#Temná doba

[malltv]

Konfidenti, kolaboranti, vrazi, ale i zachránci a hrdinové… Nový seriál Jiřího Padevěta připomíná temnou dobu naší historie

Léta 1938 až 1953 byla krutá, udály se v nich příběhy, ze kterých mrazí. Badatel a spisovatel Jiří Padevět se k nim v novém seriálu Temná doba vrací. Nechce šokovat, chce připomenout, že naši historii nepsali jen generálové a státníci, kteří se dostali do učebnic, ale obyčejní lidé. Především oni. A že mnohdy stačí pouhý okamžik, aby se stal člověk hrdinou, nebo zrádcem. Jediné rozhodnutí, které se zdá být s odstupem času tak jednoznačné. Ale čas byl tehdy tím, o co se v kulisách všudypřítomného teroru hrálo. A v sázce byly lidské životy.

Krátká videa o pohnuté historii českých zemí točí badatel a spisovatel Jiří Padevět od roku 2017. Splácí jimi dluh těm, o kterých se dlouho mlčelo, nebo lhalo, a kteří měli dávno, aspoň in memoriam, obdržet státní vyznamenání. A také připomíná, jak dobře se navzdory všem potížím máme. Nevíme, jaké je to se bát, že ve tři ráno zatluče na dveře Gestapo, nebo Státní bezpečnost, nemají nás v hrsti udavači tajných policií… Společný jmenovatel všech epizod nového seriálu Temná doba představují osudy lidí, které během 30., 40. a 50. let poznamenaly totalitní režimy, ať už ten nacistický, komunistický, nebo postupně oba. „Jedná se v drtivé většině o události, které se staly na území dnešní České republiky mezi roky 1938 a 1953, i když některé příběhy mohou časově přetéct přes oba letopočty. Pokud to bude možné, rád bych vzal diváky i do blízkého zahraničí, třeba na Slovensko, nebo do Mauthausenu,“ přibližuje Jiří Padevět koncept formátu. Ten připravuje ve spolupráci s Martinem Krušinou, šéfdramaturgem internetové televize Mall.tv, který se mimo jiné podílí také na pořadech Adama Gebriana, nebo populárně-naučných sériích Životy slavných a Zmlsané dějiny. „Shodli jsme se s Martinem, že upustíme od tradičního vysílacího schématu a premiéry jednotlivých dílů nebudeme dávat v pravidelných týdenních intervalech, ale nabídneme je divákům vždy v den, kdy k nim před desetiletími došlo,“ upřesňuje Padevět periodicitu s tím, že každý měsíc budou k vidění čtyři nové epizody. „V roce 2022 je kulaté výročí operace Anthropoid, výročí vražd obyvatel Lidic a Ležáků, takže na některý z mnoha příběhů, souvisejících s těmito událostmi, se dostane,“ avizuje. Obsáhne ale i skutečnosti a osobnosti neprávem zapomenuté. „Budu se věnovat i tématům u části veřejnosti nepopulárním, jako je vyhnání českých a moravských Němců, nebo ozbrojený odpor proti komunistické tyranii,“ plánuje. Při tvorbě cca 5minutových videí vychází badatel a spisovatel z výsledků své dřívější práce, příslušných archiválií a dostupné literatury. „Největším limitem je přístupnost lokace, větším už je asi jenom neexistence lokace. Některé příběhy prostě natočit nejdou, protože místo, kde se staly, už neexistuje a k události zcela chybí obrazová dokumentace,“ přiznává. Krátkou stopáž využívá k tomu, aby stručně a jasně vysvětlil základní fakta podstatná pro pochopení toho, kdo jsme byli i kým jsme dnes. „Přál bych si, aby se z Temné doby stala vyhledávaná učební pomůcka, která umožní pedagogům na sdělené informace navázat nejen další výukou, ale především diskusí se studenty o příslušné události,“ prozrazuje Padevět, který má v záloze desítky, ne-li stovky námětů. Zpracovat je chce „třeba proto, abychom neodsuzovali historické osobnosti za jejich selhání a uvědomovali se, že mohli v podobné situaci selhat daleko fatálněji.“ Důležité je v budoucnu jejich chyby neopakovat, což jde bez znalosti minulosti stěží.

Temná doba Žánr: Publicistický seriál Stopáž: cca 5 min./ epizoda Periodicita: 4x měsíčně Premiéra: leden 2022 Tvůrci: Jiří Padevět (autor), Martin Krušina (režie) Dostupné: zdarma na www.mall.tv a v mobilních nebo televizních aplikacích Mall.tv

Temná doba: vizuál (zdroj Mall.tv)

Jiří Padevět (foto: Mall.tv)

[xzoneblog]

Xzone má nový web!

Konečně. To je asi první slovo, které většinu z vás po přečtení nadpisu napadne. Naše webové stránky s námi byly v různých verzích takřka přesně 12 let. Neuvěřitelná doba! Letos však nastal čas na pořádnou změnu.

Rádi bychom vám představili nový web Xzone!

Je to šok? To teda je!

Bylo to těžké rozhodnutí. Proběhl nespočet bitev. Temná i světlá strana Xzone urputně bojovala dlouhé týdny. Tmavý web však nakonec padl. Přivítejte světlé pozadí. Možná tuto volbu neoceníte při nočním brouzdání v pauzách mezi Overwatch zápasy, ale věříme že kdykoliv jindy bude obrovským přínosem. Přeci jen na bíle perfektně vynikne herní krabička, nádherná figurka i fešné tričko.

Další zásadní změnou je kompletní responzivnost stránek. Mnozí z vás vědí, že nákup přes mobil byl na Xzone jen pro trpělivé hráče point-and-click adventur. Tomu je teď konec. Vše snadno najdete a nakoupíte i na mobilních zařízeních.

