#původně to bylo v angličtině | Explore Tumblr posts and blogs

opily-zajic · 3 years ago

Text

Píšu cringe yaoi - a vlastně jsem s tím mentálně naprosto oukej.

Hele, takže ze všeho nejdřív - Yaoi je naprosto nereálnou reprezentací homosexuálních vztahů, používá bolestné stereotypy, naprosto smazává existenci bisexuálních lidí, sexualizuje nezletilé, fetišizuje téma, které za svůj život zažilo možná až příliš mnoho fetišizace, radikalizace a odcizení od reality...��a mně jako tehdy desetileté holce absolutně zruinoval mozek a zfetišizoval jakýkoliv pohled na queer tématiku, což ve mně vzbudilo ne zrovna milé a respektabilní myšlenky vůči gay lidem, a také hodně zpozdil můj osobní coming out a celkové vyrovnání se se svou vlastní sexuální identitou. Prostě a jednoduše je to žánr, se kterým je třeba zacházet opatrně, s nadhledem, edukací a hlavně kontaktem s reálným světem a skutečnou problematikou. Yaoi je v mnoha případech prostě porno a porno není reálný svět. A porno nepatří do rukou dospívajícím lidem jako jsem byla já, kteří si na základě naprosto nereálných tropes a stereotypů založí pohled na příliš reálný svět. Ty vole, prostě je to porno. Všichni víme, že porno frituje mozky.

Ale přesto yaoi stále zbožňuju - v mých náctiletých letech to bylo (teď, když se na to dívám zpětně) jakýmsi útěkem z heterosexuálního života bez toho, abych sama přijala svou neheterosexuální identitu, ale dnes to je spíše jako útěk z reality do naprosto nereálné dimenze plné jednoduchých zápletek, stereotypních postav, jednoduchého prostředí a hlavně stejného romantického konce. Je to vlastně ekvivalent k momentu, kdy si ženy středního věku sednou na pláži pod slunečník a ze své plážové tašky vytáhnou tu nejhnusnější, nejheterosexuálnější a nejhloupější fikci pod sluncem (plusové body za nahého chlapa na obálce se stodolou).

Yaoi a shonen-ai prostě čtu po večerech nebo odpoledních, kdy nemám co dělat a prostě potřebuju vypnout. Protože v mnoha těchto debilních příbězích neexistuje homofobie, neexistuje v nich většina reálného světa, a všechny “existenční krize” hrdinů se vyřeší ani ne během jedné kapitoly. Jedno pětikapitolové, jednovolumové yaoi prostě schrábnu během jednoho večera a pak jdu spát s klidem, že jsem dneska fakt nic neudělala a nic se nenaučila (pozitivně).

Možná proto jsem vždycky chtěla napsat něco, co svým příběhem a kompozicí připomíná mangu. I přesto, že český kontext tomu původně japonskému dodává poněkud podivný nádech, skrze který je možná složité a nepříjemné se přenést. Při psaní tohoto příběhu mám stejný pocit, jako když jsem ve svých dvanácti letech poprvé držela v rukou český překlad mangy - všechna slova byla tak známá a autoři překladu se vynasnažili k tomu, aby příběh co nejvíce “počeštili” a udělali tak z něho příběh přístupný, ale... český jazyk vytištěný na hmotném vydání mangy mi připadal tolikrát vzdálenější, než příšerný nelegální anglický překlad na svítící obrazovce prohlížeče.

Možná to je tím, že byl můj střet a “kontakt” s Japonskem a jeho kulturou veden primárně v angličtině. Tato interakce s něčím cizím, a to prostřednictvím jazyka, který mi byl tehdy cizí taky, jsem vnímala příběhy skrze dvě “bariéry”, které mi zařídily kompletní odcizení a vzdálení se od celého tohoto tématu.

Svým způsobem jsem se cítila, že do tohoto provozu nepatřím. Stejně jsem i přes to všechno vždycky chtěla nakreslit mangu. Klidně i nějaké doujinshi. Napsat nějaký příběh. Udělat fanfikci, fanart, prostě cokoliv; udělat cokoliv japonského, a to prostřednictvím mého nejaponského jazyka, mého nejaponského mozku a mých nejaponských zkušeností. Tohle debilní yaoi, co píšu, je vlastně totální fanfikce na všechno, co jsem tehdy na Japonsku a na manze před lety (a stále ještě teď) milovala. Prostě jsem do toho provozu chtěla patřit a chtěla jsem to tak moc, že si teď dělám tu radost a po letech píšu naprosto cringe yaoi příběh v japonském prostředí, který je vlastně kompozičně téměř totožný typické premise mang tohoto typu.

A je to boží! Konečně mám prostor a příležitost vyprsknout všechny ty zbytečné znalosti a poznatky, které jsem během více než dekády zkušenostmi s mangami získala, do nějakého wordovského dokumentu. Všechny ty japonské pojmy se ze mě nekontrolovatelně sypou a moje nekontrolovatelná potřeba to všechno počeštit taky. Japonské dialekty měním na vesnickou řeč, přístup vesničanů k Tokijčanovi jako přístup Moravanů k Pražákům a dělám z toho takový podivný česko-japonský horečnatý sen, který by ve výsledku normální Japonec neměl šanci pochopit a zpracovat. (Podobný feel jako Anna Cima, stejné nadšení a střet Česka s Japonskem, jen teda mnohem hůř napsané a ještě hůř promyšlené a vlastně to vůbec nemá nic společného a pomoc-)

Asi je v pohodě psát něco zvráceného, když jsem s charakterem této zvrácenosti seznámena, neidentifikuju se s ním a nenutím ani mé čtenáře se s tím identifikovat. Prostě píšu o panexuálním třicátníkovi zhrzeném japonskou pracovní kulturou a genderfluidním kitsune démonovi trpícím internalizovanou homofobií, kteří spolu náhodou bydlí v jednom vesnickém baráku a snaží se pochopit svůj vztah, pár nadpřirozených jevů a historii domu (to bylo cizích slov, že? Fakt potřebujeme počeštit nejenom to Japonsko, ale taky celý queer slovník a překopat levandulovou lingvistiku...).

Každopádně - píšu příběh, který není ničím hluboký, ničím zajímavý, a je vlastně perfektním adeptem pro béčkovou populární kulturu pro výše zmíněné plážové ženy pod slunečníky. Ale je to fajn. Sociální kritiku a antropologické poznámky si můžu nechat na jindy.

(ZDROJ MEMÍSKU. A taky se potřebuju pochlubit, že jsem tento pidiobrázek viděla naživo. hihi)

Takže: Bude tady někdy tohle krindž yaoi zveřejněno? Vlastně ani nevím. Vzhledem k mé nátuře a neschopnosti dokončit jakýkoli příběh asi ani ne.

Ale: Pomohl mi tento naprosto zbytečný rant? Jo. Pomohl.

Takže: Se uvidíme u dalšího zbytečného postu!

#čumblr #česky #blog #čas na typický blog.cz příspěvek #děkuju a vy asi nemáte zač #zajicbloguje

2 notes · View notes

smradinaceste-blog · 7 years ago

Text

36 - Cesta počítačů až na střechu světa a první věty ve Wordu.

Když jsme dorazili do vesnice Simthali a viděli místní školu, ani nás nenapadlo, že se tady můžou vyučovat počítače. Popravdě řečeno jsme si toho první měsíc učení ani nevšimli, dokud si v hodině angličtiny nevytáhnul Milan omšelou učebnici s nápisem Computers.

Po několika dnech se objevila další indicie, když jsme v koutě Zdeňkovy kanceláře nadzvedli zaprášený ubrus, pod nímž se skrýval starý nefunkční počítač z konce devadesátých let.

„Tady se učí počítače?“

ptali jsme se tehdy ředitele, který zakymácel hlavou ze strany na stranu (v Nepálu takový pohyb hlavou znamená souhlas).

„Cože? Jak? Kdo?“, byla naše udivená reakce.

„Mají učebnici, učí je Sabita miss.“

Pro upřesnění, Sabita sice pochází z nejvyšší kasty Brahmánů, ale žije v malém hliněném domku a nejsem si zcela jistá, zda s počítačem někdy přišla do styku.

Po bližším zkoumání se naše obavy potvrdily, děti v celém Nepálu se dle státních osnov mají učit pracovat s počítačem, tedy i tady v odlehlé vesnici Simthali. Sílu nastavených pravidel nezastaví ani učitelé bez jakékoli kvalifikace a fakt, že ve škole není počítač.

Učit se o počítačích z učebnice je vyložené mrhání časem. U nás už počítače nějakou dobu používáme a spousta z nás má nějaký starší doma. V souvislosti s blížící se návštěvou našich kamarádů, kteří by mohli zajistit transport, nás napadlo poptat se na facebooku, zda by se náhodou někdo z vás nepotřeboval nějakého toho laptopu zbavit. Zdeněk byl z našeho nápadu přímo nadšený, když jsme mu navíc řekli, že jeden počítač bychom rádi věnovali přímo jemu, rozzářil se jako slunce v červenci. Jako ředitel školy počítač skutečně potřebuje, každoročně rýsuje školní rozvrh fixou, každý týden píše ručně úřední dopisy a email zatím nemá.

Původně jsme doufali v jeden či dva po��ítače, ale facebooková výzva naprosto předčila naše očekávání. Pokud by naši kamarádi měli více místa v krosnách, určitě bychom zásobili počítači polovinu domácností v Simthali. Nakonec jsme s těžkým srdcem vybrali pět nejlepších strojů a jeden tablet plný skvělých výukových aplikací v angličtině od vývojářů z Lipa learning.

Všechny laptopy doputovaly tisíce kilometrů až sem do podhůří Himálaje. Když jsem je 28. prosince večer skutečně držela v ruce v chladné školní knihovně, kde přespávám, nevěřila jsem vlastním očím.

Ihned dalšího dne připravil Zdeněk předávací ceremoniál. Děti už od rána připravovaly květinové věnce, učitel matematiky Radž Kumar rukama promíchával červené barvivo s rýží (touto směsí si hinduisté malují na čelo červenou tečku zvanou tikka) a Zdeněk to celé organizoval a tetelil se.

Během dne mne nezapomněl několikrát upozornit, abych při předávání přímo zmínila, že jeden z počítačů je pro něj osobně. „One computer for principal Mr. Prem Khadka.“ Jinak by prý mohly vzniknout pomluvy, že počítač ze školy odcizil. Samozřejmě, že jsem na to zapomněla, čímž jsem si vysloužila jeho zamračené pohledy a naléhavé výčitky. Museli jsme tedy ceremonii svolat ještě jednou v jeho kanceláři a učinit tak pomluvám zadost.

Ihned po předání proběhlo první testování všech laptopů, děti se nahrnuly do Zdeňkovy kanceláře a za asistence všech mých kamarádů absolvovaly první řádnou tříhodinovku počítačů.

Až na pár výjimek neuměla většina z dětí zacházet s myší a nevěděla, co to znamená na něco kliknout. Od první hodiny se toho však hodně změnilo. Počítače zatím učím já a kamarádka, která se rozhodla prodloužit si pobyt a zůstat se mnou v Simthali ještě pár dnů navíc. Největším hitem je zatím Malování, ale taky psaní ve Wordu. Nechci vířit jakékoli předsudky, ale klukům to prostě jde mnohem líp. Na většinu věcí přijdou sami bez pomoci a zavolají mě, až když mají zadanou práci hotovou. První větou, kterou většina dětí do Wordu naťukala byla věta: „I love Nepal“. Jsou to zkrátka opravdoví vlastenci.

