#sebeúcta

[terminus-technicus]

Jak ses změnil/a za posledních 5 let?

2019:

"Jelikož mám problémy se sebevědomím, jsem závislý na uznání druhých; má sebeúcta je podmíněná jejich míněním."

2023:

"Je mi jedno, jestli mě nemáte rádi; já na něco takového nejsem odkázaný."

[duseplavec]

,,Jsi příliš hodná´´ . ,,Víš, ono to je těžký, když s Tebou nejsou problémy´´. ,,Já nevím, prostě podle mě je to všechno moc snadný´´. Tak přesně tyhle věty jsem už párkrát v životě slyšela na své konto. A jen jsem kroutila hlavou a potom doma tiše vzlykala nad tím, že nejsem dost dobrá, že jsem moc hodná a že jsem vlastně bezcenná.Jenže časem jsem pochopila, na lidech okolo, že ono to možná tak úplně nebude o mě, že jsem poškozená já.Nikdy mi totiž nešlo do hlavy, proč lidi kolem mě mají tolik sklony k tomu, někomu ublížit, nebo s někým manipulovat, nebo mu určovat, co má a nemá, citově vydírat atd. Nešlo mi do hlavy, proč se podvádějí, lžou si, někdy se i bijí, nadávají si, uráží se a ponižují druhého. Nedokázala jsem pochopit, proč by to někdo, kdo o druhém říká, že ho miluje, dělal. Nedokázala jsem pochopit, že když se mi někdo líbí a záleží mi na něm, tak mu přece nebudu dávat podněty k žárlení nebo ho nebudu zkoušet v různých situacích a způsobovat mu úzkost, bolest nebo nejistotu. A paradoxně jsem vždy potkala lidi, kteří na takové zacházení byli zvyklí. Měli ex partnery, co je bili, co je zneužívali, co jim lhali, okrádali je, vydírali je a nakonec je opustili. A já se vždy časem vžila do role spasitele, toho, kdo jim dá dobro, klid, radost, lásku bez podmínek a štěstí. A  tak jsem k nim přistupovala. Jako někdo, kdo jim ukáže, že život není tak zlý a že lidé dovedou být i hodní a bezelstní.Ale ve výsledku jsem za to byla ,,pokopaná´´ a odvržená s tím, že jsem hodná. Potom jsem jednou ve filmu viděla chlapce, který měl sestru a viděl, jak ji uhodil její přítel. Svěřil to svému učiteli a ten mu odpověděl ,,přijímáme lásku, kterou si zasloužíme´´. A já se rozčilovala. Protože jsem si říkala, že to je pitomost, že přece hodní a dobří lidé si zaslouží to dobré, a i přesto mají občas despotické protějšky, kteří jim ubližují.Až pak po letech jsem potkala člověka, co mi řekl větu, že dnes spousta lidí umí dávat, ale málokdo umí přijímat. A že to, kolik člověk dokáže přijmout, ukazuje také na to, jak moc se má rád a jak moc ví, co si zaslouží.A mě to pomalu začalo docházet.Že vlastně ti lidé, kteří nedokážou ocenit to, že já jim nebudu lhát, nebudu je podvádět, nebudu je bít, nebudu s nimi manipulovat a hrát psychologické hry, nebudu je využívat ani nijak napadat, ale budu je mít ráda bezpodmínečně, takové jací jsou, a budu jim vždy oporou a nenechám je nikdy, aby trpěli nebo aby se cítili špatně, si to vlastně podle jejich úsudku nezaslouží.Proč? Protože pokud někdo žije x let v tom, že ho člověk, co ho údajně má rád, ničí, tak si řeknou, že je to asi normální, v podstatě sami sebe nechají přesvědčit o tom, že si tohle zaslouží.Pramení to už z dětství a rodičovské lásky. Pokud už od mala někomu rodiče dávají najevo, že je k ničemu, nebo ho odstrkují kvůli sourozencům, je jasné, že takový člověk vyroste v někoho, kdo si řekne, že to špatné, co mu někdo dělá, je asi normální. Protože to zná odjakživa. Když vás rodiče podceňují nebo vám nedávají dostatek lásky, když vás pořád chtějí měnit k obrazu svému, když upřednostňují před vámi jiné lidi, dostanete se do podivné smyčky, ve které o sobě začnete pochybovat, ale nevíte vlastně proč.Proč vás nemají dostatečně rádi, i když se snažíte jim zavděčit? Proč když vy doma uklízíte, dřete ve škole a hledáte brigádu, proč stejně mají raději vaši mladší sestru, která hnout prstem nemusí? Nakonec člověk zjistí, že se stejně nezavděčí, a tak se smíří s tím, že je ,,méněcenný´´. Čekáte tedy, že když dáte lásku člověku, který nezná velkou láskyplnou péči a kterému se nedostávalo přijetí ze strany rodiny stylem ,,jsi takový jaký jsi a my tě milujeme´´, že si toho bude vážit a ocení to?Ano, dalo by se to očekávat. Protože obvykle by lidé měli ocenit hlavně to, co nikdy nedostali a nepoznali.Ovšem v tomto případě se to otáčí spíš k opaku. Tito lidé takovéhle projevy lásky a přílišné blízkosti děsí. Proč? Protože nevěří, že by si to mohli zasloužit, že by jim to opravdu mohlo náležet, a v duchu se i podezřívavě bojí, co jim asi provedete. Protože poznali lidi, co se k nim chovali hezky, zpočátku, ale později jim z životů udělali peklo. A pak přijdete vy, se srdcem na dlani a čistým úmyslem, ale ten druhý před vámi a vaší otevřenou náručí uteče, ale ne proto, že vy jste nedostatečně dobří, ne proto, že vy jste méněcenní. Ale proto, že oni uvěřili, že oni jsou nedostatečně dobří. Nikdo jim v životě nedal pocítit to, že by si řekli ,,ano, tuhle velkou lásku si zasloužím´´.Dostali spíš pocitu že ,,ať udělám co udělám, nikomu se nezavděčím, nejsem tedy hoden lásky, protože i když se snažím, nikdo mi jí moc nedává´´.Tito lidé mají velkou tendenci si vaši lásku zasluhovat, vybojovat, získat, urvat. Protože museli. Nikdo jim jen tak ,,zadarmo´´ nedal pocítit, jaké to je, být bezpodmínečně svobodně milovaný. Jaké to je, když  vlastně toho člověka druhý miluje jen proto ,,že je´´ a ne proto, co udělal nebo co dokázal. Umíte si tedy asi představit, co to pro takové lidi uvnitř musí být za zmatek, když najednou nevědí, co mají dělat. Že vlastně nemusí dělat nic, a vy i přesto o ně máte péči, strach a i když třeba den dva pro vás nic neudělají nebo se neozvou a vy klidně pak přijedete s pugétem nebo s tím, že je vezmete na večeři. Že klidně o půlnoci přijedete, když je jim smutno nebo špatně. Že půl roku dopředu plánujete jejich narozeniny a co jim dáte, jak je oslavíte. Že klidně nebudete spát, jen abyste s nimi mohli telefonovat.Zjistí, že když na vás zapomenou nebo když něco udělají, že jim nedáte najevo, jak jsou k ničemu, ale že jim odpustíte a budete dělat, že nic. Že v podstatě ty jejich zápory PŘIJMETE a dokonce vás ty jejich zápory ani nezraní, protože jste s tím smířeni. Zjistí, že mohou být sami sebou a že vy vlastně po nich nic nechcete. A najednou ani nevědí, kým mají být, protože na to ,,sami sebou´´ zapomněli ve snaze, zavděčit se lidem kolem.Potkala jsem dva typy takovýchto lidí. První typ si velice rychle uvědomil, jak moc je to vše ode mě ,,pohodlné´´ a jak moc snadno se na to dá zvyknout, a začal mě využívat, vycucávat a občas po mě hodil almužnou na oplátku, např. hovorem na 10 minut nebo tím, že jsme šli na hodinku na procházku. Ale když se nabažil všeho ode mě, odešel ode mě  s tím, že mu na mě nezáleží. Ano, nezáleželo mu na mě jako na člověku. Ale  záleželo mu na nakrmení vlastního ega, které se z mých činů a snah velmi nažralo, a když bylo nasycené, řeklo pápá.A druhý typ zase dělal to, že neodkázal přijmout všechnu tu lásku, a tak ji od sebe začal odhánět. Začalo těm lidem vadit, že se snažím, že se zajímám, že je mám ráda. Přišli si zvláštně a nekomfortně. Přišli si najednou tak, jako nikdy. A obvykle, co je nové, je i špatné.Tak jsem skončila sama a vlastně jsem si nedokázala moc odpovědět, proč. Proč vlastně, když jsem nikomu téměř neublížila, když jsem nikomu nelhala, hrála jsem fér a snažila jsem se k těm lidem chovat ohleduplněji a láskyplněji, než se k nim chovali ostatní, jsem skončila sama?Až po letech jsem pochopila, že proto, že tito lidé si toho nedovedli vážit, nedovedli si vážit mě. Protože neznali lidi jako já. Protože se báli. Báli se přijmout to všechno a říct si ,,jo, já si to zasloužím, konečně někdo, kdo nebude hajzl, toho si musím vážit´´.Raději se vrátili k tomu normálu, k těm, co byli despotičtí a co jim znovu dali pocit, že to je to, co si skutečně zaslouží.Často jsem byla zklamaná, pochybovala jsem, že nejsem pro lidi dost dobrá. Měla jsem pocit, že jsem divná, když neubližuju, když si na druhých nevybíjím komplexy, když je přijímám takové, jací jsou. Potom mi ale došlo, a je to zásluha i pár mých dobrých přátel, že vlastně nejsem divná, že jsem jen jedna z mála, kdo to takhle má a kdo nepotřebuje do života žádnou bolest cítit ani způsobovat. Protože jsem takhle vyrostla. Bezstarostně, bezbolestně a naprosto svobodně a v prostředí, kde jsem byla milovaná a podporovaná.Mnoho lidí mi to v životě dalo sežrat. Kopali do mě, že jsem jedináček, rozmazlenec, že jsem maminky mazánek. Přitom já nikdy nebyla rozmazlovaná, nikdy jsem nemusela mít vše, nikdy jsem si nic nevydupávala. Rodiče mi dali to, na co měli, to by totiž asi udělal každý rodič. A na co neměli, to mi vysvětlili, že nedostanu a proč to nedostanu. Nikdy jsem nedostala nic, s čím bych se chlubila, nikdy jsem se nad nikoho nepovyšovala. A učili mě, že se mám rozdělit o to, čeho mám nadbytek. Takže ani lakomá jsem vůči druhým nikdy nebyla. Proto se snažím v životě dělit i o to, kolik lásky do mě rodiče ,,investovali´´ a kolik jsem jí v sobě měla a stále mám. Ale co jsem potkala lidi kolem sebe, zatím jsem nenarazila na nikoho, kdo by to měl v dětství takové, jako já.Proto mě nikdo nechápe, protože to opravdu asi málokdo zažil.Zažila jsem jen málo lidí, kteří mi to vše přáli a kteří byli šťastní, že jsem to takhle měla a mám dodnes. Vždy jsem se jinak setkala jen se závistí, kterou maskovali nenávistí a uštěpačnými poznámkami ala rádoby ,,vtip´´.Takže od jisté doby už nevěřím, že já nejsem dost dobrá pro ty všechny osoby, kterým bylo tak moc ublíženo. Nevěřím, že jsem špatná, když pro někoho dělám věci a nic nečekám zpět, že jsem divná, když jsem iniciativní a pečující, že jsem slabá, když dávám najevo lásku a emoce. A už se ani nesnažím je spasit, zachránit a zavděčit se jim. Prostě je nechávám jít tam, kam si myslí, že patří a nechávám je, aby dostali to, co jim skutečně patří. A sama mezitím čekám na někoho, kdo mě jednou nebude odsuzovat nebo kritizovat, že jsem moc hodná a bezprostřední, ale kdo si mě za to bude vážit a uvědomí si svoji i moji hodnotu :)

