#večeře

[budutinahrobnositmandarinky]

já sice často z legrace říkám, že nejím nic jinýho, než hummus, ale já ho vážně zkonzumuju průměrně třeba kilo až dvě za týden😭😭

[kralovna-ne-stesti]

Takový to, když se rozhoduješ, jestli si k večeři dáš rum s colou, nebo kefír s borůvkama.

[fly-in-butter]

I have my own doodles too , loved this movie and finally can bully @johankasas with them a little bit,while she did bullied me with her favourite Czech movies

[pagan-stitches]

Starting prep for this years more restrained štědrovečerní večeře (Czech Christmas Eve dinner), below is a link to last years.

This year is way more modern with just the fried fish (which I marinade first), a warm German potato salad (I just can’t do cold) and mushroom hubnik.

[jakbondynemohlnapsatpohadku]

Táta: "Babišovy voliče musíme pochopit a něco pro ně udělat, aby už Babiše nevolili, protože bez nich to nepujde."

malý brácha:"... a nebo je udělat bezvýznamnými."

[hynku-vileme-jarmilo]

@prazske-metro výběr mých oblíbených bizárků z vašich dopravních prostředků

[kocourmokroocko]

Fotky večeře, zachycující čirou dynamiku hejna:

Česílko obezřetně pojídá svůj sušený banán ve dvířkách klece. Dělá to, abychom se náhodou neodvážili jí sprostě zavřít na noc. Zná naši hru, my známe ji. Za nepřetržitého očního kontaktu ukusuje svůj banán. Její pohled říká "Zkus to, hajzle". Náš pohled říká "Vážíš 70 gramů i s banánem a já mám protistojný palce". Napětí houstne.

Divuška absorbuje stravu zavěšená vzhůru nohama na zdi a s hlavou zabořenou v krmítku, protože je slepá a naviguje se čistě podle zvuků, takže když slyší Šalvěje jíst, připlíží se k němu zeshora jako ta mrtvá hospodyně z Ju-on (2002) a vytěsní ho z talíře nekompromisní vahou gravitace a feminismu.

Šalvěj sedí na bidýlku a zakřiknutě čeká, až jeho žena dojí. Přímo za jeho zády je další, zcela plné, milfkyprosté krmítko. Šalvěj si ho nevšímá, protože bez angstu by byla jeho postava míň zajímavá. Šalvěj je edžlord, trdloň a simp. ❤

[zababova-pomsta]

Věci z mého oddílu:

-Vždycky jednou za rok se jezdilo na týden na Slovensko. V den návratu se šlo do hospody na jídlo. Pojmenovali jsme to Poslední Večeře. K tomuto bodu se váže bod druhý: Nejezděte nočním vlakem českých drah s žaludkem plným halušek.

-Kemp je vždy zásadně cestou do kopce.

-Na vodu s námi vždycky jezdil Pavel. Už se nepamatuju, jestli se tak fakt jmenoval, či je to moje předmaturitní deluze. Pavel nepatřil k oddílu. Nevím o něm, koho z oddílu původně znal, nevím, co dělá mimo naše ježdění mimo vodu, nevím, jestli přestává existovat po tom, co skončí voda. Pavel je strážce písně Jdou krysy kanálem. Tato píseň není nikde dohledatelná, předává se čistě ústní tradicí. Ne, tamta to není. Jako jeden z velmi mála lidí jsem si dokázala zapamatovat píseň Jdou krysy kanálem a teď jsem také strážce Jdou krysy kanálem.

-Pokud není alespoň jednou za výjezd alespoň jednou bordel o půl druhé ráno v kempu kvůli opilým slovákům, nateče vám do stanu, coopy budou zavřený a borůvky vám zkysnou v hubě.

-Kolikrát stihne vedoucí zmínit vedoucí hru Sekeráček?

-Co se stalo v Helfenburgu? Starší se jednou za čas se zmíní o Helfenburgu a pak odmítnou elaborovat. Někdo v nějakém bodě hodil špagety, ale víc nevím. Hodní mě duch Helfenburgu.

-Vysvětlování názvu našeho oddílu, protože jsme si za jméno vybrali semi-obskurní kachnu

Ráda si přečtu o věcech z vašich oddílů

[alenekecej]

*sedíme u večeře, maminka nejdražší provede poznámku o mých nově střižených vlasech, že prý vypadám jak Jánošík*

Já, zamýšlejíc se hluboce: Jánošík..? O tom psal Jirásek, ne?

Maminka nejdražší, nevěříc svému dítěti , googlí zdali Jirásek opravdu psal o Jánošíkovi: Máš pravdu.. Ale jak to tak z hlavy víš?

