#změna času

[chaoticgoodcaptain]

miluju tě změno času, miluju tě změno času, miluju tě

nejlepší ráno dneska, člověk se vzbudí a zjistí, že není uvařen ani usmažen

10 z 11 věc <3

[hejnokavek]

co takhle aby politici tak jednou hlasovali o inteligentních věcech? jako že by třeba skončili s tou píčovinu, kterou je zimní a letní čas?

[ucpany-frnak]

připomínám, že zítra nastává změna času (o hodinu míň), což je skvělá příležitost, jak začít chodit dřív spát, aniž byste museli zápolit s vlastním cirkadiánním rytmem

[prospercz]

Den 140

Tak nám pro změnu zase ráno prší. Vás to asi nikoho už nepřekvapí, ale mě to překvapilo. Předpověď totiž říkala, že pršet nebude. Jenže je těžké hledat předpověď na další dny, když se hýbu 25 mil denně.

Ujdu 5 mil k asfaltce, odkud jezdí shuttle do vesničky Trout Lake. Jezero to bývalo kdysi, teďka už je to podle místních spíš taková zaplavená louka. Ale víte co? Neprší tu! Je tu modrá obloha s pár mraky a celé odpoledne pak svítí sluníčko!

Suším všechny věci, které jsou po posledních dnech zase durch. Sluním i sebe a užívám si, že dneska už nic nemusím. Jsou tady moc přátelští a pro hikery mají připravené všechno, co je potřeba. Místo na sezení, nabíjecí stanici, sprchu, pračku se sušičkou a obchod s pivem! Prostě senzace.

Vyzvedneme si balíček s jídlem a máme vlastně hotovo. Můžeme zpátky na trail, do deště. Ale to se nám nechce. Celý zbytek dne tu tak nějak proflákám. Mám dost času. Stir it upa bolí jeho noha, tak si tu dáme zbytek dne nero. Ne, že by se mu to vyléčilo, ale aspoň na psychice to trochu pomůže.

Je to tu fakt moc příjemné, velká změna oproti tomu dešti a hnusu tam nahoře. Skočíme si k večeři na burgery a borůvkový milkshake a život se hned zdá o trošičku lepší. Aspoň do zítřka, než budeme muset nahoru, kde podle předpovědi má být ještě hůř než dneska.

Pršet má ale i tady dole, takže tomu stejně neutečeme. Mám ustláno na zemi v garáži, kterou nám půjčili majitele obchodu, aby na nás v noci nepršelo. Je to výjimka, normálně si tu hikeři staví stany na zahradě za obchodem. Tolik asi k tomu, jak hnusně má v noci být a jak hodní tady jsou!

[swbl]

MATURITA týden comic screen učení ala radnice v antverpách od CorNelis Floris je u konce. 23. St – 5 kafí + energiťák a voila poprvé mrknout na češtinu v 4 ráno. 24. Čt – pot mi teče po kůži, šňupák na kuráž mizí rychlostí světla. Komise předstupuje a ohlašuje jedničky jak u prvňáčků, kteří potřebují nahnat sebevědomí.  Všichni tupě jásaj, jen my dvě sedíme se stejně unaveným výrazem jako před minutou.  Jediná změna je víc času na finalizaci táboru a večery s lidmi namísto papírů.

[terminus-technicus]

Prečo ste sa tu na Asku nazvali tak, ako ste sa nazvali? (ak sa voláte v skutočnosti Milan a rovnako ste Milan aj tu, pre vás je to voľná otázka)

"Ztělesnění klišé" je můj výsměch sobě samotnému, za to, co jsem a jak mluvím. Koneckonců, existuje něco víc klišé než přehnaně intelektuální mladík, který se hluboce nenávidí, trpí ztrátou blízké osoby, je tragicky nešťastně zamilovaný, je třetinu času opilý a neustále mluví o tom, že jeho život nemá smysl? Je to jako nějaký pitomý archetyp z literatury. Ruský realismus, zbytečný člověk, či snad tragický hrdina romantismu; nebo možná hlas výstředního básníka z Beat generation. Obraz hladovějícího umělce se sklony k filosofování. Je to něco, co tu už bylo tolikrát; a když to na sebe vezme podobu reálného člověka, je to neskutečně ubohé.

Nicméně odvážím se být optimistický a usuzovat, že jsem o trochu méně klišé, než jsem býval dřív. Ačkoliv se stále nenávidím, podařilo se mi přeměnit strach ve zlobu a beznaděj v odhodlání (jakkoliv je pošetilé), a piju už spíš do nálady než do němoty.

A možná je to paradoxní, ale s postupem času jsem v tom označení za "ztělesněné klišé" začal nalézat jistou útěchu. Totiž, to, když se sami sobě vysmíváte už ve chvíli, kdy se představujete ostatním, je velmi osvobozující. Je to příjemná změna oproti časům, kdy jsem všechno, co jsem dělal a říkal, bral až příliš vážně. Když se sami sobě vysmíváte, když otevřeně přiznáváte, že jste svá vlastní karikatura, nemáte žádnou zodpovědnost. Nemusíte být rozumní ani konzistentní, nemusíte být moudří nebo dávat smysl; nemusíte se dokonce ani chovat správně. Nemusíte být dobrý člověk. Můžete si protiřečit. Můžete říkat sračky, nikdo vás nebere vážně. Neberte mě vážně.

Jsem jen člověk.

[liberte-news]

POZOR ! Jak ovlivní DSZO posun času na NOČNÍCH linkách?

Změna času na středoevropský v noci ze 27. října ovlivní veřejnou dopravu v Zlíně a Otrokovicích. Některé linky budou jezdit podle letního i zimního času, zatímco ostatní spoje zůstanou standardní.

ZLÍN | Změna času z letního na středoevropský v neděli 27. října může během první noci poněkud zkomplikovat cestování nočními spoji veřejné dopravy. ILUSTRAČNÍ FOTO K některým odchylkám od pravidelného vedení spojů MHD musí přistoupit v noci ze soboty na neděli také Dopravní společnost Zlín – Otrokovice. Provoz MHD ve Zlíně a Otrokovicích zajišťuje DSZO nepřetržitě. V noční době má DSZO každý…

[cadaverinesniffer]

#2 Co bylo (TW)

A bude.. přemýšlím, jestli nastala vhodná chvíle k inventuře dne úpadku, a v dalších segmentech volně navázat na to, co mu předcházelo. Vzhledem k tomu, že rána v hrudníků zase pomalu zahnisává, je asi na čase ji trochu pročistit. A přidat vlastní pohled na můj věrný, dlouhodobý vztah s chladnými, tenkými plíšky, které přinášejí osvobozující úlevu.

