#už to bude nějakej rok

[cathacker13]

Hele co jsem našla

Pamatuje si někdo tady tyhlensty věcičky?

Já ano

[budutinahrobnositmandarinky]

ČOKOLÁDOVÉ MUFFINY/DORT

ingredience:

(na 12 muffinů nebo na malou dortovou formu o průměru ~ 20 cm)

175 g cukru (z toho):

100 g bílý krystal

75 g třtinový

8 g (pytlíček) vanilkový cukr

⅓ hrnku oleje (slunečnicový / řepkový atp)

1 střední jablko / 100 g jablečná přesnídávka

60 g čokoláda na vaření / hořká čokoláda

225 g polohrubá mouka

40 g kakao

špetka soli

12 g (pytlíček) kypřicí prášek

½ hrnku perlivý vody

postup:

jablko zbavte jadřince, jestli chcete, tak i oloupejte, a nadrobno ho nastrouhejte/hoďte ho do mixéru dokud nebude na kaši (jestli začínáte s jablečnou přesnídávkou, tenhle nejsložitější krok můžete přeskočit)

troubu předehřejte na 180°C

jestli plánujete dělat dort, vyložte formu pečícím papírem/vymažte máslem a vysypte hrubou moukou/vymažte kokosovým olejem

v misce metličkou nebo ručním šlehačem smíchejte cukr(y), třtinový můžete vynechat a dosypat bílým, s olejem a jablečnou přesnídávkou

v jiné misce (nebo klidně na talíři, to je na vašem uvážení) v mikrovlnce nebo nad vodní lázní nechte rozpustit čokoládu

rozpuštěnou čokoládu vmíchejte do těsta

postupně do těsta vmíchejte sypké ingredience (kakao, mouku, sůl, kypřicí prášek)

na závěr přilijte perlivou vodu a těsto zamíchejte jen krátce, aby se všechno spojilo

těsto vlijte do formy/košíčků a vložte do rozpálené trouby

průběžně kontrolujte troubu, až budete moct z těsta vytáhnout suchou špejli, bude hotovo (po ~20-30 minutách)

tipy:

těsto je vhodnější spíš na ty muffiny, než na dort, drobí se

jestli i přesto chcete zkusit dort, rozdělte si těsto do dvou forem, ať nemusíte korpus půlit nožem (bude pak asi poloviční než dort na fotce, ten je ze čtyř vrstev těsta (=dvojnásobného množství ingrediencí)) a nechte ho po sestavení odležet aspoň přes noc, ale klidně i den, v ledničce, bude se pak líp krájet a hezky se rozleží

do muffinů jsem zkoušela nasypat maliny a červený rybíz, určitě můžete zkusit i s jiným ovocem/oříšky/čokoládou

dort jsem promazávala malinami a červeným rybízem povařenými s cukrem a trochou vody do zhoustnutí, ale to je celkem popelkovská aktivita, určitě si vystačíte dobře s libovolnou "kyselejší" marmeládou (malinová, rybízová, višňová...)

tou další promazávací substancí byl pistáciový krém (jen rozmixované nesolené pistácie, ten můj byl kupovaný, protože pistácie jsou drahý...teda jako on byl drahej i ten krém, ale byl to dort k narozeninám), jiný oříškový másla by mohly fungovat taky dobře

poleva je jednoduchá citronová: 200 g cukru moučky + 2 lžíce horké převařené vody + 4 lžíce citronové šťávy (limetková by fungovala určitě, asi i pomerančová, ale to nemám ozkoušené)

kokosový olej funguje na vymazávání formy vážně dobře a nijak výrazně chuť neovlivňuje, stojí sice hodně, ale vydrží dlouho, stačí lžička na jednou vymazání

kecy, který u receptů všichni přeskakujou

už nějakou dobu vařím tak na 90% vegansky a zkouším se k tomu přiblížit i v pečení, hlavně kvůli mýmu mentalnímu hovězímu se syrovýma vajíčkama hfjfk

chtěla jsem mít v záloze aspoň jeden veganskej pečicí recept z ingrediencí, který běžně mívají doma všichni, kdo aspoň občas pečou, a není potřeba si kvůli němu kupovat nic, co byste pak měli další rok problém spotřebovat a tak jsem po inspiraci několika receptama a jejich úpravou dala dohromady tenhle

ochutnalo ho asi 20 nezávislých pokusných králíků (a nikdo z nich vegan, kdyby to snad bylo nějak relevantní lmao) a všem chutnal! jestli o mých pokusných králících pochybujete, tak si to zkuste upéct sami a dejte mi nějakej feedback, ocením to

jediná vada tohohle těsta je jeho zmíněná drobivost, jestli se mi podaří ji nějak vyřešit, tak to sem připojím, momentálně je nejlepší řešení ho prostě používat jen na muffiny, u těch to tolik nevadí, přežily bez větší újmy v krabici tři hodiny autobusem, kde se pomlátily, ale pořád měly podobu muffinů

[tbharashi]

Všechny gyaru věci v češtině co jsem našla na internetu .☆*

Ahoj ♥︎.* Dnes vám ukážu jak moc limitované gyaru informace v češtině jsou! Moc ráda bych řekla, že mi všechno trvalo dny dohledat, ale je toho tak málo, že to trvalo snad jen hodinu! D-:

Instagram

Na instagramu jsem toho moc nenašla. Ať už jsem hledala několik výrazů, nic zajímavého se neobjevilo.

"Czgal" mi vyhledalo jen náhodné profily které mají tenhle výraz ve jméně. Žádný účet nebyl gyaru a většina ani nebyla v češtině.

Jak můžete vidět, "czech gyaru" mi nevyhledalo nic.

Výraz "czech gal" mi vyhledalo české, ale ne gyaru účty. Většinou to ukázalo ženy a nebo posty o make-upu. Tohle není překvapení, když "gal" v angličtině znamená "holka" (když to nebereme v gyaru kontextu.)

"Česká gyaru" mi vyhledalo gyaru účty, ale v japonštině nebo v angličtině.

Tumblr

Co bych asi řekla? Na tumblr je to podobná story jako na instagramu. Vlastně, stáhla jsem si tumblr jen proto, abych zde našla nějaké jiné české gals, protože kde jinde než tady, že? No, nakonec to vypadá, že jsem tady jen já. (V současné době.)

"Česká gyaru" vám na Tumblru nenajde nic.

Oba pojmy "cz gyaru" a "czech gyaru", vám najde jen příspěvky ode mně.

Ale! Našla jsem jednoho českého člověka, který v letech 2014-2018 reblognul několik gyaru věcí. Nesnažila jsem se je kontaktovat, jelikož to vypadá, že na gyaru úplně zapomněli. Ale vidíme, že se někdo dříve zajímal!

Google

Snad nejvíce odměňující část tohohle všeho! I když pořád není moc, je to o dost více než na tumblru nebo instagramu!

Jeden z prvních odkazů, co se vám ukáže je právě tento facebook účet. Byl aktivní od roku 2017 až po rok 2019! Většinu postů na tomto účtě jsou hime gyaru outfit inspirace. Facebook mi bohužel nechtěl ukázat kdo těch 6 sledujících je.

A to nejlepší na konec, je tato livejournal komunita! Byla vytvořena v roce 2008 a poslední příspěvek na ní byl udělán v roce 2010, od "Sweetlolita" kde se ptá, jestli někdo na tomto fórum ještě existuje (ukázalo se, že ne.) Komunita měla dohromady 8 aktivních členů. Pokud se podíváme do sekce "Profile", je tam napsáno toto:

"*významně si odkašle*

Vítejte v czech_gyaru!

Tohle není nic jiného než komunita pro české a slovenské Gyaru, kde se můžete seznámit s někým takovým z vašeho okolí. Stačí kliknout na "Join this community". Psát můžete normálně česky/slovensky a to vaše Gyaru pokusy, outfity, tipy, zážitky, cokoliv. ^^

Jenom podotknu, že tohle celé vzniklo díky ManDy (kawaiiimandy), Hime (cawaii_baby) a mně (kawaii_and_core), tak trochu inspirace všemi těmi Gyaru komunitami, co tu jsou. ^___^

Snad nás tu bude co nejvíc a dáme nějakej ten sraz!!! *.*"

Podle toho, co jsem tam pročetla, sraz se nikdy nestal. Většinou tam lidé dávali gyaru wallpapers, nebo posílali své outfity atd. Fotky jsou v téhle době bohužel nedostupné. Všechny účty zmíněné v popisku, byli vymazány, ale našla jsem nějaké fotky, které na livejournal dala "kawaiiimandy", což mi dokázalo, že někdo českého původu v roce 2008 doopravdy praktikoval gyaru!

A to je vše! ♥︎○.

Jsme na konci! Snad vás tohle neunudilo k smrti a uviděli jste něco zajímavého! Jestli máte nějaké otázky o gyaru, tak mi můžete napsat do mého asku. <3 Mějte se!

[charlessoupnow]

Kámo já chápu že světýlka ve vzduchu a hlasitý zvuky hurá jupí a že je to velmi důležitá tradice která je samozřejmě v naší úžasné zemi dodržována od dob císaře pána (<<tohle je lež) , ale prosím. Prosím. Stfu. O vaší touze rorzrušit celou ulici víme už dlouho, děláte to každý rok. Pusťte si baby sensory videos, podobný efekt.

S láskou

Člověk co občas kouká na baby sensory videos

(Jestli mi ještě nějakej parchant začne před barákem pouštět rakety a házet práskací kuličky, skáču to z lokálního mostu. Je vysoký 2 metry a pád do potůčku bude nepříjemný, a to vše kvůli nim. )

[psychickasebedestrukcesvojtechem]

Jakoby vám teď všem jednomu lidem řeknu, co já jsem vlastně za člověka.

Jsem člověk, kterej prostě dřív nebo pozdějš zůstane sám. S vínem. Sám s vínem. Prostě vim, že nemam napsaný někde v osudu, že bych měl umřít vedle někoho. Ale i přes to to zkoušim. Zkoušim změnit a zlomit osud.

Nedaří se. Nebo jakoby vždycky mam pocit že jo brácho, teď se to povedlo, kletba byla prolomena, čeká tě dlouhý a spokojený život. A pak se vždycky něco stane.

A já si to dávam za vinu. Vždycky. I když to nemá za vinu třeba nikdo nebo tak, vezmu to na sebe. A dam si víno. Hodně vína. A pak další víno. I když kolikrát stačí to první víno k tomu, aby se moje hlava přepla o 180°.

Ale mam víno, takže je mi to jedno.

Všechno dělam s vínem. A začínam toho litovat. A na to si musim dát víno.

A tak si dam víno, doseru to ještě víc, na to si dam další víno. Typíčo, kolikrát já už jsem psal něco o koloběhu? Myslim si, že mockrát.

A takhle nějak funguje muj živůtek.

Víno, zklamání, víno, Netflix, hry, víno, zklamání, víno, víno, nějaká světlá chvilka, víno, víno, kérky, víno, víno, práce, víno, nějaká tmavá chvilka, víno, víno, uvědomění, víno.

Pochybuju, že takhle vydržim ještě rok života, ale nějak se o to pokusim, kdybych odešel dřív, tak si tady necham asi nějaký vzpomínky ješě.

Teda ne pro seeb, ale až to bude někdo číst, tak si z toho třeba o mě uděál nějakej obrázek a konečně aspoň jednou budu v životěcpochopenej.

V zmivozě po smrti.

Zajímavý je že kdyuˇ to teď po sobě čtu tak je viděz jak jsem se přepnul úplně do hoven. Ty to jskoby čteš a neni v tom vidět ten čas kterym jsem se sktz to propik, protože to je jakoby napsaný v elku nebo tak, ale je za zim pár hodin.

[danovy-komenty]

Správce

Posledních pár let dělám správce u nás v baráku. Říkám barák, ale abyste si nemysleli – žádná chaloupka – dole krámy, restaurace, nějaký firmy a nad tím několik pater bytů. Chci teda zdůraznit, že jsem to vlastně nikdy dělat nechtěl, ale když jsem viděl, jak se ty předchozí správci staraj akorát o to, aby měli nahrabaný listí a jinak je tu bordel, tak už jsem to nevydržel a rozhodl jsem se, že do toho půjdu a založil jsem si na to i firmu. Už jsem nějaký firmy měl předtím, ale byly pak řeči, že bych si mohl dělat nějaký výhody, takže jsem se jich zbavil.