Já, v tu ránu spražena Věděním, si se stejným obdivem jakož i hrůzou vzpomínám na asi nejikoničtější post Čumblru vůbec:

"To je radši jedno…"

[nepraktickazena]

"Máš kde bejt na Vánoce?"

Udeřila tradiční předvánoční deprese. Osamělost je bezedná propast, já zírám do ní a ona na oplátku zírá do mě. Když se k ní přidaj depresivní stavy, mění se v černou díru požírající každej foton světlý myšlenky, co si náhodou dovolila se v mozku urodit.

Vídat se s kámošema moc nepomáhá, skoro všichni maj drahý polovičky a děcka. Dvě nejbližší kámošky celou dobu krafaj o dětech, kdo už vyrostl z jakejch hadrů, jak který v noci spí, co jí a nejí a kam je plánujou dát do školky. Pak si vzpomenou, že tam vlastně sedím taky, a ze slušnosti se zeptaj, jak se maj morčata. Když se pokusím nahodit jiný téma, po pár větách jsou zas u děcek.

Vlastní děcka nechci, ale rodinu bych chtěla. Za rodinu teda považuju už dva lidi, ale kdyby partnerka už děcka měla, nejsou na překážku. Jenže nedaří se - nikomu nikdy nejsem dost, každá by chtěla, abych se v něčem změnila nebo si to rozmyslela s těma děckama. (Jako by AuDHD matka a vysoce pravděpodobně autistický děcko nebyl recept na ještě větší a jistější osamělost...) A když se teda snažím nacpat do její představy o ideální přítelkyni a posouvám svoje vlastní hranice až k nepoznání, tak mě deprese a úzkosti žerou zaživa a "už nejsem ta veselá pohodová holka jako dřív". No a nebo maskuju jak o život a stejně přijde "jsi skvělá ženská, ale..." tak jako loni před Vánocema.

Loni jsem u štědrovečerní večeře u našich bulela jak alík, letos to snad bude lepší. Autistickej synovec se na mě vždycky těší, říká mi "tetoooo" a obejme mě. Táta se mi beztak zas pokusí dohazovat svoje single kámoše, i když jsem jasně řekla, že pokusů s chlapama už bylo dost. Máma mlčí. Oba jsou čím dál zahořklejší, protože jejich sourozenci už maj kupu normálních vnoučat, kdežto my dva s bráchou jsme zvládli dohromady jedno postižený děcko.

Veselý Vánoce.

[kvetyzlouky]

