#Dnes je sobota

[slavicbee]

If I might add some Slovak music class:

Behold my war horses. They will take me to war.

I have an apple. This is a metaphor for virginity.

My horse stepped on my pinky toe. It hurts like a bitch and now I’m gonna die.

There is this girl named Mara and she Hates Having Her Hair Combed.

I spilled some cherries on the road. Somehow I ended up with a husband too pretty for hard work. I am ok with this.

Hey uh. Those girls from Vienna sure own a lot of skirts. I wish I wasn’t poor.

Danube

I am terrified of the Sleeping Beauty because what if I kiss her and fall into a coma.

The story of inevitable death as told by an overly ambitious shooting star.

A Greek tangerine and a male orange have a wedding. The orange gets kidnapped and made into orange juice.

It’s Sunday!! Let’s get wasted!

Hey, rooster. If you enter that lily garden we will kill you and bury you under that bench over there.

And more!

Czech music class at elementary featured such iconic songs, such as:

a guy saving a broken angel from the ruins of a church, helping them rise again

the cryptid at Moravia's bog

a guy being hanged for drunkenly getting into fights

a madman's lullaby

a man wanting to kill his goat

a guy who killed two men and committed suicide after burying them

three lemons surviving a boat crash

the US' civil war and about the nonsense of warfare

a wildfire

a horse falling in love

the existential crisis of growing up and the never ending flow of time

[kocourmokroocko]

Protože je dnes sobota, prozradím vám k této slavnostní příležitosti, že když mi bylo deset, vyrobila jsem pomocí Malování a Windows Movie Maker neuvěřitelně detailní, rafinovanou a příběhově napínavou animaci na Naruta do písničky Mám jizvu na rtu od Nohavici. Byla to animace tak krutopřísná a skvělá, že mí tři diváci (rodiče a sestra) měli poradu, jestli z toho vyrostu, nebo jestli to je problém, který by měli nějak intenzivněji řešit. Nakonec usoudili, že mi akorát musej omezit poslouchání Nohavici, což zpětně vnímám jako solidní rozhodnutí. Taky je úžasný, že ostrozrakem vyhodnotili jako jasný problém tu písničku, ne anime, ke kterýmu byla mnou přifařená tak násilně, že se to dá označit za válečnej zločin proti lidskosti. Všem se ulevilo, když jsem z Nohavici přesměrovala svou obsesi na Kryla a ty písničky u animací už byly alespoň trochu přiléhavě edgy. I když Neji Hyuga prožívající zoufalství nad komunismem byl podle mě pořád trochu moc matoucí pro zastřenou mysl tupého plebsu.

Je to příliš dobré pro lidské oči, takže to samozřejmě nezveřejním. Ale chtěl jsem vám říct, že to existuje, stalo se to, nikdy nebudete žít ve světě, ve kterým se todle nestalo, a pokud chcete implodovat jako černá díla bolesti jen ze čtení tohodle příspěvku, představte si, jaký to je, být jeho autor a mít žijící svědky, co vám to rádi připomínaj.

Děkuju za pozornost ♥

[prospercz]

Den 101

Ranní rozmrzelost, způsobena zejména těmi komáry, mi vydržela asi 20 minut. Pak jsem se dostal na hřeben hor a po zbytek dne jsem měl luxusní výhledy a nádhernou stezku. Úplná pastva pro oči. I počasí se trochu umoudřilo a nebylo to nesnesitelné horko. Jen trochu horko.

Celý den byl díky tomu skvělý. Snad jen ty ostrůvky sněhu by nemusely být. Dost mě to překvapilo po všech těch vedrech. Jednou jsem i hodil slušná záda, nic se naštěstí nestalo. Ale jak říkám, šlo se mi parádně. Tak parádně, že jsem si dnešních naplánovaných 25 mil protáhl o další 4. Prostě se mi chtělo.

Chtěl jsem kempovat u jezera a vykoupat se. To se mi taky podařilo. Je to tu jako malované z pohádky. Dvě malá jezera, nad kterými se tyčí vysoké skalnaté hory. Na ty dopadá poslední dnešní sluneční světlo, které se na kameni odráží a vytváří tak ještě krásnější podívanou. Mezi jezírky můj zelený stan. Po západu slunce byly vidět i červánky!

Má to jen jednu malou chybku. Je sobota. A protože je sobota, jsou tu i jiní lidi. To by ani tak nevadilo. Jenže je tu i nějaká početná rodina s autem a tatík se rozhodl, že nás všechny oblaží svým repertoárem techna. Nechápu! Úplně to tady zničilo tu atmosféru. Z jednoho z nejlepších míst na spaní se stalo jedno z nejhorších. Až mě mrzí, že jsem šel ty 4 míle navíc. Ale nedá se nic dělat, musím to dneska přežít a ráno brzo zmizet.

[jaxitaxibolehlaf]

Dneska je mi 21 a oproti minulýmu roku je to úplně jinej den, až nevím jestli mám být smutná nebo nasraná.

Loni jsem touhle dobou (samozřejmě byla sobota a ne neděle) popijela s kamarádkama v baru, máma na mě byla sice nasraná že jsem zazdila rodinnou oslavu, ale já to mnohem radši přenechala jí, přeci jen slavila 50 den před tím.

Dnes jsem většinu dne prospala a za pár hodin si půjdu lehnout zas. Jsem po noční, na tohle jsem si už zvykla, tělo je prostě vyčerpaný a už jsem dlouho neměla energii ve volným čase ponocovat. Pár lidí mi poslalo přání. Většinou rodina, ale směju se nad tím že mi přeje bývalá spolužačka ze základky, jejíž narozeniny si nemůžu vybavit.

Dávám dokupy oslavu s přáteli, ale za ten rok se toho změnilo... Půlka z nás pracuje, ta druhá chodí na vysokou a jsme rozesetý po celý republice (resp. Liberecký, Královéhradecký, Pardubický, Moravskoslezský kraj, Vysočina a Praha) a dávejte dohromady datum, když přes ty nejvhodnější dny pracujete a jste prakticky nenahraditelní, protože jste jediná noční recepční v hotelu a protisměna je jen noční hlídač. A to ještě musíte doufat že v den volna nebude akutně potřeba abyste zaskočili.

