#pusou

[salinkarta]

anděl páně 3 by mal končiť petriáš pusou kritiku neberiem

[kocourmokroocko]

Ve filmu: *kovboj tragicky umírá. do tragické hudby tragicky prší. plazí se ulicemi tragického westernového městečka, střelen do zad, odsouzen, vyhoštěn a zaklet v olši po křivém obvinění. z posledních sil si sáhne do kapsy. vytáhne omšelý složený papír s dětským výkresem, dar od jeho malé dcery, která byla unesena a on se ji marně snažil celou dobu najít. v očištění svého jména a znovushledání s ex-manželkou už ani nedoufal, ale nyní ví, že ani jednoho skutečně nikdy nedosáhne. sám, zrazen a černobíle zabahněn a zakrvácen umírá, zírající do mizející oblohy.*

Moje někdejší babička, sedící ve světnici šumavský chatrče ve svým oblíbeným županu, teplácích, papučích a s pusou plnou česnekovýho chlebíčku, vášnivě gestikulující řečeným chlebíčkem na obrazovku: "TAKHLE KDYBY NÁM TADY ZAPRŠELO"

[morti0re]

jsem zase nachcípanej, co znamená:

a) budu ležet doma a utápět se ve své debilitě (protože kterej blbec se rozhodne dýchat pusou v zimě a nenapadne ho že by z toho mohl onemocnět)

b)

c)

d)

[charlies-storybook]

Czech ver.:

Princezna?

Frank nesl spícího Phillipa ve svém náručí jako když ženich nese svou nevěstu přes práh. Ale co to povídá? On i Phillip byli chlapci. I přesto... Phillip byl docela pohledný mladík. Jeho obličej byl drobounký jako dívky a i celkově byla jeho postava menší než běžného chlapce.

Frank zatřásl hlavou, aby rozehnal podobné myšlenky a potichu přešel přes svou chýši. Došel k té jediné posteli, co tam měl, té svojí a Phillipa jemně na ni položil.

A co se nestalo... Phillipův kloubouk, samozřejmě, z jeho hlavy spadl a odhalil kštici dlouhých, hnědých vlasů, které se díky pádu klobouku rozpustily. Frank na něho...? Na ni...? Zíral s otevřenou pusou. Měl, co dělat, aby neztratil dech.

Prohlížel si ji tak dlouho, až mu došlo, že je to Phillipa, jejich princezna!

Phillipa se mezi tím začala vrtět, čím si nechala vlasy spadnout do obličeje.

Frank jí bezmyšlenkovitě pramínky vlasů z obličeje odhrnul, byla ještě hezčí než na obrazech. Prsty jí pohladil na tváři a Phillipa se otočila na bok, spokojená s úsměvem na rtech. Tak se Frank usmál taky, s pocitem, že je zamilovaný do místní princezny.

@writeblrcafe

English ver.:

The Princess?

Frank was carrying sleeping Phillip in his arms bridal style. But what is he saying? They're both boys. Although... Phillip was quite a pretty guy. His face was small as a girl's and overall his body was smaller than a regular boy's.

Frank shook his head to banish such thoughts and quietly walked through his hut. He walked to the only bed he had there, his own, and gently laid Phillip down.

And what didn't happen... Phillip's hat, of course, fell down and revealed long, brown hair that was let down due to the hat's fall. Frank stared at him..? Her...? With open wide mouth. He gave it his all not to audibly gasp.

He was looking at her for quite some time to realize it's Phillipa, their princess!

Phillipa meanwhile started to toss and turn, making her hair fall in her face.

Frank mindlessly brushed the strands of hair off of her face, she was even prettier than in the paintings. He caressed her cheek with his fingers making Phillipa turn to her side, content with a smile on her lips. So Frank smiled too, with a feeling that he fell in love with the local princess.

[sylvanium]

jak na Novej...

