#regály

[stochastique-blog]

You can be someone else

SALES PROMOTION 👍🏻✅ ✴️ Figrema spol. s r.o. ✴️ Please visit website👉 www.figrema.cz 👈 ✉️ figrema@figrema.cz 📱 +420 776 305 404 Advert by 👇 issuu.com/ceskytrucker_ 👍 👉 WWW.SOCIALMEDIA4YOU.ONLINE 👈👍🏻 WhatsApp: +420 777 726 443 🆘(Salespromotion,offer) ✅ 📌 📩 tutter.t@icloud.com Automotive social media marketing for sales promotion of new and used trucks, trailers, commercial vehicles, truckparts and construction machinery.👌 #AutomotiveMarketing #SalesPromotion #Truckracing #WorldTruckRacingPromotion #CeskyTrucker #AutomobileMarketing #Trucks #Trucksales #Trucking #Spareparts #SocialMediaPromotion #ManTrucks #DafTrucks #VolvoTrucks #ScaniaTrucks #Regály #Konzolovéregály #Paletovéregály #Policovéregály #Figrema #Reklamnístojany #prodejnístojany #Prodejregálů #Výrobaregálů #Výrobastojanů #Prodejstojanů https://www.instagram.com/p/CHe_L-bAWAg/?igshid=uktmxlxpb833

[knihkupeczkupole]

Paní na kolegyňku: Kde máte mojí sestru?

Kolegyňka: Ale já nevím kdo je vaše sestra?!

Paní: No vždyť jste jí někam odvedla.

Na ta slova se vynořila další stará paní mezi regály obtěžkaná knihami se slovy: Si mě musíš hlídat, kam jdu, ne?

[oc-otazkovnik]

Nakupuje vaše postava podle kvality nebo bere útokem regály se slevama?

[complaining-singularity]

tak si to k nám do krámu přijde nějakej pár co vypadaj že vypadli z 19. století. klidně proč ne

a oni že chtěj aktovku do první třídy. ok

"tadyto všechno jsou školní aktovky c:" jim řikáme a ukážeme na regály

a voni na kolegyni že chtěj "takovou tu jako jste třeba možná měli ještě vy do školy, takovou tu retro"

mám popiči skoliózu diky hovadským shit aktovkám a školním báglům který byly ještě před pár lety dělané úplně na hovno protože na nějakou ergonomiku se sralo a oni tady v dnešní době fakt chtěj zkurvit dítěti záda jen proto aby se to hodilo do jejich ✨estetiky✨

jako že fakt jo

[dobretane]

Vpis 2 - Bobina z Kimprle 

(23.9.) Včera jsem usnul okamžitě a spalo se překvapivě dobře, i na tý pružinový matraci, takže ráno se budíme po osmý celkem fresh. Kontrola balkónku odhalí, že navzdory deštivý předpovědi je slunečno, i když chladno. Výhled máme sice na parčík s parkovištěm, ale zvládneme si všimnout tý divný bretaňský vlajky, která je černobílá. Matěj nachystá vzornou snídani - z onigiri, který máme oba oblíbený a narazili jsme na něj včera v obchodě na letišti. Vše je třeba dokumentovat, než se to sežere, v tomhle jsme s Matesem soulmates.

Check-out je tu už v deset, ovšem my to stihneme už po devátý, jsme celý natěšený na tu Bretaň. A dneska ráno na ten poloostrov Quiberon, na jehož spičce jsme se ubytovali. Kousek ještě popojedem autem, pohodlně zaparkujem nedaleko kempu, oblíkneme se a už pádíme k moři. Modrý nebe, ranní slunce, dlouhý stíny, prázný pláže, Atlantik, no ty kráso to je nádhera.

Já hned zouvám boty a peelinguju, ani to není TAK studený, ale ten pocit za to stojí. Jsou tu spousty mušliček a taky ptáčků, který Matěj nejen pozoruje dalekohledem, ale i expertně identifikuje. Já expertně identifikuju letadla, co nám lítaj nad hlavou (v tomhle konci světa jsou to samý novinky!) a pak ještě najdeme desku připomínající letecký neštěstí ve zdejších vodách v roce 1998, zajímavý překvapení!

Ono je tu i letiště, respektive taková malá runway, ale ta je jen pro malý soukromý éra, takže provoz nic moc. Pointe du Conguel se dá celej obejít po pláži nebo po cestičkách lesem, velmi nás to tu baví. Občas se zjeví nějaký místní člověk buď venčící psa nebo běžící, nicméně všechno jsou to senioři, ale hezky nás zdraví, bon jour. (Jediný pěkný chlapce jsme tu viděli buď v roli kopáčů u cesty nebo popelářů…) V létě se tu ale jistě dá pěkně koupat. Vycházkou a lelkováním jsme tu strávili nakonec skoro dvě hodiny, utíká nám to báječně. Před odjezdem využiju veřejný záchody tady v parku, a teda čistý a voňavý. Pak se ozval hlad, takže jsme se stavili v prvním supermarketu, co nám přišel do cesty - Casino. Byl celkem velkej, ale regály poloprázdný, no pár dobrot se ulovit povedlo. Matěj zkusil i samoobslužnou pokladnu, se kterou ale i přes nastavení angličtiny prohrál a musel zasáhnout pan prodavač :) Poloostrovem míříme zpět na sever k pevnině, ale ještě v té úzké šíji slíbená svačinka. Jak jinak než u moře, jehož východní část je mnohem klidnější než návětrná strana.