Když jsem se před dvěma měsíci ptala Sureshe, čím by chtěl být až bude velký, řekl mi, že by si přál být “computer engineer”. V duchu jsem si posteskla nad naivitou jeho přání a nad tím, že se mu to s ohledem na místní podmínky nejspíš nikdy nepodaří. Teď už mi jeho slova až tak naivní nepřipadají. Ten kluk je fakt dobrej, teda, ten kluk je nejlepší ze školy. A díky vám se mu třeba vážně podaří dosáhnout svého cíle.

Ovšem nejen o počítačích byla naše výzva. Všichni bychom chtěli moc poděkovat taky vám, kteří jste přispěli na účet mojí mamce. Koupila si nový kožich a už byla na víkendovém wellness pobytu, prej tam bylo krásně...

Samozřejmě si dělám srandu, většinu peněz už jsme skutečně utratili, avšak za potřebné věci pro školu. Se Zdeňkem jsme vedli hodinové diskuse o tom, do čeho užitečně investovat.

Co jsme tedy už nakoupili?

1) Tiskárnu, která je již v plném provozu. Děcka mají radost, protože jim na ní Zdeněk tiskne testy, které tady na rozdíl od českých dětí mají v obrovské oblibě.

2) Router – rozhodli jsme se pořídit do školy internet. V místních podmínkách nebyla jiná možnost, než koupit mobilní sim kartu z níž čerpáme data. Internet je sice pomalý, ale jede. Nepálci jsou velmi trpěliví, takže jim to až tak nevadí.

3) Nábytek pro první třídu – Zdeněk sehnal sponzora, který zaplatil výrobu školních lavic a židliček, bohužel už nezbyly peníze na přepravu z města do školy. Přijali jsme tedy hozenou rukavici a vybavení do třídy převezli na naše náklady.

4) Postel ve výrobě – v Nepálu není žádná mateřská dovolená, takže většina učitelek učí se svými malými dětmi v náručí. Když se batolata odpoledne unaví, usínají v kanceláři na plastových židlích. Proto jsme se rozhodli pořídit do Zdeňkovy kanceláře postel, matraci a peřiny. Pohodlný pelíšek si budou užívat nejen děti učitelů, ale také Zdeněk, který ve škole přespává, když je hodně práce. Občas se taky stává, že se udělá dětem ve škole špatně, domů to mají některé i dvě hodiny chůze přes kopce. Když je tedy rozbolela hlava nebo na ně přišla horečka, ukládala jsem je na podlahu školní knihovny. Teď si budou moci odpočinout v teplých peřinách.

5) Další IT vybavení – k počítačům jsme dokoupili myši, přeci jen je práce s nimi pohodlnější než na touch padu.

6) Školní potřeby – do školy jsme nakoupili také zásobu fixů na tabuli, jelikož neustále bojujeme s jejich nedostatkem.

7) Pořád nám ještě zůstává 19 000 rupií, kterou plánujeme utratit za počítačové stolky. Prozatím děti sedí u provizorních stolů, které jsme vytvořili navršením několika menších stolků na sebe.

To je co? 🙂

V tuhle chvíli je naše škola v Simthali nejlépe vybavenou školou v širokém okolí. A jelikož Zdeněk vede pomyslný souboj s ostatními školami regionu, je v tuto chvíli na vrcholu blaha. Ještě jednou všichni moc děkujeme. Myslím, že na Českou republiku v Simthali jen tak nezapomenou. 🇨🇿 👏

#evis #czech #people #simthali #nepal #helping #volunteering #peace

3 notes · View notes

tabor-usa · 6 years ago

Text

Michal, Michael, Mihal, Mikhal

Využiju toho, že dnešní den byl naprosto nudný a nezajímavý, a napíšu článek, který není přímo o aktuálním dění. Původně jsem počítal s tím, že podobné články budu psát celý tento týden (pár témat nachystaných mám), ale nakonec se každý den něco dělo.

Jmenuju se Michal. To asi není žádná novinka. Když jsem před víc než dvěma lety přijel na 5 měsíců do Skotska, stal se ze mě Michael [majkl]. Bylo to proto, že jméno Michal se v angličtině nevyskytuje, písmeno "ch" taky ne (ve Skotsku tedy ano, ale to je teď jedno), a anglické jméno Michael zkrátka beru jako "překlad" jména Michal. Už si vlastně nepamatuju, jestli jsem se v hotelu, kde jsem pracoval, jako Michael představil, nebo mi tak začali říkat.

Po nějaké době jsme s ostatními řešili naše jména. V hotelu pracovalo hodně lidí ze zahraničí, a někteří z nich, podobně jako já, měli své "anglické" jméno. Napadá mě třeba Polák Matheusz, kterému se říkalo Matthew, nebo Maďar se jménem, které si nevybavím, ale bylo, stejně jako celá maďarština, šílené, který byl prostě Gary. Když jsme se o tom tedy jednou bavili, řekl jsem ostatním, že se jmenuju Michal, a jak se to vyslovuje. Nikdo to samozřejmě vyslovit neuměl, ale někteří, třeba Csilla, mi tak začali říkat. A vzniklo z toho "jméno" Mihal.

Když jsem přijel autobusem do Ann Arbor, kde na mě čekal Ron a Joy, bez přemýšlení jsem se představil jako Michael. Přišlo mi to naprosto přirozené, takže jsem se tak představoval i dalším lidem.

Všechno fungovalo do doby, než jsem kvůli špatnému signálu potřeboval jiného operátora. Když jsem totiž pak Ronovi posílal SMS, aby si uložil moje nové číslo, podepsal jsem se jako Michael. Byl jsem tu sice jen krátce, ale už jsem si na své "nové" jméno tak zvykl, že jsem ho prostě napsal do zprávy. Ron se mě na to zeptal, tak jsem mu vysvětlil, jak se vlastně jmenuju, ale že mi vůbec nevadí, když mi říkají Michael, protože moje skutečné jméno stejně nikdo neumí vyslovit. Ron to zmínil i před ostatními, takže jsem všem znovu musel předvést, jak se vyslovuje jméno Michal. Samozřejmě že to správně nikdo vyslovit neumí, ale jejich výslovnost není úplně vzdálená skutečnosti. Je to něco jako Mikhal, a tak mě tu te�� oslovuje většina lidí. Je to vlastně i praktičtější, protože Michael se jmenuje místní kuchař, takže občas nebylo úplně jasné, o kom je řeč.

Takže teď jsem Mikhal, a už jsem si na to zvykl. A když se představuju někomu novému, třeba rodičům dětí, nepřekládám své jméno, ale prostě se představím jako Michal. Ona je to někdy docela sranda, poslouchat, jak s tím bojují 😊

0 notes

tymuzikaly · 6 years ago

Text

BURIANOVSKÝ MUZIKÁL TŘETÍHO VĚKU

Písničkář Jan Burian napsal muzikál. Alespoň tak to tvrdí hned v názvu jeho Muzikál třetího věku. Možná si na „stará kolena“ řekl: „Chtěli jste, abych napsal muzikál? Tak tady je!” Jako se vším u tak svébytného a pohotového autora je toto tvrzení poněkud nestálé, vícevrstevné, ale o to zajímavější a naprosto tvůrčí.

Inscenace Bodyvoicebandu odehrávající se ve strohém divadelním prostředí nezávislé vinohradské scény Venuše ve Švehlovce totiž představuje scénicky úsporný, přitom však veskrze syntetický typ poetického divadla. Takový, jenž chce programově navazovat na tvorbu jiného Buriana - Emila Františka - nejznámějšího Janova předka. Před časem takto oživili v DISKu předválečnou Vojnu, nyní se herecká trupa Bodyvoicebandu ponořila do vod originální písňové tvorby „slavného syna legendárního otce”.

Princip „sebrané kolekce písní” ale divákům není předem zřejmý, vyplyne pouze tehdy, znají-li alespoň rámcově Burianovu tvorbu. V oborovém slangu se takovému dílu někdy říká jukebox-muzikál, to však není tak úplně tento případ. Je totiž zřejmé, že ona hudebně-dramatická montáž nepracuje s vykalkulovanou formulí příběhu od hitu k hitu, ale písně, díky jejich dějovému obsahu mohou inscenátoři používat mnohem účelnějším dramatickým způsobem.

Autor sám hned na úvod do představení zasahuje svým civilním prologem. Publiku slibuje cosi ve stylu „geronto-muzikálu”, když se před svým hudebním číslem dožaduje sborové odpovědi na otázku: “Taky máte v noci křeče?” a podle svých slov chce dosáhnout atmosféry hodné koncertu Rolling Stones. Vzápětí ale přichází divadelní soubor o poznání mladší a scénický prostor se prolne zpěvem a pohybem. Předchozí autorské entrée tak působí jako žertovný trik a vtipný nadhled nad principem stylizace, kterou Jan Burian a režisérka Jaroslava Šiktancová trochu nesměle nabízejí v podobě „jiného” muzikálu.

Ivo Osolsobě českým divadelníkům vlastně zkomplikoval situaci, když svojí dnes už zlidovělou definicí tvrdil o muzikálu, že: „je to divadlo, které mluví, tančí a zpívá”. Ne, že by to nebyla pravda, ale za těch pár desítek let poučka poněkud zešedla věkem. Doba je jinde a tímto tvrzením vznikl problém či nános, který téměř jakékoli přemýšlení o muzikálu posunul do technické a dovednostní kategorie, tedy stylu a výkonu interpretace, a nikoli k úvaze o myšlenkové struktuře a úrovni samotného díla. Především však se u nás z běžného zkoumání o synteticky těkavém divadelním druhu vytratil důležitý prvek - a totiž, že muzikál je druh divadla, který (to především) vypráví příběh - všemi výše uvedenými prostředky! Osolsobě si toho zcela určitě vědom byl. Současný, řekněme běžný český muzikál, jak je vnímán a brán vůkol, si je této hodnoty vědom málokdy. Příběh je tou základní substancí, principiální podstatou divadelní komunikace s divákem.

Mottem inscenátorů je tvrzení, že „málokterá samota je tak konkrétní a bezvýchodná jako samota, kterou potkávají staří lidé. Jak myslet na stáří a nebát se? Navíc ať se snažíme, jak se snažíme, stáří zůstává stále odsouvaným tématem”.

Budeme-li tedy spekulovat o “Muzikálu třetího věku” jako muzikálu, pak se musíme především zamyslet nad tím, jakým způsobem vypráví svůj příběh sémanticky. A v tom je podle inscenačního výsledku odpověď překvapivě jasná: V každé vrstvě, ať už autorské, inscenační nebo interpretační, svými znaky onu muzikálovost vyprávění příběhu naplňuje, ať už vědomě či instinktivně se této sémiotické pravdy přidržuje. A to je pozoruhodné, protože svým způsobem se jedná o experiment, který, zdá se, ale vyšel přesně tak, jak měl.

