#psychoanalýza

[ctenisveta]

„Jsme psychickým průběhem, který neovládáme nebo jej ovládáme jen zčásti. Proto o sobě nebo o svém životě nemůžeme mít žádné uzavřené mínění.“

C. G. Jung, Vzpomínky, sny, myšlenky

[completeworksofsigmundfreud]

Heredity and the Aetiology of the Neuroses (1896) - Czech summary

V této stati Freud zpochybňuje některé teorie svého učitele Charcota, jehož si vždy nesmírně vážil. Avšak na základě svých poznatků z praxe se již nemůže ztotožňovat s teorií, že veškeré neurózy mají původ v neurotické dědičnosti a už vůbec ne v případě hysterie. Svá tvrzení opírá o faktické argumenty, které následně popisuje v pořadí důležitosti, kterou jim připisuje.

Jedním z prvních faktických argumentů se opírá o pocity daného pacienta. Freud především poukazuje na to, že nelze jednoznačně říci, že je něco dědičné pouze na základě rodinné anamnézy. Je třeba se zaměřit především na statistický výzkum a teprve poté začít formulovat teorii. Hodně se také zaobírá nejen dědičnou podobností, ale i dědičnou nepodobností – tedy v rodině může existovat predispozice pro neurotické poruchy, ale vždy to závisí na prožitém životě dané osoby, zdali se této predispozici podvolí. S poruchami tedy nelze nakládat jako s běžnými nemocemi nebo zdravotními problémy, které se skutečně přenáší z jednoho člena rodiny na druhého. Dědičnost totiž nevysvětluje, jak je možné, že psychologické poruchy postihnou např. pouze jednoho z členů a ne celou rodinu.

To také dále rozšiřuje ve svém druhém faktickém argumentu, kdy rozděluje etologii neuróz do tří tříd – předpoklady (tedy dědičnost), souběžné příčiny a specifické příčiny. Jedině tak lze, dle jeho názoru, dojít ke vzniku neurotické poruchy u člověka. Souběžné příčiny nemusí být přítomny vždy a samy o sobě nejsou schopny neurotickou poruchu vyvolat, nicméně jsou důležitým důkazem přítomnosti nemoci pacienta. Ale stejně tak jako můžou být součástí etiologie hysterie, obsesí nebo neurastenie, mohou být také příčinou epilepsie, Parkinsona, cukrovky a mnoha dalších.

V rámci specifických příčin se zaměřuje především na sexuální pud, a jak jeho nedostatečné uspokojení vede k mnohým neurotickým poruchám. Zvláště to považuje za důležité u hysterie, díky jejímuž léčení společně s Breuerem prostřednictvím psychoterapie, přišel na tento nápad. Upozorňuje na případy svých pacientů, kteří byli sexuální zneužívání již od raného dětství a pochopitelně si toto trauma a praktiky přenesli do dospělosti, což pouze jejich narušení prohlubuje.

Celou stať uzavírá názorem, že nevěří v pouhou dědičnost vzniku neurotických poruch, ale že zde také existuje speciální příčina v podobě sexuální události v raném dětství.

[yourczechm8]

Nestydatá zástrčka

Můj nejdražší napsal článek, rozebírá v něm hru Binding of Isaac z pozice freudiánské psychoanalýzy, Freuda tu nemáme rádi, prosím prečťete si.

http://psychoanalyzadnes.cz/2020/02/10/cesta-do-hlubin-isaacovy-duse/?fbclid=IwAR2hbSf9YXJlxxZ1TFMwPpNEYAnnHxgybix0EuQODPdh8oi4iZGqJMJiheA

[sapphorrific]

konečně jsem zjistila, jak se používá uquiz, tak tu ode mě m��te jeden velmi nepromyšlený kvíz, kterým můžete zahnat nudu na online hodině💛

Jaká česká pohádková postava jste? (plus nějaká ta čerstvá psychoanalýza 100 % kvality přímo z Příbora)

[hyperona]

psychoterapia a čas

pred rokom som prerušila terapiu, zvládla som štátnice. dnes začínam odznova s nečistým štítom. niekedy musím jednoducho niečo ukončiť, aby bolo možné posunúť sa ďalej, začať písať hypertexty, operatívne zabúdať na minulosť lebo je príliš bolestívá. cez ňu sa sprítomňuje moje vedomie. čítať foucaulta, lacana a súčasných filozofov. je toho toľko. pamäť je iba súbor náhodne vygenerovaných dát. možno tá psychoanalýza analyzuje problémy, ktoré sa nikdy nemohli stať opakovane. možno sa len objavujú a miznú bez zjavného dôvodu. môj jediný cieľ je niečo robiť a dokončievať

[honzovykomentare]

Psychoanalytik k německým volbám: ostře proti populizmu

Psychoanalytik k německým volbám: ostře proti populizmu

Mnoha lidem – nejen v Německu – připadá, že se o ně společnost nezajímá. Fakt, že se do německého parlamentu dostala populistická AfD, nepovažuje izraelsko-švýcarský psycholog Carlo Strenger za tragédii. Se skupinami jako AfD je třeba hledat dialog, ale je také nutné proti nim daleko ostřeji vystupovat, když vytasí své pseudoargumety. Rozhovor pro stanici Deutschlandfunk vedla Birgid Beckerová.…

[kritikycz]

Raphael M. Bonelli - Perfekcionizmus – Když cíl je nutnost (98%)

Perfekcionisti bežia za dokonalosťou, ktorá je akýsi spoločenský ideál. No kým ostatní majú dokonalosť iba ako akýsi navigačný bod, perfekcionisti vidia dokonalosť ako povinnosť. Bežia vždy z plných síl k tomu jedinému cieľu – k dokonalosti. Viedenský psychiater Bonelli na prípadoch svojich pacientov ukazuje, aká nebezpečná je táto cesta.

Začnem Bonelliho myšlienkou, ktorú píše myšlienku hneď na obale knihy. „Perfekcionizmus je populárny a predstavuje dokonalý predpoklad pre kariéru a spoločenské uznanie. V skutočnosti však z človeka neurobí slobodného suveréna, ale chorého otroka.“ Nie, ak ste perfekcionista, nedoleje vám to sebavedomie, ale budete nenásytný po úspechu a uznaní druhých ľudí. Pretože perfekcionizmus nie je žiadnou cnosťou, ale skôr neresťou.

Perfekcionizmus nie je o úspešnosti, práve naopak, spája sa s neurotickým strachom z vlastných chýb, nespokojnosťou s vlastným výkonom, pohŕdaním sebou samým a horkosťou – nech sa už snaží byť perfekcionista v akejkoľvek oblasti svojho života perfektný – či už je to práca, zdravie, vzťahy. Ak vám je blízka psychoanalytická teória, tak vás poteším, pretože Bonelli v knihe prepája perfekcionizmus s klasickými psychoanalytickými pojmami – odpor, vytesnenie (ale aj spomínaný neurotický strach) a na konkrétnych príkladoch ukazuje, ako to u ľudí funguje. Dopĺňa to klasickou teóriou psychoanalytikov a novými psychologickými výskumami. Síce to znie na prvé počutie „veľmi odborne“, nestratí sa v tom ani laik.

Všetci perfekcionisti nosia masky – lebo chcú byť dokonalí. Ich strach, horkosť a obavy im nedovolia masku zložiť – omylnosť nie je povolená. Je to veľmi nereálny pohľad na seba aj na svet. Avšak, ak by perfekcionisti pripustili omylnosť a zreálnili pohľad na seba (aj svet), zistili by, že dokonalosť nie je povinnosť a nič sa nestane, keď ju nedosiahnu. Dôležité je povedať si: „Nemusím!“ Presne o toto sa Bonelli snaží u svojich pacientov. Pretože „prijatie svojich slabín je vstupenkou ku šťastiu“.

Záverečné zhrnutie:

„Robíte veci perfektne…“ No kto z nás by nechcel zažiť takú pochvalu?  Poviem vám, po prečítaní tejto knihy už po tom nezatúži asi nikto.

Táto kniha je unikát. Prečo? Lebo perfekcionisti nevidia si iba ťažko priznajú problém a ak si ho priznajú, len ťažko sa vyberú až za psychiatrom. Bonellimu sa však podarilo zozbierať 77 príbehov perfekcionistických pacientov a následne ich analyzovať. Príbehy sú občas humorné, občas mrazivé – no  majú spoločnú jednu vec = perfekcionizmus.

Jediné, čo by som knihe vytkla je to, že sa zasekla niekde medzi odbornou psychologickou literatúrou a populárno psychologickou literatúrou. Preto odborníkom môžu občas prísť údaje veľmi zjednodušené a laikom zase občas veľmi odborné.

