#zugspitz ultratrail

[doa-et]

Race Report: Zugspitz Ultratrail, 2017

I decided to run the 102km alpine race Zugspitz Ultratrail in preparation for UTMB, to get in some serious climbing, which is difficult in flat Sweden. It is also a Western States 100 qualifying race, which made it just more attractive.

The previous year, I ran the Lavaredo 120k and Tierra Arctic Ultra 120k. Both races went pretty well overall, but there were low points, death marches, DNF temptations, dawdling at aid station and at especially Lavaredo, snail-paced climbing with constant stops to catch my breath. There was a lot to improve. In other words, my confidence wasn’t very high and doing all my hill training on a steep 90m hill in Stockholm wasn’t that reassuring. Apart from my insecurities about long climbs at high altitudes, I felt I haven’t really nailed my nutrition in any 15+ hour race so far. I usually relied on gels and Tailwind, which often led to getting really tired of them after a few hours and becoming rather sloppy with eating and resorting to cola after a few energy dips. My goal for the race was to start conservatively and finish strong, especially considering the profile of the course which had 2/3 of the total climbing in the first half of the race:

To get the Western States qualifier I’d have to run under 22 hours. My A-goal was to stay below 18, mostly so that I could still get a good night of sleep post-race. Regarding nutrition, I planned on eating more salt from the beginning and listening to my body’s signal for hunger, rather than counting and forcing in calories like clockwork. Having heard great things about the aid stations, I looked forward to eating as much real food as possible. My friend Martin and I arrived in Garmisch-Patenkirchen on Thursday and headed to Grainau to pick up our bibs and join the pasta party on Friday. It was clear that ZUT is an efficiently and professionally organised event. No queues or stressed out volunteers were in sight despite thousands of runners on location picking up their start numbers for 5 different races and their free spaghetti.

After checking the gear for the last time and a few non-alcoholic beers later (another new strategy, the non-alcoholic part, not the beer), I slept surprisingly well for almost 7 hours until the alarm went off at 5am. Two hours later we were lined up at the start line.

The gun went off (not sure if there was a gun involved actually), a Bavarian marching band(!) led the 500 runners through the village for 300 meters.  After a few kilometres we entered the forest and the path inclined into a long but not too steep uphill. I tried to stick to my “smart” conservative approach as much as possible, walking all uphills to keep it as light and easy as possible, avoiding heavy breathing and lactic acid in my legs. Rushing the start to avoid queuing later on wasn’t really necessary as the first 10-20 or so km was on relatively wide hiking paths. Eventually the endless uphill was interrupted by steep downhill sections to be followed by similar steep uphill passages on single tracks and ski pistes. It became obvious that the course is quite technical and rugged. I tried to find the right balance on the downhills to save my legs by neither slowing down and breaking too much nor running down as if stung by bees.

Martin seemed to have a great day and kept running 50-100 meters in front of me most of the time. Was he trying to drag me, pushing me to running faster?  I felt good but cautious after an epic bonk 40-50km into Lavaredo last year so I tried to ignore him as much as possible and told him to not hold back or wait for me at the next aid station. I really wanted to be able to run the 25km flat part later in the race. We usually have a fairly loose commitment of sticking together as long as it feels natural and no one is having a major crisis. I love the company of good friends in races but have become a bit more aware of the importance of running my own race lately. It’s impossible to synchronise the high and low points in long races and sticking to the lowest common pace isn’t a smart strategy when you have a time goal.

We would however stay together for another 20-30 km and the long uphill to the highest point of the race became a very enjoyable hike. The aid stations were fantastic, loaded with fresh fruits, broth, cheese, sandwiches and cake. I stuck to eating real food, Scratch labs sport drink, and nibbled on some Powerbar chews. The Gu gels were left untouched for the entire duration of the race. We took a lot of photos of the landscape which was slowly shifting from forest, green grass with the sound of cowbells to more rugged high alpine environment.

There were two major climbs and descents before the half way point and even though my muscles were a bit tight, I felt good and the steep 1000 meter descent into the 55km aid and drop bag station was great adrenaline inducing fun. I had lost Martin a while ago on the uphill as he struggled a little with nagging knee and a slight loss of energy. I messaged my girlfriend in Stockholm to send some pictures and videos and to tell her that everything was fine. I also took the opportunity to check for placement (49th) and Martin’s position to evaluate if it was worth waiting for him at the next aid station or continue onto my own race. He was apparently some 20-30 minutes behind, a little too long to wait. I felt great coming into the drop bag station at 55km, changed my shirt, charged my watch for 10 minutes and ate and drank all I could. I rushed off maybe a bit to eagerly as I noticed three kilometres later that I had left my poles at the station. I ran 100 meters back, did some quick sloppy math and decided poles weren’t worth 30 minutes of extra running. I wasn’t too experienced with poles and doubted they were making me any faster. Of course, they certainly helped in keeping some leg and back muscles stay upright on uphills. But the next 25 kilometres were going to be flat and I wouldn’t have to worry until 85k and probably could grind it out in the end.