Matěj parádně vytipoval i místa na sightseeing, z nichž první jsou světově známý menihry v Carnacu. Jsme tu během chvilky, parkoviště dokonce zdarma, stejně jako moderně vypadající muzeum. Tam začneme, ale trochu nás to zklame, je to jen jakási výstava fotek a ne moc akční zřízenci. Tak si prohlídneme mapku a vyrazíme na vlastní pěst. V okolí jsou tři velký pole menhirů, z nichž my si projdeme a prohlídneme to největší.

Fascinující na tom je, že ty řady více jak čtyř tisíc vztyčených kamenů pochází už z dob až pět tisíc let př.n.l., ale my nevíme, k čemu sloužily. Co je jisté, že dnes slouží jako turistická atrakce a potkali jsme tu i zájezd čínských turistů. Další části jsme už projeli autem, jinak se tu dá koupit jízda turistickým vláčkem, mno… My jedem za další historií, máme v plánu zastavit se ve dvou městečkách. První je Hennebont, což bylo spíš po cestě a průvodce o tom psal pěkně. Tu jsme narazili na majestátně vypadající baziliku s impresivním portálem (leč vnitřek byl slabší).

Na stejným náměstí mě víc zaujal památník padlým místním vojákům, kde každá ze čtyř stran byla věnovaná jiné válce, Francouzi jich mají celkem dost, takže tu nechybí boje v Africe nebo v Indočíně.

Městečko bylo jinak liduprázdný a asi ne moc turistický, tak to tu jen proběhnem a svištíme dál, už bysme si dali i oběd. Další městečko dnešní části roadtripu má neodolatelný název. 

(Ano, tu nám už poprchávalo, tak jsem vytáhnul klobouček, který se hodil, i když místy naopak svítilo slunce.) Kimprle se nám líbí víc, trochu to tu i žije, sem tam turista, a nedaleko restaurace, kterou jsme si vybrali k obědu, je kulturní centrum La Bobine. Rozkošný. Jídlo dáváme v bistru Le wagon-lit, mě oslovily tři klobásy s rýží a rebarborový schorle, obojí za jedna!

(Milá paní servírka opět angličtina téměř nic.) Po jídle nás Matěj vede na prohlídku památek městem a mně (!) se jedna nečekaně velmi líbila, a sice románský kostel Sv. Kříže. Čtyři kaple do kříže, prostředek vyvýšenej, krypta… no helejte to jsem nikdy neviděl, moc pěknej prostor, a to já o kostelech říkám málokdy!

Kimprle dobrý tedy, navíc přestalo pršet, tak jdem dál, do horní části města.

Nahoře náměstíčko s dalším kostelem a křivými domečky.

Zhruba v těchto místech vyvrcholily Matějovy zažívací problémy, tak jsem raději šel napřed a nechal jsem ho napospas středověkým uličkám. Za chvilku mu bylo trochu lépe, a tak cupitáme dál. V jedné ulici byly výlohy zavřených obchodů polepený fotkama místního fotografa, skvělej nápad.

Městeček bylo dost, tak si dejme zas přírodu. Po cestě do hotelu má Matěj v rukávu ještě jedno eso. A teda ten roadtrip tady to je radost i kvůli těm cestám, třeba ty velký cedry!

(Jsou to cedry?) Míříme do přírodní rezervace Ďáblovy skály, což francouzsky zní trochu líp . Les Roches du Diable a už proto stojí za to tam jet. Silnička se zmenšuje, zužuje, lesy krásní.

Nečekaně velký parkoviště zeje prázdnotou, necháváme tu tedy auto, bereme sušenky a jdeme do lesa. Druhově neskutečně bohatej!

Jak sestupujeme k řece a noříme se do toho voňavýho lesa, jakobysme byli zas v úplně jiným kraji, než byly ty ranní pláže. Ďáblovy skály je soutěska na říčce L’Ellé, v níž jsou obrovský balvany.

Skrz mraky prosvítá sluníčko, jsme si tu zase sami, kochání. Nechceme se vracet k autu stejnou cestou, tak podle mapy.cz Matěj volí okružní trasu podél řeky, skvěle vybranej trek, já jsem nadšenej.

Sušenky přišly vhod (mně), dneska z toho nakonec bylo skoro 18 tisíc kroků, to jsme akční. Další zastávkou už je náš hotel Zlatý kříž ve městě Le Faouët (to se vyslovuje prosím jak?), takový typický bretaňský, n’est pas?

