#sexuální výchova

[pepikhipik]

Sexuální výchova pro děti na internetu

Podle studie společnosti Arcom polovina chlapců ve věku 12-13 let jednou měsíčně navštíví pornografické stránky. "Právě během středoškolských let se toto prohlížení výrazně zvyšuje, což je pro chlapce socializační praxe".

Dokumentární seriál ve formě deníku o ročním experimentování v Charente s "dětmi internetu a pornokultury" kombinující výpovědi teenagerů a slova ohromených dospělých.

[sapphorrific]

[imaginejolls]

hele, jak jsem koukal- na kandidátky těchto voleb, tak mi přišlo, že založit stranu si může úplně každej, takže navrhuji Teplou Stranu nebo tak něco.

Teplá Agenda:

komprehensivní sexuální výchova

dostupná sexuální zdravotní péče (testování na STIs) (to se jak řekne česky)

stejná práva pro všechny (teplý svatby! adopce)

úplně překopat systém tranzic a jiných trans věcí

a @defenestrace navrhl- více stromů a já s tím souhlasím

[annafreimann]

K čemu jsou holky na světě

Život na vesnici vám občas dává pocit, že se kolem vás zastavil čas. Bohužel to nejsou jen romantická rána, kdy si na terase vychutnáte domácí vajíčka a ovoce a zeleninu, co vám roste pár metrů od domu, a odpoledne si vyjdete do lesíka, co je taky, co by kamenem dohodil. Přináší to s sebou i lidi, jejichž mindset se bohužel v čase zastavil zrovna tak. Jsou věci, co se dají napravit, jako například přístup k třídění odpadu, kdy domorodcům systém nastavíte tak, že kdo třídí, má ročně o pětikilo levnější popelnice, a to se vyplatí. Jsou věci, na který si zvyknete, jako třeba, že byste v hospodě neměli propagovat multikulti toleranci, jinak vás brzo někde vezme půlitrem do týla, protože co vy o tom jako zcestovalá náplava můžete vědět. No a pak jsou věci, co vás dřív nebo později začnou bít do xichtu tak, že do tý hospody radši přestanete chodit, protože už na to prostě nemáte nervy. Vesnický muž, anglicky redneck, po česku vidlák, je opravdu podivuhodný exemplář. Krom svých osmi piv denně a obzorů, které končí za cedulí s přeškrtlým názvem obce, má totiž taky patent na rozum. Tak jak žije on, musí žít každý, a kdo tak nežije, ten je v lepším případě debil, a v horším případě buzerant, což je samozřejmě upálení hodné. Ukázkovým příkladem takového muže je pan Há, má asi metr šedesát pět, je v důchodovém věku a už čtyřicet let pracuje ve stejném kamenolomu. Já se s ním znám zhruba od třinácti, kdy mi narostla prsa a od té doby od něj poslouchám, co všechno by s nima dělal, což by možná ve státech bylo na žalobu, ale dokud jen tlachá, tak se z toho neposeru. Onehdy mi ovšem vyrazil dech. Šli jsme vám takhle na pivo s Italem a matkou a tu sedí pan Há - ostatně jako každý den od třetí odpolední do deváté večerní, kdy do sebe klopí jedno pívo za druhým, příležitostně to proloží ředěnou vodkou, zatímco reptá na televizní zprávy a huhlá cosi o starých dobrých časech, kdy bylo legální mlátit cikány, nebo tak něco. A tehdy mezi řečí pronesl památnou větu, která mi maličko začala vařit krev v žilách: "Poslouchej dobře mladej. Ženský jsou dobrý ke dvěma věcem; do kuchyně a do postele." Následoval monolog při kterém popisoval, jak by nestrpěl, kdyby musel doma uklízet a vařit, protože to je ženská práce a žádná si z něj nebude dělat poslušnýho vola. S mámou jsme na sebe významně koukaly, zatímco se nám v hlavě míhaly obrazy "mužských" prací, které od nepaměti zastáváme, aniž bychom z toho dělaly zbytečnej tyjátr, od sekání zahrady po stěhování stokilových kusů nábytku. A já byla nasraná. Jednak proto, že proti mně seděl chlap, kterej skříň prostě neodstěhuje a vrtačku v ruce sotva udrží, protože je zkrátka a dobře nemocnej, takže nejmenší, co pro mě může udělat bude, že aspoň po cestě vynese koš nebo si sám nahází hadry do pračky, aniž by je omylem všechny zničil. Druhak proto, že mi tohle dělení na fiktivní role připadá úplně zcestné, obzvláště pak v roce 2018. Já jsem si prošla něčím, co je dneska v západních zemích trend a čemu se říká "genderově neutrální výchova." Naši to teda nedělali s žádným záměrem; táta nejspíš jen proto, že chtěl syna, a tak mi v pěti letech do ruky strčil bouchačku, abych se naučila střílet ostrejma, holčička neholčička, no a máma prostě proto, že jí nepřišlo smrtelně důležitý vychovat paničku k plotně, tudíž jsem si mohla hrát s čím a s kým jsem chtěla. Prostě normálka. A světe div se, nepřineslo mi to nic moc na škodu. Kdyby přišla apokalypsa, můžu zombíky i ufouny kosit devítkou jedna radost. U tý plotny je mi taky celkem dobře - žádnýho chlapa jsem ještě neotrávila. Do toho si troufnu tvrdit, že jsem docela vzdělaná a obecně znalá ve všemožných problematikách. Krizovky zvládám stejně dobře (a občas lépe) jako muži v mém okolí, takže mě moc nebaví hrát si na dámu v nesnázích jen proto, abych někomu pošimrala ego, a to i za cenu toho, že mi budou random týpci vykládat, jak je to neatraktivní, když se žena bez páru chlapských rukou nechová jako nepoužitelný uzlíček nervů, a nijak mě neoslňuje ani myšlenka, že by mě měl nějakej vesnickej balík, co si nevidí ani na špičku nosu, protože je věčně nalitej, hodnotit jen podle kozou, prdele, a množství času, který strávím u plotny. Nehlásím se k žádnýmu feministickýmu kultu, který žije z nenávisti vůči mužům a sexuální deprivace, nebudu žalovat Jiřího Žáčka za dětskou říkanku, nebudu nikde běhat nahoře bez na protest bůh ví proti čemu, ale píšu o tom, protože takovejch volů pitomejch potkávám čím dál víc, naneštěstí jim je ne vždy šedesát, a absolutně mě temhle jejich machoismus nebaví. Chtěla bych vás tímto tedy všechny poprosit - přestaňme přikládat takovou důležitost tomu, co nám narostlo mezi nohama, dělejme si každý, co nám jde a co nás baví, a hlavně mějme jeden k druhému úctu. Jsme kurva lidi, tak se tak chovejte. A příště až mě někdo pošle do kuchyně, přinesu si odtamtu paličku na maso, abych mu ukázala, proč to neni dobrej nápad...

[black-gun-blog1]

Kim Min Seok

Jméno postavy: Kim Min Seok Přezdívka: Xiumin Skupina: EXO Věk: 24 let Postavení v gangu + Gang:  Poslíček gangu - Munjeong Sexuální orientace: demisexuál Povaha postavy: Klidná osoba hledící si vlastních problémů a vyhýbající se těm cizím. Veškeré záležitosti týkající se jeho života si zásadně řeší sám a velice nerad za těchto okolností přijímá pomoc od druhých. Necítí potřebu postavit se za druhé, pokud mu za to není slíbená dostatečná odměna, která by vyvážila potencionální nepříjemnosti. Váží slova, tudíž nikdy neřekne více, než by měl. Preferuje poslouchání, a když není nic, co si s druhým slovně vyměnit, je většinou tím, kdo setkání ukončuje. Jeho humor je specifický. Ne každý se dovede tomuto vkusu přizpůsobit, ale také na světě nechodí mnoho lidí, s nimiž by měl zájem se zasmát. Za jediné skutečné přátele považuje sarkasmus a ironii. Své názory se neobtěžuje měnit podle toho, kdo vedle něj právě stojí, na druhou stranu si dává záležet, aby prostřednictvím vlastních poznatků toho na sebe příliš neprozradil. Lidem ze svého života před vstupem do gangu se vyhýbá, avšak když zapadají do jeho plánu, rád je využije. Otázky na svou minulost vždy nasměruje jiným směrem. Příběh postavy: Poslední den starého a první den nového života se mu zaryl do paměti tak silně, že ho nešlo z hlavy dostat žádnými jindy osvědčenými triky.  Mohl zaměstnávat svou mysl celý den, avšak vzpomínky jej lstivě dostihly ve snech. V době, kdy se jim nemohl bránit a jako zajatec emocí patřících minulosti byl nucen si všechno prožívat znova. Nevadilo, když se uprostřed noci prudkým trhnutím probudil, jen co znova usnul, příběh pokračoval dál, jako by se nikdy nepřerušil. Do otcovy kanceláře jej nevozili často, ve většině případů se policejním autem svezl až k rodinnému domu v dobré čtvrti, kde podle reklam slunce pomalu nezapadá, a všichni jsou na sebe milí, přímo do náruče své matky, kde jej však nečekalo láskyplné objetí, ale mluvení do duše, jen co se dveře zavřely. Neuměla jej uhodit, proto mluvila více, než bylo třeba. Opakovala stejné fráze, snažila se hrát na city, jenomže to fungovalo na začátku, kdy se ještě dokázal cítit provinile. Na tvrdou výchovu obnášející výchovné rány byl otec, avšak kvůli práci věčně mimo dům jako hrozba působil minimálně. Věděl, jak to chodí. Těsně po zastavení auta si sám otevřel dveře ještě dříve, než mu je strážník stihl otevřít. Nesnášel pomoc druhých, obzvláště v situacích dotýkajících se jeho důstojnosti. Vyšel po schodech kolem ochranky státní budovy, bez jediného zaváhání prošel spletitými chodbami matoucí dokonce některé novější zaměstnance, zaklepal, a protože od sekretářky věděl, že je sám, na odpověď nečekal a rovnou vstoupil. „Pamatuji si, že jsme tě s matkou učili klepat..“  Zavrčel podrážděně starší muž topící se v dokumentech s razítky řadícími kopu papírů do důvěrných spisů. Za pouhé tři roky ve funkci pod tíhou stresu a zodpovědnosti vzhledově neskutečně zestárnul.

„Nemůžeme to uspíšit? Nechci tady být moc dlouho..“ Nikdy se v jeho kanceláři necítil útulně. Opovrhoval politikou a vším s ní spojeným. Podle něj se většina vlády sestavila z podlých hrabivých imbecilů a podle toho vypadal i stav země. Tolik projevů opěvujících demokracii jim prošlo pod rukama, tolik přísah se převalilo přes nestydaté jazyky, ale stačilo se podívat z okna a i ten nejpomalejší člověk by uviděl, že něco není v pořádku. Stačilo si koupit noviny, zapnout internet. Všechna média bila na poplach a předem občany připravovala na to, co politici jako realitu odmítali připustit a místo přiznání vlastních přešlapů a následné nápravy varovné signály shazovali a naivky utvrzovali v sebeklamu. Zhluboka se nadechl, když muž vstal od stolu. Bouřil se, ale kousek respektu v něm zůstalo. Ne však k ministrovi obrany zatínajícímu ruce v pěst, nýbrž otci, kterým muž pro něj kdysi býval. Zatnul zuby, nikdy nedával najevo, jak jej fyzické tresty bolí. Tím by přiznal porážku. „Já tě nechápu, Minseoku. Kolikrát si tímhle budeme muset projít. Kolikrát si JÁ tím budu muset projít, než dostaneš konečně rozum? K čemu ti jsou dobré známky, když sotva vlezeš na ulici, už je problém? Umíš si alespoň jen představit, jak se ztrapňuješ? Jak ztrapňuješ mě i matku a všechno, co naše rodina představuje? Dělá ti to dobře? Kdo si myslíš, že tě zaměstná s takovým chováním? Já? O tom raději ani neuvažuj, chlapče.“ Pustil synovy vlasy a neodpustil si ještě jeden pohlavek. V porovnání se začátky změknul. Bití pamatoval bolestivější, anebo si na to jen navykl.

„Jak já ztrapňuju tebe? Dovedeš si ty představit, co mi ta tvoje reputace dělá? Jak se stydím komukoli jen naznačit, co je můj otec zač? Kolik blbých keců jsem si vyslechl kvůli těm vaším taškařicím, o kterých se nikomu nesmíte svěřovat, ale celý svět to má na dlani jako telenovelu? Jak se stydím, že jsem vůbec tvůj syn?!“ Mlaskavá rána se rozezněla celou místností. Nic horšího mu nemohl udělat. Doma možná, ale ne v práci, kde musel řešit skutečného nepřítele. Vzdorovitě natočil hlavu zpět k němu tváří v tvář a zamračil se. Byli si podobní. Jako by se díval do zrcadla odhalujícího jeho budoucí vzhled, avšak vzhledem to končilo. Dávno nesdíleli stejné názory, či jen obyčejné zájmy. Dávno si byli více cizí, než člověk byl s ostatními lidmi na ulici.

„Ty malý blbečku. Přečteš si něco v naoko aktuálních učebnicích, nebo levných plátcích publikujících všechno bez ohledu na to, jestli je to pravda, jen když jim z toho jdou prachy přímo do kapsy, a myslíš si, že mě tady budeš poučovat. O válce víš, hovno, synku. Tohle nejsou diskuzní soutěže mladých rádoby politologů, ale skutečný boj, který prohrajeme, pokud v našich řadách budou přibývat takoví jako ty. Ne všechno jde vyřešit u blbé večeře při svíčkách a hádej proč. Protože ještě před tímhle bordelem jsme to zkoušeli. Všichni a stejně z toho nic nebylo. Chceš se postavit proti úplně celé vládě, proč se nepřidáš k druhé straně? Protože by tě odpráskli na místě. Místo toho, abys alespoň držel hubu a krok, když už nejsi schopen přijmout fakta, tak moji komplikovanou situaci děláš ještě horší. Já nemám čas řešit problémy fracka, u kterého naše výchova selhala, Minseoku. Venku umírají lidí a ty nejsi jejich velitelem. Tobě podřízení neubydou. Ty nebudeš vyřizovat jejich pohřby a zprávy rodinám. Rozuměli jsme si? Už nežádám, ale oznamuju ti, abys tohle bral jako poslední varování. Více času na tebe nemám. Běž domů za matkou a vzpamatuj se. Jediné, čemu paradoxně vděčíš za to, že netrávíš dny na ulici s kufrem a oznámením o vydědění, je tahle válka. Teď mi jdi z očí.“ Poslední větu pronesl tak znechuceně, jak uměl jen on. Vrátil se za svůj stůl, kde dosedl do širokého křesla a zvedl pohled k nažloutlé složce s kulatým razítkem shodujícím se s ostatními na papírech všude kolem něj, která přistála přímo před jeho nosem. Nepotřeboval číst název, takovou barvu měla jen jedna složka, kterou vlastnil. Ta, která se z jeho kanceláře směla vynášet pouze ve výjimečných případech. „Kde jsi-..“

„Nejsem si úplně jistý, kdo preferuje boční příjmy, ale raději se budu trmácet s kufrem po ulici, než věřit lháři, který si už nepamatuje, proč tuhle pozici bral.“ Bez dalších slov se otočil a rychlým krokem odešel. Nesnažil se vnímat otcovy pokřiky, aby se vrátil. Neslyšel na výhružky, zabouchl před nimi dveře a šel. Auto překvapivě stále čekalo. I oni si pamatovali, že konverzace mezi otcem a synem v jejich rodině nebývají dlouhé. Přemýšlel, že se jim vyhne a rozběhne se domů po svých, to však zavrhl. Riskoval, že otec zavolá a auto se nepohne z místa, jenomže pěšky by cesta trvala zatraceně dlouho a on chtěl klid. Chtěl se zavřít do pokoje, počkat, až matku omrzí lomcování rukama nad jeho chováním a bude se moct na chvíli vrátit do tak normálního života, jaký jen student během válečného stavu může mít. Nepřemýšlet o skutečném názoru na otce, jež se s povýšením kompletně změnil, ani o budoucnosti, pokud se válka potáhne ještě několik měsíců. Na roky nespoléhal, dnešní vybavení armád zvládlo za několik týdnů tolik, co kdysi trvalo několik let.

Matka doma čekala u dveří. Volal jí, jak jinak. Nestavěl a neposlouchal neměnící se monolog, rovnou od dveří zamířil do prvního patra a zamkl se v pokoji. Neotevíral, neslyšel na úplatky v podobě jídla, ani slibů, že o dnešním výstupu nebudou mluvit. Sliby nestačili a nebylo to pouze o matce. V prvé řadě musel vychladnout on, protože ona si nezasloužila, aby si na ní vybil zbytky přechovávané zlosti. Byla dobrou matkou. Někdy příliš starostlivou, ale která taková nebyla. Trucovat vydržel do večera. Převlečen do pyžama potichu odemkl a váhavě bral schod po schodu do přízemí. Mlčky se posadil k matce a stejně jako ona tupě zíral před sebe. Ani jeden nechtěl začít. První nepříjemné mlčení vzdala matka. Pokaždé to tak bylo. Pokoukl po ní, jakmile zaregistroval, že se k němu otočila a zhluboka si povzdechl. Neměl zájem poslouchat, jak jej brání. Jako manželka se cítila být povinná tohle pro svého muže udělat, avšak slova nedopadla na úrodnou půdu. Nepřerušoval ji, nechal ji domluvit do konce a na otázku, zda se napraví, ledabyle pokrčil rameny. Oba znali odpověď. Vztah s jejich otcem se nedal tak lehce napravit, protože už téměř nebylo co zpravovat.  Netušil, jak se do takové situace dostal, ale zbytek večera strávil posloucháním matčiných rad a představ o tom, jak by po válce mohli zase fungovat jako skutečná rodina. Na myšlenku prohry nepomýšlela. Věřila ve schopnost armády a jejích nadřízených. Vlastenka stojící za národem v dobrém i zlém. Něco jej přeci jen donutilo přemýšlet. Ne natolik, aby vzal všechna špatná slova zpět, ale chytrými poznámkami mu nasadila brouka do hlavy. Na přemýšlení začínalo být pozdě, proto se v rozhodování neunáhloval a s přáním na dobrou noc se vrátil do pokoje. Ráno moudřejší večera. Kdyby ale tušil, do jakého rána se probudí a mnozí už ani to, mnoho věci by udělal jinak. Sirény prořízly klidnou tichou noc. Nestihly odvést stoprocentní práci, avšak tu základní ano. Prudce se posadil a ještě rozmazaným pohledem zamžoural k oknům. To už se z přízemí ozýval sílící křik matky, která vpadla do jeho pokoje a vyděšeně mumlala jeden pokyn přes druhý. Na mužský hlas ujišťující všechny své posluchače o zkoušce sirén nikdo nečekal. Náhle v plné síle stiskl matčinu ruku pevněji a táhl ji s sebou do sklepa do úkrytu. Na ulici se rozrůstala panika. Jekot, zoufalé volání příbuzných a popohánění k přidání do tempa je provázeli celou cestu do malé komůrky předělané na provizorní bunkr. Křik brzy nahradily zlověstné dunivé rány. Zacpal si uši, ale i tak je slyšel. Tak blízko fronty se nikdy nenacházel. Poprvé ucítil, jaké to je mít skutečný strach. Vše se chvělo. Ve tmě se nemělo cenu rozhlížet do stran, zbývalo jen čekat, zda jsou na konci své životní cesty, nebo se stane zázrak a přežijí. Skrývání nebralo konce stejně jako svrhávání bomb. V hlavě mu hučelo a v uších pískalo. Pamatoval si, že se schovávají v úkrytu, ale v jiných ohledech byl zcela dezorientovaný. Neuvědomoval si, že rány, které slyší, už dávno dozněly a noc se nořila opět do ticha. Nenapadlo jej zkusit otevřít vrata. Ujistit se, že nejsou uvěznění, či se starat o přísun kyslíku. Ztuhle seděl s rukama křečovitě přitisklýma na uších a tváří mezi koleny. Někdo jej chytil za rameno. Klepal mu na něj, tahal za svrchní část pyžama, ale to vnímal jako by z dálky. Teprve silné škubnutí jej vrátilo do reality. Přimhouřil oči a odvrátil pohled od proužku světla prostupujícím škvírou v poničeném pantu dveří. Otočil se na úděsem pobledlou ženu se zaschlými stopami slz na tvářích. Trvalo to tak dlouho, že v pláči nedokázala déle pokračovat. Oči byly přetížené, červené, opuchlé. Společnými silami se dostali ven. Tam, kde stál jejich dům, zbyly holé základy a okolí nevypadalo o nic lépe. Musel se posadit. Roztřesená kolena nezvládala unést jeho váhu. Otupěle si prohlížel kusy dřeva a předmětů nejasného původu. Z překrásné ulice pyšnící se drahými vilami a dobře udržovanou zelení zbylo smetiště a kus od něj obrovský kouřící kráter. Neslyšel matčin pláč, zvedl a rozběhl se za stoupajícím dýmem, kolem kterého stálo několik sousedů. Ty ve všem tom zmatku nepoznával.  Byl obrovský a hluboký. Dopadnout bomba jen o trochu blíže jejich domu, nepomohl by ani bunkr. Neměli odvahu do kráteru vstupovat, většina se stejně jako on vrátila ke svým příbuzným. Nebylo koho zavolat, kam jít. Na místě se rozhostil zmatek. Jedni panikařili, druzí tiše seděli na zbytcích svého domova a čekali na pomoc, o které nevěděli, zda přijde. Co se stalo, jak velkou rozlohu výbuchy pokryly, zda přijde druhá vlna. Neexistoval zdroj schopný tyto otázky zodpovědět. Seděl vedle matky. Stejně jako když si povídali na gauči, akorát teď seděli na zemi. Špinaví a skleslí. Utrpěla větší psychicky šok než on. Neustále opakovala něco o svém manželovi, pak náhle o raketách a ještě než větu dořekla, týkala se dalšího tématu. Její mumlání jej znepokojovalo, proto rozhodl, že se dají do pohybu. Více ztratit nemohli, tak proč zůstávat někde, kde nikdo neví, zda se tam vyplatí někoho posílat. Rozechvělou ženu musel doslova táhnout. Často se zastavovala a propukala v usedavý pláč, což je samozřejmě v postupu zdržovalo. Kdyby to byl kdokoli jiný, nechal by ji osudu a šel sám. Pokračovali v cestě směrem do centra. Míjeli zraněné i mrtvé, ale zastávky nepovoloval. Měli dost vlastních problému, ani jeden z nich nebyl medik, nemohli jim pomoct. Náhoda tomu chtěla, že narazili na poměrně větší skupinu lidí, v jejímž středě dva lidé obvazovali zraněným rány. Přestože je mezi sebe nemuseli přijmout, okamžitě je zavolali k sobě. Narazili na ty správné. Přečkali další neúnosné minuty do příchodu skutečné záchrany. Provizorní stanoviště fungující jako tábor první pomoci nebylo nic moc. Špíně a špatné dýchatelnosti nešlo uniknout, zato kolem pobíhalo pár vyvolených, kteří věděli, co dělají. Vyčkával na jakékoli zprávy od otce. Ten se musel zajímat, kam bomby dopadly, jenomže s každým dnem jeho víra ve znovu setkání slábla. Z přechodného útočiště se stal domov. Lidé si v nouzi vždy dovedli poradit, ale na povrch se dostával nový problém – hlad. Seskupilo se jich příliš mnoho a rozesílané balíčky nestačily. Obě nohy i ruce měl zdravé, musel se ujmout role živitele. Podnikal tedy výpravy po městě. K průzkumu jej netáhl pouze hlad, ale i zvědavost. Kolik toho nepřátele stihli zničit, to zůstával rozum stát. Míval období, kdy narazil na něco poživatelného, ale byly i takové, kdy se vracel s prázdnou a ještě byl rád, že trefil zpátky. Nehrál si na přehnaného lidumila. Potkával cizí stejně zbídačené lidi ovšem pravděpodobně z jiných stanovišť a s těmi se nebál o jídlo ani prát. Jedna podobná výtržnost se mu málem stala osudnou, když poměrně urostlému muži přímo pod nosem vyfoukl tašku s několika konzervami zaházenou cihlami a zdivem. Utíkal dobrých několik bloků, pak si ale vybral špatnou odbočku a skončil ve slepé uličce. Mohl přeskočit polorozpadlý plot a zkusit štěstí, ale poslední dny bez pořádného přísunu potravy si vybraly svou daň. Lapaje po dechu se svezl podél zdi na zem a se vzdorovitým pohledem přitiskl děravou tašku k sobě. Připraven na výprask dostal něco zcela jiného. Nejen že sklidil pochvalu za obdivuhodnou rychlost vzhledem ke svému věku, ale za podmínky, že bude muset projít několika ověřovacími testy i nabídku práce. Slýchával o verbířích zmatených osamělých lidí, po nichž se slehla zem a byli buď prodáni, nebo využívání na nelidské práce, ale byly to domněnky těch, jejichž jedinou prací bylo sezení na troskách svých příbytků a vymýšlení historek, které by je přesvědčily, že stále mohlo být hůř. Nevěřil muži před sebou a on si toho byl dobře vědom, proto se domluvili na úkolech. Každý den jeden. Každý den těžší. Odměna – jídlo. S tak silnou motivací na dohodu přistoupil nemaje představu, do čeho se skutečně pustil, dělal vše, co mu cizinec zadával do doby, než mu začal trochu věřit a přistoupil na schůzku na jím zvoleném místě. Poprvé se dozvěděl, pro koho celou dobu pracoval a překvapivě jej to neděsilo. Cítil, že nebyl v pozici, kdy by byl strach oprávněný. Plnil příkazy, neměl zpoždění a druhá strana odcházela vždy spokojená. Schůzka rozhodně nebyla konečným bodem jeho přijetí do poměrně rozrostlého gangu, ale nabídla mu možnost začít znova. Neptali se na jeho minulost, zázemí, rodinné vazby. Nezajímalo je to. Zajímal je jen on a co jim může nabídnout, a taková nabídka se neodmítala.

