#teď to jdu dělat po třetí

[rychle-sipy-brainrot]

Pomoc proč to vypadá jako obal wattpad fanfikce

[phoenixnakama]

MARIMO Kapitola 1

Byl krásný slunečný den, nebe bylo modré a pluly na něm bílé mraky. Foukal mírný vítr a všechno působilo klidně a harmonicky, tedy skoro všechno...

"Hej, kterej kretén mi sebral MŮJ oběd?!!" Rozkřikl se černovlasý mladík s dlouhým nosem a hnědým šátkem okolo hlavy. Nikdo mu však neodpověděl. Usopp se naštvaně podíval po dalších členech posádky. Nikdo mu však jako obvykle nevěnoval žádnou pozornost.

"No tak já čekám!" Řekl hlasem, který měl působit výhružně, ale místo toho vyvolal pobavené úsměvy na obličejích svých kolegů.  Povzdechl si a na důkaz toho. že je vážně naštvaný zkřížil ruce na prsou a začal klepat levou nohou o palubu.

Nakonec se rozkřikl směrem k černovláskovi se slamákem na hlavě, na kterého zároveň ukázal. 

"Určitě jsi to byl ty Luffy!" Ten se jako obvykle vesele usmál. 

"Máš na to nějaký důkaz?" Podíval se směrem na Usoppa stylem dostal jsem tě. Usopp se zamračil.

"Vždycky to jsi ty." Prohlásil Sanji a zapálil si další cigaretu, tenhle den už asi třetí.

"Jo." Přitakal Zoro, který náhodu nespal.

 " Vždyť ho ještě dojídáš!“ Řekl Usopp a s těmito slovy se na kapitána vrhl a snažil se ukořistit svůj oběd zpátky, což se však záhy změnilo na akci posádka krade kapitánovi jídlo, jenže to vedlo jen k tragickému konci. Především pro Usoppův oběd, který se po menší přetahovačce na přídi lodi vysmekl z rukou všem zúčastněným najednou a s hlasitým ŽBLUŇK se odporoučel do mořských hlubin.

"ÁÁÁ Moje maso!" Rozkřikl se Luffy a kdyby nebylo Zora, který ho chytil za červenou vestu, kterou měl jako obvykle na sobě, tak by za tím kusem masa i skočil.

"Můj oběd!" Rozkřikl se Usopp a kdyby si Zoro nepočínal stejně jako u Luffyho, tak by i Usopp skočil přes palubu a to možná i víc oprávněně.

"Jsem tady snad jediný, kdo se chová dospěle?" Položil spíš řečnickou otázku zelenovlasý mladík, zatím co sledovala černovlásky, jak se mu snaží vyprostit a skočit za jídlem, které už bylo nejpravděpodobněji sežrané nějakou rybou, nebo jinou mořskou potvorou.

"Jasně, jediný dospělák jsi tu ty marimo." Řekl Sanji, který se jenom snažil využít příležitost k provokování šermíře, protože nepředpokládal, že když má Zoro obě plné ruce, tak by mu mohl něco udělat.

Zoro si jen uraženě odfrkl, protože na to, aby mohl Sanjimu jednu vrazit mu jaksi chyběli ruce.

"No tak přestaňte už vy dva, tady ten chytrák vedle vám uvaří nový jídlo. A jen co tak udělá, tak ho za ty jeho rádoby vtipný poznámky zabiju." Tu druhou část si spíš zamumlal pro sebe a po blonďákovi hodil vražedný pohled. Nejraději by své plány přehodil a Sanjiho zabil přednostně, ale to by nejspíš byli bez kapitána a jednoho člena posádky.

"To asi nepůjde, protože jsem jaksi bez zásob." Prohodil jen tak mimochodem Sanji a popotáhl z cigarety.

"Jak to?!" Zeptali se všichni tři kluci jednohlasně společně s Nami, která do té doby ležela na lehátku u mandarinkových keřů a opalovala se.

"Naprosto normálně a nevím čemu se tak divíte, když se všichni neustále cpete. Dneska máme dorazit na ostrov, kde nakoupíme nové zásoby, do té doby to musíte vydržet." Prohodil s naprostým klidem Sanji, típnul cigaretu a odešel si sednout na lavičku, která byla na palubě.

"No vidíte za chvíli dostanete nový oběd, teda spíš večeři a do té doby to musíte vydržet." Prohlásil Zoro a položil, no buďme přesnější hodil oba na zem a odešel si lehnout do stínu ke svým katanám.

Cesta chvíli ubíhala v klidu, míru a tichu, bylo tu, ale až moc klidu, míru a ticha, aby to vydrželo dlouho.

"NAMI." Rozkřikl se kapitán, který zatím seděl na přídi lodi a hleděl kamsi do modra.

"Kam, že se to vlastně plavíme?" Zeptal se a při tom si narovnal slamák, který byl jeho nedílnou součástí, tak aby mu na hlavě seděl rovně.

"Ty jseš fakt blbec Luffy, říkala jsem to ráno, to jsi mě zase neposlouchal?"

"Poslouchal, ale asi jsem to trochu zapomněl." Uchechtl se kapitán a široce se usmál.

"Bože." Povzdechla si Nami, a šla mu ukázat mapu jejich cestu. Chvíli to vypadalo klidně, ale jako obvykle to skončilo, tak že Nami Luffyho praštila mapou do hlavy a s její obvyklou větou, nestarej se, stejně budu navigovat já, odešla zpět na lehátko, kde si lehla.

Usopp zatím pracoval na nových náplních z pálivých papriček a Zoro jako obvykle spal opřený o zábradlí.

Sanji mezitím seděl na lavičce a pozoroval spícího Zora. Byl zasněný a kdyby do něj teď někdo strčil, tak by nejspíš sletěl na zem.

Zoro vypadal, tak nevinně a roztomile, když spal, ani nebudil dojem nebezpečného šermíře. Pomyslel si Sanji a podepřel si bradu, aby doopravdy nespadl. Zora takhle pozoroval často a rád, obecně měl zelenovlasého šermíře plnou hlavu. A ne tím obvyklým způsobem, kdy měl plnou hlavu toho, jako si z něj udělat srandu. Tentokrát to bylo jiné, měl plnou hlavu Zora jako takového, myslel na něj takřka neustále. Navíc se v šermířově přítomnosti cítil jinak, než když byl s někým jiným, bylo mu s ním strašně příjemně. Ani nevěděl kdy to začalo, ale bylo to čím dál silnější a on netušil co s tím má dělat. Sanji by ve svých úvahách klidně pokračoval dál, ale přerušil ho Luffyho výkřik, který hlásil blížící se pobřeží.

Zakotvili tedy v přístavu a za chvílí už stáli nastoupeni před Going Marry.

"Tak co teď?" Zeptal se Usopp směrem k ostatním členům posádky.

"No já jdu nakoupit jídlo a byl bych rád, kdyby mi s tím někdo pomohl." Prohodil Sanji, a hodil po ostatních pohled typu, koukejte jít někdo se mnou, protože já se s tím vším sám tahat nebudu.

"Já klidně pů-." Jdu, chystal se říct Luffy, aby kuchaři pomohl, jenže v tom mu zabránila Namina ruka na jeho puse.

"Měl by jít Zoro, nejvíc toho unese a za další to pro něj bude dobrý tréning." Řekla dívka a potutelně se usmála.

"Naprosto souhlasím." Potvrdil dívčina slova Usopp a nahodil podobný úsměv, jako Nami před chvílí. Zoro oba přejel podezřívavým pohledem a Sanji jim věnoval jeden nechápavý a trochu udivený výraz.

 "Nevím, co tím sledujete, ale klidně půjdu, alespoň to proběhne v klidu a budeme za chvíli zpátky." Odvětil Zoro, který se rozhodl nezkoumat hlubší důvody počínání těch dvou a rozešel se směrem, ke tržnicím.

"Hej, nezapomněl jsi se tady něco marimo?" Zakřičel Sanji za odcházejícím šermířem a rozeběhl se stejným směrem.

Zatím co ti dva společně odcházeli, tak si Nami s Usoppem spokojeně mnuli ruce.

"To začíná dobře, Usoppe nemyslíš?" Zeptala se dívka svého kamaráda.

"Lépe než dobře, tahle mise dopadne úspěšně, o to se postaráme." Odpověděl ji Usopp a dál sledoval Zora se Sanjim jak jim mizí z dohledu.

"Jaká mise? Co dopadne dobře?" Ptal se nechápavě Luffy přeskakoval pohledem z Nami na Usoppa.

Tak máme tu další část., Děj se začíná rozvíjet. Doufám že se bude líbit. :) Další kapitoly najdete pod odkazem.

Bae.

prolog,obsah:  https://phoenixnakama.tumblr.com/post/189456913147/marimo-prolog

[tabor-usa]

Na cestách

Na noc jsem obsadil docela solidní místo. Lavička bez opěrek na ruce, bokem od hlavního provozu. Pěkně jsem se natáhl tak, že jsem měl kufr i batoh pod kontrolou. Začal jsem pospávat, ale na pořádné spaní to nebylo. Kdesi za rohem se totiž něco opravuje, takže každou chvíli se přes celé letiště rozléhalo mlácení kladivem.

Po třetí hodině jsem vstal a šel se podívat po váze, abych si převážil kufr. V místech, kde váha byla naposledy, jsem ji nenašel. Pravda, už je to víc jak dva roky, kdy jsem ji tady používal. Prošel jsem se po letišti a za chvíli na váhu narazil. 18,85 kg, takže nemusím nic přeskládávat 🙂

Pak jsem se zbavil kufru a šel na krátkou procházku pro kešku. A potom na kontrolnu a zase čekat.

Kouří se nám z letadla! Teda spíš do letadla. A asi to nebude kouř, ale pára. Valí tady z průduchů ventilace a vypadá to fakt zajímavě 😊

Let do Barcelony jsem víceméně prospal. Když jsem se probral a podíval se dolů, zrovna jsme letěli nad Alpami. Ty zasněžené vrcholky vypadaly zhora úžasně. A pak mě těsně před přistáním probudily poměrně velké turbulence.

V Barceloně jsem si počkal na kufr a šel k východu. Šel jsem normálně ke dveřím pro EU. Zastavil mě ale celník a ptal se, odkud letím. Říkám mu, že z Vídně. Prý mám jít na celní prohlídku. OK... Druhý celník se mě zeptal, jestli mám něco k proclení, tak jsem mu řekl, že ne. Dal jsem kufr na pás, pak i batoh, na druhé straně si je vyzvedl a šel. Asi vypadám podezřele, neměl jsem se stříhat 😊

Před jedenáctou jsem šel na přepážku Norwegian, se kterými letím dál. Frontu obcházeli lidé od aerolinek a každého se na něco ptali. Když přišla paní za mnou, ptala se, odkud letím, kam letím, jestli na ESTA nebo vízum, co tam budu dělat a jestli jsem si ten kufr balil sám. Pak mi řekla, ať počkám, vzala si můj pas a šla k počítači. Chvilku tam něco dělala, pak vzala telefon a někam volala. Bože, zase nějaký problém 😀

Když se paní vrátila, ptala se, kdy se vracím. Když jsem jí řekl datum, odpověděla, že mi ale vízum končí dřív. Jasně, končí, ale pak můžu v USA ještě nějakou dobu být. Mám už letenku zpátky? Mám, letím zase s Norwegian. Může ji vidět? Tak určitě, tady je.