I tak bylo na dnešku pár pozitivních věcí! Ráno mi kolega donesl půllitr ledovýho čaje, sice z pytle, ale byl čerstvě napojenej do čerpadla, takže nechutnal jak kdyby se měl každou chvílí zkazit! A kocour na mě čekal za vrátkama, což je co říct, protože se bojí psa a na dvůr tak vůbec nechodí.

[terezafabi]

25.

Je sobota a dnešní program vymýšlíme podle dětí. Skrz vlny a vítr si tu moc neužívají koupání, a tak se pojedeme podívat na slavnou pláž Las Teresitas severně nad Santa Cruz. Ráno Honza pracuje, já připravuju jídlo a věci s sebou a vyrážíme. V Santa Cruz se dnes chystá Carnaval, tak nás překvapí uzavírka jedné z hlavních tříd a Honza kličkuje centrem. Za půl hodiny ale dorážíme na místo. Las Teresitas je pláž v takovém polozálivu skal u městečka San Andres, které se tyčí působivě do výše na jednom skalním úbočí. Pláž je dlouhá a široká s dovezeným bílým pískem. Já ji na bucket listu neměla, měla jsem ji zařazenou vedle jižních turistických pláží, kam se nechystáme. Dnes přijíždíme kvůli tomu, že jsou tu vlnolamy, tudíž prakticky absence vln. A musím uznat, že je to bezva. Voda je daleko mělká, naprosto průzračná a děti plavou. I já si jdu zaplavat. Trochu nepříjemný je vítr, který zvedá lehký písek (který vypadá jako strouhanka! má velká zrna), ale mezi ostatními superlativy se to ztratí. Vydržíme tam skoro pět hodin a kdyby nás nevyhnal hlad, vydrželi bychom déle. Najíme se v San Andres, obligátní paella a chobotnice, děti si hrají na hřišti a jedeme zpět. Dnes nakonec velká únava, mám pocit, že bychom všichni potřebovali spát dvacet hodin v kuse. Cestou zpět v Santa Cruz míjíme spousty lidí v kostýmech, berou tu tenhle svátek opravdu vážně. Honza říká, že mám napsat, že dnešní krásný den odfoukl vítr. Myslím, že by to fakt asi stačilo říct tohle. Jsem grogy. 

[lieselotte-sky]

WTF SS

Dnes ráno koukám na kalendář, bo příští týden mají být ti dva trampové s palivem a já pořádně nevím kdy, no a v tom si všimnu, že je na tom kalendáři nahoře napsané WTF SS. Jářku, no WTF je tady poslední dobou všechno, to člověk něco vezme do ruky a potom už se jenom diví, SNAFU, ale SS? Není to přehnané? Kdyby Putin, tak to bych ještě brala, ale SS? To je jako z hrobu mutýrovali? Ikdyž na druhou stranu, na základce, kam jsem chodila, žila pověst, že školník má v kumbálu pod schodama zmraženého Hitlera, nedovedete si představit ty následky na duších prvňáčků, když ve škole vypnuli proud. Zaměstnalo to tým dětských psychologů na několik měsíců. Za mého mládí se Hitlerem strašily malé děti. No co už měli dělat, Putin tehdy ještě nebyl, prostě taková byla doba. Stejně je to všechno jedna pakáž, no co dělat, tak teda hajl hitler, kdy jste přijeli? Ale pak mi to došlo. WTF SS Wednesday Thursday Friday _ Saturday Sunday. Takže asi tak.

Jenže jak je člověk rozespalý, tak zmatení a hovadné nápady pokračují. Freeday je samovysvětlující, pátek je malá sobota, to nikdo nikde není, Thor’sday neboli Donnerstag (Donner jakože německy hrom, nikoliv Döner jakože turecky točící se, takže teď předpokládám, že spousta lidí seznala, že ten kebab překvapivě není hromový ani hrobový, ikdyž to se samozřejmě nevylučuje, nýbrž točící se, takže prosím žádné vybouchni wole a vtipy o sebevražedných teroristech, ostatně ne každé německé slovo musí obsahovat umlauty) taky není potřeba vysvětlovat, ale co s tou středou? Jasně. Weedness day, aneb po trávě se nešlape, po trávě se směje.

Předcházející odstavec mne zase přivedl k zjištění, že německy hrom a francouzsky dát se ve výsledku píše úplně stejně, přemýšlím, jakou strašnou konspirační teorii bych nad tím rozvinula. Myslím, že stále ještě nejsem plně při smyslech a to jsou už dvě odpoledne…

[odfranty]

Kanada 06/2023, Den 12, 17.6.2023, Drumheller

aneb Táboříme!

Ráno jsme se jen posbírali a na devátou měli dohodnutý odjezd. A jelikož je sobota, tak tentokrát i s Martinem!

Vše jsme naložili, vyzvedli chybějící kempové židličky a zastavili se pro Moniku, která jede s námi. Teď už je jisté, že nás čeká super výlet.

Jedeme na východ, krátce zastavíme na kávu a jakmile sejdeme z hor, můžeme pokračovat nekonečnou rovinou do pouště.

První opravdová zastávka byla na kaňon ve tvaru podkovy.

Horseshoe canyon bylo naše první skutečné setkání s pouští s místními nalezišti dinosaurů. Je to krásná a zajímavá krajina!

Nezdrželi jsme se ale dlouho. Čekal nás ještě nabitý program. Navíc se blížil čas oběda. Vydali jsme se tedy do dalšího kaňonu, kde stojí místo Drumheller.

Na doporučení místních jsme se zastavili v Last Chance Saloon. Byla to zajížďka do několik mil dlouhého údolí, které touto restaurací končilo. Ale stála za to!

Stojí ve vedlejším městečku Weyne, kde kdysi bydleli místní horníci. Jedná se o 110 let starý salón, kam dnes jezdí hlavně motorkáři. O to zajímavější prostředí to bylo. Byli na nás moc milí, měli dobré pivo i typické jídlo.

Pak jsme se zajeli podívat na místní atrakci - Hoodoos. Jedná se o útvary, které vytvořil vítr dlouhodobým působením v kaňonu. Poprocházeli jsme se zde a dál nasávali pouštní atmosféru.