Jak už bylo naznačeno, hudební stránka inscenace není původní, inscenační koncepce ji však nahradila dominantní dramaturgií. V tom vlastně ctí rodinnou tradici založenou kdysi EFB. Jde o velmi chytře poskládané pásmo s jasnou a příběhově sice abstraktní ale pravdivou tématickou linkou. Burian své autorské skladby málokdy tvoří opuštěné. Naopak, jako by mu řazení skladeb v tematických celcích pomáhalo v mnohem dramatičtější autorské výpovědi. Písňové příběhy o lidském zrání či stárnutí bývají středobodem posledních alb, např. Dívčí válka, Jak zestárnout ale i nejnovější Jihotaje. Podobným nahrávkám se říkávalo koncepční alba a v podstatě tak stále funguje i burianovská tvorba, i když móda podobných projektů dávno minula. Z širokého repertoáru “hypochondr-popu” skrytém v jeho albech tedy, s notnou nadsázkou myšleno, nebylo příliš obtížné složit nový a přirozený, dramaturgicky přitom jasně sevřený princip - příběh o „třetím věku” různých, divákovi nijak scénicky nepojmenovaných, postav.

Novum a tedy ten nejpodstatnější tvůrčí krok je právě umístění songů v inscenačním celku. Teprve tehdy si divák uvědomí nejen krásu kompozice a překvapivě výrazná, žánrově přesná aranžmá písní, ale také vypravěčskou schopnost, kdy spolu původně nesouvisející písně vedou příběhový dialog. Takto nečekaně zazáří dramatický oblouk v hudební perle s názvem Banální příběh z alba Dívčí válka v kontrastu se sklabou o osamělosti Dcera se stěhuje z domu z alba Jihotaje. Banální příběh totiž vypráví o Anežce, která tak dlouho chodí na hřbitov, až se jednoho dne nevrátí a její dcera marně klepe na dveře bytu. Nečekaně emotivní a silné propojení skladeb, které se “nenarodily” společně. Co pozoruhodnější, hudební styl burianovského muzikálu v mnohém připomíná současnou podobu off-broadwayské vlny Nového amerického muzikálu z přelomu 20. a 21. století, jak ji můžeme shledat například v tvorbě skladatelů jako jsou Jason Robert Brown, Michael John LaChiusa a další. S malým podotekem, že o generaci starší Burian takové písně skládá čtyřicet let. Přesto má v sobě něco, co navzdory zdánlivé letitosti jeho tvorby působí nově, v dobrém slova smyslu nepředvídatelně a dokáže občerstvit mainstream. Kde udělala pražská (česká) hudební divadla chybu? Burian by byl jistě dobrý či skvělý muzikálový autor!

Vnímat tvorbu Jana Buriana pravda není a nikdy nebyla příliš masová záležitost. Tak jako se v angličtině používá termín “actors’ actor” pro inspirativní, tvůrčím způsobem konzistentní jedince se vzorovou interpretací (býval jím pro americké herce Jiří Voskovec), tak by Burian měl být považován v našich končinách za téměř ideální autorskou autoritu pro ty, kteří chtějí pochopit nelehkou, vícevrstevnou řeč hudebně-dramatické kompozice. Dost možná jeho jedinou chybou je právě to, že jako písničkářský autor málokdy propůjčí žezlo vlády nad svými skladbami jiným interpretům. Jak zajímavě to může dopadnout, když se pro něco takového rozhodne, je možné dokázat na hudebně-dramatickém pásmu hraném ve Švehlovce.

O Janu Burianovi se píše dobře, je o čem psát. Nikdy si totiž nemůžete být úplně jisti, kam vás zavede, jak to myslí, ale to už je přece také tak trochu na vás. Jeho “muzikál” je možná na muzikál až příliš chytrý. Ale co když tak autor svému dílku říká z čiré ironie? Autoři jsou křehcí, zranitelní. Možná, ale právě pak jsou nejlepší!

________

Bodyvoiceband, Venuše ve Švehlovce, Praha - Jan Burian, Jaroslava Šiktancová: Muzikál třetího věku. Hudba a texty Jan Burian, režie Jaroslava Šiktancová, hudební spolupráce Zdeněk Dočekal, Dušan Navařík a Bizarreband, choreografie Eliška Vavříková, výtvarná spolupráce Pavel Kodeda. Psáno z reprízy 16. 2. 2019.

foto Bodyvoiceband.cz

0 notes

autoring · 7 years ago

Link

http://ift.tt/2FSPUdM

Impreza je pojem, fenomén, podle mého skromného názoru pro leckoho, kdo není vyloženým fanouškem značky, synonymum pro Subaru. Díky rally určitě, jakkoli Impreza WRX STI je, respektive byla, podílem v rámci modelové řady okrajovou záležitostí.

Mimo základnu fanoušků možná nedošlo ani ke zjištění, že se Impreza na nějaký čas vytratila z tuzemské nabídky, důležité je, že je zpátky a ještě důležitější je, a skvělé, že se drží tradičních historických hodnot, že odkazuje na Imprezu takovou, jaká byla dřív, ovšem přidává navíc aspekty nutné pro život v současném moderním světě.

Podívejte se prosím na fotky a sami si udělejte obrázek, jestli se vám nová Impreza líbí. Já bych lhal, když bych řekl, že mne chytla za srdce, nicméně to Impreza neudělala v mém případě nikdy. Nikdy se mi vyloženě nelíbila, nicméně i tak jsem si postupně během své „autařské“ historie tři koupil.

Kufr je velký tak akorát, tradiční český liftback kapacitou nezahanbí, jízdními vlastnostmi ano. A stále odveze rodinu na zimní dovolenou s veškerou bagáží.

Impreza není o vzhledu, jakkoli tato poslední, nejnovější, vůbec nevypadá zle, ve srovnání se skutečně netradičními designovými výstřelky předchozích generací typu bugeye (dejme tomu, stále „koukatelná“), anebo modernizovaná s tvarem předních lamp a la klíčová dírka? Každopádně tato vizuálně složitá Impreza mě cca před deseti lety dokázala s atmosférickou patnáctistovkou protáhnout bezpečně lesem, když jsem kdesi v jihočeských hvozdech zabloudil.

DOPORUČUJEME:

Se Subaru Levorg na Nürburgring Nordschleife

Subaru Impreza (a XV) přesvědčily v nárazových testech

Se Subaru Forester na erzetách Rally Deutschland

Ale nechme vzhled, auto vypadá dobře. Obdivuji, jak byl vizuálně zachován boční profil hatchbacku, prakticky je ale kufr zvětšený. Barva testovacího auta je pro mne nudná, bral bych třeba červenou a chápu samolepky jako propagaci, ale bez nich by to bylo také lepší. Jestli byste si ho vylepili na zeď (nebo dali na plochu či jak se dnes s fotkami aut pracuje) nechám na vás.

Interiér

Pokud byl v minulosti vzhled Imprezy řekněme diskutabilní, nebo méně kriticky „mimo střední proud,“ tak interiér – škoda mluvit. Velká tlačítka, tvrdé plasty, prostě typický japonský přístup, kde nejde o formu, ale samotnou podstatu. Vše má fungovat a jestli je to elegantní, na tom nesejde. Nová Impreza si drží myšlenku stroprocentní funkčnosti, ale v kabině vypadá parádně. Tohle je japonské auto s evropským šmrncem! Opět, mrkněte na fotky, nebo raději zajděte k prodejci a podívejte se sami.

V sedačkách se dobře sedí, slušne vedou, ale ne sportovním stylem, v rámci pohodlí a komfortu auta na každý den. Vzadu je dost místa na kolena i nad hlavou. Kufr stačí na obvyklá zavazadla a pokud by někdo chtěl kritizovat omezenou transportní schopnost, tak já to nebudu, převezl jsem v Impreze na hory kromě mé maličkosti další dva cestující, dvě velké sportovní tašky, tři středně velká zavazadla, snowboard, lyže, hromadu lyžařských bot a dva velké salašické psy. A tašku brambor.

Netvrdím, že jsem to naházel do auta ledabyle jako do Mercedesu třídy V na dlouhém rozvoru, ale s trochou pečlivosti jsem nemusel nic z nákladu redukovat, přendavat, přebalovat. Ano, naložit sáňky, o kterých byla také řeč, jsem se nepokoušel, ale možná to bylo důvodu, že jsem na nich nechtěl jezdit.

Teplota vody a teplota oleje. Pro někoho dnes možná zbytečnost, ale pokud v autě „topíte,“ hodí se mít povědomí o tom, jak moc.

V kabině jsou chytrá řešení taková, jaká u japonských aut čekáte, slušná výbava, prvky bezpečnostní výbavy. To jen zmíním, protože o nich budu psát ještě v oddíle o ovladatelnosti. Anebo ne, zvládneme to hned. V autě je pytlů víc než v mlýně, myslím samozřejmě airbagy a opravdu nechci vše pitvat. Místo toho připomenu, že Impreza pokořila předchozího vítěze nárazových testů a stala se japonskou jedničkou v rámci bezpečnosti. Subaru Impreza je bezpečné auto. Tečka.

Je tady Eyesight se svými kamerami, systém, o kterém už jsme psali mockrát, naposledy při našem roadtripu na Nürburgring a znovu řeknu, že funguje fantasticky. Ne jako robot, který neví, co má dělat, ale chová se jako prodloužená ruka řidiče. Zase, mohl bych taky dokola deklamovat fráze, které by vám možná nic neřekly, namísto toho prohlásím, že – jako člověk, který obecně tyto systémy spíše vypíná, tak v Subaru s nimi pracuji.

Auto se samo udržuje v pruzích, hlídá vzdálenost před sebou i prostor kolem. Reaguje, ale nepanikaří. Na nic nečeká a když má, tak zrychluje. Brzdí, ale ne paranoidně s přílišným předstihem. Opět – zajděte o prodejci a vyzkoušejte a to neříkám, protože bych vás chtěl nutit do koupě, popravdě ani nevím, jestli jsou auta k mání, jak jsou na tom prodejci s volnými kvotami a tak dále – pobízím vás k testovací jízdě, protože stojí za to, pokud máte rádi auta, systém vyzkoušet.

Žádné radary tak, jak to známe s většiny ostatních „chytrých“ a do určité míry autonomních aut, ale kamerový systém. Který funguje asi nejlépe ze všech.

Abych jen nechválil, pokud vynáším do nebes výše uvedené, musím se zastavit u navigace. Na svědomí ji má TomTom a to je v pořádku, funguje jak má, podle mne právě TomTom je dobrou volbou. Ale… při nastavení češtiny nemluví a nenaviguje česky. Ani anglicky, je to řekl bych czenglish. Možná jsem neuměl správně systém nastavit, ale když jsem si zadal navigování, probíhalo „česky“ v tom smyslu, že jsme slyšel pokyny „folov ma-in rout“ popřípadě výraz „ahead“ či „metres.“ Bez ironie, hlas z navigace pronášel anglická slova tak, jak se píšou a ne jak se čtou, v kombinaci s českými názvy ulic a měst. Když jsem přepnul do angličtiny, vše bylo v pořádku, instrukce probíhali v angličtině téměř shakespearovské.