Nic však není dokonalé. Omlouváme se, pokud něco nebude fungovat přesně jak má. Každá nová věc s sebou nese také spoustu nových chyb. Xzone vzniká v malém týmu nadšených hráčů a některý bugy nám mohly snadno utéci. Budeme proto rádi, pokud nám jakýkoliv problém nahlásíte.  

Stejně tak uvítáme podnětné připomínky ke vzhledu a funkčnosti stránek. Ty nejlepší odměníme Xzone Kredity :) Nakupovat se musí nejlépe právě vám a vaše podněty jsou to nejcennější. Společně tak z nových stránek uděláme perfektní místo pro všechny hráče. Děkujeme za váš čas a ochotu!

Změna vzhledu je pouze prvním krokem v sérii novinek, které vás v nejbližších měsících čekají. Po vzoru dnešního trendu hra = služba se můžete těšit na řadu bezplatných DLC, které pravidelně přidají novou funkci nebo vylepšení. Jako první se už brzy zaměříme na pohodlnější nákup a výběr herní módy, po čemž často voláte.

Dejte nám vědět, jak se vám nový Xzone líbí!

[lenkabenka]

. jak se u nás ZASE vzdoruje .

Blíží se konec roku a mnozí z nás se nemůžou dočkat, až odbije posledního prosince půlnoc a tenhle převratný a s prominutím pěkně pojebaný rok skončí. Reálně asi všichni víme, že na kalendář ten náš slavný vir nehraje, takže to možná příští rok bude stejně na hovno, jako letos, ale stejně si dovolujeme doufat. Já tedy určitě.

Tenhle blog nebude o Covidu. Tomu se věnují ty Internety neustále, a co se mě týče, tak si už nějakou dobu ordinuju tvz. informační dietu. Jako u každý diety to ne vždycky vyjde a sem tam ujedu, ale celkově se snažím nečíst každý den zprávy a nedrtím se tím, kolik přibylo nakažených a v jakém stupni je zrovna ten čokl barevnej. Jen velmi stručně podotknu, že tahle doba covidová je pro mě ne zcela temná, naopak v některých oblastech mne poměrně zásadním způsobem osvítila a ukázala mi, kterak fungují lidské vztahy v době krize a nepohody. Síla tohohle virusu spočívá nikoliv v jeho nakažlivosti, nýbrž ve schopnosti devastovat lidské vztahy a všeobecnou solidaritu a humánnost, kterou v sobě máme všichni, chtě nechtě zakořeněnou (kdo z Vás nedaroval ani korunu na nějakou sbírku na FB, myslím, že každý jsme si někdy odpustili krabičku cigaret nebo nový boty a poslali to tam) a která momentálně dostává docela na prdel. Já sice moc Michala Davida nemusím, ale v jednom má pravdu, že pár přátel stačí mít a já jenom dodám, že těch pár přátel, co mám já, tak jsou fakt nejlepší, co jsem si kdy mohla přát a děkuju Vám. Za všechno. A hlavně tobě, Ivanko. Tobě nejvíc, protože tebe mi seslalo samo nebe.

Tak o čem teda budu psát, viďte. Inu, ještě stále, v tomhle momentu, netuším. Ale takhle z fleku mě napadá téma OBDOBÍ VZDORU, KTERÉ ASI NIKDY NESKONČÍ. Ano, musela jsem to napsat velkými písmeny, protože to u nás zase vypadá, jak když tu denně vymítáme ďábla.

Malej L. už párkrát tohle období měl. Vždycky jsem si přečetla nějaký chytrý článek, ujistila se u doktora, že nemá žádnou vážnou nemoc, která tohle určitě způsobuje, pobrečela si tak vehementně, až jsem se ráno v zrcadle nepoznala, a život šel dál. Po pár týdnech se asi dítě vyčerpalo, nebo si dalo tajnou schůzku s ostatními dětmi a domluvily se, že rodiče nechají pár měsíců v klidu a pak to rozjedou znova, nevím. Každopádně to, co se děje teď je hodně sofistikovanej upgrade všech jeho dosavadních vzteklých epizod dohromady. Někdy si říkám, že jsem ráda, že na sociálce pracuju, až tam na nás přijde oznámení, že naše dítě na nás hystericky řve, že nás nemá rádo a ať jdeme pryč, ale nejdeme pryč, ale jdeme a zavřeme dveře, ale nezavíráme ty dveře…ehm, nechala jsem se unést. No, že prostě až na nás přijde oznámení na sociálku, že se tu dějí hrozný výchovný zvěrstva, že mě snad kolegyně v práci nebudou moc soudit a vzpomenou si, že v práci jsem poměrně klidnej a vyrovnanej člověk. Za celou dobu mého života s L. jsem mu nikdy neřekla, že ho nemám ráda. Ani když mě hodně, hodně, ale fakt hodně sral. Prostě matka příroda mě asi dobře naprogramovala, a i ve chvíli nejhorší krize si říkám, že ho stejně miluju. Malej L. naproti tomu velmi důrazně vykřikuje, když jsem s velkým L. tak nehorázně zlí rodičové a říkáme mu, aby si uklidil hračky, že nás nemá rád! Že nás nemá VŮBEC rád! Tudíž nevím zcela jasně, kde k tomuhle přišel, jak ho, to malé stvoření, napadne, že když někomu řekne, že ho nemá rád, že ho to moc nepotěší.