[zrzatybatole]

párové problémy

Sexuální výchova. Stoprocentně nejvíce oceňované hodiny všech pubertálních, hormony překypujících, výrostků. Hodiny, o kterých se tradují legendy a je to jeden z mála důvodů, který malý studenty základních a středních škol motivují chodit do vzdělávacích ústavů, protože jednou tyhle chvíle přijdou. Mě sexuální výchova minula, protože naše škola nabízela pouze studium pohlavní soustavy člověka v rámci biologie třetího ročníku. Ale i v těchto časových dotacích byly taje rozmnožování poodkryty.

Existuje několik způsobů, jak se vyvarovat nechtěnýmu vetřelci. Ale současná osvěta ohledně hormonálních možností tohle množství činí mnohem menším. Protože pokud se máte aspoň trochu rády, tyhle malý odporný lentilky do svýho jídelníčku zařazovat nebudete. A nenecháte si zavést ani hormonální samokrmič na pět let, protože to vaše tělíčko mění stejně.

Ano, můžete namítat, že existují i nehormonální možnosti proti březosti. Třeba takový ty špunty, co vás ucpou, ale riziko lidské chyby při manipulaci je stejně velký, jako riziko lidský chyby, když v letadle přestanou fungovat všechny přístroje.

Záměrně jsem nechala kondom až na tento odstavec. To, že sex s random člověkem bez gumy je špatnej, víme asi všichni a není třeba to více rozebírat. Šprcka je fakt jednoduchý řešení, který chrání nejenom před vrhem mláďat, ale taky nevyžádanýma dárečkama, který se můžou objevit pár týdnů po šuku. Ale pokud máte stalýho partnera, což určitě máte, protože nejste žádný děvky a kurevníci, stává se latexová ponožka krajně nepříjemnou.

Takže ruku na srdce, hodně párů se uchýlí k takzvané přerušované souloži. Přerušovaná soulož není antikoncepce, ale spíše taková ruská ruleta. Hra plná adrenalinu a očekávání, zda přijdou další měsíc ony nechvalně známé ženské dny. Přišly, tentokrát to vyšlo.

Občas se ale stane, že nepřijdou. Ano, možná jste březí. Ale všichni víme, co stres dokáže udělat v těle za koktejl, takže je stále naděje, že to vyšlo i tentokrát. Příliv zvyšujícího se stresu okolnosti moc neulehčuje, takže dříve či později přichází takový pomocník, který by měl tohle dilema “jsem v tom nebo ne”, rozseknout. Těhotenský test.

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že domácnosti, který obývají ženy, skrývají zásoby těhotenských testů. Různý značky, kvůli spolehlivosti. A pravidelně se tahle zásoba tenčí, protože každej měsíc není posvícení. Psychický zhroucení, kontrola stavu účtu, protože děti nebo potraty nejsou zadarmo, vsugerování příznaků těhotenství včetně ranní nevolnosti. Ale pak se tam ukáže ta jedna čárka a něco ve vás se vyklidní. Ne moc, ale tyhle testy jsou přeci léty prověřená tradice a dosáhly takových kvalit, že jsou neomylné. Musí být.

Ano, je to nezodpovědný chování nezodpovědnejch debilů, ale když přijde na věc, není čas ztrácet čas. Ještě že máme ty postinory.

[epiderma-blog]

Sexuální výchova v Polsku: sklenka vody místo antikoncepce. Osvětu šíří youtuberka

Sexuální výchova v Polsku: sklenka vody místo antikoncepce. Osvětu šíří youtuberka

Sexuální výchova v polských školách je od letošního školního roku ještě konzervativnější než dříve. Reforma školství změnila osnovy. Některá témata by se už měla probírat jen mezi dětmi a rodiči. Dospívající v Polsku jsou ale často odkázaní jen na informace z internetu. Narazit tam mohou na pochybné zdroje, ale také na youtuberku Natalii Trybusovou, která se snaží chybějící sexuální výchovu ve…

[sherlock-hezky-cesky]

Mystery a romance (Čtyři linie seriálu Sherlock)

napsala archipelagoarchaea dne 29. 1. 2015

přeložila: Josie

korekce: Štefka

.

(pozn. překladatelky: Pojem „mystery“ je zde použit jako název žánru, jehož jedním podžánrem je detektivní příběh. Protože pro něj v češtině není ekvivalent a protože od sebe tyto dva žánry chceme odlišit, rozhodly jsme se ponechat anglický výraz. „Mystery“ doslova znamená „záhada“. Stejně tak jsme se rozhodly ponechat výraz „romance“, v textu je tedy použit ve svém přeneseném významu, nikoli ve smyslu původního literárního žánru.)

[22. 11. 2015: Značně editováno kvůli srozumitelnosti, ale řekla bych, že význam zůstal zachován.]

Tohle je, pro nedostatek lepšího termínu, můj opus magnum. Je docela dlouhý, takže se asi nejsnáze čte spíš na AO3 než tady. Přestože mám několik kratších a více čtených analýz, touhle jsem si nejvíc jista (alespoň co se všeobecných tvrzení týče). Začalo to jako pokus popsat můj názor na to, jak struktura BBC Sherlocka ukazuje na eventuální kanonický Johnlock, jenže během zkoumání struktury tří dějství a milostných dějových linií jsem toho našla mnohem víc, než jsem čekala. Jmenovitě to, že BBC Sherlock strukturu tří dějství sleduje velmi přesně – a to dvojím způsobem.

Rozdělila jsem to do dvou částí: Charakterizace a romance, kde zavádím obecně uznávané termíny používané při popisování vývojových linií postav a aplikuji je na Johna a Sherlocka, a Struktura a linie, kde popisuji strukturu tří dějství a jak se ta vztahuje na BBC Sherlocka.

Tolikrát jsem to celé procházela s mild-lunacy, včetně beta čtení, že si nejspíš zaslouží druhé autorství nebo tak něco. ♡

.

Charakterizace a romance

Analýzou postav se moc zabývat nebudu, protože by ubírala na pointě, tak prosím vezměte na vědomí, že abyste mě snáze sledovali, používám zjednodušené popisy osobností. Je to samozřejmě značně komplexnější, než kam já mohu zajít, aniž by to moje tvrzení učinilo nejasným (ačkoli ne natolik, aby na něm ubíralo). Na začátku projdu některé základní koncepty vývojových linií postavy, protože ty budou pro pochopení struktury nezbytné (z Univerzity fikce od Janice Hardy):

Tužba či Potřeba: To, po čem postava v příběhu touží či co potřebuje

Hague tužbu popisuje jako touhu, které si postava je vědoma, kterou si přeje a kterou by mohla změnit, pokud by začala jednat, což ale postava nikdy neudělá. Potřeba je to, co jí zlepší život, ale o čem postava zatím netuší, že potřebuje. Nedokáže poznat, co jí „chybí“, ačkoli ví, že něco skutečně chybí, což ji činí nešťastnou.

[x]

Takže u Sherlocka máme Potřebu, kterou nerozpoznává: potřebu integrovat tělo a mysl ve snaze dosáhnout milujícího vztahu a zdravého životního stylu, spíše než potlačování podstatných částí svého fyzického a emočního já za účelem ochránit svou schopnost racionálního myšlení.

Zranění: Předešlé zranění či ublížení, které je současným nezhojeným zdrojem bolesti

Řekněme dosavadní příběh postavy? Něco špatného, co se stalo v protagonistově minulosti, co ho zasáhlo natolik silně, že ho to formovalo jako člověka, a co dodnes ovlivňuje jeho rozhodnutí i činy. To je motivace postavy.

[x]

Zranění může být obecné, jako výchova, nebo specifické, jako traumatický omyl. Autor zranění znát musí kvůli ucelenosti (nebo alespoň jeho původ), ale publiku, aby pochopilo, může být zranění prezentováno třeba v maličkých záblescích, dokud publikum nějaké vůbec dostane. V Sherlockově případě máme několik náznaků: historky Sebastiana Wilkese o tom, jak byl Sherlock na univerzitě neohrabaný a jak ho všichni nesnášeli, Mycroftovy narážky na jejich údajně osamělé dětství i na jeho vlastní vliv a vágní zmínky o Rudovousovi, údajně milovaném rodinném psu.

Přesvědčení: O čem je postava kvůli zranění přesvědčená. Jak to utváří její pohled na svět

Teď mluvíme o filtrování skrz úhly pohledu. Ať už se vašemu protagonistovi přihodilo cokoli, to, co ho utvářelo, bylo tak silné, že mu to vytvořilo celý názorový systém. A to je filtr, skrz který se protagonista dívá na svět. Jeho dřívější zkušenost (zranění) mu zkresluje pohled na jeho nynější život. Na základě tohoto přesvědčení a pod jeho vlivem se bude rozhodovat.

[x]

Tohle je jednoduché. Sherlock věří tomu, že „sentiment je chemická vada na straně poražených“. Emoce, a zejména milostné city, jsou destruktivní síla a přijmout je do života by zničilo Sherlockovy intelektuální vlohy a vystavilo ho riziku závažného utrpení, a ani by to za to pořádně nestálo. Sherlock pohlíží na zažívání jako na překážku v přemýšlení a celkově se tělesným potřebám vyhýbá, jak to jen jde. Podle všeho se také považuje za někoho, koho nemůže mít nikdo rád, jak je vidno z jeho překvapení, že se o něj Molly (nebo vůbec někdo) doopravdy zajímá.

Strach: Čeho se postava emočně děsí; nějaké opakované prožití bolesti ze zranění

Jinak řečeno „co je v sázce“. V mnoha vnitřních konfliktech je to ta obtížná část, protože ne vždy je jasné, co je v sázce. Tohle vám pomůže si ujasnit, co se protagonista bojí, že znovu zažije. Udělá cokoli, jen aby tomu zabránil.

[x]

Jami Gold pro nás má pár nápadů ohledně strachu v romanci:

Počkat… Naši silní hrdinové a hrdinky začínají tak, že žijí ve strachu? Jo. Možná se bojí, že jejich tajemství vypluje na povrch, možná se bojí, že ztratí kontrolu (často nad svými emocemi), možná se bojí odmítnutí. Všichni se něčeho bojíme a stejně tak i naše postavy.

[x]

Ehm. Sherlock se bojí, že ztratí kontrolu nad svými emocemi – čímž bude chybovat – a že ho výsměch a odmítnutí ostatních zraní:

SHERLOCK: Vždycky jsem si dokázal udržet odstup… (zase si lokne ze sklenice)… izolovat se od… pocitů. Ale jak vidíš…

(Zdvihne skleničku a zlostně se dívá na svou třesoucí se ruku.)

SHERLOCK: … tělo mě zrazuje. Zajímavé, že ano? Emoce. (Praští sklenicí o stůl.) Škrábanec na objektivu, vada na kráse.

[x]

Zajímavé, že použije slovo „emoce“, když podle kontextu mluví o tom, že pochybuje o vlastních smyslech. (Nápověda: je to záměrně.) Bojí se také, že ztratí pevnou kontrolu nad svým tělem a tělesnými funkcemi, že ho jeho tělo „zrazuje“. (Všimněte si, že tělesné potřeby jako hlad jsou v seriálu hojně používány jako metafory pro sexuální přitažlivost, takže tady jde zhruba o totéž.) Což vede k rozvoji jeho Identity.

Identita: Falešné já, které postava prezentuje světu. Emoční zbroj, která chrání před strachem, vytvořena přesvědčením, jež vzniklo ze zranění

Tady začíná ta pravá zábava. Identita postavy (sic) je to, co postava chce, aby všichni viděli. (…) Je to zeď, kterou si postava vystavěla, aby ostatním zabránila vidět její skutečné já, toho, komu bylo tak dávno ublíženo a kdo onu bolest pořád cítí. Jak se postava prezentuje světu.

[x]

Sherlock si staví fasádu samozvaného „vysoce funkčního sociopata“. Sobě i světu tvrdí, že nemá žádné emoce, které by se daly zmanipulovat či zranit, a že má nad svým tělem naprostou kontrolu. Je jeden velký chytrý mozek a zbytek je „jenom transport“. Všimněte si, že postava často věří, že Identita je její pravé já, přestože tomu tak není. Tady je pro nás u vývojové linie jeho postavy výchozí bod. Pamatujte, že Sherlockovým problémem je nějaká potřeba, proto se s nedostatkem vypořádává pomocí drog, včetně nikotinu.

Podstata: Co leží pod vší tou emoční zbrojí. Skutečné já

A dostáváme se k cílové čáře vývojové linie postavy. Tohle je ten člověk, jakým postava doopravdy je nebo si přeje být. Díky všemu, co zažije během příběhu, přijde na to, kým je. Na konci pak učiní rozhodnutí / uvědomí si to / postupně to akceptuje a jedná takovým způsobem, jaký jí umožní vyhrát. (Přijetí své podstaty postavě často umožní uvědomit si onen dílek zápletky potřebný k tomu, aby postava ve vyvrcholení zvítězila, takže tahle část je úzce spojená s dějovou linií.)

[x]

A tady máme cíl naší vývojové linie. Pro Sherlocka je to hluboce citový muž, který je nejenom schopen lásky, ale je také schopen bezpečně sjednotit svou mysl s onou nepořádnou součástí lidství: láskou, sexem, hladem apod.[1] Ještě k tomu nedošlo – nejsme ještě na konci –, ale na konci své linie se naučí akceptovat svou Podstatu a odmítne Identitu, aniž by zničil svou schopnost „ryzího chladného rozumu“, což bude pravděpodobně klíčové k porážce Moriartyho.

Dopídit se Sherlockovy vývojové linie je ovšem snadné. Když po někom budete chtít, aby v tomhle seriálu popsal vývojovou linii nějaké postavy, vybere si pravděpodobně právě Sherlockovu. Pro případ, že bychom nedávali pozor, nám seriál pořád vtlouká do hlavy:

LESTRADE: A protože Sherlock Holmes je ohromný člověk. A myslím, že jednoho dne, když budeme mít opravdu velké štěstí, by mohl být i dobrý člověk.

[x]

Lidé mají totiž tendenci na Sherlocka pohlížet jako na součást dlouhodobé vývojové linie a na Johna jako na víceméně statickou postavu. A to je chyba. Ta rafinovanější vývojová linie je ta Johnova, což není překvapivé vzhledem k tomu, že je silně spojena s dosti mlhavou milostnou linií, nicméně rozhodně přítomna je. A také být musí, jinak by to nebyla romance.

Jedním z důvodů, proč je Johnova linie mnohem obtížnější, je to, že zatímco Sherlockova linie je jejich láskou poháněna, Johnova je jí definována. Odeberte romanci a ona láska ztratí jednu dimenzi – všechno to napětí, nedorozumění a nedůvěra bez romantické přitažlivosti nedává smysl. Kromě toho, že je Johnova linie zamlžená takovým milostným rozptylováním jako jsou Irene a Mary (a občas Molly), ji také komplikuje deprese (po Johnově propuštění z armády a po Sherlockově smrti) stejně jako používání metaforických zástupců jako je „tradice“, které technicky vzato nejsou v rozporu s jeho Podstatou, ale přesto reprezentují jeho Identitu.

Johnova Potřeba/Tužba

John má ve své linii dva aspekty: svou Potřebu dobrodružství a užitku a svou Tužbu po Sherlockovi. Potřeba je adresována mnohem otevřeněji (Studie v růžové):

M: Vaše terapeutka si myslí, že je to post-traumatická stresová porucha. Myslí si, že vás pronásledují vzpomínky na vaši službu v armádě.

(John sebou skoro trhne, když na něj muž přesně chrlí tahle fakta. Pohled upírá před sebe a ve tváři mu několikrát zacuká.)

JOHN (naštvaný a rozrušený): Kdo sakra jste? Jak to víte?

M: Vyhoďte ji. Pochopila to špatně. Právě teď jste ve stresu a vaše ruka je dokonale jistá.

(John se na okamžik podívá dolů na svou ruku, pak zase zírá před sebe, obličej má napjatý a snaží se udržet svůj hněv na uzdě.)

M: Nejste pronásledovaný válkou, doktore Watsone… stýská se vám po ní.

[x]

V tom samém rozhovoru, odkaz na jeho Tužbu:

M: V jakém vztahu jste se Sherlockem Holmesem?

JOHN: V žádném. Stěží ho znám. Potkal jsem ho…

(Zamyšleně se podívá stranou, pak vypadá překvapeně, jako by si doteď neuvědomil, jak málo času uběhlo.)

JOHN: … včera.

M: A už jste se k sobě nastěhovali a řešíte spolu zločiny. Máme na konci týdne očekávat svatební oznámení?