[allmothsdied]

Možná ho necháš vzít si tě

Ještě jednou, znova

Prodejná malá coura

Se srdcem vyzvraceným na chodník

Ne penězi, ne láskou

Vidíš se v zrcadle z příliš velký dálky

Příslib jeho dlaní na nahé kůži

Chce se ti křičet, ne chtíčem ale

Zoufalstvím, odporem

K mrtvolnému tichu vlastních očí

Tak důvěrně cizých

Necháš ho tě mít, znovu,

Možná

Potřebuješ umřít, ještě jednou

Malá nemravná děvka

Nenasytná po bolestivé trýzni

Týrání vlastní rukou nestačí

Ne napořád...

Poztrácená sebeúcta,

na roztrhaným papíře, zasychající krev

A zneuctěná duše

Chce tě, jakkoli, i bez lásky

A ty zůstáváš uvnitř nehybná a mrtvá

A tak tu malou holčičku

Necháš znásilnit, ještě jednou

Možná

Cítíš, jak se uvnitř tebe vzpírá a kope

Bolí to, tupě, bezvýznamně

Nač říkat ne, plevel se má pálit

A ty potřebuješ uhořet jako bezbohý kacíř

Plamenem slz, plamenem zapovězení

Třeba tě to, tentokrát, zachrání

Možná

Tvá mysl mimo tělo

Vysvleč se pro něj, ještě jednou

Jinak si víc,

Už nemůžeš ublížit

Prodejná malá coura

Netřeba peněz, netřeba lásky

Všichni tě můžou mít

Všichni ti můžou dle libosti

Ublížit

Tady stojíš, se vší prázdnotou

Vyhladovělá a pobořená

Nebudeš se bránit, nikdy neřekneš ne

Necháš ho, vzít si tě ještě jednou...

Možná...

[deadandsarcastic]

Zápis Devátý - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

„Ale přece jenom tady může být i hezky," prohlásil po nějaké chvíli ticha, zatímco kráčeli lesní pěšinou, Kyry, obraceje hlavu vzhůru, do korun stromů. „Když si člověk odmyslí ty sebevraždy a to, že je to prdel světa, kde i o toaleťák bude brzo nouze, tak příroda je tady vážně hezká... Teda alespoň mně se tady líbí."

„Jo... Ujde to tu. Je tu fajn stín a nejsou tu zástupy turistů... Kdyby někdo vyhubil tu plíseň, která všude roste, bylo by to tady super." Šel kousek vedle Kyryho a tiše jej pozoroval. „Zajímalo by mě, jak dlouho tu budeme muset zůstat..."

Pokrčil neznatelně rameny. „Co já vím... Do té doby, dokud to nevyřešíme... Některé mé mise trvaly pár hodin, jiné čtyři, pět dní... A na jedné jsem strávil dokonce dva měsíce... Jooo, chytání vlkodlaků na Aljašce byla docela sranda... Teda pro Montyho, to je lovec třídy B, asi moc ne, jelikož mu umrzly a upadly dva prsty... Pak jsme celou cestu zpátky poslouchali jeho nářky, že ho jeho přítelkyně zabije... A nakonec se nám přiznal, že nikoho stejně nemá." Sotva to dořekl, lehce mu zacukaly koutky.

„Pff..." vyprskl smíchy. „Tak to rip Monty. Ale skončili jsme teda ještě dobře, protože nějaká Aljaška by asi nebyla taková pohodička, jako tohle," v duchu začínal děkovat Bohu, že opravdu skončili jen v téhle plísní prolezlé díře, protože kdyby měl někde mrznout, tak rovnou řekne, že na to sere. Chvíli byl zticha a poslušně ťapal vedle Kyryho, ale pak prohodil: „Tady se mi nemůžeš vymlouvat, že chceš hledat něco na mobilu..." A s tím mladšího zase čapl za ruku a přitáhl k sobě.