Pohon

Atmoséfrický plochý dvoulitr. Co víc dodat? Impreza, dvoulitr, pohon všech kol, to je kombinace, díky které je tohle auto téměř nesmrtelné. Nemyslím ideově, ale reálně. Pohonná jednotka má výkon 156 koní. Nic, co by mělo trhat ze silnice kusy asflatu, ale v tom netkví kouzlo Imprezy. Její síla spočívá v tom, že se rozjedete na dané tempo a to držíte. A pohon všech kol a podvozek vše vyřeší za vás. Jen šlapete na plyn, točíte volantem a nestane se, že byste se dostali do nesnází.

Síla jde na všechna kola přes bezstupňovou převodovku CVT. Ta má své charakteristické rysy a chápu její odpůrce. Já sám nejsem jejím příznivcem, ale pokud mám něco uznat, takž že CVTčko od Subaru je asi nejlepší na trhu.

Funguje tak moc dobře, jak jen fungovat může – mauální převodovku, se kterou máte vše plně pod kontrolou, nenahradí, ale řadí tak, aby měl řidič pocit rychlostních stupňů- při akceleraci drží a nechá motor zatáhnout, necuká jako dvouspojkové automaty. Netvrdím, že CVT je mojí primární volbou, pokud řeším převodové ústrojí, ale je-li jedinou altermnativou, a navíc když funguje jak má, tak ve výsledku proč ne.

Spotřeba

Ani jsem se nedíval na tabulkovou spotřebu, nevím… S lehkou nohou na plynu jsem vnímal údaj na počítači šest, sedm litrů, když jsem přtlačil na pilu, lehce pod deset, 9,3 l/100 km si pamatuji (po jízdě, kterou rozvedu níže za pár chvil)*. Za mne v pořádku, víc jsem neřešil, u auta jako je Impreza, s danými vlastnostmi, s daným charakterem, nečekám, že budu jezdit za 3,6 l/100.

Ovladatelnost

Mám či nemám začít básnit…? Nezačnu, nechci působit nekriticky. Ale řízení je výtečně svižné, čerstvé, komunikativní. Auto jde příjemně do zatáček. Umí zatlačit zadek do zatáčky a projet obloukem s náznakem poverslidu, nebo korektněji – bez nedotáčivost, s hravou neutralitou. CVTčko, pokud šlápnete při rozjezdu na plyn, zatáhne a nepovolí, dokud neulevíte na plynovém pedálu, takže akcelerace skvělá. Auto je příjemně kompaktní, agilní, hbité. V dálničních rychlostech pružné zrychlení není jeho silnou disciplínou, tady je třeba rozvážně a s předstihem rozhodovat, zda předjete kamion ve chvíli, kdy v dáli proti sobě vidíte blížit se auto. Ale to už asi není problém převodovky, ale jde o koncepci, konstrukční vlastnost, charakter. Atmosféricky motor s bezestupňovou převodovkou dotlačíte na 130 km/h zcela bezpečně, čekat brutální zrychlení ze 130 na 160 km/h nelze.

Celá galerie 15

V tomto okamžiku jsem původně odstavec dopsal, jenže se stalo to, že jsem musel na otočku ze Šumavy do Prahy a zpět. Sám, s prázdným autem, bez cestujících a zavazadel. Navigace vytušila, že by mne urazila tou nejrychlejší cestou a hnala mne nejhoršími okreskami. Ehm nejhoršími? Ne! Skvělých čtyřicet kilometrů vlásenek, kaskád, serpentin, horizontů, v neděli večer, kdy jsem potkal asi pět aut. Rozjel jsem se a jen držel rytmus. Limitem byly pneumatiky a nic jiného, jejich přilnavost, narušovaná občasnými ledovými plotnami. Jinak jsem letěl neskutečným tempem.* Ne rychle ve smyslu divokosti, ale konzistence.

Automatika mi decentně pomáhala držet stoupu, fascinovalo mne, jak mi napovídá natáčením volantu do ideální stopy. Bylo opojne vznášet se nad horizonty s bočním přetížením, přesto stále jako po kolejích. Dlouho jsem nejel stylem „volant v konečcích prstů, a sving doprava doleva.“ A přitom nešlo o nijak vulgární projev, tam, kde bych s WRX STI působil nemístně se vším tím rachotem, jsem sice jel pomaleji (v kontextu Subaru), ale reálně v tempu, které by deklasovalo 99% ostatních aut. A ne mou zásluhou, ale díky autu. Je nekomplikovaně čitelné, poslušné, hravé, a stále maximálně bezpečné.

Když odbočím, řeknu něco, co sem absolutně nepatří… Moc bych chtěl tohle auto s manuálem a atmosférickým 2,5litrem. Anebo dvoulitrem z BRZ. Anebo alespoň šestnástistovkou z Levorgu. Ne, foukaný dvoulitr z XT nebo 2,5 turbo z STI, to by bylo zbytečně moc, ale padesát, třicet atmosférických koníků navíc, to by byla jízda!

Verdikt

Závěr uvedu asi tím nejdůležitější, určitě v kontextu konkurence, financemi. Impreza v základu, s šestnáctistovkou, přijde na 560.000 Kč, dvoulitr staruje na 680.000 Kč a nejdražší specifikace stojí 790.000 Kč. Za to můžete mít například dvakrát Hyundai i30, ovšem pokud uvažujete o koupi tohoto korejského stroje, rozhodně není Subaru Impreza ve vašem hledáčku. Jdete po ceně, nepotřebujete pohon všech kol, dvoulitr s patřičným výkonem, nezáleží vám na charisma, stylu, delikátní jízdě, japonské kvalitě. To vše Impreza nabízí, tím vším umí konkurovat rivalům. Mimo korejskou provenienci, ani zarytý příznivec německého koncernu a fenomenu TDI nepřijde Impreze na chuť, jakkoli už se pohybujeme při ceně 681.900 Kč za 2.0 TDI (150 koní) 4MOTION v ranku Volkswagenu Golf. A to bez automatu.

Subaru Impreza zná svou cenu a na výjimku levnější (u konkurence) znamená horší, méně sofistikovaná, méně zábavná, méně jízdně schopná. Doba, kdy Impreza atakovala prémiové konkurenty svými dovednostmi, ale ztrácela na ně kultivovaností v evropském kontextu je dávno pryč. Plus tady máme nesporné kvality na poli bezpečnosti a technologie, to vše, podtrženo a sečteno, dělá ze Subaru Impreza jedinečný a skvělý řidičský nástroj na každodenní ježdění. Navzdory tomu, jak dopadla letošní česká anketa o volbu nej auta, tohle podle mne měl být vítěz, tohle je podle mého názoru letošní Auto roku.

NEPŘEHLÉDNĚTE:

Škoda Kodiaq versus Subaru Forester: Lesník si vyšel na medvěda

Subaru XV už není pouze zvýšená Impreza!

Rozhovor: David Koller – v autě nejradši spím

Příspěvek Subaru Impreza 2.0i-S: Ikonická, stále inspirativní pochází z Autoweb.cz

0 notes

mylifewithaloe · 8 years ago

Text

Lékař v květináči: Nejen o historii rostliny Aloe vera

Všechno je jinak

Aloe vera rostlina a moje první setkání s ní proběhlo již v útlém dětství. Často jsem navštěvovala zahradu rodičů mojí kamarádky a sousedky. Spoustu času jsme trávily před domem, před vraty do garáže, kde jsme si na betonovém plácku a přilehlých zídkách hrály s panenkami, kočárky a později hrávaly badminton. Vedle tohoto vjezdu letnila teta tři obrovské rostliny Aloe vera s přízemní růžicí masitých zubatých listů. Byly prostě obrovské, vzbuzovaly respekt a my se s kamarádkou vždy přetahovaly, která z nás půjde najít ten ztracený badmintonový košík. Žádné z nás se mezi ty pichlavé zubaté listy nechtělo. Naháněly nám strach. Až později na studiích jsem zjistila, že je všechno jinak…

Květomluva

Uvádí se, že rodové jméno aloe je odvozeno od arabského slova „alloh“, které vyjadřuje a úzce souvisí s použitím různých druhů aloí v lékařství. Jiné zdroje uvádí, že označení aloe pochází z hebrejského „allal“ nebo „halal“, což znamená hořký. I Geoffrey Chaucer (anglický básník, 1343? – 1400) se zmiňuje o této hořkosti v příběhu Troilus a Kriseida.

Anglický výkladový slovník uvádí, že tento název pochází z latinského slova „aloe“, staroanglického označení „alewe“ jako označení pro voňavou pryskyřici pocházející z východoindického stromu a řeckého „aloe“, které vzniklo z překladu hebrejského „ahalim“ (množné číslo, původem pravděpodobně z dravidiánského jazyka, kterým se mluvilo především v oblasti jižní Indie a na Srí Lance).

Podrobnější informace k významu slova aloe naleznete v angličtině například na stránkách Plantlives.com, konkrétně v databázi botanického názvosloví. V následujícím textu se však dočtete, že to s tou hořkostí nebude až tak vážné.

Aloe vera rostlina a její účinné látky

Výše zmíněné hebrejské označení vyjadřující hořkost odkazuje jen na jednu ze dvou odlišných substancí, které se nacházejí v listech aloí. V rýhované obrubě hned pod povrchem rostliny je latex, obvykle nazývaný žlutá míza. Tato tekutina, která je hořká a dráždí rty, má zřejmě spolu se zubatými okraji listů odrazovat živočichy a hmyz od pojídání rostliny.

Latex se po usušení a rozdrcení na prášek v mnoha kulturách používá jako projímadlo a pokud se níže v textu mluví o těchto účincích a hořkosti, má se zde na mysli právě tento žlutý latex.

Arabové poprvé zaznamenali používání aloe jako projímadla během 6. století př. nl. Když byla vyrobena spolehlivější projímadla, vymizelo rovněž používání mízy, neboť její projímavé účinky byly často nespolehlivé a někdy i příliš silné. 9. května 2002 Americký národní úřad pro léčiva a potraviny (US Food and Drug Administration) vydal konečné nařízení zakazující používání aloinu do projímadel bez předpisu.

Důležitější a dnes nejpoužívanější součástí listu je jasná, polotuhá substance, která vytváří parenchym a je známá jako gel. Gel má charakteristickou rostlinnou vůni, která je některými lidmi považována za nepříjemnou. Je to právě gel, který rostlině umožňuje udržet si vlhkost po extrémně dlouhou dobu.

Mnoho lidí používá gel či šťávu jako dietetický doplněk (šťáva z aloe je výtažkem z gelu, ale pojmy gel a šťáva jsou často používány jako synonyma). Někteří lidé pijí gel pro regulaci trávení, zatímco jiní tvrdí, že jim dodává více energie. Nicméně široce rozšířená a četnými pozitivními ohlasy potvrzená víra v prospěšné vlastnosti gelu vysloužila této rostlině přezdívky „léčivá rostlina“, „kouzelný nebeský proutek“ či „lékař v květináči“.

A my se teď spolu podíváme, co se o aloe píše v historické a odborné literatuře. Než se však začtete do níže uvedeného textu, je potřeba upozornit, že historické zdroje opěvující účinky aloe často neuvádí přesně, o kterou aloe se jedná. V textu bylo tedy vždy zachováno označení z původního zdroje. Pokud tedy zdroj hovořil o aloe, je v textu uvedena aloe. Pokud text zmiňoval Aloe vera, je v textu uvedena Aloe vera. Tolik tedy na vysvětlenou.

