#jsem nasraná a musím to ventilovat

[sylvanium]

jak na Novej...

Vánoce jsem ještě zvládla, svátky taky. Lidi se přihrnuli, někteří grilovali, jiní jen pištěli nadšením (to hlavně ti malí). Ustála jsem i nevhodné dotazy mířené na můj psychický stav, hozené do placu před celou nastoupenou jednotkou. Ale pořád jsem se držela.

Den na to přišel osamocený kolaps, propad a staré dobré plánování dokonalé sebevraždy. Ani nevím, jak jsem si dokázala neublížit, ale zvládla jsem to.

A pak si přijede pán domů, mezi dveřmi sotva dozní “ahoj” a hned nato vychrlí, jak je na mě nasranej, že jsem ho nechala celý týden v tý zasraný rodinný “idylce” samotnýho. Že prý na mě není spoleh, když se tak ráda vyhýbám věcem, který jsou mi nepříjemný. Ale cokoliv dalšího odmítal probrat a z tématu se stalo tabu. 

A pak si onemocní, týden leží s horečkama, dusí se kašlem, běžný léky nepomáhají a já se starám jako blázen, aby je přesto užíval, vařím teplý jídla a litry čaje, oprašuju ho a zkouším i babský rady, který nezabíraj, a nakonec zajišťuju, aby dostal antibiotika, který teď nejsou dobře dostupný.

A co za to mám? Otázku, jaký bych si přála dárek - prý jednak proto, jak se o něj starám, ale především proto, že u toho vypadám nasraná a on má pocit, že se mi musí odvděčit.

Požádala jsem ho o nastavení filtru mezi hlavou a pusou - aby se nejdřív zkusil zamyslet, jak můžou jeho slova vyznít, na tomto základu je přehodnotit, a teprve pak je skutečně vyslovit. Protože to, co občas vybreptá jako rádobyvtipnou poznámku, ve skutečnosti moc bolí.

A tak jsem se dozvěděla, že kdyby věděl, jaká fáze měsíce se blíží (🩸), nebral by si tu moji nabroušenost až tak osobně, a je opět v klidu.

Nejhorší na tom všem je, že bude doma další týden s antibiotiky. A já opravdu, opravdu nutně potřebuju být kurva sama, jinak hrozí, že začnu vymýšlet plán na dokonalou vraždu.

[lenkabenka]

. matka na prášky, dítě v pohodě .

Vidím to, jako by to bylo včera. Jsme v dětském koutku, moje malé plazivé dítě, oblečené celé v černém, protože to je barva mojí duše a musíme ladit, že jo, a tu se k němu žene chlapeček, zhruba dvouletý. A bere malému L. hračky, mlátí s nimi o zem, skáče kolem, všechny terorizuje, máma mu je v patách, zpocená až na zadku, chvíli křičí, pak domlouvá, pak vypadá, že se rozbrečí. My ostatní, co máme hodné děti a tedy dostatek energie, se chápavě usmíváme a jsme strašně rády, že ten kluk není náš. Protože to by nás jeblo, že jo. Mít takovýho syčáka, kterej vůbec neposlouchá a vzteká se a bere ostatním hračky.

Přetočeno o pár měsíců déle. Hystericky křičím na malýho L. ať zastaví kolo a nejede do silnice, on mě ignoruje, pak do mě ještě kopne a nakonec se vztekem hodí břicho na silnici a kope kolem sebe, zatímco řve, že nechce, nechce, NECHCE!!! Mám chuť to kolo vzít, zahodit ho do pangejtu a hned za ním svoje dítě. Jsem nasraná, zoufalá, chce se mi brečet a taky ho seřezat, že si tejden nesedne. TOHLE je moje mateřská realita, každodenní. Každý den mám schizopárty, kdy v jednu chvíli bych ho láskou umačkala a rozplývám se nad tím, jak je úžasný, a v druhou chvíli mám chuť koupit si jednosměrnou letenku do Ugandy. Má štěstí, že na to nemám peníze! 