[x]

Mycroft (kterého hraje jeden z tvůrců seriálu) má Johna rozhodně prokouknutého. Tyhle poznámky dále podporuje rozhovor u Angela, během něhož se John až tuze zajímá o Sherlockův milostný život, i konec epizody:

SHERLOCK: Jsi v pořádku?

JOHN: Ano, jasně že jsem v pořádku.

SHERLOCK: No právě jsi zabil člověka.

JOHN: Ano…

(Odmlčí se. Sherlock ho pořád pozorně sleduje.)

JOHN: Ale nebyl to moc hodný člověk.

(…)

SHERLOCK: Večeře?

JOHN: Umírám hlady.

[x]

Jestli si říkáte, proč tyhle specifické citace označuji za romantické, tady je Skandál v Belgravii, který mnoho diváků mylně uvedl v přesvědčení, že jde o milostný příběh mezi Sherlockem a Irene:

SHERLOCK: Jste velmi klidná.

(Irene se na něj bezvýrazně podívá.)

SHERLOCK: Vaše past právě někoho zabila.

IRENE: Jinak by on zabil mě. Byla to předem naplánovaná sebeobrana.

[x]

Všimněte si, že Irene v tomto srovnání prohrála; John chránil Sherlocka před sériovým vrahem a způsobenou smrt přejde jako nutnost. Čekal, Sherlockými slovy, „dokud [Sherlock] nebyl v bezprostředním nebezpečí, takže má silné morální zásady.“ Zatímco Irene smrt člověka zabitého jejím zařízením přejde, protože z ní těžila ona. Co záleží na tom, že to John byl ten v bezprostředním nebezpečí.[2] To ona také používá „večeři“ jako metaforu pro romantický/sexuální zájem:

IRENE: „Dobré ráno.“ „Líbí se mi vaše směšná čepice.“ „Dnes večer je mi smutno. Zajdeme na večeři.“ …

(John se na ni polekaně podívá.)

IRENE: … „Ve zprávách vypadáte rajcovně. Zajdeme na večeři.“ „Nemám hlad, zajdeme na večeři.“

[x]

Což se Johnovi nelíbí:

JOHN: Vy jste… flirtovala s Sherlockem Holmesem?

[x]

Johnovo Zranění

Pokročíme dál. Johnovo Zranění je jeho propuštění z armády, jež jeho život připravilo o smysl a mohlo ho stát i lásku (na Sholtovi mu zjevně hluboce záleží), a také jeho rodinná historie, zvláště s jeho sestrou Harry, kterou podle všeho považuje za emočně nedůvěryhodnou:

MIKE: Harry nemůže pomoct?

JOHN (sarkasticky): Jo, to určitě!

[x]

A:

MARY: Co Harry?

JOHN: Ne. Neukázala se.

MARY: Miláčku, to mě mrzí.

JOHN: Asi to bylo k ničemu, zvát ji. A stejně, pití zadarmo – to by nedopadlo dobře.

[x]

John lidem zcela zjevně se svými emocemi nedůvěřuje snadno:

JOHN (ukazuje na blok, co má Ella na klíně): Právě jste napsala „stále problémy s důvěrou“.

ELLA: A vy čtete moje poznámky vzhůru nohama. Chápete, co tím myslím?

[x]

Johnovo Přesvědčení

Jeho Přesvědčení tedy je, že lidé jsou emočně nedůvěryhodní, a když jim dáte příležitost, tak vás zklamou, a že otevřít se emočně znamená velký risk s malým ziskem. Jeho Strach je dvojí: bojí se toho, že by byl k ničemu (jako když ho propustili z armády nebo když ho Sherlock vynechal z nebezpečných případů), a bojí se být citově zranitelný. Jeho Identita se tudíž za každou cenu vyhýbá tomu, že by se emočně otevřel, a to až do té míry, že vysloveně lže.

ELLA: Jak vám jde blog?

JOHN: Jo, dobře. (Nešikovně si odkašle.) Moc dobře.

ELLA: Nenapsal jste ani slovo, že ne?

[x]

Johnova Identita

John ve své Identitě říká to, co je potřeba, aby se vyhnul konfliktu a nechtěné pozornosti, a tudíž vypadá, že je citově zainteresovaný, přestože není, a udržuje si přetvářku heterosexuality (nikdy explicitní), protože tak je to emočně bezpečnější. Například víme, že Sherlock četl básničky, co John psal svým přítelkyním, ale také víme, že John není jako přítel vůbec pozorný – až do té míry, že si ve Skandálu v Belgravii splete své dvě poslední přítelkyně. Očividně do své poezie srdce nedával, ale stejně ji napsal. Jeho přítelkyně slouží spíš jako zástěrka jeho vztahu s Sherlockem než jako objekty vážného milostného zájmu. Jeho Identitě se také nedaří následovat to, co doopravdy potřebuje – dobrodružství –, ačkoli dobrodružství nechá, aby přišlo za ním.

Johnova Podstata

A konečně Johnova Podstata je do hloubky spojená s Sherlockem, jak citově, tak fyzicky. John aktivně následuje jak dobrodružství, které mu Sherlock poskytuje, tak blízký vztah: čím blíž se dostane k Podstatě, tím příměji se pokouší o sblížení – od toho, kdy Sherlocka ve Slepém bankéři opravil z „přítele“ na „kolegu“ (Identita), po to, kdy ho ve Znamení tří přímo nazval jedním ze „dvou lidí, které miluju a na kterých mi záleží nejvíc na světě“ (převážně Podstata). Celá linie od Identity po Podstatu neskončí tak, že John bude otevřený všem, ale musí dojít k vytvoření emoční intimity mezi ním a Sherlockem, John musí být otevřeně (ačkoli ne výrazně) bisexuální a obecně musí o trochu méně potlačovat svou přirozenost. Také to znamená, že bude muset akceptovat, že závislost na dobrodružství je prostě součástí jeho osobnosti.

Ve Studii v růžové se ho Sherlock zeptá, jestli viděl hodně zranění a násilných smrtí a potíží. Johnova odpověď je přiměřená jeho Identitě:

JOHN (potichu): Samozřejmě, ano. Dost na celý život. Až příliš.

[x]

Pak se na Sherlockovo pobídnutí přizná ke své Podstatě.

SHERLOCK: Chceš vidět nějaké další?

JOHN (vášnivě): Bože, ano.

[x]

Přestože je kontext dost zavádějící, Sherlock má technicky vzato pravdu, když řekne: „Mimořádně tě přitahují nebezpečné situace a lidé.“ Johnův ideální životní styl je fyzicky nebezpečný. Na co Sherlock nepoukáže (protože by mu to samozřejmě zabránilo udobřit si Mary), je to, že John mimo to potřebuje také emoční bezpečí. Potřebuje lidi, kterým může věřit, kteří mu řeknou pravdu spíš, než aby ho chovali v bavlnce. A třebaže s tím měl Sherlock v minulosti problémy, prošel si také velmi důkladnou emoční vývojovou linií, jež tyto problémy řeší. Mary by na druhou stranu raději zabila Sherlocka, než aby Johnovi řekla pravdu o tom, kdo je. A když mu předá flash disk, který údajně obsahuje detaily o její minulosti, snaží se ho zmanipulovat, aby ho nečetl. Mary nezajímá, jestli John bude znát její pravé já (což jak za minutku uvidíme, je velmi důležité, i mimo kontext Johnova Strachu).

Strach a Fatální vady

Není překvapivé, že vady, které mají základ v Identitě a které naše protagonisty často dostávají do potíží, jsou založené na jejich Strachu. V Sherlockově případě je to strach ze zranitelnosti a ztráty svých schopností. Jeho Fatální vada je tedy to, že do své inteligence vkládá až příliš sebeúcty: zadržuje informace, jen aby se předvedl, nedůvěřuje Johnovým projevům náklonnosti ve chvílích, kdy jeho genialita absentuje, a chce, aby „všechno bylo chytré“.

Johnova Fatální vada je jeho neschopnost přímé komunikace (kvůli strachu z odmítnutí), jeho až příliš rafinované emoční manévry, které jdou úplně mimo Sherlocka a vedou k podobným situacím, jako když se Sherlock uprostřed emocionální zpovědi zvedne a odejde, protože má za to, že John jenom mluví o Mary[3]. Jeho vývojová linie se tedy neváže k ději mystery, ale k romanci. A skončí tedy tehdy, až John bude ve spokojeném a otevřeném milostném vztahu s Sherlockem a už nebude předstírat, že ho zajímají děti a penze a podobně, a nebude už také předstírat, že není až po uši zamilovaný do šílence. Není divu, že Johnova linie tolika lidem ujde; museli by nejprve zaregistrovat samotný milostný příběh. Všimněte si, že Sherlockova vlastní Identita, přestože je v konečném důsledku překážkou ve vyřešení jeho problému s Moriartym, je také překážkou romantickou a posiluje Johnův Strach. Přirozeně.

Je v tom určitá poetická ironie: ten, který vidí skrz všechno, je slepý ke své vlastní lsti a ten, který dokáže čelit démonickému psu a ruka se mu ani nezachvěje, se bojí pohlédnout do očí lásce.

Charakterizace a romance

Identita a Podstata jsou ve skutečnosti základem dobrého milostného příběhu. Jami Gold říká (slova v závorkách jsem přidala já):

Postava by se měla zamilovat ne proto, že to děj vyžaduje, ale protože druhá postava vidí za masku (Identita), kterou ukazuje světu, a akceptuje/miluje ji proto, jaká doopravdy je (Podstata).

A platí to i obráceně. Postava se zamiluje do potenciálu, který v druhé postavě vidí. Ví, kým se druhá postava může stát, a zamiluje se do toho člověka, přestože jím druhá postava ještě není.

Jinými slovy, pokud si postavy rozumějí na úrovni své vnitřní „podstaty“, budou se zdát stvořené jedna pro druhou, dokonce až předurčené jedna pro druhou. A ono hluboké porozumění je motivuje k navázání vztahu.

[x]

Jediný člověk, o kterém víme, že Sherlocka miluje takového, jaký opravdu je, ať už je dětinský, nevrlý a zranitelný či nestálý, důvtipný a geniální, je John[4]. Irene zesměšňuje jeho zranitelnost a Molly nemá ráda jeho jízlivý smysl pro humor, a když se Sherlock vrátí ke drogám, zfackuje ho za to. Podobně je také Sherlock tím jediným člověkem, který vidí přímo do skutečného Johna – a dedukuje ho – a také ho pro něj samého miluje. V kontrastu s tím se Mary Johnovi vysmívá, když se John vydá za dobrodružstvím sám, a vůbec nerespektuje jeho úsudek.

Jak takovou lásku a oddanost znázorníme, když to jedna nebo obě postavy popírají či když dokonce záměrně skrývají své city?

Jak jsem už zmínila, hodně ze zápasu, jímž postava prochází, se může odehrávat na podvědomé úrovni. Tak jak teda kruci znázorníme tohle spojení mezi podstatami našeho páru? Jednoduše.

Postavy by se měly sblížit (intimita/milostná scéna/atd.) poté, co emočně zariskovaly – bezděčně ukázaly svou podstatu.

Poté, co se zase schovaly za své brnění, by mezi nimi mělo docházet k více konfliktům a hádkám.

[x]

Ve Velké hře se John nabídne za Sherlocka položit život a Sherlock odkryje karty – koktá, jestli je John „v pořádku“. Společně se rozhodnou zemřít, pokud to bude nutné a zastaví to Moriartyho. Následující epizoda je jak jedna velká manželská idylka. Snídají spolu, pořádají spolu vánoční večírek a tak dál. Sherlock Johnovi hraje na housle. Stěžuje si, že ho John na Vánoce nechá samotného. Johnova vlastní přítelkyně prohlásí, že je lepším přítelem Sherlockovi než jí. V Psech baskervillských Sherlock připustí, že John je jeho jediný kamarád, a oba se udobří. A vydrží jim to i poté, co John zjistí, že ho v laboratoři zamkl Sherlock. V oné mnoho očerňované scéně v Prázdném pohřebáku Sherlock obnaží sebe sama a prosí Johna o odpuštění. Jakmile se mu jej dostane, prozradí, že lhal, že bombu neumí vypnout[5], ale jeho omluva byla skutečná. John se na oplátku ukáže jako někdo, kdo dokáže ocenit Sherlockův černý smysl pro humor i jeho ochotu zatlačit Johna do situace, v níž musí upřímně konfrontovat své city. Je to naprosto nevhodné a rozhodně to není žádným modelem jejich eventuálního vztahu, ale je to přesně to, co John potají chtěl, protože ještě není připravený na přímou komunikaci a není na ni připravený ani Sherlock. V této chvíli jeden druhému poodkryli svou Podstatu, takže následuje usmíření. Definitivně se nejedná o Podstatu úplnou a pro to, že jsme ještě nebyli svědky „náležitého shledání“, existuje velmi dobrý důvod: ještě nejsme ani u Krize, natož u Vyvrcholení, dokonce ani u Středu jejich milostného příběhu. K tomu se ještě dostanu. To, že John připustí, že je Sherlock jedním ze dvou lidí, které „miluje a na kterých mu záleží nejvíc na světě“, vede k tomu, že Sherlock v zásadě obětuje svoji práci, aby zajistil, že Johnova svatba bude co největší úspěch.

A na druhé straně to, že se Sherlock v Psech baskervillských vysmívá vlastním emocím, vede k hádce a to, že si John v Reichenbašském pádu stěžuje, jak ho popsali v novinách, a že odmítá vyslovit, co k Sherlockovi cítí, zase Sherlocka utvrdí v přesvědčení, že nechat Johna pozadu je dobrý nápad (zatímco Sherlockovo rozhodnutí nechat ho pozadu Johna navzdory jeho citům po právu rozzuří). A stejně tak Johnovo rozhodnutí ignorovat city k Sherlockovi a oženit se s Mary (a Sherlockovo rozhodnutí nečelit svým citům k Johnovi) vede Sherlocka k návratu k drogám i své masce „sociopata“ a způsobí v jejich vztahu rozkol. John se dožaduje vědět, proč Sherlock místo návratu k drogám nepřišel za ním, ale zároveň se také snaží skrýt vlastní nespokojenost se svým novým domáckým životním stylem, což vede k dalším neshodám s Sherlockem:

JOHN: Jestli jsi do toho zase nějak spadnul, mohl jsi mi zavolat, mohl sis se mnou promluvit.

SHERLOCK: Prosím tě, uklidni se. Všechno je to kvůli případu.

(Mary, která Billovi pořád obvazuje předloktí, zakroutí hlavou.)

JOHN: Pří- Pro jaký případ je potřeba, abys tohle dělal?

SHERLOCK: Stejně tak bych se mohl ptát já tebe, proč jsi začal jezdit do práce na kole.

JOHN (kroutí hlavou): Ne. Tuhle hru nehrajeme.

[x]

Tak jak do těch romantických narážek Identita/Podstata zapadají John a Mary? Stručná odpověď: jako protagonista a jeho falešná romantická hrdinka. Když Sherlock v Posledním slibu řekne, že Johna „přitahují nebezpečné situace a lidé“, a hned nato řekne, že to proto si vybral Mary, snaží se nás tím svézt ze stopy. „Máš to rád,“ prohlásí Mary. Jenže to Johnovy touhy až příliš zjednodušuje a vůbec to není to, co jsme viděli. Co jsme viděli, bylo, jak si John v Prázdném pohřebáku vybral Mary, aby tak naplnil svou Identitu a zavrhl svou na adrenalinu závislou, černým humorem obdařenou (a do Sherlocka zamilovanou) Podstatu, zosobněnou Sherlockem a Sherlockovou smrtí. Zatímco Maryina osobnost je možná pronikavá a se smyslem pro černý humor, co se však její role týče, zosobňuje Mary tradici: heterosexualitu, manželku a 2,5 dětí v domě na předměstí, žádost o ruku v nóbl restauraci i nudnou práci, ve které se potkali. Jinými slovy někoho, kdo nejspíš nezfinguje vlastní smrt ani nebude mít žádné kostlivce ve skříni. „Ale ona taková být neměla.“ Je to odpověď jak na ztrátu všeho, co kdy v Sherlockovi chtěl mít, tak na Sherlockovu předstíranou smrt (a na jeho kousek ve vagonu metra), která potvrdila Johnovu obavu, že Sherlock není schopen pravé lásky ani náklonosti nebo alespoň že není schopen mít vztah. Mary je Johnova ztělesněná Identita a jeho temné zrcadlo, stejně jako je Moriarty těmi Sherlockovými. Pro případ, že bychom byli v pokušení myslet si něco jiného – seriál je plný úmyslně klamného navádění –, nám Znamení tří ukazuje, jak se Mary dožaduje tradice, přestože je to Johnovi nepříjemné:

(John ukáže na obrazovku.)

JOHN: Musí to na té pozvánce být?

MARY: Je to tvoje jméno.

(Jsou spolu s Johnem a Sherlockem v obýváku v 221B a dívají se na laptop.)

MARY: Je to tradice.

SHERLOCK (zároveň): Je to vtipné.

(John se otočí na Sherlocka a Mary potlačuje úsměv.)

[x]

Zatímco Sherlock zjevně tradicím nefandí:

SHERLOCK (v rychlém sledu): No, nejsou to skutečné telegramy. Jenom jim tak říkáme. Netuším proč. Svatební tradice.

(Zvedne první kartičku.)

SHERLOCK (sarkasticky): … protože těch už tak očividně nemáme až dost.

[x]

Mary se k Johnovi chová poměrně blahosklonně. Považuje ho za neschopného zvládnout pravdu a jeho práci s Sherlockem – práci, která je pro jeho pocit vlastního užitku elementární – bere jako dětinskou hru na dobrodružství. Něco, co je „roztomilé“, když se jí to neplete do cesty, ale iritující, když to (zdánlivě) vede k tomu, že John prahne po Sherlockově společnosti víc než po její. Mary zcela zjevně Johna podceňuje. A zatímco Sherlock Johnovu domýšlivost obdivuje a pohlíží na něj jako na toho nejúžasnějšího člověka na Zemi – ať už životy zachraňuje se zbraní (Studie v růžové) či medicínou (Znamení tří) –, Mary se tomu, co vidí jako pýchu, ušklíbá (Poslední slib).

John Mary miloval, ale zamiloval se do iluze: do zdravotní sestry, která mu – způsobem, o jakém nic nevíme – byla oporou v jeho zármutku, škádlila ho pro jeho vztah k Sherlockovi, ale zároveň jej otevřeně podporovala, a která by mu před očima nikdy nezfingovala vlastní sebevraždu. Tradiční a emočně normální, až na její podporování jeho podivného koníčku a šíleného nejlepšího přítele – přesně to, co si John myslel, že potřebuje. Byla to jeho Identita, se špetkou Podstaty. Nebylo to naprosté štěstí, což on ani nikdy nečekal, ale bylo to stabilní. Byl to život takový, jak ho John očekával, že bude pokračovat nehledě na to, co se stane s nestálým a často obtížně čitelným Sherlockem. Pak se vezmou a ona se k jeho vztahu s Sherlockem začne chovat pohrdavě, podrývá důležitost postavení Johnova nejlepšího přítele a snaží se potlačit, co zbylo z jeho Podstaty (pokud se to netýká jí samotné), a potom se o ní ještě provalí, že je nájemná vražedkyně a lhářka – v zásadě přesný opak toho, o čem si myslel, že si bere. Mary mu řekne, že to je to, co „má rád“, jeho Podstata, jenže když se spolu „usmíří“, ze všeho, co John řekne, vyplývá, že s její minulostí ani s tím, kdo skutečně je, nechce mít nic společného. John chce zpátky její Identitu/masku a symbol její Podstaty (flash disk) doslova zahodí do ohně a spálí. I jeho požadavky na nějaké odškodnění (pojmenování dítěte a že sekat trávu bude ona) jsou čistě pro Identitu.

Jinými slovy, John Mary miloval pouze pro to, čím se zdála být, pro masku, kterou nosila, ne pro to, kým skutečně byla. A úporně se snaží, aby si tu masku zase nasadila. Neříkám, že John mluvil pravdu, když jí „odpustil“, jen že jediný způsob, jak ji mohl snést, bylo předstírat, že její pravé já není skutečné. Nemáme žádný důkaz, že se navzájem hluboce milují, a to i kdyby jejich usmíření bylo skutečné. I kdyby Mary Sherlocka nikdy nezastřelila, ani kdyby se neukázalo, že je nájemná vražedkyně, pořád by se k sobě nehodili.

Pravdou je, že tohle je vlastně perfektní příklad, jak správně napsat milostný trojúhelník. Jami Gold:

Jeden fascinující kousek, o který se Michael podělil, bylo to, jak udělat milostný trojúhelník. Nikdy jsem je moc nemusela, protože hrdinka (obyčejně) může působit přelétavě, že se nedokáže rozhodnout, a/nebo hloupě, že ji přitahuje ten „špatný“ chlap.

Michael upozornil na to, že jeden člen trojúhelníku by mohl být dokonalým protějškem pro hrdinčinu masku a druhý pro její podstatu. Oba hrdinové by tak pro ni byli jistým způsobem perfektní (a tedy by se předešlo tomu faktoru hlouposti), ale jenom jeden by viděl její pravé já. Bingo. To je ten, s kým by měla skončit, pokud dokončí svou cestu.