Popojeli jsme také do místního uhelného dolu na prohlídku. Bohužel jsme přijeli pozdě, že nás už nepustili. Obdivovali jsme tak místní historii jen zvenku.

Zastavili jsme se ještě v obchodě pro jídlo. Alespoň jsme mohli zkusit navštívit americký řetězec Wallmart.

Pak už jsme se vrátili do centra městečka Drumheller. Po skončení zlatého věku těžby je to dnes město s osmi tisíci obyvateli, které žije hlavně z bohaté historie nalezišť dinosaurů.

My si prohlédli pár místních exponátů (na obrázku největší dinosaurus na světě!) a dojeli do kempu. Jelikož se blížila bouřka, rychle jsme rozbili tábor s rozdělili oheň.

Bouřka se přehnala, pro nás už ale nastal čas jít spát. Naše rodinka vyhrála místo v autě, takže jsme se uvelebili v prostorné zádi a těšili se na další dobrodružství - muzeum dinosaurů!

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 15 - 33km

Jelikož jsem na konci Břeclavi, tak z ní jen vyjdu, přejdu pole a na cyklostezce se vracím na trať. Cesta vede nivním lesem řeky Dyje, takže jsou vidět jezírka a zatopené lesy, kde čápi loví žáby a ty se jim zas snaží pláchnout…a samozřejmě taky halda komárů. Na facebooku stezky, místňáci potvrzují, že na jižní Moravě je to teď po tom období dešťů fakt komáří apokalypsa. Takže mě to nutí nezastavovat. 

Za hodinku a něco jsem u Janova hradu. Na ten sem se těšil. Je krásné počasí a to mu sluší ještě víc. Praktický lovecký zámeček a navíc vypadá jak z pohádky. Dovnitř ale nejdu, protože mne dnes čeká ještě dlouhá pouť.

Nacházím se již v Lednicko-Valtickém areálu a k Lednici je to jen přes park. Jak už se blížím začíná přibývat turistů. Je sobota a hezky, tak se to dá čekat. Na mě je to ale trochu moc. Vyfotím si zámeček, hodím do sebe svačinu a prchám odtud, jak nejrychleji to jde, dále po cyklotrase směrem na Nejdek. Kolem něj jen projdu a zpátky k Dyji, kde se po břehu dojde až do vesnice Bulhary. Před třemi kilometry jsem viděl ceduli na občerstvení ´Dvorek jako víno,’ v Bulharech, což mě zaujalo a řekl jsem si že to bude můj cíl, něco si tam dám a schovám se před poledním sluncem. Navíc mi docházejí síly, tak se potřebuju refreshnout, na druhou půlku dne. Mají to tu opravdu designově krásné, v tom novém čistém stylu, ale s příklonem k místním tradicím. Mají tu například super zmrzlinu a kafe, nebo dalešické pivo. Navíc nejlepší obsluha, co jsem měl zatím možnost poznat. To by se ostatní mohli učit. Takže to zcením a doporučuju jak Hejlík a pokračuju dál směr nádrž a elektrárna Nové Mlýny a odtud po nekonečně dlouhé hrázi lemované desítkami rybářů, až do Pavlova.

Po cestě je krásný pohled na vrcholek Děvín (jinej Děvín) a na zříceninu hradu Děvičky - dívči hrady. Na vodní hladině probíhá regata sportovních plachetnic a chataři začínají kempovat. Cesta po hrázi je mi ale nepříjemná, protože  to jsou nerovné kameny a já už mám opět problém s nohama, kdy mě pak bolí každý šutr, který je jinak. Tak si v Pavlově dávám brejk a nabírám síly na výšlap. První v téhle etapě, tak doufám, že ukolébán plackou, to teď semnou nesekne.

Procházím městečkem, kde se to hemží vinárničkami, kde posedávají lidé co už mají po výletu a já jim trochu závidím, protože mě ještě dost kilometrů čeká. Výšlap není tak hrozný, ani dlouhý. Na Děvičkách si koupím nálepku, dám razítko a jdu dál přes vyhlídku Děvín, kde je krásný rozhled na Pálavské vinice, Mlýnskou nádrž a na cestu kterou jsem již absolvoval. A také na tu, kterou mám ještě přes sebou.

Soutěskou se sunu dolu a nadávám na každý schod. Už to fakt nedávám a chodidla mě bolí jak blázen. Přicházím do Klentnice, kde je na konci vesnice lom a v něm tábořiště kde budu spát. Nemohu ale jen tak projít vesnicí a nechat si ujít Sirotčí hrádek a Stolovou horu, která je nad vesnicí. Ctím tedy stezku a vydám se tudy. Zřícenina je pěkná, ale co mne zaujalo víc, je fotbalové hřiště místního týmu, které je hned vedle. Tady bych ho skutečně nehledal, krása. Asi nejvýše položené sportoviště na Pálavě.

Když pokračuji na Stolovou horu, tak tady se mi dostává odměny. Je tu krásná louka ze které modře vykukuje Šalvěj luční, kterou kolébá vítr a na pravé ruce zapadá slunce. Pokochám se a dávám se na sestup. Konečně dorazím do kempu a tady mě čeká další nádhera, která vypadá lépe než na fotkách. Pán ranč vybudoval ve western stylu a to je něco pro mě.

Všude je spousta zvířat od poníků a osla, přes kozy, až k morčatům králíkům a okrasnému ptactvu. Jsem ubytován v patře v saloonu a den už pomalu končí. Dám si guláš a pivo od paní domácí a píšu zápisky. Dívám se do mapy, co mne čeká zítra a je to další masakr. Na to je potřeba se vyspat.

[prospercz]

Den 23

Dneska se mi ven fakt nechce. Ani Stir it up se k tomu moc nemá. Je trochu zima. Trochu? Je taková zima, že mi zmrznul i olivový olej. Přemůžu se a vylezu ze spacáku. Ne, že by v něm bylo příjemně, ale rozhodně lépe než venku. Když se člověk začne hýbat, je to už lepší.