Jsem máma náročného dítěte. Je to blbý, ale je to tak. Ano, jsou děti náročnější a navíc třeba nemocné, což jejich náročnost ještě zvyšuje, ale mám prostě něco na srdci. Víte, mně je totiž úzko, když vím, že musíme s malým L. někam jít. Protože nikdy nevím, jestli se to obejde bez scén, slz a pocitu, že se na to můžu všechno vysrat a fakt tu Ugando zabookovat. Jsem ta máma, která je v klidu na hřišti do chvíle, než tam přijdou další děti. Pak začnu být máma moniturující vešekerá rizika. Můžu Vás ubezpečit, že jsem zkoušela opravdu hodně strategií. Nechat si děti vyřídit svůj spor o lopatku samotné, zasáhnout, dát na zadek, vysvětlit, pokusit se odejít z hřiště a netáhnout dítě vzteky za nohu za sebou. Jsem ta máma, která se nedokáže v dětském koutku normálně bavit, pořád sleduju situaci a někdy si hrozně přeju nebýt to já, kdo se musí přihlásit, když je vznesena obligátní otázka: “Ježiš chlapečku, čí ty seš, prosimvás čí je to dítě?!”

Ventilovat tyhle svoje frustrace nemá cenu před mojí mamkou nebo starší generací, protože se mi vždy dostane odpovědi, že taky měli děti a DOKONCE DVĚ!. Navíc vy jste jedno z těch dětí, takže jste asi pěkně vysírali a tudíž si teď nemáte co stěžovat, ale přiznám se, že by mi možná pomohlo slyšet, jo je to na hovno, musíš bejt fakt vyčerpaná, je mi to líto. 

A tak chodím občas po mé rodné vsi, dítě jede z kopce a vypadá to, že se rozseká a někdy taky jo a jsem duchem nepřítomná. Zdravím ty sousedy a babičky a dědečky co pro mě byli strejdové a tety, když jsem tady vyrůstala a zdvořile odpovídám na občasné dotazy jak se mám a co malej, zda nezlobí. A říkám si, kdybych nebyla máma po třicítce, byla bych z toho takhle rozsekaná? Byla bych pořád tak unavená a frustrovaná? Křičela bych tolik? 

Tohle není volání o pomoc, jenom možná potřeba najít pochopení. Pochopení, že i když se snažím vštěpovat malýmu L. zásady slušnýho chování, nedostává všechno, co chce, ale deprivovanej taky rozhodně není, tak prostě je to sígr. Ale má fakt dobrý srdce. Když je mi smutno, hladí mě. Když jsem nemocná, přikrývá mě svojí dekou a dává mi svýho plyšáka, na který je jinak háklivej. Umí si po sobě uklidit a taky sem tam poslechne a udělá přesně co mu říkám. Ale prostě je to ten typ dítěte, co Vám skočí pod auto a pak Vám ještě hodí do okna kámen. Ne, protože je to zlý dítě, ale protože ho zajímá, jaká bude vaše reakce a co to okno a taky ví, že umí rychle běhat a kdyžtak zdrhne. 

V ideálním světě bych měla malou, roztomilou, copatou holčičku, se kterou si budeme malovat a zpívat, budeme se držet za ruce a péct spolu cupcakes. V normálním světě mám sígra, co mě neposlouchá, denodenně zkouší, zda se konečně zhroutím a začnu mlátit hlavou o zeď a maluje mi tak maximálně po papírech do práce. Ale asi to takhle má být, že mi bylo sesláno právě tohle dítě, tenhle skvělej kluk, aby mě něčemu naučil. Takže já si teda počkám, čemu mě má tohle období vzdoru a matkovysírání naučit. Jsem fakt zvědavá, doufám, že se za to dávaj diplomy a dorty, jinak to je teda o ničem a prosím další, jistě neménně skvělou fázi.