[x]

A jestli vám to vrtá hlavou, ano, tohle mimo dalšího (ahoj, dámo v nesnázích) dělá z Johna hrdinku (tak trochu) milostného příběhu. Což z Johna dělá hlavního protagonistu. A to by vzhledem ke struktuře seriálu nemělo být nijak zvláště překvapivé. Nebo i vzhledem k faktu, že kromě druhého protagonisty jenom John měl kdy skutečný objekt milostného zájmu (zásluhy za tenhle postřeh jdou mild-lunacy). Nebo vzhledem k faktu, že Sherlockova linie postupuje rychleji než Johnova (jako Lizzie a pan Darcy v Pýše a předsudku: než její linie mohla pokročit tak daleko, aby mohli být spolu, musel se nejdříve on vypořádat se svými problémy. Protože to on je objekt milostného zájmu a ona je protagonistka.)

.

Struktura a linie

Většina západních příběhů sleduje stejnou strukturu. Představíte svou postavu, pak představíte zápletku příběhu, pak se přesunete přes „prostředek“, který se střídavě posouvá vpřed a zase zpomaluje, dokud se nedostanete k vyvrcholení a nakonec rozřešení. Děj samotný je Vnější cesta. Většina dobrých příběhů má nicméně navíc ještě Vnitřní cestu nebo vývojovou linii postavy. A ta se k Vnější cestě může vázat následovně (znovu od Jami Gold):

[x]

Mírně jsem to upravila, přidala alternativní termíny a převedla jsem čísla stránek/kapitol na epizody (což si vyžádalo zaokrouhlování), ale jinak je to vypočítáno přesně tak jako originál. Zábavný úkol na doma: zkuste, jestli se vám to podaří zařadit do Sherlockovy Moriartyho linie tak, jak jsme ji zatím v seriálu viděli. Linii jsem už přidala v celé své délce, takže vám napoví, ve které epizodě hledat, ale měly by stačit i popisy samotné. Když to vzdáte, můžete se podívat na moji verzi tady nebo čtěte dál, kde linie popisuji ve větším detailu.

Romance se drží stejného vzorce, jen jsou mnohem komplexnější (text v závorkách můj):

V milostném příběhu máme vnější (dějovou) linii, vnitřní (vývojovou) linii hrdinovu, vnitřní (vývojovou) linii hrdinovu/hrdinčinu a linii romance – jak se během příběhu vyvíjí jejich vztah.

[x]

Zní to povědomě? Už jsme mluvili o našich dvou vnitřních liniích (vývoj postavy z Identity do Podstaty), máme také ale i Děj a Romanci. Je to do jisté míry zjednodušené tím, že tyto čtyři linie sjednocujeme do jednoho celku (přestože samostatné linie stále existují). Vezměte si tohle schéma osnování milostného románu od Jami Gold:

[x]

Z Wikipedie:

Úder je načasování a spád filmu či hry. (…) V kontextu načasování u filmu se úder vztahuje na událost, rozhodnutí či objev, který změní způsob, jakým protagonista/protagonistka sleduje svůj cíl.

(…)

Údery jsou specifické, uvážené a oddělené tak, aby vytvořily tempo, jakým se příběh bude ubírat kupředu. Nerovnoměrné nebo nevyzpytatelné údery publikum snadno vycítí. Nerovnoměrné údery jsou ty nejnevýraznější a někdy i nejnudnější části filmu. Nevyzpytatelné údery publikum zase zbytečně šokují.

Výše uvedené schéma bylo vytvořeno pro milostný román – já jen převedla kapitoly na epizody –, drží se ovšem stejných základních pravidel udávání tempa. Ne všechny příběhy obsahují všechny zde uvedené údery, ale tyto údery jsou standardem pro průměrný západní román či film, co pracuje se strukturou tří dějství nebo podobnými variantami. Tři hlavní údery v prostředku příběhu jsou Konec začátku, Střed a Krize. Nazývají se různě v závislosti na tom, jaký druh příběhu vyprávíte a s kým mluvíte, jejich funkce je ovšem vždy přibližně totožná: poskytují dobře ubíhající napětí a plynulý posun mezi chytlavým úvodem a vzrušujícím rozuzlením. Larry Brooks jim říká „tři stanové tyčky“ dobrého příběhu, protože bez všech tří by se příběh mohl zhroutit[6]. Když si vyhledáte například heslo „hrdinova linie“, najdete schémata, co vám řeknou to samé jen jinými slovy. Všechny údery zmíněné výše jsou normou pro jakýkoli druh příběhu; výhradně „milostná“ je pouze jejich funkce vzhledem k ústřednímu vztahu (ve sloupci „Popis“). Zase jsem vypsala linii celou – ano, liší se –, jestli si ji chcete zkusit „vyplnit“. Moje verze je tady nebo ji najdete podrobněji vysvětlenou níže.

U většiny milostných příběhů je tohle všechno naprosto jasné: na hřbetu knihy je koneckonců slovo „romance“ nejspíš rovnou vytištěné, tak proč to skrývat? Nicméně v případě Sherlocka máme na povrchu pouze velmi jasnou vnější dějovou linii (Moriarty) a Sherlockovu vnitřní cestu. Pod tím se nachází mlhavá vnější milostná linie a vnitřní cesta Johnova. V mnoha ohledech jsou i ty dost na povrchu, ale stačí pár zavádějících replik a hráčů i odmítání romanci přímo adresovat a publikum je svedeno ze stopy. Jinými slovy se jedná o mystery romanci, u které ale slovo „romance“ přelepili, aby nebylo vidět. A která má také dějovou (mystery) linii o čtyři epizody kratší než milostnou linii. Parchanti prohnaný. Na druhé straně ovšem tohle oddělení vnějších linií poskytuje jednu výhodu (pro analýzu): nemůžeme předstírat, že milostná linie neexistuje, tím, že bychom ji začlenili do děje mystery: neodehrávají se současně.

Zpět k Jami Gold:

Mnoho milostných příběhů je koncipováno tak, že hrdina a hrdinka chtějí „vyhrát“; tím zřejmým cílem je získání děvčete či chlapce. Do čeho se Michael nepouštěl – protože není přes romance (Zatím. Jestli ho budeme zvát na dostatek schůzek RWA, možná ho obrátíme. Ha.) – je to, že mnoho těchto podžánrů má navíc další vnější cíl založený na ne-romantickém vnějším konfliktu. Napínavé milostné příběhy v sobě můžou mít element „unikni záporákovi“ a paranormální zase často mají „zastav záporáka“.

V kontrastu s tím je vnitřní cesta postavy to, jak se postava během příběhu přemění. Typický případ je, když postava začíná tak, že nějakým způsobem žije ve strachu, a jestliže uspěje, bude na konci žít odvážně. Neviditelnou cílovou čárou této cesty by pak bylo, že se postavě dostane hluboké tužby či potřeby (které si ani nemusí být vědoma).

Takže máme vnější (mystery žánr) cíl, kde Sherlock porazí Moriartyho, s dalším „skrytým“ vnějším cílem, kdy John získá Sherlocka. Vnitřní cíle jsou Sherlockův vývoj v „dobrého člověka“, který je otevřený lásce (především lásce Johnově), aniž by tím znehodnotil své intelektuální schopnosti, a Johnův vývoj v muže žijícího na adrenalinu závislý, otevřeně bisexuální a emočně stabilní život s Sherlockem. Jak ukazuje následující graf, jsme zhruba v 75 % prvního a maličko za půlkou druhého.

[x]

Spíš než bych vám ukázala křivku, která by znázorňovala akci (růst k vyvrcholení, pak pád – jak je typické pro většinu grafů „dějových linií“), jsem se rozhodla znázornit vývojové linie postav jako funkci závislosti dějových bodů na čase. Fialová linie je Sherlockova, protože je svázána s dějem, a červená Johnova, pro romanci. Křivky reprezentují jejich vývoj od Identity (krajní body) směrem k Podstatě (střed) včetně hlavních zádrhelů a bublinové ukazatele značí spolu související údery jednotlivých linií. Rozhodla jsem se neoznačit kritické body – ačkoli můžete vidět, jaký mají na vývojové linie důsledek –, jelikož jsou méně důležité a zbytečně by graf zaplnily. Zase platí: fialová::děj::Sherlock a červená::romance::John. Když se podíváte pozorněji, uvidíte, že dějové linie se navzájem ovlivňují, protože dějový bod z jedné linie může podnítit kritický bod z druhé linie (například).

Oproti originální verzi, ve které se původně tyto dvě linie překrývaly, jsem tento graf editovala. Myslela jsem, že jejich vzájemná interakce bude zřetelnější, pokud budou naproti sobě. Tato nová verze se mi nicméně líbí zejména proto, že ilustruje jedno tvrzení ze sekce věnované vývojovým liniím postav: že čím víc žijí postavy ve své „Identitě“, tím víc jejich vztah trpí. Představte si mezeru mezi liniemi jako „emoční vzdálenost“. Není to o tom, jak moc jeden druhého milují, ale o stavu jejich vztahu (toto by nezasvěcený mohl interpretovat jako láska/nedostatek lásky). Jde o intimitu a útěchu a komunikaci. A můžete jasně vidět, jak kolísá v závislosti na událostech a reakcích na ně – celkově dochází k růstu vývoje, ale je zde mnoho (čím dál extrémnějších, tj. dramatických) zádrhelů. Jakmile budou žít plně ve svých Podstatách, budou spolu v oddaném milostném vztahu. Ne proto, že by milostné vztahy byly z podstaty intimnější, ale protože v něm oba chtějí být, takže jakmile budou naprosto upřímní, bude jenom dávat smysl, aby i dostali, co chtějí. Tento graf rovněž ilustruje, že a) ještě nedosáhli vrcholu svého vztahu (milostného či jiného) a b) že se ve čtvrté sérii sblíží jako nikdy dřív, předtím než dojde k Johnovu náhlému ústupu/Krizi. Což z perspektivy vypravěče dává naprostý, stoprocentní smysl.

Pro případ že si někdo říká, jak si můžu ve volbě umístění úderů tak věřit, je to takhle: vybrala jsem je výhradně kvůli jejich stylu a funkci v narativu, jak později do detailu rozepíšu. Až poté jsem se rozhodla spočítat jejich přesnou pozici v příběhu. Hypotéza založená na „platonickém ideálu“ struktury tří dějství by byla taková, že Iniciační incident by měl být zhruba v 10 % příběhu, Konec začátku by měl nastat okolo 25 % a Krize kolem 75 %. Střed tedy neuvádím, protože aby se mi dobře počítalo, začala jsem předpokladem, že se nachází v polovině.

Jen pro zábavu jsem se rozhodla tuto hypotézu otestovat. A dostala jsem výše uvedené výsledky (plné bubliny, ne ty prázdné, protože k těm samozřejmě ještě nedošlo). Iniciační incidenty se od „ideálu“ odklánějí nejvíce, protože jsou umístěny na konci Studie v růžové či blízko něho a slouží tedy dvojímu záměru. Což je výsledkem nutnosti vecpat dějové body do zřetelně odlišených, 80minutových kusů. Ostatní tři údery se platonickému ideálu blíží až neuvěřitelně. Má hypotéza učinila předpověď, jež se ukázala být správnou, tudíž svému výběru věřím. Dokud jsem tyto údery nezvolila, neuvědomila jsem si ani, že milostná linie zrcadlí platonickou linii do té míry, že věta „v příslušných liniích jde o obdobné body“ to nevystihuje ani zdaleka. Pokud si ovšem nemyslíte, že všechny Středy mají začínat tím, jak Donovanová s Lestradem reagují na vloupání za denního světla. Ano, škádlím vás. K tomu se dostaneme. Prázdné bubliny jsou mými předpověďmi založenými na a) délce dějových linií, b) předpokladu, že se scénáristé budou i nadále snažit tyto údery umístit co nejblíže „ideálu“ to půjde, a c) přirozenému umístění s ohledem na hranice epizod a potřebu cliffhangerů. O tom budu mluvit ještě později, ale nejdříve se chci zaměřit na to, jak jsem tyto údery vybrala.

Analýza linií

Naším vnějším, povrchovým cílem je Sherlockova porážka Moriartyho a jeho vývoj v dobrého člověka (což je ve Studii v růžové výrazně nastíněno a propojeno spolu s Johnem), ovšem toto je vzájemně provázané s dalším vnějším cílem: naplněným, otevřeně milostným vztahem mezi Johnem a Sherlockem a s Johnovým vývojem ve spokojeného, otevřeně bisexuálního dobrodruha. Pamatujte, že Sherlockova linie je svázána zejména s dějem mystery, zatímco Johnova s romancí, obě jsou ale vzájemně propletené.

Úvodní obraz / Vnadidlo

Jak je popsáno ve schématech výše, příběh začíná Úvodním obrazem / Vnadidlem. Pro Studii v růžové je Vnadidlo (na úrovni epizod jako samostatných celků) onen kousek, než spustí znělka: když se Johnovi zdá o bojišti, je v depresi a řekne své terapeutce: „Mně se neděje nic.“ Nicméně co se týče celého seriálu , Vnadidlem je celá Studie v růžové . Představí nám jak našeho znuděného a deprimovaného protagonistu, tak jeho osamělý-ale-nepřipouštějící-si-to objekt milostného zájmu / protagonistu mystery, a ukáže nám, jak moc jeden druhého potřebují. Typická kuchyně milostných příběhů. Fakt, že epizodní vnadidlo se točí kolem Johna, naznačuje, že on je hlavním protagonistou – nebo alespoň protagonistou –, což znamená, že jeho vývoj v „závisláka na adrenalinu, co je v hluboce citovém milostném vztahu s Sherlockem“ musí být důležitý. Z vnadidla také vidíme, jak moc John Sherlocka potřebuje. Sherlock je nám pro tuto chvíli představen decentněji, poněvadž roli narcistického samotáře hraje víc než dobře. Až o něco později se nám dostane náznaků, že je to celé pouze maska, jak je pro jeho typ postavy typické (pozn. překladatelky: hajzlík se srdcem ze zlata). Tato epizoda je také vnadidlem linie mystery/děje, jelikož se dozvíme o existenci Moriartyho a o tom, že se o Sherlocka zajímá. Poté se linie začínají rozdělovat, ale většina dějových bodů jedné linie spouští kritický nebo dějový bod linie druhé, např. první milostný dějový bod vyvolá kritický bod dějové linie s Moriartym. Jestli vám to pomůže, koukejte se průběžně na graf nahoře.

Iniciační incident

Dále máme Iniciační incident. Pamatujte, že mluvíme o několika-sériové linii, s největší pravděpodobností je to 12 epizod pro linii Moriarty/mystery a 16 pro romanci (vzhledem k umístění Středu). Můžete takto rozebrat i jednotlivé epizody, ale o to nám tady nejde. A nenechte se na grafu zmást rozsahem epizod. Iniciační incident není to celé (zvýraznila jsem já):

V řádcích pro Iniciační incident, Konec začátku, Krizi a Rozuzlení může k úderu pro specifickou dějovou událost dojít kdekoli v příslušném rozsahu. (…) Vyvrcholení je zvláštním případem, protože jeho rozsah pokrývá jak veškeré události vedoucí k němu, tak samotnou konfrontaci. [x]

Posuneme se dál. Co je Iniciační incident? To podle Larryho Brookse může být občas matoucí. Iniciační incident je jednoduše řečeno to, co příběh iniciuje. Iniciační incident je někdy to samé co První dějový bod, ke kterému kvůli udržení tempa dochází zhruba v 20-25 % příběhu (k němu se hned dostaneme). Nicméně Iniciační incident často nastane dříve, kolem 10 %. Na to právě odkazuje náš graf: okamžik, který nám nechá letmo spatřit to, co by mohlo být, ale naši protagonisti ještě na tuto cestu nejsou připraveni. K milostnému Iniciačnímu incidentu dojde, když John zastřelí taxikáře a Sherlock to vydedukuje, protože a) záchrany jsou v milostných příbězích běžnými iniciačními incidenty a b) přestože ho John zajímal už dříve, tohle je poprvé, co Sherlock „otevře oči“ a vidí, jak pozoruhodný a užitečný John je. Začnou spolu flirtovat, chichotat se a jsou sami sebou. Sherlock pozve Johna na večeři a John je celý žhavý. Vypadá to jako začátek nádherného vztahu. Je jim spolu tak dobře, že by spoustu lidí vůbec nepřekvapilo, kdyby už na začátku dalšího dílu byli pár. Ale ve skutečnosti se spolu, když je příště vidíme (ve Slepém bankéři), moc dobře necítí. Sherlock před Johnem schovává svou práci a John mu na oplátku odsekává. Oba – ale především John, protože tohle je jeho linie a to on je na začátku epizody ten méně vstřícný – „vzdorují volání“ romance, což je v obecné linii od Michaela Hauge „Stádium 2“. Ke skutečnému bodu, ze kterého není návratu, nedojde dřív jak v Prvním dějovém bodě / Konci začátku.

Iniciační incident děje mystery nastane, když se Sherlock dozví Moriartyho jméno. Je to naše první stopa o padouchovi, avšak ještě jsme se s ním nesetkali a ani Sherlock na něj v příští epizodě nemyslí. Tyto Iniciační incidenty nás na příběh připravují, ale do chodu jej neuvádějí. Stále jsme v „expozici“, v dějství, jež nás seznamuje se slabostmi, obavami, touhami atd. našich protagonistů. A znovu, do Prvního dějového bodu nemáme žádný důkaz, že by Sherlock Moriartyho pronásledoval, jelikož „vzdoruje volání“.

První dějový bod / Konec začátku

Další velký úder skončí okolo 25 % a značí konec prvního aktu. Tady se děj teprve pořádně rozjede.

Konec začátku je také známý jako Přelom prvního a druhého dějství či První dějový bod. Postava učiní rozhodnutí, „ze kterého není návratu“, čímž stanoví cíle, sázky a překážky příběhu.

[x]

Larry Brooks říká Konci začátku (KZ nebo PDB pro První dějový bod) Iniciační incident, protože splňuje tu nejpřísnější definici, tak se nenechte zmást, mluví o tom samém (hranaté závorky jsem přidala já):

[Iniciační incident jak byl popsán v předchozím oddílu] byl nicméně okamžik, který zbytek příběhu iniciuje. Z hlediska slovníku by to tedy byl jednoduše iniciační incident. Nebo z perspektivy autora/čtenáře dějový zvrat. Vnesení hrozby a strachu. Objevení potenciálního – avšak ještě nedefinovaného – nebezpečí hrozícího hrdinovi.

Ale nebyl to PDB [Konec začátku]. Ten se ukázal až po sledu událostí, ke kterým došlo po straně 80, kde se protivníkovy a hrdinovy plány najednou, násilně, střetly. Kde se hrdina náhle ocitne na nové cestě, s novou potřebou a cílem, s většími sázkami a ještě významnějším vztahem k záporákovi.

A protože to na nás ušili, čtenář se v tuto chvíli dokáže značně vcítit (je emocionálně zainteresovaný).

Když k iniciačnímu incidentu dojde v příběhu brzo, může to naším světem skutečně otřást. Ale je pravděpodobné, že nebudeme vědět, co to pro příběh, a především pro hrdinu, znamená.

[x]

A rovněž (dříve v tom samém odkazu):

Teď příběh teprve pořádně začal.

Se vším, co je v sázce, vnitřními démony, protivníkem i zlověstnými plány a povahou hrdinovy nadcházející cesty… všechno to máme přímo pod nosem.

[x]

Na tohle je dost snadné přijít, co se děje/mystery týče. Scéna v bazénu na konci Velké hry a samotném začátku Skandálu v Belgravii je momentem, v němž Sherlock konečně potká svou nemesis (a temné zrcadlo), v němž zjistí, že jeho Identita falešného sociopata Moriartyho neporazila, ani nedokázala ochránit Johna, a v němž se vyjasní, co je v sázce. Sherlock hrál s Moriartym hru, jenže Moriarty je skutečně nebezpečný. Tady poprvé uvidíme Sherlockovu Podstatu: jeho lásku k Johnovi, nesmírnou bolest v okamžiku, kdy si myslel, že ho John zradil, a jeho ochotu hru prohrát – spáchat vlastizradu předáním raketových plánů – pokud to Johna ochrání. Dostane se nám sázek, antagonisty, antagonistova zlověstného plánu a hrdinova rozhodnutí, ze kterého není návratu:

JIM: Nemůžu vám dovolit pokračovat. Prostě nemůžu. Snažil bych se vás přesvědčit, ale… (zasměje se a zpěvavě řekne) … všechno, co bych chtěl říct, vám už proletělo hlavou!

(Sherlock, který se na okamžik podíval stranou, se otočí a zase se podívá na Johna. Jeho tvář neprozrazuje žádné emoce, ale v očích má tichou prosbu. John bezprostředně odpoví malým pokývnutím a dá mu tak svolení udělat cokoli, co bude považovat za nutné.)

SHERLOCK (otočí se tváří k Jimovi): A moje odpověď už pravděpodobně prolétla tvojí.

(Zvedne zbraň a namíří ji na něj. Jim se sebevědomě, beze strachu usměje. Sherlock pomalu zbraň spustí dolů, až je namířená přímo na bombu. Všichni tři z bomby nespouštějí oči, John ztěžka dýchá, Sherlock je klidný. Jim pootočí hlavou a poprvé vypadá trochu zneklidněný. Jak Sherlock nepřestává jistou rukou mířit na bombu, Jim zvedne hlavu a podívá se své nemesis do očí. Sherlock se na něj podívá také a Jim se začne usmívat. Sherlock maličko přimhouří oči.)