Tentokrát se už nesnažil ani nijak protestovat, prostě si jenom povzdechl, trhaje hlavou na stranu, aby nešlo poznat, že se lehce červená ve tváři. „Ale Monty je docela fajn kluk," zamumlal nezřetelně po chvíli, aby odvedl řeč jinam. „Vlastně jeden z mála lidí, kteří mě..." odmlčel se, přičemž se kousl do spodního rtu, jelikož nebyl tak nějak schopen najít vhodná slova pro to, co chtěl říct. „...akceptují? Jo, to bude to slovo..."

„A proč by tě někdo neměl "akceptovat"? Vždyť jsi úplně v pohodě," nechápal upír. „Nebo, minimálně mně tak přijdeš... I když se známe, ehh, asi dva dny," dodal a na chvíli se sám zarazil nad těmi "dvěma dny," protože měl pocit, že už mladšího otravuje mnohem déle - ale, bylo jedině dobře, že si na Kyryho tak zvykl, protože jak už mladší dobře postřehl, není úplně příjemné být na seznamu lidí, kteří se Maverickovi nějak znelíbili.

„Dlouhá historie," odvětil s pokřiveným úsměvem. „Možná ti o tom někdy povyprávím... Taková pohádka na dobrou noc... Ale nechci tím kazit naši spolupráci. Proto jsem byl docela rád, když jsem zjistil, že mě chtějí na misi vyslat s někým, koho neznám a kdo nezná mě. Nevím, jestli jsi měl někdy příležitost začít s čistým štítem, ale... Je to fajn pocit... I když mě teda docela překvapuje, že ti nedali žádné upozornění... Většina mých spolupracovníků, teda těch, kteří mě neznali... „osobně"... Ti byli vždy nějak informováni." Zase šli nějakou chvíli v tichosti, ale Rosenwille se po pár minutách chůze rozhodl pokračovat: „Přiznám se, že za těch šest let jsem si už několikrát pohrával s myšlenkou, že bych se prostě s organizací rozloučil a začal s čistým štítem někde jinde... Ale vždycky jsem to zavrhl, jelikož jsem si uvědomil, že bych v běžném životě neobstál, že bych neměl kam jít, že bych byl ztracený jako malá mřenka v celém širém oceánu... Vždyť se na nic jiného než na tohle nehodím... No a pak stejně za mě rozhodla organizace, protože mi dali jasně najevo, že mě ze svých řad rozhodně nepustí..."

Zase jen kýval hlavou jako osel a měl vážně chuť se vyptávat dál - a taky byl pěkně uražený, že mu nikdo v organizaci neřekl, že s Kyrym něco je, když všem ostatním se to evidentně říkalo. Ale jasně, on je v té organizaci spíš jako hlídací pes, tak co by někdo psa informoval... Ani si neuvědomoval, že se začal uraženě mračit, rozsvítilo se mu oko a už vůbec mu nedošlo, že začal mladšímu zase drtit ruku. „To ale není fér, že tě tam drží... Vždyť ty nejsi nějaké monstrum, jako já, aby si tě museli držet pod dohledem, abys nezačal hromadně vyvražďovat vesnice," ušklíbl se a otočil se na mladšího. „A i kdybys byl, tak co už. Já tě budu mít rád pořád stejně."

Měl co dělat, aby nezůstal zírat s otevřenou pusou. Tohle by vážně do upíra neřekl a neskutečně jej to překvapilo. „Ehm... Tak dobře," zamumlal po chvíli a děkoval "Bohu" (I když v něj teda nevěřil.), že se konečně dostali k onomu mostku, jak jim popisovala prodavačka. „Podívej, už jsme skoro tady!" zajásal možná až příliš nadšeně, přičemž zrychlil krok, takže nakonec ťapal před Maverickem, kterého víceméně táhl za sebou... Nebo se o to alespoň snažil.

K předchozímu tématu už nic nedodával, jen následoval s mírným úsměvem Kyryho. „Myslíš, že se nás ten chlap bude snažit vypráskat stejně, jako ty satanistický děcka?" zamyslel se, když mezi stromy spatřil zeď hřbitova. „Protože jestli jo, tak se přidá k pár dalším obyvatelům tohohle města, kterým budu po zbytek našeho pobytu dělat naschvály," varoval mladšího, aby počítal s tím, že pokud se mu hrobař nebude pozdávat, tak ho Maverick asi třískne lopatou a budou muset rychle utíkat.

„Kdepak," potřásl hlavou nesouhlasně mladší. „Podle mých odhadů by s tím neměl mít žádný problém, protože návštěva hřbitova není žádný přestupek ani přečin... Pokud tedy nemáš v plánu nějakou čertovinu." Ne že by upíra nějak obviňoval či podezíral... Jenom si tuhle poznámku nemohl odpustit. To už ale stanuli před kovovou hřbitovní bránou, jež byla ozdobena ostrými hroty nahoře a každé ze dvou křídel mělo na sobě malého kovového démona... Ostatně i zámek byl ve tvaru nějaké temné bytosti. Na sloupech vedle brány seděli mramoroví andělé, avšak někdo jim ulámal křídla a jejich tváře byly dávno zašlé a oloupané časem. „Velice přívětivé místečko, jen co je pravda," poznamenal s úšklebkem Rosenwille.

„Hm, stejně přívětivé a upravené jako zbytek města," zakřenil se a zkusil jednou rukou bránu otevřít - ta ale držela jako židovská víra, takže musel upír - chtě nechtě - pustit Kyryho ruku, kterou doteď mačkal, a začít bránou lomcovat vší silou, přičemž také nadělal spoustu rachotu... Ale nakonec se vrata hřbitova se skřípěním otevřela. „A teď jen čekám, kdy na nás vyletí ten chlap, že mu tady děláme bordel... Respektive tu ten bordel dělám jenom já, ale ty to určitě schytáš taky," zamumlal.

A opravdu - Maverick se docela se svým odhadem strefil. Sotva totiž prošli branou a vstoupili na pozemek hřbitova, už si to k nim rázoval brunátný padesátník s prořídlými zrzavými vlasy v monterkách a flanelové košili. Člověk by jej spíše typoval na nějakého mechanika než na hrobníka. „To neumíte otevírat tu blbou bránu normálně, hergot?! Vám ty ruce rovnou urvu a zakopu v zadním rohu hřbitova!"

„Oh, které ruce?" okamžitě nasadil vytočený tón, čapl Kyryho zase za ruku a propletl si s ním prsty, protože se okamžitě dovtípil toho, že tohle bude ten pán, co "nesnáší buzeranty". „Myslíte tyhle ruce, za které se držíme?" zvedl jejich spojené ruce do vzduchu a zamával jimi - zároveň také ruku mladšího pevně držel, protože by Maverickovi teď moc nehrálo do karet, kdyby se mu Kyry vytrhl a řekl, ať se chová slušně.

„Bože můj!" vyjekl zděšeně chlápek a na místě se pokřižoval. „Svatá Mario, Matko Boží... OKAMŽITĚ SE PUSŤTE! Mám si dojít pro lopatu?!" V obličeji brutálně zbledl, ale snažil se tvářit jako ten, kdo tady má navrch a šéfuje tomu celému prostranství obehnanému kamennou zdí. Avšak Kyry moc dobře zaregistroval zděšení vepsané v jeho zelenošedých očích.

„Ale, ono vám tohle vadí...?" začal si hrát na blbečka a přitiskl se ke Kyrymu, takže jej teď vlastně jednou rukou objímal a tou druhou držel za ručičku, což bylo popravdě trochu nepohodlné, protože měl upír okolo něj omotané paže jako idiot, ale účel to evidentně plnilo, protože chlap vypadal, že to s ním brzo sekne, anebo že naopak on sekne oba lovce tou lopatou, kterou jim tak hrozil.