With considerably fresh legs and high spirits I ran through the flat valley, passed quite a few runners. I repeatedly checked my placement with my girlfriend. After hearing that I was at the 30th position 70 km in, a bit of competitiveness kicked in and motivated me to push further. The course slowly turned to be more hilly but also more spectacular. A few steep canyons on mostly forest switch backs and ridges later, the last 1200m uphill started. It was a steep and endless endeavour but I felt still great and kept passing a couple of runners on my now pole-less hike. The upper part of the hill was a 7km loop. Knowing that the middle of the loop also was the peak and beginning of the final steep downhill helped me march on without wasting time at the 87k aid station. By the time I hit Alpspitzbahn Bergstation at 92km, all the climbing for the day were behind me and I entered an almost too glorious, victorious state of mind. There was still 1300 meters to descend over 8km, but I felt pretty confident and planned to hammer down the hill as quickly as possible. It was getting cold at the top and darkness was approaching. I put on my jacket, gloves and headlamp and rushed off.

I made the decision to switch my 700 Lumen NAO for a much lighter 300 Lumen Black Diamond Spot before the race but I regretted that choice after a few meters in the dark. The upper part of the single track was covered in fist sized rocks, the lower forest part in mud, roots and steps and every extra light illuminating the ground would have helped. I tried to keep a running pace while staying cautious. The last thing I would need is falling off a cliff or breaking my legs after a tumble. I passed a lot of people, most of them running the shorter 80k Supertrail XL. Finally after 40 minutes I reached the outskirts of Grainau and having 2km of paved roads left I started to run as hard as I could to finish in 15 hours and 38 minutes (21th overall finish/19th in group). Celebrations were in order and I cheerfully drank 3 beers while mulling over the results. Shaving off more than two hours from my time goal was unexpected but more importantly, I succeeded in following through with my goals for nutrition and strong finish. Martin also stayed well below our 18 hour goal although he had to use his poles as crutches to descend the mountain to support his bad knee. The Zugspitz Ultratrail is a memorable race both in its beauty and difficulty. It’s also a well organised event with fantastic volunteers and aid stations and offers 5 different distances 25 to 100km - suitable for almost every runner. I recommend it!

[auffimuasi]

Zugspitz Ultratrail wird auf 15. bis 17. Juli 2022 verschoben

Zugspitz Ultratrail wird auf 15. bis 17. Juli 2022 verschoben

Der ursprünglich für den 17. bis 19. Juni 2022 angesetzte Salomon Zugspitz Ultratrail powered by Ledlenser wird auf den 15. bis 17. Juli 2022 verschoben. Grund ist der kurzfristig von der neuen Bundesregierung für Ende Juni angesetzte G 7 Gipfel in Schloß Elmau bei Garmisch-Partenkirchen. Dies hat die Bundesregierung in einer Pressemitteilung vom 14. Dezember offiziell bestätigt. Die konkreten…

[demmelmaier-wellness-coachs-hn]

. . . #wellnescoach #herbalifenutrition #nutrition #fitmom #lifestyle #gym #focus #fitness #teatime #prlife #bodyfulledbyherbalife #consistency #motivation #health #wellness #healthylifestyle #healthcoach #gymvirtual #fitnessmotivation #pilates #runner #nutritioncoach #gymnastics #healthlifestyle #inspiración #wellnescoachwanted #wellnescoachingonline #wellnescoacharoundtheworld #wellnescoachherbalife #wellnescoaching Hashtags sind mit @hashtaginspectr generiert (hier: Grainau Zugspitz Ultratrail) https://www.instagram.com/p/CE1-YmbIigp/?igshid=1b2771skyqfae

[patrickccaron]

Looking back at this year, it’s been quite a rollercoaster of experiences and emotions. Running brought me to many new places, introduced me to some really special people, and taught me numerous lessons along the way. Although I appreciate the presence of structure in my life and I have always set goals to help me get to where I want to be, I generally avoid making long term plans, as I know life and the world around me is always shifting. As much as we want to control all aspects of our lives, adaptability is essential, and something I am trying to become more accustomed to practicing. At times, I find myself being disappointed about how certain things pan out, what could have been, or what could not have been. Although I give those feelings some attention and thought, I try my best not to let them linger as I’ve been gifted with some incredible and transformative experiences as a result of the paths I’ve chosen or have found myself being guided toward. There’s so much in life to celebrate and be appreciative of, and I’m glad I can share it with so many people. To everyone who’s supported me throughout the year, thank you, and I hope I’ve been able to provide similar support in return! . When it comes to racing, here are a few of this year’s highlights (definitely a mix of terrain and distances, with each endeavor enjoyable in its own unique way!): . New Year’s Day Boston Marathon TARCtic Frozen Yeti Trail Race ~🥇(CR) New Bedford 13.1M ~ New PR Boston Marathon ~ New PR North Face Endurance Challenge 50 Miler ~🥇 Chestnut Hill Farm Trail Run ~🥇(CR) Zugspitze Ultratrail Independence Day 5K ~🥇 East End Trail Race ~🥇(CR) Bad Little Trail Run ~🥇(CR) Cadillac Doubleback FKT Wildlands Trail Run ~🥇(CR) Frenchman Bay (Conservancy) Autumn Trail Race ~🥇(CR) Moosehorn Ghost Run Half Marathon ~🥇(CR) Bold Coast Bash Trail Race 20M ~🥇(CR) Franklin Park Turkey Trot ~🥇(CR) . Also, a huge thank you to the brands who have supported my athletic dreams and been there with me every step of the way. Your kindness and belief in me are greatly appreciated! . @Salomon @Suunto @DrymaxSocks @InsideTracker @TriggerPin . 📸 @keeler.photographic https://www.instagram.com/p/B6uBVvOnrPN/?igshid=w04tx0suai9t