[x]

…i dobrého příkladu Sherlockových vnitřních démonů, když si rozjařeně užívá „hry“ – i když ne smrtí jako takových –, než se do toho zaplete John, a když těžce nese pomyšlení, že by si o něm lidé mohli myslet, že není až tak chytrý (jeho „úžasná neznalost“, jak to John napsal na blogu). To tady konflikt s Moriartym skutečně odstartuje, přestože vždy není v popředí příběhu. Jinými slovy, tohle je Konec začátku, zatímco První dějový bod a druhý akt děje mystery začnou po prvních čtyřech minutách Skandálu v Belgravii.

JIM: Omlouvám se. Špatný den na umírání.

SHERLOCK (ležérně): Dostal jsi lepší nabídku?

(Jim se podívá na svůj telefon, pak se otočí a pomalu odchází pryč.)

JIM: Ještě se ti ozvu, Sherlocku.

[x]

Tomu tedy říkám konec prvního dějství. Obdobně můžeme odvodit milostnou linii – dějová linie slouží romanci jako něco na způsob dešifrovacího klíče[7], protože ji v mnoha směrech zrcadlí. Aby byla legrace, tady máme scénu, která propojuje dějový Konec začátku s milostným Koncem začátku:

MLADÝ MUŽ (sedí na židli a za ním stojí další dva mladí muži): Máme takovou webovou stránku, co vysvětluje skutečný význam komiksů, protože lidem toho spousta ujde.

[x]

Zajímavé. Milostná linie v každém případě podléhá stejným základním pravidlům jako dějová linie. Nicméně místo antagonisty v ní jsou antagonistické síly: vady našich hrdinů (zejména Johnovy, protagonistovy), které jim zabraňují být spolu. Naše milostná linie je také zakalena odmítáním ji otevřeně vzít na vědomí. Takže pro milostný Konec začátku potřebujeme něco funkčně podobného dějovému Konci začátku: protagonista ležérně hraje hru s antagonistickými silami, dokud ho nějaký představitel těchto sil nekonfrontuje. Říkala jsem, že milostná linie není nikdy explicitně vzata na vědomí? No, tohle je vlastně výjimka.

IRENE: Takže jsem výjimečná?

JOHN: Nevím. Možná.

IRENE: Žárlíte?

JOHN: Nejsme pár.

IRENE: Ale jste.

(Ukáže Johnovi displej, přestože je John daleko a nemůže ho přečíst. Irene mu řekne, co napsala.)

IRENE: Tak píšu… „Nejsem mrtvá. Zajdeme na večeři.“

(Stiskne Odeslat. John se na okamžik odvrátí a pak se k ní otočí zpět.)

JOHN (potichu): Kdo… kdo vůbec ví co Sherlock Holmes, ale pro případ, že by to někoho… ještě zajímalo, tak já ve skutečnosti nejsem gay.

IRENE: No já jsem. A podívejte se na nás oba.

[x]

Irene symbolizuje antagonistické síly v romanci. Pro Sherlocka představuje všechno, co je na romantické lásce špatné: je manipulativní, abuzivní, majetnická, nestará se o blaho toho, o nějž se zajímá, a nakonec ji její „láska“ tak jako tak zničí. Pro Johna nejprve ztělesňuje jasného soka (John sám přizná, že je to hloupost, že si to myslí,[8] přesto žárlí silně), a poté důkaz, že Sherlock milovat nedokáže, protože Sherlock měl podle Johna o Irene zájem, ale zároveň mu nevadí, že už ji nikdy neuvidí. Irene není skutečným protivníkem milostné linie, ale je dočasným lidským zástupcem. Také zde máme tuhle pěknou část:

MYCROFT (tlumeněji): Kráska v nesnázích. (Ironicky se usměje.) To jsi nakonec vážně tak průhledný? Protože tohle byl učebnicový případ. Příslib lásky, bolest ze ztráty a radost z vykoupení. Pak mu dát hádanku… (zatočí ve vzduchu koncem deštníku a hlas mu klesne do šepotu) …a sledovat, jak tancuje.

[x]

Mycroft si myslí, že Irene byla Sherlockovou kráskou v nesnázích a objektem jeho milostného zájmu, ale Poslední slib nám později výslovně řekne, že tomu tak není:

MAGNUSSEN (dívá se na obrazovku): Ale podívejte, jak vám záleží na Johnu Watsonovi.

(Na zpomaleném filmovém záznamu táhne Sherlock Johna znovu zpod hořící hranice.)

MAGNUSSEN: Vaší krásce v nesnázích.

[x]

Mycroft popisuje linii milostného příběhu: První dějový bod, Krizi a Vyvrcholení. Úplná linie by zahrnovala Střed (pravda, ne všechny úspěšné příběhy jej mají), ovšem ten by bylo obtížné zredukovat do pregnantní fráze. Aby bylo jasno: Irene/Skandál v Belgravii konstruuje falešnou romanci mezi Irene a Sherlockem, avšak probíhá zde skutečná milostná linie a toto je Konec začátku jejího prvního dějství. Představí se nám zde Johnovi „démoni“; to když John opakovaně diskutuje o Sherlockovi a milostných vztazích se všemi kromě Sherlocka samotného, odmítá i se jenom pokusit s Irene soupeřit a když se do svého života snaží vnést zdání normálnosti (Identita) randěním se čtyřmi ženami v rámci několika měsíců. Odehrává se zde „souboj“ mezi antagonistickým zástupcem, Irene, a protagonistou milostného příběhu, Johnem (pamatujte, že Irene ho do své hry s Sherlockem záměrně zapojí – to Johna unese, ne Sherlocka, a to Johna neustále týrá Sherlockovým údajným zájmem o ni), to vše s úmyslem donutit ho ustoupit. Stejně jako u Prvního dějového bodu dějové linie se protagonistův objekt upřímného milostného zájmu stane protivníkovou obětí částečně proto, že si protagonista myslel, že je protivníkovým jediným nepřítelem. Johnovo rozhodnutí, ze kterého není návratu, nevidíme tak zřetelně jako Sherlockovo, protože milostná linie je opět zastřená, ale později se dozvíme, že John neměl další přítelkyni až do doby po Sherlockově smrti, což je fakt, který je v Reichenbašském pádu záměrně zdůrazněn, a to navíc pomocí queer[9] kódování[10]:

JOHN (dívá se na další část článku): „…zapřisáhlý starý mládenec John Watson!“

[x]

A v Psech baskervillských se chovají úplně, jak kdyby byli sezdaný manželský pár; při cestování i sdílejí pokoj. John se od Skandálu nejen vzdal přítelkyň, ale navíc není ani vidu ani slechu ani po jeho práci v ordinaci a zdá se, že je pro něj snadné být Sherlockovi a jeho práci po ruce. Očividně se na konci Skandálu něco změnilo. Zostra jsme začali milostnou linii.

V tomto dějovém bodě také poprvé vidíme, jak milostná linie zrcadlí linii dějovou/mystery, což je poměrně vtipné, když vezmeme v úvahu, jak blízko si tyto dva dějové body jsou; úžasné, že jim to prošlo. Obě epizody se točí především kolem velmi důležitého telefonu patřícímu antagonistovi. Obě začnou tím, že se Mycroft snaží přimět Sherlocka vzít případ. Ve Velké hře Sherlock odmítne, Mycroft tedy případ předá Johnovi. Ve Skandálu jde Mycroft rovnou na věc a než Sherlockovi o případu řekne, nechá Johna dovézt vrtulníkem. V obou dílech se padouchové pokoušejí Sherlocka svést a ani v jednom se jim to nepodaří.[11] Ve Velké hře hraje Moriarty s Sherlockem hru. Řekne, že mu poslal hádanku, protože se rád dívá, jak Sherlock tancuje:

ŽENIN HLAS (plačky): Poslal… jsem ti… malou hádanku… jenom abych tě… pozdravil.

(…)

STARÁ ŽENA: Rád… se koukám, jak… tancuješ.

[x]

Ve Skandálu si s Sherlockem pohrává Irene. Tohle je podle Mycrofta její motivace (zvýraznila jsem já):

MYCROFT (tlumeněji): Kráska v nesnázích. (Ironicky se usměje.) To jsi nakonec vážně tak průhledný? Protože tohle byl učebnicový případ. Příslib lásky, bolest ze ztráty a radost z vykoupení. Pak mu dát hádanku… (zatočí ve vzduchu koncem deštníku a hlas mu klesne do šepotu) …a sledovat, jak tancuje.

[x]

Ve Velké hře se zdá, že Sherlock vítězí, ale nakonec přežije jen proto, že ho Moriarty přežít nechá. Ve Skandálu se zdá, že Sherlock prohrává, ale na poslední chvíli padoucha (Irene) porazí pomocí vlastního důvtipu (a své posedlosti Johnem). Jak ve Velké hře, tak ve Skandálu v Belgravii se spolu John s Sherlockem dohadují kvůli Johnovu blogu, ovšem ve Skandálu jde spíš o hašteření než o hádku. Ve Velké hře s sebou Sherlock vezme tajné plány, aby měl výhodu, pak spáchá vlastizradu, když je předá, aby zachránil Johna. Ve Skandálu spáchá vlastizradu – opět vyzrazením Mycroftova tajného plánu –, protože ho Irene obelstila.[12] Milostná linie dějovou linii nejenom zrcadlí, ona také napravuje některé z chyb v ději (co napáchaly postavy).

První kritický bod

Naším dalším (o něco méně důležitým) „úderem“ je první kritický bod, ke kterému by mělo dojít z kraje druhého dějství. Co je kritický bod? Zpět k Larrymu Brooksovi:

Definice kritického bodu: příklad nebo připomínka povahy a důsledků antagonistické síly, který není zabarvený hrdinovou zkušeností. Je nám předložen přímo.

[x]

Pro děj to tedy znamená připomínku Moriartyho. To je snadné:

(Zatímco tato slova znějí Sherlockovi v hlavě, ve Westminsteru píše Jim na telefonu zprávu:

Jumbo Jet. No pani, pane Holmesi, no pani.

Stiskne Odeslat a zpráva vyletí do vzduchu. Jako kdyby ji sledoval, zvedne Jim oči směrem k Big Benu, symbolu sídla britské vlády, a dlouze a hlasitě na něj pusou zaprdí.

Ve svém domě/sídle/nóbl kanceláři zvedne Mycroft z jídelního stolu svůj telefon a podívá se na nově příchozí zprávu. Stojí v ní:

Jumbo Jet. No pani, pane Holmesi, no pani.

Uplynula nějaká chvíle, Mycroft se vrátí k židli na konci stolu a klesne do ní, přejede si rukou po tváři, zjevně stále v šoku z tohoto vývoje událostí.

Uplynula další chvíle, Mycroft si svlékl sako a má před sebou sklenici brandy. Ruce má sepjaté před obličejem a s vytřeštěnýma očima o něčem hluboce přemýšlí.

O mnoho později, už se začíná stmívat, je jeho tvář svraštěná utrpením a jeho oči jsou pořád vytřeštěné hrůzou, o které ví jen on sám. Sklenice vedle něj je prázdná. Mycroft pomalu zavře oči a v zoufalství složí hlavu do dlaní.)

[x]

Náš padouch se na okamžik objeví, aby nám připomněl, že za rohem pořád číhá nebezpečí. Pokud diváci zapomněli, že Moriarty je stále někde venku a představuje vážnou hrozbu, teď si na to zase vzpomněli. Ani Mycroft ho nemůže zastavit. Kritický bod se váže k události (Irenina zrada), jež u Sherlocka vede k potvrzení Strachu a k regresi vývoje.

V milostné linii je to trochu jiné. Antagonistická síla je to, co naše hrdiny drží od sebe. Po Skandálu je John Sherlockovi relativně otevřený, zvláště poté, co mu Irene řekla: „Podívejte se na nás oba.“ Sherlock před Psy baskervilskými sice emočně udělá pár kroků zpět (díky ti, Irene/kritický bode), jejich vztah nicméně postoupí kupředu. Hlavní antagonistickou silou je tedy Sherlockova Identita – opovrhující láskou – spolu s Johnovým strachem z odmítnutí. Protože je John protagonistou naší romance, neměl by ideálně být při tomto kritickém bodu přítomen. V tomto případě jde o Sherlockovo setkání s Jimem na střeše v Reichenbachu, kde Sherlock tvrdí, že je jako Moriarty, absolutně nad věcí, schopný bezcitného mučení, „na straně dobra, ale ne jedním z nich“, a kde čelí faktu, že to kvůli jeho Podstatě ho – nebo jeho přátele – zabijí. Je donucen (víceméně) Johna odmítnout, aby ho mohl ochránit. Naštěstí měl v záloze plán, jak smrti uniknout, ale pro milostnou linii to znamená velkou výzvu. Ani Mycroft je z téhle situace nemohl zachránit.

Dějový kritický bod a milostný kritický bod zrcadlí jeden druhý v tom, že se oba týkají Moriartyho, ale jde o něco ještě důležitějšího: v obou těchto epizodách zfalšovala postava vlastní smrt. Irene to udělá, aby Sherlockem manipulovala, ovšem Sherlock to udělá, aby ochránil Johna. Sherlock do Irene zamilovaný nebyl, ale kvůli jejím činům romantické lásce o to víc nedůvěřuje. John do Sherlocka zamilovaný byl, takže mu kvůli jeho činům – navzdory polehčujícím okolnostem – emočně nedůvěřuje. Nicméně jsme znovu svědky toho, že romance napravuje děj, protože Sherlockovy důvody byly mnohem méně sobecké než Ireniny.

Střed

V téhle části to začne být teprve skutečně zajímavé (zvýraznila jsem já, z různých zdrojů).

Střed představuje další „bod, ze kterého není návratu“, jenž zvyšuje sázky. Může to být obrat (úspěch v selhání nebo naopak), falešný obrat (co se zdá být úspěchem, je ve skutečnosti selhání), nebo zopakování cílů / opětovné zavázání se jim.

[x]

Postava musí učinit něco, čím ukáže, že je zavázána svému cíli, a na okamžik zahlédne, jak by její život mohl vypadat, kdyby žila ve své podstatě. Přestože se nad ní okolní svět začíná uzavírat, je s váháním z velké míry u konce.

V milostném příběhu to může být hrdinův a hrdinčin první polibek, první sex nebo první vyznání lásky. Svoji touhu (cíl) musí dát nějakým viditelným činem světu najevo.

[x]

[J]estliže chcete své publikum dostat tam, kde na tom záleží, musíte se snažit svého hrdinu postrčit trochu dál, roztříštit jeho identitu a odkrýt jeho podstatu. A když říkám „postrčit“, mám tím na mysli ho do jeho podstaty dotáhnout za vlasy.

[x]

Tak tedy Střed, „bod, ze kterého není návratu“, okamžik, ve kterém zatím nejjasněji spatříme Podstaty našich hrdinů. Často zrcadlí konec linie a „Poslední problém obraz / Rozuzlení“.

Nejprve musí váš hrdina čelit své vadě – téměř vždy prostřednictvím protivníka. Přidejte scénu s metaforickým udeřením do obličeje. To je povinné.

[x]

Zůstane hrdina transformován? Někdy, ale někdy sklouzne zpátky (jako John Book ve Svědkovi, kde to vyvolá třetí dějství). To, co v tomto středovém okamžiku uvidíme, nás ale hluboce ovlivní a učiní hrdinův rozhodující čin ve vyvrcholení třetího dějství důvěryhodným.

[x]

Střed je v podstatě náhled, díky kterému je třetí dějství věrohodné, nehledě na to, co se stane mezitím. Je zapotřebí částečně proto, že druhé dějství obvykle skončí buď Krizí (a Druhým dějovým bodem), nebo Kapkou naděje (a Druhým dějovým bodem), což záleží na tom, jestli bude konec šťastný nebo ne. Z Krize cítíme, že je vše ztraceno, než si ovšem náš hrdina konečně vyslouží svůj šťastný konec, takže potřebujeme povznášející Střed, abychom se dozvěděli, kam směřujeme a že jsou naši hrdinové schopni tam dojít. V tragédii máme díky Kapce naděje za to, že se hrdinovi nakonec dostane šťastného konce, než se to následně všechno rozpadne a skončí tragicky, takže potřebujeme temný Střed, aby se publiku dalo najevo, o co tam vlastně jde. Dává to smysl? A dále:

Takhle je Střed definován: nová informace, která do příběhu vstoupí přesně v jeho polovině, změní kontextovou zkušenost a porozumění čtenáře, hrdiny, nebo obou.

(…)

Před Středem prožívá hrdina i čtenář příběh, zatímco má omezené povědomí o skutečné pravdě o tom, co se doopravdy děje. Protože Střed prozrazuje podstatnou novou informaci, vše, co následuje po něm, s sebou nese novou váhu a dramatické napětí.

[x]

Tohle byl vlastně dějový bod, díky kterému jsem si uvědomila, že jde o linie dvě a že milostná linie je Johnova linie, protože tak jako spousta lidí jsem i já Znamení tří viděla jako bod, ze kterého není návratu, pro milostnou linii. A zatímco tomu tak skutečně je, celý účel středové linie není završen až do konce Posledního slibu. Přesto ale byl Poslední slib zcela zjevně Sherlockovou Krizí a do „Moriartyho“ Středu nezapadal. Pak jsem si uvědomila, že linie Reichenbašský pád – Prázdný pohřebák byla pro Sherlocka a Moriartyho to samé, co Znamení tří – Poslední slib pro Johna a milostný příběh.  A nejenom to, je zde také jasné zrcadlení (ne nutně ve stejném pořadí). Podívejte se sami:

Donovanovou s Lestradem povolají k právě probíhající loupeži.

Mystery: Moriarty se vloupává do tří institucí najednou a dobrovolně se nechává chytit.

Romance: Watersovic rodina opakovaně uniká zajetí.

Následuje scéna, ve které protagonistův nejlepší přítel započne velkou zkoušku.

Mystery: John čelí Moriartyho návratu a své zodpovědnosti jako Sherlockův partner.

Romance: Sherlock čelí Johnově svatbě a své vlastní zodpovědnosti jako svědek.

Nejlepší přítel má strach, ale odmítá protagonistu opustit. Jeho projev oddanosti, důvěry a podpory je tak extrémní, že publikum taje jak sníh na slunci.

Mystery: John praští policejního komisaře a připojí se na útěku k Sherlockovi, čímž riskuje život a svobodu.

Romance: Sherlock místo projevu svědka přečte svatebním hostům milostný dopis (vypadá trochu zmatený) a učiní slib vždy tady pro Johna být.

Zástupce protagonistovy Identity se jeho nejlepšímu příteli vysmívá se slovy, že není nic zvláštního.

Mystery: Moriarty na Johna dělá obličeje poté, co Sherlock (sarkasticky) řekne, že měli „žhavou chvilku“ (pozn. překladatelky: V originále „special something“, což doslova znamená „něco zvláštního“.)

Romance: Mary řekne Sherlockovi, že „ani jeden z nás jsme nebyl první“, navzdory tomu, že ona je, hypoteticky, ta poslední.

Napětí se stupňuje (mystery: strach / romance: intimita), dokud nedostáhneme určitého vyvrcholení.

John se pokouší přemluvit nespolečenského muže, na kterém mu záleží, aby se nezabíjel.[13]

Protagonista tancuje se svou Identitou a přihlásí se k ní.

Mystery: Sherlock tancuje okolo Moriartyho na střeše budovy, v níž potkal Johna, a prohlašuje, že není jeden z těch dobrých.

Romance: John tancuje s Mary za doprovodu Sherlockových houslí.

Protagonista si myslí, že má vymyšlené řešení – kompromis mezi svou Identitou a Podstatou[14] –, avšak hned po bodu, ze kterého není návratu, mu podtrhnou koberec pod nohama.

Mystery: Moriarty se zabije (mysleli jsme si). Sherlock z něj nemůže dostat kód, který odvolá střelce, mučením (použitím své Identity ve službách své Podstaty).

Romance: Mary čeká Johnovo dítě (myslíme si). John nemůže použít svůj manželský život (Identita) jako emoční útočiště, z nějž by se vydával do Sherlockova světa (Podstata).

Stáhne se do své Identity, aby se s tímto selháním vypořádal, a na samotném konci epizody jeho nejlepší přítel odchází sám s přesvědčením, že se už nikdy znovu neuvidí.[15] Končí první epizoda linie Středu.

Tenhle okamžik, právě tady, je tím doslovným, přesným středobodem, 50 %, momentem, kdy náš příběh jednou provždy změní směr – přestože zatím si to uvědomuje pouze publikum. Je to „konec celé éry“. V mystery/ději je to tak trochu konec nevinnosti. Moriarty už není hra a už si jenom „nehraje“, a až mu příště bude Sherlock čelit, bude to brát velmi vážně. V milostném příběhu je to konec nenuceného flirtování a netečnosti a pro mnohé diváky konec věrohodnosti čistě platonického vztahu. To není náhoda. Středy jsou postaveny tak, aby si jich publikum všimlo, přestože protagonista zatím jejich významu nerozumí. K tomu jsou určené; vyšší sázky znamenají víc napětí, takže Středy přidávají napětí přímo v místě, kde má děj tendenci ochabovat. A pokud diváci napětí nevidí, není to napětí. (Diváci, co vidět odmítají, jsou pak něco jiného.) Znáte to, když se amatérští spisovatelé často pachtí s prostředkem svého příběhu? Je to proto, že nevědí jak použít – nebo nepoužít, pokud jsou dostatečně zruční – Střed (nebo první a druhý dějový bod). Teď když jsem vám to tak důkladně a s nadšením vtloukla do hlavy, se posuneme dál.

