#tmou

[jakbondynemohlnapsatpohadku]

Rod dne: atomové tornádo z loňského plakátu do hry Tmou! za tým Atomové tornádo

[jonsilverstone]

One of my favourite Czech songs, recorded instead of writing an essay a few days before I lost my voice.

[the-vegetation-in-question]

Už je to sice nějakou dobu, co jsem se odstěhovala, ale protože můžete dostat děvče z Mendlova náměstí, ale Mendlovo náměstí z děvčete nikdy, anžto tento zážitek vás poznamená víc než cejchování, Zkouška trav a rakovina plic dohromady, představuji vám:

✨MENDLÁK GOTHIC ✨

(aneb Kdyby Stephen King nenapsal Zkratky paní Toddové, napsala bych je já - tak, jako všechny tyto příběhy napsal sám život)

Ve vzduchu se vznáší smrad. Zvěsti říkají, že jde z pivovaru. Ty v něm cítíš továrnu na výrobu gumy, gymplácká léta a zmařené sny. Nepleteš se. Pivovar je Starobrno.

Vejdeš do Alberta, je osm ráno. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, jsou tři odpoledne. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, je osm večer. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Možná nikdy nebylo. Nevzpomínáš si, jak vypadá obal Moravského bochníku. Nikdy jsi ho neviděl*a. A nikdy neuvidíš.

Přijíždí šalina číslo 1. Směr Pisárky, usoudíš bláhově. Na čele šaliny je nápis se šipkou. Znaky pod ním nejsou v žádném ze kdy existujících živých či mrtvých lidských jazyků.

Světelná tabule ohlašuje příjezd šaliny číslo 5. Přijíždějí čtyři šestky za sebou. Šalina číslo 5 stojí na slepé koleji. Stojí tam už roky. Ještě před chvílí tam nebyla. Odjíždí s rozsvíceným nápisem NENASTUPUJTE. V kabině nikdo není.

Při výstupu z MHD stoupneš přímo do tmavé kaluže. Přinejmenším na 50 % je to krev. Pravděpodobnost se zvyšuje, máš-li v tu chvíli na nohou lodičky.

Když vycházíš z Kouřícího králíka, je čtvrt na dvě ráno. Možná jsi přišel ve tři odpoledne, možná v deset večer, možná ve čtyři v noci (proč mají pořád otevřeno?), nezáleží na tom, když odcházíš, je čtvrt na dvě ráno. Při odchodu ti na cestu hraje živý jazz. Kapela je dávno pryč.

"Skočím jenom pro víno a pro pečivo na zítřek," řekne ti tvůj muž před Albertem. Čekáš venku. "Jdu pro dvě věci, za minutu jsem tu." Už měl být zpátky. Skrze skleněné dveře sleduješ frontu, nedohlédneš na její konec. Tvůj muž v ní nestojí. Proč se ještě nevrátil? Jak vypadal? Na koho tu vůbec čekáš? Jak dlouho už tu čekáš? Tvůj muž se vrací. Oba máte ve tvářích vepsaná desetiletí navíc a skráních šedo. Pečivo zapomněl.

Ráno vstáváš na autobus, kterým jezdíš denně. Zastávka tam není. Cedule chybí, absence jízdního řádu je bolestně hmatatelná. ZASTÁVKA PŘESUNUTA, hlásá nápis s velkým červeným křížem. Vyměníš si pohled s člověkem stojícím vedle tebe, v jeho znavených očích čteš nevyslovenou otázku a poslední záblesk zoufalé naděje, přičemž nebožák už předem tuší, že je marná. Odpovídáš mu beze slov se stejnou hlubokou rezignací vtištěnou do kontur vlastních rysů. Nevíš, kam byla zastávka přesunuta. Nikdo to neví. Možná na jinou úroveň existence. Možná do Prahy.

V 17:59 vyrážíš od letohrádku Mitrovských na divadelní zkoušku, která začíná v 18:00. Rozhodneš se zkrátit si cestu myší dírou za teplárnou. Nekonečně dlouho jdeš tmou. Nevidíš na krok. Zvuky civilizace se stávají matným tušením v dáli. Zapomeneš, který je rok, tvář svého otce a vlastní jméno. Projdeš ohněm a smrtí. Náhle tě vítá světlo a šňůry s vlajícím prádlem. Jsi u Lumosu, je 17:58. Jsi tam první.

