zrzatybatole

[zrzatybatole]

[zrzatybatole]

prázdnota

Další novej rok. Tu parodii na život z minulejch měsíců bych snad radši vymazala a zkusila 2020 ještě jednou. Ale jak se říká, není radno vstupovat do stejnýho loje dvakrát. Takže to pojďme zkusit nanovo.

Vzhledem k tomu, že jsem se zase nějakou dobu neozvala, jak u mě bývá ve zvyku, možná by si to zasloužilo další životní update. Trochu se bojím, že se z tohodle nadějnýho výtvoru stane jen sklad životních updatů, který ve výsledku jenom řeknou, že se nic nezměnilo. Nebudu si nic nalhávat. Začala jsem stagnovat. Pár týdnů jsem nevytáhla paty z baráku a to ani do obchodu, protože bych se musela převlíct ze svýho smrdutýho, několik dní nevyměněnýho, a značným množstvím kečupu potřísněnýho trika a vygajdanejch tepláků. Chvíli jsem si říkala, že je to jen přirozená reakce na tu apokalypsu venku a že jsem vždycky jen lítala někde po nocích a po lesích a občas zapomněla, kde je moje doma a že je to tak v pohodě. Být chvilku doma a věnovat se sobě.

Nalijme čistýho panáčka moravský pálenky. Věnovat se sobě je asi o něčem trochu jiným, než trávit dny v poloze na bříšku, pěstovat si kvalitní proleženiny a čumět na každou ptákovinu na Netflixu, která se na tý dementní obrazovce jen mihne. Možná jsem si trochu nasrala do huby, když jsem tenhle stav označila za influpizdovské chumláníčko.

Pravdou je, že zas taková influpizda nejsem. Nejsem ani veš, protože ta se hýbe. Jsem prachsprostá šedivá hnida. A jak dny běží, krátí se i dny mé existence na tomto světě. To, že jsem bytost z masa a kostí podléhající expiraci, mi došlo jedno osudné ráno, kdy jsem na svém čele objevila první náznak vrásek, které říkají: “již nejsi nejčerstvější”.

A protože se nemůžu zavařit do konzervy nebo naložit do oleje a uchovat si tak většinu vlastností, schopností, snů a svoje sexy dlouhé nožky bez celulitidy, rozhodla jsem se s tímhle fantasmagorickým úpadkem něco dělat.

Nový čistý triko na sobě, špinavý v pračce. Tak držte palec, ať se ten zadeček rozhýbe jednou provždy.

[zrzatybatole]

[zrzatybatole]

mezidruhové mutace

Když jsem byla ještě malej sígr, mezi děckama frčely nefalšovaný vtipy, který se sdělovaly z generace na generaci. Myslím ty mluvený příběhy s překvapujícím koncem, ze kterých se následně od smíchu rýsovaly břišáky - proto lidi neměli fanatickou zálibu ve fitku. Tyhle fórky postupně nahradily memečka, ale o tom se dnes bavit nechci. Můj oblíbenej mluvenej vtip byl, pamětníci si možná vybaví, o králíkovi, kterej pořád chodil do cukrárny na mrkvovou zmrzlinu, aby ji po naskladnění úplně zhejtil, že se nedá žrát. Hahahahaha. Možná to nebyl nejlepší kousek, ale já měla vždycky v oblibě zajíce. Několik zakrslíků jsem si i pořídila a vrněla blahem. Dnes už vím, že chov těhle tvorů mě ovlivnil mnohem víc, než by mě kdy napadlo.

Ne nadarmo se říká, že člověk se po nějaké době začne podobat svému mazlíčkovi. Když mi po vypadnutí mléčnýho chrupu začaly růst ty zubiska nafurt, došlo mi, jak moc je ona fráze pravdivá. Místo slušivýho úsměvu, se mi skrz dáseň prokousaly dva obří, vysoko položený a až moc nízko končící, zaječí zuby. Kdyby byl stejně zmutovanej i zbytek, řekla bych si “ok”. Bohužel, k mutaci nedošlo, takže vedle těch dvou dominantních gigantů sídlí maličký, malilinkatý zoubky, který jsou navíc o odstín víc dožluta. Děsivá kombinace.