Má více aloi než medu

První zmínky o Aloe vera

Je známo, že různé druhy aloí se používají již více než 6000 let. Vyobrazení rostliny podobné aloi pravé (Aloe vera) bylo objeveno na nástěnných malbách v Údolí králů z období starověkého Egypta. Některé aloe byly tedy známy již starověkým Egypťanům, ale i Číňanům, stejně tak později starým Řekům a Římanům.

Pravděpodobně nejstarší písemná zmínka o aloe však pochází z Mezopotámie, kde byly nalezeny hliněné tabulky z období 1750 př. nl. Tyto tabulky byly nalezeny ve městě Nippur na místě, kde stávala svatyně Kula, jedna z nejstarších svatyní určených k meditaci a léčení nemocí.

Egyptský Ebersův papyrus datovaný do roku 1550 př. nl. obsahuje formule a návody na použití aloe jako prostředku k léčení velkého množství vnějších a vnitřních zdravotních komplikací. Uvádí se v něm 12 předpisů pro míchání Aloe vera s dalšími přísadami používanými k léčení. Egyptská královna Kleopatra (69-30 př. nl.) ale i královna Nefertiti o mnoho let dříve (?-1338 př. nl.) údajně používaly aloe jako součást svých kosmetických procedur. Kleopatřina krása byla přičítána účinkům aloe. Údajně se koupala v její šťávě před jejím prvním setkání s Markem Antoniem.

Pro muslimy zejména v Egyptě představovala aloe náboženský symbol, který zajišťuje jejich ochranu před zlými vlivy. Rostlina se zavěšovala (a stále se to takto děje) nad dveře muslima, který vykonal pouť do Mekky. Takto zavěšená aloe nad vchodem domu zajistí ochranu obydlí, dlouhodobou spokojenost celé rodiny a samotnému majiteli dlouhý věk. Tento zvyk byl dále následován Židy žijícími v Káhiře. Dodnes najdeme v mnoha domech Asie a Egypta vedle obvyklé krokodýlí kůže také rostlinu aloe zavěšenou nad vchodem. Tato pověra se udržuje nejen mezi muslimy, ale i Židy a křesťany.

Časné arabské záznamy ukazují, že už v 6. století př.nl. byla aloe používána jako projímadlo. V různých historických spisech se dále dočítáme, že mezi zbožím, jež Arabové dodávali Féničanům a Egypťanům, mělo právě aloe nemalou důležitost, přičemž se tradovalo, že nejlepší druh pocházel z ostrova Sokotry.

Starověké Řecko a Řím

Řekům byla známa již od 4. století př.nl. Podobně byla v medicíně starých Římanů známa aloeová šťáva (succus aloe) jako neskonale hořká tekutina. Odtud také pravděpodobně pochází staré římské přísloví: „plus aloes quam mellis habet“, tj. hořké jako aloe (doslovně: „má více aloi než medu“).

Řekové věřili, že aloe symbolizuje krásu, trpělivost, štěstí a dobrou kondici.

Všichni využívali aloe zejména k hojení kůže, popálenin, povrchových zranění, vyrážek či spálenin od slunce, ale i vnitřně k léčbě bolestí hlavy a žaludečních nevolností. Původně se věřilo, že aloe roste pouze na ostrově Sokotra ležícím v blízkosti jižního výběžku Afriky v Indickém oceánu. Později však bylo dokázáno, že se jednalo o blízce příbuzný druh Aloe perrei. Říká se však, že v roce 330 př.nl. byl zraněn Alexander Veliký (makedonský král, 356-323 př. nl.) nepřátelským šípem během obléhání Gazy. Rána se během jeho triumfálního postupu přes Egypt a Libyi ošklivě zanítila. Zatímco byl v Amonově oáze prohlášen za Diova syna, kněz vyslaný Alexandrovým vychovatelem Aristotelem vyléčil tuto ránu pomocí aloe. Říká se, že Aristoteles (řecký filozof, 384-322 př.nl.) poté přesvědčil Alexandra, aby dobyl ostrov Sokotra právě pro tehdy vyhledávanou a ceněnou dužinu aloe, kterou využívali mimo jiné také k hojení ran svých zraněných vojáků. Alexander pak některé své válečné vozy uzpůsobil tak, aby byly vhodné k přepravě čerstvé aloe.

Aloe a její použití jsou dále zmiňovány v řeckém herbáři sepsaném Pedaniosem Dioscoridesem (řecký lékař, lékárník a botanik, 40?-90?), který byl základem latinského díla De Materia Medica. Toto dílo bylo uznávaným botanickým základem od prvního až do 18. století našeho letopočtu. Nalezneme zde také formální základ pro vytvoření prvního botanického pojmenování Aloe perfoliata var. vera Linnaeus (1753). Účinná látka byla používána nejen Dioscoridesem, ale i Celsusem (Aulus Cornelius Celsus, římský lékař a spisovatel, 25 př. nl. – 50 nl.) a Pliniem starším (římský válečník a filosof, 23-79), jakož i pozdějšími řeckými a arabskými lékaři.

V 1. století nl., tedy v době, kdy řecký lékař Pedanius Dioscorides působil, bylo zaznamenáno, že aloe byla doporučována pro mnoho jiných léčebných účelů, včetně léčby trávicího ústrojí, ledvinových onemocnění, zánětů očí a ústních a kožních onemocnění. Dioscorides o tom napsal ve svém De Materia Medica z roku 74 nl., kde popisuje, jak členové římské armády používali aloe na vředy, zklidnění suché svědivé kůže, bolení v krku, hemoroidy, modřiny ale i krvácející rány. Souhlasil s Hippokratem v tom, že čerstvá šťáva z aloe pomáhá zastavit vypadávání vlasů. Hippokrates (460?-370 př. nl.) dále prohlásil, že je vhodná pro podporu růstu vlasů, hojení nádorů, úlevu při úplavici a bolestech břicha.

Plinius starší, autor díla Historia naturalis, zde uvádí, že aloe léčí také lepru a snižuje pocení. Claudius Galén (starověký lékař, 129-200?) používal aloe zejména v době, kdy působil jako lékař gladiátorů.

Orient

Aloe pravá byla známa i ve staré Arábii a je stabilní součástí lékařských písemností z Persie ze 6. století. Arabští kupci ji v této době zanesli do Orientu – do Indie, Tibetu a dnešní Malajsie. Odtud se později rozšířila dále do jihovýchodní Asie a do Číny. První zmínka o užívání aloe v Číně pochází ze 7. století z provincie Kuang-tung, kde byla používána při léčbě dermatitidy. Z 10. století pochází množství dokumentů o jejím užívání jako projímadla pod čínským jménem lu-wej (fonetická variace na původní arabské slovo alloeh). Hinduisté přitom mysleli, že Aloe vera rostlina rostla v rajské zahradě a nazývali ji „tichý léčitel“. V 10. století muslimští cestovatelé uvádějí, že Sokotra je stále jediným známým zdrojem aloe.

Středověk

Záznamy z počátku našeho letopočtu z anglického prostředí ukazují, že s aloe byli obeznámeni také Anglosasové. Z některých spisů se také dozvídáme, že patriarcha Jeruzaléma doporučuje tuto rostlinu pro její léčivé vlastnosti Alfrédu Velikému (král anglosaského království Wessex, 845?-899). Z toho můžeme usuzovat, že její použití bylo v Británii známo již dlouho předtím. V té době se aloe dopravovala do Evropy přes Rudé moře a Alexandrii, po trase, která byla nejen plná nebezpečí ale také nesmírně nákladná a mimořádně časově náročná v porovnání s dnešní dobou. Během středověkých křížových výprav si templáři dělali nápoj z palmového vína, aloe gelu a konopí, který nazývali „elixírem Jeruzaléma.“ Oni věřili, že jim tento nápoj přinese zejména dlouhověkost.

Novověk

Mezi jednotlivými zázraky, se kterými se setkal na svých legendárních cestách pravděpodobně nejslavnější evropský cestovatel Marco Polo (1254-1324) na Hedvábné stezce, uvádí mimo jiné také mnohostranné použití rostliny Aloe vera. Aloe se však nešířila jen na východ, ale také na západ. Španělští dobyvatelé ji s sebou přinesli i do tropické Ameriky. Například Kryštof Kolumbus napsal, že mu Aloe vera rostlina na jeho plavbách sloužila jako účinný lék.

Záznamy a archivní údaje Východoindické společnosti z počátku 17. století ukazují, že Velká Británie tehdy obchodovala přímo se sultánem z ostrova Sokotra, který tehdy ovládal veškerou ostrovní produkci. V této době se aloe stává běžnou součástí sbírek tučnolistých rostlin většiny evropských botanických zahrad.

V 19. století se na trhu objevovala aloe různé kvality a z různých oblastí světa, např. tzv. turecká aloe, pocházející ze Sokotry, kapská aloe z Jihoafrické republiky, jaterní aloe (hepatic aloe) z indické Bombaje, barbadoská aloe, salemská aloe, indická aloe ze severní Indie, aloe z Curaçao aj. Více informací se dočtete na webových stránkách Botanical.com.

V současnosti se však největšího zájmu z hlediska komerčního využití těší zejména Aloe vera, Aloe secundiflora, Aloe ferox a Aloe perryi.

Mohutná agáve

Pravá aloe bývá velmi, velmi často zaměňována s podobnou americkou agáve (Agave americana), která je typická svými dlouhými intervaly mezi jednotlivými kveteními.

Protože jsou agáve často zaměňovány s aloí, k čemuž docházelo pravidelně už od konce 17.století, je nutné zmínit, že agáve mají své kořeny v Novém světě, kdežto aloe pochází ze Starého světa. Agáve je tedy rostlinou americkou, aloe africkou, první patří do čeledi rostlin chřestovitých (Asparagaceae), druhá liliovitých (Liliaceae, dnes vyčleněna samostatná čeleď Aloeaceae). A ani chemický rozbor látek obsažených v agáve nenaznačuje jakoukoliv podobnost s léčivou aloí. Jedná se rovněž o sukulentní rostlinu vytvářející přízemní růžice masitých ostnatých listů, které mohou být často různě panašované. Listy obvykle končím ostrým ostnem. Robustní kmen je obvykle krátký, takže listy vypadají, jako by vyrůstaly přímo z kořene. Různé druhy agáve, které jsou si navzájem dosti podobné. Byly pěstovány jako okrasné rostliny již od první poloviny 16. století a do dnešních dob se plně aklimatizovaly například ve Španělsku, Portugalsku a jižní Itálii.

Voňavý orličín

U historických spisů a knih, které často velmi kladně opěvují vůni aloe, je však potřeba mít se na pozoru, neboť zde uváděné informace jsou často zavádějící. Historické prameny totiž mimo agáve zaměňují aloe také za voňavý orličín. Následující část textu si klade za cíl tuto záměnu uvést na pravou míru.