Vánoce jsem ještě zvládla, svátky taky. Lidi se přihrnuli, někteří grilovali, jiní jen pištěli nadšením (to hlavně ti malí). Ustála jsem i nevhodné dotazy mířené na můj psychický stav, hozené do placu před celou nastoupenou jednotkou. Ale pořád jsem se držela.

Den na to přišel osamocený kolaps, propad a staré dobré plánování dokonalé sebevraždy. Ani nevím, jak jsem si dokázala neublížit, ale zvládla jsem to.

A pak si přijede pán domů, mezi dveřmi sotva dozní “ahoj” a hned nato vychrlí, jak je na mě nasranej, že jsem ho nechala celý týden v tý zasraný rodinný “idylce” samotnýho. Že prý na mě není spoleh, když se tak ráda vyhýbám věcem, který jsou mi nepříjemný. Ale cokoliv dalšího odmítal probrat a z tématu se stalo tabu. 

A pak si onemocní, týden leží s horečkama, dusí se kašlem, běžný léky nepomáhají a já se starám jako blázen, aby je přesto užíval, vařím teplý jídla a litry čaje, oprašuju ho a zkouším i babský rady, který nezabíraj, a nakonec zajišťuju, aby dostal antibiotika, který teď nejsou dobře dostupný.

A co za to mám? Otázku, jaký bych si přála dárek - prý jednak proto, jak se o něj starám, ale především proto, že u toho vypadám nasraná a on má pocit, že se mi musí odvděčit.

Požádala jsem ho o nastavení filtru mezi hlavou a pusou - aby se nejdřív zkusil zamyslet, jak můžou jeho slova vyznít, na tomto základu je přehodnotit, a teprve pak je skutečně vyslovit. Protože to, co občas vybreptá jako rádobyvtipnou poznámku, ve skutečnosti moc bolí.

A tak jsem se dozvěděla, že kdyby věděl, jaká fáze měsíce se blíží (🩸), nebral by si tu moji nabroušenost až tak osobně, a je opět v klidu.

Nejhorší na tom všem je, že bude doma další týden s antibiotiky. A já opravdu, opravdu nutně potřebuju být kurva sama, jinak hrozí, že začnu vymýšlet plán na dokonalou vraždu.

[dobretane]

Vpis 8 - Od Atlantiku domů

(29.9.) Asi jsem si na malou postel zvyknul a vyspal jsem se celkem dobře, dokonce prima sny se mi zdály. Bylo tu teda docela teplo (no pun intended), ale jak jsme ráno vylezli z postele a sešli dolů, tak to už bylo od nohou zas chladno. Ono je to holt starej barák a to zase stálo za to si to tady vyzkoušet. Tady Matěj zavírá bránu, bydleli jsme v tom domečku vzadu ve dvoře.

Ráno je teda celkově chladný, asi nejvíc za celej pobyt tady. Tak jen vyneseme odpadky, jak nás domácí žádali (divnej požadavek), sedáme do auta a vyrážíme ještě na poslední den objevování Bretaně. Je pod mrakem a asi bude i pršet, ale na autoturistik to neva, užíváme si naše oblíbené country roads.

Matěj má v záloze ještě nějaký dolmeny, který prý nejde minout. Asi po hodině cesty na jih přijíždíme na prázdný parkoviště, k zavřenýmu info centru, a do docela pěkný zimy. Jsme v La Roche aux Fées, o kterým se prý na vejšce učí v dějinách architektury. Tadá!

Stavba je prý jednou z nejslavnějších a největších neolitickejch dolmenů a je pět tisíc let stará. No hlavně je to obrovský a vůbec nechápeme, jak tam ty šutry naskládali… Areál projdeme, nafotíme, ale je fakt zima, tak lezem zpět do auta a posouváme se dál, tentokrát k vesničce Saint Just, kde jsou další slavný menhiry. Docela velkou přírodní rezervací vede značená stezka, tak se na ní svižným tempem vydáváme, ať se zahřejeme. Kamenů je tu spousta, mají i popisky co bylo co. Některý jsou za plůtkem, neznámo proč.

