cadaverinesniffer

[cadaverinesniffer]

#Co teď..

Přišel opět čas hnisu. Sedím u práce, kterou nejsem schopná dodělat, protože má hlava stáčí myšlenky jen jedním směrem. Jsou nemocní, nebo jednoduše sobečtí, vychcaní, vypočítaví, narcistní, sebestřední, manipulativní...

Je to jen jedna z variant, nebo mix všeho? Ztrácím v nich kusy sebe sama. Mám potřebu se schoulit pod ochranou někoho silnějšího, ale pravda je taková, že to budu já sama. Musím to být já.

Co je příjemný je fakt, že už necítím hořkou pachuť. Přechází to v politování. Jsou vlastně oběti sebe sama. Různý rozsahy škod. Jeden je na prahu smrti, musí její dech cítit na obličeji a stejně je pro něj nejdůležitější fakt, že má pravdu. Přestože jeho pravda má formu oprátky, kterou si utahuje pevněji a pevněji po každé, když se nalívá svinstvem, aby nemusel čelit celé téhle realitě.

A pak je tu nejbrutálnější metamorfóza. Taková, kterou jsem nemohla postřehnout, připravit se na ni. A s pocitem, že její degradující účinky skončily, jsem opět nucena čelit faktům a probrat se z iluze. Musím to být já, kdo se probere, protože nikdo další už se k tomu nechystá. Prožívá období velkého spánku, klinické smrti vlastní duše, morálky, charakteru, sebeúcty.

Stisk se trhá a padají z útesu, s kusem tvýho masa v rukách. Každý odtrhnutí bolí a hnisá měsíce. A stejně zase podáš další porci. Jsi ve vakuu a křičíš, sleduješ jak jejich kosti drtí ostrý útesy. Přesto si do úst pořád cpou jed a utíraj si pusu tvým masem.

Ptáš se sebe sama, kde bude hranice. Až na tvých kostech nezbude ani sousto měkké tkáně? Budeš bodat všechny kolemjdoucí jako vyschlý šlahouny ostružiníku.

Jak to uzavřít, aspoň pro tenhle večer...

Prostě odejdi. Dívej se, ale maso si musíš pevně přišít ke kostem, moc ho už nezbývá. Podívej se na tu vystouplou jizvu na hrudníku, přejeď po ní prstem. Není to tak dávno, co uzavřela obsah tvé dutiny. Šeptej a zkus počkat, kdo uslyší. Obleč si skafandr.

Choď opatrně a drž si směr.

[cadaverinesniffer]

#1 Holy hate/Metamorfóza

Cítím, jakoby by byli všichni pokažení. Prostě shnilí zevnitř. Ubožáci, kteří ti lžou do očí, aby tě dostali tam kam potřebují. Servilně plácají nesmysly, o kterých jsou přesvědčení, že je chceš slyšet a polichotí ti. To samo o sobě není nic zvláštního. Lidský charakter může být kvalitní, komplexní a květnatý, ale mnohem častěji se jedná o mokvající rosolovitou hmotu bez komplexní struktury, která po smrti jedince uschne na slunci jako rozduplej slimák. Ale jsou to opravdu všichni? Jak mám vědět, že je bezpečné spoléhat se na pravděpodobnost výjimek.

Budu je nen��vidět všechny? Plošně? Budu nenávidět muže do konce života a dělat jim peklo? Nezávisle na jedinci, jeho činech, osobnosti..

A pokud ano, bude má nenávist omluvena? Placení dluhů za nezvaného účastníka. Nevím, nejsou všechny ty, který ve svým soukromí zesměšňuju v mojí pozici a já v jejich? Vzteky, kvůli zmetkovi, zbavují se ňader, vlasů, kůži si nechají zarůst a jejich duše se kalí. Hnisem z jejich zranění.

[cadaverinesniffer]

#3 Co teď

!!Critical alert!!

Hrudní dutina kontaminována kyselinou, levá komora nebyla dostatečně zabezpečena.

Únik lokalizován, připravuji sanaci.

Jizvy mají různý formy, třeba takový keloidy jsou zajímavý. Tkáň se multiplikuje v nadměrném množství a místo toho, aby jsi se dočkal bílé čárky, kterou po pár letech okolí sotva rozpozná, na místě tvýho bolu je obrovská, růžová hmota. A ty jsi co půl roku na chíře. Vypadá to hnusně a připomíná to většinou ještě hnusnější situace. Na dotek je tkanivo tuhý a hladký, občas svědí, ne vždy je citlivý. Ale to hlavní, to nejhorší je fakt, že to tam je a bude už na věky.