Teda, zbavil – přepsal jsem něco na ženu, něco na známý a tak. Stejně to je jenom závist – jsem normální, poctivej podnikatel, kterej chce, aby se jeho rodina měla dobře, a mohl třeba poslat děti někam do ciziny na dovolenou a tak. Jinak teda - ve výběrku jsme měli solidní náskok, sice se ukázalo, že na to naše firma sama stačit nebude a že budeme ještě muset někoho přibrat, ale padl jsem si do oka s předsedou vlastníků, takže mě podržel a smlouvu jsme dostali.

Ze začátku - a vlastně docela dlouho – všechno běželo jak na drátkách. Většina věcí byla nastavená z dřívějška a běžela sama. Kolem baráku jsme vysázeli spoustu žlutejch kytek, i budku pro ptáky jsem postavil - ať je na co se dívat. Taky nějaký dotace se nám podařilo sehnat, a když někde začne praskat zeď nebo tak něco, tak to rychle přelakujeme na růžovo.

S předsedou si vycházíme vstříc, když je potřeba. Jak říkám, celkem pohoda, klid. Jasně, občas někdo trochu remcá, ale koupil jsem si nějaký nástěnky, na který za mě Mára s Jardou z firmy házej letáčky, kde vždycky skvěle vysvětlej, že za tím, co se v baráku povedlo, stojím já – a za ty špatný věci může někdo jinej, třeba ten minulej správce. Takže je pak zase klid.

Teda, byl klid. Loni na jaře se v baráku objevil na chodbě u vchodu takovej divnej sajrajt. Pár lidí kvůli tomu i začalo trochu kašlat a tak. Jeden študovanej soused se u mě zastavil a říkal, že na to koukal a že prý to vypadá, že by to mohl být docela problém, kdyby se to nezarazilo. Ukázal mi i nějaký grafy - já na grafy docela trpím, sám jich mám vždycky aspoň pár po ruce, kdyby bylo potřeba. Takže se rozhodlo, že nařídíme návleky, zavřeme krámy a restauraci, aby se lidi zbytečně nepromenádovali a neroztahali to po celým baráku.

Naštěstí to asi docela zabralo a většina toho sajrajtu zmizela. Nejvyšší čas - lidi už začínali mít docela řeči, že se takhle bydlet nedá. Ale když jsme teda na začátku léta všechno zase uvolnili, tak se to srovnalo a byl zas chvíli klid. Tou dobou jsem ještě na úklid měl takový pěkný, pružný koště. Dosáhnul jsem s ním všude, kam bylo vidět, zametl s ním, cokoli bylo třeba – pohoda.

Jenže na konci léta se ten sajrajt začal objevovat zase. Čekal jsem, že i tentokrát někdo přijde a něco s tím udělá nebo tak, ale ti, co měli přijít, nepřišli. Sám od sebe přece lidem nic zakazovat nebudu, to by se mi taky mohlo vymstít, když nám za rok končí smlouva a prodloužení není automatický. Takže jsme si něco trošku omezili, ale spíš jsme šli tak nějak decentně – po kouskách, aby nebyly vlny. O to víc se teda muselo zametat, takže nakonec to koště prasklo. Radost jsem z toho moc neměl, kde takhle narychlo sehnat náhradu, navíc takovou která by ten nápor vydržela. Známí mi doporučili nějakýho úklidovýho robota z armádních přebytků a ze začátku to vypadalo docela slibně. Jenže pak se ukázalo, že se nedá pořádně naprogramovat, a když ho pak lidi zahlídli i v místech, kde se vůbec neměl objevit, museli jsme se ho zbavit.

Jako další pokus jsem zkusil sáhnout po jednom vědecky vymazleným stroji. Čištění s ním bylo takový trochu chladný a mechanický, ale relativně fungoval. Taky jsme k němu dostali navíc i psa, což jsem si říkal, že by mohlo lidem trochu zvednout náladu, jenže se ukázalo, že pes je pro kočku, motal se pod nohama, vyl, když měl být zticha, když měl štěkat, tak spal. Nakonec jsme ho radši v tichosti nechali uspat. Stroj ale jakž takž šlapal, lidi si na něj začínali zvykat a vypadalo to, že bychom to s ním mohli do konce nějak doklepat.

Jenže pak najednou přišel předseda, že by chtěl nechat na čištění pořídit nějakej přípravek od kámoše z Ruska a ukázalo se, že s tímhle strojem by to použít nešlo. Jak jsem říkal – s předsedou si vycházíme vstříc a tentokrát teda bylo na mě, udělat něco pro udržení dobrých vztahů – tím spíš, když má končit ta smlouva a přímluva od předsedy se může brzo sakra hodit. Takže stroj šel z baráku a narychlo jsme hledali další náhradu.

Hlavou mi blesklo, jestli nezkusit použít ještě druhýho robota, kterýho máme ve firmě na jiný věci, jenže na něj jsme toho už za poslední dobu naházeli tolik, že běží každej den od čtyř od rána až hluboko do noci a taky by se mohlo stát, že by mu shořel motor. Moc dalších možností už teda nebylo, ale nakonec nám jeden obchoďák dohodil jeden model, hezkej, pohodlnej na manipulaci - madla z kůže a tak. Akorát teda že nebude jako úplně náš, ale budeme ho sdílet s jiným domem. Člověk si v takový situaci nemůže moc vybírat – a předseda měl navíc radost, že možná bude moct konečně objednat to ruský savo, takže jsem tu smlouvu ani moc nestudoval.

Myslel jsem, že už konečně bude aspoň chvíli klid, ale ani tentokrát to nedopadlo. Jednak se ukázalo, že ten stroj strašně žere, ale hlavně jsme zjistili, že právník, co chystal tu smlouvu, pěkně kecal, a že další barák není jeden, ale je jich pětašedesát! Partaje hned začali bouřit a ani Mára už nevěděl, s čím přijít na nástěnku, takže jsem musel rázně zakročit a smlouvu jsem zrušil.

Jenže co teď – žádnej další model už nikdo nenabízí. Jsem z toho docela unavenej, mám pocit, že se proti mně všichni spikli a vedou nějakou kampaň. Asi nakonec vytáhnu to zlomený koště. Není sice v nejlepším stavu a taky jsem už měl vymyšlený, že ho dám do finský sauny jako metlu, ale na druhou stranu, vím jak s ním zamést, co budu potřebovat. Navíc přes léto by ten sajrajt mohl zase zmizet a pak mi končí smlouva a uvidí se, co bude dál. Do tý doby to nějak doklepem.

A to je asi všechno, co jsem vám chtěl dneska říct.

Tak zas někdy čau, lidi!

[nitgas]

dej mi lásku

 já vím, že covid a všechny problémy s ním spojený, přivedly spoustu lidí v zemi do hrobu a nebo na pracák. (přemejšlim, co z toho je horší) sama znám spoustu lidí, který jsou až po uši v dluzích, nemaj práci, nemaj, jak se postarat o děti, a stát jim nepomáhá, i když jim ze dne na den vzal živobytí. jo, já vím, měla bych říkat, že jim ho vzal covid, ale ve státě, kde se už rok vyhlašujou, rušej a pak obnovujou opatření, který totálně nedávaj smysl, z toho prostě nezvládnu vinit nemoc. navíc vzhledem k tomu, jakej jsem lidumil, je poměrně jasný, že na to koukám jako darwinistka. planeta je přelidněná, nemá kapacity, populace stárne a voda dochází, thats it, smrt je přirozenej koloběh a takhle to holt chodí. obecně si myslím, že by naše společnost měla o smrti víc mluvit a přestat ji tabuizovat. oslavujem každý nový mimčo, ale když někdo umře tak dětem lžem, že se jen přestěhoval daleko. (díky, mami) smrt je normální, všichni umřem, a je normální se jí bát. je to velkej krok, o kterým se toho moc na blogíscích nepíše, takže je jasný, že z toho má člověk nasráno. taky mám. na jednu stranu strašně doufám, že pak nic není. že materialismus jakožto filozofickej směr se neplete, a my jsme jen hmota. maso, tuk a kosti, chlupy a hnis. biologický roboti, co prostě přestanou fungovat, opotřebení materiálu, protože mám strach, co by mě mohlo čekat na onu pověstnou věčnost, kdyby pak něco mělo bejt. zkoušela jsem přečíst božskou komedii, ale nedala jsem to. potřebovala bych to převyprávět do současný prózy. co když po smrti očistec není, co dkyž je očistec tohle? někdy mi to tak přijde. koncept střídání dobrejch a špatnejch dní je fakt pekelnej, když je špatně, tak víš jaký to je, když ej dobře, o to víc trpíš, a když je dobře, tak víš, že je to dočasný, že se ot může lusknutím prstů zesrat a rozpadnout. chtěla jsem původně psát o tom, že i když si uvědomuju, že lidi jsou na pokraji existence, tak můj největší problém poslední měsíce je to, že se k smrti nudím. jsem znuděná holka z generace Z. je mi z toho na blití. chodím an terapie, protože mám komplikovanej vztah se svojí rodinou, rozuměj nebavím se s nima, a to mě ani nikdo v dětství nezneužíval. nuda. ne sexuálně. jedinej, kdo mě dky sexuálně zneužíval jsem byla já, a kvůli tomu teď nezvládám mít orgasmus s někým, koho miluju. každou noc mám noční můry. nechápu, jak mě můj mozek může pořád dokola šokovat tím, co dokáže vymyslet. tenhle tejden jsem měla hodně práce a byla jsem fakt produktivní a bylo to super. když mám hodně práce, tak nemyslím na píčoviny. teď večer ale na píčoviny myslím. chybí mi můj kocour. trochu mi chybí pohled z mýho dětskýho pokoje. z toho okna, kterým jsem v noci utíkala. nebo když jsem se doma bála. o tom domě se mi pořád zdá. jsem v něm, stojím tam a říkám matce, co se děje, a ona mě neslyší. neposlouchá. ignoruje mě. jsem tam navíc. jsem tady navíc. moje psychiatrička říká, že je to jen vzorec, kterej jsem si vytvořila v hlavě, a že je nesmysl, že jsem tady nechtěná a navíc. pak mě nutí mluvit o lidech, co mám ráda a co maj rádi mě. jsem z toho trošku unavená. brzo to bude rok, co řeším s odborníkama všechny sračky v mojí hlavě, a já nemám pocit, že by se něco vyřešilo. díky práškům dokážu chodit ven a fungovat, taky už nemám úzkosti a záchvaty paniky. deprese jen lehce, už se nechci zabít při sebemenším problému. ale v mojí hlavě se nic nezměnilo. je na tom jen pláclá plachta, abych to neviděla. nevím, co mám dělat. jak to mám vyřešit. myslím, že jsem se ale posunula. už jsem jenom strašně smutná. už nemám vztek a asi už ani necítím tu strašnou nenávist ke všemu a všem. to je dobrý. před rokem touhle dobou jsem ležela v posteli, brečela a litovala se. taky jsem si rozřezala stehna a byla fakt blízko tomu zmizet. na terapii jsem to začala řešit, sebelítost zmizela a začal se ven dostávat jenom strašně velkej vztek. myslím, že jsem ho dost vychodila se psem. teď jsem jen smutná. ani nejsem prázdná, to je taky pokrok. jen hrozně moc potřebuju milovat a objímat a slyšet to. pořád dokola. možná jsem asi nějakej posun udělala. lásku (potřebuju)

[pandaisalwaysinlove]

Poprvé napotřetí - kapitola druhá

P/A: vím, že toto pokračování ma velké, ne-li velrybí zpoždění, ale alespoň je. Nebojte, tentokrát mám napsané i další části a hodlám tento příběh dopsat. Tak pokud jste na něj pozapomněli a chtěli byste si ho připomenout - zde jest první kapitola. Jde tedy opět o téma navržené @myvalzpival a @crowreys-wormstache , kteříž mi prominou, že je otravuji po takové době. Budiž Vám útěchou, že jsem zapojila i prvky z filmu Studujeme za školou (je i online na youtube)  a že máte můj příslib obrozence, že příběh bude dokončen.

