#že jste to někdo viděl

[hyenisko]

Viděl jste někdo první díl Docenta? Já jen že Stehlík a Šera mají docela ship potenciál, ne?

[ldesitka]

Ahoj Sašo,

rád bych Ti napsal něco ohledně voleb do Evropského parlamentu. První věc, kterou bych rád podotkl, je to, že jsi jeden z mála lidí činných v politice, které respektuji a asi by muselo peklo zmrznout, abych změnil názor.

Image by Gerd Altmann from Pixabay

Když jsem v prosinci osmaosmdesátého stál na Škroupáku a poslouchal Tvůj projev, strašně mě zaujalo, jakou toleranci jste tenkrát měli vůči různým intelektuálním proudům. Dodnes si pamatuju Tvoji větu "a dokonce mezi sebou máme i jednoho Trockistu" – tenkrát mi to přišlo neuvěřitelné a říkal jsem si, že tohle je přesně to, co potřebujeme, společnost, která bude tolerantní vůči názorovým proudům a bude fungovat zcela otevřeně.

Jenže doba pokročila a ze študáka mrznoucího na Škroupáku se stal bázlivý fotr od rodiny, který dodnes vzpomíná na devadesátky jako na nejsvobodnější období, co kdy zažil (a to i přes to, že během nich měl holou prdel) a jen nerad se smiřuje s některými věcmi, které následovaly. Zejména proto, že jsem si vybudoval nějaké zázemí a snažím se zajistit svým dětem rozumný start do života, a opravdu nejsem zvědavý na to, aby se mi do toho někdo montoval, nedej Bože, mi v tom bránil.

A tady se dostáváme k eurovolbám a taky k tomu, že musím znovu zopakovat, že jsem se stal velmi zbabělým člověkem. De facto jsem prototypem těch lidí, které jsem za komunistů nechápal. Jaktože nevystoupí proti evidentnímu zlu? Teď to chápu. Nechci ohrozit své děti, dávám práci několika desítkám lidí, a nechci je poslat na pracák tím, že bych veřejně vystoupil a nechal se ostrakizovat. Je možné, že je to chabý důvod, ale prostě to tak je. Třeba se to změní. (Dělám na tom.)

Mým jediným nástrojem vyjádřením politické vůle se tak v posledních letech staly volby. Svobodné volby. Je to věc, které si velmi vážím, a kterou u nás máme i díky Tobě a Tvým aktivitám za minulého režimu. To je místo, kde svobodně vyjadřuji svoji vůli a snažím se ovlivnit naše směřování. Volby jsou věc, kterou beru velmi vážně a je úplně jedno jestli volím zastupitele nebo prezidenta.

Prezidentské volby jsou pro tento případ krásným příkladem, který černobíle ukazuje to, co je skryto v šedi vaší společné kandidátky SPOLU. V posledních prezidentských volbách jsem měl na výběr mezi dvěma člený KSČ, dvěma agenty různých agentur, dvěma kariéristy, dvěma příkladnými produkty normalizace, kteří se sice po roce 1989 vydali různými směry, ale jejich osudy jsou vlastně velmi podobné. Nevybral jsem si. Ale šel jsem alespoň s prázdnou obálkou.

V tuhle chvíli hledím na kandidátku SPOLU do eurovoleb, které nás čekají příští rok, a mám zásadní problém: Nechci a nemohu volit spoustu lidí, kteří na vaší kandidátce jsou. Verču bych, i přes jeji často netaktní a nezdvořilou komunikaci, ještě snesl. O Honzovi se raději nebudeme bavit, ale budiž. Ale nebudu volit Pospíšily ani Niedermayery. Systém preferenčních hlasů mi neumožňuje volit tak, aby výsledkem mé vůle jako voliče nebyl souhlas s přítomností těchto pánů v Evropském parlamentu.

Budou to pro mně asi nejtěžší volby. Půjdu tam a odevzdám svůj hlas, zatím to vypadá, že neplatný. A to i přes to, že jediný člověk, o kterém si doteď myslím, že můj zájem v Evropském parlamentu opravdu reprezentuje, a kterého bych tam opravdu rád viděl znovu zasednout, bude v těchto volbách kandidovat. A já ho nemohu volit, protože ač zbabělec, zpronevěřil bych se asi už úplně všemu.

Sašo, moc Ti přeji, abys v těch volbách uspěl, protože jsi jeden z mála rozumných hlasů, které v bruselsko-štrasburských chodbách znějí. Bohužel Ti tentokrát neumím pomoci.

Hodně štěstí.

[jajafilm]

Oblíbené a zajímavé FF na Solo Leveling

Solo Leveling je manhwa, která asi v Česku nemá mnoho fanoušků. Přesto jsem se rozhodla, že nejen o ni napíši do Fanpolis článek a napíši svoji vlastní povídku, ale také že sepíši tento seznam četby. Zjistila jsem, že mě neskutečně baví pročítat na tento fandom FF… a když se najde někdo, koho to díky tomuto příspěvku také chytne, tak hádám jedině dobře.

Dobrodružné nebo vtipné bez párování

S-Rank Kindergarten Teacher

Autor: Cloud__Chaser

Jazyk: Aj, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/47735494/chapters/120329944

Anotace: Jin-Woo je lovec E, který ovšem chodí do dungeonů hodnoty D, což je nezvyklé, protože statisticky slabí lovci umírají po deseti výpravách a skoro nikdo nezvládne dungeonu těžší třídy než je on sám. Jin-Woo loví jako zkušený profesionál a cech Bílého tygra si toho všimne.

MP: Povídka napsaná na základě jedné výzvy. Tak trochu to ve mě vyvolává premisu o talentu píli a úsilí. Když má člověk na něco talent, je to skvělé, ale nemusí to nic znamenat, pokud tuto výhodu nijak nerozvíjí. Mnohdy méně talentovaný, ale odhodlaný dříč dokáže někdy více než velmi talentovaný arogantní lenoch. FF má zatím jen dvě kapitoly, první kapitola se však také dá vnímat jako celek, který může stát sám za sebe i bez pokračování.

Goodknight

Autor: LunarisXXXIII

Jazyk: Aj, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/28325007/chapters/69400209

Anotace: Jin-Woo pomalu získává odvahu, aby vzhlédl ke svému zachránci/stínové osobě, a spatřil zdobenou helmu se zářícími otvory na místě očí. Lehce se začal třást, když spatřil jednoho z tvorů, kteří mu od deseti let sužovali okraje jeho zraku a temné kouty jeho mysli.

Nikdo mu nikdy nevěřil, když se jim snažil říct, co viděl. Tvrdili mi, že je to výplod jeho dětské fantazie. Nakonec se přestal snažit přimět ostatní, aby si toho všimli, a rezignoval na to, že občas vidí hrozivé postavy, jenž ho mnohdy pronásledovali i do nočních můr.

A teď, o pět let později, ho největší a nejděsivější stínová osoba, kterou kdy viděl, nejen vytrhla z cesty jisté smrti, ale teď ho oslovovala, jako by to byl nějaký pán. Co to do háje je?!

MP: Jin-Woo má své schopnosti od začátku, už v patnácti se rozhodne stát lovcem a falšovat svoji silu do kategorie E. Hádám, že pokud toužíte si přečíst nějakou GEN povídku z tohohle fandomu, je to dobrá volba. Bude však hodně záležet, jak to bude dál pokračovat.

'E' Stands for Expertise

Autor: RenderedReversed

Jazyk: Aj, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/33633442

Anotace: Mezi lovci v Soulu existují tři pravidla:

Jste-li na pochybách, zamiřte na oči;

V dangenu je "nahoru" také směr;

A nakonec, pokud máte to štěstí na nájezd s Hunterem Sungem Jin-Woo, mlčte a poslouchejte.

MP: Skvělá povídka na téma zkušenost je víc jak talent. Jin-Woo je zde zkušený lovec kategorie E, který umí vést.

Do You Trust Your Shadow?

Autor: Razorwhip_queen2

Jazyk: Aj, nepřeloženo

Typ: crossover (Solo Leveling, Harry Potter)

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/44221708/chapters/111204178

Anotace: Upřímně, tohle nebylo to, co očekával, když vešel do dangenu. Doufal, že alespoň jedena z jeho výprav by mohl být pro jednou normální, ale zjevně ne.

MP: Jin-Woo se přes bránu dostane do světa HP. Má za úkol vystudovat Bradavice. Omladne, nastoupí do ročníku s Harrym, s kterým se také skamarádí.

Long Live the King (And His Immortal Court)

Autor: cywscross

Jazyk: Aj, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/30789674

Anotace: Po třiceti letech poté, co byl čas vrácen, je válka vyhrána, monarchové jsou mrtví a Jin-Woo už není... už není člověkem. Dávno se proměnil v něco jiného. Povstal jako bůh monster. Některé dny to na něj doléhá více než jiné. Se stále rostoucí armádou mrtvých v zádech a zbytkem věčnosti před sebou mu nezůstalo příliš připoutanosti k nikomu a ničemu kromě hrstky jednotlivců, které stále považuje za „své“.

Tyto jedince z povzdáli sleduje, protože dříve v jiném životě to byli jeho přátelé, spojenci či rivalové. Každý z nich aspoň jednou zahlédl jeho stín, pohlédly do nadvládajíce prázdnoty smrti. Jin-Woo nikdy nebyl moc dobrý v tom, nechat věci, na kterých mu záleželo, jít. (A Jin-Chul mu v tom rozhodně nepomůže.)

MP: Jako Bůh smrti Jin-Woo pociťuje osamělost, navíc se obava, že na Zemi přijde hrozba, kterou nedovede sám zastavit. Ostatní lovci jsou však lide a měli by žít v nové časové linii normální život. Jin-Chul ho však upozorní, že normální život nemusí být to, co lovci chtějí.

Jin-Woo/Jin-Chul

Timing is Everything

Autor: Millberry_5

Jazyk: Aj, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/30443769

Anotace: Jin-Chul ví, že každý S-rank, který na něj dosud narazil, po něm touží. Je dostatečně silný, aby byl užitečný, ale ne dost silný, aby byl hrozbou. Ale lovec na národní úrovni je jistě dost silný na to, aby neshledal A-rank zvláště užitečným, bez ohledu na to, jak silný na A-rank je. Že jo?

MP: Jin-chul je jako lovec třídy A pro lovce S přitažlivý a tak ho chce Tomas unést. Hádejte avšak, kdo ho zahraní. Troch šílené a nelogické, ale to nevadí, i tak jsem si to užila.

Heart on Your Sleeve

Autor: Lolibat

Jazyk: Aj, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/30920147?view_adult=true

Anotace: „Promiňte,“ uklonil se muž, když vstoupí do místnosti. Napřímí se a Jin-Woo při pohledu na něj přehodnotí první dojem.

Sakra, teď je tu muž vypadá hůř než on, a to už je co říct.

Má pod očila kruhy, vlasy uhlazené dozadu něčím, co vypadá jako napůl mastnota a napůl gel na vlasy. Oblek vypovídá o profesionalitě, ale košile je zmuchlaná evidentně v ní spal. V jeho očích je mrtvý pohled, který říká Jin-Wooovi, že si jen přeje, aby byl mrtvý - nebo pravděpodobně zemřel a vstal z mrtvých, aby pokračoval v práci.

„Woo Jin-Chul, hmmm?“ Jin-Woo přečte jeho jméno z vizitky a doufá, že se tomu muži podaří trochu odpočinout. Zdá se, že to potřebuje.

MP: Pohled Jin-Woo na Jin-chula. Jin-chul je evidentně workoholik a nejlepší lovec si myslím, že by si ten muž měl čas od času odpočinout. Legrační hlavně na začátku, ke konci to trochu ztrácí dech. Ale jinak dobrá povídka.

Dragon Fangs and Sweet Tongues

Autor: Millberry_5

Jazyk: Aj, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/33296179

Anotace: Zvenčí je snadné nazvat Woo Jin-Chula loajálním mužem. Jin-Chul v soukromí ví, že jeho činy mají méně společného s vznešeným, poslušným ideálem bezpodmínečné loajality a více s jeho touhou vlastnit to, co je jeho.

Strávil roky vytvářením rovnováhy mezi svými touhami a tím, že je dostatečně společensky přijatelný, aby neznepokojoval ty, kteří jsou jeho.

A pak se objevil Sung Jin-Woo.

MP: Jin-chul je majetnický, jako drak co hlídá svůj poklad. Jin-Woo je evidentně stejný a to je vlastně dost hřejivé a uspokojivé. Hezká povídka.

Do You Really Know Which Side of the Mirror You're On?

Autor: Millberry_5

Jazyk: Aj, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/33402109

Anotace: Jin-Chul se jednou v noci dostane domů a je více než připraven padnout vyčerpáním a zhroutit se. A pak se objeví Sung Jin-Woo, naštvaný a mluví o věcech, které nedávají smysl, a útočí na Jin-Chula, který jako A-rank nemá šanci vyhrát. Naštěstí se objeví druhý Sung Jin-Woo, aby ho ochránil.

MP: Zástupce Korejské Asociace lovců je napaden lovcem Sungem, brzy se však ukáže, že se nejedná o jeho Jin-Wooa, ale Sunga z jiné reality, když na scénu přispěchá druhý Jin-Woo. A tak začne zuřivá bitva mezi dvěma nejlepšími lovci. Takový jemný slash víc plný akčního boje, než love scén. Bezva jednohubka.

Nie boje się ciemności, to ona boi się mnie.

Autor: Draska

Jazyk: Polština, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/42895929/chapters/107765877

Anotace: Příběh Sung Jin-Woo, jeho vztahu k rodině, přátelům a jistému inspektorovi kontrolního oddělení Korejské lovecké asociace.

MP: V podstatě děj z původní mangy jen s p��idáním vztahu Jin-Woo/Jin-Chul. Pár rozdílů tu však přeci jen je: Jin-Woo se přidá k asociaci, Jin-Chul je považovaný za "choť krále" a Jin-Ah za princeznu, Beru získá řidičák a Jin-Chul dostane od svého milence mocné artefakty, které ho posunu do S. Roztomilé je, že stíny se nejdříve k Jin-Chulovi celkem lísají. Občas vtipná, občas sladká povídka. Bohužel celá v polštině, takže to člověk může přelouskat jen pomocí automatického překladače.

Necromancer From The Beginning

Autor: treegirl5

Jazyk: AJ, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/36977689/chapters/92257828

Anotace: Příběh Sung Jin-Woo, jeho vztahu k rodině, přátelům a jistému inspektorovi kontrolního oddělení Korejské lovecké asociace.

MP: Jak by vypadal Solo Leveling, kdyby se vynechaly všechny ty věci se systémem a Architektem. Jin-Woo má stále možnost jako lovec růst a silit. Jin-Chul je do nekromanta a přítele zamilovaný, ale Jin-Woo je v romantice dost natvrdlej, nebo možná asexuál.

First Day of My Life

Autor: Bah_Alt

Jazyk: AJ, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/48895441/chapters/123765184

Anotace: Woo Jinchul není zrovna společenský muž, raději se soustředí na práci. Samota ho už netrápí. Má svou rodinu. Ale nějak do jeho života vstoupí lovec E-rank a všechno změní.

MP: Jin-Chul se skamarádí s Jin-Woo, když spolu po incidentu v dvojitém dangenu běhat.

In Every Lifetime

Autor: Taroro

Jazyk: AJ, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/49248091/chapters/124266601 

Anotace: Woo Jinchul není zrovna společenský muž, raději se soustředí na práci. Samota ho už netrápí. Má svou rodinu. Ale nějak do jeho života vstoupí lovec E-rank a všechno změní.

MP: Jin-Woo a Jin-Chul se stanou spolubydlícími. Detektiv však nemá paměť na minulý život a tak netuší, s kým to žije, kdo je takzvaný fantom, jenž pomocí stínových monster nutí kriminálníky se doznat ke svým zlým činům.