Rok vydání: 2017

Jazyk: čeština

Počet stran: 248

EAN: 9788073904401

Původní název: Perfektionismus

Kniha sa dá kúpiť vo vydavateľstve Omega.

  Raphael M. Bonelli – Perfekcionizmus – Když cíl je nutnost (98%) was originally published on Kritiky.cz

[ondrejtrhon]

/r/showerthoughts

Dost dlouhou dobu přemýšlím o hranicích vlastního vkusu - kolik z něj jsou moje vlastní hodnoty a kolik konstrukt implantovaný z vnějšku? Kde je hranice mezi chtít a chtít, protože vím, že chtít mám? Zdánlivá odpověď leží v nějaké vnitřní, fenomenologické autenticitě. Jenže vždycky, když ji zkusím najít, nevidím nic, než prázdné místo a propadám ontologickému nihilismu.

Možná je čas přijmout, že autenticita je mýtus, esencializující zbytek po velkých teoriích 20. století (psychoanalýza). Snaha najít autenticitu jakoby připomínala podivně naředěnou deleuziánskou snahu dosáhnout těla bez orgánů, vkusu bez sociálních tlaků, oblíbených kapel bez nánosu společenského spektáklu. 

Jenže to je chiméra. Neexistuje žádné výchozí já, protože jsme vždy výsledkem sil, které se během dětství, dospívání i dospělosti perou o naši subjektivitu, pevně ukotveni v síti vztahů, které jakoukoliv naprostou autonomii vylučuje. Autenticita je chiméra, nedosažitelná - když při jejím hledání nenalezneme nic, je to jen příznačné. Nikdy ani neexistovala. 

Možná je místo toho čas naopak tenhle nihilismus přijmout a vzít za svůj. V situaci, kdy není žádné prapůvodní já, na které se jde odvolávat, je možné všechno. Místo jednoho centra objevujeme síť multiplicit, lakování nehtů najednou nemusíme poměřovat vůči vlastní reflexivní "autentické" estetické hodnotě, ale stáváme se součástí mocenské hry znaků, která probíhá v ontologickém vzduchoprázdnu. Je to nekonečné vyjednávání v koruně vztahů bez kořen. Jenom ve světě, kde nejde říct, tohle opravdu hluboko já chci, jde dosáhnout stavu těla bez orgánů. Stáváme se rozbíhajícími se entitami, jejichž sémiotické vektory omezuje jen totalizující mocenská struktura. Jak ji destabilizovat už je druhá věc. První se ale musíme zbavit struktury chimérické autenticity, která pod maskou falešné danosti omezuje naše konání s fenomenologicky mnohem bolestnější naléhavostí.

[celestius]

The Denial of Death

Za svou knihu o popírání vlastní smrtelnosti jako základu duševních pochodů člověka, The Denial of Death, dostal Ernest Becker dva měsíce po smrti Pulitzerovu cenu. Je k nevíře, že zatímco značná část psychonalytických textů více či méně zestárla, a diamanty funkčního významu musí dnes člověk lovit mezi uhlím dobových přesvědčení a osobních obsesí jejich autorů, Beckerův text z roku 1973 je ještě dnes laicky řečeno naprosto kulervoucí. Přestože Becker vychází především z práce poněkud zapadlého člena vídeňské psychoanalytické školy Otto Ranka, je nemožné otevřít téma psychoanalýzy bez zmínky o jejím otci, Sigmundu Freudovi.

K Freudovi jsem měl vždycky trochu ambivalentní vzah. Na jednu stranu skutečně revolucionalizoval pojetí lidské mysli tím, že zcela postavil na hlavu do té doby převládající představu, že člověk je bytost racionální a logická, a především že své myšlení a jednání má plně pod kontrolou. Z perspektivy dnešní psychologie, a ostatně i z hlediska velice obecného náhledu na nás samotné, které už implicitně předpokládají existenci podvědomí atd., je nepředestavitelné, že někdy někdo věřil v absolutní opanování se a pouze jakousi manifestní hodnotu našeho rozumu. Freudovy tou dobou převážně teoretické úvahy (kterých se často sám vzdal, obzvlášť ke konci života) nakonec podpořila i moderní neurobiologie, která dokázala veděckou metodou ukázat, z jakých evolučních části se skládá lidský mozek (ještěří mozek, savčí mozek, neocortex) a v jakých případech přebírají kontrolu nad našim chováním, a jak je tato kontrola nám samotným aposteriori vysvětlovaná čistě racionálním způsobem, jako by z něj vyvstala (a ne pouze využila rozum pro zpětné obhájení pudové reakce). Na druhou stranu velkou část své teorie pohřbil pod sexuálními interpretacemi, a to ve většině případů bez jakýchkoliv empirických důkazů. Obzvlášť celá vývojová psychologie dětí nemá (logicky) oporu v žádné skutečné odezvě zkoumaných subjektů, a ranná psychoanalýza často připomíná náboženství – popisované principy nelze vyvrátit, protože vycházejí z podvědomí a tudíž je nelze přímo poznat, a musíme se smířit s tím, že nám to říká terapeut (ostatně, paralelu mezi náboženstvím a psychoterapií často načrtává i Becker sám, když přirovnává terapeuta k Bohu (zpovídáme se mu, očekáváme od něj rozhřešení a rady) a psychologické „Já“ k duši).

Když jsem byl naposled ve Vídni se studenty psychologie z Mississippi na návštěvě Freudova bytu (který dnes funguje jako muzeum), vyplynulo z dialogu s jejich profesorem, že moderní psychologie nahlíží na Freuda poměrně kriticky, nebo přesněji je pro ní podobným případem, jako byli ranní fyzici pro vědu – na jednu stranu géniové své doby, kteří byli schopní formulovat úplně nový náhled na danou věc, na druhou stranu do obrovské míry oběti své doby (u Freuda je to např. pro jeho dobu typický šovinismus) a zkrátka i oběti svého génia. Právě o Freudově obsesi sexualitou píše Becker na začátku knihy, a zajímavě k ní podotýká, že by bez tohoto redukujícího přístupu dost možná nebylo možné Freudovy myšlenky formulovat, protože otevřely tak obrovský (budoucí) záběr na téma mysli, že by nebylo možné ho v plenkách psychoanalýzy a moderní psychologie poskládat. Přestože sám Becker tedy považuje Freudovu tendenci vysvětlovat vše sexuálním pudem za přežitou, celou jeho knihou je zároveň protknutý obdiv k otázkám a tématům, která Freud otevírá.

Jak jsem již zmínil v úvodu, hlavní hnací silou duševního života člověka je podle Beckera vědomí smrti a její popírání, a v širším smyslu i trýznivé vědomí kosmické náhodnosti. Becker často bere typicky Freudovské téma (závist penisu) a nahrazuje jeho sexualizované řešení řešením kosmickým – tedy například že je-li dítě trýzněno pohlavními rozdíly mezi sebou/rodiči, nejde o jev sexuální, ale o bolestivé existenciální uvědomění, že mu bylo jedno pohlaví NÁHODNĚ přiřazeno, že se mohlo narodit jako muž, žena, zvíře, zkrátka že kosmos nemá žádný řád. Přestože musím podotknout, že i zde mám pochybnosti o samotné smysluplnosti pokusu formulovat popis duševního života bytostí, které nejsou schopny žádné čitelné exprese, natož řeči (do celkem pokročilého věku je podle mě čtení emocí a reakcí dětí mnohem častěji projektování dojmů rodičů na prázdné plátno spíš než autentický pokus o porozumění), a že nic z toho opět nelze „prokázat“ (a minimálně zde je psychologie spíše jakousi odnoží filosofie než skutečnou vědou), Beckerova interpretace se mnou rezonuje určitě výrazněji než interpretace sexuální. Když Becker píše o kosmické náhodnosti, cítím úzkost, která z ní plyne. Když Freud píše o jakési přitažlivosti k matce a tahá vagíny a penisy do celkem jakéhokoliv duševního pochodu, necítím nic :)

Becker je neuvěřitelně prozíravý, když prezentuje psyché „zdravého“ jedince jako dobře vybudovaný systém popírání základních faktů existence, a naopak nezdravého jedince (schizofrenika, neurotika) jako někoho, kdo naprosto přesně a správně vnímá realitu – žije v hrůze z kosmické náhody, nemoci, smrti, nekontrolovatelnosti života, protože nedokázal vybudovat funkční lež, že má svůj osud pod kontrolou. Zajímavě toto Becker váže i na různé obsesivně-kompulzivní poruchy, a jejich normálnější varianty jako je náklonnost k pořádku, uklízení atp., jako na pokusy kontrolovat malý segment reality, vytvořit minikosmos, kterému lze vtisknout řád, a „ukrýt“ se v něm před chaosem makrokosmu.

