#takže kdo ví

[hyenisko]

Viděl jste někdo první díl Docenta? Já jen že Stehlík a Šera mají docela ship potenciál, ne?

[chaoticgoodcaptain]

nevím, kdo to možná potřebujete slyšet nebo budete potřebovat slyšet, ale pokud jste jednou snili o kariéře psychologa, terapeuta, a podobně, tak jako já, a nepřálo vám štěstí v přehlcených přijímačkách na psychologii anebo medicínu, jenom se s vámi potřebuju podělit o fakt z ověřeného zdroje, že pokud vystudujete 3 až 5 let vzdělání humanitního směru (buď pomáhající profese jako speciální pedagogika, sociální práce apod. - kariérně jsou lepší - nebo například sociologii a filozofii), tak můžete za splnění pětiletého psychoterapeutického výcviku dělat práci psychoterapeuta, sice omezeně (mimo pečující povolání už docela dost), ale můžete, so...

don't give up!

[kocourmokroocko]

Arnold ví, že si nemá otevírat dveře od ložnice a žrát z koše.

Takže když jsem vstoupila z kuchyně do předsíně, seděl na podlaze jako vzorný občan a vychovaně na mne čučel!

A z nosu mu viselo asi třicet centimetrů izolepy.

Je to nevyřešitelný případ.

Info jsem předala kontrarozvědce, ale řekli mi, že to neviděj moc nadějně.

Doteď nevim, kdo z toho koše žral.

[punk-in-metal-detector]

Prosím jakéhokoliv lingvistu z československého tumblr nebo kohokoliv, kdo ví odpověď, z jakého jazyku pochází slovo "grcat"? (pro ty co neznají, slang pro zvracet)

Já měla za to, že je to české slovo, pravděpodobně specifické pro *nejmenovaný kraj*, potenciálně Moravu, ale sestra mi mermomocí tvrdí, že je to slovenské slovo. Internet bohužel neposkytuje uspokojující odpovědi.

(pokud je to slang bez přesně známého původu, který se používá v Česku i na Slovensku, tak to také respektuji, ale některé weby tvrdí, že se přímo vyvinulo ze Slovenštiny, jiné že je specificky České, takže jsem mírně zmatená)

[hana-loves-bumblebees]

Jojo, všichni už známe a milujeme duo anděl a čert/démon/zmetek pekelnej, ale co teprve čert a vodník??

Chci vánoční pohádku o tom, jak spolu žijou čert a vodník sami v těsné blízkosti, vodník v nějakém rybníčku a čert v polorozpadlé chalupě/mlýně/jiné budově s krbem, a taky se maj už dlouhé roky rádi, ale nemůžou se dotknout jeden druhého, protože by je to bolelo, páč milujem ten angst.

No a jednoho dne se u nich objeví náhodný princ, který potřebuje pomocníky na výpravu za princeznou, a z nějakého důvodu (věštba, předpověď osudu, anebo prostě proto, že mu čert šlohl svačinu) si vybral je. Oni nechcou, ale princ jim vyhrožuje, že jejich malý koutek světa zabaví a prodá, ve stylu Lorda Farquaada, chápem. Tak musí souhlasit.

Tak teda jdou na výpravu. Jednoduché to není, protože princ je nafoukanej a sobeckej až hanba, jelikož mu všichni u dvora líbali zadek, a princeznu, pro kterou jedou, ani nemiluje, jen se chce prokázat a vychloubat se tím, jak ji zachránil. Čert s vodníkem ho ale důkladně převychovají, a u toho se celou dobu chovají jako dlouholetý manželský pár. Princ se tak naučí naslouchat lidem, být k nim laskavý, být skromný a nevychloubat se, být trpělivý, umět přiložit ruku k dílu a tak podobně.

Navíc se ale naučí, co znamená láska. Živě vidím tu scénu:

Vesnické dítě, ukazujíc na čerta a vodníka: to jsou tví rodiče?

Princ: cože?? Ne?? Ani nejsou pár??

Dítě: fakt? Chovají se úplně jako moje máma a táta

Princ, hledíc, jak se čert s vodníkem hádají: ale oni se hádají?

Dítě: no jo, ale to je protože se mají rádi

Čert a vodník, mezitím: *přestali se hádat a jen se na sebe láskyplně dívají, natahujíc špičky prstů, ale zastavujíc těsně, než by se dotkli*

Princ, kterého to trklo až teď: !!!

Princi totiž dojde, že jeho rodiče se nemilují a nejsou šťastní, protože jejich svazek je přesně jako ten, do kterého se teď žene on - že jeho otec zachránil jeho matku prostě proto, že byla krásná a urozená a on ji chtěl za manželku, aby se mohl všem chlubit, jak odvážně ji ‘zachránil’ (což jemu i jeho manželce, a vlastně oběma jejich urozeným rodinám, připadalo naprosto normální).

Takže princ zachrání princeznu, ale ne proto, že by ji chtěl za ženu, ale prostě proto, že chce udělat dobrou věc. Poté svým i jejím rodičům řekne, že už nechce dodržovat tuto tradici, která jen dělá královské děti do smrti nešťastnými a princeznu pošle zpátky do jejího království. Tím si vyslouží obdiv náhodné kouzelné postavy, která mu slíbí splnit přání. Princ toto přání přenechá čertovi s vodníkem, a ti, unaveni z nekonečně dlouhého života, ve kterém sledují, jak jejich lidští přátelé umírají, a z toho, že se nemůžou ani dotknout, si přejí stát se lidmi. Na toto naváže nejhezčí scéna pohádky, kdy se ti dva konečně poprvé dotknou a rozbrečí se. Princ se pak rozhodne svůj nástup na trůn ještě oddálit, a pomůže svým adoptivním rodičům zvelebit jejich bydliště. Možná se z něj stane sedlák/mlynář, kdo ví. Anebo z něj bude jeden z nejmoudřejších panovníků, kterého jeho dva oblíbení rádci neváhají okřiknout, když chce udělat nějakou blbost.

[tescont]

Pražačka v Olomouci

Studuju v Olomouci. S jistotou toho, že jsem v Olomouci už byla nejednou (teda aspoň dvakrát) a mám kamarádky, co mě vždycky rády ubytují, nemám nejmenší strach.

Strach přichází tři dny předem, když mi kamarádky oznámí, že tou dobou nebude nikdo doma. Ale to nevadí, klíče mám. Druhou perdu strach dává, když dva dny předem ztratím mobil. Ale to nevadí, mám zatím pracovní, poradím si.

Strach plně útočí, když v 10 večer přijíždím do Olomouce a čekají mě 3 kiláky potmě ulicema, které vůbec neznám. Volám jedné z těch dvou kamarádek, co tam zrovna nejsou.

„Proč je to do kopce?“ Ani jsem nevěděla, že je v Olomouci kopec. „Jelikžo je to u nemocnice.“ Ani jsem nevěděla, že je v Olomouci nemocnice. „Kterej debil postaví nemocnici na kopci?“ Nemocnice se musí stavět v ďolíku, aby se do nich dalo skutálet.

Navzdory očekávání se dostanu do bytu, kde je v jedné místnosti podlaha a všude octomilky. Večeřím pizzašneky (vzala jsem je v práci). Propočítávám zítřejší cestu, nastavuju budík, usínám.

V 7:14 mě vzbudí sanitka zvenku. To není ok, budík měl zvonit o hodinu dřív. Nevadí, to stihnu.

Od prvního pohledu je jasné, že sem nepatřím. Jdu rovně a rychle. Chodci uskakují z cesty. Kola mi dávají přednost. V jednu chvíli se mnou závodí auto. Já jsem zvyklá na slalom mezi turisty, jdu s nepopiratelnou energií někoho, kdo ví, že s tímhle tempem zvládne ještě vystát frontu na kafe. Nepiju kafe.

První přednáška začíná slibně, postupně se směju vyučujícímu, jak mu do plně spisovného projevu proniká nářečí. Na konci přednášky už ve slovech, které končí na -ou, žádné u nemá. Na přednášce snídám pizzašneky.