Nasadím si zmrzlé boty a rychle všechno sbalím. U toho se cpu zmrzlou ovesnou kaší. Jaká to lahoda…vyrážím na trail, který je pokrytý asi tak 2cm sněhu. Jde se docela dobře. A ráno je to nádherné. Brzy se začne mraky prodírat slunce a zase je na co koukat.

Postupně začne sníh ubývat, klesáme zase do pouště. Máme ale štěstí, i v poušti se citelně ochladilo a celý následující týden by mělo být příjemně. To je skvělá zpráva. Trail se vine podél říčky Holcomb dolů do údolí. Holcomb postupně nabírá na síle, jak do něho přitékají další prameny, které se rozvodnily po včerejších přeháňkách. Nakonec je hluboká skoro po pás.

Musím ji párkrát přeskočit, daří se mi to po kamenech se suchou nohou. Až půl míle před kempem mi na kameni podjede noha a už se koupu až po kolena. No, nedá se nic dělat. Naštěstí tady dole už je teplo a za chvilku to v kempu usuším.

Kempoviště je docela pěkné, je tu místo tak na 10 stanů. Nakonec nás tu je 8. Já a Stir it up jsme tu už od dvou, ostatní se začali trousit později. Abychom se zabavili, nasbírali jsme si velké šišky, a hráli s nimi petanque. Byla to docela sranda, Stir it up vyhrál.

Dneska se mi taky stalo něco, čeho jsem se obával od prvního dne. Vykopal jsem díru tam, kde už přede mnou někdo byl. A dobytek tam nechal toaleťák! No nic, tak znovu o kousek vedle. Ale říkal jsem si, kdy to přijde. Hlavně u těchhle větších kempů je větší šance, to místo prostě není nafukovací.

Na zítra se moc těším, kvůli dvěma věcem. Měli bychom pokořit hranici 300 mil. Někdy brzy ráno, jsme 294,7. A po dalších 8 mílích dojdeme k mistu Hot Springs, kde jsou takové přírodní bazénky s teplou vodou. Tam si dáme pořádný relax aspoň na půl dne. Blbé je jen to, že bude sobota, takže tam bude spousta lidí z města. Ale i tak to bude určitě super. Třeba nám dají něco k snědku!

[elolsovska]

Učím se háčkovat (Díl 5. - Granny square II + tvoření dárků)

24. 3. PÁTEK

V rámci hodiny až do konce dne jsem ze zbytků vlny udělala další 4 čtverce, mám 6 čtverců ke spojení. Otázka byla: Co s nimi?

Nakonec jsem se rozhodla, že je nějak spojím a udělám z nich přehoz, ale... bylo toho méně, než jsem očekávala.

To znamená jediné: Zpět do Stoklasy!

25. 3. SOBOTA

(Byla jsem ve městě a koupila další vlnu, jede se dál! >:D)

Měla jsem v hlavě, že vyzkouším nějaký jiný design nějakou kytkou nebo tak, ale z návodů co jsem našla neměli nic, co by se mi tutově líbilo... takže jsem zaimprovizovala.

Výsledek nevypadal špatně, ale... nom... Není to čtverec + nehodí se to k té žluté. Ale myslím, že pokud to dobře zužitkuju, bude to ok.

Ale zbytek asi zase budu háčkovat jako u těch žlutých.

(Skipnutí na středu, protože jsem z toho byla frustrovaná a vyčerpaná :'D)

29. 3. STŘEDA

Udělala jsem dárek pro mamču, musím udělat ještě jeden babičce, protože obě dvě mají buď narozky nebo svátek celkem blízko po sobě.

Řekla jsem si: Ok, konec odpočinku.

Tak jsem jí uháčkovala květinový podtácek dle vzoru:

Mamka byla nadšená, protože se zmínila, že by chtěla jeden do práce. Zkoušeli jsme to s hrnkem a držel. :)

[punk-in-metal-detector]

Záznam Sobota 2.12.

Většinu dne bylo město neprůjezdné, soused chtěl ráno někam jet autem a na ulici se zahrabal, sněhu není konce, padá bez ustání. Někdy po čtrnácté hodině konečně ulici prohrnul traktor, naše auto není pod sněhem ani vidět a je zatarasené odhrnutým sněhem. Kocoura jsme málem ztratili v závěji a raději ho už ven nepouštíme. Nevím jak vypadají silnice vedoucí z města, natož okolní vesnice, vědět to raději nechci.

Nevím jak je na tom se sněhem zbytek republiky ale jako člověk z Vysočiny musím uznat, že si nevzpomínám, kdy naposledy napadlo tolik sněhu

(doufám že nikdo z vás není ten borec, co hraje geoguesser a já se teď omylem nedoxnu)

Ale tohle je prostě šílený, stejná vrstva drží i na větvích listnatých stromů, z okna pokoje přes korunu stromů nevidím ven jak moc je obalená sněhem.

[myvalzpival]

Pracujou nám na baráku a nikdo, ani domácí, neví proč - gotika:

"Práce na ulici XXX byly ukončeny 31. listopadu" říká město, zatímco na ulici se ještě v lednu maká a do hotova to má asi tak daleko, jako mám já do Cate Blanchett.

před vchodovými dveřmi se už nejméně třikát málem pozabíjeli navzájem dělníci. něco mi říká, že to není šťastný kolektiv.

"my vám tu jen potřebujem vsadit malej sloupek na elektřinu" vzpomínám, jak říkali, zatímco zírám na díru 150x150 cm v naší předzahrádce, přičemž sloupek je pohozený na tom, co zbylo z okrasného keře

popelnice, o které jsme si donedávna říkali, že ji nejsme schopni naplnit, překypuje odpadky po dělnících

venku se někdo s cizím přízvukem už hodinu snaží vyslovit slovo "zelí"

dělníci zmizeli, týden se tu nikdo neobjevil, díra před domem stále polyká mou duši

je sobota, po ulici panicky pobíhá muž v reflexní vestě a s telefonem u ucha

"nebojte, moji chlapi tady jsou a pracujou na tom!" říká, zatímco bere do ruky lopatu a kope sám.