V hodinu nutnosti cítíš většinou nesnesitelné pálení. Obličejové sliznice jedou na maximální výkon. Žal, pocit pokoření, neutišitelná žízeň po tom nebýt v tomhle šíleným klinči sám. Cítíš se zase ztracen, odcizen, na nepřátelské planetě. Jsi ten nejzranitelnější objekt v širokém okolí. Vařící emoční erupce tě dusí a zahlcují do stádia, kdy nejsi schopen normální řeči. Srdce palpituje, rozum se drolí, tremor nemá konce. Nehty zarýváš na doraz tvé dlaně, taháš se za vlasy. Nenávist, opuštění ve vlastním šílenství, úzkost z toho, že nemáš a nikdy jsi neměl hodnotu jako člověk. A jak nehty postupně penetrují kůži tvých dlaní, cítíš plížící se uspokojení. Jako když si nevědomky do krve škrábeš štípanec od komára.

Poprvé jsem poznala tuhle úlevu v předpubertálním věku. Po dalším z výstupů nevlastního otce, který měl za účel atakovat základní pilíře sebeúcty - tedy intelekt, vzhled a výhledy do budoucna (seš blbá, tlustá, chce se mi zvracet, etc. V té době také začal odpočet v řádu měsíců do prvního fyzického útoku). Následovala samotka a odepření lidského kontaktu, tedy fenomén dnes známý jako silent treatment. Pamatuju si, jak sedím v rohu pokoje za postelí s kočkou v klíně a cítím nesnesitelný chlad samoty a opuštění. Nebyl nikdo, na koho jsem se mohla v tu chvíli obrátit. Během těchto chvil jsem byla zvyklá mluvit sama se sebou, případně potichu pouštět rádio. Je vtipné, jak některé zvyky přetrvávají, protože comfort sounds potřebuji do dnes. Tehdy se v rádiu opakovala Gwen Stefani, Nely Furtado a nová verze songu Relax, take it easy. Když některou z těch hitovek dnes slyším, zamrzne mi na sekundu v páteři ohavný flashback. A tehdy, v dalším z mnoha podobných stavů (které měly následovat v dalších letech) jsem si uvědomila souvislost konkrétní fyzické bolesti a duševní úlevy.

Ostrá, pálivá bolest, která se pozvolna otupuje a vyvolává horkou, tlumící vlnu po celém těle. Není ani tak důležitá hloubka řezu, jako spíše četnost a razance bolesti. Postupem času jsem vymyslela systém, který přináší přesně ten chlácholivý, uklidňující pocit. Jako bych propíchla hnisající vřed a všechen ten tlak, zánět a toxická tekutina opustili mé tělo. Emoční bouře zlehka utichá a nastává kompletní otupělost. Pokud je razance poškození dostatečně velká, pocit klidu mne postupně uloží ke spánku.

Většinou následuje probuzení, kdy mám oděv přilepený ke kůži zaschlou krví. A tak každé ráno začínám odtrhávacím rituálem. V otevřené ráně se začnou tvořit krůpěje krve, pak potůčky.

Od prvního placení masem uplynulo kolik.. 17 let? A dlouho by mě nenapadlo, že se k tomu vrátím v dospělosti. Ve třiceti. Ve třiceti zase na podlaze. V klinči vlastní psychiky, chlad samoty, úzkost, odcizení, pokoření. Ztráta, zrada. Sliznice v obličeji zalitý otokem. Nasadit sluneční brýle a rychle do večerky pro vhodnou měnu k zaplacení masem. Úleva, osvobození. Je mi to všechno vlastně úplně jedno. Celej svět hoří a já jsem jenom jeden malej, ukňučenej mravenec.

Nastala jedna klíčová změna. Za hodinu přišel telefonát. A potom další. Zpráva za zprávou. Záchranná síť. Vy. Kvůli Vám taky udělám vše pro to, abych plíšky nechala zrezivět. Nemůžu to slíbit, ale udělám vše. Mám velké štěstí. I když se teď topím v kyselině. Její podrobný rozbor mám v plánu, ale nejdříve bude potřeba zvolit vhodné kódování.

Na závěr doporučují všem sebemrskačům tenhle fajn profil. Je krásně, něžně koncipovanej. A dojme i nenávistný misantropy.

Držme se, labilové.

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ TŘICÁTÁ PÁTÁ – ČAS BĚŽÍ

V momentu, kdy se člověk narodí, tak mu začne utíkat čas k jeho životu předurčený. Jakmile se narodí, tak se neodvratně začíná přibližovat ke svému konci. Říká se, že je to jediná spravedlnost na tomto světě, když člověk začne umírat, jakmile se narodí.

V mládí si člověk moc neuvědomuje, jak čas běží a má pocit, že ho má nekonečně mnoho a marnotratně s ním plýtvá. Věnuje se mnoha, často nesmyslným věcem při poznávání sebe a světa, do kterého se narodil. Tak to má být, protože u našeho živočišného druhu čtvrtina až třetina života se věnuje učení a poznávání. Souvisí to s našim rozšířeným vědomím a mozkovou kapacitou.

S přibývajícím věkem a množstvím osobních i pracovních povinností je času čím dál tím méně. Je to také způsobeno tím, že člověk se postupně stává otrokem mnoha činností a věcí, o které se předchozí generace nemusely starat, protože ještě neexistovaly. Jsou to všechny vymoženosti přetechnizované doby, které nám mají usnadňovat život, ale o které se musíme starat, aby nám dobře sloužily.

V nekončícím koloběhu pracovních i svátečních dní velice rychle uběhne čas ve středním produktivním věku a člověk se nečekaně ocitne ve věku důchodovém. Čas jemu k životu daný se postupně zkracuje, většina věcí, které patří k běžnému životu člověka již proběhla, nic se nedá vrátit zpátky, nebo změnit. Teprve teď si člověk plně a bytostně uvědomuje význam francouzského rčení: „Kdyby mládí vědělo a stáří mohlo“ (Si jeunesse savait, si vieillesse pouvait). Každý člověk na sklonku svého života by určitě chtěl některé věci změnit, opravit, nebo si přeje, aby se vůbec nestaly, ale čas se nedá vrátit zpátky. Přesto, že z fyzikálního hlediska existuje pouze časoprostor, ve kterém je možné se volně pohybovat, toto privilegium není normálnímu smrtelníkovi umožněno. Jsme v zajetí jednosměrného lineárního času se svojí minulostí, současností a budoucností.

S prožitým dosavadním životem a blížícím se jeho neodvratným koncem si člověk začne uvědomovat, že by měl ještě stihnout mnoho věcí, na které buď neměl čas, nebo vůli a odvahu. Mohou to být nesplněné sny z mládí, kterých se ještě nezbavil, nebo věci které vzhledem k daným okolnostem, v jednotlivých etapách svého života nestihl, nebo k nim prostě nedošlo. Mezi tyto věci může patřit stejně tak prožitek velké, romantické lásky, jako návštěva exotického místa nebo setkání s duchovním učitelem.