Aby toho nebylo málo, do mý huby se vtiskla i obliba filmu Česlisti, na který jsem tajně koukala po nocích, když naši spali. Teď už vůbec nepochybuju o existenci karmy. Moje dvojka se totiž vyvinula uprostřed patra, v druhé řadě. Víte, jak to nasere, když máte zub v druhé řadě? Díky za moderní technologie a provázky. Můj zubař mi přivázal ten zub na provázek a tahal a tahal. Jako v pohádce O veliké řepě. Naštěstí tomu nemusela pomáhat celá rodina a ten provázek to zvládl sám. A to vše za krásný čas - dva roky.

Teď už jsem velký pívo a dívám se na věci na jinak. Možná vypadám jako nepovedená kombinace dvou druhů savců a jedné paryby, ale zatím jsem nemusela řešit žádný vrtačky a amalgámy. A to je pro mě dostačující satisfakce.

A vůbec, čím víc bizarností, tím víc unikát. Čím víc pruhů, tím víc adidas.

[zrzatybatole]

[zrzatybatole]

nejsem vtipná a je mi to jedno

Určitě si všichni pamatujete na můj narozeninovej výblitek z minulýho roku. Věnovala jsem se v něm ženství a pravýmu českýmu vaření. A co se nestalo. 12 měsíců je v čudu a měl by následovat další oslavnej chvalozpěv o tom, jak jsem se naučila mrdu novejch věcí a #livingmybestlife, víte jak. Haha, I wish.

Nebudu vám lhát. Neprožívám zrovna nejlepší období v životě. Jako správnej sebestřednej píčus vůbec nebudu brát ohledy na problémy lidí, který aktuální situace ovlivnila tak tisíckrát víc a zaměřím se jen na sebe. Protože vod toho tady jsme, žejo. Na úvod, tohle divnodění na mě začíná dost dopadat. Podruhý v tomhle posraným roce jsem bez práce s titulem, kterej mi je momentálně úplně k hovnu, protože nemůžu dělat ve svým rybníčku. Nová škola mě, jak to kulantně okomentovat, nenadchla? Což člověku u těch online přednášek zrovna na náladě nepřidá. Většinou je moje motivace asi tak velká, jako je velká moje motivace k tomu přestat s pitím. Žádná.

Nepotřebuju si z tohohle webíku dělat osobní usmrkanej deníček, takže nebudu zabíhat do dalších detailů a vylívat si srdíčko, co všechno jde k prdu. Jediný, co tímhle nesmyslem chci říct je to, že pokud se cítíte jako plesnivý povidla, nejste v tom sami. Občas plesnivět je potřeba, aby ve vaší zbytečný existenci vzniklo něco novýho a dobrýho.

Vemte si takovej hermelín. Dokud ta hrouda není pokrytá plísní po celým svým povrchu, nestojí za moc. Ve chvíli, kdy je chlupatá a vevnitř teče, začínají se dít skvělý věci.

Tak hlavu vzhůru a buďte jako hermelíny.

[zrzatybatole]

[zrzatybatole]

jsem paní a jsem součástí nový džungle

Zdravíčko, mé věrné broskvičky! Dlouho předlouho je tomu od posledního výblitku, ale tentokrát nepřícházím se slovy, že je vám po tom hovno. Vlastně jdu tuhle nechtěnou dovolenou nějak objasnit a sdělit veškerý novinky ze zrzkova života. Exkluzivně.

Za prvý, už nejsem zrzek. Stala se ze mě mořská panna. Protože mořský panny jsou nejlepší a pokud mi nevyjde fotka, chci být profesionální mořskou pannou na plnej úvazek a celý dny se starat jen o svůj ocas a jíst avokádový sushi.

Za druhý, dopsala jsem bakalářku. Ano, již tomu byl skoro rok a půl, co jsem se snažila napsat ušmudlanejch pětadvacet stran souvislýho odbornýho textu. Napsala jsem jich dokonce víc, ale o odbornosti bychom mohli polemizovat, smutek. Každopádně mě to tak vyfluslo, že jsem klávesnici nechtěla vidět ani o minutu dýl, což se negativně projevilo v chodu tohoto růžového blogísku.