A některý vypadají jak skalky s vřesama, i když asi to je tisíce let starý pohřebiště.

Celej náš okruh má šest kilometrů, no kroky se dneska hodí. V polovině cesty se vnořujeme do údolí k řece, a tím pádem se zase objevujeme v našich oblíbenejch lesích.

Výhodou je, že tu nefouká, prší jen jemně, takže na výlet v pořádku. Evidentně je to oblast pro sportovce, potkali jsme docela dost cyklistů, běžců a dokonce nějaký kroužek lezců po skalách! (Tady jsem je fikaně vyfotil za Matějem.)

Na svačinku jsme si našli klidný posezení u vody, zbytek bagety, salámku a sušenek.

Baštili jsme tak náruživě, že Matějovi v jednu chvíli zsakočilo, že začal hýkat, já nejdřív myslel, že mě jen s plnou pusou upozorňuje na nějakýho ptáčka, ale dusil se dál, no nakonec to zvládnul a skoro se znova narodil. Po vzrušující chvilce se balíme a jdeme lesem dál, celej okruh nám trval necelou hodinu a půl, což bylo dobrý tempo. (Dvakrát jsme potkali téhož dědu se dvěma vnoučaty, z nichž jedno nás pozdravilo “hello how are you”, což je zvlášť ve Francii zábavný.) Čas se nám nachyluje, po čtvrtý nám to letí, tak už míříme do Nantes, kde jsme za další hodinu. Ještě než dojedem na letiště, stavujeme se v předměstí Réze, protože “konečně pořádná architektura, ne jen furt ty středověký podivnosti”, jak to okomentoval pan H. Víte co je tou novodobou památkou?

Panelák od Le Corbusiera!

Je monstrózně velikej, ale při bližším ohledání zábavnej. Třeba zdobný reliéfy v betonu.

Nebo externí schodiště ve tvaru žirafy.

Tak to byla hezká tečka za pamětihodnostmi téhle cesty. Stále prší, tak se tu moc nezdržujeme, a taky už potřebujeme na záchod. (Počasí mám ale celkově velmi přálo, shodujeme se, bylo lepší, než jsme čekali!) Takže doplňujeme benzín, vracíme auto (to šlo překvapivě snadno) a už valíme do terminálu. Já chci ještě selfie, protože tohle letiště má v názvu Atlantik!

Koupíme si svačinku, projdeme kontrolama, všechno celkem snadno. Terminál je malinkej a docela plnej, nicméně si najdeme klidný místo na relax a probírání fotek, Matěj si dokonce čte knihu. Já tu mám spoustu zábav, třeba letadla, že jo (jak je po dešti, tak dělaj pěkný vodotrysky).

Nebo jídlo, zase tu měli onigiri!

Dvě hoďky nám tu utečou raz dva, letadlo přistává na čas, tak boardujeme. Novej Embraer E2 (moje poprvý!) je narvanej, místa ale dost, okna příjemně veliký a je velmi tichej. S KLM už jsem neletěl ani nevím a furt mají časopísky! Studuju jako dycky.

Měla by tu jít i wifi, ale nejspíš nefunguje, tak nemůžu sledovat průběh letu. Místo to házelo, takže když měl Matěj kafe, hypnotizovali jsme ho očima, aby se nevylilo.

Hoďka a něco utekla rychle a přestože jsme vyletěli s malým zpožděním, sedáme na čas na Polderbaan. Tady fešanda.