Během našeho rozhovoru se k nám připojila další paní, asi ta, co jí volala. Ty samé otázky ohledně konce víza. Ode mě ty samé odpovědi. To jsem vážně první, kdo to takhle má? Prý jestli jsem si zjišťoval, že tam potom můžu být. Jasně, zjišťoval. Teda ne úplně podrobně, ale o tom se teď zmiňovat nemusím 😊 OK, tak tady máte pas a všechno je v pořádku.

Na přepážce už to bylo o poznání jednodušší. Slečna si vzala pas, zeptala se, jestli mám nějaký kufr na odbavení, potom jestli mám příruční zavazadlo, dala mi palubní vstupenku a hotovo.

Když se nemusím starat o kufr, vyrážím zase na kešku. Následuje oběd v Burger Kingu a jdu na prohlídku. Tak to jsem vychytal, u přepážek je teď pořádná fronta. Když jsem tam byl já, bylo přede mnou asi lidí. Na kontrole jsem pípal, takže mi dělali stěry (taky už jsem zažil na Islandu). Dnes už mě to ani nepřekvapuje...

To je den... K letadlu jsme jeli autobusem. Jenže řidič nevěděl, kam má jet, tak jsme si udělali malé kolečko, vrátili se k terminálu, tam se řidič zeptal a napodruhé jsme byli dobře.

Hned jak jsem sednul na svoje místo, vytuhnul jsem. Odlétali jsme myslím o něco později, ale přesně to nevím. Spal jsem jako zabitý. Potom se začalo podávat jídlo a se spánkem byl konec. Na výběr bylo kuřecí maso s nudlemi nebo (asi) hovězí s knedlíčky. Zvolil jsem kuře. K tomu byl ještě salát, muffin a pití (vybral jsem Pepsi). K jídlu jsem si pustil na palubním systému Bohemian Rhapsody. Stylově, protože Norwegian má na každém letadle nějakou osobnost a na našem je zrovna Freddie Mercury.

Zbytek letu byla nuda. Trošku jsem pospával, ale nic extra. Tak jsem si pustil další film, Pick of Destiny. Sice už jsem ho viděl, ale v poslední době přes Spotify docela často jedu Tenacious D, tak jsem si to rád dál znovu 🙂 Ale jinak mi přišlo, že se cesta vleče víc, než loni 13hodinový let...

Asi hodinu a půl před přistáním jsme dostali další jídlo. Tentokrát bageta a velký muffin. Na pití džus. Pak jsem vyplnil celní prohlášení a přistáváme. Jo a asi jsem měl něco se sedadlem. Před vzletem a přistáním vždycky musí být opěradlo narovnané. Nikdy si ho nesklápím, protože za mnou vždycky někdo sedí, ale dneska za mnou pokaždé přišla letuška, že si ho mám narovnat. Prostě se mi samo sklápělo 🙂 A ještě jedna zajímavost k letu. Asi půl hodiny před přistáním jsem zjistil, že je na palubě WiFi. Norwegian v letadlech WiFi mají, ale ještě loni, když jsem s nimi letěl z LA, nebyla na letech do/z USA.

Na imigrační kontrole byla děsná fronta. Fronta teda až tak děsná nebyla, ale na víza bylo otevřeno jen pár přepážek, kde navíc měly nějaký Arabky jakýsi problém, takže se to vůbec nehýbalo. Když jsem konečně přišel na řadu, pán byl moc příjemný. Povídal mi o tom, že na středozápadě bylo hodně indiánů, a tábor má indiánské jméno. A taky že je tam pěkná příroda, a nejhorší věc, co hrozí, je štípnutí od komára, zato v jiných státech USA jsou třeba medvědi 🙂 Takže stejně jako loni, imigrační pohovor se stočil někam úplně jinam 😊

Když jsem se konečně dostal k zavazadlům, můj kufr už jezdil dokola skoro jako poslední. Tak jsem ho z kolotoče vysvobodil, obsadil první lavičku, aktivoval americkou SIM kartu a dal vědět do tábora, že jsem v pohodě. S Ronem si vyměníme pár zpráv. Všechno ode mě zjišťuje, říká mi, že mám dávat pozor a tak. Myslím, že mamka může být doma klidná, v tomto tady má zástup 😊

V ČR už je nějakou chvíli sobota, ale já mám pořád pátek. Jdu se najíst do McDonald's. Nic jiného, co by se dalo, tady není. Poprvé od září mám toho pravého Dr Peppera (pokud nepočítám jednoho v plechovce v Panu Burgerovi). Ten mi chyběl...

Po večeři je čas přesunout se do města na autobus. Do města jezdí vlaky, ale ne z tohoto terminálu. Musím kyvadlovým autobusem k terminálu číslo 2. Projíždíme pod mostem, přes který zrovna přejíždí letadlo. Hodně cool 😊

Při koupi lístku na vlak nastal zádrhel. Jsou tu automaty, loni jsem je zvládl, ale to jsem nejspíš platil hotově. Teď u sebe mám jen storolarovku a automaty nevrací. To by byla hodně drahá jízda. Tak to zaplatím kartou. Revolutku nebere. Jasně, když to, co jsem na ni poslal, jsem už skoro utratil. Dobiju jí a pořád nic. Zkouším klasickou debetní kartu. Taky nic. Samozřejmě znám ten trik, kdy se zvolí, že je to kreditka, i když není, ale to po mně chce ZIP code (směrovací číslo) a taky nefunguje. Jdu si tedy za obsluhou pro pomoc. Ujímá se mě milá černoška, že mi tedy pomůže. Revolutku to nebere ani jí. Klasickou kartu už ano. Prostě se jako ZIP code dá 0. Sedám na vlak a hned zjišťuju, proč mi ta Revolutka nefungovala. No jasně, tak příště už budu vědět 🙂

Když odcházím ze stanice, na které jsem vystupoval, zasekl se mi kufr v turniketu 😀 Ještě než se z něj stačím vymotat, přichází nějaký starší pán a pomáhá mi. Když se pak rozhlížím, kterým východem mám jít směrem k autobusovému terminálu, ptá se mě, kam se potřebuju dostat, a ukazuje mi cestu. Pak jde ještě kousek se mnou, aby mi ukázal, kudy mám jít. Říká, že je bezdomovec, což se dá věřit, i když na první pohled vypadá slušně. Když jsme skoro u cíle, ptá se, jestli pro něj nemůžu něco udělat. Klidně bych mu dal aspoň dolar, ale pořád mám jen tu storolarovku. O té se samozřejmě nezmiňuju, ale vysvětluju mu, že jsem zrovna přijel, a nemám vůbec žádný drobný. Ptá se, jestli mám lístek z vlaku, že se na něj ještě dá jet. To si piš, je tvůj 😊

Jedna z variant původně byla, že se během čekání na autobus podívám po městě, ať to tady konečně vidím i ve dne. Kvůli tomu čekání ve frontě na letišti jsem ale usoudil, že už to nemá cenu. Stejně už je zase tma, takže by mě beztak zase akorát vyhodili z parku, jako loni 😁

Při čekání na autobus jsem potkal skupinu asi 10 amišů. To se u nás nevidí 🙂 Autobus měl půl hodiny zpoždění. A na příjezdu už víc než hodinu. Ale byl jsem tak unavený, že jsem skoro celou cestu prospal. Na začátku to ještě nebylo úplně ono, ale když na první zastávce po dvou hodinách cesty vystoupilo několik lidí, zabral jsem si celou dvousedačku a spal jako malé dítě 😊

Do Ann Arbor tak přijíždíme až kolem šesté hodiny. Ron s manželkou Joy už na mě čekají. Jedeme na snídani, cestou si povídáme. Na snídani si dávám palačinky s kousky čokolády. A potom už konečně jedeme do tábora. Přijíždíme asi v 7:30 místního času, což znamená víc než 42 hodin od toho, co jsem vyrazil z domu.

[myketojourney]

Jak to vlastně začalo?

Ano, správně…. Už i já jsem podlehla reklamě na rychlé a “bezpracné” zhubnutí. A jelikož je Keto Dieta celkem kontroverzní téma, tak sem se rozhodla vést si “deníček” celého procesu.

Jak mě to teda dostalo? Hodně dlouho sem o tom přemýšlela a pár známých z okolí nějakou formu Keto diety dokonce úspěšně drželo. Ten základní zlom byl ale pár dní zpět, kdy jsem měla jít na pohřeb a nevešla jsem se do šatů. Je sice pravda že ty šaty jsem měla na sobě naposledy před pár lety ale i tak. Byly mi malé přes zadek a stehna. A nejen ty jedny šaty. I některé kalhoty mi jsou najednou těsnější v oněch partiích, nemluvě o pouzdrových sukních. A tak sem si řekla “Dost!”. Navíc mamka poslední dobou taky trochu bojuje s váhou a tak sme se rozhodly do toho jít spolu.

Dívali sem se na pár webových nabídek a rozhodly sme se jít do toho s KetoMix. Jelikož mě stačí shodit jen pár kilo, objednal sem si program na 3 týdny, kdy první “redukční” týden je víceméně jen 5x KetoMix + až 500g zeleniny a 30g ořechů (nebo 90g avokáda, 90g zelených oliv nebo 45g černých oliv) - denně. Po prvním týdnu přejdu do druhé “redukční” fáze, ve které budu 2 týdny. Tam už je denně 3x KetoMix, 2x běžné proteinové jídlo, až 500g zeleniny, porce ovoce do 10g sacharidů, 30g ořechů a navíc ještě porce mléka či jogurtu nebo kefíru. No a nakonec se dostaneme do třetí “stabilizační” fáze, kde se už jí denně 5x běžné jídlo dle pravidel zdravé výživy, alespoň 500g zeleniny a 200g ovoce + 2x týdně by se měla zařadit ryba a luštěniny. Tato třetí fáze už nemá doporučenou ani omezenou dobu. Měla by se víceméně stát vaším normálně. Samozřejmě by se některé potraviny měly začít zařazovat do jídelníčku postupně, jako třeba sacharidy… např. s nimi můžeme začít ve snídaních, po nějaké době je přidat i k obědu a pokud se přes den dost hýbeme, můžeme je přidat i k večeři.

Tento KetoMix program nabízí i kuchařku, kde si můžete jednotlivá jídla v prášku upravit za pomoci čerstvé zeleniny a tím si jídelníček zpestřit. Navíc nabízí i bezplatnou poradnu, podporu odborníků na telefonu. Uvidíme jestli ji vyzkouším…. K jedné věci z jejich brožurky mám dotaz již teď, ale týká se to až druhé fáze tak se zeptám později, až do té fáze dospěji :-)

POZOR!!!