Alternativní svět, kde Čuřil a Peterka zasvěcují nového spolužáka Hliníka do života septimy a obrozence + Hliníkův návrat z Humpolce

--------------------------------------------------------------------

Ve svém úsudku se nemýlil. Jakmile vešel do školy v závěsu za skupinou přátel svého bratrance, vyslechl si bezpočet pozdravů od všech skupin studentů gymnázia. Mladší, starší, stejně staří. Míjejíce Čuřila s ostatními podávali si s nimi ruce, vyměňovali poznámky, pozdravy, ti, kteří se k němu vyloženě nehlásili, jej alespoň počastovali pohledem. Někteří plným úcty a bázně, někteří s opovržením. Ale bylo navýsost jasné, že jde o veřejně známou osobnost ve školních prostorách dokonce nejznámější.

„Pojď,“ chytal Jarek Františka za loket a postrkoval ho před sebou, jak vcházeli do dveří septimy A.

Ve třídě panoval nepořádek, ale jakmile vstoupila jejich parta, strhl se skutečný rej. Děvčata se překřikovala, aby se zeptala, koho to Čuřil vede, chlapci vyzývavě dělali Františkovi prostor, jako kdyby přiváděli známého spisovatele na předčítání.

Na stupínku před tabulí Jarek vystavil svého bratrance jako kus vepře před zabijačkou a hlasitým halekáním a mácháním rukou si zjednal pořádek, jak by to ani učitel nedokázal.

„Panstvo! Panstvo! Klid prosím, klid!“ pak se s desítkami grimas, pitvořením a další gestikulací různě motal točil a tančil kolem Františka a pronášel „Zde přítomného jinocha prohlédnout si račte, můj bratranec z venkova, kterýžto svou školu do povětří vyhodil, počastuje nás nyní svou přítomností až do oktávy,“  

Než si toho František stačil všimnout, trio nejmladších hochů ze třídy bylo umístěno na katedru, aby simulovali orchestr. Jeden uměl pískáním napodobit zvuk trubky, druhý v dokonalém souzvuku s ním pobrukováním zastupoval basu, třetí pak dirigoval oba dva a do toho hučením a mručením doplňoval chybějící tóny. Pak celá třída v rytmu dětské písně „Tluče bubeníček,“ společně začali tančit po třídě. Nešlo očividně o nic neobvyklého.

Františka se chopila jako první hezká světlovlasá slečna, na kterou předtím kdekdo pokřikoval ‚panno Orleánská‘. František byl z celé situace nesvůj, ale její zájem mu byl příjemný. Vysvětlila mu, že takovou tancovačku třída pořádá na začátku každého roku a že je to pro něj zasvěcení.

Za chvíli ji ale vystřídala jiná a nakonec se s ním v kole zatočily všechny spolužačky. Nejedna se na něj snažila udělat dojem, ale pannu Orleánskou před sebou viděl pořád.

„TAK TAKHLE ZAČÍNÁME NOVÝ ŠKOLNÍ ROK?! Vy bando barbarská!“

Zvuk učitelova rozčileného hlasu vehnal všechny zpátky do lavic. František jako jediný zůstal oněměle stát na místě, kde ho nechala poslední tanečnice. Učitel s očima vykulenýma hrůzou při kroku k němu zakopl o školní brašnu. František mu stihl podat pomocnou ruku, ale byl hned odstrčen „A vy jste?!“ rozkřikl se učitel a máchnutím ruky usadil zbytek třídy. Sám si položil učebnice na katedru a se založenýma rukama čekal na odpověď.

„František Hliník, nastupuji do septimy z humpoleckého gymnázia.“

„Dobrá, dobrá, usaďte se a po hodině se mnou půjdete za panem ředitelem.“

František se stále poněkud zaraženě odebral k lavici, která byla jediná volná.

„Tak hezký pobyt v naší třídě ti vinšuju.“ Zahuhlal vedle něj spolužák, který byl Čuřilovi v partě celou dobu nejblíže, ale tance se neúčastnil. Měl kulatý obličej a plné tváře.

Právě měl pod lavicí napůl přeložený sešit rodokapsu a aniž by zvedl oči od řádek, podával mu ruku „Já jsem nějakej Antonín Peterka, ale říkají mi šejku.“

„Těší mě, já jsem-,“ stiskl mu ruku František, ale přerušilo ho syčení spolužáků před nimi.

„Představování nech na jindy kolego, teď si dávej bacha, ať tě Bivoj nevytáhne.“

Zbytek hodiny proběhl o poznání klidněji, ačkoliv si byl František vědom toho, že je to výjimka. Učitel se totiž zdál být sám zaražen z faktu, že kromě úvodní taneční veselky třída sedí tiše. Vyučující vedl němčinu a francouzštinu, měl třídu na oba jazyky a pravděpodobně jich měl plné zuby.

Při odchodu ze třídy šel František za učitelem úctyhodný metr, jak se na gymnáziích slušilo a patřilo. Při představování řediteli profesor Bivoj nestačil podotknout, že František už se aktivně účastnil ‚klasických septimánských výtržností‘ a že by si ‚na něj měli dát ostatní kolegové pozor‘. Ne příliš potěšen takovým představením se František vrátil do třídy. Byl odhodlaný mít na této škole pro změnu čistý štít.

K tomu ale bude třeba dát všem jasně najevo, že k Čuřilově partě nepatří.

 --------------------------------------------------

„Ale přeci nemůžeš nechat Františka jít úplně samotného, když víš, jaká cesta do té vaší klubovny je,“

„Nenaříkej drahá máti, musí si cestu mezi elitní skupinu těch našich blbounů najít sám, jinak si ho nebudou vážit.“ Vysvětloval Jarek poněkolikáté.

První týden ve škole proběhl víceméně v pořádku. Františkovi se zatím dařilo držet si od bratrancovy skupiny přátel jakýs takýs odstup, nenechal se zapojit ani do bitvy o areál hřiště s vedlejší školou, ačkoliv to znělo dost lákavě a měl nutkání se postavit za práva své nové alma mater. Držel se svého předsevzetí dokončit tuto školu napoprvé.

Jeho soused v lavici, onen Šejk (opravdu mu nikdo jinak neřekl) byl asi nejklidnější z celé party a dalo se s ním mluvit. František už si stačil zvyknout, že Šejk během hodiny obvykle čte pod lavicí, obvykle mu to prochází a v ostatních případech prostě zopakuje to, co mu František napoví.

František se během přestávek účastnil debat, aktivně působil ve třídě, ale nezapojoval se do ostatních aktivit. Jako nejstarší člen třídy si brzy vydobyl respekt a jeho nepochopení pro podnikavou náladu ostatních byla omlouvána jeho věkem. Zkrátka už byl na takové věci starý. Podařilo se mu tedy docílit příjemného kompromisu, kdy nebyl ze třídy úplně vystrčen, ale ani nebyl na seznamu výtečníků ‚zralých k záhubě‘, který si vedl jejich třídní.

Také mu byla už přidělena přezdívka, což ho potěšilo asi nejvíce. Nikdo mu nyní neřekl jinak, než ‚kočovník‘ nebo ‚honák‘.

S ‚pannou Orleánskou‘ už se mu podařilo zavést několikrát hovor a zjistil, že Boženka (tak se ve skutečnosti jmenovala), je inteligentní klidná slečna a že její slabostí je mimo jiné i účast na sezeních v třídní klubovně u hřiště.

Tam se právě chystal Jarek a kvůli Božence i František. Měla se konat schůze k pořádání majálesu, oslav jara a studentského života.

Jak znal celou partu i třídu, věděl, že půjde o daleko jinačí záležitosti a tušil, že se pravděpodobně nechtěně do něčeho namočí. Ale při myšlence, že se bude moci s Boženkou setkat i mimo školní chodby, ho obavy opustily.

[hernameisally]

Léto 2020: Zavirovat kulturu. Na hlavu nasadit kondom. Najít viníka. A otrávit sociální sítě.

Nadechnout se

Je název knihy od Orwella. A taky přesně to, co teď ve smyslu tý knihy nikdo z nás udělat nemůže. 

Tohle léto ve mě vzbudilo tyhle dvě otázky.

Proč jsme ochotní platit vydřiduchům i za ten nejnuznější servis, ale za kulturu ne?

Na základě čeho ještě důvěřujete naší státní správě a "hygieně” na úkor lidí, vedle kterých žijete?

Nakonec to ale bude mnohem víc otázek, který tu zazní.

Není tajemstvím, že jsme s Míšou Jiráčkovou v rámci objevování vyhlášené pohostinnosti naší vlasti skončily letos na pár dní v campu, jehož životní podmínky nešlo snad ani brát vážně. Chatka prolezlá pavučinama, která ruku uklízečky neviděla, co je rok dlouhej. Válendy, jejichž povrch smrděl tak (včetně děravého povlečení, které jsme dostaly na recepci), že otevřít jejich útroby a vytáhnout z nich lůžkoviny, jsme se ani neodvážily. 

Proražený stěny a nábytek, jehož kusy na nás vypadávaly, už v nás vyvolaly jen čirý smích. Celou chatkou se to hemžilo okřídlenými broučky a při manipulaci se zažloutlou záclonkou u okna na nás padaly krom pavučin i spadance z okolních stromů. Společná toaleta a sprcha se nacházely desítky schodů nahoru do strmého kopce, takže stačí jen hádat, kde většina lidí v noci vykonávala svou nejnutnější potřebu - mezi chatky, v areálu, kde stejně nikdo ani neuklízel odpadky.

Camp Skalice se nachází nedaleko Prahy, jako jeden z mála je dokonce zalistován na Booking.com. Nejednalo se o žádnou černotu nebo anomálii. A měli plno.

Pochopila bych, kdyby se tahle divoká jízda stala jakousi alternativou pro sociálně slabší rodiny. 

Noc pro jednu osobu v takové chatce ale stála pro jednotlivce 500 korun. Připočtěte poplatky za děti, psy, auto, za dřevo na gril, za cokoli, co vás jen napadne, aby cena mohla šplhat řádově o stovky za noc výš. 

Pošmáknout jste si mohli v areálu na kousku z “bohaté” nabídky smažených jídel a specialit typu boloňéze za 132,- a zapít to Turek kafíčkem za 35,-. 

Avizovaná pláž na místě znamenal ve skutečnosti asi metr bahínka u mola s loděmi. Zábava pro děti? Torza klouzaček, která pamatují studenou válku.

Proč do uprchlického tábora v Řecku, když stejnou exotiku zažiju i v Česku. Můžeme jen dodat v duchu miliónový reklamní kampaně na dovolenkování v tuzemsku. Té, kterou jsme si zaplatili z veřejných peněz v době, kdy naše vláda měla místo propagace turismu ládovat peníze do boje s koronakrizí.

Já teda spala za svůj život na různejch místech, i na ulici. Naštěstí zadarmo. Jaký jsou ale obvyklý náklady jednotlivce, který v takovém průměrném českém campu stráví den? Ubytování, 3x jídlo, několikrát pivo? Není problém vyšplhat se k částce víc než 1 000/den/osoba. To je docela dost, ne? Kdo na to má? Kdo za tohle dobrovolně každoročně platí? 7, 10, 12 000 Kč/osoba za týdenní dovču na takovym místě? Ti samí lidi, kteří tvrdí, že nemůžou jezdit na festivaly typu Rock for People nebo Colours of Ostrava, protože vstupenka je moc drahá? Na Rock for People koupíte vstupenku na tři dny v předprodeji do dvou tisíc, na Colours za 2 500,-. 