Heavy is the Head

Autor: Millberry_5

Jazyk: AJ, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/33402664

Anotace: Koruna je symbolem moci a smlouvou o autoritě. Ale symbol má také moc. A smlouva je slib, který nelze ignorovat ani zahodit.

Jin-Chul tomu rozumí lépe než kdokoli jiný.

MP: Jin-Chul má moc Země být korunou a tak hledá vhodného panovníka. Tím vhodným vládcem je Sung Jin-Woo a tak ho Jin-Chul korunuje, ale být králem je zodpovědnost a tíha, tak doufá, že ho lovec nebude proklínat.

Weight of the World

Autor: dashingfiddle

Jazyk: AJ, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/34411624/chapters/85637233

Anotace: Kdokoliv jiný by si nevšimnul těch detailů, které vyprávějí o člověku zatíženém těžkým břemenem. Sung Jin-Woo se rychle stává nejmocnějším S lovcem na světě. Je mnohými zbožňován a milován. Bojoval proti silám, které by normálního lovce zlomily, a vrátil se nezraněn. Ale v jeho nitru se začínají tvořit trhliny. Jak je možné mu pomoci, když nikdo nechápe, čím si prochází?

Když doprovází Jin-Woo a Jin-Ho na první oficiální nájezd Ahjin Guild, Woo Jin-Chul si všimne rozpadajícího se duševního zdraví nejsilnějšího lovce. Po katastrofě ve dvojitém žaláři se Jin-Chulovi naskytne možnost, kterou nemůže odmítnout. Příležitost jak zařídit, aby Jin-Woo nemusel sám všemu čelit.

MP: Jin-Chul v druhém dvojitém dungeonu dostane schopnost, zvýšit schopnosti ostatním lovcům, také se přitom dozví něco málo o Stvořiteli, Pánech a Monarchách. Snaží se podpořit lovce Sunga a ostatní, jak to jen jde. Na pozadí vztah Jin-Woo/Jin-Chul.

It's Time For Another Good Idea, Bad Idea

Autor: Haurvatat

Jazyk: AJ, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/29595840/chapters/72746463

Anotace: Sung Jin-Woo má problém: Nový směšný vedlejší úkol ho přivedl na cestu k internetové kulinářské hvězdě.

Woo Jin-Chul má problém: Jeho oblíbeným hostitelem kuchařského kanálu na Youtube je nový desátý S-ranker v Koreji.

MP: Jin-Woo, aby se nestvůr z dungeonů tolik nebál, začne pojídat věci, které najde v jiných světech. Spolu se sestrou si založí na Youtube kanál, kde tyto věci vaří a jedí. Když se to dozví Asociace a veřejnost, je z toho poprask. Na pozadí boje s monstry a vtah Jin-Woo a Jin-Chula. Mírně šílené, vlastně spíš více. Ze začátku je to hodně vtipné poté se to překlopí do takového akčního psycho fluffy dramatu. Nestvůry z jiných světů jsou jiný živočišný druh, takže pokud člověku nevadí vtipy o štěkanátcích, tak tohle teoreticky by mělo být na podobné úrovni, nicméně i tak jsem se neubránila pocitu, že čtu o kanibalismu.

Divine Right of Kings (Nové)

Autor: RenderedReversed

Jazyk: AJ, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/29211258/chapters/71724087

Anotace: V chrámu Cartenon sídlí jiný bůh. Přirozeně to také znamená, že na Sung Jin-Woo se váže jiný Systém. A každý systém potřebuje správce systému.

MP: Jin-Chulovi se oběví na mobilní aplikaci na sledování lovce Sunga. Trochu šílené, hlavně ta část, kdy se Jin-Woo promění do žáby.

café affogato (Nové)

Autor: Chaos_Greymistchild

Jazyk: AJ, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/50790586

Anotace: Sung Jin-Woo se objeví uprostřed noci. Woo Jin-Chul, který je k navázání konverzace k ničemu, uvaří kávu.

MP: Rozkošný fuffík. Jin-Chul a Jin-Woo v noci jedí zmrzlinu a pijí přeslazené kafe.

The Way a Father Sees His Son (Nové)

Autor: karma15

Jazyk: AJ, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/50943991?view_adult=true

Anotace: Go Gun-Hee si všímá věcí. Toto je krátký Drabble o tom, jak Gun-Hee sleduje, jak Woo Jin-Chul roste, a jak všechno vidí.

MP: Jin-Chula ostatní lovci berou jako svého mazlíčka, Go Gun-Hee je tím pohoršen. Když se však objeví Jin-Woo a jedná s pravou rukou asociace zdvořile a mile, Go je onečně rád, že si Jin-Chul našel přítele.

You Should Be Afraid Of Your Shadow (Nové)

Autor: karma15

Jazyk: AJ, nepřeloženo

Odkaz: https://archiveofourown.org/works/50944423

MP: Jin-Woovi se nelíbí, jak se ostatní S lovci chovají k Jin-Chulovi. Zapřisáhne se, že jim ukáže, proč se říká bát se vlastního stínu.

[willowmaidsworld]

Taaaaak a já se přidám (a podpořím to i menšími narážkami na Good Omens)

Tohle se rozrostlo víc, než jsem čekala, tak se nelekněte, až to otevřete...

Každopádně, užívejte!

Jeho pád? Podle mě se prostě nudil, nebavilo ho věčně sedět na obláčku a hrát na harfu (nebo cokoliv andělé dělají, když nehlídají u brány/zpívají ve sboru), tak začal dělat čertoviny. Otravoval, dělal alotria, smál se, až to došlo ke kritizování Boha přes vtípky a pak už jenom kritika a pochyby. No tak padl. A to muselo být teda trauma pro něho. Souhlasím s tím, co se s ním dělo dál, jak napsala @prej-ses-peknej-matla.

Proč se nudil? Podívejte se na něho! To by nevydržel! (A jestli už mám udělat paralelu mezi Petriášem a Aziracrow, tak tady je: hned na začátku první série, když se Aziraphale a Crowley baví o Armagedonu (už trochu v náladě), Crowley řekne něco jako "nothing but eternityyyyyyyy!" a dál tu slavnou nebeskou eternity zesměšňuje a trochu jí opovrhuje. Konec paralely. Dokud jste to ještě nepochopili, tak už nevím, co říct.)

Stará se o Petronela. Stopro. A snaží se ho trochu napravit. V jedničce mu hnedka dá ty rukavice. Jen tak, protože je jeho andílkovi zima a on ho přece nenechá zmrznout. A k nápravě a poupravení pohledu na svět toho mám hned několik:

Čertovská mošna. Petronel si myslí, jak všechno rychle zvládne a vlastně je trochu namyšlený, myslí jenom na to, jak se hezky rychle vrátit do nebe (a nejlíp ještě do své postele pravděpodobně.) Vidí jenom sebe a to je jeho chyba. Najde si tři hříšníky a chce je napravit. Jenže nezná svět a netuší, co takoví lidi udělají, když se jim splní jejich (sobecká) přání.

Uriáš moc dobře ví, co se stane. Mošna je jenom prostředek, jak dosáhnout toho, aby si Petronel uvědomil, co dělá špatně. Když spolu jdou prvně ke kostelu a Petronel tvrdí, že se hned vrátí do nebe, Uriášova odpověď je: "No, to bude fofr." Netvrďte mi, že přesně nevěděl, co se stane. Takže lesson learned ("Podívej, anděli, jsi docela matla a tohle jsi zbabral, ale já tě mám furt rád.") a teď to pojďme spolu napravit.

Petronel se naučí nemyslet jenom na sebe a vidět, jaký dopad má jeho jednání. Když má šanci dopomoct Dorotce ke štěstí pomocí mošny (ale sám sebe tak zatratit), rozhodne se jí pomoct. Uriáš ho dokonce varuje: "Anděli, podáváš ruku peklu." Chce vědět, jestli je opravdu Petronel schopný obětovat sám sebe pro štěstí druhých. A to Petronel (už) schopný je. Uriáš musel odhadnout, co se stane potom, a jak to s Petronelem dopadne. Uriáš by přece nenechal Petronela padnout, na tom se shodneme. Takže Uriáš vidí, že onen hříšník, který se napravil, je právě Petronel a taky odhadl to, jak se Bůh zachová. Happy end, střih, titulky.

A teď druhý díl. Tady už jsou v problému oba. Jednou někdo napsal na čumblru, že dvojka je prostě dva gay men, kteří se hašteří o ženskou, a přitom se milují. Nemůžu souhlasit víc.

Mě přijde, že mezi jedničkou a dvojkou Petronel trochu pozapomněl to, co se naučil na zemi. Zase si stěžuje a zase trochu zpychl. A protože ti dva si nedají pokoj, prostě se vsadí o Magdalénu. Jenže Petronel si prostě myslí, že jedině on je ten správný pro ni, že může milovat jedině jeho. Trochu pyšné, že?

Uriáš mu zase musí udělit menší lekci. Souhlasím s tím, že ho chrání, přece jenom je to anděl atd. atd. Takže už padlý anděl zabrání v pádu jinému (podruhé). A když si Petronel uvědomí: "jo vlastně, vždyť já jsem anděl páně a navíc už mám svého boyfriend čerta" tak se zase všechno udobří.

A mlhovina? No, to aby Bůh viděl, jestli to Petronel myslí opravdu vážně s tím napravením. A to teda myslí, protože jestli "nechám se změnit v mlhovinu, aby můj zmetek pekelná nebyl sám" není couple goals, tak už nevím, co by jinak bylo.

A přichází další Aziracrow paralela: pamatujete minisody v druhé sérii? Vždycky to byl Crowley, který se snažil Azimu něco ukázat, nějak změnit jeho pohled na svět. Nejokatější je to asi ve třetím díle (minisoda The Resurrectionist v Edinburghu a prodávání mrtvol lékařům.) Mohla bych o tom, kolik podrobností tady tyhle minisody s Andělem Páně mají, mluvit ještě dlouho, ale to by pak byl post na tři kilometry. Jako by už teď neměl tři kilometry. (Kdo ví, třeba to jednoho dne všechnk sepíšu a dám sem...)

Ještě jedna zajímavá myšlenka mě napadla. Bůh je v Andělovi Páně mnohem přítomnější než v Good Omens. Stará se o to, aby se jeho anděl napravil (a svěří to čertovi.) Tak by mě zajímalo, jak by se k tomu stavěl Good Omens Bůh. Protože třeba Michael nebo Sandalphone by teda nějaké to napravování potřebovali. (Někdo jim sežeňte čerta/démona, ať se o to postará.)

A tímto končí můj ✨Petriáš - Aziracrow meta post✨

Jestli jsem vás unudila k smrti, promiňte. (Doufám, že ne.) A moc díky @suplikdandelion, že mi poslala odkaz na tenhle post!

Viděla jsem tento rok konečně Good Omens a s příchodem Vánoc mě napadlo, co kdyby Uriáš obdržel Crowley treatment co se týče pádu z nebe? What if I made Anděl Páně angsty?

Nemělo to být bráno nijak seriózně, byl to nápad for shits and giggles. Dokud mi nedošlo, jak to v příběhu Anděla Páně vlastně dává naprostý smysl.

a tímto vás vítám u

✨Teorie/headcanon, že je Uriáš padlým andělem✨

aneb čtu mezi řádky

(bude to delší tak se připoutejte)

V prvním díle sám Petronel nazval Uriáše padlým andělem. Tím se vlastně potvrzuje, že tohle nebude jen teorie a bude na tom něco pravdy. Tak jsem se rozhodla tento koncept rozvést a dodat tak příběhu větší hloubku.

Uriáš tedy býval andělem. Jaké bylo jeho jméno? Netuším. Jaká byla jeho role v nebi? Taky netuším. Tak daleko jsem se nedostala. Důvod jeho pádu? Taky si přesně nejsem jistá. Možná kritizoval Boha za to, jak řídil nebe a Zemi. Možná dělal v nebi čertoviny, provokoval, dělal naschvály a vše komplikoval (teď vyzývám vás abyste s nějakým nápadem přispěli).

Jeho jednání ale vedlo k tomu, že padl. Litoval poté svých činů a žádal o odpuštění. A jelikož v něm Bůh viděl dobro, že nebyl zlý a nechtěl ublížit, udělil mu postavení čerta. Uriáš nebyl hoden toho být andělem, ale čert se také podílí na chodu odbavování duší a koná vlastně dobro. Lepší, než být jen padlým andělem a dělat ostudu.

Později v něm Bůh viděl ještě větší potenciál a udělil mu funkci čerta u nebeské brány.

A pak potkal Petronela. Anděla, který si na vše stále stěžuje, všechno mu vadí a v neposlední řadě kritizuje i samotného pána Boha. A když Bůh hrozil, že Petronela nechá padnout, Uriáš věděl, že tohohle matlu musí zachránit. A takhle stejně to viděl i Bůh. Proto Uriáše poslal na Zem za ním, aby mu pomohl. Věděl, že mu Uriáš dokáže pomoct.

Jeden by si ale řekl, že jej Uriáš celou dobu jen pokoušel, sváděl ke špatným skutkům a k tomu, aby užíval pomoc od pekla. Jenže tím mu Uriáš pomáhal. K čemu by bylo, aby Petronelovi řekl "Já jsem taky padlej anděl, takže mě poslouchej a dělej tohle a tamto a nepadneš" ? Tím se Petronel nic doopravdy nenaučí a jeho náprava nebude upřímná. Nemohl ho chytit za ručičku a vést. Uriáš ten úkol nepotřeboval splnit, jen musel Petronela popostrčit. Proto naopak Petronela sváděl špatnou cestou, aby vyšlo na povrch, jaký Petronel opravdu je. Nechal jej, aby pomohl hříšníkům. Tím sám zhřešil a nezasloužil si vrátit se do nebe. Petronel tak viděl, jaké má jeho jednání následky a musel všechno zase sám napravit, poučit se ze svých chyb a opravdu se tak změnit. On byl tím napraveným hříšníkem. Tím se stal mnohem lepší osobou a mohl se vrátit do nebe.

Ve dvojce už to bylo trochu jinak. Tam se dostali oba do průseru, proto byli sesláni na Zemi společně. Uriáš měl tak volnost dělat jakékoli čertovinky chtěl, když jej Bůh neseslal jako Petronelův dohled. I tak ale jeho skutky svědčí o tom, že Petronela vedl k tomu se polepšit. Oba se zakoukali do Magdalény, jenže pouze Uriáš by se za její svedení nedostal do maléru, když už je v pekle. Petronel jakožto anděl ano (nesesmilníš, čistota… osobně mi to neholduje ale berme to v rámci příběhu a křesťanství). Proto dělal první poslední pro to, aby jejich sázku vyhrál - nejen pro svoje ego, ale aby tím opět Petronela chránil před hříchem a potenciálním pádem. Na konci Petronelovi i sama panna Marie připomene, že je andělem páně. Nemůže být s člověkem a má vyšší poslání. Petronel se taktéž naučí lásku ostatním přát a ne ji závidět. Polepší se. Na konci filmu se Uriáš vrátí a je si vědom toho, že sám Magdalénu mít nemůže a že pro ni není vhodný. Má své chyby, a Magdaléně přeje lásku lepší než tu, kterou by jí nabídl. Ale dělal tohle hlavně kvůli Petronelovi.

A ve finále scéna s mlhovinou. Scéna, která ukáže, jak moc se Petronel změnil že ani čertovi nepřeje osamění a izolaci. Kór když je to čert, se kterým strávil už tolik času a který je mu tak blízký. A ve výsledku jej tohle všechno dostane tak daleko, až se stane Archandělem.

A proč tohle všechno Uriáš dělá?

Nechce, aby další anděl trpěl pád tak jako on, protože takový pád musí být neskutečně traumatizující zážitek. Nechce, aby si musel Petronel zažít peklo, bolest, přišel o křídla, a musel se pak snažit vyšplhat zase na vyšší postavení.