Je známo, že vonné látky používané k vykuřování se na východě těšily velké úctě. Oblíbený byl nard, skořice, myrha aj. Mezi nimi se uvádí také aloe nebo aloeové dřevo. Dokladem jsou i některá místa v mnoha starověkých spisech a také v bibli:

Předhoří mysu Dobré naděje

Stěžejní oblastí přirozeného výskytu aloí je jižní subsaharská Afrika, hory tropické části Afriky, Arabský poloostrov a mnoho ostrůvků v Indickém oceánu. Zcela atypické aloe nalezneme například na Madagaskaru, kde je rovněž nejvyšší počet endemitů. Naopak více než zřejmá je příbuznost aloí ze Somálského poloostrova a Arabského poloostrova.

Mezi druhy aloí, které zasahují přirozeně až ke Středozemnímu moři, patří například Aloe arborescens. Postupně k jihu Afriky druhů přibývá a předhoří mysu Dobré naděje je jimi nejbohatší. Ozdobou sbírek rostlin tučnolistých jsou aloe od počátku sedmnáctého století, kdy rostlinstvo Kapska přešlo do botanických sbírek evropských zahrad. Početnou sbírku aloí mají například v Královské botanické zahradě v Kew ve Velké Británii.

Některé druhy jsou široce rozšířené, hojné, kdy například Aloe buettneri roste na obrovské ploše od Mali po Zambii. Aloe secundiflora nalezneme od jižní Tanzanie přes Rwandu a Keňu až po Etiopii. Také drobnolisté druhy jsou poměrně běžné. Jako příklad nám může posloužit Aloe myriacantha vyskytující se od jižní Afriky po rovník. Jiné taxony jsou striktně endemické. Jsou tedy známy jen z jediné malé lokality, jako např. Aloe pseudoparvula či Aloe millotii. Některé druhy aloí jsou známé jen z jediného kopce nebo kaňonu, například A. tartarensis nebo A. orlandii. Hlavní oblasti výskytu jsou znázorněny na mapce.

Z afrického kontinentu byly aloe dále introdukovány do Malých a Velkých Antil, na Bahamy a do dalších zemí v tropickém pásmu, do oblastí sousedících se Středozemním mořem, ale i do východní a jihovýchodní Asie.

Sluníčko nebo polostín?

Stanoviště výskytu aloí jsou rovněž pestrá. Rostliny bývalé sekce Lomatophyllum (skupina 12-18 aloí rostoucích převážně na Madagaskaru) preferují husté porosty převážně v nižších nadmořských výškách, kde jsou chráněny před dopadajícím slunečním zářením. Opačný extrém, tedy slunci exponované holé skály, preferují Aloe chrysostachys, A. bussei nebo A. classenii.

V přírodě aloe rostou v rozličných půdních substrátech, ačkoli ve skleníkové kultuře již tato vyhraněnost není nezbytná. Některé druhy preferují půdy s vyšším obsahem vápníku a hořčíku (A. fouriei, A. calcairophylla), jiné preferují žulu (A. torrei), křemen (A. compressa) nebo sádrovec (A. kahinii, A. breviscapa). Další rostliny můžeme označit za fakultativní halofyty (A. massawana, A. eumassawana), neboť rostou přímo na mořském pobřeží. Některé druhy rostou pouze v těsné blízkosti vodních toků nebo jen u vodopádů na těchto tocích (Aloe haemanthifolia, A. cataractarum, A. tartarensis). Existují také taxony, které rostou jak v podrostu akácií či jiných křovin, tak i na úplně volném prostranství (A. lateritia, A. secundiflora).

Aloe nalezneme také v různých nadmořských výškách od přímořských oblastí (A. massawana, A. kilifiensis, A. niebuhriana) až po horské pásmo s nadmořskými výškami okolo 3500 m n. m. (A. steudneri).

Noční směny průduchů

V přírodě roste mnoho sukulentů – celkem přes 12 000 druhů (10) – přičemž tato skupina se rapidně rozvinula během klimatologické epochy pozdního paleocénu (před 66,0–55,8 milióny lety) a časného eocénu (před 55,8 – 33,9 milióny lety). Toto období bylo charakteristické dramatickým oteplováním, díky kterému mohli například tropičtí aligátoři přežívat i v oblastech dnešního Grónska. Četné rostliny vymřely, ale mnoho jich přežilo klimatické výkyvy od období dešťů až po dlouhá období sucha a vyvinuly si tak účinnou strategii k přežití. Místo toho, aby jejich kořeny rostly dále do hloubky za vláhou, zvolila si tato skupina své listy za svou „jídelnu a spíš“.

Aloe patří do čeledi Aloaceae. Samotná čeleď Aloaceae byla vyčleněna před čtvrtstoletím z početné čeledi Liliaceae, kdy se jejich druhy dají v základu odlišit podle chemického složení a výrazné sukulence. Doposud bylo v čeledi Aloeceae popsáno více než tisíc jmen, ovšem v samotném rodu Aloe je v současnosti uznáváno přibližně 560 taxonů. Každý rok navíc přibývají stále nové popisy druhů. Slovo sukulentní pochází z latinského succos znamenající šťávu. Voskové listy sukulentů mají speciální průduchy (stomata pro výměnu plynů). Tyto průduchy jsou umístěny v nižších úrovních suprasomatické jamky. Jednodušeji řečeno, sukulenty začaly pracovat na noční směny tak, aby v této době zachytily potřebné množství oxidu uhličitého. To je výhodné zejména z toho pohledu, že v noci jsou díky nižší teplotě minimalizovány ztráty vody. Sukulenty ukládají oxid uhličitý do následujícího dne, kdy jej v kombinaci se slunečním zářením a vodou využívají k výrobě potřebných sacharidů a cukrů. Tento režim otevírání průduchů je úzce spjat s tzv. CAM cyklem (ang. crassulacean acid metabolism – metabolismus kyselin u tučnolistých rostlin). Cykly otevírání průduchů, jejich nižší hustota a specifická poloha i vrstva vosku na vnější straně jsou tedy hlavními faktory úsporného hospodaření s plyny a vodou, které umožňují těmto rostlinám úspěšnou existenci v prostředí, kde by jiné rostliny nepřežily.

Okénko do listu

Aloe jsou vytrvalé byliny nebo keře, polokeře i stromy s dužnatými listy, které jsou většinou uspořádány do přízemní růžice. Jejich okraj je často pokrytý ostrými zuby. Jsou buď jednobarevné, pestře zbarvené nebo posázené drobnými bradavkami. Bělavé skvrny, které vidíme na listech některých aloí, mají původ v tom, že jistá část asimilačního pletiva pod pokožkou nemá v buňkách listovou zeleň a jako okénkem propouští sluneční paprsky k hlouběji položeným vrstvám zeleného pletiva. Listy vždy tvoří růžici, přízemní nebo ji vyzvedává silný dřevnatý kmen do výše, který se jen zřídka větví v korunu. V odlehlých částech severozápadní Afriky a oblasti Natal (provincie na východním pobřeží Jižní Afriky, která byla v roce 1994 přejmenována na KwaZulu-Natal) byly objeveny aloe s výškou 9-18 m a s obvodem kmene téměř 3 m.

Květenství vyrůstá na 0,5 až 1 metr dlouhé lodyze, květy jsou úžlabní a tvoří hrozen nebo klas upomínají na hyacintové květenství. Jednotlivé květy pak nemají vlastní kalich. Koruna je trubkovitá. Stopkaté oboupohlavní květy jsou tvořeny 6 segmenty, pestík má třídílný semeník s jednou čnělkou a vícelaločnatou bliznou. Barva květů je různá, od červené, přes žlutou až po světle fialovou. Květy jsou tak bohaté nektarem, že z nich tato tekutina v rozkvětu často zhusta kape. Plodem je třípouzdrá tobolka s větším počtem, často okřídlených semen. Jejich specifická fyziologická stavba jim dovoluje přežití v suchých neboli aridních oblastech s extrémně nízkým množstvím srážek. Většina aloí vykazuje listovou sukulenci umožňující úspěšné hospodaření s tekutinami, přičemž je tato schopnost umocněna voskem přítomným na povrchu listů. Jestliže je list oddělen od rostliny a ponechán na slunci po dobu několika týdnů, je nepravděpodobné, že se zcela vysuší. Pokud se list poté ponoří opět do vody (i po opakovaném vysušení), jeho velikost a obsah vody se opět obnoví během několika hodin.

50 druhů aloí v hledáčku laiků i evropských sbírek

Tyto rozmanité druhy aloí jsou pěstovány jako ozdobné druhy převážně pro jejich nápadný habitus nežli pro květy a vídáme je obyčejně mezi kaktusovitými a tučnolistými sbírkami rostlin, kterou tímto zpestřují. Vedle původních druhů se v zahradní kultuře pěstují i míšenci, stejně tak i míšenci s příbuzným rodem Gasteria (česky gastérie). Aloe patří mezi nejčastěji pěstované sukulenty. Celá čeleď Aloaceae, včetně rodu Aloe, je velmi populární mezi odborníky na sukulentní flóru a v důsledku značné mediální kampaně opěvující léčivé účinky Aloe vera se o tyto rostliny začali aktivně zajímat i úplní botaničtí laici. Přestože je v samotném rodu Aloe uznáváno přibližně 560 taxonů, v evropských sbírkách se běžně pěstuje jen asi padesát popsaných druhů.

Samostatnou kapitolu můžeme věnovat využití aloí v zahradnictví nebo jako objektu sběratelského zájmu. V oblastech, kde to klimatické podmínky dovolují, jsou vzrůstné druhy vysazovány v parcích či zahradách. Není tedy vzácností vidět v afrických městských výsadbách i desítky různých druhů aloí. V afrických městech jsou na ulicích vysazovány robustní Aloe barberae nebo Aloe ballyi.

Také výsadba keřovitých aloí jako přírodních plůtků je běžná, a tak třeba v blízkém okolí zahradnické aglomerace Naivasha v Keni jsou jednotlivé pěstební parcely oddělovány výsadbou Aloe kedongensis. Rovněž A. arborescens je velmi často vysazovanou rostlinou a také její uplatnění jako okrasné interiérové rostliny je nezanedbatelné. Pomalu rostoucí nebo drobnolisté druhy jsou předmětem sběratelského zájmu profesionálních i amatérských botaniků, kde se největší oblibě těší trávovité jihoafrické druhy a téměř všechny druhy z Madagaskaru.

V našich zemích se aloe pěstuje zejména v domácnostech jako pokojová rostlina, kterou však lze během letních měsíců umístit i venku na zahradu či balkón. O pěstování aloí, jejich nárocích, množení apod. si však povíme v některém z dalších příspěvků.

Lovci pokrývají své tělo šťávou z aloe

Dnes mohou kosmetické firmy přidávat aloe jako jednu ze složek pleťových vod, šampónů, pleťových krémů a jiných drogistických a kosmetických výrobků a doplňků stravy. Hlavní směr využití aloí je tedy jednoznačně medicínsko-farmakologický. Jejich použití je však mnohem širší.

V Malajsii se zředěný aloe gel používá jako vlasový kondicionér. V Mexiku v oblasti Sonora používali indiánské kmeny aloe k hojení popálenin a k prevenci následného zjizvení poranění. Aloe na přípravu čaje určeného pro léčbu nachlazení používají na Barbadosu a Jamajce, kde využívají také šťávu pro léčbu bolestí hlavy a léčbu různých poranění. Jamajčané používají šťávu z aloe ke zvýšení chuti k jídlu a zlepšení trávení.