Ale o čem bych vám vlastně psala? Čím blíž byly státnice, tím se frekvence nespoutaného blití obsahu mého žaludku zvyšovala. Stres se dostával do výšin, který jsem těžko nesla, protože se bojím výšek. A cesty z města do města a řešení miliardy věcí kolem ve mně vyvolaly přívaly úzkosti, které se projevily tak-přesně-takto-se-chová-úplná-píča chováním. A protože ��lověk vždy ubližuje svým nejbližším, schovala jsem si svoje výlevy jen a pouze pro ně, protože narovinu, my si blízcí rozhodně nejsme.

Začátkem září ale tato doba zlá pominula a obejvilo se světlo na konci tunelu a odteď si vyprošuju, abyste mě oslovovali paní bakalářko umění, rozumíme si? Mám papír na to, že nejsem žádnej nevzdělanej plebs.

Vlastně jsem dostala takovej debilní nápad, že bych si od současnýho oboru mohla dát pauzu a zkusit nějakej novej výmysl, kterej mě posune zase o něco dál. A ještě líp na úplně jiný škole, s úplně jiným systémem a úplně jiným přístupem k celýmu studiu. A nejlepší na tom je, že tenhle debilní nápad mi prošel a já jsem zase student.

A víte co je úplně nejvíc epický? Že na tý nový škole nerozumím vůbec ničemu. Je to děsná prdel. Semestr už začal a já ještě nestihla pochopit ten informační systém. Za největší úspěch považuju, že se dokážu proklikat na rozvrh. Ale tím to končí. Přidala jsem se aktivně do nejrůznějších fejsbůčkovejch skupin a chatů a jenom sleduju, jak všichni ví. Jak všichni chápou, o co na té škole jde. Občas mi někdo na moje dementní dotazy odpoví, ale většinou k nim dostávám jenom vytlemený reakce. A víte co? Já se tomu vůbec nedivím. Protože co jinýho s takovou zmatenou lasičkou.

Když se na sebe dívám z pohledu druhý osoby, říkám si, že ta holka je fakt marná.

[zrzatybatole]

[zrzatybatole]

jsem nejhorší matka na světě

Po posledních nádorových a operačních eskapádách s božskou potkaní ženou francouzského typu Žizel, jsem si řekla, že ač touha je silná, žádný zvířátko si pořizovat nechci. Jenže pak jsem šla na zkrocení svejch božskejch dredů. V té době se mé opravářce Fioně přemnožila její smečka africkejch šneků a začala je rozdávat jako výslužku. A tak mi do života vstoupil Willy Vlnka.

Fiona říkala, že starat se o něj je hrozně easy. Hodíš mu do akvárka pár zbytků zeleniny, sépiovou kost a Willy bude mastnej a šťastnej. Takže jsem mu pořídila takovou parodii na terárium, tu sépiovku a dopřávala mu všemožný odkrojky. Ukázalo se ale, že pán je gurmán a nic nežere. Respektive jediný, co je ten sliz ochotnej požvýkat je jídlo ve stejné konzistenci jako on sám - okurka nakrájená na kolečka, ze které zásadně vypreparuje jen ty semena a zbytek nechá válet ladem. To je ekologickej kompostér jak sviňa, tyvole. Hlavně když v zimě stojí zkurvený hadovky čtyři pětky.

Ale našli jsme si k sobě cestu a zvykli si na sebe. Mám takovej pocit, že Radek si ho dokonce zamiloval, protože mu šel do lesa ulovit nějakej mech a kamínky, aby Willyho ubikace byla stylová jak katalog Ikei. Jenže ten malej problémovej hermafrodit místo toho, aby projevil vděk, udělal přesnej vopak. Začal se zahrabávat.

Zahrabávání u těhle tvorů může znamenat dvě věci. Buď, a to jsme si mysleli prvně, se jde schovat pod zem, aby sám sebe zbouchnul a nakladl až čtyřista malejch klonů. Nebudu lhát, na takový množství hladovejch noh jsem připravená nebyla a nikdo z našeho sousedstva neprojevil zájem, že by se potenciálních potomků ujal. Tahle teorie se ale nepotvrdila. Ten druhej význam je takovej, že jdou do hlíny prostě umřít. Vyčichnout, říct světu končím, už tu nechci být, zdaria.