"nebojte, dáme vám dopředu vědět, kdy vám tu budeme přepojovat elektřinu, aby vám to nezasáhlo do práce👍"

dnes ve 12:30, během mé pracovní doby na home officu: "tak my vám to jdem přepojit :)"

za dveřma 6 chlapů neplánovaně kope už od rána novou díru, přes kterou musím přenést obří balík od kurýra. kurýr vypadá zmateněji než já.

na každém kroku vidím dlažební kostky. už ani nevím, jestli jsou opravdové.

"modrej...hnědej...tady patří hnědej nebo modrej drát?"

dva borci v předsíni mistrně vypojují elektriku a odchází. práce mi teče mezi prsty :)

někdo franticky zametá

další někdo učí dalšího někoho za dveřma česky, celej squad fandí, jakmile vysloví cokoli správně. it's deligtful.

všichni mi tykají, připadám si zároveň polichocen a zároveň extrémně nasrán.

toužebně hledím do kuchyně, pauzu bych mohl využít k obědu, ale nemam si ho jak ohřát.

*rána z elektrické skříně* "KURVA DO PÍČI MRCHA!"

"chlapci, nějak nám to tu nefunguje."

"mám odnést z předsíně věci? máme tu boty a tak." "né, to je v pohodě, budem hned hotoví." *proceeds to drill into the wall like a maniac*

"to ne. to ne. nejde to."

střih na elektrikáře, který zamyšleně hledí do skříně a kroutí hlavou

[zlutyzakaznik]

Brněnská atmoška 2022

(5. 12. 2022) Na kluzké stezce langoše a svařáku.

Potřebujete-li Vánoční trhy, abyste zažili sváteční náladu a pocítili aspoň drobný závan duchovna, velmi pravděpodobně jste zvolili špatnou akci. Taková a další vyjádření se s větší či menší pravidelností objevují v diskusích tematizujících návrat veselic s vínem a kořalkou do ulic Brna i dalších českých měst. 

Dejme stranou nevyvratitelnost mnohasetleté tradice, jež má přinejmenším pro rozzářené oči dětí nějaký význam a pohleďme ve stručnosti na gastronomický aspekt trachtace, která po dvou letech vládního škrcení slaví triumfální návrat. Anebo ne?

Není tajemství, že s organizací Brněnských Vánoc (například 2017 a 2020) se pevně pojí cinkot kovu. Nejde však o lahodné výšky adventních zvonků či sobích rolniček, ale zlaťáky vydávané pronajímateli a přijímané na straně města, přičemž kovový nádech mají i hrnky, které letos, nomen omen, zajistil Goldfinger. Vybrat za dodavatele firmu pojmenovanou po arcipadouchovi a legendární titulkové písni a spojit ji se svátky klidu, míru a největších tržeb v roce?

Vánoční atmosféru lze nalézt na Zelňáku při budování stánků...

To se, stejně jako opuštění Ferrisova kola provozovatelem, může podařit jen v Brně. (Záměrně užívám název atrakce vycházející ze jména autora a nikoli umělé označení, které upomíná na “ruský čaj” dříve předepisovaný lékaři.) 

Pokusme se tedy najít aspoň jedno pozitivum. Tím je, že kolo na čerstvě renovovaném Moravském náměstí má za určitého světla jisté kouzlo, jež je tím větší, čím dále je člověk od štrúdlu korzujících a svezeníchtivých. A pokud jeden projíždí v optimálně vytopené tramvaji kolem anebo je sleduje ze zastávky tramvaje Milady Horákové, vypadá scéna téměř idylicky.

I trdelník má svého patrona. Tedy aspoň v Brně na Zelném trhu LP 2022. Když je sobota navečer, praskají ve švech i trdloprovozy jinak zející prázdnotou.

Jelikož trhy fungují teprve deset dní, mnozí prodejci, a zvláště ti, jež mají v sortimentu alkohol, mají ještě úsměv na tváři oproti těm, co obracejí bramborové nebo langošové těsto za hradbou olejových van. A apatie je přítomná ve výrazu stánkařů nabízejících nepotravinářské výrobky, protože tito dost možná přemítají, zda se jim ta oběť a vynaložené finance vůbec vyplatí.

Jak již bylo řečeno, nový Moravák je primárně o kole a zdejších pár stánečků se svařákem je možno chápat jako první pomoc. Pro podstatnější “ošetření” je nutno vyrazit k jezdecké soše Jošta, kde najdeme první z velkokapacitních staveb Lidí z Baru, příšerně kýčovitý kolotoč a ještě snesitelnou nabídku zboží na nepřehuštěném prostoru.

Stánek dva dny před oficiálním zahájením Brněnských Vánoc. Dnes už se k němu pro davy zájemců skoro nedostanete...

Dominikánské náměstí má dle slov ředitelky pořádající organizace nabídnout několik zástupců “nezávislého” hodnocení Gourmet Brno, ale i když jsem se poctivě snažil, vyjma ztrápeně vypadající zástupkyně Klára Bára Wine Café a Šelepky jsem na ploše před jesličkami nikoho dalšího nezahlédl. 

Svoboďák je prostě Svoboďák, tedy mnohokrát zmiňovaný mainstream, kde se kola adventní komerce roztáčejí naplno a po setmění a v pozdějším večeru bych (nejen zde) doporučoval zvážit vhodné obutí, protože při podupávání u svařáku může člověk na zemi narazit na ledacos.

Zelňák se svou atmosférou asi nejvíc blíží tradičnímu vánočnímu trhu a pokud člověk přivře obě oči a místy si zacpe nos (gril umístěný vedle plakety EU věnované rekonstrukci stokové sítě města připomíná komíny ostravské uhelné pánve), najde zde jakousi idylu či romantiku. Snad i proto, že jsou tu nejčistší a nejlépe udržované toalety, které mají v daném období otevřeno až do 22.30.

“Paella” na Svoboďáku... :-)

Upřímně nechápu onu proklamovanou střídmost či skromnost, protože počet náměstí se stánky se nezmenšil oproti letům minulým a když připočteme chýše na nádvoří Staré radnice (nájemci se tu střídají ve čtyřech týdenních turnusech), Vánoční trhy v OC Olympia (i zde je Ferrisovo kolo, tentokrát čtrnáctimetrové + dětský kolotoč a kluziště, do 31. ledna) nebo Vánoční trhy BVV (300 prodejců a vstup za 50 Kč), lze s jistou mírou obezřetnosti prohlásit, že Brno není jen hlavní město kávy, nýbrž i vánočních trhů.