holandské suvenýry a tak trochu už nemůžu

mozek už měl dospět, aspoň to říkaly všechny memes o pětadvacátých narozeninách, nicméně uběhlo osm měsíců a asi se to stále nestalo jak jinak vysvětlit, že jsem letěla do Holandska za týpkem z Bumble, kterého jsem nikdy předtím neviděla? matchli jsme se, když jsem ze své hrdosti seděla sama v baru a pila negroni, uplakaná s rozečtenou Lolitou ve slovenštině, druhý den odjíždí, ale uchvacuje mě, natolik, že si píšeme i druhý den, kdy přejíždí hranice, pokračujeme ve psaní, intenzivní, neustále, fascinuje mě jeho angličtina, jeho hravost, jeho inteligence "tak si ty kytky zasaď u mě na zahradě" "a jak to mám asi udělat? když bydlíš dvanáct hodin autobusem ode mě?" "letadlem je to jen hodina" "tak jo" nejdřív jen z legrace říkám, že si koupím letenku, a pak nad tím přemýšlím, mám čas i peníze, tak proč ne? dělám si legraci, že mi možná ublíží, ale doopravdy z něj nemám špatný pocit, věřím mu. tak jsem koupila letenku. píšemem si mixem jazyků. hlasové zprávy. pampelišky. slova a slova a slova. kamarádi si myslí, že jsem se zbláznila. přiletěla jsem. je extrémně vysoký, na to se nemůžu vynadívat. večeře v italské restauraci, příjemná atmosféra, směju se. italské, ani holandské pivo mi nechutná. obchod s trávou, co vypadá jako recepce pětihvězdičkového hotelu, prodavači v kravatách, dřevěné obložení, zlaté lustry. příliš rychle mě líbá a na mě poprvé doléhá tíha situace. on je opravdu neznámá osoba, jsem několik stovek daleko od domova sama, teď si budu muset vyžrat to, jestli se mi něco stane. pláču. nějakým způsobem jsme to vykomunikovali. bojím se očekávání. usínáme a ráno máme sex, prochozený den v upršeném Utrechtu, smích a narůstající zlaté pocity k němu, když mluví s cizími důchodci. roleplaying vztahu, na (pro mě) neznámých ulicích se držíme za ruku, líbáme na eskalátorech, prokleté pusy na čelo a celé to rychle uteče a já zase letím pryč. zmatená. kdybychom se už neviděli, tak to přežiju, ale jestli se uvidíme znovu, budu moc ráda. pokračujeme ve psaní a je to ještě intenzivnější. vím, že to nějakým způsobem ovlivňuje mě celou, mé výkony v práci, mé soustředění a vnímání, nedávám pozor, co říkají ostatní, jen odepisuji. zvrhává se to v sexting, nikdy mě nikdo takhle nevzrušoval, neokupoval moji mysl, na nikoho jsem takhle nemyslela u masturbace. pohlcuje mě to celou. a tak je řada na něm. přilétá. jenomže, volali jsme si asi dva dny předtím a byla to intenzivní konverzace, u které pláču. zvyšoval hlas a pak mi napsal prosbu, která pochroumala moje ego, což jsem si racionálně uvědomovala, ale zase se objevil červík v hlavě. chuť utéct, ale to přeci nemohu. přilétá a já jsem celá nervózní, až po několika pivech a brcích se cítím lépe, příjemně. (hrozně moc se mi nechce zacházet do všech detailů, asi to příliš bolí, nechci nad tím přemýšlet, protože pak bych plakala, takže to neshrnu všechno). spí u mě jen dvě noci a pak to končí. ale o tom možná jindy, protože je to komické. rozloučili jsme se, uplakané ráno, den zakončený skvělými koncerty a pak večerem v Sute, slavilo se 20 let a samozřejmě je tu první Jan a já přemýšlím, že za ním chci jít a mluvit s ním. což jsem našla tu odvahu a nejsem si jistá, jestli jsem mu jako první větu neřekla, že důvod, proč mě přitahuje, je to, že on mě nechce. nakonec jsme spolu do pěti do rána. mnoho piv a zakončujeme to lahváčema na Míráku. kdybych si tajně nenahrávala naše rozhovory, tak druhý den nemám tušení, co se řeklo. kocovinu léčím pivem a poslouchám naše hlasy dvě hodiny. stále dokola ve smyčce, on říká, že nejsem dostatečně transparentní a já mám pocit, že jsem před ním vyblila duši. některé věty uklidňují. nikdy ses přede mnou neztrapnila a ani to nikdy nebude možné. dozvídám se, že ho zajímám, že mu vadilo, že jsme se půlroku nebavili, že se mi stranil, protože slyšel, že mám kluka. donekonečna nadhozená otázka "co my, co s námi, pojďme to debatovat, definovat", ale na žádné řešení nepřicházíme, jen jsme se domluvili, že se potkáme někde mimo Sute. to be continued...

[kralovna-ne-stesti]

Předevčírem jsme byli s jeho částí rodiny na večeři na takovém místě, kde to probíhá formou švédských stolů. A nesu si odtamtud pár vjemů.

Jedna paní stála za mnou, když jsem si brala jídlo, a já ji neviděla. Jako vždy mi to trvalo, a když jsem si jí všimla, omluvila jsem se, že zdržuju. A ona úplně flegmaticky: "V pohodě, v klidu, nikam nespěcháme." To se mi fakt moc líbilo, úplně mě hodila do klidu.

Pak tam přišel pár s dítětem. Paní ke mě seděla bokem a pokaždé, když jsem si šla pro jídlo, se na mě divně, možná odsuzovačně dívala. To mi zase náladu kazilo, i když to, co ona si o mě myslí, mě absolutně nezajímalo, přes názory (cizích) lidí jsem se už přenesla. Paní evidentně jenom pila, (kupa prázdných sklenek na víno po stole), a můj apetit se jí asi hnusil, no co.

Potom tam přišel pár, na který jsem se dost dívala. Oba mobili v ruce. Strašně moc smutný. Já bych ty krámy fakt už zakázala, kolik neštěstí a utrpení už kvůli nim bylo... jiní lidé naštěstí (aspoň většinu času) mluvili mezi sebou.

Líbilo se mi, že tam byla i jedna paní s dcerou, oblečené jak na cestě do sámošky mezi těmi honosnými stoly a při bluesu linoucího se z repráků, a mě to přišlo boží, že spolu vyrazily a takhle krásně strávily čas.

Ke konci tam přišel ještě jeden zajímavý pán. Opět tam vůbec vizuálně nezapadal, zarostlej s tričkem od nějaký divoký kapely, a nesl si s sebou krabici lega pokojovek, to bylo taky strašně super.

A za celou několika tisicovou večeři za celou rodinu jsme platila já. Protože.

