším spěšným odchodem jen mávli rukou, víc jsem neviděl, stál jsem venku a rozhlížel se po mizerně osvětlené ulici.

„Johne?“ zavolal jsem, ale nedostalo se mi odpovědi. Kam mohl za tak krátkou chvilku zmizet? Doběhl jsem k nejbližšímu rohu, John ani ta žena tu nebyli. Tiše jsem zaklel. Jak jsem ho mohl nechat utéct? Celý večer jsem na tuhle příležitost čekal a teď mi měla proklouznout mezi prsty? Nikdy!

Začal jsem přemýšlet. Za takovou chvilku nemohli odejít nikam daleko. Rozběhl jsem se zpět k hospodě a druhému rohu ulice. Bez úspěchu. „Johne!“ zavolal jsem rozezleně. Nic. Přitáhl jsem si plášť blíž k tělu. Zklamal jsem sám sebe tím, že jsem nedokázala zkrotit někoho tak klidného, jako je John.

Johne, co mi to děláte?

Vydal jsem se spěšným krokem ulicí v zoufalé snaze, že na dvojici snad narazím. Cítil jsem se jako poražený hlupák. Málem jsem zaskočil jiný pár užívající si v temné uličce. Až na poslední chvíli jsem si uvědomil, že mužská postava má příliš dlouhé vlasy, než aby to byl John.

Po zhruba tři čtvrtě hodině bezcílného bloumání po špinavých ulicích Whitechapel jsem uznal za nejvhodnější zamířit domů. Jestli mě John už hledá, jistě byl v hospodě a uznal, že jsem šel domů bez něj, takže se tam ke mně připojí. Ten dnešní incident nenechám bez povšimnutí, tohle mi John bude muset vysvětlit. Jako lékaři a jako příteli. Měl jsem o něj strach.

Vyšel jsem na hlavní ulici, tady už se to pouličními povaleči tolik nehemžilo. Všechno to špatné bylo skryto uvnitř Whitechapel ve stínech domů. Přitom kolem hlavní silnice stály pěkné domy a uvnitř žily slušné rodiny. Vždycky mne překvapovalo, jak mohou tak velké majetkové rozdíly vydržet vedle sebe.

Přesto jsem nepřestal kontrolovat uličky, kdybych snad Johna zahlédl. A dobře jsem udělal. Téměř jsem je přešel bez povšimnutí, ale i ve stínu jsem poznal siluetu mého drahého Johna. Přitiskl jsem se ke stěně domu a čekal.

„Uděláš to?“ zaslechl jsem Johnův tichý hlas.

„Ano,“ odpověděla žena. V tu samou chvíli vzdálené věžní hodiny odbily půl. Nevěděl jsem, jestli půl pátou nebo déle, při hledání Johna jsem postupně ztratil pojem o čase.

Stáli u dřevěného plotu. Vzhlédl jsem ke jménu ulice. Hanbury street. Žije tu spousta lidí. Zvláštní, že mě napadlo právě tohle.

Žena vzala nejistého Johna za ruku a vešla do dvora. Na okamžik se mi tak ztratili z dohledu, ale já se s obezřetností přikradl k bráně a nahlédl dovnitř. Slyšel jsem jen útržky jejich rozhovoru, ale i ty mi stačily, abych si udělal obraz o tom, co se děje.

„Nemám na to celý den,“ řekla žena.

„Smím ti říkat matko?“ zeptal se John a mě zamrazilo. Ten hlas zněl jinak, než jsem byl zvyklý. Byl to ten hlas, který mi odpověděl na otázku, co ho trápí a ten samý hlas, co mě obvinil z neschopnosti. Hlas pro Johna tak nezvyklý, že jsem si na okamžik pomyslel, že je to jiný muž. Ta žena ho změnila.

„Dokud platíš, říkej mi jak chceš,“ odpověděla mu. Viděl jsem, že mu rukama zajíždí do rozkroku. Čekal jsem. John se k ní naklonil a políbil ji na krk. Vypadalo to, že John překonal svou bojácnost a nechutenství. Měl bych zasáhnout?

„Mami,“ přešlo mu těžce přes rty. Pak, jako by si uvědomil, co řekl, prudce ustoupil. „Ne, ne, to nemůžu,“ chytil se za hlavu. „Je to špatné!“

Žena k němu udělala krok a položila mu ruce na hrudník. „To je v pořádku, synku, mamka to chce.“

„Ne!“ odstrčil ji od sebe, až žena narazila zády do plotu. V tu chvíli už jsem byl na cestě k nim.

„Šílenče!“ vyštěkla žena a otočila se k odchodu. Pak uviděla mě, pokusila se mě obejít. Chytil jsem ji za zápěstí a strčil ji zpátky. „Co to děláte?“

„Johne, jste v pořádku?“ zeptal jsem se mého přítele.

„Doktore?“ byl překvapený, že mě vidí. Jako malé dítě ke mně přiběhl a objal mne. Chvěl se na celém těle.

„Jdu odsud,“ oznámila žena.

„Zůstanete tam, kde jste,“ poručil jsem. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Žena pohoršeně otevřela ústa, ale zůstala stát. Snad ji kdysi někdo vycvičil.

Otočil jsem se zpět na Johna. Zíral na mě, došlo mi proč. Ruku měl položenou v místě mé vnitřní kapsy. Cítil tam předmět, který znal. Sáhl jsem pro něj.

„Tohle je myslím vaše, Johne,“ podal jsem mu nůž.

John se otočil, dosud stál k ženě zády, takže nic neviděla. Teď si všimla nože v Johnově ruce a já matně zahlédl úlek v jejích očích. Zprávy, novinové články, šeptanda. Vrah ve Whitechapel. Vrah s nožem rozřezávající ženy na kusy.

„Ne!“ pokusila se chabě bránit, ale John ji silou přirazil k plotu a nožem jí přejel po krku. Zachvěl jsem se při tom pohledu, ale nemohl jsem od nich odtrhnout oči. Vypadalo to jako tanec, velmi intimní tanec. Žena zalapala po dechu a svezla se na zem. Z rozšklebené rány tekla krev a začala tvořit louži kolem hlavy.

Nezmohl jsem se na slovo, ani tehdy, když k ní John přiklekl a bodnul nožem do nehybného těla. A znovu. A ještě jednou. Pak nechal nůž v těle a začal řezat. Odshora dolů, zleva doprava, jak jen to šlo. Slyšel jsem párání šatů a mlaskání masa. Otevřel ji s překvapivou zručností. Sáhl do těla a vyříznul kus. Hodil ho ženě přes rameno.

Žaludek.

„Johne,“ promluvil jsem konečně.

Vzhlédl ke mně, na tváři mu ulpěla kapka krve. Chvíli to vypadalo, že mě nepoznává, potom otevřel ústa. „Doktore?“ zašeptal nejistě. Zmateně pohlédl na tělo pod sebou. Vyjekl, nůž zařinčel o dláždění a John vrávoravě ustoupil několik kroků. „Můj bože!“

„Johne to je v pořádku,“ přistoupil jsem k němu.

„Ne! Ne!“ měl jsem obavu, aby nezačal křičet. Všude tu žili lidé, nechtěl jsem vzbudit pozornost.

„Johne!“ poručil jsem nekompromisně. „Mlčte!“ vytáhnul jsem kapesník a začal mu otírat ruce od krve jako malému dítěti. „Slyšíte?“

Třásl se, z hrdla se mu ozývaly vzlyky. „Co jsem to udělal? Co jsem to udělal?“ ptal se, jako by odpověď neležela přímo před ním.

„Poslouchejte mě, Johne,“ donutil jsem ho se na mě dívat. „Zabil jste ji, protože jste myslel, že je to vaše matka.“

Prudce zavrtěl hlavou a pak začal zpomalovat. „Ššš,“ položil jsem mu ruku na rameno. „V pořádku. Ale musíte dokončit, co jste začal.“

„Cože?“

Natočil jsem ho směrem k tělu. „Prohlédněte si ji,“ zašeptal jsem. „Rozřezal jste jí břicho. Ne, neodvracejte se. Proč jste to udělal? Protože matka nosí své dítě v břiše. Zbavte ji toho daru. Matka jako ona si nezaslouží to privilegium nést v sobě další generaci. Je to tak?“ Znovu se pokusil zavrtět hlavou. „Je to tak?“ zopakoval jsem prudce.

„Ano!“ hlas mu přeskočil.

„Zvedněte nůž, Johne.“

Udělal to.

Přiklekl jsem s ním k tělu a odhalil jsem ránu.

„Tady řežte,“ řekl jsem.

Udělal to, co jsem říkal. Brzy držel v ruce kus masa. Byla to děloha.

„Půjdeme,“ vzal jsem ho kolem ramen a přikryl pláštěm jako ztracené štěně. Vedl jsem ho domů, on v dlaních držel matčino lůno a nemohl od něj odtrhnout oči. Šli jsme pomalu, nespěchali jsme a nevzbuzovali pozornost. Už téměř svítalo, když jsme se dostali ke mně domů. Pomohl jsem Johnovi smýt krev, znovu jsem schoval nůž. Děloha ležela zabalená v ubrousku na stole. Až, když jsem do Johna dostal sklenici skotské, došla mu vážnost situace.

„Zabil jsem ji,“ vykoktal.

„Ano,“ nemělo smysl mu to vyvracet.

„A vy jste mě nezastavil!“ vyštěkl.

Opřel jsem se v křesle. „Ne, nezastavil. A udělal jsem dobře.“

„Jak to můžete říct?“

Cítil jsem, jak na mě padá příjemná únava. Taková touha po spánku mi byla téměř neznámá. Pomáháme si s Johnem navzájem, napadlo mě. „Všiml jsem si toho,“ řekl jsem pomalu, aby měl čas myslet. „Když v sobě budete ty pocity držet, nakonec vás zničí. Milujete svou matku, Johne. A víte, že je to špatné. Proto se vždycky zastavíte, když byste se měl k jiné ženě byť jen přiblížit. Vidíte v ní matku.“

„Ale vražda je špatná!“

„Vaše zdraví je přednější,“ vysvětlil jsem mu. „Ty ženy by v prostředí Whitechapel moc dlouho nepřežily. Alespoň posloužily něčemu dobrému. Pomohou vás vyléčit, Johne. Pomohou vyléčit muže, který bude jednoho dne slavným sportovcem a profesorem.“

Opřel se v křesle a pomalu vydechnul. „Bojím se, že mi to nepomůže. Dělám špatné věci, doktore.“

Zvedl jsem se a přistoupil k němu. „Věřte mi, Johne. Jsem lékař a vím, co dělám.“

Za chvíli jsem ho vyprovodil. Vrátil jsem se do pokoje, posadil jsem se na křeslo a za chvíli jsem usnul. Blažený spánek.

 15.9.1888

 Odložil jsem noviny. Články se hemžily zvěstmi o postupu vyšetřování. Policie tvrdila, že vrah musí být řezník nebo kožešník. S úsměvem mě napadlo, že učiteli by nikdo vraždu nepřipsal. Sledoval jsem všechny články o Whitechepelském vrahovi se vzrůstajícím zájmem. To, že jsem se na něj zaměřil, mi naplnilo mezery ve dni. Čas od času jsem si zapsal nějakou poznámku a vše jsem zakládal do Johnovy složky. Práce mě unavovala, ale tím příjemným způsobem. Byl jsem šťastný a spalo se mi nejlépe za poslední léta.

Na krbové římse mi stála sklenice a v ní naložená děloha. Vystavil jsem ji schválně. John měl dnes přijít a měli jsme spolu probrat jeho pocity týden od vraždy. Dal jsem si záležet, aby všechno vypadalo co nejnevinněji. Chtěl jsem, aby si John všímal detailů sám a ty na něj působily. Vedle dopisů na stole jsem místo nože na obálky položil jeho nůž. Vedle křesla na stolek jsem pak položil noviny s palcovým titulkem o vraždě Annie Chapmanové, to byla ona žena, kterou jsme… kterou John před týdnem zabil.

Otevřel jsem Johnovu složku. Těšil jsem se, až přijde. Budu moct doplnit další informace o jeho stavu. Potřebuji vidět vývoj jeho šílenství, abych ho mohl popsat. Měl jsem štěstí, že přišel ke mně.

Paní Rickmanová vešla a přinesla čaj. „Přišel za vámi pan Druitt,“ řekla mi, když pokládala tác.

„Ano, zavolejte mi ho sem. Děkuji.“

„Co mám říct, když přijde někdo další?“ zeptala se paní Rickmanová.

„Pokud to nebude akutní, počkají do zítra. Pan Druitt je přednostní pacient,“ usmál jsem se.

Paní Rickmanovou nahradil John. Vstal jsem a přivítal se s ním potřesením ruky.