„To víš, že mi to vadí, ty buzerante jeden! To nemáte trochu soudnosti a úcty k mrtvým?! Jestli jste se mi sem přišli teplit a za náhrobky si strkat ptáky do prdele, tak hybaj zpátky, odkud jste přišli! Tady o vás nikdo nestoj��." Kyry si povzdechl, pokoušeje se vyvléct z Maverickova sevření, protože opravdu odsud nechtěl být vyhozen a potřeboval se podívat po důkazech. Už teď se rozloučil s výpovědí hrobníka, protože mu bylo nad slunce jasné, že po téhle scénce už jim nic neřekne.

„To máte pravdu, že úctu k mrtvým moc nemám, protože sebeúcta bylo něco, co mi vždycky tan trochu chybělo," odvětil hrobníkovi a rozhodl se jej nechat, ať si to přebere, jak chce. „A jestli vám to tu máme zneuctít, tak to zneuctíme aspoň pořádně," ušklíbl se, ale pak už se rychle sklonil ke Kyrymu, (protože byla jen otázka času, kdy se mu vykroutí) a natiskl svoje rty na ty jeho. (Tedy... Spíš natiskl svoje rty na vnitřek své roušky, kterou se pak natiskl na Kyryho ústa, ale nebudeme tady rozebírat to, jestli se tohle dá vůbec počítat jako pořádný polibek, protože upír by se o tom byl schopný ještě začít dohadovat.)

Kyry s sebou lehce cukl, protože to skutečně nečekal, a musel se hodně přemáhat, aby Mavericka okamžitě neodstrčil nebo třeba nezačal škrtit. (I když to by s upírem asi nic moc neudělalo.) Od hrobníka se jim dostalo o něco silnější reakce; jako v transu zamumlal něco jako „Ježíšku na křížku," a s tím se sesunul v mdlobách k zemi.

Po pár vteřinách se odtáhl, celý rudý, s okem rozsvíceným jako žárovkou. „No," odkašlal si a okamžitě otočil hlavu stranou, aby na něj Kyry neviděl. „Úplně jsem neměl v plánu ho tím dostat do mdlob, ale hádám, že to je prostě karma, když se chová jako kretén." Pokrčil rameny, jako kdyby si s Kyrym teď jen potřásl rukou a nic se nestalo; uvnitř něj to ale vřelo (což ostatně zcela jasně prozrazoval kámen v jeho oku), asi snad ještě víc, než když si jej mladší předtím tak přitáhl před tím obchodem... Teď se ale tvářil, jako že to všechno udělal čistě jen proto, aby rozhodil hrobníka a čekal jako na spasení na to, až jeho tváře zase naberou normální barvu.

Rosenwille prostě jen stál jako opařený a pozoroval upíra. Samozřejmě, že si všiml jeho tváří, ale mnohem víc jej zaujal onen kámen. Už si stačil povšimnout, že se Maverickovi občas rozzáří, ale ještě stále s ním nebyl dost dlouho, aby stačil vypátrat, kdy tomu tak je. „Zas je z tebe žárovička," zamumlal konečně, když už tak nějak vstřebal fakt, že dostal rouškový polibek. „Zajímalo by mě, s čím to souvisí~"

Kousl se do spodního rtu a přemýšlel nad tím, co má odpovědět, aby to nevyznělo tak, že má snad na mladšího crush, nebo tak něco. „To ono to svítí, protože se... Jsem se... Eh... Jo, protože jsem se rozčílil na toho idiota." Sám sebe poplácal v duchu po rameni, že vymyslel tak moudrou výmluvu. „A teď můžeme... Dělat věci... Jakože myslím to tu třeba v klidu prolézt, aniž by on nám stál za zadkem a byl protivnej. Víš co... Protože o to mi samozřejmě celou dobu šlo." Raději zase uhnul pohledem a začal studovat nějaký náhrobek vedle nich.

„Takže ti ten kámen svítí pokaždé, když jsi vzteklý?" vyzvídal dál mladší, zatímco překročil hrobníka a vydal se dále po pěšince mezi náhrobky, snaže se najít nějaké vodítko nebo něco, co by jim alespoň minimálně pomohlo. „Není to lehce nepraktické?"

„Nejen, když jsem vzteklý... Spíš, když se tak... No... Musím kvůli něčemu přemáhat? Nebo když ve mně ten kámen něco potlačuje... Asi... Ugh, já přesně nevím, to by ti vysvětlili na základně," následoval Kyryho jako ocásek. „A jo, je to pěkně nepraktický, ale jenom pro mě. Ostatním lovcům asi vyhovuje, nebo spíš přijde vtipný, když mě můžou srát a jediný, co já můžu dělat nazpátek, je na ně růžově svítit."

Musel se skutečně držet, aby se nezačal smát. „Tak to věřím... Růžové světýlko není moc děsivé a ani je s tím nemůžeš poslat do háje," pokyvoval hlavou Rosenwille, zatímco studoval náhrobky okolo. Najednou se zarazil a zůstal stát na místě, dokud k němu nepřicupital i upír, aby mu mohl ukázat pentagram vypálený v trávě... Sice se jej někdo (Všichni víme, že to byl hrobník.) pokusil zamaskovat a zaházet hlínou, ale místa, kde tráva skončila sežehnutá, byla až příliš viditelná. „Myslím, že máme první vodítko."

„Hmm... Drsný. Asi jako Bambi se samopalem," ušklíbl se. „Myslíš, že to tu vypálili jen tak, nebo mají tohle jako nějaké slézací místo...? Protože kdyby jo... Tak si tady můžeme k večeru přijít sednout za nějaký náhrobek... A počkat na ně přímo tady."

„Přesně nad tím jsem uvažoval," přikývl souhlasně mladík s tyrkysovými vlasy. „Vážně by nám nahrávalo do karet, kdybychom se tady mohli schovat a hezky pozorovat jejich setkání." Po tomhle začal procházet okolo pentagramu s tím, že třeba ještě něco objeví... Podařilo se mu ale najít jen prázdnou krabičku od cigaret, pár nedopalků, střepy - pravděpodobně od nějaké flašky s alkoholem - a trochu zaschlé krve.

Usadil se na nejbližší náhrobek a zapálil si. „Zajímalo by mě, z čeho ta krev je... Asi bych to poznal, kdybych to očuchal, ale to se mi popravdě moc dělat nechce," prohodil a pohupoval nohama. Když teď Kyry obcházel okolo pentagramu, alespoň mohl upír chvíli sedět o samotě a přemýšlet; a nad čím by náš milý, 100% nehomosexuální Maverick mohl přemýšlet? Ano, přesně tak, nad tím, že by po Kyrym nejradši skočil a znesvětil ten hřbitov o něco víc. (A pokud se divíte, že si ten exot byl schopný vyvinout na Kyryho crush během dvou dní, tak připomínám tu okolnost, že už si blonďák pár let nezašoustal, tudíž kdokoli, kdo k němu byl alespoň trochu milý, byl okamžitě nový potencionální objekt zájmu.)

„ Pochybuju, že by se jednalo o nějakou krvavou oběť," uchechtl se Kyry. „Ta se většinou dává do středu pentagramu a rozhodně ve větším množství... A tak nějak pochybuju, že by tahle slavná partička měla dost odvahy na to podříznout nějaké zvíře v Satanově jménu... Spíš bych to viděl na něčí nešikovnost nebo na sebepoškozování." S povzdechnutím se posadil na vcelku zachovalý náhrobek, který hlásal, že někde pod zemí v těhle místech by měla být pohřbena celá rodina, jež zahynula při požáru domu, a pohledem zabloudil k upírovi. „Zkusil bych to tady ještě trochu projít, jestli nenajdeme něco dalšího... Co myslíš?"

„Hmm, jasně, ty jsi tu šéf," pokrčil rameny a uhasil zbytek cigarety o náhrobek pod ním. Pak seskočil dolů, protáhl se a podíval se na mladšího. „Tak pojď, ať to tu rychle projdeme... Nerad bych, aby se ten hrobník probral, když tu ještě budeme, protože hádám, že kdybych ti v zájmu jeho zneškodnění zkusil dát další pusu, tak už mi jednu vrazíš," ušklíbl se.