K terminálu jedeme busem, takže to trvalo další 25 minut od přistání, než jsme vkročili do terminálu. (Což o to, nám to nevadí, máme na přestup tři hodiny, ale před náma sedící pohlední Němci byli viditelně vystresovaní, že jim přípoj uletí…). "Víš co je tady v Amsterdamu dobrý? Všude se domluvíš anglicky," poznamenává příznačně Matěj, kterej to tu na letišti zná líp než já, takže proběhenem obchody a najdeme klidnou restauraci se stolama, kde si nadatlujeme blogy. A taky zamáčkneme slzu (překlep: slizu), protože poslední den a poslední blog! Helejte děcka, jestli nebude zpoždění, dneska večer jsme zpět v Praze, takže bychom tu ty zápisky ukončili. Nejen děkujeme sledovatelům za jejich podporu a připomínky, ale hlavně já děkuju Matějovi, že to celý naplánoval a zorganizoval, spousta ubytování a památek a přírody, a šlo to krásně hladce a ještě to bylo fajný. (A taky mě bavilo to paralelní blogování, dočtěte si Matějův cestar.xf.cz!) Já jsem si zařídil Captura, což bylo milý překvapení, těch skoro 1500 kilometrů bylo příjemný ježdění. A Bretaň za to rozhodně stála, země nekonečných lánů kukuřice, historie, pobřeží, větru, slunce… Tož zdravíme do všech koutů a při příštím blogu ještě letos ahoj!

A ještě dva fun facts o Bretani, co jsem si půjčil z wikipedie, furt jsem je chtěl napsat, ale nikdy na to nedošlo 🙂

“Starověkými Římany byla země zvaná Aremorica a byla součástí Keltské Galie. Na sklonku starověku Bretaň osídlili migranti z Británie, rovněž keltského původu, a podle nich získala nové jméno.”

“Britanny is one of two regions in Metropolitan France that do not contain any landlocked departments, the other being Corsica.

[andreachadimova]

letní bouřka čistím si zuby vejdeš jsi mokrá ptám se tě s plnou pusou pěny říkáš cože vyndám kartáček a kde jste byli

vonku

jako vždy útle jak náhlost záclon hledáčku zostřený jizvami

[teryontheroad]

Ale čas se chýlí ke konci a my musíme vyrazit zpátky domů. Prudké ochlazení a ze plus 30°C teplota spadne na 10°C. Stavíme se u jezera Biogradska Gora v Černé hoře. A máme smůlu - kromě mlhy a deště je jezero několikanásobně menší. Přidávám tady fotku z internetu - to, co jsme očekávali a fotku reality. Udělali jsme si alespoň procházku okolo celého jezera - cca 4 km a jeli zase dál. Noc strávíme na zahradě ,,babi s dědou''. Babi nás vřele přivítá domácí limonádou, ze které mám pocit, že nám vypadají zuby a nabízí kávu. Tu přijmu až ráno při snídani a na podnose mi v porcelánovém šálku přináší tak silného turka, že ani tři kostky cukru a mléko mě nezachrání před křivící se pusou.

[lanevra]

Běžet za ledovým sluncem - 20. kapitola

Pokoušel se dýchat pusou, protože se chtěl vyhnout směsici pachů, kterou klimatizace ještě nestačila vytáhnout, ale bylo to zbytečné. Vzduch byl příliš přesycený Castielovým vlastním pižmovitým vzrušením, které pořád pumpoval do vzduchu. A pachem vzrušeného a zároveň k smrti vyděšeného Omegy. Jeho Omegy. Continue reading Untitled

[07bts-remade-blog]

red and purple!!

🌹 red: 🌹 🌹 how was your first kiss? i havent had my first kiss yet! well, i mean ive given ppl pecks on the lips, but i dont consider those my first kisses rlly. i think id consider my first kiss to be a bit longer maybe? idk but i dont mind not having my first kiss yet lol itll happen when it does idrc

🌹 what do you love about yourself?mmmmmm i like my lips! theyre v cute, theyre rlly plump and they curl up a bit on the sides naturally, and they look v pretty with and without lipstick!! i also like my writing style, im gonna be a creative writing major so its better that i like it lol

🌹 when’s the last time you warmed your hands in front of a fire?ohhhh its been a long time since ive seen a fire big enough to do that. i live in my aunts house (bless her) and shes….. a bit of a hoarder tbh.. so their fireplace is, no joke, covered in shoes. the shoe rack is almost inside the fireplace. i didnt even kno we had a fireplace until recently. i think the last time i warmed my hands in front of a fire was three years ago during my last winter in america before i moved

🌹 would you rather watch a sunrise or sunset?if im alone, a sunrise. if im with friends, a sunset

🌹 what’s the best thing about summer?beach! the beach!!!!!!!!