Nacházím dívčinu přesně se svým douoborem. Jsme dohromady tři. Nabízím jí pizzašneka – nechce.

Hledám v baráku zašívárnu. Žádná tam není. Prdím na to a jdu se zašít do knihovny.

S jistotou někoho, kdo ví, že Olomouc má do obou stran max 5 kilometrů, jdu na nádraží, abych si koupila lístek na vlak (protože online nemůžu, protože nemám mobil na potvrzení platby).

Bolí mě nožičky. Už jsem musela přejít tak 5 Olomoucí. Mám hroznou chuť na burrito, nebo alespoň něco, co není pizzašnek (je 6 odpoledne a od rána jsem jedla jenom pizzašneky). Vzdávám se a jdu prozkoumat systém místní MHD.

LÍSTEK NA TRAMVAJ STOJÍ 20 KORUN za 40 minut cože?! To mi nemohli říct dřív? Beru lístek a běžím do tramvaje. Kam jede? Není to jedno? Stojí to 20 korun, může jet úplně kamkoliv. Hledám, kde se dá v Olomouci koupit burrito. Mám lístek na tramvaj, jsem všemocná.

Vystupuju na zastávce Okresní soud, kde se dá koupit burrito. Běhám trochu kolem zastávek, protžoe krásně blízko k přespání vedou koleje, tak by tam mohly jet? Vedou odsud... ne, nikam, vole, tam tramvaj nejede, jenom autobus, kterej právě odjel. Těším se myšlenkou teplého burrita v batohu (vedle dvou pizzašneků) a opět se vydávám v bosobotách do deště.

Budím se ráno, zase sanitka, jsou to sanitky smaritánky, ale dneska je to v pohodě, lístek mám až na desátou a vlak mívá zpoždění, informoval mě idos. Abych nemusela myslet na to, jakej jsem debil, že jsem nekoupila víc lístků na tramvaj (vždyť stojí 20 korun, to vědět dřív, zruším všechny svoje úspory a převedu je do lístků na tramvaj), čtu fanfikce, takže na vlak zas vyrážím akorát tak na čas. Jsem to já, takže spěchám.

U jedné díry mi dojde, jak mě strašně bolí noha. Musím zpomalit. Mám problém i předbíhat chodce. Jsem zklamáním svého rodu.

Nějaká slečna v protisměru mi řekne, že mi to sluší. Poděkuju jí. Spěchám na vlak, vypadám takhle

jo, včetně rozmazání. Zy šaty jsou dlouhý btw.

Na nádraží se mě ptá žebračka, jestli mám peníze, nebo něco koupit. Zoufale se snažím přijít na to, kde je můj vlak. Odmítám ji. Měla jsem jí nabídnout pizzašneka.

V kupé jedu úplně sama až do Prahy. Snídám pizzašneka a dělám nějaké věci do práce.

V Praze mi ujede všechno, přijdu domů a padám vysílená na postel. Z batohu na mě mrká poslední pizzašnek. Sním ho teď, jinak by mě strašil za týden, až tam pojedu zas.

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 01 - Nový den

Tak jo, jdeme na to, mám tady první povídku letošního Slovopadu! Budu se snažit psát na pokračování, držte mi palce.

Tasse nesnášel cestování kočárem. Vedle jízdy na koni to byl ten nejhorší druh cestování, jaký znal. Ano, narozdíl od cestování na koni byl kočár aspoň vypolstrovaný a vyložený kožešinami, takže se v něm sedělo pohodlněji a narozdíl od tvorů, kteří ho táhli, by se o něm nedalo říct, že by Tasseho nenáviděl. I tak to bylo protivné - kočár obvykle znamenal, že půjde o dlouhou a úmornou cestu během které bude Tasse neustále obklopený těmi samými lidmi. Navíc si ani nebyl jistý, jestli se těší na cíl své cesty. „Je to skvělá příležitost,“ říkali mu všichni. A chápal to. Měl magii v krvi, dávalo smysl, že mu navrhnou její studium. A Řád Železného květu byl považován za poměrně prestižní, i když si ho většina lidí spojovala hlavně s potulnými léčiteli a druidy. Ne zrovna materiál na královského mága, ale stát se bylinkářem od něj stejně nikdo neočekával. „Už to není daleko,“ poznamenala Lumi. Seděla naproti němu, dlouhé zlaté vlasy zapletené do věnce kolem hlavy. Pohled měla upřený z kočáru ven a oči jí zářily. „Jak se cítíš, můj pane?“ „Nervózní,“ přiznal. „A utahaný.“ „Však jsme byli na cestě skoro celou noc,“ usmála se Lumi. „Kdyby tvá Výsost netrvala na tom, že si přispí, mohli jsme v Lesním hradě být už za soumraku,“ prohlásil prošedivělý půlelf, který seděl vedle Tasseho. „Tancrede, já nejsem zvyklý na tak dlouhé cesty!“ protestoval Tasse. „Vím,“ zamračil se na něj královský vychovatel. „I proto mě překvapilo, že se tvůj královský otec rozhodl právě pro Železný květ. Nemyslím si, že je to místo pro tebe vhodné, můj pane.“ Tasse mu zamračený pohled opětoval. Jistě, nebyl zrovna nadšený, že ho posílají studovat magické umění do nějaké komunity mágů a léčitelů uprostřed hlubokého lesa. Ale pokud si Tancred myslí, že to tam nezvládne?

Tasse by rád řekl, že si nic nedělá z toho, co si o něm kdo myslí, ale pokud šlo o Tancredův názor… Jestli si Tancred myslí, že Řád Železného květu není nic pro něj, dá si záležet na tom, aby ho přesvědčil o opaku. Věděl, co má od studia v řádu čekat? Absolutně ne. Záleželo na tom? Možná. O magii prakticky nic nevěděl, rozhodně ne dost na to, aby se mohl připravit na něco konkrétního. Stačilo mu vůbec to klasické vzdělání, které jakožto potomek šlechtické rodiny v šestnácti letech měl? Budou od něj čekat, že už bude mít nějaký základní přehled o tom, co bude studovat? Nebo budou chtít, aby jim předvedl, jestli ovládá nějakou formu magie?

Paní Crystal, představená řádu, nic takového nezmínila, když jí Tasseho jeho otec představoval. To ale nic neznamenalo, možná očekávala, že už všechno ví. Možná se měl zeptat. Možná by se měl zeptat ještě než tam dorazí.

Koho se ale zeptat? Lumi? Tasse měl svou komornou rád, ale s výjimkou těch pár drobných kouzel na rozsvěcení a zhasínání svíček a podobné věci, které se naučila od své polovílí babičky, magii nestudovala ani se o ni nijak nezajímala. Pak už zbýval jenom Tancred, protože Tasse si byl docela jistý, že jejich kočí se o požadavky ke studiu v Řádu Železného květu příliš nezajímá. Jen kdyby se nemusel bát, že to pro Tancreda bude znamenat okamžité přiznání toho, že na něco takového není připravený.

„Vedení řádu od tebe bude očekávat důslednost a spolehlivost,“ ozval se najednou Tancred a přerušil tak tok Tasseho myšlenek. „Žádné pozdní vstávání, žádné ignorování povinností. Žádné romány místo studia. Nemusíš svému urozenému otci dělat ostudu i zde. Rozuměno?“

„Samozřejmě,“ Tasse zvedl oči v sloup. Ne. Na nic se ho ptát nebude, o další přednášku nestál. „Nechci ho přece zklamat.“

Nelhal. Jeho adoptivní otec byl laskavý muž a on mu nerad přidělával starosti, pokud nemusel. Pokud by se ale studium v řádu podobalo Tancredově strohé, suché výuce, rozhodně by se tolik nenamáhal.

„Paní Crystal nás samozřejmě bude o všem informovat.“

„Ještěže tak, už jsem se bál, že se mnou budeš v Lesním hradu chtít zůstat, mistře Tancrede.“

„Kdybych mohl, zůstanu, protože stále ještě potřebuješ dohled, můj pane. Žel bohům, mám povinnosti i vůči tvým sourozencům.“

„Prostě smůla,“ povzdechl si Tasse dramaticky a podíval se z okna, aby ho Tancred nemohl zpražit dalším přísným pohledem. Lumi se usmála.