Vítá nás usměvavá slečna na recepci, která nicméně neumí ani slovo anglicky, to nás nepřestává udivovat tady. Je ale ochotná a pochopí, že bysme místo jedné postele radši dvě, a obratem to přestele. To vycházkování a trávicí nevolnosti nás vyčerpaly, takže hned odpadáme a já jsem prý usnul snad ještě než jsem dolehnul. Po hoďce odpoledního spánku úplně do růžova!

Původně jsme chtěli ještě nějakou vycházku, ale Matěj zatím není zcela fit, tak mě jen vysílá do obchodu pro večeři. Místní Carrefour má do půl osmý, ale jsme rádi, že má vůbec otevřeno, že jo. S pohledným panem pokladním vedu plnohodnotnou konverzaci (nemám carrefour kartu, nechci carrefour kartu, nechci tašku, chci platit kartou, aurevoir) a vítězoslavně můžu zpět. 

Vychytávkou dnešního dne je, že jsem se naučil rozkrojit meloun lžičkou (byl výbornej), nicméně neumím otevřít pytlík mini-mozarell (Matěj zachránil), a sušenky tu mají dobré. Po sprše (pokoj je řešený tak, že koupelna nemá dveře, je jen za rohem od ložnice, well…) se vrháme na sepsání blogů a tedy první celý den v Bretani máme velmi úspěšně za sebou! Tak snad nám to i nadále půjde hladce, Matěj to má skvěle nachystaný, tak snad mu bude i líp. Dobrou noc z Le Fó. (Tady končím svůj záznam "snad každý minuty", jak to glosoval Matěj, a jdu si přečíst jeho postřehy!)

[martan-co-ma-rad-caj]

"Já se na to vyseru!" zaburácel náhle Sorontur.

Ihned ho napomenulo hlasité "Ššššš!" kdesi za regály.

Stůl, u kterého seděl, byl nejen obehnaný svitky všude po podlaze, ale i každý jeden ždibec jeho plochy jimi byl na několikrát pokrytý. Bez ladu a skladu se na sobě válely záznamy v rozmezí bezmála dvou sta let.

Ve všem tom vznětlivém chaosu papíru seděl v tuto chvíli ještě vznětlivější Sorontur. Vlasy, které si původně svázal do vysokého drdolu, měl rozcuchané a jen málo z nich v drdolu zůstalo. Většina mu spadala ve slepených pramenech po zádech nebo do frustrovaného a unaveného obličeje. Mračil se nad těmi všemi svitky s notnou dávkou znechucení a vyčerpání.

"Co se děje?"

"Co by mělo?!" opřel se lokty o stůl a skryl si obličej do dlaní. Zmáčkl při tom několik srolovaných svitků. "Všechno je super. Naprosto skvělé. Nemůže být lepší." Několikrát se nadechl, až se najednou hlasitě rozvzlykal. "Vyseru se na to... Vyseru... Na všechno."

[prospercz]

Den 14

Konečně první volno na treku. Teda spíš “volno”. Stejně jsem po městě nachodil přes 14 kilometrů. Ale to se prý nepočítá. Američani prostě mají ta města hrozně roztahaná, takže pěšky je všechno hodně daleko.

Proplétám se mezi regály a hledám si jídlo na celý týden. Bude to masakr, 7 dní jídla na zádech a brodění sněhem. Nesu v ruce nějaké tyčinky a vracím se ke košíku, který jsem nechal zaparkovaný o dvě uličky vedle. Není tam. Tak jsem blázen? Projdu celý obchod 2x dokola, ale můj košík prostě zmizel! V tom si všimnu zaměstnance, jak tlačí prázdný košík zpět před obchod.

“Hey, did you just take my shopping cart?”

Otočí se a celý zrudlý hanbou se mi omlouvá. Prý se jim to stává běžně, říkají tomu Ghost carts. Takže celé znova…

Nakoupil jsem, zaplatil zase nekřesťanské peníze za obyčejné potraviny a vyrazil směr obchod s vybavením. Jdu si pro ty ponožky. Obchůdek je malý, ale natřískaný až k prasknutí. Nepromokavé ponožky ale nemají. No nic, budu muset použít staré dobré sáčky na chleba.

Večer jsme s Phillipem zašli za klukama do chatky, kterou mají pronajatou. Dva pokoje, dvě koupelny, gauč, kožená křesla jak ze seriálu Přátelé, vybavená kuchyň a vířivka! Tady si někdo žije. Bamba vařil večeři, takže jsme měli takovou “rodinnou” sešlost. Večeře u stolu z nádobí a s čistou lžící. Jak zvláštní je chovat se takhle normálně po tolika dnech. Po večeři jsme si pustili i film!