Prodejkyně a její bramboráky v pátek po 16 hodině.

Je to jako se steaky ve vytížené restauraci. Důležitá je dobrá organizace a správný timing. A ano, to jsou ony, tedy “brněnské bramboráky za 150 Kč” z médií či lépe a přesněji: 100 g za 28 Kč. Langoše jsem na jiném stánku na Svoboďáku viděl za tyto ceny: česnek, tatarka, sýr (95 Kč); zakysaná smetana, jahodová marmeláda (95 Kč); česnek, tatarka, cheddar (115 Kč).

Už prázdné kýble bramborákového těsta. Kolikpak jich tu asi za víkendový den spotřebují? Pro kontext uveďme ceny příbuzného sortimentu na stáncích skupiny Con Gusto: tradiční langoš + domácí kečup nebo tatarka, sýr a česnek (95 Kč); langoš s brynzou a pečenou slaninou + kopr, zakysaná smetana (125 Kč); kapří hranolky a koprová majonéza, bílé pečivo, 150 g (175 Kč).

A pak ty ceny! Ano, nájmy jsou zejména u občerstvovacích stánků vražedné, ale jejich provozovatele přece nenutili podepsat smlouvu s pistolí u hlavy. Už ani nepamatuji, kdy jsem si něco dal a letos tomu nebylo jinak, protože není třeba disponovat nosem pařížského parfuméra, aby člověk už po poledni neucítil aroma či přímo puch vycházející z dřevostaveb. A když už ne z čelní strany, pak jistě ze zadní části či otevřených bočních dveří, které umožňují nahlédnout krušnou realitu “pečlivě vybraných a 100% kvalitních” surovin.

Řešení je přitom jednoduché. Bazíruje-li někdo na “atmošce”, může rychle proletět některý z trhů a pak se uhnízdit za okny přilehlých kaváren či restaurací. Momenta, Podobrazy, PF Café, SKØG a další musí dělat v tomto období výjimečně dobrý byznys, protože svařák nebo punč Vám jistě připraví také a téměř určitě bude daleko lepší než venku. Kočkafé Schrödinger má pak na mříži od pasáže samostatnou a lehce poťouchlou ceduli informující kolemjdoucí, že i Brněnské Vánoce lze trávit v teple. A má recht! :-)

[gledaliscevelenje]

Čarobne sobotnice: Kdo je napravil Vidku srajčico

Sobota, 16. december 2023 | 11.00 Dom kulture Velenje

Kdo je napravil Vidku srajčico KD Gledališče Velenje

Zimzelena zgodba Frana Levstika je nastala v domači produkciji igralske ekipe Gledališča Velenje. Mali Videk je deček, ki živi z mnogimi bratci in sestricami ter materjo. Ker je najmlajši od otrok, vedno vse reči dobi zadnji. Tudi srajčico, ki pa je zato tudi vedno najbolj ponošena in obrabljena. Nekega dne si jo pri igri strga, a so doma zelo revni in si nove srajčice zanj ne morejo privoščiti. Takrat pa na pomoč priskočijo gozdne živali in rastline, ki jih ima Videk neizmerno rad in vedno poskrbi zanje. Ovčka, pajek, rak, grm in ptiček združijo svoje moči in Vidku sešijejo čisto novo srajčico. Videk ves vesel steče domov, kjer si vsa družina veselo ogleduje njegovo novo srajčico. In na koncu si skupaj z Vidkom zapojemo: »Rad imam, rad imam živali in cvetlice …«

Po ogledu otroške predstave obiskovalce vabimo v avlo male dvorane doma kulture, kjer bodo lahko ustvarjali na temo predstave, ki so si jo ogledali.

Vstopnina: 3 €

[napisanevposteli]

neznámy

               Chcem sa s tebou hrať. Chcem aby si sa hral ty so mnou. Chcem byť tvoja bábka, s ktorou si budeš robiť čo len chceš. chcem aby si ťahal za tie správne špagátiky a moje telo sa hýbalo do tvojho rytmu. Chcem len tak existovať v tvojej prítomnosti. a aby si ty existoval v tej mojej. Len tak splývať na hladine. Nasávať prítomnosť nemusieť myslieť na budúcnosť ci minulosť. Och aké krásne to je. Splynúť s okamihom a na chvíľku zomrieť. Ostať v tom hustom vzduchu vášne. Jemne ho prijímať do svojho organizmu a cítiť jeho prúdenie v každom milimetri mojej existencie. Och aké krásne to je. Neviem ako ti tieto slová podať. Nechcem vyznieť naliehavo, ale zároveň to tak veľmi chcem. Hneď. teraz. Som nedočkavá a moja predstavivosť je silnejšia než realita, v ktorej žijem. Obrazy prechádzajúce sa po mojej mysli sú útekom pred tak chladným svetom. Svetom bez tvojho dotyku. V mojich predstavách sa končeky tvojich prstov dotýkajú mojej koze. Jemne sa kĺžu, ako čepele po lade a skrehnuté telo sa začína topiť pod ich tiažou.

              Moja konzistencia sa mení na medovú a ty sa premieňaš z predstavy na realitu. Zjavuješ sa tu pri mne a ja sa ti oddávam. Zrazu sa to všetko po čom som tak túžila prenáša do reality a ja neviem, čo so sebou. Každý môj sval je uvoľnený a srdce nie je jediné čo pulzuje. Cítim sa živá a mŕtva zároveň. Toto vieš vo mne vyvolať len ty. Netuším, ani v tom najtmavšom mieste môjho tela neviem , ako vo mne vieš vyvolať takéto pocity. A to sa, popravde, ani nepoznáme. Jediné čo o sebe vieme sú naše telesné schránky, ako vyzerajú, ako fungujú a ako toho druhého pomocou tej svojej ovládnuť. Dokonca ani svoje mená nepoznáme. Ale čo je viac meno či koža? Smiem teda tvrdiť, že ťa poznám, aj keď poznám iba tvoju kožu? Alebo je potrebné poznať aj meno? Bojím sa, že keď spoznám tvoje meno znenávidím tvoju kožu, že zrazu prestaneš byť tým zvonom ozývajúcim sa v mojom vnútri.