Můj oblíbený argument v diskusi s lidmi, kteří se „nebojí smrti“, jestli by se tedy v pohodě smířili s tím, že zemřou třeba za týden, a proč tedy existují nějaká stádia smíření se smrtí u smrtelně nemocných pacientů, když jsou všichni přece zcela smíření, prezentuje Becker v údernější podobě, když mluví o situacích, kdy třeba padá letadlo nebo hoří budova, a všichni tito „pohodáři smrti“ řvou hrůzou, zahazují šat civilizace a dělají vše pro to, aby přežili. A o přežití jde především – Becker prezentuje problém lidského bytí jako rozpor mezi naší zvířecí existencí – pudy, potřeby, upadající fyzická schránka – a existencí symbolickou (naše duševní, symbolické já, všechny naše myšlenky, touhy, abstrakce). Symbolické já je sice skrze naší představivost věčné, je ale bohužel ukotvené v já fyzickém, nemůže nikdy plně opustit jeho „instrukce“. Tělo přirozeně nechce zemřít, a symbolická část se tedy (a zde se opět vracíme ke vztahům mezi různými částmi mozku) se smrtí taktéž nemůže smířit, a musí vymýšlet způsoby, jakými by strach z ní v rámci nerušeného fungování zakryla.

Pro Beckera je téma smrti zároveň tématem smyslu lidského života. Váže ho proto i na různé společenské struktury, v nichž se jednotlivec vzdává vlastního soudu ve prospěch autority, ať už je to v rámci armády, vědeckého experimentu nebo v kontextu hypnózy. Becker poukazuje na to, že ve všech případech nejde ani tak o to, že by vůdce/otcovská figura (ten, „co ví“) byla skutečně tak magicky působivá, ale o to, že jednotlivec se ochotně podvoluje, participuje na svém podřízení,  aby mohl uložit nutnost odpovědět na smysl svého života někomu jinému. Jednotlivec se dobrovolně sám obelhává, chce se stát znovu dítětem (!), které nemělo pochyb, protože dostávalo odpovědi a instrukce od rodičů, a tam, kde je nedostalo, si bylo stále jisté (jako v případě např. náboženství), že rodič určitě ví. Deziluze dospělosti ho pak vyvrhla ve svět, v němž patrně nikdo „neví“. Voják je ochoten položit život za věc (a paradoxně tím překonat pudový strach ze smrti!), protože je pro něj příjemnější předstírat, že to má smysl, protože mu to tak bylo řečeno, než se potýkat s otázkou smyslu svého konání, kterou by musel sám zodpovídat.

„A z toho strachu jsme si vyřezali modlu, a tu modlu jsme nazvali Bohem“, říká o strachu ze smrti Antonius Block v Sedmé pečeti, naznačujíc, že formulace náboženství je pouze všelidským pokusem zakrýt kosmickou hrůzu naší existence. Jak Becker prozíravě podotýká, téma smrti je přítomné ve všech světových náboženstvích – co víc, život po smrti je vždy jejich ústředním tématem, jejich výsledkem, cílem či odměnou za snažení jeho následovníků (kromě toho, že téměř všechna náboženství mají taktéž mesiáše/hrdinu, který znovu ožije, tudíž doslova porazí smrt). Vtipně Becker glosuje hinduismus, který předstírá, že cyklus znovuzrození je nežádoucí a chce se z něj vymanit – je to podle něj geniální myšlenkový trik sám na sebe, kdy sami před sebou předstíráme, že naopak chceme zemřít a další život je nežádoucí, přitom jde ale jen o další rovinu popírání vlastní smrtelnosti. Vzhledem k tomu, jak dominantní silou bylo náboženství po většinu trvání lidské civilizace, a tomu, že právě mandát nad pravidly řešení smrti byl jádrem jeho autority nad svými následovníky, je zjevné, že naše vlastní smrtelnost je všeobjímající nevyřešená otázka každého jednotlivce, ať už si to připouští, nebo ne.

Zásadní problém, nastolený nástupem psychologie, je ale podle Beckera fakt, že vzala poslední výspu náboženství (které již tou dobou ztratilo autoritu přesného popisu vnějšího světa ve prospěch fyziky, biologie, matematiky, zkrátka vědy), to jest vnitřní duševní prožitek člověka, sídlo jeho DUŠE, a přejmenovalo ji na psychoanalytické „já“ (self), naprosto oproštěné od možné náboženské intepretace. Moderní psychologie tedy jinými slovy bere našeho věčného nadpozemského ducha, který motivuje a pohání naše jednání, a vysvětluje ho opět vědou, vázáním na neurobiologickou realitu mozku atd. Právě tím se terapeut, jak zmiňuji výše, stává pro pacienta Bohem, tedy nositelem vysvětlení. Terapeut je ten, kdo mu symbolicky Boha sebral, „explained God away“, jak píše Becker, a tudíž jedině od něj je možno dostat vysvětlení smyslu existence a řešení smrtelnosti. Asi není třeba zmiňovat, že žádné takové vysvětlení terapeut nemá ani nemůže mít, a právě popření Boha, smrti, a vzestup psychologie/psychoanalýzy stojí paradoxně za většinou současných psychických potíží, které klíčí z kosmického neukotvení člověka.

Co tedy s tím? Beckerův poněkud pesimistický závěr je, že idea Boha je bohužel již pro moderního člověka nevěrohodná, byla již příliš důkladně a efektivně popřena naším dosavadním poznáním skutečnosti - zároveň je ale potřeba najít něco mimo fyzický svět, co by jeho/naší existenci ospravedlňovalo. Smysl bytí nemůže být ve výsledku vázán na fyzickou realitu, neboť by v ní byl neustále vystaven riziku zničení. Pregnantně to shrnul sám Freud větou „the spectre of the dinosaurs still haunts man and will always haunt him“. Konfrontováni s vědomím bezcílného vyhynutí jedné dominantní formy života chápeme, že ve vyzické realitě není nic v bezpečí. V tom byla genialita náboženství, dokud fungovalo – přesouvalo význam do symbolické, abstraktní roviny, která nepodléhá pravidlům světa, jak ho známe, a je večná. Víra v takový smysl zároveň člověku umožňovala překonat de facto jakoukoliv tryznu – byla důvodem přetrvání, popřípadě ještě lépe morálního jednání, který nepotřeboval obhajoby a nebylo možné ho popřít z prizmatu života „na Zemi“.

Beckerovým závěrem je přesvědčení, že právě navzdory svému již děsivě detailnímu poznání reality musíme duševně učinit krok do neznáma; víra, respektive její varianta, ve smysl, kterému nerozumíme a nemůžeme porozumět, je jediným možným řešením našeho biologického osudu. Zdánlivou nesmyslnost smrti, existence lidstva, veškerého konání, lze stále překonat pouze mimo její rámec. Poslední záchranou duševního zdraví člověka je vynaložit absolutní úsilí pro to, aby uvěřil v nepředstavitelné, aby uvěřil v možnost maximálního nevědění a nepoznání.

[maitrime]

elementary

nechala jsem si to slovo církev povlávat v hlavě. je to zvláštní slovo, těžký.

vim, že pokud nějaká, bude reformovaná. římští katolíci jsou pro mě atraktivní asi jako psychoanalýza (byť František mě baví). ortodoxní maj zajímavou liturgii, ale nemožně zastaralé názory. 

podívala jsem se na možnosti na netu, něco si zajdu občíhnout. a pak sáhla do knihovny, starej zpěvník z roku 95 (cesty do kostela v klobouku a s novým walkmanem od Ježíška), helemese, čeští bratři. u těch je tuším milá paní dr. moc se mi líbilo, když mi jednou vyprávěla, jak velmi  lidské a mezilidské problémy tam v rámci obyčejných konfliktů řeší.

ještě jsem tam měla stužkama založený moje oblíbený songy.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 2 -  Emmy von V., 40 let, z Livonie  (Freud) - Czech summary