Nebere prosím tento blog jako návod nebo důvod proč také začít. Mým záměrem není nikomu radit nebo přesvědčovat o tom jak je Keto dieta skvělá. Nevím jestli je skvělá a proto sem začala tento blog. Chci podat necenzurované informace o průběhu MÉ Keto diety. A zdůrazňuji MÉ, protože každý jsme jiný a to znamená že jiný může být i průběh. Pokud budete mít dotazy na mou Keto dietu, klidně mi dejte vědět. Pokud ale budete mít obecné dotazy na Keto nebo na výživu, napsat mi sice můžete, ale doporučila bych vám obrátit se na vašeho lékaře či výživového odborníka. Všude se uvádí (i v této KetoMix dietě), že byste se před začátkem měli poradit s vašim lékařem. Pokud k tomu trpíte nějakým onemocněním, tak tím spíš. Já se s nikým neporodila, což netvrdím že je v pořádku, ale já jsem celkem impulzivní člověk a když se pro něco rozhodnu, tak do toho jdu po hlavě. Navíc jsem, teda aspoň co vím, 100% zdravá. Netrpím na vysoký či nízký tlak (i když ho mám většinou mírně snížený), nemám alergie a jediný problém může být můj nízký stav železa. Nic vážného, ale když jdu darovat krev, tak většinou dostanu tabletky železa :-D a s tím by mi mohl pomoci zvýšený příjem zeleniny, v počáteční fázi hlavně té zelené. Tak uvidíme.

Uvádí se, že během prvních pár dnů může tělo postihnout takzvaná Keto Chřipka - nervozita, slabost, bolest hlavy či kloubů. Proto je důležité si začátek diety dobře načasovat. U mě je to jednoduché…. Můžu dělat z domu. Začínám ve čtvrtek, takže čtvrtek a pátek nějak přetrpím a sobota a neděle bude jen odpočinek :-). Navíc mí klienti mají čtvrtek a pátek volno skrz státní svátky v jejich zemích, takže i práce bude malinko pohodovější.

Držte mi pěsti :-)

No a ještě aby sme to měli kompletní tak mé míry :-D Něco, co ženy nerady sdílí. KetoMix s brožurkou posílá i tabulku pokroku, nebo úspěchů, jak to mají nazváno.

Věk - lehce po 30

Výška - 166

Obvod přes prsa - 91,5

Obvod paže - 27

Obvod pasu - 75

Obvod boků - 106

Obvod stehna - 59,5

Obvod lýtka - 38

Váha - 65

[zivotjetamvenku]

Práce šlechtí!

Ležíme se šKarunou v posteli. Mimochodem takhle začnete říkat své kamarádce po dvou měsících, kdy jste se od sebe nehnuly na dva metry. Ale zpátky k posteli. Na sobě máme péřovky. Přímotop jede na plné obrátky a do pokoje jsme si musely nastěhovat i sušák s prádlem, které za dva dny ještě neuschlo. Ve zbytku domu je zima a vlhko. Co jsme sem přijely je asi 12 stupňů a pořád jen prší. Předchozí dva večery jsem rozdělávala oheň. Dneska už se mi ale nechce. To vlhký dřevo stejně houby hoří... Venku je dneska ticho. Což je příjemná změna. Včera se z venku ozývaly hodně děsivý zvuky. Vůbec jsem netušila jakej můžou krávy dělat kravál. Ben slíbil, že je odežene někam jinam, ať máme klid. Odpoledne se pak kolem farmy proháněl na čtyřkolce se psy. Tak se asi povedlo.

Měsíc cestování utekl jako voda a my se přesunuly na Jižní ostrov, kde jsme si se šKarunou chtěly najít práci. Řekly jsme si, že než skončíme někde na sadě, zkusíme poptat i něco zajímavějšího. Kavárny, hotely nebo tak něco. Na facebooku nám dokonce jeden kluk nabídl práci v kuchyni přímo pod Mt. Cook. Vzaly jsme to  a vydaly se směr jih. Potom ale nějak ustala komunikace a my uvízly v důchodcovském výletním městečku Hanmer Springs a začaly jsme hledat nanovo. Nakonec se nám ozvali z kavárny na lososí farmě. Finančně to vycházelo hezky, práce zajímavá, blízko hor i moře a navíc s ubytkem za babku. Tak jsme to teda vzaly. Několikrát nás upozornili, že je to tady velká samota a není tady ani mobilní signál. Nevadí, bude to dobrodrůžo. První si ale musíme nakoupit, a to ideálně na 5 týdnů dopředu. Není tam ani žádný krám.

Do Paringy jsme dorazily o dva dny později, zrovna v největším návalu. Všichni zmateně pobíhali dokola, vyřizovali objednávky, připravovali kávy a za nimi se vršila kupa nádobí, a tak nás rovnou zapřáhli. Alespoň jsme mohli přeskočit zdvořilostní fráze a ochomítání se okolo. Rovnou jsme se ponořily do dřezu a začaly likvidovat tu skázu. Manažerka dorazila až o tři hodiny později, po zavíračce. Bydlení nám prý nestihla připravit, ale pokud si to samy uklidíme, odpustí nám první nájem. O chvíli později už ji následujeme skrz výběh s krávami k opuštěnému statku. Je to obrovský dům, ve kterém nikdo nebydlí. Budeme tady samy dvě. Ani nevíme, jestli je to dobře nebo ne. V noci to asi bude trochu děsivý. Celé odpoledne uklízíme, zatápíme a zabydlujeme se. Kája se bojí, a tak musím chodit všude s ní a musím povysávat pavučiny, pavouky a mrtvé mouchy. A že jich tady je! Kolem desáté je hotovo a my jsme vyřízené.

Den první - oficiálně. Postupně se učíme různým úkonům. Vypadá to, že všichni dělají všechno. Včetně vaření. Na nějakého Chefa si tady nehrajou. Ráno připravuju sendviče a odpoledne už mě nechají dělat místní specialitu. Lososovou polévku. Prej začni krájet tohle a tamto a tady máš pak recept. Díky, čau. Pak mě ale naštěstí odvolávají k jiné práci a záludnou část přípravy prostě udělá někdo jiný. Na pauzu si můžeme udělat kafčo a vzít si cokoliv k jídlu. Dávám si velký lososový sendvič. Chudák Kája tady moc na výběr nemá. Bere si šunkový croasant a vytahuje z něj šunku. Dneska myjeme hodně nádobí. Ne že by to po nás chtěli, ale je to jediná činnost, kterou si zatím jsme jisté, že ji děláme dobře. Taky jsme se seznámily s Benem, ten to tady všechno vlastní. Pobíhá tady v ponožkách, protože před kaféčkem vyskočil z gumáků. Pak má na sobě šortky, který jsou tak krátký, že mu ani nejsou vidět pod dlouhou mikinou. Prostě model :) Je ale fakt milej a vtipkuje. Teda alespoň myslíme, mele tak rychle, že mu nerozumíme ani slovo.

Den druhý. Postavili mě na kasu, kam si lidi chodí objednávat a platí. Prej jen sem naťukáš kolik to stojí. Jenže já nevím kolik ty věci stojí. Což trochu komplikuje situaci. Naštěstí zde ale neexistuje žádná zpětná kontrola, a tak si tam vlastně můžu naťukat kolik chci a tolik od těch lidí taky vybrat. Pokud teda nebudou protestovat. Ke každé objednávce dostávají lidi číslo na stůl. Abyste pak věděli, komu to máte donést. Škoda, že ty prťavý mrchy nejsou na dálku vidět a stejně musím dojít ke každému stolu, abych zjistila jakýže číslo na něm vlastně mají. A ty lidi vždycky hned nadšený, že už jim to nesu. A já se zas otočím na patě a nesu to jinam. Fakt paráda. No nic asi zase půjdu mejt nádobí! Po práci je to zatím taky trochu na kulku do hlavy. Z kavárny přeběhneme deštěm do auta a jedeme rovnou do svýho strašidelnýho zámku, kde je zima a vlhko. Žádný signál, žádná wifi, žádní lidi. Věřím, že až se udělá hezky, tak to uvidíme úplě jinak. Už aby to bylo :) - Zpětně dopisuju, že to se za celý měsíc nestalo!

Den třetí- zase převážně na kase. Kája se tam totiž bojí, tak se zašila na kafi a vždycky, když někdo příjde, dělá, že tam není :). Dneska jsem udělala prví botu s vracením peněz. Sice jsem si to dobře spočítala, ale zapomněla jsem z kasy vytáhnout pětidolarovku. Takže se mladý pár za chvíli vrátil a vysvětlujou mi, že to není dobře a já koukám na ně a na peníze a na ně. A pak fakt urputně koukám na ty peníze. A všichni předpokládají, že si to v hlavě počítám, ale já tam mam úplně vymeteno a prostě jen tak čumím. Znáte to? A když už čumím fakt dlouho, tak se na mě slečna soucitně podívá a řekne: "It is ok, it is lot of money I am also strugelling with that" Radši jdu mejt nádobí. Odpoledne, přijde na kasu paní. Ukazuje mi pod ruce a říká, že si vezme tamto. Koukám, nevím, co myslí. Pak si všimnu, že vedle terminálu na karty leží kámen. "Tenhle kámen?" Ptám se nevěřícně. Paní kýve. "Chcete si koupit ten kámen?" Ujišťuju se ještě jednou. Paní znovu nadšeně kýve hlavou. Zvednu ho, otočím a skutečně na něm najdu cenovku. Patnáct dolarů. Cože? "Chcete si opravdu koupit kámen za 15 dolarů?" Paní si asi začíná myslet, že je v chráněné kavárně pro duševně choré. Hádejte co? Jasně, jdu na nádobí.

Po šichtě ještě chvíli zůstáváme v kavárně na wifi. Sotva to zapnem, nakoukne do dvěří Ben. Náš farmář, a ptá se.... no my vlastně nevíme na co se ptal. Jeho farmářská novozélandská angličtína s kadencí kulometu nám dáva dost zabrat. Někam nás ale zve. A protože jsme nějak prošlvihly okamžik, kdy je ještě v pohodě přiznat, že jsme nerozumněly. Tak prostě kývem, že jo. A on že super, ale že musíme jet hned. Za 10 minut prej u něj před barákem. Což je prej první barák za naším v levo. A máme se teple oblíct. Vyletíme z kavárny a za chvíli už přeskakujeme k Benovi do auta, které už má nejlepší roky za sebou. Už by to vlastně mělo mít za sebou úplně. Ale jede. V autě sedí ještě nějakej starej pán. Nahnu se dopředu a vidím, že mezi Benem a pánem leží zbraň. Taková ta moderní lovecká. Hmm, tak to se Káji asi líbit nebude. Za chvíli zastavujeme. Ben vytahuje pušku a střílí z okna na nějakýho škodnýho ptáka. Netrefil. Jedeme dál. A je tady ještě jeden podstatný detail. Za autem táhneme motorový člun. Po pár minutách dojedeme k řece. Začíná to do sebe zapadat. Někam vezeme toho starého pána a Ben nás chtěl svézt na člunu. Puška dneska není v hlavní roli. Kája se trochu uvolňuje. Naskakujeme do člunu a za chvíli už se řítíme proti proudu řeky. Je to fakt skvělý. Do ksichtíků nás štípou kapky deště. Co jsme tady, tak prší, jestli jsem to ještě nezmínila. Po deseti minutách vyhazujeme dědulu někde u skály. Mimochodem, má zlomenou nohu a vystupuje berlema napřed. Tím myslím, háže berle na kameny a skáče za nimi. Pak už na nás volá, že se uvidíme na týden a my se vracíme zpět. Ben zjišťuje, že je Kája vegetarián a nepřestává se smát. O těhle trendech si asi myslí svoje.

