porcelainester

[porcelainester]

A protože jsme lidé a za dokonalost bychom si nechali servat kůži, vynalezl James Ayscough ochranná skla a mazaný Edward Scarlet jim dal rám.

Tak vznikly moderní sluneční brýle - značka ochrání Vás nejen před sluncem, ale především jejich užití předejde vrtošivým otázkám, když zrovna nemáte svůj den.

A tak působíme takřka dokonalým dojmem.

Slzy se stávají pouhým pojmem z románů Virginie Woolf.

[porcelainester]

30 days writing challenge 4/ 30

DAY 4: places you want to visit (místa, která chcete navštívit)

Sedíc na zapomenutém místě, kdesi na zápraží, kde se konec odpoledne v plné síle odráží o kamennou zídku, přemýšlím proč vlastně chceme některá místa navštívit. A proč nám někdy stačí vyrazit na lavičku do městského parku a jindy kupujeme letenky přes půl planety. Je snad tak důležité změnit úhel pohledu? Nebo nám stačí na několik dnů jiný vzduch do plic? Jak se zrodí plod, který s chutí nakousneme a pak nemluvíme o ničem jiném, než o touze a poznání. O poznání nových míst, kultur, dění, zvyků. Někdy jako bychom se neustále stažili být dokonalí, jen proto, abychom jednou za čas měli prostředky na to změnit místo, být na čas někým jiným. Neznámí v neznámém. Nebo pouze ukájíme svoji zvědavost?

Vzpomínám jak jsem si věšela vystříhané obrázky s motivem Paříže na stěny svého pokoje. Kdykoliv jsem zahlédla v některém z módních časopisů (jenž jsem v pubertě s vášní pravidelně odebírala) motiv Eiffelovy věže, Louveru a nebo jakékoliv pařížské galerie, lapala jsem po nůžkách a měla den zkrátka o kus lepší. Čím si můj obdiv právě ona mademoiselle Pari získala, jsem v té době absolutně netušila, stačil mi fakt, že existuje na Světě místo, které se mi zdá zkrátka dokonalé.

Ovšem, že francouzská metropole není bez chyb, tento fakt, jsem ale zjistila, až po návštěvě. Vzpomínám na ni s lákou, ale už ne slepou. V mém případě bych tedy řekla, že šlo o jakousi naději. V době, kdy jsem téměř každé ráno při líčení zabrousila pohledem do pravého dolního rohu zrcadla a upla veškerý svůj niterný svět na výjev, pro mě dokonalé ženy v dlouhém trenchcoatu, jak pózuje u drobného kulatého stolku s kávou, jsem neměla příliš šťasné bytí. Toužila jsem být jednou jako ona, alespoň na drobný okamžik, který bych si pak schovala kamsi do truhlice ve svém vnitřním paláci.

Zrcadlo pomalu zapadávalo prachem a obrázek vyšicovalo slunce ze střešního okna. V pokoji jsem bývala již málo, ostatní členové rodiny si z něj s radostí udělali odkladiště. Není divu, ona to vlastně byla spíš taková větší šatna. Až za několik měsíců po tom co usměvavá francouzska z obrázku skončila ve spalovně, mi kdosi zašeptal do ucha: “Mám pro Tebe překvapení!”

A opravdu, jakmile jsme se blížili k vysněnému místu, cítila jsem záplavu volnosti a byla oslněna naprosto vším. Od prvních croissantů - snězených ještě před Paříží na benzínce, po samolepky na pomočeném sloupu lampy veřejného osvětlení.Už samotný začátek celé výpravy se nesl v radostném duchu. Madam průvodkyně nás schraňovala jako slepice kuřata a nechyběli ani aktivní členové výpravy, jenž zaplnili místnost autobusu opileckými hláškami a vůní řízků. Pro mě to byl naprosto a čistě romantický výlet, neviděla jsem nic jiného než útulné kavárny, galerie, muzea, květinové parky a ráj mě na několik dní zaslíbený.