Stihl jsem u kluků ve vaně najít díru v karimatce, tak snad už po zalepení bude zase v pohodě. V noci se uvidí. Taky jsem Bambovi zašil jeho mikinu. Poprosil mě o to, protože on sám nikdy nic nezašíval. Jak rychle se člověk může stát v něčem profík, když tam není nikdo jiný kvalifikovanější. Přijdu si jak v minulé práci 😀.

Když už jsem v tom městě a dávám si “volno”, rozepíšu se o jídle, které s sebou nosím.

Snídaně jsou většinou ovesné vločky smíchané s trail mixem (ovoce a ořechy) a zakápnuté trochou medu. Druhá snídaně je buď něco jako Mana drink, pokud se dá sehnat, a nebo granola.

Oběd je většinou jen taková odbývačka, nejlepší jsou tortilly a něco. Tuňák, sýr, sušené maso, sušená rajčata, arašídové máslo…Fantazii se meze nekladou.

Večeře, nejdůležitější jídlo dne, je pro mě každý den svátek. Dopřávám si vždycky něco dobrého, většinou dehydrované jídlo, dvojitou porci, protože jedna je málo. I tak je to málo a často přidávám ještě další potraviny, abych dostal z večeře nějakých 1500 kalorií. Klidně i víc! Doplňuji to Ramenem nebo ochucenou instantní brkaší. Všechno to zalévám ještě olivovým olejem.

A pak ty snacky. Celý den mám potřebu něco uzobávat, tělo potřebuje energii. Spálím denně klidně 5000 kalorií, takže to nějak musím dohnat, aby ze mě na konci nebyla jen tyčka. Dobrý zdroj je trailmix, arašídové máslo, sušené ovoce. Pro případy diabetické nouze mám energetické gely, gumídky, M&Ms. A spooooooustu různých tyčinek. Když seženu, mám s sebou i ovocné kapsičky.

Poslední důležitou součástí jsou minerály ve formě rozpustných tablet do vody. Člověk se při šlapání hodně potí a spoustu jich tak ztrácí. Hážu je do vody pravidelně při doplňování.

Když koukám na jídlo ostatních, tahám toho asi 2x tolik. Ale jídlo je něco, na čem se fakt šetřit nehodlám. Dost to stojí, ale radši budu spát půl roku na karimatce, než jíst míň nebo sračky. Jen se to pak nahoru dost pronese. Zítra to bude do kopce Mordor.

[zlutyzakaznik]

Další neporazitelná akce týdne

(9. 9. 2024) Osobní elegie za ústup kvality v supermarketech.

Nepochybně jste to zažili také. V rámci rychlého nákupu pro sebe anebo většího košíkobraní pro celou rodinu putujete mezi regály českých diskontů a supermarketů a v duchu si odškrtáváte oblíbené položky, které představují závan kvality v diktátem „výhodnosti“ svázané nabídce tuzemských potravinových velkoprodejen.

Tady ve třetí uličce nebo v rohovém chlaďáku jsem přece vždycky bral/brala to balení, pomyslí si člověk, když zkoumá, proč nemůže najít oblíbené těstoviny, jogurt, zeleninový salát nebo cokoli jiného.

Vedle banálního důvodu, kterým je časté přesouvání jednotlivých skupin zboží po prodejně – lidi se musí udržovat ve střehu a management zkouší vše možné, aby do košíku či nákupní tašky přistálo něco navíc – je tím zásadním důvodem osobního smutku fakt, že daná položka byla vyřazena z nabídky a pokud se tato po čase vrátila, pak v jiném balení, menší gramáži/objemu, horší kvalitě a za vyšší cenu.

Žena přece naráz nesní čtvrt kila tvarohu, Kvalita našich výrobků je pro nás nejvyšší prioritou, Čeští zákazníci upřednostňují menší a praktická balení. Těchto a mnoha dalších těžkotonážních klišé si musel povšimnout každý, kdo jen příležitostně obstarává základní potraviny nutné pro přežití.

Nejčastěji bohužel bez náhrady mizí potravinářské výrobky, které na tuzemské poměry nabízely až neuvěřitelnou kvalitu za vynikající cenu. Pro mne jimi byly na prvním místě těstoviny Spighe di Campo (pouze farfale), které měla svého času Billa za legračních 23.90 Kč/500 g, byť tyto byly lisovány přes bronzovou matrici a měly tedy daleko lepší texturu a přilnavost omáčky a oleje než standardní a hladké kousky pasty pasírované přes teflonovou formu.

Druhý smutek v duši tuzemského milovníka Itálie způsobilo snížení obsahu vajec, zvýšení ceny a celkové zhoršení kvality žlutého balení špaget Combino v Lidlu. Zatímco dříve bylo ve složení 20 % vajec a na obalu stejný počet jazykových popisek (včetně oválků a písmen FR, DE, DK nebo UK), nyní zbyl region střední a východní Evropy.