„Rád vás vidím, Johne. Vypadáte dobře,“ posadili jsme se. „Jak se cítíte?“

Oči mu sklouzly k noži na stole, protřel si ruce o sebe. „Dobře, doktore. Cítím se lépe. Ale všechny ty zprávy,“ dodal, když se otočil, aby zkontroloval, že jsou dveře zavřené. „Ničí mě. Říkají o mně, že jsem jeden z nejhorších vrahů všech dob. Chladnokrevný. Nic nevědí.“

„Ani nechceme, aby něco věděli. Kdyby vás chytili, Johne, skončil byste na šibenici,“ vydechl jsem. „A já vedle vás.“

„Já vím. Ale jsem dobrý člověk. Vy to víte, doktore. Jsem dobrý člověk, nezasloužím si, co se o mně povídá.“

„To jistě ne,“ sáhl jsem po novinách a položil je na stůl. „Ale vás by nikdo nepodezříval. Jistě jste četl o dopisech, které chodí na Scotland Yard. Vzbudil jste veřejné šílenství. Lidé se považují za vraha, zjišťují, že v ulicích není bezpečno. Možná, Johne, že změníte dějiny. Že si lidé konečně uvědomí, že by se měli starat o nižší vrstvy.“

„Ale o tohle nestojím,“ vydechl John. „Chci se jen vyléčit. Přestat vídat matku v každé hnědovlasé čtyřicátnici. Dnes ráno, když jsem nastoupil do vlaku, jsem si byl jistý, že jsem ji zahlédnul na nástupišti. Dřív, než jsem si ji stihnul prohlédnout, vlak se rozjel a ona se mi ztratila z očí. Doktore, já chci jenom klid.“

„A budete ho mít, to vám slibuji, Johne. Teď, abychom pokračovali. Jak se díváte na to, co se stalo před týdnem?“

„Ztratil jsem sám sebe. Zahlédl jsem ji, když odcházela z hospody. Viděl jsem v ní matku, kvůli vlasům a tomu, jak se pohybovala. Musel jsem se přesvědčit, že je to ona. Nebyla, to jsem zjistil, když jsem ji dohnal. Mluvil jsem s ní, slíbil jsem, že jí zaplatím, když se se mnou projde a promluví. Protože, i když jsem věděl, že to není ona, občas jsem ji zahlédl v tom, jak mluvila. A já jsem měl matce tolik co říct.“

„Co jste jí řekl?“ zeptal jsem se.

„Všechno, co nemůžu před matkou vypustit z úst. Že jsem rád, že mi dala život. Že se o mě starala. Že mě milovala. A že já ji vždycky miloval. A miluji! Má drahá maminka.“

„A co se stalo potom?“

„Došlo mi, že je to špatně. Nemůžu spát se ženou a myslet přitom na matku. Je to zvrhlé. Tak jsem musel přestat. Pak jste se objevil vy. Měl jste s tou ženou takovou vyřídilku, to bych si nedovolil. A když jste vytáhnul nůž a podal mi ho, jako bych zapomněl, co je správné. Chtěl jsem ji mít z krku. Aby mě už neobtěžovala. Abych na ni nemyslel. Chtěl jsem zabít svou matku.“

Domluvil a s úlevou se opřel v křesle. Natočil hlavu a já si byl na okamžik jistý, že se jeho pohled zarazí na sklenici s naloženou dělohou. Jeho pohled po ní jen sklouznul, naprosto ji ignoroval. Přehlédl ji? Nedošlo mu, na co se dívá? Hlavou mi vířily myšlenky. Něco nebylo správně.

„Víte, doktore,“ řekl najednou. Zaslechl jsem v hlase tu samou tvrdost, s jakou zaútočil na Annie Chapmanovou. „Kdybyste tam nepřišel, neměl bych té ženě jak ublížit.“

Neměl jsem na to co říct a jeho pohled mě pálil. Můj John na mě útočí. Znovu! A tentokrát s neskrývaným výsměchem. Tohle nebyl John, kterého znám. Tohle byl vrah.

„Ale víte co?“ pokračoval vesele. „Jsem vám vděčný. Postavit se vlastní matce! Nedokázal bych to a vy jste mi dal příležitost, dal jste mi…“ rozpřáhl ruce, ale jeho řeč se zastavila. Konečně uviděl sklenici na krbové římse a oči se mu rozšířily poznáním.

„Co jsem vám dal?“ pobídnul jsem ho.

„To je zvrhlost!“ vykřiknul John a postavil se. Hlas se mu vrátil do normálu. „Jak to tu můžete mít tak vystavené? Doktore!“

Vstal jsem a udělal krok k němu. „Uklidněte se, Johne. Pokud si dobře vzpomínám, byl jste to vy, kdo ji přinesl až sem. Co jsem měl dělat? Nakrmit jí toulavé kočky?“

„Ale mít ji tady…“

„Je nutné pro vaši léčbu.“

„Jak mi to pomůže?“

„Právě jsem to viděl na vlastní oči, Johne, ale nemohu zatím nic říct. Musím nad tím přemýšlet.“

Tahle odpověď ho jistě neuspokojila, ale přešel to mlčením. Místo toho zamířil ke dveřím.

„Musím jít,“ řekl polohlasem. „Až přijdete na to, jak mi pomoct, možná se ukážu.“

„Nashledanou, příteli.“

Se sklopeným zrakem mě opustil.

***

Seděl jsem na křesle. Na stole přede mnou stála láhev s dělohou, vedle ní ležel nůž, noviny a Johnova složka. Měl jsem chuť ten výhled obohatit lahví skotské, ale potřeboval jsem čistou hlavu. Zjistit, co jsem dnes viděl. Co se stalo s Johnem?

Byl slušný a vychovaný člověk. Plný morálky a s citem pro pravidla. Měl jediný hřích a to, že se zamiloval do své matky. Snažil se té touhy zbavit, protože si uvědomoval její špatnost. Trápil se tím a pořád na to myslel. To v něm začalo vyvolávat sklony k agresi a teď neví, co si s tím počít.

Ale.

Něco viselo ve vzduchu. John se snažil své touhy zbavit za každou cenu. Já ho podporoval a vzešla z toho další vražda. John se jí bránil, ale když na mě dnes mluvil, měl jsem pocit… ne, věděl jsem, že mi děkuje. Jako by byl John šťastný, že se konečně může projevit.

Ten druhý John mě děsil. Byl nekompromisní. Lišil se od mého citlivého Johna jako noc a den. Byl to pan Hyde.

Musel jsem ho vidět znovu.

 25.9.1888

 S Johnem jsem nemluvil. Jeho případ mi stále ležel v hlavě a i díky němu jsem zase nespal, ale měl jsem i další pacienty a nemohl jsem si dovolit zanedbávat je. Dnes jsem si konečně udělal chvilku klidu a mohl jsem se vrátit k důležitější věci, než k rýmám, tuberkulózám a zlomeným rukou.

Přesvědčím Johna, aby se mnou šel večer ven. Až se mnou bude venku, donutím druhého Johna, aby se ukázal, a promluvím s ním. Potom možná přijdu na způsob, jak s ním pracovat.

Jestli chci Johna vyléčit, musím situaci popohnat. Není to vůči němu pěkné, ale bez trochy násilí ho nikdy nedostanu tam, kam chci. Bude to taková malá léčba šokem. Nakonec mi bude vděčný.

Otevřeme spolu budoucnost.

 29.9.-30.9.1888

 John o mém pozvání ven zprvu nechtěl ani slyšet. Když jsem slíbil, že pro něj mám informace o jeho léčbě, tak ho odsouhlasil. Nechtěl se ale vracet do Whitechapel. Řekl jsem mu, že nemusíme na East End, znal jsem dobře místo, odkud to budu mít blízko domů a on na vlak. Přesvědčit ho dalo práci a já si uvědomil, že jsem ztratil Johnovu důvěru tím, jak jsem na něj útočil ze zálohy. Neměl to rád, to jsem přeci věděl. Přesto jsem to dělal pořád dokola.

„Chci vás pozvat na skleničku jako přítel, Johne. S omluvou za všechno, co jsem udělal špatně.“

Měl jsem ho v hrsti.

„Vím, že jste se snažil, doktore.“

„Nemohl jsem jinak. Váš otec byl můj přítel a vím, že by si pro vás přál jen to nejlepší. Vkládal ve mě důvěru, že se o vás postarám, když se mu něco stane. Byl jste pro mě přítelem, stále jste. Udělal bych pro vás cokoliv, Johne. Je mi líto, že jsem nebyl schopný vám pomoct.“

„A mně je líto, že jsem byl vůči vám tak krutý. Byl jsem to já, kdo chtěl pomoc a pak jsem neměl dost odvahy pokračovat. Otec vám důvěřoval, já vám důvěřuji celým svým životem. Vystavil jsem vás riziku, nezklamal jste mě, snažil jste se mi pomoct a já nevydržel. Omlouvám se, Jacku.“

John byl vždycky citlivý a přemýšlivý člověk, tušil jsem, že omluva nezůstane bez odezvy.

„Děkuji, Johne,“ podali jsme si ruce a mě bodlo u srdce při myšlence, že mého drahého Johna opět klamu. Bylo to pro jeho dobro. A pro mé.

Vyrazili jsme tedy a večer jsme už seděli v hospodě. Dovedl jsem ho do obyčejné hospody, ne takového pajzlu jako minule. A stejně tak jsme byli dost daleko od míst, která by Johnovi připomínala nešťastné události předešlých nocí. Chodili sem slušní lidé, stejně tak tu bylo v rozích místnosti možno najít pár lidí z nižších vrstev. Mohl jsem alespoň udělat takový ústupek. Celou dobu jsem byl moc unáhlený, ale teď, když jsem našel svůj cíl, nebylo kam spěchat.

„Řekněte, Johne, co jste dělal celou tu dobu?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.

„Měl jsem několik přednášek a jeden zápas. Prohráli jsme, jen tak tak, ale s letošním mistrovstvím se můžeme rozloučit. Snad příští rok.“

„Přál jsem vám výhru, je škoda, že to dopadlo takhle. A co váš bratr?“ John o své rodině moc nemluvil, neměl s nimi dobré vztahy. Žil sám.

„Nemluvil jsem s ním. Jsem si jist, že se má dobře.“

„Překvapuje mě, že se s bratrem nevídáte. Váš otec měl vždycky za to, že jste spolu zadobře.“

„Bratr si myslí, že je se mnou něco v nepořádku. Ale ne tak, jak to se mnou v nepořádku je. Myslí si, že proto, že nejsem schopen jednat se ženami a žádnou nemám, tak se přikláním k mužům. Je to hlupák a šíří o mně lži,“ vysvětlil John a tvářil se nespokojeně. „Bojím se, aby ty zvěsti nezničily moji pověst.“

„Nejlepším řešením by bylo najít si ženu. Muž ve vašem věku, žijící sám, to vskutku vyvolává mnoho otázek,“ přiznal jsem.

„Vy víte, čím to je,“ řekl chladně. „Přál bych si, aby to tak nebylo. Vy, doktore, také nemáte ženu a to jste o pár let starší než já. Čím to je?“

„Zasvětil jsem svůj život práci,“ odpověděl jsem. „Nikdy jsem neměl na ženy čas. Nepotřebuji je. Mám svou služebnou a zbytek mě nezajímá.“

„Ale musíte mít potřeby, ne?“

„Vy je máte, Johne?“

Zmlknul a zapíchnul pohled do stolu.

„Omlouvám se, to jsem neměl říkat. Jistě, každého muže jednou za čas napadne touha. Ale bydlím na Whitechapel road. Nemám to daleko do špinavých ulic, jestli víte, co tím chci říct.“

„Já se omlouvám, nemám se ptát na takové otázky,“ snažil se napravit své vychování John.

„To je v pořádku. Vím, že jste to nemyslel zle. Sám jste mi to řekl. Jste dobrý člověk. Nikdy byste nechtěl nikoho vysloveně urazit.“

„Ne, nechtěl. Proto mě hodně trápilo, jak jsem se k vám choval,“ přiznal John.

„Nemluvme o tom. Vše je odpuštěno,“ na ta slova jsem nám nechal nalít další skleničku a připili jsme si na znovuzískané přátelství. Měl jsem však tušení, že nebude mít dlouhé trvání.

„Slíbil jste mi, že mi řeknete, na co jste přišel,“ připomněl John později, když už jsme byli na odchodu. Bylo něco před půlnocí. Pomalým krokem jsme se vydali na sever, já mířil domů a John na nádraží. Nevěděl jsem, jestli mu mám říct o druhém Johnovi. Nepovedlo se mi ho vyprovokovat v hospodě a teď už jsem chtěl svou snahu vzdát. Věřil jsem, že se ukáže v pravou chvíli.

„Myslím, že vaše výbuchy agrese jsou způsobené tím, že si odepíráte myšlenky na matku,“ vysvětlil jsem. „Tím, jak se trápíte, jestli je to správné nebo špatné. Potom nemáte čas přemýšlet nad jinými věcmi a reagujete přehnaně. Myslím, že kdybyste nechal volný průchod myšlenkám, vaše problémy by částečně zmizely.“

„Jak to myslíte?“

„Nesmíte se bát myslet na matku. Do hlavy vám nikdo nevidí, Johne.“

„Je to hřích…“ začal svůj výklad, ale byl přerušen cizím hlasem, který volal moje jméno.

„Jacku!“

„Liz,“ mířila k nám Elizabeth, prostitutka, kterou jsem jednou za čas navštívil. Naposledy včera, abych jí nabídnul setkání.