Den čtvrtý - sobota. Šéfová dnes není v práci a atmosféra je uvolněnější, tak to snad bude pohodinda. Nebyla! Přijížděl jeden tour bus za druhým a za celý den jsem se nestihla ani vyčůrat. Jsem vyřízená, smrdím jako smažená ryba (což je teď teda pravidlem) a nejradši bych si šla lehnout. Ale nemůžu. Dneska je velký den. V místní díře se bude hrát bingo. Chystají se tam úplně všichni a pozvali nás taky. Před bingem se navíc jede k Tomovi na pivo a večeři. Ani my nevíme, kdo to je. Ještě jsem asi nezmínila, že máme nového spolupracovníka/spolubydlícího. Jmenuje se Ferdinand, je mu 20 let a je to Němec. K Tomovi tedy vzrážíme i s ním. Prej nás sveze a nebude pít. Takže win a win pro nás. Tom je docela sympaťák. Má hezkej malej domek, staršího přítulného psa a kozla. Chvíli trvá než se u něj všichni sjedeme. Sejdou se všichni z práce a nějaká holka navíc. Dáváme si pivko na verandě a já omrkávám místní trendy. Jede se koňáckej styl, jak říká Kája. Kostkovaný košile a vysoký holínky. Po večeři všichni vyrážíme na bingo. Je to ve vedlejšé vsi, která má takovou jakože sokolovnu. Vevnitř už sedí asi 30 lidí. Převážně důchodců. Pití si neseme svoje. Kupujeme si lupeny a netrpělivě čekáme na čísla. Z osudí je tahá stylovej týpek v klobouku se zatočeným knírem. A vykřikuje pecky typu: "close the door, number four!". Paráda. Po chvíli vyškrtám první lajnu a zařvu přes celý sál Bingo. Není to bingo. Takže nastává trochu trapný moment a důchodci mě vypískají. Nevadí. Hrajeme asi 4 kola a nevyhrajeme nic. Tak třeba příště. Největší hajlajt večera ale je jiná věc. Tady u sokolovny je signál! Takže se můžeme připojit na internety a taky nám dorazí týden staré SMSky. Nejvíc mě naštve ta od operátora, která mi oznamuje, že mám tento víkend data zdarma. Fakt díky!

Den pátý. Už trochu víme, co a jak. Zato Ferdi je v práci dneska prvně a stojí celý den u nádobí. Jo to známe. Ráno klasicky připravíme asi 50 sendvičů, croasantů a podobných kravin a pak už se jdeme popasovat s prvním autobusem. Odpoledne se začínám učit dělat kafíčka. Lecos už jsem odkoukala, ale potřebuju to trénovat. Připravuju tři latéčka. Všechny jsou šílený. Jedno z nich si dokonce budu muset nechat pro sebe. Šlehání toho debilního mlíka je fakt alchymie. Šéfová se mě ptá, jak to šlo. Říkám pravdu. Takže jim prej ráno všem udělám kafe. Chudáci. Po práci se chceme jít projít protože neprší a zjišťujeme, že není úplně kam. Volíme tedy cestu mezi výběhy, kudy nás Ben vezl k řece. A hele, za chvíli ho potkáváme. Jede autem s celou rodinkou. Hned zastavuje a chlubí se novým úlovkem. Na korbě má srnu s uřízlou hlavou. Prej ji zastřelil ten malej uličník na zadní sedačce. Pak si ještě neodpustí pár narážek na Káju. Směje se a vykřikuje: "Vegan!"

Den zdá se být tisícátý, ale není ani zdaleka. Pořád prší mimochodem. Z Ferdinanda se vyklubal pěknej vyčůránek. V práci chodí od ničeho k ničemu, vypočítavě se drží sakra daleko od nádobí a na co sáhne to zkazí. Zp��soby nemá veškeré žádné. Když jedeme do práce a z práce jedním autem a je třeba zastavit u cesty a obratít ceduli open/closed, zůstává tupě sedět v autě a nechá nás to s Kájou udělat. Doma taky nesáhne na nic a ke všemu nám dluží peníze, k jejichž vrácení se nějak zvlášť nemá. Dnes má ale narozeniny, a tak vstáváme s ním, abychom mu udělaly ke snídani palačinky, přestože máme volno. Takové my jsme! Ještě se zastavujeme v práci, domluvit na sobotu oslavu, která se bude konat u nás a už se řítíme směr Hokitika, kde by snad nemělo pršet. Čeká nás výšlap na Brown hut, odkud by měl být náderný výhed na hory i moře. Z parkoviště vyrážíme asi okolo druhé hodiny. Stojí tady dvě auta, což nás tochu znervózňuje, protože chceme na chatě přespat, ale jsou tam jen 4 místa. Pokud obě auta přivezla dva lidi a všichni zůstávají, tak jdeme pozdě a budeme se muset zase vrátit. Jsou to sice jen 4 km, ale převýšení je něco málo přes 1000 metrů. První část cesty je v pohodě, první překážka přichází v podobě řeky. V minulých dnech hodně pršelo, a tak je docela rozvodněná. Nějakou dobu hledáme brod. V nejužším místě se pak rozhodneme přeskočit. Je to skok daleký, ale bez batohů to dáme. Za řekou už začíná legrace. Cesta vede kolmo vzhůru lesem. Takže vlastně horolezčíme po kořenech. Mě to připadá docela zábavné, ale Kája nadává jako špaček. Asi po 2,5 hodinách se konečně dostávám na ven z lesa do vřesoviště a cesta se trochu rovná. Náladu mi trochu kazí temný oblak, který se usadil kolem hor. Výhledy tedy dneska rozhodně nebudou. Znova zadoufám, že se vlezeme do chatičky a budeme mít ještě jednu šanci ráno. Najednou mi brní batoh. Volá Kája, která zůstala někde za mnou. Trochu ve mě hrkne, jestli se jí něco nestalo. Oznamuje mi, že už nechce jít dál a otáčí to. Podaří se mi ji přemluvit, že už to má skoro za sebou a běžím napřed do chaty, zjistit, jestli se vlezem. Máme štěstí, uvnitř jsou jen dva lidi, a tak volám Káji, ať to rozhodně nevzdává. Chatička je malá, roztomilá a teploučká. Večer si ještě chvíli povídáme s místňačkou Veronikou a američankou, ty jo fakt teď nevím, jak se jmenovala, a pak už jdeme spinkat. Kolem sedmé ráno, mě budí Veroničino nadšení. Obloha se vyjasnila! Rychle vyskakuju ze spackáku, protože kdo ví, jak dlouho to vydrží tady na "wet coast". Oblíkám se, beru foťák a vybíhám ven. Všude kolem je božský klid. Kolem kopců se stále povalují menší mráčky, ale jinak je krásně vidět na všechny strany. Pod námi leží jezero Kaniere, malé městečko Hokitika a za ním je vidět oceán. Na východě se tyčí zasněžené vrcholky včetně nejvyšší hory Nového Zélandu Mt. Cook. Vybíhám ještě na přilehlý hřeben a všechno fotím na foťák, mobil a zase foťák. Když už se dostávám k nejvyššímu bodu hřebene, přižene se nějaký mráček a na chvíli zase není vidět ani na krok, a tak vyrážím zase zpět k chatce. Je čas na snídani. Cesta dolů byla pomalu zapeklitější než nahoru. Jen si to představte. Když nahoru šplháte, tak dolů spíš jedete, čemuž hodně pomáhalo i všudypřítomné bahno. Vůbec nechápu, že jsme si nezlámaly kotníky ani nepřetrhaly žádné vazy. U auta dáváme ještě rychlou "sprchu" v řece a jde se městečkovat.

V sobotu se chystáme na Ferdinandovou narozeninovou párty. Zatímco my s Kájou vaříme a chystáme, Ferdinand dělá hovno a je akorát kyselej. Takže nemáš zač! Když k nám najede třičtvrtě obyvatel Paringy (čti deset lidí) začnou se dít věci. Evidentně je to jediná příležitost k párty za posledních 10 let, a tak hned začnou bez ostychu klopit Mojita, rumy a podobně. Ferdinand se z cizího ochotně nalívá a jeho nálada se zlepšuje. Začíná se chvástat, kolik toho nevypije a přináší karty, abychom mohli dát nějakou chlastací hru. Nakonec hrajeme nějakou místní, která je překvapivě zábavná a smějeme se jak už dlouho ne. Ferdinand už má hodně nakoupíno a začíná se bavit pořizováním selfies. Klátí se nad nimi smíchy a všechny obratem posílá své přítelkyni. Tady sice není signál, ale až se ráno v kavárně připojí, tak se asi bude divit. Kolem půlnoci zavelí řidička místních a celá partička jako na povel odjíždí. Řidička měla pouhých 7 mojit a tak se asi tolik nebavila. Ferdinand chce ještě naposled zamachrovat a tak do sebe před domem k pobavení ostatních ještě rychle otáčí čtvrt lahve vodky. Ach ta mladická nerozvážnost. Ráno jsme s Kájou v šejpu a chystáme se do práce. Zato Ferdinand evidentně zvracel celou noc a jak jsme zjistily později, bude zvracet ještě celý den v práci. Poblil si všechno oblečení, postel i spacák. Škoda, že se nám včera pokazila pračka.