Druhým případem Studies on Hysteria je žena vystupující pod jménem Emmy Von V., které se plně věnoval Freud od května 1889. Dle jeho pozorování bylo velice snadné ji přivést do stavu somnabulismu, a tak se rozhodl využít Breuerovy metody, kterou mu jeho přítel detailně popsal, ačkoli v ní byl nezkušený a byl to jeho první pokus. Když poprvé paní Emmy uviděl, ležela na pohovce a její stále mladistvý vzhled navzdory svému věku jí dodával půvabu. Její obličej však byl stažen grimasou plnou bolesti, její čelo bylo svraštělé, tónina jejího hlasu příliš nízká a často přecházela do stavu koktání. Ruce držela pevně spjaté, její obličejové svaly se neustále pohybovaly, stejně tak svaly na jejím krku. Svou řeč často přerušovala klapajícím zvukem vycházejícím z jejích úst. Když začala Freudovi vyprávět o své nemoci, mluvila srozumitelně a projevila vysokou míru vzdělání a inteligence. Uprostřed rozhovoru se však dostala do halucinace, její tvář se zkřivila hnusem a opovržením, natáhla k němu ruce s ohnutými prsty a zaječela na něj, aby se k ní nepřibližoval a nedotýkal se jí (později Freud odhalil, že se jednalo o obranný mechanismus). Vmžiku se však dostala opět do normálu a vyprávěla dál, aniž by si svou halucinaci uvědomovala. Freud se tak dozvěděl vše podstatné o jejím původu – její rodina pocházela ze středního Německa, ale poslední dvě generace sídlila v baltských provinciích v Rusku, kde vlastnila rozsáhlé pozemky. Emmy byla třináctým ze čtrnácti děti, z nich přežily pouze čtyři děti pod dohledem přísné matky. Ve svých třiadvaceti letech se vdala za bohatého, mnohem staršího muže, který krátce po uzavření manželství zemřel na mozkovou mrtvici. Sama tak byla nucena vychovávat své dvě dcery (nyní ve věku šestnáct a čtrnáct let), které byly často nemocné a trpěly různými neurotickými problémy. Sama Emmy těmto událostem připisovala svou vlastní nemoc, kdy rok od roku chřadla, a to i přes četné léčby a procedury, které prodělala různě po světě. Freud jí doporučil se oddělit od svých dcer, které již měli svou vlastní vychovatelku, a přestěhovat se do pečovatelského domu, kde by se jí mohl plně věnovat. Emmy s tím bez námitek souhlasila.

2. května 1889 ji Freud v pečovatelském domě navštívil a všiml si, že Emmy vždy nadskočila, když někdo vešel do jejího pokoje. Všem tedy přikázal, aby nejdříve hlasitě zaklepali a vyčkali na její vyzvání, aby mohl vstoupit. V následujících dnech se Emmy udělalo díky Freudovým praktikám lépe – nakázal, aby Emmy dostávala horké koupele a masáž celého těla dvakrát denně. Před spánkem ji vždy velice lehce zhypnotizoval a snažil se jí přesvědčit, že by měla dobře spát a její symptomy se zlepší. Emmy reagovala více než pozitivně a nikdy se ho na její hypnoidní stavy nevyptávala, dobře spala, a většinu dne strávila poklidným ležením ve své posteli. Její dcery ji tak mohly navštěvovat, případně si Emmy mohla číst nebo vyřizovat svou korespondenci.

8. května 1889 ho zaujala historkou, kterou četla v novinách a při níž se zděšením třásla – o chlapci, kterého jeden učedník svázal a dal mu do úst bílou myš. Chlapec strachy zemřel. Když ji Freud zhypnotizoval, zjistil, že článek v novinách opravdu vypovídá příběh chlapce, který byl utýrán, ale nikde nebyla jakákoli zmínka o myších nebo krysách. Dospěl tedy k názoru, že si tuto asociaci musela Emmy vytvořit sama ve svém deliriu, poté, co jí jeden z doktorů řekl, že odeslal přepravku plnou myší do Tbilisi. Večer si však na nic z toho nevzpomínala, pouze se zmínila, že odpoledne trpěla křečemi v krčních svalech. Freud se jí pokoušel v hypnóze přesvědčit, aby se rozmluvila o svých minulých zkušenostech, aby přišel na kloub tomu, proč si asociovala utýraného chlapce s myšmi a krysami. Ačkoli před každou odpovědí přemítala, Emmy mu nakonec byla schopná dát odpovědi, při nichž s sebou neustále cukala a na její tváři se střídaly výrazy hororu a strachu. Rozpovídala se o tom, jak její sourozenci po ní v dětství házeli mrtvými zvířaty, což jí přivozovalo první záchvaty omdlévání a křečí. Její teta to však pokládala za nepřípustné, a tak tyto projevy ustaly. Dalšími traumatickými zážitky byly mrtvoly její sestry a tety a její bratr, který ji strašil v převlečení za ducha. Na otázku, proč s sebou neustále hází, mu vysvětlila, že když mu popisuje všechny tyto traumatické zážitky, tak je vidí naprosto živě a barvitě přímo před očima. Freud se tedy zasadil, že ji musí těchto živých představ zbavit pomocí terapie a aby navodil tuto sugesci, několikrát jí hladil oči.

9. květen 1889 – Emmy spala dobře, ale začala mít zažívací potíže, poté co strávila příliš času se svými dcerami v zahradě. Freud jí doporučil, aby omezila návštěvu svých dcer vždy na maximálně dvě a půl hodiny. Také se u ní projevily další symptomy, které měly původ v šoku, jejž prodělala poté, co si prohlížela etnologický atlas a uviděla americké Indiány převlečené za zvířata. Freud se jí snažil v hypnóze přesvědčit, aby se těch obrázků nebála, ale naopak, aby se jim zasmála, což po probuzení okamžitě udělala. Klapající zvuk však nadále vydávala (přivodila si ho, když se starala o svou nemocnou dceru a byla nucena být absolutně zticha a nyní se vždy tento tik projevoval, když byla nervózní nebo vystrašená), a to především po návštěvě Breuera (nevadil jí) a doktora z pečovatelského domu (důvod jejího vzrušení). K večeru byla veselá a projevovala velice překvapivý smysl pro humor na ženu jejího postavení, který byl směřován především na její předešlou terapii, které se chtěla zbavit, ale nedostala k tomu nikdy odvahu. Až poznámka od doktora Breura ji konečně ukázala cestu ven, nicméně poté se před Freudem zděsila, že byla příliš indiskrétní. On ji uklidnil, že tomu tak není a zhypnotizoval ji, aby ji mohl dál zpovídat ohledně jejích strachů. Emmy se tedy rozpovídala o svých teenagerovských létech, kdy začala trpět strachem ze šílenství, protože její sestřenice i její matka jistou dobu pobývaly ústavu pro choromyslné, a od jedné služebné, které v ústavu také byla, slýchala, jak strašně se tam s pacienty zachází. Freud se jí snažil opravit v jejích dojmech ohledně těchto ústavů. Dále Emmy mluvila o svých starostech o matku, kdy ji jednou našla po mozkové mrtvici, kterou matka sice přežila, ale pár let na to ji Emmy stejně nalezla mrtvou. Freudovi se podařilo, aby tyto fakta vnímala, ale nepřezařovala si k nim žádné emoce.

10. květen 1889 – Emmy si poprvé prošla otrubovou koupelí, což se jí nelíbilo a tvrdila, že jí to způsobilo mnoho bolesti. Během masáží se však uvolnila a kromě toho, že se obávala, že doktor Breuer se urazil jejím včerejším chováním, se také rozpovídala o svém prazvláštním bratranci, jehož rodiče mu nechaly všechny zuby vytrhnout najednou. V těchto chvílích se dostávala do hysterie a opakovala svůj obranný mechanismus, poté se ale zklidnila. Freud se poté v hypnóze zaměřil na její obranný mechanismus a zjistil, že fráze, které vyslovuje, mají původ v její minulosti – „nehýbej se“ bylo spojeno s dobou, kdy ji její zvířecí halucinace napadaly. „Nedotýkej se mě“ se odráželo v minulé zkušenosti, kdy ji její bratr silně popadl v záchvatu vyvolaném nemocí z předávkování morfiem, nebo když její dcera byla jednou nemocná, tak jí málem uškrtila. Při večerní hypnóze se věnovali jejímu problému s koktáním a vyšlo najevo, že se v minulosti dostala do situace, kdy se nutila zůstat zticha kvůli tomu, aby poplašené koně nepoplašila ještě více. Po další terapii sugescí, kterou u ní Freud praktikoval, se tohoto problému zbavila. Poté spolu probírali další případy, kdy se Emmy vyděsila, a dospěli k pochopení nadskakování Emmy kdykoli někdo vešel do místnosti. Všechny její šoky a minulá traumata většinou přišla překvapivě a náhle.