Tenhle případ se jevil jako dost pravděpodobnej. Ale přece nebudu nechávat někoho dělat to, co chce. Vždycky, když se schoval, tak jsme ho vyhrabali a dopřáli mu studenou sprchu. To ho probralo natolik, že do sebe natlačil pár semínek okurky a šel se zahrabat znovu. Po pár týdnech mě tenhle scénář začal srát a řekla jsem si, že na toho nevděčnýho vybíravýho šneka hážu bobek a uvidím, co se stane.

Nestalo se nic. A nedělo se nic následující tři měsíce. Po této době jsem usoudila, že je tuhej. Nebudu lhát, měla jsem trochu špatný svědomí, že jsem ho nechala odejít a nesnažila se mu to rozmluvit. Ale však víte, těžko bycha honit. Takže jsem ho nechala ještě pár dní ladem, a pak se rozhodla pro razantní řešení. Pohřbít ho.

Jenže to je s tím bydlením v bytě uprostřed města takový nahovno. Protože nemůžete nikde moc kopat a tak. A zároveň máte mrtvolu v kuchyni a už ji tam nechcete mít. Nejsem na to pyšná, ale prostě jsem vzala celý akvárium i s Willym a položila to jemně do nejbližší popelnice. To bylo odpoledne. Pak tak ležím v noci v posteli a doběhlo mě to. Nemohla jsem dopustit, abych si zkazila karmu. A začala jsem mít taky strašný výčitky, jak nechutně jsem se ho zbavila. Takže jsem spoře oděná ve svém negližé vyběhla v jednu ráno k tý popelnici a začala Willyho hledat. Mise byla úspěšná. Mrtvej Willy byl zpátky v kuchyni.

Následující den mi začala dovolená, takže jsem se s Lenkou chtěla trochu zliskat. A po pár škopcích jsem jí samozřejmě nemohla nechat bez toho dramatickýho příběhu minulé noci. Na to Lenka iniciativně vstala, že ten sliz prostě zkontroluje, než ho zítra aktivně zakopu do země, jestli je vážně kaput. Začala akce „zachraňte Willyho“. Nesmrděl. Pozitivní. Vlastně si udělal po celým dně takový tvrdý víčko, který se ve vodě rozpustilo. Ani pak nesmrděl. Tak jsem vzala fakin okurku a položila ho před ni.

Za půl hodiny vylezl Willy.

[zrzatybatole]

[zrzatybatole]

tajemství života příloh

Jsem čistý plemeno sídlištního děcka, takže jsem se musela naučit přežít v džungli komunistickejch paneláků s geometrickýma ornamentama, na kterejch se pan architekt moc vyřádil, a když zrovna nebylo nachcáno u výtahový šachty, znamenalo to dobrej den. Tím chci říct, že jsem nikdá nebyla zvyklá na nějaký vysoký standardy. Ale i tak mi od dob, co si pamatuju, vrtá hlavou jedna zákeřná otázka, na kterou ani strejda google nezná odpověď.

Nebudu si tady hrát na pračlověka z díry v zemi, ale vyrůstala jsem v době, kdy se normální jedinec obešel bez všech elektronickejch pomocníků aka chytřejší než nejchytřejší pračka, co se zapne mrknutím oka, prádlo vymydlí jen při pouhé myšlence, i když jste tisíce kilometrů daleko a k tomu ty trenky vysuší, naškrobí, poskládá a asi se za vás půjde ráno i vysrat. A lidi v kuchyni si vystačili s normální plynovou plotnou na sirky, která nezklame ani při největším dešti, kdy padají kroupy a blesky pomáhají lesníkům pokácet nějaký stromy. Takže je logický, že moji rodinu minul i rýžovar.

Ač se to může zdát neuvěřitelný, my rýži vařili v hrnci, zalili ji vodou a za dvacet minut byla chálka na stole. Jednoduchý jak polknout slinu. Znova to zopakuju, kdyby mezi námi byli pomalejší jedinci. Rýže, hrnec, zalít vodou, vařit. Promiňte, ale to musí zvládnout i slepej. A přesně proto si pokládám otázku, proč existuje rýže ve varných sáčcích?

Snažím se najít odpověď už dobrejch dvacet let a smutně vzpomínám na ty první čtyři roky mé krásné jedinečné existence, kdy mě tato životní otázka ještě netrápila. Někdo mi jednou říkal, že příprava toho kouzelného sáčku je prej jednodušší. Tady musím oponovat. Zaprvý, preparace po uvaření je dost strastiplnej proces, kterej poznamená nejeden polštářek na prstech. A zadruhý, co je jednoduší než zalít tu zkurvenou bílou sypkou směs vodou přímo v tom fakin hrnci???????? A kdo by chtěl, aby se mu jídlo vařilo v plastu? A kdo si dávkuje porci podle sáčku? A kdo vymýšlí tyhle zbytečný věci?