Ucítil jsem, jak mě John chytil za paži a tvrdě stisknul.

Elizabeth odpovídala všemu, co Johna na ženách zajímalo. Bylo jí přes čtyřicet, měla hnědé vlasy a její zuby nebyly v ideálním stavu. Když nemohl Mohamed k hoře... Už jsem nemohl spoléhat na náhody. Tohle byl přímý útok na druhého Johna a byl čas na jeho tah.

„Tohle je ten tvůj přítel?“ zavrněla Liz a podívala se na Johna.

„Ano, můj přítel John, Johne, tohle je Elizabeth,“ otočil jsem se na Elizabeth, jako by se nic nestalo. „Je trochu plachý.“

Byl jsem s Liz domluvený. Hodně jsem jí o Johnovi řekl, samozřejmě jen to, co bylo nezbytné. Že se bojí žen. Že myslí jen na svou matku. A hlavně, že s tím potřebuje pomoct. Za pár pencí byla Liz ochotna udělat cokoliv.

„Jack se o vás nikdy nezmínil,“ řekl John s pohledem upřeným na Liz. Stále tisknul mou paži, jako obvinění za to, do čeho jsem ho znovu namočil. „Omlouvám se, spěchám,“ pustil mě a vykročil napřed. Podle jeho rychlých pohybů jsem poznal, že je rozzlobený.

Liz se na mě podívala. Jen jsem kývnul a ona se rozběhla za Johnem. „Smím jít kousek s vámi?“ zeptala se a zavěsila se na jeho ruku. Dokázal jsem si představit Johnovy pocity. Jeho matka, pro něj to bude vždycky matka, mu tiskne ňadra k paži, usmívá se na něj a útočí svým šarmem. Musel mě nenávidět. Čas pro druhého Johna, aby se ukázal.

Šel jsem pár metrů za nimi. Pomalu, vyčkával jsem na jakýkoliv zvrat. Ruku jsem měl v kapse kabátku a držel jsem svůj. Ne. Johnův. Johnův nůž.

Liz se něčemu zasmála.

John k ní otočil tvář a něco řekl.

Lampa zablikala.

John něco pomalu vytahoval z kapsy.

Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy zatlačil Elizabeth ke zdi. Vyjekla a pokusila se zavolat moje jméno. Ještě jsem zahlédl, jak se podívala mým směrem. Žádala o pomoc. John jí přejel nožem po krku a Elizabeth zachroptěla. Už jsem došel dost blízko, abych viděl, jak široce má otevřená ústa a v očích slzy.

Z prvotního šoku mě vyrušily kroky. Nějaký muž se zastavil uprostřed ulice.

„Jděte,“ zasyčel John.

Jako by mě bodnul šídlem, rozběhnul jsem se za tím mužem. Byl dost chytrý na to, aby se nezdržoval a dal se na útěk. Byl rychlejší a ztratil se mi ve tmě. Chvilku jsem váhal, jestli pokračovat v nesmyslném pronásledování, a pak jsem se vrátil zpátky za Johnem. Stál pořád na tom samém místě a shlížel na bezvládné tělo u svých nohou. Ani se neotočil, když jsem přišel blíž.

„Musíme jít,“ oznámil jsem mu. „Ten muž určitě zavolá policii.“

„Ještě jsem tu neskončil,“ zasyčel John.

„Musíme jít!“

Chňapl po mně a přimáčkl mě na stěnu jako předtím Liz. Před obličejem mi zamával nožem. „Vidíte, doktore? Vzal jsem ho s sebou. Věděl jsem, že se bude hodit,“ uchechtl se. „Ale vy mě musíte nechat dodělat mou práci, slyšíte? Musím ji roztrhat na kusy a odnést si je domů, aby byla pořád se mnou, abych ji měl u sebe a mohl ji cítit!“

Zalapal jsem po dechu. Byl úplně mimo sebe, mohl mě klidně zabít. Nečekal jsem, že se to takhle zvrtne. „Johne, brzy tu budou, musíme jít.“

„Moje práce!“

„Přijde vniveč, když vás popraví!“

Odfrkl si a pustil mě. „Máte pravdu. Zase,“ naposledy pohlédl na tělo. „Vždycky máte pravdu,“ zašeptal. Otřásl jsem se. „Jdeme!“ poručil, chytil mě za zápěstí a rozběhl se ulicí. Nevím, kudy mě vedl, ale pohyboval se s jistotou, jako by znal každou ulici a každý temný kout ve Whitechapel. Probíhali jsme uličkami a krčili jsme se ve stínu pokaždé, když kolem procházeli strážníci. Znal John ulice? Jak často sem doopravdy zavítal?

Zpomalil, nejspíš uznal, že už jsme dost daleko. Pustil mou ruku, spíš ji odhodil. „Jste rozzlobený,“ konstatoval jsem.

„Ano, jsem!“ okřikl mě. „Měl jsem možnost porazit matku a kvůli vaší neschopnosti jsem o ni přišel!“

„Kdybyste si dával větší pozor, nemusel ten muž vůbec nic vidět.“

„Takže je to moje vina?“ zeptal se chladně. Čekal bych, že bude křičet, ale místo toho se jen díval s očima jako led. „Moje vina? Vy, doktore, jste ji zavolal. Vy jste to věděl! Vy jste to chtěl! Viděl jsem ten nůž! Tohle vy chcete! Tohle vás těší! Když váš drahý John, váš milovaný John, zabíjí kurvy!“ Přišel až těsně ke mně a přiložil mi nůž ke krku. Pokusil jsem se couvnout, ale druhou rukou mě chytil za rameno. „Líbí se vám to. Ale co kdyby váš drahý John zabil vás? Co, doktore? To už by taková zábava nebyla, ne?“

Děsil mě. Bál jsem se o svůj život. V tomhle rozpoložení by John nezaváhal ani vteřinu, aby mi podříznul krk. Všechno moje snažení o jeho vyléčení bylo v koncích! Zklamal jsem. Tohle bylo, co jsem chtěl, druhý John, a když se objevil, nebyl jsem schopný ničeho. Ničeho, jen čekání na smrt.

„Kde je vaše moudrost teď, doktore?“

„Johne, prosím.“

Vysmál se mi. Začal se zalykat smíchy a pověsil se na mě. V tom záchvatu veselí mě poplácal po rameni. „Jste směšný,“ řekl, když se uklidnil. „Ale bez vás to není ono.“ Konečně ode mě ustoupil a rozhlédl se. „Ještě jsem neskončil.“

„Co chcete dělat?“

Znovu mě chytil za zápěstí a táhnul ulicí. „Tohle mi nestačilo. Vám snad ano? Jistěže ne. Musíme najít ještě jednu, abychom si užili tu správnou zábavu. Ta kurva mi už nebude strašit v hlavě. Zbavím se jí! Dnes!“

Nevím, jak daleko jsme šli, ale už jsem neslyšel policejní píšťaly. Ulice, na které jsme se octli, byla klidná a skoro prázdná. Procházelo tu několik žen hledajících práci nebo možnost uložit se na noc. Myslím, že se blížila jedna hodina ranní, pokud jsem dobře slyšel odbíjet hodiny v tom shonu.

„Vidíte ji?“ zašeptal mi John do ucha. „Vidíte? To je ona. Chodím se sem na ni dívat, ani jsem vám to neřekl. Chtěl byste za ní jít! To jsem nemohl dovolit. Chtěl jsem se na ni dívat, protože je tak krásná.“

Ukazoval mi ženu, byla podobná těm ostatním. Malá, hnědé vlasy, kolem čtyřicítky. Potácela se, byla opilá. „Vypadá jako vaše matka.“

„Je to moje matka,“ syknul John.

„Jistě,“ ustoupil jsem tomu bláznovi.

„Zabiju jí,“ oznámil mi John věcně. „A vy se budete dívat, doktore. Poradíte mi jako předtím, ano? Důvěřuji vám, jste přeci můj přítel, Jacku, je to tak? Jste můj přítel?“

Nadechl jsem se a vytáhnul nůž. „Jistě, Johne. Váš nejlepší přítel.“

Pak jsem držel tu ženu v uličce, zatímco jí John řezal krk. Byl jako smyslů zbavený, jako by chtěl dohnat to, co na Liz zanedbal. Jen co jsem ji položil na zem, tak se na ni vrhnul a bodnul jí nůž do těla. Nevím, kolik řezných ran udělal, nepočítal jsem to, ale rozevřel ji jako knihu. Ani na pitevním stole by nedokázali udělat tak čistou práci.

Vzhlédl ke mně. „Veďte mě,“ řekl. Klekl jsem k němu a chytil jsem ho za ruku s nožem. Vyřízli jsme několik orgánů, John je vybíral a házel té ženě za hlavu. Díval jsem se na jeho práci a necítil hnus ani opovržení. Cítil jsem fascinaci a lásku.

Žaludek položil mezi paži a tělo. „Houpá ho jako dítě,“ zašeptal mi do ucha. „Ledvinu, vyřízněte jí ledvinu.“

Zatímco jsem dělal, jak mi řekl, přesunul se k obličeji. „Matka neměla tak velký nos,“ řekl a začal pracovat. Uřízl kus nosu, potom upravil ústa a rozřízl oční víčka. Nevypadal spokojený se svou prací, ruce se mu roztřásly. „Ne. Nevypadá jako ona! Nevypadá ani trochu jako ona!“ Udělal několik řezů bez ladu a skladu. „Ne,“ zakňučel.

„Johne,“ vytáhnul jsem ledvinu a podal mu ji. Zabalil ji do kapesníku a strčil do kapsy u kabátu. „Měli bychom jít,“ řekl jsem.

„Nevypadá jako ona,“ zopakoval John trpce.

Vstal jsem a vytáhl ho na nohy. „Pojďte, nechte ji být.“

Chytil mě za kabát a přivinul se ke mně jako dítě. „Není to ona,“ opakoval.

Vedl jsem ho pryč, klopýtal. Musel jsem mu sebrat nůž, aby ho cestou nepustil.

„Doktore, nebyla to ona,“ šeptal. „Vypadala tak nádherně, ale nebyla to ona. Matka nepije. Matka je krásná. Matka mě milovala. Jsem jako ona. Blázním, vidím duchy. Doktore, já už nemůžu.“

„Bude to v pořádku,“ slíbil jsem.

„Proč mi nepomůžete?“

„Pomáhám vám.“

„Ne,“ jeho hlas se zlomil, znovu to byl druhý John. Odstrčil mě od sebe. „Chcete ze mě udělat cvoka. Chcete mě jen využít pro svou práci. Už ne!“ rozběhl se pryč. Neměl jsem možnost ho zastavit. John mi zmizel ve tmě a já se vrátil domů sám a zkrvavený. Čekal jsem, že opět přijde to slastné uvolnění a já usnu jako dítě, ale nestalo se tak. Nezamhouřil jsem oka.

 1.10.1888

 Již včera odpoledne se objevily články o dvojité vraždě. Vrahovi dali dokonce jméno. Město mu začalo říkat Jack Rozparovač a já se cítil potěšen a zároveň ohrožen tím, že náhodou zvolili právě mé křestní jméno. Obavy to byly zbytečné, ale ten hloupý pocit přetrval.

Daily News také otiskly dopis, který měl údajně napsat vrah. Napsal ho ještě před dvojitou vraždou a vysmíval se policii. Podepsal se jako Jack Rozparovač – tak odtud měli jméno. Dopis byl napsaný červeným inkoustem snad připomínající krev a sliboval, že další ženě uřízne ucho a pošle ho policii. Noviny nezapomněly připomenout, že Catherine Eddowes, poslední oběť, měla zohyzděný obličej a skutečně jí část ucha chyběla.

Jen náhoda, pomyslel jsem si, ale nepřesvědčilo mě to.

Lidé začali panikařit víc než dřív. Objevovaly se nabídky odměn za dopadení vraha a nebyly to žádné malé částky. Pohybovaly se od sto liber výš, kdyby se takové peníze dostaly do ruky člověku z Whitechapel, nejspíš by ani nevěděl, co s nimi dělat. To samozřejmě jenom umocnilo snahu lidí se zviditelnit. Ještě ve večerních edicích novin vycházely nové pohlednice a dopisy, které přišly. Policie měla čím dál víc práce.

Zajímalo mě, co teď asi dělá John. Jestli sleduje zprávy tak pečlivě jako já.

 16.10.1888

 Policie i domobrana se snaží. Dokonce poslali i psi, aby vypátrali vraha. Bez úspěchu.

Měl jsem spoustu práce. Spousta z mých starých pacientů začala kolabovat a vyžadovat stále víc pozornosti. Mají strach z Jacka Rozparovače. Takový iracionální strach z osoby, která o ně nemá zájem. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Stejně tak jsem nemohl spát. V hlavě jsem měl Johna, chtěl jsem si najít čas a navštívit ho, abych věděl, jak na tom je, ale moje povinnosti mi nedaly šanci. Doufal jsem, že je v pořádku. Sám jsem viděl, jaký jsme rozpoutali oheň. Ale byl to jen oheň v ulicích Londýna, až k Johnovi nemohl dojít.