„Vychází slunce, podívej. Začíná nový den.“

Tasse slunce mezi hustým lesním porostem neviděl, přesto ale přikývl. Nový den na neznámém místě a s ním, začátek něčeho nového. Zatím ještě nevěděl co, ale ať už to bylo cokoliv, dokáže, co v něm je.

[darksideoftheshipps]

/info: tento článek byl začat psán 27.12.2023 a dokončen byl 14.2.2024 (ano, byla, jsem a budu líná kůže) hodně prokrastinuju/

Zdravím mí drazí přátelé. Rok s rokem se nám sešel a na ČT 1 opět dávali Daddyho Krakonoše. (26.12.2023)

Samozřejmě se dívala, celá naše rodina.

Sranda však je, že já a moje paní sestra @non-human-feelings

shipujeme strašně moc lodí a tak se tomu nevyhlo ani Krakonošovo tajemství. To znamená, že kdykoliv ti tři Adam, Krakonoš a Jiráček, byli spolu ve scéně (ať už dohromady, nebo odděleně) vždy jsme se na sebe potutelně podívaly, abychom si daly vědět, že myslíme na to samé.

A teď slyšte, slyšte.

Teď vám sem vložím několik svých a sestřiných headcanons které nám leží v hlavě:

Jiráček spolu s Adamem a Krakonošem měli být cottage, polyamorous husbands. S tím že by žili s Krakonošem napůl v jeho hájence a napůl v chatce po Lidušce (vysvětlím v dalším bodu). Tam by čas trávil hlavně Pravoslav, když by potřeboval být sám a mít klid ke psaní dalších, svých knih. Nebo si jednuše odpočinout od těch dvou. O to víc, pokud by Adam s Janem chtěli provozovat nějaké to fyzické intimno. U toho Pravoslav úplně být nepotřebuje.

Liduška by si svou rodinu nastěhovala k sobě do zámku a časem by si našla manželku. S tou by adoptovaly nějaké to mimčo ze sirotčince a žili by jako jedna velká, šťastná rodina.

Adam, Jan a Pravoslav by byli strejdové.

Liduščinu manželku si představuju jako Marušku ze Dvanácti měsíčků

Krakonoš bere Lidušku, jako svou dceru a je velice overprotective. Takže ještě předtím než Liduška oznámí, kdo ukradl její srdce, Krakonoš o Liduščině nápadnici už ví všechno.

Maruška je myslivec 🤌🏻a to Krakonošovi imponuje. Nemá proto námitek (ne že by na nich záleželo) když Liduška všechny tři pozve na svatbu.

Jan po dlouhá léta neměl nikoho s kým by mohl být ve fyzickém kontaktu. A tak je hodně touch starved. A ačkoliv to nikdy nedává najevo, je strašně vděčný Adamovi za sebemenší dotek či pohlazení.

Co se týče Jiráčka. Spousta z vás by si řekla, že se musí cítit jako páté kolo u vozu, ale není tomu tak. Od Jana a od Adama se mu dostává dost pozornosti a lásky, jen v jiné podobě než si prokazují oni dva.

×××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××

Tohle je už spíše nastínění na povídku než pouhopouhý headcanon

Postupem času začne Krakonošovi docházet, že jeho dvě spřízněné duše nebudou žít navždy. A tak se rozhodne najít posledního lesního ducha, který by jim mohl pomoci s jejich situací. Ale kde se skrývá dřímající duch, to ani sám Krakonoš neví. Myslel si, že všichni zmizeli a on je posledním zde na zemi. Ale čím více přemýšlel nad jejich bezútěšnou situací, začnou se mu zjevovat vize a sny, které ho přesvědčí o opaku. Ještě jeden tu je a pomůže jim. Naděje umírá poslední.

(chci jen říct, že bych to nedržela úplně jako pohádkový příběh)

Nevím jaká by byla přesně zápletka, nad tím jsem nepřemýšlela tolik, jelikož to nenapíšu. Dlouhá léta jsem nic dlouhého nenapsala. Tady naděje už umřela :')

Vím jen že...

Duch jim sdělí, že on je tu pouze jako náhradník, kdyby se něco stalo s Janem. Prakticky se mu nic stát nemůže, ale nikdo nikdy neví.

Jan původně ani nevěděl o co konkrétně žádá. Ano, žádá o pomoc, ale jakou?

Duch jim sdělí jediné řešení na jejich situací a to, že je ochoten dát svojí sílu. Ale jenom jednomu z nich a učinit ho tak duchem lesa spolu s Janem.

Pravoslav se jím ale stát nechce, a chce dožít svůj lidský život se vším všudy. Chce ho dožít se svými nejbližšími.

Tedy problém s tím kdo dostane duchovo sílu není, ale tady nastává další háček.

Do roka a do dne musí Adam zemřít Janovo rukou. Tím získá sílu pozůstalého ducha. Avšak není jisté jestli Adam přijme duchovo energii. Přijme ji jen pouze v případě, že je dobrým člověkem.

Krakonoš má spoustu výtek, že to nedává smysl. Duch mu ale v klidu sdělí, že pokud nadále nemá zájem o tuto možnost, mohou odejít a on upadne zpátky do hlubokého spánku.

Krakonoš chce odejít. Rozhodnut, že za to riziko, to vůbec nestojí. Že by nakonec přišel o oba dva. A o jednoho dříve, než by musel.

Adam ho ale zastaví, s tím že to chce podstoupit. Že budou mít celý rok.

Janovi ani Pravoslavovi, se to vůbec nelíbí. Ale respektují Adamovo rozhodnutí.

Adam má strach. Pochybuje že by byl dobrým člověkem, ale pokud je tu nějaká možnost strávení věčnosti s Janem, chce to riziko podstoupit.

Dohodnou se tedy s duchem lesa. Ten poté zmizí. Že za rok se opět sejdou na stejném místě.

Určitě k tomu ještě něco vymyslím. Ale strašně ráda bych slyšela i vaše nápady. ❤️

Je pravda, že vidím přímo před očima scénu, kde Jan musí usmrtit Adama.

Let me tell you more:

Nejdříve se o to Jan pokusí nožem. To je hlavně Adamův nápad, jelikož chce umřít v náruči svého drahého. Ale Jan nebude schopný tento čin vykonat. Emočně to nezvládne. A tak ho Adam za ruku dovede ke srázu. Mladší muž si stoupne zády k propasti velice blízko k okraji. Jana chytne za předloktí a tím druhého muže přinutí udělat to samé i jemu. "Takhle to bude lepší. Stačí jen, když do mě strčíš." Adam se smutně pousměje.

"Lepší? Adame, co když to nevyjde?" Mladší ucítí jak v jeho milenci narůstá panika a tak si ho přitáhne blíže k sobě. Jednou rukou pustí jeho předloktí a přitáhne si jej za zátylek do něžného polibku. Polibek je plný smutku a vroucího přání, aby se ještě mohl opakovat. Jan je vyvedený z míry a toho Adam využije. Začne pomalu couvat do té doby dokud necítí půdu jen do půli chodidel. V tu chvíli promluví. "Ale vyjde, Jane." Pohladí jej po strnulé tváři a usměje se. "A teď mě strč."

Okay, možná ještě něco připíšu. Chci tu hodně komentářů, mi drazí. :))))))))

(Asi vás budu vydírat. Ano.)

Je to celkem shit. Ale po dlouhé době jsem něco sesmolila a i když to není plnohodnotná povídka, tak mám ze sebe radost. :))))

[prospercz]

Den 35

Smažím se. Na zádech mám určitě rybníček, pot mi teče z čela dolů na nos a kape rytmicky na zem přede mnou. Potí se mi dokonce i podkolenní jamka, a to už je co říct. Je 8 ráno a už 35 stupňů ve stínu.