Jsou však věci v životě, které se nedají z vůle člověka naplánovat a záleží na náhodě nebo spíše vůli Boží. Často to jsou ty nejdůležitější věci, jako kde a komu jsme se narodili, jaký člověk se z nás stal, jakého životního partnera jsme potkali a jací dobří, nebo zlí lidé poznamenali náš dosavadní život. Z velké části si svůj krátkodobý, ale i dlouhodobý život plánujeme a většinou se nám podaří tyto plány naplnit, ale náhodné momenty mohou naše směřování zcela změnit nebo otočit. Náhodou může být změna počasí, jakož i společenské situace. Člověk může z vedlejších příznaků se zásahem náhody do určité míry počítat, ale když přijde, tak na ní není nikdy dostatečně připraven. Potom se svým osudem musí smířit nebo náhodu využít ve svůj prospěch. Člověk často nedovede zhodnotit, jak často sebemenší náhoda neboli zásah Boží do jeho života, může ovlivnit jeho další průběh.

Příroda, jejíž jsme součástí se řídí určitými zákony, které vyplývají z uspořádání našeho vesmíru, ale současně v rámci tohoto řádu probíhá mnoho náhodného a nečekaného. Tato kombinace řádu a nahodilosti je patrná i v našem životě. Pokud jsme fatalist��, tak si můžeme myslet, že vše, co se mělo stát, tak se stalo, a ještě se stane. Z deterministického hlediska můžeme svůj život vnímat jako převážně řízený naší vůlí, občas ovlivněný náhodami. To znamená, že na sklonku života, pokud máme ještě dostatek fyzických a duševních sil, bychom měli správně vyhodnotit každou náhodu a využít ji pro splnění svých snů.

Vzhledem k daným přírodním zákonům dochází k opotřebení lidského organismu, které neumožní splnění některých snů. Již nevystoupáme na vysokou horu, nemůžeme rychleji běhat, ani více a intenzivněji milovat. Přesto ještě máme čas, v mezích daných možností, dělat věci které bychom ještě během svého pozemského života mohli udělat.

[hadivadlo]

Jana Maršálková o počátcích HaDivadla: „Děkuji, že jsem u toho tak trochu mohla být.“

Rozhovor intendantky současného HaDivadla Anny Stránské s Janou Maršálkovou – pamětnicí počátků Hanáckého divadla, tedy HaDivadla, ženou jednoho z nejdéle působících členů, herce Miloše Maršálka, a ještě donedávna také ředitelkou Městského divadla v Prostějově.

Naposledy jsme se potkaly při návštěvě rodného města HaDivadla, kde jsme začaly domlouvat oslavy blížících se „padesátin“ – a vzpomínat. Na prostějovském městském národním výboru začátkem 70. let, v době tuhé normalizace, chtěli ve městě zřídit jaksi očekávatelné a konformní Divadlo Jiřího Wolkera. Vzniklo neuchopitelné avantgardní HaDivadlo.

Jana Navrátilová (dnes Maršálková) a Miloš Maršálek na zkušebně Hanáckého divadla v roce 1978. Foto: Bob Pacholík

Co se Vám jako první vybaví, když se řekne HaDivadlo?

Pro upřesnění musím říct, že jsem u samých počátků Hanáckého divadla od roku 1974 nebyla, to jsem právě nastupovala do prvního ročníku střední školy. První kontakt s Hanáckým divadlem nastal až v roce 1977. A byl u toho Honza Roubal, náš tehdejší učitel v dramaťáku na LŠU, zakladatel našeho malého amatérského Divadla na dlani. Hned vzápětí jsem v divadle potkala Miloše Maršálka (nastoupil 1. 11. 1977) a zamilovala se na celý život. A začala s Hanáckým divadlem spolupracovat jako amatérská studentská externistka. V odpovědi na otázku tedy nesmí chybět tato dvě jména, ale vybavuji si i pocity jakési sounáležitosti, pospolitosti v kontrastu k tomu, co se odehrávalo vně divadla. Například spolužáci ze školy ani netušili, co všechno v divadle prožívám, s kým se setkávám, jaké divadelní zážitky mě formují.

A tak se vracím k otázce. Mojí odpovědí, s odstupem času a zkušeností prožitých let, nemůže být nic jiného než: DĚKUJI, ŽE JSEM U TOHO TAK TROCHU MOHLA BÝT. 

O „otcích zakladatelích“ toho víme poměrně dost, ale kdo byli další v zákulisí, bez kterých by naše divadlo nikdy vzniknout nemohlo?

Určitě by se v počátcích divadla neobešlo bez spousty nadšených amatérských herců, kteří později třeba svou profesi právě s divadlem spojili.

Nesmíme zapomenout i na tajemníky divadla, kteří organizovali a úředničili, ale také hráli divadlo. Třeba Eva Zelená nebo Miloš Forst…

A nesmíme zapomenout ani na tichou a věrnou podporu určité komunity lidí, a to nejen v Prostějově. 

Miloš Maršálek a Jana Navrátilová (dnes Maršálková) na zkoušce inscenace Strakatý máslo v roce 1978. Foto: Bob Pacholík

Ráda bych jednou uspořádala vzpomínkovou debatu všech žen výrazných mužských členů z počátků HaDivadla. Protože myslím, že bez nich, tedy i Vás, by to ti chlapi kolikrát prostě nedali – a hlas těchto žen bývá často opomíjen. U takovýchto „srdcových projektů“ jsou podle mě nejbližší a partneři naprosto zásadní. Jak to vidíte Vy?

S Milošem jsme se brali v roce 1981. Narodil se nám syn, já měla před sebou ještě dva roky vysoké školy, Miloš hrál divadlo a k tomu jsme rekonstruovali náš byt. Hektická doba pro nás pro oba. Velká rodinná změna nastala, když Hanácké divadlo odešlo do Brna. Uvažovali jsme i o odstěhování celé rodiny do Brna, ale nakonec jsme zůstali v Prostějově a Miloš musel dojíždět. Velkou roli v tom sehrálo i naše rodinné zázemí tady v Prostějově, moji rodiče, kteří byli připraveni nám pomáhat, potom už s oběma dětmi. HaDivadlo bylo často na zájezdech, třeba v roce 1986 odjela mužská část souboru na půl roku do Kanady. Vzpomínám, jak děti vzácného tátu při všech těch jeho návratech domů vítaly, jak se na něj těšily. A já byla tou všední, stále přítomnou a samozřejmou mámou, poskytující každodenní servis.

Asi nejtěžší období byla 90. léta, svět se otevřel. Nejvíc bolavé byly víkendy, snažila jsem se dělat mámu i tátu. Ale ani Miloš to neměl jednoduché – neustálé cestování, cizí hotely, převrácená pracovní doba, ponocování, za málo peněz. Určitě se na nás domů těšil a my všichni na něj. Jen jsem musela občas zajet do Brna nebo do Prahy podívat se na představení naživo a znovu se utvrzovat, že to všechno dává smysl.

A paradoxně nás právě to rodinné nepohodlí udrželo pohromadě.