🔮 purple: 🔮🔮 what’s your astrological sign?scorpio sun, libra moon, aquarius rising

🔮 what’s the best piece of advice you ever received?uhhhh i hate taking advice lmao i literally NEVER take it bc for some reason i feel like angry tht ppl are giving me advice?? (i think i subconsciously take it as an attack, like “u think ur better than me to tell me how to do things” even tho ik most ppl are jst bein genuinely nice)i think the best advice ive heard in general is to value urself outside of relationships, bc a lot of ppl measure their worth on if theyre in a romantic relationship or not (i do it a bunch). but its important to kno tht ur whole, ur worthy as just urself and u dont need any romantic partner to validate u

🔮 when’s the last time you followed your instincts?uhhhhhhhhhh i never leave my house so i dnt rlly have many opportunities……. i think not pressing my ex-friend for info on why she treated me like such shit. she randomly texted me “im sorry” months after randomly cutting me off and then talking shit bout me and being racist to me…. i texted her “thanks” and i wanted to ask her so badly why she decided to treat me like tht and wht made her not like me but something told me not to? and im glad i didnt bc i dont wanna get tangled w her again

🔮 what’s your favorite food?UM thts rlly hard……… i like baso a lot… (i think more ppl spell it bakso)….. baso w egg noodle……… yum

🔮 what’s your secret dream?hm…………… ik i jst preached bout being single lmao but my secret dream is to be in love, be so deeply in love that i feel almost gone, if that makes sense? like a type of romantic love thats so intense that no matter what everything just feel right, ya know? no matter whats happening i still feel complete, i love myself and i love them, and just love love love,, love for everything, i wanna give love to my neighbours, give love to tht person who works at the local starbucks, give love to the random dog i see on the street, give love to the nice cashier. i think my dream is just love-centric, bc i already give unconditional love to so many things, i just want to receive unconditional love for once

[kralovna-ne-stesti]

Brácha: *s plnou pusou* "Máš to dobrý, akorát je v tom moc banánu."

Já: "Je to banánovej chlebík. Z banánů."

Brácha: "... aha."

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Nikdo mě neoštítkoval, ale tak se sem nenápadně vetřu 👀

věk: půlka lidí mi říká paní, druhá půlka po mně chce občanku

hudební vkus: takový to když jste bažinná mumie z doby železný

oblíbený aspekt vesmíru: když uděláte tousty a všichni moji autisti se po nich můžou utlouct

zájmena: *vzhlídne s pusou plnou zájmen všech zájmen, co jsem našel* Uh... ano, mám?

Mám pocit, že nemám na čumblru tolik lidí, co znám, ale oštítkuju aspoň @shirowolfy a @danielfeketewrites

věk: konečně se mi podařil oukej kuřecí vývar hudební vkus: zapnutá pračka padající ze schodů, zatímco někdo ve sklepě hraje na harfu elegii oblíbený aspekt vesmíru: takový to když štěněcí bříško ale ještě mu prosvítá kůže protože nemá zatim dost chlupů zájmena: ajaj/aj

štítkuju (se všemi privilegii dobrovolné participace a přidejte se klidně bez oštítkování) @rumcajs-kin, @zraloci-cpr, @framestreetnightingale ♥

[czechsnack]

Jedna strana rodiny nemá ráda pochmurnou náladu. 