              Obliekaš si košeľu a obúvaš topánky. Odchádzaš z nášho pravidelného rituálu a ja viem, že už sa tešíš na ďalší. Viem to pretože sa naň teším aj ja. Aj keď viem, že nič iné pre seba neznamenáme. Pritom pre seba znamenáme tak veľa. Či tak málo? Už neviem. Iba viem, že v niektorých okamihoch je aj to málo hrozne veľa a to veľa tak málo. Ja zostávam ležať, lebo sa nikam neponáhľam. Dobre vieš, že sa rada ponáram do okamihu a tento stále vonia tebou. Ťažkou modrou, ktorá mi predlžuje tvoj pobyt. Bozky sú pre nás tabu preto mi ani teraz keď odchádzaš nejdeš jeden dať. To bola naša prvá dohoda - žiadne bozky, pretože bozkami sa začína láska. A tú predsa nechceme, či? Láska vie vytvoriť veľa pekných vecí, ale niekedy vie veľa krásnych vecí aj neskutočne dojebať. Náš, nazvime to vzťah, patrí do tej druhej kategórie a my si naše rituály vážne nechceme nechať pokaziť niečím tak podradným ako je láska. Lásku prežívam s niekým iným a jedna láska mi stačí, či nie? Zabúchaš za sebou dvere a ja vstávam z postele, ešte stále opájaná okamihom. Je jesenné ráno a ja by som mala byť na ceste do práce, ale načo sa ponáhľať keď môžem sniť. A tak sa opájaná snom obliekam do šiat a na scénu uvádzam druhú postavu môjho malého románu, ktorý nazývam "život". Dnes to opäť vidím na ľahkú blúzu a kožený kabát. Raňajky v poslednom čase nahradili káva a cigarety. Rada do práce chodím pešo, ale dnes by to bolo riskantné. Ďalšie meškanie by som si už nemohla dovoliť.

 ...

               Víkendy trávim s tým, ktorý ma nakazil láskou. Cez týždeň máme obaja prácu a nemáme na seba až tak veľa času. Jasné občasná večera v meste alebo film u mňa či u neho sú samozrejmosť, ale nie je to každodenná záležitosť. nemáme klasický romantický vzťah. Vieme, že láska medzi nami je nekonečná a tak sa nemusíme vídať každý deň. Ale keď už sme spolu - tak sme spolu. Viem, možno vám po týchto slovách príde divné, to čo ste čítali predtým, ale... Ale láska má mnoho podôb a táto podoba je tá naša. V našom vzťahu nič nechýba a predsa tam niečo chýba. Sama to neviem pomenovať. Ale dopĺňa to pán neznámy. No ale to opäť schádzam z cesty. Teraz píšem o tom, koho milujem, nie o tom koho milovať nesmiem, či lepšie povedané nechcem. Je sobota, tak prečo by som sa mala zaoberať niekým, kto príde až v utorok, stredu či piatok. Sobota pre mňa vonia po kvetoch. Po čerstvej tráve na lúke plnej bzučiacich včiel a jemného vánku - tak vonia on a každá chvíľa s mojou jedinou láskou.  

              Práve si pripravujeme obed a potom sa chystáme na prechádzku parkom. Niečo romantické, čo by moje druhé ja úplne odmietlo a bolo tým zhnusené. Ale teraz je za volantom niekto iný, a tomuto ja sa to páči.            

              Listy popadané na chodníku jemne pukajú po dostupení na ne. Pofukuje jemný vietor a obloha sa mení na tmavomodrú. V parku je plno ľudí. Nečudujem sa tomu - je predsa krásne popoludnie a bol by hriech presedieť doma. Prechádzame okolo detského ihriska. Je tu počuť príjemný krik detí. Taká tá prostá detská radosť. Radosť z toho, že len existujete. A aj keď príde menšie "bobo", plač po chvíli prejde, pretože v živote sú dôležitejšie veci - napríklad taká hra v piesku. Je zvláštne koľko ľudí si zvolí túto cestu - cestu rodičov. Teda mne to príde zvláštne - nikdy som v sebe necítila materinské pudy. O to viac som bola prekvapená, keď som ho zbadala tam, pri hojdačke ako húpe malého chlapca. Myslela som si, že on a ja máme na tieto veci rovnaký názor. Neviem odkiaľ som túto myšlienku vzala, keďže naše jediné rozhovory sa skladajú výlučne z citosloviec. Zrazu sa naše pohľady na nano-sekundu spojili. On vedel, že ja viem. Zrazu sa medzi nami vytvorilo vzduchoprázdno a obaja sme zamrzli. Zrazu on spoznal moju druhú rolu a ja tú jeho. Zrazu som sa cítila viac nahá ako pri sexe. Absolútne som si neuvedomovala, že aj on má život mimo mňa. Že preňho som ja tá "vedľajšia postava", ktorá sa v jeho živote zjaví len na pár sladko-trpkých chvíľ.

              Celý deň som nebola sama sebou. Ani deň potom a ani deň potom. Neozval sa - v utorok ani v stredu. To bolo asi najdlhšie, odkedy sa poznáme - a to je veru už nejaká tá chvíľa. Spoznali sme sa pred rokom - náhodne, v jednom podniku, od ktorého už neviem ani meno. Ja som bola s kamarátkami a on sám. Vtedy mi ho bolo, takpovediac, trocha ľúto. Pohľady sa nám spojili hneď keď som vošla dovnútra. A keď som vychádzala na svoju dávku nikotínu, prišiel za mnou, že nemá oheň. Ako keby to mal nacvičené, nejaký zvyk, ktorý sa preňho stal niečím automatickým a ja som nebola jediná, ktorá mu ten oheň požičala. Zvláštne, akým jednoduchým spôsobom sa prepletú dva ľudské životy. Po tejto cigarete prišla ďalšia a ďalšia. Už ani neviem o čom sme sa rozprávali alebo ako sme sa dostali ku mne domov, ale stalo sa. Bola som omotaná jeho vôňou, pohľadom, ktorý ma vyzliekal a črtami tváre, ktoré má tak ostré, že sa človek poreže len pri pohľade na ne. Och a ešte som bola omotaná jednou vecou - alkoholom. Presnejšie vínom - to má na mňa úplne iné účinky, ako čokoľvek iné. Prebudí sa vo mne "tá druhá" a samu seba nespoznávam. Naše „poprvé“ bolo neskutočné - niežeby moja láska, bola v posteli zlá, ale toto bolo niečo čo som ešte nezažila. Dotyky neznámeho boli plné energie, ktorú skrz ne predával do mňa. Moje telo vibrovalo na vlnách vášne a cítila som sa ako bohyňa. Keď som sa ráno prebudila, našla som si na stole odkaz s telefónnym číslom, kde stálo: "V prípade deficitu vášne stačí napísať". Vtedy som si uvedomila, že sme si za celý večer ani mená nepovedali. Moja sms k nemu putovala už deň na to.