Pro nejlepšího přítele tohle představuje hlavní zkoušku jejich vztahu, čehož jsme svědky, když středová linie v další epizodě pokračuje.

Na začátku druhé epizody se protagonista snaží žít ve své Identitě – a nedaří se mu.

Mystery: Poté, co ho Mycroft přivede domů ze Srbska, se Sherlock snaží být chladný a necitelný, ale jediné, o čem mluví, je John a jejich společný život.

Romance: John se snažil žít šťastně se svou novou, čerstvě těhotnou manželkou, ale jediné, na co myslí, je Sherlock a jejich společný život, což vede k rozporům.

U protagonisty dojde k určitému zvratu, jenž vede k opětovnému shledání.

Mystery: Sherlock si přerušení Johnovy žádosti o Maryinu ruku moc nepromyslel, bylo to ovšem velmi romantické a láskyplné,[16] až se z toho téměř rozplakal (znovu Podstata).

Romance: John je podrážděný, zdá se mu o Sherlockovi, je nezdvořilý ke své sousedce a úplně dychtí po akci. Když vpadne do drogového doupěte a je mnohem agresivnější než normálně, jedná se o návrat k jeho dobrodružné Podstatě.

Protagonistův nejlepší přítel na opětovné shledání nereaguje nejlépe a vmete protagonistovi jeho nekonzistentní chování do tváře. Tohle je ona scéna s metaforickým „úderem do obličeje“: antagonista (Moriarty/Mary) ji pomůže připravit, ale „fackuje“ objekt milostného zájmu.

Mystery: John je naštvaný, že ho Sherlock ze všeho vynechal, nikdy ho nekontaktoval a nechal ho truchlit.

Romance: Sherlock poukáže na to, že John je právě tak neklidný jako on, navzdory tomu, že je čerstvě ženatý.

Protagonista se nakonec otřepe a začne aktivně usilovat o svou Podstatu.

Mystery: Sherlock se snaží být k lidem milejší.

Romance: John dychtí po obnovení svého nebezpečného vztahu s Sherlockem.

Bohužel o ni nemůže usilovat tak, jak by si přál. Až do Vyvrcholení musí docházet k zádrhelům. Protagonistův nejlepší přítel požádal o ruku ženu, se kterou si je velmi podobný, čímž prokázal věrnost své vlastní Identitě.

Mystery: John usiluje o tradiční život s Mary.

Romance: Sherlock usiluje o vrchol nesentimentálního, necitelného chování tím, že manipuluje s Janine.

Sherlock dočasně zneškodní hrozbu.

Mystery: Sherlock vypne bombu vypínačem, ale skutečné zneškodnění vyžaduje pyrotechniky.

Romance: Sherlock si udobří Mary poté, co mu vyhrožuje (a potenciálně i Johnovi).

Tato scéna je přerušená scénou projevující pochybnou upřímnost.

Mystery: Sherlock Andersonovi vysvětluje, jak přežil pád.

Romance: John se smíří s Mary.

Na konci epizody se protagonista viditelně zavázal svému partnerovi a tudíž, na podtextové úrovni, i cíli vnější linie.

Mystery: Sherlock se Johnovi omluví a myslí to upřímně, prosí o odpuštění a mlčky akceptuje Johnův výběr manželky, pak Johnovi řekne, že neví, kdo ho strčil pod hranici – a že nevědět se mu nelíbí (zase, už to není hra).

Romance: John Sherlockovi řekne: „Bude po tvém. Vždycky bude po tvém.“ Akceptuje Sherlockovo vedení při jednání s vlastní ženou.

Nakonec je protagonista nucen vrátit se k zástěrce (ale ne realitě) své Identity (Sherlock si doslova narazí svou čepici a John „vezme zpátky“ svou manželku) a později dojde k hlavnímu zádrhelu (Krizi), ovšem pokrok už skutečně započal. Začíná nabírat na obrátkách.

Tak tady to máte: Reichenbašský pád – Prázdný pohřebák je středem dějové/mystery linie. Zdálo se vám to jako nedokončená záležitost? To proto, že taky byla. Mysleli jste si, že rozuzlení znělo jako lež, jejíž pravda je známa pouze protagonistovi a možná ještě Mycroftovi? To proto, že to lež byla. Na první pohled to vypadalo jako Vyvrcholení, ale rozhodně to Vyvrcholení nebylo. A milostná linie téměř dokonale odráží tu dějovou svým středem ve Znamení tří – Posledním slibu, včetně všech výše zmíněných bodů. Všechno zrcadlení není nezbytně záměrné, ale je ho dost na to, abych věřila tomu, že milostná linie úmyslně odkazuje na linii dějovou/mystery. Udělala jsem mimochodem video znázorňující spoustu těchto paralel. Je to ještě očividnější, když to vidíte. (pozn. překladatelky: Video si rozhodně doporučuji pustit, nádherně celou analýzu shrnuje a ilustruje. Je v angličtině, neměl by to ovšem být až takový problém. Kdyby něco, napište.)

Jo a vzpomínáte na první kritické body? Ukázalo se, že nastínily, co se stane ve druhé půlce jejich příslušných středů[17]. (pozn. překladatelky: Tj. Skandál v Belgravii nastínil Prázdný pohřebák, Reichenbašský pád zase Poslední slib.)

Z Sherlockovy linie, ze Skandálu v Belgravii, komplot vyhodit do povětří Westminster:

Jako kdyby ji sledoval, zvedne Jim oči směrem k Big Benu, symbolu sídla britské vlády, a dlouze a hlasitě na něj pusou zaprdí.

V téhle epizodě máme také Irene předstírající svoji smrt jako paralelu k Sherlockovi (a možná Moriartymu), použití ohně k odhalení něčích priorit, Sherlocka v převleku (bojová zbroj), Johna, co praští Sherlocka, zmínky o Johnovi jako vojákovi, buď Johna nebo Sherlocka omámené drogou z injekční stříkačky, a dokonce i Skype (tohle poslední je možná trochu přitažené za vlasy).

[Editováno: Zapomněla jsem zmínit, že hodně z toho je nejspíš případ toho, že dějový Střed nastiňuje Krizi.] A pro romanci, z Reichenbašského pádu, pravda o Mary / Johnově podtextové Identitě:

SHERLOCK: Pořád můžu dokázat, že sis vytvořil naprosto falešnou identitu.

Scéna z paměťového paláce (pozn. překladatelky: Moriarty přemlouvá Sherlocka, aby to zabalil):

JIM: Máš dokonce i diváky. Tak hopla.

Sherlockova fatální vada:

JIM: Věděl jsem, že na to skočíš. To je tvoje slabina. Vždycky chceš, aby všechno bylo chytré. Tak dokončíme hru? Poslední výstup. Jsem rád, že sis vybral vysokou budovu. Pěkný způsob, jakým to udělat.

Povaha jeho protivníka:

JIM: „Geniální detektiv usvědčen z podvodu.“ Četl jsem to v novinách, tak to musí být pravda. Miluju noviny. Pohádky.

A

JIM: …a každý člověk má své slabé místo. Někoho, koho chce ochránit.

[x]

A na konci, než jde Sherlock vstříc své zdánlivé smrti (pozn. překladatelky: na střeše Barts a než nasedne do letadla):

SHERLOCK: Dal bys mi… chvíli, prosím? Chvilku o samotě?

[x]

Plus povaha jeho přeměny, na jejíž cestu Střed Sherlocka poslal (pozn. překladatelky: adresováno Moriartymu, potažmo Magnussenovi):

SHERLOCK (jeho hlas zní hrozivěji): Možná stojím na straně dobra, ale ani na vteřinu si nemysli, že jsem jedním z nich.

[x]

A vzpomínáte si na tuhle větu o Středech?

V milostném příběhu to může být hrdinův a hrdinčin první polibek, první sex nebo první vyznání lásky.

Stále jsme ve „skrytém režimu“ milostného příběhu, takže žádné líbání (je mi líto), ale víte, co jsme ve Znamení tří přece jen dostali? Vyznání lásky. A to dvakrát. Stejně jako trochu, ehm, podtextového sexu. A podtextové manželství. Jestli někdo najde podtextový polibek, budeme mít triptych, ale je nejspíš jenom dobře, že jsme se žádného polibku ještě nedočkali (o tom později). A ano, co se týče zrcadla vylepšujícího originál: v Reichenbašském pádu skončí Sherlock v cele sám. Ve Znamení tří je tam s Johnem. V Prázdném pohřebáku Sherlock pro Johna sice „ožije“, ale mrtvý vůbec nebyl. V Posledním slibu Sherlock doslova ožil, aby Johna ochránil. A když už jsme u toho: v Prázdném pohřebáku máme falešného Morana s falešným zmrtvýchvstáním, zatímco v Posledním slibu skutečného Morana a skutečné zmrtvýchvstání. Muž, co se v Prázdném pohřebáku jmenuje Moran, není Moriartyho pravé ruce z kánonu Conana Doyla ani trochu podobný, kdežto „Mary“ se tak sice přímo nejmenuje, ale jako Moran minimálně v jedné scéně vystupuje[18].

Druhý kritický bod

V Posledním slibu také máme druhý kritický bod dějové/mystery linie (tato epizoda jako žádná před ní a nejspíš ani žádná po ní slouží mnoha rozmanitým účelům, tak možná dejte Moffatovi pokoj):

LADY ELIZABETH SMALLWOODOVÁ VDANÁ SOLVENTNÍ BÝVALÁ GYMNASTKA OBLÍBENÉ PORNO: ŽÁDNÉ ZLOZVYKY: ŽÁDNÉ

a pod tím červeně:

SLABÉ MÍSTO: >HLEDÁNÍ

Řádek chvilku bliká.

Magnussen si sundá brýle a sáhne po hadříku, co leží na stole.

MAGNUSSEN: Ne.

LADY SMALLWOODOVÁ: Jste si jistý?

Magnussen si přestane čistit brýle a znovu si je nasadí. Podívá se na lady Smallwoodovou a na informace o ní, které se mu znovu objeví před očima. Obecné informace zmizí a zbyde po nich jen červený řádek, který už nebliká. Nyní na něm stojí:

SLABÉ MÍSTO: > MANŽEL

MAGNUSSEN (dívá se jí do očí): Mám výbornou paměť.

[x]

Kritickým bodem je technicky vzato celé vnadidlo[19] Posledního slibu, ale vybrala jsem tuhle část, protože v ní jsou slova „slabé místo“ (pozn. překladatelky: v originále „pressure point“ – „point“ znamená „místo“ i „bod“), což mě vzhledem ke kontextu pobavilo. Obyčejně bychom tady měli skutečného antagonistu, ale momentálně se domníváme, že je mrtvý a jeho kriminální síť zničena, takže místo toho máme padoucha, který je podtextově spojený s Moriartym skrz zmínky výše. Což je vlastně docela chytrý způsob jak oddálit odhalení Moriartyho a zároveň zachovat celkové napětí.

Druhý dějový bod / Krize

A nakonec určíme Krizi a Druhý dějový bod. Tyto dva koncepty jsou tak úzce spojené, že občas působí jako synonyma. Krize je obecně to, co vede k Druhému dějovému bodu a začátku třetího dějství, jde tedy obvykle o jednu a tu samou linii. Krize je období zdánlivé beznaděje buď vyvolané protagonistovým „ústupem do Identity“ či vedoucí k němu. Sherlockova krize začíná na konci Znamení tří, kdy Sherlock věří, že Johna ztratil navždy. Druhý kritický bod (když za ním přijde lady Smallwoodová) spustí jeho plán navrátit se do své Identity tím, že bezcitně zmanipuluje Janine pro „větší dobro“, tj. porážku Magnussena. Tato osobní krize vede k dějové Krizi: Mary zastřelí Sherlocka, Sherlock je donucen ji zneškodnit a nakonec má pocit, že aby ochránil Johna a jeho nenarozené dítě, musí Magnussena zabít, čímž ze sebe udělá vraha. Líbí se mi tenhle popis Krize:

Krize je také známá jako Temný moment, Vše je ztraceno či Druhý dějový bod. Zde postava všechno ztrácí a symbolicky umírá.

[x]

Ale proč zůstávat u symbolismu, když vaší postavě může doslova přestat bít srdce? Když už tak už, ne? Popojedeme dál, tady je příklad Druhého dějového bodu od Larryho Brookse:

Ve filmu Tombstone s Kurtem Russellem je velký oblíbenec Wyatt Earp (Russell) se svojí bandou v podstatě vyhnán z města Clantonovým gangem vedeným Powersem Boothem (což je skvělý padouch). Napjatě se rozloučí a s protáhlými obličeji odjíždějí ve vagonech, a pak za nimi Boothe pošle ošuntělého nohsleda, aby je vyřídil.

Tempo zpomalí. Světla potemní, hudba jsou samé fugy v d moll. Všechno je ztraceno. Je to zklidnění před Druhým dějovým bodem.

A v další scéně na nádraží vidíme jenom staršího Earpovic bratra, jak ve vlaku mává svému bratrovi Kurtovi, který stojí na nástupišti. Ale počkat, copak Wyatt město neopouštěl zrovna tak? Schovává snad ve svém hrdinném rukávu nějaké eso?

Přijede ošuntělý Clanton se svým poskokem, ale Earp je překvapí (jednoho chladnokrevně zastřelí, druhého zraní) a informuje poraženého padoucha, že město má nového šerifa – doslova, nekecám – a že se ten mizerný povaleč má vrátit a svým kumpánům vyřídit, že přichází peklo. Zase doslova.

[x]

Musím to vůbec říkat? Vše je ztraceno. Sherlock je poslán do exilu a s Johnem si musejí říct sbohem. Zdá se, že budou navždy odloučeni a že John musí zůstat se ženou, co zastřelila lásku jeho života. Když v tom se najednou na obrazovkách po celé zemi objeví Moriartyho obličej. Sherlocka povolají zpět. A když se Mary – která hrála alespoň část role původně patřící Moriartyho pravé ruce Moranovi – nervózně zeptá, jestli je Moriarty skutečně zpátky, John jí odpoví:

JOHN (otočí se a dívá se doprava): No jestli je… měl by se radši teple obléct.

(Mary se obrátí, aby viděla, na co se John dívá.)

JOHN: Zvedá se východní vítr.

[x]

No nezní to úplně jako „přichází peklo“? Na konci Druhého dějového bodu bychom měli my i naši hrdinové mít vše, co potřebujeme vědět, abychom dosáhli vyvrcholení. Jedinou výjimkou by byl „poslední zvrat“, který byl nastíněn. Když vezmeme v potaz, že se jedná o mystery, co hojně využívá vodítek, podtextu a nástinu, mám podezření, že nás zvrat skutečně čeká – bude to poslední kritická situace před vyvrcholením.

Bohužel jsme ještě nebyli svědky milostné Krize (která se bude točit kolem Johnových osobních problémů), což znamená, že před sebou ještě máme spoustu bolesti. Druhý milostný kritický bod pravděpodobně nenastane před dějovým Vyvrcholením, vzhledem k tomu, jak si libují v umisťování dějových bodů mezi tyto dvě linie. Ale to už se dostáváme do oblasti predikce, tak se do toho můžeme vrhnout po hlavě.

Předpovědi

Pamatujete na onu větičku o tom, že Střed je náhled konce: kladný kladného a záporný záporného? Mohli byste argumentovat, že když Znamení tří končí tím, jak Sherlock smutně odchází ze svatby a jejich vztah je údajně u konce (nebo alespoň nejednoznačný), že tedy i milostná linie musí skončit tak, že si budou navzájem odcizeni či v nejasné situaci. Ovšem kdybyste to udělali, museli byste tu samou logiku aplikovat na Reichenbašský pád, který končí tím, že John odchází od Sherlockova hrobu. Domníváme se, že čtvrtá série skončí Sherlockovou tragickou smrtí? S koncem čtvrté série musí skončit i dějová/mystery linie. Takže to by moc záhodné nebylo. A samozřejmě že to tragicky neskončí, protože tak to není nastoleno. To Pyrrhovo vítězství (Moriartyho smrt za cenu vzájemného odloučení a pokroky v Johnově a Sherlockově emoční intimitě za cenu, ehm, vzájemného odloučení) předpovídá skutečné vítězství. To úspěchy předpovídají konec. Však víte, všechno to roztomilé ze Znamení tří, všechno to chytré z Reichenbachu. Sherlockovou tragickou, neopětovanou láskou k Johnovi to neskončí o nic spíš, než to skončí tím, že bude Sherlock šest stop pod zemí. Slibuju.

Tak co bude vyvrcholením – ať tím či oním? To je těžké říct. Obecně se očekává, že to bude symbolické znovuzrození po Krizi[20] a že bude do jisté míry odrážet Střed i že to bude okamžik, kdy dojde k hlavní vzrušující události a porážce protivníka. Ani jedno ještě nenastalo, tak je obtížné predikovat. Aby bylo jasno, předpokládám, že speciál přidá kontext Poslednímu slibu, ale ani jednu linii zásadním způsobem neposune; je možné, že posune, ovšem z hlediska ideálního umístění dějových bodů by to bylo obtížnější a z hlediska charakterizace i rozpačité. Když nicméně vezmeme v úvahu umístění dřívějších dějových bodů v jednotlivých liniích, tak se domnívám, že dějové Vyvrcholení – jediný hlavní dějový bod, co v Moriartyho linii zbývá, kromě potenciálního zvratu – nastane na konci druhé epizody čtvrté série (a bude vyřešeno na začátku poslední/třetí epizody) a zároveň bude druhým kritickým bodem romance, který bude přesahovat do poslední epizody této řady, jež se bude po vzoru Posledního slibu věnovat Johnově Krizi a Druhému dějovému bodu. Jestli jste zmatení, podívejte se na graf. Protože Moriartyho linie by zde měla skončit, mohla by na konci čtvrté série začít nová – nejspíš kratší – dějová linie. Pokud tomu tak bude, pak by k milostnému vyvrcholení mělo, obdobně, dojít ke konci páté série.

Jestli vás taková dlouhá doba deprimuje, vzpomeňte si, co jsem říkala o absenci podtextového polibku ve Znamení tří. V romanci se protagonista a jeho či její objekt milostného zájmu mohou dát dohromady kdykoli během příběhu. Někdy příběh začne, když už spolu jsou, a než dosáhnou rovnováhy, musejí si projít nejistým vztahem. Někdy si k sobě hledají cestu pomalu a dají se dohromady až v poslední větě. Někdy je to Střed. A někdy, to je pouhá spekulace, někdy je to Druhý dějový bod – okamžik, v němž protagonista jasně demonstruje, že odteď své cíle sleduje s absolutním přesvědčením. Polibek by byl vynikajícím výrazem takového odhodlání. Na druhou stranu by polibek před Johnovou Krizí (a tedy ústupem do Identity) byl neuvěřitelně krutý, takže i to je možnost. Popravdě nemám ponětí, kdy k polibku dojde nebo by mělo dojít. Myslívala jsem si, že to bude při milostném Vyvrcholení, avšak to by mělo odrážet svatbu – nějaký druh závazku – a ne neexistující podtextový polibek či začátek nového milostného vztahu[21], stejně jako by se dějové vyvrcholení mělo točit kolem porážky a metaforické či doslovné smrti Moriartyho. Je samozřejmě možné zkombinovat závazek s naplněním. Jen to není nutné, spíš případně rozpačité. Co dalšího z dosavadních linií vyplývá:

Kdyby se chtěli ve druhém dějství ponimrat o trochu déle – jak to seriály často dělají – nebo si více pohrát s Johnovým a Sherlockovým vztahem, nezařadili by Sherlockovu Krizi ani milostný Střed (z jehož názvu se dá odvodit, že bude, no, v půlce) už teď, ale místo toho by dále přidávali kritické body. Zadruhé, to naznačuje, že Moriarty je opravdu stále naživu. První dějový bod má nastavit celý příběh a textově se První dějový bod dějové linie točil kolem Moriartyho. Padoucha se nezbavujete v kritickém bodu ani ve Středu, zbavíte se ho ve Vyvrcholení. Jedinou výjimkou by bylo, pokud by padouch byl potají ve skutečnosti padouchovou pravou rukou, například pokud je Mary opravdu Moran[22] a představuje ještě nebezpečnější hrozbu než Moriarty. Zatřetí, na konci čtvrté série bude Moriarty poražen a Sherlock naplno přijme svou Podstatu, ale John ještě nebude připraven na jejich, ehm, vyvrcholení[23]. Začtvrté, v linii jejich vztahu musí dojít k rozuzlení. Vzhledem k tomu, že John s Sherlockem již nejlepší přátelé jsou, přátelství rozuzlením nebude. Musí to být něco uspokojujícího – proměna, poslední krůček od Identity do Podstaty – a „jsme si teď mnohem blíž a víc si věříme“ uspokojující není. Uspokojující není ani strávit život jako oddaný, monogamní, avšak ne-romantický pár vzhledem k tomu, že právě tak navenek vypadali v Psech baskervillských a Reichenbachu, a vzhledem k tomu, že pro Johna jsou milostné vztahy důležité. Jinými slovy je jejich vztah příliš daleko na to, aby mohl skončit platonicky nebo i queer-platonicky, a to i pomineme-li všechna romantická klišé a podtext. Bylo by to antiklimatické, úplně by to vyvrcholení pohřbilo. A není jediný důvod, aby taková linie spěla k platonickému či queer-platonickému vztahu. Toho by se dosáhlo zrovna tak dobře, pokud by jejich vztah sledoval dějovou linii. Kromě toho si John s Sherlockem již platonickou lásku navzájem vyznali a očividně ještě něco říct zbývá[24], přesto není milostná linie ani zdaleka u konce. Nemluvě o tom, že Sherlock je kódován jako gay, ne jako někdo, kdo romantickou přitažlivost nepociťuje, a to, že jeho nenávist k milostným vztahům vytvořili jako něco, co bude muset překonat, naznačuje, že sám v jednom skončí. A dát mu jednu z žen, které o něj projevily zájem, by byl a) queerbaiting[25] a b) by to v porovnání s jeho upřímným vztahem k Johnovi bylo těžce neuspokojivé. John na sex a milostné vztahy myslí natolik, že během Skandálu v Belgravii vystřídá několik přítelkyň. Bez romantického vztahu nebude šťastný, ale spárovat ho se ženou, která pro něj bude méně důležitá než Sherlock, by bylo téměř nemožné, aniž by se přitom nezabředlo do misogynie. A mimo to, nepíšete romantický milostný trojúhelník, ve kterém je momentální romantická partnerka jasným poraženým, abyste jej rozřešili platonicky; to nedává smysl. Také jsme pevně stanovili, že Sherlock je bez Johna v 221b zdrcený a John neklidný a nespokojený, takže Mary nebyla řešením ani předtím, než se z ní vyklubala záporná postava. Mary to má spočítané a nemůže umřít jen tak. Symbolizuje část Johnovy Identity, takže ji John musí zřetelně zavrhnout, aby dokázal, že dělá další krok. Naštěstí nám seriál pro toto zavržení zavdal skutečně dobrý důvod, takže publikum Johna vinit nebude.