[nakanary8]

Vpis 7 - Vlny

(10.12.) Kanáry mají tentokrát takovej trik, že se každý ráno tváří zamračeně, takže z toho se moc nepozná, jak bude. Ale pak během snídaně se to často vybere do modra a to je pak taková krása, že nám to nedá a hned po snídani běžíme pozdravit moře. Jedna bíle vyladěná Evička.

Dneska jsem se probudil nějak brzo (v půl osmý), tak snad už to není nějaká předzvěst návratu do pracovního procesu. Ale vlastně díky tomu počasí jsme mohli vyrazit relativně brzo na tu pláž a dělat peeling. Bylo teda i přes to sluníčko zrána chladno (lehce pod dvacet stupňů), takže jsme zatím dali jen chození po pláží a peeling. Ostatním se zima nezdála, a tak pláž byla za chvilku poloplná mořechtivých turistů. Když se ukáže, že už jsme na pláži, záhy se nadšeně přidává zbytek delegace (to malý dítě není součástí delegace).

Ti se vrhají hned do oceánu, já zatím jen tak zlehka po kotníky. Ale třeba nechat se zahrabávat do písku vlnama je pořád zábava.

Sestřenka nelenila a tento okamžik zachytila, aby tedy bylo zřejmé, jak chodím vybaven na pláž. Šortky, mikina, klobouček, všechno pochopitelně v černém.

Ale ne, to bylo jen dneska a jen dopoledne! Aspoň jsem tak s sebou mohl mít mobil a udělali jsme foto session! Zpočátku mě to víc bavilo, než mi to šlo. Tohle je André, resp. jeho nohy.

Pak přicházely vlnky, což lákalo do vody i ostatní. Vzhůru do oceánu!

Janička to má dobře zařízený, kdyby byla v nouzi, má s sebou hned dva bodyguardy, kteří jsou připraveni k zásahu - a už se za ní vrhaj!

Za chvilku smluveným gestem hlásí, že je vše v pořádku. 

Vlny v průběhu dne nabývaly na síle, což nás tedy velmi bavilo - pánové v červených plavkách byli v tom moři velmi fotogenický!

To si sem nemohu dovolit nedat, tak tady trojice best of, ještě že nám oceán ty vlny stihnul během naší dovolený poslat!

A zde ještě spokojená výprava na pláži, j�� nějak nezachytil, že se fotí selfie, viď, bych se tvářil aspoň!

I když se někteří dušovali, že dneska oběd přeskočí, opak byl pravdou a pěkně v jednu jsme se všichni sešli v restauraci a už jsme se zas ládovali. To už je takovej zaběhnutej koloběh, já jsem po obědě odpadnul (nebyl jsem sám), ale odpolední slunce nás zas vylákalo na pláž, takže jsme si vln užili do syta všichni. Andrého s Víťou vlastně nebylo možný z oceánu dostat, lovili vlny, plavali k bójkám, no hotový Neptunové! Holky se vyhřívaly v písku, já si dělal procházky po pláži, hlásím, že people watching fajný, mrk mrk. Později odpoledne se slunko schovalo za mraky a trochu se zvedl vítr, tak jsme to zabalili. Někdo šel nakupovat suvenýrky, já šel spinkat. Probudil jsem se na západ slunce a na večeři, ideál. A pláž zas zalitá sluncem, tak takhle se to tu s námi loučí!

Dneska západ slunce evidentně zaujal celou delegaci, ta část z lepšího pokoje to též fotila a pěkně!

Náš hotel nabízí ke stravování ještě jednu restauraci vyšší kategorie, určenou pro hosty z lepších pokojů nebo za peníze. Taková vymoženost tu posledně nebyla, ale i my smrtelníci ji máme šanci jednou za pobyt vyzkoušet, tak to bylo to, co jsme včera bookli a dneska na to jdeme. Rovnou říkám, že highlightem večeře byla čokoládová fontánka!

Prostor trochu lepší než “naše” restaurace, hlavní rozdíl je v tom, že zde je to s obsluhou. Na nás byla maličko pomalá, ale to mohl být i náš problém. Dámy si daly ryby, pánové burgery.

Asi největší slabina byla kuchyň neoddělená od restaurační části, takže tu smažením vznikl poměrně hustý dým, což nebylo moc příjemný a bylo tu celkem teplo. Takže jsme se tu po jídle mnoho nezdržovali, hele tam u nás o patro níž se člověk nají asi ve větší pohodě. No třeba to tu doladí, přece jen mají hotel otevřený první tejden… Skupinka se pak odebírá na čerstvý vzduch užívat si animační program, já vyrážím psát blog. Noc je tedy ještě mladá, tak to beru oklikou a jdu si posedět na noční pláž, kterou mám (za svitu Venuše tam v dáli!) komplet pro sebe.