Dnes se ale moje priority změnily.

Dostal se mi do rukou článek. Daily News otiskly další dopis, který přišel. Spolu s dopisem přišla i ledvina. Otřáslo to všemi, a kdo ví, jak moc to ještě veřejností otřese. Bylo teprve dopoledne, odpoledne o tom bude mluvit celé město. Dopis zněl následovně:

 Z pekla

Pane Lusku

Posilám vám půlku ledviny kerou sem sebral jedný ženský a připravil pro vás druhou púlku sem opek a sněd byla to nádhera můžu vám poslat krvavej nůž kerej ji vytáhnul dyž eště chvíli počkáte

podpis Chyť mě když to dokážeš

Pane Lusku

 Polil mě studený pot. Představil jsem si Johna, jak se krčí u sebe doma a píše tenhle dopis. Vzdělaný člověk jako on by nenapsal něco tak úděsného! John ne, ne můj John, ale pan Hyde ano. Druhý John by mohl něco takového napsat. Kdo jiný by měl ty nervy, aby poslal Luskovi ledvinu?

Geroge Lusk byl hlava zdejší domobrany. Měl mnohem větší podporu lidí než Scotland Yard. Od začátku vražd se k němu přidaly desítky lidí, rozhodnutí Jacka Rozparovače dopadnout. Byl velitel lovu a to ho zdejší policie neviděla ráda míchat se do jejích věcí.

John nebyl zdejší, jak by znal Luska? Zavrtěl jsem hlavou. Nad čím to přemýšlím? John mi už dokázal, že o jeho nočních vycházkách nevím vůbec nic. A Luskovo jméno bylo už v pár novinových článcích. Mohl se o něm dozvědět snadno. Z Luska se postupně stávala hvězda. Byl to on, kdo rozmisťoval hlídky na ulici. Říkalo se, že stojí o místo na policii, jenže ho tam nikdo nechce. Proč někdo nepodezříval jeho? Takový kariérista by měl pro vraždy největší důvod!

Ten nápad, že by John poslal takový dopis, se mi nelíbil. Co to o Johnovi říkalo? Vysmívá se snahám policie? Snaží se na sebe strhnout pozornost? Nebo se tím chtěl vysmát mně? Podívejte, doktore, dokážu se rozhodnout i bez vás. Nejsem žádná loutka. Mám vlastní rozum!

Praštil jsem novinami. Jak to mohl udělat? Jak jsem mohl dopustit, aby se mi celý případ vymknul z rukou? Byl jsem si tak jistý, že John neudělá nic, co bych nechtěl. Jenomže tu byl pan Hyde. Ten chlap všechno zničil. Mohla to být čistá práce, všechno nasvědčovalo tomu, že to bude čistá práce. A pak přijde on a vysměje se mi do tváře!

Odmítnul jsem se vzdát. Svou práci jsem měl již rozepsanou a dotáhnu ji do konce. Musím zjistit, jestli to byl John.

 18.10.1888

 Musel jsem počkat, až budu mít volný den. Nespal jsem. Jsem unavený, bolí mě hlava a moje soustředění se zhoršuje. Myslím jen na Johna. Dokola jsem si přehrával, jak by mohl vypadat náš rozhovor. Prošel jsem všechny možné konce, ty dobré a i ty špatné. Připraven na všechno.

Už je to dávno, co jsem Johna navštívil. Naposledy ještě za života jeho otce. Zaklepal jsem na dveře a čekal. Nikoho jsem uvnitř neslyšel. Byl pracovní den, John mohl být v práci nebo na kriketu. Měl jsem se ohlásit předem. Zkusil jsem znovu zaťukat, ale bez úspěchu. Nikdo nebyl doma.

„Jestli hledáte Montagua, rovnou to vzdejte,“ ozvalo se za mnou. „Už celé dny nevytáhnul paty z domu.“

Za mnou stál William Druitt. Viděl jsem ho naposledy před lety, ale byl tak podobný otci, že bych ho poznal kdekoliv. Byl to Johnův starší bratr. „Williame,“ pozdravil jsem. „To je let.“

„Promiňte, my se známe?“

„Jack Morton, znal jsem vašeho otce.“ Potřásli jsme si rukou.

„Vy jste Montagův doktor, že?“ zeptal se William a já přikývl. „Jsem rád, že jste přišel. Montague přestal chodit do práce, hrozí mu vyhazov. Nevím, co se děje.“

„Chápu. Těžko mu ale pomohu, když mi neotevře.“

„Mám klíče,“ kývnul William a já ustoupil od dveří. „Chvíli jsem si myslel, že jste některý z Montaguových přátel z kriketu. Nebo někdo jiný,“ dodal a já si vzpomněl, jak si John stěžoval, že si jeho bratra myslí, že jej přitahují muži.

„Ano, jsem i jeho přítel, ale především lékař. John naposledy říkal, že se necítí dobře. Nenapadlo mě, že to dojde tak daleko, že přestane vycházet z domu. Prosím, nechci se vnucovat, nemá to rád. Můžete mu říct, že jsem tady?“

„Jistě.“ William odemknul dveře a zmizel v domě. Měl jsem radost, že má o bratra starost. John bydlel sám a v jeho stavu ho to mohlo užírat. Zavřít se před světem je špatné. Čekal jsem a doufal, že mě John přijme. A pokud ne, bude muset svět tlačit zvenčí.

Moje obavy se rozplynuly. John stál mezi dveřmi a měřil si mě nejistým pohledem. „Doktore,“ oslovil mne.

„Johne!“

Nebyl schopný dívat se mi do očí. „Prosím, nechte mě o samotě.“

„Chápu,“ vydechl jsem. „Ztratil jste důvěru v mé schopnosti. Selhal jsem. Celé dny nespím a snažím se přijít na to, jak vám pomoct. Velmi bych si přál být vám schopen pomoct. Nejspíš ale nejsem. Omlouvám se, Johne.“

„Neomlouvejte se, Jacku,“ zamumlal.

„Johne, musíte dál žít. Neuzavírejte se. Nebudu vám už mluvit do života, když vám to pomůže, ale žijte.“

Přešel to mlčením. Povzdechnul jsem si a rozhodl se položit otázku, kvůli které jsem přišel.

„Jedno musím vědět, Johne. Poslal jste to?“

Podíval se mi do očí. Váhal. Potom se usmál. „Ano. Sbohem, Jacku.“ Zabouchnul.

Zůstal jsem tam stát jako hlupák. Neschopný slova. Dostal jsem, pro co jsem přišel, a přesto jsem se cítil zhrzený. John mi zabouchnul dveře před nosem. Nechtěl se mnou mluvit. Nechtěl mě vidět. Doufal jsem, že se vrátí, otevře s omluvou, ale nestalo se tak. Otočil jsem se k odchodu, když jsem zaslechl vrznutí pantů. Zadoufal jsem marně. Byl to William.

„Je mi líto, že vás Montague takhle odmítnul,“ řekl. Také nabídl, že mě vyprovodí na nádraží.

„Čekal jsem to. Podařilo se mi přijít na spoustu jeho problémů, zdá se, že si teď postavil hlavu a chce se je vyřešit sám. Jen doufám, že neudělá žádnou hloupost.“

„Co je s ním, doktore?“

„Nemohu vám říct všechno, to jistě chápete,“ odvětil jsem. „John, jak se zdá, trpí stejnou nemocí jako vaše matka. Doufal jsem, že se jí povede předejít, ale vypadá to, že ho dřív nebo později musí dostihnout.“ Nelhal jsem. Ne úplně.

„Matka. Budeme ho muset nechat zavřít, doktore?“ zeptal se William.

„To jsou unáhlené závěry, příteli. John se o sebe ještě dokáže postarat a ví, co dělá. Tahle uzavřenost je jen přechodná a věřím, že za pár dní přejde.“

„Chová se tak už přes měsíc. Ne takhle moc, ale je roztěkaný a výbušný.“ To byly důležité informace. Potřeboval jsem vědět, jak se John choval, kvůli svému výzkumu. „Víte,“ dodal William polohlasem. „Někdy jsem měl i pocit, že to byl on, kdo snad v Londýně zabíjí ženy.“

Trhnul jsem sebou. „Co vás vede k tomu, si to myslet?“

Zavrtěl hlavou. „Je to jen pocit. Občas, když ho vidím, jak se tváří… a je to horší a horší.“

„John by nebyl schopný nikomu ublížit, je to dobrý člověk.“

„Jaká škoda, že se šílenství nedá léčit.“

„Jednoho dne, Williame, budeme umět vyléčit i šílenství,“ rozloučil jsem se s ním při nástupu do vlaku.

S mým a Johnovým přispěním bude jednou snadné vyléčit i šílenství.

 25.10.1888

 Netušil jsem, že se můj nedostatek spánku projeví takto. Uvědomoval jsem si, že bych neměl pít, když jsem unavený. Bolela mě hlava, moje chuť k jídlu se ztrácela a moje soustředění mě úplně opustilo někdy v průběhu týdne. Přesto jsem skleničce neodolal. Doufal jsem, že odvede moje myšlenky. Neměly pořádnou formu, ale jeden motiv se v nich pořád opakoval.

John.

Chtěl jsem se ho zbavit. Jen pro jeden večer! Nenechal mě spát! Vracel se pořád dokola a já si byl vědom toho, že jsem mu nedokázal pomoct. Že jsem nedokázal splnit svůj cíl. Zatracený John! Chtěl jsem, aby mi vypadnul z hlavy! Potřeboval jsem spát! I kdybych se měl k spánku upít!

John.

Kvůli němu rostla panika. Kvůli němu mi lidé ve strachu bouchali na dveře. Kvůli němu se nemluvilo o ničem jiném než o vraždách. Kvůli němu jsem nespal. Kvůli němu byla moje naděje na budoucnost v troskách.

Neměl jsem chodit pít.

Seděl jsem v hospodě – v té samé, ve které jsme potkali Annie Chapmanovou. Snažil jsem se utopit myšlenky, ale vybral jsem si špatné místo. Byli tu snad ti samí muži, co hráli kostky, snad ty samé ženy, hledající možná práci, snad ti samí političtí diskutéři. Byl to úplně stejný večer, skoro jsem cítil Johnovu přítomnost, že sedí vedle mě a vypráví o Bismarckově politice. Měl jsem ten večer před sebou jako fata morganu.

Bylo mi z toho na nic.

Zatracený John.

Zatracený John!

„Vypadáte mrzutě,“ přisedla si ke mně mladá žena. „Něco vás trápí?“

Jen předstírala zájem, věděl jsem to. Byla mladá, měla světlé vlasy a zdála se vysoká, oproti ostatním ženám, které jsem znal. V první chvíli jsem ji chtěl odehnat, nehodlal jsem se s nikým bavit. Chtěl jsem spláchnout svůj žal. Ale nezmohl jsem se už na nic. Přistrčil jsem jí svou skleničku a ona ji dopila. „Co vám je po tom?“ dostal jsem ze sebe. Jazyk jsem měl ztěžklý, ale vymodlená únava se nedostavila. Byl tu jen John.

„Slušný pán, v neslušném podniku, opíjí se do němoty. Opustila vás snad žena?“ dala objednat další skleničku.

Zasmál jsem se. „To je přesné,“ opáčil jsem a přijal nabízenou sklínku.

„Jsem Mary Kelly.“

„Jack Morton.“

Měl jsem společnici v mé snaze se utopit. Byla šťastná jen za to, že se může zadarmo napít. Nevyptávala se a já nemluvil. Seděla na Johnově místě a fata morgana se rozptýlila. Už to nebyl ten stejný večer. Bylo mi lépe.

Nehodlal jsem s ní spát. Byl jsem v koncích. Začínal jsem být unavený a s tím přicházel strach, že i přesto neusnu. Rozloučil jsem se s Mary Kelly, slíbil jsem jí, že se znovu uvidíme. Nesnažila se mě odtáhnout do svého hnízda. Brát si k sobě opilé muže? Ani šlapky nejsou hloupé.

Došel jsem až domů. Byla tma a já si představoval, jak padám do postele a spím. Konečně spím!

„Zapomněl jste na mě, Jacku?“

Srdce se mi málem zastavilo. Stál mi v zádech a usmíval se.

„Johne!“ vyjeknul jsem. „K smrti jste mě vyděsil!“

„Ne, ne k smrti,“ řekl to až nespokojeně. „Zapomněl jste na mě.“

„Nezapomněl,“ bránil jsem se. „Myslím na vás stále, ale neměl jsem odvahu…“

„Zapomněl jste na mě!“ rozkřičel se a střep v mé hlavě se zabodl hloub. „Raději se zahazujete s nějakou kurvou!“

„Johne…“

„Mlčte!“ křičel, musel probudit půlku ulice. „Nenavštívil jste mě! Nesnažil jste se!“

„Vyhodil jste mě!“

„Zapomněl jste na mě!“ prudce do mě strčil, až jsem narazil zády do dveří. „Za to mi zaplatíte,“ zasyčel a otočil se. Na odchodu jsem ještě slyšel, jak si tiše mumlá. „A ta kurva taky.“

 1.11.1888

 Paní Rickmanová mi naordinovala dovolenou. Neodbytné pacienty vyháněla smetákem. Je to zlatá žena. Usmyslela si, že jsem nemocný a musím přiznat, že jsem tak vypadal. Od setkání s Johnem toho večera jsem téměř nejedl. Byl jsem bledší než obvykle, vlasy jsem měl neumyté a zplihlé. Neměl jsem na nic sílu. V jednu chvíli jsem se rozkřičel na pacienta, který mi tvrdil, že ho Jack Rozparovač pronásleduje cestou z práce. Měl jsem plné zuby těch výmyslů a žvástů.