A teď začíná svědit z ničeho nic.

Její hranice začínají pozvolna mizet, pojídá sebe sama. Jizva nekrotizuje, žloutne, černá. Hmota už není organická. Hmota přestává být hmotnou, pojídá sebe sama a v tvém bývalém prostředku hledí do světa tupě zírající černá díra. Nasávající vše okolo ve stereotypním tahu. Bludná paryba.

[cadaverinesniffer]

#2 Co bylo (TW)

A bude.. přemýšlím, jestli nastala vhodná chvíle k inventuře dne úpadku, a v dalších segmentech volně navázat na to, co mu předcházelo. Vzhledem k tomu, že rána v hrudníků zase pomalu zahnisává, je asi na čase ji trochu pročistit. A přidat vlastní pohled na můj věrný, dlouhodobý vztah s chladnými, tenkými plíšky, které přinášejí osvobozující úlevu.

V hodinu nutnosti cítíš většinou nesnesitelné pálení. Obličejové sliznice jedou na maximální výkon. Žal, pocit pokoření, neutišitelná žízeň po tom nebýt v tomhle šíleným klinči sám. Cítíš se zase ztracen, odcizen, na nepřátelské planetě. Jsi ten nejzranitelnější objekt v širokém okolí. Vařící emoční erupce tě dusí a zahlcují do stádia, kdy nejsi schopen normální řeči. Srdce palpituje, rozum se drolí, tremor nemá konce. Nehty zarýváš na doraz tvé dlaně, taháš se za vlasy. Nenávist, opuštění ve vlastním šílenství, úzkost z toho, že nemáš a nikdy jsi neměl hodnotu jako člověk. A jak nehty postupně penetrují kůži tvých dlaní, cítíš plížící se uspokojení. Jako když si nevědomky do krve škrábeš štípanec od komára.

Poprvé jsem poznala tuhle úlevu v předpubertálním věku. Po dalším z výstupů nevlastního otce, který měl za účel atakovat základní pilíře sebeúcty - tedy intelekt, vzhled a výhledy do budoucna (seš blbá, tlustá, chce se mi zvracet, etc. V té době také začal odpočet v řádu měsíců do prvního fyzického útoku). Následovala samotka a odepření lidského kontaktu, tedy fenomén dnes známý jako silent treatment. Pamatuju si, jak sedím v rohu pokoje za postelí s kočkou v klíně a cítím nesnesitelný chlad samoty a opuštění. Nebyl nikdo, na koho jsem se mohla v tu chvíli obrátit. Během těchto chvil jsem byla zvyklá mluvit sama se sebou, případně potichu pouštět rádio. Je vtipné, jak některé zvyky přetrvávají, protože comfort sounds potřebuji do dnes. Tehdy se v rádiu opakovala Gwen Stefani, Nely Furtado a nová verze songu Relax, take it easy. Když některou z těch hitovek dnes slyším, zamrzne mi na sekundu v páteři ohavný flashback. A tehdy, v dalším z mnoha podobných stavů (které měly následovat v dalších letech) jsem si uvědomila souvislost konkrétní fyzické bolesti a duševní úlevy.

Ostrá, pálivá bolest, která se pozvolna otupuje a vyvolává horkou, tlumící vlnu po celém těle. Není ani tak důležitá hloubka řezu, jako spíše četnost a razance bolesti. Postupem času jsem vymyslela systém, který přináší přesně ten chlácholivý, uklidňující pocit. Jako bych propíchla hnisající vřed a všechen ten tlak, zánět a toxická tekutina opustili mé tělo. Emoční bouře zlehka utichá a nastává kompletní otupělost. Pokud je razance poškození dostatečně velká, pocit klidu mne postupně uloží ke spánku.

Většinou následuje probuzení, kdy mám oděv přilepený ke kůži zaschlou krví. A tak každé ráno začínám odtrhávacím rituálem. V otevřené ráně se začnou tvořit krůpěje krve, pak potůčky.

Od prvního placení masem uplynulo kolik.. 17 let? A dlouho by mě nenapadlo, že se k tomu vrátím v dospělosti. Ve třiceti. Ve třiceti zase na podlaze. V klinči vlastní psychiky, chlad samoty, úzkost, odcizení, pokoření. Ztráta, zrada. Sliznice v obličeji zalitý otokem. Nasadit sluneční brýle a rychle do večerky pro vhodnou měnu k zaplacení masem. Úleva, osvobození. Je mi to všechno vlastně úplně jedno. Celej svět hoří a já jsem jenom jeden malej, ukňučenej mravenec.