 ...

        Prešiel týždeň aj pár dní od nášho stretnutia v parku. Sms prišla nečakane, okolo obeda. Zväčša sa naše stretnutia odohrávajú ráno, no dnes sa chcel stretnúť počas svitu mesiaca. Mesiac bol v znamení rýb a osvetľoval inak temné uličky nášho mesta. Mágiu bolo cítiť vo vzduchu a niečo vo mne mi vravelo, že toto je poslednýkrát, čo sa budeme vidieť, a že si to mám užiť celou. svojou. existenciou. A tak sa aj stalo. Už z jeho klopania na dvere som cítila neskutočné vzrušenie. Pri každom jeho kroku som mala zimomriavky po celom tele. Tlkot srdca bol tak hlasný, že ho musel počuť aj on. More naplňovalo môj malý záliv a to stál len medzi dverami. Avšak vzrušenie neprúdilo len smerom odo mňa k nemu. Bolo to obojstranné. Doteraz som uňho nezaznamenala tak veľkú túžbu. Túžbu byť aspoň na pár chvíľ jednou osobou so mnou. Jeho výdychy a tlmené vzdychy som cítila  na mojej pokožke v podobe jemne kondenzovaného vzduchu. Kvapôčky potu sa presúvali z jeho kože na tú moju. Svit mesiaca bol dostatočne silný na to, aby som videla každý jeho milimeter zreteľne aj bez umelého osvetlenia. Bol priam nádherný. On sám o sebe nikdy netvrdil, že je atraktívny – a neberte ma v zlom, ale ani nebol. Nebol konvenčne atraktívny. Mal na sebe niečo škaredé a ja som tomu nemohla odolať. Kvapky potu mu stekali po chudom tele. Pokožku mal ako čerstvá broskyňa. Hoci svalov nemal veľa, mal ich krásne. Najmä tie na chrbte. Vždy mi bolo ľúto, že tie vidím najmenej. Videla som ich vždy až pár sekúnd pred jeho odchodom, a to keď si obliekal vrchnú časť šatstva.

Naše dnešné snenie bolo v niečom iné. Bol tvrdší ako inokedy a ja omnoho viac submisívnejšia. Dovolila som mu veci, na ktoré by som inokedy ani nepomyslela. Čo všetko človek povolí omámený túžbou. Aj keď bol tvrdý tak bol jemný. Jeho prsty mi prirástli ku kru, ako keby tam boli celý môj život, ktorý teraz zo mňa postupne bral. Postupne som prestávala vnímať. Realita začala byť hmlistá, ale ja som nevzdorovala. Zmierila som sa s osudom. Chápala som, že som prekukla jeho tajomstvo, ale nevedela som, že následky budú až takéto. Predsa len bola to náhoda. Asi nechcel aby som o ňom vedela viac než mi povolil preskúmať. No aj tak to bolo krásne. Na hmlistej realite je pôvabné to, že máte pocit, že ju preciťujete z pohľadu tretej osoby. Ako keby sa na nás dvoch tam pozerám z hora. Zrazu začal hmatať po nočnom stolíku až kým nenašiel to čo hľadal. Doťukol ma mojím milovaným ametystom. Zo spánku mi jemne stekala krv. Teplá tekutina pôsobila s rytmickým kvapkaním z kohútika upokojujúco. Nechal ma tam ležať nahú, vo svite mesiaca, ako takú bezbrannú vílu. V závoji hmly som ho videla obliekať sa a obúvať. Aj tento rituál sa končil rovnako ako všetky predchádzajúce – on sa obliekol, odišiel a ja som ostala uložená na hustom oblaku vášne a tmavej modrej. Jediný rozdiel bol v tom, že som počula ako ku mne doliehajú spomedzi dverí slová „inak volám sa....“  

[lieselotte-sky]

Ježišmarjá, on je pátek a 13. k tomu! Nechápu jak se to stalo když byla včera středa. Moment, včera jsem dělala ty zesilovače, den před tím jsem obcházela ty zásilkovny, protože zas jeden balík musel nutně divertovat, předtím jsem řešila ten čínský předzesilovač, to bylo v pondělí, protože den před tím byla sobota. Moment, to je nějaké divné, před pondělkem by měla být neděle. Takže jestliže je dnes v pátek, tak zesilovače jsem dělala ve čtvrtek, zásilkovna byla ve středu, ta čínská hrůza v úterý, co jsem sakra dělala v pondělí? A co jsem sakra dělala v neděli? Když jsem šla v sobotu spát, bylo mi nějak divně, matně si pamatuji, že v neděli mi bylo strašně zle a další den jsem dělala tu čínskou hrůzu, tak to muselo být v pondělí. Jenomže to bylo v úterý…

Mimochodem, kde se tady vzala ta obrovská krabice? Aha, přišel balík, ale co to sakra je a proč je to tady a kde se to tady vzalo? Sledování zásilek. Aha, to jsem přebírala v pondělí. No výborně, problém je v tom, že si to nepamatuju.

No, takže si definitivně nepamatuju pondělí, přičemž zbytek týdne mám o den posunutý. No to se mi ještě nestalo. Tak teď přemýšlím, jestli na mě zaútočil pátek 13., nebo je to další level Alzheimera.