V mojí hlavě jsem si tak na 89% jistá, že dovedu svoje dítě za každých okolností uklidnit. Dřív to bývalo 96%, ale to byl menší a já ho kojila, takže jsem měla na něho páku jako hrom. S každým vzteklým záchvatem se moje jistota chvěje v základech a musím říct, že naše dítě je opravdu ukázkový kozoroh. Mohu potvrdit, že i kdyby to mělo trvat dvě hodiny a znamenat litry prolitých slz na obou stranách, L. bude sedět, tvářit se nehorázně nasraně a ty hračky, prostě neuklidí. Pokud ho informuji, že odcházím (myslím tím do obýváku, ale v jeho hlavě to je představa, ��e si jdu zabalit a letím na Aljašku), tak hystericky křičí NE a visí mi na triku. Jakmile setrvám, vrací se zpátky na místo a bez zaváhání pokračuje v uraženém postoji, kdy uklízet nebude, zároveň ale nesouhlasí s tím, aby hračky za a) odnesl skřítek, který si neuklizené hračky odnáší do své skrýše, b) hračky dostalo nějaké jiné dítě, které si jich bude vážit a uklízet je po sobě a za c) se naštvu, vyrvu z okna síť proti hmyzu a ty hračky mu vyhodím ven. Věřte mi, že jsem vyzkoušela každou dostupnou strategii. Na některé nejsem hrdá (např. na tu, jak jsem po dvou hodinách rezignovaně vzala tu nejméně používanou část lega, která tam možná ani nepatřila, a vyhodila ji demonstrativně do koše), na jiné naopak nostalgicky vzpomínám, poněvadž jsem to ustála a ani jsem nezvýšila hlas.

V mojí představě se jde na všem domluvit. Mám to tak obecně v životě, že věřím, že všechno se dá vykomunikovat, nejlépe však bez vášní, v klidu a především slušně. Pokud se schyluje ke konfliktu, nebo konfrontaci a mohlo by se stát, že mě nedejbože nebude mít někdo rád, jsem ve stresu a snažím se to hezky urovnat, uhladit a hlavně aby všichni byli spokojení. A moje dítě mi dává velmi jasně najevo, že tahle moje strategie je nedospělá, v praxi nepoužitelná a pokud jsem přesvědčena o tom, že jednám s úctou a hlavně oprávněně, pak bych měla být v pohodě s tím, že se to lidem nebude líbit. A malýmu L. se to sakra nelíbí. A já ho chápu, opravdu. Boha mně se kolikrát nechce uklízet, ani vařit, ani prát, někdy ani vstát a vyčistit si zuby, ale nakonec jdu. Ano, můžu být úplně cool matka a prostě mu říct, hele dobrý, tak si to neuklízej, nech to ležet, je to tvůj pokoj, tak si tu žij, jak potřebuješ. Jenže já bych byla ráda, aby moje dítě vyrostlo v člověka, který po sobě uklízí, respektuje, že v životě prostě bohužel některé věci dělat musíme, i když nechceme a pokud se někdy třeba dá s někým dohromady, tak by bylo fajn, aby ho ta buchta nebo chlápek neopustili, protože je totálně společensky zaostalej.

Takže ne že bych se v tomhle článku snad dobrala nějakého závěru či poučení. Závěr totiž žádný zatím není. Někdy to u nás skončí tím, že malej L. dostane na zadek, někdy tím, že po několika trýznivých minutách přemýšlení, zda je to rozumné, se L. rozhodne, že teda využije nabídku mámy a nechá se obejmout, pohladit a vysvětlit si, že tohle nebylo dobrý, to vůbec nebylo dobrý, to už nebudeme opakovat, páč to vůbec nebylo dobrý. To objímání, to je moje specialita. To já mu nabízím často, jestli nechce obejmout. Já totiž fakt věřím tomu, že když ho obejmu, až se vyvzteká, že pochopí, že se mi sice nelíbilo to, co se dělo, ale taky ho přijímám takového jaký je a miluju ho, i když se chová úplně na pěst. Tuhle se mi zdálo, že to přineslo své ovoce. Lehce jsem si pobrečela, když jsem zjistila, že neuběhnu ani kilometr v kuse, aniž bych neumřela na dechovou nedostatečnost, a malej L. se mě zeptal, jestli nechci obejmout, a že mě má rád, i když neumím běhat.

Závěrem tedy. Období vzdoru je fakt náročný čas. Nevím, jak ho zpracovat a i když jsem zkoušela Nevýchovu, tak malej L. statečně odolal. Občas se mi povede situaci zvládnout tak, že si pak musím dát skleničku vína, napůl proto, aby se ocenila, že jsem fakt master king a mistr spinjitzu, jak jsem to zvládla a napůl proto, že se musím uklidnit, protože se ještě trochu klepu vzteky. Jindy se mi to zvládnout nepodaří a křičím a trošku i brečím. Někdy se dokonce směju (ale na tajnačku), protože vidět čtyřletý dítě, jak nasupeně mrská lego po jednom kousku zpět do krabice, je opravdu vtipný. A když na mě křičí, že mě nemá rád, tak se ho zeptám, jestli je to pravda, nebo to říká jenom ze zlosti, tak, asi aby zachoval dekorum, na mě zařve JÁ TĚ MÁM RÁD GRRRRRUUAAAAAA! A já mu říkám, že ho mám taky ráda, i když se chová nehezky. A o tom to podle mě je. My dospělí asi taky potřebujeme vědět, že nás naši blízcí mají rádi, i když se kolikrát chováme jako úplní kreténi.

 Mějte se krásně. Moc nám všem přeju, abychom se jednoho dne, nejlépe krásného, slunečného, probudili do světa, jakým si teď, v tuhle chvíli, přejeme aby byl.

 Lenka

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: prosinec 2019

(6. 1. 2020) Konce a začátky, čerstvý vzduch velkoměsta a cosi navíc...

Živý poutač jsem v ulicích Brna neviděl už opravdu dlouho. A je poněkud znepokojující, že tuto strategii používá podnik, o němž se má za to, že je zavedený. Ale pravda může být někde jinde...