Nastala jedna klíčová změna. Za hodinu přišel telefonát. A potom další. Zpráva za zprávou. Záchranná síť. Vy. Kvůli Vám taky udělám vše pro to, abych plíšky nechala zrezivět. Nemůžu to slíbit, ale udělám vše. Mám velké štěstí. I když se teď topím v kyselině. Její podrobný rozbor mám v plánu, ale nejdříve bude potřeba zvolit vhodné kódování.

Na závěr doporučují všem sebemrskačům tenhle fajn profil. Je krásně, něžně koncipovanej. A dojme i nenávistný misantropy.

Držme se, labilové.

[cadaverinesniffer]

#2 Co teď

Cítím v žilách pulzovat ohnivou nenávist a vztek. A protože se mi nechce platit masem, pustím žilou sem. Spouštěč se nemění. Mění se moje snaha rozklíčovat adekvátnost mé reakce. A zbývají mi už jenom metafory. Tedy...

... po vystřízlivění z ambivalentních snů se mlčky rozhlížíš, nahmatáš obrovskou díru mezi žebry a jediné, co tě teď zajímá je jak znovu vstát, aniž by ses rozpadl. Vše, co dávalo smysl byla iluze. Ne v úplném začátku, ale teď už rozhodně ano. Uvědomuješ si, že tento fakt je rozhodující pro jakékoli tvé budoucí jednání.

Při vzpomínce na svou naivitu ti v hrudníku nemilosrdně cukne, stejně jako při náhlých připomínkách dříve naprosto normálních segmentů každodenního života. Oči máš zakalené odporně žlučovitým žalem, který rozleptává všechny tvoje sliznice. Tvůj současný psychický stav by se dal přirovnat k soušce plné děr, která čeká uprostřed zeleného lesa plného života na poslední úder datlího zobáku. Snažíš se stále dopátrat důvodu, špatného rozhodnutí, čehokoli.

Co vede jedince k takové proměně. A co ho potom vede k tomu, aby nevědomky rozbil vše, na čem jsi pracoval. Jak může sledovat stále přibývající díry v tvé tkáni a potoky leptajícího žalu, který v tvé kůži vytváří ohavnou mapu, a nezávisle na dřívější péči tě teď nechat hnít na dně propasti, a žít dál sám se sebou? Ptáš se sám sebe, zda-li je vůbec rozumné ještě někdy někomu dovolit jen zlehka odkrýt pancéřový poklop, pod kterým schováváš své měkké tkáně.

Tak na co jsi na dně propasti přišel? Začneš sepisovat objednávku na neprůstřelnou vestu a ocelové pláty? Začneš se omotávat žiletkovým drátem i za cenu toho, že pořežeš svou vlastní kůži? Zamkneš definitivně všechny vchodové dveře?

Leptavá substance se během tvého rozjímání pomalu dostává k matce tvé nervové soustavy. Té kurvě, která to vše způsobila. Protože ve výsledku, zbraně v rukách držela ona, ne on. Ona se rozhodla je odložit a stát se dostupnou. Začátečnická chyba v prostředí, které formují produkty živící se lidským charakterem.

Vstoupil jsi opakovaně do stejný řeky.

Vše, co jsi postavil je na cucky, roztahané po dně jako zatoulaná slepice. Je na čase začít hledat dílky a znovu se postavit. Připravit se na dlouhé škrábání se na povrch. Chyť si pevně oba břehy rozšklebeného hrudního koše. Nacpi všechno to svinstvo zpátky a hledej.

Hledej.

Sebeúctu, sílu, naději, motivaci. Sebevědomí. Schopnost důvěřovat.

Schopnost věřit.

A pamatuj, že teď už se svým masem musíš šetřit.

[cadaverinesniffer]

#1 Co teď..

Poslední měsíc se nese ve jménu vstávání před budíkem. Každej den minimálně hodinu. V nohách kocouři, oknem se vkrádá cigaretovej dým a v dálce řve zuřivě řezačka na kachle. Pár minut probíhá snaha vypnout, pak kniha, pak to vzdávám. Protože mozek právě zaplavila ranní kyselina. Její povaha je stále stejná. Pokud bych chtěla analyzovat její chemickej vzorec, momentálně bych v něm našla neutišitelnej vztek, ukřivděnost, pocit zrady, ostrou bolest ze ztráty blízké osoby - to vše by se nabalovalo v linii na hlavní a nejsilnější molekulu, odpor k lidem. Ten je momentálně na historickém maximu.