Sleduješ, jak se havrani houfují v korunách stromů. Přinejmenším naivně doufáš, že se pod černou masou stále nacházejí stromy. Jistota se s každou další hodinou a každým dalším přiletěvším opeřencem vytrácí. Nevidíš ani zeleň, ani nebe. Jsou zticha. Děsíš se okamžiku, kdy jejich hlasy zazní v unisonu. Sedí. Vyčkávají. Spatříš ještě někdy slunce? Kdoví.

Jdeš kolem Hrachoviny. Alespoň tak jí někteří místní říkají, jiní s hrůzou v očích tlumí hlas. To, jak se pohnula tvým směrem, jakmile jsi odvrátil*a zrak, se ti určitě jen zdálo. Z jakéhosi jistě zcela nesouvisejícího důvodu se následujících několik let odmítáš dívat na desátou epizodu třetí série Doctora Who. Při čekání na rozjezd máš pocit, že ti socha cosi nesrozumitelně šeptá hlasy současných významných osobností města Brna. Když v její blízkosti jednou nedopatřením vyslovíš jméno úřadující imperátorky, zničehonic se odnikud srotí vyděšený mnohohlavý dav a ucpe ti ústa knedlíčkem z bistra Dragon III. Ona tam je. Slyší. Čeká. Nechceš přece, aby se probudila. Nechceš upoutat její pozornost.

DARUJ KREV, spatříš jednoho dne z kuchyňského okna billboard. Je vidět i ze všech ostatních oken. I z těch na opačnou světovou stranu. DARUJ KREV, vyzývá tě přes koruny stromů. Neříká komu. Konečně jednoho dne sebereš odvahu a jdeš si ho prohlédnout zblízka. Na ploše není žádný kontakt ani jakákoli další informace. DARUJ KREV, přikazuje ti billboard.

Všude je zábradlí. Není náměstí, jen zábradlí. "To aby lidi ze zastávek nevbíhali do kolejí a do silnice," říkali. Nevbíhají. Není úniku. Zastávky se plní plačícími přeživšími. Už není kam jít. "Ale prý támhle nějaký kousek zase odstraní, aby se tu lépe přecházelo," uslyšíš za sebou konejšivý hlas. Ohlédneš se po jeho původci. Vidíš jen zábradlí.

Slyšíš vzdálené zvuky koncertu z Výstaviště. Jednou je osm večer v pátek, jindy nedělní poledne nebo Štědrý den. Na Výstavišti se vždycky hraje a ty nemůžeš vyvětrat. Pokud jsi tak pomýlený*á a přesto to uděláš, po zásluze tě ztrestá hlas, jenž ti ve tři hodiny ráno pod oknem hlasitě a za použití kompletní sady argumentačních faulů vysvětlí, proč jsou Slováci nejhorší zaměstnanci.

Za kontejnerem u zastávky zahlédneš stín. Je to potkan? Včera to určitě byl potkan. Neuvažuješ nad tím, proč onen stín tentokrát běhá po dvou a zdá se být signifikantně větší než den předtím, ani proč má najednou tolik zubů. Bože, tolik zubů.

(Disclaimer: omlouvám se všem bizarním místům, bytostem a událostem, které jsem do výčtu nezahrnula, má paměť podobna jest ementálu a po dvou letech na Mendlově náměstí bez pračky a s plísní v komoře jsem ráda, že po nocích nevídám tančící luskouny, tzn. milé děti, neutrácejte za halucinogeny, přestěhujte se na Mendlák, xoxo)

[galleristaprincess]

lesbos

ariel – sylvia plath, přel. jan zábrana

Kuchyň je poťouchlá, kuchyň je plná zla! Brambory usykávají. Hotový Hollywood, nikde tam není okno světlo v ní cuká a bliká jak příšerná migréna, místo dveří jen plaché proužky papíru – opony z jeviště, vdova s rozvátou loknou. A já, lásko, já jsem patologická lhářka a moje dítě – koukni na ni, pusu má na podlaze, loutka vyháklá z drátků, kope, chce pryč, už chce být ve skrýši –

jasně že je schizofrenička, ta vyjukaná rudobílá tvářička, naházelas jí koťata do cementové studny nebo co to máš u sebe pod oknem, teď tam serou, blinkají, pomňoukávají, a ona je neslyší. Říkáš, že ji nemůžeš vystát, že je to parchant holka. Ty, které praskly lampy, že jsi jak porouchané rádio, bez hlasů a bez dějin a to nové z něj zaznívá jako statický šum.