Těsně před Vánocemi zavřelo Elsner Bistro na Zelném trhu a pár lidí se mě zeptalo, co já na to. Jakkoli z toho samozřejmě nemám radost, jen se mi potvrzuje skepse, kterou jsem vyjádřil po návštěvě v první den provozu a tak pro detaily prosím nahlédněte na odkazované První dojmy.

Jen pět dní poté, co jsem vyvěsil na web listopadový měsíční souhrn, v němž vyjadřuji vážné pochybnosti o budoucnosti Drink Line na tř. kpt. Jaroše, se na dveřích podniku objevila níže uvedená cedule:

Asi nikoho nepřekvapí, že na Facebooku podniku nebylo o uzavření/stěhování ani slovo. Tak uvidíme, zda to vyjde napotřetí. (Potěmnělou fotografii z mobilu ponechávám bez umělého vytažení jasu a kontrastu, protože scéna byla temná a děsivá.) Aktualizace 7. 1. 2020 ve 20.55 hod.: Dnes odpoledne jsem šel kolem bývalého Spiritu a mou pozornost upoutala decentní bílá kostička kávovaru Sanremo a základní Mazzer. To se mi nějak nezdá, pomyslel jsem si, a přistoupil blíže ke sklu, když tu můj zrak zaregistroval nálepku/logo? na násypce mlýnku. Slovo Drink, povědomý motýlek a možná ještě další slovo...:-) Na únorovém fotu Spiritu je za barmanem u okna zcela určitě jiný mlýnek (soudě dle displeje a charakteristické vysoké násypky bych tipoval Simonelli/Eureku) a asi i kávovar. Co by na to řekl Rick Deckard?

Když jsem jel tramvají číslo 12 do města, s překvapením jsem zaznamenal uzavření SemTam s láskou a pak si na jejich FB přečetl několik velmi emotivních statusů o tom, jaké břímě takový provoz může pro člověka představovat. Ach jo. Není to peříčko.

Oranžovobílé a prostorově rozsáhlé Quick Bistro naproti nádraží má také zavřeno. Na webu sice píší o rekonstrukci a dočasném uzavření, ale já věřím spíše ceduli technické důvody na dveřích, která v 99.5 % případů označuje definitivní konec.

Dave’s Coffee na Hybešove se svým Piazza D’Oro je také minulostí a nijak mě to nemrzí. Funky Donuts nejprve zavřeli na Lidické a bohužel neuspěl ani druhý pokus na Kobližné, kde je několik trvalých a velmi nevábných proluk (včetně té po legendárním bufetu Vesmír). Koblížkáren je už v Brně také hodně a k těm úspěšným zatím patří Kafe a Kobliha, které si dokonce otevřelo malou pobočku v prostorách bývalého Mitte na Panské (koblihy tam vozí z Pekařské) a na můj dotaz, jak jsou staré, mi řekli, že dvě hodiny. Mám koblihy docela rád, ale jak už jsem psal dříve, je to neuvěřitelně rychle zastarávající/osychající produkt a když už, tak čerstvé, jen pár minut po vyjmutí z pece jako ve Wroclawi nebo Štětíně.

Mlsná holka se evidentně namlsala úspěchem, zřídila si předvánoční pobočku ve Vaňkovce a na Facebooku ukazuje svaly. Šestkrát větší provozovna a navíc v místě (mezi rohovým Sky Ice Barem a Axiomem), kde vždy po dvou až třech měsících uzavřelo několik kebabáren a gyrosáren? Rád bych se mýlil a věřil, že lákavý interiér a donuty nalákají dost lidí, ale jak ukazuje zkrachovalá optika za Axiomem, bojující Bavard nebo vyloženě krvácející 3F by Mori, na Poštovské je dostatek velmi rizikových míst.

Malou brněnskou senzací konce roku se podle všeho stalo otevření údajně první pravé neapolské pizzerie a již v pondělí po páteční otvíračce mi o tom říkali tři lidé a dva z nich tam v sobotu nebo pondělí byli. :-) Zřejmě zapracovalo několik známých Instagrammerů a influencerů, protože podnik byl prý po první dny provozu rychle vyprodán, ale jelikož jsem měl pár dní předtím pizzu v pobočce Franco Manca s pecí na dřevo v Londýně (a i ta se bohužel za pár let zhoršila od otevření původní provozovny), udržuji si zdravou skepsi a mám obavy, že to zase bude tak trochu “po brněnsku”. Uplynulý pátek, přesně týden po zahájení provozu, jsem tam nakoukl a dotazem si potvrdil, že pec je plynová (jak patrno na videu na Facebooku) a nikoli na dřevo, jak požadují striktně daná pravidla.

Poklidný Boží hod (Christmas Day) ve městě nad Temží. Musím souhlasit s Herculem Poirotem, který jednou poznamenal: “Ach, Londýn, konečně čerstvý vzdoušek velkoměsta.”

Vzápětí jsem měl na dané téma menší debatu se dvěma nikoli nenáročnými gurmety a ti vyjadřovali politování, že jsem pizzu nevyzkoušel, ale zůstal jsem neoblomný. Dáma v servisu mi tvrdila, že dosáhnou stejných parametrů (opravdu?) a že je to ve stejném stylu, ale pec na dřevo je pec na dřevo a jestliže nedodržují základní podmínku, dostojí i ostatním požadavkům uváděným v odkazovaném dokumentu? Neměl bych námitek, kdyby to prezentovali tak, že se jedná o jejich interpretaci, “na neapolský způsob”, nebo něco podobného, ale takto prosím ne.