Vzbudil jsem se s pocitem, že už jsem ušel 20 mil. Přitom mám být čerstvý a 20 mil dneska ujít. Nicméně je mi o dost líp než včera večer. Jen jsem unavený. Dneska jsem poprvé za celou dobu tady odložil budíka o půl hodiny. Tak moc se mi nechtělo ven. Proč si tohle vlastně dělám? Proč jsem si to vymyslel? Co mě motivuje?

Je těžké vybrat jednu věc, kvůli které to celé absolvuju. Je toho totiž víc. Hlavním důvodem ale určitě bude si dokázat, že to zvládnu. A že jde dělat i takovéhle šílenosti s diabetem. Celý život mi totiž někdo říkal, co všechno dělat nesmím. Všechny ty školní výlety a později i mimoškolní akce, na které jsem buď nemohl nebo musel mít nějaký doprovod. Nikdy jsem třeba nebyl na letním táboře. Nemám to rodičům za zlé, naprosto je chápu a choval bych se nejspíš stejně. Prostě mají o svoje děti strach. Taky bych měl. To ale nemění nic na tom, že mi spoustu takových věcí prostě uteklo.

Nedělám to jen pro sebe, dělám to pro všechny diabetický děcka, aby věděli, že když dostatečně chtějí, tak můžou skoro cokoli. Jasně, je potřeba vše líp promyslet a naplánovat, ale dá se to. Důležité je se toho nebát a hlavně začít. Nenechte se tím omezovat! Přijměte to jako součást vás a naučte se s tím žít. Je to mnohem snazší než to celý život odmítat.

Ještě dva roky zpátky jsem si říkal, že tohle je věc, kterou nikdy nepodniknu. Jeden z mých nesplněných snů. Prostě nemůžu, stejně jako spoustu dalších věcí. Pak jsem nad tím ale začal víc přemýšlet. Začal jsem hledat řešení a způsoby namísto výmluv. A hle, najednou to začalo dávat smysl. A teď jsem tu už přes měsíc a zatím jde všechno skvěle.

Motivuje mě už samotná představa, že strávím půl roku někde venku v přírodě. Že se každé ráno probudím a uvidím východ slunce. Že budu před spaním sledovat západ slunce pokaždé na jiném místě a v noci koukat na oblohu plnou hvězd. I když to vypadá, že si tady ustavičně stěžuju, jsem tady vlastně strašně spokojený. Dělám něco, co mě hrozně baví a naplňuje mě to tak extrémním pocitem štěstí, že mám občas chuť po trailu ne chodit, ale běžet. Bojím se momentu, až tohle skončí.

Ještě mám jednu další motivaci. Mám v Brně kamarády (zdravím Ryťu a Aničku), kteří se rozhodli, že paralelně se mnou se budou snažit ujít/ujet/uběhnout stejnou vzdálenost. Takže se teď postupně předháníme, kdo je na tom lépe. Je to sice blbost, ale mně to od nich přijde fakt moc pěkné.

Musím říct, že mě motivuje to dojít už i jen proto, abych nezklamal všechny ty lidi, kteří to teď každý den čtou. Moje mamka se postarala o to, že to ví snad každý v okruhu 100 kilometrů. Nesmím je teď zklamat a skončit dřív, než dojdu až na konec. A co bych pak vyprávěl svým kamarádům, kdybych to vzdal? Nene, to by nešlo. Hezky si to odšlapu až do konce.

[opily-zajic]

Dovolte mi naprosto zbytečný pivní příspěvek, který si nikdo nepřál, napsaný naprosto nepivním zajícem, který pivo nesnáší a pil ho jenom párkrát v životě. Přesto se však jako Čech cítím dostatečně klasifikována a edukována v rámci umění obecného pivoznalství, abych zvládla pohovořit o kouzelném bizáru, který je mi prezentován při mé balkánské cestě - a to distribuce “českého” piva v Bulharsku. Aneb nikdo z vás netuší, jaké absolutně zábavné pivní šílenosti probíhají za našimi hranicemi, a já cítím tu nutnost se s vámi o ně podělit. 

Kromě toho, že v Sofii má (lidově nazývaná) Starosračka své vlastní specializované prodejny, jejichž existence mě při včerejší procházce městem psychicky poznamenala, tak můžeme v supermarketech najít i další klasiky typu Krušovice, Staropramen, Plzeň a prostě takový ten nejužší výběr nejznámějších česk��ch piv, které většinou zvládnete v pohodě ulovit i v zemích, které nejsou vyloženě slovanské nebo Česku příliš geograficky blízké. Prostě ten typ piv, který i já, člověk pivu neholdující, zvládnu v pořádku vyjmenovat a popsat. 

Mezi tuto klasiku se však zvládne zatoulat několik divnopiv, kteří se jako paraziti vplížili pod označení české a pro mě jako Čecha působí jako takový ten zábavný Pokémon, který se snaží vypadat jako Pikachu, ale doopravdy je jenom jeho roztomilou napodobeninou (Zajíc použil Google - jmenuje se to Mimikyu). Jedná se o česká piva, která českými rozhodně nejsou, za česká se však vydávají, a při hlubším studování jejich původu člověku nezbývá nic jiného, než se láskyplně pousmát. 

Tady jsou naše hvězdy! 

Žatecký H(n)us na vás může svým názvem působit ultračesky, už jen to, že tady páni tvrdí, že se do toho nějakým způsobem zatoulal žatecký chmel, zní jako dostatečný důkaz. Doopravdy to je pivo z Ruska, žatecký chmel je do něj z Česka poskromnu dovážen a název piva je v latince vyloženě jen proto, aby to *vypadalo* víc česky a aby celková vizáž piva *působila* jako nejvíc česká. Prostě boží. 

Zlatá Praha se na rozdíl od Žateckého hnusu doopravdy vaří v Čechách, dokonce její pivovar Staropilsen má i označení opravdového piva plzeňského typu, ale jeho příběh je taky k popukání, a to, že si to můžete u nás pomalu koupit jenom ve večerkách, načež tady to mají v každém supermarketu, je taky skvělé. Prostě o něm nikdo neví - a abych si dovolila citovat článek z Lidovek, který na mě vyskočil, když jsem se pokoušela dopídit původu tohoto piva: 

Takže víc lokálně to snad ani být nemůže - bohužel však ne ke mně, ale k Bulharsku. Miluju lidskou tvořivost a miluju Emanuila, který se jednoho dne vzbudil a rozhodl se takhle pobavit svět. Pověsti českého piva využívá natolik, že má i další pivo, které se jmenuje Star of Pilsner - což takhle zní naprosto zábavně, ale když jste nebohý Bulhar českého piva neznalý, tak vám může Star of Pilsner od pivovaru Staropilsner připadat jako kompletně totožný název např. se Starobrnem nebo Staropramenem. 

To je všechno z mého dnešního Erasmáckého cestovního deníčku. Můžete se těšit na další radosti a strasti života bulharského, které mě v dalších pěti měsících čekají. Kdo ví, třeba tady přijdu na další hezké věci, které tady jako Češi nevědomky przníme. :---)) 

[lieselotte-sky]

Alza? Příště raději ne

Smyslem tohoto je ušetřit vám nervy, peníze a čas, protože pokud si myslíte, že si něco objednáte v Alze a ono vám to příjde, tak si to myslíte blbě.

Problém začal minulý čtvrtek, kdy jsem zjistila, že nějaký kretén nenatřel prostor pod kováním na dveřích od koupelny, což je docela problém pokud měním kování za kus s jiným tvarem. Výsledek? Potřebuji barvu, ideálně ve spreji, původní kování dolů, původní zámek ven, přestříkat, nový zámek dovnitř, nové kování na dveře, hotovo, práce odhadem na tři hodiny, neb barva musí zaschnout. Dobře, musí se koupit barva. V Tescu za 400 a jen v pixli, takže ještě štětec. To je trochu moc. Chvíle hledání, Alza. Inu dobře. SEO mají viditelně zmáknuté. Když už se tam něco objednává, přiberou se další věci, zkrátka a dobře, v pátek byla hotová objednávka za víc jak dva litry (byť sama barva vycházela na 140Kč), všechno dostupné skladem k okamžitému vyzvednutí v pleškovicích, OK, necháme doručit do Alza boxu, protože kdo by jezdil do pleškovic. Doručení v sobotu v 8 ráno, no výborně. Objednávka bohužel zaplacena předem kartou (já Markétě říkala že je to hloupý nápad, že věci se nemají platit předem).