11. květen 1889 – gynekologická prohlídka její dcery Emmy velmi znervózněla a Freud ji musel zhypnotizovat. Vyšlo najevo, že se obávala, že mu řekla den předtím něco, co ho mohlo urazit, a tak jí Freud vysvětlil, že nic takového nestalo. Po prohlídce probírali její největší šoky a strachy – především smrt jejího manžela a následná nemoc její dcery, která byla v dětství trochu opožděná. Freud argumentoval tím, že její dcera je nyní již dospělá a těší se dobrému zdraví, čímž pomohl Emmy se zbavit vnitřního strachu, co s dítětem bude. Poté se vrátili k jejímu strachu z ústavů pro choromyslné, kde se jí Freud snažil znovu přesvědčit, že se s lidmi zachází dobře. Při těchto hypnózách pochopil, že není dobré Emmy přerušovat, protože mu to pak má ve svém hypnotickém stavu za zlé.

12. květen 1889 – navzdory Freudovu očekávání, Emmy spala špatně a nechtěla mluvit o tom, co za ošklivé sny se jí zdálo. Při masáži spíše mluvila o čase stráveném u pobřeží Baltu a lidech, které bavila ze sousedního města atd. V hypnóze prozradila, jak se její noční můry z minulé noci točily kolem strachu ze zvířat. Freud se znovu snažil ji dotlačit ke kořenu problému, ona mu ale oznámila, že se k tomu dostanou, až když ona sama bude chtít a on by ji měl nechat vyprávět. Když tak učinil, začala znovu mluvit o manželovi, jak nemohla uvěřit, že zemřel, a jak za to asi tři roky nenáviděla své dítě, protože věřila, že její manžel mohl ještě žít, pokud by se o něj mohla starat, namísto ležení v posteli právě kvůli tomuto dítěti. S těmito událostmi také byla spojená hrůza z cizích lidí poté, co příbuzní jejího zesnulého manžela odstartovali kampaň proti ní, kdy ji pomlouvali, nechali v novinách otiskovat očerňující články, a obviňovali jí z toho, že svého manžela otrávila, protože nemohli vystát, že se za něj provdala, a že byli šťastní. Emmy se uvolnila až poté, co k ní Freud pronesl pár utišujících slov.

13. května 1889 – Emmy znovu špatně spala, a ačkoli byla v relativně dobré náladě, její tiky se jí vrátily. V hypnóze se rozmluvila o svém strachu ze zvířat, který se objevil poté, co byla na nějakém divadelním přestavení a vyděsila ji postava obrovské ještěrky. Také se rozmluvila o svých zažívacích potížích, které nakonec spojili s její depresí po smrti manžela, kdy jedla pouze z nutnosti. Také se přiznala, že ačkoli své dítě nenáviděla, nikdo to nemohl poznat a ona si dodnes vyčítá, že starší dítě měla v těch dnech mnohem raději.

14. května 1889 – Emmy konečně dobře spala, ale postěžovala si na bolesti v pravé noze. Během hypnózy se vrátili k jejímu strachu z cizích lidí, kdy jmenovala další případy strachu. Freud však viděl zásadní problém v tom, co se stalo po smrti jejího manžela. Když k ní přišel večer, byla znovu neklidná. Navštívil ji totiž Breuer a ona zase nadskočila, když vešel do místnosti. Považovala to za nevhodné, protože tím dle svého názoru shazovala Freuda před Breurem. Freud si již za tu dobu všiml, jak se snaží být úslužná a pečlivá, aby vždy Freudovi vešla vstříc, když vše však nebylo tak, jak by mělo být, vyčítala si to. Freud ji tedy během hypnózy ujistil, že se nic nestalo a nemusí být k sobě tak přísná.

15. května 1889 – Emmy znovu dobře spala, ale začala hned být znovu nervózní. Vysvětlovala to tím, že svým dcerám doporučila, aby využívaly výtah v jejich penzionu jak pro jízdu nahoru, tak dolů. Protože ale výtahům nedůvěřovala, vyčítala si, že tím ohrožovala život svých dcer. Freud, který penzion a jeho majitele znal, jí vysvětlil, že výtah je bezpečný, jinak by sám majitel na něj nedělal takovou reklamu. Emmy se tedy byla schopna zasmát svým neopodstatněným strachům, ale Freud ji podezříval, že její dnešní nervozita má jiné kořeny. Započal tedy masáž jejího těla, Emmy ale většinou mluvila o svém společenském životě v Německém Rusku a Severním Německu a bavila ho různými historkami. V hypnóze se pak vrátili zpátky k její ranní nervozitě a vyplynulo najevo, že se naopak obávala menstruace, která by znemožnila masáže, ale ve snaze se vyhnout této obavě, upnula se k něčemu jinému, a tedy k výtahu v penzionu. Freud pod čarou dodává, že toto se neobjevilo poprvé – např. jednou tvrdila, že nechce studené koupele, protože jí přivolávají depresi, a když jí Freud přes hypnózu přesvědčil, že sama studené koupele chce, skutečně je začala provádět. I tak se cítila v depresi, ale později přiznala, že v novinách četla, jak v San Domingu vypukly nepokoje, a její bratr, který se již dlouho neozval, tam je. Freud tedy dospěl k názoru, že v rámci rozštěpení vědomí také zpravidla dochází z přesunutí psychózy na jiný objekt, většinou zdánlivě iracionální Dále se poté zabývali jejími bolestmi různých částí těla, kdy Emmy vyprávěla, při jakých příležitostech je pocítila silněji. Večer se poté soustředili na její strachy ohledně příbuzných – nemoc dětí, život jejího bratra, který se právě oženil. Všechny je dopodrobna probrali a Freud jí také dal pár doporučení kvůli bolestem.

16. května 1889 – Emmy se dobře vyspala a znovu si stěžovala na nějaké bolesti, hypnóza však nic neodhalila. Když k ní Freud večer přišel, byla rozrušená a myšlenky jí těkaly sem a tam bez jakéhokoli řádu. Na žádné z otázek nebyla schopna odpovědět, a tak ji Freud zhypnotizoval a postupně se prodíral vším, co řekla, když přišel.

17. května 1889 – Emmy měla velice dobrou noc, ale stále u ní přetrvávaly bolesti a nervozita, byla až přehnaně radostná a nechtěla mluvit o tom, proč je tak rozrušená. V hypnóze se poté Freud zaměřil na zvířata, protože ve své koupeli údajně viděla červy. Znovu začala koktat, a když se jí zeptal proč, odpověděla mu, že to dělá pokaždé, když je vystrašená. Obávala se, že kvůli návratu některých symptomů s ní Freud ztratí trpělivost a přestane jí léčit, také se trápila kvůli tomu, že mu nepoděkovala za návštěvu. Freud ji ubezpečil, že se lepší a že je již odolnější, a že se otevírá lidem, se kterými si je blízká, a to je to hlavní. K večeru byla velice spokojená a hypnóza nic nepřinesla. Freud se tedy zaměřil na bolest v její pravé noze, kterou v hypnotickém stavu plně odboural, ale při probuzení se zčásti zase vrátila.

18. května 1889 – údajně spala nejlépe za celé roky. Bolesti u Emmy však přetrvávají.

Tím Freud završuje své poznámky ohledně Emmy. Protože vždy čekal na různé symptomy a dával věcem nový průběh, poznámky se často opakovaly a nepřinášely tak nic nového. Dosavadní poznatky tedy považuje za dostačující. Po sedmi týdnech se její stav zlepšil natolik, že jí Freud dovolil odjet zpět domů s tím, že s ní jak on, tak Breuer udržovali korespondenci, aby věděli, jak se jí daří. O sedm měsíců později však znovu upadla do depresí, protože její dcera začala mít problémy s dělohou. Freud jí doporučil jistého gynekologa, který jí dokázal na pár měsíců ulevit. Po návratu domů se však její dceři přitížilo a Emmy si zvolila jiného gynekologa. Začala se obviňovat z problémů její dcery, a začala také obviňovat gynekologa, kterého jí doporučil Freud a Freuda samotného, čímž naprosto zničila výsledky jeho práce. Až po Breuerově intervenci se situace zlepšila, nicméně averze k Freudovi přetrvávala. Nechala se alespoň přemluvit k převozu do sanatoria, s jehož hlavním lékařem byl Freud ve spojení a doporučil mu, jak se o Emmy starat.