[jitkarichterova-blog]

V cíli Zugspitz Ultratrailu

Sepsáno pr běhej.com: https://www.behej.com/clanek/12912-serial-v-cili-zugspitz-ultratrailu-rozhodne-zazitek-z-nejlepsich

Zugspitz Ultratrail. Po několika měsících tréninku a těšení se, nastal konečně víkend závodu. Téměř 40 kilometrů a 1 896 metrů převýšení slibovalo skvělý zážitek, ale i velkou dřinu, která se neobejde bez bolesti. Není proto divu, že s vyčerpáním po státnicích jsem do Grainau přijížděla se směsicí nervozních a natěšených pocitů.

Navzdory všem malérům během tréninku jsem si Zugspitz Ultratrail opravdu užila. Nejenom samotným zážitkem a dojmy, ale i organizačně se rozhodně řadí mezi moje top 3 závody. Zugspitz se pro mě navíc nesl v duchu několika poprvé.

Poprvé mi závod v horách nepropršel, poprvé jsem běžela v Alpách 40 km, poprvé jsem v kopcích nezdržovala, ale naopak si vyzkoušela, jaké to je na úzkých alpských cestičkách předbíhat, poprvé jsem viděla během závodu u úrazu zasahovat helikoptéru, poprvé jsem se umístila v nejlepší třetině v kategorii a čtvrtině v rámci žen celkově a poprvé jsem nejela na závod sama, ale s jinými běžci, jejichž společnost celý závod zpestřovala a zpříjemňovala.

V den závodu jsme se dostali na start závodu do Mittenwaldu a zařadili jsme se do fronty na startovní koridor. Organizátoři byli při kontrolách nesmlouvaví, museli jsme prokázat, že s sebou máme mapu, dlouhé rukávy, lékárničku, rezervní litr tekutin, termodeku a dokonce podepsané veškeré jídlo. Tak se stalo, že když jsem dobalila můj minibatůžek, vážil asi čtyři kila. A jakoby té váhy nebylo dost, moje příšerné, původně pouze provizorní trekové hole s přiléhavým názvem “hekla” přidávaly další dobré kilo.

Ve startovním koridoru se rozhodně necpu nijak dopředu, stále netuším, jak mi to půjde, jsem nejistá a myslím si na čas pod sedm hodin. Řadím se tak někam na začátek poslední třetiny. To se mi trochu vymstí, když se na druhém kilometru naštosujeme na prvním úzkém stoupání a občas skoro stojíme frontu. Naštěstí se brzy protrhá a na širší cestě kolem jezer si už můžu běžet svým pohodovým tempem. Snažím se šetřit síly a běžím naprosto na pohodu, i tak se mi ale daří předbíhat. Asi jsem se přeci jenom zařadila v koridoru moc dozadu.

Na první občerstvovačce jen popadnu meloun a ani se nezastavuju, byla na mě příliš brzy, asi po 5 km, a vlastních zásob jsem měla dostatek. Cesta pokračovala po mírných kopečcích, spíš ale vlnkách, tady ještě byla hodně běhavá, a tak jsem dál povětšinou ke svému překvapení předbíhala. Dokonce i z prvního točitého a prudkého seběhu, který ale nebyl příliš technický, se mi dařilo předbíhat.

Zanedlouho se objevilo první větší stoupání od hlubokého kaňonu s říčkou k druhé občerstovačce na 20. km. Ve stoupání už mi začalo být horko a cítila jsem únavu ve svalech, také mi docházela voda, jinak se mi ale stále běželo skvěle. Nadšením a výhledy jsem se mimoděk skoro nemohla přestat usmívat. Mít vyšší tempo, možná bych byla doběhla s mouchami mezi zuby jako vysmátý cyklista.

Na druhé občerstvovačce jsem si kompletně dotočila 1,5 litru vody, popadla pár kousků melounu a opláchla si obličej, než jsem se vydala dál. Příliš jsem se nezdržovala ani nechvátala. Před námi bylo posledních běhavějších, leč vlnitých pár kilometrů a pak obávané i očekávané 8 km dlouhé souvislé stoupání na Alpspitze, přes 2 600 metrů vysoký vrchol.