V sobotu o půl deváté přišla SMS, že doručení se zpozdilo a že teda v neděli o šesti ráno. No dobře, může být. V neděli v osm přišla SMS, že doručení se zpozdilo a že teda v pondělí v osm. Inu dobře. V pondělí o půl deváté Markéta volá do Alzy s tím, že co teda bude. No, víte, na ČT24 řádí sněhová kalamita a tak se dodávky zpožďují. V tento moment mi to začalo být jasné jak po amfetaminu a říkám Markétě, že asi přišel čas tu objednávku zrušit. Ale prý ne, že to ještě dovezou a že ať to teda zajdu vyzvednout. No myslela jsem si o tom svoje a na moje samozřejmě došlo: o půl jedenácté přišla SMS, že doručení v úterý v šest ráno. Inu prohlásila jsem, že tentokrát tam zavolám já. Markétě se to nelíbilo, moc dobře ví jaký to má průběh když někam telefonuju, že si z těch lidí dělám srandu, urážím je, způsobuji jim doživotní traumata a samé takové pěkné věci, ale většinou mám výsledky. Asi už byla i docela naštvaná a tak na chudáka kondomóna seslala tuto pohromu.

Když voláte do Alzy, tak vás to nejprve spojí s umělou inteligencí, které jsem několikrát sdělila, že je sračka zkurwená křemíková s odtokem, což mi udělalo moc dobře, no a poté jsem jí sdělila, že chci změnit objednávku. No, kdybych té sračce řekla, že chci řešit doručení, tak mne to přepojí k odrážeči v první linii, který mi sdělí, že na ČT24, idnes a dokonce snad i na novinkách řádí sněhová kalamita, což už jsem toho dne jednou slyšela a já mám raději pohádky s překvapením.

Na druhé straně se ozval živý operátor. Wow, to jsem nečekala. Nadiktovala jsem číslo objednávky a pokračovala s tím, že měla být původně doručena v sobotu, ale přišla SMS s tím, že teda v neděli, v neděli přišla SMS s tím, že v pondělí, v pondělí přišla SMS s tím, že v úterý a že si myslím, že pokud věc nebudu řešit, tak že v úterý příjde SMS že ve středu a ve středu zase že ve čtvrtek atd., pouze se metodou sudá/lichá budou prohazovat časy 6:00 a 8:00 a že tu situaci chci nějak vyřešit. Bába kontrovala tím, že mi bude přiznána kompenzace ve výši 200Kč. Inu musím si ten záznam poslechnout, asi zním jako důchodce, na ty by to jistojistě zabralo, ale mně nějakých 200Kč neimponuje a tak jsem pokračovala, že jestli je problém v tom, že doručení do alzaboxu, že bych to třeba změnila na doručení na prodejnu jestli je tam plno, načež v bábě hrklo jak ve starých šwarcwaldkách a vyhlásila, že v alzaboxu problém není, že čekali na dodání té barvy, která byla skladem. Nejsem příliš zkušená v doublethinku, takže jsem tuto informaci přešla a soustředila se na jádro věci. Bylo mi sděleno, že objednávka je již předána dopravci, což považuji za klíčovou informaci a že to tedy zaručeně v úterý ráno dojde a že mi tedy přiznávají kompenzaci 200Kč a v klidu jsme se rozloučili, žádná dramata, nic takového.

Bylo mi jasné, že v tento moment nemá cenu cokoliv dále řešit. Lidé obvykle nebývají příliš dobří ve lhaní. Dokud je nevyvedete z konceptu, tak lžou jak když rudé právo tiskne, ale když je něčím trochu vylekáte, například tím, že trefíte něco, co nemáte vědět, pak z nich v leknutí vypadne nějaká pravda, což je v tomto případě to, že alza provoz alzaboxu outsourcuje. No a u kohopak to asi bude, když do Alzaboxu doručuje i zásilkovna? A tím se dostáváme k našemu oblíbenému robotickému depu Nunčaky, přes které může jít balík i týdny.

Podle mého názoru se stalo toto: Alza objednávku vyřídila už v pátek a předala jí zásilkovně, což je ale informace, která se utajuje. Zásilkovna jí podle smlouvy měla doručit další den ráno, což by neměl být problém a problém by to nebyl, kdyby v cestě nestálo ono problematické robotické depo. Kdybych tedy chtěla změnit doručení na prodejnu mohl by to být problém v případě, že by některá z těch věcí jednoduše nebyla skladem, proto se mne snažila vší silou donutit k doručení do alzaboxu a současně doufala, že to ta sračka snad teda konečně doručí.

Pochopitelně, že ta sračka to opět nedoručila, jistěže, dnes ráno přišla SMS, že se doručení přesouvá na středu, takže jsme tu objednávku konečně zrušily. Výsledkem je, že jsou dva litry v hajzlu, ty už neuvidím, to je mi jasné.

Takže poučení z toho plyne takové, že neobjednávejte nic do alzaboxu pokud jste v místě, kde se zásilkovna rozbíjí o hypermoderní robotické depo Nunčaky. A rozhodně jim neplaťte předem. Tak milé děti a já jdu do Tesca koupit tu barvu za čtyři sta. No, kdybych to udělala už ve čtvrtek, mohla jsem ušetřit dva litry a momentálně bych měla už dávno opravené dveře, ale tak chybami se člověk učí.

[humrpocesku]

se hluboce omlouvám, snažila jsem se na tenhle post a všechny ty reblogy zapomenout, ale moje milá mi ho zase připomněla a sakra, mě to bolí, ale tohle je taková blbost. asi mám už jen fakt zblblej mozek ekoterorismem, ale láska k přírodě? v česku? ve státě, kde se bojuje za to, aby tu nebyli vlci, v zemi, kde si lidi hejčkaj nepůvodní druhy v podobě muflonů a daňků? v zemi, kde byť jen malý snahy o ochranu přírody končí nasranou společností, co si stěžuje na to, že se o to někdo vůbec snaží? teď jsme tu měli povodně a kdo z nich neviní ukrajince, ten z nich viní veškerý ekouskupení, na který si vzpomene. safra, tady si člověk vozí prdel autem, aby z něj vysedl do odporný smrkový monokultůry, kde se krčí pár nebohejch hřibů mezi rozkopanejma muchomůrkama. hejčkaj si tu venkovní kočky, protože to je přece součást přírody a nikdo do toho nemá co kecat. turismus nejčastěji v tý podobě, že za sebou lezou lidi v dlouhatánskym hadovi bílou opavu a šinou se po jizerkách. a nebo běhaj po šumavě a sbíraj borůvky. srovnávání germánskejch národů se slovanskejma je taky úplný volský hovno, slováci se snažej vyvraždit veškerý medvědy a vládne jim tam mafie, zatímco rusko má naprosto šíleně vysoký emise a ještě to popírá. slovani maj odedávna tendenci přírodu často drancovat, což často zahrnuje často i ten sběr hub, plodů nebo medvědího česneku :)) a přitom by normálně do přírody fakt nevyrazili, leda vyvenčit psa. letošní léto jsem mimo jiné trávila v kruškách, který nejsou až tak turisticky atraktivní, a za 20 km chůze po turistickejch značkách jsem potkala doslova dva lidi. možná to byla blbá trasa, možná blbej čas, kdo ví. ale stejně se to nedá třeba právě s jeseníkama srovnávat. a o tom, že v tý oblasti kolem flájský přehrady jsou našima milejma lesama čr samý oplocený lesy, ale taky louky, takže tam člověk stejně nemůže (což je vlastně dobře, ale stejně jsou to zase samý hnusný umírající smrčiny), se taky prakticky nemá smysl bavit. jako je krásný, jak tu česko všichni uctívaj, ale sundat si ty růžožůžo brejle by taky někdy neuškodilo. já jdu radějc chrápat, zmítá mnou zoufalství.

edit, aneb dodatek k čímusi reblogu: němci choděj na houby aj sbíraj plody, akorát v menší míře. zaprvý to nepotřebujou, zadruhý v česku to fakt hraničí s drancovánim. k čemu je, že si tetka nasbírá deset kilo borůvek a voškube veškerý keříky hřebenem? taky je důležitý uvědomění, že německo neni homogenní stát a jak se říká: "jiný kraj, jiný mrav."