Samozřejmě, nejen pizza se může dostat mezi nehmotné kulturní dědictví UNESCO; podobné štěstí snad bude mít i italské espresso a lze doufat, že se zástupci obou stran domluví a zkoordinují své snahy. Za sebe říkám: bylo na čase a za pár desítek let možná bude žádoucí podat přihlášku na ochranu unikátnosti, tradic a rodinného významu home espressa.

Jen malý kousek odsud, těsně vedle Flédy, se objevila nová pekárna. Po předchozím nakouknutí přes okno (technologie tam jsou a dělají to podle všeho opravdu na místě) jsem v rámci otvírací doby okénka zkusil nejprve bagetu s rajčaty, která byla OK (13/20), ale byla trochu těstovitá a v druhé půlce moučná. Jednu jsem pak vzal ještě pro někoho (těstovitost nebyl jen můj subjektivní dojem) plus croissant (normální, 12/20). Složení je velmi uspokojivé a vylepené u okénka bez jakéhokoli schovávání, což je nutné ocenit. Pečení chleba, baget a croissantů je královská disciplína a běh na dlouhou trať.

Jestliže leden bývá zpravidla tichý měsíc, kdy lidé čekají na první výplatu a kavárny a další podniky se docela vyprázdní, letos tomu možná bude poprvé trochu jinak. Nebo asi to aspoň myslí ti, co před Vánoci otevřeli spoustu dalších podniků (tady a tady) a další připravují. V prostorách bývalého King’s Head na tř. kpt. Jaroše jsem přes okénko zahlédl tyrkysově laděný bar a Fiorenzato (otevřou v lednu), čeká nás další káva a drinky (v rohové parcele přímo naproti Pelíšku) a i když byla příprava KOCI na Kociánce boj, síly ještě podle všeho jsou.

Tržnice na Zelném trhu upadá stále víc a před Vánoci skončila i rohová raw a vegan “cukrárna” u schodů směrem Mečová. A místo Coucou Pastrami, které nyní objíždí různé štace s food truckem (včetně domovských Střelic, kde jsem byl v srpnu 2012 u nich v restauraci na obědě), zabrali Eggo Truck Brno. Krátce po svátcích jsem si povšiml, že problémy má zřejmě Bistro Špageta na České. Zavřeno, zakryto závěsem a na dveřích žádná otvírací doba. 

V přízemí IBC zavřela pochybná kavárna/občerstvení, kde nedokázali za více než půl roku provozu srozumitelně uvést ceny kávy (na zdi venku nebo na skleněné stěně provozovny bylo jen “káva od” a jednou jsem postřehl, že espresso bylo tuším za 19 a cappuccino někde okolo 24 Kč, ale tato informace vydržela jen chvilku) a zajímalo by mě jediné: kam zmizel ten krásný a zářivě červený Mazzer, který měli vedle kávovaru. 

Jelikož jsem si tu posledně stěžoval na úpadek kvality Signature chleba v Chleba Brno (a jejich vánočku), přikládám foto krajíce z daného bochníku. Ano, takto to vypadalo tři hodiny po zakoupení a ukrojení bez jakéhokoli dalšího zásahu.

Další “kavárenský” pokus v IBC představuje Eurocafe, malý prostor v 1. patře zhruba nad poštou a vedle prodejny razítek, který otevřel před pár dny a když jsem z přízemí centra zahlédl ve výšinách prosvítající a dosud neviděné označení cafe, urychleně jsem vystoupal nahoru ve snaze zjistit, co zaplnilo místo, které možná dva roky zelo prázdnotou. Uvítala mě cedule s logem Piazza D’Oro, flyer s názvem podniku na modrém pozadí se žlutými hvězdičkami a otrávená holka za barem se svítícím nápisem Calvin Klein na tričku. Na můj dotaz Dobrý den, předpokládám, že máte na espressu značku kávy, která je uvedena na tabuli mi řekla ještě jednou prosím a poté mi bylo přisvědčeno. Poděkoval jsem, řekl na shledanou a ještě přelétl líné menu v podobě jednoho listu papíru A4 na stolech. Propiskou opravené nacenění latte macchiata ze 49 na 57, pár sedmiček vína uvedených coby víno bez jakýchkoli detailů, odpudivá káva a zejména odtažitá slečna dávají dobré předpoklady pro hladké fungování podniku a léta prosperity.

V průběhu prosince jsem byl třikrát na jídle v Quán Vi���t v pasáži Rozkvět a jídlo opravdu nebylo zlé (více příští První dojmy), ale servisu do dokonalosti něco schází. :-)

Co se týká káv ochutnaných v brněnských kavárnách, byla to, jako obvykle, smíšená záležitost. V Pelíšku jsem poprvé zkusil doppio z luhačovické Jizby a bylo to celkem fajn (14/20 a kdyby chuť byla ještě čistší, nezlobil bych se, ale tady to jde opět za surovinou, protože kávu připravoval s pečlivostí přímo majitel), poslední doppio letošního roku v Roses (realizovala slečna, silných 14/20) a zkusil jsem po zhruba půl roce i cappuccino v Cukru. Stejně jako v předchozím případě byl však výsledek dosti rozpačitý a dávno jsou pro mne pryč doby, kdy zde káva měla vysokou úroveň a jedno cappuccino i na úrovni 17/20 (podzim 2015).