Opět k mému překvapení mi nějaká síla v nohou zůstala a naučila jsem se kopce vycházet efektivně, nedělat příliš velké kroky, nezabírat moc silou a příliš prudce, abych se vyhnula křečím. Místo toho jsem dělala drobnější kroky, hodně se opírala o hole a zabírala rukama a zády. To se ukázalo jako dobrá strategie, protože jsem se postupně dál prokousávala dopředu. S přibývající délkou kopce postupně víc a víc lidí odpadávalo a sedali si na popadané kmeny při cestě jako vlaštovky na dráty. Byl to celkem úsměvný pohled. I když jsem také cítila únavu, nemám ve zvyku zastavovat nebo odpočívat a raději upravím nebo zpomalím tempo. Většinou jsem se ale chvíli musela táhnout v hadu lidí, čímž jsem si odpočinula, předtím než mě pustili před sebe a já mohla zase trochu zabrat.

Už nějaký kus před koncem první části kopce bylo slyšet mohutné fandění a povzbuzující kravské zvonce. Možná až příliš brzy, člověk si myslel, že už je skoro na vrchu, kde čekala další občerstvovačka, i když jsme měli ještě kus před sebou. Ani tam jsem se nezdržovala a jen si vzala meloun a okurku (ano, možná jste už uhodli, že mám fakt ráda meloun…).

Z druhé strany kopce bylo vidět sbíhat běžce dolů, většina z nás si tak klamně udělala představu, že už jsme skoro nahoře. Za další zatáčkou jsem si říkala, že určitě dojdeme jen támhle k lanovce, pak támhle na horizont… Asi čtyřikrát už jsem byla přesvědčená, že jsme nahoře, když se objevila další zatáčka a další kopec, který zhatil mé doufání. Demoralizovaná falešnými nadějemi mi připadalo, že se táhnu strašně pomalu. To se ukázalo jako nesprávný pocit. Nebo alespoň v porovnání s ostatními ženami v kategorii, kde k mému úžasu časomíra hlásí, že v úseku stoupání mám 12. nejrychlejší čas z 90 žen.

Když konečně na 30. kilometru začal seběh, byly už svaly výrazně unavené. Jenže pokud člověk běží z kopce pomalu, bojí ještě víc… Loňský semestr strávený v Alpách se nakonec poznal: Zjistila jsem, že nohy už umí číst terén mnohem líp a já se nebojím to kontrolovaným, ale rychlejším tempem pustit dolů, čímž jsem na velmi technickém a prudkém seběhu získala výhodu. Opět mě ale limitovaly omezené možnosti předbíhání. Netrvalo dlouho a doběhla jsem velkou skupinku asi dvaceti lidí, kteří byli blokováni přistáváním helikoptéry ke zraněné závodnici. Několik minut jsme museli čekat, a když nás konečně pustili dál, trvalo mi asi 15 minut předběhnout postupně na úzkých, kamenitých cestičkách celou skupinku.

I když celkově jsem si síly rozvrhla velmi dobře, soudě i podle toho, že jsem celou dobu předbíhala, ale zároveň si nechávala malou rezervu, přece jenom jsem ze sebe chtěla vydat to nejlepší a po předbíhání z kopce jsem poslední dva kilometry měla hodně na hraně, už jsem nemohla a do cíle v centru Grainau jsem doběhla jen s velkým vypětím sil. Skončila jsem nad své očekávání, 29. z 90 v ka­tegorii žen do 40 let a 48. ze 196 žen celkově, v čase 6:25.

Zugspitz byl ve všech směrech nad očekávání krásný a já už se svojí milou běžeckou společností plánuju účast i příští rok. Ještě nevím, jestli bych se pokusila o 60 km dlouhý Supertrail a nebo o vylepšení času a umístění a dostat se třeba do nejlepší patnáctky.

Jeden z mnoha krásných zážitků z Zugspitzu, který mi zůstal vryt do paměti, je, že i když elita si tak jako vždy běžela to svoje, celkově mezi běžci vládla všeobecná pohoda a spokojenost. Nikde jinde se mi nestalo, že bychom doběhli na vršek s krásným výhledem a několik běžců se zastavilo, vybalilo sváču z batůžků, pláclo sebou na lavičku a spokojeně se kochalo výhledem na Zugspitz.

A to je jeden z důvodů, proč mám běhy v horách radši než silnice. Nejenom kvůli krásným výhledům a atmosféře, ale i kvůli tomu, že skyrunneři a trailoví běžci jsou zkrátka pohodáři a srdcaři. Jistě, všude se najdou lidi, kteří to běží proto, aby si něco dokázali, díky Bohu jim ale většinou stačí dokázat si to jednou a pak odpadnou nebo si jdou přidat jinou trofej do sbírky

[hannes1811-blog]

Selfie beim Zugspitz Ultratrail #happy  #lifestyle  #fun  #nature #fitness  #sun  #sunset  #fit  #workout  #adventure  #mountains #zugspitz #ultratrail #like4follow #likeforlike #instagood #instalike #instadaily #instafollow #bigevent # (hier: Zugspitze/ Eibsee)

[willpower-running]

THE CREW

For this, we come together in unison. Different lives become one. Uniting us. Melting our hearts and souls together. We share equal values and one overwhelming passion. For a moment our diverging lives are parallel. For a moment we can be ourselves. For a moment we unite. We eat. We laugh. We chat. We run. We are alive. Together -  The crew.