Hned co ráno zájezdový autobus zastavil jsme se vydali na první kávu. Následovalo bloumání po Orangerii a slunečná koupel v blízkém parku. Hodiny utíkali a já byla plná vůní, chutí, nadšení. Se západem slunce jsme popíjeli víno v jednom miniaturním podniku v oblasti Montmartre. A přes všechnu tu nádheru, jediným místem, které jsem si na závěr celého představení přála navštívit, zůstávala naše po mátě vonící kuchyně.

[porcelainester]

30 days writing challenge 3/ 30

DAY 3: a memory (paměť, vzpomínky)

Paměť je jako ostražitá kočka, v temné uličce si na Tebe ráda počká.

Tasí kopí nečekaně bez varování, započne hloubavé klování.

Klová nonšalantně do Tvé mysli, vyšle zvpomínkové posly.

Vzpomínky za deštivých jarních rán, připomínají Ti kdo je Tvůj pán.

Okusuje Tvoje šťavnaté rty a navádí Tě k uskutečnění msty.

Už zase svírá Tvoje ladné paže, chlad a surový prach káže.

Pije sladké dívčí sny, pálí naději jedné ženy.

Když praskají mraky ve švech, posílám nebesům tíživý povzdech.

Paměti ztrať se v temných uličkách, vzpomínky odejděte pryč po špičkách.

[porcelainester]

30 days writing challenge 2/ 30

DAY 2: things that makes you happy (věci, které Ti přinášejí radost)

Krouží si jako ptactvo, bílé, modré, lesklé, blesky, mžitky před očima vykreslují mi stezky.

Přicházím k vědomí, otevři svoje oči, poslouchej, vidím Tě jako pouštní orchidej.

Vnímám Tvoji chuť, vůni, zmatek, zase chováš se jako malý zmetek.

Kdy mě opustíš, abych mohla sebe pomstít? Co budeš dnes chtít?

Vypaluje mi svým žárem zorničky, chystá mým radostem pomníčky.

Aby jsi se naučila sebe ctít.

Nemůžu dál, nevím co si přát, abych mohla jít dál a radost Ti dát.

Je to dialog. Máte depresi, praví psycholog.

Nejsou kolem mé aury věci, co přinášejí mi radost, přeci. Měla bych se vykašlat na planné řeči.

Ale i sivé paraple se ve větru otáčí, moje oči si pouze okamžik popláčí.

Pak rozloučím se s ním, se strachem mým. Věřím, že nové, nepoznané objevím.

Zastaví se vlny emocí, světy rostoucí. Povolí má bedra žal nesoucí.

Obrazy mihají se za oknem, vůbec nevadí pokud dnes zmoknem.

Všechny věci si odpouštím, džbán zas čistou vodou napustím.

Políbíš letmo mé rty, jsi to Ty. Zaléváš ve mě květinu radosti.

Pohlédnu na scenérii dobře nám známou, zaprášené stěny se pod třepotající září lámou.

Úhel pohledu a vnitřní naladění, ovlivňují pouze radostné dění.

Důležité je naše chtění, touha po rozechvění.

Dává se do pohybu, nemám o ničem nejmenší pochybu.

Radost přichází, tam kde strach za kamenný roch zachází. Moje tělo, mysl, změnou prochází.

Odpověď na otázku, jaké věci Ti radost přináší, si zatím špaček tajně do roklin pomněnkových odnáší.