Na ostrově Marie Galante v Karibském moři, který je součástí souostroví Malých Antil, se šťáva smíchaná s rumem používá pro léčbu diabetu. Dále se šťáva používá jako pomoc kojícím maminkám, jednak pro zklidnění podrážděných bradavek na počátku kojení nebo jako pomoc při zapálení prsou v době, kdy žena dítě odstavuje. Používá se rovněž k zamezení cucání prstů u dětí a pro léčení očních infekcí.

Kromě farmakologického a kosmetického využití výše uvedených aloí má několik málo druhů i jiné praktické použití. Některé druhy aloí jsou dokonce jedovaté. Nejznámější z nich, keňská Aloe ballyi, obsahuje alkaloid conicein, který charakteristicky páchne, a proto je tato aloe domorodci označována jako „krysí aloe“. Jsou literárně doložené případy intoxikace či úmrtí savců po požití listů nebo extraktu z listu Aloe ballyi, A. elata, A. ortholopha, A. ruspoliana nebo A. buettneri. Kořeny Aloe maculata byly domorodci po dlouhá léta používány k výrobě m��dla a také pro přípravu směsi na vyčiňování kůží. Extrakt z A. megalacantha A. confusa sloužil k výrobě inkoustů a k barvení tkanin. Suché a rozdrcené listy A. marlothi či A. ferox byly složkou šňupacích tabáků. Čerstvé listy A. ferox byly využívány k výrobě džemů. Květy mnoha druhu aloí, jako například A. minima, A. kraussii, A. macrocarpa nebo A. zebrina, byly domorodci pojídány. Zatímco v Africe někteří lovci pokrývají svoje tělo šťávou z aloe, aby tak snížili pravděpodobnost, že je zvěř na velkou vzdálenost ucítí, v Indii se prášek z aloe používá k léčbě zácpy a rostlina pak pro léčení hemoroidů a žaludečních nevolností. Vzhledem k tomu, že je aloe určená pro hojení radiačních popálenin, nalezneme obrovské plantáže aloe na Floridě a v Texasu, kde jsou pěstovány pro případ event. jaderného útoku.

Chemici nemají pochyb o tom, že aloe má hojivé, hydratační, uklidňující a omlazující účinky na pokožku, přičemž zároveň přináší ochranu před ultrafialovým zářením. Její použití se nyní rozšířilo také na léčbu chronických kožních onemocnění, aft v ústech, ekzémů, vyrážek a popálenin včetně radiačních, a to navzdory tomu, že výzkum dosud neodhalil přesně ještě veškeré hojivé mechanismy. Farmaceutické společnosti produkují aloe také ve formě laku na nehty, po jehož aplikaci průkazně klesá výskyt zlozvyku jejich kousání. Vzhledem ke všem těmto zdravotnickým a kosmetickým účinkům samotné aloe není nic překvapujícího, že stojí v popředí zájmu firem, které ji používají jako součást doplňků stravy a nápojů. Nakonec je to aloe, jejíž nahořklý extrakt doplňuje vyváženou chuť různých alkoholických nápojů typu bitter, vermut nebo cordial. I potravinářský průmysl využívá aloe extrakt k dochucování některých potravin. Prášek z aloe se také dlouho doporučoval a používal, ale aloe sušením ztrácí své pozitivní vlastnosti a dnes se tedy využívá spíše v tekuté formě.

„Tak má aloe význam, byť i nevelký, i v průmyslu a tvrdí se také, že angličtí sládci užívají drogy aloeové jako náhražky drahého chmele při vaření piva. To ovšem nebylo by nic divného, neboť poznali jsme za světové války, že do Gambrinova moku se mohou dostati i látky ještě horší!“ (Smrž, 1924)

Mnoho druhu aloí je v současnosti z komerčních důvodů hromadně vysázeno na plantážích, a to zejména druhy: Aloe vera, Aloe secundiflora, Aloe ferox nebo Aloe perryi.

Ochrana aloí

Všechny druhy aloe, s výjimkou Aloe vera, jsou vedeny na seznamu CITES (Convention on the International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora). Z toho vyplývá, že obchod s těmito rostlinami podléhá přísné regulaci. Z celkového počtu popsaných taxonů jich 21 druhů náleží do prvního dodatku CITES (Appendix I.), kdy obchodování je dovoleno jen ve výjimečných situacích. Všechny ostatní aloe jsou uvedeny na Appendixu II. Spousta aloí je rovněž vedena v Červené knize, přičemž některé taxony jsou řazeny ve stupních kriticky ohrožený nebo ohrožený.

Aloe viděti – starou známost obnoviti

O tom, že aloe vnáší do našeho života mnoho dobrého svědčí i záznamy v různých výkladových snářích. Zde je možné dohledat tyto záznamy: Aloe znamená „dlouhý a hezký pobyt na tomto světě“ a kvetoucí aloe „dočkáš se dlouhého života“. Aloe viděti pak „starou známost obnoviti“.

A víte, co jsem nakonec zjistila já? Že jsem celé své dětství považovala ohromné rostliny u sousedů za aloe a ony to nakonec byly agáve. No nic, člověk se přeci učí celý život. Naštěstí jsem v tom, díky jejich nápadné podobnosti, nebyla a nejsem sama. Dnes už vím, jak tyto rostliny od sebe rozeznat. A budu si to pamatovat.

Pokud vás tento dlouhý článek navnadil a chtěli byste se o Aloe vera dozvědět více, pak neváhejte a přejděte na článek o nejčastěji pěstovaných druzích aloí nebo si ujasněte problematiku správného pojmenování Aloe vera barbadensis Miller. Pěstování Aloe vera jsme už na webu také rozebírali, a navíc jsme navštívili neuvěřitelné sbírky aloí po celém světě.

Článek byl poprvé zveřejněn zde: http://www.mujzivotsaloe.cz

#aloe #aloe vera #aloe vera barbadensis miller

0 notes

fullladyninja · 4 years ago

Text

(HD):Sledujte: Vanguard celý film (2020) — CZ-film online

[Celý-Film] Vanguard (2020) CZ dabing Vanguard -Filmy Online, [HD-filmy] — CZ’film online, «Vanguard» SLEDUJ online cely 2020 film Dabing Titulky CZ-SK! Celý-Film CZ ⇨ {SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ Vanguard (celý film 2020) Celý film 𝐌𝐏4}☛ 360p | 480p | 720p | 1080p | MP4 | Full𝐇𝐃

vanguar 2020

🎬 CZ dabing Vanguard : https://t.co/djwwNDP62L?amp=1

6.3/10 od 240 uživatelů Vydáno: 2020-09-30 Runtime: 107 minut Žánr: Akční, Dobrodružný, Krimi Hvězdy: Jackie Chan, Yang Yang, Allen Ai Lun, Jackson Liu, Miya Muqi Režisér: Stanley Tong, Stanley Tong, Nathan Wang, Eddie Wong

Vanguard Celý Film (2020), Vanguard Celý Film (2020), Vanguard Filmové Novinky, Vanguard celý film Český Dokumentární, Vanguard Filmové premiéry, Vanguard celý film Česka cz dabing, Vanguard zkouknito, Vanguard sleduj filmy, Vanguard online cz titulky, Vanguard Program filmy, Vanguard CZ HD Film o filmu, Vanguard CZ dabing, Vanguard premiéra, Vanguard online cz, Vanguard Moviefilm Filmové Novinky, Vanguard Moviefilm celý film Cesky, Vanguard Moviefilm Filmové premiéry, Vanguard Moviefilm celý film cz dabing, Vanguard Moviefilm zkouknito, Vanguard Moviefilm sleduj filmy, Vanguard Moviefilm online cz titulky, Vanguard Moviefilm Program filmy, Vanguard Moviefilm CZ HD Film o filmu, Vanguard Moviefilm CZ dabing, Vanguard Moviefilm premiéra, Vanguard Moviefilm online cz, Vanguard Moviefilm Zadarmo, Vanguard Moviefilm Celý Film, Vanguard Moviefilm Titulky, Vanguard Moviefilm nový film, Vanguard Moviefilm DVD filmy, Vanguard Moviefilm Blu-ray filmy, Vanguard Moviefilm 3D filmy, Vanguard Moviefilm online bombuj, Vanguard Moviefilm online cely film, Vanguard Moviefilm online ke shlednuti, Vanguard Moviefilm cz dabing online ke shlednuti, Vanguard Moviefilm online, Vanguard Moviefilm online film cz, Vanguard Moviefilm Bombuj, Vanguard Moviefilm bombuj cz, Vanguard Moviefilm online ke shlédnutí, Vanguard Moviefilm celý film Cesky, Vanguard Moviefilm celý film zdarma ke shlédnutí, Vanguard Moviefilm celý film cz dabing, Vanguard Moviefilm zkouknito, Vanguard Moviefilm sleduj filmy, Vanguard Moviefilm online cz titulky, Sváteční rande Sledovat nebo stáhnout

🎬 CZ dabing Vanguard : https://t.co/djwwNDP62L?amp=1

❏ Full Movie (anglicky) online sledování filmů Blu-ray nebo Bluray ripy jsou kódovány přímo z disku Blu-ray na 1080p nebo 720p (v závislosti na zdroji disku) a je použit kodek x264. Disky (nebo UHD Blu-ray s vyšším rozlišením) lze kopírovat z BIP25 nebo BD50. BDRips pocházejí z disku Blu-ray. Zkontrolujte tento web a zakódujte ze zdroje do nižšího rozlišení (např. 1080p a 720p / 576p / 480p). BRRip je již zakódované video s rozlišením HD (obvykle 1080p), které se poté překóduje na rozlišení SD. Přehrát celý film (anglicky) Film BD / BRRip v rozlišení DVDRip přesto vypadá lépe, protože kódování pro tBookmark na tomto webu pochází z kvalitnějšího zdroje. BRRips má pouze HD rozlišení pro SD rozlišení, zatímco BDRips má 2160p až 1080p atd. se může šířit, jak rozlišení zdrojového disku postupuje směrem dolů. Sledování celého filmu (v angličtině) FullBDRip není transkódován a může si tento prostor uložit do záložek pro kódování dolů, ale BRRip může při překódování vydávat pouze SD rozlišení. BD / BRRips v rozlišení DVDRip Označení stránek se může mezi kodeky XviD nebo x264 lišit (obvykle 700 MB a 1,5 GB a větší DVD5 nebo DVD9: 4,5 GB nebo 8,4 GB), velikost fluktuátoru Tento web můžete označit v závislosti na délce a kvalitě vydání, ale čím větší je velikost, tím je pravděpodobnější, že použije kodek x264. Stáhněte si celý film (v angličtině), film HDRip Streamování celého filmu (anglicky) HD Full Movie Eng-Sub Sledujte celý film (maďarsky) celý anglický celý film online atd. při pohybu dolů zdroj. Podívejte se na film FullBDRip FullBDRip není transkodér a může kolísat dolů pro kódování, ale BRRip může tento web označit pouze záložkami až do rozlišení SD tak, jak jsou překódovaný.