Protože jsem nechtěl dostat řídkou vrstvičku latte artu na teplém mléce, zeptal jsem se zdvořile, zda si mléko podšlehávají a po kladné odpovědi poprosil, aby tak v tomto případě neučinili s tím, že je mi obrázek zcela lhostejný, ale že bych rád dostal hezky krémové, hebké a nadýchané cappuccino. Už z rady kolegyně (”takže to uděláš sušší”) na mne šly obavy a ihned jsem vznesl námitku (”ne suché, prostě plné, krémové, ale mikropěnu vlhkou”). A jak myslíte, že to dopadlo? Ano, mlíčňák, tj. naprosto dominující mléko, které se lehce zvedalo uprostřed šálku, zabitá chuť espresso základu a ne úplně vysušené, ale přesto hodně suché (stěží 12/20). Když baristka uviděla můj mírně zděšený výraz z výsledku, nabídla se, že udělá nové, ale nechal jsem to být. Původní ambiciózní plán obejít během prosince několik (domněle) seriózních podniků a zkusit tamní mléčný nápoj tak vzal rychle za své a šel jsem se uklidnit na první ze dvou cappuccin k Adamu Obrátilovi do Industry. (A po tom druhém o týden později, 13. 12., jsem měl ještě Cappuccino Void, pivo roku v Axiomu, o kterém i o dalších nejlepších kvasných zážitcích roku si můžete přečíst zde.)

Ten v přidružené debatě přišel se zdánlivě jednoduchou a zajímavou myšlenkou: Co když většina holek a kluků ze současné/nejnovější generace za kávovarem nikdy nepoznala krémovou podobu cappuccina a byli už od svých školitelů (kteří dané pojetí možná také nezažili anebo jej opustili kvůli latte artu) vedeni k systematickému podšlehávání s ohledem na malování obrázků a chybí jim tak vlastní praktická i chuťová zkušenost “sametu”?

Začátkem prosince se mi zalíbil “spacy” sáček kooperační kávy The Space a Kafe a Kobliha a popiska slibující milkshake mě nalákala i přes vyšší cenu (340 Kč za 250 g) a tak jsem si zrnka koupil a nechal tři týdny odležet. Jenže výsledek byl velmi velmi obyčejný (doppio 12/20) a že to nebyl jen můj dojem mi potvrdilo i dobrozdání člověka, který si druhou (věnovanou) půlku sáčku připravil coby V60 (omni roast). Za tuhle cenu příště raději ne.

Jen pár dní před Štědrým dnem jsem si dal espresso ve stánku Diecézní charity Brno na Jakubském náměstí a odpovědnost za mlýnek, kávovar a zrno měl na akci (mediálně podporované ČT Brno) Roman Nejedlý, takto spolumajitel Fiftybeans, který navzdory nepřízni klimatu extrahoval pro dobrou věc na La Marzoccu GS3 a Mazzer Kold S Electronic (mnou mylně považovaný za Robur S Electronic, děkuji za opravu. :-)) U kávy to byla malá, ale zajímavá debata (pochválil jsem ještě později jahodovou Etiopii Sedancho) a i když mě nové, přiznaně konzervativní Peru moc neoslovilo (espresso snad díky bojovým podmínkám a chladnému vzduchu jen 12/20), zkusil jsem ho ještě 3. 1. 2020 coby první kávu v kavárně v novém roce v Pelíšku (doppio od tamní nejlepší baristky) a věřte nebo ne, ale bylo to daleko zajímavější (zajímavá a dlouhá dochuť a skoro 14/20 navzdory varování baristky, že je to hodně konzervativní; plánované/řízené riziko bylo však tentokrát součástí objednávky). 

Tak zajímavé, že jsem si vzal s sebou 100 g s tím, že to ještě zkusím doma (prý to jde pěkně dohromady s mlékem, což je logické) a ano, sobotní dopolední svačinové cappuccino, u kterého píšu tyto řádky, je velice fajn (skoro 15/20, i díky mléku, kterým je podle všeho červené selské z Olmy prodávané v Bille jako Clever plnotučné čerstvé -- před pár týdny tam ještě výrobce uveden byl, teď to ti mizerové dali pry��).

Jelikož bylo před svátky teplo a po kávě v Roses jsem nijak nespěchal, prošel jsem si zase po pár letech areál VUT pod Palackého vrchem a nakoukl, jak se vyvíjejí tamní podniky. Cook Point CEITEC je jen vznešenější jméno pro zaměstnaneckou menzu/kantýnu, People's bistro & cooking school mne odradilo nejen svým retro dnem (kuřecí prsa s broskví), ale i chybami v menu, leností v popisu (masový vývar) a především tak hnědou násypkou zdejšího Fiorenzata, že se mi málem udělalo zle při představě, že bych měl zaplatit 74 Kč za doppio z jednodruhové arabicy z Rituale.

Z předvánoční procházky v areálu VUT na Palackém vrchu. Povšimněte si prosím “jemného” pražení ilustrativních zrnek vpravo. 

O trochu lépe na mě působilo Bistro 22 s docela zajímavou nabídkou (Králičí stehno na bílém víně a rozmarýnu nebo Germknödel plněný povidly s vanilkovým krémem), ale jednak jsem byl po obědě a jednak jsem na tabuli za kávovarem viděl Carraro (espresso s sebou 28, na místě 33 a cappuccino 39 Kč). A protože do pizzerie u zastávky tamvaje č. 12 a do Lakeview, na němž je nejzajímavější název a výhled na vodní plochu, jsem nakoukl už posledně, vrátil jsem se raději do města.

Jak mám obvykle námitky vůči bizarním otvíračkám, které uvádějí konec provozu na 17.57 nebo 22.59, tady doba fungování ladí se zvoleným názvem.

Leitmotiv je bezva věc. V Tenkrát na Západě i v prezentaci podniku, který využívá chodící poutač zachycený v úvodu textu.