Pokud na společenské akci nejde slyšet burácivý smích mé babičky přes sedmero hor, akce se nestala.

Onen smích je jednak skvěle nakažlivý, způsobil nejednu soutěž o nejlepší vtip, mnoho veselých slz, ale také je lokalizátorem a takřka majákem pro lesem i budovami bloudící rodinné příslušníky.

Tato nechuť účastniti se pochmurné nálady z nás dělá nositele dobré nálady a špatných vtipů, které jsou myšlené vždy jen v dobrém. 

Babička jednou tak během koronakrize přijde do řeznictví a nemůže se vyznat ve frontách, kdo čeká a kdo ne. Tak zajde za prvním člověkem co vypadá, že čeká a ptá se s úsměvem co jí sahá do očí, protože pusou to člověk přes ty respirátory prostě nevykomunikuje pořádně.  “Dobrý den, vy jste konec?”

Pán se od srdce zasměje: “Je to se mnou konec. ALE ÚPLNÝ!”

...

Nebo se i stává, že když si kupuje uzenou makrelu u pultíku a vidí smutnou paní prodavačku tak se samozřejmě neovládne.

Paní prodavačka se nezaujatě ptá: “Tak kterou tu makrelu chcete? Tuhle?”

Babička falešně smutně prohlásí: “Tuhle né... Ta má smutné oči když se na mě z toho taléřka tak dívá.”

[zlobiva]

Nedávno se mi @douxterrel svěřil, že vůči mně, i přes veškerý sadistický tendence, cítí šílenou zodpovědnost. Neustále si v hlavě přehrává, jestli není už moc agresivní, nebo mi nedává až moc přehnaný úkoly. Dopředu promýšlí, co dalšího mi provede a záleží mu na tom, abych se cítila v bezpečí. Musí být neustále ve střehu, ale nevyměnil by to za nic na světě.

To mi docela nahrálo, jelikož k němu poslední dobou cítím neukojitelnou přitažlivost. Musím se ho pořád dotýkat a neumím ani slovama popsat, jak je pro mě každej kousek jeho těla dokonalej. Šíleně moc jsem hladověla po příležitosti ho nějakym způsobem obdivovat nebo uctívat a pomalu u toho ztrácet dech.

Vyprosila jsem si, že si s ním můžu chviličku pohrát. Měla jsem chuť mu přivázat ruce i nohy k židli a pozorovat, jak nebude mít čas myslet na nic jinýho. Přijal to s naprostym klidem a od první chvíle se do toho naplno ponořil. Přenechal mi veškerou kontrolu, a to ve mně probudilo silně návykovej pocit, díky kterýmu jsem pochopila, proč mi tak rád ubližuje.

Sedla jsem si na něj a na sílu mu strkala jazyk do pusy. Chvíli jsme si takhle hráli a já si užívala každou vteřinu, kdy jsem ucítila jeho pomalu tvrdnoucího péro na mym stehně. Dovolila jsem si věci, který mám normálně, ze svý submisivní pozice, zákaz dělat a existujou pro mě jenom za odměnu. Zajížděla jsem mu rukou do vlasů, olizovala mu uši a líbala ho na krku. Tři místa, který jsou pro něj nejvíc zranitelný. Strkala jsem mu palec do pusy a zbývajícíma prstama ho hladila po vousech.

Klekla jsem si k němu na zem a líbala ho na břiše a stehnech. Jazykem a rty jsem se jen lehce dotýkala jeho péra a něžně ho hladila. Čím dýl jsem ho napínala, tím víc začal být netrpělivej a snažil se tělem přimáčknout k mýmu obličeji. Odtáhla jsem se a hravě ho varovala, ať už to nedělá. To opětoval žalostnym úsměvem a oba jsme se nahlas zasmály.