Trochu jsem přemýšlela, jak se zrcadlení protáhne do čtvrté série. Je to těžké předpovědět, vzhledem k tomu, že scénáristi mohou zrcadlit, co si zamanou, ale přišla jsem na tohle:

Střed, první polovina (1 epizoda): Sherlock podcení, jak moc ho John miluje, a učiní opravdu Špatné rozhodnutí (zfalšuje vlastní smrt, aniž by o tom Johnovi řekl).

Střed, druhá polovina (1 epizoda): Čelí následkům (John „udělal krok vpřed“ a zpátky se nenastěhuje). Nemůže nic pořádně napravit, protože teď v cestě stojí Mary. (Mary by nebyla problém, kdyby se Johnovi svěřil dříve.) Na konci je naznačena linie zklidnění.

Zklidnění (1 epizoda): Než aby Johnovi řekl, co k němu cítí (pravda, ještě tomu sám tak úplně nerozumí), se snaží svou chybu napravit tím, že podpoří Johnovo rozhodnutí (oženit se s Mary). Kvůli čemuž zjistí, že Mary je těhotná (pokud to nepředstírá), a tím pádem věří, že ho John už nepotřebuje, což vyvolá Sherlockovu krizi.

Krize (1 epizoda): Vše ohledně Sherlockovy krize se točí kolem Johnova rozhodnutí (Mary): od jeho regrese přes smrt po velkou oběť. Na samotném konci se významně naznačí, že Sherlock brzy začne rozhodující souboj s Moriartym.

Když toto aplikujeme na Johna:

Střed, první polovina (1 epizoda): Podcení, jak moc ho Sherlock miluje, a učiní opravdu Špatné rozhodnutí (zůstane s Mary).

Střed, druhá polovina (1 epizoda): V další epizodě čelí následkům (Mary je lhářka, co skoro zabila jeho nejlepšího přítele). Nemůže nic pořádně napravit, protože v cestě stojí dítě (dítě by nebylo problém, kdyby Mary opustil, když se Sherlock vrátil). Na konci je naznačena linie zklidnění?

Zklidnění (2 epizody – delší linie): Než aby Sherlockovi řekl, co k němu cítí, se snaží svou chybu napravit tím, že podpoří Sherlockovo rozhodnutí (udobřit si/podpořit Mary?). Rozhodnutí si Mary udobřit ale nakonec povede k něčemu špatnému, kvůli čemu si John bude myslet, že ho Sherlock musí/měl by opustit / že už Johna nepotřebuje.

Krize (1 epizoda): Místo toho John odejde (nebo ustoupí jiným způsobem, ne nutně fyzicky), což vyvolá jeho vlastní krizi a vede k jeho smrti či „smrti“ (Tři Garridebové?[26]) a velké oběti (?). Na samotném konci se významně naznačí, že John brzy bude čelit čemukoli, co mu brání být s Sherlockem.

V Sherlockově případě bylo Zklidnění tou stoupající, „pozitivní“ polovinou Johnovy středové linie. Což podporuje moji hypotézu, že k Sherlockovu Vyvrcholení/Rozuzlení dojde v epizodě před Johnovou Krizí, jelikož by tak bylo obdobně pozitivní, ačkoli podle všeho skončí opět hořkosladce. Nadto se tím trvale „napraví“ vývoj Sherlockovy postavy, protože Sherlockovo chování v průběhu linie těžce závisí na Johnově emoční dostupnosti a tudíž by spolu s Johnovým ústupem došlo i k Sherlockovu ústupu a Sherlock by Johna nedokázal natolik emočně podpořit. Ke zdravému vývoji jejich vztahu je v podstatě nezbytné, aby se Sherlockova linie vyřešila ještě před Johnovou Krizí.

Poznámka: Existuje plno geniálních analýz o spojení mezi Moriartym a Johnlockem. Jde v nich o to, že Moriarty se snaží „vypálit Sherlockovi srdce“ tím, že Sherlocka s Johnem tlačí do milostného vztahu, jen aby mohl Johna od Sherlocka odtrhnout, když je Sherlock nejzranitelnější. Teorií je, že se mu to nepodaří a v páté sérii dojde ke kanonickému Johnlocku.

Problém mé teorie je ten, že moje analýza zdá se spojuje Moriartyho s Sherlockem, ale romanci s Johnem, a naznačuje, že řešení problému „vypálit Sherlockovi srdce“ nepovede k Johnlocku, ale pouze k tomu, že Sherlock bude na romantický vztah s Johnem připravený. Dále naznačuje, že s Moriartym bude vypořádáno ve čtvrté sérii, ale že k Johnlocku dojde v páté, což nabízí otázku, co požene děj mezitím. Nemám tušení. Nebylo by to poprvé, co seriál představil nového „hlavního padoucha“, ovšem bylo by to překvapující.

Závěr

Tak tady to máte. Struktura není jen nějakým pedantickým svazováním děje. Je to hudba. Je to model udržující proud i tempo a zesiluje tudíž emocionální dopad příběhu. Pusťte napětí příliš a diváci znecitliví. Protahujte jej příliš dlouho a publikum ztratí zájem. Existují pravidla k tomu, jak příběhy zpracováváme. Nemají se skutečným životem o nic víc společného než metry a měřidla se zvuky přírody. Co umění ve své podstatě dovede nejlépe, je podle mě to, že vezme realitu a přebalí ji takovým způsobem, aby ji lidská mysl dokázala mnohem hlouběji zpracovat. K tomu umění je. Struktura tedy není zbytečná. Je to jazyk. A jazykem struktury tří dějství dramatu nám Sherlock říká, že je příběhem o lásce, přesněji řečeno milostným příběhem, a že je příběhem, který skončí šťastně.

V zásadě existují dvě možnosti. Buď budou Moffat s Gatissem dál tápat při psaní toho nejhoršího, nejabsurdnějšího a nejurážlivějšího[27] seriálu, jaký jsem kdy v televizi viděla, nebo se Sherlock s Johnem koncem páté / začátkem šesté série uvelebí v oddaném, jednoznačném romantickém vztahu. Buď to jsou naprostí idioti, kterým se úplnou náhodou podařilo napsat polovinu romance – včetně komplexní struktury, zrcadlení Moriartyho linie atd. – a kteří se rozhodli ji nedotáhnout do konce, nebo to jsou prolhaní géniové, kteří sami přiznávají, že neustále lžou. Předpovídám to druhé.

.

[1] Nebojte se, Sherlockova podstata je pořád netrpělivá, jízlivá, arogantní a všechno ostatní, co na něm milujeme. On se jenom zbavuje toho falešného sociopata. ↩

[2] To je už podruhé, co z Johnova smrtelného nebezpečí dělala, že bylo celé jenom o ní (poprvé to bylo, když řekla, že je „polichocena", že Sherlock přišel na její kód). Je nepravděpodobné, že tohle Sherlockovi připadá okouzlující. ↩

[3] Scéna na lavičce ze Znamení tří, ve které se mu John snaží říct, že je jedním ze dvou lidí, kteří mu převrátili život naruby – pro případ, že byste celý seriál neznali zpaměti. ↩

[4] Molly vypadá, že ho miluje, ale nevíme toho o ní tolik jako o Johnovi, takže není jasné, nakolik dobře Sherlocka zná. A když se spolu baví jako přátelé, jsou jejich interakce rozpačité a strojené. Lestradovi na něm záleží odměřeným a blahosklonným způsobem, paní Hudsonová je mateřská postava a všichni ostatní jsou rodinní příslušníci. Irene záleží jedině na jeho mozku – srdce je pro ni něco, čím může manipulovat a čemu se vysmívat. ↩

[5] Já osobně si nemyslím, že to tak plánoval od začátku. Nejspíš to byla jeho spontánní reakce, když si uvědomil, že se mu naskytla perfektní příležitost zjistit, co John doopravdy cítí. ↩

[6] Ale ne zaručeně, záleží na míře dovednosti. ↩

[7] Část mě má podezření, že jsem tohle slovní spojení ukradla od LSiT, ale nejsem si jistá. ↩

[8] JOHN: Skládá smutnou hudbu. Nejí. Skoro nemluví. Jenom když se hádá s televizí. (Pokračuje dále do místnosti a na druhém konci vystoupí ze stínů postava.) JOHN: Řekl bych, že má zlomené srdce, ale… je to Sherlock. Tohle všechno dělá normálně… ↩

[9] pozn. překladatelky: „Queer“ – původní význam „podivný“, zároveň ale i hanlivý výraz pro osoby s homosexuální, bisexuální a pansexuální orientací a pro transgender osoby (ve své době používány oba významy, nicméně ten druhý byl méně známý), postupně první význam vymizel (dnes archaický výraz) a dnes se používá buď stále jako urážlivý výraz, nebo v akademické obci jako zastřešující výraz pro osoby se zmíněnými identitami (ovšem queer není to samé jako LGBT+) ↩

[10] Pro případ, že by vám to nebylo známo, „zapřisáhlý starý mládenec“ je starý eufemismus pro gay muže. Technicky vzato jde o mužskou verzi „staré panny“, ale řekněte to s pošťouchnutím a mrknutím (jak to udělají noviny) a každý bude vědět, co jste tím mysleli. ↩

[11] I když si nemyslíte, že má Moriarty o Sherlocka skutečně zájem, jeho persona „Jim z IT“ jej rozhodně měla. ↩

[12] A ne, nesnažil se Irene oslnit (alespoň ne hlavně ji). Sledujte jeho obličej. Během dedukce se zcela zjevně soustředí na Johna. ↩

[13] Za tohle patří zásluhy couldntpossiblycomment, protože já to přehlédla, když jsem tuhle část psala poprvé. Co dalšího jsem ještě přehlédla? ↩

[14] Naše postavy nevědí, že kompromis není cílem. ↩

[15] Není to jen předpoklad, který činím na základě Sherlockova chování. Je to výrazně naznačeno tímto nástinem/paralelou: PANÍ HUDSONOVÁ: Moje nejlepší kamarádka Margaret mi šla za družičku. (Sherlock odloží šálek na stolek vedle a protočí oči.) PANÍ HUDSONOVÁ: Měly jsme být nejlepší kamarádky navždy, ale potom jsem ji stěží viděla. ↩

[16] Chci říct, tohle je vlastně docela trapné: SHERLOCK (s francouzským přízvukem): Jako upršený pohled s davu cisích lidí… (Mary se na Johna zašklebí.) SHERLOCK (s francouzským přízvukem): …člověk si najednou ufědomí, še se dífá do tvárše starého přítele. (Sundá si brýle.) JOHN: Podívejte, myslím to vážně… (konečně se svému číšníkovi podívá do očí) …můžete… (Tvář mu ztuhne. V celém těle mu zacuká a on zírá s výrazem naprosté nevíry.) SHERLOCK (se svým normálním přízvukem): Zajímavá věc, smoking. Zapůjčuje odlišnost přátelům a anonymitu číšníkům. A později: SHERLOCK: Tohle ti chybělo. Přiznej to. Vzrušení z pronásledování, krev proudící v žilách, jenom my dva proti zbytku světa… ↩

[17] a) Nevybrala jsem je kvůli tomu. Přišla jsem na to, až když jsem zkopírovala citáty. Pak jsem se zachechtala, protože to jako vážně? b) Nemyslím, že je takhle naplánovali. Myslím, že scénáristi prostě rádi odkazují na to, co napsali dřív, zvlášť když se tím trefí do načasování. ↩

[18] „Figurína“ z „prázdných domů“ je přímo z povídky Prázdný dům. ↩

[19] Onen kousek před úvodní znělkou, pamatujte. ↩

[20] Přátelsky připomínám, že tragédie nemá krizi, ale Kapku naděje. Příklad Kapky naděje: John a Sherlock vycházejí dobře spolu i s Mary, plod vypadá zdravý a všechno si to mezi sebou vyřešili. Jejich vztahy jsou vyvážené. Se svými životy jsou naprosto spokojeni. Pak, na samém konci, je těhotná Mary zastřelena. Do další epizody, kdy začne třetí dějství, nebudeme mít ponětí, co se stalo. Dává to smysl? Je to opak toho, co jsme ve skutečnosti dostali. ↩

[21] Ani Tessa neříkala nic o líbání. ↩

[22] Postavou Morana, technicky vzato. Nemyslím, že někdo čeká, že její pravé jméno je doopravdy Moran. ↩

[23] Nemůžu za to, že to zní sexuálně. ↩

[24] Nezapomeňte na tyto nedokončené paralely: (ELLINA KANCELÁŘ. Stále prší, John se bezvýrazně dívá na svou terapeutku.) ELLA: To, co jste mu chtěl říct… (John na chvilku otevře pusu, ale pak ji zase zavře.) ELLA: …ale neřekl. JOHN (zlomeným hlasem): Jo. ELLA: Řekněte to teď. JOHN (se slzami v očích): Ne. (Potřese hlavou.) Omlouvám se. Nemůžu. a SHERLOCK: Johne, je tady něco… co bych ti měl říct. Vždycky jsem to chtěl říct, ale nikdy jsem to neudělal. A protože se už nejspíš znova neuvidíme, můžu to klidně říct teď. ↩

[25] pozn. překladatelky: „Queerbaiting“ používají média jako „lákadlo“ pro queer diváky/čtenáře: mezi postavami se vytvoří homoerotické napětí, ovšem se záměrem toto napětí nikdy nerozřešit. ↩

[26] pozn. překladatelky: Tři Garridebové je název jedné z kanonických povídek. Protože obsahuje scénu, v níž se Watson ocitne ve smrtelném nebezpečí a v níž dá Holmes následně poprvé otevřeně najevo, jak moc mu na Watsonovi záleží, a protože tuto scénu Steven Moffat i Mark Gatiss milují, fandom předpovídá, že si ji také po svém zadaptují a bude jedním z největších momentů čtvrté nebo páté série. ↩

[27] Doslova urážlivého – mám na mysli obrovský queerbaiting. ↩

[werainycrowncollection-blog]

Lovense Nora Luksusowy Wibrator Do Punktu Gram

Podaj własny adres e-mail, jeżeli chcesz otrzymywać informacje nowościach i promocjach. Jistě, že wówczas tak je. Mám zbyt to, že ta negativa se navzájem slučují zaś posilují. Lakomství bývá spojeno se závistí, pýcha přechází v hněv a naopak… A výchova? Ta se v rukou mnohých dokonce chápe jen jako nalévání správných politických názorů do odwiedzenia prázdných hlaviček. Zároveň jste tu s náma, snažím se vás nějak pochopit, jsem už taková, že nepochopitelné věci mě zajímají. Jste křesťan, katolík není pro vás dobré nosit v sobě nenávist k bratrům, vlastním rodným bratrům a sestrám samozřejmě. Možná se ve vaši rodině vyskytl někdo kdo byl odvlečený do odwiedzenia toho SSSR, ale prostě nějak spolupracoval s fašisty, byli jste fašistický poražený stát, anebo je někdo s vašich prásknul, protože se mu zdál nepohodlný, jak už to v takových dobách chodí. Anno, jde jasnou závislost. Zkuste opravdu, jak jste psala omezit své příspěvky za začátku na 3 denně natomiast pak třeba jen jednej denně a můžete wówczas dotáhnout na 1 týdně a třeba celýd en se vyřádit a myšlenky nastřádané za týden sem nalepit. Mi připadáte úplně normální, jen vám prostě chybí někdo vedle vás, kdo by vás poslouchal - ne pes: -). Heban: Mamy niesamowite ciemnoskóre panny. Czy wolisz nazwać katalogów czekoladą, hebanem czy czarnym, spotkasz jakieś niesamowite damy. Jeśli jesteś zainteresowany rozmową z którąkolwiek z tych gorących dziewczyn hebanu, natomiast następnie przejdź na to. Szybko dowiesz się, hdy te kobiety chcą cię poznać. Nová vyhláška ale umožňuje, aby byl rondel označen jen značkou 'Kruhový objezd', která pouze přikazuje jet według křižovatce (objezdu) ve směru šipek, ale nedává řidičům jedoucím po kruháku přednost před ostatními auty. Tu zaručuje teprve kombinace se značkou upravující přednost, která ale od letoška není povinná. Víte, co mě doopravdy vadí a prudí v médiích všeobecně, když pominu obsah zpráv a půjdu po formálnostech, tak jako vy? Že vedle zpráv tom, kolik dětí v Africe umírá podvýživou natomiast hladem se klidně objeví články na téma, jaké dortíky nejvíc polehtají naše jazýčky a zprávou dne je - zda jahodový, nebo ananasový. Vedle zprávy utrpení a znásilňování dětí a žen klíďo hned vedle zaručené návody dzięki exotické (či kýho výra) sexuální praktiky... nic proti tomu, ale tenhle kontext vás nechává úplně klidným? Mě teda vadí mnohem víc. Dělá z nás to, co píše Ládik - otrlé. A wówczas je mnohem nebezpečnější než jedno slovíčko s dvojznačným smyslem, ulítlé někde v sousedské drbárně. Hush został przeprowadzony wyłącznie przy wykorzystaniu elementów całkowicie bezpiecznych w kontakcie z ciałem. Takim tworzywem jest silikon klasy medycznej, który nie zawiera w swoim składzie ftalanów, ani pozostałych potencjalnie szkodliwych dla zdrowia substancji. Silikon medyczny nie wywołuje podrażnień, ani reakcji alergicznych. Jest to surowiec, który bardzo łatwo oszczędzić w czystości - Hush jest wodoodporny, więc zdołasz go bez obaw wstawić pod bieżącą wodą. Nie zapomnij, by podczas mycia zabawki użyć dobrej jakości mydła antybakteryjnego. lovense osci Zabawkę należy szczegółowo umyć każdorazowo przed jak i również po zakończonej zabawie. Kvalitní černozemě vznikaly po tisíce let v pásmech mezi třicátou a padesátou rovnoběžkou. Byly pro to vhodné parametry,... stepní druhy trav, přiměřená teplota, dékla slunečního svitu, přiměřené množství vláhy, mikroimakroorganismy,... to vše se podílelo na vzniku pásem černozemí, kde vznikly obilnice na zemi.

[afinabul]

Sexuální výchova + RaportNor

Sexuální výchova + RaportNor

Povede feminismus k vyhlazovacím táborům?

Sexuální výchova ve školách. Co je náročné téma pro dospělé, je tlačeno do dětí

DenníQ: Deti v tom majú jasno…

[pepikhipik]

Den s Univerzitou Karlovou: Program pro děti a dospělé

20. května 2023 od 10:00 do 18:00

Kampus Hybernská, Hybernská 998/4, Praha 1

Karolinum, Ovocný trh 560/5, Praha 1

PROGRAM KAMPUSU HYBERNSKÁ:

V celém areálu Kampusu Hybernská je pro děti i dospělé připraven bohatý doprovodný program zajištěný studenty a pedagogy fakult UK.

1. lékařská fakulta: Ergoterapie v praxi

Otestujte své smylsy pod vedením našich ergoterapeutek. A co že to ta ergoterapie vlastně je? Krásný a důležitý zdravotnický obor, který pomáhá pacientům s návratem k soběstačnosti.

Lékařská fakulta v Plzni: Jak jste na tom s první pomocí?

Představíme vám situaci, do které se může dostat každý z nás – setkání s člověkem v bezvědomí. Tento úvod doplníme základy resuscitace dospělého i dětí. Druhá skupinka našich členů bude předvádět zástavu masivního krvácení. Vysvětlíme, jak takové krvácení zastavit, jak poznat správné škrtidlo a jak základně ránu obvázat.

Lékařská fakulta v Plzni: Ve zdravém těle zdravé srdce!