Pár dní před Vánoci doběhla dvanáctá série Masterchef The Professionals a i když tři nebo čtyři epizody obsahovaly skutečně zajímavá jídla a špičkově natočené momenty, i po druhé půlce sezóny musím opětovně konstatovat, že ta letošní zůstala kvalitou účastníků za loňskou vrcholnou i třemi předchozími. Člověk si tak zatím může doma zkoušet ty nejhezčí recepty. :-) Odkazuji na epizodu Chef’s Table, neboť ta je pro mne logickým vyvrcholením celé sezóny. Vařit pro zhruba 25 až 30 nejlepších britských kuchařů musí být neuvěřitelný tlak.

A na závěr něco pro opravdu silné nervy. Kolega z univerzity mi poslal fotku poobědových káv (obojí espresso macchiato a i když to bližší vypadá spíš jako cappuccino, je to prý způsobeno perspektivou fotoaparátu v mobilu a opravdu jde o espressa macchiata) z restaurace Na Chatě naproti Mendelově univerzitě. Měl jsem tam v létě 2015 velmi slušné domácí těstoviny a ještě snesitelné espresso a v prosinci 2017 chutná líčka, ale také několik příšerných jídel a děsivě zuhelnatělá žebra utopená v “mazutu”. Tyhle kávy jsou ovšem mimo zavedená měřítka hodnocení. Raději se ani neodvažuji hádat, jak to mohlo chutnat.

[monochromaontheroad]

Rok 2016...

Rok 2016 se začal  psát v pekle marvelovských komiksů. Za hranicemi, na kterých balancoval dalších 365 dní. Byl přestupný a to nejen jedním dnem. Jeho první měsíce přinesly dlouhou řadu chyb a poučení. Temná doba nervových ohoření, vertigovského přežívání, hroucení, hroucení a na té hromadě pak jen další dno. 

Utužil ale jedno z nejúžasnějších přátelství, jaké kdy svět měl. Minimálně ten náš. Stoprocentní myšlenkové propojení končící v mýdlových bublinách. 

Každodenní siamství, které vyvrcholilo jedním ideálně stráveným předjarním večerem a odstartovalo další prazvláštní kolotoč. Nakonec se na něm asi točilo až moc lidí a tak museli někteří vystoupit, aby se nepřetížil. Ve všem tom lunaparkovském bláznovství si ale dva sebedestruktivní bojovníci uvědomili, že se musí naučit lásce. Společně. 

Rozhodli se bojovat přes všechen strach a překážky. A tak se ten rok nakonec překlenul do krásného léta plného hudebních zážitků a výletů. Pampeliškovými poli na konci světa jsme se vydali na uran a ještě dál. Stodoly valašsko-slováckého pomezí nám otevřely westernové myšlenky o společné budoucnosti. Snové koloběžkování hrubodovodským okolím vystřídaly holandské pocity svobody. A přišla svatba. Kapelní. Leprikónská.

Svatba lidí, kteří se stali nedílnou součástí mého světa, lidí, na které je spoleh, lidí, se kterými jsem konečně odehrála 4 koncerty, co za to stály. V konečném důsledky tedy musím přiznat, že jsem si tento rok, minimálně tedy v jeho druhé polovině, plnila sny. A krom těch snů zvládla dvakrát odstátnicovat, ujet 40 km na kole holandského typu, ztratit přítelkyni, ale na oplátku jedno dlouholeté, a trošku pošramocené, přátelství zase obnovit.

A taky se vrátit k ženě nejdražší, na krásném výletě Šumavou. Nadechnout se nad šťastnými vyústěními a zase jednou poděkovat za život. Za život, co se sice na podzim neskutečně zrychlil a centrifugou nás vyplivl přímo do zimy, která nezačala zrovna nejvlídněji. A opět se ozvala s hraničními oslabeními a nejdelšími vzdáleními se, ale snad i ty jsou tu k díku a očistě. 

A tak se nedá než shrnout, že jsem se své hranice pro tento rok naučila. Stejně jako milovat. Stalo se dost těžkých a dost neuvěřitelných věcí a jsem ráda, že byly z obrovské části protkány hudbou. Tou nejstabilnější oporou. 

Tak děkuju za všechny posuny a za to, žes tu byla, 2016ko, ty špíno! A taky vám všem, že jsme to zvládli a že jsou věci přesně tak, jak jsou. 

[kovkou]

Love Is in the Air

_en Another year passed and the favourite day of lonely wolves and relationships-haters is here again. If you’re reading this it’s too late and you are at least a bit like me, then, presumably, among the love of crying to your pillow and overeating, there is also a place for sneakers in your heart. No matter whether you spend Valentine's Day watching romantic movies or you’re more into giving Valentine's Day cards and wishes to your loved one (if you were actually unlucky enough to find her/him), it’s never too late to treat yourself in the first place. And, when these dark times, especially dark for all non-single’s wallets, are approaching, the vital question occurs. Why not to decorate your closet with a pair of sneakers with some quite unusual hearts? The collaboration of Converse and Comme Des Garçons has become a staple in closets of those who like the Converse brand and look for something extraordinary. Classic silhouettes as All Star or Pro Leather go well with simple colors and the famous heart with eyes, which makes it very clear that they're not just some casual kicks. Due to the choice of the aforementioned silhouettes, the sneakers from this collaboration are easy to match and they take even the simplest outfit to another level. If you decide to make yourself happy after all (loving yourself is clearly crucial), or you decide to please your other half, Valentine's Day is the ideal reason why to focus on the combination of these particular brands. Nothing says 'I love you' better than your partner lacing your shoes with these cute eyes staring at him. Or just buy a box of chocolates, that will certainly work as well. // text by Martin // pics by Kovkou & Johanna 

_cz Rok se s rokem sešel a máme tu znovu oblíbený den všech milovníků samoty a odpůrců vztahů. Pokud čtete tento článek a jste alespoň z části jako já, dá se předpokládat, že mezi lásky k brečení do polštáře či přejídání se čokoládou patří neodmyslitelně i tenisky. 