Přejížděla jsem po něm mokrejma pyskama a šeptala mu do ucha sprosťárny. Tak moc chtěl zasunout, až začal marně zvedat ruce, neuvědomujíc si, že jsou pevně svázaný. Nemohl kontrolovat, co by normálně kontrolovat mohl a jeho tělo začlo panikařit. Vzala jsem si jeho tvář do dlaní, abych ho utišila a přiměla k tomu, aby se uvolnil.

Jeho péro bylo tak tvrdý a nateklý, že sebou s každym mým dotekem škubnul, napínal prsty, nebo vzrušením zakláněl hlavu. Kouřila jsem ho, jak se mi zlíbilo a mučila ho věcma, na který nejhlasitěji reagoval. Dráždila jsem mu žalud, strkala si ho hluboko do krku a nechutně mu ocucávala koule.

Postupně z něho opadávala sebekontrola a začal beznadějně prosit a vzdychat. Vidět ho v takovymhle stavu, byl úplně novej pocit, kterej jsem vůbec neuměla zpracovat. Ztuhlo mi celý tělo a myslela jsem, že se rozsypu. Asi nejuspokojivější bylo jeho zápasení se svázanejma rukama. Bylo mi jasný, že by mě nejradši čapl a pořádně vymrdal, aby si uvolnil napětí v těle, proto jsem mu občas dovolila, aby se mě dotýkal pusou. Olizoval mi a cucal bradavky, jakoby mu šlo o život a byl jen malej krok od toho se do nich zakousnout.

Přitiskla jsem svůj obličej na ten jeho a začla ho tvrdě honit. Snažil se pokukovat po tom, co se tam dole děje, ale vždycky jsem ho přinutila, aby ze mě nespouštěl oči. Už se tak moc ztrácel v pocitech, že nedokázal rozpoznat, jestli se potřebuje vystříkat, nebo to právě udělal. Dál a dál škemral, ale už bylo stejně moc pozdě. Stříkal tak moc, že jsem měla úplně obalený ruce. Teklo mu to po břiše i tříslech a bylo to děsně vzrušující. Když to zjistil, myslela jsem, že se každou chvíli rozbrečí.

Chtěla jsem mu odpočítávat, jak dlouho musí vydržet bez toho, aniž by se udělal, ale stejně moc dlouho nevydržel. Neustále se omlouval a já ho přitom nepřestávala dál honit. Jeho hlubokej hlas dával jeho škemrání tak přitažlivej nádech, že jsem nemohla a ani nechtěla přestat. Celej se třásl, zadržoval dech a jeho tělo bylo v křeči.

Odvázala jsem mu ruce, sedla si zpátky na něj a nechala ho něžně zasouvat. Pevně mě držel v objetí a jednou rukou mi zajížděl do vlasů. Mačkal je a snažil se se mnou líbat, jenže ho každou chvíli vyrušily vlny nesnesitelnýho vzrušení.

Nakonec jsem po jeho péru jezdila tak pomalu a citlivě, že už to dál nevydržel a udělal se do mě. Dál se mě ale držel a nechtěl mě vůbec pustit. Objala jsem ho a nechala ho odpočívat tak dlouho, jak jen on chtěl. Byl úplně zlomenej a zranitelnej. Děkoval mi za to, že tu pro něj jsem a opakoval, jak velkej respekt ke mně cítí, když teď ví, čím si procházím, když si se mnou někdy hraje.

[allmothsdied]

Hrál sis na loutkáře

Od počátku světa

Co prý jako jediný

Dává svobodu

Ale pořád sis tahal za provázky

Jednou tam jednou jinde

Jak se ti hodilo

Ale jsem to já

Kdo se te�� směje

Zpřetrhala jsem všechny provázky

Nepoužitelná rozbitá loutka

Ale tančím podle sebe

Na zpřelámaných nohou

Já vím, bolí to

Já vím, brzy mi dojde dech

Aspoň ale nemusím zůstávat

Na jevišti

Až moje tělo řekne to

Poslední dost

Sednu si na židli vedle tebe

A budem se bavit

Přehlídkou života společně

A můžeš si tahat za provázky

Jak chceš, stejně si do toho

Nenecháš moc kecat

Loutkář, režisér, scénárista, choreograf

Pěkně zvrácená podívaná

A ten nejčernější humor

Kdy budeš mít dost?