THE CHALLENGE

Focus. Wrap your mind around this task. It's simple but not easy. It's joy and pain. It's fear and confidence. It's beautiful and grueling. Balance your capabilities and your emotions. Eventually you will master this. Run and Rise Above.

CLEANSING

This challenge strips you down. Bit by bit. Hour after hour. It reduces your thoughts and emotions to the very essential. The true compound of your being. Unfiltered. Unconditional. And absolute. The be-all end-all.

YOU VERSUS YOU

Everyone fights their own battle. No one will help you. No one will judge you. It's you versus you. Will you find what you hope to find? Will you endure all suffering? Will you stand your ground? Yes you will. Overpower - Overcome.

FINISH LINES

And suddenly all the tension, all the joy and pain comes to nothing in the blink of a moment. The unseen implosion, that you share with no one but yourself. They can’t see through your eyes. They haven't run in your shoes. They can’t feel what’s in your heart. It's all yours. For we are runners.

Taken from the “For We Are Runners” Documentary film on YouTube.

[runningcherry-blog]

Tomorrow I'll be running around the famous bavarian Zugspitze: The Zugspitz Ultratrail is calling and I am answering. This time only the Basetrail with about 36km but I am so looking forward to this scenery and beauty that right now it doesn't matter how long I'll take for the race. 

Picture found on trail-tips.com

[patrickccaron]

This past weekend I had the opportunity to return to the beautiful region of Garmisch-Partenkirchen to compete in the Zugspitz Ultratrail, Germany's largest trail race around its highest peak! Last year, I had the incredible experience of running the 100K there, and it was one of the most mentally and physically challenging journeys I've embarked on, making it all the more rewarding. I was thrilled when the idea of returning to the race was presented to me, knowing I could go back with new knowledge and skill sets, to hopefully improve upon my past performance. Unfortunately, the afternoon before the race, the 100K and 80K distances were canceled due to predicted thunderstorms, and we were all given the option to race the 64K distance instead. This meant we'd have a much faster race up front, with a lot more competition as well! The race kicked off in spectacular fashion, and I found myself in the lead pack, running amongst some of the top ultra runners in the world, winners of CCC, TDS, Tarawera, & Ultra Trail Mount Fuji among others. With 3,000 feet of climbing in the first 5 miles, I put my head down and focused on the next small step and the footwork to get me there, instead of looking up at the giant mountains looming overhead. This became a key strategy for the day, as coming from Boston, the immensity of these European mountains could easily become overwhelming. The course was even more beautiful than I remembered, with over 10,000 feet of climbing and some truly epic climbs and descents. I became comfortable with the uncomfortable, and pushed forward, working with my competitors knowing they'd help me get the best out of myself. After almost six hours of racing, the final descent came, and I found myself in 5th place, less than a minute ahead of 6th. Descending 3,000 feet over the last 3 miles, I tried my best to stay upright, working to hold onto my position and give everything I had racing to the finish. Emerging from the trail, sprinting through the town, and rushing across the finish line I thought back through the day and everything I'd overcome, proud to earn a top 5 finish in one of the most competitive fields I've had the chance to be a part of. (at Zugspitze Mountain) https://www.instagram.com/p/By6cfG9nekk/?igshid=1rruifghswv2z

[patrickccaron]

What a pleasure it was to meet several new @salomon teammates of mine at @zugspitz_ultratrail! Makes me even more excited to follow along and support them in their adventures going forward! 🏃‍♂️🏃‍♀️ It’s important to remind myself, “Alone we can do so little; together we can do so much.” With the teamwork and support of others, anything is possible! 🙌 📷 @philippreiter007 . #TimeToPlay #SalomonSquad #SalomonRunning #RunNomadic #RollBetterPlayBetter #KeepaCoolHead #TeamHeadsweats #CrowAthletics #CrowElite #TrailRunning #Ultrarunning (at Grainau - Salomon Zugspitz Ultratrail)

[patrickccaron]

Thrilled to announce I’ll be traveling to Europe next week to toe the line at the Zugspitz Ultratrail, Germany’s largest ultra running event! Circumnavigating Germany’s highest peak, runners will take on 101.9 kilometers and 17,979 feet of climbing, with some of the most beautiful panoramic views of the Alps. One thing’s for sure, it’s going to be EPIC! 🤘 #TimeToPlay

[jitkarichterova-blog]

Příprava na Zugspitz Ultratrail - část III.

Sepsáno pro běhej.com: https://www.behej.com/clanek/12884-serial-trenink-na-zugspitz-zkraslil-i-otres-mozku

Do Zugspitzu zbývá posledních pár dní a já se na jednu stranu už nemůžu dočkat, na druhou stranu stoupá i nervozita, s níž si v hlavě rekapituluji poslední týdny svého tréninku, a doufám, že i přes mnoho zádrhelů a malérů mám naběháno dostatek.