Jako lore to funguje už takhle, ale pro vášnivé Petriáš loďaře se tomu dá dodat ještě větší hloubka přidáním romantických citů. Uriáš Petronela nechrání jen ze soucitu, ale také z lásky, kterou k němu postupem času chová. A představa, že by měl jeho milovaný matla padnout z nebes a trpět stejně, jako trpěl on, ho ničí, a chce udělat všechno pro to, aby jej vedl k nápravě a k bezpečí.

(A pak si s tímhle představte jejich potenciální vyznání lásky. Jak mu Uriáš přizná, že jej celou tu dobu chrání a nechce, aby padl, a Petronel si uvědomí, že se pod skořápkou elegantního mazaného zmetka pekelného skrývá citlivá dobrosrdečná duše.)

No takže tedy…

Tady má teorie končí. Budu ráda za vaše přispění a poznatky a taktéž doufám, že po přečtení této slohovky bude mít u sledování Anděla Páně ještě větší pocítěníčko.

Pometlo se poroučí ✌️✨

[czechsnack]

Vesnické estetikum alá Dědinakór

Zastaví vás teta (každej starší na vesnici a není váš otec/matka/ je automaticky teta/strejda) s šátkem přes hlavu a řekla vám toho o sobě víc než víte vy sami, ví kde jste s kým byli (ale nepamatujete si že byste jí to říkali) a slušně vtíravým způsobem se vás ptá na vaše životní vztahy. Pokud je pozdní podzim/zima, slyšíte cirkulárku. Pokud je jaro/léto/brzký podzim, slyšíte traktory a sekačky na trávu. Aspoň jedna část vsi má rodinu, které je nějaký klid putna a ječí na sebe tak, že to slyší snad i vesnice vedle. “Jé srnky/zajíc/divočák!”

Aspoň jednou v životě vás seřval někdo starší, že neumíte zdravit. Jako malým vám zvonek přináší určitou míru úzkosti, protože vesničtí kamarádi mají rázné maminky, které musí dát svolení. Nebo je jim to jedno. Vždycky je to 50/50. “Může jít Jarda ven?” “AŽ POSKLÁDÁ DŘEVO!” “A můžu mu pomoct?” Skončíte s Jardou tak unavení že radši sednete do kuchyně na ovocný čaj s šesti kostkama cukru. Pršelo dva dny zpět. Jdete po polňačce a snažíte se nešlápnout do místa, které je klamné, jelikož nejde vidět, zda-li je mokré, nebo už zaschlé. Pro lidi, kteří se smějí zlu do tváře stejná situace, ale vidíte mokré místo a stejně do něj stoupnete a doufáte, že to vaše botasky vydrží.  Jdete po vsi a vidíte houf babiček, kterému se prostě nevyhnete. Napřímíte se, abyste vypadali co nejvíc prezentovatelně ve svých špinavých teplákách, pozdravíte (SLUŠNĚ A NAHLAS), skoro nedýcháte a doufáte, že se nebudou na nic ptát.

Nejnovější drby o sobě vám sdělí jeden z vašich prarodičů.

Mentálně se připravujete na každou událost v místním kulturáku a doufáte, že vám nikdo nenableje do záhonku.

Po vsi chodí pejsek, ale všichni ví, čí je a nikdo se neobtěžuje jej vrátit. Pejsek se totiž po samoprocházce vrací před svůj dům a sedává každé ráno na schodku a pozoruje lidi.

Vidíte v dálce přecházet nějakou kočku přes cestu a doufáte, že ji potkáte až tamtudy půjdete.  Na zastávce při čekání na autobus si musíte stoupnout fakt stranou, nebo aspoň předstírat, že jste něčím zaměstnaní, jinak se nucené konverzaci nevyhnete. 

Chronické vyhýbání se komukoliv, koho znáte ze základky, nebo komukoliv kdo vás naposledy viděl, když vám bylo deset.

Děcka z dědiny, dejte mi své postřehy!

[myvalzpival]

Jsou někde schované komunity i na tohle? Kde bych je tak kdyžtak mohl najít? (3/3)

pěkný den a omlouvám se za zpožďo! vaše trápení mě moc mrzí, milý anone. a v prvé řadě bych rád napsal pár obecných řečiček. zaprvé vás vítám v lgbt+ komunitě! doufám, že to tu pro vás bude milé a pohodlné a že si tu s náma užijete. bohužel, ale to už jste si asi na fórech všiml, asexuálové to nemají jednoduché a názory na jejich začlenění do lgbt+ komunity se uvnitř komunity velice různí. nicméně, pokud jde o mě (a jako strýček na to mám určitou pravomoc), jak už jsem řekl, vítám vás mezi náma <3

co se týče nějaké české obrozenecké tvorby, kde kamarádi zůstávaj kamarádama... musím se přiznat, že o ničem nevím. ale snad zveřejněním dosáhnem aspoň toho, že někdo něco doporučí, nebo ještě líp, že třeba někdo něco napíše :) obrozenecká činnost vůbec funguje tak, že co není, to si uděláme. tak se vůbec nebojte něco napsat nebo nakreslit! jsem si jistý, že to všichni ocení :) 

a rozhodně si nepřipadejte jako nějaký lgbt+ odpůrce jen proto, že byste rád viděl nějakou reprezentaci sebe sama. po tom toužíme všichni. a přesně od toho tu veškerá tahle obrozenecká divnočinnost je!

tak hlavu vzhůru a hlavně s úsměvem. všechno bude dobré <3

Strýček Mýval

[deadandsarcastic]

Zápis Třináctý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Vzhledem k tomu, že teď už si cestu do pokoje jakž-takž pamatovali, se vydali po chodbě pryč, pořád s nesmírně rozohněným výrazem ve tváři. Přece snad nebylo možné, aby to všichni jen tak vzdali? Copak těm pitomcům nedocházelo, že ve vlastních rukou jim leží život jak jejich, tak i životy všech ostatních? A že jediný pohyb prstem by se mohl stát osudným, a třeba je přeci jen spasit od pomalu blížící se smrti? Pocity, které se uvnitř blonďatých mlely, byly strašné… Nejlépe by se dalo je připodobnit k momentu, kdy by se na vás řítila ohromná tsunami, a vy jste utíkali pryč po pláži, vnímali periferně ten vodní kolos a věděli, že už nemá cenu naříkat, nebo se snažit schovat… A i tak by se vám po tvářích valily obří slzy a v boku by vás píchalo od zběsilého běhu, protože i když by bylo nad slunce jasné, že tady už pomůže jedině zázrak, lidský pud sebezáchovy by vás nutil se zoufale snažit přežít. Draconia zrovna zatáčeli za roh, pohled zamlžený slzami, pořádně ani nevnímali okolí… Když najednou je někdo chytil za zápěstí a donutil zastavit. „Srdečníčko, prosím, stůjte."

Podle toho, co už předtím slyšel, tak nějak tušil, že vedení víceméně počítalo s tím, že on bude tím, kdo jim vytáhne trn z paty. Trn velikosti obouručného meče. „A opravdu hodláte jím sám?" nadhodil nejistě Emanuel, který už se konečně rozkýval vidinou, že je přece jen někdo zachrání a on bude moci nakupovat předražené gucci hovadiny do sytosti. „Ale samozřejmě, že chce!" odvětila uraženě namísto bělovlasého Malvína, jež se pravděpodobně asi stala během posledních minut lišákovou tiskovou mluvčí. „Jen se na něj podívejte! Takový silák, vypracované tělo, třída S, ten vražedný pohled, rozhodná tvář, disciplína… Ostatní by mu byli jen na obtíž!" Luxios nebyl zas tak hloupoučký; bylo mu jasné, že se mu ledová královna snaží vlichotit, aby mu zvedla sebevědomí a zajistila, že ona a ani nikdo další nebude muset vystrčit nos z bezpečné zóny. „Nepřál bych si, abych musel vidět někoho umírat na bojišti," pronesl nakonec odměřeně. „A rozhodně ne nikoho mladého, kdo má ještě celý ��ivot před sebou. Cítil bych se zodpovědný, kdybyste někoho vyslali se mnou." Když tohle říkal, Malvína se začala červenat a všelijak divně uculovat, jelikož si myslela, že jí právě bylo řečeno, že vypadá velice mladistvě… Kdyby jen tušila, že bělovlasý měl v mysli před sebou obrázek usmívajících se blonďáků.

Draconii samozřejmě za zápěstí držel Syward, který byl celý udýchaný z toho, jak za nimi běžel - vlastně vyklouzl z místnosti jen pár vteřin po nich, a celou dobu se za nimi hnal… A bylo docela vtipné, že blonďatí byli tak zaboření do depresivních myšlenek, že za celou cestu nepostřehli rachot brnění a zrzkovo funění. „No, co chceš? Stojím a poslouchám," zadívali se na rytíře a jejich světle zelené oči se setkaly s jeho brčálovými - blonďatí byli už z toho všeho tak unavení, že se ani nesnažili vytrhnout jejich ruku, kterou zrzek pořád třímal a mírně tisknul v té své. „Mluvila jste o tom, že zde zemřete," začal Syward s hlubokým nádechem. „Však, to já neodpustím - i kdyby to mělo být to poslední, co udělám, i kdybych měl sám zemřít na bitevním poli, pařátou nějaké té přebřidké potvory, nemohu chodit po tomhle světě s vědomím, že jsem selhal a neochránil svoji vzvolenou," pokračoval ve svém hlubokém proslovu, a jeho stisk začínal být Draconii už téměř nepříjemný, neboť rytíř jej stále zesiloval. „Tak, prosím Vás, pohřběte veškeré své obavy, že se odsud nedostanete živa - neb, já udělám vše pro to, abyste co nejdříve zase cítila na kůži jemný dotek slunka a získala zpět svou ztracenou volnost, tak hrubě od Vás vyrvanou těmi zvyjebenými zlobochy, kterým v dlaních leží celá tato základna." Syward se odmlčel, a chodbou se na chvíli rozhostilo tíživé ticho, poněvadž Draconia tak nějak nevěděli, co na tohle říct… Nakonec ze sebe ale dostali: „No… To je sice hezký a romantický a tak, ale… Ten, co mu pořád nadáváš do satanášů, už mi taky slíbil, že se o mě postará… Takže… Si asi můžeš šetřit síly. Protože pokud nás nezachrání on, tak už asi nikdo - ty jsi totiž jenom nějakej magor, co si koupil v bazaru brnění, ale on je tisíce let stará entita. Takže… Jo… Fakt, neplácej si na mě buňky, a pokud nás chceš zachránit, tak se starej o všechny, ne jen o mě. Ale, tak jako tak, díky." A s těmi slovy konečně vykroutili rudovlasému svou ruku a zmizeli mu rychlým krokem za roh.

„Ale stejně, nemyslíte si, že by bylo lepší mu dát nějaký doprovod?" pokusil se nadhodit ještě jednou gucci gay, ale ani tentokrát se nesetkal s kladnými ohlasy… „Drž hubu, buzno!" ozval se jako první potápěč, jenž už se pravděpodobně blížil k nebezpečné hranici zvané "otrava alkoholem". „Jestli se tak moc chce nechat zabít - prosím! O jednoho sebevraha méně!" Luxios se ani nesnažil na toto prohlášení nějak reagovat, jelikož se již nesčetněkrát setkal s lidskou opilostí; tudíž se teď akorát díval na jednu z hlav základny s lítostí a částečně i se soucitem… A raději ani nezmiňoval, že ještě předešlého dne drahý potápěč hlásal, jak by měli jít všechny potvory pozabíjet. „Ano, ano," přikyvovala Lana svému kolegovi, přičemž se neubránila pobavenému úšklebku. „Jen ať vidíme, kdo je ta silnější strana." „Tak s ním alespoň vyšleme Pankráce!" zaúpěl rezignovaně Maltenario, načež v místnosti zavládlo hrobové ticho a všechny pohledy se stočily na zmiňovaného, jenž pořád ještě dřepěl v koutečku, na cylindru mísa na puding a onen sladký pokrm všude pod košilí.

Vzhledem k tomu, že rytíř už se za blonďáky dál nehnal, Draconie po nějaké době konečně doklusali k jejich momentálnímu obydlí… Ale když vzali za kliku, došlo jim, že klíče má u sebe jejich bělovlasý kolega. „Do prde-... Sakra!" Nakopli dveře a pak sebou kecli na zem do tureckého sedu; museli zkrátka čekat - jediné další možné řešení by bylo ty dveře vyrazit, což by, přes rameno se zbraní způsobující tlakové vlny, nebylo nic těžkého… Jenže Draconii bylo jasné, že by je asi Luxios přetrhl, kdyby zničili další kus pokoje.

Tohle se lišákovi skutečně nelíbilo. Ani ne tak proto, že Pankrác vypadal, že je perfektním adeptem pro svěrací kazajku (Bělovlasý už zažil dostatek setkání s velice speciálními individui; ostatně jeho dlouholetý student meditace taky nebyl zrovna nějaké dokonalé sluníčko.), ale spíše z toho důvodu, že jej začal nahlodávat pocit, že se zbytek velení snaží blonďáka s pronikavě zelenýma očima zbavit způsobem, jenž nikomu nepřijde podezřelý. „Nechtěl bych znít nějak skepticky," začal nakonec pomalu Luxios, „ale nezdá se vám tato mise příliš nad jeho síly. Gomen nasai," dodal ještě s velice formální úklonou směrem k zmiňovanému, jelikož se jej nechtěl nikterak dotknout. „Ale on je úžasný, skutečně!" obhajoval svého kolegu Emanuel. „Sice na to nevypadá, ale třídu S+ si právem zasloužil. Asi si to nedokážete představit, ale on je skutečně nebezpečný." „Hihihihi, to tedy ano," nechal se konečně slyšet milý lovec, shazuje přitom pudingovou mísu z hlavy, načež sundal i cylindr, aby si mohl dlouhými vyhublými prsty pročechrat blond vlasy se zelenými konečky. „Sice na to nevypadám, ale..." Najednou ztišil hlas, jako by říkal nejvíc tajnou informaci. „,... patřil jsem mezi skupinku vědců, jež vyvíjela atomovou bombu, hehehehe." Tohle bělovlasého odrovnalo. Několik vteřin mlčky přeskakoval pohledem z Emanuela na Pankráce a zase zpět, přičemž uvažoval, kdo je ve skutečnosti tím šílenějším, ale nakonec si jen rezignovaně povzdechl. „Dobrá tedy… Ale dovolte mi nejdříve zajít pro Draconii… Začínám si vyčítat, že jsem je tak příliš dlouze nechal napospas vlastnímu osudu. A myslím, že bych si s nimi měl promluvit, než je ponechám zde s vámi." Nečekal ani na odpověď a prostě rovnou vyrazil na chodbu, aby našel ty, jimž přislíbil ochranu.

Za tu dobu, co dorazili k zamčeným dveřím pokoje, už uplynula nějaká ta minuta… Za kterou se oni nehnuli z místa ani o píď, ve hrůze, aby se náhodou nezatoulali někam pryč, kde by je už nikdo nenašel - anebo ještě hůř, našel, ale byl by to nějaký ten mimozemšťan, který by se vesele schovával kdesi v temném koutě, čekaje na chvíli, kdy by mohl blonďáky rozsápat jako vlkodav. Draconie tedy trpělivě seděli, vyčkávali, se zarudlýma očima upnutýma na chodbu tím směrem, odkud, jak doufali, se měl každou chvíli vynořit Luxios s klíči.

Celou cestu letěl jako vítr, přičemž při jeho rychlosti, jíž by překonal i drahého Bolta, toto přirovnání bylo téměř na místě, ale ani v tomto tempu nebyl s to utéct před svými výčitkami… Navíc jej okamžitě bodlo u srdce, když tam viděl blonďáky zhroucené u dveří, připomínajíce hromádku neštěstí. „Jsem zde," zašeptal, když před ně poklekl tak, aby jim viděl přímo do očí. Moc dobře dokázal vycítit jejich strach a nejistotu.