[porcelainester]

30 days writing challenge 1/ 30

DEN 1 - Na téma: Popište svoji osobnost

Začínal školní rok a protože naší třídě byla přidělena nová třídní učitelka, neváhala a hned začala se slovy: “Vítám vás v novém školním roce a zároveň doufám, že to spolu v klidu zvládneme. Pro začátek se představíme.” Pak začala číst jména z třídní knihy v červených ulepených deskách. A protože v béčku, kam jsem byla zařazena (obyčejná třída pro děti co nehráli na hudební nástroj ani se zapáleně nevěnovali sportu a neb byli jen z průměrných rodinných poměrů), nebylo dítě jehož příjmení by začínalo na magické písmeno “A”, celý seznam se četl počínaje písmenem “B”. “Tak Bisová Natálie k tabuli,” s nalepeným úsměvem se rozhlédla po rozdováděné třídě, páchnoucí po starém salámu a upocených nohách. A mě vrazila kudlu přímo do středu rychle se vzdouvající a zase klesající hrudě. Pak všichni ztichli a jen dvojice super girls sedící v druhé lavici si cosi špitla. S roztřepanýma rukama a lehce pokropena potem jsem se pomalu zvedla ze židle u lavice úplně na konci řady u okna. Se skřípáním starých parket jsem došla k tabuli a zakymácela se nejistotou jako bych v sobě měla pul litr vodky. Tu jsem ve svých dvanácti pochopitelně ještě nikdy ani neochutnala, říci pro mě alespoň svoje jméno bylo nesmírně těžké, natož se představit nějak hlouběji. Tichým hlasem nakonec pronáším své jméno a třídní hlahol nabírá na voltáži.

Útočící teplo, vysávajíc elegantnost pomalu sláblo. Jemný silon halil pomyslnou bublinu festivalového Brna. Zakrýval tak veškeré nedokonalosti a poskytoval alibi všem opilcům na Hlavním nádraží. S vzdušným krokem jsme míjeli lačné pohledy napudrovaných posilkářů, emočně načančaných pubertálních holčiček, znuděných hipsterů a podivínů v roztrhaných kabátech.

Zachytila jsem jeho pohled a hned mi bylo jasné, že on i partička vedle něj působí v pohodě. “Kam jdeš,” volal kamarád k mými mizejícím zádům davu. Během chvilky jsme stáli u trojice kamarádů na nádvoří galerie. “Dobrý den, já jsem Natálie,” podávám si s nimi ruku a s tím co se opírá o hranu parapetu barokního okna držím stisk o něco déle.

“Hele ona je fakt divná a jak se jí třepou ruce,” směje se Lucka a Gábina ze třetí lavice se hned přidává.

“Vypadá sympaticky, vy se, už od někud znáte?” Ptá se nejstarší z partičky kamarádů toho v tmavě modrém tričku.

“Tak nám ještě něco o sobě řekni, co tě baví, jaké máš kroužky, čím by jsi chtěla být, až vyrosteš,” zpražila mě přes tenké brýle paní učitelka.

Suchým hrdlem jsem ze sebe vysypala: ”Ráda maluji, s oblibou čtu knížky, třeba teď mám rozečtený čtvrtý díl Harryho Pottera.”

Ozvala se další vlna smíchu.

Vrátila jsem se z návštěvy toalety v přilehlé kavárně a cestou vzala ještě jedu velkou dvanáctku. Usmála jsem se, pořád tam stáli. Napila jsem se piva a nabídla hlt tomu se zářivýma očima.“Fitzgerald zní zajímavě, četla jsi Gatsbyho?” Polkl a jeho pohled se mi vrýval do hlavy.“Ano, jedna z mých oblíbených knížek, ale věděl jsi, že první Francisův román nebyl Krásní a prokletí, ale je jím titul Na prahu ráje,” pronesla jsem.

A skok zpět.

“Ráda bych jednou byla módní návrhářkou a měla vlastní firmu,” huhlala jsem do země.“Dobře běž si sednout,” drahá paní učitelka si polkla a hned se dala do čtení dalšího jména z daadvaceti místného seznamu.

“Víš píšu jenom do šuplíku a obrazy mám u matky ve sklepě, prý jí zabírají místo a nemá si kam dát sezóní boty,” usmála jsem se na něj na rudo namalovanými rty.