Miluju miluju miluju českou lásku k přírodě. Čundry, výlety, houbaření jsou typický aktivity, kterejch se každej z nás určitě zúčastnil. Miluju domácí knedlíky s divokejma borůvkama. Miluju lesní školky, zvířátka s kaštanů a tvoření herbáře. Miluju Méďové a Vydrýska. Miluju školy v přírodě. Miluju chalupaření a vodu.

[dobretane]

Vpis 7 - Více kroků, méně postele

(28.9.) Ta malá postel s jednou dekou byla trochu výzva, ale vlastně jsme se nakonec vyspali docela dobře, hlavně jsem zase rychle usnul, ten bretaňskej cider umí divy. Ráno je Matěj celej čilej, jde se ještě podívat do tý katedrály přes ulici, ale předtím stihne udělat snídani, kterou si dávám v posteli, lahoda!

Měl jsem k tomu ještě horkou čokoládu a to jsem si pochutnal. Pak se pobalíme a kolem desátý vyrážíme. Ještě krátká procházka po Dol-de-Bretagne, když jsme to včera nestihli.

Chtěl jsem se taky podívat na katedrálu a proluftovat se. Je sluníčko a tolik nefouká, čili mám zas šortky. Pak sedáme do vychlazenýho auta a přesouváme se jen o kousek dál do Mont-Dol, vesničky na kopci s výhledy. První věc, co jsem si tu všimnul, že Matěj zas ladí, viď.

Pršelo asi celou noc, protože je krásně všechno mokrý a voňavý, i když teď už je nebe modrý. Stavujeme se v kostelíku (to je prima, jak jsou tu prostě otevřený a přístupný) a hned vedle je něj je zas památník padlým vojákům z druhý světový, tentokrát i americkým letcům.

Na vršku kopce je dokonce vyhlídková věž a taky asi deset turistů, no to bychom tu nečekali. Vecpeme se tam taky, výhledy do krajiny jsou prima, a taky je tu nádherná duha, jejíž začátek jsme viděli jen kousek pod námi!

Po těch dvou deštivých dnech je tohle zase příjemná změna. Matěj má nachystaný takový okruh, takže sejdeme z kopce jinou cestou, je trochu mokro, takže schody jsou kluzký, ale dáváme si pozor. A narazíme i na schránku, čas poslat pohledy.

Včera jsme minuli město Dinan, kam se chceme ještě dneska podívat, tak se kousek vracíme, celou cestu nám zase prší. Není to takový to mrholení, prostě regulérní slejvák. Není divu, že tu je všechno furt zelený a vlahý i takhle koncem léta. V Dinanu nás Matěj zas expertně naviguje na parkoviště, který je jednak u bazénu (není tam vidět), a jednak u opatství Abbatiale Saint-Magloire de Léhon, který si taky stihneme zběžně prohlídnout. Odtud se pak vydáváme na trek podél řeky a lesem, ať se naňufáme přírody.

Dinon je další malebný středověký sídlo, začínáme si myslet, že takhle ve Francii vypadaj všechny města. Víc než nový velký most mě zaujal starý Vieux Pont hned vedle něj.

Po starých a téměř zcela zarostlých schodech vystoupáme od řeky nahoru do centra, který je vlastně skoro bez lidí, což je příjemný. Vzorně udržovaný, po dešti ještě víc fotogenický než obvykle.

Matěj tu taky obdivuje baziliku Saint-Sauveur de Dinan, která je viditelně slepená z částí z různých období, jak se přistavovala. Což bylo děsně zajímavý, když o tom člověk ví, respektive když ho na to upozorní někdo, kdo to ví :-) Pak už máme zas hlad (jeden ze čtenářů komentoval, že pořád jen jíme, no my ale taky spoustu chodíme!), tak vybíráme podle map restauraci a jdem na jisto. Má dokonce nějaký hodnocení podobný Michelinu, jak Matěj zjistil. No nám se každopádně líbí a jídlo i pití z místních surovin nás velmi uspokojilo.

Museli jsme si tedy kromě fine dining zvyknout i na slow dining, který je tady evidentně normou, ale zase je hezký, že má člověk čas zpomalit a pěkně si u jídla (resp. čekání na něj) popovídat… Taky bylo terno, že tu hráli písničku Colors od Black Puma, kterou jsem si teprve nedávno přidal do Spotify jako tip od Járy, to jsou náhody! No a pak další zářez byl, když jsme komunikovali s obsluhou. Já teď, když už zvládám fráze “merci beaucoup, monsieur”, mám pocit, že jsem děsnej Francouz! 🙂 Po obědě se procházkou městem a zkratkou vracíme k autu, v opatství u našeho parkoviště zastihneme svatbu (nebo pohřeb), tady to žije. Asi nejvýživnější bude dneska naše další zastávka, kam se přejíždíme asi hodinu dále na východ, technicky už mimo Bretaň. Varovat nás už mělo naprosto obrovský parkoviště, i když asi nebylo úplně plný, ono přece jen už není moc sezóna. Od cíle cesty jsme asi tři kilometry, nabízí se sice odvoz busem, ale pěšky by nám to mělo vyjít prý jen o něco déle (zajímavá matematika). Ale počasí přeje, slunce ve správným úhlu, tak jdeme. Voilá!

Ano, je to ikonický Le Mont Saint Michel. Cestou míjíme všudypřítomná kukuřičná pole, ovečky a taky pár ptáčků. Tohle je prý nějaký bělořit, říká Matěj.

Po souši se tam dojít nedá, i když jsme si mysleli, že při odlivu bychom to zkusili. Jenže od pevniny je odřízlý i řekou, takže je tu most, což je pohodlné. Jdeme tedy teď už po silnici, kterou sem od parkoviště proudí stovky a tisíce lidí. Huh. Teď po čtvrtý hodině už teda snad většina jde zpět, ale přesto je to masovka, plus do toho pendlujou ty busy, ze kterejch se vyvalí další hordy lidí. Už se tam blížíme!

Do městečka za hradbami se dá vejít zdarma, chceme vystoupat co nejvýš to půjde. Uličky jsou tu přirozeně velmi úzké, takže je to takovej trychtýř, kudy se valí davy, no to moc nedáváme.

Během pár minut strategii přehodnocujeme, vlastně se nám tu nechce být moc dlouho a procházet se ve štrůdlu katedrálou bysme nedali. Odbočujeme z hlavního tahu a daří se nám najít míň nacpanou část tohohle ostrovního městečka.

Dáme si tu s výhledem svačinku, pozorujeme racky a hada turistů plazícího se tam a zpět od pevniny. No helejte, jako je to fakt ikona a jsme rádi, že jsme to tu viděli, ale zároveň to je overturismus at its best. Buď sem jít nějak úplně mimo sezónu a večer či ráno, nebo se obrnit… Takže místo hezké, ten kopec je mnohem větší, než by si jeden myslel, ale ten zážitek máme ve výsledku maličko traumatický. Mně se nakonec nejvíc líbily ty pendlující autobusy, protože jsou obousměrný (nemaj se tu kde otočit), takže řidič přijede, vyloží lidi, a jako v tramvaji přejde na druhý konec busu a odjede.

Pěšky jdeme i zpět k autu (máme za dnešek hezkých 21 200 kroků, druhý nejvyšší počet za celý týden), platíme parking a docela rádi odjíždíme. Google nás milosrdně ihned navede na venkovskou silničku a uháníme na jih, zpět do Bretaně.