Tak to byl prima zážitek a ta večeře vlastně taky, ten burgr byl dobrej a ostatní si též pochutnali. Děcka, zejtra máme poslední den! Takže se na to jdeme chystat, ať si to ještě pořádně užijeme, než odletíme zpět do vánočních radovánek. Jdem udělat Duolingo a pak dobrou noc!

PS: No a máme tu jeden nečekaný kunsthistorický bonbónek! Pamatujete si tu historickou fotku Mogánu, co jsem sem dával ve třetím vpisu? 

Tak ta moje domněnka, že je to fotografie z roku 1815, je chybná, to mohlo být vyfoceno tak o sto let později, upozornil kamarád spolucestovatel Matěj. A víte proč? Protože v roce 1815 žádná fotografie neexistovala :) Čili to je fotografie z blíže neurčené doby, kterou Mogán nejspíš slavil dvousté výročí založení roku 1815. Děkujeme Matějovi za upozornění a je tedy zajímavé, že jiní kunsthistorici (například nejmenovaný docent) si toho nevšimli :)

[adventnykalendar]

VI. Filip Zobač

Tři skleněné tabulky. Většinu času zašlé, k nepovšimnutí. Dnes ovšem blyštivé a jasné. Tři lidi u večeře. Většinu času naprosto cizí, ovšem dnes navzájem si blízko. Tři jako propojující, tajuplné číslo.

[pagan-stitches]

Hagging Out -- My first Štědrovečerní večeře (Czech Christmas Eve) dinner

Vesele Vanoce (Merry Christmas),

For hagging out this month I decided to focus on the biggest of my holiday undertakings: the Štědrovečerní večeře dinner.  For the most part modern Czechs stick to a simpler dinner plan these days, carp and potato salad or pork schnitzel and potato salad.  But thanks to google translate I was able to really dive in and research what a Czech Christmas dinner would have looked like when my great-grandparents still lived there.

In my plans I wrote out for the dinner I opened with this:  “ The first star appears in the sky.  We have been fasting all day, with maybe only a little bread or soup at lunch.  We hope to get so dizzy and disoriented from hunger that we will see the golden pig--an auspicious sign for the coming year.”

In reality, I ended up working that day due to taking the New Year’s holiday I had been saving early for a doctor’s appointment (we celebrated Christmas Eve on the orthodox date this year because of all the trials and tribulations of covid, post covid bronchitis, and a broken foot).  So I did get home before the first star appeared in the sky, but I still had work to do.  Plus, since I had to work that day I couldn’t force myself to fast.  I’m no good at work without food!  So no golden pig!

More of what I wrote in my plans:

The house has been smoked with incense and a sheaf of grain sprinkled with holy water has been shaken in each room [Yes, I actually managed to do this before I left for work in the morning].

A white cloth covers the table and it is set with an even number of plates, including one for our departed ancestors.  Leftovers will be left on the table overnight for the them.  On Christmas Eve, Smrtka (Morana/death) goes around the tables, and wherever she counts an odd number, she will return during the next year.  [I never had time to purchase a white tablecloth because of the aforementioned covid/bronchitis/broken foot.  But I did borrow a lovely red and gold one from my mother-in-law and had completed a Czech table runner that was white with red embroidery.  But other on the tablecloth I did manage all of this.]

No one sits with their back to a door.  We will all rise from the table together or the first person to rise will be the first person to die in the coming year. Everyone must empty their plate if we are to have a year of plenty.  No one may leave the table during the entirety of the dinner to ensure that the family will be together again next year. [Yes]

There is no alcohol and no meat at the table as this is still a fasting period leading up to Christmas day. [Yes]

A sprig of mistletoe is on the table for love, contentment and happiness.  Apples are on the table as well--after dinner we will take one from the basket and cut it across (a star shaped core means health and happiness, a cross means the arrival of death, and a wormy apple means illness).  A pot of honey is on the table to protect against evil.  Coins are under the plates for abundance in the new year.  A bowl of garlic is placed under the table for strength and protection. [I managed all of this, except the mistletoe!  Also, we actually cut our apples on December 24th and both got excellent news]

At one corner of the table is bread to symbolize food throughout the year, on second a sheaf of grain representing the yield of the fields in the following year, on the third coins promising prosperity, on the fourth a bowl for leftover bits for the animals and fruit trees-- we will sprinkle some among the persimmon trees outside, our fruit tree in the backyard here in the American south where this uprooted Štědrovečerní večeře is taking place. [Yes]

The legs of the table are tied with rope to hold the family together in the coming year.  [My broken foot rendered me incapable of getting on my hands and knees and completing this one!]