Říkáš, že jsem ti kočky měla utopit. Že smrděj! Říkáš, že jsem svou holku měla utopit. Podřízne si v deseti krk, když je ve dvou tak bláznivá.

Kojenec, ten se směje jak masitý slimák z naleštěných kosočtverců oranžového linolea. Toho si měla sežrat. Je to kluk. Říkáš, že manžela máš nanic, že je ti šumafuk. Jeho židovská mamá jeho sladký sex hlídá jak perlu. Ty máš jen jednoho a já dva haranty. Měla bych sedět v Cornwallu u moře a na skále si česat vlasy. Měla bych nosit tygří kalhoty, mít milence a zlaté časy, Měly bychom se sejít v jiném životě, ve vzduchu užívat si, já a ty.

Zatím tu ale smrdí tuk a dětské kakání. Jsem jak pod vodou, zblblá z posledního prášku na spaní. Smog z vaření, smog z pekla nám zaplavuje jeduplné hlavy, co trčí proti sobě. Zalévá kosti, zalévá nám vlasy. Říkám ti Siroto, ty má siroto. Proč tě tak zlobí zdraví? Ze slunce ti naskáčou boláky, z větru máš TBC. Kdysi – tos byla hezká, držela se tě krása. V New Yorku, v Hollywoodu muži volávali: "Nemáš čas? Hej, bejby, ty seš extraklasa!" A tys to hrála, hrála, hrála pro ten hec. Manžel impotent si odskočí ven na kafe. Chci ho mít radši doma, starý hromosvod na schytávání blesků, sprch kyseliny, průtrží slejváků, když z tebe vyhrknou. Ten snese všecko jak kopec dlážděný kostkami z umělé hmoty, jak zbičovaná kladka tramvaje. Jen modré jiskry srší tmou. Modré jiskry se rozprsknou, třepí se jak křemen na milión kousků.

Ó klenote! Tak cenný, drahocenný! Tu noc luna vlekla svůj pytel krve jak nemocné zvíře tam nahoře nad světly přístavu. Potom se ale uzdravila, zas byla tvrdá, sama svá a bílá. Šupinatý třpyt na písku mě vyděsil až k smrti. Nabíraly jsme ho plnými hrstmi, to nás bavilo, hnětly jsme jako těsto, jak mulatovo tělo ta hedvábná zrnka. Tvého fešáka manžela přiběhl očmuchat pes. On šel dál.

Teď mlčím v nenávisti až po krk. nemůže jí být víc, nemůže jí být víc.

Neříkám nic. Šťouchám tvrdé brambory, jako když balím dobré šaty, přebaluju děti, převazuju nemocné kočky. Ó vázo kyseliny, to, čeho jsi plná, je láska. Víš koho nenávidíš k zoufání. On si svou kouli s řetězem objímá dole u brány, který se otvírá k moři v místě, kde své černobílé vlny valí sem a vzápětí je vrhá ven. Den co den do něho leješ mízu duše jak nějaký džbán. Jsi už tak vyčerpaná. Tvůj hlas je má náušnic, která se třepe a saje jak netopýr, ten krvelačný pták. Je to tak. Je to tak. Civíš ze dveří jak smutná babizna. "Všechny ženské jsou kurvy. Nedá se s nima mluvit."

Vidím, jak ti to sekne, to tvé dekorum se k tobě přisálo jak dětská pěst nebo sasanka, ta mořská milenka, ta kleptomanka.

Já jsem barbarka. Pořád ještě jsem. Říkám, že možná přijdu zpátky. Víš, nač jsou dobré lži. Lži velké jako dům.