Lovím v paměti a snažím se přesvědčit sama sebe, že nasbírané kilometry a kopce budou stačit. Od začátku sezony to byly závody Lipno Ice Maraton na 21 km, pražský půlmaraton a Ještěd SkyRace, povedlo se mi taky několik vytrvalostních tréninků na Šumavě, jeden vertical a skialpy na Slovensku. Přesto stále nevím, zda to bude dost.

Po Ještědu jsem si dala pár dní odpočinek, než jsem se naplno opět vrhla na trénink. A když říkám naplno, tak myslím tak moc, jak jen to podmínky dovolovaly. Tak jako mnozí jiní běžci i já jsem si vyzkoušela, že trénink na závody se neodvíjí jen od poctivého běhání a vůle, ale i od jiných faktorů. Většinou asi nejsme profesionální běžci, a tak se musíme potýkat s tím, jak trénink sladit s prací, školou, činnostmi kolem domova a všemi možnými dalšími stresory.

Jak se blížil konec května, čím dál víc jsem se potýkala s nedostatkem času a stresem spojeným s dokončováním bakalářského studia. Asi to znáte… Horečné dopisování posledních stran bakalářky, hromada záložek a barevných zvýrazňovačů všude kolem, mnoho zkoušek, přehršel grafů, až příliš kofeinu, neustálý stres a kvap a do toho alespoň po večerech nacpat trénink.

O jednom z víkendů se mi povedlo vmáčkout do přeplněného programu 25km objemový trénink na Šumavě, dokonce i se slušným tempem, jinak jsem se ale povětšinou musela spokojit s večerními tréninky v Praze, které se omezovaly na výběhy kratších kopců v Oboře Hvězda nebo v Divoké Šárce, intervaly a sprinty v časovém rozsahu hodina až hodina a půl, obvykle 8–15 km.

Týdení naběhaný objem během zkouškového jsem cílila na 50 km. Snažila jsem se dál jezdit alespoň do školy na kole, tedy do doby, než se mi pražský provoz vymstil a poté, co mi do jízdy neopatrný řidič otevřel dveře a já jsem skončila v nemocnici s otřesem mozku a pochroumaným ramenem, jsem musela trénink opět na pár dní odložit.

V důsledku toho a také kvůli nabranému skluzu v učení jsem byla nucená vynechat plánovaný závod na konci května, Transylvania Ultratrail v rumunských horách na 30 km. Krom skvělého zážitku jsem si od toho slibovala i další posun v tréninku, bohužel jsem místo toho trávila víkend v posteli s ledovým ručníkem na hlavě.

Když jsem se z nehody uzdravila, už byl začátek zkouškového. Neustále jsem doufala, že si chybějící objemový trénink na 30 km stihnu o některém z víkendů nebo po zkoušce doplnit, ale bohužel se tak nestalo. Vůle by byla, energie už bylo míň, ale jak státnice začaly klepat na dveře, ze všeho nejhorší to bylo s časem. Během května a začátku června byl můj největší a nejtěžší závod právě s ním.

Když konečně nastal den státnic a já si spolu s dalšími čtyřmi spolužáky dychtivě vyslechla vymodlené: „gratulujeme, prošli jste,“ místo na pivo, kam zamířili slavit spolužáci, jsem nedočkavě prchla domů, kde už na mě čekalo připravené kolo se zabalenými věcmi. Hodlala jsem si vynahradit ušlý objemový trénink a dojet na kole z Prahy k Lipnu, cca 200 km. Ani tenhle výlet se neobešel bez malérů.

První zádrhel se objevil ve Vranném na Vltavě, kde jsem píchla, kvůli časovému presu dostat se na Vltavu včas a nabranému zpoždění jsem tak nakonec nedojela celou trasu, ale to jsem si ihned po příjezdu vynahradila pěti hodinami na kanoi.

Nedlouho potom na mě ale v plném rozsahu padla únava, která mě po měsících přetahování a vybičovávání organismu k dobrým výkonům jak ve škole, tak v běhání, konečně dohnala.

Poslední týden před závodem se tedy snažím dohnat zanedbanou a tolik potřebnou regeneraci, kterou doplňuju kvalitní stravou a doufám, že mému organismu bude tahle krátká doba stačit k tomu, aby se vzpamatoval a opět nabral svojí obvyklou vitalitu a hyperaktivitu a já si tak mohla Zugspitz Ultratrail naplno užít.

[jitkarichterova-blog]

Příprava na Zugspitz Ultratrail - část II.

Sepsáno pro běhej.com: https://www.behej.com/clanek/12777-serial-pulmaraton-pod-moznostmi-jested-naopak-v-unave

Pokračování mého tréninku na červnový Salomon Zugspitz Ultratrail kolem nejvyšší německé hory se nese v podobě zvýšení objemu doplňkových sportů, závodů a relaxace. Počasí sice nepřeje až tolik, jak bych si přála, nicméně prodloužení dnů značně nahrává vytrvalostním tréninkům a výletům.