Sanatorium se však ukázalo být špatným druhem terapie, protože Emmy odmítala jakoukoli léčbu. Zlepšila se poté, co jí její příbuzná „unesla“ ze sanatoria a starala se o ní doma. Zakrátko se však Emmy odhodlala jet do Vídně a požádat Freuda znovu o pomoc. Ten shledal, že její stav není zas až tak špatný. Úzkostlivost byla nahrazena zmateností, pocity smutku v určitou hodinu a různými tiky. Dělalo mu problémy ji zhypnotizovat kvůli jejím nepříjemným zážitkům ze sanatoria, nakonec se mu to ale podařilo. Během této hypnózy došel plně k názoru, že aby se dospělo k terapeutickému efektu, popisovaná událost musí být převyprávěna plně a zcela pravdivě. Začal si tedy dávat pozor, jestli Emmy něco nezamlčuje nebo nezkresluje. Také hypnózy „zneužil“ k tomu, aby dokázala zapomenout na nepříjemné sanatorium. Větší problémy měl s „bouřkami v její hlavě“, jak to sama nazvala, a které byly spojené s nemocí její dcery, ale i ty se mu nakonec podařilo překonat. Ke konci jejího léčení přišel na to, že velice málo jí, a dle jejích slov nemohla pít nic jiného než husté tekutiny. Freud nakázal zvýšit porce jejího jídla a pít zásaditou vodu. Emmy svolila s tím, že to dělá jenom protože jí to řekl, ale předem ho varovala, že to skončí špatně, protože její trávicí systém prostě byl uzpůsoben tak, jak jedla předtím. Freud to ale odmítal, nezdálo se mu pravděpodobné, že by si někdo dokázal přivodit zažívací problémy tímto způsobem. I tak ji po jídle našel v depresích, jak si stěžuje na zažívací problémy, a dle toho došel k názoru, že její zažívací problémy jsou vyvolány psychicky. Snažil se jí zhypnotizovat, ale Emmy se nedala, protože ho vinila z toho, co jí způsobil, a především, že zahodil všechen pokrok jenom kvůli tomu, aby ji naučil jíst, jak on chtěl. Freud jí tedy řekl, že jí nechá 24 hodin na pokoji přemýšlet o tom, zdali jde opravdu o fyzický nebo psychický problém. Pokud bude dále trvat na tom, že jde o fyzický problém, tak ji poprosí, aby odešla, protože jí už nemůže jinak pomoci. O 24 hodin později ji našel poddajnou a poslušnou. Přiznala, že si myslí, že její zažívací potíže jsou způsobeny jejími psychickými problémy, ale jenom proto, že si to myslí i Freud. Pod hypnózou se pak rozvyprávěla o sérii zážitků, které v ní vyvolávaly odpor a nechuť k jídlu (nevhodné chování ostatních u stolu, její matka jí nutila jíst vychladlé maso atd.), i její odpor k vodě (způsobený příhodou z dětství, kdy celá rodina měla zažívací problémy z pitné vody). Terapeutický efekt hypnózy se dostavil ihned druhý den.

Po propuštění z léčby zůstal Freud s Emmy v kontaktu, psala mu o tom, jak dobře jí a pije, a jak již přibrala něco na váze. Starosti jí dělala trochu její dcera, která se stala neposlušnou s nedosažitelnými ambicemi a dokonce násilnou. Freud dospěl k názoru, že se jedná o dědičnou psychózu, což také Emmy bez okolků sdělil a ta to přijala s pochopením. Na jaře se s ní setkal u ní doma, kde se těšil z jejího nového a zdravého života, kdy žila plným společenským životem pouze s občasnými, až zanedbatelnými problémy, jako např. problémy s cestování vlakem nebo mezerami ve vzpomínkách. Také se obávala, že bude již méně náchylná k poslušnosti v rámci hypnózy, ale malým trikem ji Freud přesvědčil o opaku. Po této návštěvě se jejich komunikace uskrovnila, pouze Freud zaslechl, že její dcera na tom začala být opravdu špatně a v roce 1893 mu od Emmy přišel dopis, zdali je svolný k tomu, aby ji zhypnotizoval jiný doktor. Freud souhlasil, protože Emmy byla znovu nemocná.

[dayuv]

Probouzet takového kodiaka ze zimního spánku pleskáním falem přes čenich může mít krapítek něžnější sebedestruktivní účinky než pokoušet se nalézt v psychoanalýze. Jo, če. Jsem všude. Černý pás z ego-obranných mechanismů. Mistr mindráku. Dík, Freude. <3

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 1 -  Anna O. (Josef Breuer) - Czech summary

První případem Studies on Hysteria je žena vystupující pod pseudonymem Anna O. Breuer ji popisuje jako bezproblémové děvče, které z nějakého důvodu onemocnělo ve svých jednadvaceti letech. Ačkoli u ní existuje nějaká dědičná predispozice, Anna a ani její rodiče, nikdy nevykazovali žádné příznaky onemocnění. Sama Anna byla dle Breuera velice inteligentní, nápaditá, talentovaná a milá, a vyznačovala se především svou sympatickou laskavostí. Zarážející však bylo, že u ní byl zcela nevyvinut sexuální element. Anna nikdy nebyla zamilovaná a ani v budoucích halucinacích, kterými prošla během léčby, se tento element nikdy nevyskytl.

Svou nemoc si Anna vlastně přivodila sama. Aby vydržela tlak své puritánské rodiny, oddávala se dennímu snění prakticky neustále. Vytvořila si tzv. soukromé divadlo, ve kterém vystupovala, když např. vykonávala domácí práce. Nikdo nic nepoznal, protože vždy si byla vědoma přítomnosti a byla schopna okamžitě reagovat. Breuer rozdělil její onemocnění do čtyř fází – latentní inkubace v období od července do prosince 1880, manifestace onemocnění doprovázené fyziologickými hysterickými symptomy (zlepšení jako reakce na smrt otce v dubnu), přetrvávající somnabulismus alternující s normálními stavy do prosince 1881, a postupné skončení symptomů do června 1882.

V červenci 1880 onemocněl Annin otec, kterého velmi milovala, a který následkem své nemoci zemřel v dubnu 1881. Zasvětila tedy svůj veškerý čas péči o něj, následkem čehož její vlastní zdraví začalo trpět. Nakonec se kvůli vlastním zdravotním problémům musela o otce přestat starat, neboť ji trápilo nechutenství, kašel, šilhání a únava. Na začátku prosince 1880 ulehla Anna do postele a zůstala tam až do dubna následujícího roku. Během té doby se u ní vyskytly další symptomy jako bolesti hlavy, poruchy vidění, pocity úzkosti, obrna krčních a ručních svalů.

Breuer se k jejímu léčen dostal právě v tomto stadiu. Vypozoroval, že zde již došlo ke štěpení vědomí, která se velice často a bez varování střídala. V rámci jednoho z těchto stavů si Anna byla vědomí svého okolí, byla melancholická a úzkostlivá, ale prakticky normální. Druhý stav se vyznačoval halucinacemi a nezbedným chováním – byla násilnická a hrubá, házela po lidech polštáře a obviňovala je z různých věcí. Pokud v tomto stádiu bylo něčím v pokoji pohnuto nebo někdo přišel, případně odešel, okamžitě se probudila a stěžovala si na to, že si nic nepamatuje, a že ztratila čas. Tyto absence ve vědomí se již projevily dříve, ale nyní se zhoršovaly. Celkově se její nálady velice rychle střídaly od nadměrné a dočasné dobré nálady po úzkostlivost a tvrdohlavé odmítání jakékoli pomoci. Trpěla také halucinacemi kvůli svému strachu z hadů, které viděla ve svých vlasech, ačkoli se během svých normálních chvilek snažila sama sebe přesvědčit, že její strach je neopodstatněný. Odpoledne většinou usínala a probouzela se až hodinu po západu slunce. Její stav se zhoršil do té míry, že postupně ztrácela schopnost mluvit. Když už ze sebe nemohla pomalu vydat ani hlásku, začala dávat dohromady několikajazyčné věty. I tak nakonec podlehla a přestala mluvit, ačkoli se o to snažila. Breuer pochopil, že se něčím cítila dotčená a vnitřně si zakázala o tom mluvit. Donutil ji se o tom rozmluvit a Anna se pomalu znovu naučila mluvit, ačkoli pouze anglicky aniž by o tom věděla. Německy nadále rozuměla, ale tvrdila, že mluvit německy neumí a využívala případně také italštinu a francouzštinu. Poté, co konečně vstala z lůžka, si vůbec nepamatovala, že by kdy mluvila anglicky. Pár dní nato však její otec zemřel a ona zpět upadla do apatie. Měla problémy s vnímáním, především lidí a jejich rozpoznáváním, Breuera i tak poznávala. Mluvila pouze anglicky a byla schopná číst francouzsky a italsky, ale absolutně nerozuměla ničemu v němčině. Odmítala jíst, pouze od Breuera se nechala nakrmit, a poté si neustále čistila ústa, i v případě, kdy nic nesnědla. V následujících dnech se její stav ustálil na odpolední ospalost a hluboký spánek rovnající se hypnóze až do hodiny po západu slunce. Pokud byla schopna popsat všechny své denní halucinace během této fáze, tak se probudila klidná, vyrovnaná a radostná. Nicméně tyto proměny stavů se na ní podepsaly fyzicky a začala mít silné sebevražedné nutkání. Ačkoli ji tím nikdy Breuer nevyhrožoval, nechal ji převézt do venkovského domku, čehož se ona obávala. Po pár dnech záchvatů a dalších pokusů o sebevraždu se uklidnila, nechala se nakrmit a dokonce přijala i sedativa.