Jedinej důvod, kterej mě napadá, proč se tenhle výmysl pohybuje mezi námi je ten, že díky rýži v sáčku nikdy nebudete nejvíc zbytečnou věcí na planetě.

[zrzatybatole]

[zrzatybatole]

dny, který bolí

To, že některý dny jsou horší než ostatní, je obecně známá pravda. Občas ale přijde den, kterej se vám svou hrůzností vreje do paměti a hoví si tam pěkně dlouho. Často je to způsobený potížema z fachy nebo ze školy, anebo tím, že jste úplně neschopní a všechno vám padá z ruk - ale tady je naděje, že z toho někdy vyrostete.

Na svůj poslední nahovno den si vzpomínám zcela zřetelně, neboť mu není tak dávno. Začal docela skvěle. Ranní sraní bylo speciálně úspěšný, kafe se zdálo být v dokonalým poměru s mlíkem a nikdo po mně nic nechtěl. A taky jsem neměla kocovinu. Do kytek to šlo ve chvíli, kdy jsem večer došla do práce. Zrovna tam byl koncert nějakejch bizarních kapel za zenitem, jejichž fanouškama jsou staří vylití páprdové s hubou prořízlou možná až moc. V tu chvíli jsem pochopila, proč tu směnu nikdo nechtěl. Neklesala jsem ale na mysli. Zaprvý, v tomhle podniku jsou většinou fakt dobrý koncerty, i když se tak na první pohled nemusí úplně jevit. A zadruhý, jsem přece boží a pokecám si s každým. A taky nic nehrotim.

Takže když hlavní zpěvák kapely vypil flašku rumu a láhev vína na ex, docela jsem se bavila a tiše projevila své čestné uznání. Jenže pak to začalo jít z kopce. Jak s kapelou, tak s tou uřvanou bandou kolem. Já jsem docela splachovací, ale na to, aby na mě nějakej dědek začal hulákat, jestli jsem se úplně posrala, když chci si za panáka nějakýho lihu tolik a tolik a ať si to strčím do své sličné řiťky, jsem popravdě připravena nebyla. V tomhle upadajícím duchu se nesl zbytek party a když tahle fantasmagorie skončila, moje srdíčko vrnělo blahem.

Popadla jsem čutoru piva na uklidnění a vydala se stihnout rozjezd do pelíšku. To pivko jsem stáhla docela rychle, takže když jsem viděla, že můj kočár se blíží, rozhodla jsem se ho zbavit v místním odpadkovém koši na dané zastávce. Jenže jak jsem tam šla, něco mě zarazilo. Protože najednou se ten chodník nezdál bejt tak tvrdej. Naopak. Sklopila jsem teda svůj pohled směrem dolů a vidím, že stojím v něčí nechutné, husté, dost kypré, táhnoucí se grcce. Chvíli to vypadalo, že moje přistane hned vedle, ale udržela jsem to. V té chvíli už tam byl i ten autobus, do kterýho jsem prostě musela nastoupit, protože přece nebudu čekat hodinu na další a už vůbec nepůjdu pěšky.

Mí spolucestující se nezdáli bejt moc nadšení. Teda minimálně ti, kteří v sobě neměli dvě promile a byli ještě docela při smyslech. Taky se tím přecpaným vagonem rozvalil puch těch blitek, tak jsem se na to nesnažila nijak otřepat a prostě dělala, že tam nejsem. Když jsem vystoupila v cílový stanici, utíkala jsem k trávníku, abych svoji chudinku očistila. A tak se tak otírám v té tmě. Vidím velký hovno. A z téhle metafory se najednou stala bolestivá realita. Já si totiž máchala nohu v zasraným lejnu. Tohle byl konec. Moje dno. Nechte mě umřít, zdaria.