„To je dost možné... Záleželo by na tom, co přesně bys vyvedl," zamumlal naoko naprosto bez emocí mladší, ale moc dobře si uvědomoval, že se mu zrychlil tep, srdce v jeho hrudi bilo jako splašené a lehounce se mu orosilo čelo studeným potem. Dál se proplétal mezi náhrobky a mermomocí se snažil soustředit se pouze na hledání vodítek, jenže mysl se mu lehce rozutíkala nechtěnými směry.

Raději už jen poslušně cupkal za mladším a nic neříkal, protože měl pocit, že už jej za ten den musel mít Kyry dost, a nechtěl si ho znepřátelit tím, že by byl otravný ještě víc; což byl popravdě přesný opak toho, co by Maverick za takových okolností normálně dělal, ale on dělal poslední dobou hodně nelogických věcí, takže pozastavovat se nad něčím takovým, by byla asi ztráta času.

Prošli hřbitov křížem krážem, přičemž Rosenwille nahlížel skoro všude, jestli se jim nepoštěstí narazit na nějaké vodítko. Nakonec našli jeden lehce pootevřený hrob, v němž si někdo velice mistrně schovával flašky s alkoholem a pár krabiček cigaret, a taky provazový žebřík v nejzazším rohu hřbitova, pomocí nějž se dalo překonat kamennou zeď střežící místo posledního odpočinku.

„Výborně, takže ten žebřík můžeme využít, až sem polezeme večer. Fajn vědět," prohlásil vesele, když tahal krabičky cigaret z pootevřeného hrobu. Vytáhl asi čtyři, plus nějakou tu flašku s alkoholem taky; sice, jak už zmínil předtím, alkohol nepil, ale nějaký chlast se hodí vždycky... Nebo to tu minimálně nebudou chlastat po nocích mladiství. „Po tom žebříku můžeme vlastně přelézt už teď, ne? Aspoň obejdeme hřbitov i z druhé strany," napadlo jej.

„Klidně," přikývl mladší, načež se usmál a dodal: „Máš dobré nápady, to se ti musí nechat." Potom už jenom obratně vyšplhal po provazovém žebříku a ladně se dostal na druhou stranu zdi, kde mu okamžitě bylo jasné, že tuhle cestu musí používat někdo velice často. - Protože i přesto, že žebřík končil ve křoví, tak zde byla prošlapaná pěšinka, která se později napojovala na lesní stezku vinoucí se mezi stromy.

Nějakým způsobem se dostal přes zeď a ne zrovna elegantně skočil do křoví - na jeho obhajobu měl ale v kapsách nacpáno několik krabiček cigaret a vodku, takže se nemohl zrovna volně pohybovat. „Hmm... Je pěkný, že je to tu vyšlapaný, takže se nemusíme brodit nějakýma kopřivama a plevelem," konstatoval spokojeně. „Snad nás to dovede normálně zpátky do města a ne do nějaký satanistický skrýše."

„Přece by ses nebál rádoby satanistů... Ty, takový statečný a mocný upír," neodpustil si mírné rýpnutí Kyry, zatímco se už dostal na lesní cestu. Zastrčil si ruce do kapes a vycházkovým krokem vyrazil vpřed s tím, že jej Maverick velice záhy dožene. - Přece jen mohl dělat vetší a delší kroky než mladík s tyrkysovými vlasy.

„Já neříkám, že bych se jich bál, ale poslední, o co teď stojím, je narazit na nějaký rádoby psycho spratky," protočil okem a opravdu rychle zase dohnal mladšího - když si všiml, že má ruce v kapsách, takže jej za ně nemůže chytit, hodil mu Maverick prostě ruku okolo ramen a přitáhl si ho k sobě. „Já vážně čekám, kdy ti se mnou dojde trpělivost a začneš mě od sebe odhánět pepřákem."

Jakmile se na něj starší nalepil, jenom si lehce povzdechl a zamumlal: „Hádám, že se s osobním prostorem můžu rozloučit i mimo postel." Potom na chvíli umlkl, kráčeje dál v tichosti, jenže pak se rozhodl dodat: „A rozhodně bych tě od sebe neodháněl pepřákem... Na to mám lehce jinou fintu... Ale tak hnusný na tebe opravdu nebudu - to si nezasloužíš."

„Začínám se bát... Ale ne natolik, abych přestal znásilňovat tvůj osobní prostor každých deset minut," pocuchal mladšímu vlasy, pak zase na chvíli ztichl a jen šel mlčky vedle něj. „Ale teď mě vážně docela zajímá, co by mohlo být horšího, než pepřák..."

Rychle si upravil vlasy, aby náhodou nešlo vidět jeho pravé oko, a s ďábelským úsměvem prohlásil: „Použiju větu, kterou často vyřkne spousta lovců: Kdybych ti to řekl, musel bych tě na místě zabít." Potom na Mavericka spiklenecky mrkl a nechal jej, aby si to přebral po svém. Ještě nějakou dobu kráčeli lesem, ale pak před sebou zahlédli dětské hřiště a za ním onen mostek a cestu ke hřbitovu. „Aha, takže právě teď jsme si udělali obchůzku okolo celého hřbitova a dostaneme se k mostku zprava," pokýval hlavou Rosenwille, ale v ten moment zaslechl ženský jekot: „Julie, okamžitě slez z té střechy! Julie! Jůlinko, prosím! Bože můj, pomozte mi někdo!"

„Tady v tom městě se pořád musí něco dít, huh?" ušklíbl se a začal se rozhlížet kolem nich, aby našel zdroj onoho jekotu, nebo rovnou ideálně i "Jůlinku", což předpokládal, že bude kočka, nebo nějaké takové zvíře, protože co jiného by lezlo po střeše, že?

Nářek a prosby se staly ještě naléhavějšími, takže Kyry neváhal, vysmýkl se upírovi ze sevření a rozběhl se směrem k hřišti, odkud se ozýval onen ženský hlas. Zarazil se, jakmile si všiml, že se jedná o onu ženu s mikádem, jež včera potkal při obchůzce města, oděnou tentokrát do značkového overalu v khaki barvě. Neměla na očích sluneční brýle, tudíž Rosenwille mohl zaznamenat naprosté zděšení vepsané v pobledlém obličeji. Pochopil, jakmile se otočil směrem, kam se žena dívala. - Na střeše dětské prolézačky postávala při okraji ona roztomilá holčička s blonďatými vlásky, oči doširoka otevřené, celé tělo se jí třáslo, neschopná ze sebe dostat nic jiného, než podivné zvuky. Jakmile si žena všimla mladíka s tyrkysovými vlasy, vrhla se k němu s výkřikem: „Proboha, udělejte něco, prosím!" Jenže než stačil lovec jakkoliv zareagovat, dívenka se odrazila od dřevěné střechy... Byl to jen zlomek vteřiny, ale zdálo se to jako celá staletí, než lehounké tělíčko proletělo vzduchem a dopadlo na konstrukci kovového kolotoče pod sebou. Ozvalo se hlasité křupnutí značící zlomení páteře a pravděpodobně i dalších kostí, jelikož dívenka zůstala na kolotoči ležet v prazvláštní pokroucené poloze.

Trochu se urazil, když se mu Kyry vytrhl, takže si potom upír dával docela na čas, než vůbec došel tam, kam se mladší tak rozeběhl - nicméně, když se tam konečně doplácal, došlo mu, že Jůlinka asi kočka tak úplně nebyla. (Nebo možná v jistém smyslu i ano, ale nebudeme pedofilní a nebudeme to tu rozebírat.) „Oh, tak to je... Pěkně morbidní," prohlásil, jako by nic, po chvíli zírání na dětskou mrtvolku na kolotoči. „Ale na rozšlehanej obličej šlehačem to nemá, mohla se holka víc snažit."