Na zahraniční Sziget jsem si kupovala lístek na sedm dní festivalu v přepočtu cca za 7 000 Kč. Ubytování: můj stan, čisté a moderní toalety a sprchy pár metrů od stanu. A jen tak mimochodem k tomu krom pláže a sportovního vyžití megalomanský program nabušený největšími hvězdami současné pop music, rocku, alternativy i fyzického divadla. Foo Fighters, Muse, Ed Sheeran, Rihanna. All included. Nabízim. Jen jako bonus samozřejmě. Vim, že většina našinců si vystačí s diskočkou protáčející Kapitána Dema a nablitem pod molem. Kulturu k životu nepotřebujou. Ale naše kultura neni dlouhodobě podfinancovaná a závislá na sponzoringu jen kvůli těmhle ignorantům. Kultura je pro našince prostě tak nějak moc drahá. A je jedno, jestli se jedná o lidi, co si koupí tenisky za 5 000,- a jezdí meďanem nebo o “chudé studenty”. Jít za kulturou je pro nás, pro Čechy, pořád něco, co se musí nějak “ojebat”. Žiju s člověkem, co se pohybuje v hudební produkci, a já sama o kultuře publikuju x let. Taky se, vy z branže, tetelíte, kolik se vždycky vyrojí “kamarádů”, kteří by potřebovali sehnat lístek na tu nebo tu akci, na který se podílíte? A co vy, holky, co jste pro kulturu nikdy rukama ani nehrábly, ale považujete svůj umoučněnej stárnoucí nosánek za ozdobu každý backstage. Jedete na festival? Chcete na koncert? Tak to honem musíte napsat někomu z produkce, ať vás “napíše na guest”. Sice na místě následně prochlastáte tvrdýho moku z kabelky víc, než stál lístek, a prošoupete si ony značkový tenisky, ale srdíčko je v teple, protože jste zadarmiko ve VIPku. Jste důležitý, máte známosti a nebudete přece za koncerty platit jak nějakej plebs. Nějak si řikam, jestli tahle naše nátura napříč společností, neni pro naši kulturu mnohem větší problém, než třeba takovej ministr Zaorálek. (Ten ministr, na kterého mají potřebu naši zvukaři křičet na náměstí, ať - cituji: “Jde do prdele”. Doteď je mi stydno, že jsem se toho sofistikovanýho a kulturního setkání na Staromáku “Za živou hudbu” účastnila, btw. Kultura odskákala krizi, tak jdem vyřvat ministra. Super nápad.)

Kdo trpí nejvíc? Vždycky já.

“Lidí od hudby” mám logicky kolem sebe hodně. A nejde přehlídnout, že představitelé naší hudební branže se už od jara předhánějí v tom, kdo vyšle do světa ublíženější příspěvek o tom, že jsou to právě oni, kdo doplatili na tuhle krizi nejhůř. Najít viníka je prostě třeba. Ošklivě s nima údajně vyjebává ministr kultury, sportovci a dokonce už i nějaká uměle vykonstruovaná divadelní lobby.

Je smutný, že namísto toho, abychom se v době krize jako “lidi od kultury” semkli, tak se čas tráví kopáním do lidí, kteří tuhle krizi neodskákali o nic míň. Sportovci, kterým odložili olympiádu? Mladý herci, kteří regulérně nemají leckdy ani na nájem, protože od jara až doteď nehráli? Novináři, který se potýkaj s další mediální krizí? A co třeba rovnou piloti? Vážně tihle lidi můžou za vaše zpackaný životy odproštěný od hudebních mejdanů? Posloucháte vůbec příběhy ostatních lidí, nebo se jen donekonečna ukájíte v tom, jak se zrovna vám nedaří?

Ale nejsou to samozřejmě jen dělníci hudby, kdo kope kolem sebe. Hledat viníka za covidovou krizi je teď na sociálních sítích ohromnou módou a továrnou na lajky.

A pro nepřátele se nechodí daleko. Nadávání na vládu bylo módní v první vlně, dnes se na to jde jinak. Jste levičák? Tak za druhou covidovou vlnu může buržoazie, která nám to sem přitáhla v létě od moře. Jste zapšklá bába? Tak to za všechno můžou ty študáci, co kalili v létě na Mácháči. A jste mladý pražský intelektuál? Tak to musíte pro uznání šít do tzv. antirouškařů.

Trend hovoří jasně - kdo nemá roušku je sociopat a narcis a zabíjí svými výpary v tramvaji vaši devadesátiletou babičku.

Fascinuje mě ta míra empatie našich intelektuálů, kteří na první pohled poznají, že kdo si sundá roušku, aby se nadechl, nemá např. respirační potíže. Ne, je to automaticky kokot.

Přirovnávání samospásných roušek k ponožkám na nohách a kondomu, kterej si přece taky bez remcání vemete, to už jsou pak pro mě přímo fascinující konstrukce, který nechápu, jak může vytvořit někdo, kdo má IQ přes 80. Pokud teda nedýchá penisem nebo nohama.

Já samozřejmě roušku nosim, podotýkám. Abych uklidnila ty, co si mě zrovna zařadili mezi nebezpečnou osobu na úrovni teroristy s kalachem, a už roztřesenym prstem šátraj po tlačítku "vyhodit z přátel", zatimco druhym vytáčej hygienu, jejíž číslo maj v mobilu uložený jako “Aaa spása 1”.

Roušku nosim předevšim proto, že nemam potřebu se potýkat ani s policií ani s výše zmíněnou ponožkovou “inteligencí”.

Ano, i v první vlně se u nás v domě našli lidi, kteří vtipkovali o tom, jak by lidi bez roušek - včetně dětí - mlátili kovovou tyčí. Ha ha ha. I v první vlně důchodci pokřikovali na mámy najíždějící s kočárem do tramvaje, že si nasazujou hadr na obličej málo rychle. Ano, i na jaře se policajtům bonzovali lidi, co si u kafe nebo v domovní chodbě sundali roušku.

Jak málo lidem stačí, aby se k sobě začali chovat jako svině. Dneska už je to plně v mezích tzv. odpovědnýho chování, kterym je navíc třeba se řádně pochlubit a blejsknout.

Já, která nedávno jela večer ve větraný tramvaji, kde seděli všehovšudy tři lidi, jsem si - přiznám se - v tu chvíli roušku stáhla na bradu a konečně se nadechla. A hle - dle hojně sdílených edukativních obrázků na Facebooku to ze mě dělá sociopata, potažmo rovnou popírače vědy?

Ať mi kdokoli, kdo má potřebu takhle lidi kolem sebe nálepkovat, poradí, jak jemu by se dýchalo přes roušku za dva, s tří kilovým tvorem v břiše. A jak by se mu třeba s takovou rouškou přes nos a ústa dýchalo během spontánního porodu, jako k tomu u nás byly donuceny rodičky v první vlně šíření nákazy. Já si třeba umim představit, že rodim v ponožkách, ale s tou rouškou, ať mi prosim třicetiletý pražský odborník z marketingu poradí, jak na to. Jak ono to srovnání s ponožkama funguje v praxi. Třeba zná nějaký dýchací techniky, vyvinutý pro ponožkáře a aplikovatelný i na fanatický rouškaře, který mi unikly. Já zatim budu dál hrát roli příležitostného sociopata, co se prostě občas potřebuje zhluboka nadechnout, zatímco prochází v devátym měsící těhotenství s dvouletym dítětem celym vagonem tramvaje, aby někoho poprosil, zda ho pustí alespoň sednout. Ono je totiž krásný ze sebe na Facebooku statusama o blbcích bez roušek dělat příkladnýho kazatele o empatii a péči o druhé, zatimco v praxi skrz samý zírání do mobilu ty samý lidi neuměj ani uvolnit místo někomu, kdo to třeba v tu chvíli fakt potřebuje.

No a teď se vraťme obloukem zpět do našeho legendárního campu Skalice a tamním hygienickým podmínkám. Výše popsané se tam dělo tohle léto. Za plnýho vědomí úředníků jedné z poboček naší “hygieny”. V době pandemie. Docela by mě zajímalo, jak vypadala třeba kuchyň v tomhle zařízení, to musela být přímo vyvoněná, vydezinfikovaná svatyně prostoupená vánkem zářivý čistoty. A rozhodně by nebyla jediná, stačí se podivat na jakejkoli díl Polreicha, co všechno v našich restauracích s posvěcením místní hygieny už roky prochází.

Když jsme si chtěly zkontrolovat aktuální stav sinic na Slapech, na stránkách hygieny jsme letos našly dva týdny staré informace. Mezitím vyšla v novinách zpráva, že se v jednom rybníku objevil nový druh škůdce, který donutil tamní hygienu rybník zavřít. “Na zakalenou vodu upozornili hygieniky sami lidé,” uváděl článek. Kdo jinej taky. Roušky jste si taky ušili sami, tak jste snad nečekali, že tu někdo pro vás kontroluje zdravotní ne/závadnost vody.

Už v první, jarní, vlně nákazy se mezi mými známými (a následně médii) násobily příběhy, kdy se hygiena lidem s příznaky neozývala v řádu dnů až týdnů.

Trasovat se hygienici nenaučili ani za půl roku, přestože měli k ruce několik IT špiček, které jim nabízely pomoc. Hygienici, zaskočení tím, že po nich někdo chce, aby vykonávali nějakou práci mimo svoje úřednický tabulky, tak raději letos na podzim rovnou vyhlásili osobní bankrot.

“Nestíháme, trasujte se sami.” Ok.

No tak, hlavně že jim na rozdíl od zbytku populace nikdo nesáhne na příjmy. Že nikdo za tu neschopnost a nečinnost neponese odpovědnost. Občané maj stejně mezitim totiž plný ruce práce s tim, aby se pomlátili mezi sebou.

Opravdu jsme od ale od odborníků z Hygienické stanice hlavního města Prahy, kteří mi byli schopní na redakční e-mail na jaře smrtelně vážně odpověďět, že povinnost nosit roušky platí i pro novorozence, čekali něco jinýho? Aktivní přístup třeba, přemejšlet? Ještě před půl rokem jsme měli fáčovat ústa třeba i měsíčnímu miminu, aby někoho nepoprskalo, a pak mě ta samá hygiena chrání takovym způsobem, že mě nechá se ubytovat v campu, jehož hygienický podmínky neodpovídaj ani rozvojový zemi?

Když se nakazil jeden ze šéfů Seznamu, hygiena ztratila jeho výsledky. Před pár dny se nakazil jeden pražský politik. “Hygiena mne doposud nekontaktovala, aby mne od středy oficiálně potvrdila, že jsem se nakazil COVIDem, předal ji své trasování se seznamem jmen a minimálně, abych od ní obdržel kód do eRoušky. Smysl eRoušky pro mne postrádá smysl, pro který jsem se nadchnul a eRoušku v mobilu si nainstaloval,” píše v pátek.

O tom, jak reálně funguje eRouška, si doporučuju víc přečíst na iRozhlase například. Aplikaci má staženo bezmála půl milionu lidí. Denně se dočítáme o tisícovkách nově nakažených. Co na to eRouška? “Ověřovací kód pro aktivaci aplikace eRouška, nástroje, který by měl restartovat pokulhávající chytrou karanténu, zatím přišel 167 pozitivně testovaným Čechům,” uvádí se v textu.

Kdo je tu ten nejpříkladnější? Vždycky já.

A jak na tuhle situaci, kdy se za chvíli s kitem mlad��ho medika budeme sami i operovat, reaguje moje bublina?

Neustálým hledáním viníka mezi těmi, kteří jsou nám ať profesně nebo fyzicky nejblíž. “Debilové bez roušek”. “Divadelníci”. “Děti”. Neustálou potřebou upozorňovat, že JÁ jsem ten ODPOVĚDNÝ občan. Já rouškuju, já si nainstaloval app. A kdo ne, “je debil”.

To, že nosíte (nosíme) roušku a nainstalovali jste si (ano i já ) appku z vás nedělá chytřejší nebo lepší lidi. A už vůbec z vás nedělá lepší lidi neustálý hledání “těch druhých” mezi námi, zatímco slepě a někdy až fanaticky dodržujete plošná opatření, která tu dávno nemusela být, kdyby například povolanci z hygieny dělali od jara svou práci. Fakt stojí za to rozdělovat už takhle rozdělenou společnost ještě víc? Kvůli potřebě světu ukázat, že vy to s tou rouškou na obličeji myslíte fakt extra vážně? Proč nestačí si ji prostě oblíknout, proč je nově potřeba o tom vystříknout post na Facebook? 

A otázka za milion. Když jsou ty roušky tak samospásný a zachrání celou Čechii před zkázou, tak proč jste je nenosili dobrovolně i přes léto, ale čekali jste, až vám je zase někdo nařídí?  Jestli jsem někoho potkala v létě v roušce, byla to stará paní v zájmu vlastní ochrany - naprosto v pořádku. Podle mý sociální bubliny to ale vypadá, že jste se dychtivě v rouškách celý léto koupali, zpívali, fotili si profilovky, souložili (dyť rouška is new šprcka, žejo) a dodnes chodíte orouškovaný s nadšením i domácí trasu toaleta-postel. Ne, vy se netěšíte jako já, až si roušku sundáte, netěšíte se, až se vám pod ní nebude kazit pleť, vás to takhle podle všeho baví. 