A jestli domácí pevné a láskyplné zázemí přispělo k tomu, že se Miloš mohl podílet na všech těch úžasných projektech HaDivadla, jsem za to ráda. A mohu si zase jen zopakovat „mělo to smysl“.

A děkuji, Aničko, za tenhle pohled, nikdy předtím jsem o tom takhle nepřemýšlela…

Až během času, myslím, že v hodinách dějin českého divadla na JAMU, mně došlo, že vznik HaDivadla v prostějovském Kotěrově Národním domě se neváže na onen velkolepý kukátkový sál se stovkami míst, ale na přednáškový sál v patře. Tedy v podstatě, jak s nadsázkou ráda říkám, na menší tělocvičnu secesního typu. Zároveň v novátorské Kotěrově architektuře a příbězích kolem stavby Národního domu vidím jisté analogie s étosem HaDivadla. Jak vzpomínáte na začátky našeho divadla v souvislosti se zmíněnými prostory?

První divadelní kusy se odehrály v tom tradičním kukátkovém sále, ale kultovní kusy Svati Vály se už přesunuly do přednáškového sálu, který nikdy nebyl a není typický a technicky přívětivý divadelní prostor, ale poskytoval možnost bližšího kontaktu s divákem. Přiznám se, že jsem z hlediště ten nádherný secesní prostor příliš nevnímala, protože to, co se odehrávalo po zhasnutí ve světlech reflektorů na Kotěrových historických parketách, bylo úchvatné, někdy neuchopitelné, povznášející a zázračné.

A pokud jsem nebyla v hledišti, ale na jevišti, tak jsem to zase vnímala pracovně, jako ten, kdo, stejně jako ostatní, prostě používá secesní modrý salonek s malovanými stropy Františka Kysely jako hereckou šatnu.

Ale dnes už vím, jak moc je Kotěrův dům mimořádný a výjimečný. Hanácké divadlo ve svých počátcích onu výjimečnost určitě nasávalo. Možná bezděky, nevědomky, ale zaslouženě. Vždyť kdo jiný, i HaDivadlo bylo a stále je výjimečné a mimořádné.

Když nyní Městské divadlo pořádá komentované prohlídky Národního domu, mnohokrát se stane, že si někdo z návštěvníků právě v secesním přednáškovém sále vybaví některé z představení Hanáckého divadla. Po tolika letech, tak silné vzpomínky…

Národní dům v Prostějově. Foto: Anna Stránská

Nakolik technicky náročné byly první inscenace? S jakými scénickými prostředky pracovaly? Jak vypadaly?

Jak technicky náročné byly, to nedokážu úplně posoudit. Ale vzhledem k tomu, že se i tehdy často jezdilo na zájezdy, musely být přenosné a technicky přizpůsobené. Navíc přednáškový sál není typický divadelní prostor s divadelními technologiemi. Určitě se musela hledat různá náhradní řešení. Ale co bylo vlastně velmi silné a jiné, byl ten blízký kontakt herců a diváků.  

Vzpomínám na některá představení v přednáškovém sále, kde se pro diváky stavěla elevace na stranách sálu – musely se tam nanosit spousty praktikáblů, pro techniky to určitě jednoduché nebylo.

A tak k těm, co pomáhali v počátcích HaDivadla, je třeba přidat i tehdejšího jevištního mistra Stálé divadelní scény Václava Melku a jeho tři syny. 

Které z prvních inscenací ve Vás dodnes zanechaly nejsilnější vzpomínky?

Určitě triptych Svati Vály Ekykléma, Depeše na kolečkách a Chapliniáda. A první kusy Arnošta Goldflama, třeba Život ze sametu barvy lila nebo Panoptikum. Zcela nezapomenutelným zážitkem byla inscenace Bylo nás pět a půl s hudbou Jiřího Bulise.

Jaká témata byla pro tehdejší tvorbu z Vašeho pohledu důležitá?

Pro mě jako diváka bylo důležité, že jsem odcházela zasažena. Se spoustou vjemů a pocitů, které jsem předtím neměla příležitost zažít a které se někam ukládaly a zůstaly mi napořád.

Národní dům v Prostějově. Foto: Anna Stránská

Jaká byla v prvních letech HaDivadla skladba obecenstva?

Já osobně vnímala publikum jako spíše mladší. No, muselo být mladší, když mnohé z těch prvních diváků Hanáckého divadla dodnes potkávám v prostějovském kulturním kontextu. Spousta z nich dodnes chodí na předplatné 5P Městského divadla, které je zacíleno na diváka, který se nebojí netradičních divadelních zážitků. Určitě to semínko tehdejšího Hanáckého divadla u mnohých vyklíčilo. 

Poté, co jsem před pár lety v HaDivadle založila mezidivadelní Klub mladých diváků Brno, jsem se dozvěděla něco, co mě až dojalo. Že totiž v Prostějově v počátcích našeho divadla také existoval Klub mladého diváka. Jak přesně to fungovalo?

To by úplně přesně věděla třeba tehdejší tajemnice Hanáckého divadla Eva Zelená, později dramaturgyně Městského divadla. Bylo třeba hrát a hrát zejména pro mladé diváky, členové divadla chodili po prostějovských středních školách a dělali nábor na předplatné.

Klub mladého diváka byla tedy předplatitelská skupina, v jejímž programu byly nejen tituly Hanáckého divadla, ale i jiných divadel, nějak spolupracujících s Hanáckým divadlem či jemu blízkých svou poetikou. Byla to mimořádná příležitost vidět v Prostějově Divadlo na provázku, Ypsilonku, klauniády Bolka Polívky a spoustu dalších. Na tato představení se sjížděli i diváci z Olomouce, Přerova a Kroměříže.

Národní dům v Prostějově. Foto: Anna Stránská

Během naší divadelní návštěvy v Prostějově jsme se zašly podívat také do budovy bývalého Městského centra kultury, která s Národním domem sousedí. Zde mívalo HaDivadlo zázemí. Jak na Vás působí, když procházíte kolem bývalých hereckých pokojů, ve kterých dnes sídlí psychologická poradna pro děti, a místo zkušebny je solárium? Našly jsme i původní dveře od tehdejší kanceláře HaDivadla, za kterými se dnes pod plakátovým dohledem Marilyn Monroe masíruje… 

Jen drobné upřesnění – v té sousedící budově sídlila organizace s názvem Městské kulturní středisko. A tady našlo své zázemí i nově vzniklé Hanácké divadlo – kanceláře Svati Vály a Pepy Kovalčuka, kancelář tajemníka a výtvarníka, zkušebna, nějaké prostory pro uskladnění kulis a rekvizit. A v podkroví byly vytvořeny takové opravdu provizorní pokojíčky, ve kterých bydleli herci.

Já kolem těch původních pokojů (kromě psychologické poradny je tam dnes i zázemí pro úklidové pracovníky) moc nechodila, ale do oken pokojíčků jsem několik let koukala z budovy Národního domu přímo ze své kanceláře ředitelky divadla.

