#post vánoční průsery pokračují

[sylvanium]

jak na Novej...

Vánoce jsem ještě zvládla, svátky taky. Lidi se přihrnuli, někteří grilovali, jiní jen pištěli nadšením (to hlavně ti malí). Ustála jsem i nevhodné dotazy mířené na můj psychický stav, hozené do placu před celou nastoupenou jednotkou. Ale pořád jsem se držela.

Den na to přišel osamocený kolaps, propad a staré dobré plánování dokonalé sebevraždy. Ani nevím, jak jsem si dokázala neublížit, ale zvládla jsem to.

A pak si přijede pán domů, mezi dveřmi sotva dozní “ahoj” a hned nato vychrlí, jak je na mě nasranej, že jsem ho nechala celý týden v tý zasraný rodinný “idylce” samotnýho. Že prý na mě není spoleh, když se tak ráda vyhýbám věcem, který jsou mi nepříjemný. Ale cokoliv dalšího odmítal probrat a z tématu se stalo tabu. 

A pak si onemocní, týden leží s horečkama, dusí se kašlem, běžný léky nepomáhají a já se starám jako blázen, aby je přesto užíval, vařím teplý jídla a litry čaje, oprašuju ho a zkouším i babský rady, který nezabíraj, a nakonec zajišťuju, aby dostal antibiotika, který teď nejsou dobře dostupný.

A co za to mám? Otázku, jaký bych si přála dárek - prý jednak proto, jak se o něj starám, ale především proto, že u toho vypadám nasraná a on má pocit, že se mi musí odvděčit.

Požádala jsem ho o nastavení filtru mezi hlavou a pusou - aby se nejdřív zkusil zamyslet, jak můžou jeho slova vyznít, na tomto základu je přehodnotit, a teprve pak je skutečně vyslovit. Protože to, co občas vybreptá jako rádobyvtipnou poznámku, ve skutečnosti moc bolí.

A tak jsem se dozvěděla, že kdyby věděl, jaká fáze měsíce se blíží (🩸), nebral by si tu moji nabroušenost až tak osobně, a je opět v klidu.

Nejhorší na tom všem je, že bude doma další týden s antibiotiky. A já opravdu, opravdu nutně potřebuju být kurva sama, jinak hrozí, že začnu vymýšlet plán na dokonalou vraždu.