V pondělí odjel náš milý spolubydlící do Haastu. Má teď dva dny volno, tak prej zůstane v kempu a vypere si :)). Kolem půl desáté se pomalu chystáme do pelíšku. Je to trochu trapná hodina, ale co tady má člověk jinýho dělat. Najednou slyším přijíždět auto. Doufám, že nám Ben přijel spravit pračku, a tak se nevzrušuju. Za chvíli ale přichází Kája a říká: " Vtrhl nám do obýváku a říká, že postřelili jelena a jedou ho hledat, jestli prej jedem?" Hned bylo jasný, jak se rozhodnem. Pelíšek, nepelíšek. Na to, že jsme zůstaly doma, vzpomínat nebudem. A tak na sebe hážeme oblečení. Po krátké debatě se rozhodujeme i pro podprsenky. Což se později ukázalo, jako rozumné rozhodnutí. Naskakujeme do džípu, kde už jsou naskládaní čtyři týpci. Všichni nás vesele vítají a do ruky nám hned strkají pivo. Sami už jich pár nejspíš měli. Jízda je veselá, plnou parou projíždíme hluboké kaluže a zatáčky bereme smykem. Najednou Ben prudce zabrzdí. U cesty je Posumm. Malé roztomilé zvířátko, které je ale na Zélandu přemnožené a dělá pěknou paseku. Místní ho tedy v lásce moc nemají. Ben hned vyskakuje z auta, proskakuje elektrickým ohradníkem a chytá posumma za ocas. Potom ho hodí přímo proti nám na ohradník, aby jej omráčil. Další z chlápků (Tony) nám ho pak ukazuje a připojuje pár zajímavostí. Taky říká, že by ho normálně zabili (protože je to škůdce), ale že to teda před námi neudělá a pouští ho. Ben je ale jiného názoru. Zvíře opět doběhne a pak už jen tušíme, jak to s ním dopadlo. Skáčeme zpět do auta a jede se dál. Dostáváme do ruky baterku a začínáme prohledávat okolí, zatím za jízdy z okna. Po chvíli ale znovu zastavujeme a jdeme hledat ven. Tony nás instruuje, abychom hledaly stopy krve v trávě. Fakt výborný. Když už to začíná vypadat, že sem přijeli vykuchat nás, zahlásí Sam nějaký pohyb u řeky. Jdeme se tam všichni podívat a skutečně tam leží zraněná srna. Rozkaz zní jasně. Zakryjte si uši, jde se střílet. Ozve se rána a je po srně. Ben ji bere za přední nohy a chce ať jí táhnem za ty zadní. Tak to mě ani nehne. Chlapi ji tedy vezmou spolu a my s Kájou následujeme blemcající hlavu s vypoulenýma očima. U auta hledají chlapi nůž. Nikdo žádnej nemá. Mike navrhuje, že můžou rozbít flašku od piva a srnu rozpárat sklem. To jako vážně? Napadne mě. Jsme snad v nějakým špatným americkým filmu? Ben to naštěstí zavrhuje a přesouváme se k řece, kde mají chlapi zaparkovanou rybářskou loď i s nožem. Chceme zůstat v autě, ale Tony nám vysvětluje, že prostě musíme vidět, jak budou srnu vyvrhovat. Prý je to součástí experience. No tak ok. Jdeme ven a máme to z první řady i s komentářem. Chlapi se mezi sebou docela špičkujou, což je završeno tím, že Ben hodí po Tonym srdce srny. Srdce pleskne. Krev všude. My uskakujem. Fakt bezva. Musím říct, že vyvrhování vnitřností nebylo až tak hrozný sledovat. Daleko víc mi pak vadilo, když ji začal lámat a uřezávat nohy. Když došlo na hlavu, už jsem raději koukala jinam. Zato Kája to sledovala docela bedlivě. Tak chápete sakra ty vegetariány??? Srna těžce dopadá na korbu auta a jede se k Benovi domů. Jakmile tam dorazíme, jde srna na druhou kolej. Chlapi nám ukazujou co dneska ulovili na moři. Mají plnou bednu humrů, ryb a mušlí. A taky gin. Prej nám něco uvaří. Čerstvé ryby chutnaly naprosto skvěle. Humří maso je na můj vkus trochu tuhé, takže nechápu, proč za to lidi platí takový prachy. Zato gin nás nezklamal, a tak za chvíli pouštíme hudbu a tančíme. Večírek zodpovědně zakončujeme asi ve tři ráno, protože v 7 musíme vstávat do práce. :)

Další den si asi dovedete představit. Chodím od ničeho k ničemu a na co sáhnu, to je tak trochu katastrofa. Ale nakonec to přežijeme a směna končí. Doma se chystáme na pohodičku, ale v tom přijíždí auto z něhož vyskakuje Ben, Tony a Mike. A sakra. Co to zase bude. Naštěstí přijeli jen opravit pračku. Chvíli do toho koukají jak husa do flašky a potom se rozodnou, že prostě dovezou novou. Aby ale mohli odtánout tu strarou, musejí z ní první vylít vodu, která jaksi neodtekla. Táhnou pračku k vaně a převracejí ji, aby vylili vodu. Ta se ale nečekaně vyvalí na zem zespoda. OMG. Koupelna je vytopená a chlapi jen omluvně krčí rameny. My nic, my muzikanti. Ben s Mikem tedy nyní už prázdnou pračku vynášejí ven, naskakujou do auta a jedou pro novou. Tony zůstává a začíná vytírat. Prej to dají do pořádku. O půl hodiny později Pat a mat odjíždí, všechno je morký a my si jdeme konečně trochu dáchnout.

Na život v Parinze si nakonec nějak zvyknem. I když pořád prší, zažijeme s místňákama alespoň pár dobrých večírků a brzy zapadneme. Když se pak pomalu blíží čas našeho odjezdu, jsme z toho vlastně i trochu smutné. Ale ne tak rychle! Nebyly bychom na West Coastu, aby to s tím odjezdem bylo tak jednoduché. V posledních dnech pršelo dokonce trochu víc než jindy a okolní půda už to asi moc nedává, a tak v okolí postupně dochází k několika sesuvům půdy až nakonec dojde k uzavření cesty z obou stran. Což znamená, že jsme tady tak trochu uvízly. A nejen, že my nemůžeme ven, ale nikdo nemůže sem. Takže samozřejmě nemá cenu otevírat kaféčko. Takže si to představte, jste uvěznění in the middle of nowhere. Nemáte co dělat a prší. Jo a samozřejmě taky bylo přerušeno elektrické vedení, takže u nás na farmě nic nefunguje a neteče ani voda. No bezva! Média navíc hlásají, že bude uzavírka trvat až tři týdny a já propadám panice. Už za týden za mnou má totiž přiletět Honzík, a tak začínám pomalu plánovat, jak přejdu pěšky hory :). 

Pak k nám ale přijíždí místní omladina a oznamuje nám, že hodlají zítra ráno na chvíli otevřít tah na jih, aby odtud dostali turisty. Je nám doporučeno, abychom vzali nohy na ramena, dokud to jde. Potřebovaly jsme sice jet na sever, ale bohužel není na výběr. Ve spěchu a po tmě se tedy v deset večer balíme a chystáme odjezd. Po cestě se ještě zastavujeme u Bena a nalézáme ho smutného a v podroušeném stavu. Prý mu umírá kamarád. Ajaj. Chvíli ho utěšujeme a on nás nakonec prosí, abychom mu před odjezdem ještě pomohli zrealizovat poslední přání kamaráda. Souhlasíme a jdeme na to. Nebyla to úplně košer záležitost, takže to tady radši nebudu rozmazávat. Každopádně se nám to ale povedlo a uháníme směr Haast, odkud se nám ráno podaří unknout do Wanaky.

[bravemedicinaecandidatus]

Supersestra, medický dřevo a druhotně sexuální pudy.

(7 minut čtení)

„Hele Lucko,“ ptám se vyčerpaně: „jak dokážeš být na ty pacienty tak milá?“ Lucka je zdravotní sestra. Je pozdní odpoledne a já toho mám dost. Jsem na povinné sesterské praxi v nemocnici a divím se, že je kolegyně schopná po ne zrovna lehké službě pořád promlouvat klidným, milým hlasem, přestože jí ta paní, na kterou mluví, nechala v plíně pěkný dárek.

„No,“ zamyslí se. „Ještě nejsem ve zdravotnictví tak dlouho, abych na to měla nárok, být k pacientům nepříjemná“, říká a usměje se. Možná se usměje i mému nechápavému výrazu. Hmm, je pravda, že je mladá a ve zdravotnictví nemůže po škole být déle jak 6 let, ale… Ale. Já jsem tu třetí týden a nemám zrovna nejlepší náladu. Jsem k pacientům milá, ale ne až tak. Dovolím si pozorovat ji při práci a přemýšlím. Je fakt dobrá. Neudělá zbytečný pohyb. Pozorovala jsem ji i při vyměňování kapaček. Jedna paní o postel dál už, už bryndá pyré, ale ona, i když dělá zrovna něco jiného, jí utře pusu. Nechce, aby se zašpinila. Mohlo by jí to být jedno, stejně jí zítra bude toho andílka převlíkat.  Nejde jen o to, že dělá něco navíc... ale I to stíhá. O.o Zatraceně. *:D Ale především, má k těm pacientům dobrý vztah. Je to supersestra.

Dovolím si s Luckou nesouhlasit.  Jsem na praxi chvíli a hodně mě to překvapilo, jak je práce sestry náročná. Obdivuju ji. A ještě pozoruhodnější je, že ani neví, že je tak výjimečná. Ke mně se chová s úctou, i když nevím, že bych si ji zasloužila. Možná časem. Když vidí, že jdu uklidit stolici, aniž by mi musela říkat. Ale když jsme se ještě neznaly, stejně ke mně měla respekt. Nejspíš proto, že jsem medička. :D Ale narovinu, jsem na cizí, neprobádáné půdě a jsem tu proto, že tomu nerozumím.  To ona ví, co a jak. Kdyby věděla, co neumím… ;) Přestože mi to nejdřív nejde jako jí, má se mnou trpělivost. Neví dopředu, jestli se jí vyplatí všechno mi vysvětlovat. Můžu taky být nechápavý nebo líný medický dřevo. Ale dělá to. Já se jí to zase snažím vrátit a být užitečná.

Pracuju na interně. To je oddělení, kde najdete převážně starší pacienty. Někteří z nich jsou nechodící. Je to tak 2 ku jedný. Dva chodící na jednoho nechodícího. Na našem oddělení pracují 2 sestry, 2 ošetřovatelky a staniční sestra na maximální počet 19 pacientů. Většinou jich ale je kolem 15 – 17. Tj. jedna na minimálně tři lidi. Zdá se to celkem slušnej poměr, ale ty holky a dámy se prostě nezastaví. Možná tak na čaj nebo na snídani, když snídají pacienti. Třeba si i sednou, ale to proto, aby něco zapsaly, nebo když telefonujou. Když je zrovna klid, tak si můžou dovolit dělat práci pomaleji, nebo ji udělat rychle a potom si sednout. Nikdy ne na déle než 10 minut. Je pořád co dělat a staniční je jako kohout, hlídá si své slepičky, aby nezahálely. Nemám ale iluzi, že by bylo tolik pracovníků v jiných nemocnicích. Bohužel neznám přesný čísla, ale v periferních nemocnicích je to personální hrůza.

Občas je tu i nějaký zdravotní bratr, ale není jich moc. Je to práce, kde je mužský určitě potřeba. Někdy musíte vynaložit velkou fyzickou sílu, když je nutné vykoupat pacienta, který se vůbec nehýbá, nebo když potřebujete převlíknout postel, na které leží a tak dále. Ale je to práce, kde je asi potřeba mít to v hlavě určitým způsobem nastavené, když jste mužský. Kolem nich je většinou ženský kolektiv. Také pacient není zvyklý na muže v jiné pozici než lékařské a neví, jak jim má říkat. Sestro? Bratře? Hej vy? To se jenom dotýkám povrchu tohohle problému.