Tak se mě ujala paní Rickmanová. Je to zlatá žena.

„Říkala jsem vám, ať se nepřepínáte,“ napomínala mě, když mi lila polévku. „Spal jste vůbec?“

„Ano.“

„Mám v ruce naběračku,“ zahrozila.

„Ne,“ povzdechl jsem si. „Nespal.“

„Potřebujete doktora,“ rozhodla za mě paní Rickmanová.

„Ne, děkuji. Stačí mi jen chvilka klidu,“ bylo to směšné, ale nenáviděl jsem návštěvy lékařů. Věděl jsem, jak to v téhle práci chodí a možná i proto jsem vůči ní byl tak skeptický. „Slibuji, že dnes usnu.“

„Jestli ne, zavolám doktora i bez vašeho dovolení,“ oznámila mi.

„Jste zlatá žena, už jsem vám to někdy řekl?“

„Pořád, doktore,“ podala mi polévku a opustila pracovnu.

Neměl jsem chuť k jídlu, ale přemluvil jsem se, abych do sebe pár lžic dostal. Představa paní Rickmanové, jak mě krmí jako malé dítě, mě k tomu donutila a vykouzlila mi na tváři úsměv.

Přiznal jsem si to v noci, když jsem nemohl spát a myslel na fiasko s pacientem, kterého jsem tak neprofesionálně okřikl. Přiznal jsem si, že jsem jako oni. Bál jsem se Jacka Rozparovače. O to víc, když jsem ho znal. John mi vyhrožoval a vyhrožoval i Mary Kelly. Od toho večera jsem ji neviděl, nevytáhnul jsem paty z domu. Možná jsem měl, ale John sotva věděl, kde ji najít. Zatraceně, já jsem sotva věděl, kde ji najít. Prohodili jsme spolu stěží dvě věty. A i kdybych chtěl, paní Rickmanová by mi nedovolila vylézt z postele.

Nezabránila mi ale v mé práci. Proto jsem nespal ani pod jejím dohledem. Psal jsem. Dával jsem dohromady své poznatky o Johnovi. Každý detail, na který jsem si vzpomněl. Chtěl jsem mít zprávu i z toho večera. John mě napadl. Sledoval mě, obvinil a napadl.

Byl jsem příliš unavený. Měl jsem obavu, že má práce tím bude postižena.

Začalo to matkou a končí to druhým Johnem. Končí to panem Hydem.

Jak skončil pan Hyde?

Vyústění příběhu, vyústění Johnovy nemoci, bylo nevyhnutelné.

 9.11.1888

 Bylo mi lépe. Paní Rickmanová mi kouzelně vrátila trochu síly svými vývary a starostí. Už jsem byl schopný práce. V noci jsem spal. Sice sotva tři hodiny, ale bylo to lepší, než předešlé bdění. Paní Rickmanová ke mně nepouštěla moc pacientů, jen nejvážnější případy, ale mohl jsem říct, že jsem zase v nasazení. Tenhle posun ale neznamenal, že se mi hlava vyčistila. Ne, John tu pořád byl. Jako by na něm má mysl byla závislá a nechtěla ho pustit. Potřebovala Johna.

„Má dnes někdo přijít?“ zeptal jsem se paní Rickmanové při snídani. Povýšila i na zdravotní sestru, měla v malíku všechny mé schůzky.

„Ne, dnes jsem vám naordinovala volno. Máte něco v plánu?“

„Myslel jsem na procházku.“

Z kraje listopadu už bývá chladno a vlezlo, a letos bylo počasí ještě pochmurnější, než kdy jindy. Alespoň jsem měl ten pocit. Zima se neúprosně blížila, lidé začali vytahovat kabáty, pokud nějaké měli. Ti, co je neměli, žebrali, kradli a ženy v téhle čtvrti byly vlezlejší. Nevím, jak vypadal střed Londýna, ale Whitechapel začal být nebezpečný i za bílého dne. Většina spodiny se stahovala na okraje. Ani všudypřítomný strach z Jacka Rozparovače je nezastavil. Sbíhali se jako zvířata lačnící po troše tepla.

Bylo chladno, ale ten pocit větru, který mi narážel do kabátu, mi dával na vědomí, že jsem naživu. Konečně jsem byl venku a konečně jsem mohl dýchat čerstvý vzduch. Šel jsem po hlavní silnici, tady byl vzduch nejčistší. Ve vedlejších ulicích se držel smrad a krysy. Na ty jsem dnes neměl náladu.

„Jack Morton!“ zaslechl jsem své jméno a zvedl jsem hlavu ze svých myšlenek. „Nedodržel jste svůj slib, Jacku.“

Z druhé strany ulice ke mně pospíchala žena, kterou jsem potkal tehdy večer v hospodě. Její jméno mi vyklouzlo a teď jsem po něm pátral a nebyl schopný odpovědět. Nejspíš se na mně tím projevila i má únava. Díval jsem se na ni jako na zjevení.

„A jak se zdá, úplně jste ho zapomněl,“ usmála se.

„Mary Kelly,“ vzpomněl jsem si a bylo to pro mě malé vítězství. „Je náhoda vás tu potkat.“

„Málem jsem vás přehlédla. Tehdy večer jste vypadal jako tělo bez duše. Dnes vypadáte mnohem lépe.“

„Děkuji, cítím se lépe,“ přikývnul jsem.

„Kam jdete?“ zeptala se a mě napadlo, že doufá ve výdělek. Bylo to v pořádku, kdo se nedokáže chytit příležitosti za pačesy, ten umrzne.

„Jsem na procházce.“

„Nechtěl byste,“ začala a zavěsila se mi za rámě, „ke mně?“ Ještě mohla využívat svou mladistvou krásu a šarm, aby získala muže. Když by se jí povedlo najít někoho zajištěného, kdo by ji vydržoval, měla by na zimu, a možná i na delší dobu, vystaráno. Mohl jsem jí být ten zajištěný pán? Mohl. Líbila se mi. Severský typ. Byla opravdu krásná.

„Máte čaj?“

„Mám cokoliv,“ usmála se.

Vedla mě ke svému příbytku. Byl to pokoj ve dvoře. Nebyl moc bezpečný. Okno bylo rozbité, Mary sáhla dírou dovnitř a odemkla dveře. „Není to nic velkého, ale je to lepší, než být někde na hromadě s dalšími lidmi.“ Vtipkovala. Bylo to víc, než si chudí mohli dovolit. Spali po desítkách ve sklepech, zatímco ona měla pronajatý pokoj pro sebe. Kolik lidí by jí závidělo. Měla tu postel, stůl, dokonce i krb.

Zavřela za námi.

„Posaďte se,“ pobídla mě. Usedl jsem ke stolu a Mary Kelly zatím nalila vodu do konvice a dala ji vařit. „Čaj bude co nevidět,“ usmála se na mě. Vyzula si boty a přicupitala po studené podlaze až ke mně. Posadila se mi na klín. „Nebo se můžeme zahřát jinak,“ pošeptala mi do ucha. Naskočila mi příjemná husí kůže. Přes všechny starosti s Johnem jsem na ženy neměl ani pomyšlení a už to byla dlouhá doba.

Vstala, aby si mohla rozvázat šaty. Složila je a přehodila přes opěradlo židle. Sledoval jsem každý její pohyb. Byla krásná. Natáhla ke mně ruku a zvedla mě ze židle.

„Jste krásná, Mary Kelly,“ řekl jsem jí, když si lehla na postel. „Jsem rád, že jsem vás potkal.“ Naklonil jsem se nad ni a chtěl ji políbit.

Uslyšel jsem cvaknutí dveří a trhnul jsem sebou.

Ve dveřích stál John a mračil se na mě. Mary Kelly se podívala jeho směrem. „Co se děje, Jacku?“ dožadovala se odpovědi na to, proč tu stál cizí návštěvník.

„Říkal jsem, že tu kurvu zabiju!“ vyplivnul John. „Vykašlal jste se na mě kvůli ní, doktore. To vám neodpustím.“

Mary Kelly se pokusila zvednout z postele, ale já ji přidržel. Nechtěl jsem, aby dělala zbytečný povyk. Chtěl jsem si Johnem promluvit v klidu. „To je v pořádku, Mary Kelly,“ snažil jsem se ji uklidnit.

„Ne, to není!“ okřikla mě. „Pusťte mě!“

„Držte ji, doktore. Ať to máme snazší.“

„Ne! Vražda!“ vykřikla Mary Kelly.

Zacpal jsem jí ústa. V tu chvíli ke mně přistoupil John s nožem. Vzal jsem mu ho a hrubě jsem Mary Kelly podříznul hrdlo. Zaťala mi nehty do rukou a pak v průběhu vteřin povolila a ochabla. Moje vzrušení postupně opadalo. Mary Kelly mi ležela v náručí, tak, jak měla. Ale nemohla se usmát, nemohla se mě dotknout. Nemohl jsem jí být tím bohatým zachráncem. Stal jsem se jejím vrahem. Nevěděl jsem, jestli jsem smutný, nebo šťastný.

Byla moje.

„Úžasné, že, Jacku?“ promluvil na mě John. Probudil jsem se ze zamyšlení a uvědomil jsem si, že mám tvář zabořenou do Maryiných vlasů. Odtáhl jsem se a položil ji na postel. Všude byla krev, měl jsem ji na rukou, prostěradlo na posteli ji nasáklo a lepila, když jsem se opřel o postel, abych se zvednul.

„Co jsem to udělal?“

„To, co jste měl. Nemá smysl se zahazovat s kurvama. Ne, Jacku, máte mě. Jsem váš přítel. Nepotřebujete je.“

Měl pravdu. Potřeboval jsem ho. Poslední měsíce jsem zasvětil snaze ho vyléčit. Byl mou branou do dějin, byl mými dveřmi ke slávě. Žádná kurva nestála za to, abych ztratil Johna. Byl příliš důležitý.

Můj šok a smutek kvůli ztrátě Mary Kelly začal přerůstat ve vztek. Chtěla, abych zapomněl na Johna. Svíjela se a svlékala, aby mé jméno bylo navždy zapomenuto. Ta čubka to měla celou dobu v plánu. A jen John ji prohlédl. Varoval mě, ale já neposlouchal. John mě zachránil.

„Johne,“ zaštkal jsem. „Děkuji vám. Zachránil jste mne.“

„Ještě ne, Jacku,“ zavrtěl hlavou. „Ještě nedostala, co si zaslouží.“

Znovu měl pravdu. Ještě zdaleka nedostala, co si zaslouží. Uchopil jsem nůž pevněji, byl od krve a klouzal, ale mě to bylo jedno. Nepotřeboval jsem být precizní. Potřeboval jsem jí dát, co si zaslouží. Bodl jsem do ní a začal řezat.

Protože byla krásná. („Uřízněte jí ten falešný úsměv, Jacku.“)

Protože byla ulhaná. („Nechte ji lehnout si na tu odpornost, co ji dělá ženou.“)

Protože jsem jí nemohl být tím bohatým pánem. („Ozdobte jí to nuzné místo tím, co jí bylo nejdražší.“)

Protože mi chtěla sebrat Johna. („Zničte ji, ať už nikdy nepozře muže.“)

Protože mi chtěla zničit budoucnost. („Vezměte si její srdce.“)

Nevnímal jsem. Stál jsem nad svým mistrovským dílem. Krásná Mary Kelly byla jen kus masa. Vyřezaná flákota ležící ve vlastních orgánech a krvi. A já držel její srdce, ještě teplé. Cítil jsem, že tluče, ale byla to jen má představa. Bylo mrtvé. Byl to šutr, kus ledu, bylo to nic.

Bolelo mě v krku a já si nebyl jistý, jestli jsem křičel. Byl jsem potřísněný krví. Byl jsem vrahem. Ten nejhorší ze všech.

John stál za mnou celou tu dobu a teď se mi naklonil přes rameno a zašeptal: „Nikdy na vás nezapomenou.“

Tehdy vím, že jsem vykřiknul. Popadl mě děs. V panice jsem vyběhl ven a nechal tu hrůzu za sebou. Slyšel jsem Johnův smích? Nevím. Nevím, kudy jsem běžel, nevím kam, a proč mě nikdo nezastavil, když jsem měl v jedné ruce nůž a ve druhé jsem drtil lidské srdce. Nevím, co se stalo, ale pak jsem stál doma, třásl se a polykal výkřiky.