Kromě pokračování v tréninkovém plánu s jasným cílem zlepšení výkonosti a zvýšení objemů si zpestřuju trénink ještě mnohými výlety. V březnu jsem se rozhodla využít toho, že je v Tatrách ještě sníh a vyrazila jsem na skialpový výlet do Žiarské doliny a na Lučné sedlo. Protože ale ve skutečnosti nemám skialpové lyže, v duchu ztížení tréninkových podmínek jsem vzala svoje sjezdové lyže, přivázala je na už tak plnou krosnu a lezla s mačkama. Když zrovna nebyl sníh natátý a mačky zabíraly, zkoušela jsem místy i popoběhnout, abych natrénovala na uphilly kolem Zugspitzu.

Letošní závodní sezonu jsem pak odstartovala spolu s dalšími 12 000 lidmi pražským půlmaratonem. Na tento typ závodů, zcela po rovině, ve městě a po asfaltu vůbec netrénuju, vlastně to byla moje premiéra, ale chtěla jsem si jeden z podobných větších závodů vyzkoušet. Naběháno jsem měla, a tak se mi pocitově běželo dobře, dokonce tak dobře, že jsem na 15. kilometru zjistila, že díky malým zkušenostem s určováním tempa na podobných závodech jsem si nechávala zbytečně velkou rezervu a od té doby už jsem jen předbíhala a do cíle se mi podařilo předběhnout ještě 275 lidí. Čas jsem sice chtěla lepší než svých dosažených 1:57, ale vzhledem k tomu, jak je závod odlišný od mé přípravy, a k nečekaně vysokým teplotám si nestěžuju.

Víkend po půlmaratonu jsem se rozhodla trénovat kopce na další závod, který mě čekal, a vyrazila jsem na 20km výlet kolem Sázavy. Možná jsem to ale s tréninkem trochu přehnala a nezohlednila dostatečně nutný odpočinek, na který jsem si nechala jen jeden den, což se pak podepsalo na Ještěd Skyrace, který byl o pouhý týden později.

Na Ještěd jsem se hodně těšila, hodně připravovala a jeho 24,5 km s převýšením 1600 metrů jsem chtěla mít alespoň pod 3:30. Okolnosti mi ale bohužel moc nepřály, měla jsem po menší viroze, svaly mě bolely, ještě než než jsem vyrazila, a od 2. kilometru mi bylo špatně, nejen od žaludku, ale navíc i kvůli dlouhodobým chronickým potížím. Bolest mě paralyzovala a limitovala natolik, že jsem přemýšlela, že bych to na první občerstvovačce vzdala. Nakonec jsem sice doběhla, ale s neuspokojivým časem 3:40. Oproti loňskému roku jsem si tak sice čas vylepšila o 22 minut, nicméně vzhledem k okolnostem a k tomu, kolik jsem letos měla v horách naběháno, jsem očekávala lepší výsledek. Víc si o mých dojmech z Ještědu můžete přečíst na mém blogu.

Následný týden jsem zohlednila potřebu víc relaxu, a tak jsem na pět dní běh úplně vysadila. Z toho dva dny jsem vůbec nesportovala, zbytek dní jsem vyplnila doplňkovými sporty jako kajak, plavání, kolo a jízda na koni. V doplňkových sportech jsem navíc zařadila víc kola, většinu pracovních dní jezdím do školy na kole, tam a zpátky je to dalších 17 km k dobru, cesta zpátky je navíc do hezkého kopce, pro trénink ideální, zvlášť když můžu soutěžit s tramvají, kdo bude rychlejší. O víkendech navíc většinou zařazuju po sobotním vytrvalostním tréninku na neděli už jen vytrvalostní výlety na kole, opět zhruba 50 – 80 km.

V následujících týdnech mě čeká náročné a stresové období díky zkouškovému a státnicím, proto se snažím naběhat hodně objemů ještě před ním. Uvidíme, jak se zvýšená zátěž a stres na tréninku v květnu podepíše.

[jitkarichterova-blog]

Příprava na Zugspitz Ultra Trail, část 1.

Sepsáno pro Běhej.com: https://www.behej.com/clanek/12702-serial-chystam-se-na-zugspitz-ultra-trail-muj-prvni-tak-dlouhy-zavod

V červnu se v Německu běží Salomon Zugspitz Ultratrail, vyhlášený trailový závod kolem nejvyšší německé hory. Letos poprvé jsem se rozhodla vyzkoušet jednu z jeho tras, konkrétně Basetrail XL na 39 km. V běhání v terénu nejsem tak docela nováček, v lesích a kopcích běhám už od 13 let, ale v běhání závodů na delší trasy v horách tolik zkušeností nasbíraných nemám. Během výměnného pobytu ve Švýcarsku jsem sice v horách běhala skoro každý víkend, alpský závod za sebou ale mám zatím pouze jeden, na domácí půdě pak z horských asi tři, letos bych si tak chtěla hlavně rozšířit obzory a zlepšit výkon.