Žena na upíra zděšeně pohlédla a pokusila se udělat alespoň dva, tři kroky jeho směrem, ale podlomila se jí kolena a ona se v mdlobách sesunula k zemi. „Tak tohle je pořád ještě ta lepší reakce," zamumlal Kyry, když si vzpomněl na Henriettu. „Vezmeme je na policejní stanici?" otočil se po chvíli na blonďáka.

„Aww, docela jsem doufal, že mi aspoň jednu vrazí," smutně si povzdechl při pohledu na ženu na zemi. „A jo, to je asi nejlogičtější věc, co můžeme udělat... Jakože, kdybych už dneska nehodil jednu mrtvolu naší milé recepční na stůl, tak bych se s tebou možná i hádal o tom, kam tu holku odneseme, ale takhle s tebou souhlasím." Nejdříve zvedl ženu, kterou si hodil přes rameno, a pak do náručí pobral i dívenku. „Veď mě na policejní stanici, šéfe~" zamrkal na mladšího.

[odkladiste]

myšlenky o maskulinitě

Vést na emoce a pocity bohatý život je v pořádku. Emoce mohou sloužit jako dobrý základní stavební materiál pro umělecké, akademické či jednoduše životní motivace a cíle. 

Málokterá žena ale bude s vámi kvůli tomu, že máte emoce. Ve většině případů s vámi bude, protože máte emoce, ale nepletou se vám negativně do každodenního života.

Dám příklad. Mám dvě dobré kamarádky. Jedna právě skončila randění s jedním mužem, který se na začátku zdál jako inteligentní a zajímavý člověk. Postupem času se ale o něm dozvěděla, že má mentální problémy a jediné, o čem dokáže mluvit, je právě překonávání svých problémů. I když ten člověk mohl být hodný, chytrý apod., mou kamarádku tohle odpudilo, protože nepotřebuje mít ve svém životě někoho, kdo je emocionálnější a méně stabilní než ona sama. Zvláště, když sama se sebou řeší problémy ohledně vzhledu, sebevědomí apod.

Má druhá kamarádka byla několik let ve vztahu. Nedávno se dozvěděla, že její přítel jí byl nevěrný se třemi dalšími holkami. Aby toho nebylo málo, s jednou dokonce čeká dítě. Myslíte, že rázem ztratila zájem? Kdepak. Třebaže “na povrchu” myšlení ví, že s takovýmhle člověkem by neměla být, nespoutanost a sebevědomí toho člověka jí nedovolí jen tak na něj zapomenout. Je třeba ale myslet na to, že to není “láska”, která jí k němu přitahuje, nýbrž potřeba a možná patologické sebevědomí či sebeúcta. Nebo jen chtíč. Nic z toho bych nepovažoval za lásku. Ale nechám si to rád vymluvit, že nemám pravdu.

Je to jen anekdotický popis toho, co jsem slyšel. Nechci z toho vyvozovat závěry. Přesto mě to nutí přemýšlet nad tím, jakou roli hraje explicitní emocionalita, ba dokonce nestabilita muže v očích žen. A naopak, co všechno žena odpustí tomu, kterého považuje za svého alfa-samce?

Jsem ovlivněn americkým pragmatismem, Heideggerem a Wittgeinsteinem. Takže mé pravidlo pro muže je jasné: nikdy, absolutně nikdy se nespoléhejte pouze na to, co žena říká. Vždycky porovnávejte její slova s jejím konkrétním chováním. Neboť pouze reálná činnost a vykonané akce reflektují reálné motivace a myšlení.

Pokud vám žena například řekne, že vás miluje, ale přitom jí nevadí, že vás ztrapní na veřejnosti nebo že vám vědomě ublíží, jsou to pouze slova, ba dokonce bych řekl forma manipulace, jak z vás dostat ještě něco, co pro ní může být užitečné předtím, než k vám ztratí respekt úplně.

Myslím, že ženy tohle pravidlo mohou také aplikovat.

[smutnyajtak-blog]

Domov

Znáte to - někdo se vás zeptá, kam jdete a vy najednou nevíte, co odpovědět. Domů? Na byt? Co je to vlastně domov a jak poznat, že je vhodné takto označit to místo, kde trávíte většinu času, nocujete nebo ke všemu ještě jste se svou milou nebo milým?

Měl jsem problém. Když jsme se s P. nastěhovali poprvé do svého, chtěl jsem tomu místu říkat "domov", ale nějak mi to nešlo přes zuby. Chybělo tomu něco, co by Byt povýšilo. A pak to přišlo. Nebylo to hned, trvalo mi to nějaký ten měsíc, ale Domov se z toho místa stal. Dosavadní domov se přetvořil na "u našich".

Tím spouštěčem nebyl zvyk, nebyl to ani nábytek nebo věci, nebyla to ani P. Byla to láska a domácí prostředí. Domů jsem se začal těšit, chtěl jsem se tam vždy vrátit, i když třeba zrovna panovala dusná atmosféra. Byla zde byla ona, důvod toho, proč dýcham. Jako Byt jsem označoval místo, kam jsem se vracel z povinnosti.

Chtěl jsem se vracet někam, kde po příchodu můžu říct: "Ahoj miláčku, jsem doma" a dát nebo dostat pusu na uvítanou. Nebo obráceně, slyšet to a odpovědět: "Ahoj Prdelko, jsem rád, že už jsi tady." Jsem tak náročný? Je to tak těžké? Vždyť láska a vzájemná sebeúcta je tím, čím jsme a jak žijeme. Ono to tak totiž u nás většinou nefungovalo. Odpověď na můj pozdrav byla: "No nazdar", přivítání žádné a když jsem přinesl nákup, její reakce byla stylem: "Jo, jasně, už to jdu vyskládat." Pokud tedy nějaká vůbec byla. A obráceně. Přišla z práce a reakce na uvítání: "Nesahej na mě, jsem zpocená/zmrzlá/chci se vyslíct." Ano, nebylo to tak vždy, ale když je to 90% dnů, nemáte pak vůbec ani chuť vstát. No, a tak se z Domova opět stal Byt.

Stále jsem toho názoru, že spousta věcí se dala vyřešit vzájemnou domluvou, snahou a vzájemným pochopením. Stále jsem toho názoru, že se náš Domov dal zachránit. Ona to ale vzdala a ve lžích hledala jinde. A mně se sen o našem Domovu rozpadl v prach.

Nežiju teď Doma, ale na Bytě. Na místě, ke kterému mám citový vztah, protože jsem na ni ještě nezapomněl, protože ještě nedávno tam panovala velmi přátelská atmosféra a bylo mým Domovem. A právě citový vztah je ten důvod, kvůli kterému to místo musím odpustit, byť mi to trhá poslední zbytky mého srdce.

A Domovem se mi opět stal původní domov, i když v mírně pozměněné podobě. Doma mám teď totiž u babičky a dědy. Vždy jsem tady trávil spoustu volného času a mám to tady neskutečně rád. Můžu se tu zedřít do úplné únavy, můžu tu tvořit, sedět na lavce a sledovat debilní slepice, jak se vzájemně klovou. A hlavně, je tady babička s dědou a jejich příběhy plné štěstí, klidu, lásky, ale i křivd a politického ublížení z padesátých let. Bohužel, vším tím P. pohrdá a byl to jeden z důvodů, proč tady nechtěla trávit moc času.

U dívek se říká, že jejich domov je tam, kde si sundají podprsenku a chodí pouze v kalhotkách a tričku. Ale co u nás, kluků? Pouze v trenkách jsem chodil i v domě rodičů P. a rozhodně bych to místo domovem nenazval. Domov Domovem totiž dělá láska. Budujte ji, udržujte, važte si jí. Je totiž velmi křehká.

Na konec jsem si nechal kousek jedné básničky, na kterou jsem si vzpomněl. Za případnou nepůvodní interpunkci se omlouvám, píšu pouze z hlavy.

Cestička k domovu známě se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné. Douška a šalvěje kolem ní voní, nikde se nechodí tak, jako po ní. A kdybych na světě Bůh ví kam zašel, tu cestu k domovu vždycky bych našel.