V téhle chvíli jsem měla pocit, že se nemusím úpěnlivě představovat, dávat si pozor na jazyk, zapůsobit. Na druhou stranu jsem cítila jak každé mé slovo vnímá.

Později jsem muži s chlapeckým úsměvem vyprávěla o drobných momentech, popisovala jsem mu jak jsem během letní brigády ráda sedávala na schodech kavárny, zatímco se nahříval kávovar a poslouchala hukot přijíždějících trhovců. Líčila jsem mu svoji nebojácnost a kladla důraz na fakt, že se o sebe dokážu postarat. Při čechrání jeho vlasů, popisovala svoji lásku k umění. A během večerů s dlouhou svící se svěřila jak jsem bývala ustrašená, vždy snaživá a až přehnaně pečlivá.

“Neměla jsem žádné kamarády, ale ráda jsem chodila na procházky do polí a sbírala meruňky,” v této chvíli mezi potáhnutím z úzké cigarety jsem se tomu smála.

A zatímco v téhle části mého života mi charizmatický čtyřicátník slíbával rtěnku a obdivoval moji výřečnost a přehled, v jiném časoprostoru na mě křičela má matka.“Vypadáš jak škatula v těch šatech, jak na starou rašplu. A co to nádobí?” Ani se na mě nepodívala, jsem křičela a létala po bytě jako zmatený sršeň.Podívala jsem se na sebe do zrcadla, viděla jsem dospívající dívku, co se za každou cenu snaží být již dospělou, aby mohla pryč. Rezavé vlasy v uhlazeném drdolu, pouzdrové černé šaty a sako s možná až příliš dlouhými rukávy. Byla to klidná, pečlivá dívka, ráda vnímala detaily, pozorovala okolí a vysnívala si všemožné příběhy.

“Lásko, v těch šatech vypadáš nádherně. Ještě si vezmu svetr a můžeme vyrazit,” volal na mě můj muž z předsíně, zatímco jsem si vázala ještě polo-vlhké vlasy do drdolu.

“Co to jako má bejt?” Měřila si tmavýma očima obrázek v levném rámečku z IKEA. “To je v parku, je to malované akvarelem,” hlesla jsem. “Hm, takovou pitomost nikomu dát nemůžeš,” rozhodla matka a hodila objekt do koše. “A usměj se trochu, jseš furt nějaká přešlá, bledá,” natáhla se pro Ibalgin a tvářenku. Růžovou pilulku lupla do sebe a líčidlo hodila směrem ke mě: ”Se aspoň namaluj, když už jseš takový kopyto. Lenka, ta od Marty, vyhrála včera maraton v běhu.”

“Počkej, cože to je ono? Woow,” s nadšením koukal na plátno a hladil mě přitom na levé paži.“Jsi úžasná a pozorná, nikdy na nic nezapomeneš,” chválil mě manžel.

Napila jsem se kyselé kávy a pohlédla z okna. Pořád obdivuji drobné detaily, města, přírody, vesmíru.

“Jseš přecitlivělá, si dej radši víno a dej mi pokoj,” koulel očima můj bývalý přítel, když jsem mu horečnatě vysvětlovala, že musíme udělat změnu a polovičatá práce je k ničemu. V té době jsme se spolu snažili založit kavárnu.

“Jste velmi citlivá, vnímáte detaily a to se v naší branži hodí,” napřáhl ke mě svoji pravici, můj šéf.

Ještě jsem si dala hlt kyselého espressa. Jsem citlivá, povzdechla jsem si. Čas ubalit si cigaretu.