Je pravda, že mě při naší společné prohlídce budovy překvapilo, že na místě kanceláře tajemníka divadla zůstaly ty původní, staré, bílé profilované dveře i s dřevěným obložením stěny. Dokonce jsme společně s Milošem a Evou Zelenou pronikli i za ně, za laskavého svolení současné provozovatelky.

Pochopitelně se vybaví spousta vzpomínek, po takové dlouhé době a v našem věku jak jinak než dojímajících. Ty dveře jsou mimořádně dojemné, vždyť všechny ostatní kolem byly vyměněny za nové, unifikované. Celý vnitřní prostor budovy je zásadně přestavěn, ale tyhle dveře zůstaly. Němý svědek tehdejšího divadelního zázraku?  

Napadá Vás ještě na závěr nějaká historka z působení HaDivadla, o kterou byste se mohla podělit?

Dovětek o jednom setkání za velkou louží. Jedním ze studentů prostějovského gymnázia, diváků Hanáckého divadla, byl i Petr Hořava, narozen 1963 v Prostějově – v současné době fyzik, který se zabývá teorií strun a působí na University of California v Berkeley.

Náš syn Ondřej pobýval v letech 2015–2018 jako postdoc na Stanford University a měl i nějaké pracovní přednášky v Berkeley. Pochopitelně se s Petrem Hořavou setkal a řekl mu, že „zná“ Miloše Maršálka z HaDivadla. A Petr Hořava, světový fyzik, vzpomínal nejen na představení Hanáckého divadla, ale i na příležitost být přítomen na nějakých zkouškách Hanáckého divadla, jako na zásadní formativní zážitky. 

Sdělení na úplný závěr.

Prý mám ještě ke všem odpovědím doplnit: Četl a souhlasí Maršálek.

[hey-rosey]

Přesně Co Předvídat Od Vašeho Fotovoltaického Panelu Dodavatel?

Změna na sluneční energii je významný volba, která může značně dopad jak vaše environmentální stopa a vaše síla náklady. Když se rozhodnete využít přirozenou sílu slunečního solárními panely, vybírání vhodného distributora stane životně důležité. Zde je to, co byste měli vyjít z svého dodavatel fotovoltaiky, abyste zaručili bezproblémový přeměna na trvalý síla.

Předpoklady od Solárního panelu Dodavatel

Kvalitní produkty a Know-how

Váš fotovoltaický panel prodejce měl nabídněte vysoce kvalitní produkty, které jsou odolné, účinné a odpovídající vašim podrobnostem požadavkům. Hledat poskytovatele kdo používá panely vyrobené s nejaktuálnější inovace a produkty navrženy k optimalizace energie výroba a trvanlivost. Dodatečně váš prodejce měl mít dobře informované tým kdo vás může směrovat přes volby postupu, zvážením aspekty jako vaše umístění, síla potřeby a plán výdajů omezení .

Kontrola kvality je zásadní, když se záležitostí investice do solární panely. Ujistěte se, že váš distributor poskytuje záruky na služby a záruky na své produkty, nabízet vám klid v duši porozumění, že vaše finanční investice je zabezpečena proti problémy a výkon problémy.

Komplexní Nastavení Řešení

důvěryhodný výrobce solárních panelů určitě vám jen dodat kvalitní produkty nicméně stejně poskytněte důkladné splátka služby. Váš distributor potřebovat abychom zvládli každý prvek splátky postupu efektivně a odborně.

V průběhu splátky fáze můžete očekávat svého poskytovatele funkce velmi pečlivě s vámi zaručit že fotovoltaika jsou instalovány správně a ideálně umístěny do zachytit optimum sluneční svit. by také starat se jakýkoli druh potřebné povolení a papírování, zlepšení procesu a úspora vašeho času a úsilí .

Jasné Ceny a Financování Volby

Solární panel splátky mohou představovat v předstihu investice, nicméně také použití významné dlouhotrvající úspory na energie výdaje. D předem, podrobnosti všech ceny související s nákupem a nastavením systému.

Navíc spousta distributorů poskytněte přizpůsobivé financování volby k pomoci udělat solární energie mnohem více dostupné pro domu majitelé a služby. Váš dodavatel musí spolupracovat s vámi, abyste mohli najít financování možnost odpovídá vašemu rozpočtovému a měnovým cílům.

Nepřetržitě Údržba a Pomoc

Jakmile bude váš systém fotovoltaického panelu namontován, váš partnerství s vaším dodavatelem musíte ne dokončit tam. Slušný poskytovatel určitě dodávky nepřetržitě údržba a asistenční služba řešení k ujištění se, že váš systém zůstává spouštět efektivně a správně po mnoho let přijít.

Pravidelné údržba, jako je čištění panelů, zkoumání elektrické odkazy a sledovat systému efektivity, je nezbytné pro maximálního využití očekávaná životnost a výkon výsledek vašich fotovoltaických panelů. Váš poskytovatel potřebovat použít údržba balíčky nebo služby smlouvy na pomoc vám udržovat váš systém v optimálním podmínce bez problémů.

spolu s údržbou řešeními by váš prodejce měl být responzivní k jakýkoli typ dotazů, otázky nebo obavy, které můžete ohledně vašeho fotovoltaický panel systém. Ať už je to oprava technické problémy nebo zásobování pomoci při optimalizaci energie výroba, rychlé a spolehlivé spotřebitel podpora je nezbytné pro pozitivní sluneční zážitek.

Na závěr, výběr ideálního solárního panelu poskytovatele je hlavní pro úspěch vašeho energie slunečního světla cesty. selecting dodavatel, který dodává kvalitní produkty, rozsáhlé instalace řešení, jasné ceny a průběžné pomoc, můžete s jistotou posunout na přirozenou solární energii a potěšení různé výhod, které přináší po celá léta hledat.

[0x616-blog]

Pozdněkapitalistická kultura každý sám svého štěstí ABSOLUTNÍ strůjce mi nedělá dobře, nejen to, pod tíhou této kultury se stabilním tempem propadám do jakéhosi bahna, každý rok je to horší, imposter syndrom, který mi každý den vtlouká do hlavy podceňování a jakousi sebenenávist, pramení z toho, že se nevejdu do "té správné" společenské role, vejít se do ní nedokážu, ani nechci. Celá kultura prodeje sebe sama - udělej ze sebe produkt a nabízej se dál - mi přijde naprosto zvrácená a ohyzdná, při čtení linkedin profilů mých bývalých kamarádů se mi zvedá žaludek a začne se mi točit hlava. Nejsem "lidský zdroj", ani produkt, nebo další údaj v tabulce. Ale to mne ani tak nevytáčí, odmala jsem byl ultralevičák, prostě mi to tak přišlo správné a tyto názory ke mne prostě patří, takže jsem měl dost času se nad tímhle nasírat, dokonce i ten propad do bahna ke mne patří, vždyť je naprosto konzistentní s tím, co celý život hlásám. To co mě skutečně štve je to, že si výše uvedené skutečnosti neuvědomují i další lidé kolem, nesnažím se ani tak na sílu agitovat (ale taky to mám rád), jako spíš posunout člověka správným směrem, mnoho lidí má však radši oči dokořán zavřené a utápí svůj rEvOlUčNí (intelektuální) potenciál v alkoholu etc. Nechci být nějaký straight edge moralista ale ve finále mi to přijde jako jedno z pozlátek, co ruling class a celkově tento systém používají na kontrolu davu. * Zapatisti to maj vymyšlený nejlíp a nedivím se jim. Já bych však přeci jen všechny drogy zlegalizoval. Místo pozlátek tyranů a symbolů útlaku (Kokain v Kolumbii etc.) prostředky k osvobození mysli, prostředky ke zdokonalení sebe sama, prostředky k lásce.