Byl plátkový chedar britské provenience příliš praktický a cenově příznivý (Lidl)? To by tak hrálo. Skokově jej zdražíme a ponecháme jen v bločku. 10.90 Kč za bílý smetanový jogurt s 10% mléčného tuku je skvělá koupě? Tak to raději ne, řekli si zřejmě v Neckarsulmu, a vyřadili jej z nabídky bez náhrady (Lidl).

Chválí řecký jogurt bílý i ovocný od Polabských mlékáren (Milko) v dTestu i jinde a vytýkají mu snad jen až příliš mnoho sušiny pro děti? Nejen do jahodové verze přidáme kyslinu citronovou a aronii, abychom dosáhli šklebu nadměrně spokojených zákazníků. Co na tom, že tyto dvě složky v daných jogurtech nikdy dříve nebyly. Kvalita našich výrobků je prioritou, řeknou Vám v lepším případě anebo rovnou zatlučou změnu složení, když zavoláte technologovi do výroby.

Na Polsku mám rád, jaký důraz tam kladou na hotové saláty a když se v tuzemském Lidlu objeví surowka, jež není přeřvaná octem a kořením, je to důvod k oslavě. Jak už jistě tušíte, nevydržela dlouho.

Léta jsem kupoval (tak jednou za dva měsíce) bramborový salát Billa Clever, který měl podezřele velký podíl brambor. Se zdražováním erteplí přišlo víc mrkve a cena vysokočila z 34.90 na 49.90 Kč. Pak se výrobek začal objevovat sporadicky, aby před časem zmizel bez náhrady a místo něj jsme se dočkali chabé napodobeniny.

A tak to jde bohužel dál. Na prodejně ani informační lince obchodu se zastání nebo pochopení samozřejmě nedočkáte. Nezbývá než zatnout zuby, zkusit si najít ve ztenčujícím se portfoliu kvality něco nového a mít na paměti univerzální odpověď, která vyjadřuje stanovisko obchodníka: tedy že jedině on ví, co je pro spotřebitele nejlepší...

[kralovna-ne-stesti]

Dneska jsem se málem pozvracela v Kauflandu mezi regály s jogurty. Jestli mě tam někdo pozoroval, jak se mi každý dvě minuty navaluje, určitě si nakupování moc užil. Vydržela jsem to dokonce ještě celou cestu domů. Pak mě síly opustily.

[chodi-sama]

Generace ohrožených

Boří se nebe

hvězdy politý napalmem

hořící štíty hor

doutnající úpatí.

Plný regály

zvuky motorů

zmrzka jen za pětikorunu

plná palmovýho oleje a rafinovanýho cukru

nekup to!

No nekup to!

Nemůžu to změnit.

Jako prach

zrnko písku ve valící se duně

točíme se

na planetě

s planetou

pořád dokola

civilizace mizí

Pompeje pod prachem

zapomenutý město

pro který už nikdo nepláče

v hlubině Země.

Nepoučitelný lidstvo.

Chlápek s kalachem

jednoduchý gesto

pro který už nikdo nepláče

uprostřed rozvalin

bylo tu město

nepoučitelný lidstvo.

Matka s dítětem

na rukách má těsto

nikdo tu nepláče

iluze domova a míru.

[lichotnyubeznik]

Poutníkův sen

Jsi v polovině září. Dostáváš konečně studentskou průkazku, což znamená, že budeš moct do knihovny. Listuješ online katalogem. Zjišťuješ, že hned první knížka, která tě zaujme, leží na polici ve třináctém patře technické knihovny, betonové věže vprostřed kampusu. Je to jediný věžák v celé čtvrti, která ostatně sestává z dražších vil a nízkých stavení. Před knihovnou se krčí i věžičky koloniálních kostelíků. Věděl jsi, že do té budovy nakonec zavítáš, koukal jsi na ni už před dvěma rokama, ale nikdy nebyla příležitost, nikdy jsi si netroufnul. První kniha, a hned tě zavede do Věže vědění, do bájného SciLibu, dokonce do nejvyššího patra, protože tvůj fond leží právě v nevyšším patře. Bereš to jako znamení.

Druhý den vstáváš brzy ráno, máš z toho bázeň, chceš být v knihovně mezi prvními a najít si pěkné místo na čtení. Budova zvenku působí monumentálně, ale jednotlivá patra jsou jen o něco větší než standardní učebny. Beze zbytku je vyplňují regály knih, podél oken na severní a jižní straně se pak nachází několik míst ke čtení. Pach zatuchlosti, pach prachu, hučící klimatizace. Nahoru tě vyveze výtah. Pach prachu, pach zatuchlosti, štosy knih a papírů, betonové stěny, hnědá fasáda z hrubého betonu, kombinace nehostinnosti a povědomé útulnosti.