Náš program se zaměřuje na prevenci srdečních chorob, které jsou jedním z nejčastějších zdravotních problémů v dnešní době. Ukážeme vám přístup a význam prevence, včetně vzdělávacích materiálů, osvěty o rizikových faktorech a doporučení pro zdravý životní styl.

Lékařská fakulta v Plzni: Sexuální výchova pro všechny, Nemocnice pro medvídky, Sekce edukace mediků...

V rámci Sexuální výchovy pro všechny apelujeme na safespace či detabuizování sexuálních témat. Projekt Nemocnice pro medvídky zábavnou formou motivuje děti v předškolním věku zbavit se strachu z bílých plášťů. Sekce edukace mediků nabízí mimoškolní vzdělávání, především apelujeme na fenomény, o kterých se během studia příliš nedovíme.

Farmaceutická fakulta v Hradci Králové: Léčivé rostliny v samoléčbě

Léčivé rostliny doprovázejí lidstvo od nepaměti a jsou základním stavebním kamenem pro historický i současný vývoj farmacie. Jaké je jejich aktuální místo v léčbě a samoléčbě?

Evangelická teologická fakulta: Po kom se jmenujeme?

Každý jsme nositelem vlastního jména. To nás určuje a odlišuje od ostatních jedinců. Často je dědictvím, které neseme po předchozích generacích. Víme ale, co naše jména znamenají? A že jejich původ mnohdy nacházíme už ve staré hebrejštině či řečtině? Objevte význam svého jména na stánku ETF UK!

Evangelická teologická fakulta: Zaostřeno na druhé

Jak vypadá svět, ve kterém žijete? A jak by vypadal svět, který byste si přáli? Pojďme jej společně zhmotnit! Popusťte uzdu kreativitě, zachyťte své myšlenky i pocity na papír a rozeberte je do posledního střípku!

Filozofická fakulta: Seznámení se Skotskem

Formou zábavného kvízu si návštěvníci všech věkových kategorií mohou ověřit, co všechno vědí a nevědí o Skotsku, jeho jazycích, kultuře a dějinách, a také o vztazích mezi Skotskem a Českou republikou skrze materiály z výstavy "Česko-skotské vztahy", která byla uspořádána na FF UK v červnu 2022. Na stánku budou k dispozici také vybrané publikace o Skotsku z produkce Ústavu anglofonních literatur a kultur.

Fakulta humanitních studií: Antropologický terénní výzkum

Prezentace náplně bakalářského kurzu „Praktikum antropologického terénního výzkumu“, zaměřujícího se na představení sociokulturní antropologie v praxi – jak se „dělá“, co obnáší a jaké může mít výsledky. Představovaným terénem je okolí nové budovy FHS UK v Troji, přičemž smyslem je otevřít prostor pro (mnohdy) první setkání se sociokulturní antropologií a hlavně možnost si ji prakticky „osahat“.

Fakulta humanitních studií: Představení fakulty

Informační stánek Fakulty humanitních studií, kde se zájemci mohou seznámit s liberálním modelem studia v oblasti humanitních věd a s konceptem humanitní vzdělanosti samotné, právě tak jako s jednotlivými programy, jež fakulta nabízí uchazečům o vysokoškolské studium či v rámci celoživotního vzdělávání.

Fakulta humanitních studií: Sociologie sportu

„Sport je zkrátka všude a my jsme v něm“. Tuto větu pronesl v napůl zapomenuté knize Fotbal je hra filosof Jiří Černý. Černý v knize poukazuje na signifikanci sportu a sportovních her v moderní kultuře. V současné době jsme svědky stále sílícího zájmu o sport z pohledu nejrůznější vědeckých disciplín. Ve sportu totiž nejde „jen“ o hru, ale o něco mnohem vážnějšího a závažnějšího. Sport nám toho může hodně říct o společnosti samé...

V přednášce tak budou představena některá témata, která jsou v rámci sociologie sportu řešena, a sice například fenomén sportovního fandovství, globalizace sportu, vliv sportovních mega-událostí (jako třeba olympiád) na společnost a propojení sportu a sociálních nerovností.

Fakulta tělesné výchovy a sportu: Měníme svět pohybem

Budujeme komunitu, která propaguje zdravý životní styl, jehož nedílnou součástí jsou pohybové a sportovní aktivity. Chceme zapojit jedince v každém věku včetně osob s různými hendikepy. Připravíme si praktické ukázky - jak z fyzioterapie, tak z aplikované tělesné výchovy. Nový fenoménem je také esport - my chceme spojit gaming s pohybovými aktivitami.

Matematicko-fyzikální fakulta: Pokusy s dusíkem

Jestli vás nebaví teoretické fyzikální poučky a přitom chcete vědět, k čemu je fyzika dobrá, přijďte se podívat na program OSM plný experimentů. Ukážeme vám zajímavé optické jevy nebo hrátky s dusíkem o teplotě –196 °C.

Matematicko-fyzikální fakulta: Hlavolamy

Některé hlavolamy vypadají jednoduše, ale dokážou pěkně potrápit! Řešení hlavolamů rozvíjí logické myšlení, představivost, paměť a zručnost. Přijďte si rozhýbat mozkové buňky k nám na stánek.

Přírodovědecká fakulta: Příběh stromu

Stromy – vypadají, že si jen tak tiše rostou, ale ve skutečnosti významně ovlivňují jiné organismy i své okolí. Dozvíte, co o nich možná ještě nevíte, a poznáte, čím se také na fakultě zabýváme.

Přírodovědecká fakulta: Geologie zblízka

Geologie je všude okolo nás a tvoří náš svět. Geologie zkoumá procesy odehrávající se na povrchu i uvnitř Země, popisuje její stavbu a vývoj. Tyto procesy se odehrávají v řádech milionů až miliard let a probíhají i dnes. Utvářejí veškerý povrch naší planety, ovlivňují klima, i samotný vývoj života na Zemi. Právě horniny a minerály v sobě ukrývají tajemství o vývoji Země. Geologie nejsou ale jen „kameny“, nabízí toho mnohem více. Pokud vás zajímají témata jako jsou sopky, dinosauři, jeskyně, minerály, zemětřesení, sesuvy, nebo se chcete dozvědět, jak se vytvářejí hory, geologie je ten správný obor. Přijďte se za námi podívat a prozkoumejte krásy (ne)živé přírody zblízka na vlastní oči!

Pedagogická fakulta: Život je hra

Vyzkoušejte si sportovní aktivity jako je balancování na indoorboardu, hod na cíl, a další hry pro děti i dospělé.

Pedagogická fakulta: Hravá biologie

Hry s biologickou tematikou pod taktovkou studentského spolku Drosophila.

Fakulta sociálních věd: Kritické myšlení a rozvoj znalostí

V dnešní době, kdy je informační prostor plný dezinformací, je kritické myšlení nezbytnou schopností každého člověka. Poskytneme vám návod na to, jak rozpoznat pravdivé informace od dezinformací a následně si skrze interaktivní aktivitu tuto dovednost osvojíte v praxi. Zároveň si u nás budete moct otestovat své znalosti z moderních dějin prostřednictvím našeho zábavného karetního kvízu. Tato kombinace moderních dějin a kritického myšlení vytvoří jedinečný zážitek, který vám pomůže zlepšit vaše znalosti a zároveň získat dovednosti pro práci s informacemi v dnešním rychle se měnícím světě.

Katolická teologická fakulta: Na počátku bylo slovo

"Na počátku bylo slovo" je biblický verš, který odkazuje na stvoření světa. U našeho stánku se na slovo a jeho mimořádný tvůrčí potenciál podíváme očima několika různých disciplín, kterým se na naší fakultě věnujeme v rámci studia dějin umění, literatury, historie nebo teologie. Vyzkoušíte si tvorbu dadaistické básně, luštění starých textů a psaní husím brkem či odkrývání tajuplných významů a biblických příběhů ve známých obrazech.

Centrum Carolina: Relaxace pro malé i velké

Poradny UK vám ukážou, jak můžete relaxovat sami, s dětmi nebo všichni dohromady. V rámci připravených bloků si budete moci vyzkoušet různé možnosti relaxačních a odpočinkových aktivit pod vedením našich poradenských pracovníků. V čase mezi připraveným programem si pak můžete přijít odpočinout, vybarvit si antistresové omalovánky, vyzkoušet si antistresové pomůcky nebo získat informace o tom, jak naše poradny fungují a co nabízíme studujícím i zaměstnancům. A prodiskutovat s námi, proč je potřeba se věnovat psychické odolnosti a zvládání stresu.

[extracafe]

Sexuální výchova

[black-gun-blog1]

Do Kyungsoo

Jméno postavy: Do KyungSoo Skupina: EXO Věk:  23 Postavení v gangu: Obchodník s bílým masem v Munjeong Sexuální orientace: Homosexuál

Povaha postavy: KyungSoo nikdy neoplýval optimismem, nikdy nebyl nijak přátelský či společenský. Celkově nevykazuje žádné city, neumí to a neplánuje to ani nijak změnit. Radši se drží mimo lidi a snaží se jednat sám za sebe. Snaží se přežít, tak jako každý, takže v každé jeho činnosti jedná tak, aby z ní něco měl on sám, i když to na první pohled nemusí tak být. Když má mluvit, tak si většinou nevidí do pusy, nezajímají ho ostatní, tím pádem ho nezajímá jaký mají vliv jeho slova. Nebojí se jít do potyčky, když se mu něco nelíbí což se stává celkem často.

Příběh postavy: 

Příběh mladého chlapce z takzvaného “Mrtvého města” by se dal popsat do malé škatulky, skoro jako každého žijíc na tomto místě. Od mala se snažil prostě a jednoduše přežít. Nic jiného mu nezbývalo a umírat se mu prostě nechtělo. Ale měli bychom začít od začátku…

KyungSoo se nenarodil do milující rodiny, jeho matka byla drogově závislá a za dávku by udělala cokoliv, otec byl násilník, vrah a zloděj. Takže jak by tyto dvě osoby mohli znát něco jako rodičovská láska? Zprvu KyungSooa oba odmítali, jako nechtěné dítě, ovšem jako každá malá dušička svoje rodiče miloval. A hlavně svou matkou. Malý Soo vyrůstal defakto sám, bez jakékoliv výchovy, až do jedného bodu. Když KyungSoovi bylo deset let, jeho otec dostal nápad. Proč si ho nevychovat jako loutku co by udělala všechno co by chtěl? Začal ho učit obrazu svému. Učil ho krutosti a nenávisti vůči všem. Chtěl aby jediný člověk, ke kterému něco cítil byl jedině on a ten cit měl být respekt, měl se ho bát, měl ho ctít, měl ho poslouchat. 

Soo se mnohokrát vracel domů s rozbolavělým tělem, jak ho otec mordoval jen aby v něm vyvolal strach a respekt. Nespočet-krát si přál aby to jednou muž přehnal. Ale čím byl starším a dělal pokroky, se v něm něco měnilo. Pociťoval nenávist ke všem lidem kolem sebe a aniž by si to uvědomoval, tak nenávist rostla i k jeho otci, jeho city se jednoduše vytratili než zbyla jen osoba co chtěla přežít. Pomalu, ale jistě se Soo měnil na loutku co poslouchala každý rozkaz svého otce. Měl krást? Kradl. Měl zabít? Zabil. Neviděl v tom nic špatného, jediné co mu vždy znělo v hlavě “Silnější přežije.” Jeho otec ho naučil mnoha věcem, které se mu hodili do života na takovém místě. Nikdy by ho nenapadlo, že by žil jiný život. 

Jeho otec začal vidět ve své družce a Soově matce, jen příživníka, který jim byl na obtíž. Feťačka co podle něj na světě neměla co dělat. A aby si nešpinil vlastní ruce, nechal veškerou práci na svém synovi. KyungSoo zprvu nechtěl, i přesto všechno to stále byla jeho matka a on ji měl rád. Ale jeho výchova, která ho ovládala a vliv jeho otce na něj, byl tak obrovský, že náporu ze strany otce nemohl více čelit. To co provedl v něm vyvolalo ještě vetší nenávist vůči jeho otci což vedlo jen k jedinému.

KyungSoo se potuloval několik měsíců sám po městě. Vedlo se mu dobře a na nic si nestěžoval. Úspěšně se dokázal vyhýbat hlídka a dokázal si obstarat jídlo a zbraně, které potřeboval na přežíti, ale jednou se mu nepoštěstilo. Vpadl přímo do léčky hlídky, která ho už nějakou dobu sledovala, nevědomky, že to někdo sleduje, se snažil přežít. Jen tak se nenechal, vyvázl těžce, ale předci jen. Cítil palčivé bolesti v těle, každým krokem slábl a on tušil co to znamená. Jen teď neměl šanci se nějak zachránit. Jeho slabé tělo dopadlo na vyprahlou zem. Obraz se mu pomalu mlžil a cítil jak pomalu usíná. Nechtěl, mermomocí se snažil zůstat vzhůru a přežít, ale jeho tělo už nemohlo dál.

Tělo chlapce leželo na něčem co mělo připomínat postel, nevnímal. Jeho pokožka byla bílá a hrudník se mu zvedal jen nepatrně. Po těle měl šrámy a dvě střelné zranění. Prvních pár dní se zdálo, že nepřežije, ale začal se zotavovat. Jemné cukání těla naznačovalo, že se dává končeně dohromady. Jednou se tělo mladého chlapce na posteli prudce s nadechl a posadil….

[black-gun-blog1]

Park Chanyeol

Jméno postavy: Park Chanyeol Přezdívka: - Skupina: EXO Věk: 25 let Gang + postavení v gangu: Jangji + zástupce Sexuální orientace: Heterosexuál  Povaha postavy: Pokud někdy něčím Chanyeol oplýval co nejvýrazněji, bylo to především charisma a přirozená schopnost z lidí dělat pitomce. Odjakživa věděl, jak si podmanit ženy a muže, jak lidi dostat do bodu, kde je přesně chtěl mít a mohl s nimi manipulovat, jak se mu zachtělo. Stačilo vytasit široký úsměv společně s vřelým chováním a hned mohl mít koho chtěl. Díky takovýmto nepěkným manévrům se také dostal na místo, kam se dostat chtěl. Od koho jiného by však takové chování mohl pochytit než od svého drahého otce? Možná, že za tou tlustou, prozatím ničím neporušenou, zdí plnou nezájmu, sarkasmu, ironie a pořádné dávky cynismu někde kdysi dávno byl hodný, milý a přátelský Chanyeol, který by si každého vzal pod svá křídla a chránil ho ať se děje cokoliv. Možná, že se jednou za spousty let snaží hodná část jeho povahy dostat na povrch a nadechnout se čerstvého vzduchu, jenže ta špatná stránka ho pořádně dusí a čeká, kdy konečně zmizí z povrchu zemského. Takový to boj se v něm svádí už pěknou řádku let a jde to na jeho místy bipolárním chování dosti poznat. Společnost, tvrdá výchova a zklamání natolik pošpinily jeho dobrou vůli, že už nikdy ten kousek dobrého muže snad nikdy neuvidíme. Většinu času můžeme tedy vidět pouze tu ostrou, nelítostnou a nepřátelskou stránku, kterou v něm jeho otec vybudoval vůči ostatním lidem. Najde se někdy člověk, který donutí tohoto chladného muže sundat masku a ukázat pravou tvář? Kdo ví. Příběh postavy: Před pětadvaceti lety, v těžkých dobách plných nenávisti, smutku a neštěstí se jedné zámožné, naoko veselé a perfektní rodině žijící v jihokorejském Seoulu narodil neustále plačící uzlíček, jenž podědil jméno po svém díky válce zesnulém praotci. Matka z něj už zezačátku toužila mít mazánka zhýčkaného láskou a otec chtěl přesnou kopii poslušného, neustále v pozoru stojícího muže, poslouchajíc na slovo každý jeho rozkaz jako voják ve službě. Dnes, kdyby každý věděl osud, který tohoto mladého muže potkal, každý by dokázal naprosto odhadnout jaká strana vyhrávala v jeho výchově. Samozřejmě, že byl už jako malý chlapec veden pod pevnou rukou jeho morbidního a bezcitného otce, který se nestyděl své dítě uhodit, když se bálo přejít po rozbitém skle bosýma nohama, či dívat se upřeně do slunce. Jakožto malý chlapec nechápal, proč mu tatínek ubližuje, proč ho zavírá doma v pokoji a nenechá ho poznávat svět tak, jak toužil. Nechápal, proč matka noc co noc zoufale pláče zamčená v koupelně s láhví whiskey, aby si tak zahojila rány na duši i na těle, které jí její cholerický manžel způsoboval. Nechápal, co znamenají bílé stopy na prostěradle manželské postele v ložnici jeho rodičů, když matka každou noc přespávala na gauči a co vůbec znamenaly ty mladé a krásné ženy, které v domě potkával, když matka nebyla doma?  Jakožto malé, životem nepošpiněné, dítě nechápal spousty věcí. Zatímco jeho dětští spolužáci měli pokoje plné hraček a plyšáků, kupovaly si za peníze zmrzliny a bavili se s ostatními, z Chanyeola se postupem času stával naprostý antisociál, díky strachu ze svého otce. A především také díky strachu z biče, který nelítostně prásknul o jeho klouby na rukou, když udělal něco, co si jeho otec nepřál.  Ze začátku, prvních pár let tvrdého režimu, který podstupoval si na to nechtěl zvyknout. Zatímco matka mu neustále tvrdila, že ho bezvýhradně a nenapravitelně miluje, otec mu dokazoval úplný opak. Ještě teď, kdyby se někomu podařilo odkrýt temnou minulost a především odkrýt vrstvy oblečení, spatřil by pár důkazů, které jeho otec bral jako „projevy lásky“. Jizvy a nedokonalosti cigaretového nedopalku, jenž poškodil jeho kůži a i jeho psychiku. Chanyeolovi bylo odjakživa vtloukáno do hlavy pravidlo, že ženy jsou nepodstatná věc, jenž mužům poskytuje pouhé potěšení, když se jim zachce. Matka se mu však snažila vnutit, aby si našel slečnu, pořádně se o ni staral a založil rodinu. Ovšem pro patnáctiletého chlapce otáčejícím se za každou kratší sukní to bylo něco neskutečného. Především pro něj bylo neskutečné utrpení, když se po jeho boku začínala čím dál tím více objevovat malá drobounká dívenka bydlící v domě naproti. Malé drobné děvče ze slušné a bezproblémové rodiny totiž moc dobře vědělo, co všechno musel kvůli svému otci její kamarád trpět. Byl to také první člověk se kterým se po tak dlouhé době začal bavit. Především s děvčetem začal trávit čím dál tím více času, pomalu jí odkrýval stránku za stránkou jeho příběhu, jako kdyby to byla kniha ukradená z oddělení pro dospělé. Zrovna v těch chvílích se tento mladý muž začal trhat na dvě části jako kus papíru o který se dva lidé mermomocí přetahují a byla jen otázka času, kdy se jeho povaha pod dvěma různými nátlaky roztrhne. Bylo to jako, když zhasnete večer světlo v pokoji. V jednu chvíli máte světlo a naději, v druhé chvíli vámi proudí bezmoc, protože nevíte, co na vás v černočerné tmě vyskočí. A do takové černočerné tmy právě upadl Chanyeol. Možná to bylo stádium bezmoci a strachy, co v něm za ta léta naprosto vybublalo a on se začal chovat jako blbec a porušovat veškerá pravidla, která mu byla udělena. Lidé jsou přeci naprogramovaní na to, aby se bavili s ostatními. Poznávali svět, oslavovali život jako tehdy v renesančním období. Nebyli zde od toho, aby byli zamčeni, bičování a ponižováni, protože jejich existence nebyla plánovaná. Proto se ze dne na den jednadvacetiletý Chanyeol sbalil, sebral veškeré možné peníze a utekl na ulici. Bylo to poprvé a naposledy, co se vzepřel režimu, vzepřel se otci a vzepřel se ostrým ranám nelítostného biče. Už ani on sám v paměti nevyloví jaké bylo datum, když poprvé přespával neznámo kde, v ukrutné zimě bez domova. Vzpomínky na toto kruté období byly totiž pořádně otupeny a vymazány levným nekvalitním alkoholem, lehkými drogami a především hustým sněhem, který panoval po celé období, kdy Chanyeolovým jediným místem byla zasněžená, jako led chladná lavička, kterou musel považovat za svůj domov. Postupem času, kdy ho začínaly opouštět síly mu začínalo taktéže docházet, že potřebuje úkryt. Zázemí. Něco, kde by ho lidé nesoudili za to, jakou minulost měl. Protože ve válečném období plném nenávisti a strachu nikoho vaše minulost nezajímá. Všichni se zajímají jen o to, jak si zachránit vlastní krk. Proto se úspěšně přidal mezi přeživší do gangu, kde může být svým vlastním pánem. Nemusí se ukrývat před denním světlem, nemusí se starat o to, aby ho někdo trestal za vlastní chyby bolestí. Teď už nic takového nedovolí. A především už nikdy neuslyší o své odporné minulosti.

[afinabul]

Sexuální výchova

Povede feminismus k vyhlazovacím táborům?

Sexuální výchova ve školách. Co je náročné téma pro dospělé, je tlačeno do dětí

DenníQ: Deti v tom majú jasno…

[extracafe]

Vtipná reklama ze Švédska. Taková rodinná. Sexuální výchova je tam asi otevřenější.

Vtipná reklama ze Švédska. Taková rodinná. Sexuální výchova je tam asi otevřenější.