Ať už tedy trávíte Valentýna vysedáváním u romantických filmů, či se svou drahou polovičkou (pokud jste měli tu smůlu a nějakou našli) spíše holdujete předávání si přáníček plných lásky a srdíček, nikdy není pozdě udělat radost především sám sobě. A když už nám tedy znovu nastala tato temná doba, obzvláště temná pro peněženky všech zadaných, přichází životně důležitá otázka. Proč neoživit svůj botník párem bot s trochu jinými srdci, než bývá zvykem? Kolaborace Converse a Comme Des Garçons z kolekce Play se u nás stala staplem botníku každého jedince, který má rád značku Converse, ale hledá něco neotřelého. Klasické siluety, kterými jsou All Star či Pro Leather, fungují náramně v kombinaci jednoduchých barev a známého srdce s očíčky, které všem jasně dává najevo, že se nejedná o ledajaké kecky. Vzhledem k výběru zmiňovaných siluet jsou veškeré boty z této kolaborace velmi lehce sladitelné a posunou i sebejednodušší outfit o level výš.  Pokud se tedy rozhodnete udělat radost sobě (milovat sebe je to totiž nejdůležítejší), nebo svému protějšku, Valentýn je ideálním důvodem, proč se zaměřit právě na tuto kombinaci značek. Nic totiž neumí říci “miluji tě” lépe, než když Vám partner váže boty a koukají na něj ta roztomilá bílá očka. Anebo stačí zakoupit bonboniéru, ta bude zaručeně fungovat také.  // text by Martin // pics by Kovkou & Johanna

[kitticatering-blog]

KO-LO-BĚ-HY: YULE

YULE, doba, kdy je tma téměř hmatatelná a dala by se krájet. Čas meditace během celého adventu. kdy temnota ovládá naše příbytky hmotné i duchovní, byl ukončen 21.12., neb (jak víme) byl Slunovrat. Tma byla  ten den nejdelší a v nás samotných skotačila temná zákoutí, která zrovna v tu chvíli nebylo čím prosvětlit.

Naše parta se sešla na Žvahově, pěkně na Děvíně u Prahy, kde ještě platí mhd průkazka …  A tam, na tom kopci,  jsme v mraze a větru, stáli u ohne 8 hodin. Kateřina s Alešem, se jali nošení klád a klacků, za neustálého dodržování zákonů ochrany přírody, to se ví. Taky, dyť Aleš je vědec. Následně jsme zapálili vykácenou borovici, neb ta je stromem světla a tepla … Čekali jsem na ostatní. Začali pít a vůbec. Nakonec se z noci vynořovaly známé i nové tváře a rej, tam na kopci Žvahov, začal připomínat čas karnevalu i centrum omrzlin. 

Pořádně jsme poladili naše bubny. Nějak se zapomnělo, čí buben je a tak, prostě putovaly do rukou všech, kteří si potřebovali vyčistit hlavu. A tak se chudákům pejskařům, či náhodným kolemjdoucím stalo, že za stromem ve tmě našli člověka bubnujícího a  chodícího někde v mrkákotách. O to větší byla pak radost, když se jednoho z bubnů ujala Mariana a začala normálně určovat rytmus, né-li melodii, což je v našem kruhu zatím věc, kterou neovládáme. Bet přinesla svůj vlastní buben a ani se moc nezlobila, že jí byl okamžitě zabaven a bubnovala si na flašku od piva. 

Následně jsme se chůzí, kolem 23 hodiny, vydali domů, nebo-li zpět do Prahy. Nebylo to úplně blízko a například Hana těžko snášela chůzi nocí v outfitu z práce s kabelkou, ale nejvíc to dala! Jako jediná z nás měla kožené kalhoty. Mráz a neustálý pohyb, nám jaksi zatajili naši opilost. Ta se “rozmrazila” až v civilizaci, kdy jsem v zrcadle v mekáči zjistila, jak je někdy tma milosrdná a schová, co nemá být viděno. Byla jsem politá od červeného vína. Tváře jsem měla pokrytou popelem, stejně jako ruce, které byly černé. Kolena jsem měla obarvená od hlíny a na batohu uvázanou igelitku s odpadky. O tom, že jsme všichni strašně STRAŠNĚ MOC smrděli, nemusím asi nikomu vyprávět. Můj ubohý pokus s vytažením iphone, aby lidi viděli že nejsem bezdomovec, neuspěl. Opilost a náhlá, téměř okamžitá únava z mrazu, byla tak radikální, že někteří z nás ztratili dar řeči. 

Téměř v podobném složení jsem pak strávili poslední dny prosince na naší chatě na Vysočině. Já tam plynně odjela z yule táboráku už na Vánoce, zcela nezatížena Štědrým dnem a koncem roku. Odměnou nám byla nádherná zima, která trvá do teď. 

Krom toho, Tomáš dostavěl (bez elektřiny hnán jen instinktem) svoji saunu a její zahájení bylo pro všechny asi největším dárkem pod stromeček. V mrazu, který se vyšplhal na -13 C jsme vybíhali z horka do zamrzlé koupele a nad námi svítily hvězdy, skrze větve starého dubu. Ukončení, očištění. 

Mnoho věcí se dořešilo na počátku ledna a snad definitivně završilo a dalo na chvíli k ledu úplňkem tento čtvrtek. Teď, nezbývá nic jiného, než se těšit na jeden z nejdůležitějších ženských svátků, který bude 1,- 2.2. jménem Imbolc! Jak jsme si ho užili, vám zase ve snesitelné formě předáme. Protože nám všem je známo, že to co se děje v naší partě, je většinou čirá magie.  PS: Na Žvahově jsme na Slunovrat potkali partu padesátníků, kteří to měli taky tak, takže to není divný.