Zase na druhou stranu, když jste jediný mužský na oddělení, máte velkou moc. Mnozí si to vůbec neuvědomujou a tuhle svou sílu ani nijak nevyužívají, ale všechny pacientky jsou z nich paf. Byla jsem svědkem toho, že jedna babička neměla skoro žádnou vůli k tomu se pohybovat. Všude jí píchalo a bolelo, měla bércové vředy a silnou nadváhu. To se vám pak těžko pohybuje. Stačilo by jedno z toho, aby vám bylo mizerně, ale to všechno vás může položit. Přišel zdravotní bratr a paní ožila. Michale tohle, Michale tamto. Vy jste anděl. Najednou jsme ji nemuseli zvedat a z velké části nám pomohla sama. Byla to pro ni výzva. Přece se před tím chlapcem neznemožní, ne? ;) „Jsem jak pytel brambor,“ říká, aby omluvila i tu trochu váhy, se kterou jsme jí museli pomoct. Ušetřila nám záda. Alespoň na dalšího pacienta. :D

Pak jsme to probírali v sesterně u papírů. „Podívej, stačí jeden mužskej a hned to jde. Měl bys tady u nás zůstat.“ „To nejde, žádná by mě nechtěla, kdyby zjistila, kolik beru“, odpovídá Michal. A to je jeden z těch smutných důvodů, proč muži utíkají. Protože se s tím platem nesmíří. Přes všechnu emancipaci se od muže pořád může očekávat, že zajistí hlavní příjem. „Ale viděls to, ta paní úplně rozkvetla, když jsi byl u ní ty. Nás si ani nevšimla a to jí chodíme pořád přestýlat polštáře,“ povídá kolegyně. „No jo, no, asi babičkovský pudy,“ krčí rameny Michal. „Prd babičkovský pudy. Pudy, to jo. Ale druhotně sexuální,“ vyprskne smíchy kolegyně. Už ví, jak to chodí. „Aha, to jsem ani nevěděl,“ směje se Michal. „To lahodí mému mužskému egu.“ Teď už se chechtá celá sesterna. Jsou fajn. Může tu být i legrace.

Každý ráno chodím do práce na půl sedmou. V rychlosti se převlíknu, protože staniční je na přesnost jako pes. Nosím bílý, jak doktoři i když jsem teprve medička. Sestry jsou v zelené a ošetřovatelky ve žluté. V různých nemocnicích se to ale může lišit. Právě kvůli mojí bílý mi pacienti občas říkají paní doktorko. Ale trochu jim nesedí, že jim utírám zadek. „Tak jak vám mám říkat, paní doktorko?“ „Řikejte mi sestři, jako sestra tu pracuju,“ odpovídám. „Když vy už jste skoro pani doktorka, kolik vám zbývá?“ „4 roky.“ „Jéžišikriste, to je dlouhá doba.“ „Hmm, to je a když k tomu přičtete atestaci, tak 3 až 7 let navíc. Nejvíce atestací, z kterých si můžete vybírat, trvá 5 let. Až budu mít za sebou ty 4 roky, začnu brát plat. Plat bude ale za něco stát až, když si udělám atestaci,“ přeříkávám naučenou odpověď. Nedělám tenhle rozhovor poprvé. ;) „Divím se, že jste se na to vůbec dala,“ mračí se na mě pacientka. „Já to nevěděla, chtěla jsem léčit lidi,“ říkám a směju se tomu, když se slyším nahlas. Taková obranná reakce. A když si svou odpověď přehrávám v mozku, uvažuju, že ani upřímnější být nemůže. Do háje, je to se mnou možný? 

Tady a teď v tomhle pokojíčku jsem odhalila svoje tajemství, o kterém jsem ani nevěděla. Zatraceně. Pokračuju ve stlaní.

[mattyjetop-blog]

Žiju ještě?

4.den Jako obvykle jsem vstal kolem osmé hodiny, nasnídal jsem se a na poledne mě čekal trénink v agentuře. Všechno proběhlo hladce jak má. Dorazil jsem domů a volali mi z pizzerie, jestli bych nemohl v neděli přijít na pohovor, říkám si proč ne že. Odpoledne jsme se vydali na výlet po památkách a vrátili se na večeři. Pak už jen odpočinek a spát. 5.Den Byla neděle klasický líný den, kdy se nikomu nechce nic dělat a všichni by se nejradši jen váleli, samozřejmě že jsme nebyli výjimkou. Po celém baráku byl klid, každý dělal své věci a pravděpodobně se i spalo. Tuto pohodu narušil můj pohovor v pizzerii který jsem měl od 4 pm. Jelikož bylo vedro tak jsem stejně nic k jídlu neměl, protože jsem chudý a líný si vařit v tomhle vedru. Padla třetí hodina a já musel vyrazit na pohovor. Byl jsem tam 20 minut předem, tak jsem si řekl, že někde ještě počkám, abych nevypadal moc divně. Přišel jsem tam, jdu k prvním zaměstnancům co vidím a říkám, že mám pohovor, Mařka se zeptá na jméno tak se hezky představím a jdeme za managerem. Po cestě se snaží vyslovit mé jméno a jelikož jsem si už zvykl že mi říkají "Matež" tak ji v tom nechám. Ptá se mě "Ár jů hangrehmian", tak si říkám, proč se ptá jestli jsem hladový (ano byl jsem trochu za dementa😂😂), tak odpovídám "not yet thanks". Nastalo takové divné ticho a po 5 sekundách mi říká"I was asking if you are Hungarian", věděl jsem že teď už to nezachráním, plácl jsem se po čele a řekl, že jsem z Česka. Usadila mě u takového malého stolečku, kam po chvilce přišla manažerka. Zeptala se na pár informací, zkušenosti a podobně kraviny. Po tom, co jsem ji pověděl všechno mi říká:" to be honest we are not looking for somebody with experiences for this post, so if you wanna try come on Tuesday for 2 hours trial", usmál jsem se poděkoval a bylo po pohovoru. Vyměnil jsem postel, za 40 minut jízdy metrem, 5 minut mluvení a 10 minut čekání. Byl jsem naprosto nadšený 🙃🙃🙃. Cestou domů jsem našel Tesco, koupil jsem si vše potřebné a jel domu, zbytek dne jsem proflákal a byl rád, že jsem rád. Matty out

[denik-uprchlika]

DEN 34: Pod stromem

Myslím, že mám novou kamarádku. Ještě jsme si to neřekli, ale vypadá to tak.

Všechno začalo před pár dny. Když mi opáskovali mé venkovní fitko, začal jsem dumat nad tím, jak se opět dát do pohybu. Decathlon jsem měl zavřený, Lidl zrovna nic pro sport nenabízel kromě duší na kolo, které ale nebyly pro mé kolo, a tak jsem začal uvažovat nad praktickým TRX. Jedno mám doma, svého času jsem jej vozíval všude s sebou, než jsem si pořídil svou permanentku do McFITu, ale doma mi bylo tak nějak k ničemu. Tenkrát jsem jej kupoval za nějakých jedenáct stovek, to už bylo pár roků zpátky. Zkusil jsem se podívat, kolik stojí dneska. Kdybych našel nějaké do dvaceti euro, šel bych do toho.

Překvapilo mě, jak obrovský cenový rozptyl může taková věc mít. Kdybych chtěl, můžu mít jeden kus klidně i za dvě stě euro! Přitom jsou to pořád ty stejné popruhy, tytéž kovové přezky, maximálně různá barevná provedení. V čem se může lišit profi verze od té pro normální smrtelníky? Jsou ty profi už použité, se zaschlými kapičkami potu skutečných vojáků, možná i s rozprsklými mikrokapičkami krve poražených zlounů?

Překvapila mě spodní hranice. Našel jsem dokonce jedno TRX, které bylo za dvanáct euro. Lehkou matematickou nerovnicí, že dvanáct je méně nebo rovno dvaceti, jsem okamžitě učinil objednávku a zboží zaplatil. A ne, není to z Číny, je to z Německa. Takže tu balík bude co nevidět.

O dva dny později večer tu balík byl. Někdo zvoní.

„Ano?“

„Mám pro Vás balík. Můžu ho nechat tady dole?“

„Dobře.“

Bzučák.

Beru boty a jdu dolů. Doručovatel už byl ten tam a za vchodovými dveřmi nad třemi schůdky leží u zdi můj balík. Je docela velký a těžký, takže v něm opravdu bude to, co jsem si objednal, ne jen třeba fotka.

Od toho dne chodím večer, když se vše na dvoře uklidní, pod javor mléč, který disponuje silnou větví v praktické výšce, cvičit. Až dodnes. Dnes totiž nejsem na dvoře sám, opodál je malá holčička. No, malá, možná tak druhá, třetí třída. Nevím, nemám odhad na věk. Klidně může být i ve čtvrté.

Netrvalo dlouho a stojí u mě. V bezpečné vzdálenosti, ale je tady a pozoruje mě.

„Co to děláš?“ ptá se.

„Cvičím,“ odpovídám.

„Aha. A to děláš často?“ Vypadá to na křížový výslech.

„No, teď vlastně každý večer, když mám zavřené fitko,“ povídám.

„Aha.“ Dobře, výslech skončil, ale dívenka se ani nehne a stále na mě zírá. Bere mi to chuť cokoliv dalšího dělat a vyčkávám. Když zjišťuji, že ji baví pozorovat i mé vyčkávání, ocitám se v patové situaci. Nezbývá mi, než pokračovat tam, kde jsem přestal. Holčička ani nemrkne.

„Chceš si to taky zkusit?“ zeptám se nakonec.

Malá jen zakroutí hlavou. Ještě chvilku mě pozoruje, sedne na své kolo a odjede.

Pokračuji dál, nicméně sám dlouho nezůstanu. Během pár minut mě totiž začínají pozorovat oči čtyři. Malá si přivedla svého staršího brášku. A tak si tam stojí dva a on mi pokládá podobné otázky.

A pak malá řekne bratrovi: „Chceš si to zkusit?“

A on by chtěl.

Tak jsem mu vysvětlil, co a jak, co vlastně chce zkusit, že na tom jde dělat všechno. Dívenka se pochopitelně taky osmělí a už na TRX jedeme všichni tři.

Bratr se zpočátku směje, že to nic není, ale když mu vysvětlím správný postup, začíná funět. A když zjistí, že to zase tak až tak snadné není, usoudí, že stačilo a po čase se se mnou rozloučí a jdou si dát kolem dvora malou rundu na kole. O něco později je už od vchodu opodál volá máma. Ještě jednou se se mnou rozloučí, zamávají a zmizí v domě.

Myslím, že mám novou kamarádku. Ještě jsme si to neřekli, ale vypadá to tak.