Dneska bydlíme ve Vitré a podle navigace bychom tam měli dojet kolem sedmé, tak jedem už rovnou tam, i když jsme ještě zatoužili po dekompresní procházce lesem nebo peelingu (teď odjíždíme od moře do vnitrozemí a tím je s peelingem konec). Ve Vitré nejprve nakupujeme v supermarketu večeři (pohledný pokladní jsou body plus) a pak jedem hledat byteček. Je to zcela v centru, takže chvilku hledáme parkování, ale to se povede. Pak podle pokynů hledáme na domě krabičku s klíči, což se nám pro změnu nedaří. Jak tam tak bloumáme kolem domu, všimne si nás starý pán rezident, evidentně tu takhle lidi bloudí častěji, a ke krabičce s klíčem nás zavede. Tak tady bysme ho nehledali!

Pak už jsme v bytě, dům je to prima, byteček pidi, ale útulnej. Nemáme dost, tak jdem ještě na procházku centrem a zase líbí!

Dominantou města je Chateau de Vitré, impozantní budova obehnaná obrovským příkopem, Matěj v západu slunce.

Doma Matěj udělá večeři, dneska kuskus, mozarella a salám Fuet, plus zas cider a mňam.

Takže počasí nám dneska přálo, viděli jsme toho zas spoustu a teď making memories, protože dnešní postýlka s jednou dekou ja jaksi ještě o trošku menší, než byla ta včera. Dobrou noc!

[ao3-knihomol]

R.

Opravdu by mě zajímalo, co pro tebe znamená slovo pomalu. Protože jsi řekl, že na to půjdeme pomalu a šel jsi na to rychlostí světla. Proč si chtěl hned hypotéku? A proč jsi mi posílal byty asi tak týden potom, co jsme spolu začali chodit? Víš, že mě to hrozně sralo? Říkala jsem ti, že se tom stěhování nechci bavit. Ale tys furt musel posílat ty byty.

Další věc, která mě totálně dostala byla, žes mi na jednu stranu říkal, jak mi věříš. A na druhou jsi mě každej den obviňoval z toho, že tě odkopnu. Proč jsi se mnou byl, když jsi mi nevěřil? Proč ses mi tady snažil nakecat, že nebudeme mít problémy, když už jsi se mnou problém měl a kterej jsem nezavinila?

Jo a víš co je super? Když se ti svěřím s tím, že mi moje bývalá kámoška nevěřila a chtěla furt něco dokazovat. Obviňovala mě z různých domnělých křivd. Říkala jsem ti, jak jsem se cítila špatně. A co uděláš ty? Obviňuješ mě, že tě opustím a že lžu! Když mi nejsi schopný věřit a otloukáš mi o hlavu, že jsem asi ku*va nebo co sis to o mě myslel, tak proč jsi se mnou chtěl být?

A taky ses mě ptal, jestli nechci být radši s tím nebo s tím. Proč sakra? Možná že si mě nechtěl. Možná že jsi mě chtěl pro chlubení se. Protože co mě na tobě zarazilo bylo, když jsi mi říkal, jak jsi každému říkal, že jdeš na oběd s přítelkyní. Bylo to tak? Chtěl jsi se mnou chodit, aby ses mohl chlubit, že sis dokázal najít holku?

Nevím, celé to bylo divné. Ten tvůj chlad. A několikrát jsem si všimla, že máš hnusné oči. Ne barva, ta byla normální. Ale několikrát jsem se ti podívala do očí a musela jsem couvnout, protože jsem tam viděla něco, co nedokážu identifikovat. Možná jsem se tě v tu chvíli i bála, kdo ví.

Celkově mám dojem, že jsi se mnou chodil jen proto, abys s někým chodil a bylo ti jedno, kdo jsem. Hlavně sis o mě dělal domněnky a pak ses hrozně divil, když jsem ti je vyvracela. Takže jo, myslím, že jsi možná doufal, že to mezi námi skončím. Možná proto ty kecy a že si mám najít lepšího.

[haneulgangnamacademy-rpg]

Peat

Jméno postavy: Jang Jinsik Pozice: Student Ročník: 3. ročník lékařské fakulty Národnost: Korea

Backstory: Jinsik se narodil v Soulu. Do úplné rodiny, matka je lékařka a otec je obchodník. Oba jeho rodiče mají náročné zaměstnání, proto s Jinsikem netráví tolik času kolik by on sám jen chtěl. Vždy měl doma ale někoho kdo ho dokázal podpořit, kdo mu vždy řekl že tam pro něj je. Byla to jejich paní na uklid, lomeno chůva. Jinsik již opravdu nepotřebuje péči chůvy, ale jako podporu jí stále využívá. Není to tak že by s rodiči neměl pěkný vztah, to rozhodně ne, jen není tolik času aby s nimi mohl všechno sdílet. Řekl by že tím ale nijak neutrpěl. Možná naopak, byl velice samostatný a naučil se řešit si problémy většinou sám. Pokud je to samozřejmě v jeho silách a nepotřebuje k tomu souhlas rodičů. Sám se popisuje jako někdo, kdo se dokáže vžít do jiných lidí a sdílet s nimi jejich pocity. Ať už jde o štěstí nebo smutek. Byl vždy velice empatický. Je velice přátelský a rád navazuje nové přátelství, nebojí se komunikace s lidmi a je vždy raději když může být ve společnosti více lidi. Když ho někdo nezná považuje ho za nesmělého, také si říkají že působí trochu neomaleným dojmem. Pokud ho ale někdo skutečně pozná, ví že je velice přátelský, aktivní a občas trochu zlomyslný. Většinou jen v dobrém slova smyslu. Rád zkouší vyvolávat v lidech radost a pokud to nezvladne slovy, nic podle něj nenavodí lepší náladu než teplé jídlo. Je si vědom i svých záporných vlastností. Nerad je přiznává ale ví že tam jsou. Často mu záleží co si o něm ostatní mysli, takže pár jeho přátel už dokonce řeklo, že než ho poznali neměli ho zrovna dvakrát v lásce. Je často nerozvážný a dřív mluví než přemýšlí. Jsou to všechno věci na kterých se snaží každý den pracovat. Střední škola pro nej nebyla prochazka růžovou zahradou, ale také ne peklo. Neprožíval žádnou šikanu, ale měl pocit že ho šikanuje jeho vlastní matikář. Teď s odstupem času musí uznat že mu to asi vážně úplně nešlo. Kdyby svého učitele někdy potkal možná by mu to i řekl, to by ale znamenalo že musí přiznat že měl pravdu a do toho by se mu taky úplně nechtělo. Na střední taky potkal svou první lasku. Byla to Američanka na výmenným pobytě. Byla tady skoro na celej rok a on měl pocit že vyhrál Jackpot. Klapalo jim to skvěle, sice šlo o první lasku, která nebyla zdaleka tak vážná jak si myslel. Když přišlo na odchod zpět do Ameriky zlomilo mu to srdíčko. Proto se nadále snaží udržovat vztah na dálku. Samozřejmě to vydrželo asi měsíc a z lásky na cely život bylo najednou jen zpráv. Po tomhle románku ještě párkrát randil, ale už to nebylo nic vážného. Pořad má asi trochu nezkaženou duši, že si myslí že potká tu pravou, kterou si následně vezme a budou mít spousty děti a žít spojeně až do smrti. Na holky přestal myslet jakmile nastoupil na vysokou, protože jestli si myslel že je střední náročná? Haneul kam po střední nastoupil mu teprve ukázala co znamená slovo náročné. Pomalu si zvyká co všechno musí vynaložit aby se dostal v žebříčku nejlepších studentů úplně nahoru.