Tímhle příběhem jsem chtěla říct, že, není důvod cítit se trapně, když vám na rameni přistane lepkavej balíček z holubí kloaky. Nebo když vám popadá kotel nádobí a celej se roztříská o zem - v téhle situaci má právo cítit se trapně jenom vaše peněženka. A nemusíte se červenat ani ve chvíli, když vám zčervenají kalhoty v oblasti rozkroku v ten nechvalně známej den v měsíci. Nejste v tom sami.

Život je past vedle pasti.

[zrzatybatole]

[zrzatybatole]

láska nebeská

Vzhledem k tomu, že to bude už něco přes rok, co Radkovi otravuju život a mám nějakou nostalgickou náladu, je na čase se na tuhle romanťárnu podívat retrospektivně a odhalit šokující informace, které odtajňují choulostivé události začátků mého partnerského života.

Přemýšlím, na co jsem Radka sbalila. Ale myslím, že v Nálevně u Leona, kdy jsem do sebe klopila už čtvrtý pivo to asi nebylo. K tomu okouzlení podle mě došlo na jednom z našich prvních randíček, kdy jsem se echt vyfikla a dokonce si dala sprchu. Vytáhla jsem svoje nový boty na platformě z Vintedu, který měly víc než děda a babička dohromady a vyrazila na místo setkání. Teď si představte namyšlenýho páva s roztáhlým vocasem, jak si jde. Přesně to jsem byla já. Nebo přehlídku od Victoria’s secret. Nenašli byste rozdíl. Pár metrů před Radkem, kdy jsem už začala s vábícím nahazováním hřívy, se to ale posralo. Došlo mi, že jedna noha je výrazně nižší než noha druhá. Nenápadně jsem se podívala, co tady máme za problémek a přátelé, moje levá podrážka se mi vysmívala metr za mnou. Ta kurva prostě odpadla a zůstala ležet na chodníku. Takže místo luxusního dojmu jsem tam stála jak plesnivý povidlo s červeným nádechem ve tváři. V ten moment se do mě určitě zamiloval.

Uběhl nějakej čas a vypadalo to, že si mě chce Radek na randění uchovat. Ten večer jsem měla směnu v práci, kde byla dobrá akce, kam šel i on. Průser byl, že to byla taková bujará oslava, kde zaměstnanci měli pivko zadarmo a na to já slyšim. Takže se mi podařilo se docela zliskat a nechala jsem si ujet poslední vlak do svý domoviny. Což o to. Nic, co by se nikdy nestalo. Byla jsem odhodlaná přečkat tuhle dramatickou noc v jednom ze svejch oblíbenejch nonstopů, ale Radek mi nabídl, že můžu přespat u něj. Nebudu lhát. Já nejsem žádná levná coura, takže jsem s odpovědí chvíli váhala. Ale pak jsem si řekla, že je to vlastně skvělej nápad a že se mi možná podaří nenechat se někde okrást. Takže během hodiny si mě Radek vedl k sobě. Za tohle bych mu chtěla veřejně poděkovat, protože s chůzí jsem v té době měla už značný problémy a jeho tělesná opora situaci dost ulehčila. Určitě všichni čekáte, co se u něj dělo za pikantnosti. Bylo to pikantnější než nejpikantnější nudle, ve kterejch se dělají challenge na youtube. Zkrátka a dobře, přišla jsem do pokoje, spadla do postele a započala svůj huronský medvědí chrapot. Ve stejné chvíli se mi zaktivovaly i nejtajnější zbraně v podobě masivního slinění stékajícího na Radkovu mužnou hruď za neodolatelného alkoholového parfému linoucího se z mé měkké mladistvé kůže. A to bylo všecko. Jsem sexy.

Pokud se ptáte, jak je možný, že to nakonec dopadlo jak v nejrůžovější pohádce, kdy princ vyleze celej upatlanej z prosekanýho roští a odveze si tu spanilou nestárnoucí děvčici k sobě do zámku, kde žijou šťastně až do smrti a bla bla bla, nedivím se vám. Ale myslím, že tajemství úspěchu tkví v tom, že by se člověk neměl brát moc vážně a taky se nesnažit hrát si na něco, co zkrátka není. A že ukázat se v pravým světle je možná víc, než strojeně kecat a dělat, že nic z toho co dělám, nedělám. A že jsme prostě jenom lidi.

A příště si to dáme z druhý strany, protože beztak hoříte zvědavostí, co se mi honilo hlavou o Radkovi!

[zrzatybatole]