„To je dost…“ šeptli s hlubokým výdechem, ale po tváři se jim vzápětí rozlil mírný, spokojený úsměv. „A copak jsi tam dělal tak dlouho? Neříkej mi, že jste nakonec snad řešili i něco důležitého, co by nám momentálně nějak pomohlo?" Dál zůstávali sedět na zemi, protože se jim líbilo, že vidí lišákovi tak zblízka do očí - najednou už je klíče od pokoje nezajímaly a bývali by na té podlaze takhle klidně zůstali ještě pár hodin.Dál s něžným výrazem ve tváři pozoroval mladší, přičemž uvažoval, jak jim co nejšetrněji sdělit, že se hodlá pustit do nebezpečí… A jak ještě šetrněji dodat, že si v žádném případě nepřeje, aby jej následovali. „Něco málo jsme přece jen vyřešili… Ale dalo mi to pořádnou práci, ostatně proto jsem se tolik zpozdil, za což máte mé nejhlubší omluvy." Lehce cukl rukou, jelikož ji v první moment chtěl vztáhnout k tváři Draconie, aby je letmo mohl pohladit po líčku, ale nakonec si uvědomil, že něco takového by nebylo žádoucí. „A také mne velice mrzí, co musím nyní vyslovit, ale rozhodl jsem se, že vyrazím na misi k onomu panelu… Prý se mnou pošlou Pankráce."„Co- Cože...?" Celí sebou škubli, a s hrůzou v očích zírali na staršího. „Ty… Sám… S tím… Tamtím?" Byli tak zaskočení, že nebyli ani schopni přijít s nějakým slušným názvem pro milého Pankráce, a zkrátka k němu referovali jako "tomu tamtomu". „Nechci tě podceňovat, to určitě ne, ale..." kousli se do spodního rtu a uhnuli očima, než po delší odmlce pokračovali: „Půjdu taky, protože nevěřím tomu, že kdybys tam šel jen s tím magorem, tak bys z toho vyvázl bez zranění… A já nechci, aby se ti něco stalo," vrátili se pohledem ke zlatavým očím před sebou, a mezi prsty jedné ruky stiskli látku na kimonu bělovlasého, protože tu ruku vztáhli před krátkou chvílí směrem k Luxiosově hrudi, jako, kdyby si jej chtěli buďto přitáhnout blíž, nebo podržet, aby se nikam nevydal.

„Tak se to pak cítíme stejně," konstatoval neutrálně bělovlasý, jenž byl tak nějak připraven na to, že jej Draconia budou od víceméně sólo mise odrazovat. „Ani já si nepřeji, aby se vám cokoliv stalo… A proto nemohu dopustit, abyste se se mnou vypravili k řídícímu panelu… Jedná se o nebezpečný úkol a já nechci vidět, jak mi krvácíte v náruči." Schválně ani nepoužil sloveso "umírat", jelikož na něco takového nehodlal ani pomyslet. Zkrátka musel nešťastnému scénáři zamezit… Avšak na druhou stranu si uvědomoval, že kdyby kvůli tomu musel mladší lovce svázat a zamknout v pokoji, že to by také nedokázal, protože v jeho očích byli zkrátka křehoučkou bytostí, které se nesmí ubližovat. Ostatně, proto taky doufal, že cesta domluvy bude fungovat.

„To je od tebe sice hezké, ale já tu nechci sedět a čekat na to, až se vrátíš, jestli se teda vůbec vrátíš! Co když… Co když už tě pak nikdy neuvidím?" Sevřeli jemnou látku kimona ještě pevněji, se zarputilým výrazem vepsaným ve tváři. „Kdybys mě tu nechal s tou hromadou neznámých lidí a Sywardem navrch, muselo by mne přepadnout už naprosté šílenství - a navíc, na téhle misi jsme spolu, no ne?" zeptali se triumfálně, ale ani nečekali na odpověď, a pokračovali ve přesvědčování: „Tak mě prosím, prosím nenuť zůstávat tady… Tvrdil jsi, že se postaráš o to, aby se mi nic nestalo! A jak si chceš něco takového hlídat, když budeš pryč? Já chci být s tebou… Prosím… Mám si kleknout na kolena a škemrat?" Naklonili se blíž ke staršímu, takže u sebe jejich obličeje byly ještě blíž, než předtím, a žádostivě se mu vpíjeli do očí.

Jak vidno, metoda domluvy nezabrala… Ale on a tím vlastně tak nějak už v duchu počítal. Zničeně si povzdechl, zkoumaje jejich něžný obličejík. „Nechci vás opouštět; něco takového by mi přišlo neskutečně surové, ale copak je rozumné nechat vás vejít do nebezpečné zóny? Ano, byli jsme posláni na misi společně, ale náš úkol spočíval v tom, abychom zkontrolovali základnu. O tomto úkolu nepadlo ani slovo." Pokusil se přidat ke svému proslovu neoblomný výraz, ale v duchu si uvědomoval, že ztrácí pevnou půdu pod nohama.

„Ale… Ale…“ Oči se jim zase začaly plnit zoufalými slzami, ale tentokrát je fér zmínit, že je ze sebe částečně nutili, hlavně, aby tam nemuseli zůstávat bez Luxiose a napospas Sywardovi. „Já tě tam samotného nepustím… To prostě… Co kdyby ses zkrátka nikdy nevrátil?" zopakovali opět svou největší obavu. „Všichni ti lidé tady jsou jeden horší, než druhý… A mně na tobě záleží! A mám pocit, že ty jsi tu jediný, komu zase na oplátku alespoň trochu záleží na mně," přiznali a zabořili hlavu do hrudi staršího; už žádné slzy nutit nemuseli, protože teď brečeli na sto procent doopravdy. „A pokud ne, prosím, nekaž mi tu sladkou iluzi… To je to poslední, co by mi teď zlepšilo náladu," zamumlali, popotáhli, a natiskli se víc na lišáka, doufajíce, že je od sebe neodstrčí, nebo je nějakým krutým způsobem neodpálkuje.

Nechal se od mladších objímat, přičemž jim lehce vyšel naproti vlastní hrudí, na niž se mu mohli vyplakat. Snad si to ani neuvědomil, ale bleskově jim vymotal gumičku z vlasů, aby je mohl začít něžně a láskyplně cuchat; namotával na prsty dlouhé prameny, které následně nechával proklouznout, přičemž se kroutily okolo hlavy lovců. „Dobrá, dobrá," vydechl po několika dlouhých minutách, jež setrvali v tichosti ve stejné pozici na zemi před dveřmi. „Můžete jít se mnou, ale musíte mi slíbit jednu věc… Pokud vám nařídím, abyste utekli a zachránili si život, tak to uděláte, ano?" Trošku si je od sebe odtáhl, aby si je mohl změřit zkoumavým, trošičku přísným otcovským pohledem.

Protočili uslzenýma očima a něco otráveně zabručeli… Nakonec ale přikývli, a se slovy: „Ano, TATI," se ušklíbli a začali pomalu zvedat z podlahy, poněvadž je začínala brnět noha, na které si celou dobu seděli. „Ale co si budem, teď ti odsouhlasím naprosto cokoliv, jen abys mě s sebou vzal," dodali polohlasem a prsty si projeli vlasy, které se jim vlnily všude kolem hlavy; v ten moment jim ale také došlo, že takovýhle "účes" jim vlastně udělal starší, a nemohli si pomoci, ale po tváři se jim z toho uvědomění rozlil přiblblý úsměv… Tudíž, kdokoliv by se na ně teď podíval, myslel by si, že jsou buďto hodně sjetí, nebo mentálně zaostalí.

Luxios to ovšem nezaregistroval, jelikož se věnoval hledání klíčů. Nakonec se mu je podařilo magicky vyštrachat někde ze záhybů kimona, načež s nimi lehce zazvonil. „Chcete si jít odpočinout do pokoje, nebo se se mnou vrátíte za... Nimi?" položil otázku, zvedaje tázavě obočí. „Myslím si totiž, že by nemuselo být zrovna od věci oznámit jim, že se přidáváte taktéž… A taky by nám už konečně mohli prozradit, proti čemu to vlastně stojíme…“

„Co? Um..." probrali se z fantazírování o tom, co jiného by mohl starší dělat s jejich vlasy, ale za trochu jiné situace, a na pár vteřin se na něj jen dívali, přemýšlejíce, co se po nich chce… Pak si ale tak nějak dali věci dohromady, když spatřili klíče a vybavili útržky vět, které k nim až teď tak nějak dozněly. „No… Já nevím… Nechceš si jít na chvíli odpočinout?~" zavrněli a posunuli se trochu blíž k bělovlasému. „Protože si myslím, že nějaká půl hodina navíc už nás nezabije, a navíc, pochybuju, že se ti experti z té místnosti vůbec za celý den pohnou, takže… Za nimi můžeme zajít o trochu později."

„Dobrá tedy," přikývl, načež přistoupil ke dveřím, odemkl je a samozřejmě, že je následně i podržel, aby mohli blonďáci vejít. Jakmile se tak stalo, proklouzl v mžiku za nimi a zase zamkl. Trochu si připadal jako takový vrátný nebo dveřník. „Ale neměli byste také něco sníst?" napadlo jej záhy. „Abyste pak někde nezkolabovali… Jak dlouho vůbec lidé vydrží bez jídla?"

Nic neříkali a radši s rozběhem skočili do postele, která sice nešťastně zavrzala, ale naštěstí nenásledovala příkladu své společnice, která ležela rozlámaná v koutě. „Ááále, docela dlouho," odvětili jednoduše. „Když jsem ve stresu, tak prostě nemám hlad, víš?" dodali se zaskuhráním a převalili se na břicho. „Ale možná si dám něco potom… Možná," znovu se převalili, tentokrát na bok, načež se trochu nadzvedli, aby viděli na staršího. „A ty hodláš stát u těch dveří jako věšák?"

Po zaslechnutí slov blonďáků se pobaveně uchechtl, jelikož takové přirovnání skutečně nečekal, ale pak udělal několik neslyšných kroků směrem do místnosti, aby měl o něco lepší výhled na Draconii. „A opravdu budete v pořádku, když nic nesníte?" Když tohle říkal, klouzal pohledem po celém jejich těle, jako by se snad chtěl ujistit, že takovým přístupem neuškodí sobě samým.

Vyhoupli se do sedu a kývli. „Jo. A teď pojď sem, protože si chci povídat, a když budeš stát uprostřed místnosti a zírat na mě, tak mě tím budeš akorát deprimovat," prohlásili, a pak se malinko poposunuli ke kraji postele, dělajíce tak "místo" pro lišáka, jako kdyby na matraci nebylo dost místa pro dvacet lidí; a zatímco čekali na to, až k nim starší doleze, začali si hrát se svými vlasy, které, když byly takhle rozpuštěné, je nesmírně rozptylovaly.

Netušil, zda to blonďáci mysleli spíše jako rozkaz či návrh, ale nehodlal se zaobírat takovou prkotinou… Ostatně proto taky v rychlosti překonal vzdálenost ze svého momentálního místečka až k posteli, kde se velice ladně posadil kousek od Draconie. „A copak byste tak chtěli slyšet?"

„Nooo, já nevím," protáhli, zadívali se Luxiose a začali si kousat spodní ret. „Mluv, o čemkoliv chceš, od tebe je všechno tak nějak… Zajímavé~" Nenápadně se přisunuli o něco blíž k bělovlasému a pohodili vlasy, tak, aby jim přestaly padat přes obličej, a oni tím pádem na staršího hezky viděli… A on tak mohl na oplátku vidět na ně - což znamenalo, že pokud nebyl úplně slepý, nebo blbý, tak neměl šanci přehlédnout jejich červenající se tváře a oči, ve kterých byla podobná jiskra, jako včera v noci.

Snažil se na blonďáky příliš moc nedívat, jelikož si nebyl jistý, zda by se jim líbil jeho upřený pohled. Marně se snažil najít nějaké vhodné téma, jež by Draconii nijak nepoděsilo nebo neunudilo k smrti. Nakonec musel zabrousit hodně hluboko do své mysli, než konečně spustil: „Již jsem zmiňoval svou vášeň, jíž se pro mne stalo cestovaní… Ale abych pravdu řekl, nejraději se vydávám na místa, kde se nenachází mnoho lidí. Ne snad proto, že bych vaši rasu neměl rád, ale jde spíše o to, že se snadno stanu středem pozornosti… Ale to už vám asi došlo, že? Takže raději vybírám méně známé destinace, nebo je navštěvuji mimo hlavní turistickou sezónu… Anebo se občas vypravím do Japonska. Abych pravdu řekl, tam se na mne lidé dívají jinak, jelikož tam jsou přece jen různé kostýmy a převleky častější… Anebo mi to tak jenom přijde, jelikož je to tak trochu stejné, jako bych se vrátil domů… A vy jste někdy uvažovali o tom podívat se zpátky?"

„Nooo, už mě to napadlo…“ pohodili, stále upírajíce planoucí oči na lišáka. „Ale, na druhou stranu… Říkám si, proč se vracet, když všechno, co potřebuju, mám v Americe?~" zavrněli a vrhnuli na staršího další "Take me, Daddy" pohled, načež byli chvíli zticha, a pak se jejich nálada otočila o sto osmdesát stupňů, neboť se zase odtáhli a po zádech sebou hodili na matraci, se slovy: „Ale odsud už stejně nikdo nikam neodcestujeme! Beztak všichni umřeme, jakmile strčíme prsty do toho sektoru, kde ty potvory pobíhají, takže adieu živote, adieu cestování, pokud bude moje tělo v celku, tak to zakopejte, pokud ne, tak spálit!"

Zničeně si povzdechl, přičemž se lehce posunul po kraji postele, aby byl blíže k obličeji blonďáků a mohl tak zkontrolovat, jestli se jim zase po tvářích řinou slzy. „Už jsem vám přece říkal, že se mnou chodit nemusíte," zamumlal polohlasně, zároveň odhrnuje svou jedinou rukou prameny světlých vlasů na stranu. „A taktéž jsem přísahal, že vás budu chránit vlastním tělem… Vím, že pro vás musí smrt znamenat něco strašlivého, ale věřte mi… Já jí nedovolím na vás byť jen vztáhnout své pařáty."

„Ale to je hrozně těžké!" zasténali nešťastně. „Protože já nechci umřít, ale zároveň nechci, abys umřel ty! Nebo aby se ti cokoliv stalo! Takhle, já vím, jakou máš třídu, a jak jsi silný a šikovný, a že nějaká normální potvora by ti nic neudělala, ale…“ odmlčeli se, a také natáhli ruku, aby mohli Luxiose chytit za tu jeho, která byla pořád v jejich dosahu; zlehka si s ním propletli prsty a zadívali se do saténového povlečení pod nimi. „Víš, nikdy se mi s žádným dalším lovcem nestalo to, co s tebou - ani po tom, co jsme spolu někde byli třeba dva měsíce a stali se z nás skvělí přátelé. Prostě… Tebe znám pár dní, a mám pocit, že… Že s tebou musím pořád být, a že je mi vlastně mnohem líp, když tě můžu držet za ruku, a..." znovu ztichli, a začali se zevnitř kousat do tváře, nejistí, jak pokračovat, a co tímhle chtěli vůbec v první řadě říct.

Zamyšleně mladší pozoroval a netušil, co by na to měl odvětit. Tak nějak dokázal pochopit, jak se asi musí cítit, přičemž si zároveň uvědomoval, do jaké situace se to právě dostali. Už-už se odhodlával ke své odpovědi, ale nakonec znovu rty semkl do tenké linky, načež se vyhoupl víc do prostředku postele, aby tak byl Draconii blíže.