[fotbalovedresy1617-blog]

Liverpool Arsenal či Manchester United nechat ujít? Fotbal sobotu vědátoři vyzvednout jejich Premier League top čtyři

Získat nyní online a podívat se přes naše

Fotbalov¨Ś dresy

a výstroje, to vše za nízké ceny v různých velikostech, aby vyhovoval všem.

Vyzvali jsme k fotbalu sobotu vědátory předpovídat, které strany si myslí, že skončí v této sezoně v první čtyřce Premier League.

Chelsea se sedí pohodlně v horní části tabulky, ale jen pět bodů samostatná Tottenham v druhém a Manchester United v šesté, s Manchesterem City, Arsenal a Liverpool soupeří o místech mezi nimi.

Ale kdo bude dělat první čtyři a kvalifikovat pro příští sezóny Ligy mistrů? Zde je to, co učenci myslí ...

Matt Le Tissier

Myslím, že tam bude pravděpodobně klopýtnutí na cestě někde za Chelsea, ale měly by být mistry. Mají pěkný běh, ale je to období v roce, kdy bojují týmy začnou vytáhnout výsledky.

Pak jsem šel za Manchester City a Tottenham navíc Manchester United, kteří dostali hybnost dlouhého neporažený pruh za nimi. Jsou tým v lepší formě a že mám hráče, kteří mohou posílit a vyhrát hry, Juan Mata a Henrich Mchitarjan nyní pomáhá Zlatan Ibrahimović tím štěpkování v s některými cíli.

Liverpool jen Zdá se, že došly nápady v závěrečné třetině. Týmy pracovali ven, což Liverpool muset znovu přizpůsobit a najít jiný způsob útoku.

Co se týče Arsenal, myslím, že když ztratíte doma do Watfordu, který byl jen hrál 48 hodin dříve, tam je to znamení, že něco není v pořádku tam a oni nebyli ve stejné lize jako Chelsea.

Le Tiss předpovídá: Chelsea první, Manchester City druhý, třetí Tottenham, Manchester United 4. (25/1 Sky Bet)

Charlie tipy

Zjistěte si, co se fotbalu sobotu experti předpovídají pro Leicester v Derby zde.

Phil Thompson

Je tak těžké právě teď a Arsenal nebo Spojené mohl snadno skončit druhý a třetí. Horní čtyři může měnit každý týden, určitě druhá, třetí a čtvrtá a je to blíž než kdykoliv předtím za Chelsea.

Myslím, že Liverpool mají své výkyv a vrátí. Všichni byli stále velmi nadšený, protože Liverpool byli na takové dobré běhu a v dobré pozici, ale to je možná ten správný čas, aby si zaplavat v podobě, v tom smyslu, že se může otáčet kolem pro běh v.

Musí se naučit, jak být rychlejší v držení kolem boxu, což je problém s lámání týmy dolů. Jurgen Klopp má jít zpátky do jeho nejlepší tým, který začal sezonu, která je s Roberto Firmino centrální, Sadio Mane po pravé straně, Philippe Coutinho doleva a georginio wijnaldum in pro Emre Can.

Je to fér podotknout, že jsem očividně Liverpool člověk, ale když je to tak těžké zavolat Mám zadní svůj starý tým.

Thommo předpovídá: Chelsea první, Manchester City druhý, třetí Tottenham, Liverpool 4. (18/1 Sky Bet)

Charlie Nicholas

Musím říct, že je to čím dál ohromně zajímavé, i když trochu napjatá pro mě. Arsenal vždy Zdá se, že to udělat a pak skončit v první čtyřce. Ano, jsou mimo titulní závodu, ale teď jsem si myslel, že jsou před víkendem.

Jako forma stojí právě teď je to samozřejmě Chelsea, pak Manchester City s novou superstar Gabriel Ježíše, i když stále vypadají náchylné na zadní straně. Je to náhrada za Sergio Aguero? On je jistě poskytuje cílů v tuto chvíli.

Pak jsem si, že Spurs bude v první čtyřce. Nejsem jako některé fanoušky Arsenal zaměřit se na dokončení výše Spurs ačkoli. Vy to nechápete cen pro konečné nad soupeři, pokud dokončí druhé.

Myslím, že Liverpool byly zvládla ven a prostě nejsou dost dobré na zádech a já jsem stále není přesvědčen o tom, United opravdu ty správné ingredience. Oni se zlepšily a byly velmi dobré proti Leicesteru, ale tam je to jiné časy nebyly zcela plynulý.

Budu držet se současným čtyřem, ale musím přiznat, že jsem opravdu povrchní o Arsenal vypadnutí. Pokud mám být upřímný sám se sebou, pak Arsenal je ve skutečném nebezpečí.

Charlie předpovídá: Chelsea první, Manchester City druhé Tottenham třetí, čtvrtý Arsenal (18/1 Sky Bet)

Paul Merson

Myslím, že Chelsea vyhraje titul je samozřejmostí. Musíš se podívat na to, co udělali týmům mimo první šestce, vyhrávat 15 a kreslení jeden, a oni už jen další dva zápasy proti top-šest stran opustili. Pak jejich nejbližší hrozby Tottenham jít do Liverpool příští víkend, takže je tu dobrá šance, že bude ještě více zřejmé.

Dávám když Tottenham sekundu. Myslím, že mám velmi, velmi dobrá 11, ale mám strach, jestli Harry Kane zranil po dlouhou dobu, že ani Vincent Janssen nebo Heung-Min Son udělá práci předem. Na třetím místě Jdu Man City, který myslím, že se dostali příliš do útoku nechat ujít.

Pak to může opravdu přijít až na štěstí, a to zejména pokud se věci ještě tento těsný přicházejí závěrečné pěti her. Teď je to těžké číst příliš do svítidel, jak byste mohli hrát tým s ničím hrát, zatímco vaše soupeři jsou proti bočnímu bojují za své životy.

Jdu za Manchester United do čtvrtého i když, jak si myslím, Jose Mourinho má nimi děje a já jsem řekl, z jedné Mkhitaryan je fantastický hráč den, takže s ním palby je obrovská pomoc.

Myslím, že Liverpool a Arsenal skončí s špatné období, ale může všechno změnit. mohl byste mi zeptat příští týden i Liverpool porazil Tottenham, Manchester City se snížil body v Bournemouth a Arsenal kladivem Hull 4-0 a všechno najednou je to jiný obraz. Je to tak těžké, kdo volat právě teď.

Merse předpovídá: Chelsea první, druhé Tottenham, Manchester City třetí, čtvrtý Manchester United (18/1 Sky Bet)

čtyři nejlepší kurzy Sky Bet

Kdo bude dělat první čtyři? Vyberte si svůj zde.

Kdo myslíš, že skončí mezi prvními čtyřmi? Dejte nám vědět v sekci komentáře níže nebo tweet nás @SkyFootball

Obrovský výběr

Fotbalov¨Ś dresy Realu Madrid

a podporovatel zboží. Tisk se svým vlastním jménem nebo vašeho oblíbeného přehrávače. Rychlé dodání a levné ceny.

[denik-uprchlika]

DEN 22: Opravdu v Míšni

Opět jsem se na kole vypravil do Míšně. Svědomitě jsem se vyhnul houští, které započalo předchozí dobrodružství, a rozhodl se, že tentokrát to dojedu jedním dechem bez zastávky až do zamýšleného cíle. Ostatně, kdyby každý výlet na kole doprovázela sáhodlouhá story, která by při troše rozpracování vydala na celou knihu, mohl bych se časem stát podezřelým, že si vymýšlím.

Takže: toto je ve výsledku velmi nezajímavý a nudný den, kde jsem si něco předsevzal a to něco se mi podařilo i splnit. Až na jeden malinkatý detail, ale ten přijde až na cestě zpět. A jedno skandální zjištění na konci dne jako bonus.

Překvapilo mě, hlavně po dvou nedokončených cestách, že se do Míšně podél Labe můžu dostat za necelé dvě hodiny. Od místa, jež posledně mou cestu obrátilo, to už skoro bylo coby kamenem. Ještě dvě tři zákruty a už se přede mnou vynořilo mi známé panorama. Byl jsem tady jen jednou, během mé první větší cesty s Adamem, když jsem mu ukazoval Sasko a Durýnsko.

Adam si vždycky potrpěl na tom, aby měl z dovolené co nejvíce fotek, čím více, tím vydařenější výlet. A fotky se snažil dělat především tak, aby na nich nebyli lidi. Hlavně u turisticky frekventovanějších míst to pak znamenalo nějaké to čekání, až skupinka poodejde, zmizí ze záběru… a teď, když jsem se vnořil do centra, jsem věděl, že by z toho byl v sedmém nebi. Jistě, sem tam někdo prošel, ale pro někoho, kdo rád fotí opuštěná místa, kdo si chce užít trochu netradičního klidu, anebo chce prostě udělat nějaké pěkné fotky bez lidí, je toto skutečně slast pro duši. Až na to, že takový člověk musí mít možnost cestovat, musí se svým způsobem sám stát turistou… anebo uprchlíkem. Your choice.

Osvěžil jsem svou paměť procházkou po historickém centru, vyšel si nahoru až na zámecké nádvoří a ke katedrále, zavzpomínal, jak jsme před lety za zpola sychravého soumraku ještě hledali Míšeňský porcelán a jak nás ten moderní objekt zklamal, a pomalu se snažil najít napojení na cyklostezku podél druhého břehu Labe. To mi trochu dalo zabrat. Snažil jsem se orientovat podle šipek, ty mě ale dovedly na železniční most, který mě za každou cenu chtěl dostat na břeh, po němž jsem přijel. Po dvou návratech jsem napojení našel a rozjel se zpátky. Tahle takřka nekonečná Elberadweg, ještě po obou březích, je výborná věc. Chci prozkoumat, kam se takhle až dá dojet. Stále je co objevovat.

Rozfofruju to, co to jde, blížím se k opuštěnému větrnému mlýnu, který jsem už objevil při nějaké předchozí cestě, když tu najednou rána, jako by se můj řetěz rozskočil na sto kousků. A taky se mi mihl pod nohama. No super, jednou duše, teď urvaný řetěz. Ten v Lidlu nekoupím.

Rána byla mnohem zlověstnější než to, co se skutečně stalo. To, co se stalo, byl důsledek mé opravy defektu před týdnem. Říkal jsem, že jsem řetěz málo napnul – a tady to máme. Při té rychlosti se při šlapání nestíhal řetěz dostatečně napínat, poskočil na ozubeném kolečku, zapružil a vysmekl se. Krátké napnutí na hraně způsobilo efekt praku a výstřel. Tenhle problém jsem měl už na své první silničce, kde byl ale jednoduchý napínací mechanismus, který jsem měl už zvládnutý. Tady jsem neměl jak uvolnit zadní kolo. A muž s míchačkou (a nářadím) byl na druhém břehu Labe. Sice jsem o tom, že to musím napnout, uvažoval celý týden, ale musel bych někde koupit klíče. A ono se to brzy bude muset stát, pokud budu chtít jezdit dál.