Salomon Zugspitz Ultratrial toho nabízí mnoho, jak pro hobíky, tak pro ostřílené atlety a reprezentaci. Nejkratší trasa začíná na necelých 25 km s pozitivním převýšení +1 595 m, to je zhruba ekvivalent jednoho z těžších skyrunningových závodů u nás, Ještěd Skyrace. Dále jsou na výběr trasy na 39, 62, 81 a 101 km. Nejdelší trasa má převýšení +5 412 m. Každá trasa má svoje vlastní specifika a trénink je vždy potřeba přizpůsobit konkrétní trase a nepodcenit přípravu. Organizátoři na svých webových stránkách dokonce nabízejí ukázkové tréninkové plány pro každou trasu.

Já jsem si vybrala trasu na 39 km s pozitivním převýšením +1 896 m. Výškový profil trasy se vyznačuje specifickou vlastností – od začátku až do 31. km se až na dvě malé výjimky prakticky pořád jen stoupá a na posledních osmi kilometrech následuje pro již namožené svaly i klouby náročný seběh.

Pro trasu BaseTrail XL je potřeba trénovat rozmanité aspekty tréninku. Prvních 10 km, kdy trasa vystoupá pouze o 300 – 400 výškových metrů, přímo vybízí k rychlejšímu tempu. Naproti tomu prudký výstup na Bergstazion Alpenspitz vyžaduje solidní kondičku a na kamenitý terén zvyklé a odolné klouby a vazy. Na závěrečný seběh do cíle s negativním převýšením –1289 m je pak potřeba mít zvládnutou techniku.

Do tréninku zařazuju mnoho různých aspektů, nejvíc se zaměřuju na vytrvalost a trénink uphillu a downhillu. Ty zařazuju jednak do vytrvalostních tréninků, ale také v podobě intervalů. Dál se pak snažím trénovat v kamenitém a členitém terénu kvůli procvičení techniky, ale také proto, aby si na podobný povrch nohy zvykly. Do klasického tréninkového plánu zařazuju podle možností a situace jedenkrát až třikrát týdně doplňkové sporty v podobě kola, kajaku a jízdy na koni. Zatímco cyklistika mi slouží především k tréninku vytrvalosti – obvykle zařazuju trasy 60, 80 km -, kajak a koně pomáhají hlavně s posílením svalů. Přes týden trénuju hlavně v Praze, v kopcích Divoké Šárky, o víkendu pak naopak vyrážím za Prahu na nějaký delší trailový trénink, například ke Karlštejnu, Svatému Jánu, kolem Sázavy a podobně.

Trénink na letní sezonu začíná už v zimě, a tak jsem ani já v zimních měsících nezahálela. Jako svojí první víkendovou destinaci tréninku na Zugspitz jsem si vybrala Šumavu. Byla teprve první polovina března a tak byla většina vrcholků ještě pod pokrývkou sněhu. Toho sice na Zugspitzu tolik neočekávám, pro trénink techniky a ztížení podmínek se ale hodí.

Hlavním cílem víkendu byl Grosser Arber, neboli Velký Javor, s nadmořskou výškou 1 456 metrů, ležící v německé části Šumavy. Jako rozcvičku jsem zvolila dvě hodiny lyžování a následovala již „hlavní atrakce“ v podobě 1,3 km dlouhé černé neupravované sjezdovky s převýšením přes 350 metrů. První část sjezdovky byla uježděná a namrzlá, sklon se teprve rozjížděl, s mačkami ideální start. Druhá a nejprudší část byla namrzlá méně ale stále byla relativně pevná, byla tedy ideální na trénink intervalových sprintů. V poslední části byla kvalita sněhu nejhorší a zároveň nejtěžší podmínky. Nahromaděný sníh byl díky sluníčku natátý a mačky prokluzovaly, sprintové intervaly se tak v závěru svahu výrazně ztížily a to nejen postupující únavou svalů.

Jako správný „nezodpovědný“ hobík jsem si před druhým výběhem, v souladu s aktuální domněnkou, že horší už to přece být nemůže, neodpustila posilnění v podobě čaje s rumem. Možná i vlivem toho se mi downhill běžel dobře a rychlejším tempem než obyčejně. Trénink rychlého downhillu ve sněhu se sice neobešel bez několika pádů ale díky sněhové pokrývce, která sloužila jako efektivní brzdící polštář nebylo riziko zranění nijak velké. Pro trénink techniky downhillu samotného, bez kamenitého terénu ale přesto s členitým povrchem, byly zasněžené lesní cesty z Velkého Javoru ideálním odrazovým můstkem před tréninkem downhillů v kamenitém terénu.

V neděli pak následoval lehčí, cca 15 km dlouhý trénink s výběhem na Pancíř a Špičák pohodovým tempem a na malé úsilí. Většina cesty byla stále ještě na měkkém nebo zasněženém povrchu, takže jsem místy opět vyndala mačky.

Na vzdálenost jsem za víkend sice neuběhla až tolik, kolik bych ideálně chtěla, zato byl ale trénink vydatný co do kopců, převýšení a namáhavého tréninku ve sněhu.

[willpower-running]

Willpower Athletes Sascha’s moving race report on his Zugspitz Ultratrail 2016 participation and finish. What a great accomplishment! Borrowed by the nice collegues at http://www.movinguphill.com/