„No tak… Odpovíš mi něco? Protože já už nevím, jestli z toho všeho šílím, nebo…“ zhluboka vydechli, a i tahle věta nakonec končila otevřeně, protože blonďatí sami nevěděli, co by mělo být to "nebo" - proto se jen smutně zadívali na Luxiose a čekali, zda jim na tohle konečně něco řekne.

Neodpověděl. Ne že by nevěděl, co by měl říct; ale spíše se potýkal s tím, jak by to měl říct. Přece jen už docela dlouho nemluvil o svých pocitech a myšlenkách. Nakonec s tichým povzdechem vyvlekl své prsty ze sevření Draconie… Ale vlastně jenom proto, aby se v další sekundě mohl natáhnout na postel vedle nich a přivinout si je do těsného objetí… Bez toho, aby řekl jediné slovo.

Už poněkolikáté za ten den zase štkali Luxiosovi v náručí, smáčeli mu slzami kimono a tiskli se k němu, jako kdyby je dohromady spojovalo kyanoakrylátové lepidlo. Přišli si tak bezradní a nejistí… Jejich mentální rozpoložení by se dalo přirovnat tomu, když byste stáli uprostřed zamrzlého rybníka, led pod vámi byl tenký a praskal, a vy jste věděli, že pokud zůstanete na místě, tak se utopíte, a pokud uděláte pár kroků… Tak se buďto dostanete zpátky na pevnou zem, nebo se stejně proboříte hluboko pod chladnou hladinu… A otázkou pro Draconii bylo, jestli se začít topit, zaseklí na místě, nebo zkusit udělat krok.

Tiskl mladší těsně k sobě, jako by se snad chtěl ujistit, že jim poskytne ve svém objetí nejlepší ochranu, jakou si zaslouží, přičemž jim svou jedinou rukou přejížděl něžně po zádech. Nejdříve zůstal naprosto zticha, ale po chvíli se pustil do polohlasného zpěvu… Pro který si vybral japonskou píseň “Tegami (Haikei Jūgo no Kimi e)“. Věděl, že Draconia mu asi nerozumí, ale on si ji vybral proto, že se vlastně jednalo o rady a povzbuzení pro patnáctiletého teenagera, jak si nejvíce vážit života a nevzdát jej… A prostě mu tak nějak píseň přišla pro tento okamžik příhodná. Navíc, její poslední větou bylo 'Shiawase na koto wo negaimasu', což se dalo volně přeložit jako: „A já ti přeji, abys byl šťastný."

Tiše tam leželi, skoro nedýchali, poslouchali… A sice absolutně nevěděli, co ta slova znamenají, takže by jim tam starší úplně klidně mohl přezpívat i znělku z Naruta, ale každopádně byli zase celí na měkko - jako, kdyby toho za ten den nebylo už dost. No, a vzhledem k tomu, že na slova písně moc soustředit nemuseli a spíše ji vnímali jako celek a takovou zvukovou kulisu k situaci, měli alespoň čas na to, aby si popřemýšleli; a nakonec došli k závěru, že když nad nimi v téhle budově visí pořád hrozba smrti jako Damoklův meč, a za pár hodin už taky můžou být klidně roztrhaní nějakým mimozemšťanem… Tak zkrátka nemá cenu moc přemýšlet nad tím, jaké budou dlouhodobé následky v jejich soukromém životě, pokud si zkrátka půjdou pro jednou za svým. Tudíž se trošku zavrtěli v objetí staršího, aby je přestal tak tisknout a oni se mohli hýbat… Ale hýbat se potřebovali jen proto, že chtěli ruce spojit Luxiosovi za krkem a stáhnout si jeho obličej víc k sobě, vplétajíce mu prsty do bílých vlasů. „Ty jsi na mě tak hodný… Děkuju," zašeptali, s tím, že čekali, jak bude na takovouhle pozici reagovat lišák… Protože mu tam nechtěli začít dělat hned úplně něco, co by se mu hnusilo, aby nakonec neskončili hození až na zem.

Lehce se zarazil, až na Draconii zůstal na moment překvapeně zírat, avšak v jeho hlubokých zlatý očích nebylo ani stopy po znechucení či odporu… Spíše jen rozčarování, protože tohle nečekal. „Přál bych si, abyste se cítili lépe," vydechl šeptem. „Trápí mne, když jste takhle nešťastní a zkroušení… Úsměv se k vám hodí mnohonásobně více. Avšak rozumím, že v této situaci by si jen málo kdo udržel veselou tvář a bezstarostnou mysl…“

Zvedli koutky do malého úsměvu, zatímco se vpíjeli očima do těch zlatých před sebou; takhle mohli cítit na obličeji každý Luxiosův výdech, zaznamenávali, jak se mu zvedá hrudník, a když byli úplně potichu, zdálo se jim, že snad i slyší tlukot lišákova srdce… Ale oni chtěli být ke staršímu ještě blíž; proto také v následující vteřině překonali i těch pár centimetrů, co je ještě pořád dělilo, a natiskli své rtíky na rty bělovlasého.

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad/Wordvember 08 - Hospodáříček

Tak jsem se rozhodla navázat na předchozí povídku, už jenom proto, že mě hrozně baví psát postavy mojí kamarádky (tak nezapomeňte mrknout na její blog https://thelandofstoriesandthings.blogspot.com/ a nechat jí tam nějaký hezký komentář!

Jakmile hůl uhodila mnicha do zad, strnul a pustil ruku svojí soupeřky. Ta vzhlédla a vytřeštila oči. Ruce jí vylétly k ústům v neskrývaném překvapení. Mnicha to očividně ještě víc zmátlo.

“Co je?!” houkl a natočil se tak, aby lépe viděl. Hůl mu ze zad sklouzla, ale než stačila se zarachocením dopadnout na dřevěnou podlahu, mnich už byl na nohou a jednou rukou držel Tasatira za rameno, připravený tou druhou okamžitě zaútočit.

“Nic,” usmál se Tasartir. “Akorát jsi přišel tam, kde mlátíme lidi klackama do zad, Anisi. Mimochodem, tohle trochu bolí,” dodal a pokusil se mnichovu ruku dostat pryč ze svého ramene.

“Tasartire!” vykřikla nad��eně Anisova soupeřka, vysoká světlovlasá rytířka. “Co tady děláš?”

“Doteď jsem večeřel.”

Anis na něj chvíli zíral. Pak si ho prudce přitáhl k sobě a obejmul ho. Tasartir jeho objetí zdráhavě opětoval a vrhal při tom zmatené pohledy na zbytek osazenstva stolu. Rytířka Rasha se už nadšeně vítala s Adalgardou a Kornelem a ti poslední dva, Kira a mladík, jehož jméno měl Tasartir na jazyku, ale zrovna si ho nedokázal vybavit, se na sebe jen podívali a oba se tiše rozesmáli.

***

Za pár minut už všichni seděli kolem jednoho stolu a Anis objednával další rundu, která, alespoň podle Kiry, měla být poslední, protože “už toho pro dnešek bylo dost a tohle je jenom výjimka, protože jsme tu s přáteli”.

“Kde jste se vůbec vzali tady, uprostřed země, kde mlátíme lidi do zad klacky?” zajímal se Kornel.

“Rasha dostala za úkol doručit nějaký list, tak jsme se k ní přidali,” ozvala se Kira.

“Nebylo by snazší poslat posla?” napadlo Adalgardu.

“Jde o nějaký důležitý dopis,” řekla Rasha. “V podstatě diplomatická mise. Ten dopis máme doručit do královského paláce.”

“Mošná nejsme slovna poslové, ale sdá se, še náš klál nám věší,” dodal tmavovlasý mladík s jizvou, který chvílemi jako by splýval se stíny v rohu. Tasartir se na něj pozorně zadíval.

“Kavalír, že?” ujistil se a svá slova zdůraznil vztyčeným prstem. Kavalír mírně přikývl.

“Jestli chcete, můžeme vás doprovodit do hlavního města,” navrhl Kornel. “Naše urozená paní má nějaké konexe u dvora královny Kayleigh.”

“To říká ten pravý,” poznamenala Adalgarda. “A co vy dva?”

“My jsme tu samozřejmě proto, abychom zajistili tvé bezpečí,” prohlásil Tasartir.

Kavalír se uchechtl.

“Všichni víme, še ulosená paní hlídá vás a ne naopak.” Jeho přátelé se po něm ohlédli, v obličejích výrazy překvapení. “Všichni mošná ne,” opravil se Kavalír. “Paldon.”

Nastalý okamžik trapného ticha přerušila Kira.

“A co sem přivádí vás?”

“Maličko nám docházely finance, tak jsme se tady poohlíželi po nějakých možnostech výdělku,” pokrčil rameny Tasartir.

“Spíš Tasse se pokoušel,” dodal Kornel.

“Nějaké štěstí?” vyzvídala Kira.

“Málem se nechal zatknout.”

“Chtěli po mně, abych vyřešil mizení starostova majetku,” pustil se Tasartir do vysvětlování.

“Neměl by něco takového řešit spíš rychtář?” napadlo Anise.

“Za normálních okolností ano, ale ne v případě, že mizí věci ze zamčené truhly v zamčené místnosti a člověk, u kterého se najdou, o ničem neví.”

“Teoreticky mohl lhát,” uvažoval Anis. “Ne?”

“To by sám nepřišel s tím, že našel ve sklepě váček s penězi, na kterém byl vyšitý starostův erb, a pak i zbytek ukradených věcí. Nejdřív si mysleli, že si jeho sklep jako úkryt vybral nějaký zloděj, ale byla tu ta záležitost s tím, že všechno bylo v zamčené truhle, od které má klíče jenom sám starosta a nedává je z ruky. Zloděj by navíc všechno dobře schoval, kdyby věděl, že do sklepa může někdo přijít, ale ty peníze se tam povalovaly jen tak, jako by někdo chtěl, aby je našel.”

“Takže si tě zavolali na pomoc?”

“Spíš měli štěstí, že jsme tudy zrovna procházeli. Vytáhli mě od snídaně a celý den mě proháněli kolem starostova domu jako nějakého vyšetřovatele. Kolem oběda jsem si začínal myslet, že tam vlastně ani nemám co dělat, protože nic nedávalo smysl. A pak, po obědě najednou ta nešťastná sousedka nalila na misku trochu mléka a nesla ho ke kamnům. Že prý mají za kamny hospodáříčka, který chrání jejich dům a stará se o to, aby nestrádali. V tu chvíli se mi to všechno začalo vyjasňovat.”

“Počkat, hospodáříčci přece nekradou, ne?” zamyslel se Anis nahlas a fascinovaně při tom na bylinkáře zíral. Tasartir si rozpačitě povzdechl. Pak se pořádně napil a pokračoval ve vyprávění.

“Až do teď jsem se s žádným nesetkal, ale můj mistr mi kdysi vykládal o plivníkovi. Informace o nich jsou dost zmatené, někdo tvrdí, že se plivník líhne z vejce sneseného kohoutem, někdo přidává, že jde o vejce černé slepice, které musí člověk po stanovenou dobu nosit u sebe. Obvykle v podpaží, což je dost podivně specifické. Je to něco jako hospodáříček, ale pracuje víceméně po svém: jsou známé případy, kdy plivník zajišťoval blahobyt svým majitelům pomocí drobných i větších krádeží. Mám dojem, že jsem někde slyšel i historku o plivníkovi, který se rozhodl svému pánovi posloužit tím, že zapálil střechu sousedovy stodoly. Rozhodl jsem se ho vylákat a trochu mu to mléko vylepšit kapkou alkoholu.”

“A byl to plivník?” vyhrkla Rasha, která až do teď se zájmem poslouchala.

“No tak, Rasho!” zamračil se Anis. “Nemůžeš nechat Tasartira domluvit?”

“Byl to plivník,” přisvědčil Tasartir se špatně skrývaným úsměvem. “Ukázalo se, že ho hospodyně asi před měsícem našla někde na kraji lesa. Myslela si, že je to nějaké zubožené kuře a vzala ho s sebou domů. Plivník se samozřejmě začal hned činit, když viděl, že rodina, která se ho ujala, není zrovna při penězích. Nakonec jsem ji přesvědčil, aby ho odnesla zpátky tam, kde ho našla. Za pár let by jim po všem tom ukradeném štěstí začal nosit pěknou smůlu. Zbytek odpoledne jsem pak strávil vysvětlováním starostovi, že pachatelem je černé kuře, které se dokáže dostat i do zamčené místnosti, takže nemá smysl ho zatýkat. Vypadalo to, že by rád zatkl aspoň mě.”

“A zatknul tě?” vyhrkl Anis dřív, než si uvědomil, na co se právě zeptal. Tasartir se mu podíval do očí a hlasem, který přetékal sarkasmem, řekl: “Jo.”

[kadet-pise]

UKÁZKA: O dracích a lidech - výsek z 2. kapitoly

V pondělí bude zahájen předprodej knihy (s podpisem!), takže žhavte peněženky. Do té doby pro vás mám ukázku textovou, ať pořád nepropagujeme písmenka jen obrázkama.

Kapitola 2.

Atmosféra v lese by se dala krájet. Ještě na kraji všechno vypadalo v pořádku, ale čím hlouběji se dostávali, tím tíživější vzduch byl. Ptáci přestali zpívat, větve se nehýbaly a jen broukům pobíhajícím kolem nevadilo, že jsou v rajónu bestie. Pocit zkázy ještě umocnily ruiny, kolem kterých procházeli. Mac slýchal, že tu snad kdysi dávno, ještě před válkou a převratem, stávala pila, ale nikdo to nevěděl určitě. Podobných trosek po celém království stály desítky, ale lidé o nich nemluvili, jako by snad nechtěli vyrušit duchy mrtvých míst.

Mac kráčel v tichosti a rozhlížel se po stromech. Kněz mu byl v patách a mířil na něj revolverem. Nenechával nic náhodě, a to ani když mu Mac řekl, že by se víc vyplatilo vejít do lesa neozbrojený. Kněz si samozřejmě radu bestie nevzal k srdci. Na jeho místě by se Mac nechoval jinak.

„Jaina je lovec, sám většinu času nevím, kde se ukrývá,“ prohodil Mac konečně, když nechali pilu za sebou. „Jsem si ale jistý, že se ukáže.“

Roderick mlčel. Mac netušil, jestli je tak soustředěný, nebo nechce plýtvat slovy na bestii. Rozhodl se taky mlčet a místo toho přemýšlel, jak se z téhle situace dostat. Když neobětuje sestru, která byla zdrojem problémů celý jeho život, bude muset jít s knězem a jeho a Rosino dítě potká příšerný osud.

Mohl kněze zabít. Nejspíš by utrpěl ošklivá zranění, ale určitě by vyvázl živý. Vrátil by se zpátky a s Rose by uprchli někam do bezpečí. Jenomže pak by měli za patami celý Řád.

Když Rodericka seznámí se sestrou, stačilo by počkat, až se ozve její temperament, kněze roztrhá a bude mít celý Řád za patami ona. Mac s Rose by mohli nenápadně zmizet. Odjet budou muset tak či tak. Jakmile se jednou provalí soužití člověka s bestií, navěky je to pronásleduje.

Zatím bude spolupracovat a doufat, že kněz dodrží slovo.

„Pověz mi víc o svojí sestře,“ vyzval ho nečekaně Roderick a Mac sebou trhl.

„Teď se chcete bavit?“ odvětil a kousl se do jazyka. Musel přestat odmlouvat kněžím.

„Ano,“ odpověděl mu Roderick s nádechem varování v hlase.