A protože každý zkušený majitel kyseliny ví, že ležení na místě způsobuje to nehorší poleptání, je na čase se zvednout a začít s dekontaminací. Každý den má jasně danou strukturu.

Tak třeba dnes:

ráno tě budí kyselina, pokus o spánek (7:00)

Nemá to cenu (8:00)

ráno se jí a pije kafe (9:00)

potom úklid, vyčistit kocourům záchod (9:30)

odnos bordelu do popelnic v jiným baráku (🥲 10:30)

reorganizace meal prepu (je v něm moc vysokokalorických kravin a málo proteinu, 10:45)

úřad (11:00)

úřad č.2 (11:30)

protein v levných potravinách (12:00)

výpis z katastru (12:30)

maso z krůtí farmy (13:00)

oběd ?

Marnej pokus se dospat v posteli plné kyseliny ?

Gym (16-17:00)

jídlo (20:00)

bude nějakej čas na art? Ne, radši ještě ukliď ten bordel (21:00)

Tak třeba zítra. (23:00)

Kyselinu provokujou banality. Třeba narušení rutiny, nedostatek soukromí a osobního prostoru, nesplnění vlastních cílů. To je vůbec největší prohřešek vůči kyselině -> Jsi podřadnej lůzr, co nemá hodnotu, protožes neumyl nádobí. To pak vede řetězením myšlenek k následujícímu -> v práci tě všichni nenávidí, jenom předstírají, že ne, v rámci slušnýho vychování. A následuje -> jsi zrůda, celý tvoje tělo je na zvracení, seš špinavá a každej to z tebe cítí na sto honů. A před hranicí starý dobrý -> Jsi podřadnej zmetek, kterýho nikdo nerespektuje a zasloužíš si za to zaplatit vlastním masem.

V tuto chvíli, tedy kdy kyselina leptá základní pilíře tvé sebehodnoty, máš na výběr ze dvou možnost�� - sebedestrukce/sebepoškozování, trest, nebo zmáčknout emergency exit -> okamžitě vstát a změnit to, co jsi doposud dělal. Vyrážíš do boje s kyselinou///// neutralizuj její sílu důvodama, který kontrujou tvoje lůzrovství, a to včetně těch nejmenších (od schopnosti vykopat se z postele, po životní posuny směrem dopředu). Cítí k tobě nenávist a nejsou schopni ti to ani říct? Potom je to jejich problém a ne tvůj, a navíc, jsou to pokrytci. A potom smrtelná schránka. Sprchuješ se? Staráš se o svoje tělo? Potom nejsi špína. Chceš být kopií svýho okolí, aby jsi zapadl? Pokud ne, budeš velkou část lidí odpuzovat, protože jsi deviant. Máš ve svém životě kamaráda, nebo blízkýho člověka, kterýmu není odporný na tebe sahat, obejmout tě a sdílet s tebou osobní prostor? Potom jsi někdo, kdo je respektován (ale co když je to jen z lítosti? Opět, potom je dotyčný pokrytec a není to tvůj problém). A jak uniknout před chutí potrestat se? O tom se rozepíšu v nějakým dalším segmentu (protože je to pro mne po několika letech opět aktuální), ale momentálně mne od chuti porcovat drží pár faktů, a třeba se v nich taky najdeš:

Okolí mne bude považovat za slabocha (povrchní, ale účinný)

Nechci víc poškodit krásný tetování, který je prací skvělých umělců a já bych ji tímto znehodnotila

stejně, jako cigareta, mi to nepomůže s problémem. Je to pouze tlumič, a já se musím naučit čelit kyselině sama.

Ubližuju tím lidem, kterým na mě záleží a vynaložili spoustu sil pro to, aby mi pomohli. Je to z mé strany disrespekt vůči nim.

Můžu si ublížit jinak - vyčerpat se několikahodinovou procházkou bez cíle, jít do Gymu, jít trhat kopřivy na čaj bez rukavic.

Můžu si pustit dokument/ přečíst si literaturu faktu o událostech a lidech, kteří prošli skutečným peklem a vše zvládli (nedoporučuji v některých konkrétních momentech, kdy tě taková činnost může dostat hluběji pod hladinu kyseliny)

Můžu brečet, dokud oheň nevyhasne a neusnu vyčerpáním

Je toho víc, a v dalších měsících to určitě rozeberem. Teď je čas pokusit se dospat ranní dluhy.