Vyvolává to v tobě vzpomínky na devadesátá léta, kdy s bratry a matkou navštěvujete otce pracujícího v CERNu: vybavuješ si poválečné administrativní budovy vědeckých ústavů, chodby zavalené kartotéčními skříňkami a štosy vytištěných papírů, kdo ví, kolik let už se tam válejí; místo, které se samo archivuje a samo na sebe zapomíná, ale pořád roste a nabobtnává; hučící technika, hřející otcovo pentium, internet 1.0, znal jsi tak dvě tři webovky, a tak jsi na ně chodil opakovaně, znovu a znovu, a opětovně je proklikával, klidně pár hodin pořád dokola; a pak nástěnky s výpočty a vystřiženými vtipy z novin; a ten pach prachu a zatuchlosti a vědy.

Ze třináctého patra je velkolepý výhled. Ze třináctého patra je město jako na dlani, z ptačí perspektivy dává konečně trochu smysl, vidíš ho jako kdysi plánovači, z ulic se zdá ubíjející, ale odtud obchodní main street očividně prochází středem čtvrti, třídy a ulice na sebe navazují, dálnice vede z jihu na sever a u nemocnic se potkává s východozápadním tahem, tak proto stojí obchoďák tam, kde stojí, v centru se cesty jeví jen jako chaotická změť.

Na jíhu a západu vedou gigantické dálnice, na nich ubíhá nikdy nekončící proud aut. Ještě dál je přístav, čadící loď (vždy je jen jedna) a obrovské nádrže, na studeném, ale vymeteném a slunném nebi klesá letadlo na letiště, chybí už jen start rakety.

Budova je ze 60. let. Otáčíš hlavou k downtownu a jeho věžím v mezinárodním stylu. Dálnice mohly být narýsované v 50. letech, ostatně jako většina interstates. Mezi tím vším jsou roztroušené zřetelně evropské fragmenty původního novoanglického města. Pročítáš poválečná skripta a vědecké učebnice, svíráš v rukou jejich představy o světě, jejich vyhlídky do budoucna.

Díváš se z okna na bílé linie dálnic, horizontály betonových věží a hemžení dopravních prostředků, když tu kolem tvého okna přelétne vrtulníček; ano, osobní vrtulníček. Trhneš hlavou, jak jsi zaklimbal nad knihou. Ale po chvilce prolétne další. A pak zase, dokonce hned několik - osobní vrtulníčky, letí ve vyrovnaných řadách a na nebi vytvářejí imaginární rastr pravoúhlých ulic, zatímco po vysutých expresních silnicích se prohánějí auta na atomový pohon. Zajíždějí přímo do mrakodrapů, kterých v centru přibylo, a namísto vylámaných zubů místního downtownu se před tebou tyčí celé město věží; ve vyššich patrech jsou budovy spojené pěšími mosty, na kterých pánové v baloňácích a s klobouky zdraví ženy v nařasených sukních, padajících k l��tkám; v zátoce se u rafinerií střídají tankery a na horizontu vzlítají rakety na měsíc. Všichni jsou racionální, efektivní a rychlí, obchodují a vynalézají nové věci a mimoto si podrobují přírodu. Průmysl vzkvéta a ekonomika sílí, v letadlech stevardky tlačí jídelní vozík s pochutinami v aspiku a pečení, dámy si objednávají martini a pánové si zapalují cigarety. Muži v těžkých tmavých oblecích mají na nosech brýle s tlustými černými obroučkami, jsou bělovlasí a naklánějí se nad rýsovacími prkny.

Doma uklízí robot a ženuška vaří v mikrovlnce; v obchodech se dá koupit sterilované ovoce v konzervách anebo mražené polotovary. Kafe vydává robot v drive-inu, měsíční kolonie byla akorát inaugurována, inaugurace proběhla orgií, všem stály péra a všichni byli teplí homsexuální queer gayové, zatímco ženy si na ně ukazovaly prsty a posmívaly se jim! Náhle tě oslepí záblesk světla. Věž se začíná otřásat a teplota povážlivě stoupá. Nad downtownem se formuje atomový hřib, jinak to skončit nemohlo, v nejlepším se má přestat.

Trhneš hlavou, z pusy ti teče slina. Zachumláváš se, ve studovně je strašná zima, topná sezona začne až hluboko v listopadu. Mžouráš z okna. Dálnice se ucpala, most a estakády jsou věčně rozestavěné a opravované. Pod křížením a jeho změtí ramp je sklad navážky a pneumatik, opodál vyhřezlo mostrózní parkoviště autosalonu. Půlka downtownu je vybouraná, musela ustoupit garážím a parkovácím stáním. Zašklebíš se. Koukáš dolů pod věž, na obchodní ulici; každá druhá provozovna je obklopená vyasfaltovaným dvorkem parkovacích stání. Drive-iny bankomatů věčně zejí prázdnotou. V zátoce už den stojí jedna a ta samá loď, pořád jí běží motory a z komínu se neustále line čoud z páleného mazutu. Staré vědecké knihy jsou plné předsudků, zpátečnictví, nebo rovnou rasismu. Koukáš na moře asfaltu, betonu a plechu. Ze zimy dostaneš hlad. Zabalíš to a jdeš domů. Cestou zjišťuješ, že tě začal pálit močák.