„Jak jsem řekl, je lovec,“ zopakoval Mac a zamyslel se. „Je divoká. Všechny ty řeči, které o bestiích roznášíte, jako že jsou to zví��ata, chyba přírody, co chce lidem udělat ze života peklo a nerozumí společnosti, všechny ty lži, co jste lidem za ta léta nakukali, jsou v jejím případě pravda.“

Mac se zastavil a rozhlédl se po korunách stromů. Cítil ji. Nebyl tak dobrý stopař jako ona, aby sestru zavětřil, ale cítil ji. Jaina se skrývala někde nablízku a určitě o nich už věděla. Mac poznal, že je rozrušená. Ozývalo se to v něm jen mírně, ale pokaždé poznal, co sestra cítí. A ona znala jeho pocity, draci mezi sebou měli silnou empatii.

„Jaina je typický příklad toho, před čím varujete lidi. Vždycky byla, vždycky bude. Neposlouchá autority a všechno řeší násilím.“

Roderick nepřestal mířit na Maca, ale také se rozhlížel. Mac se dal znovu do kroku a brzy došli k druhé ruině. Z téhle už Mac neměl pocit duchů, ale ucítil smutek, když ji viděl. Mramorové bloky a sloupy obrostlé břečťanem mohly kdysi být malým chrámem nebo obřadním místem. Zde se uctívali bozi ještě předtím, než přišel Řád a nenechal kámen na kameni.

„Tady nejčastěji přebývá,“ dokončil Mac.

„Co je to za místo?“ otázal se Roderick.

„Starý chrám. Nikdy jsem tu nebyl, dokud ještě stál. Myslím, že ho zničili už v době revoluce.“

„Návrat ke kořenům?“

„Pro mě možná. Jaina to vidí jen jako úkryt. Nerozumí víře, existuje pro ni jen tady a teď.“

Prošli pod kamenným obloukem na zarostlou loučku. Tráva pohltila dlažební kostky, ve fontáně se držela vrstva zelené dešťové vody. Oltář schovaný pod stříškou si jediný udržel svůj majestát, i když obrazy na něm vyryté schoval mech. Mac zpomalil a obezřetně sledoval okolí. Jainu stále nezahlédl. Neviděl jediný pohyb, ale pocit, že ho někdo pozoruje, nezmizel. Zastavil se u oltáře.

„Jaino!“ zavolal do prostoru a jeho hlas se rozlehl. Les zůstal klidný a nezdálo se, že by tu s muži byl ještě někdo další. „Jaino, pojď sem!“

Roderick vyčkával a trpělivě měřil své okolí pohledem. Nehnul brvou a Mac si dokázal představit, jak dobrý lovec musel být, když dokázal zachovat chladnou hlavu uprostřed lesa s jedním drakem na mušce a s druhým v blízkosti. Nebo byl možná jen blázen věřící až moc ve své schopnosti.

Jaina se neukázala dalších několik minut.

„Zdá se, že jsi svou sestru ztratil,“ konstatoval suše Roderick.

„Je tady,“ ohradil se Mac. „Cítím ji. Není si jistá, co má dělat.“

Zkusil Jainu ještě jednou přivolat, ale tvrdohlavě ho odmítala poslechnout. Ještě se ani neobjevila a už teď s ní ztrácel trpělivost.

„Vypadá to, že budu muset zakročit,“ rozhodl Roderick.

„Co chcete dělat?“ zeptal se Mac.

Odpověděl mu výstřel. Rozlehl se po lese a v korunách stromů to zašustilo, jak rána vyplašila tichá zvířata. Roderick spustil ruku a zamířil zpět na vyplašeného Maca, který nechápal, proč je ještě naživu.

„Ta druhá bude mířit na jeho hlavu,“ řekl Roderick dost hlasitě, a ač se přitom díval Macovi do očí, bylo jasné, koho oslovil. „Dávám ti pět sekund, aby ses ukázala.“

„Zbláznil jste se?“ Mac málem kněze okřikl, ale udržel hlas v klidu.

„Jedna. Dva.“

V Macovi se probudil roky mrtvý instinkt a řval na něj, ať odtamtud vypadne, ale jeho nohy stály jako přimražené. Druhý hlas v jeho hlavě říkal něco jiného. Zněl jasně: „Zabij člověka.“

„Tři.“

Roderick natáhl kohoutek.

V ruinách cosi zašramotilo. Z oblouku se utrhl kus zdi, sesypal se dolů a zvedl prach.

Roderick se prudce otočil a zamířil revolverem na kamennou zídku.

[aziz-the-fangirl]

Naruby

RAPL. Zasazeno do 02x07, Bubáci. Kuneš/Lupínek. Přístupno všem, obsahuje komplikované vztahy a všech 955 slov existuje vlastně jen kvůli tomu konci.

@atom-heart-brother než se dostanu k tomu našemu ;)

Kuneš se stále ještě cítí jako zašlápnutý vajgl, když stojí před skleněnými dveřmi fitka, a tak chvíli váhá, jestli může věřit svým očím. Vidět Lucii v cizím náručí je příšerně zvláštní. Vlastně jí to přeje - nezbývá mu nic jiného, když už nějakou dobu nezanedbatelně často spí s jejím manželem. Nemůže ani namítat nic o férovosti nebo upřímnosti, protože Lupen nikdy nenašel vhodnou dobu (a rozhodně ne vhodný způsob) jak Lucii obeznámit s jeho a Kunešovo situací. Jde jen o to, že má trochu strach.

Lucie má silnou tendenci nemyslet na důsledky svých rozhodnutí, silnou tendenci vlastně nepřemýšlet o plánech, které si zamane uskutečnit. Jde do všeho po hlavě a bez rozumu - to mají s Robinem společné. A tak má Kuneš trochu strach, co sakra bude s dětmi. Podle něj by bylo ideální, kdyby se rozvedli, až budou holky starší a bude pro ně snazší to pochopit, jenže tak trochu tuší, že Lucie zapomene se nad tím zamyslet a udělá nějakou neplánovanou blbost.

Radši se otočí a vydá se tam, odkud přišel.

Lucie ale nejspíš cítí potřebu to vysvětlit, obhájit se. Doběhne ho. “Vy si asi myslíte, že jste něco viděl-- ale neni to nic vážnýho, Bob je jenom můj kamarád, takže--”

Kuneš se musí hodně snažit, aby se nad tím prohlášením neušklíbl. Je policista, detektiv, a ona se mu snaží takhle sprostě lhát? Protože Kuneš viděl, co viděl-- Rád si myslí, že on by to Lucii nezapíral, že by jí řekl pravdu, pokud by se zeptala - nemůže to ale vědět jistě. Není to Kunešovo místo, aby soudil nebo kázal, ale může aspoň navrhnout řešení. Zkusit poradit, postrčit Lucii tím správným směrem. “Lupínek se fakt snaží,” řekne. Robin se snaží a Kuneš to ví ze všech nejlíp. Snaží se vydržet, vybalancovat práci, rodinu a Kuneše. Snaží se být otec a manžel - je si vědom toho, jak moc to není ideální, a tak se snaží udělat Luciin život tak dobrý, jak jen v jejich situaci dobrý být může. Nechal by si řezat ruku pro svoje dcery. “Záleží mu na vás.” Na nich třech. Nechtěl je opustit, nechtěl se na ně vykašlat - mohl od nich odejít, ale rozhodl se vydržet a snažit se, aby to nějakým způsobem fungovalo.

“Teď se snaží, protože něco tuší, že jo.”

Kuneš zavrtí hlavou. Nemůže jí říct, že Robinovi je vlastně jedno, jestli Lucie s někým spí, hlavně pokud s ním vychová jejich děti. Co by jí ale říct klidně mohl - a je to také pravda - je, že Lupen nemá ani tušení.

Odejde.

Robin zjistil, že se mu rozpadla rodina. Ať si Lucie spí, s kým chce, ale přece ho nemůže opustit - ne po tom, co Robin neopustil ji, po tom, co s ní držel v dobrém i ve zlém, kvůli dětem. Nemůže ho opustit a nechat mu holky na krku, až moc dobře musí vědět, že by se o ně nezvládl sám postarat, až moc dobře musí vědět, že se z práce vrací pozdě a Máchova máma je nemůže hlídat vždycky. Nemůže ho opustit a vzít si holky s sebou, protože jsou to taky jeho děti, proboha. Někde se v něm vzedmou strach a vztek, a pak už na sebe s Robertem křičí na chodbě, padne pár ran-- a pak je tam Kuneš, a on o tom věděl. Takže se Robin jde opít.

Chce se zbavit toho strachu, že přijde o všechno, nebo že si tíhu toho všeho bude muset nabrat na bedra. Chce zapomenout na to, že mu o tom Kuneš neřekl. Možná, kdyby to věděl, mohli by si s Lucií promluvit narovinu a dohodnout se na něčem-- když o tom přemýšlel, neměl ztropit scénu. Mohli to probrat ještě dneska, mohl přivést Kuneše, vyložit karty na stůl a vymyslet kompromis-- Jenže Robin umí věci jen pokazit, a tak topí svoje problémy ve sklenici.

Kuneš ho najde - kdo jiný - o pár panáků později. Robin se nechce cítit tak vyděšeně, tak ztraceně, ale nemůže si pomoct.

Kuneš se posadí na bar vedle něj, objedná mu kafe. Lupen necítí potřebu prostestovat. Tak chvíli jen poslouchá jak Kuneš trpělivě mlčí a čeká, než s ním Robin bude mluvit. Je to uklidňující, svým způsobem.

“Mělz mi to říct,” řekne nakonec Robin. Nezlobí se, asi. Jen by to bývalo snazší.

“Nevěděl jsem, že--”

Robin mávne rukou. “Já vim. Měl jsem si toho všimnout sám,” zamumlá. Ale kdy? Myslí si oba dva. Kdy, když se do noci s Kunešem honí za podezřelými, kdy, když i příležitostné minimum volného času stráví - taky s Kunešem. Nejsou úplně bez viny.

“Máš strach?” zeptá se Kuneš opatrně. Jemně. Natáhne ruku na baru, stiskne Lupenovo dlaň.

Robin přitaká. “Hroznej,” přizná. “Děsí mě, že nemám tušení, jak to dopadne.”

Kuneš sklopí zrak. Prsty nervózně zabubnuje o bar. “Mě taky,” zašeptá pak, a Lupen by skoro myslel, že se přeslechl.

Kuneš se zvedne, položí ruce Robinovi zlehka na ramena. “Pojď domů,” pobídne ho, a Robin, na vratkých nohou a s zastřeným zrakem, jde.

Robin za sebou tiše zavře dveře Kunešova bytu. Jen v tričku a džínech je chodba ubytovny nečekaně chladná. Cestou ze schodů, k Máchovi, si Lupen prohrábne vlasy, jednou, dvakrát, pokusí se, aby nevypadal jako troska, nebo jako že právě strávil půl hodiny v Kunešově posteli - což bylo, podivuhodně, obojí pravda.

Vyzvedne holky, a Máchova matka mu věnuje nesouhlasný pohled - který se změní v lítost, když jí Robin ze srdce poděkuje. Ta ženská je vlastně neskutečný poklad, Robin nemůže pochopit, co za roztržku s ní má Kuneš - ale nechce se do toho zapojovat. Bez Lucie potřebuje, aby holky někdo pohlídal po škole, než se táta vrátí z práce - a občas i chvilku po tom, aby se ze všeho nezbláznil.

Vezme děti domů. Uvaří jim večeři. Uloží je.

Až když jde sám spát, všimne si, že si při odchodu od Kuneše navlékl triko naruby.

[koteepise]

Utíkej, dokud můžeš

Ani vlastně nevím, jak mám začít, ale myslím si, že tenhle článek povzbudí holky, co se ocitly nebo jsou v podobné situaci. Buďte silné a nebojte se.

Začalo to všechno když jsem přestoupila v prváku na jinou školu. Nebylo to nejlehčí a nejpříjemnější, ale znala jsem tam jednoho kluka už od základky, který mi hodně pomohl jak se začleněním, tak i s ostatníma věcma. Byla jsem ve škole tak přibližně půl měsíce, když si mě začal všímat jeden kluk. Jezdil stejným vlakem do školy a ze školy. Poprvý jsem si ho všimhla na těláku, kde mě pozdravil. Vůbec jsem netušila kdo to je a že se mnou chodí do třídy. Jednou, jsme spolu jeli ze školy, protože jsem jela s kamarádkou a on si k nám sedl. Ona vystupovala dřív a my jeli vlakem dál. Ještě ten den jsem si ho přidala na Facebooku a začali jsme si psát. Všechno bylo super, měli jsme pořád o čem si povídat a začali jsme jezdit spolu vlakem domů ze školy.

Po měsíci a kus jsme se dali dohromady a já byla hrozně šťastná. Trávili jsme spolu hrozně moc času. Všechno bylo růžový a zanedlouho přišel jeho odjezd na dovolenou s rodičema. Říkala jsem mu, ať si to tam užije, že to tu zvládnu a počkám na něj až přijede. Psal mi jen jak to šlo dokud byli v Česku, takže já prakticky nepustila mobil z ruky. U moře měl Wifi jen na jednom místě, takže jsme si moc nepsali, ale mně to nevadilo, věděla jsem, že je na dovolený.

Jednoho dne jsem se nudila doma, protože už nebyla škola a tak jsem napsala jeho nejlepšímu kamarádovi, protože jsme se znali taky, jestli něco dělá, jestli nechce ven. Odepsal mi, že mu odjela přítelkyně a že nemá co dělat a ať se stavim u něj, že je sám doma. Znala jsem se s ním už dlouho a tak jsem šla, protože bydlel kousek. Když jsme dohráli Need for Speed a snědli pizzu, tak jsme se rozhodli, že jdem ven si pokecat. V tu chvíli se napojila moje milovaná polovička a co dělám. Napsala jsem mu, že jsme se oba nudili a tak jsme venku. A hned byl oheň na střeše, že jen co odjede tak trajdám venku s klukama a že to je skvělý a já nevím co. Tak mu jeho kamarád hned psal, co vyšiluje, že se přece znaj a ví jakej je, že jsme prostě se nechtěli oba dva nudit a tak jsme se sešli,

V tu chvíli jsem si řekla, že tady bude asi něco špatně. Pár dní na to jsem odjela s rodičema na dovolenou a upřímně? Celou nám jí zkazil. Neustále mě kontroloval, co dělám, kde jsem a když jsem neodepisovala tak mě hned podezíral. Až mi jednoho dne došla trpělivost a když šli rodiče nakoupit tak jsem mu zavolala a seřvala jsem ho, jestli je normální, že jsem s rodičema na dovolený a nebudu mít neustále mobil v ruce, že nejsem jeho majetek aby musel vědět o každý vteřině mýho života. Jenže on to típl a rázem byla já ta špatná. Že ho nemiluju, že on se jen zajímá jak se mám a co dělám a já jsem na něj takhle zlá.

Věřili byste, že se mi tohle strašně špatně píše? Všechno si to znova vybavovat i po těch letech...Jakoby to bylo před týdnem.

Když jsme se viděli asi po třech týdnech všechno bylo rázem v pohodě. Prázdniny utekly a my je strávili spolu. Začala škola a já se po Vánocích začala vzpouzet jeho požadavkům. Ve třídě jsme byli do sebe neustále zapletení a on byl mnou tak posedlej, že mu nedělalo sebemenší problém, mě osahávat ve třídě. To bylo už i na mě moc a tak jsem se odtáhla s tím, ať si tohle nechá na doma. Urazil se. Protože nebylo po jeho. Nechápal co mi na tom vadí, vždyť mi to nikdy nevadilo. Ano nevadilo, ale doma a ne ve škole o přestávce. Začínalo mi i vadit to, že o přestávkách nebyl schopnej se ode mě odlepit a vytočilo mě to natolik, že jsem mu už po tý době, co jsem mu to několikrát řekla normálně prostě na férovku řekla, ať mi taky nechá nějakej ten prostor ať můžu dejchat. Opět byl oheň na střeše a nemluvil se mnou. Já byla spokojená. Měla jsem kolem sebe místo a mohla jsem v klidu sedět.