Někdy nepromluvím několik hodin a soustředěně tvořím, jindy nad cappuccinem máchám rukama a zpěvným hlasitým hlasem vyprávím kamarádce o spontální výpravě do zahraničí. Občas si přeji být neviditelná, třeba když procházím kolem pivnice na Jakubáku a cítím jak mi místí štamgasti čumí na prdel. Jindy bych zas rozmetala celou svoji energii kolem sebe, až do nebes a zapáleně prodiskutovala všechny možné cesty, způsoby a zhodnotila veškeré informace. Zcela dobrovolně a s oblibou občas propadám melancholii. Mým zaručeným lékem na lepší náladu jsou Red Hot Chili Peppers a věřím, že kočky čtou myšlenky. Musím mít kolem sebe organizovaný chaos a znervózňují mě křivé věci. Moji nejoblíbenější časovou kapslí je čas mezi koncem odpoledne a začínajícím večerem, v letních měsících obzvláště, když utichá žár dne, ale ještě nedivočí noční jezinky. Každé pečivo ulamuji, nikdy nic nezapíjím kávou ani ničím jiným, způsobuje to žaludeční vředy. Jako první se ráno napiju čisté vody, pak kávy a až pak sním sousto čehokoliv. Rovnám a vyhlazuji obaly od čokolád, mám sbírku drobností. Dodnes mě drží samolepková obsese. Poslouchám ve sluchátkách rock nebo metal, zatímco mi klapou lodičky o rozbité chodníky, cestou na schůzku. Nikdy nic nedoslazuji, nedosoluji, myslím, že život je hezký sám o sobě.

Každý mě vnímá jinak, skrze sebe a skrze naše společně prožité situace. A já zas jeho. V něčem je tento fakt úžasný. Jsme chodící zrcadla. Nemáte ten pocit?

[porcelainester]

Trénink dělá mistra. Platí totéž u psaní? Pojďme zkusit 30 ti denní výzvu.

[porcelainester]