Zvláštní je, že když už to jednou střelí, střílí si to rádo najednou častěji. Naštěstí se to stalo až na zpáteční cestě, ale výstřely, jízda naprázdno, zastavení, oprava a černé ruce, šmouhy v trávě od otírání prstů, to všechno mě provázelo po zbytek cesty. A vědomí, že nutně potřebuji klíč k zadnímu kolu.

***

Ach, ten vděčný Lidl. Je tam i nářadí. Ještě po návratu se tam vypravuji a přemýšlím nad třemi různými sadami. Jedna je super, má vyměňovací hlavy, všechny mají uprostřed otvor, takže se s nimi dá utahovat matky i na dlouhých šroubech, které trčí do prostoru. Snažím se přemýšlet prakticky a nekupovat něco, co už mám, abych to pak měl v důsledku dvojmo. Vedle toho pak univerzální velký klíč, který se malým ozubeným kolečkem dal nastavit na různou velikost. Sice vycházel levněji, ale taková blbost, co takový mechanismus vydrží? Raději si koupím celou tu sadu. Ještě nikdy jsem se nesetkal sice se šroubem, který je tak dlouhý, že potřebuji díru v hlavě (tolik k praktickému uvažování), ale třeba se to někdy bude hodit. Spokojen odcházím z Lidlu s novým kufříkem s nářadím.

Později jdu tedy řešit problém s řetězem. A tady vidím důsledek svého rozhodování - samým přemýšlením nad praktičností svého výběru jsem jaksi zapomněl přemýšlet nad tím, jak velké hlavy v kufříku jsou. Když končí velikostí 13, můžou být sebelepší, ale na tak velkou matku se natáhnout nedají. Má spokojenost s kufříkem mírně klesá. Snad aspoň jednou v životě najdu šroub, který je tak dlouhý, abych se utrdil v praktičnosti svého výběru. Ten řetěz ještě budu muset dořešit.

Na tento večer opět připadlo i běhání. Sice jsem to už dále nezmiňoval, ale dařilo se mi chodit každý třetí den běhat, hezky k mému objevenému venkovnímu fitku, tak půl hodinový trénink, a zase poklusem zpět. Cestu tam jsem dokonce kousek po kousku prodlužoval, vždycky jsem přidal nějakou zákrutu navíc.  Jenže dnes, když jsem doběhl k hřišti... bylo celé obehnané policejní páskou. Evidentně někoho v přilehlých domech trápilo, že se tam schází někdy i pět šest lidí a trénují, byť vždycky skutečně dodržovali rozestupy. Byl jsem jedním z nich, vím. Ani se nezastavuji, jen neštastně hledím za pásku a svou tradiční cestou běžím zpátky. Má motivace, proč si jít zaběhat, je tatam. Po cestě zpět přemýšlím, jak z této prekérní situace ven.

[tabor-usa]

Touchdown!!!

Kylie zpátky, což znamená, že dnes mám až třetí dopolední program. Do té doby jdeme do stodoly počítat, kolik máme lehátek, a pár dalších věcí. Ron mi přináší poštu. To mě celkem překvapuje, nic jsem nečekal. Je to velká obálka od BSA, stejná jako ta, ve které mi přišly papíry k žádosti o vízum. Hned si ji jdu otevřít. Je v ní dopis od Mezinárodního odboru BSA, ve kterém se píše třeba to, že letos obdrželi přes 170 přihlášek, ale vybráno bylo jen kolem 100 lidí. A já mezi nimi 😊 Dál je tam certifikát a další věc, se kterou můžu machrovat 😁

Před začátkem druhé hodiny programů přichází Peggy s tím, že nemusíme dvě hodiny pracovat ve stodole, ale můžeme se jít podívat na další programy případně s nimi pomáhat. Já tedy jdu za Kylie. Ta dnes dělá úplně nové věci, které se tu ještě nedělaly. Něco s masem, ale to moc nesleduju, protože mě zaujala spíš druhá půlka, kde se dělají donuty. Než se do toho pustí děti, je potřeba vše vyzkoušet, takže si beru těsto na donut a dávám se do toho. A vše funguje, donut se povedl 🙂

Třetí program už je konečně i ten můj. Druhá hodina Map, což znamená GPS. Vše vysvětlím, půjčím dětem GPS a vypouštím je na svou "multicache." Z šesti dětí se jedno vrací chvilku po oficiálním konci programu, čtyři asi 20 minut po konci a jedno, které se rovnou před obědem stavilo ve stanu, až po nějakých 25 minutách. Ale vzhledem k tomu, že žádný další program dopoledne není, a všichni mají oběd až půl hodiny po skončení programů, vůbec ničemu to nevadí.

Po obědě jdu opět za Kylie. I když s ničím pomoci nepotřebuje, stejně si beru zástěru a stavím se k donutům 🙂 Oproti včerejšímu dešti je dnes krásně. Na hodině vaření jsou i dvě děti, které se mnou mají později sporty. Říkám jednomu z jejich rodičů, že to vypadá, že si dnes zahrajeme ☺️ Když jdu do kanceláře, potkávám Rona a bavíme se o tom, že je dnes docela vlhko. "Aspoň že neprší jako včera," říkám mu. Prý už nemá pršet až do konce tábora, což by bylo super, protože balit mokré stany asi není zrovna ideální.

Odpolední GPS probíhají bez problémů. Jedno dítě s tatínkem sice "kešku" nedokončí, když kvůli času skončí na druhé stage, ale zbytek vše zvládá a ještě k tomu v rozumném čase.

A pak začíná pršet... Těsně před hodinou sportů. Na tu mi místo čtyř dětí přichází jen tři, jedno nejspíš úplně odjelo. Teď mě ale spíš trápí to, že opravdu nevím, co budeme dalších 45 minut dělat. Nicméně když hodina začíná, prší už o něco méně a v dálce je vidět modrá obloha. Začínáme tedy s pravidly, abychom po dešti mohli hned naskočit do hry. A za chvilku opravdu přestává. Jdeme hrát ultimate frisbee. Mám tu tři děti a tři rodiče, takže do hry zpočátku nezasahuju. Když ale tým, ve kterém jsou dva dospělí, jasně přehrává tým se dvěma dětmi, oznamuju, že se přidávám. Je to teď sice 4 na 3, ale mnohem vyrovnanější a hlavně stejně hrajeme jen pro zábavu.

Asi po 15 minutách měníme frisbee za míč na americký fotbal, jde se hrát flag football! Týmy trochu promícháme, ale zůstáváme u toho, že spolu hrají 2 dospělí a k nim 1 nebo 2 děti. Tentokrát jsem v týmu, který hraje jen ve třech lidech. Skórujeme jako první, ale neproměňujeme konverzi, takže vedeme 6:0. V průběhu hry soupeř skóre obrací a vede 6:14. Máme poslední minutu do konce hodiny, takže hlásím, že zahrajeme poslední akci a končíme. Náš tým má míč, jsme na vlastní půlce. Svolávám huddle, kde určujeme další akci. Říkám, že na tuhle akci bude quarterback tatínek z našeho týmu, a hrajeme Hail Mary. To znamená, že všichni receveři, v našem případě jen já a jedno z dětí, běží do endzony, kam přijde dlouhá přihrávka, a tu se snažíme chytit. Je rozehráno, rozbíháme se. Probíhám mezerou mezi dítětem a rodičem z druhého týmu, těsně před endzonou se otáčím a vidím, že ke mě letí přihrávka. Výborně mířená, přesně do rukou. Kolem mě nikdo není, takže pohodlně udělám posledních pár kroků pro touchdown. Nehraje se o nic, ale z téhle akce jsem fakt nadšený. Zaprvé to byl můj asi první touchdown, zadruhé mi srdce zaplesalo nad tou nádhernou přihrávkou, kterou vytáhl z rukávu jeden z tatínků 😊 Pořád je to ale 12:14, ještě zahráváme konverzi. Můžeme zvolit běh za bod, nebo přihrávku za dva. Je jasné, že volíme přihrávku. Už si nepamatuju, jak to probíhalo, nicméně zadařilo se a srovnáváme tak na 14:14. Výborná hra, i když jsem se už do pár zápasů v mé hodině zapojil, nikdy mě to nebavilo tolik, jako dnes. A z největší části za to můžou děti a rodiče, kteří si bez vyjímky hru taky užívali.

Během odpoledne za mnou přišlo pár dětí zeptat se, jaký je můj oblíbený fotbalový tým (myšleno v americkém fotbale). Jeden z úkolů, které děti můžou splnit, a dostat za něj nášivku, totiž spočívá v tom, že dostanou papírek s několika úkoly a otázkami. Pro tento turnus jsou otázky jiné, a jedna z nich je, jaký je můj oblíbený fotbalový tým 🙂 Některým dětem odpovím přímo, některým ukážu svůj batoh nebo obal na telefon 😊 Když jeden z rodičů zjistí, že jsou to Vikings, z legrace na mě začne bučet 😂 S jedním z rodičů se o fotbale začínáme bavit, přichází řeč na to, že ani on nefandí Lions, jak by se tedy v Michiganu dalo čekat, ale Broncos. Na to mu říkám, že Broncos patří k těm týmům, které jsou mi sympatičtější než většina ostatních. Je to tak od doby, co za ně hrával Payton Manning. Vždy, když přijde řeč na fotbal, cítím se jako bych tu byl doma. U nás si s většinou lidí o americkém fotbale nepokecám, tady snad s každým 😊

Během open time jsem dnes znovu u vody. Je krásně, takže přichází mnohem víc lidí. Ale vzhledem k tomu, že je tento turnus malý, není ani omylem takový nával, jako když jsem tu byl poprvé. Máme tedy i čas užít si trochu srandy s holkama, které mají na starosti plavání. Od toho, co odjel Caleb, jsem u vody jediný kluk 😊 Pořád ale hlavně dělám svou práci, tedy půjčuju lodě, pomáhám lidem nasednout a vysednout, občas se bavím s rodiči. A ano, dnes je mi znovu pochválena angličtina 😁

Když open time končí, jdu se vykoupat. Nejdřív to vypadá, že budu sám, protože někteří se koupali už během open time, ale nakonec jsme čtyři. Zbytek lidí odchází, v podstatě už teď porušujeme pravidla, protože jsme bez plavčíka. A ještě víc je porušujeme, když ve vodě zůstáváme i po západu slunce. A to ani nemluvím o YPT 😂 Z vody vylézáme až před půl desátou.

Při převlékání se bavíme o tom, že už se nám to krátí. Konkrétně už přesně za týden odjíždím 🙁 Pak ale holkám říkám to, o čem jsem se už bavil s Calebem. Pokud všechno klapne, příští srpen jsem zpátky v USA. Sice na druhém konci, ale když už bych tu byl, určitě bych se mohl podívat i někam blíž Michiganu. A Kylie mi hned nabízí ubytování v jejím obytném přívěsu 😊