Chodila jsem taky do tančních což asi chápete jaký byli každý týden scény, ale jednoho dne byl u nás  a já si odskočila k sousedce půjčit šaty a nechala jsem doma i telefon, což byla chyba. Když jsem se vrátila, byl tam jak jinak než v slzách, protože mi prolezl celý telefon a dokonce i zprávy na facebooku. Cítil se hrozně ublíženej, že si píšu s kamarádama a on o tm neví, že neví co si píšeme a nic. Měl hroznou potřebu mít nade mnou 100% přehled abych neměla žádný soukromý.

Asi největší zkrat nastal před Velikonocema, tou dobou jsme se i hodně hádali, protože mě štvalo být jeho loutka, kterou ovládá a říká jí, co může a co ne, co může dát a nemůže dát na internet, jaký články rozhodně komentovat nebude a nebude lajkovat a sledovat profily jinejch kluků a nedejbože si s nima i psát, když potom zjistil, že se mi i líbí holky, nemohla jsem chodit ven ani s kamarádkama. Ano je to tak. Mě s mojí kamarádkou z předchozí školy, se kterou jsme v kontaktu do dnes když viděl naši fotku, že jsme jako zasraný lesby. Když jsem byla s nim měla jsem zásadně vypnutou wifinu i data a mobil jsem nevyndala za celou dobu co byl v mojí blízkosti.

Byli jsme u něj doma, kam jsme jeli po škole, jako každý pátek. Jenže ten den jsem chtěla odjet dřív abych byla dřív doma a popovídala si s rodičema po dlouhý době a vzhledem k tomu, že mi cesta trvala půl hodiny, rozhodla sem se , že v půl 8 pojedu domů. On začal vyvádět, že mi nevěří, že najednou chci jet domů nějak brzo a že na mě určitě někdo čeká, že ho podvádím a že mě nepustí. Koukala jsem na něj jestli se nezbláznil a vzala jsem si věci, že prostě jdu domů a tečka. On mě chytil, že nejdu nikam a povalil mě na postel. Chtěla jsem hned vstát a utýct pryč, jenže se na mě přitiskl a držel mě rukou zaraženou do postele. Pořád jsem se s ním ještě snažila prát, jenže mi pomalu začínal docházet dech, protože jeho ruka tlačila silou na můj hrudník, jak se mě snažil udržet na posteli. Začala jsem brečet a popadat dech a když se zeptal proč kurva brečim, tak jsem jen z posledních sil řekla, že nemůžu dejchat.

V tu chvíli jako by ho vyměnili, pustil mě a já prudce popadla dech a zhluboka dýchala. On začal brečet, že to nechtěl a zase hrát na city. Omlouval se mi a že mě doprovodí domů, na to jsem mu řekla, že nechci aby jel, že s ním nebudu celou cestu mluvit. To mu nevadilo a opravdu mě doprovodil až před barák, kde počkal dokud nezajdu dovnitř, aby měl jistotu, že jdu opravdu domů.

Poslední kapka, která byla tou rozhodující se stala na začátku července. Do té doby jsme se denně hádali a já byla plná modřin, jak mě pokaždý, kdy jsem mu ucukla nebo se otočila, silně chytill, jednou mi dokonce zmáčkl psrty natolik, že jsem se dvěma nemohla pohnout celý dopoledne.

Bála jsem se. Bála jsem se co udělá příště, až budu protestovat. Bála jsem se, co by udělal, kdybych se s ním rozešla. Vydíral mě psychicky nepředstavitelným způsobem. Díky němu jsem začala dva měsíce před prázdninama chodit k psychologovi, jak mě on vydeptal. Začala jsem mít sebevražedný sklony jak mi vtoukl do hlavy, že jsem nepotřebná pro ostatní a že bez něj jsem nic. Řezala jsem se po rukou, protože se mi potom udělalo na chvíli líp. Na chvíli mi to pomohlo. Když už ani tohle nestačilo, jednoho dne jsem jela ze školy domů a když jsem vystoupila a přešla koleje, závory pořád cinkaly a blížil se nákladní vlak. Zůstala jsem jen tak stát na těch kolejích a koukala jsem, jak se ten vlak ke mě přibližuje. Přišlo mi to jako řešení tý bolesti, kterou mi způsoboval on. Jak psychický, tak fyzický. Najednou, jsem si vzpomněla co jsem slíbila spolužákovi, co na tom nebyl psychicky taky nejlíp a tak nějak jsme se podporovali, že ani jeden se nezabijeme a s pomocí toho druhýho to zvládneme. Rozbrečela jsem se a rychle uskočila pryč za závory, kde jsem zůstala stát a jen jsem brečela.

Ale zpátky k poslední věci, co udělal. Byli jsme u mě doma a kvůli něčemu jsme se zase pohádali a já jsem brečela. Odešla jsem do koupelny se odlíčit, protože jsem byla totálně rozmazaná. Po chvíli za mnou přišel s tím, ať ho obejmu. Řekla jsem mu, že ho objímat nebudu, že jsem na něj naštvaná. Zopakoval to ještě jednou a já mu odpověděla stejně. Nebudu ho objímat. V tu chvíli mi chytil a přirazil mě na kachličky. Zádama mi projela bolest, jak jsem narazila na ten tvrdej povrch a začala jsem hůř dýchat. Tohle byl pro mě strop mojí trpělivosti a toleranci. Druhej den jsem se sbalila a bez toho abych mu cokoliv říkala, jsem odjela 200 km daleko na chalupu, abych měla pocit bezpečí, kde jsem se s nim po telefonu rozešla a to mě k tomu musela kamarádka přemlouvat, ať se nebojim, že mi neublíží, že jsem v bezpečí.

Tímhle chci poprosit vás všechyn holky, který prožíváte to samý, nebo jste to prožily. Buďte silné a utečte od takového chlapa, dokud není příliž pozdě, sbírala jsem na tohle odvahu skoro třičvrtě roku, vím, že to není jednoduché a ten strach tam je, ale najděte si alespoň jednu osobu, která vám to pomůže zvládnouta překonat, protože porouchaná psychika, se opravdu špatně napravuje. Já jsem se z toho vztahu a toho, co jsem tam zažila dostávala půl roku, během kterého jsem měla averzi na kluky. Byla jsem hodně zlomená a nebýt kamarádů, nevim jak bych se z toho dostala.

Děkuju těm z vás, kteří to dočeli až sem a pokud byste chtěli k tomuto tématu něco dodat, můžete mi napsat sem do komentáře a nebo se o svůj příběh klidně i anonymně podělit. Stačí mi ho psat na email, který najdete v menu a já ho uveřejním. Taky se mě můžete ptát, když si rozkliknete v menu ASK ME.

Hodně holek se s takovým typem chlapa setkalo, ale nemluví se o tom, i když by se mělo, aby se s tím začalo něco dělat, než bude pozdě. UTEČTE.

[destroyedbutstillhappy-blog]

Opravdové dno?! (Veřejné)

Už jste někdy zažili opravdové dno? Pro každého je jiné. Někdo si myslí, že konec světa pro něj je, když dostane ve škole špatnou známku. Nebo snad, protože se na něj někdo špatně podívá.  Ale co je opravdové dno? Nikdy jsem si na svůj život nestěžovala. Za vše, co se mi v něm stalo, si přeci mohu sama, no ne? Nebo to tak není? Mohli snad za to už rodiče, do jakého světa mě přivedli? Je pravdou, že kdyby má matka nebrala drogy v těhotenství, zřejmě nebudu nemocná. Nemusela bych čelit těm problémům se zdravím.  Na druhou stranu, kdyby nebrala drogy a nepoznala by mého otce, tak já bych se ani nenarodila. Ale kdyby nepoznala otce, ještě by určitě žila. Drogy otce natolik pohltili, že nutil matku dělat prostitutku. No, co si budeme nalhávat. V Bronxu to nebylo nic neobvyklého, ba naopak. Když měl někdo dobrou práci v kanceláři, tak se na něj dívali přes prsty. Proč? Protože už přemýšleli, jak vás zabít, aby dostali vaše peníze.

Matka mi umřela, když mi bylo pouhých 10 let. Ač se prodávala a chodila domu zmlácená, vždy mi přinesla něco teplého k jídlu a byla tu, aby mi četla před spaním, když jsem byla ještě malá. Otce si pamatuji jen přivařeného ke gauči, se stříkačkou v ruce, nebo nosem od sněhu. Ano, drogy jsem měla ve svém životě už od malička.  Vlastně, už jsem se narodila  tak zvaně závislá na drogách. Co k tomu říct. I když to nedávali přímo mě, pila jsem to skrz mléko své matky. Skončilo to ve 2 letech, poté jsem jedla už normální jídlo a o drogách jsem nevěděla a ani  se jich nedotkla. Po smrti matky jsem musela chodit krást. Byla jsem docela zručná kapsářka. Táta měl na fet  vždy. Naučila jsem se bránit se nožem a podobně. Ulice nebyli  totiž bezpečné. Další rána v mém životě bylo, když umřel můj otec dva roky po matce. Zůstala jsem na vše sama? Ne, už dávno jsem byla na vše  sama. Byla. Jen teď už jsem neměla svůj domov. Byl to dětský domov, kde jsem byla nešťastná. Ale ne na moc dlouho. Utekla jsem a žila život, jaký mě naučili rodiče. Nebrala jsem drogy, neprodávala jsem se, ale začala jsem vyhledávat lidi, co drogy prodávali a začala spolupracovat. Kdo by podezíral malou holčičku, že prodává drogy?  Stále to nebylo mé dno. To nastalo, až když mi bylo 14 let. Začala jsem věřit jednomu muži a začala u něj bydlet. A on mě začal mlátit. Myslel si, že jsem jeho majetek. Bylo mi jen 15 let a já už pracovala v jeho baru, kde se mě pokusil znásilnit. To bylo poprvé, co jsem někomu ublížila. A smrtelně. Jen jsem se bránila, ale moje tělo už všechen ten nátlak nezvládlo. Lékaři mi nakonec přišli na to, že mám rakovinu kostní dřeně. A pak ještě on. Jen jsem ho odstrčila. Zakopnul a rozbil si hlavu. Nejspíš si zlomil, tím nárazem o mravorovou desku baru, vaz. Co jsem měla dělat? Utekla jsem.  Nepřišli na to, kdo to udělal a já žila život jako předtím. Na jedné diskotéce jsem poprvé měla drogu. Dobře, poprvé asi určitě né, ale když nepočítáme to, že jsem v děloze požívala drogy skrz matku a poté přes mléko... No, zpět k tomu baru. Ečko, to byla ta droga. Poté jsem začala díky bolestem kouřit na předpis Marihuanu, ale po 2 letech si vzpomněl jeden zákazník baru, že mě viděl s oním mužem, co umřel. No a přesně takhle jsem se dostala na místo, kde jsem teď. Utekla jsem sem. Ilseong. Jaké to tu bude, jsem nečekala. V Bronxu jsem poznala hodně. Umím střílet ze všech volně dostupných zbraní, i z těch nedostupných.

První týden jsem si hned vyslechla, co jsem zač, bez toho, aniž by mě někdo poznal. Nebylo to příjemné. Tohle bylo mé dno. Fet, vražda, smrt mých rodičů. Ztráta všeho, co jsem doposud měla.  

 Našla jsem světlo, kterého jsem se chtěla chytit. A ne, nejsem zrovna v rauši, Když tohle píšu. Ale je tu někdo, kdo je mi blízko. I když ho znám krátce, dokážu si představit, že bych s ním mohla trávit i týdny, jen abych viděla jeho tvář. Jooo, sice mu trochu ujíždí, díky fetu, ale to je vedlejší.  Vidím v něm něco, co v jiných ne. Něco, co stojí za to, aby jsem se mu otevřela. Možná spolu začneme tančit. Znamenalo by to, že bych musela posunout stranou mojí herní závislost, co mám. Tvářit se, že mi není vždy špatně. Když si ale dám dostatečně dost prášků, nemusel by nic poznat. Přeci jenom bude v rauši.

[tancimvdesti]

Je strašně krásný, když vám někdo, koho vidíte poprvý v životě, řekne, že jste ten nejroztomilejší člověk, jakýho kdy viděl a ještě k tomu prej neskutečně krásně výraznej.

[sweetbutpsychohwang]

20.2.2019

Milý deníčku. Už je to týden, co jsem viděl svojí sestru a je mi tak moc do pláče. Nevím, co bych mohl říct k tomu všemu, co se právě děje. Připadá mi ubohé, že mi rodiče zakazují vidět svoje dvojče, aby mi dali lekci. Už je to dlouho, co jsem se cítil úplný. Po tom zážitku, co jsem měl, bych byl rád v náručí své sestry, aby jsem věděl, že tu je někdo, kdo mě má rád, a to i přesto, jaký jsem. Ale už jsem to pochopil. Ty co mám rád, nemohou mít rádi mě, abych neudělal něco špatně. Poslední týden je to pro mě opravdu složité. Dneska jsem udělal velký krok. Pozval jsem někoho, kdo se mi líbí, ven. Ale odmítl mě. Jaké by to bylo, kdybych byl víc jako ostatní? Neodmítl by mě? Možná opravdu neměl jen čas. Taky bych chtěl být, jako ti roztomilí a sexy kluci tady, co se jen kouzelně usmějí a každý člověk z nich padne do kolen. Nikdy jsem takový nebyl. Ve své podstatě si i dost obtížně hledám přátele. Ale je tu jeden, co ho mohu brát, jako kamaráda. Aspoň v to doufám, protože mu říkám věci, co jiným ne. Poprvé se ke mě choval poměrně chladně, ale v očích mu vidím, že je to hodný kluk, co mě pozval na jídlo, aby jsme se poznali lépe. Je toto přátelství? Řekl bych, že ano. Mam ho moc rád. Je to takový ten typ kamaráda, co si ze mě dělá legraci, ale i přesto vím, že to se mnou myslí upřímně. Doufám, že to vidí stejně jako já. Ještě bych se chtěl vrátit, k tomu chlapci, co se mi líbí. Ale nevím jak. Nikdy jsem nechápal, co to je mít na někoho crush. Tak tomu pár lidí říká. Ale zřejmě už to teď chápu. Dnes se na mě usmál. Já si říkal, že je to hezký pocit, když přiměji někoho, kdo se mi líbí, k úsměvu. On si ani neuvědomuje, že se díky něj cítím vždy hned lépe. Stačí i hloupé ahoj z jeho rtů a je mi hned lépe. Doufám, že se mi brzo ozve i sám od sebe. Dnes jsem napsal vzkaz rodičům. Deníčku, myslíš, že to byl dobrý nápad? Chtěl bych všechno vzdát. Utéct někam daleko, kde budu jen já a moje myšlenky. Někdy uvažuji o tom, proč jsem se narodil a zda by jim nebylo lépe jen s mojí sestrou. Vlastně přesně takhle žijeme. Oni tam a já tady a sám. Dovolí mi se se sestrou zase vidět, když si uvědomí, co dělají? Pomůže ten vzkaz něčemu? To je všechno, co bych jim teď rád řekl. Vím, že máte ty nejlepší úmysly. Jen se snažím najít ta správná slova. Slibuji, už jsem se naučil své lekce. Ale teď, už nechci být jen v pohodě. Jsem tak unavený. Sedím tady a čekám jestli uslyším ještě jednou “buď trpělivý”, ale vždycky to zůstane stejné. Tak dovolíte mi to vzdát? A necháte mě jít? Jestli to pro mě není dobré, dobře. Ale nechci to vědět. Dovolte mi přestat se snažit. Dovolte mi přestat bojovat. Nechci vaše "dobré" nápady, nebo důvody, proč mám být v pohodě. Nevíte, jaké to je. Nemůžu zastavit své nohy od té propasti. Už se to na mě začíná projevovat. Vy upřeně koukáte, zatím co já mizím. Ale vy mi neříkáte, co si myslíte. Mám takovou smůlu. Slyším ještě jednou “drž hlavu nahoře”.  A změní se to někdy? Nedívejte se na mě takhle. Jakoby jste rozuměli.  Už to nezastavím. Slibuji ti Deníčku, že zítra ti napíši, zda dodržel své slovo a zda jsme opravdu šli spolu ven.