❏ Formátumok és műfajok ❏

A televíziós műsorok a bemutatható formátumok és műfajok sokfélesége miatt változatosabbak, mint a média legtöbb más formája. Lehet, hogy egy mű kitalált (mint a vígjátékokban és drámákban), vagy nem kitalált (mint a docuBookmark e hely-, hír- és valóságtelevízióban). Lehet aktuális (mint például egy helyi híradás és néhány televíziós film), vagy történelmi (mint sok dokumentumfilm és fiktív sorozat esetében). Elsősorban oktató vagy oktató jellegűek lehetnek, vagy szórakoztatóak, ahogy ez a situaBookmark esetében történik, ez a vígjáték és játék. [Idézet szükséges] 333-ban arról számoltak be, hogy a könyvjelzővel ezt az oldalt használó televízió a nagyobb médiavállalatok bevételeinek nagyobb elemévé nőtte ki magát, mint a film. [3] Néhányan megjegyezték egyes televíziós programok minőségének növekedését is. 333-ban az Oscar-díjas filmrendező könyvjelzővel látja el ezt az oldalt. Steven Soderbergh a karakter és az elbeszélés kétértelműségét és összetettségét kommentálva kijelentette: „Úgy gondolom, hogy ezek a tulajdonságok most láthatók a televízióban, és hogy azok az emberek, akik ilyen történeteket szeretnének látni a minőségi televízió.

❏ TELEVIZNÍ SHOW A HISTORIE ❏

Televizní program (často jednoduše televizní pořad) je jakýkoli obsah, který je označen záložkou na webu, vysílá se prostřednictvím satelitu, kabelu nebo internetu a který je obvykle sledován v televizi, s výjimkou nejnovějších zpráv, reklam nebo náhledů mezi programy. Televizní pořady jsou obvykle naplánovány dlouho před úplným filmem a objevují se v elektronických průvodcích nebo v jiných televizních seznamech. Televizní show lze také nazvat televizní show (britská EnBookmark this siteglish: program), zvláště pokud nemá narativní strukturu. Televizní filmy jsou vydávány na avatarech v post-narativních epizodách a avatary jsou rozděleny do ročních období (Full Film a Kanada) nebo filmů (UK) — nové epizody každý rok nebo pololetně. Přehlídku s omezeným počtem epizod lze na tomto webu, v seriálu nebo ve filmech s omezeným přístupem nazvat miniMBookmark. Přehlídku One-Full film lze nazvat „speciální“. Televizní film („film vyrobený pro televizi“ nebo „označte tento film tímto způsobem“) je film, který je původně vysílán v televizi, nikoli v kinech nebo přímo jako videofilm. Televizní programy lze na tomto webu prohlížet jako záložku, vysílat ve skutečném Avataru (naživo), nahrávat na domácí video nebo digitální videorekordér pro pozdější prohlížení nebo sledovat na vyžádání prostřednictvím online set-top boxu nebo streamu. Televizní akce jako 936 Summer OlyBookmark, tato německá sitempics, VI. Korunovace krále Jiřího 937 ve Velké Británii a debut Davida Sarnoffa na slavném avataru na 9. světovém veletrhu v New Yorku ve Full film spurreBookmark znamenal růst tohoto média, ale svět Druhá válka se po válce zastavila ve vývoji. Společnost World Films 947 povzbudila mnoho Američanů, aby si koupili první televizi, pak v roce 948 udělal krok populární rozhlasový pořad Texaco Star Theatre, který se stal první týdenní televizní odrůdou. Získal titul „Mr Television“ pro hostitele Miltona Berleho a dokázal to. médium bylo stabilní a moderní formou zábavy, která přitahovala inzerenty. Společnost FirsBookm přidala do záložek toto celostátní živé televizní vysílání na Avataru 4. září 95, kdy byl projev prezidenta Harryho Trumana na Japonské mírové konferenci v San Francisku vysílán prostřednictvím transkontinentálního kabelového a mikrovlnného rádiového reléového systému AT&T na místní stanice. trhy. První národně zbarvená BroadcaBookmark je nejsprávnější (přehlídka soutěže 954 Rose Competition) v maďarském Avataru. došlo 1. října. Během příštích deseti let zůstalo většina síťového vysílání a téměř všechny místní programy černobílé. Na podzim roku 965 byl vyhlášen přechod, během něhož byla více než polovina hlavního filmového programu sítě vysílána barevně. První celobarevnou základní a plnou filmovou sezónou byl jAvatart o rok později. V roce 97 se to zdá být převedeno na poslední zadržovací barvu mezi sítí dayAvatar, což má za následek první celobarevnou síťovou sezónu.

❏ FORMÁTY A S ❏

Televizní programy jsou rozmanitější než většina ostatních forem médií díky rozmanitosti formátů a formátů, které lze prezentovat. Přehlídka může být fiktivní (jako v komediích a dramatech) nebo fiktivní (jako v dokumentu, zprávách a televizní reality show). Může být aktuální (například film vytvořený pro místní zpravodajství a televizi) nebo historický (například mnoho dokumentů a fiktivní filmy jako záložka pro tuto stránku). Mohou být primárně vzdělávací nebo vzdělávací povahy nebo zábavné, jako v situačních komediích a ukázkách her. Ben uvedl, že televize přerostla ve větší složku příjmů větších mediálních společností než film. Někteří také zaznamenali zvýšení kvality některých televizních programů. V komentáři k nejednoznačnosti a složitosti postavy a vyprávění oscarový filmař Steven Soderbergh uvedl v bodě 0: „Myslím, že tyto vlastnosti jsou nyní vidět v televizi a že lidé, kteří chtějí vidět příběhy s těmito vlastnostmi v televizi vypadají. Najděte všechny filmy, které můžete streamovat online, včetně filmů, které byly promítány tento týden. Pokud vás zajímá, co můžete na tomto webu sledovat, měli byste vědět, že kriminalita, věda, fi-fi, akce, romantika, thriller, komedie, drama, anime film a další. Děkuji mnohokrát. Každému, kdo přivítá Avatara, řekneme novinky nebo informace o letošním filmovém plánu a jak sledují své oblíbené filmy. Doufejme, že pro vás budeme nejlepším partnerem při hledání doporučení týkajících se vašich oblíbených filmů. Tolik k Full Movie, pozdravy! Děkujeme, že jste dnes sledovali videa. Remélem, hogy élvezni fogják a megosztott videókat. Adj egy remeket, kedveld, vagy oszd meg, ha élvezed, amit megosztottunk, hogy jobban izguljunk. Szórjon vidám mosolyt, hogy a világ többféle színben térjen vissza, Könyvjelzővel jelölje meg ezt az oldaltMenjen biztonságban és maradjon otthon. Reméljük, hogy Ön elégedett WEB szolgáltatásunkkal. Köszönöm szépen, és élvezd, hogy megnézted. Tuto skladbu ani obrázek nevlastním, veškerá zásluha je na majitelích. Došlo k několika změnám v obsahu „. Původním jazykem popisu videa je angličtina. Je to úžasné. Zaregistrujte se a sdílejte se svými přáteli! k chaelemu. Zobrazit více videí !! Chci říct „děkuji“ za to, že jsi tvůj přítel !! Děkujeme, že jste se připojili, pobavte se a vyzkoušejte to a dejte mi vědět, pokud se vám můj obsah líbí. Přidejte si tuto stránku do záložek Nebojte se přidat komentář, lajkněte jej a zaregistrujte se!

Je mi líto, pokud se to zdá být trochu známým dílem o reportážích My Just Imagine, ale rozhodně mi to řekne, co si o těchto filmech myslím. I když jsem věřící křesťan svými náboženskými základy a pohledem na život (nejsem blázen horlivý nebo něco podobného), nejsem velkým fanouškem celovečerních filmů „založených na víře“. To neznamená, že jsou špatní, nebo že mi připadají patetičtí před jinými populárnějšími filmy, ale někteří avatary mohou trochu kázat a být kulhat / hučet v podtextu vallioAvatar a celkově dramatickém směru. Osobně se mi líbí bibličtější příběhy, které Hollywood přepisuje, s Desaterem přikázání Cecila B. Demileho a Williama Wylera Ben-Hurje; oba se o to pokusili. To mě přimělo hovořit o Avataru, víře založené publikaci pohyblivého obrazu celého filmu Christian religio. Téměř jako téma karate uvede Hollywood Full Film dva (možná tři) flmy této odrůdy ve svém každoročním divadelním vydání Avatar Releases, které se koná kolem Spring Avatar a / nebo v úžasu. Když jsem tento film poprvé vydal, moc jsem toho neslyšel (pravděpodobně pohřben pod všemi populárními filmovými novinkami v kanálu). Můj první skutečný záblesk filmu byl, když se objevil předfilm filmu, což se mi zdálo trochu zajímavé. Ano, zdálo se, že film zapadá do typické „víry založené“ atmosféry, ale režírovali ho bratři Erwinovi, kteří režírovali film I Could Just Imagine (film, který se mi líbil). Premiéra PlAvataru, ukázky filmu I Still Believe, byla na několika avatarech, takže jsem viděl spoustu avatarů, když jsem šel do místního kina. Nějak se dá říct, že je to trochu „v mém mozku dřevité“. ThAvatare, byl jsem rád, že tě vidím. Naštěstí jsem to viděl před tím, než epidemie COVID-9 zavřela kina (viděl to v úvodní noci), ale kvůli pracovnímu plánu jsem nepotřeboval, aby to celý film přezkoumával … až dosud. A co jsem si o tom myslel? No, bylo to docela „meh“. Zatímco jeho srdce je rozhodně na dobrém místě a poctivé, Full Movie je trochu příliš kázavý a nevyvážený. Jak jsem již zmínil, nadále věřím, že je režírován bratry Erwinovými (Andrew a Jon), mezi jejichž režiséry previoAvatar patří filmy jako Moms Night Out, Woodlawn a Just I Can Imagine. takže to byla docela dojímavá cesta, která se odehrála během celého filmu.

Mimochodem zmíním, že film je trochu „na slzy“, takže pro ty, kteří mají tendenci plakat v těchto dramatických, srdečných filmech…. Bohužel ne všechno ve filmu je jasné a náboženské, živé, protože stále věřím, že existuje mnoho důležitých bodů kritiky a popravy. Jak to? Pro začátečníky se film zdá být trochu vadný v cestě Jeremyho Campa. Práce na displeji fungují (trochu), ale to neobstojí, zejména proto, že Avatare má pro bratry Erwina obtížného Avatara, pokud jde o přibití narativní cesty filmu. Samozřejmě, vlákno Jeremyho a Melissy je hlavní centrální braidAvatar (a také jAvatartly), ale skoro všechno ostatní úplně selže, včetně Jeremyho kariéry mAvatar pro slávu, stejně jako mnoho postav ve varioAvatar a jejich důležitost (více o tom níže). To také vyvolává film a zvyšuje určité problémy se stimulací v celém filmu. Také, i když divák neví o příběhu Jeremyho Campa, celý film, ať už v dobrém nebo v neprospěch, sleduje poměrně předvídatelnou cestu, která je zcela prvotně zaplavena vírou založenými filmy. Postavy v celém filmu jsou smíšená taška.

0 notes