„Můj bože, co se stalo?“ paní Rickmanová stála ve dveřích kuchyně a zírala na mě. Viděl jsem šok v jejích očích, větší než ten můj. Spolu s ním se v nich promítaly všechny novinové články, všechny lži, otázky, zda je Jack Rozparovač lékař. V jedné vteřině to tam bylo a ve druhé se paní Rickmanová otočila a pokusila se utéct. Stál jsem jako přimražený.

Otevřela venkovní dveře. V nich stál John a šklebil se.

Paní Rickmanová vyjekla, když jí nůž zajel do krku.

John ustoupil a zabouchnul dveře.

„Zabil jste ji,“ zakňoural jsem.

„Prozradila by nás,“ kriticky si mě prohlédnul. „Běžte se umýt, já se o ni postarám.“

„Byla to zlatá žena.“

Když jsem se omyl a vhodil srdce do krbu, sešel jsem zkontrolovat Johna. Ve sklepě v hlíně byl nový hrob a John byl pryč.

 1.12.1888

 Skoro měsíc od toho incidentu a teprve teď se mám s Johnem sejít. Snažil jsem se ho kontaktovat, byl jsem u něj doma, ale ignoroval mě. Nechtěl se mnou mluvit, nechtěl o mně slyšet. Tolik se stalo a já to s ním nemohl probrat. Ale dnes se s ním setkám.

Den po vraždě byl celý Londýn na nohou. Luskova domobrana slíbila omluvit kohokoliv, kromě vraha, pokud dodá informace k jeho dopadení. Myslel jsem, že mě tehdy John vyhledá v zoufalém strachu, že ho vydám, ale nestalo se tak. Moje pokusy o to si s ním promluvit dopadly bídně. Jeho bratr mi řekl, že John jen chodí do práce a z práce, ale nic jiného. Ani ve škole jsem však Johna nezastihl.

Zadoufal jsem, že by se snad objevil na Maryiném pohřbu, ale ani tam nebyl. Obřad byl chudý a téměř nikdo na něm nebyl. Bylo mi Mary Kelly líto, ale věděl jsem, že si to zasloužila. Zahrávala si se špatným mužem. John to věděl.

Panika po téhle vraždě byla ještě větší. Předtím se kurvy bály v ulicích, teď už se bály i ve svých postelích. Jack Rozparovač byl duch, který se nebál vejít do domu a udělat z vašich orgánů dekoraci. Jack Rozparovač byl nezastavitelný. Přízrak. Ti, co se ho snažili chytit, neuspěli, a ti nešťastníci, kteří byli falešně nařknuti, museli čelit zlobám ulice a strachu lidí.

Ale ani to nevyhnalo Johna z úkrytu.

Měl jsem tedy čas přemýšlet. Neměl jsem mu za zlé vraždu Mary Kelly. Měl ve všech ohledech pravdu a to já byl hlupák, že jsem to nepoznal hned. Zachránil mne.

Ale paní Rickmanová…

To John neměl dělat. Nechtěl jsem mu to vyčítat, ale chtěl jsem mu říct, že to byla chyba. Nikdy se to nemělo stát.

Sešel jsem se s Johnem na mostě přes Temži. Trval na tom, neměl jsem tušení proč právě tam. Přišlo mi to jako krásná metafora. Řeka plyne, tak může naše problémy odnést s sebou. Každé slovo vyřčené dnes na mostě zmizí, uplave, jako by nikdy neexistovalo. Potřebovali jsme to oba. Já i John.

Když jsem přišel, John už dávno stál u zábradlí a díval se do vody. Vzduch byl studený a vlhký, voda mírně páchla. První prosincový den už volal a varoval před hrůzou zimy, která měla nastat. Ti, co se před měsícem třásli, teď čekají na nevyhnutelný konec. Zima je opravdu období smrti.

„Johne,“ pozdravil jsem tiše.

Otočil se na mě a já se zděsil. Tohle nebyl John posledních měsíců. Tenhle muž, tohle zjevení, byl to muž, který ke mně přišel první den vyhledat pomoc. Roztřesený, s obavou promluvit, člověk, který má strach komunikovat s lidmi, i když má tolik co říct a inteligence mu září z očí. Byl to ten samý muž.

Jenomže zestárl o deset let a pět odporných zkušeností. Pět a jednu. Paní Rickmanová.

„Doktore,“ pozdravil a zase odvrátil zrak. Tak, Johne, dívejte se do řeky. Odplave všechny problémy.

„Jsem rád, že jste souhlasil se schůzkou…“ začal jsem, ale John mě tichým hlasem přerušil.

„Vyhodili mě ze školy,“ promluvil. „Včera. Nechtěli mi říct důvod, ale šeptanda se dostala až ke mně. Pořád je to totéž. Pletou si mé stranění se žen se zálibou k mužům. Nenávidím to. Nenávidím, že jim to nemohu vysvětlit.“

„Johne…“

„Nepřerušujte mě, doktore,“ umlčel mě. „Ještě jsem neskončil. Tehdy, když jsem k vám přišel, byl jsem skeptický. Netušil jsem, jak moc mi pomůžete. Jenomže moje matka mě nenechala spát. Zachránil jste mě po té první vraždě a já vám věřil. Věřil jsem, že mě zachráníte znovu. Ale mýlil jsem se.“ Podíval se na mě prázdným pohledem. „Dělal jste to pro sebe, bylo vám jedno, že mě zničíte.“

„To je lež,“ pokusil jsem se bránit. Cítil jsem hada v hrudi. Svíjel se a říkal, že má John pravdu. Celou dobu to tak bylo. A John to ví. John si to uvědomil. Můj strach se stal skutečností. To jsem nechtěl. To jsem nepotřeboval.

„Je to pravda. Nutil jste mě vraždit. Chtěl jste, aby se to stalo.“

„Lež!“ okřikl jsem ho. „Nedělal vy jste to samé? Nepromlouval jste ke mně?“

„Ne!“

„Ano. Možná ne vy, možná to byl druhý John, váš blud, ale dělal jste to. Donutil jste mě zabít Mary Kelly. Zabil jste paní Rickmanovou.“

„Co to vykládáte?“ stáhnul se do sebe. „S poslední vraždou nemám nic společného. Byl jsem doma. A co se stalo s paní Rickmanovou?“

Věděl jsem, že jsou Johnovy bludy zrádné, ale že si nepamatoval, co se tehdy dělo, mě překvapilo. „Pronásledoval jste mě, Johne. Vyhrožoval jste mi. Zabil jste Mary Kelly, protože jste žárlil. A potom jste zabil i paní Rickmanovou, protože jste se bál, že vás odhalila.“

John se roztřásl ještě víc. „To není pravda! Nic z toho si nepamatuji!“

Dokázal jsem si ho představit, jak sedí doma u novin, čte o vraždě Mary Kelly a hlavou se mu honí myšlenky. Byl to on? Byl opravdu celý den doma? Nepřebral druhý John otěže a nestáhnul ho s sebou? A teď se dozví pravdu a ví, že všechny jeho noční děsy byly pravdivé.

„Je mi to líto, Johne.“

„Já už nemůžu, doktore!“ vykřiknul. „Už ne. Je toho příliš.“

Věděl jsem, jak se cítí. Jeho vzhled ty pocity řval do světa. Johna už nezachráním.

„Nechte vodu, ať odplaví vaše problémy.“

Zadíval se do Temže.

„Myslel jsem na to,“ přiznal a mírně se předklonil. „Já ji nezabil, Jacku.“

„Ano, Johne. Zabil.“

Jeho poslední slova se ke mně donesla jen matně a přehlušilo je plesknutí vody a šumění, přesto jsem rozuměl.

„Miluju tě, mami.“

 28.9.1894

 Hrneček čaje, který jsem siru Macnaghtenovi udělal, stál od začátku našeho rozhovoru na stole. Nedotknul se ho a nechal mne tápat, jestli je tolik zahloubán do přemýšlení, nebo jsem já tak mizerný v dělání čaje. Koneckonců už jsem byl starý a nepamatuji se, kdy jsem dal lístky louhovat. Šest let se na člověku ve středních letech projeví víc, než jsem kdy čekal.

„Našel jste, co jste hledal?“ zeptal jsem se.

Zaklapl složku a opřel se v křesle. „Doktore Mortone, co mi ještě můžete říct o panu Druittovi? Vaše složka je velmi skromná.“

„Já a John jsme byli přátelé. Nevím, proč by se o něj policie zajímala. Navíc tak dlouho po té nešťastné sebevraždě.“

Macnaghten si uhladil knír. Čaje se nedotkl. „Provádím vyšetřování. Mám důvod si myslet, že Montague John Druitt byl Jack Rozparovač.“ Unikl mi překvapený smích. „Co je tak zábavného?“

Zavrtěl jsem hlavou. „John byl člověk, který by mouše neublížil. Měl problémy, se kterými bojoval, ale nebyl šílený vrah.“

„Jaké problémy?“ zeptal se Macnaghten.

„Šuškalo se o něm, že má náklonnost k mužům. Ale ve skutečnosti byl jen nešťastně zamilovaný.“

„Do koho?“

„Ta žena zemřela před čtyřmi lety. Jméno není důležité. John byl nešťastný muž. Neunesl propuštění a tlak světa. Je škoda, že odešel. Měl v životě tolik potenciálu. Znal jsem jeho otce.“

„Jeho bratr si myslí, že mohl být Jackem Rozparovačem.“

„William s Johnem nevycházeli dobře. Znal jsem Johna lépe. Nemohl být vrah.“

„Dobrá. Děkuji, doktore, to bude vše.“

„Potěšení na mé straně,“ vyprovodil jsem ho ke dveřím.

Znovu jsem se posadil v pokoji a zíral na plný hrneček čaje, co tu zůstal. Štěnice. Ještě dnes hledají a hádají a nic nevědí. Sáhl jsem po Johnově složce a hodil ji do krbu. Oddechl jsem si, opřel se v křesle a zavřel oči. Nakonec jsme otevřeli budoucnost.

Ucítil jsem, jak mi někdo položil dlaně na ramena a naklonil se k mému uchu.

„Udělal jsem dobře, Johne?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Vedl jste si výborně, Jacku.“

Miloval jsem ho.

[voytechsvinem]

HPO.

Ne že bych jí měl vyloženě diagnostikovanou, ale mam takovej pocit, že se na mě prostě ten ojebanej alkohol podepsal, protože mam poslední dobou pocit, že ze sebe vypouštim věci, který bych normálně neřekl, a ani si to vlastně v ten moment neuvědomim. Jako kdyby někdo přišel, řekl to za mě, odešel, a nechal mě se v tom vykoupat za něj. A jak by řekl Vojta Otevřel “vznikaj situace”. Bohužel nepříjemný situace, který pak mrzí. 

Jasně, dřív jsem měl výmluvu, mohl jsem říct, že jsem byl opilej, nebo jsem měl opici, nebo tyhle píčoviny. Ale ted už by mi tohle moc nepomohlo, protože bych lhal. A tak se v tom musim vykoupat, i když je mi to pár vteřin na to strašně líto.

Když to vezmu kolem a kolem, tak takhle vlastně vznikala celá “knížka”, ve který jsem se snažil posledních pár let popsat svuj život ještě trochu jinak, než tady. Napil jsem se, psal jsem a ráno jsem nechápal, kde se to všechno vzalo. Jenže to šlo samo, prostě jsem zapnu počítač, a psal jsem. Teď, když si nad to sednu, tak nejsem schopnej vytáhnout z hlavy myšlenku, která by nějak souvisle navazovala na to, co už je všechno napsaný. Jasně, chtěl jsem, aby to vypadalo “opravdu jako knížka”, nějakou dobu jsem hledal i takový ty vydavatelství, který ti to udělaj za pár korun, a ty si to pak budeš prodávat sám za sebe. Střízlivej jsem dokázal napsat maximálně jakousi předmluvu, ve který jsem zároveň děkoval, hahaha, spisovatel Vojtěch. 

Nevim, jestli to mam vyhodit sem, nebo si to nechat v zásobě, a třeba se k tomu jednou vrátit, a nechutně na tom zbohatnout. Tyvole, dneska fakt perlim. 

Spíš bych na to potřeboval nějakou nezávislou kritiku, ale asi těžko to dam přečíst mámě, protože kdyby se to k ní jednou mělo dostat, tak maximálně hotový. 

A už zase jsem vole úplně mimo to, o čem jsem psal na začátku, ale na to už je asi tenhle muj virtuální deníček zvyklej.

Takže. “Milý deníčku, dneska ráno jsem se choval jako kokot, a i když jsem se za to omluvil, tak mě to ještě nějakou dobu bude mrzet. A vlastně ne jenom dneska, přijde mi, že jsem poslední dobou kokot až moc. Asi je to proto, že se bojim toho, že nevim, co bude. Nevim, jestli všechno skončí, a já odejdu, nebo zůstanu. Jestli se budu topit, nebo to po čase přejdu, a budu na to vzpomínat jenom v nejlepšim. Protože se bojim, že si to poseru já sám, tim jakej jsem. A že já sám to vim nejlíp. Vim, že ze mě často padaj věci, který myslim absolutně jinak, než vyzní. 