After the apple divination little boats will be made out of empty walnut shells and each family member will place a little burning candle into a shell. Everyone's shells will then be floated on a bowl of water.  If the shell makes it across the bowl, its owner will live a long and healthy life. A shell that sinks brings bad luck to its owner.  [We actually did this on December 24th and both had good results]

After dinner Baby Jesus will deliver the decorated tree and presents.  Our plan this year is to attend midnight mass at Subiaco Abbey.  [I broke down and put the tree up early.  And because of all the illness I was just too tired after doing Christmas Eve with my family to make the over an hour drive to and from Subiaco--next year!]

Though not terribly observed any more, a traditional Czech Christmas dinner was nine courses--the more food the bigger and better the harvest in the fields the next year. Because Christmas Eve was a part of Advent there were fasting rules in place in this formerly Catholic country (my ancestors who immigrated to the States were still practicing Catholics)--so depending on the region the main dish was fish or lentils or mushroom kuba.  A large percentage of Czechs still have fish soup, fried carp and potato salad as their traditional meal.

I did managed to pull off the nine dishes.  I started cooking on Monday while I was off and then cooked a couple of dishes every night after work.   

Wafers with honey and garlic opened the feast.   Before dinner, it is customary to eat a piece of wafer, honey and garlic . This is so that a person can be as beautiful as bread, as healthy as garlic and as good as honey all year round.  I used one clove of garlic from a bulb that was grown by a friend to go with our Christmas wafer.

Next was the split pea soup.  Legumes were a symbol of wealth, because they change their volume after soaking.   Our ancestors understood soup as the basis of life.

Carp appeared on the kitchen table only a hundred years ago. But at first it was not fried carp as we know it today, but blue or black carp with a dark plum sauce.  So it is iffy whether my ancestors would have had fish at the table or not.  But I decided to do catfish marinated in black beer to honor my cousins that still live in Czechia.

Side dishes included braised red cabbage.  Cabbage used to be an integral part of the Christmas Eve table which, according to the customs of the time, protected against colds.  We also had potato salad which is very common in modern times as a side to the fish.

Another side dish, if you want to call it that, was pickled beets.

Among the more ancient dishes that I included was the mushroom kuba.  

“Mushrooms were attributed divine origin and were supposed to protect people from diseases and harmful forces.   Whole grains symbolized new life and were a promise of the next good harvest symbolizing prosperity . The popular black kuba was supposed to give everyone who ate it crispness and freshness for the whole next year.  Among the ancient Slavs, the forest was held in great esteem, and mushrooms, as its fruits, were considered something sacred, worthy of worship. It is therefore quite possible that the mushroom kuba as a dish has its origins already in pre-Christian times, when it could be enjoyed cultically as part of the pagan celebrations of the winter solstice.“

Thanks to a dear friend I had dried, foraged boletes on hand.  This was my absolute favorite off all the dishes.

Another of the ancient dishes was muzika.  As a finishing touch to the Christmas Eve feast, Christmas music was served. Dried fruit compote is hidden behind the unusual name of the dessert. The music is best left over, and therefore it is prepared a few days in advance, ideally on December 21 for the feast of St. Tomas. That's why it was also called Tomáš compote.  Though I didn’t make it on the feast of St. Tomas, I did make it more than 24 hours out.  The muzika was said to harmonize the family for the coming year.

One of the most important items was the vánočka, Christmas bread.  And I think the explanation of the 9 braids in the vánočka may also account for why the Czechs deem nine to be such an important number. “The special shape and braiding of the bread are said to represent the swaddled baby Jesus. Even a slice has the faintest appearance (blanket, arms, head). Though there are various methods to braid vánočka, a common one consists of a bottom 4-rope braid (said to represent earth, sun, water, and air), topped with a 3-rope middle braid (symbolizing reason, will, and emotion), and then a 2-rope top braid (for love and wisdom). These altogether are meant to bring people closer to God.In the village baking of vanochka was also associated with a ritual, when a housekeeper smeared all the fruit trees in the garden by the dough to ensure their fertility in the next year.”  I smeared our persimmon trees in the backyard with vánočka.

This was a difficult Christmas for me because of all the health issues.  But I really feel like this was an accomplishment.  As a friend said I set the foundation for future holy dinners/generous dinners.

In addition to the huge Christmas Eve undertaking I managed an advent wreath, a cut out nativity set, a Yule log and made all the ornaments for my tree and finished embroidering a table runner.  I will have a lot of good memories that will hopefully overshadow the rest.