Vyjádřit nahlas negativa a nepohodlí roušky, to už se dneska nenosí. Nedejchat je ok, kdo chce dejchat, je debil.

"Debila" je totiž veřejně potřeba udělat z každýho, kdo má prostě jenom potřebu se nadechnout bez látky na obličeji. A dělají to ti samí lidi, který zároveň nechává úplně v klidu, že je celý náš trasovací systém na covid v úplný prdeli například.

Antirouškaře upřímně neřeším, ať si dělaj, co chtěj. Stejně je na ulici nepotkávám, a jejich boje proti spikleneckým teoriím na základě fake news jsou mi upřímně fakt jedno. Neřešim ani, co si o covidu myslí celebrity. A neměli byste ani vy. Má cenu sledovat, co o covidu říkají lékařský kapacity? Ano. Ale jestli je potřeba každej rozhovor sdílet na svůj kanál s tím, že jeden den je debil Šmucler, druhej den je debil Flégr… Hele sorry, prostě si z těch rozhovorů něco vemte, ale nedělejte ze sebe větší odborníky na covid, než jsou tázaní, prosím, jo?

Kdo je nejpoučenější? Vždycky já.

A jak je to vůbec s know how o covidu v zemi, kde se ani neobtěžujeme pitvat zemřelé s covidem, abychom o tom viru zjistili víc?  Z jakejch informací vlastně čerpáte, že se cejtíte oprávněný soudit neustále lidi kolem sebe, protože jedině vy víte, jak je to s tim covidem správně? Z hejtů, co sdíleli vaši kámoši na Facebooku, nebo máte přístupu k nějakým datům, o kterých my, plebs, co čerpá z médií a od epidemiologů, nevíme?

Jediný způsob, jak nás tu příslušné orgány už půl roku chrání jsou plošný zákazy a destrukce naší ekonomiky, ale vy se stejně potřebujete nejvíc vymezit proti pipině, co na Staromáku rapuje něco z ranku antirouškařství a Frantovi, kterej jede v metru bez roušky. Těmahle lidma se cítíte ohrožení? 

Já se fakt nebojim Franty. Ať se de Franta bodnout. Ale bojim se života v zemi, kde se nemůžu spolehnout na to, že tu kdokoli ze státního aparátu bude dělat svojí práci. Ani ohledně olezlýho campu Skalice, odkud se divim, že už dávno do světa nevylezl ještěr s devíti smrtonosnejma virama, ani v případě právě probíhající pandemie.

Bojim se života v zemi, kde kolem sebe vidím na sítích nejvíc ze všeho přehlídku nabubřelejch eg. Ať už kopajících kolem sebe, ublížených nastalou situací. Nebo vymezujících se proti “debilům bez roušek” v rámci image slušného člověka. Ale taky v rámci proma právě probíhajících vládních nařízení. A že dělat PRko nařízením vlády, která za půl roku viru v Evropě nezvládla nic jinýho než jen oklešťovat naší existenci od všeho, co má nějakej smysl a činí život životem, to chce zvláštní smysl pro ironii.

Jo, uměj nám zakázat skleničku vína v baru, živou hudbu a divadlo. Otcům znemožnili zažít první momenty života jejich dětí. Uměj nám přikázat zakrývání nosu a úst a vnést do našich životů chaos a nejistotu, která většinu z nás drtí mnohem víc, než virus sám.

But not in my name.

Není tu nikdo, komu by tahle pandemie negativně nezasáhla do života. Ať už jste umělec, produkční, hospodskej, cestovatel nebo třeba jenom člověk potřebující jakoukoli lékařskou péči. 

A co je nejhorší?

Všichni žijeme v zemi, kde se o sebe musíme postarat tak nějak sami. Aniž bychom věděli, kdy se zase budeme moci nadechnout. Tak kéž bychom se aspoň uměli vysrat na to věčný kopání do sebe navzájem.

[annafreimann]

Dvojí metr

Když jsem začínala střední školu, chvíli jsem na YouTube sledovala borce, co si přezdívá Pewdiepie. Nezasvěceným pro info úplně stačí vědět, že je to takový ukřičený blonďatý Švéd, který se z nuly vypracoval na jednoho z nejpopulárnějších zahraničních youtuberů. Proslavily ho jeho záznamy z různých hororových videoher, doprovázené ostrým, černým, nekorektním humorem a spoustou řvaní. Jeho obsah se nicméně s rostoucí popularitou začal proměňovat a mě to postupem času omrzelo. Překvapením pro mě nicméně bylo, když jsem o pár let později začala zaznamenávat titulky na zahraničních serverech o tom, že je dotyčný antisemita a jiná podivná nařčení. Když potom člověk trochu zapátral, zjistil, že tuhle vlnu odporu rozpoutal nějaký nevinný vtip, který se prakticky nijak nelišil od toho, co borec plácal na začátku svojí internetové kariéry. Jediný rozdíl byl v počtu lidí, kteří ho tou dobou sledovali.

Nejsem žádný fanoušek současné české YouTube scény. Jsem si dobře vědoma toho, že tam existuje pár bezvadnejch lidí, jejichž obsah je skvělej, má nějakej účel a vezmeme-li v úvahu, že je jejich cílovka hlavně současná mládež, dělá mi velkou radost, že tvoří obsah, který je o něčem, něco předává, někam se ta děcka snaží posunout, vzdělat je o něčem důležitějším, než je správná kombinace sukně a bot. Pak je tam spousta lidí, u kterých člověk jako já ze zvědavosti nakoukne, a průměrně z videa vydrží zhruba padesát vteřin, protože ty lidi začnou mluvit, a já bych si nejradši rozbila hlavu krumpáčem, ale budiž, asi prostě nejsem cílovka, tak jdu radši od toho, místo toho, abych je aktivně titulovala v sekci komentářů, protože proč vlastně?

O tom, koho na YouTube momentálně máme, kdo je jak populární a koho děcka žerou nejvíc, mám zhruba stejné povědomí jako o geografii východní Asie. Co ke mně ovšem povětšinou nějakým způsobem nakonec prosákne, je něco, čemu osobně přezdívám YouTube kauzy, a že jich není úplně málo. Prakticky týden co týden se někomu povede udělat nějakej přešlap, což spustí obrovskou lavinu videoreakcí, komentářů, tweetů, memů, a kdo ví čeho ještě. Pár dní nazpět to byla Anička Šulcová s igeliťákem na hlavě, dneska je to Shopaholic Nicol a její fotka před památníkem v Terezíně.

Záležitosti jsou to docela fundamentálně odlišné neboť v jednom případě to údajně mohlo dojít až k tomu, že se nějaké děcko zamotané v igeliťáku udusí, zatímco v druhém případě se nejednalo o nějaký vytlemený selfie, kdy dotyčná pózuje na židovském náhrobku, ale o úplně normální, decentní fotografii, kde děvče stojí zády ke kameře a hledí směrem k památníku. Vlnu senzace to nicméně vyvolalo skoro stejnou. Stejnou jako pár měsíců nezpět, kdy si nějakej trumpeta jménem Tary neohlídal pusu, a řekl chlapečkovi, že je chudej, když si nemůže dovolit jeho předražený hadry. Stejnou jako o pár týdnů nazpět, kdy se profláklo, že borci z kanálu TV Twixx zlanařili pár set mládežníků (pod 18 let) k tomu, aby za vidinou rychlého zisku prosázeli i peníze na svačinu. A za tejden to zase bude něco jinýho.

Nejsmutnější na tom celém je, že je prakticky úplně jedno, jak závažný váš prohřešek je. Od momentu, kdy vás sleduje určitý počet lidí, jste soustavně pod drobnohledem. Lidi dostanou pocit morální nadřazenosti, začnou vědět líp než vy, co smíte dělat, co smíte říkat, dokonce co si myslet. Začne fungovat jakýsi dvojí metr, který vás magickou stěnou oddělí od normálních lidí, u kterých by při podobných záležitostech nikdo ani nepozvedl obočí.

Pozoruju to trochu i sama na sobě tady na Twitteru, ačkoliv se jako nula s pár tisíci sledujících rozhodně nechci srovnávat s YouTuberama, které mnohdy odebírá víc lidí, než bylo na demošce na Letné. Poslední dobou mám ale pocit, že kdybych jednoho krásného rána napsala, že je jahodová zmrzlina nejlepší, do odpoledne bych měla stovku komentářů o tom, že jsem kráva, protože nejlepší je vanilková, že diskriminuju lidi, kteří jsou alergičtí na jahody, a že by někdo jako já v první řadě vůbec neměl jíst zmrzlinu a jít si radši někam zaběhat. Díky tomu už chápu, proč média Felixe Kjellberga tak rády pravidelně označují za antisemitu.

Nemám v úmyslu tady obhajovat tahání kapesnýho z dětí a mládeže. Nezastávám se ani pitomce Taryho. I tady na Twitteru jsme zaznamenali pár zmrdů, co se svojí “popularitu” (bez těch uvozovek to asi v životě nedám, protože mi to poměřování sleďů připadá absolutně směšný) rozhodli zneužít k tomu, že z někoho pod zástěrkou dojemnýho přilběhu vytáhli těžký prachy, nebo obtěžovali a ještě vyhrožovali holkám. Na druhou stranu si myslím, že by měl člověk tak nějak dokázat vyhodnotit, jestli je igeliťák na hlavě, fotka z Terezína, fórek o zahrnutí Brna hlínou, názor na Faltýnka nebo fotbalisty opravdu stejně strašnej, jako ukrást čtvrt mega nebo okrádat děcka o kapesný.

Z vtipů a kritiky je najednou povýšenost a arogance, z nesouhlasu cílená nenávist, nesmyslná nařčení ze lži, čas od času příjde série výhružek a člověk je soustavně pod palbou, třeba protože napsal, že měl k obědu hranolky. Za poslední rok kvůli tomu odsud zmizelo docela dost lidí. Sympatickejch, který jsme měli rádi. A já se jim vlastně přestávám divit, protože se tyhle sračky člověku docela rychle omrzí.

Já bych teď mohla krásně následovat jejich příkladu, napsat dojemnej článek o tom, proč mě to už nebaví, smazat profil a zmizet bezestopy. No, nasrat. Mě to tu baví a rozhodně se nenechám uštvat bandou anonymních pitomců s vlaječkama v profilu. Stejně jako se nenechaj uštvat lidi z YouTube kvůli památníkům a igelitkám. Vás všechny, co tohle čtete, bych chtěla poprosit o jednu věc.

Příště, než se necháte strhnout nějakou vlnou senzace, zkuste si položit otázku. “Opravdu je to tak strašný? Tak moc přes čáru? Neudělal/a jsem někdy něco podobnýho? Posrali se z toho lidi jako já teď?” Protože ono jde povětšinu času vážně úplně o hovno a všechen ten povyk kolem jsou jen úplně zbytečný emoce. Jedinej rozdíl mezi váma a těmahle lidma je, že oni jsou víc na očích. Pouštět se do někoho online není žádný hrdinství. Dokokce ani když jde o lidi, jako je Anička Šulcová, u které v průměru vydržím padesát vteřin videa.

Mír, lásku, koťata, duhy a jednorožce všem ✌🏻

[dominikapise]

LAMPA

#DIY - návod

Nejdřív bych chtěla říct, že "vyrobit" tuhle lampu byla dřina. Ne, vážně, byla. Neumíte si ani představit, kolik hodin jsem strávila na stránkách Ikei a Pinterestu a taky Hornbachu a zase Ikei... Moc. A hned vzápětí bych ráda objasnila ty uvozovky u slova vyrobit. 

Protože... tohle jsem spíš poskládala, než vyrobila. To znamená, že tohle zvládne vážně každej, nebojte. Nenechte se ale odradit (vy náročnější), radosti z procesu a výsledku to neubírá ani trochu, fakt ne!