Z toho vyplývá, že alkohol je fak sračka, radši polykejte prášky, po těch vám to aspoň bude u prdele, a budete se z toho dostávat stejně na hovno, jestli vůbec.

Zeptala se mě, jestli mám ještě někdy chuť se napít. Jo mám, asi vlastně víc, než bych měl mít. Každej den, každej zkurvenej den, kdy přijdu domu. Jenom otevřít lahev, sednout si, pít a psát. Vyspat se, bez toho, aniž bych se pořád v noci budil. Ale nechci, věřim tomu, že tohle všechno jednou přestane, a já budu žít “normální” život. Měl bych se teď zvednout, a vyhodit všechny ty flašky, který mi tady na poličce dělají dokonalou dekoraci. Ani vlastně nevim, proč jsem je všechny schovával. Některý mají nějakej svuj příběh, ale některý jsou tam jenom proto, že byly drahý, nebo jsem je měl rád. Stejně tak, jako váza plná korků od vína. Byly dvě, ale jednu mi rozbila kočka. Když jsem je tam začal házet, říkal jsem, že přestanu, až to naplním. Naplnil jsem, a vyjebal s tím, protože jsem si pak pořídil ještě jednu. A to nebudu počítat ty vína, který korek neměli, nebo jsem ho zlomil. 

Suvenýry. Tak bych jim měl říkat, i když suvenýry by měli připomínat spíš ty hezký věci. Něco jako mušle z první dovolený, pohlednice, nebo takový ty píčoviny, co ti přiveze babička od moře, protože si myslí, že ten kýč je vlastně nádherná věc, kterou si doma s radostí vystavíš. Něco, jako ty namalovaný kamínky, který teď letí. Kolik jsem jich našel, a poslal je dál, ale trošku jinym způsobem, než bych měl. Obzvlášť ten jeden. 

Ten jeden, kterej bych si přál, aby zůstal u tebe. 

[cysnews]

Bývalý kapitán Sparty, legionář ve službách Florentiny nebo anglického West Hamu Tomáš Řepka napsal knihu, která je doslova deníkem z pobytu vězení. Nejdříve si odseděl týdny ve vazební věznici v pražské Ruzyni, poté strávil dlouhé měsíce v Plzni na Borech. Šestého ledna ho soud podmíněně propustil a známý fotbalový bouřlivák tak začíná zcela novou kapitolu svého života.

„Pobyt ve vazbě a vězení je něco, co člověka strašně změní. Nic z toho, co bylo ještě před hodinou, najednou neplatí. Stačí, aby za člověkem zapadla vrata. V tu ránu je z něho jen číslo. Prakticky okamžitě ztratí jméno, pozici, lidskost. A kolem je všehochuť lidí, ke kterým by si ještě před pár hodinami nepřisedl ani v autobuse, ani v čekárně u doktora. Vrazi odsouzení na dvacet, třicet let, ale i takoví, jako jsem byl já, kteří nikoho nezabili, nevyloupili banku, nezprznili žádné dítě… Ale vy spolu přesto musíte fungovat. Na pár čtverečních metrech k tomu. Žijete ve strachu, protože nevíte, co se stane.  Kdykoli, každou chvíli. Ale nesmíte to dát najevo, protože ostatní by na člověku strach poznali. A pak by ho to semlelo.“

I když si prožil své, je Řepka za tuto bolestnou zkušenost svým způsobem rád. „Najednou začnete vnímat, jaké maličkosti jsou k životu důležité, vážíte si úplně obyčejných věcí jako je třeba teplá sprcha, světlo, čisté povlečení, slušní lidé kolem, kteří vám nechtějí ubližovat. Zázrakem je i obyčejná sklenička, do které si nalejete pití. Teprve, když tohle všechno člověk ztratí, uvědomí si, o co přišel. Já jsem se dotkl samotného dna. Díky tomu jsem se posunul někam, kam bych chtěl směřovat a kam směřuju. Pomohlo mi to, jsem teď jiný člověk. A tak, i když to asi bude znít divně, beru ten pobyt jako pozitivní přínos mé osobě. “

Tomáš Řepka nyní věnuje nejvíce času tomu, co mu ve vězení tolik chybělo; své přítelkyni Katce a rodině. Začíná s trenérskou školou, chystá filmový dokument, jezdí na besedy do škol, pasťáků i kriminálů, aby motivoval vyprávěním o jeho cestě ze dna. A hlavně má stále i fotbal, který k jeho životu neodmyslitelně patří.

Deník ze dna, je knihou, která přináší exkluzivní svědectví o tom, jaké byly Řepkovy poslední dny na svobodě, co se po její ztrátě odehrávalo v jeho nitru a jak velký náraz prodělal první dny za mřížemi.  Čtenáři se dozví, na co myslel, k čemu se upínal a jak se ve vězení změnil…  Zajímavé jsou bezesporu také informace o jeho každodenní rutině, o tom, jak si zvykal na vězeňskou stravu, jak musel přijmout omezení dosavadních hygienických zvyklostí, jak na něj reagovalo jeho nové okolí, jak se začlenil do pevně daných pravidel, do řádu věznice, co mu nejvíc chybělo – a co mu dávalo naději… Knihu doplňují exkluzivní fotografie a zpovědi jeho nejbližších i fotbalových legend, které stály při něm. Vydalo nakladatelství Brána a úspěch knize přáli opravdu hvězdní kmotři; Josef Chovanec, Jan Berger, Horst Siegel, Martin Frýdek, Jaromír Blažek, Lumír Mistr, Ivan Hašek, Verner Ličko, Lukáš Rosol, Antonín Panenka, Ladislav Vízek, Rostislav Osička. Do pražského NH Hotels Prague, kde se slavnostní křest konal, zavítalo na dvě sta rodinných přátel, umělců a novinářů. Mimo jiné spisovatel Michal Viewegh, herci Hynek Čermák, Jakub Kohák, Jiří Krampol a Leoš Noha, Emanuel Ridi, Petr Salava nebo Roman Ondráček.

Během slavnostního podvečera došlo také na losování výherce Tomášova sparťanského dresu. A věřte, že se našlo hodně hostů, kteří neskrývali své zklamání, že dres nevyhráli právě oni. Jméno Tomáš Řepka ve sportovním světě totiž stále něco znamená!

Zdroj: Helena Váňová Production

  Tomáš Řepka pokřtil knihu Deník ze dna. Bývalý kapitán Sparty, legionář ve službách Florentiny nebo anglického West Hamu Tomáš Řepka napsal knihu, která je doslova deníkem z pobytu vězení.

[prazskytankista]

Třicet let socha Koněva nikomu nevadila. Že by se najednou obyčejní lidé probudili? To asi ne. Spisovatel se dívá do pozadí kauzy

ROZHOVOR „Aktivistům vadí především památník v Lidicích a různé docela normální pomníky sovětským vojákům. Také ovšem jde o stále více nepravdivý a manipulovaný výklad historie, který už proniká do škol a propaguje jej neuvěřitelná spousta literatury tzv. historiků. Ataky na tyto památníky nemohou mít jiný cíl než vyviňovat nacismus,“ myslí si publicista Vlastimil Podracký. „Koněvova socha je jen jedním případem manipulace s dějinami. Ovšem Koněv není vhodná osoba zasluhující úcty. Já bych jej tam přesto nechal s nějakými vysvětlujícími texty. Neustále ataky na sochu Koněva, když třicet let nikomu nevadil do té míry, aby byl odstraněn, vypovídá o zvýšeném aktivismu, který se odněkud vzal,“ všímá si. source http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Tricet-let-socha-Koneva-nikomu-nevadila-Ze-by-se-najednou-obycejni-lide-probudili-To-asi-ne-Spisovatel-se-diva-do-pozadi-kauzy-619906

[humbook]

Sebastien de Castell: Reichis byl původně mýval

Sebastien de Castell vystudoval archeologii, ale zvolil raději kariéru horlivého hudebníka, ombudsmana, interakčního designéra, choreografa bojových scén, učitele, projektového manažera, herce a tvůrce strategie produktů. Na svém kontě má fantasy sérii pro dospělé The Greatcoats, která byla nominována na cenu pro nejlepší fantasy v Goodreads, dostala cenu Gemmell Morningstar za nejlepší prvotinu, The French Prix Imaginales za nejlepší cizojazyčnou práci a cenu Johna W. Campbella pro nejlepšího nového spisovatele. U nás mu vychází série Divotvůrce, dva díly už vyšly, třetí se chystá na začátek roku 2019. Tak jsme si o ní se Sebastienem pokecali.

Jakou postavu z Divotvůrce jsi vymyslel jako první? Byl to Kellen? A jak se změnil mezi nápadem a finálním příběhem? 

Ano, první postavou, kterou jsem napsal, byl Kellen, jen jsem původně plánoval, že bude dospělý. Příběh začínal tím, že se potuloval po poušti, už několik let žil jako psanec, mazaný, životem unavený a otrávený z toho, že je stále pronásledován kvůli svému černému stínu. Ale pak jsem se zeptal sám sebe, jak se to vůbec stalo? Jak přišel k černému stínu? Jak potkal tu malou zlodějskou a krvežíznivou kočkoveverku, která je teď jeho obchodním partnerem? A tak jsem se vrátil na začátek – do momentu, kdy zjistil, že se nikdy nestane velkým divotvůrcem, jak si vždycky myslel. Uvědomil jsem si, že se Kellen bude muset brzy rozhodnout, jak naloží se svou budoucností a cítil jsem, že potřebuje někoho, kdo mu pomůže, ukáže mu cestu, bude zpochybňovat jeho světonázor. V tu chvíli přišla na scénu Ferius Parfax. 

Kellen není úplně typický hrdina, možná je dokonce i malinko antihrdina, nemá žádné zvláštní schopnosti, není výjimečně statečný… Proč? 

Kellen není úplně antihrdina, přece jen na začátku sní o tom, že se stane statečným divotvůrcem, který jako by vypadl z mýtických příběhů svého lidu. Bohužel ale není „vyvolený”. Jako většina z nás, ani on se nenarodil se speciálními schopnostmi, osud mu nepřeje život plný velkých činů. Místo toho musí sám najít svou cestu, objevit v sobě něco výjimečného, využít to málo schopností a nadání, které má, a pokusit se s tím čelit nebezpečí světa. V dalších dílech série se trochu promění a začne tíhnout k té druhé, temnější straně. Ale zároveň je čas od ��asu i hrdinou, zvlášť od té doby, co se začal učit od Ferius Parfax. 

Pojďme se zastavit u Reichise. Jak tě vůbec napadla kočkovereka? Máš nějak zvlášť rád kočky a veverky, nebo jak se to sešlo? 

Kdysi v roce 2011, když jsem napsal prvního Divotvůrce (který teď bude 5. dílem), byl Reichis původně mýval. Já totiž žiju v Kanadě a tady máme mývalů docela hodně, často zabloudí i na náš dvorek, dají si koupel v naší fontánce, sem tam něco ukradnou. Ale když měli v roce 2014 premiéru Strážci galaxie a představili skvělého vesmírného mývala, tak jsem si říkal, že to musím změnit, že by to bylo matoucí (zvlášť, pokud by se Divotvůrce dočkal filmové adaptace). Takže jsme s mým nakladatelem debatovali o všech možných zvířatech, která nás napadla, a nakonec jsme došli k závěru, že Reichis musí být zvíře, které sice neexistuje, ale všichni si ho budou umět sami představit, aniž bychom jim ho ukázali. A tak se zrodila kočkoveverka. 

Kolik ze sebe samého jsi promítl do Kellena (nebo jsi víc Reichis)? Máš se svými postavami něco společného? 

Nemyslím si, že mám s Kellenem mnoho společného, snad kromě toho, že si celkem jasně pamatuju ten den, kdy jsem si uvědomil, že nejsem „vyvolený“ a ničím extra výjimečný. Naštěstí mám kolem sebe dost lidí, kteří mi pomáhali se rozvíjet a přispívali k mé cestě za tím stát se někým výjimečným. Co se týče Reichise, tak si myslím, že všichni máme v sobě kus kočkoveverky, která nám našeptává, abychom si vzali, co chceme, a vykašlali se na důsledky. Stejně tak v nás dřímá i malá Ferius, která nás nabádá, abychom sledovali cestu vody či větru, abychom byli víc než jen součet našich vlastností. 

Série Divotvůrce má opravdu skvělé obálky, i v českém vydání jsme přebírali originální design. Je za nimi nějaký příběh? Byl jsi vůbec nějak zapojený do tvorby obálek? 

Navrhování obálek byl opravdu skvělý zážitek i pro mě jako autora. Celé to začalo diskuzí mezi mou první redaktorkou v Hot Key, Tildou Johnson, a uměleckým ředitelem, Nickem Stearnem. Věděli jsme, že chceme pracovat s motivem karet, který celou tu sérii propojí, a že chceme být hodně výrazní, aby obálky vystupovaly mezi ostatními a přitáhly pozornost přes celé knihkupectví. Nick pak vybral umělce, se kterým dále pracoval, a snažil se jeho návrh dotáhnout k dokonalosti. Pořád se něco připomínkovalo a předělávalo a je mi jasné, že už jsme museli být fakt otravní. Ale výsledek za to stojí. 