Ani v tvém zenovém nebi se nesejdem.

[witchwitchglam]

Takže s odchodem Kollera anketka, protože I'm srsly interested...

"Temnice tmavá vříská,

bleskne tmou,

mý vlasy loučí víská

a letí nad vodou."

[allmothsdied]

TW

.

.

.

Tančíš polonahá

Po pokoji

Lehce opilá

5% 'chlastem'

Jak dlouho, už

Že's to nejedla?

Příliš rychle

Příliš pomalu

Teď a nikdy

Řev hudby

Co prochází

Celým tělem

Tančíš polonahá

Po půlnoci

Na balkóně

Je ti horko

A motá se ti hlava

Opilá zoufalstvím

Z pár tónů v uších

Závislá na

Tomhle pocitu

Tančíš polonahá

Rychleji než

Srdce dokáže být

Dochází ti dech

Motáš se

Z rychlých pohybů

Těla, ne duše

Ztrácíš se

Pohlcená tmou

Tančíš polonahá

Ve večerním chladu

A popel cigaret

Padá ti k nohám

Tančíš

Jako šílená

A pláčeš

S kamenou tváří

Když hudba dozní

Do prázdna

V tobě

A beton pod tebou

Zanechává modřiny

Jak klesáš

Do klečení

Polonahá na balkóně

V tiše oddychující

Noci

A slzy došly

Jako zvuky hudby

Co možná

Měli tělo přivést

K menšímu

sekundovýmu kolapsu

Na kolenou

S hladovými dlaněmi

Dechu vánku

Na odhalený kůži

A taky pod ní

Žhavíš rty bílý

Cigarety

A necháš se jejími

Horkými polibky

Bez vášně a citu

Rozechvět

A pohltit bolestí

Jednou, dvakrát, třikrát

Polonahá na balkóně

Slyšíš své srdce bít

Není na co dál

Tančit

Není nic než ticho

A sedm pater pod tebou

Hledící na tebe

Příliš vědoucně

O všech ztrátách

O zapovězené touze

Možná po jiném

Životě

Možná po jednom

posledním

Vydechnutí

Polonahá a zlomená

Klečící tu na kolenou

[pavelhaala]

Půl druhé ráno, extrémně sněží. Celé město už spí a já vyrážím ven. Jdu tmou, sněhem, a přemýšlím. Chtěl jsem v Rize fotit sídliště a paneláky, ale nemám na to nějak náladu. Chybí mi tady dálnice. Už chci jednou něco pořádně dokončit.. Rozfoceno milion projektů, které mi po čase přestanou dávat smysl. Tohle cvakání random věcí kolem sebe tomu moc nepomáhá. Mám za poslední roky snad tisíce takových fotek a nevím co s nima. Nejde se toho zbavit, tak fotím dál.. Asi nad tím jen moc přemýšlím, jsou to prostě jen situace kolem mě. Nic víc. Nevím jestli jsou ty fotky dobrý nebo ne. U jiných autorů to vím hned. Chtěl bych vidět svoje fotky očima někoho jiného. Abych taky zjistil, jaký vlastně jsou.

Na benzínce si kupuju XXL horkou čokoládu.

[prospercz]

Den 158

Za matného světla čelovky sleduju pohybující se lýtka přede mnou. O moc víc toho nevidím. Stir it up nasadil vražedné tempo. Jdeme nocí jako skupina: Stir v čele, Stereo, Snake Charmer a nakonec já. Sotva tomu tempu stačím. Šlapání v noci není moje silná stránka.

Stehekin je zvláštní místo. Je to malá vesnička na břehu obrovského jezera Chelan. Dostat se do ní dá pouze lodí a nebo pěšky. Je to strašně turistické místo, ale přesto má svým způsobem svoje kouzlo.

Při čekání v řece pod námi sledujeme hejna růžových lososů. Pak přijede typický americký školní autobus, který tady používají na svážení hikerů dolů z hor do vesnice. Z okna pozorujem medvědí matku s mláďaty a posloucháme řidiče, který vtipkuje a popisuje okolní prostředí.