Tady pár barzz, když už jsem nakousl ty lidi, kterym je vše u prdele(nedivim se jim, ale to přesně Kolos chce):

Drábové statusu quo si můžou promnout prsty / osvícení se nekoná chceme žít v nevědomosti

Nebo ještě lépe:

přelejzáme hordy rukou co se sápou z jámy ven / na provázku bankovka a v srdci jenom led / nic neni lepší než deset piv a krvavej steak / nemyslíme na zejtřek stejně brzo vyhynem

Ale hlavní je nepropadat špatné náladě, co hůř, depresi! To je to co chtějí a tomu musíme zabránit. Změna je možná

#SPREADTHEWORD

POZNÁMKA K HVĚZDIČCE: * V tom hrají samozřejmě roli nejen drogy, ale i aplikace typu tiktok nadesignované odpoutat naši pozornost od důležitého. apod. Chtějí nás co nejvíce způsoby co nejvíce spoutat. My se nesmíme nechat.

[zlutyzakaznik]

První dojmy 86: RAST Coffee Brno, Grain v2 a Lákava

(7. 8. 2023) Omšelé textury.

Kafe Halasák, které otevřelo 11. října loňského roku v budce bývalé trafiky na stejnojmenném náměstí, se přesunulo do areálu bývalého dětského brouzdaliště TJ Tesla a od 1. srpna funguje jako RAST. Anebo RASTCAFFEE, RAST Coffee Brno (hlavička Instagramu) či snad rast_coffee_ (storíčka tamtéž)? Rozhodně nejde o jediný podnik, jemuž by prospělo typografické ujednocení názvu.

Kolega kritik se před pár dny pozastavoval nad neutěšeností bývalé provozovny, jež se za dobu fungování nijak nezkultivovala (dveře z pantů opřené o bok, mřížové dveře na druhé straně totéž), ale mě to nepřekvapuje. Od počátku jsem tu totiž sledoval neochotu do místa investovat a i dnes vypadají části stánečku jako budova v počítačové hře, kde tvůrcům nestálo za to namáhat se s bočními texturami.

V tomto ohledu se u provozovatelů nic nezměnilo, což ukáže již cedule u vchodu (úvodní foto), který druhá verze “kavárny” sdílí s nálevnou POOL GRILL. Opět jde o nejodfláknutější přelep na podkladu poznamenaném odřeninami a vlhkostí, přičemž druhá strana áčka byla prázdná.

Analogie se zubem času poznamenanou 3D střílečkou pokračuje na venkovní ploše (zahrádce) s paletami, které vévodí kruhový bazének a při pohledu na hnědou a odlaždičkovanou budovu se sprchami a toaletami se jeden neubrání dojmu, že na něj záhy vyskočí radioaktivitou nasáklý mutant; soubor prolézaček a kolotoč pro děti pak evokuje úvod Terminátora 2: Dne zúčtování.

Ani technologicky tu není žádná změna. Základní Eureka Mignon a jen tak tak postačující jednoskupinový kávovar Magister, což je stále lepší než domácí Lelit a Ascaso, které měli na úvod. Co kdyby měli plnou zahrádku latte mummies? Utáhne to stroj s 1.2litrovým bojlerem a vibračním čerpadlem? Nezměnila se ani káva a po startu s Fiftybeans na Halasáku je to už nějakou dobu Kopi Luwak ze “zážitkové” prodejny na Rašínove.

V příslušných prvních dojmech jsem uvedl, že přestupní uzel Halasák považuji za jedno z mála míst v Brně, kde bych, čistě hypoteticky, uvažoval o otevření kavárny. Ale musela by to být kavárna velmi rychlá a přitom kultivovaná a lákavá a tato adjektiva bohužel nelze vztáhnout na první i druhou verzi Kafe Halasák. Skoro jako by provozovatelé o úspěch ani nestáli a dělali vše pro to, aby odradili kolemjdoucí. 

Na Halasáku je už několik dní v jinak kompletně vyklizené budce k vidění solidní tamper a po otevřené kilovce, rozježeném kartáčku nebo mléku neuklizeném do lednice jde pro mne o další doklad toho, jak málo lásky investovali majitelé do obou podniků. Nové místo je dle mého soudu znatelně horší než původní lokace a budu překvapen, pokud si maminky s dětmi nebo cyklisté budou nacházet cestu do omšele působícho prostranství.

Druhý restart dnešních Prvních dojmů představuje kavárna a pražírna Grain, která působila v rohové parcele Milady Horákové a pod kopcem, na němž je Dětská nemocnice. A opět jde o studii na téma netečnosti a neumětelství. Proč?

Typograficky a jazykově odbytý je příspěvek avizující přestěhování a opětovné spuštění provozu a písmena tvořící názvev podniku se viditelně odchlipovala už druhý den, kdy jsem sem zavítal. Provozovatelé to snad nevidí? 

Bůh je mi svědkem, že jsem si nemyslel nic dobrého o nabídce i přípravě kávy v původní provozovně a přesto jsem tamní espresso zkusil (cca 10/20, pamatuji-li se dobře) a tady jsem v pozadí baru zahlédl základní Macap a budu doufat, že aspoň mletí se pozvedlo na trochu vyšší úroveň. Pro kohokoli, kdo pracuje s kávou anebo se v ní aspoň základně orientuje, je hrůzostrašný už postup, kterým se podnik prezentuje na Instagramu. 

Starší pán za barem, zřejmě jeden z kolegů a přátel, co pražírnu založili, byl vlídný a prozradil, že stěhování proběhlo z důvodu prodeje parcely, jejíž koupě od majitele domu by se jim nevyplatila ani za 50 let. Kladu si ale otázku, zda mu stojí za to stát v jeho věku za barem a provozovat cosi tak nejistého. Grain je totiž v první i druhé verzi místo, kde nemůže být o prémiové kvalitě, kterou firma avizuje na odkaze výše, řeč. 