V tomto bodě se Breuer ohlíží zpět a považuje za zdroj celého jejího problému v péči o jejího otce v době, kdy onemocněl. Zvláště schéma jejího spánku z této doby o tom vypovídá. Když totiž usnula asi hodinovým hlubokým spánkem, probouzela se většinou neklidná a následně si v hlavě utvářela různé situace a příběhy, které zkracovala a mumlala ve frázích. Když někdo tato klíčová slova zopakoval, Anna začala tyto smutné příběhy vyprávět, což jí pomáhalo se uklidnit. Pokud tak neučinila, musela další den vyprávět o příběh navíc.

Poté se vrací k období, které Anna strávila na venkově s tím, že jí navštěvoval každý večer, kdy věděl, že ji zastihne v jejím hypnotickém stavu, aby jí pomohl se zbavit jejích halucinací a představ. Pokud tak učinil, Anna byla druhý den mnohem příjemnější. Pokud tak neučinil, Annin stav se postupně zhoršil, a bylo těžké ji znovu rozmluvit. Občas tak Breuer musel použít sedativa. V následujících dnech se její somnabulismus nevracel. Co přetrvávalo, byly halucinace, o kterých později večer vyprávěla a zbavovala se tak svého trápení. Její stav se zlepšil natolik, že si oblíbila dalšího lékaře, hodně jí pomohl pes a dokonce se dokázala postarat o několik nemocných lidí. Úspěšnost této léčby, tzv. talking cure jak ji sama Anna nazvala (nebo chimney-sweeping), se Breuerovi potvrdila, když odcestoval na několik týdnů pryč. Poté, co se vrátil, byla Anna v hrozném, až zákeřném stavu. Teprve její přesun zpátky do Vídně a vyprávění tří až pěti příběhů ji pomohlo se vrátit zpět do lepší fáze. Breuer doufal, že se její stav začne pouze a pouze zlepšovat, teď když byla zpátky ve Vídni a měla jeho dennodenní pozornost. Avšak, nestalo se tak. Obzvlášť kolem Vánoc se zhoršovala, již neměla žádné „dobré dny“. Již celý rok uběhl od té doby, co musela opustit svého otce a v halucinacích si neustále vracela o rok nazpět. Zatímco ve svém normálním stavu žila přítomností, v halucinacích žila minulostí. Teprve převyprávění všeho, co se stalo ty osudné Vánoce, kdy se kvůli svému zdravotnímu stavu byla nucena vzdát péče o svého nemocného otce, jí přineslo úlevu. Breuer také zmiňuje, že část emocí se z halucinačního stavu přesunula do stavu normálního. Např. Anna se jednoho dne zmínila, že je na něj naštvaná, ale neví proč. Dle záznamu v jejím deníku však ten samý den o rok předtím, měla vůči němu stejné pocity. Zatímco se zabývali především událostmi z roku 1881, Breuer přicházel také k závěrům, že Anniny problémy se datují až k latentní inkubaci od července do prosince 1880. Příkladem dává průlom, kdy Anna odmítala pít vodu ze sklenice a trpěla tak velkou žízní, protože vodu přijímala pouze prostřednictvím ovoce, např. melounů. Jednoho dne během hypnózy se zmínila o příhodě, kdy jednou vešla do pokoje jedné své anglické známé a viděla, jak její pes pije ze sklenice. Tato příhoda jí přišla velice nechutná, a zatímco ji Breuerovi převyprávěla a uvolňovala tak svou potlačovanou zlost, požádala o něco k pití. Probudila se se sklenicí v ruce a její nechuť k pití ze sklenice tím vymizela. Takhle postupně „odvyprávěli“ symptom za symptomem. Problémem však bylo, že dát věcem volný průběh bylo příliš časově náročné a pokud se zase Breuer snažil vyvolat v Anně dané vzpomínky, Anna znejistila a nemohla si vzpomenout. Proto přišel s novou metodou – přicházel k ní vždy ráno a zhypnotizoval ji, poté se jí zeptal při jakých příležitostech se daný symptom, kterým se právě zabývali, objevil a poznamenal si to. Při večerní hypnóze pak byl díky těmto poznámkám schopen Annu usměrnit k tomu, aby vypovídala tak, jak potřebovali.

Breuer se pak dále zaměřuje na jednotlivé problémy jako verifikace Anniných vzpomínek, problematiku jejich vyvolávání, zvlášť pokud šlo o nějaké děsivé představy, propojení druhého, hypnoidního stavu se stavem normálním (když byla zbavena očních problémů, v noci se budila a nevěděla, kde je), a vrací se také k počátkům její nemoci. Její otec v r. 1880 onemocněl a měl být podroben operaci. Anna se o něj té noci, kdy čekali na chirurga, starala a usnula. Její sny byly plné různých představ, které se v průběhu její nemoci opakovaly – hadi, smrtka s otcovou hlavou, nenacházení slov a vybavení si pouze anglické říkanky atd., které způsobily ochrnutí její ruky. Postupně se tedy propracovávali všemi symptomy a odstranili je. Sama Anna si dala za úkol se své nemoci zbavit na první výročí jejího přestěhování na venkov, a to také splnila. Ačkoli nebyla plně emočně vyrovnaná, byla zcela schopná znovu fungovat a vrátit se nejen do Vídně, ale i trochu cestovat. Od té doby se těšila dobrému zdraví.

Breuer tedy začíná sumarizovat své poznatky. Poukazuje na dvě psychické charakteristiky, již byly v Anně O. přítomné, ačkoli byla ještě plně zdravá, a které se staly predispozicemi pro její nemoc. Za prvé to byla monotónnost jejího rodinného života a nedostatek adekvátní intelektuální činnosti, což způsobilo nadbytek nepoužité energie, který začala zpracovávat prostřednictvím své představivosti. Za druhé šlo právě o využití této představivosti při neustálém denním snění. Ačkoli Anna O. byla schopná stále zůstat v kontaktu s realitou, čím dál častěji utíkala do svého snového světa, tím více se odsuzovala k rozštěpení vědomí a nechala tak svůj hypnoidní stav, aby jí zcela ovládnul, a to aniž by si toho někdo všiml. Své fyziologické symptomy tedy byla schopna nějak skrývat a plně se projevily až poté, co se úplně zhroutila. Co se týče Anniny důvěryhodnosti, Breuer nepochybuje o tom, že mu ve všem říkala pravdu. Co se dalo ověřit, také ověřil a ve všech případech vyšlo najevo, že Anna nelhala. Závěrem dodává, že na dvě vědomí v pacientovi nelze nahlížet jako na jedno normální a jedno šílené, protože i přesto, že jsou tato vědomí oddělena, vzájemně se ovlivňují. Dále poukazuje na to, že „talking cure“ bylo něco, co ho samotného překvapilo a jedná se tedy o zcela nový způsob psychoterapie.

[completeworksofsigmundfreud]

Sexuality in the Aetiology of the Neuroses (1898) - Czech summary

Freud zde vyzývá ke zrušení tabu mezi lékařem a pacientem ohledně sexuálních záležitostí, neboť dle jeho názoru sexualita hraje výraznou roli v diagnostice neurotických poruch, především pak neurastenie a neuropsychózy. Na závěr také obhajuje svou psychoanalytickou metodu, kterou vynalezl společně s Breuerem, přičemž poukazuje, že ji nelze zcela efektivně využít u dětí a postarších lidí.

[completeworksofsigmundfreud]

A Reply to Criticism of My Paper on Anxiety Neurosis (1895) - Czech summary

Tento článek, který Freud sepsal, byl odpovědí na kritiku pana Löwenfelda, který poukazuje na to, že pokud Freud není schopen své teorie prokázat, padá i tím jeho hlavní požadavek na oddělení určitých neurotických stavů od prosté neurastenie.

Freud zde rekapituluje své poznatky, které v původní stati vyzdvihl, především oddělení určitých neurotických stavů od prosté neurastenie a jejich zařazení pod úzkostnou poruchu, jejíž příčinou je nejčastěji narušení zdravého sexuálního života – ať už chtěná či nechtěná sexuální abstinence, pohlavní styk bez uspokojení, přerušovaná soulož atd.