[czech-store]

jak uklidit a uspořádat své věci, regál je skvělou možností. Regály jsou dostupné v široké škále cen, takže si můžete vybrat regál, který vyhovuje vašim...

[zahradnidomek]

Postavte Dřevěné Zahradní Kůlny Snadno:Několik Pokynů

Zahradnictví je volnočasová aktivita, která nás zaměstnává téměř celý den. Dělá nám obrovskou radost, když rostliny, o které se staráme, elegantně kvetou. Přesto zůstane nádhera vaší zahrady nedokonalá, pokud zahradní nářadí jen tak rozházíte nebo nashromáždíte v rohu zahrady. Abyste tyto věci uchovali precizně a uklizeně, musíte si na zahradě pořídit samostatný úložný prostor. Zde vám dáváme několik jednoduchých a užitečných tipů, jak snadno postavit skladovací kůlnu na vaší zahradě:

Dřevěná Kůlna

Přírodní prostředí každé dobře udržované zahrady vyžaduje přítomnost přístřešku, který je funkční a zároveň vizuálně atraktivní. V tomto ohledu bude nejlepší volbou pořízení dřevěných zahradní kůlny. V závislosti na množství věcí, které budete v kůlně skladovat, musíte zvolit její velikost. Dřevěná zahradní kůlna střední velikosti může být dostatečná pro uložení veškerého zahradního nářadí a vybavení, které máte. Tyto přístřešky jsou většinou vybaveny nastavitelnými regály, abyste tam mohli věci přehledně uložit.

Kupte Si Montovanou Kůlnu

Pokud jste ochotni si nechat postavit dřevěnou kůlnu ručně, musíte strávit několik dní plných zdlouhavé a časově náročné práce, jako je sbírání kvalitního dřeva, jeho řezání a tvarování, stavba kůlny podle vašich preferencí atd. . Pokud si chcete snížit náročnost, můžete si vybrat montovaný zahradní přístřešek ze dřeva. Takovéto montované dřevěné zahradní kůlny se staly v České republice velmi oblíbené pro snadnou konstrukci. Pro pohodlí uživatelů jsou tyto domy dodávány v balíčcích, které obsahují části domů připravené k instalaci, které po správném sestavení získají tvar celého domu.

Shromáždit

Pro spojení jednotlivých částí zahradního domku budete potřebovat pouze pomoc další dospělé osoby a dva až čtyři dny musíte strávit pouze montáží kůlny. Pokud máte nějaké předchozí zkušenosti s takovými kutilskými pracemi, bude pro vás snazší. Renomované a spolehlivé firmy, u kterých si montované zahradní kůlny můžete zakoupit, jsou známé tím, že všechny své produkty vyrábí z čistého severského smrku. Z toho důvodu se nemusíte bát o kvalitu a životnost boudy. Jako dodatečnou ochranu si však můžete u těchto firem zakoupit ochranný prostředek na dřevo a aplikovat jej na kůlnu ihned po dokončení montáže.

Dodávky jsou dostupné po celé zemi. Pro více informací navštivte nyní oficiální webové stránky těchto společností.

[terezafabi]

6.2.2023 Den 10.

Večer jsme koupili zpáteční letenky - vracíme se 4. března. Taky blížící se sobotní datum našeho konce pobytu tady v La Garita nás donutilo řešit další ubytování. Našli jsme apartmán v Maspalomas a bude tam bazén. Těším se moc. Obojí to k nám zajímavě vlilo novou energii (kterou jsem teda cítila ráno. Teď cítím jenom únavu a to, že mám písek ve vlasech.) Po snídani řešíme co s dnešním dnem, musíme nakoupit a taky už chceme zase něco zažít. Honza nachází jeskyně jen pár kilometrů odsud. Odbíhá pro auto, které jsme včera nechali ve vedlejší vesnici a nás s dětmi čekají přípravy na výlet. Výlet je většinou namotivuje a tak se bez řečí oblíknou, sbalí si baťůžky a pak už jen otravují, “mami a kdy už budeme moct jíííít”, “já už nevim, co mám dělaaat”. Odjezd ještě prodlužuje Honza, který přiběhne, sprchuje se, snídá a pak se už jen za pět minut oblíkne, jasně, počkejte na mě venku. Takže čekáme, až to dopadá tak, že Jindra samozřejmě blbne u moře a celé nohy mu spláchne vlna. Takže převlíknout a přezout, už mi dochází trpělivost. Ale zase mi adrenalin vliv krev do žil, kterou potřebuju, páč jsem se uvolila, že budu řídit. Na manuál jsem přesedlala celkem v pohodě, alespoň po cestě tam. V autě opět diskuze o výběru písniček, naše snaha o spravedlnost vypadá takto - ano, hedy můžeš si vamos a la playa pustit jako první, a jindro ty si pak pustíš hongobáka dvakrát za sebou. Jo? Jo. Uf.