Tohle je asi celkem častá otázka, ale musíme ji položit. Představ si filmovou adaptaci Divotvůrce. Jak vypadá? A kdo v ní hraje? 

Když se mě před pár lety na toto zeptali poprvé, zrovna jsem sledoval Walking Dead a napadlo mě, že Chandler Riggs, který hraje Carla, by byl skvělý Kellen. Moje první představa Ferius Parfax byla velmi podobná úžasné bluesové kytaristce a zpěvačce Bonnie Raitt. A Reichise by stoprocentně měl namluvit Danny Devito! 

Karty hrají v příběhu velkou roli. Ferius skrze ně komunikuje, dokonce je používá i jako zbraň. Co dál máš s nimi v plánu udělat? 

V každém díle série se snažím představit nějaký nový systém magie, který pochází od různých lidí a z různých míst, které Kellen potkává a navštěvuje. Spolu s tím chci vždy přinést i nový balíček karet. Na balíčku karet mě asi nejvíc fascinuje to, že je sám o sobě ucelenou strukturou – takovou mapou toho, jak si daná kultura vykládá svět. Takže se v průběhu série potkáte s novými kartami a sety a nakonec i zjistíte, jak do sebe zapadají. 

Víš, jak celá série skončí? A pokud ano, věděl jsi to od úplného začátku? 

V hrubých obrysech jsem vždycky věděl, kam to celé směřuje. Kellen by nakonec měl konečně pochopit, jaké je jeho místo ve světě a jakou roli má hrát v budoucnosti svého lidu i přesto, že není „vyvolený“. 

Kterou formu magie máš ty osobně nejradši a proč? 

V Divotvůrci je hned několik systémů magie, takže je vážně těžké vybrat si jeden jediný. Systém Jan‘Tepů je velmi logický, téměř vědecký. Je o kontrole a dominanci nad nespoutanými silami vesmíru. V tomto směru se hodně podobá svému lidu. Osobně mám asi nejradši magii šepotu, která se objevuje v druhém díle, protože není tolik o kontrole a víc se zaměřuje na dohadování se s duchy o pomoc (něco, co Kellena hodně rozčiluje). Taky mě baví magické mince Gitabrianu, se kterými se setkáte ve třetí knize, přináší s sebou atmosféru lidových hrdinů, kteří s nimi umí manipulovat. Divotvůrce je o cestování po světě a objevování nových kultur, od kterých se Kellen vždycky něco málo naučí a přidá si do rukávu pár triků. To je nakonec to největší umění, dokázat všechny ty posbírané prvky různého učení poskládat a propojit do něčeho, co je unikátní a nové. 

Autor, muzikant, ombudsman, designer, choreograf bojových scén, učitel, projektový manažer, herec… Existuje vůbec nějaké povolání, které jsi zatím nezkusil a rád bys? 

Měl jsem velké štětí, že jsem stihl vyzkoušet tolik různých profesí. Teď je hodně těžké vymyslet, co bych tak mohl dělat dál. Asi zůstanu na chvíli spisovatelem, protože mám opravdu hodně smluv, ke kterým jsem se upsal (mám napsat 8 knih během následujících 4 let), takže mám i dost času ještě popřemýšlet o tom, co bude pak.

[chut-psat]

Cukr_M

“Tvoje zápisky byly tak strašně pozitivní, že jsem je už nemohla číst,” svěřila se jí kamarádka. A musel jí to říct někdo jiný, aby si uvědomila, že to tak skutečně bylo. Margaret žila ve světě stvořeném z melounového cukru, ve světě, kde obývákem mohli proplouvat duhoví pstruzi a se svým milým se bavila o tom, co budou mít dnes k večeři. Když škytala smíchy, nechávala si na jazyku rozpustit kostku melounového cukru. Škytavka se rozpustila spolu s ní.

Její kluk mezitím psal knihu. Důležitou knihu, která měla dát jeho počínání hlubší smysl, a měla bezejmennému mladému muži udělit titul spisovatele. Byla to ovšem Margaret, kdo bedlivě vnímala svět kolem sebe, kdo každý svůj smutek přetavil ve vyprávění, během nějž jste cítili, jak vás obchází neklid a zanechává po sobě mráz, co přebíhá po zádech. Psala ale i o proměnlivosti slunečných dnů, o rozhovorech, které doma vedli, o svých podivných snech nebo o tom, co jí její kluk říkal ve zmateném polospánku. Tehdy se ale všichni zajímali hlavně o jeho knihu, netrpělivě na ni čekali, i když tušili, že jí nejspíš nebudou rozumět. Většina lidí sama dost dobře nevěděla, jak by se vlastně takové knihy měly správně číst a co by v nich měli hledat. Knihy, které znali, byli o počasí nebo o jehličí. Knihy, kterým nerozuměli, používali na otop. Margaretiným slovům nerozuměl nikdo, a tak je ani nikdo neslyšel.

On pracoval na své knize, zatímco ona se vydávala na výpravy po okolí, všímala si zapomenutých věcí, které ostatní míjeli, seděla na louce v květovaných šatech a připadala si neviditelná. Nebyla doma, když se to stalo. Nebyla doma, když psal a nechtěl být rušen. Nebyla doma, když se ve dveřích objevilo děvče s čerstvě natrhanými jahodami, dívka s červenými rty a prsty, na kterých byly ještě vidět stopy jahod a ranní rosy. Zamiloval se do ní, aniž stačil vstát od psacího stolu. Ten pocit ho doslova přepadl, neptal se ho na jeho plány ani další vztahy, srazil ho k zemi a vysmíval se mu, když se snažil vstát a tvářit se, že se nic nestalo.

Když přišla domů, byl podrážděný. Vyčítal jí, že nechápe důležitost jeho práce, vyčítal jí, že se baví jen o tom, co bude k večeři, vyčítal jí, že spolu už nechodí na dlouhé procházky, i když to byl on, kdo říkal, že musí zůstat doma a psát. Ona mu ukazovala věci, co přes den našla, vyprávěla mu o lidech, které cestou potkala, i o tom, jak se svět z melounového cukru proměňuje spolu se slunečními paprsky. Nic z toho ho nezajímalo. Jeho největší životní drama se odehrávalo právě zde, mezi čtyřmi stěnami, nad textem knihy, kterou musel dopsat, i když ji už začínal nenávidět. A viděl před sebou obraz dívky s jahodami, která obdivovala jeho odhodlání dokončit knihu, jakou už dlouho nikdo nenapsal. Její jahody byly sladké úplně jinak než melounový cukr, na který byl zvyklý, stejně jako její tělo, které nemizelo v lučním kvítí.

Po večeři spolu seděli venku a dívali se na dětské hrobky, které tak překrásně zářily do noci. Tehdy přišla ta chvíle, kdy jí řekl, že potřebuje být sám, aby měl klid na psaní a zjistil, co by měl vlastně v životě dělat. Snažila se ho pochopit a říkala si, že asi potřebuje být sám stejně, jako když se ona vydává na výpravy za zapomenutými věcmi, jen aby se těšila na návrat domů a na to, až mu popíše, co všechno viděla. Věřila mu, když říkal, že si vše potřebuje ještě rozmyslet, a tak ho nechala, aby šel sám do svého srubu, s batohem zabaleným jen na pár dní.

Margaret si myslela, že se její spisovatel stále ještě rozmýšlí, jaké místo zaujímá v jeho životě, který se stále točil kolem té jediné knihy. To už za ním ale chodila dívka s jahodami a se zájmem poslouchala líčení o tom, jak stokrát přepisuje jedinou větu. Dělá, že dělá, že dělá, že se zajímá, že se dojímá.* Na oplátku mu ukazovala obrazy, které namalovala barvami z melounopstružího oleje, a on měl pocit, že někdo konečně chápe všechny těžkosti, jakými při psaní prochází. Dívka se červenala, když jí řekl, že se mu líbí její tělo, a pak jí vsunul ruku za výstřih. Vzpomínky na Margaret zazdil v místnosti plné zapomenutých věcí.

Poté, co je Margaret viděla poprvé spolu, začala zacházet dál a dál do Zapomenutých podniků a vracela se s čím dál podivnějšími historkami. Některé přátele její vyprávění bavilo, jiní se tvářili znepokojeně. Někteří o ní říkali, že pije kořalku vypálenou ze zapomenutých věcí. Některým ale na ní stále záleželo a občas se spisovatele ptali, jestli neví, jak se jí daří. “Nevím,” odpovídal. “A byl bych rád, kdyby mi dala Margaret konečně pokoj,” říkal si v duchu. A říkal si to do chvíle, než viděl Margaret, jak šplhá na jabloň vedle svého srubu. Plakala a kolem krku měla ovinutý šátek. Uchopila jeho volný cíp a přivázala jej k větvi, obsypané mladými jablky. Vykročila z větve a pak už stála jen ve vzduchu, sama. --- Pocta Richardu Brautiganovi. * Priessnitz: Děláže.

[kritikycz]

Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude - kniha

Jeden muž žil úplně obyčejný život. Chodil do práce, byl ženatý a tak to šlo každý den dokolečka, přičemž se to celé odehrávalo v Helsinkách. Jednoho dne šel z práce domů jako každý den. Byl tak zabrán do pouličního života, hlavně tedy do žen, že si nevšímal ničeho dalšího, což bylo pro něj fatální. Před ním šla jedna žena, které fascinovaně hleděl na lýtka. Přidal do kroku, protože se chtěl neznámé podívat do tváře. Ovšem k tomu se už nedostal, protože ho porazilo auto a od té chvíle se vše diametrálně změnilo. Náraz byl tak silný, že se praštil hlavou do země a slyšel, jak mu praskají kosti v lebce.

Potom bolest, jenž přišla, najednou přestala existovat. Náraz a kvílení pneumatik vytrhlo z chůze i ženu, za kterou se hnal a on ji konečně viděl zepředu. Zase tak o moc nepřišel, což si i pomyslel. Skláněl se ke svému vlastnímu tělu, protože už v něm nebyl – byl mrtvý, což mu došlo vzápětí. Byl velmi zmatený a rozrušeně přemýšlel, proč vlastně on a tímhle způsobem. Jeho tělo odvážela sanitka a on se vrhl za ní. Ovšem stačilo mu jen pomyslet a už byl tam, kde chtěl. Když se jakžtakž vzpamatoval, odešel domů za ženou.

Chtěl vidět, co dělá a jaká bude její reakce, až jí to všechno přijdou oznámit. Hned, jak si pomyslel, byl u sebe doma. Tam u sporáku stála žena a vařila brambory. Najednou zazvonil telefon. To ale nebyla nemocnice, volal jeden známý, ale manželka řekla, že její muž ještě nepřišel. Pak musela zavěsit, protože jí překypěly brambory. Najednou zazvonil podruhé. Muž si byl jistý, že tentokrát je to už z nemocnice. A bylo to tak. Žena jen nevěřícně poslouchala, asi byla v šoku. Po ukončení hovoru šla do koupelny, ne proto, aby plakala, ale aby natrénovala výraz smutku.

Zkoušela i násilím plakat, ale nešlo to, tak si aspoň třela oči do červena, aby to tak vypadalo. V dalších dnech se muž sžíval s nově nastálou situací, že je duch. Dokonce šel jednoho dne do čítárny, což bylo vzhledem k jeho stavu absurdní. Jeho cíl byl v tom, že byl zvědavý, co o jeho smrti napsaly novináři, kteří byli jeho kolegové. Přímo v čítárně byl vystaven dalšímu šoku, když se tam potkal s dalšími mrtvými. Nikdo si však nevšímal, přesto mu bylo trochu stydno. Časem začal přemýšlet, jestli mu jeho žena vystrojí důstojný obřad. Měl z toho sice menší obavu, ale žena ho překvapila.

Sotva se trochu vzpamatovala, hned se pustila do zařizování. Jednou takhle na podzim si zaletěl do Laponska. Na autobusové zastávce uviděl partu takových, jakým byl v současné době i on. Jednalo se o dva muže a jednu ženu, kteří stáli okolo jednoho člověka sedícího na zemi a zjevně ho šikanovali, přičemž on se na ně usmíval. Žena navíc zvedala sukni a ukazovala, co má pod ní. Vzhledem k tomu, že neměla spodní prádlo, se šikanovaný cítil dost trapně. Muž se ho zastal, ale nebylo mu to nic platné. Když trýznitelé odešli, tak se starce ptal, co to mělo znamenat.

Myslela jsem, že tahle kniha ze severu mě zaujme, ale bohužel – spíše se mi z toho neudělalo dobře, protože to není můj šálek čaje, i když jsem čekala od tohoto spisovatele dobré dílo, protože už jsem něco četla. Sice to není nic pro mě, ale doporučila bych to těm čtenářům, kteří mají rádi duchařinu a černý humor. Má 168 stran.

Věnovalo nakladatelství Hejkal.

  Autor: Arto Paasilinna

Žánr: beletrie

Nakladatelství: Hejkal

Datum vydá­ní: 2015

  Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude - kniha was originally published on Kritiky.cz