[mezimraky]

jádro mého problému je v tom, že jsem se nikdy nenaučil žít sám ze sebe. má sebeúcta, má osobnost, moje celá existence je tak hluboce svázaná s tím, jak mě vnímá okolí, jak se cítí okolí, aniž já bych na to měl vliv, jak moc se vyčerpám jenom tím, že mávám sám sebou v bílém na malém klacku, že jsem jako vlajka míru, že jsem tu jako pomoc, jako podpora a že nebudu spokojený, dokud se svou snahou přinejmenším neunavím. rozhodující není konečný stav věci, rozhodující je mé totální vyčerpání ve finále. tehdy se teprve cítím trochu klidně, i když jenom na chvilku.

[vinozmraku]

Obdivuji lidi,

kteří si říkají

Básníci

Umělci

Designéři

Fotografové

.

.

v těch slovech je

taková 

Úcta

Sebeúcta

že si zaslouží velké

písmeno a vlastní řádek

Vidíte ji?

taky bych si

chtěla nějak říkat,

ale vždycky dojdu jen

k vlastnímu jménu

Vidíte ji?

[rumcajs-kin]

přemýšlela jsem nad tím, co použiju, ale když už jsem je porovnávala, řekla jsem si, že to sjednotím. ale myslím, že vzhledem k jasným rozdílům by nebylo od věci vnímat ty dva jako různé charaktery. Marigold pro knižní, Jaskier pro seriálovou verzi barda. třeba jako "Marigold má celé mé srdce. Jaskier je poklad, ale chybí mu sebeúcta."

Jaskier na Netflixu: "Ach ne, Geralt na mě zakřičel a odehnal mne, s pláčem odcházím do západu slunce!"

Jaskier v knihách:

[terminus-technicus]

Jak se cítíte když vám druzí dávají komplimenty

Ačkoliv na ně mnohdy neumím vhodně reagovat, cítím se až příliš dobře. Jelikož mám problémy se sebevědomím, jsem závislý na uznání druhých; má sebeúcta je podmíněná jejich míněním. Chci na ně zapůsobit, chci, aby mě měli rádi. A komplimenty mě ujišťují o tom, že se mi to daří.

Zoufale toužím po komplimentech; chci je, chci jich co nejvíc. Řekněte mi, že mě obdivujete, že jsem inteligentní, milý, zábavný a okouzlující, že skvěle píšu či kreslím nebo že nádherně hraju na klavír. A pokud mě neznáte dostatečně dobře na to, abyste mohli říct něco takového, povězte mi alespoň, že jsem krásný, elegantně oblečený, že byste chtěli mít tak štíhlé nohy jako já, nebo že mi závidíte mé světlé vlasy a nebesky modré oči. Prosím. Potřebuju to. Zakládám na tom svou sebehodnotu.

Jsem vlastně velmi nešťastný člověk.

[vincentovo]

2019/09/26 Čt

Probudila jsem se ve tři hodiny ráno a šla jsem si vybalit kufry. Pak jsem se znovu snažila usnout, ale moc dobře to nešlo.

Potom jsem musela vstávat okolo šesté hodiny ráno právě ve chvíli, kdy se mi už už dařilo usínat.

Sraz byl stanovený na 8:05 před kolejemi. Rjú, Čin a já jsme měli jet s nějakou holkou jménem Kawasaki vyřizovat věci na úřad.

Nejdřív byla zapsaná do registru má adresa a pak mě zapsali do zdravotního pojištění. Ještě mi dali něco ohledně kartičky My number, ale bože já tomu vůbec nerozumím. Je to psané v hrozně zdvořilé japonštině a ty znaky jsou absurdní.

Potom jsme zamířili do banky Hokuriku, kde si ale bankovní účet mohli zařídit jen Číňani. Nikdo mi neřekl proč, tak jsem tam s nima jen postávala a očumovala.

S Číňany jsme měli nějakou chvíli volno. Došli jsme si do menzy, kde jsem si dala průměrné kari za průměrnou cenu, a potom, abychom zabili čas, jsme si šli prohlédnout knihovnu, což je velká budova o zhruba pěti patrech.

Potom jsme se vrátili do včerejší učebny, kde jsem mohla napsat krátký mail mému tutorovi Kinomurovi, ale klávesnice tu je jen japonská a já z toho byla nejdřív nemálo zmatená, protože najít na téhle klávesnici například pomlčku, abych vůbec mohla napsat heslo a dostat se do mailu, byl skvělý zážitek.

Pak mi byla přidělena nějaká japonská studentka, aby mě dovedla na poštu vyřídit účet, ale spletla si to a místo toho se mnou šla do 2 různých bank, které už měly zavřeno.

Pak se mnou zašla na nákupy a všechno mi hezky vysvětlila. Potom se mnou ještě počkala na bus. Ten nejel fakt hodně dlouhou dobu. Chudák holka.

Jak jsem potom tak seděla v buse, tak mi došlo, že vlastně nevím, kde vystoupit. V jednu chvíli, kdy to venku vypadalo povědomě, jsem šla dopředu a ptala jsem se řidiče jestli tam je mezinárodní kolej pro studenty. Řidič byl notně zmaten a vymáčkl ze sebe jen „nevím“. Asi se ho za cesty ještě nikdo na nic neptal.

Na správné zastávce jsem pak vystoupila s pomocí čínských spolužáku, kteří se, jak jsem zjistila, zázračně právě také vraceli na koleje stejným busem.

Zjistila jsem, že busem jede i Čin, ale nějak se jí nedařilo najít správné drobáky, aby při výstupu zaplatila danou částku.

Fakt hodně dlouho.

Tak dlouho, že už vzadu auta dokonce začala troubit. Japonci a troubit, týjo.

Autobusy v Japonsku totiž fungují tak, že při nástupu si člověk vytáhne lístek s číslem a potom na obrazovce pozoruje, jak mu naskakuje částka, kterou za lístek zaplatí, podle toho, kam daleko jede. Potom správnou hodnotu hodí do kasičky vedle řidiče. Pouze drobáky a naprosto přesnou částku.

100% geniální způsob. Hlavně ve chvíli, když jede třeba fakt velká skupina studentů a vystupují najednou.

Velmi brzo jsem pochopila, proč na rozdíl od vlaků mají autobusy zpoždění, na která v Česku opravdu zvyklí nejsme. Toliko k přesnosti japonské dopravy.

Jedna z Číňanek byla tak obložená nákupem, že to skoro nemohla unést. Nabídla jsem se, že jí to ponesu, ale její sebeúcta byla zřejmě větší než pociťované utrpení.

Na koleje jsem dorazila tak pozdě, že už jsem ani nemohla odchytnout pana správce Šinmuru, aby mi řekl, jak odemknout schránku.

Bylo cca 18. hodin.

Večer jsem koukala na japonský film River’s Edge, který jsem si ještě před odletem stáhla do počítače. Ta nejskvělejší věc na celém tomhle pobytu, kterou bych snad zapomněla zmínit je to, že tu nikde není internet. A tím myslím, že fakt nikde.

V bytě se nachází něco, co vypadá jako díra k připojení, ale nemám žádný kabel. Později zjišťuju, že i kdybych ho měla, tak se nepřipojím, protože pro byt internet nikdo neobjednal. Ve škole wifi je, ale já prý až do začátku října nejsem oficiálně studentem a nemám na ni nárok. Díky.

Tak to asi učitelům na Olomouckou univerzitu nenapíšu, že jsem dorazila v pořádku. To si asi nepřeložím žádné slovíčko, kterému tu nerozumím. Zřejmě si nevyhledám znaky z dokumentů, které

neznám. Asi se nezkontaktuju s rodinou.

Ale vždyť jsem jen poprvé na jiném kontinentu, v naprosto jiné zemi, kde se mluví cizí řečí a kde bez mapy sama nikam netrefím. S cizími lidmi bez možnosti kontaktovat kohokoli známého, s výjimkou předražených sms od O2.