Bus zastaví na 15 minut před místní vyhlášenou pekárnou. Jsem k ní skeptický, nikdy nic bez lepku nemají. Ale tady jo a víc než jednu věc! Dávám si kafe a oříškový muffin, dost dobrý. Pak pokračujeme dolů do doků.

Nic moc tady není, jen malý předražený obchod spíš jako gift shop, restaurace, pošta a pár chatek na pronájem. Hned po příjezdu chytáme Starlink internet, tak všichni okamžitě řešíme potřebné záležitosti. Posledních 5 dní nahoře signál nebyl. Musíme být rychlí, protože za 20 minut nám internet odpluje s lodí. Jo, přesně tak, WiFi je tu jen díky lodi, jinak ne.

I přesto, že je neděle, jdem si vyzvednout balíček s jídlem. Zavolal jsem na poštu už ve středu, aby nám ho nechali venku v lobby. Nesmí se to, ale paní pošťačka naše hikerské potřeby chápe a vychází nám vstříc. Pak přichází na řadu restaurace, otevřená jen v neděli a pátek, takže máme štěstí. Burger mají sice bez lepku, ale za tu přemrštěnou cenu se teda rozhodně nevyplatil.

Od té doby, co jsme ve Washingtonu a šlapeme zase správným směrem, se město stalo místem setkání. Už to nejsem jen já a Stir it up, potkáváme tu spoustu dalších známých tváří, třeba Snake Charmer nebo Gravediggera, a další. Pak se vždy rozejdeme svým tempem pryč a v dalším městě se potkáme zas.

Nestrávíme tu moc času, jen 4 hodiny. I když bych rád zůstal déle, musíme jít dál. Rozhodli jsme se projít skrz tu uzavírku. Je to zase jen 5 mil, počasí nám přeje a požár by měl být pod kontrolou. Přesto je to riskantní, oheň je na některých místech od trailu jen 100 metrů. A pak nás může někdo chytit. Pokuta až 5000$ a jedna noc ve vězení nezní zrovna moc lákavě. I když by to byl skvělý příběh.

Ještě za světla na mě čeká suspension bridge, při pohledu se mi hned vybaví most ze Shreka. Kdo mě zná, tak ví, že to je něco pro mě. Vylézt do 4000 není problém, ale jak pod nohama nemám pevnou půdu, rozklepou se mi kolena.

Zajímavé je, že čím blíž k požáru jdeme, tím méně je tu kouře. Stehekin dole byl celý zahalený a kvalita ovzduší byla dost špatná. Tady se to už lepší. Později v noci těsně vedle požáru není kouř téměř žádný. Zvláštní, co dokáže udělat vítr.

Náš nighthike proběhl bez problémů. Před setměním jsme si dali večeři a pak vyrazili na 8 mil tmou kolem spáleniště. Nikdo nás nezastavil. Ani jsme neviděli žádnou šelmu. Škoda. Když si rozkládám lůžko pod širákem, je už skoro půlnoc.

[kralovna-ne-stesti]

Celý den jsem se včera těšila, jak za tmy vyrazím zpátky na chatu. Uvařím si s sebou meduňkovej čaj, vezmu si mikinu, vytáhnu lehátko do prostřed zahrady a budu pozorovat nejrušnější okamžiky letní noční oblohy. Moje milovaný perseidy.

Jenže... s tmou se začaly stahovat mraky... a taky jsem si v devět večer pustila Po stopách duchů a trochu se začala bát...

Až do půlnoci jsem to chodila kontrolovat na balkon. Bylo víc mraků než hvězd, takže jsem se rozhodla nikam nejet. Vážně mi to bylo moc líto. Zůstala jsem chvilku na balkoně, když se udělala díra v mracích. Jenže sousedi se pod námi u otevřenýho okna hádali a já si musela nahlas broukat melodii z Písně moře. Abych to neslyšela. Abych tam vůbec dokázala vydržet.

Viděla jsem jen jednu hvězdu. Předchozího večera jen dvě. Tři dohromady, za celý hvězdopád. Všechny jsem věnovala stejnému přání.

Mrzí mě, že jsem jich neviděla víc. Ne jen kvůli přáním, ale kvůli tomu, že to miluju, je to nádherný a magický a je to pro mě osobní.