Když tuto stať publikoval, byl si vědom, že hlavní myšlenka není ničím novým a medicína s ní i často počítá, ačkoli Freud měl pocit, že ne příliš dostatečně. Je si vědom, že publikovaný článek měl spoustu nedostatků – jeho výzkum nebyl ničím podložený, spíše náhodný, neobsahoval žádné vědecké postupy. To však ani neměl v úmyslu, cílem článku bylo upoutat čtenářovu pozornost a nechat ho zformovat si vlastní názor.

Následně rozebírá jednotlivé body kritiky. Za prvé se zmiňuje o připravenosti na úzkostnou poruchu a roli strachu. Ačkoli strach je hlavním důvodem a příčinou hysterie a traumatické neurózy, u úzkostné poruchy tomu tak není – ta je podložená somatickým sexuálním napětí, které bylo odtrženo od své fyzické podstaty. Löwenfeld proti tomu argumentuje, že úzkostné ataky mohou být zapříčiněny pouhým strachem a cituje jeden ze svých případů. Freud, to nevylučuje – sám uvádí několik podobných případů ze své praxe. Poukazuje však na to, že Löwenfeld možná se svým případem nešel nikdy příliš do hloubky. U svých případů naopak ukazuje, že všechny z nich mají původ v sexuálním pudu.

Druhým Löwenfeldovým bodem bylo, že byl svědkem toho, jak úzkosti přicházela a odcházela aniž by se změnil sexuální život pacienta. Freud toto samozřejmě uznává, ale podezřívá svého kritika z toho, že prostě vyřešil jenom momentální stav a dále se o věc nezajímal. On samozřejmě byl také schopen vyléčit úzkostné stavy pomocí terapie a medikace, ale byl si také vědom, že to nemusí být konec celého problému. Navíc, úzkostná porucha se nevyvine jen tak z ničeho nic, ale dochází k ní „sumací“ jednotlivých ataků – podobně jako u alkoholismu. Löwenfeld se tedy mohl setkat pouze s jedním dílčím atakem. Freud také odmítá jeho teorii dědičnosti úzkostné poruchy – dědičnost není náchylná ke změnám, a pokud lze úzkostnou poruchu vyléčit pomocí terapie, nemůže v ní také spočívat. Nadále si také stojí za svým názorem, že zde existuje specifický etologický faktor pro úzkostnou poruchu, který může být ve svém průběhu zaměněn za nahromaděné trauma v kvantitativním smyslu, nikoli kvalitativním a že tento specifický faktor určuje všechny formy neurózy – zdali se neurotická nemoc následně projeví, závisí na zatížení nervového systému (úměrně možné kapacitě nést dané břímě).

Třetí výtkou se Freud nepříliš zabývá, ale i tak ji zmiňuje. Löwenfeld mu vyčítá, že jeho teorie nedostatečně vysvětluje výskyt a jeho absenci úzkostných ataků v jejich jednotlivých fázích. Poukazuje na to, že ataky se vyskytují především v konkrétních situacích, když se pacient těmto situacím vyhýbá nebo je schopen paralyzovat jejich dopad prostřednictvím nějakého preventivního opatření, ataky nenastanou – nezávisle na jeho sexuálním životě. Freud na to v odpovědi říká, že to, co Löwenfeld popisuje, se spíš zpodobňuje s fobiemi, které způsobují úzkostné stavy, ale které nejsou a nebyly předmětem jeho teorie. Také mu obratem vyčítá, že si nevšiml určité periodicity náhlých úzkostných záchvatů, které se vyskytují především v období ženské menstruací a mužských polucí.

Čtvrtým a posledním bodem je jejich spor ohledně dědičnosti – zatímco Löwenfeld považuje úzkostnou poruchu za dědičnou, Freud se s tímto neztotožňuje a považuje ji za získanou. Svou teorie také dále vysvětluje pomocí etologie skládající se z předpokladu (v případě absence by efekt nikdy nenastal, ale předpoklad není schopný efekt přímo vyvolat), specifické příčiny (nikdy nechybí v případě, že se efekt děje a postačuje mu požadovaná kapacita, aby se efekt mohl projevit), souběžnou příčinou (nemusí být vždy přítomna a není schopna sama o sobě vyvolat efekt, ale operuje vedle předpokladu a specifické příčiny v etiologické rovnici) a vyvolávají či uvolňující příčinou. Jedinou dědičnou věcí na této rovnici může být předpoklad, ale ten není schopný sám o sobě efekt vyvolat, a už vůbec ne pokud jde o sexuální pud. Freud tedy svou stať uzavírá tím, že doufá, že jeho závěry napomůžou pochopení neuróz mnohem více než Löwenfeldova snaha našroubovat „kombinaci neurastenických a hysterických symptomů na formu ataku“.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) -Třetí část - Teoretická část - Czech summary

Teoretická část víceméně sumarizuje předešlé závěry a detailněji je rozpracovává oproti předběžnému úvodu. Zabývá se otázkou, zdali jsou všechny hysterické jevy idiogenní, tedy vyvolané myšlenkami. Breuer tuto teorii odmítá, naopak zdůrazňuje, že s Freudem v předběžném úvodu naschvál použili spojení „fenomén hysterie“ a nikoli hysterie jako taková, protože nemají v plánu tvrdit, že výsledek jejich bádání je výlučný a jejich teorie je ta jediná správná. Jsou si vědomi, že hysterické jevy se vyskytují z různých příčin a v různých podobách. Breuer především poukazuje na nutnost rozlišit symptomy, které jsou pravého medicínského původu a ty, které jsou vyvolány hysterií. Oba druhy samozřejmě zasluhují léčení, ale to se liší právě dle příčiny jejich existence.

Poté přichází medicínská část věc a popis vnitřních mozkových povzbuzujících vzrušení, především z pohledu dvou extrémních kondicí centrálního nervového systému – stavu absolutní bdělosti a bezesného spánku. Ačkoli o bezesném spánku toho není moc známo, protože nelze prozatím určit, co se v člověkovi děje, o spánku se sny toho víme více. Zatímco tedy veškeré nápady, počitky a incentivy ve spánku se sny mají pouze abstraktní podobu a nevyvolávají tedy přímou fyzickou reakci, absolutní bdělost naopak veškeré tyto stimuly reálně demonstruje. Breuer se tedy poté zabývá fyzickými projevy lidských emocí, včetně sexuálního pudu a vyjadřování bolesti a strachu. Za obzvlášť zajímavé uvádí situace, kdy jsou lidé schopni okamžitou fyzickou reakci na své emoci odložit na později nebo ji nějakým způsobem potlačit.

Jenomže právě toto odkládání nebo potlačení, pokud není dostačujícím způsobem provedeno nebo není provedeno vůbec, může vést k hysterické konverzi. Daná osoba dokonce může na emoce spojené se svou bolestí zcela zapomenout, což ztěžuje proces léčby. Ten je ve většině případů velice snadný – mluvení, vypovídání se. Breuer poukazuje, že náboženská obec vlastně praktikuje to samé v podobě zpovědí.

Pokud samotné mluvení však nepomáhá, protože daná osoba může něco, byť i nevědomě, zatajovat, je nejlepší cestou hypnóza, popřípadě hypnóze podobný stav. To se nejlépe prokazuje v případech nevědomých myšlenek či myšlenek, které jsou pro vědomí nepřípustné (rozdělení mysli). Pacient si totiž těchto myšlenek není vědom, nepřipouští si je, a proto je třeba je z něj nějak vydolovat. Často jsou příčinou veškerých hysterických projevů.

Breuer se také zmiňuje o vrozené dispozici k hysterii. S názorem, že hysterie by mohla být dědičná, moc nesouhlasí, ale připouští, že se vyskytují jisté dědičné „slabosti“, které v případě působení různých faktorů můžou vést k hysterii. Tím se vysvětluje historie této nemoci v rodinách. Za dost podstatný faktor vzniku hysterie považuje sexualitu a dozrávání. Nejenže v rámci sexuálního dozrávání dochází k uvolňování určitých neurologických procesů, které do té doby byly zapouzdřeny, ale také dochází k různým myšlenkovým pochodům a to především u žen. Některé se s tím srovnají stejně jako chlapci (především děvčata nižšího původu), některá děvčata jsou naopak příliš zahanbena a veškeré sexuální myšlenky zapuzují. Pak pro ně však přichází obrovský šok v podobě svatební noci a prvního sexu, který spíše než s romantikou souvisí s násilím. Časem se těchto nepříjemných vzpomínek zbaví, když se pro ně sex stane potěšením, ale ten prvotní kontakt pro ně může znamenat nepřekonatelné trauma. Dalším z faktorů je pak také autohypnóza a hypnoidní stavy.