1/ 6/ 023

Už si přesné detaily nepamatuji, jestli měl na křídlech černé proužky a nebo byl jen oranžový. Možná to byl spíše jemný bělásek. Přesné datum bych si snad mohla pouze vymyslet. Bylo teplo, tlačily mě boty, na rtech jsem měla suchý prach. Právě jsem absolvovala jednu z těch takzvaných očistných procházek, abych si trochu vyčistila hlavu a protáhla ztuhlá záda. Myslím, že mi bylo dvanáct a nebo třináct, čtrnáct - by bylo moc, to jsem už byla velká holka, nebo jsem se jí alespoň snažila být. I když tyto očistné procházky po přilehlích polňačkách a mezi městskými zahrádkami, neměly sebemenší detoxikující účinek, byly jednoduše součástí mého světa. Ponejvíc jsem poslouchala nějakou hudby, pořád dokola, protože Apple Music ani Spotify v té době snad ještě nebylo ani v hlavách svých zakladatelů. A stáhnout kvalitní sound nebylo v některých případech prostě možné. Většinou jsem si stejně ujela na jedné skladbě a pouštěla si ji klidně i desetkrát za den. I tenkrát jsem byla prostě takový podivín a na maloměsto dle některých opravdový extrém. Především, když jsem si na sebe dala černý klobouk, černé šaty a mohutné šněrovací boty. Jindy jsem si zas vykračovala v lodičkách a květovaných šatech, asi abych si připadala víc dospělá. Trochu jsem se plácala ve vnitřním chaosu a sebepoznání, asi jako většina dětí v mém věku. Otázka kdo jsem, byla na denním pořádku. Ptala jsem se stromů, kreseb co jsem čmárala do deníku i nesčetných osamělých západů slunce, které jsem pozorovala skrze síť proti hmyzu v otevřeném okně svého na fialovo vymalovaném pokoji. S oblibou jsem si vytvářela různé příběhy o tom jak jsem velká a úspěšná holka, jednou z tohohle města odejdu a už se nikdy nevrátím. Malovala jsem si nonšlantní kulisy svého dospělého života, budu sebevědomá, budu lidem přát hezký den, nosit hezké šaty a psát romány. Na klíně mi bude sedět kocour, hrát jazz z gramofonové desky a pít budu výběrovou kávu. Budu mít milujícího muže, pro nějž budu múzou. Půjdu si za svým. Budu mít svoji firmu nebo tak něco. A s kamarádkama si budeme posílat dopisy z cest a dovolených. Už pár let uběhlo. Více než pár. Jsem oficiálné dospělá, již nějakou dobu. Ze začátku ta doba byla kratší, teď je již delší. A i když po mě někdy, když jsem bez make-upu chtějí v trafice občanku, jsem ženou. Ovšem ne tak odvážnou jako jsem si vysnila. Pořád se učím, dělám chyby, brečím u Atlasu mraků a někdy bych raději zalezla do kanálu. Ale jsem už velká holka. Před čtyřmi lety jsem se odstěhovala a miluju svoje nové město. Cítím se tu doma. Každé ráno i večer mi vklínu přede mourovatý kocour. Při psaní piju kafe, někdy kyselejší, jindy tak akorát. Na očistné procházky, už tolik nechodím. Spíše hledám skulinu v čase, moment kdy se zašiju v poloprázdné retro kavárně, vypnu wi-fi a jen píšu. Moje procházky jsou teď více konstruktivní a méně melancholické. Jednou jsem přemýšlela, proč jsem dříve tolik utíkala. A od čeho. Zřejmě od své matky a maloměstských, vlezlích názorů sousedů a spoluobčanů. Snad se hledáme celý život, poznáváme sebe, své partnery, děti a učime se vycházet se svoji rodinou. Jen se tak nadechnout, rozhlédnout se kolem. Právě mě šimrají první teplé paprsky letošního léta, sedím na zahrádce před kavárnou. Jsem. A pouhé bytí někdy stačí. I když jistá zapojenost vědomí a konání jsou nezbytné, některé situace a odpovědi k nám prostě přicházejí sami. Nikoli bez důvodu, ale na některé odpovědi se nemůže spěchat. A tak se stále seznamuji s tou holkou co vidím ráno v zrcadle, češu její skořicové vlasy, maluju její seschlé rty. Vyprávím jí další a další příběhy. Jsem s ní když radostně poskakuje i když nese na svých bedrech všechnu tíhu světa. Detaily mohou být obohacující a nebo zbytečné. Odpověď může být v celé své kráse vykreslena v jednoduchosti. V jednom slunečném odpoledi, v rozlitém cappucinu a nebo s úsměvu co jsem spatřila v odlesku jedné z výloh.

[porcelainester]

Ukradené chvilky z porcelánu, duše otevřená pro další ránu.

Raději zaleze do houští, kde i mravenci chyby odpouští.

[porcelainester]

💋

[porcelainester]

Boty ty co udávají rytmus tvého života.

Už je nemáš.

Nechala jsi je na víku popelnice, na rohu ulice.

[porcelainester]

Ten okamžik mezi odpoledním švitořením a večerním rozjímáním nad červeným vínem.

[porcelainester]

Malé věci, ty které dělají mi radost přeci.

Rtěnku dáš si na rty a rázem jsi to ty, lžeš si.

Seschlé dlaně, hýbou se v ranním svitu ladně.

Češou rudě vlasy, zpívají něžné hlasy.

Dlouhé popíjení kávy za zvuků šustící trávy.

Je tu sobota, venku probíhajíc holota.

[porcelainester]

probuď svoji mysl/ 2023

[porcelainester]

Litomyšl/ 2023

[porcelainester]