  A víte, co je nejvíc super? Že tu teď sedím přímo pod tím světlem, co   je naprosto boží a v klidu si píšu článek 💡

Tak jdem na to?

potřebujete (respektive, já jsem použila):

žárovku - dekorativní, stmívající (Ikea) - tu co mám já, už jsem na Ikee nenašla, ale hodně podobný tam jsou pořád (seženete samozřejmě i jinde) - 199,-

rameno (jak se tomu říká? rám? konzola?) (Ikea) - opět, ten, který jsem kupovala já, jsem v nabídce nenašla, ale viděla jsem podobný a levnější :) - 50,-

kabel, objímka, vypínač - blablabla, měla jsem s sebou Michala, vám ho nepůjčím, vy si najděte svého, ale sehnali jsme to v elektru (to vám ještě povím!) - cenu si nepamatuju, ale to pár desítek (stovek?) korun

slamák - z Vinted za pár kaček

Celá nadšená jsem si v Ikee vyzvedla dřevěný držák (podpěru poličky) a žárovku. Samozřejmě jsem měla původně vybranou jinou, protože u téhle internet hlásil, že není skaldem. No a ona byla, tadá... Ne, vážně, dneska už se nedá věřit ničemu. Když jsem od pracovnice na oddělení plným světel, co bodají do očí, zjistila, že žárovku sice mají, ale kabel k ní a stmívací vypínač už nikoliv, to si musíte sehnat, to tady nemáme, odebrali jsme se do kina. Další den jsme se hnali do elektra. Protože... na co čekat, že jo?

Takže. V autě jsem se připoutala k sedadlu i s lampou o velikosti poloviny mojí hlavy. V elektru jsem ji tam potom nosila jako miminko a snažila se pochopit, co že to vlastně potřebujeme. Po tom, co nás jeden pán poslal tam a zase zpátky (téměř Hobitovo dobrodržuství pro mě), jsme došli do místnosti plný kabelů, kde seděli dva pánové, bavili se a jedli housky. Když jsem je oslovila s tím, že hledáme kabel, tak nás vlastně ignorovali... Slova se ujal Michal, ten věděl, co potřebujeme (já bych jim furt tvrdila, že chci kabel, prostě kabel, kabel k týhle obrovský žárovce abych ji mohla zapojit do zásuvky a svítit, rozumíte? Prostě KABEL!).

Víte, oni se mi tam v tom elektru stejně vysmáli. 3x

1. Když si mysleli, že to máme žárovku do akvárka a já jim oznámila, že to bude lampa. 

2. Když mi vnucovali na zlatavou žárovku černo-bílou objímku a já jim řekla, že to v žádným případě ("A jiné nemáte?" "Máme. Tyhle. Ale ty se tady paní nelíbí!"). 

3. A pak když jsem chtěla stlumovací vypínač ("Ty nemáme. Ty nepřišly už dva roky!") a ty co byly se mi co? Nelíbily. (Pche, co by ta holka jako ještě chtěla? Cestu k pokladnám dlážděnou zlatem? Famfáry při placení? Ohňostroj na odchod? - jasně, já chápu, že mají jenom obyčejný nevzhledný věci, protože... kdo by možná chtěl nějakej pěknej tkanej kabel, nebo objímku, co nevypadá jak ze světla ve školní jídelně, ale tak... nemožný přání to není, smát se mi nemuseli!).

Takže jsme to vzali. Všechno takový... nepěkný, ale než bych to sehnala to, co si představuju (a že teda není ani jistý, jestli to někde mají), nesvítili bychom ještě další rok.

Druhá fáze. Fáze elektrická. Vrtání, objímkování, štípání kabelu ("Cos to udělal, Michale?! Tys to zničil!!" - a Michalův stoický klid, když ty dráty začal obnažovat, čuňák). Ale víte co? Bylo to poučný. Fakt. Nikdy nic sice nezapojím, k drátům se v zájmu bezpečnosti svý i svýho okolí nepřiblížím, ale takhle v roli asistentky to bylo žůžo. Pokud nemáte šikovného muže-Michala, určitě budete mít šikovnýho tátu, dědu, strejdu, souseda, kamaráda...

No a... to je vlastně všechno. Konzola měla ďurky, takže jsme nemuseli vrtat, protáhli jsme vrchem kabel, nandali žárovnku, já to nahoře zašmodrchala kolem dřeva... a bylo. Žárovka visí a svítí, ale nešeří a kabel je... hnusnej. Započala jsem snahy ho obmotat jutovým provázkem, ale obuzlíkovat 5 metrů se netváří jako zábava. Navíc to klouže.

A to nejlepší nakonec, přátelé. Protože fakt toužím po tom, umět to světlo jako kouzlem šeřit, chci ten spešl vypínač. A víte co? On je drahej. On je jako fakt děsně drahej. Je drahem tolik, že stojí víc než všechny komponenty týhle lapmy dohromady... Takže nevím. Nevím, jestli seženu lepší (hezčí) kabel nebo jestli ho obpletu (edit po měsících - nedopletla, odpletla), jestli se spokojím s prostým vypnout - zapnout a žádný jasy mezi tím (edit podruhé - ano, stlumovač stále po měsích nemám a už ani nehledám :D) a nevím, jestli na tu dekorativní žárovku nakonec nebudu muset udělat stínidlo, protože když nejde to světlo regulovat, tak je malinko, malilinko ostrý (edit potřetí, ne ani stínidlo se (zatím) nekoná :D). (No a edit počtvrté - přidala jsem klobouk.)

Zůstala v takový... raw stavu :) Ale pořád mám cuky to někdy "dodělat"... Obmotat ten kabel, přinejmenším. Ale k tomu se dostanu, až nebudu samou nudou vědět coby :D jinak nemám šanci.

Ale víte co? I kdyby mi to mělo oči ošlehnout, já to tu prostě budu mít a budu si tím svítit!

Raduju se z obří lampy, která nevypadá jako z Pinterestu (ale co taky jo, že jo :D), ke který vlastně nemůžu sehnat nic, aby správně fungovala. Není dokonalá. Vlastně... je možná i celkem ošklivá :D (ještě, se nám tam do celkovýho konceptu i tak hodí! :D) ale... ale už jsme si na ní doma tak zvykly, na to tlumený světlo, když je za okny tma, že bychom ji ne(vy)měnili! :)

Nedokonalosti, tvoření a ústupkům :D zdar.

[drama-cat-lady]

18=10=2018

Řešili jsme ve třídě maturitní ples, na kterej mimochodem máme ještě rok času, a jako obvykle to nedopadlo podle představ. Semlelo se to kvůli podepisování smluv a spolužačce, která se uvolila k tomu, že bude spravovat peníze na jméno její mámy. Bohužel tato spolužačka, která je značně dominantní ve třídě, má rozpory s druhou, taky dost dominantní. A tady nastává problém.

Zcela jasně jsem se dostala do pozice Švýcarska. Všichni kolem mě válčí, já nejsem aktivní, ale i tak to na mě doléhá. Nejsem moc konfliktní typ, snažím se bavit se všemi a to se mi dost mstí. Neustále poslouchám z jedný strany to špatný o druhé a z druhé špatné věci o první.

"Nechápu, kdo ji mohl volit. No, myslím, že ta skupina vzadu a červeně psala drama-lady."

Slyším od mých rádoby kamarádek, které sedí za mnou a nesouhlasí s tím, že se volila spolužačka s penězi.

A já nemůžu volit koho chci nebo jak to je?

Jsem natolik zahlcována názory ostatních na ostatní, že nevím, jak se k těm osobám chovat a co hůř, jaký na ně mám mít vlastní názor (jo a když už nějakej ten názor mám, tak je špatně :))

Udělalo se mi z atmosféry ve třídě špatně. Nikdo nechápe, že mě prostě tadyto bolí. Začne to tím, že po lidech vyjedu, stejně jako včera, pak zaútočí oni a stejně jsem to nakonec já, kdo skončí na záchodech u umyvadla s úplně rudýma očima a mokrými tvářemi. A koho utěšuje random učitelka.

[odkladiste]

život je utrpení

život je utrpení. to není nihilistický tvrzení, ale common sense fakt. protože když už jsi do toho života vrženej nebo vržená, bez toho, aniž by ti někdo dal nějakej manuál, máš za úkol přibližně během osmdesáti let vymyslet, o čem ten tvůj život bude. jak to ale sakra máš udělat, když sotva zvládneš vypočítat derivace nebo napsat esej, kterej má aspoň trochu hlavu a patu. 

to utrpení spočívá právě v tom, že místo štěstí celej žívot hledáš odpověď na to, jak z toho utrpení udělat utrpení smysluplný.

jsou dvě možnosti. buďto to dříve nebo později vzdáš a to utrpení skončíš, nebo budeš následovat příběh, kterej je v základu evropský civilizace: jakýkoli břímě neseš, vezmeš dobrovolně tenhle svůj kříž na ramena a půjdeš dopředu. přestaneš dělat věci, o kterejch víš, že ti zhoršujou život a začneš dělat věci, o kterejch víš, že dělat máš. pokud tohle budeš praktikovat týden, měsíc nebo rok, bůh ví, kam tě to posune. je to třeba zkusit. ukončit to můžeš vždycky.   

[somerejoice]

~ Austria Vol#2: Sunburns again ~

24. - 28.8. 20202

Pravdou je, že plány na letošní léto se měnily asi jako merinové spodní prádlo… Peaks Of Balkan. Ne. Černá Hora. Jo. Corona virus. Tak Rakousko bude-li nebe milostivo. Nakonec bylo. I když ještě týden předem do toho celého vešel stín nejistoty v podobě Honzikova bolavýho zubu… Nakonec veškerá protivenství překonána a jedem!

Pondělí 24.8. Moje ráno před celodenním natřásáním v autě obsahuje v ideálním případě běh, což se vydařilo. Na pohodu dáváme snídani, dobalujeme a vyrážíme. V Příšovicích stavíme u benzínky a dáváme ještě cestovní smoothie, které se jmenuje Happy Buddha. Tak jsme taky happy. Jede to hezky, ale najednou jsme jaksi v Plzni. Nezkontrolovali jsme trasu a táhne nás to přes Mnichov.... No co už, aspoň vidíme ze silnice Alianz arénu (a já vyhrávám dobrůtku). Ty německý dálnice jsou trochu divočina, tak se těšíme, až to budeme mít za sebou. S příjezdem na Rakouské hranice se nám začínaj ukazovat ty divoký holky, který máme rádi :). Honí se mraky a dáváme pauzu - na ustanovující se - tradiční borůvkovou přesnídávku. Pak už akorát míjíme správnou odbočku a zajíždíme si tak asi 20 kilometrů. Stane se. Na Stubnerhof dojíždíme okolo sedmé. Vybalujeme věci a dáváme véču. Pořád 3 chody, pořád mouchy (myslíme na Aničku) ;). Venku začíná pršet, plánujeme zítřejší odpočinkovější výlet a jdeme spát.

Úterý 25.8. Ráno sbíháme na snídani co nejdřív to jde. Tentokrát jsou snídaně připravené na stolech. Jsme strašný kobylky - žereme všechno! Pak se tak nějak bazálně mažeme krémem a vyrážíme. Je celkem chladno - na gatě a mikču, ale slunko svítí. Auto necháváme ve vesničce Böckstein (a modlíme se, aby nám ho neodtáhli) a vyrážíme vzhůru na Stubnerkogel. Cesta vede ještě přes dva jiné vrcholy. Pěšina je hezká. Míjíme chajdičku s buddhistickými modlitebními praporky - takovej záblesk Himalájí :)

-- záblesk Himalájí :)

… po chvili ale cesta vede kravskou pastvinou, takže to tak taky vypadá. “Teď bychom mohli hrát ne země je láva, ale země je hovno.” Protože doopravdy je. Cupity, hopity je nevyhnutelný.

-- ... a pak přišla ta hovna

Po překonání nejhlavnějšího kravského království zastavujeme u chajdičky s výhledem na všechny 3 naše dnes cílové vrcholy. Pijeme a kujeme plány kudy a jak dál. Vydáváme se na vrchol Hirschkarkogel (2003 m), kde dáváme pauzu. Taky sváču, větráme nohy a tak.

-- výhled z H-kogel ;)

Na náš druhý vrchol - Tischkogel (2409 m) to podle mapy vypadá, že je to po žebříku. Jakože tak nějak prudký. Tak se vlečem. Já víc. Ale kochám se. A Jeníček je vzornej. Strmý to je, ale ve finále vůbec ne tak děsný, jak jsme se obávali.