As always thank you for hosting us @graveyarddirt​ for #haggingout I know your Christmas season has had trials and tribulations as well.

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 10 - Hrozba čaje

„Postavit se vašemu řádu?“ Královna Dvora pavučin potřásla hlavou. „Tohle je území Dvora. Vašemu řádu po něm nic není.“

„Ale… tenhle dvůr byl mrtvý celá staletí…“ namítl Tasse. „Jeho území si nikdo nenárokoval, patří řádu…“ Vypadalo to, jako by chtěl pokračovat, ale místo toho sklopil hlavu a zmlkl. Mara mu věnovala starostlivý pohled. Byl pořád pod vlivem královniných kouzel?

„A teď si ho nárokuji já. Tak už to chodí.“

„Takže co?“ povzdechla si Mara. „I kdyby sis na nás pochutnala, co bude pak? Budou nás hledat. Většina bylinkářů jsou mágové, ale jsou mezi nima i lovci.“

„O těch vašich lovcích ví kdekdo,“ ušklíbla se královna. „Kolik jich máte? Tři? Pět?“

„I kdyby byl jenom jeden, ty jsi taky sama.“

Královna se podívala přímo na Maru všema osmi černýma očima. „Snažíš se mi vyhrožovat?“ Tyčila se nad nimi v celé své impozantní výšce, trochu děsivá a k Mařině nelibosti zatraceně krásná. „Možná se mýlím, ale tady žádného lovce tady nevidím. A až se trochu posilním,“ usmála se, „ani těch vašich pět lovců mě nezastaví.“

Mara se jí vzdorovitě zadívala do očí. „Ještě jsi nás nedostala.“

„Měla bys mluvit za sebe. Tady tvůj kamarád už se z mých sítí nevykroutí.“

„Má pravdu,“ zamumlal Tasse. Hlavu měl pořád sklopenou, ale už se neopíral o hůl. Měl ji zavěšenou na předloktí a uvolněnou rukou si svíral předek tuniky. Nezdálo se, že by se mu špatně dýchalo, ale Mara si byla jistá, že mu nebylo úplně dobře. „Nic proti ní nezmůžu. Ale… možná bychom si mohli promluvit, než z nás bude večeře?“

„Cože?“ vyhrkla Mara, zatímco královna Dvora pavučin tázavě naklonila hlavu.

„Promluvit si?“

Tasse zvedl hlavu a otevřel oči a Maru napadlo, že tohle je pravděpodobně poprvé, co si královna všimla, jak se ve tmě zlatě lesknou. Jak Mara vždycky říkala, pokud byl Tasse opravdu půlelf, jak se domnívala, musel být zatraceně divný půlelf. 

„Promluvit si. Posadíme se a dáme si čaj. Popovídáme si. Pak se uvidí.“

„Ty s sebou máš čaj?“

Tasse spustil ruku s holí dolů. Z dlaně se mu mírně kouřilo.

„Ty ne?“

„Přemohl jsi moje kouzlo!“ zamračila se královna. Skoro to vypadalo, jako by měla pocit, že jí tím čajem vyhrožují. „Přemohl jsi moje kouzlo a ještě se odvoláváš na zákon pohostinství?!“ 

Mara a Tasse si vyměnili pohledy. Zákon pohostinství byl něčím, o čem slýchali už jako děti, ale většinou byl považován prostě za pohádku. Příslušníci Skrytého lidu, zejména Panstva, velice často dodržovali zákon pohostinství, jako by na tom závisela jejich čest - navzdory tomu, jaké měli úmysly, pokud smrtelník vstoupil na jejich území a odvolal se na zákon pohostinství, měl nárok být přijat mírumilovně a beze zbraní. To samozřejmě platilo pro obě strany a neznamenalo to, že z takové situace vyjde živý - jakmile takový smrtelník opustil příbytek svého hostitele bez příslibu bezpečí, který nebyl zaručený, mohlo mu hrozit úplně cokoliv. Ale ať už zákon pohostinství vzešel odkudkoliv, znamenal aspoň nějakou šanci si někoho ze Skrytého lidu naklonit. Aspoň ty více benevolentní. Mara si až do teď myslela, že je to jen povídačka. 

„Přesně tak,“ přikývl Tasse. 

***

„Můžeš mi vysvětlit, proč máš s sebou čaj, konvici i hrnky?“ vyzvídala Mara, zatímco se pokoušela rozdělat oheň. 