Páteční play list

Řekla bych, že jsem se dnes po období takzvaného sucha a napětí, až praskala mi suchá kůže na dlaních, rozhodla propadnout depresi. Záhy si uvědomuji čistý fakt a sice, že deprese vypadá jinak. V jejích chodbách jsem bydlela, nebydlím. Jen dávám volnost sedící žábě na mém přívodu serotoninu. Chce se jí brečet a tak pouštím Joy Division a na okamžik se mi z rudých očí od kouře spustí pár slz. Tečou po tváři a ta pachuť co byla předtím nějak mizí. Jisté body se nemění, ale i samotná realita se mění. Emoce proudí jako vítr. Po krátkém spočinutí se zatuchlou myšlenkou beznaděje (co když se mi to nepodaří, jsem dost dobrá?, třepou se mi ruce, sedím tu ještě v županu - je 9:55), zas prostor nabývá na barvách. Do sluchátek mi skočil song od Def Leppard, automaticky mi začínají cukat ramena do rytmu. Pomíjivost každé emoce a momentu, dokáže okamžikům dát i ubrat na jejich vážnosti. Právě se mi vybavila vzpomínka na první procházku po ulicích noční Budapeště. Když jsem všude viděla ty nonšalantní osvětlené sochy přála jsem si v tomto okamžiku spočinout o něco déle než li noc povolovala. Přišlo rozednění a spolu s ním opojná vůně kávy.

Jindy cestuju dál, do svého chladného dětského pokoje. Sedím na kostnatém zadku, opřena o ledovou, bílou skříň. Nic se neděje. Svírám prázdnotu. Nikdo a nic, krom mé mysli, nebo spíše toho ošuntělého poutníka v šedivé kápy - jak si někdy představuji své vnitřní já - mě nenutí, abych se k takovým výjevům vracela. Tohle je ten klíč, uvědomění si, že my jsme režiséry a scénáristy své vlastní reality. Chvíle mohou nabývat na sladkosti, slanosti a taky trpkosti. A mění se stejně jako přepínající se play list.

Slyším jak sametově a se sexy silou v hlase frontman kapely Foto Fighters zpívá “Another one who believes?”, “Another one who deceive?”. Je na Tobě zda li se rozhodneš věřit a čemu, komu, v co. A jsi upřímný/a, sám sobě? Nebo si vytváříš falešné dveře a tvrdíš, že ke všem máš zlaté klíče?

Uvědomuji si jak malá, slizká žabka zvedá obtloustlou prdel a poskakuje dál, směrem k exitu z mé hlavy. Beru do rukou ležící mobil a přepínám na Laid Back - Bakerman, ještě si k tomu ubalím cigaretu - dobrý nápad, směje se vetchý poutník, až se mu zalesknou zažloutlé oči a vyskakují všechny seschlé vrásky. Ještě jsem vychladlý šálek naplnila černou kávou a přitom si udělala pár tanečních otoček. Balím vlhký Virginský tabák, “slow down, take it easy"… Odpaluji cigaretu, spouští se topení a za okny se šklebí vševědné slunko. Krásné páteční dopoledne. Protože jenom - “Bakerman is baking bread”, protože “o nic nejde”, protože je tu další neopakovatelný moment. Viď, Ester, záleží jenom na Tobě jak ochočíš svoji kočku v hlavě a nebo kolik volnosti a lásky jí věnuješ. Tak hýbu boky a odvracím od temných cest své kroky. “You’ve got to cool down, take it easy, You’ve got to cool down, relax, take it easy, Slow down (slow down), relax (relax), It’s too late to worry, Slow down (slow down), Take it easy…”. A ten sound na konci. Pro jistotu si dám ještě jednou repeat.

Podívejme se jak se máš - “Sagabona kunjani wena”. “Futhi uzoba kanjani esikhathini esincane?” Jak se budeš mít za chvíli?

[porcelainester]

ponava/ 2019

[porcelainester]

Les

Je to žití, je to vřelé obejmutí. Přijetí i zdánlivých objetí. Jsou to rozcuchané vlasy a nevinným zlatem poseté obilné klasy. Les co sám dobrovolně voní, během toho co smogem opojená mysl slzy roní. Stále věrná, ničím neměnná je lesní cesta větrná. Bořím boty do bláta a už mě tolik netíží systémová ztráta. S pomněnkami před nosem, nepřijde nikdo zkrátka, ani zaslepená kráska. Je to totiž lesní láska.