[duseplavec]

,,Jsi příliš hodná´´ . ,,Víš, ono to je těžký, když s Tebou nejsou problémy´´. ,,Já nevím, prostě podle mě je to všechno moc snadný´´. Tak přesně tyhle věty jsem už párkrát v životě slyšela na své konto. A jen jsem kroutila hlavou a potom doma tiše vzlykala nad tím, že nejsem dost dobrá, že jsem moc hodná a že jsem vlastně bezcenná.Jenže časem jsem pochopila, na lidech okolo, že ono to možná tak úplně nebude o mě, že jsem poškozená já.Nikdy mi totiž nešlo do hlavy, proč lidi kolem mě mají tolik sklony k tomu, někomu ublížit, nebo s někým manipulovat, nebo mu určovat, co má a nemá, citově vydírat atd. Nešlo mi do hlavy, proč se podvádějí, lžou si, někdy se i bijí, nadávají si, uráží se a ponižují druhého. Nedokázala jsem pochopit, proč by to někdo, kdo o druhém říká, že ho miluje, dělal. Nedokázala jsem pochopit, že když se mi někdo líbí a záleží mi na něm, tak mu přece nebudu dávat podněty k žárlení nebo ho nebudu zkoušet v různých situacích a způsobovat mu úzkost, bolest nebo nejistotu. A paradoxně jsem vždy potkala lidi, kteří na takové zacházení byli zvyklí. Měli ex partnery, co je bili, co je zneužívali, co jim lhali, okrádali je, vydírali je a nakonec je opustili. A já se vždy časem vžila do role spasitele, toho, kdo jim dá dobro, klid, radost, lásku bez podmínek a štěstí. A  tak jsem k nim přistupovala. Jako někdo, kdo jim ukáže, že život není tak zlý a že lidé dovedou být i hodní a bezelstní.Ale ve výsledku jsem za to byla ,,pokopaná´´ a odvržená s tím, že jsem hodná. Potom jsem jednou ve filmu viděla chlapce, který měl sestru a viděl, jak ji uhodil její přítel. Svěřil to svému učiteli a ten mu odpověděl ,,přijímáme lásku, kterou si zasloužíme´´. A já se rozčilovala. Protože jsem si říkala, že to je pitomost, že přece hodní a dobří lidé si zaslouží to dobré, a i přesto mají občas despotické protějšky, kteří jim ubližují.Až pak po letech jsem potkala člověka, co mi řekl větu, že dnes spousta lidí umí dávat, ale málokdo umí přijímat. A že to, kolik člověk dokáže přijmout, ukazuje také na to, jak moc se má rád a jak moc ví, co si zaslouží.A mě to pomalu začalo docházet.Že vlastně ti lidé, kteří nedokážou ocenit to, že já jim nebudu lhát, nebudu je podvádět, nebudu je bít, nebudu s nimi manipulovat a hrát psychologické hry, nebudu je využívat ani nijak napadat, ale budu je mít ráda bezpodmínečně, takové jací jsou, a budu jim vždy oporou a nenechám je nikdy, aby trpěli nebo aby se cítili špatně, si to vlastně podle jejich úsudku nezaslouží.Proč? Protože pokud někdo žije x let v tom, že ho člověk, co ho údajně má rád, ničí, tak si řeknou, že je to asi normální, v podstatě sami sebe nechají přesvědčit o tom, že si tohle zaslouží.Pramení to už z dětství a rodičovské lásky. Pokud už od mala někomu rodiče dávají najevo, že je k ničemu, nebo ho odstrkují kvůli sourozencům, je jasné, že takový člověk vyroste v někoho, kdo si řekne, že to špatné, co mu někdo dělá, je asi normální. Protože to zná odjakživa. Když vás rodiče podceňují nebo vám nedávají dostatek lásky, když vás pořád chtějí měnit k obrazu svému, když upřednostňují před vámi jiné lidi, dostanete se do podivné smyčky, ve které o sobě začnete pochybovat, ale nevíte vlastně proč.Proč vás nemají dostatečně rádi, i když se snažíte jim zavděčit? Proč když vy doma uklízíte, dřete ve škole a hledáte brigádu, proč stejně mají raději vaši mladší sestru, která hnout prstem nemusí? Nakonec člověk zjistí, že se stejně nezavděčí, a tak se smíří s tím, že je ,,méněcenný´´. Čekáte tedy, že když dáte lásku člověku, který nezná velkou láskyplnou péči a kterému se nedostávalo přijetí ze strany rodiny stylem ,,jsi takový jaký jsi a my tě milujeme´´, že si toho bude vážit a ocení to?Ano, dalo by se to očekávat. Protože obvykle by lidé měli ocenit hlavně to, co nikdy nedostali a nepoznali.Ovšem v tomto případě se to otáčí spíš k opaku. Tito lidé takovéhle projevy lásky a přílišné blízkosti děsí. Proč? Protože nevěří, že by si to mohli zasloužit, že by jim to opravdu mohlo náležet, a v duchu se i podezřívavě bojí, co jim asi provedete. Protože poznali lidi, co se k nim chovali hezky, zpočátku, ale později jim z životů udělali peklo. A pak přijdete vy, se srdcem na dlani a čistým úmyslem, ale ten druhý před vámi a vaší otevřenou náručí uteče, ale ne proto, že vy jste nedostatečně dobří, ne proto, že vy jste méněcenní. Ale proto, že oni uvěřili, že oni jsou nedostatečně dobří. Nikdo jim v životě nedal pocítit to, že by si řekli ,,ano, tuhle velkou lásku si zasloužím´´.Dostali spíš pocitu že ,,ať udělám co udělám, nikomu se nezavděčím, nejsem tedy hoden lásky, protože i když se snažím, nikdo mi jí moc nedává´´.Tito lidé mají velkou tendenci si vaši lásku zasluhovat, vybojovat, získat, urvat. Protože museli. Nikdo jim jen tak ,,zadarmo´´ nedal pocítit, jaké to je, být bezpodmínečně svobodně milovaný. Jaké to je, když  vlastně toho člověka druhý miluje jen proto ,,že je´´ a ne proto, co udělal nebo co dokázal. Umíte si tedy asi představit, co to pro takové lidi uvnitř musí být za zmatek, když najednou nevědí, co mají dělat. Že vlastně nemusí dělat nic, a vy i přesto o ně máte péči, strach a i když třeba den dva pro vás nic neudělají nebo se neozvou a vy klidně pak přijedete s pugétem nebo s tím, že je vezmete na večeři. Že klidně o půlnoci přijedete, když je jim smutno nebo špatně. Že půl roku dopředu plánujete jejich narozeniny a co jim dáte, jak je oslavíte. Že klidně nebudete spát, jen abyste s nimi mohli telefonovat.Zjistí, že když na vás zapomenou nebo když něco udělají, že jim nedáte najevo, jak jsou k ničemu, ale že jim odpustíte a budete dělat, že nic. Že v podstatě ty jejich zápory PŘIJMETE a dokonce vás ty jejich zápory ani nezraní, protože jste s tím smířeni. Zjistí, že mohou být sami sebou a že vy vlastně po nich nic nechcete. A najednou ani nevědí, kým mají být, protože na to ,,sami sebou´´ zapomněli ve snaze, zavděčit se lidem kolem.Potkala jsem dva typy takovýchto lidí. První typ si velice rychle uvědomil, jak moc je to vše ode mě ,,pohodlné´´ a jak moc snadno se na to dá zvyknout, a začal mě využívat, vycucávat a občas po mě hodil almužnou na oplátku, např. hovorem na 10 minut nebo tím, že jsme šli na hodinku na procházku. Ale když se nabažil všeho ode mě, odešel ode mě  s tím, že mu na mě nezáleží. Ano, nezáleželo mu na mě jako na člověku. Ale  záleželo mu na nakrmení vlastního ega, které se z mých činů a snah velmi nažralo, a když bylo nasycené, řeklo pápá.A druhý typ zase dělal to, že neodkázal přijmout všechnu tu lásku, a tak ji od sebe začal odhánět. Začalo těm lidem vadit, že se snažím, že se zajímám, že je mám ráda. Přišli si zvláštně a nekomfortně. Přišli si najednou tak, jako nikdy. A obvykle, co je nové, je i špatné.Tak jsem skončila sama a vlastně jsem si nedokázala moc odpovědět, proč. Proč vlastně, když jsem nikomu téměř neublížila, když jsem nikomu nelhala, hrála jsem fér a snažila jsem se k těm lidem chovat ohleduplněji a láskyplněji, než se k nim chovali ostatní, jsem skončila sama?Až po letech jsem pochopila, že proto, že tito lidé si toho nedovedli vážit, nedovedli si vážit mě. Protože neznali lidi jako já. Protože se báli. Báli se přijmout to všechno a říct si ,,jo, já si to zasloužím, konečně někdo, kdo nebude hajzl, toho si musím vážit´´.Raději se vrátili k tomu normálu, k těm, co byli despotičtí a co jim znovu dali pocit, že to je to, co si skutečně zaslouží.Často jsem byla zklamaná, pochybovala jsem, že nejsem pro lidi dost dobrá. Měla jsem pocit, že jsem divná, když neubližuju, když si na druhých nevybíjím komplexy, když je přijímám takové, jací jsou. Potom mi ale došlo, a je to zásluha i pár mých dobrých přátel, že vlastně nejsem divná, že jsem jen jedna z mála, kdo to takhle má a kdo nepotřebuje do života žádnou bolest cítit ani způsobovat. Protože jsem takhle vyrostla. Bezstarostně, bezbolestně a naprosto svobodně a v prostředí, kde jsem byla milovaná a podporovaná.Mnoho lidí mi to v životě dalo sežrat. Kopali do mě, že jsem jedináček, rozmazlenec, že jsem maminky mazánek. Přitom já nikdy nebyla rozmazlovaná, nikdy jsem nemusela mít vše, nikdy jsem si nic nevydupávala. Rodiče mi dali to, na co měli, to by totiž asi udělal každý rodič. A na co neměli, to mi vysvětlili, že nedostanu a proč to nedostanu. Nikdy jsem nedostala nic, s čím bych se chlubila, nikdy jsem se nad nikoho nepovyšovala. A učili mě, že se mám rozdělit o to, čeho mám nadbytek. Takže ani lakomá jsem vůči druhým nikdy nebyla. Proto se snažím v životě dělit i o to, kolik lásky do mě rodiče ,,investovali´´ a kolik jsem jí v sobě měla a stále mám. Ale co jsem potkala lidi kolem sebe, zatím jsem nenarazila na nikoho, kdo by to měl v dětství takové, jako já.Proto mě nikdo nechápe, protože to opravdu asi málokdo zažil.Zažila jsem jen málo lidí, kteří mi to vše přáli a kteří byli šťastní, že jsem to takhle měla a mám dodnes. Vždy jsem se jinak setkala jen se závistí, kterou maskovali nenávistí a uštěpačnými poznámkami ala rádoby ,,vtip´´.Takže od jisté doby už nevěřím, že já nejsem dost dobrá pro ty všechny osoby, kterým bylo tak moc ublíženo. Nevěřím, že jsem špatná, když pro někoho dělám věci a nic nečekám zpět, že jsem divná, když jsem iniciativní a pečující, že jsem slabá, když dávám najevo lásku a emoce. A už se ani nesnažím je spasit, zachránit a zavděčit se jim. Prostě je nechávám jít tam, kam si myslí, že patří a nechávám je, aby dostali to, co jim skutečně patří. A sama mezitím čekám na někoho, kdo mě jednou nebude odsuzovat nebo kritizovat, že jsem moc hodná a bezprostřední, ale kdo si mě za to bude vážit a uvědomí si svoji i moji hodnotu :)

[coffeeandrun4]

Smutek, vůle, přejídání

A buď si ty cookies prostě koupíš a nebo ne, nebo si prostě zase koupíš tu colu zero, která ti sice může každou chvíli rozežrat střeva, ale alespoň nemá žádný kalorie, a svědomí tak nebude rozežírat tvůj mozek.  A je ti smutno. Je ti smutno nehledě na to, jak se rozhodneš. Když odejdeš od kasy s cookies (samobsluhovací kasy, samozřejmě, protože se už teď stydíš za to, co děláš a nechceš, aby tě někdo viděl) uspokojíš se na těch 5 minut, kdy to tak moc potřebuješ, ale druhej den nemáš hlad,nemáš energii...No a hlavně nemáš ani chuť vstát z postele. Noa  nebo odejdeš s tou colou zero (ta se kupuje už u normální kasy, za co by se člověk styděl?) a naliješ ji do sebe. A je ti pořád smutno a pořád máš chuť na ty cookies a pořád si je cheš koupit. Ale ta chemie ti alesoň dost naplní žaludek a ze čtvrtiny uspokojí ty chutě na sladký. No druhej den se člověk má fajn. A je rád že to zvládl. Alespoň pro jednou. A jídlo je všude, a jídla se nezbavíš a tak moc ho miluješ a tak moc ho nenávidíš. A nevíš co s tim. A ve chvílích, kdy se rozhoduješ jestli sníst tu čokoládu, jestli sníst ty dvě celý pizzy, jestli si dát ještě kousek dortu..nebo dva..nebo ho už dojíst celej... V těch chílích jsi prostě sám. A když to někomu řekneš, tak se buď směje, nebo to ignoruje, nebo řekne že to neva, že stejně v jeho očích jste krásný a nebo že i on si přece někdy dá sušenku navíc jako odměnu. No, já si taky můžu dát jednu sušenku jako odměnu. A skončim u celýho balení a dalších X věcí.  Tak jez prostě normálně. Aha, paráda. Dík za radu. A jak se to dělá? Občas chceme po lidech, aby za nás vyřešili věci, který vyřešit nedokážou. A nemůžete jim to mít za zlý, některý věci jsou prostě váš boj. Boj sám se sebou. Boj, ve kterým si pěstujete vůli. Vůle roste, když si to nejmíň přejeme. Vůle roste ve chvílích, kdy se tak moc chceme ládovat palačinkama s nutellou, postrouhané čokoládou a zajídat to buchtou od babičky. Vůle roste, když i přes to všechno řekneme ne, protože ani to největší množsví nuteli nás neuděla veselejšími a štastnějšími. Vůle roste, když překonáme sebe destruktivní touhy a přežijeme to krátkodobé utrpení, které je z dlouhodobého hlediska benefitem a radostí pro nás. 

Já tim jenom chtěla říct, že nikdy  v ničem nejste sami a že jsou lidi, kteří jsou na tom podobně nebo dokonce stejně. Nejste v tom sami, ale sami si to musíte vyřešit. Jak? Musíte chtít a i přes tisíc selhání znovu vstát. Posílit tu vůli vždycky o malý kousek a vědět, co doopravdy chcete. Ne teď ale dlouhodobě. A na základě toho se rozhodovat, na základě toho bojovat sám proti sobe, když srdce chce tohle a hlava tamto. A věřit že to přejde a že smutek je pocit na který nefungujou materiální věci (takže ne, ani ten dort nesmaže to zlý co ti někdo řekl a nevrátí ti toho kluka, kterýho moc miluješ a nenajde ti tu správnou práci co si přeješ najít). Smutek je abstraktní a abstraktně se musí řešit. Meditací, během, hudbou, psaním. 

V neposlední řadě, buďte na sebe hodní.

Jako jsem já dlouho nebyla.

Ale už jsem. 

A život je zas o něco jednodušší.