Přijíždíme k jeskyním, ještě vlastně jméno, ať to teda aspoň vypadá jako cestovatelský deník. Cuatro puertas. Čtyři výklenky ve skále v kopci, to mě až tak famózní nepřijde,ale když oběhneme kopec z druhé strany, tak jsem tedy ohromená. Ve skalách je spousta jeskyněk, výklenků a průchodů, ze kterých jsou výhledy do otevřeného kraje. Já jsem nejvíc nadšená z gekona, co zahlídnu v průrvě, je velký, žádná malá ještěrka. Nadšení ale musím skrývat, protože děti ho neviděly a to by bylo. V létě tu musí být fakt děsný vedro, teď je 19 stupňů a na sluníčku nejde sedět. Děláme si piknik v jednom výklenku, Jindra vedle vyplivává rozžvýkané jablko, aby nalákal gekony a pozorujeme výhledy. Obě naše děti rády horolezí, no už je nám jasné, že do města je brát, nemá smysl. Cestou k autu si Jindra odře koleno (ale už nám to jen lakonicky hlásí, to je prostě taková krása mít velké dítě!), a Heda chce “vzíť”. Naprosto záměrně a účelově šišlá, prý aby byla jako miminko. Trvá to od doby vlastně co začala mluvit, takže víceméně umí dvě řečit, normální a šišlací. Je naprosto neskutečně šikovná v tom, jak využít veškeré zdroje, které má ve svých dvou a půl letech k dispozici, aby dosáhla toho čeho chce (Po uspání se Honza ptá, po kom Heda je. A já naprosto upřímně mlčím.). Naše cesta pokračuje do Mercadony - místího supermarketu, kam jsem onehdá omylem zašla, když jsem hledala, kde Honza parkuje, a ohromila mě jeho prostornost - několikametrové chodby mezi regály, vše velmi vyrovnané, no líbilo se mi tam a prostě jsem tam chtěla nakupovat! Tak nakupujeme a je to krása, až Honzu s dětmi posílám napřed, ať zaplatí a já jdu ještě najít pár věcí. Za několik minut slyším povědomý řev a co se nestalo. Moje děti, které byly obě v košíku (to už jsme diskutovali na cestě výtahem, jestli můžou být oba v košíku, prohrála jsem na rodinné hlasy), ten košík prostě u pokladny převrhly. Takže se válejí v tom vysypaném jídle, v převrženém košíku, slyším věčně nonšalantního Honzu  jak se omlouvá prodavačkám, “sorry guys”, vteřinu se rozhoduji, jestli se k nim mám rozběhnout a pak se na patě otočím, nechávám je v tom a jdu vybrat víno. Cestou domů už jen zádrhel v připojovacím pruhu, kam se mi nepodařilo připojit, a pak už asi nic moc zapsáníhodného, jen klasické odpoledne mámy s dětma. Honza jde pracovat, já vybaluju nákup, připravuju svačinu, balím děti ven, pláž, hřiště, no jsme celkem vyřízený po dni všichni tři. V posteli před usnutím ještě poctivě zodpovídám otázky Co je to nutriční hodnota mami, a co je to inflace (tímto děkuji kapele Bombarďák, která se stará o to, abych na mateřské rozhodně nezakrněla), pak se dostáváme k tomu, proč na souši už není moře, když tu dřív bylo, proč se kontinenty hýbou, jak se pozná malé a velké zemětřesení a jaké to je umřít. Jdu si otevřít pivo.

[knedliikarna]

dřív bych řekla Penny, ale pak nejenže přeházeli regály, takže je to tam nepřehledný, ale taky poblíž postavili mnohem více otevřený Lidl a mně se otevřely oči

[trucksandtrailers4you]

SALES PROMOTION 👍🏻✅ ✴️ Figrema spol. s r.o. ✴️ Please visit website👉 www.figrema.cz 👈 ✉️ figrema@figrema.cz 📱 +420 776 305 404 Advert by 👇 issuu.com/ceskytrucker_ 👍 👉 WWW.SOCIALMEDIA4YOU.ONLINE 👈👍🏻 Automotive social media marketing for sales promotion of new and used trucks, trailers, commercial vehicles, truckparts and construction machinery.👌 #AutomotiveMarketing #SalesPromotion #Truckracing #WorldTruckRacingPromotion #CeskyTrucker #AutomobileMarketing #Trucks #Trucksales #Trucking #Spareparts #SocialMediaPromotion #ManTrucks #DafTrucks #VolvoTrucks #ScaniaTrucks #Regály #Konzolovéregály #Paletovéregály #Policovéregály #Figrema #Reklamnístojany #prodejnístojany #Prodejregálů #Výrobaregálů #Výrobastojanů #Prodejstojanů https://www.instagram.com/p/COSIHbMAHey/?igshid=1cuymszs4vyo5