-- T-kogel; lavinolamy a Jeníček… jo a mrakový embryo :D

No a tady na tom vrcholu se všechno mění. Na Stubnerkogel se valí davy a pár metrů na druhou stranu je ještě Zitterauer Tisch (2463 m). Tak si říkáme, že půjdeme na něj, seběhneme kousek níž a dojdeme na Stubnerkogel. Zdlužka je to moc hezká. Jakože fakt. Zábavnej technickej úsek po kamenech. To mě baví.

-- výhled z Zitterauer Tisch

No a potom ještě znovu přehodnocujeme možnosti a měníme plán znovu. Stubnerkogel necháme být a budeme pokračovat dál v tomhletom kamenitém terénu. Tak jo. Tak jdeme. Slunko svítí, ale nepálí (dočasu, dočasu…). Cesta je prakticky klesání, ale jak je to po těch kamenech, tak je to úplně v poho.

-- bloody rock

Plán se tváří tak, že seběhneme dolů do Sportsgastein a busem se svezeme k autu. Vypadá to benigně, ale cesta je pocitově delší. Sbíháme k Unterer Bockhartsee - nejspíš zásobárna vody. A pak ještě jeden strmý úsek k zastávce autobusu. To už je trochu trýzeň na kolena. Ale v poho. U autobusu se srocuje dav, takže nás jede docela dost. Hecuju se a objednávám lístek německy… :D

-- výlet v allrightu!

Vyskakujeme v Böckstein a auto máme! Sjíždíme do Bad Gastein a ještě kupujeme nějaké věci na sváču na zítra a nanuk, kterej jíme na váguse u chodníku :D. Doma dáváme sprchu a zjišťujeme, že to slunce smažilo docela dost. Já vypadám jak kardinální déčko - jako čelenka uprostřed čela? Školácká chyba!! Zbytek opálení je fádní klasika.  A pak máme ještě čas, tak se jdeme podívat k lamičkám - nejsou tam. Doufám, že jsou na treku a ne v řízcích. Večeři zase luxujeme a jdeme chrnět. Zítra má totiž být ten pořádný výlet.

Středa 26.8. U snídaně zase kobylky! A to nám dali o housku víc :D. Dneska se mažeme pořádně - pozdní lítost! Vyrážíme v půl deváte a chceme projít údolí… kam nám to čas dovolí. Slunce se v údolí dere nad kopce pozvolna, ale když se mu to podaří, začíná to být teprve krása.

-- Už se lítá! A né že né!

Vstupujeme do Národního parku Vysoké Taury a cesta je taková hezká procházka až k turistické boudě Alpengasthof Prossau. Tam začíná pořádnej stoupák. Tak já si vleču svojí pohodu a Jeníček neutíká :) Asi po hodince vystupujeme na takové plató - otevírá se před námi krásná zelená louka a průsmyk, kam to asi ve finále nestihneme… nevadí. Pijeme, Honzik větrá nohy a já se pasu v borůvčí.

-- Otázka je, jestli Jeníčkovi ty hory svědčej...

Další cesta je zajímavá. Nejdřív se prodíráme takovým křáčím. Džungle jak sviň, bych řekla. Hopsáme přes potok sem a tam a potom nás čeká zase suťoviště. Ale je to zábava! Ty výhledy jsou skvělý. 

-- takovej poetickej kýč

Asi po šesti hodinách chůze dáváme pauzu, svačíme a sušíme trika. Taky se rozhodujeme, že to otočíme, aby nás nestihlo nějaké neblahé překvápko (terén technickej, z kopce, kolena, stáří, tma… a tak). Nejpekelnější je ten krpec k tý chajdičce. To trochu čůráme magi v kostkách. Díky Bohu za hůlky. A Honzik uznává, že je to cool nástroj ;). Nakonec cestu zpět zvládáme celkem rekordně rychle a máme před véčou čas. A trochu hladu - tak dáváme chleba a sýr co smrdí, ale je moc dobrej.

-- příští rok ledovec nebo co jako?

Čtvrtek 27.8. Jako ale vůbec nespěcháme. Snídaně na pohodu, nekobylková. Pak ještě chvíli chillujem na pokoji a vyrážíme do městečka. Minulý rok jsme ho vůbec neprozkoumali, tak to musíme napravit. Od hotelu tam vede taková hezká promenáda císaře Wilhelma. V Bad Gastein obhlížíme vodopád ze všech vyhlídkových míst.

-- nejslavnější vodopád v Bad Gastein :D

Couráme, dáváme zmrzku, určujeme, kam půjdeme zítra na kafe a kupujeme víno na odpo. Jdeme cestou podél řeky až do Badbruck odkud to stáčíme zpět na promenádu. Klikatě. Takhle se procházíme asi 4 hoďky.

-- naučná stezka podél řeky

Doma dáváme šlofík, trochu čteme a odpočíváme. Odpoledne bereme víno a jdeme si sednout do zeleně - kochat se a pít. A je to dost dobrý. Víno i kochání.

-- Ježíš, víno a hory!

Když je l��hev prázdná, tak se jdeme ještě projít. Za chladovou jámu a dál. Když jsme seděli na lavičce, tak jsme viděli po cestě jet policajty. Teď kolem nich procházíme a jako kdybych slyšela vrtulník. Tak říkám Honzikovi, že slyším vrtuli, koukám na policajta říkám, že bude přistávat. A taky že jo! Hezký! Vyskočí bába, vrtule odletí a je po představení. Domů jdeme kolem lamiček a je tam máma s miminem (jako lamím) - ťuťu :)

-- Záchranná mise. “Nebo někoho zabila!”

Pátek 28.8. Ráno zvládám výběh - začátek dne dobrý! Pak vstáváme, dobalujeme a jdeme na snídani. Žádný obžerstvo, pěkně střídmě. Včera jsem rozhodla, že se musíme v Bad Gastein stavit na kafe. Objevili jsme - no na hlavní třídě - kavárničku The Blonde Beans a je to přesně to, co mám ráda. Kavárna s bistrem dohromady. Kafe, dobrůtky, smoothie a tak. Tak dáváme každej jedno.

-- The Blonde Beans: Coffee and Shit!

Ve sparu kupujeme na domů zdejší piva a vyrážíme. Podle plánu zastavujeme u Salzburgu u letiště, kde je jakýsi Hangár 7, který patří Red Bullu. Je to takové muzeum s letadly, vrtulníky, formulemi a tak. Hezké to je. Fancy. Já ale potřebuju děsně na záchod. Normálně tam nejsou jako záchody jen tak. Honzik tedy navrhuje, že si dáme něco v kavárně… No dobrá tedy. A ještě že!! On děsně nadšenej ze svýho štrůdlu a já ze svý citronový tartaletky jakbysmet! Ještě dohromady s kombuchou. Gastroporno!

-- tohle je můj Hangár 7

Cesta zpátky je nějaká úmorná. Nevím jak si mám sednout a tak vůbec. V Budějovicích stavíme na jídlo a frčíme dál, ať je to za námi. Na dálnici z Prahy do Liberce je hlášenej nějakej punk, tak stavíme ještě na kafe a zmrzku. Cestou do LC nám navigace nabízí ještě nějaké objížďky, tak je berem… no a v Liberci je to prostě jako doma - začala bouřka s řádným slejvákem! Proč taky ne!

Stejně to je zajímavý, jak člověk na zpátečních cestách vymejšlí, co podnikne dál. Tak co nám svět asi dovolí? Teď jsme ale rádi :)

[nakanary4]

Vpis 4 - Slunečné Malpaso

(13.1.) Hned když jsme ráno vstali a podívali jsme se z okna, bylo jasný, že nastala změna - na horách nebyly mraky a zdá se, že to vydrží. Tím je plán danej, musíme se vypravit na nejvyšší body ostrova, co chceme vidět. El Hierro nás doteď napínalo, jestli se někdy počasí umoudří, ale ten čas nastal. Po snídani vyrážíme směr masiv, ale z druhý strany, čili nejdřív do toho novýho tunelu, co jsme jím přijeli po příletu.

Záhy z HI-5 uhneme na HI-10, abychom se dostali na Mirador de la Peňa, jednu z prvních vyhlídek, co jsme měli v merku. Je na úplným kraji toho masivu, kterej El Hierro rozděluje vejpůl, takže by odtud mělo bejt to údolí El Golfo, kde bydlíme, jako na dlani. Od moře jsme se vyhoupli do 700 m n.m. a počasí zdá se stále drží, yay. Vyhlídka vypadá jako botanická zahrada.

Je tu i restaurace, ta je takhle brzo (sic) zavřená, ale výhledy má vyhlášený, a ty tu jsou. Tady cestovatel a kousek ty prosklený restaurace je vidět za mnou.

No a ten výhled, ten máme, jsme těsně pod mraky, uf! (Zhruba uprostřed fotky je vidět vjezd do toho tunelu.)

Jsme tu docela dlouho sami, tak se kocháme, a když se objeví další turisti, tak popojedem. Koušn hlásí, že nedaleko je kaplička ve skále, Ermita de la Peňa, tak pojeďme tam. Fiátek funí, a dneska si teda zafuní, sápeme se o desítky metrů vejš. Trochu se obávám počasí, ale mraky se rozfoukávaj. Jedeme podle mapy uzounkou cestičkou lemovanou zídkama, tu bych nikoho potkat nechtěl. Když dorazíme na místo, kaplička nikde, ale krásně, to tu je.

(Vlevo v moři jsou tam dokonce vidět ty Roques de Salmor, poslední místo, kde žijou ty velký místní ještěrky, těm se taky ještě musíme věnovat.) No ale teď kaplička, fakt tu je, ale úplně schovaná ve skále!

Prý tu je proto, že dávní místní obyvatelé tu začínali náročnou a nebezpečnou cestu z planin do údolí, protože dvakrát za rok se museli stěhovat kvůli klimatickým podmínkám, aby se mohli uživit na svých políčkách a pastvinách, takže tudy štrádovali se vším, vč. dobytka a dalšího zvířectva. Tahle stezka začíná hned za kaplí, tak se tam musíme vypravit. No a fakt že jo, je to úzkej chodníček, co je nalepenej na skále a vine se až dolů k moři. Líbí!

Podloží tu ale není stabilní, však víme, že celý to údolí El Golfo vzniklo zhroucením třetiny ostrova do moře. Takže kamení tu padá, dodneska. Huh.

Není divu, že si místní stavěli kapličky a prosili bohy o bezpečnej průchod... Horní konec stezky jsem prošel až na druhou stranu, aha, ono se na ní nesmí. No ale od kapličky cedule nebyla!

No prošli jsme si jen kousek, představa, že to museli jít až do údolí nebo z údolí, se všema těma věcma, to nechápu. No ale zaujala nás jiná věc, kde jsou jako ty planiny, z nichž chodili? Míříme po horním okraji El Golfo dál na jih, chceme se podívat na vyhlídku Mirador de Jinama, o který průvodci taky mluví v superlativech (dneska to bude hodně o vyhlídkách ;). Mapa nás tam vede oklikou po hlavní cestě, ale podaří se nám vychytat zkratku (HI-120). No a jaký je naše překvapení, když se objevíme na lehce zvlněnejch planinách, plnejch zelenejch pastvin a slunce. To jsme tu teda nečekali!

Tady je to teda parádní, míjíme krávy, koně, ovce, Koušn hned spřádá plány, jak by se tu živil pastevectvím... To je zcela jiný El Hierro, než jsme čekali. Jsme teda taky vysoko, tyhle planiny jsou ve výšce téměř 1200 m n.m., ale díky tomu se tu i drží vlhkost z mraků. Za chvíli jsme u vyhlídky Jinama, parkujeme a vyrážíme dál pěšky po kamenitý cestě. Teda vyhlídek jsem už pár viděl, ale jestli tahle nepatří k těm top, tak už nevím, nádhera. A počasí dokonale spolupracuje!

Za pár desítek metrů trochu zklesáme, čili jsme za tím chladným větrem, dá se tu sednout a užívat si výhledy. Vytahuju i svačinku, usedám, tam na tom kameni jsem já! Městečko vpravo je Frontera, kde bydlíme.