„Pro jistotu,“ pokrčil rameny Tasse. „Myslel jsem, že si třeba budeme u studny chtít dát svačinu.“

„A svačinou myslíš ten čaj nebo- jo aha, dobře, fajn. Bohové, kolik těch koláčů máš?!“

„Přiměřené množství?“

„Tak pro pět lidí možná. Jak dlouho jsme podle tebe měli bejt venku?“

„Teď už zjevně déle než se původně očekávalo.“

Královna Dvora pavučin zmateně sledovala divadlo před sebou. Zvláštní pozornost věnovala hlavně Tasseho konvici a pytlíku s čajem a její výraz napovídal, že pozvání na čaj pravděpodobně považuje za tu nejděsivější věc, co se jí za dnešek přihodila. Role hostitelky se zmocnila poněkud nesměle, když se skláněla k provizornímu ohništi, aby kouzlem pomohla podpálit kusy suchého dřeva, vypadala mladě a nervózně, mnohem méně jako královna čerstvě vzniklého dvora. Najednou jako by z ní byla dívka v jejich věku, stejně zmatená a nejistá.

„Teď by měl hořet, dokud mu neřeknu, aby přestal,“ prohlásila tiše a plamínky odražené v jejích černých očích se roztančily. Jakmile se oheň trochu rozhořel, Tasse využil svou vlastní hůl, aby nad něj zavěsil konvici plnou vody. Jak seděli kolem ohně a čekali, královna Dvora pavučin se na něj vážně podívala. 

„Nedošlo mi, že patříš vodě,“ řekla. 

Tasse nadzvedl obočí. „Co tím myslíš?“

„Takhle zblízka je to z tebe cítit. Patříš vodě. Koluje ti v žilách.“

„Co to znamená?“ ozvala se Mara. 

Královna se k ní obrátila, největší pár očí vykulený. „Neřekl ti o tom?“

„O čem?“ Mara se přísně zadívala na Tasseho. „Cos mi měl říct?“

„Proč ho pálí železo. Proč ho to tolik táhne k vodě. Co se mu dívá z očí.“

„Tasse?“

„Na tom teď nezáleží,“ zabručel. 

„Ale no tak!“

„Vysvětlím ti to, až budeme zpátky.“

Královna se uchichtla.

„A ty se moc nesměj, čaj bude za chvíli hotový,“ zamumlal skoro neslyšně. Mara si nebyla jistá, jestli mu královna rozuměla, ale rozhodně to tak vypadalo, protože najednou vrhla nervózní pohled na konvici s čajem. 

Tasse měl pravdu, netrvalo to dlouho a čaj byl připravený k rozlití do drobných vyřezávaných kalíšků. Na otázku, proč s sebou měl tři, jen pokrčil rameny. „Pro jistotu.“

Čaj ze sušeného malinového listí a borůvkové koláče byly, jak si Mara uvědomila, přesně to, co teď potřebovala. Celou cestu tunelem neměl ani jeden z nich hlad ani žízeň, ale teď jako by si oba uvědomili, že byli celé hodiny o hladu, a podle toho se také do koláčů pustili. Královna Dvora pavučin svůj koláč přijala o dost důstojněji a nedůvěřivě ho oždibovala. 

„Něco mě napadlo,“ prohlásil Tasse poté, co do sebe nasoukal třetí koláč. „Co kdybys s řádem uzavřela dohodu? Asi by ti nedovolili chytat a jíst lidi… ale ochrana řádu by taky nebyla úplně špatná. Pokud vím, tak není vůči Skrytému lidu nepřátelský, pokud nemá důvodu.“

„Nemám zájem se bratříčkovat se smrtelníky,“ ušklíbla se. Koláč i kalíšek s čajem vypadaly v jejích rukou směšně malé.

„Mohlo by se ti to vyplatit. Nehrozili by ti lovci, třeba bys měla vyhrazenou část lesa, kde můžeš lovit… Tvůj dvůr by byl v bezpečí před zbytkem Panstva, dokud nezesílí. To nezní špatně, ne?“

Královna zvedla kalíšek k ústům a přičichla k němu. Trochu skepticky při tom krčila nos, ale nakonec se opatrně napila. 

„Hmmm. Tak tohle je čaj?“ zeptala se. Její tón byl pořád trochu nedůvěřivý, jako kdyby hrozilo, že na ni tekutina v kalíšku co nevidět zaútočí.

„Teoreticky. Jenom malinový, sušené listy čajovníku se špatně shánějí, ale není špatný, ne?“

„Chm.“ Napila se ještě trochu. „Možná… možná bych si s někým z vašeho řádu mohla promluvit. Nad trochou čaje…“ Upřela na Tasseho všechny čtyři páry černých očí. „Ale očekávám od vašeho řádu patřičnou úctu. Nechám vás jít, pokud mi poradíš, jaký čaj by mohl být ze všech nejvýhružnější.“