Původně jsem si vůbec myslela že tuhle noc budu trávit na jednom konkrétním místě. Na místě, kam po tom všem odmítám vstoupit, jen tak, když vyloženě nemusím.

Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu své plány...

Jo, tady se někdo musí smát až se za břicho popadá. Všechno v troskách. Jak kdyby přes můj život prošlo tornádo. Jestli mám ale zůstat aspoň posledním zrnkem optimistou, aspoň spadlo i to, co mělo chatrný základy a to, co už se bortilo a já to přesto zatvrzele slepovala. Aspoň se na místě tý zkázy, v těch troskách, může stavět. Znovu. Líp. Stabilněji. Aspoň vím, co vítr smete, co voda podemele, a jak, snad proboha snad!, se tomu vyhnout. Aby se už nikdy nic podobnýho neopakovalo.

Aby už nikdy nic v mým životě nespadlo.

Abych konečně stavěla hodnoty, co přečkají každou bouři, povodeň nebo sucho. Možná to bude pod zemí, po tom co se stalo, atomovej kryt, ale, kurva, odolá všemu a já přežiju.

[phoenixnakama]

Secon one: Ulf

Age: 23

Likes: Eric, his hair, his power, when people listen him.

Dislikes: When his plan does not work out.

Occurrence: Walking via dark (comics), Kráčí nocí tmou (book)

Note: He will never ever admit his mistakes. "Feme fatale is it!"

[achampnator]

Text:

Krůček po krůčku srdce tvé mě táhne

Tou září, co tvůj smích v sobě má.

Z temnoty nekonečné pojď, teď pryč!

Drž mou dlaň!

Když jsme se znovu setkali,

Vzpomínky z dětství ožily v nás.

Chceš se mnou tančit na stezce,

Kde světlo a stín se potkává?

Věříš snad dál, že máš stejný sen?

Jsou chvíle, kdy se chceš ohlédnout zpět,

Však nezapomeň, že láska je štít, co nás vždy chrání.

Krůček po krůčku srdce tvé mě táhne

Jiskrou naděje zářící tmou,

Každý z nás chce si nekonečno uchopit sám!

Ani skrývat to už nemusíš,

Jen lásku k tobě teď mám,

Z temnoty nekonečné pojď, teď pryč!

[ohmuqueen]

x

More albums coming…. Please be multiple mini albums like TMOU and TSOL eras…. please 🙏 🙏🙏🙏🙏

[dalsimoravskyblog]

ČESKOSLOVENSKO 1986: [02]

Michal David: Koncert v ulicích

hudba: František Janeček | text: Zdeněk Rytíř

Šestadvacetiletý Michal David je dnes již stálicí české populární hudby, začínal ale jako jazzový pianista, hrát umí také na kytaru a na varhany. Zajímavostí je, že řadu let pobýval s rodiči v Itálii, odkud si přivezl lásku k italské hudbě, jejíž styl přináší i do Československa. Vydal šest sólových alb, tři poslední – Rodinná show, To se oslaví a Děti ráje – v loňském roce

Pod předělem najdete text písně.

Text:

Mlhavou tmou mně smáčel déšt, chtěl jsem Ti hrát i s náladou promoklou, a smůlu mám tak velikou, že zvolil jsem síň koncertní nezvyklou

Pár krůpějí mám na lících a odkládám svůj malý koncert v ulicích až počasí to dopustí, sám Beethoven mi odpustí

Tak tahle skřín byl klavír náš, co léta stál sám v pokoji parádním, měl krásný lad a krásný tón, já na něj hrál všem návštěvám nedělním

Pár krůpějí mám na lících a odkládám svůj malý koncert v ulicích, až počasí to dopustí, sám Beethoven mi odpustí

[tasi-dele]

25.8.2024, 5.10

Je pět a svítá

A hvězdy líně opouštějí souhvězdí

A měsíc svítí na myšlenky

Na opilost, která mě opouští,

jí na cestu

růžovou tmou v dálce měnící svou tvář.

Děkuji za bolest.

Děkuji za představu

A za nebe nad očima

A za svět pod hlavou.

[michalgavlas]

Světlo vítězí nad tmou - 2005