Naštěstí už šplhá docela vysoko, pořád ale měl co zlepšovat a pracoval na tom dlouhé dny v knihovně. Nebyl to jen šprt co do noci sedí v knihovně, byl vášnivým plavce a měl v plánu se přihlásit do školního týmu. Zatím se k tomu ale nedostal, možná až bude vědět že všechny předměty zvládá na jednicku, protože by pak hrozilo že ho z týmu vyhodi a to by nedokázal rozdychat takové zklamání. Jeho rodiče ještě mají v pravidlech, že přesto že nemusí pracovat měl by mít brigadu. Aby se naučit vážit peněz a lidi co těžce pracuji cely den. Takže bral denní směny v jedné kavárně na rohu u školy. Mělo to své výhody. Přišel tak do styku se spousty studenty a měl přehled co, kdo, kde. Věděl pak koho uplatit šálkem kávy aby mu pomohl vypracovat domácí úkol. Nejspíš ta kavárna do teď neví proč tolik prodělává když má směnu Jinsik. Navštěvuje různé hodiny umění, rad chodí do tanečního studia, na zpět a hraje docela obstojně na kytaru. Celkově rád zkouší tyhle umělecké “srandy”. Chtěl studovat umění, ale samozřejmě o tom doma nikdo nechtěl ani slyšet. Jeho máma je lékařka a táta obchodník. Nakonec nastoupil na lékařskou fakultu. Bylo to vlastně asi takové nepsané pravidlo, pokud je někdo z rodičů úspěšný v nějakém oboru, tak nějak automaticky se očekává že ho bude jeho potomek následovat. Takže nastoupil na lékařskou fakultu a začalo se mu vlastně dost stýskat po matematice ze střední. Nakonec ale zvládá všechno docela dobře, není pořad nejlepší studentem, rozhodne nepatří ale mezi ty horší.

Facebook: Jang Jinsik

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 11 - Obyčejná budka

„Tohle prostě není fér,“ povzdechl si Tasse a odhrnul si vlasy z očí. Začínaly být trochu dlouhé, zatím ne tak, aby si je mohl zastrčit za ucho, ale dost na to, aby mu mohly překážet. Seděl na povaleném špalku a s velice otráveným výrazem vyhraboval zbytky starého hnízda z ptačí budky.

„Co? Že nás nepustěj na krok z Lesního hradu protože jsme v doupěti tý pavoučí holky omylem strávili čtrnáct dní? A já myslela, že ty na venkovní aktivity moc nejseš,“ uchechtla se Mara. 

„Však teď jsme venku, ne? Ale tak nějak jsem nečekal, že skončíme u tohohle. Čištění ptačích budek - vážně?“

„Blíží se zima, někdo ty opuštěný musí vyčistit a připravit na jaro.“

„Já vím,“ zabručel Tasse a pokusil se odfouknout neposedný pramen vlasů, který ho lechtal na čele. „A ostatní si tohle všechno odbyli před týdnem mezi tím, co nás hledali. Jenom… Nikdo mě tak úplně nepřipravil na to, že budu pracovat.“

Mara vyprskla. „To jako fakt? Počkej, doopravdy?! Na co tě pak teda připravovali?“ 

„Na studium?“

„A k čemu myslíš, že to studium vede?“

„…k vzdělání?“

„A k práci! Tomu se tady v řádu nevyhneš. Každýho tady učej, jak bejt co nejvíc samostatnej. I když jseš kluk z bohatý rodiny.“ Mara se zazubila. „Možná, že tohle je ten důvod, proč si ten tvůj vychovatel myslel, že to tady nezvládneš…“

„Já tě nesnáším.“

„To je mi úplně jasný.“

„Podáš mi další budku?“

„Ani nápad!“ prohlásila Mara. Ještě ani nedomluvila a už se natahovala pro jednu z budek, které jim bylinkáři v rámci údržby sundali ze stromu. „Tahle je pěkně těžká…“

„Nevadí, postarám se o ni!“

„Když myslíš…“ Mara budku zdvihla. „Jo, váží o něco víc než ty ostatní… Ale zase je o dost větší. Zajímalo by mě, co v ní hnízdilo…“

„Škoda, že v těch budkách nenechávají podpisy, co?“

„Ty doma normálně píšeš po stěnách? Navíc… zůstává tam po nich peří a tak, takže vlastně jo, něco jako podpis po sobě nechávaj.“

„Hmmm…“ přikývl Tasse zamyšleně. „Tak se podíváme, kdo se nám podepsat tady?“ poklepal na stříšku budky. Budka zasyčela.

„Um… Maro?“

Mara vzhlédla od budky, do jejíhož čištění se právě pustila. Tasse na stříšku zaklepal znovu. Budka opět zasyčela. 

„Tohle ptačí budky normálně nedělají, že ne?“

„Tak…třeba taková husa dovede syčet pěkně. Ale do obyčejný budky se husa nedostane…“

„To řekni téhleté!“

Tasse natáhl ruku a opatrně nadzvedl stříšku budky, aby viděl dovnitř. Z příšeří na něj zasvítil pár žhnoucích očí. Tasse jejich pohled opětoval.

„Ty nevypadáš jako husa…“

„Sssssss.“

„Co tam máš?“ vyzvídala Mara.

„Pojď se podívat!“

Mara odstrčila svou budku a znovu vyskočila na nohy. V mžiku byla u Tasseho a nakláněla se mu přes rameno. Ve škvíře mezi budkou a stříškou byly vidět oči jako řeřavé uhlíky navrchu šupinaté hlavy, z jejíž tlamy podrážděně šlehal rozeklaný jazyk.

„Had…?“

„Tohle nebude had,“ potřásl Tasse hlavou a pootevřel budku ještě o něco víc. „Podívej.“

Tvor v budce sice připomínal hada, ale byl výrazně mohutnější. Šupiny, na pohled hrubší než ty hadí, se mu duhově leskly a na zádech měl složená křídla připomínající netopýří. V  budce byl zaklíněný tak natěsno, až to vypadalo, že se dost možná nemůže ani hnout.“

„Vypadá to, že tu máme smoka. Vidíš? Má křídla a už i nohy.“

„Tak to jsem s tím hadem nebyla až tak daleko, co?“

„Vlastně ne. Kdo ví, jak dlouho v té budce byl, možná se tam dostal už v hadí podobě a jak rostl, nemohl se už dostat ven…“

„Představ si, že by tam dorost na draka,“ zamumlala Mara. 

„No nevím, podvyživeně sice nevypadá, ale potom, co si asi smlsl na ptácích, co tu budku obývali, tak asi moc další potravy očekávat nemohl. Ven se dostat nemohl a ptáci určitě nejsou tak hloupí, aby za ním do budky sami lezli. Četl jsem, že vydrží bez jídla docela dlouho, ale takhle by se té druhé stovky asi nedožil, aspoň ne v dobrém zdraví…“

„Co s ním teda? Zkusíme ho dostat ven?“

„Můžeme to zkusit… Pak ho vezmeme za mistrem Sestem, ten by mohl vědět, co s ním.“

Tasse odklopil stříšku budky úplně a zanořil do ní ruku. „Tak pojď, kamaráde, vytáhneme tě na světlo, ať se v té krabici moc- ÁÁÁÁÁU!“ zařval a odskočil od budky. Ruku prudce vytáhl a s ní i rozvášněného smoka, který se mu zakousl do předloktí. Na denním světle byl překrásný - hrál všemi barvami a z čela mu vyrůstal pár zlatavých růžků. Hrabal ve vzduchu krátkýma nohama a křídla, momentálně moc malá na to, aby s nimi mohl létat, se mu podrážděně škubala. 

„Sakra, Tasse!“ zaječela Mara. 

„Uh… mám ho?“ uchechtl se Tasse rozpačitě. 

„Nejsou tyhle potvory náhodou jedovatý?!“

„…možná?“

„Ty jseš takovej idiot!“

„Tohle snad nemyslíte vážně!“ zazněl dvorem hlas mistryně Luidgardy. „Vy jste se úplně zbláznili?! Maro, okamžitě přiveď mistra Sesta! Tasartire, ty se nehýbej, toho smoka z tebe musíme dostat dolů, ať do tebe nenapumpuje ještě víc jedu. Bohové, začínám mít pocit, že na vás dva budu muset víc dohlédnout!“