Zachránce světa, který ho první

Odkázal k zániku

Trochu ironie, nemyslíš?

Tančete, jen tančete

Já se tady budu

Plazit opodál

Jako správná

Poničená loutka

Děvka vlastní mysli

Děvka světa

První budou poslední

A poslední budou první

Ale není kam spěchat

Stejně všichni skončíme mrtví

Ve skladišti odsloužilých loutek

A já se budu dívat

Až do konce

Na židli od vlastních zvratků

Zasnoubená se Smrťákem

My jsme to totiž prokoukli

A vykopali vlastní hroby

Sehnali dřevo na rakve

Prkna vytrhaná z podlahy

Tvýho dokonalýho jeviště

Ať máme kde tančit

Jen ať máme kde tančit

Protože na nás tvý reflektory nesvítí

Nejsme hlavní ani vedlejší

Tančíme ve stínu

V temných koutech

O nás představení přece není

Hraj si dál na loutkáře

S plnou pusou slibů

O velkých věcech

My se tvýho představení nezúčastníme

Nepoužitelný loutky neobsadí

A tak si tu tančíme, dokud nespadne opona

[karle-pls]

Měl lovecký oděv z kůže do běla vydělané, tak čistý, že na kalhotách ani na kabátě nebylo snad ani skvrnky, ani smítka. Také legginy byly z bílé kůže a zdobily je ve švech jemné, červené třásně. Poměrně malé nohy vězely v mokasínech s perlovým vyšíváním a se zdobením z dikobrazích ostnů. Na krku mu visel medicínový váček, trojnásobný řetěz z drápů šedého medvěda, onoho obávaného dravce amerických hor, a dýmka míru, krásný, umělecky vyřezávaný předmět. Kolem boků měl indián místo pásu vzácnou saltillskou přikrývku. Za ní bylo vidět rukojeti dvou revolverů a držadlo nože. Na hlavě neměl nenadálý příchozí nic; jeho dlouhé modročerné vlasy byly stočeny v jakýsi vrkoč podobný přílbě a on si je propletl chřestýší kůží. Žádné orlí pero, žádný kmenový odznak, nic nezdobilo jeho účes, a přece musel každý na první pohled nabýt přesvědčení, že ten mladý indián je jistě náčelníkem a váženou osobností. Rysy jeho vážného, mužně krásného obličeje připomínaly rysy ušlechtilých Římanů: lícní kosti vystupovaly nepatrně vpřed; tvář téměř bezvousá; plné rty velmi jemně a nenápadně modelované; kůže se bronzově leskla jemným světle hnědým nádechem.

Charlie:

Prošel kolem rowdyů, kteří na něho civěli s otevřenou pusou, a posadil se u stolku vedle nás. Vinnetouova osobnost zapůsobila mocně: v té chvíli tu bylo ticho jako v kostele. A nebylo to jen tou dvouhlavňovou puškou s pažbou pobitou stříbrnými hřeby, kterou si položil na klín.

(tahle scéna, lkjdsfsgsjddjksnb)

Jenže najednou, dřív než to dořekl, se stalo cosi, co nikdo neočekával. Jediným máchnutím paže vyrazil Apač pobudovi revolver z ruky, chytil ho v pase a mrštil jím přímo do okna. Chlap proletěl sklem jak slíva a vzápětí se rozlehl místností zase ten známý řev. Ale Vinnetou jen pootočil hlavu a klidným sebejistým hlasem vykřikl:„Chce ještě někdo vyletět oknem ven? Ať si řekne!“

WE ARE NOT WORTHY

LJNJDSADJFLFWLKWLKJW”JW”JFWKS