A to tím spíš, když pouhý měsíc po znovuotevření mají na ceduli u dveří nabídku Happy Days se slevou 30 % ve vybrané dny, které ze zde píšou takto: Mo, We. Proč ta “světáckost” v nejzastrčenější části Římského náměstí, kam zahraniční turista zabloudí spíše náhodou? Dané místo nabízí dlouhou a únavnou historii neúspěšných pokusů (Máří, Libertine a Chez Catherine art a café) a nevidím jediný důvod, proč by měla být druhá verze “Zrna” úspěšnější. 

Na rohu Jugoslávské a Merhautovy je velká a tradiční zdravotnická škola. Na rohu obou ulic a v jejich okolí je pak dlouhodobá a prapodivná směska podniků, které nabízejí víno, kávu nebo pivo, ale dát si zde cokoli z uvedeného bych asi nechtěl riskovat. Do gastronomicky neutěšeného teritoria vstoupila 17. července Lákava, takto společný výtvor veganských potravin Rostlo a producenta sladkého a pečiva Cukrevolta.

Pokud se někomu sbíhají sliny při představě stoprocentně rostlinných zákusků a svatebních dortů, pak se omlouvám, ale pro mne jde toliko o soubor náhražek, jež jsou oproti produkci potravinářských obrů opatřeny ideologicky zabarevným příběhem. Má-li někdo děti anebo je sám silně alergický na určité složky potravin, lze existenci produktů typu plísňový kešumbert pochopit, ale pro naprostou většinu jde, obávám se, spíše o deklaraci specifického životního postoje.

A jelikož je sortiment věcí k snědku 100% veganský, nic jsem si tu nedal a na dotaz na kávu na očím analytika ukrytém mlýnku (snad malý Macap?) jsem se dozvěděl, že jde o stále relativně nový blend Mothersip od Father’s, což je sice OK a stabilní směs, se kterou se v kavárně dobře pracuje, ale také žádný vrchol nabídky pražírny. Esko 55, doppio a cappu 75 a flat white 90 Kč.

Interiér je lehce suterénní a při nahlédnutí mě napadlo přirovnání k mixu kavárny Mezičas na Kotlářské a pobočce NOsáčku na Milady Horákové. Pochopitelně nechybí ani tady nahé žárovky, jejichž žhavé vlákno má v tomto případě podobu spirály a pokud jsem viděl správně, na polici za barem je echt vintage Tesla Madison.

A místo u přechodu ke Zdravce? Hned za rohem mezi bývalou trafikou a Domem zdraví Marty Hartlové to svého času zkoušelo ambiciózní italské lahůdkářství (manžel Ital) a letitá rohová restaurace Corner byla na konci jara nahrazena extrémně tuctovou vietnamskou vývařovnou. Takže tak.

[bila-magie]

Deepak Chopra, M.D. a Rudolph E. Tanzi, PhD.: Léčivé já

Deepak Chopra je autor, se kterým jsme se již setkali u knih Sedm duchovních zákonů úspěchu, nebo Vnitřní síla a svoboda a milosrdenství. Rudolph E. Tanzi je profesorem neurologie a objevitel genů, které způsobují Alzheimerovu chorobu.

Nosnou myšlenkou knihy je lidské zdraví a možnosti, jak se mu věnovat tím nejsprávnějším způsobem. Základem tohoto přístupu k sobě je vědět, že člověk není jen fyzickým tělem s myslí a duší. Ale hlavní je uvědomit si, že tyto tři základní části nelze od sebe oddělit. Vzájemně se prolínají a jedna do druhé zapadají, tvořící jedinečnou bytost.

Tady jsme vlastně při podstatě nalezení cesty k trvalému zdraví. V dnešní době plné spěchu a stresu je nejjistější hledání a nalezení svého léčivého JÁ. Každý ho máme v sobě, jen se k němu dostat a začít ho používat. Pokud se nám to podaří, stáváme se léčitelem sobě samému. To ovšem vůbec není jednoduché. Autoři důrazně upozorňují a vyzývají, že pokud se ohlásí jakékoli onemocnění, musíte vyhledat lékařskou pomoc.

Zabývají se přístupem lékařů k lidem z hlediska jejich profesionálních možností. Lékaři jsou často pod tlakem nedostatku času na důkladné vyšetření pacienta. Nemocný člověk mnohdy ani neumí pořádně popsat, jak se cítí, co mu dělá potíže. Tehdy i nejšikovnější lékař selhává a léčba se míjí účinkem.

Kdo nás zná nejlépe? Nuže odpověď je naprosto jednoduchá: “Každý sám sebe.” Tělo je moudré a mnohdy signalizuje problém. Záleží však na tom, jak ho dokážu poslouchat. Pokud to dělám, stávám se vědomou bytostí a začínám žít svůj život zcela jiným způsobem. Zde lze nalézt bohatství vědomého života. Následně dochází ke skončení utrpení a člověk zjišťuje, že ačkoli se bolestné zkušenosti vyskytují, nepřetrvávají jako utrpení. Fyzická bolest existuje jako pocit, který není prokletím, ale podnětem k uzdravení.

Ve druhé části knihy nabízejí autoři program na vědomou změnu pro každého člověka: Uzdravte se právě teď. Má sedm bodů, které přičleňují ke dnům v týdnu. Pozornost věnují: - protizánětlivé stravě, - zmírnění stresu, - stárnutí, - cyklu dne ve smyslu práce, pohybu i odpočinku a spánku, - vnitřnímu přesvědčení, - konci bojů, - evoluci.

Poslouchejme volání svého léčivého JÁ. Vyplatí se to. Věnujme si pozornost v dnešní intenzivní době. Zvolme si mír namísto rozporu, uvědomění namísto popírání, lásku namísto nelásky.

Je jen a jen na každém z nás, jestli zůstane ve svém středu s pocitem naprostého bezpečí. Uvědomění si radosti a naplnění, které takový život přináší. Můžeme také zjistit, že změna není ohrožením,  stárnutí a smrt jsou bezvýznamné. Následně, skončí konflikty se sebou samým i s druhými lidmi. Takový přístup k životu osloví každého. A pokud toto umocníme každodenní meditací, výhra je naše.

Tuto knihu doporučujeme každému člověku, který je na své cestě za poznáním.

[prospercz]

Dva měsíce na treku!

Tak se nám ten výroční den trochu začíná zamotávat. Říkal jsem si, že dneska o chození nic psát nebudu, že si spíš zase udělám nějaký recap, ale nakonec přeci jen musím pár věcí aspoň zmínit.

Tak si tak šlapeme nějakých 9 mil k asfaltce, odkud chceme stopnout auto do města. Cesta je po lávovém poli. Zní to líp, než jaké to je doopravdy. Chození po šutrech totiž není vůbec příjemné. A tohle jsou ještě dost ostré šutry. Obecně je tady v Oregonu víc kamenitý terén než v poušti. Nohy dostávají zabrat. Naštěstí je dost času trail pod sněhem.