Děkuji za prokázanou laskavost a vstřícnost má přeochotná japonská univerzito. Už se těším na naši budoucí spolupráci.

Zatím jste na mě udělali vskutku jen ten nejlepší dojem.

[prazskytankista]

Vy to s námi nemyslíte dobře, vzkázal Hamáček Kalouskovi. A ten hned odpověděl

V Událostech, komentářích se objevil předseda druhé nejsilnější vládní strany Jan Hamáček. Vyjadřoval se ke kauze Andreje Babiše a k tomu, že ČSSD při pátečním hlasování opustí sál. „My nechceme stát v jednom šiku s Petrem Fialou a s Miroslavem Kalouskem, protože to určitě nejsou lidé, kteří to se sociální demokracií myslí dobře,“ řekl Hamáček. O SPD si myslí, že už si chystala cestičku do vlády. Zaručil se policii, že v kauze Čapí hnízdo nebude pod politickým tlakem. Zřejmě nepotěšil bývalého předsedu TOP 09 Miroslava Kalouska, který ho hned po uveřejnění pořadu sepsul. Hamáčkovi podle něj chybí sebeúcta. source http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Vy-to-s-nami-nemyslite-dobre-vzkazal-Hamacek-Kalouskovi-A-ten-hned-odpovedel-560427

[fialkyvknihach]

Jak to mám slovy říct - to svět neviděl - to se stane jen jednou a už se nevrátí! V Německu je všechno skvělé, lepší by to vůbec nemohlo být, je možno žít bez starostí a být dobré mysli. Je snad krize? Jsou snad nezaměstnaní, jsou politické boje? Je Německo republikou, jíž chybí nejen sebeúcta, nýbrž i pud sebezáchovy a jež před celým světem snáší posměch svého nejdrzejšího a nejsurovějšího nepřítele? Vydržují a ochraňují je boháči, kteří mají strach z jediné věci: že by nějaké vládě mohlo napadnout vzít jim trochu peněz. Což jsou v Berlíně rvačky v sálech a noční pouliční bitky? Je už občanská válka, která si skoro denně žádá obětí? Šlapou už mladíci v hnědých uniformách dělníkům po tvářích a řežou jim už hrdla? Uveřejňuje velký svůdce lidu, miláček těžkých průmyslníků a generálů, nestydatě blahopřejné telegramy těmto zhovadilým vrahům? Přísahá štváč, který si žádá noci dlouhých nožů a slibuje veřejně, že budou padat hlavy, že se chce dostat k moci “legální cestou”? Smí si to dovolit, smí se toho opovážit, aby svým štěkavým hlasem denně vykřikoval do světa tolik hrozeb a zvráceností?

Mefisto: román jedné kariéry (Klaus Mann)

[blogbloodfootballcz-blog]

Skvělý způsob, jak rozvinout zájem dítěte o fotbal

Každý rodič chce, aby jeho dítě bylo zdravé a zdravé. V závislosti na živé přírodě dítěte nechávají děti nosit Fotbalové Dresy.

Za prvé, měli byste povzbuzovat děti k běhu, dobrá tělesná síla dítěte může mít více výhod a jistotu.

Za druhé, vlastní sebeúcta dětí má tendenci být silná a nemají rádi ztratit. Správná stimulace dětí chce překonat touhu dospělých, takže děti mají nespokojenost, ztrácejí hybnost, upadnou a postaví určitou odměnu.

Konečně, děti nosí Dětské Fotbalové Dresy, aby se připojili k fotbalovému zápasu. Intenzivní konkurence, zlepšení povědomí dětí o týmu, ale také umožnit dětem zájem o malý fotbal bezprecedentní.

[likeskytoday]

Respekt a sebeúcta Bez sebeúcty není pozitivní hodnocení druhých.Pokud nemáme dostatečně vysokou sebeúctu, je málo pravděpodobné, že budeme schopni pozitivně hodnotit ostatní - máme spíše tendenci ke kritice a vnímání negativ. Takové klasické jednání z "mindráku". Letní cesty jsou dobré i proto, že člověk získá nadhled. Všiml jsem si, že v Česku se lidé mnohem více odsuzují, kritizují, málo podporují. Pořád je v nás ta snaha druhého spíše shodit, dehonestovat, pomluvit. A protože bez sebeucty není pozitivního hodnocení druhých, je to vlastně ukázka kolektivního mindráku. Taková zvláštní zapšklost, ve které se často podporujeme a vzniká už v rodinách. Myslím, že je na čase tento vzorec měnit. Uvědomit si, že je to vlastně uzavřený kruh, když nedoceňujeme sebe, neumíme ocenit druhé a zpětně se od nich nedostává docenění nám. Jako ve všem, každý musí začít sám u sebe. Myslím, že prvním krokem k docenění druhých je respekt. Respekt vyžaduje mít určitý odstup od druhého, nepovažovat ho za pokračování nás samých, ať se jedná o partnera, rodiče, kolegy nebo děti. Každý má svoji cestu, své hodnoty a motivy. Jde tedy o to respektovat druhé, jejich rozhodnutí a jejich cestu - zkrátka nechat je žít:). Tutéž hranici pak jasně vyjadřovat i do svého okolí, jako požadavek respektu k sobě  - moje cesta, moje rozhodování. Žít v souladu se sebou to "své" a po "svém". Nenechat si do toho mluvit. Shodit závaží lpění a přijmou zodpovědnost za svůj život. To je důležitý krok k vlastní životní síle, sebeuctě a také úctě k ostatním.

Michal V. Bartoš Průvodce vnitřní transformací www.michalbartos.com https://www.instagram.com/michal_v_bartos/

[dreamhardworksmart]

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, dokázal jsem poznat, že psychická bolest a utrpení je pro mne jen varováním, abych nežil proti své vlastní pravdě. Dnes vím, že se tomu říká být pravdivý. Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, pochopil jsem jak moc druhého zahanbuje když mu vnucuji svá přání, ačkoli vím, že na to není vhodná doba, ani na to není ten člověk připravený, i kdybych tím dotyčným byl já sám. Dnes vím, že se tomu říká sebeúcta. Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, přestal jsem toužit po jiném životě a dokázal vidět, že všechno kolem mně je výzvou k růstu. Dnes vím, že se tomu říká zralost. Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, pochopil jsem, že vždycky a při každé příležitosti jsem ve správný čas na správném místě a že všechno, co se děje je správné. Od té doby jsem mohl být klidný. Dnes vím, že se tomu říká vyrovnanost. Když jsem začal milovat sám sebe, přestal jsem se okrádat o volný čas a dělat velkolepé plány do budoucna. Dnes dělám jen to, co mě baví a působí mi radost, co miluji a co potěší mé srdce, dělám to po svém a svým vlastním tempem. Dnes vím, že se tomu říká poctivost. Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, zbavil jsem se všeho, co pro mě nebylo zdravé. Jídla, lidí, věcí, situací, a především toho, co mě neustále stahovalo dolů, pryč ode mě samotného. Zpočátku jsem to nazýval zdravým egoismem. Dnes však vím, že to je sebeláska. Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, přestal jsem chtít mít vždycky pravdu. Tak jsem se méně často mýlil. Dnes vím, že se tomu říká být prostý. Když jsem skutečně miloval sám sebe, nechtěl jsem už žít dál minulostí a starat s o svou budoucnost. Teď žiji už jen v tom okamžiku, kde se koná VŠECHNO. Tak dnes prožívám každý den a říkám tomu důkladnost. Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, uvědomil jsem si, že ze mě mé myšlení může dělat ubohého a chorého člověka. Když jsem však povolal na pomoc sílu svého srdce, dostal jsem rozum významného partnera. Tomu spojení říkám dnes moudrost srdce. Nemusím se už obávat sporů, konfliktů a problémů se sebou samým a s ostatními, protože dokonce i hvězdy se spolu někdy srazí a vzniknou tak nové světy. Dnes vím, že to je život." Charlie Chaplin, 16. dubna 1959