Posilněni a užasnuti pokračujem v krasojízdě. Vracíme se k autu, hlavním cílem dnešního putování je nejvyšší hora ostrova, míříme tedy dál na jih. Po cestě zastávka u kráteru Fireba, dá se sejít až dovnitř, ale na to se nám zdá moc horko (jak najednou je modro) a všechno je stejně vidět. Holý stráně na slunci, a zalesněný stinný svahy. A fotíme vyhlídky :)

Tohle bylo asi jeden a půl kiláku, ono se nám to po těch krátkech trekách nasbírává. Začínáme se shánět po místě na oběd, jsme zaparkovaný u borovýho lesa, tak tady?

Jo, ta lavička pod stromem to jistí, dobrou chuť!

Jsme nedaleko vyhlídky La Llaína, která nás včera tak nadchla, tak se chceme podívat, jak vypadá, když konečně nejsou mraky. No ale jaký je naše překvapení, když se na ní vydrápeme, že nad náma sice mraky nejsou, ale údolí, který jsme včera tak pěkně viděli, je zcela zahaleno.

Když přijíždíme téměř k cíli dnešní cesty, v mapě nás zaujme ještě památník "Arado del socialismo", to vůbec nevíme, co si pod tím představit. Parkujeme na kraji prašný cesty a vydáváme se do kopce. No a hele!

Nejdřív nás napadá, zda to není kladivo a srp, ale pak se dočteme na internetu (kolem žádná cedule není), že zde v geografickým centru ostrova je umístěn stylizovaný pluh - památník euforie z konce 70. let, kdy byla země po smrti Franca okouzlena vidinou socialismu. Co se tu člověk všechno nedozví! K vrcholu cesty i ostrova je to odtud kousek, po prašný cestě stoupáme dál, pak auto odložíme a jdeme dál pěšky. Krajina je zase vyprahlá, slunce peče, ale fouká studeně. Něco z těch kopečků musí bejt vrchol!

It is hot here and very dry. Three cinder-hills rise from the desert of sand and pumice-stone. One of the cinder-hills must, we knew, be the highest peak on Hierro - but which? They all looked much the same size. 

To psal o nejvyšším vrcholu El Hierro v jedný svý povídce Christoper Isherwood, kterej na Kanárech ve 30. letech žil (je to ve sbírce Exhumations, co vyšla v roce 1966, s. 212), a připadáme si úplně stejně. Jen teda my to máme snazší, na tom nejvyšším vrcholku je dneska vysílač :) Tadá!

Je odtud skvělej výhled, to je pravda, oceán je vidět na všchny strany. Jen z tý západní se údolí halí v mlhách, co ale nemaj šanci vystoupat vejš než hrana hor, kde je sfoukne vítr. Vaří se to jako v kotli. Jo a taky v dáli tam na obzoru jsme viděli Pico de Teide na Tenerife!

Odpočinuli jsme, nabrali síly, zarozjímali. Já tu myslel na toho Isherwooda, kterýho registruju od doby, co jsem si zamiloval film Single Man. Isherwood kolem poloviny 30. let žil se svým tehdejším partnerem právě na Kanárech. Znalost prostředí využil i ve svý práci, třeba když v padesátejch letech, když psal román "The World in the Evening", jehož klíčovou část tvoří milostný drama dvou mužů odehrávající se na Gran Canarii (mám rozečteno, líbí!). O Kanárech psal ve víc pracích, třeba v tý sbírce "Exhumations", kde v jedný povídce stráví hlavní hrdinové několik dní na El Hierro. 

"It is the smallest of all the islands - a last, tiny volcanic crumb of Europe, cloud-bound and desolate, at the very verge of the tropics." 

Tak popisuje El Hierro Isherwoodův hrdina. Sbírku jsem si před cestou půjčil a pročetl, mno, je to zajímavý propojení osudů a ostrovů... My jsme teď už vysušení a opálení, chceme zpátky do lesa, domů se nám totiž ještě nechce. Vracíme se tedy do toho lesa, kde jsme zakončili včerejší den a kde je spousta dalších tras, co jsme neprozkoumali. Je teda zajímavý, jak ten les vypadá jinak, když svítí slunce!

Pořád je to zelený, vlhký voňavý, ale to mlžný kouzlo, který k vavřínovejm lesům patří, to tu dneska zkrátka není.

I tak si dáme okruh asi 3,5 kilometru a je to tu v kopcích, takže se solidně protáhneme (dneska aplikace ukazuje celkem 12 km). No a když takhle svítí slunce, tak si říkáme, že se musíme vrátit do hotelu, abysme viděli, jak je to naše město osvícený, mysleli jsme, že nad Fronterou se mraky nikdy nerozpustí... Když začneme sjíždět zpět do údolí, Koušn si ještě po cestě všimne jedný kapličky, kde bysme se mohli zastavit na krátkou vycházku. Neodoláme. Parkujeme u silnice a prudkou stezkou lesem zase stoupáme, jsme nezmaři. Během deseti minut jsme na místě, další čarovný místo, Ermita de San Salvador.

Jinak Koušn pořád po cestách poskakuje a vykřikuje, jak naráží na různý botanický objevy, v posledních dvou dnech hlavně lišejníky, jsem tak stačil pochytit. Těm se totiž v těch vavřínovejch lesích daří... (takže úkoluje kamaráda lichenologa, aby nám určoval, co jsme tu našli). Plus cokoli, co by se dalo vyfotit na mapy.cz a musí se nechat, že El Hierro tam bude teďko pokrytý zejména díky Koušnovi (fotky už tam jsou!). Vracíme se zpět k autu zas vavřínovým lesem, ah, to bych si nikdy nemyslel, že mě nějakej les takhle nadchne. Zvlášť ty vavřínový, co jinde na světě nemaj!

El Golfo osvícený sluncem, už jsme skoro doma, nebe vymetený, El Hierro nás dneska velmi potěšilo.

Konečně tedy můžeme plně využít terasu na našem domě, kde jsou zákoutíčka s křeslama, stolkama, nebo takhle posteli, na sluníčku!

Tak se tu poválíme, odpočineme, však si to zasloužíme. Večer se teda ještě vyškrábneme na večeři, chtěl jsem zkusit další restauraci (co doporučoval průvodce), ale ta měla zavřeno, tak se vracíme do naší osvědčený a dáme si, co známe (já pivo :-). No tak slunečný den, to je za plnej počet bodů! My jdem zas na kutě, spát a přemejšlet o světě, na to jsou ty dovolený prima. Dobrou!

[mauritaci]

Aké bolo #WEBEXPO 2017

Prečo chodíme na konferencie? Užiť si dennú aj nočnú Prahu. Dať si pivo, sviečkovú a.. Webexpo!

Toto #webexpo bolo moje tretie. Organizačne asi najlepšie.Tričká najkrajšie. A donuty boli fakt dobré.

Pripájam pár svojich postrehov, ktoré sú orientované na biznis a trochu dizajn (hoci áno, sedela som aj na prednáške Angularu, ale.. :) IT girl zo mňa tak úplne nebude … )

Peter Bakoš CloudTalk- Byť najlacnejší dnes už nestačí

Czechitas‏  Prosím vás, sbírejte data. A taky je ale využívejte, když už je máte. Zjednodušíte svým zákazníkům život a nákup.

Peter vysvetľoval ako komunikovať so zákazníkmi. A poriadne si o nich všetky údaje archivovať. Kúpil u vás zákazník chladničku a reklamuje ju už druhý raz? Mali by ste o tom hneď vedieť, ako povie číslo svojej objednávky, alebo len meno.

Dávalo to hlavu a pätu a ani mi to neprišlo nejak prehnane brandové. Skôr ma záver nalákal vyskúšať si CloudTalk :) Všimla som si, že Alza ako e-shop viedla medzi príkladmi na celom webexpe. Asi majú tak skvele poriešenú customer care.

Roman Hřebecký- Nábor v IT firmách? Jde to i bez ninjů

Je ťažké zohnať ľudí do IT a ako to vlastne urobiť správne?

Romana poznám z TW a raz som videla jednu jeho prednášku na Youtube. Príjemný hlas, téma bez omáčok a hovoril napriamo k veci. A pamätám si jeho copy hlášku, ktorú som čítala v 365 copytrikoch: „Ozvu se v pondělí, protože se žením. A taková svatba chce své, včetně copywriterova 100% zapojení.”

Ako si vyberáte ľudí do tímu? Len tak cez CV-čka? Alebo rozhodíte siete a idetes niekým na kávu a potom dumáte nad tým, či to bude ten pravý pre vašu firmu.

Roman rozvinul teóriu Tribal Leadership o piatich typoch ľudí a ich pocitoch zo života.

Life´s great

We´re great

I´m great (sem sa mimochodom radí Roman :))

My life sucks!

Life sucks!

Väčšina firiem sa tvári a prezentuje sa napríklad navonok ako “Život je krásny” a ich zamestnanci sa v nej reálne cítia “Živod je naprd”. Môže za to zlý výber- aj firmy, aj zamestnancov, aj mylné dojmy pri prijímaní ľudí...

Zhodnotenie prednášky? Pavel Ungr to urobil za mna na Twitteri: ‏Odposlechnuto v kuloárech: Zajímavej týpek z jinýho světa byl nějakej Roman @dardzi Hřebecký z Pábení. :-)

Jan Řezáč, Honza Kvasnička- Kvalifikovaným pohledem z okna

Honza mal minulý rok prednášku v Lucerne Cinema. Bolo vtedy “narvané” do prasknutia- pre tento rok organizátori zvolili radšej Great Hall aj s Honzou Řezáčom.

Bolo to dobré, bolo to vtipné, aj hlučné. Jan sa pochválil spätnou vazbou na svoj web House of Rezac: egomaniacké narcistní panoptikum.

Zhodnotenie celej prednášky? Nuž, stačí si prečítať TW :)

Martin Mareš‏ Skvělá show od @janrezac na #webexpo, @Jan_Kvasnicka hrál trochu druhé housle. Jinak super!

Olga Pohl‏ Rozhodování na základě domněnek šetří čas a peníze. Ze začátku..."@janrezac & @Jan_Kvasnicka na #webexpo

Petr Pouchlý- Vtáhněte je do hry

Tiež som o ňom mala akú takú predstavu, hlavne z TW, ale bol lepší. Vtipný, hovoril k veci, a hovorila som, že bol vtipný? :) Ok

Jiří Svoboda‏ Jak je sakra možné, že @Jezevci umí do breku rozesmát celý sál a navíc být tak praktický? Perfektní, nemám slov! #webexpo @webexpo

Vťahoval nás do prednášky a predostrel skvelú teóriu o tom, ako sa správať k zákazníkom v rámci onboardingu. A tom rozprával napríklad aj Scott Gould.

Alexandra Rozcova‏ Dnes zatím mezi šedí #design přednášek na #WebExpo zářil @Jezevci. A ani to nebylo #design.

Martin Mareš‏ Nejlepší spíkr na #webexpo jednoznačně @Jezevci, #tyvole chvíli jsem myslel, že jsem #nastojaka

Pavel Ungr  Naprosto skvělý @Jezevci. Ostatně jako vždy. Šíje do mrtvého publika, popkulturní odkazy, skvělý vtipy. #webexpo

Pavel Ungr - Co má umět vývojář, aby mohl sebrat SEO specialistům práci

Nezabudnuteľný Pavel Ungr a jeho praktická prednáška z celého Webexpa.

Checklist ako písať kód, aby ste nepotrebovali žiadenho SEO špecialistu nájdete tu: bit.ly/checklist

Jan Hrubes‏ @PavelUngr konecne prednaska plna praktickych tipu! Nepodceňujte procházení a indexaci vašich webů ... skvělá přednáška

Pavlína Louženská, Lukáš Pitter - Ubohý stav inovací v Čechách

Pavlína tradične moderovala v divadle ABC. Tešila som sa, lebo jej humor je vždy príjemným osviežením. A potom pozerám program, a v Lucerna Music Bare má prednášku. Lukáš bol v prezentovaní slabším článkom, ale Pavlína to predsa robí roky… A má odvahu. Začať tučniakmi a prejsť k inováciám fakt nie je jednoduché :). Dobré (reálne) príklady zo života, o tom, čo všetko zažili na výskumoch v startupoch aj korporáciách. Nikdy by som napríklad netvrdila, že korporáty sú viac napred v inováciách…

Každý rok na Webexpe je niečím iný. A ja už teším na ďalšie, takže vidíme sa budúci rok :)

#webexpo​