No a tak dojdeme na asfaltku, koukáme doleva, doprava, a auta nikde. Projede kolem nás pár cyklistů, ale auto pořád ne. Musíme si jednoho cyklistu zastavit, abychom se dozvěděli, že je cesta ještě po zimě zavřená! Otevře se příští pondělí, tak toho teď cyklisti využívají a užívají si krásnou projížďku bez aut. Nás to ale teda vůbec nepotěšilo. To jsme zase něco posrali. No nic, není zbytí, nastává ROADWALK! Jupí…

Nikdo nám pořádně nedokáže říct, jak daleko je uzavírací brána. Někdo tvrdí 3 míle, někdo 11. Nakonec nám pomůže Mike a Lea, kteří nám nejdřív řeknou správný údaj, tedy 7 mil, a pak na nás dokonce hodinu počkají, aby nás svezli do města.

Po prohlídkové jízdě celým malým městečkem Sisters, které je inspirované westernem, nás vyklopí před putykou s pivem a foodtrucky. Ještě si ani nestihnu objednat, a už mi klepe na rameno trochu zvláštní týpek, že prý jestli nejsem náhodou PCT hiker. To si piš, že jsem! Zve nás k sobě a své přítelkyni ke stolu, že si s námi rádi popovídají. Objednáme pivka a jdeme tedy za nimi. Vyklube se z nich celkem fajn dvojička. Oba dost chodí po horách, holka (sorry, zapomněl jsem jména…) se dokonce živý psaním recenzí na vybavení. Pozvou nás i na oběd, vrací takhle trailu to, co sami dostávali na Appalačské stezce (stezka podobná PCT na východní straně USA). Díky!

I přes tyhle hezké skutky ostatních, nemám ty městské dny moc rád. Člověk se tady začíná zase kvůli všemu stresovat, od jídla, přes nabíjení, spaní, utrácení a další voloviny, na které nahoře není ani pomyšlení. Zase jsem nechal za ressuply nesmyslný obnos peněz, za tohle jsem schopný doma žít měsíc i s najmem a tady to mám na jídlo na 10 dní…

Abychom ušetřili, a protože nic moc po včerejší návštěvě v Big Lake nepotřebujeme, postavili jsme si stany kousek za městem v lese, který tu mají pod palcem bezdomovci. Vypadají ale neškodně, tak snad tak zůstanou i po setmění.

A teď už teda pojďme na ten slíbený recap:

>Jsme na cestě skoro přesně třetinu. Vzdálenostně určitě, 870 mil. Časové spíš trochu za třetinou, chtěli bychom skončit dřív než za 6 měsíců.

>Podle telefonu jsem zatím udělal 2420000 kroků. Podle hodinek je to 1612000. Pravda bude asi někde mezi.

>Před pár dny jsme vyměnili kalifornskou poušť za oregonské lesy. Je to příjemná změna, i když se tu často lopotíme sněhem a moje nohy jsou od komárů tak nateklé, jako kdybych je strčil do úlu.

>Prošlapal jsem svoje první boty. Zvládly celou poušť a ještě předtím něco doma, celkem asi 850 mil. Nové mají zatím 170, snad vydrží aspoň ještě 500, ale kameny na trailu v Oregonu jim dávají dost zabrat.

>Vyměnil jsem další kus gearu. Tentokrát to odnesla karimatka. Ta stará pravidelně každou noc přidávala 1-3 nové díry, takže jsem ráno spal prakticky na zemi. Nová zatím drží!

>Poprvé nám tady pořádně pršelo, trvalo to den a půl. Jak jsme si to celou dobu v rozžhavené poušti přáli, tak nás tahle touha už po hodině přešla. Naštěstí na PCT prší v průměru 3 dny z celé doby na trailu. Takže už jen dva a máme to za sebou.

>Už jsme se dostali do bodu, kdy jsme schopni bez problémů ujít i maraton každý den. Naše nohy si zvykly a i zbytek těla se přizpůsobil. Troufám si tvrdit, že příští třetinu ujdeme mnohem rychleji. Začíná mě to děsit. Blíží se chvíle, kdy bude konec trailu blíž, než začátek. A jak se říká, druhá půlka uteče vždycky trochu rychleji.

[pepikhipik]

Knižní tip

Sociální fotografie O fotografii a sociálních médiích

Nathan Jurgenson, teoretik sociálních médií. Je spoluzakladatelem a spolupředsedou výroční konference Theorizing the Web, zakladatel a vedoucí editor časopisu Real Life, bývalý editor New Inquiry, a sociolog ve Snap Inc.

Sebastian Benbenek: Čtení této knihy může být pro fotografy trochu překvapením. Není to totiž kniha o fotografii. Nenajdete v ní stížnosti na masovost fotografie ani nudné argumenty, že sociální média fotografii zabila. Najdete zde velmi dobrou analýzu fotografie jako sociálního fenoménu, formy komunikace. Autor se hodně věnuje otázkám budování sociálních vazeb prostřednictvím sociálních médií, pravdě, autenticitě, přirozenosti a hned na začátku bych vás měl upozornit, že kritizuje škodolibosti. Více zde →

RECENZE

Pro autora ztělesňuje sociální fotografie komunikační praxi. Zatímco umělecká fotografie se soustředí na objekt a jeho zachycení, ta sociální na sdílení zážitků. Čímž se vizualizuje náš každodenní jazyk: sociální fotografie je svým způsobem vyprávěním o tom, kým zrovna jsem a co prožívám, je spíše tokem času/života než jeho zastavením. A zatímco zejména předdigitální fotografie v sobě odrážely nostalgii po uplynulém, archivovaly a dokumentovaly významné okamžiky, a snažily se tak vzepřít smrti, sociální fotografie (a média) nej sou j en dokumentem, ale také procesem - je v nich napětí mezi pomíjivostí a trvalostí ( leckteré z nich vidíme jen krátce, s/mažeme je, zmizí pod nánosem dalších dat).

Jurgenson se také zamýšlí nad vztahem sociální fotografie a poznání či zachycení světa. Přestože s počítačovou fotografií přišla zásadní technologická změna, jak upravovat výsledek, zdůrazňuje, že součástí fotografie byla vždy nějaká míra manipulace. A připomíná slova americké esejistky teoreticky fotografie Susan Sontagové o tom, že fotografie v sobě snoubí přístup písaře (dokumentace) a básníka (fikce). I když sociální fotografie podle Jurgensona upřednostňuje výraz před informací, nezbavila se zdaleka své poznávací funkce. Jeden či několik snímků určité události jde snadno zmanipulovat, ale nikoliv jejich velký počet pocházející od různých lidí.

Často se lze v souvislosti se sociálními médii setkat s úvahami o smrti soukromí. Jurgenson s tím nesouhlasí, protože vztah mezi publicitou a soukromím podle něj není takový, že bud vítězí jedno, nebo druhé. Vzájemně se doplňují. Sociální fotografie chápe jako tanec s vějíři při burlesce — odhalí vždy jen něco, vždy je tedy něco skryto, což skýtá prostor pro domýšlení, spekulaci...

Radovan Plášek (Sedmá generace 1/2023)