Držme se

[cadaverinesniffer]

#1 Co bylo

Na tý fotce je zachycenej večer před třicátýma narozeninama. Jsem na cestě do Vídně a spoustu toho nevím. Nevím, že za dva měsíce (bez jednoho dne) mě ze zálohy napadne jedna z největších atak v mým životě. Nevím, že má stabilita je otázkou nevědomosti faktů. A taky nevím, že přijdu o dva nejdůležitější subjekty v jedný schránce, která prošla proměnou nedokonalou. Tedy tou, která nepředpokládá plnou tělesnou metamorfózu, pouze tu charakterovou a z části fyzickou. Mentální stabilitu podepírám párátkama, který jsou složený z jasně dannýho časovýho rozvrhu, pravidelné fyzické aktivity a striktní kontroly příjmu potravy. V onu chvíli, asi kolem deváte hodiny večerní, 20.6. 2024, se párátka rozlámala na třísky a kyselina začala reagovat ve vší své síle. Kyselina je stále aktivní, ale její potence se pomalu mění v páchnoucí výpary a já opět stavím párátka na své místo.

Co mi pomohlo přeběhnout přes naleptanej most?

Nejsilnější pilíř pro mne byl sociální kapitál. Nejbližší, Ti, kteří bděli u zapnutých telefonů v aktivním hovoru a poslouchali, jestli spím. Ti, kteří se mobilizovali a zavalili mě jídlem. Ti, kteří zrušili všechny své plány a přestěhovali veškerý můj majetek v rámci pouhých dvou dnů. Ti, kteří mi dali práci, poslouchali, rozdávali empatii nad rámec svých kapacit. Jsem do konce života dlužníkem, tím nejvděčnějším.

Ne vždy to tak bylo, a pokud jsi v situaci, kdy je tvůj sociální kapitál omezen, třeba Ti pomůže přečíst si o dalších ochranných pomůckách pro práci s kyselinou. Tou nejdůležitější, tedy na úrovni obličejového štítu a rukavic, je psychoterapie. Bez ní to nejde a nepůjde. Kognitivně behaviorální terapie je můj sekuriťák, je v první linii. Potom gumová zástěra - farmaka. Díky psychiatrické péči a moderní medikaci máš tu nejmodernější zbroj v boji s kyselinou. Neboj se jí a vydrž prvotní diskomfort. Je to sice částečná ztráta svobody, ale věř, že kyselina je schopná tě o svobodu dřív, nebo později zcela připravit.

A teď zbytek - tedy plášť, digestoř, neutralisační roztok a podobně. Pro mne osobně to byla struktura a schopnost mapovat i ty nejbanálnější posuny. Teď budu zavánět Petersonem, ale pokaždé, když jsem byla schopna splnit sadu denních hygienických návyků i v bojových podmínkách, byl to posun. Když jsem žila v různých nebytových prostorech, a přesto jsem byla schopna se osprchovat, umýt si vlasy, vyčistit si zuby a natřít se krémem, bylo to vítězství nad kyselinou. Když jsem byla schopna si uvařit kvalitní jídlo na plotýnce s jedním hrncem z toho, co jsem našla v popelnicích, bylo to vítězství. Každej takovej den je dobrý si zapamatovat a brát ho jako cíl, když ležíš v emoční paralýze na podlaze už druhou hodinu v kuse. Další důležitou pomůckou v inventáři je práce. A to jakákoli. Prací myslím úklid, péči o svou noru (což je také skvělý barometr stavu psychiky) a potom, když jsi schopen každý den vstát ve stejný čas, práci placenou. Tvoř. Já vím, že se nenávidíš. Nenávidíš svou schránku, osobnost, svou minulost a charakter, svůj celek. Ale schopnost respektovat se za odvedenou práci je klíčová. Je to objektivní fakt, který šlechtí kohokoli, protože jsi to dokázal právě a jenom ty. Budu se těšit na plody tvé práce.

Okamžiků, kdy jsem udělala rozhodnutí, který mi pomohlo se vysápat z propasti zpět bylo opravdu hodně a těžko si je všechny vybavím. Navíc, doplňková samoléčba je věcí čistě individuální. Moje ochranný pomůcky a výzbroj můžou být naprosto k ničemu v tvých rukách. Proto Tě prosím, pokud se topíš v kyselině, vyhledej odbornou pomoc. Tady Ti nechám pár kontaktů na dobrý sekuriťáky. Přeju Ti hodně štěstí v boji a vůbec o Tobě nepochybuji.

Krizová linka ve FN Brno - Bohunice. Tady mě dostali z těch nejděsivějších duševních propastí, bez předsudků.

Nemůžu dostatečně ocenit tuhle stránku, tak ji prosím oceň taky a neváhej ji využít. Je to escape rope a díky za něj. https://nevypustdusi.cz/kde-hledat-pomoc/